Ještě k Evropě regionů

Úvaha inspirovaná současným děním v Evropě

Změna státní příslušnosti Krymu, k níž došlo v nedávné době, vyvolala samozřejmě mnoho pozornosti, zejména protože šlo o první případ změny hranic ve východní Evropě po rozpadu Sovětského svazu (východní Evropou myslím to, co je východně od Polska a Rumunska). Mimo jiné se také vyskytla srovnání Krymu s jinými regiony v Evropě, které usilují o změnu státní příslušnosti, nejčastěji asi se Skotskem a Katalánskem. Krymské události sice s těmi západoevropskými přímo nesouvisejí, ale je nicméně přesto pozoruhodné, že se časově shodovaly například s neoficiálním hlasováním Benátska o setrvání v rámci Itálie. Různých zpráv, že hranice evropských států nejsou jednou provždy dané, se objevuje stále víc, od evrgrínů jako je Belgie až po čerstvé Benátsko, nicméně různé odštěpenecké snahy také vyvolávají politické problémy. Je pochopitelné, že státy, které by měly být postiženy odpadnutím některé své části, se k jakýmkoli takovým změnám staví odmítavě, skutečnost je nicméně taková, že Evropa na změny hranic prostě není připravená; je to vidět i na tom, že ke snahám Skotů či Katalánců se odmítavě vyjádřili i někteří představitelé Evropské unie, což ukazuje, že Evropská unie s takovými událostmi nepočítá a neví, jak s nimi klidně a bez politických otřesů naložit.
Různé události, které se kolem regionálních snah v poslední době v Evropě odehrávaly nebo stále odehrávají, mě přivedly zpět k myšlence Evropy regionů. Už jsem o ní psal před lety v jednom článku, v němž jsem vyjádřil přesvědčení, že nemůžeme pasivně čekat, až v Evropě zvítězí myšlenka rozčlenění stávajících států na regiony a Morava jakožto přirozený celek tak bude obnovena vlastně s pomocí z vnějšku. Mým záměrem bylo sdělit, že jinak než naším vlastním úsilím Morava obnovena nebude, že je naivní očekávat, že to za nás udělá nějaká idea Evropy regionů. Rovněž jsem nicméně vyjádřil přesvědčení, že myšlenka Evropy regionů je nesmyslná a neuskutečnitelná, pokud by měla mít podobu nařízení shora, na které regiony se který stát má rozdělit. Otázka státní příslušnosti je v celé Evropě natolik citlivé téma, že nelze očekávat, že všude v Evropě budou jako na povel souhlasit s rozdělením svých států – že se některé oblasti, obvykle nějak etnicky zvláštní, chtějí oddělit od stávajících států, ještě neznamená, že po tomtéž touží (a vůbec kdy budou toužit) obyvatelé jiných oblastí týchž států.
Přestože myšlenka Evropy regionů v podobě jednotného plánu pro celou Evropu je neuskutečnitelná (už pro svou nedemokratičnost – k rozdělení by byly nuceny i státy, jejichž občané by si to nepřáli), není nutné ji zcela zavrhovat. Nemyslím si, že je žádoucí nebo dokonce nutné, aby se vyvíjelo úsilí, aby současné evropské státy byly beze zbytku nahrazeny menšími regiony (pochopitelně s výjimkou států, které už dnes jsou dost malé), ale uspořádání Evropy by mělo být takové, aby bylo bez politických komplikací umožněno vytváření nových států z dosavadních regionů, pokud by si to jejich obyvatelé přáli. Podmínkou pro to je určitý politický rámec Evropy, v němž by se takové změny postupně a samovolně odehrávaly. Takové pozvolné a demokratické změny státní příslušnosti jsou dalším argumentem ve prospěch federálního uspořádání Evropy, protože jen v něm mohou takovým způsobem proběhnout – pokud bude Evropa sdružení nezávislých států, bude každá státoprávní změna z principu mezinárodní záležitostí a tudíž i mezinárodní komplikací pro všechny dotčené strany.
Co mám na mysli, objasním na příkladě, kterým se může Evropa inspirovat. Bude to příklad ze Švýcarska, z jejíhož demokratického uspořádání se Evropa má ještě hodně co učit. Před rokem 1979 se Švýcarsko skládalo z 25 kantonů, které byly (a stále jsou) výjmenovány ve švýcarské ústavě. Změnu v počtu kantonů zapříčinily poměry v druhém největším kantonu Bern. Po skončení napoleonských válek bylo zrušeno světské knížectví basilejských biskupů a jeho území bylo rozděleno mezi kantony Basilej a Bern. K německy hovořícímu a katolickému kantonu Bern se tak dostala francouzsky mluvící a převážně protestantská území v sousedství pohoří Jura u hranic s Francií. Tento rozdíl vedl k napětí mezi oběma částmi kantonu a ve 20. století vyústil v hnutí za odtržení severní části kantonu Bern. V roce 1970 schválili občané kantonu Bern v referendu dodatek ke kantonální ústavě, který umožňoval sedmi severním okresům rozhodnout o své kantonální příslušnosti. V roce 1975 se v místních referendech čtyři okresy rozhodly zůstat součástí kantonu Bern (jeden z nich se však později připojil ke kantonu Basilej-venkov), tři nejsevernější hlasovaly pro vytvoření nového kantonu Jura. V roce 1978 pak byl celošvýcarským referendem prostřednictvím změny švýcarské ústavy kanton Jura přijat jako plnoprávný člen švýcarské federace.
Švýcarský příklad je podle mého názoru tím nejlepším vzorem pro budoucnost jednotné Evropy. Ačkoli to není tématem tohoto článku, musím se lehce dotknout i samotného vzniku federálního uspořádání v Evropě. Dosavadní většinová představa vládnoucí po celé Evropě je, že současná Evropská unie, která je (navzdory svému názvu) mezinárodní organizací suverenních států, se bude stále těsněji propojovat, až se jednou pozvolna přemění ve federaci. Je to víceméně realizace toho, co ustanovila zakladatelská generace v 50. letech minulého století, to znamená, že se začne nejprve v hospodářské oblasti, kde je to nejméně bolestivé, a postupné propojování zúčastněných států bude vytvářet tlak na další kroky směrem ke sjednocení, až se nakonec stane vytvoření federace nevyhnutelné. Současnost však o uskutečnitelnosti samovolného přerodu současné mezistátní organizace ve federaci vzbuzuje přinejmenším vážné pochyby; například Velká Británie dlouhodobě usiluje o rozmělnění EU tak, aby byl vývoj směrem k vytvoření federace znemožněn. Jediným možným způsobem vzniku evropské federace je spojení pouze těch států, které s tím budou souhlasit (a to samozřejmě prostřednictvím referend), i kdyby jich ze současné EU měla být jen nepatrná menšina (což je naprosto realistický odhad, stejně jako to, že pokud by k něčemu takovému došlo, ČR mezi zakládacími státy jistě nebude) – to vůbec není nepředstavitelné, podobné příklady vícerychlostního vývoje už z nedávných dějin Evropy známe (například schengenský systém volného pohybu přes hranice nevznikl na půdě Evropských společenství, zpočátku se jednalo o „soukromou“ iniciativu tří států Beneluxu a na další státy byla rozšířena až později).
Tuto odbočku o vzniku evropské federace jsem chtěl využít k tvrzení, že občané těžko budou v referendu hlasovat o připojení svého státu k evropské federaci za podmínky, že jejich stát bude podle jednotného byrokratického vzoru rozparcelován na regiony. Je realistické předpokládat, že evropská federace vznikne spojením států v jejich nynější podobě (je jistě možné, že než k takovému vývoji dojde, některé současné státy se mezitím můžou rozložit nebo zmenšit, ale to je jiná věc) a že jakékoli dělení proběhne teprve v rámci oné federace. A právě takové situace by ústava evropské federace měla od samého počátku předvídat a upravit, přičemž se nabízí právě švýcarský model popsaný výše na příkladu vzniku kantonu Jura. To znamená, že kdyby se nějaký region rozhodl oddělit od státu, jehož je součástí, museli by nejprve jeho obyvatelé takový krok schválit v referendu a občané celé federace pak v dalším referendu potvrdit přijetí nového členského státu. Tento způsob určité regionalizace má několik výhod – především je demokratický, protože staví na vůli občanů (nikoli na rozhodnutích politiků na summitech a v radách ministrů jako je to v současné EU), a umožňuje vznik jen těch „regionů“ (respektive jejich přeměnu na plnohodnotné členské státy), které si to budou přát, nebude k takovému kroku nutit ty, které si takový vývoj nepřejí. Další výhodou je, že pro vznik nových členských států je předem vytvořen obecný postup, který zabraňuje vzniku politických krizí, jaké jsou běžné v současné mezinárodní Evropě, kde se s rozdělováním dosavadních států příliš nepočítá a vlastně jde o jev nevítaný (poněvadž se vychází z nerealistické představy, že evropskou federaci vytvoří celá dnešní (budoucí) EU naráz (a čím méně států, tím snáz se prý na vytvoření federace dohodnou)).
A jak to všechno souvisí s Moravou? Jak jsem napsal výše a v předchozím příspěvku na totéž téma, v moravském hnutí se usídlila pohádka o tom, že Evropou je na postupu tendence nahrazení současných velkých států menšími regiony. Je to pohádka lákavá v tom, že pokud se nám nebude dařit dosáhnout obnovy sjednocené a autonomní Moravy vlastními silami (a to se nám zrovna nedaří), vždycky jsou tu ještě tendence, které nakonec „vrátí Moravu jakožto přirozený evropský region na mapu Evropy“ i bez našeho přičinění. Reálnost takové představy je však nepatrná, ostatně nechápu, na základě čeho kdo přišel na to, že v Evropě končí čas států a nastává věk regionů (že by někdo rád, aby to tak bylo, je věc jiná). To co jsem popsal jako realističtější způsob osamostatňování některých (!) evropských regionů, Moravě nic bezpracně neslibuje, protože v něm záleží na vůli samotných občanů, žádné „nutné“ a „objektivní“ síly, které za někoho něco udělají, se za tím neskrývají. Moravu si jako celek s vlastní správou budeme muset vydobýt sami, s tím nám žádné domnělé vývojové tendence nepomůžou, nicméně pokud by někdy na Moravě vznikla snaha o „vrácení Moravy na mapu Evropy“ (což je pochopitelně nejisté), je zde popsán určitý rámec, v němž by o to šlo usilovat, rozumnější než všeobecný rozklad evropských států na povel podle určité šablony.
Na úplný závěr ještě připojuju myšlenku, že nic nevznikne samo, o vše je třeba usilovat, i proti odlišnému mínění jiných.
P.S. (po závěru) V souvislosti s nezávaznými internetovým hlasováním o odtržení od Itálie v Benátsku mě napadla jedna věc. Ačkoli hlasující byli dotazování na odtržení od Itálie, skutečným cílem pořadatelů bylo poukázat na skutečnost, že Benátsko přispívá do italského státního rozpočtu nemalou částku, avšak zkorumpovaný italský stát (ČR je v míře korupce až za Itálií) mu za to neposkytuje odpovídající služby. Odstředivé tendence v severní Itálii jsou dlouhodobé a vězí za tím právě důvody ekonomické – sever dlouhodobě přispívá na rozvoj jižní Itálie, ale tam žádný vývoj k lepšímu není vidět, takže je pak logicky otázka, kde ty peníze mizí. Hospodářské důvody, třebaže nemusí být hlavní, nejspíš hrají velkou roli i v případě katalánském (Katalánsko je hospodářský motor Španělska, proto se Španělsko jeho oddělení silně brání), skotském (Skotsko je ve výši HDP nad průměrem Velké Británie), vlámském (Vlámsko je na tom hospodářsky lépe než valonská část Belgie, třebaže dříve tomu bylo naopak), jistě je tomu tak v případě východní Ukrajiny (východní Ukrajina je bohatší než západní Ukrajina). Morava do této společnosti nepatří, protože tvoří chudší, nikoli bohatší část České republiky, což však sdílí s dalšími evropskými regiony, v nichž dlouhodobě existuje úsilí o autonomii. Z tohoto malého postřehu vysvítá, že regionální autonomní úsilí nevychází všude v Evropě z týchž pohnutek – někde může větší hospodářská rozvinutost ústit do představy, že je region vysáván zbytkem státu, jinde naopak menší rozvinutost do představy, že příslušnost k určitému státu rozvoj regionu brzdí, někde ekonomické důvody nemusí hrát roli žádnou. To je důvod, proč by každý jednotlivý případ měl být posuzován spíš jednotlivě, než ve všech hledat projev jedné celoevropské tendence.