Starší diskuse o moravském národě

Z Hlasu Moravy 1992

V dávno zaniklém měsíčníku Hlas Moravy, který vycházel v letech 1991-1993, se v roce 1992 objevila krátká diskuse či spíše několik reakcí na jeden článek, které spojovalo téma moravského národa. Rozhodl jsem se pro zajímavost danou diskusi reprodukovat, s tou výhradou, že v ní chybí zcela původní článek, který se stal podnětem k několika reakcím čtenářů (neměl jsem ho k dispozici; snad ho doplním později, třebaže pro diskusi snad není podstatný). První reakce na zde nepřepsaný článek byla záporná a rázně se vyslovila proti moravskému národu, následovaly tři reakce, které s nesouhlasícím čtenářem polemizovaly. Z argumentačního hlediska mi celá diskuse nepřijde nějak obohacující, chápu ji spíš jako dokumentaci, jak se argumentovalo na počátku 90. let. Spíš než příspěvky obhajující moravský národ jako cenný hodnotím nesouhlasící příspěvek pana Jandy, protože moravské hnutí má – aspoň se mně to tak zdá – sklon uzavírat se do sebe, ujišťovat se, že má pravdu a plno argumentů, ale až tak se nezajímat o názory veřejnosti mimo své řady a ve skutečnosti argumenty na její nesouhlasná mínění nemít. Pravda je, že nic nemůže být dokonalé už od samého svého počátku, krátce po roce 1989 v podstatě nikdo na diskusi o moravském národě nebyl připraven a často se používaly argumenty, které prostě rychle byly po ruce, i když třeba byly vytrženy ze souvislosti, v níž vznikly (zejména jednalo-li se o historické souvislosti), jak ukazují i níže přiložené příspěvky (o nejednom jejich tvrzení už jsem zde psal na různých místech dříve). Prostě věc se má tak, že začátkem 90. let se vytvořila z toho, co tehdy bylo po ruce, určitá množina argumentů a myšlenkových přístupů, která mohla mít částečný úspěch v 90. letech a která se jako nezpochybnitelná používá snad z pohodlnosti dodnes a jejím jednotlivým částem se stále přisuzuje argumentační hodnota, kterou ve skutečnosti nemají. Řečeno konkrétním příkladem, když středověký písař použil pojem, který by se dal povrchně přeložit jako město, třeba vůbec ve skutečnosti o jakémkoli městě psát nechtěl (protože např. v jeho době neexistovala) a když někdo v 19. století použil sousloví moravský národ, stejně tak ve skutečnosti třeba o něčem takovém vůbec neuvažoval. Za zvlášť nepodařenou argumentaci považuju užívání výsledků sčítání lidu k dokazování existence moravského národa. Je zkrátka pro dnešní dobu nutné přistoupit ke zkvalitnění argumentace. (Šlo by sice poukázat na případy, kdy se podařilo získat veřejnost nesmyslnými argumenty, ať už jejich o nesmyslnosti věděl jen malý okruh znalých nebo jejich nesmyslnost vyplynula až později, ale pochybuju, že zrovna pro moravské hnutí je správná cesta se spoléhat, že společnost lidí na Moravě se mu podaří „opít rohlíkem“.)
Takže jak jsem zmínil, uvedený přepis reakcí na úvahu (mimo jiné?) o moravském národě je třeba chápat jako dokumentární (tj. jak se uvažovalo v minulosti) a jako vzor, jak by se to dnes už spíš nemělo dělat. Dnes už nejsme na počátku 90. let, řadu věcí jsme měli možnost si od té doby promyslet, také historie přišla s novými poznatky, změnila se ekonomická situace a tak dále. Snad se může zdát, že jsem příliš přísný, přesto vidím nutnost se vyzbrojit dobrými a nepovrchními argumenty z různých oborů, od historie po ekonomii, a nepřebírat pasivně ty z 90. let za nezbytný předpoklad pro získání dobrého jména u veřejnosti.

—————————

Diskuse o moravském národě

Vážená redakce,
reaguji na příspěvek Věry Hejtmánkové z Vašeho únorového čísla, o čemž pisatelku uvědomte. Prosím Vás, vážená redakce, vemte aspoň Vy rozum do hrsti, při vdomí německého sjednocení, a přestaňte propagovat zcela umělý koncept „Moravského národa“, který v minulosti vymysleli moravští Němci, popř. poněmčelí moravští Češi, jimž se velmi hodilo takto oddělovat Moravu od Čech. Ale na Moravě žijí a vždy žili, vědecky vzato, pouze moravští Češi, protože s těmi Čechy v Čechách máme už přes 1000 let společný jazyk, kulturu a historii, tedy základní atributy národa. Kdo tohle nevidí, je prostě a moudře a krátce řečeno – nacionalista, pitvající se v nepatrných reionálních rozdílech. Národ není kmen a jméno Morava je název historické české země a nikoliv název národa, jak se nám v minulosti i dnes snažili naši nepřátelé – Němci a rakouští Němci – anmluvit. Kdo podporuje ideu „moravského národa“ dnes, je zavilý iniciátor české národní sebevraždy v tom německo-rakouském moři, jež nás obklopuje. Odtud čerpal Palacký a Masaryk svou koncepci jednotného českého národa. Moravané jsou Češi zrovna tak jako třeba Bavoráci jsou Němci. A proto Vás prosím, držte se rozumu a naší reality ve střední Evropě, tak pomůžete i naší Moravě a zabráníte balkanizaci českého státu a tím postupnému rozkladu a pohlcení českého národa. Nepodložené emoce musejí stranou, je ale moudré vyslechnout každý názor, protože jinak bude dotyčný člověk mluvit o útisku a diskriminaci, podobně jako p. V. Hejtmánková o létech 1910-1991.
JOSEF JANDA, Náhorní 1, Brno 61600

***

Vážený pane Jando,
přečetla jsem si pozorně vaši odezvu na můj příspěvek. V jedné věci Vám musím dát zapravdu, i já cítím určité nebezpečí z německé strany, především vzhledem k obrovské síle jejich kapitálu, se kterým je ekonomická situace naší země, oslabená ještě nevýhodným kursem koruny, v nerovnováze.
Taky si myslím, že jsou Čechy více ohroženy než Morava, protože národní hrdost v Čechách není, dle mého názoru, příliš výrazná a snahy „dostat se do prosperující Evropy co nejrychleji“ silné. Vliv má i poloha Čech.
Rakušanů se však nebojím. Vycházím mj. z toho, že ačkoliv tam také žijí občané odsunutí po válce z Československa, Rakousko si žádné takové požadavky jako sudetští Němci v Německu neklade.
Navíc v Dolním Rakousku, které sousedí s Moravou, žije obyvatelstvo sice mluvící německy, ale nám velmi blízké, protože jde o původní moravské obyvatelstvo (původně Podyjští Moravané), smísené později s tuto oblast kolonizujícími Bavory. Jejich částečně moravský původ je stále dobře patrný v jejich kultuře, dochovala se zde například pověst Polednice v původní lidové podobě, někde se dochoval i jazyk, jsou patrné moravské folklórní prvky (malované vinné sklepy), lidé mají podobný vzhled, způsob života i určitou povahovou příbuznost s obyvateli jižní Moravy. (Vysílání Českého rozhlasu, pořad Čím žije Morava, informace o etnografickém průzkumu v Dolním Rakousku, prosinec 1991).
Ve věci jak Vy říkáte umělého „moravského národa“, který dle Vás vymysleli moravští Němci, s Vámi ovšem nemohu souhlasit. Především proto, protože Moravané se objevují na scéně dějin mnohem dříve než později krystalizující národ český. Písemně poprvé jako účastníci sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem (legati Marvanorum) spolu s vyslanci všech východních Slovanů – Obodritů, Srbů, Veletů – v roce 822.
Roku 891 v latinských análech klášter ve Fuldě čteme, že král Arnulf poslal vyslance k Moravanům (ad Moravanos). V té době „moravskému království podléhalo Bojohemum (pozdější Čechy), Polsko, Rusko a mnohá vévodství, národnosti a země“ – informuje nás Přibík Pulkava z Raděnína, jemuž dal Karel IV. obstarat staré letopisy a listiny, dnes už mnohdy ztracené a neznámé, a z nich sepsat kroniku (r. 1373-1378).
Jistě uznáte, že obyvatelé tehdejší staré Moravy, kde žily již moravské kmeny sjednoceny, nebyli Češi. Češi byli v té době jedním z mnoha kmenů v Bojohemu a nikoli největším (Doudlebi na jihu a Charvati na severovýchodě) byli například dle mapky uvedené (a jistě pouze orientační) v publikaci Toulky českou minulostí 1 (Práce, 1985) kmenem větším. Území kmene Čechů bylo (snad pro svou výhodnou polohu uprostřed Bojohema) vybráno za sídlo moravského místodržícího (kníže Bořivoj); i to mohl být jeden z důvodů pozdějšího vzestupu českého kmene.
Ve středověku nikoho na Moravě nenapadlo hlásit se k jinému národu než moravskému, ve všech zemích v té době platilo, že kde jsi narozen, takový je tvůj národ (pojem národa je z toho i odvozen). Jako příklad mohu uvést J.A. Komenského, který se k moravské národnosti hlásil (immatrikulační list) a v Kšaftu umírající matky jednoty bratrské se obrací i k oběma národům: „Na tebe národe český a moravský…“ Jistě Komenského nepovažujete za Němce.
Dál se se zmiňujete o Masarykovi. Masaryk nade vše miloval pravdu, a to i v důležitých podrobnostech. V jeho průvodních spisech např. vždy psal o „tzv. českých zemích“, neboť věděl, že toto úsloví vzniklo zkrácením ze „Zemí koruny české“, které často vůbec české nebyly. Dobře věděl, že česká zem jsou Čechy a Morava je Morava.
Považujete za jeden ze základních atributů národa jazyk. Bohužel, ani v tomto s Vámi nemohu souhlasit. Toto patří ke komunistickým doktrínám, proto Morava a Slezsko nemohly v roce 1968 tvořit s Čechami a Slovenskem trojfederaci. Podle této doktríny by se řada národů Evropy nemohla národem cítit (Rakušané, Portugalci, Lucemburčané), o národech Afriky a obou Amerik ani nemluvě.
Nevadí mně, nazýváte-li mě nacionalistkou. Vždyť to v překladu znamená vlastenec. Pokud to ovšem myslíte v onom posunutém významu (kde je vhodnější uvést šovinista), tedy jako člověka, který povyšuje svůj národ nad jiné a jiných chce upírat práva – takové na Moravě asi nenajdete.
s pozdravem V. Hejtmánková

K článku „Diskuse o moravském národě“ uvedeném v Hlasu Moravy, č. 3 bych chtěl uvést několik údajů, kterými bych zareagoval na výroky pana Josefa Jandy.
Tak za první, Moravský národ nevymysleli Němci. To je pojem užívaný a hlavně prociťovaný obyvateli Moravy dávno před nacionalismem (správněji šovinismem) 19. století. Známé jsou např. Komenského výroky o národu moravském. Podle tvrzení pisatele, by pak Komenský byl přinejmenším poněmčelý moravský Čech, jehož horoucím přáním bylo oddělit Moravu od Čech. Bylo by dobré, kdyby to pisatel dokázal.
Termín moravští Češi je novodobý termín z 19. století, neznámý v předchozích dobách. Jen tak pro zajímavost. V 18. století se setkáváme s termínem Německé Čechy (Deutsch Böhmen), který patrně užívali německy myslící Češi.
Co se týče těch společných tisíc let dovoluji si o nich v té formě jak jsou předneseny pochybovat. Je třeba si uvědomit, že se jednalo o spojení personální, tj. osobou panovníka, jinak si každá země řídila své vnitřní záležitost samostatně bez nějakého zasahování či ovlivňování jinou zemí v království.
Tvrdí se, že regionální rozdíly jsou nepatrné. To je věc názoru. Já si zase myslím, že někde jsou značné. Např. při srovnávání mentality a přístupu k životu mezi obyvatelstvem moravskoslovenského pomezí a obyvatelstvem Prahy.
Termín historická česká země není známý, nevím, že by se podstatného jména Morava užívalo jako názvu pro moravský národ.
Palacký ve své druhém vydání Českých dějin mluví o moravském národě a tak bychom mohli pokračovat dál.
Na závěr. Pisateli abnormálně vadí termín moravský národ, který prý rozbíjí stát. Zajímal by mne jeho názor na to, nakolik víc rozbíjí stát dosavadní státoprávní handrkování, nefunkční dvojfederace, pochybné přerozdělování prostředků, bezbřehý internacionalismus, který je určitě větším nebezpečím pro tento stát a jeho jednotu, československo-německá smlouva nebezpečně nahrávající zvyšování vlivu Němců v tomto státě a vytvářející nebezpečí germanizace, z něhož má jmenovaný takový strach.
Ano, je třeba vzít do hrsti zdravý rozum. Námětů na posuzování zdravým rozumem jsem tu myslím uvedl víc než dost.
PhDr. Jiří Adámek

V č. 3 Hlasu Moravy mne zaujala diskuse o moravské národě, zejména proto, že se o toto téma živě zajímám, neboť při studiu historie Moravy nacházím bezpočet přesvědčivých důkazů o více než tisícileté existenci moravského národa. Proto bych se rád jako pravidelný čtenář Hlasu Moravy rovněž k tomuto tématu vyjádřil a přispěl do diskuse doplněním některých, v příspěvcích neuvedených skutečností.
Oficiální definice národa sice neexistuje, ale všeobecně se uznává, že národ je výsledkem vnitřního ztotožnění s obyvateli své země, majícími společnou kulturu a jazyka a vzniká z potřeby pocitu sounáležitosti této pospolitosti. Společný jazyk je sice jedním z charakteristických znaků národa, neznamená to však, že musí být odlišný od všech jazyků jiných národů. Např. Valoni nejsou Francouzi, i když užívají stejného jazyka. Též Srbové a Chorvati nejsou „Srbochorvati“, přestože hovoří srbochorvatštinou. Stejně je tomu i v případě Moravanů a Čechů. Ostatně základy spisovné češtiny, které se kdysi na Moravě říkalo jazyk moravský, jsou právě odsud. Dokonce byly doby, kdy se moravština od češtiny nepatrně lišila.
V povodní Moravy a Dyje existovalo vědomí národa společných osudů sjednoceného pod jednou vládou a panstvím, odlišného vůči sousedům, sílícího v boji s franskou říší i jinými národy aspoň o dvě století dříve, než např. v Čechách nebo na území dnešního Polska. V listu byzantského císaře Rostislavovi je psáno, že Moravané jsou „gens electa sancta“. Písemný název „gens Moravorum“, v té době roven natiu, byl napsán již koncem 8. stol. a nejen Římany.
Vědomí moravské národnosti bylo vytvořeno počátkem středověku ještě před Velkomoravskou říší, přetrvalo tisíciletí a až do vzniku novodobých národů nikoho na Moravě ani v Čechách nenapadlo obě národy zaměňovat nebo slučovat. Vyšším pojmem byl pouze Slovan a pokud se hovořilo o stejné národnosti, byla tím myšlena stejnost slovanská. I v archivech lze najít pojmy jako „natu“ či „natione Moravus“.
Vznik moravského národa tedy nebyl nic „zcela umělého“, nýbrž byl záležitostí přirozeného vývoje. Zcela umělé však bylo, když se někteří naši předkové, jako např. Fr. Palacký, začali za specifické situace hrozícího poněmčení prohlašovat za „Čechy rodu moravského“. Poprvé se tak stalo až v polovině minulého století. Přesto, že v 70. letech sílily tendence k sjednocování obou národností, byla moravská národnost běžně používána ještě na počátku tohoto století. Pokud se dříve na Moravě hovořilo o lidu českém a německém nebo školách českých a německých, byl tím myšlen lid česky a německy mluvící nebo školy s vyučovacím jazykem českým a německým. Nazývání Moravanů Čechy má ve srovnání s dlouhou minulostí velmi krátkou historii a vzniklo nikoliv na základě historického, duchovního či kulturního vývoje, ale na základě přechodných nacionálních zájmů, jako účelová ochrana před silným germanizačním tlakem, což ovšem není žádný důvod k trvalé pochybné přeměně Moravanů na Čechy a k vymazání etnického původu a vytrhání moravských kořenů, neboť dnešní Moravané jsou přímými potomky jejich předků, obyvatel Sámovy říše, Velkomoravské říše, Markrabství moravského a Země moravské.
Pojem moravských Čechů se ve světle dějinných událostí jeví jako falzifikace historických skutečností a český národ na Moravě byl vždy jen politickou fikcí, která byla z moravské strany přijímána s jasným účelem chránit svoji národní identitu před germanizací.
Po opadnutí bezprostřední příčiny nebezpečí ohrožení a odnárodnění se pojem Čechů na Moravě stal historickou rekvizitou, stejně jako jeho mladší, opět účelová obdoba – národ „československý“. Možná proto se za 1. republiky národnost nezapisovala do dokladů. Moravská národnost byla ještě registrována za protektorátu v kenkartách (průkazech totožnosti) a po válce byla úředně přeměněna na českou.
Pokud tedy dochází opět k renesanci moravského národa, není to nebezpečí pro sounáležitost s nejbližšími národy ani pro jednotu státu, ale spíše naopak, neboť Moravané si určité nebezpečí z německé strany v podobě hospodářského ovládnutí našeho státu uvědomují možná více, než čeští politikové.
I přes skutečnost, že moravská národnost nebyla uvedena ve sčítacích arších, ukázalo poslední sčítání obyvatel, že moravský národ je skutečností, ať už se to někomu líbí nebo ne. Na tom se ostatně shodli i účastníci mezinárodního vědeckého kolokvia o národnostech, konaného v Brně dne 23.3.1991.
Z uvedeného tedy vyplývá, že na Moravě nežijí „vědecky vzato, pouze moravští Češi“, jak bylo psáno v jednom příspěvku v č. 3, nýbrž moravský národ, stejně státotvorný, jako jejich nejbližší slovanští bratři – Češi a Slováci, což pochopitelně nikterak nesnižuje přátelství Moravanů k nim.
Jindřich Žaloudek, promovaný fyzik