Utváření národů u západních Slovanů v raném středověku

4. kapitola – Dokončení středověkého utváření národů

Další kapitola z knihy Františka Grause o vytváření národního vědomí u středověkých západních Slovanů. Opět jsem přeložil obecný úvod a část věnovanou Moravě (ta je v této kapitole kratší než v předchozí).
(Předchozí kapitola z Grausovy knihy je zde)

Takzvaná východní kolonizace, pronikání německých osadníků na východ, představuje přeryv v „národním vývoji“ středoevropských etnik. Od 19. století, kdy se národní moment stal hodnotícím kritériem minulosti, se hodnotila kolonizační vlna vrcholného středověku, objevení se uzavřených německy mluvících území v dosud jednolitém slovanském jazykovém prostoru, často jako rozhodující přeryv v minulosti. Z německé strany byli kolonisté oslavováni jako druh nositelů kultury, z české a polské strany byli pranýřováni jako reprezentanti otevřené či skryté agrese. Národně-etnické důsledky této celoevropské osídlovací vlny byly ve východní Evropě zřejmé: na kdysi Slovany osídlených územích vznikly nové německé kmeny; na slovanských územích Němci klučili les a výsledkem těchto aktivit byly jazykové smíšené oblasti, německé jazykové ostrovy a pruhy území, které změnily doposud jednolité „jazykové karty“ těchto území.
Méně pozornosti nalezla změna ve struktuře vládnoucí vrstvy, změna ve vztahu mezi králem a šlechtou a sociální a mocenskopolitické změny uvnitř šlechty. Šlechta dokončila v tomto časovém období své formální ustavení a nalezla základnu ve šlechtických obcích. Navíc je třeba konstatovat vzrůstající uzavírání těchto „obcí“ vůči těm, kteří stáli vně. Šlechtické obce se staly obránci jednoty a nedělitelnosti zemí, nositelé a obhájci takzvaného zemského patriotizmu.
Kolonizace nebyla jen jevem zemědělským a již klasická historiografie poukázala na s kolonizací spojenou „urbanizaci“ zemí východní Evropy. Sice na základě výsledků archeologických výzkumů ve druhé polovině našeho století nemůže být pochybnost o tom, že velké sídlištní aglomerace na západoslovanském území existovaly již od 9./10. století. Vznik měšťanstva a především městské sítě byl však výsledek teprve kolonizační vlny s vrcholem ve 13. století (v Polsku bylo vrcholu dosaženo o něco později), přičemž v souvislosti s analýzou „nacionalizačního procesu“ záleží na hospodářských a právních jakož i na sociálních a mentálních důsledcích těchto změn pro společnost. V klasickém bádání 19. století byl vznik samostatného měšťanstva ve vrcholném středověku hodnocen velmi kladně; dnes má podle mého názoru bádání, které rozpoznalo mnohofázovost průběhu a mnohovrstvost měšťanstva, které se objevilo jako do jisté míry uzavřená skupina teprve v pozdním středověku, sklon k přehodnocení toho fenoménu.
Pro rozvoj národního vědomí u západních Slovanů má politické vystoupení měšťanstva rozhodující význam. Měšťanstvo hrálo v utváření vědomí o sobě zvláštní roli: nebylo od počátku vázáno na staré pojímání zemí a vzrůst sebevědomí se odehrával jednak v těsném rámci městských hradeb, jednak měl tendenci obsáhnout mnohem širší prostory. Uvnitř měst vznikla kulturní centra, utvořily se skupiny, které dokázaly samostatně formulovat své názory a cíle. K tomu se ještě na západoslovanském území přidávala okolnost, že v první fázi bylo měšťanstvo převážně německé, lidé, kteří proudili do měst z okolí, mluvili slovanským jazykem. Ve 14. a 15. století proto došlo uvnitř měst k prvním jazykově-národnostním svárům a různicím, bojům, které se nedají odmyslet např. z pozdněstředověkých dějin Čech. (Naproti tomu hraje ve středověkém nacionalizačním procesu interakce mezi městem a vesnicí roli jen jako demografický faktor; pro stav vědomí samého zůstala nakonec v podružném významu).
Nepřátelství proti městům, které muselo vyostřit protiklady ve společnosti, bylo neseno šlechtou, především těmi skupinami, jejichž pozice byly přímo nebo nepřímo ohroženy měšťany. Rolníci se mnohokrát cítili podváděni a klamáni; měšťané opravdu také již často byli ve 14. a 15. století „vládci“ rolníků. Nedůvěra rolníků vůči měšťanům byla jistě široce rozšířená, mohla být vyjádřena satiricky, ale nejsou znamení pro to, že by u tohoto protikladu nebýval významu „národnostní“ moment. Teprve za husitství byl v Čechách vysloven nábožensky formulovaný odpor vůči městům.
Politicky ani kulturně nehrála města ani v Polsku ani v Čechách roli srovnatelnou s rolí velkých říšských měst – a to ani nemluvě o flanderských a italských městech. Ale také ve střední Evropě byla enzymem sociálního vývoje, také zde zaujímali měšťané ono zvláštní postavení mezi šlechtou a rolníky, chtěli být vládnoucími vrstvami považováni za rovnocenné a usilovali odlišit se od rolnického obyvatelstva. Také zde se snažili zformulovat a odůvodnit vlastní stanovisko. K tomu se přidávalo, že nejrůznější spory a různice, se kterými se v souvislosti s městy v pozdním středověku všude v Evropě setkáváme, mají od 14. století ve východní Evropě tendenci vtáhnout do hry jazykový rozdíl, „nacionalizovat se“.
K tomu, aby se stalo skutečným „mluvčím“ nového hnutí, měšťanstvo v tu chvíli ještě nedostoupilo. Vedle obránců tradičního zemského patriotizmu bylo nové pojetí zastupováno převážně těmi intelektuály, kteří byli v postavení mezi klérem a měšťany a které můžeme označit za středověké intelektuály v nejvlastnějším slova smyslu. Ti ideologizovali nové vědomí, utvořili hesla, formulovali požadavky.
Obraz kolonizační vlny pro východoevropský prostor se při letmém pozorování zdá vyrovnaný. Přesto existují závažné rozdíly: V Čechách došlo brzy k vyrovnání práv staro- a novousedlíků; takzvanou emfyteutickou lokací byla práva starousedlíků široce vyrovnána s právy kolonistů. V důsledku toho sídlili rolníci staletí vedle sebe, aniž by se rušili; nový německý kmen v Čechách a na Moravě nevznikl. Jazykově-národní rozpory měly své těžiště ve městech. V Polsku mělo vyrovnání uvnitř rolnického obyvatelstva mnohem slabší intenzitu; zde došlo k vytvoření nových kmenů, které se vymezily vůči starousedlému obyvatelstvu. Rozpory se stále více objevovaly v politické rovině, ať už v rozporu šlechty a měst, nebo – a ty obzvlášť rozhodně – „na zahraničněpolitické ploše“, především ve vztazích mezi polským královstvím a Německým řádem. Na území obývaném Polabskými Slovany došlo k vytvoření nových německých kmenů. Slovanské obyvatelstvo se zde udrželo (až do 20. století) jako pozůstatek v
zemědělských územích, aniž by došlo k vytvoření zvláštního národního vědomí.

Zvláštní případ Morava

Rozhodující faktor pro vývoj Moravy zůstal poměr k Čechám, ačkoli kolonizační vlny i na Moravě vytvořily nové silové vztahy, utvořením dominia olomouckého biskupa dokonce vzniklo nové mocenské centrum. Bohužel nejsou dějiny Moravy v pozdním středověku ani zdaleka tak zevrubně prozkoumány jako osudy Čech v této době; v popisech českých dějin je Morava považována za něco jako dodatek. To souvisí jednak s nepříznivou materiálovou základnou, jednak s již charakterizovaným základním postojem, který předpokládal jednotu obou zemí.
Formálně zůstávala Morava markrabstvím, které bylo spravováno do r. 1411 častěji vlastními markrabími, zůstávala však pod vrchní pravomocí českého krále; příležitostně Moravě vládli přímo čeští králové z Prahy. Fakticky se ono zvláštní obojaké postavení mezi úsilím o plnou samostatnost a naprostou závislostí, které ovládalo předchozí epochu, upevnilo: zatímco volební kapitulace krále Jana z r. 1311 představuje vrchol koncepce samostatné Moravy,[1] její protipól představuje listina Karla IV. z r. 1348, která z moravského markrabství dělá pouhé léno české koruny.[2] Obojaké postavení mělo přežít rok 1411 (smrt Jošta Moravského, posledního svébytného moravského markraběte), najít pokračování v době husitství, kdy Morava nakonec zůstala katolická a ještě v polovině 15. století vedlo k otevřené „ústavní krizi“ v poměru obou zemí.[3]
Nehledě na nepatrné výjimky cizích autorů byla Morava – člověk je v pokušení říct úzkostlivě přesně – odlišována od Čech, přičemž se toto rozlišování naprosto neomezovalo pouze na státní akty a na vzletný způsob mluvení, nýbrž nalezlo paralely i v lidovém úzu.[4]
Dokonce i jazyk (s českým více nebo méně úplně identický) měl své zvláštní označení jako moravský.[5] Zemské instituce jako zemské právo a zemské desky byly na Moravě vedeny zcela samostatně; existovaly také vlastní zemské soudy a na tomto poli byla moravská šlechta obdařena zcela zvláště plnou autonomií. Ani za husitství rozdíl nezmizel; byl spíš ještě posílen náboženskými protiklady (Morava tehdy zůstala katolická), které také nalezly své vyjádření ve v pozdním středověku široce rozšířených lidových charakteristikách, jež proti zkaženým a kacířským Čechám postavily „zbožnou“ Moravu.[6]
Na ideologickém poli je třeba konstatovat proniknutí českého hlediska, nápadné např. u takzvaného Dalimila, který po roce 1185 rozhodně upřel Moravě jakoukoli samostatnost,[7] a v české verzi teorie o přenesení království (translatio regni), která předpokládala závislost Moravy na Čechách již od konce 9. století. Na Moravě vzniklo v pozdním středověku právě tak málo jako v následujícím období vlastní historické vědomí, domácí historiografie zůstala chatrná.
Naproti jasným formulacím českého vědomí o sobě mělo moravské vědomí o sobě, které chtělo překročit úzký rámec šlechtického zemského patriotizmu, krajně obtížné postavení. V zemi nebylo centrum byť i vzdáleně srovnatelné s postavením Prahy. Obě největší města, Olomouc a Brno, soupeřila mezi sebou v zápase o dominantní postavení v zemi a nakonec se ve 13. století vytvořilo souběžné postavení obou měst. Měšťanstvo, ve 14. století převážně německé, nedosáhlo postavení v zemi, které by se dalo srovnat s postavením bohatých měšťanů v Čechách.
Konečný výsledek musel být, že sílící „národní“ hlasy (pokud se při jejich skromnosti a malé výraznosti dají označit tímto jménem) sáhly nazpět ke starým pojmům: například k příležitostnému personifikování země, zdůrazňování jednoty Moravy a především k pojmu svatých zemských patronů. Starší český státní svatý, Václav, který se stal patronem olomouckého biskupství, byl v pozdním středověku do značné míry vytlačen Cyrilem a Metodějem, „misionáři“ Moravy, byla zdůrazňována priorita křesťanství na Moravě, moravský výchozí bod obrácení Čech. Cyril a Metoděj se stali patrony Moravy, jejich moravské působení velebily některé legendy.
Příliš závažné důsledky tento vývoj, kterému zde v jeho mnohovrstevnosti nemůžeme věnovat pozornost, neměl. Viděno ze strany pojednání o národním vědomí, muselo konečným výsledkem být zesílení představy o zemi, vystupňovaná chvála moravské země a jejích obyvatel, nanejvýš posílení zemského patriotizmu; ke skutečné „nacionalizaci“ vědomí mohlo na takových základech sotva dojít. To bylo ostatně také osud různých pokusů vytvořit moravské národní vědomí v 19. století, pokusů, které byly neseny převážně katolickými intelektuály a stěží měly opravdový ohlas. Navzdory zemskému vědomí na Moravě až do 20. století nedošlo v této zemi k žádné opravdové nacionalizaci, jakou můžeme konstatovat v Čechách nebo Polsku, ani ve středověku ani v novověku. V celoevropském rámci se dá moravský vývoj srovnat snad nejvíc s peripetiemi stavu vědomí například v Lutychu nebo snad také Burgundsku, které se nalézaly v podobném obojakém postavení jako Morava mezi bdělým regionálním vědomím a dovoláváním se privilegií na
jedné straně a k příslušnosti k větší koncentraci moci na straně druhé. Hodno pozoru je rovněž, že moravská situace sotva měla účinek na stav vědomí v Čechách: není zde možné zpozorovat nepřátelství vůči Moravě a s Moravou hraničící Uhersko nebylo stylizováno jako nepřítel Čech. Morava ležela na periferii českého zájmu, pokud nešlo o politické nebo takzvané státní akty.

Poznámky:

1 – V listině se přesně rozlišuje mezi královstvím českým a markrabstvím moravským a výslovně se slibuje, že jakýkoli úřad župy na Moravě nesvěříme nikdy nikomu jinému než Moravanovi.
2 – Kromě toho byly v moravské zemi jako léna stejné úrovně potvrzeny i vévodství opavské a olomoucké biskupství. Snad při Karlově počínání byly směrodatné jeho osobní zkušenosti jako markraběte moravského (sídlil nicméně většinou v Čechách) a jeho napjatý vztah k otci, co mu způsobilo obavu z politického nebezpečí moravského markrabství.
3 – To obzvlášť r. 1453 při královské volbě Ladislava Pohrobka. Tyto rozmíšky se ostatně opakovaly také při volbě Friedricha I.
4 – Srv. např. ve 14. století ve velikonoční hře Mastičkář. (Moje pozn.: píše se tam: Ni v Čechách, ni u Moravě, jakžto učení mistři pravie, ni v Rakúsiech, ni v Uhřiech, ni u Bavořiech ani v Rusiech, ni u Polaniech, ni v Korutaniech, právět vešde jeho jmě světie, krátcě řkúce, po všem světě, nikdiež jemu nenie rovně, kromě žeť pirdí neskrovně.)
5 – Také v tomto ohledu je výraz jazyk, zunge obojaký a označuje jak jazyk tak lid – srv. např. r. 1424 v dopise Zikmunda Korybuta: die behemischen und merherischen zungen („český a moravský jazyk“).
6 – Možná předhusitská je protiklad devota Moravia („zbožná Morava“) a incredulus, cupidus bubulusque Bohemus („nevěřící, chtivý a sprostý Čech) v jednom rukopise ze Sterzingeru.
7 – Dalimil po r. 1185 důsledně neužívá označení Moravané, ale jen jméno země Morava.

V obecném úvodu 4. kapitoly píše Graus o věcech, které se jakoby příliš netýkají toho, co pak píše v téže kapitole o Moravě, je to tedy spíš úvod k pasážím o vývoji Čech a Polska. Graus zde píše, že přes existující zemský patriotizmus se neutvořilo na Moravě národní vědomí, a proto taky nazval pasáž o Moravě „zvláštní případ“. Na druhou stranu pasáž o Čechách nazval „modelový případ“ a proto by nebylo na škodu, ač se to netýká Moravy přímo, ještě přeložit (do budoucna) i pasáž o Čechách, abychom viděli, co tedy Moravě scházelo a naopak Čechy měly, co opravňuje ke stanovisku o plném dotvoření národního vědomí.

Reklamy

13 thoughts on “Utváření národů u západních Slovanů v raném středověku

  1. Stará věc.Josefe, co je to „Novinky“? Pro mne je Internet = dalsimoravak, jinak nic. Zde se cítím sicher.

  2. Dnes 24.8. má svátek sv. Bartoloměj.Sv. Bartoloměj.Jeho ostatky jsou od 10.stol. uloženy v kostele S.Bartolomeo, na Tiberském ostrově v Římě. V postranní kapli se nachází schrána s ostatky sv. Vojtěcha Slavníkovce a do kamenné studny na dvoře je údajně vytesaná jeho podobizna.Kostel nechal postavit něm. císař Ota III.Právě už z doby sv. Vojtěcha se ví, že se čeština a polština na přelomu prvního tisíciletí moc od sebe nelišily, protože se v Polsku sv. Vojtěch bez problémů domluvil (F.Graus).Ciao a tutti.

  3. V 10. století sa čeština a polština skoro nelišili. Potom sa postupně zdalovali, ale eště v 14. století byli velice dobře srozumitelné.Napadá ňa taková otázka. Proč si Slovenština zachovala takú velikú podobnosť s češtinú? V případě řeči v Čechách a na Moravě to je jasné. Po roku 1000 byla Morava připójená k Čechám jazyk sa logicky vyvíjál stejně. Ostatně spisovný jazyk býl enom jeden. Případ Slovenska je trochu iný. Patřilo Uhrám. Proč sa teda slovenština neodlišila tajak polština? Anebo proč sa podobá víc češtině než polštině? Já myslím, že to bylo vlivem toho, že na Slovensku sa používala čeština jako spisovný jazyk. Proto sa ani lidový jazyk od češtiny moc nevzdálíl. Neskaj sa spíš spisovné jazyky dělajú podle nářečí. Jaký mohla mět spisovná čeština vliv na lidový jazyk na Slovensku, dyž spisovné jazyky v minulosti ovládala enom menšina ludí? Ale dyž sa na tým zamyslíme, prostý lid přeca enom kontakt se spisovným jazykem mňél aj za feudalizmu. A to přes
    duchovní – kněze, kazatele. Duchovní byli vzdělaní ludé a spisovný jazyk používali. Lid si postupně vytvoříl vlastní nářečí, ale spisovný jazyk býl norma, kerá vývoj ovlivňovala. Protože Slováci používali stejný spisovný jazyk tajak Češi, slovenština sa moc nevzdálila. Polština šla vlastní cestú a proto sa odlišila víc. Dyby Slováci používali spisovnú polštinu, patřila by neskaj slovenština k jazykúm lechickým, tajak polština a né k jazykúm československým. Na otázku proč je slovenština češtině podobná víc než polština si přečtu aj iné odpovědi, lesti negdo nejaké má.

  4. Proč asi. Odkud čerpali tvůrci spisovných jazyků slovanských národů.Slotrone, (Slováci+Moraváci)+Češi = dědici Velké Moravy co do kultury, víc než Poláci a to ovlivnovalo, myslím si, i v průběhu času tvorbu spisovné češtiny.Píšu zase, protože jsem ještě našla zajímavost. Mně se totiž zdá ukrajinština, to co jsem v současné době na Moravě zaslechla, někdy podobná češtině.Prof.Weingart (1928)píše:Církevněslovanský jazyk bulharského původu stal se oficielním jazykem kyjevského státu, jazykem dvora a samých panovníků v jejich úředních a literárních projevech (Poučenie Vladimíra Monomacha!). Příchod bulharských emigrantů po pádu prvního bulharského carství (1018) se staroslověnskými knihami a církevněslovanskou literární tradicí doby Symeonovy (viz Sborník Svjatoslavův z r.1073!)byl by sám nepostačil ke kroku tak epochálnímu, kdyby se tento dvůr sám jakožto představitel státu neujal tohoto literárního díla.Touto ruskou recepcí církevní
    slovanštiny nabyl teprve tento spisovný jazyk svého epochálního historického významu. Jinak by byl zůstal záležitostí balkánskou. Teprve jeho přenesení do kyjevského státu a přijetí tímto státem mu pojistilo netoliko nesmírné zeměpisné rozšíření, nýbrž i všestranné literární vypěstění a prostřednictvím CÍRKEVNĚ SLOVANSKÝCH ELEMENTŮ v nynějším ruském jyzyce byla slovesná tvorba církevněslovanská zachována podnes, aspon v některých složkách lexikálních.Ruská recepce církevněslovanského jazyka byla téměř úplná a tak dokonalá, v nejstarších přeložených rukopisech, zvláště v biblických a liturgických textech, že tyto rukopisy XI-XII věku dávají tušiti jazykový ráz staroslověnských předloh.In: Z dějin východní Evropy a Slovanstva.Sborník věnovaný Jaroslavu Bidloviprofesoru Karlovy Univerzity k šedesátým narozeninám, v Praze 1928,s.181

  5. Proč používali Slováci spisovnú češtinu a né třeba polštinu je iná otázka. Údajně češtinu donésli na Slovensko husité. Nevím nakolik je to pravda, protože to nemám ověřené z víc zdrojú. Dyž bude mět negdo podrobnější informace o češtině na Slovensku, tož to uvítám. Používání češtiny na Slovensku je celkem logické. Patrně aj po rozpadu Velikéj Moravy přetrvávalo povědomí vazeb na Moravu. Proto orientaca víc na západ (Morava a Čechy) než na sever (Polsko). Co mňa zajímá: lesti to býl pravě společný spisovný jazyk, kerý nedovolíl veliké vzdáléní slovenštiny od češtiny. Myslím, že to tak bude. Pokaváď ide o dědictví Velikéj Moravy, Vislané, keří spolu s Polanama zakládali Polsko, také nejaký čas patřili do Velikéj Moravy. Podobně jak Češi. Ale Polsko šlo svojú cestú bez zachování vazeb na Moravu. Vislané byli v počátkoch Polska velice dúležití. Ostatně púvodně býl hlavním městem Krakov.V době Velikéj Moravy byli Vislané a Češi ve vztahu k Velikéj
    Moravě na tom stejně. Pozďéj sa Slováci neorienovali na Polsko (Vislany) ale Čechy, protože ty ovládly Moravu (zbytek jádra VM).Onehdá sem položíl otázku, na kerú sa zatým nigdo neodhodlál odpovědět: jaký spisovný jazyk používali Lužičtí Srbé ve středověku?O Lužicu zápasili Češi, Němci a Poláci. Teoreticky sa to mohlo projevit aj v používání jazyka. K Českéj koruně byla připójéná natrvalo za Karla IV. a ztracená byla roku 1635.Neskaj je lužickosrbština po slovenštině nejbližší jazyk češtiny. Předpokládám, že to bude vliv bývalého českého panování.Eště k jazyku Velikéj Moravy. V době VM mlúvili fšeci Slované skoro stejně. Staroslověnština vznikla podle jazyka Slovanú z okolí řeckéj Soluně. Jedná sa vlasně o předchúdce dnešních Bulharú. Stama staroslověnština přišla a zaséj sa tam vrátila, potom co tam došli žáci Konstantina a Metoděja vyhnaní z Moravy. Paradoxně je neskaj bulharština pro nás nejméň srozumitelný slovanský jazyk. Od Velikéj
    Moravy uplynúlo moc času a jazyky šli svojíma cestama.

  6. Dodatek k /7/.Pro Slotrona, jazyky šly…Prof. Weingart, s.173Právě tak se neujal jazyk staroslověnský u Slovinců, třebaže území pannonských Slovinců přímo požívalo misionářského působení Metodějova.Že náběhy k tomu byly, toho stopy vidíme ve zlomcích Frisinských (Vondrák, Frisinské památky, v Praze 1896). Ale Pannonie sama neměla dlouhého trvání a ostatní Slovinci ztratili politickou samostatnost již v VIII. století. Pro nedostatek vlastní státní organizace nemohl se u Slovinců dlouho vytvořiti ani vlastní národní jazyk, třebaže nejen lid, nýbrž i kulturní vrstvy, zvláště šlechta (!), i měštané slovinsky mluvili.Teprve reformace, jak vzpomenuto, u Slovinců právě tak, jako u Lužických Srbů, přinesla spisovný jazyk.

  7. Díky za odpověď. Lužickosrbský jazyk teda ve spisovnéj, psanéj podobě existuje až v novověku. Už z iných zdrojú vím, že první kniha vznikla až po roku 1500. Eště by ňa zajímalo v čem sú úřední a oficiální záznamy. Buď sa používala enom latina…anebo dochovalo sa neco v češtině, příp. polštině, němčině?

  8. Slovenština„Napadá ňa taková otázka. Proč si Slovenština zachovala takú velikú podobnosť s češtinú?“Už při rozpadu jednotné praslovanštiny se v západoslovanské skupině vydělila podskupina zvaná dnes československá. To znamená, že už někdy na přelomu 9. a 10. století se jazyk v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vyvíjel ve shodě. Už tehdy vznikly první rozdíly a v dalším vývoji vznikaly další, ale značná shodnost základu způsobila, že se čeština a slovenština nikdy nerozešly příliš. Proč se zrovna území Čech, Moravy a Slovenska udrželo jazykově relativně jednotné, to nevím. Někde jsem četl, že české a slovenské kmeny (po moravských autor zjevně ani neštěkl) už v pravlasti sídlily vedle sebe a do nových sídel také putovaly společně – a to prý vysvětluje následný společný vývoj.

  9. Schopnost se učit.In:Bausteine zur Slavischen Philologie und KulturgeschichteBoehlau Verlag 1993Band 7 – Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách, s.51-55 Milan Kopecký, Balbín a Slovanstvos.52…Hrdinskými činy prosluli zvláště Poláci, lid nejstatečnější, dále Charváti, Ilyrové, Kozáci, Valaši, Bosnáci, Moskvané a další. Některé mimořádně statečné činy Slovanů Balbín uvádí. Tak např. podle spisu italského humanisty Flavia Blonda „Historiarum ab inclinatione Romani imperii ad annum 1440 decades tres“ (1483-1484) líčí, jak spojení Slované vyhnali v 9.stol. z Italie Saracény. Vojenské šlechtě ČECHŮ A MORAVANŮ je věnována z pochopitelných důvodů (Balbín viděl v šlechtě jedinou sílu schopnou změnit neutěšenou situaci, s prostým lidem však soucítil) zvláštní pozornost…Balbín také pojednává o tom, jak se Slované snadno učí cizím jazykům, a dokazuje to srovnáním s německými vrstevníky českých studentů. Zdůraznuje hned, že stejně štastné předpoklady
    mají i Moravané, uherští Slované, Poláci a ostatní Slované….Jan Skutil, Bohuslav Balbín a Morava s.65…. Nejzávažnější Balbínovo sdělení je, že Komenský vydal velmi mnoho spisů, ale nic, co by odporovalo katolické víře, což podtrhuje svým vlastním poznáním z četby Komenského knih….Morava se tudíž podílela nejen na Balbínově hlubokém vzdělání, nýbrž i na jeho koncepci jediného českého národa v hlavních korunních zemích Českého království….

  10. > Co takhleTak mne napadá jako ortoxního Moraváka.Přejmenovat tyto stránky naOd Moraváků pro Čechy.Nebývá zvykem aby imérium si nechalo velet od državy.A Čechy jsou jen Moravská država.My Moravané již nemáme zájem na soužití s Čechy,přejeme si odtržení tak jako Slovensko.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s