Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 13

Moravané z povolání

(Obsah knihy zde)

MORAVANÉ Z POVOLÁNÍ
Malá příloha, nahrazující výsledky průzkumu veřejného mínění

Po listopadu 1989 se renesance moravanství promítla také do činnosti starých moravských institucí, mimo jiné tím, že celá řada z nich opět doplnila svůj název o přívlastek „zemský“, jehož se po komunistickém převratu v roce 1948 a po likvidaci zemského zřízení musely vzdát. Bylo to především Moravské muzeum, které se již v průběhu roku 1990 vrátilo k tradičnímu názvu Moravské zemské muzeum, o něco později se také bývalý Státní oblastní archiv Brno vrátil k původnímu označení Moravský zemský archiv, a nakonec ke stejnému opatření přikročilo i vedení Státní vědecké knihovny v Brně, jež se změnila v Moravskou zemskou knihovnu.
Nejde o prázdná gesta, tyto instituce skutečně jsou zařízeními celozemského charakteru, svou činností pokrývají celou historickou Moravu. Jejich ředitelé jsou významnými kulturními a vědeckými osobnostmi Moravy. Proto jsem dospěl k závěru, že by nebylo bez zajímavosti, seznámit se také s jejich názory na existenci zemského zřízení, na existenci moravského národa a jeho vztah k národu českému, vyslechnout jejich stanovisko k moravanství a mínění o budoucnosti naší země. S prosbou o zodpovězení těchto otázek jsem se obrátil také na ředitele Moravské galerie v Brně, neboť ta má stejný charakter a stejný význam jako instituce výše zmíněné, a také – ve snaze umožnit

[<259]

konfrontaci názorů – na dva představitele Moravské národní strany, jež je jedinou politickou stranou České republiky, jež má slůvko „moravská“ ve svém názvu.
Všichni mé prosbě vyhověli a své názory do této knihy ochotně vyslovili. Jelikož každý z nich je profesionál – bere svůj plat za to, že slouží instituci či organizaci, která je již svým názvem moravská, dovolil jsem si je nazvat „Moravany z povolání“. Také s tímto označením všichni laskavě souhlasili – a nyní se tedy můžeme s jejich názory seznámit. Abych se vyvaroval jakéhokoli nařčení z preferování té či oné osobnosti, seřadil jsem jejich příspěvky abecedním způsobem podle počátečního písmena příjmení.

MORAVANÉ Z POVOLÁNÍ I.

JUDr. Jiří BÍLÝ, poslanec Parlamentu České republiky za Moravskou národní stranu
Datum a místo narození: 18. října 1952 v Olomouci
Nejvyšší ukončené vzdělání: Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Ve funkci od parlamentních voleb v roce 1992

Ve znaku moravské země je šachovaná orlice, ale spíše by jejím symbolem měl být Fénix, který tolikrát shořel a vždy se znovu z vlastního popela zrodil. V temném desátém století si Morava zachovala svoji etnickou a státoprávní kontinuitu a obdobně i v nové době, přes potlačování moravanství za první republiky i za doby totality, se Moravané pokaždé, když mohli svobodně vydechnout, přihlásili ke svému moravanství.
V březnu 1990 jsme společně s dr. Miroslavem Richtrem kontaktovali Český statistický úřad v Praze, aby při připravovaném sčítání lidu byla zavedena kolonka „moravská národnost“. Nejprve jsme přišli „předčasně“, potom zase již nebylo možno „z objektivních důvodů“ naší žádosti vyhovět. Přesto, bez jakékoli přesvědčovací kampaně, si 1 360 000 obyvatel spontánně dopsalo na sčítací arch moravskou národnost. Bylo by nás daleko

[<260]

více, ale někde sčítací komisaři sečetli moravskou a českou národnost v jeden údaj. Byl to tedy neorganizovaný projev lidové vůle a obecného názoru. Stejně tak ani HSD-SMS nemělo žádnou zásluhu na tom, že lidé na manifestacích začali skandovat „Nejsme Češi!“.
Věřím, že moravanství se nachází v srdci každého etnického Moravana. Všemu, čeho si na světě vážíme, však musíme přinášet oběť. Existence Moravy závisí na této vůli k oběti. Nikdo nám nic zadanno nedá. Možná to bude znít v dnešní době idealisticky, ale je to má zkušenost ze sedmileté politické činnosti. Morava zvítězí, když zvítězí morálně. Všichni Moravané jsou nuceni k malým či větším zemězradám skoro každý den. Říkají si — nebudu mluvit o Moravě, abych si nepoškodil kariéru, abych dostal grant, abych se stal vedoucím, abych se dostal do vládní strany, abych byl poslancem, senátorem, zastupitelem, abych mohl privatizovat, abych dostal dotaci, abych mohl vydat knihu, abych se zavděčil, aby se mně nesmáli, aby mě nepomlouvali… Jestli prohrajeme tento každodenní boj, prohrajeme i svoji důstojnou budoucnost. Vzpomněl jsem si na jednoho politika, který se zrazováním Moravy stal ředitelem velkého divadla. Nemohl ho však pořádně řídit, protože k tomu z Prahy nedostal odpovídající finanční prostředky.
Pro Prahu to divadlo bylo zbytečné. Toto jsou dilemata dnešních dnů.

Otázka moravského národa není vůbec tak složitá, jak se leckdo snaží prezentovat. Pro existenci národa jsou důležité dva fundamentální znaky: že se nejméně dva lidé cítí být příslušníky stejného národa na základě společného kulturního základu. Dále je to programové společenství, které se opírá o svoji historii a hledí do budoucnosti. Má definice není původní, ale parafrázuje amerického sociologa Gellnera i českého filozofa Patočku. Národ není souhrnem nějakých rasových, etnických, kulturních, náboženských či jazykových odlišností. Je to zvláštní entita, mající svůj program, jehož jádrem je politický program. Tak, jak spolupracují i soupeří lidé, tak soupeří i spolupracují národy.
Jsem si vědom toho, že na Moravě žijí vedle Moravanů také

[<261]

lidé, kteří se pokládají za tzv, moravské Čechy. Samozřejmě cítím rozdíl, který je od Moravanů odlišuje. Pominu teď etnické Čechy, kteří mají mentalitu prvorepublikových českých úředníků na Slovensku. Ti, kteří se cítí být moravskými Čechy, vidí kolem sebe jen malost, provinciálnost, „zlomené páteře“. Nevěří ve schopnosti Moravanů a Moravy. Mají pocit, že kdyby zde Praha nebyla, tak si ji musíme vymyslet. Neuvědomují si, že současné kulturně-ekonomické podmínky na Moravě jsou výsledkem téměř osmdesátileté „české“ politiky na Moravě, Podrážděně reagují na ty, kteří narušují jejich koncepci, že nejlépe je si vyprosit drobné výhody pro sebe, pro svůj úřad. Jsou hrdí na to, že pomocí moravského uzeného a vína něco v Praze „vyřídili“.
Jinou představu o budoucnosti země má Moravská národní strana. Usiluje, aby Moravané sami převzali rozhodování nad ekonomickým a duchovním potenciálem své země. Toho lze dosáhnout za předpokladu, že budeme okolními národy uznáni za rovnoprávný národ, který má právo svobodně si určit svůj politický status. Jak nás přesvědčuje historie, Moravu může povznést zase jen moravský národ. Každá cizí správa, ať je odkudkoli, povede k rychlejší či pomalejší degradaci moravské země.
Moravská národní strana není vládní stranou, a nemá tudíž reálný podíl na moci. Může být Moravě a moravskému národu prospěšná, když jí voliči dají důvěru a ona získá podíl na moci. To ovšem neznamená, že opoziční politika nemá žádný smysl. Získáváme informace, formulujeme svůj program, vytváříme stranickou strukturu, prezentujeme Moravu navenek, ovlivňujeme rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu.
Malou produktivitu má „almužnická politika“, spočívající v tom, že poslanec chodí po centrálních orgánech a prosí za jednotlivé dotace, tu pro nějakou čističku, tu pro drobné snížení daní… To je postavení, do kterého chtěli centrální byrokraté moravského politika dostat pomocí schématu: budeš hodný a my ti přihrajeme peníze na nějaký projekt. Ty získáš alibi, jak jsi Moravě prospěšný, a my upevníme představu, že při vhodném aportování jsme štědří. Moravané budou mezi sebou soupeřit

[<262]

v servilitě a podlézání, a my budeme vládnout nad jejich penězi.
Co chceme konkrétně?
Aby v rozpočtu na rok 1996 ve výši kolem 500 miliard korun šla částka 200 miliard na Moravu. Ministerstva a centrální orgány by dostaly poměrně z Moravy a Slezska částku na svoji koncepční a koordinační činnost zejména v oblasti obrany, financí a zahraničních věcí. Těžiště výkonné moci by se přesunulo na zemskou vládu. Finanční prostředky, které bychom takto získali, bychom přerozdělili pomocí jiného rozložení daňových výnosů ve prospěch malých okresů a obcí. V kompetenci zemí by byla zcela správa školství, zdravotnictví, zemědělství a cestovní ruch. Morava by měla svoji zemskou televizi a rozhlas. Země by financovala silniční propojení Bmo-Ostrava a dál do Polska, Dále by byla zpracována nová koncepce letiště v Brně a v Ostravě. Brno by se stalo skutečnou zemskou metropolí. Zelenou by dostal projekt průplavu Dunaj-Morava, až po Hodonín. Zcela bychom například přehodnotili privatizaci Tatry Kopřivnice. Mnoho problémů a jejich řešení by vyvstalo v konkrétní politické práci.
Otázka, zda má Morava v českém státě nějakou šanci, pro mne nemá smysl. Pro mne by musela být formulována jiným způsobem, například: „Má český stát nějakou šanci do budoucna na na Moravě?“ Podle mého názoru má český stát šanci jen tehdy, bude-li na mezinárodním poli zajišťovat svobodný rozvoj Moravy a moravského národa. V opačném případě bude jen pijavicí na těle Moravy, šafářem cizích pánů, a je jen otázkou času, kdy si to Moravané uvědomí.

MORAVANÉ Z POVOLÁNÍ – II.

Ing. Ivan DŘÍMAL, předseda Moravské národní strany v Brně
Datum a místo narození: 6. října 1936 v Kroměříži
Nejvyšší ukončené vzdělání: Vysoké učení technické v Brně, obor informatika a systémové inženýrství

[<263]

Ve funkci od zimy 1990
Nikdy jsem nepochyboval o tom, že jsem Moravanem. Vyplývá to z tradice mého rodu, z odkazu mých předků, ze znalostí, které mám o naší rodině. A také z mého vlastního vnitřního přesvědčení. Existuje řada důkazů, řada nevyvratitelných podkladů historických a dalších, které existenci moravského národa potvrzují. V nedávné době se nejpádnější odpovědi všem pochybovačům stalo sčítání lidu v roce 1991, i když k němu máme výhrady: způsob, jakým bylo prováděno i formuláře, jichž sčítati komisaři užívali, měly lidi od uvedení moravské národnosti odradit. Přesto se k ní přihlásilo téměř 1 400 000 obyvatel tehdejšího Československa. A to je dostatečně pádnou odpovědí na otázku, zda Moravané tvoří svébytnou národní komunitu. Je to skutečnost, dokazující, že moravský národ existuje. A myslím si, že je nezpochybnitelná také z hlediska moderních teorií a definicí národa, které staví především na volní a historické stránce, ale i na stránce jazykové a dalších. Chápeme národ jako programové společenství lidí spojených vůlí po jednotě, hledajících společné kořeny v minulosti a usilujících o svoji společnou budoucnost. V případě moravského národa tyto předpoklady splněny jsou.
Odpůrci nám často předhazují záměrné zdůrazňování odlišností Moravanů od Čechů, dokonce prý si je uměle vymýšlíme.
Já osobně spíše hledám, co by nás mohlo vést k porozumění, ale myslím si, že jisté rozdíly mezi našimi národy skutečně existují. Procházejí samozřejmě vývojem, v té či oné historické době se zvětšovaly nebo zmenšovaly. Každopádně jsem toho názoru – a to mi asi potvrdí všichni, kteří tyto otázky vnímají – že Moravané jsou upřímnější, otevřenější, méně vypočítaví, jsou schopni více obětovat ve prospěch společné věci, a právě na to i ve vztahu k Čechům tradičně a historicky doplácejí. V odlišnosti Moravanů od Čechů bych ale neviděl žádnou tragédii, pokud si jí budou obě strany vědomy a pokud své odlišnosti budou považovat za přednosti. Etnická pestrost v Evropě, které si jinde váží jako přednosti, může zabránit glajchšaltování a návratu k totalitě.
Moravská národní strana od zimy roku 1990 hájí zájmy Moravanů.

[<264]

My tvrdíme, že nevznikla jako nový politický subjekt, nýbrž že obnovila svoji činnost, že je pokračovatelkou stejnojmenné strany, která za Moravu bojovala už v minulém století. Usilujeme o obnovení tradičního, rovnoprávného postavení Moravy a Čech v jednom státním celku, založeném v dnešním moderním pojetí na spolkovém uspořádání. Tím by se zaručil takový model řízení státu, jenž by respektoval odlišnosti a specifika jednotlivých zemí, což by zpětně přispělo k jeho dlouhodobé stabilitě. Nevyhovuje mi samozřejmě označení „český stát“, já jej vnímám spíše jako společný stát Čechů a Moravanů.

Naším cílem je vrátit Moravě tradiční prosperitu a vysokou životní úroveň. Obojího by mohla brzy dosáhnout vzhledem ke svému hospodářskému potenciálu, přírodním zdrojům a geografické poloze ve středu Evropy. Moravu chápeme jako tradiční zemi, která existovala v minulosti a která existuje i dnes, bez ohledu na to, že komunisté ji jako správní celek zrušili a dnešní vláda že v tom pokračuje. V okolní Evropě je Morava takto kupodivu chápána více než u nás. Současný centralistický model České republiky se snaží postavení Moravy do určité míry ponížit. V každodenní praxi jsou předkládány návrhy a řešení, které nerespektují územní integritu Moravy, které nerespektují její geografické, etnografické a historické oprávnění.
Kdybych si nemyslel, že Morava do budoucna šanci má, nemohl bych být předsedou Moravské národní strany. Jsem naprosto přesvědčen, že ji čeká skvělá budoucnost a že její šance se bude zvyšovat s tím, jak se stabilizují politické poměry v našem státě. Až budou fungovat nezvratné demokratické mechanismy a lidé se přestanou bát možnosti návratu k totalitě, začnou více přemýšlet o tom, proč se mají hůře než jejich spoluobčané v Praze a v Čechách. Začnou se více zabývat děním ve svém bezprostředním okolí a uvědomí si, že jsou diskriminováni právě proto, že jsou z Moravy.
Pak sami pochopí, že nejlepším řešením bude vrátit Moravě rovnoprávné postavení, umožnit jejím obyvatelům, aby rozhodovali o svých věcech sami. Stojí před námi velký úkol získat pro myšlenku moravanství zejména mladou generaci, jíž chybí tradiční

[<265]

moravské povědomí a sebevědomí. Ostatně všichni Moravané musí nabýt zpět sebevědomí, musí si uvědomit kontinuitu vývoje, musí pochopit, že byla zpřetržena násilím, a že struktury, které byly právě na základě tohoto násilného aktu v Praze vybudovány, přežívají dodnes. Že i současným politikům se hodí navazovat na dědictví, které tu nechali komunisté. Řídit stát jen z jednoho centra. To je ovšem princip, který odporuje modernímu trendu, modernímu vývoji v Evropě i soudobým integračním procesům.
Dnes je Moravská národní strana jedinou politickou silou, která je schopna v povědomí lidí význam Moravy udržet. Jsem si jist, že se začne postupně čím dál více na politické scéně prosazovat. Je totiž jediným moravským subjektem s jednoznačně definovaným programem, bez jakékoli podbízivosti vůči Praze. Ostatní strany a hnutí, ohánějící se ve svém názvu a programu Moravou, pouze žonglují a konjunkturálně se přizpůsobují podle politické situace momentálním potřebám. Naší předností je, že v dlouhodobé perspektivě, za půl roku, za dva, za pět, najde každý Moravskou národní stranu takovou, jakou ji znal dříve. Že se znovu setká se stejnými stanovisky, zásadami a přístupy. Že Moravská národní strana nemění kabát podle potřeby a přízně či nepřízně mocných. Je to cesta velmi obtížná, pracná, která naráží na mnohá úskalí, ale je potřebná. Kdybychom nezaujali tento postoj, ničeho nedosáhneme. Kdyby neexistovali lidé, kteří na něčem trvají, o něco usilují i za cenu obětí, lidstvo by dodnes bezúčelně poletovalo a bylo by beztvarou hmotou.
Jsme připraveni Moravě sloužit, chceme jí dát to, co potřebuje – politickou vůli, své schopnosti a připravit podmínky hlavně pro ty, kteří přijdou po nás. Udělám vše pro to, aby otázka Moravy nezmizela z povědomí veřejnosti a aby Moravané stále cítili potřebu ji řešit. Považuji to za nesmírně důležité pro naši společnost a pro demokracii u nás.
Domnívám se, že ještě v tomto století, přesněji řečeno do roku 2000, se Morava alespoň některých svých práv domůže. Jsem si jist, že je reálné dosáhnout uspořádání na principu historických zemí. Otázka jejich pravomocí a dalších vztahů je

[<266]

otázkou vůle a sebevědomí a průraznosti občanů. Ale že dospějeme k uspořádání, které odpovídá evropskému standardu, o tom jsem přesvědčen. Na rozdíl od některých pražských politiků si totiž nemyslím, že evropské integrační procesy budou oslabovat naše úsilí, spíš naopak.
V nejbližších volbách ovšem, obávám se, moravská myšlenku výrazného úspěchu nedosáhne. Centrální propagandě se totiž mistrně podařilo prezentovat moravské snahy jako fangličkaření, jako touhu po symbolech, po zviditelnění jednotlivců. Záměrně zamlčují sociální a ekonomický aspekt moravských snah.
Navíc obrovskou roli hraje zklamání, které Moravané v posledních letech prožili. Zklamání z toho, že reprezentace, která z Moravy ve svobodných volbách vzešla a která byla silná početně, byla slabá z hlediska kulturního a intelektuálního, z hlediska prosazování argumentů, z hlediska politické strategie a taktiky. Moravská reprezentace neuměla vystupovat, nebyla věrná svému programu a dala se koupit. Tak došlo k rozbití a úpadku většiny moravských aktivit. My nyní máme o to horší pozici, že nestavíme na zelené louce, ale že vlastně obnovujeme sesutou stavbu. Samozřejmě je to zdlouhavější, je to horší, ale myslím si, podle zkušeností, které v každodenní politické práci získáváme, že povědomí moravanství existuje všude kolem nás. Je potřeba zbavit lidi nedůvěry, odstranit názor, který v nich nutně musel vzniknout – jednou jsme vás zvolili a nic jste pro nás neudělali, tak podruhé už tento omyl opakovat nebudeme. Čili, není to v útlumu moravského povědomí, ale v tom, že i lidé moravsky cítící hledají
spíše důvěryhodné subjekty, které by uskutečňovaly jejich politické představy. A teď – na rozdíl od prvních let po listopadu 1989 – si nevybírají už jenom moravské strany. My, to říkám zcela nepokrytě, dáváme a budeme dávat Moravanům trvale na vybranou. Zda chtějí mít v nejvyšších sborech státu opravdové zástupce Moravy a vlastní politickou reprezentaci, či zda se spokojí s tím, že je budou zastupovat jen strany pražské – ovšem se vším, co z toho vyplývá.

[<267]

MORAVANÉ Z POVOLÁNI – III.

PhDr. Jaroslav KAČER, ředitel Moravské galerie v Brně
Datum a místo narození: 20. dubna 1931 v Brně
Nejvyšší ukončené vzdělání: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, obor dějiny umění
Ve funkci od ledna 1990

Moravská galerie v Brně je důležitou institucí, ovlivňující výrazným způsobem kulturní život v zemi. Přívlastek „moravská“ v jejím názvu má povahu živé památky. Je výzvou ke kontinuálnímu myšlení, ke konkrétnímu a otevřenému přístupu k moravské problematice. Mám-li být věcný, uvedu příklad: zastoupení umělců ve sbírkách a expozicích Moravské galerie bude vždy akcentovat moravské autory. Ovšem pouze ty, jejichž produkce dosahuje kvality alespoň celostátní, když už ne evropské. Aktivita Moravské galerie se odvíjí primárně od činnosti se sbírkami, které mají několik dimenzí. Časovou – zahrnují rozpětí od starého po současné. Strukturní – zahrnují všechny obory výtvarného umění volného i užitého. Souhrnně řečeno, sbírky Moravské galerie jsou v rámci České republiky druhé co do velikosti, a nejkomplikovanější svou skladbou. Stálé expozice, krátkodobé výstavy, specializovaná osvětová činnost a depozitáře jsou koncepčně rozvrstveny do několika budov: Uměleckoprůmyslové muzeum se zaměřuje na užité umění, Pražákův palác je věnován modernímu a současnému volnému umění a do Místodržitelského paláce je soustředěno staré volné umění.
Jsem přesvědčen, že Moravská galerie může svou činností přispět k povznesení poměrů na Moravě velmi významným způsobem – a také to dělá. Především tím, že ve svých aktivitách odmítá „specificky“ moravská měřítka a úzkoprsé názory.
Osobně se pokládám za Moravana Českomoravské republiky. V existenci moravského národa nevěřím, jsem přesvědčen, že ani nikdy neexistoval. Podle mého názoru je úsilí o jeho vytvoření zpozdilé, nebezpečné a neperspektivní – tedy zbytečné.
Myslím ovšem, že jisté rozdíly v myšlení obyvatel Moravy a Čech lze vypozorovat. Existuje nikoli základní, nýbrž odstíněná

[<268]

moravská a česká mentalita. Citlivé a erudované oko rozezná její odraz dokonce i ve výtvarném umění, samozřejmě v kontextu s vlivy dalšími. Uvedu téměř banální příklad: v malířství Joži Úprky jsou patrné vlivy moravské provenience, ale zároveň také mnichovského školení a dobových slohových tendencí (naturalismu, impresionismu, secese). V českém umění je, myslím, provenienční prvek méně zřetelný.
Mám jednoznačně kladný postoj k uspořádám České či Českomoravské republiky na principu historických zemí. Mé moravanství je také spojeno s Moravou jako zemí: kdo zná dějiny, dobře ví, že Morava v minulosti vznikla, byla a dále existuje. Její tvář se však vývojem věků měnila. Byla říší, knížectvím, markrabstvím, zemí, rozpolcenými kraji… a dnes? Mimo samotnou Moravu „se“ dnes chce, aby nebyla vůbec. Současná rozbředlost správního uspořádání a názvoslovných šarád – česká Olomouc, neboť jest v Česku – toto „se“ vydatně posiluje.
Přitom jsem přesvědčen, že Morava má v našem státě, který by se měl spíše jmenovat Českomoravská republika (proč ne?) šanci stát se spolkovou republikou, pouze však za těchto předpokladů:
I. a) Moravané musí definitivně vycházet z toho, že patřík západní Evropě. To jest do pásma, kde krystalizace národnostních států skončila roku 1918.
b) Moravané se při svých aktivitách musí naučit odmítat lokální „specifika“ tam, kde ve skutečnosti jde o snížená měřítka.
II. a) Pražané musí zapomenout na svou minulost císařské metropole. A naopak utvářet sebevědomí hlavního města moderního státu s funkcemi decentralizované, jasně strukturované správy a vládního rozhodování ve společných věcech.
b) Pražané se musí naučit rozeznávat a odmítat všechny tendence (politické, ekonomické, společenské a institucionální) směřující k nevědomému sebekonstituování jako městské republiky.
Přemýšlím-li o naší společné touze přispět ke zlepšení poměrů na Moravě, vidím v dnešní době jediný recept: profesionálně pracovat a slušně a tolerantně se chovat.

[<269]

MORAVANÉ Z POVOLÁNÍ – IV.

PhDr. Jaromír KUBÍČEK, CSc., ředitel Moravské zemské knihovny v Brně
Datum a místo narození: 5. ledna 1948 v Lysicích, okres Blansko
Nejvyšší ukončené vzdělání: Vysoká škola knihovnická v Praze
Ve funkci od roku 1986

Moravská zemská knihovna v Brně má své počátky v knihovně Moravské hospodářské společnosti, tedy v roce 1808. Když se v roce 1899 stala samostatným zemským ústavem, nesla ve svém názvu přívlastek „moravský“, a to až do zrušení Země moravskoslezské, a vlastně ještě i nějaký čas poté, až do roku 1950. Sbírky knihovny se po celou dobu jejího působení vytvářely se snahou podchycovat v úplnosti moravika, tedy literaturu, která se k území Moravy vztahuje a zde vzniká. To je naším posláním i dnes, přestože se nechceme nazývat národní knihovnou pro Moravu.
Moravská zemská knihovna sídlí ve třech domech podle historických celků, které ji vytvořily: Univerzitní, Technická a Pedagogická. Její knihovní fond tvoří na 4 miliony jednotek s ročním přírůstkem 50 000 jednotek. Registrovaných čtenářů je více než 20 000, z nichž průměrně jich denně přes tisíc chodí do knihovny studovat nebo si knihy vypůjčit či vrátit. Jsme knihovnou, která se snaží mít v úplnosti celou českou produkci literatury. Ta by měla být stále k dispozici čtenářům. Klademe tedy větší důraz na možnosti prezenčního studia a na pořizování kopií. Z jiných knihoven, i zahraničních, půjčujeme pro naše čtenáře na dva tisíce knih ročně; je to i z toho důvodu, že nemáme dostatek peněz na nákup zahraničních časopisů a monografií.
Moravská zemská knihovna je součástí konsorcia knihoven CASLIN (Czech and Slovac Library Information Network), kterému se dostalo více než jednoho milionu amerických dolarů na vybavení výpočetní technikou. Projevilo se to v roce 1995 nejen tím, že všichni naši čtenáři dostali průkazky opatřené čárkovým kódem, ale především tím, že automatizujeme jednotlivé knihovnické

[<270]

procesy v moderním programu ALEPH. Jsme také schopni získávat údaje prostřednictvím mezinárodní akademické sítě Internet. Patříme tedy do informačního systému, který prodělává prudký rozvoj. Snažíme se o to, aby stejně rychle měl tento rozvoj dopad na každého našeho čtenáře.
Nejen já, ale i ostatní moji kolegové si uvědomují, že posláním Moravské zemské knihovny je přispět k povznesení poměrů na Moravě. Víme dobře, jaké možnosti nabízí současný svět informací, jehož jsou knihovny součástí. Uvědomujeme si také, jak nedostatečně jich dosud bohužel využíváme. Potřebovali bychom vytvářet lepší podmínky, především v oblasti techniky zaváděním automatizace, a v prostorové oblasti především postavením nové účelové budovy.
V názvu naší knihovny je rovněž přívlastek „zemská“. Zatím u nás zemské uspořádání nemáme, mým osobním přáním by však bylo, kdybychom se k němu dopracovali. S jeho praktickou podobou se můžeme snadno seznámit v okolních státech. Jde o historicky vzniklé celky a v jejich kompetenci by mohly být především otázky terciární sféry. Společnost, však bohatne jen velmi pozvolna, a proto je pro centrální orgány vhodnější taktika zavádění menších regionálních celků.
Přál bych si zemské uspořádání, ale mám pocit, že návrat do historických hranic by byl někde i násilný, a proto je nereálný. Slovo Morava zůstává v různých obměnách v názvu příštích regionálních celků, které se v rámci nového správního uspořádání připravují. Většina obyvatel je alergická na centralismus. Proto myslím, že stačí vytvářet jen jedno hlavní město a Brnu obdobné postavení nehrozí. Obnovení zemského hlavního města nepředpokládám.
Přestože jsem se narodil na Moravě a žiji na Moravě, při posledním sčítání lidu jsem se uváděl k národnosti české; myslím, že to není v rozpor. Morava jako kulturní a historický pojem však existuje stále. Já osobně jsem redaktorem Vlastivědy moravské, v níž naplňujeme projekt vydávání encyklopedických publikací na Moravě. Díky tomu již vyšly svazky Neživá příroda, Pravěké dějiny Moravy, Středověka Morava, a nejnověji i druhý

[<271]

díl Dějin Moravy – Morava renesance, reformace a baroka. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, která u počátku tohoto projektu stojí, má na tyto svazky tři tisíce přímých abonentů a celou řadu dalších zájemců přes knihkupce. To svědčí o vztahu Moravanů k naší zemi.
Morava má vlastní bohatou minulost, žije plným a mnohdy svérázným kulturním životem, navazuje na tradice a rozvíjí je, často v širších i mezinárodních souvislostech. Tradice tedy v našem lidu žijí a zůstanou v jeho povědomí i nadále, ale nejsou výlučně regionální, nemůžeme se uzavírat sami do sebe. To je snad i cesta pro budoucnost, aby v Praze slovo Morava nebudilo úsměšky.
Na zlepšení poměrů na Moravě je asi jeden recept obecný: všechno úspěšné konání je v lidech. Nezbývá, než na místa, kde se o zlepšení poměrů jedná a rozhoduje, postavit takové lidi, respektive zástupce politických stran, o jejichž schopnostech jsme přesvědčeni.

MORAVANÉ Z POVOLÁNÍ – V.

PhDr. Ivan ŠTARHA, ředitel Moravského zemského archivu v Brně
Datum a místo narození: 29. května 1935 v Ujčově, okres Žďár nad Sázavou
Nejvyšší ukončené vzdělání: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Ve funkci od 1. července 1991

Moravský zemský archiv je jedním z nejstarších veřejných archivů ve střední Evropě. Byl založen z podnětu moravských stavů v roce 1839, zpočátku s úkolem soustřeďovat dokumenty (ať originály či opisy) k připravovaným dějinám Moravy. Od padesátých let 19. století již působí jako archiv v dnešním smyslu slova: přebírá archivní fondy od zemských samosprávných institucí, později i od úřadů zemské politické, finanční a soudní správy. V roce 1949 klesl na instituci krajské kompetence,

[<272]

všechny zemské fondy však zůstaly v jeho správě. Centrála archivu získala v roce 1908 účelově vybavené prostory v Novém zemském domě na Žerotínově náměstí v Brně.
Po nárůstu archiválií koncem třicátých let našeho století a především po roce 1945 byly zřízeny odlehčovací depozitáře na různých místech v Brně, později i mimo Brno. Dnes má archiv uložen materiál kromě centrály na šesti místech v Brně a na sedmi dalších místech v bývalém Jihomoravském kraji. Po sametové revoluci se archivu vrátil jeho původní název, zůstává však zařazen v kategorii státních oblastních archivů dalších krajů. Až do vzniku Masarykovy univerzity byl Moravský zemský archiv nejpřednějším historickým pracovištěm na Moravě. Jeho péčí vyšel moravský diplomatář, dovedený do roku 1411, knihy půhonné z let 1374-1503, Moravské zemské desky z let 1348-1642, i dvanáctisvazkové Dudíkovy Dějiny Moravy. Po roce 1990 slouží ve značné míře vyhledávání dokumentů pro správní řízení, neobyčejně roste zájem zahraničních badatelů o rodopis, bez dokumentů Moravského zemského archivu nelze napsat dějiny žádného z moravských měst a žádné z moravských obcí.
Moravský zemský archiv je správcem veškeré písemné pozůstalosti země Moravy, případně Země moravskoslezské, od nejstarších dochovaných listin až po agendu Zemského národního výboru v Brně z let 1945-1949. Archiválie celomoravských úřadů a institucí tvoří podstatnou část fondů prvního nejrozsáhlejšího oddělení ústavu. Tato skutečnost přirozeně výrazně ovlivňuje veškerou jeho činnost.
A ještě jeden moment je pro jeho činnost zásadní – nedostatek depozitárních prostor. Proto by měla být v roce 1997 zahájena na okraji Brna, v katastru Starého Lískovce na Mikuláškově ulici, stavba nové účelové budovy pro Moravský zemský archiv. V ní by měly najít své místo všechny archiválie z dosavadních brněnských i mimobrněnských depozitářů. Ale — stavba budovy byla odhlasována Radou KNV již v roce 1949 a od té doby se o ní jednalo ještě mnohokrát, a nestojí dodnes.
Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že Moravský zemský archiv

[<273]

může svými fondy přispět k podrobnému poznání vývoje v této oblasti, může prokázat totožnosti i odlišnosti ve srovnání s vývojem sousedních zemí, může prokázat funkčnost zemské samosprávy po celou dobu její existence. Tím by mohl přispět i k seriózním úvahám o budoucí správní a samosprávné organizaci státu – pokud ovšem jeho vedení bude mít někdy o podobný rozbor zájem.
Písemná pozůstalost celomoravských úřadů a institucí prokazuje, že země Morava byla z hlediska státní správy i samosprávy plně funkčním celkem. Vidíme to ostatně na zcela stejné organizaci v sousedním Rakousku či Německu, která ke všeobecné spokojenosti funguje dodnes. Právě Morava dnes ovšem z tohoto pohledu neexistuje. Po násilném přerušení organického vývoje v roce 1949 a vzhledem k zájmu vedoucích představitelů současného státu o jiné než zemské uspořádání, které je od roku 1990 zcela jednoznačné, se na šance Moravy dívám značně pesimisticky. A to vzdor tomu, že ještě v posledních letech existence Moravy se jí otevíraly značné možnosti.
I kdyby se však stanovisko ústavních činitelů změnilo a nakonec se rozhodli pro uspořádáni České republiky na zemském základě, nebylo by už asi možné zcela kopírovat někdejší hranice. Tak, jako byly již před více než stoletím zrušeny moravské enklávy ve Slezsku, tak by bylo nutné dnes upravit historické hranice na Žďársku a na Jihlavsku, které vedly po vodních tocích, na obou březích obydlených. Také historická hranice mezi Moravou a Slezskem – pokud by nedošlo k obnovení modelu z doby společné správy obou zemí – by si asi vyžádala důkladnější revizi.
Já sám se pokládám za občana české národnosti, nikoliv za Čecha. Rodem jsem Moravan v tom smyslu, jak to většina obyvatel Moravy v minulosti chápala: již kroniky ze 17. a 18. století dosvědčují, že když měšťan či sedlák z Vysočiny posílal své zaměstnance za obchodem nebo děti do učení, vysílal je do Brna nebo třeba až do Niklšpurku. Jestliže však šli do nedalekého Hlinska či Chrudimi, šli do Čech, tedy do ciziny, přestože obě města byla mnohem blíže.

[<274]

V různých formulářích, s nimiž se setkáváme v archiváliích z minulých staletí, se označovala řeč (termín národnost se ještě nevyskytuje) česká, moravská či slovenská ve zcela stejném smyslu slova. Možná, že se mýlím, ale domnívám se, že „moravská národnost“ se začíná výrazněji prosazovat až od okamžiku, kdy vládnoucí místa tohoto státu byla ochotna jednat o vnitřním rozdělení Československa jen na základě národnostního principu. Chtělo by se skoro říci, že moravská národnost byla Moravanům v určitém smyslu slova přímo vnucena, aby vůbec mohli jednat o obnovení zemského správního zřízení. Nedomnívám se tedy, že existuje moravský národ.
Recept na povznesení poměrů na Moravě nevidím. Myslím si dokonce, že nějaký speciální recept ani neexistuje. Jde spíše jen o to, aby potřeby všech částí státu byly při tvorbě rozpočtu spravedlivě hodnoceny.

MORAVANÉ Z POVOLÁNÍ – VI.
PhDr. Petr ŠULEŘ, ředitel Moravského zemského muzea v Brně
Narozen: 3. května 1948 ve Vsetíně
Nejvyšší ukončené vzdělání: Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, postgraduální studium muzeologie na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně
Ve funkci od roku 1993

Moravské zemské muzeum v Brně bylo založeno roku 1817 a od té doby nepřetržitě existuje a pracuje až do dnešních dnů. Vytváří rozsáhlé a cenné sbírky – jejich významem i množstvím je na druhém místě v republice po Národním muzeu v Praze – a vyvíjí činnost vědeckou, kulturní a osvětovou. U jeho základů stál výkvět moravské vzdělanosti své doby, také v pozdější době bylo Moravské zemské muzeum zárukou vysoké úrovně vědecké práce. Z těchto důvodů se slůvko „moravské“ v jeho názvu promítá také do mé práce. Už jenom proto, že mám v hluboké úctě dílo svých předchůdců i dílo významných osobností, které byly s historii Moravského zemského muzea spojeny.

[<275]

Morava je zcela nepochybným historickým fenoménem, jehož existenci popřít prostě nelze. Skutečností je, že tento fenomén je dnes chápán spíše v úrovni obecně kulturní, geografické nebo folklorní, bohužel však chybí vůle vnímat postavení Moravy dnes také územně správně. Je to škoda, neboť Morava znamená velkou hodnotu v historii českého národa i českého státu. Právě tato dvojjedinnost je základním principem moderního českého národa a bylo by velkou škodou, kdyby se vytratila. Je proto třeba hájit a chránit tyto hodnoty a hledat pro ně ten nejvhodnější legislativní rámec. Pokud se podaří dát do souvislosti historické předpoklady s izoglosami dalších pohledů ekonomických, demografických, dopravních, sociálních, folklorních a dalších, může to znamenat optimalizaci pohledu na budoucí podobu českého státu.
Zemské uspořádání pokládám na základě zkušeností z jiných evropských zemí za efektivní a dobře fungující model členění státu. Princip historických zemí je jistě jednou z dominant možného členění státu, avšak není jediným předpokladem. Jak jsem uvedl již výše, musí být tento princip konfrontován s celou řadou dalších pohledů a faktorů. Zásadou však budiž odborný, nadstranický a zcela objektivní přístup.
Osobně nevěřím na existenci moravského národa ani dnes, ani v minulosti. Z toho také vyplývá, že se pokládám za Čecha rodu moravského. Mám Moravu rád a snažím se upřímně svým dílem přispět k dalšímu rozvoji vědy, kultury a společenského dění tam, kde působím – v Brně, ve významném centru (dokonce univerzitním) mimo matičku Prahu. Věřím, že se o to snaží i celé Moravské zemské muzeum.

[<276]

Zpět na obsah

Toto je poslední kapitola knihy Jiřího Pernese Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. V knize jsou ještě Použité prameny a literatura, ale je je zbytečné sem vkládat, ostatně užitá literatura je součástí poznámek ke každé kapitole.
Protože tento příspěvek je zároveň závěr knihy, jako bilanci dosavadních příspěvků přikládám dvě ankety. (P.S. ankety se mně zobrazují nějak zvláštně, pokusím se je ještě upravit. Otázka první ankety zní „Jaký byl (je) váš zájem o kapitoly knihy Jiřího Pernese „Pod moravskou orlicí“?“, druhé ankety „Dali jste o kapitolách knihy „Pod moravskou orlicí“ vědět i jiným?“)

Advertisements

One thought on “Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 13

  1. &gt;Tady jasně můžete číst .Jak koryto deformuje charakter.Klausovsko-Slámovské dezinformační teorie o neexistenci Moravy a jiné uraženecké Pražské teorie zapšklých starců.Morava je a existuje.Moravská národnost je.Hlupáci propagují jen Cikány a Židy včetně nějakého neexistujícího Česka.Již nechceme Čechy nejsou to naši bratři.Chceme samostatnost tak jako Slováci.Požadujeme samostatnost.Prohlášení Bořivoje za svatého.Vrátit ukradná území.Vlastní Moravský samostatný parlament.Vlastní stát bez lemplů čechů.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s