Pernes, Jiří: František Josef I. Praha 2005

Několik poznámek o Moravě v uvedené knize

Před jistou dobou, asi už víc než půlrokem, někdo kdesi na moravských stránkách poznamenal, že si přečetl knihu, která je jmenována v nadpisu, a že ji doporučuje, neboť prý celým textem prosvítá, že si Češi přáli od císaře připojit ke své zemi Moravu a že císař odpovídal, že bez vědomí Moravanů nelze nic takového udělat. Protože mě toto zaujalo, knihu jsem si půjčil a přečetl. Sice není zcela pravda, co o ní bylo inzerováno, ale i tak jsem v ní nalezl spoustu zajímavých věcí, které zaujmou nás Moravany, ale také Čechy a neznalé Moravany, kteří o moravských dějinách mnoho nevědí. Pasáže, které mě zaujaly, uvádím v tomto příspěvku.

  • Str. 21-22 (o císařské odpovědi na český požadavek obnovit Českou korunu v roce 1848): … Jen tak radikální požadavek, jakým bylo spojení Moravy a Slezska s Čechami, jednoznačně odmítla. Vídeňské ministerstvo docela logicky poukázalo na skutečnost, že by se k tomu snad měli vyjádřit reprezentanti všech jmenovaných zemí, nejen páni z Prahy. Ty ovšem něco takového velmi překvapilo!
    Ve všech dřívějších a převážné části i dnešních knih a učebnic se u událostí roku 1848 uvádí český požadavek na „znovuspojení“ „českých“ zemí jako něco samozřejmého a automaticky správného. Pokud přijde vůbec řeč na moravský (a slezský) odpor vůči tomu, pak to většinou bývá, byť ne výslovně, okomentováno jako nedostatek vlastenectví v moravské společnosti či rovnou jako škodlivý vliv Němců. Toto je jedna z velmi mála knih, která umožňuje jiné vidění události.
  • Další pasáž, kterou nebudu citovat doslova (je na str. 22), ve mně vyvolává úsměv, může však být chápána vážně. Zejména v dřívějších českých vlasteneckých spisech byla ve snaze spojit „bratrské“ země viděna pohnutka výhradně ušlechtilá, ve skutečnosti však mohla být projevem pohnutek jiných, i domýšlivosti, pocitu vlastní důležitosti a podobně. Pražský Svatováclavský výbor se totiž nenechal odradit předchozí zamítavou odpovědí a žádal opět o „nezrušitelné sjednocení všech zemí ke Koruně české patřících„. Z Vídně přišla odpověď stejná jako
    minule, ale navíc rozhodnutí, že místodržícím Čech se stane (budoucí císař) František Josef. Češi si tento krok vyložili jako uznání vlastní důležitosti a přijali delegaci s nadšením, a to navzdory tomu, že připojení Moravy a Slezska k Čechám opět nedosáhla. Potom zákonitě vzniká otázka, jaká že tedy vlastně byla česká motivace snahy připojit Moravu a Slezsko k Čechám.
  • Strana 26 uvádí jinou podobu jednoho známého výroku. Palacký o sobě údajně říkal, že je „Čech rodu moravského“ – to možná není nepravda, nicméně na volby do Frankfurtského sněmu (měl sjednotit Německo), konané v Čechách, reagoval slovy „Nejsem Němec, jsem Čech rodu slovanského.
  • Jednu pasáž ze stran 36-37 ocituju. Netřeba ji komentovat, je výmluvná sama o sobě. Je to cenná pasáž, protože má – vzhledem k zaměření knihy – velkou šanci dostat se i k lidem, kteří se jinak o moravské dějiny nezajímají.
    Slovanští Moravané či – jak se také říkalo – česky hovořící Moravané cítili, že jsou proti agresivním hlasatelům germanizace bemocní a proto hledali oporu u stejně hovořících obyvatel Království českého. Když Němci začali nosit velkoněmecké symboly, sahali oni po odznacích českých: na jejich praporech se začal objevovat dvouocasý lev a na prsou červenobílá šerpa. Tehdy začal proces počešťování slovansky hovořícího moravského národa.
  • Na str. 37 je citace z Moravských novin, které 1. listopadu 1848 napsaly:
    Císař od národu Moravského v Holomouci již důkazů příchylnosti mnohonásobných obdržel.
  • V roce 1848 se na Moravě ustavil spolek česky smýšlejících Moravanů a strana 48 ukazuje, jak už od počátku byli aktivní:
    Nadšení lidé jej zdravili hlučným „Vivat!“ a „Sláva!“ a spolek Slovanská lípa nechal v Litovelské ulici narychlo vyvěsit ozdobný nápis „Sláva králi našemu“.
  • Další pasáž o Palackém (na str. 50) dokládá, že spojení „moravský národ“ užil tu a tam i Palacký. Nedokazuje to pochopitelně, že takové bylo jeho smýšlení, spíš že k lidem promluvil slovy, která byli zvyklí slýchat.
    31. ledna 1849 přijelo do Kroměříže, před bránu arcibiskupského zámku, několik desítek sedláků z okolních obcí na koních. Nad hlavami jim vlála červenomodrobílá vlajka…. Pak se průvod obrátil a jel přes město „k domu Vrbikovému“, kde měl sídlo Slovanský klub… Tam k mužům na koních i k těm, kteří se sdružili kolem nich, promluvil František Palacký „… Buďme batři jen a milujme se vespolek! Sláva národu moravskému! Sláva Hanákům!“ zakončil svoji řeč.
  • Velice významná je pasáž na straně 85 vypovídající o smýšlení takzvaných národních obrozenců. Pravda, byl to jen názor jednoho člověka, ale je klidně možné, že takové názory byly rozšířené. Ať už se cokoli říká a píše o hrozbě germanizace, která samozřejmě existovala, Moravané nepřijali češství tak jednoduše a dobrovolně, ale byli k němu taky „dokopáni“.
    Například Emil Edgar, který se tomuto věhlasnému umělci věnoval na počátku 20. století, píše v roce 1910 v časopisu Moravskoslezská revue, že „dílo Mánesovo, toť náš ostrov blažených. … Všechny velké momenty jeho doby: slovenský lid, kroměřížský sněm, ideje Ritterbergovy, Mikovcovy, zrovna tak jako svatováclavská mše, stařečkové a upracovaní muži, scházející se večer, aby se učili do noci českému pravopisu, babky, vymiňující si, aby jim nad hrobem zazpíváno ‚Kde domov můj‘, propagace češství na venkově, po dobrém i po zlém, … – to vše spojeno sterými nitěmi, sterými vztahy s životem Mánesovým, vše to se zde chvěje, spíná a zauzluje.“
  • Na straně 269 při popisu setkání Františka Josefa s Alexandrem III. r. 1885 v Kroměříži autor knihy jakoby mimochodem přivádí pozorné čtenáře k úvaze nad dnešní Moravou a dnešním moravanstvím.
    Většina diváků si na tuto slavnostní příležitost oblékla to nejlepší, co doma měli. … Zlata, stříbra, červeného, modrého i žlutého hedvábí všude hojnost, všechno hlásalo bohatství „naší Hané“. „… Proč že právě hrdost národní jest nejslabší stránkou nás Moravanů vůbec,“ ptal se udiveně tehdejší tisk. „Vždyť příroda sama dala nám, jak jsme viděli a co den vidíme, základy znamenité. Proč je na těch výtečných základech nestavíme dále trochu rychlejším a pevnějším chodem?“ Odpověď však neznali, stejně jako ji nedokážeme podat ani my dnes, o více než sto let později, přestože otázka své aktuálnosti nepozbyla.
  • Další pasáž, která mě zaujala, ze str. 270, patří do období posledních dvou desetiletí a vztahuje se na jednu z návštěv císaře a jeho manželky Alžběty na Moravě. V uvedené ukázce se mně zdá, že zemský poslanec byl poněkud zdrženlivý v užití slova čeština.
    Císařovna, která se rovněž audience zúčastnila, se udiveně obrátila na zemského poslance Kaluse, který byl současně starostou Frenštátu pod Radhoštěm: „pozoruji, že se zde velmi málo mluví po německu.“ „Jest to zcela přirozeno, Vaše Veličenstvo, protože země jest slovanská a obyvatelé slovansky mluví,“ odpověděl Kalus. „Chcete říct česky,“ opravila jej panovnice. „Spisovnou řečí moravských Slovanů jest čeština,“ přitakal.
  • Sám za sebe mluví text ze str. 352-3:
    Avšak od poloviny 80. let se situace začala měnit: v moravském veřejném životě se začaly prosazovat stále více osobnosti, které přišly z Čech. Intelektuálové, politikové i podnikatelé, kteří odcházeli na Moravu, aby tu našli nový domov v naději, že tu najdou i lepší uplatnění. Do Brna se přistěhoval advokát Alolf Stránský, novinář Arnošt Heinrich, básníci a spisovatelé Stanislav K. Neumann, Rudolf Těsnohlídek, Jiří Mahen, dělnický politik Josef Hybeš nebo naopak šlechtic JUDr. Václav hrabě Kounic a celá řada dalších. Ti samozřejmě nazapomínali na své kořeny a pracovali v duchu česko-moravského sblížení a národní jednoty slovanských obyvatel Království českého a Markrabství moravského či spíše na podřízení Moravy Čechám.
  • Následující věty ze str. 356 a 357 patří k těm, které nenásilně upozorňují neznalé nebo případně téma samosprávy Moravy odmítající čtenáře, že Moravané nebyli automaticky Češi, jak si pořád většina lidí myslí a jak píšou stále všechny možné knihy.
    Odchod z vlády znamenal pro dr. Aloise barona Pražáka konec politické kariéry: jeho jmenování doživotním členem panské sněmovny nemělo žádný praktický význam. Současně odchod moravského politika z ministerské funkce symbolizoval výrazný názorový posun, k němuž v životě moravské společnosti došlo za bezmála půlstoletí, jež od Pražákova vstupu do politiky uplynulo. Situace byla nyní zcela jiná, než před dvaceti, třiceti či padesáti lety, když svoji politickou kariéru začínal. Jestliže ještě v 60. letech 19. století se většina Moravanů pokládala za příslušníky národa odlišného od obyvatel Čech, nyní tomu bylo jinak. Zdrcující většina slovanských obyvatel země se sice pokládala za Moravany, ale současně – a snad ještě více – také za Čechy… O tak pronikavou změnu postojů moravské veřejnosti se zasloužila celá řada okolností. Především prudký růst germánského nacionalismu, který ohrožoval národní svébytnost slovanských obyvatel Moravy a nutil je hledat oporu u silnějších a vyspělejších slovanských bratří v
    Čechách, kteří navíc mluvili stejným jazykem jako oni. Co bylo snazšího, než se s nimi ztotožnit, převzít jejich pojmenování a žít dál s hřejivým vědomím, že nejsme úplně opuštěni a že společně se německému tlaku ubráníme!
  • Dvě krátké pasáže ze str. 359 se týkají dvou různých věcí. Druhá pasáž opět patří k těm, které jsou určeny sluchům těch četných lidí, kteří doposud žili v přesvědčení, že téma Moravy je uměle nafouknutá bublina nemající žádné opodstatnění. Mnohem pozoruhodnější je první pasáž, která možná neříká zcela nové a překvapivé informace, protože je možné je vyčíst ze spousty jiných knih, ale takto jasně bez okolků s vytažením samého jádra věci je to napsáno asi poprvé.
    Osobnosti, spojené s Moravskou lidovou stranou, hrály v životě země i nadále rozhodující úlohu; právě ony na podzim roku 1918 provedly na Moravě politický převrat a přihlásily ji k Československé republice; …
    Morava si přitom dokázala udržet svůj svéráz a svoji zemskou samosprávu. Až komunistický režim ji zničil a současný český stát v této nešťastné politice pokračuje: nechápe, že tím ohrožuje sám sebe.

Kniha se samozřejmě věnuje především a hlavně postavě císaře Františka Josefa I. Nicméně je velmi přínosná i pro šíření moravanství – je věnována atraktivnímu tématu a tudíž má šanci zaujmout mnoho lidí, zmínky o vývoji moravanství i narážky na současnost jsou v ní přitom obsaženy, aniž by bily do očí a mají tak šanci oslovit všechny přemýšlivé lidi, i ty kteří jinak o téma moravanství nemají zájem. I pro Moravany zajímající se o své dějiny však jsou v knize zajímavé pasáže, jak jsem ukázal výše.

Advertisements

2 thoughts on “Pernes, Jiří: František Josef I. Praha 2005

  1. Je skvělé, že …Je velmi důležité mít ve svých řadách i renomované historiky, je skvělé, že máme Jiřího Pernese. A „dalsimoravak“ si zaslouží vděk, že nám tohoto autora a zajímavé pasáže z výše jmenované knihy připomíná.

  2. ◉ Zajímavá knihaPřátelé, tu knížku mám také a mohu jen potvrdit, že nejen pro Vás jako Moravany, je dílem velmi přínosným. Je to asi tak 9-10 let jsem v pozůstalosti po prarodičích (jsem z matčiny strany Opletal) našel vzpomínku, psanou krasopisem, napsala ji roku 1930, krátce před svou smrtí, prababička Marie Opletalová, jak probíhala návštěva císaře roku 1892. Krásná stará čeština a hlavně se mi líbí, že babička psala o „matičce naší Moravě“. Panu dr. Pernesovi jsem již sděloval, že se snad musel k té vzpomínce také nějak dostat, věco do sebe nádherně zapadají. Více takových děl!!!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s