Co takhle dát si malou porci manipulací?

Jak je to s údajným bojem o správnou moravskou vlajku

Tak máme za sebou letošní ročník akce, která za poslední roky nejvýrazněji připomíná Moravu, vyvěšování moravské vlajky. No a jako už tradičně, zase kolem toho byl úplně zbytečný humbuk ve stylu „neposlouchejte je, jsou to podvodníci“. Sice prý i negativní reklama je nakonec reklama, což snad může být pravda, ale mně se zrovna moc nezamlouvá. Část lidí nepochybně ví, kdo za tím už tradičním humbukem stojí, ale je mnoho takových, kteří nevědí, tak si myslím, že ti nevědoucí by měli poznat, s kým máme tu pochybnou „čest“. Jen ať má negativní reklamu ten, kdo si ji zaslouží.
V červnu deník Rovnost zveřejnil několik článků na téma moravské vlajky; mezi nimi byl i rozhovor s profesorem Liborem Janem z Masarykovy univerzity v Brně, který v něm vyjádřil názor, že pokud jde o různé varianty moravské vlajky, hádají se zájmové skupiny o nepodstatnou věc. Profesor Jan však do věci nevidí, takže v tomto nemá pravdu, neboť žádné zájmové skupiny neexistují – veškerý humbuk má na svědomí pouze jeden člověk, Pavel Josífek. Jenže je natolik hyperaktivní, že ve veřejnosti vyvolává dojem velkého davu. Tento člověk je (bohužel) mistr ve lhaní, přetvářce a manipulování; kdyby všichni znali Tolkienův Silmarillion (příběh z fiktivní Středozemě), mohl bych se jen omezit na konstatování, že „pracuje“ stejným způsobem jako Morgoth a už by nebylo potřeba dalších slov. Kdo Silmarillion nečetl, může si místo jména „Morgoth“ dosadit slovo „psychopat“ a bude zhruba v obraze. Mnozí lidé, kterým se Josífek vnucoval, rozpoznali jeho psychopatickou osobnost, vůči mnohým se mu však podařilo vzbudit zdání serióznosti a ti mu sedli na lep. Zde se chci zaměřit zejména (nikoli však výhradně) na Josífkovo překrucování historických faktů, což mi na jeho záškodnické činnosti vadí nejvíc.
Zmíněný deník Rovnost mezi články o moravské vlajce otiskl i „informaci“ o šesti historických moravských vlajkách, nepochybně na základě údajů dodaných Josífkem, protože nikde jinde by novináři takové bláboly nemohli sebrat. Následující obrázek ukazuje, co Josífkovi otiskli.

Za prvé z těchto šesti otištěných vlajek pouze první tři si zaslouží označení „vlajka Moravy“, o zbylých třech to jednoduše neplatí.
Předposlední vlajka, popsaná ne zcela vhodně jako „červenomodrobílá“ (aby v tom nebyl zmatek, je nejlepší popisovat pořadí pruhů odshora) je trikolóra složená z obecně slovanských barev (které vycházejí z ruské vlajky) a jde tedy v zásadě o obecný symbol všech Slovanů, nejen těch moravských. Pokud tedy byla na Moravě používána (což výjimečně pravda je), měla se jejím užitím zdůraznit slovanskost většiny moravského obyvatelstva; o moravskou vlajku jakožto zemský symbol se pochopitelně nikdy nejednalo, ostatně je hodno pozornosti, že právě takové pořadí barev má ruská vlajka a také současné vlajky Slovenska a Slovinska (zda vlajka užitá v roce 1848 vycházela z těchto vzorů, nevím).
Modrobílá trikolóra (vlajka uprostřed) je vlajka úplně vymyšlená, ta nejenže nikdy nebyla vlajkou moravské země, nýbrž ani nikdy neexistovala. Je to dezinterpretace zprávy, že moravské stavy holdovaly králi a markraběti Matyášovi pod bílými a modrými prapory. Z toho v žádném případě nemusí nevyhnutelně vyplývat, že se jednalo o spojení bílé a modré v podobě dvou pruhů na jedné vlajce, jak sugeruje Josífek, ani to, že se jednalo o vlajky moravské země. Existence dvoupruhých modrobílých vlajek není žádným jiným historickým pramenem doložena a kdyby snad opravdu v roce 1611 měla Morava takovou vlajku, měla by ji jen v tom jednom roce, protože předtím i potom je doložena jen vlajka s orlicí – a taková úvaha je samozřejmě nesmyslná. Navíc je existence bikolóry krajně nepravděpodobná i z toho důvodu, že v té době ještě pruhové vlajky nebyly běžné. V 17. století se totiž ještě pořád používaly vlajky nebo jak se říkalo prapory heraldického typu, čímž myslím to, že na vlajce (praporu) se opakovalo znamení z erbovního štítu. Pruhové vlajky tak měli jen ti, kteří měli barevné „pruhy“ i ve svém erbu (proto již ve 13. století užíval opavský vévoda Mikuláš I. bílo-červenou bikolóru, protože jeho erb byl stříbrno-červeně svisle polcený). Morava však měla v erbu orlici a proto i na vlajce moravské země byla orlice. Jak ukazuje následující obrázek, ještě v roce 1800, kdy v průběhu napoleonských válek vznikla česko-moravsko-slezská legie, se na vojenských praporech užívala orlice přenesená z erbu. Vlajky s pruhy se v celém tehdejším Rakousku (tedy nejen na Moravě) začaly prosazovat až během 1. poloviny 19. století, tedy teprve dvě století poté, co už na Moravě údajně existovala bikolóra. Josífek zde jednoduše podlehl častému omylu, že když něco existovalo v určité historické epoše, jistě to existovalo i v epochách předchozích.

Ze šesti otištěných vlajek zbývá poslední, žluto-modro-červená („červenomodrožlutá“) trikolóra. Ta se na veřejnosti skutečně objevila, jednalo se snad jen o jeden případ, a to na základě omylu z neznalosti skutečných „zemských barev“, jak se dobově říkalo zemské vlajce, a ihned po vyvěšení byla odstraněna. Josífkův „údaj“, že mezi roky 1915 a 1918 se jednalo o oficiální barvy Moravy, je čistá lež, zemské úřady používaly žluto-červenou bikolóru jako v předchozích desetiletích. Touto Josífkovou lží se zároveň dostávám k popiskům pod otištěnými vlajkami, neboť je na nich krásně vidět, jak Josífek manipuluje s veřejností, aby naznačil, která vlajka má být ta „správná“ a která je zcela nevhodná.
U prosté žluto-červené bikolóry (druhé zleva) je uvedeno, že vlajka nebyla schválena jako oficiální symbol. Proti bikolóře (ať s orlicí uprostřed nebo bez ní) totiž Josífek bojuje, a tak o ní musel napsat něco negativního. Samozřejmě je to opět lež: jestliže tuto vlajku používal zemský sněm a zemský výbor moravského markrabství do roku 1918 a zastupitelstvo země moravskoslezské krátce po roce 1945, musí být zcela jasné, že se jednalo o oficiální symbol. Jaký další důkaz by kdo ještě chtěl? Také celá ta věc se schvalováním je jen další demagogický Josífkův výmysl vytvořený za účelem vyvolání nálad veřejnosti proti žluto-červené bikolóře. Josífek se patrně snaží vzbudit zdání, že když nikdy na Moravu nepřiputoval dopis s kulatým razítkem z „vyšších míst“, že Morava neměla právo bikolóru používat. Jenže v 19. století v tehdejším Rakousku vznikly zemské vlajky „via facti“, tedy samovolně bez schválení úřadů a vídeňské úřady nikdy nepotřebovaly za nutné se do jejich užívání míchat. Ostatně úplně stejně jako na Moravě vznikla zemská vlajka i v Čechách (bílo-červená bikolóra, známá z řady dobových vyobrazení, z níž posléze přidáním modrého klínu vznikla vlajka československá), takže i o té by se v duchu Josífkových manipulací muselo tvrdit, že nebyla nikdy schválena jako oficiální symbol. Jenže to Josífek samozřejmě psát nebude, protože potřebuje veřejnost obrátit proti žluto-červené moravské bikolóře, ne proti české bikolóře, která není terčem jeho útoků.
U sousední bikolóry s orlicí uprostřed je poznámka, že není heraldicky vhodná. Kromě toho, že tam mělo být napsáno „vexilologicky vhodná“, je to nesmysl, tento však Josífek nemá ze své hlavy. Ještě se k tomu dostanu níže.
Protikladem k „nikdy jako oficiální symbol neschválené“ bikolóře je první v řadě modrá vlajka s šachovanou orlicí. To je podle Josífka ta jediná správná vlajka Moravy, o ní Josífek píše jen pozitivně. Proto i zde napsal drobnou manipulaci, že jako symbol byla uzákoněna v krajských vlajkách – čtenáři mají získat pocit, že tato vlajka je prosta všech sporných pochybností (které však uměle vyrábí sám Josífek), protože byla (nepřímo) schválena úřady. Ani tato blbost není z jeho hlavy. V první řadě je třeba se zeptat, jak vlajky krajů můžou definovat vlajku Moravy – vlajky krajů jsou prostě jen vlajky (příslušných) krajů, ničeho dalšího. Navíc: jestliže nějaká „moudrá“ hlava vyvodila, že vlajka moravské země je modrá se stříbrno-červeně šachovanou orlicí, protože šest krajů má ve své vlajce čtvercové či obdélníkové modré pole se stříbrno-červeně šachovanou orlicí, jak naložit s faktem, že Jihomoravský kraj má na své vlajce kromě toho modré pole se zlato-červeně šachovanou orlicí? Proč nedefinuje moravskou vlajku zrovna toto pole? Protože je v menšině? Odpověď hledat netřeba, celá tato úvaha je pochopitelně nesmyslná. Ale když se to může použít proti bikolóře, hodí se všechno.

K právě rozebrané, zpola vymyšlené a řadou výmyslů a lží doprovázené „vlajkoslávě“ ještě musím poznamenat, kde zhruba má svůj původ. Co otiskla v červnu Rovnost, je sice originální Josífkův výmysl, ale navazuje to na jinou „vlajkoslávu“ obdobného pochybného složení. Ta byla dlouhá léta k vidění na dnes již neexistujících stránkách „Moravské listy“ (kdo je provozoval, nebudu uvádět, Pavel Josífek to však nebyl (v té době se o Moravě – díkybohu – ještě nezajímal)) v podobě, kterou ukazuje obrázek.

Díky této malé galerii údajných moravských vlajek jsem se vůbec k tématu moravské vlajky kdysi dávno dostal a musím přiznat, že jelikož jsem o tom neměl vůbec žádné informace, zcela jsem jí věřil. Je názorně vidět, že bílo-modrá bikolóra a slovanská trikolóra jsou převzaty právě odsud, kromě toho mezi údajnými moravskými vlajkami byly zařazeny i další nikdy neexistující (červeno-modrá bikolóra i údajná vlajka z roku 1500, které nejsou doloženy prameny a kromě toho odporují vzorům, které se tehdy obecně užívaly) a trikolóra žluto-modro-červená, která rovněž před 19. stoletím neexistovala (o jejím ojedinělém užití v 19. století už byla řeč výše).
Autor Moravských listů dospěl k závěru, že žluto-červená bikolóra je jako moravská vlajka nepřijatelná, protože stejnou vlajku užívá i Praha (mimochodem i České Budějovice a jistě by se našly i další příklady např. ze zahraničí). S tím se však nedá nic dělat, počet barevných kombinací je omezený a tak ke shodě občas dojde, nikdy však na Moravě nebyl důvod se kvůli tomu znepokojovat (ostatně právě z tohoto důvodu byl na moravskou vlajku přidán erb s orlicí, aby bylo odlišení nepochybné). Pokud by tato shoda přesto někomu vadila, ať nejprve počká, jak si to mezi sebou vyříkají Praha a České Budějovice (které si to ovšem nevyříkají, protože jim je to jedno, na rozdíl od některých splašených Moravanů). Autor Moravských listů na základě toho doporučoval jako vlajku trikolóru žluto-červeno-modrou a označil ji za „správnou vlajku“, ačkoli takové označení je nesmyslné (symboly jsou vždy voleny subjektivně podle přání svých uživatelů, něco jako „správnost“ u nich nemůže existovat, pokud se tedy nebavíme o nesprávném užívání symbolů někoho jiného, ale to je zase jiná věc). Právě zde, na stránkách Moravských listů, se zrodil pojem „správná moravská vlajka“, který nesešel ze světa spolu s nimi a žije svým životem doposud; ještě se k němu vrátím níže.
Nicméně ještě se vrátím k Pavlovi Josífkovi a jeho způsobu, jakým manipuluje s ostatními lidmi ve svůj prospěch. Žádný prostor není dost velký na to, aby pojal ukázky toho, že s tímto člověkem se může zahazovat jen někdo, kdo si sebe vůbec neváží anebo se za účelem zmanipulování veřejnosti spojí s kýmkoli. Aby Josífek u veřejnosti dosáhl přijetí svých cílů, vydává se za odborníka, který opravuje „omyly“ Moravské národní obce, ačkoli – jak jsem ukázal výše – umí jen přebírat nesmysly z internetu. Věren své psychopatické povaze, zahlcuje úřady obcí e-maily, v nichž očerňuje Moravskou národní obec jakožto hlavního propagátora moravské vlajky a sám se vydává za zástupce občanského sdružení Za Moravu. Samozřejmě nikdo nebude překvapený, když zmíním, že to takzvané občanské sdružení je „one man show“ podobné Potěmkinově vesnici mající krýt fakt, že Josífek jedná na vlastní pěst. Letos na radnice jménem tohoto „sdružení“ rozeslal text, v němž Moravskou národní obec označil za „spolek zvaný Moravská národní obec“, žluto-červenou bikolóru, úřední vlajku moravského markrabství do roku 1918, označil za „umělý novotvar“ a „klubový symbol MNO“, vytvořený prý ad hoc k politickým cílům, zatímco sám sebe manipulativně označil za „naše občanské sdružení“ a nádavkem všechny své lži a nepravdy označil za provádění osvěty. Počet radnic, které v daném roce vyvěsily moravskou vlajku, udávaný Moravskou národní obcí Josífek ve svém textu označil za podvod, ačkoli je, pokud vím, ověřován u dotyčných obcí. V tomtéž textu, v němž se snažil starosty přesvědčit, aby nevyvěšovali žluto-červenou bikolóru, napsal, že postačí selský rozum a že není třeba být vzdělán v historii či vexilologii. Je ironické, že těmito slovy Josífek popsal sám sebe – v historii ani vexilologii vzdělán není, fakty pohrdá, pokud nezapadají do jeho manipulací, ale přitom na základě pokroucených historických a vexilologických argumentů poučuje představitele obcí, co je „správná“ moravská vlajka. Nedávno jsem se dozvěděl, že řadu měsíců telefonáty a e-maily hrubě a agresivně obtěžoval jednu úřednici brněnského magistrátu, aby dala za pravdu jemu, což rozhodně nevypovídá o člověku vyrovnaném a slušně vychovaném. Ostatně občas Pavel Josífek zapomíná nastavovat seriozní tvář a uchyluje se ke svému přirozenému hulvátství, jak by šlo doložit například jedním hromadně rozeslaným e-mailem, v němž loni urážel představitele Moravské národní obce. Další věc: protože důležitým úkolem každého manipulátora je vytvářet mlžné clony, věren této zásadě zakládá Pavel Josífek na internetu jednu stránku za druhou, aby nepoučení náhodní návštěvníci získali pocit, že odpor proti žluto-červené vlajce je opravdu široce rozšířený. Taktéž jsem si letos všiml v některém novinovém textu vzešlém z pomlouvačného pera Pavla Josífka, že Morava neměla historickou vlajku, což je otevřená lež, ale je to zároveň v rozporu se vším ostatním, co Josífek hlásá, takže to patrně vypovídá o tom, že vyplodil už tolik lží, že se v nich přestává orientovat.
Aby byl osobnostní profil Pavla Josífka úplný, musím se ještě zmínit o jeho souputníkovi, který je zároveň jeho předchůdcem v boji proti žluto-červené bikolóře; tím si trochu popírám předchozí tvrzení o „one man show“, ale věci se mají tak, že ne mnoho. Než Josífek začal převracet Českou republiku naruby, jen aby co nejvíc překazil vyvěšování žluto-červené bikolóry, byl hlavní „hvězdou“ podobného počínání Jindřich Žaludek, podobný (mírně řečeno) podivín jako Pavel Josífek, takže není divu, že oba dnes spolupracují. Před řadou roků, kdy se začala krystalizovat shoda organizací zabývajících se zachováváním moravského dědictví (tj. zdaleka nejen Moravské národní obce), nechtěl se s tím smířit a pouštěl se do hádek v internetových diskusích. Tehdy ovlivněn Moravskými listy prosazoval jako „správnou“ moravskou vlajku žluto-modro-červenou trikolóru a byl zcela hluchý k argumentům ostatních, že žluto-červená bikolóra byla v moderní době (tj. od 19. století) převažující moravskou vlajkou a že je tudíž jako dnešní moravský symbol vhodnější než vlajka v minulosti neexistující. Ignoroval jsem bohužel osvědčenou pravdu, že s hlupákem není radno se přít, a také jsem se pokusil ho přesvědčit argumenty, samozřejmě však marně, neboť Jindřich Žaludek neuznával jinou pravdu než tu svoji, což ostatně platí dodnes. Vzpomínám, že když mu někdo jiný napsal, ať jistá svá tvrzení podloží historickými (nebo heraldickými, už nevím) doklady, odsekl, že on žádné doklady předkládat nebude, ať si je najdeme sami – typický příklad jeho stylu „diskutování“. Pravda je, že od té doby, co do veřejného povědomí vstoupil Pavel Josífek, musíme s nostalgií vzpomínat na protivlajkový odpor Jindřicha Žaludka, neboť se vyčerpával hlavně v internetových diskusích a mimo ně o něm zase tak slyšet nebylo. Avšak měl období, kdy byl rozhodnut dát svou pravdu najevo i v reálném světě a chodil na moravské akce s jmenovanou trikolórou. Aby přihlížejícím ukázal, že to v hlavě nemá zcela v pořádku, ještě si k tomu pořídil tričko s přeškrtnutou bikolórou a nápisy „Toto není moravská vlajka“ a „Prosím, nešiřte tuto vlajku dále po Moravě!!“. Legrační je, že zatímco do roku 2012 byl ochoten se do krve pohádat, že jediná správná moravská vlajka je trikolóra, v roce 2013 změnil názor a od té doby je podle něj jediná správná moravská vlajka středověký heraldický prapor. Následující obrázek, jehož nejsem autorem, to názorně ukazuje. Teď, když je Žaludek ve vleku Josífka, se už jediná zaručená pravda asi měnit nebude, ale kdo ví, třeba se ještě dočkáme veselého překvapení.

Chorobné rysy Jindřicha Žaludka lze ukázat ještě na mnoha dalších příkladech, pro ilustraci zmíním jeden: ve Zlíně se připojil k jedné veřejné akci, dětem z jednoho folklórního souboru vnutil vlajky, které jako jediné správné prosazoval, nechal se s nimi vyfotografovat a pak pořízené fotografie rozesílal na všechny strany jako důkaz, že jím podporovaná vlajka se hojně veřejně užívá.
No a pak přišel na scénu Pavel Josífek a Jindřich Žaludek podle přísloví vrána k vráně sedá, psychopat psychopata si hledá, se s ním spojil a patrně mu předal značnou část svých „pravd“. Z toho, jak ostatní obtěžují svou aktivitou, soudím, že Josífek zcela převzal iniciativu a Žaludek v tandemu hraje druhé housle – proto stále tvrdím, že Josífkovo „občanské sdružení“ je one man show. Přesto Žaludek pod svým jménem ještě o sobě dává vědět, nedávno například hromadně rozeslal e-mail, v němž uživatele žluto-červené vybízel k opuštění této vlajky, neboť prý stále více odborníků poukazuje na její neudržitelnost, což není nic jiného než demagogická lež, neboť se už léta se v novinách objevují stále tatáž jména. (O tom, že ani žádný seriózní odborník takovou neudržitelnost konstatovat nemůže, níže.)
Ačkoli Josífek lže a překrucuje historické údaje, bohužel má jistý úspěch. Podobný článek o moravských vlajkách jako v Rovnosti otiskl i Olomoucký deník (ve vyznění, že zuří boj o vlajku Moravy) a doneslo se ke mně, že jeden čtenář Olomouckého deníku byl překvapen, kolik měla Morava v minulosti vlajek (ačkoli je samozřejmě neměla). Takže jak je vidět, lidé Josífkovým výmyslům věří, protože o věci nemají žádné znalosti a uvěří prvnímu, co se jim dostane pod ruku. Veřejnost ví o moravské vlajce a jejích dějinách tak málo, že ji lze bez námahy mystifikovat téměř čímkoli, čehož Josífek vrchovatě zneužívá. Správně by mělo platit, že na stranu faktů, které si Josífek demagogicky ohýbá, jak se mu zrovna hodí, se postaví nějací odborníci a odkážou Josífkovy lži a výmysly, kam patří, Pavel Josífek je však bohužel natolik výborný mistr manipulace, že se mu podařilo některé odborníky získat na svou stranu – rád se ohání tím, že má k dispozici „nespočet expertíz odborníků“ (což je pochopitelně silně přehnané). Pokud se ptáte, jak je to možné, pak musím s povzdechem konstatovat, že jedině tak, že dotyční odborníci pošlapali svou pověst odborníků, jakou by měli hájit. Právě toto mi na celém ubohém „odboji“ proti žluto-červené vlajce vadí nejvíc – že je Josífek psychopat, je ovlivnitelné jako špatné počasí, ale odborníci by neměli mást veřejnost nepravdivými nesmysly, protože je to zneužívání jejich postavení a přirozené důvěry laické veřejnosti v ně.
Pavel Josífek své každoroční řádění zaštiťuje několika jmény odborníků, která mají veřejnost postavit na jeho stranu. Některá jména se vedle Josífkových výplodů jako stálice objevují rok co rok, zejména jsou to dvě, která musím jmenovat, protože si nezaslouží, aby se o nich mluvilo a psalo v dobrém. Prvním z nich je Ing. Jaroslav Martykán, jenž se honosí titulem předsedy České vexilologické společnosti. Pan Martykán je (předpokládám) autorem tvrzení, že žluto-červená bikolóra s erbem uprostřed odporuje vexilologickým zásadám, což Josífek šíří jako „nesprávně utvořená vlajka“ nebo „vlajka odporující pravidlům“. Potíž je v tom, že žádné vexilologické pravidlo zakazující takovou či onakou podobu vlajky neexistuje. Protože se možná někdo zarazil, že si dovoluju oponovat předsedovi České vexilologické společnosti, musím čtenáři objasnit, co to vlastně vexilologie je. Vexilologie je obor, který se zabývá vlajkami; bývá spojován s heraldikou, naukou o erbech, a to ne zcela bezdůvodně. Existence vlajek je sice starší než existence erbů, poté, co erby vznikly, se však vlajky včlenily do ní a byla na ně uplatňována heraldická pravidla. V raném novověku však užívání erbů ztratilo mnoho ze své středověké funkce, naopak ze zvýšil společenský význam vlajek a vexilologie se tak od heraldiky emancipovala. V posledních dejme tomu dvou stoletích bylo po celé Evropě i mimo Evropu vytvořeno obrovské množství vlajek, které s heraldikou mají jen málo společného nebo nemají společného vůbec nic. Vexilologie však takovými vlajkami neopovrhuje jako méněcennými, všechny přijímá jako rovnocenné. Vexilologie je obor popisný, jehož náplní je zaznamenávat existující vlajky a zkoumat je například z hlediska jejich vývoje, vzájemných vazeb, obsahové náplně a podobně, není to však obor imperativní, který by podobně jako heraldika určoval pravidla pro tvorbu vlajek. Vexilologie opravdu v dnešní době není totéž co heraldika a jelikož se od heraldiky už před staletími emancipovala, nemůže se řídit heraldickými pravidly. Toto je naprosto základní poznatek o podstatě vexilologie a je opravdu zarážející, že Jaroslav Martykán takovou zcela zásadní věc o podstatě svého oboru nechápe. Já se opravdu velmi divím, že do čela českých vexilologů se dostal člověk, který nerozumí, na jakých souřadnicích se nachází obor, jímž se zabývá; a to je přitom ještě poradcem příslušného výboru Poslanecké sněmovny PČR, který rozhoduje o udělování obecních vlajek a nemýlím-li se, řadě obcí byla zamítnuta vlajka s pruhy a erbem uprostřed jako údajně nevyhovující. Že podle pana Martykána odporuje vexilologickým pravidlům slovenská vlajka, srbská vlajka, rumunská vlajka, vlajky německých a rakouských spolkových zemí, i vlajky některých obcí v České republice (které byly patrně uděleny parlamentem ještě předtím, než pan Martykán začal obcím vnucovat své „pravidlo“), musí zůstat bez komentáře (ve jmenovaných státech a zemích mají na vexilologii zjevně jiný názor než Jaroslav Martykán). Ostatně už jsem dříve jinde zmínil, že neexistuje jediná (!) odborná příručka, která by údajná pravidla vexilologie a tvorby vlajek zaznamenávala; ta existují pouze ve fantazii Jaroslava Martykána. (Jen na dokreslení se mi doneslo, že s působením Jaroslava Martykána (např. totalitním vedením vexilologického časopisu) nesouhlasí někteří jiní vexilologové, ale to by ani nebylo třeba dodávat, výše uvedené bohatě postačuje.) Pavel Josífek samozřejmě o tomto všem nemá nejmenší ponětí, ostatně on vexilologii studovat nepotřebuje, jak nepřímo napsal; stačí, že je některý odborník ochoten se propůjčit ke krytí jeho manipulací. Jaroslav Martykán je však k manipulacím připraven sám, neboť je (myslím) autorem demagogicky manipulativního tvrzení, že žlutá a červená jsou i rodové barvy Lichtenštejnů, takže vyvěšování žluto-červené bikolóry na Moravě by mohlo být chápáno jako podpora restitučních nároků Lichtenštejnů – účelem je pochopitelně ve veřejnosti vzbudit pocit, že moravští „nacionalisté“ by třeba i mohli být agenty cizí mocnosti.
Druhým jménem, které musí zaznít, je PhDr. Ivan Štarha, zaměstnanec Moravského zemského archivu v Brně. Ivan Štarha každý rok v předvečer svátku Cyrila a Metoděje (tehdy, když se tématu moravské vlajky věnují novináři), ujišťuje čtenáře novin, že změna stříbrno-červeného šachování moravské orlice na zlato-červené (z něhož vychází žluto-červená bikolóra) udělená Moravanům římským císařem Fridrichem III. byla od počátku neplatná a letos napsal, že „privilegium na žlutočervené kostky na orlici nebylo nikdy využívané“. To druhé tvrzení je jednoduše vyvratitelné jako nepravda, o dokladech toho, že změna šachování se užívala, jsem psal v článku Polepšení moravského erbu po roce 1462. Jen bych k tomu článku dodal informaci, která v něm není – po jeho napsání jsem byl upozorněn, že zlato-červené šachování má moravská orlice na stropní malbě v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře mezi erby ostatních zemí českého krále Vladislava II. A protože dotyčná klenba byla dokončena krátce před rokem 1500, jedná se o nejstarší nyní známý doklad užití zlato-červené moravské orlice. Ostatní doklady jsou známé už dlouho a nevím, proč Ivan Štarha dělá, že je nezná. Vždyť jeden z dokladů pochází z městské heraldiky Znojma, o čemž je mimo jiné pojednáno v knize Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček, jejíž byl Ivan Štarha hlavní redaktor.
Rovněž Štarhova argumentace, že Fridrichovo erbovní privilegium pro Moravany bylo od počátku neplatné, má vážné slabiny. Podrobněji jsem to rozebral v citovaném článku o polepšení, takže nebudu všechno opakovat. Loni Štarha dovozoval neplatnost Fridrichova privilegia tím, že Karel IV. v roce 1348 stanovil, že moravský markrabě nemá být v ničem poslušný římského císaře, nýbrž má podléhat jedině českému králi, a připojil rozsáhlou pasáž o vztahu Moravy k římské (německé) říši a Čechám, jenže celé to byl výstřel vedle, neboť Fridrichovo privilegium nebylo určeno moravskému markraběti a jeho vztah k římskému císaři tak pro otázku šachování moravské orlice je zcela bezpředmětný; jenže Štarhův text podpořila ředitelka Moravského zemského archivu v duchu „Štarha se vyjádřil a tím je věc uzavřena“. V roce 2002 napsal Štarha do sborníku Pocta Janu Janákovi článek o moravských barvách a vlajce a použil v něm slova „je známo, že privilegium nevešlo v platnost“. Jenže spojení „je známo“ je velmi ošidné; je všeobecně známo, že ve středověku se věřilo, že země je placatá, je všeobecně známo, že tři sta let jsme trpěli pod Habsburky, je všeobecně známo, že Hitler byl loutkou německého velkokapitálu a jiné zaručené „pravdy“, které nemají nic společného s fakty. Je pro historika velmi pohodlné vyhnout se dokazování svých tvrzení napsáním, že je to všeobecně známo, načež se čtenář zastydí, že jemu to známo není, a přestane požadovat, aby historik svá tvrzení doložil (Štarhovo „je známo“ v tomto případě znamená, že toto tvrzení se opakuje v řadě textů na toto téma, neboť jeden autor to opisuje od druhého jako zaručenou pravdu a Štarha to pouze převzal – a když to tvrdí všichni, jistě to musí být dávno dokázaná pravda; kdysi někdo nadhodil tuto hypotézu, aby vysvětlil, proč i nadále převažovalo stříbrno-červené šachování, a ostatní to začali považovat za dokázaný fakt a po dokladech se neptali; ani u Štarhy jsem nikdy neviděl žádný text, v němž by údajné nepotvrzení nějak zdůvodňoval). Štarha, ačkoli si je zcela jistý, že Jiří z Poděbrad Fridrichovo privilegium pro Moravany nepotvrdil, si například nepoložil otázku, co asi může vyplývat z toho, že Jiří z Poděbrad se nacházel v přítomnosti Fridricha III., když ten Moravanům privilegium uděloval.
Nakonec ke Štarhově způsobu argumentace musím dodat ještě jednu věc: jak jsem zmínil, Štarha byl hlavní redaktor a spoluautor knihy Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček. V kapitole o Brnu (kterou napsal Jaroslav Dřímal), se píše: „Na popsaný znak město Brno nedostalo nikdy privilegium. Tento erb si město zvolilo v dávných dobách, vždycky ho užívalo, nikdo nepochyboval o jeho správnosti a o oprávnění města znaku používat, a proto Brno nemělo žádnou příčinu zajišťovat právo na svůj erb panovnickou listinou.“ Jestliže Štarha byl hlavním redaktorem knihy, musel na tuto pasáž narazit a mohl si na ni vzpomenout při argumentování o nedoložení Jiřího z Poděbrad potvrzení Fridrichova privilegia – Moravané nepovažovali za nutné od Jiřího žádat dodatečné písemné potvrzení uděleného privilegia, protože jeho platnost považovali za nezpochybnitelnou (už proto, že lze předpokládat ústní Jiřího souhlas v době jeho vydání). V roce 1628 potvrdil platnost privilegia Fridricha III. Ferdinand II. a Štarha loni krkolomně dovozoval, že Ferdinand nemohl potvrdit platnost privilegia, které bylo od počátku neplatné, na tom však už je zřetelně vidět, že v tomto Štarha znásilňoval fakta, aby zapadla do předem připraveného schématu. V roce 2001 dokonce Štarha do jednoho novinového článku napsal, že moravský zemský sněm polepšení udělené císařem Fridrichem nepřijal, což je naprosto ojedinělé tvrzení, které nezastává nikdo jiný, a které je nutné považovat za zcela vycucané z prstu, jelikož nic takového nelze dokázat, ani žádné nepřímé doklady pro to nesvědčí (ty totiž svědčí o opaku).
Na argumentaci Ivana Štarhy je vidět, že s ní byl rychle hotov i za cenu řady šlápnutí vedle; vždyť přece všechno už je dávno všeobecně známo. Člověka až napadne, zda to nedělá schválně a zda není jeho cílem žluto-červenou kombinaci (zlato-červené šachování) co nejdůkladněji pohanět v očích veřejnosti. Třebaže to možné je, spíš si myslím, že vysvětlení leží někde jinde. Ivan Štarha je člověk ze staré školy (je mu už 80 roků), který byl vychováván v duchu Palackého koncepce českých (resp. moravských) dějin jako dějin potýkání s Němci jako největšími dědičnými nepřáteli Čechů a v duchu pojetí dějin Čech či Moravy jako prostředku dokazování věrolomnosti Němců a toho, že Češi vždy byli ti nebozí ubližovaní a utlačovaní, kteří se museli Němcům bránit. Odtud podle mě pramení Štarhovo přesvědčení, že zlato-červené šachování moravské orlice je ve své podstatě protičeské (zde se přidává nezájem o specifika Moravy) a že jde o jakýsi symbol podřízení Moravy němectví. Je to pochopitelně naprostá blbost, dnešní dějepisci se navíc už většinou oprostili od „obrozeneckého“ výkladu veškeré historie přes filtr Palackého koncepce „věčného“ česko-německého soupeření (třebaže se stále ještě historici nebo třeba publicisté tak píšící najdou). Že se ve Štarhově argumentaci objevuje obhajoba zjevných nepravd, násilná dezinterpretace historických dokladů a přehlížení dokladů jeho teorii nevyhovujících, ukazuje, že píše podle předem osvojené šablony. Domnívám se, že už ani není ochoten promyslet všechny známé doklady a interpretovat je novým způsobem. Jeho letošní jasně negativní slova z novin, že žluto-červená vlajka „není platná a historicky uznávaná“ takový závěr podporují (mimochodem: co to je „historicky uznávaná“?). Ještě znovu připomenu, co už jsem opakovaně psal dříve, totiž že nevěcná zaujatost části odborné veřejnosti proti zlato-červenému šachování moravské orlice je dobře patrná z toho, že od téhož císaře Fridricha III. pochází nejen změna stříbrné na zlatou v erbu moravské země, ale i v erbu Starého a Nového města Pražského, z čehož pak vychází dnešní žluto-červená vlajka Prahy i její žluto-červený městský znak, v tomto případě však tato barevná kombinace terčem útoků není a nikdy nebyla. Zkrátka, co je dovoleno Praze, není dovoleno Moravě.
Třebaže myslím, že Ivan Štarha nikdy výslovně nenapsal, že zlato-červené šachování moravské orlice je německé a protičeské, dalo by se to mezi řádky jeho textů najít a když ne jeho, pak textů jiných, jako například Jaroslava Martykána nebo jiných odborníků, u nichž mám chuť to slovo napsat do uvozovek. Ačkoli Pavel Josífek je psychopat, je psychopat inteligentní (to se nevylučuje) a toto mezi řádky našel a velice hlasitě to zdůrazňuje. Například ve své letošní „osvětě“ adresované radnicím pomluvil žluto-červenou bikolóru kromě toho, že jde prý o klubový symbol MNO, také tím, že uprostřed je separatistický znak Moravy (neboť všichni přece „víme“, že „správný“ znak Moravy je vyobrazen na státním znaku ČR). V tomto Josífek uhodil na strunu, díky níž bude mít v určitém okruhu lidí na Moravě vždy dveře otevřené. Problém je totiž v tom, že hodně, skutečně nemálo lidí na Moravě se bojí být jakkoli spojováno se separatizmem, nacionalizmem a podobně. Vždyť pokud v některých novinách článek o moravské vlajce vyznívá kladně, musí být jeho součástí ujištění, že „Moravané odmítají nacionalismus“ (tak letos v Rovnosti) nebo něco podobného. A každý rok se také stává, že ředitelé některých kulturních institucí (ale i lidé bez řídících pozic) sice vyjadřují podporu vyvěšování žluto-červené vlajky, ale přejí si, aby se jejich jméno nezveřejňovalo. Že se letos stalo, že pražské ústředí Národního památkového ústavu zakázalo žďárským památkářům spolupracovat s Moravskou národní obcí (byl domluven volný vstup do areálu na Zelené hoře), ukazuje, proč takové obavy existují. Avšak nejde jen o to, i představitelé některých obcí odmítají vyvěsit vlajku se zdůvodněním, že přece jsme všichni Češi, takže se nebudeme separovat. Tady už nejde o obavu z postihu z nadřízených (pražských) míst, ale upřímné vlastní přesvědčení, ale to teď nebudu komentovat, je to záležitost obecnější a nechám si to do článku na úplně jiné téma. Podstatné v této souvislosti je jen to, že zkrátka na Moravě je jistý strach, ale na druhé straně i nezájem o moravskou vlajku a vůbec o zdůrazňování nějaké moravské svébytnosti, a to je živná půda pro Josífkovy manipulace. Když on se tedy demagogicky vyjadřuje o žluto-červené vlajce a žluto-červeném šachování moravské orlice jako o separatistických nebo nacionalistických symbolech, jen vyjadřuje to, co někteří lidé chtějí slyšet. No a víme, že nejúspěšnější byli vždy takoví demagogové a manipulátoři, kteří lidi utvrzovali v jejich předsudcích. Bojovat proti veřejnému mínění je vždy těžší (a leckdy se na to doplácí), než lidem jejich víru v nesmysly chválit tím, že jsou to zdravé názory.
Celý to hrané rozhořčení kolem toho, že zlato-červené šachovaní moravské orlice je protičeský a skrytě německý separatizmus a výraz odporného nacionalizmu je sice naprostá pitomost, ale poznávacím znakem výborného manipulátora (jímž Josífek nepochybně je) je to, že dokáže pitomosti vydávat za seriózní pravdy. Přestože letos vyvěsilo moravskou vlajku přes 950 samosprávných úřadů, což je znatelně víc než loni, Josífkovi se povedlo některé z nich od pokračování v tradici předchozích let odradit a já se domnívám, že důvodem je právě to, že se dotyčné úřady pod vlivem jeho manipulací zalekly, zda by vyvěšování moravské vlajky opravdu nemohlo být projevem extrémního nacionalizmu (nad čímž si teď Josífek spokojeně mne ruce). Ačkoli Pavel Josífek přiživuje názor, že „správně“ vlastenecké a nenacionální je stříbrno-červené šachování moravské orlice, zatímco zlato-červené je prý nacionalistické a nevlastenecké, platí spíš pravý opak. Přestože se to může zdát samozřejmé, napadlo mě až nedávno, jak to zdůvodnit. Když se představitelé Moravy po dvou a půl století rozhodli na přelomu 18. a 19. století z prestižních důvodů vrátit ke zlato-červenému šachování v zemském erbu, nehrály v tom roli žádné nacionální úmysly (viz k tomu třeba článek Přijetí podoby moravského erbu v roce 1848) – ostatně je to logické, na samém počátku 19. století byly národnostní rozbroje na Moravě teprve „příslibem“ budoucnosti a nikdo tehdy ještě nevěděl, že se zemské symboly stanou rukojmím národnostních sporů. Zlato-červené šachování moravské orlice zůstalo pak oficiálním zemským symbolem až do roku 1918, přičemž musím opakovaně zdůraznit, že když moravským vyrovnáním v roce 1905 přešla zemská samospráva do „českých“ rukou, zemské symboly zůstaly beze změny, bezpochyby z důvodu, že v čele země stály umírněné osobnosti. Podobnou míru umírněnosti však nemínily dodržovat kruhy českých nacionalistů, které se snažily co nejvíce Moravu připoutat k českému národnímu a státoprávnímu programu – v jejich pojetí byla „správným“ symbolem Moravy stříbrno-červeně šachovaná orlice, protože stříbrná/bílá a červená byly zemské barvy Čech a zároveň barvy české národní ideologie. Česky orientovaní nacionalisté tedy záměrně pro své potřeby pozměnili úřední zemský symbol Moravy, aby pomocí tohoto symbolu zdůraznili, že Morava má být česká a nejinak. Ačkoli se tedy nesprávně stále dokola opakuje, že žlutá a červená byly barvy moravských Němců, pravda je naopak ta, že bílá a červená byly barvy moravských Čechů, čímž nemyslím ty, kteří mluvili česky, nýbrž těch, kteří byli aktivně zapojeni do českých národně-politických aktivit. Názorně to lze doložit na sporu, který se v roce 1905 vedl kolem městského znaku brněnského předměstí Králova Pole. Královo Pole v tom roce bylo povýšeno na město a při té příležitosti si chtělo nechat od císaře schválit znak, který si samo navrhlo. Obecní zastupitelstvo tehdy bylo – jak by se tehdy řeklo – „vlastenecké“, čili česky národně orientované a do nového městského erbu si navrhlo mimo jiné meč a husitský palcát, stříbrno-červeně šachovanou orlici a na horní hranu štítu českou královskou korunu. Ministerstvo vnitra pochopitelně odmítlo císaři takový znak předložit ke schválení a město ho muselo předělat (například palcát vyměnilo za lipovou ratolest, což byl opět záměrný poukaz na český národně-politický program), ale pro nás je v tuto chvíli podstatné, že stříbrno-červené šachování moravské orlice bylo zcela nepochybně v tehdejším vnímání chápáno jako projev přihlášení se k českému národnímu a státoprávnímu programu, nebylo tedy nacionálně neutrální, jak se dnes tvrdí (a jak to zdůrazňuje Josífek). A není nutné se omezovat jen na případ erbu Králova Pole, v 19. století bylo vůbec běžné, že pokud podporovatelé českého národního a státoprávního programu nechávali zobrazovat znaky tří zemí České koruny vedle sebe, bez výjimky dávali moravské orlici stříbrno-červené šachování; pokud byly umísťovány na fasády budov, ještě dnes se v některých případech o tom lze přesvědčit na vlastní oči. Není tedy historicky korektní tvrdit, že moravští Němci vytlačovali „správné“ stříbrno-červené šachování zlato-červeným, nýbrž že česky nacionálně orientovaní Moravané a zejména Češi vytlačovali úředně přijaté zlato-červené šachování stříbrno-červeným. Po rozpadu Rakouska-Uherska pak stříbrno-červené šachování zvítězilo ne proto, že by bylo „správné“, ale protože konečně i na úřední úrovni dostala průchod národní ideologie nového českého státu, v němž prostě nebylo místo pro nějaké zvláštní moravské symboly, z nichž by dostatečně „nesálala“ česká ideologie. Jestliže tedy Moravská národní obec letos použila slogan, že (žluto-červená) vlajka sjednocuje, mohlo by to na první pohled působit jako propagační nadsázka, ale opravdu to vystihuje nenacionalistického a obdiv k dávné zemské historii vyjadřujícího ducha rozhodnutí, jímž se představitelé moravské samosprávy na přelomu 18. a 19. století rozhodli vrátit ke zlato-červenému šachování.
Tento článek má zejména za cíl těm, kteří ji ještě neznají, ukázat pravou tvář Pavla Josífka a poukázat na nízkost a nečestnost jeho počínání, ale stejně tak poukázat na neprofesionální, neseriózní chování některých odborníků, kteří slevují z profesionální nezaujatosti a věcného zhodnocování faktů, aby dali průchod svým předsudkům a získali pro ně veřejnost. Hlavním motivem sepsání článku bylo zejména mé znechucení z toho, že člověk, který z nějakých patologických osobnostních rysů hází klacky pod nohy jiným, je některými novináři, odborníky a představiteli samospráv brán vážně jako seriózní partner diskuse, o kterou on v žádném případě nestojí. Avšak neuškodí, když v závěru bude nějaké rozumné poučení. V síti polopravd, překrucování a vyslovených lží totiž zanikají základní fakta, která jsou mnohem prostší, než se může z umělé bouře ve sklenici vody vyvolávané Josífkem zdát. Zcela vedle jsou všichni, kteří na základě smyšlených údajných pravidel tvrdí, že vlajka Moravy musí vypadat jedině tak a tak a naopak v žádném případě nesmí vypadat onak. Rozhodující hledisko může být pouze to, co Moravané za svou vlajku přijmou; a tak kdyby se rozhodli za svou vlajku přijmout zelený prapor s růžovými puntíky, bylo by to v pořádku a nikdo by proti tomu nemohl říct ani popel. Nicméně moravská veřejnost (aspoň ta její část, které se o symboly země zajímala), se v předminulém desetiletí rozhodla pro oživení některého symbolu užívaného v minulosti. Navzdory nynějším Josífkovým lžím bylo na výběr jen ze dvou – modré vlajky středověké a žluto-červené moderní. Spontánně, bez jakéhokoli vnucování, byla zvolena ta druhá; nepochybně protože je časově bližší dnešní době než středověká vlajka (žádní pamětníci středověku už pochopitelně nežijí) – právě proto koncem roku 1989 a v následujících letech se na veřejnosti objevovala mnohem častěji bikolóra než modrá vlajka s orlicí. Výběr jedné ze dvou historických vlajek samozřejmě neznamená, že ta druhá by byla nějak nesprávná. Když se tedy dnes nějaký úřad rozhodne raději vyvěsit modrou vlajku, není důvod z toho dělat povyk, protože koneckonců hlavní, o co jde, je přece poukázat na to, že historická tradice Moravy ještě není zapomenuta.

Nicméně ačkoli je spor o to, která vlajka je ta pravá, ze své podstaty nesmyslný a umělý a přiživují jej pouze lidé patologických povah, přece jen je nutné vzít v potaz ještě jeden nezanedbatelný argument – jestliže bude jeden používat to a jiný tase tohle, vznikne pak dojem, že se na Moravě nedokážeme shodnout ani na tak jednoduché věci, jako je symbol země. Ve světle tohoto argumentu by propagace žluto-červené bikolóry měla být vnímána nikoli jako snaha zadupat názory jiných, nýbrž jako sjednocení všech, kterým jde o Moravu a ne o prázdné spory, pod jedním symbolem. Co je veřejnosti bohužel předkládáno jako lítý boj o správnou moravskou vlajku, není nic jiného než agresivní neochota Jindřicha Žaludka a zejména Pavla Josífka se s ostatními shodnout na jednom symbolu, a to z malicherné příčiny, že veřejnost není ochotna následovat volbu, kterou učinili oni sami. A tak se z chorobných rysů svých povah pod vlivem pokřivené zásady „buď my nebo oni“ (a „kdo nejde s námi, jde proti nám“) rozhodli raději Moravu obrátit v popel, než by připustili, aby měl „pravdu“ někdo jiný než oni. Ačkoli však o uživatelích žluto-červené vlajky rozšiřují, že s nimi není domluva možná, platí to beze zbytku právě o nich samých, protože v jejich myšlení pro žádnou jinou než jejich „pravdu“ není na světě místo.

Advertisement