Vývoj českomoravské hranice do 20. století

O vývoji západní hranice Moravy od středověku do roku 1948, volně navazuje na stručný úvod v článku Západní hranice povodí Moravy a země Moravy

Následující příspěvek je sestaven ze dvou článků. Jedním je studie Jindřicha Schulze „Vývoj českomoravské hranice do 15. století“, který vyšel ve čtvrtém čísle časopisu „Historická geografie“ v roce 1970 (odkud je vzata i většina map) a pro období po 15. století je doplněn o informace z diplomové práce Moniky Topolové obhájené na Masarykově univerzitě a otištěné v Ročence Moravského národního kongresu 1999-2001, které jsou pro rozlišení uvedeny v [hranatých závorkách], odtamtud je převzata i jedna mapa; poslední mapa nepochází ani z jednoho z těchto děl.

Obecné problémy studia charakteru a vývoje státních a zemských hranic do 15. století (ve vztahu k česko-moravské hranici)

Představa dnešních detailně a zcela jednoznačně vytyčených státních hranic posunutá do minulosti, byť třeba jen do 18. století, by byla neodpustitelným anachronismem. Jestliže ještě na počátku 19. století byly určité pochybnosti o skutečném průběhu zemské hranice mezi Čechami a Moravou v některých odlehlých úsecích, tím spíše a v daleko větší míře musíme předpokládat nejasnosti v této otázce pro nejstarší období existence českého státu. Především je nutno opustit představu lineární hraniční čáry rozdělující obě země. Ta se snad vytváří teprve v souvislosti s kolonisací a ani tehdy ještě nemá konkrétní podobu, ale jde o pomyslnou hraniční čáru vedenou někde uprostřed lesa, jenž v té době představoval faktickou hranici mezi oběma zeměmi. Skutečnou podobu moderní hranice v dnešním slova smyslu nabývá teprve v souvislosti s postupující kolonizací, v okamžicích, kdy se kolonisté postupující z obou stran pralesa setkávají a je pociťována praktická potřeba oddělit získané území. Od tohoto okamžiku začíná po několik staletí probíhající proces stabilizace hraniční čáry, jež se formuje v nesčetných hraničních sporech mezi majiteli pozemků z obou stran hranice.
Tato studie chce postihnout vývoj českomoravské hranice do 15. století, tedy v období hraniční funkce lesních komplexů a postupného formování hranice lineární. Z pracovních důvodů je možno rozdělit toto období do tří etap. Horní časová hranice první etapy je dána přibližně koncem 11. století. Obě země do té doby rozděloval pohraniční prales považovaný za zemi nikoho. Druhá etapa je již poznamenána předzvěstí kolonizačního ruchu, vytváří se představa pomyslné lineární hranice vedené někde uprostřed lesa, snad po rozvodí. Její horní časová hranice se v jednotlivých úsecích liší, v souvislosti s nestejným počátkem a rychlostí postupu kolonizace. Ve třetí etapě dochází ke stabilizaci hranice na rozvodí nebo k jejímu posunu, přičemž rozhodující příčinou pohybu je postup kolonistů z obou stran pohraničního hvozdu. Pro pochopení tohoto příspěvku, v němž se pokouším o sledování pohybu českomoravské hranice v jednotlivých úsecích do 15. století, je nezbytné pokusit se o odpověď na některé obecné problémy spojené se studiem charakteru a vývoje státních a zemských hranic v tomto období.
Zmínil jsem se již o hraniční funkci lesních masívů pokrývajících pohoří na okrajích české kotliny. Pohraniční prales byl ve skutečnosti zemí nikoho a jako hranice mohl být chápán ve své celistvosti, případně svými okraji. A tak stojíme před problémem vymezení šířky pohraničního lesa mezi Čechami a Moravou. Pochopitelně odmítám některá extrémní tvrzení popírající existenci lesního porostu na Českomoravské vrchovině, jež jsou v příkrém rozporu s údaji dochovaných pramenů z té doby, Kosmovy kroniky a několika listin z 12. o 13. století. O jejich rozbor se pokusil J. Dobiáš, jenž předpokládá na Svitavsku lesní pás o šířce 30 km, šířku libického újezdu mezi krajem čáslavským a brněnským odhaduje na 32 km s poznámkou, že byl jen částí pohraničního lesa; nejmohutnější však byl lesní masív v jižní části vrchoviny, táhl se od Habrů a Chýnova v Čechách až za Třebíč na Moravě, dosahoval tedy šířky 70 – 80 km.
V další etapě, spojené se začátkem kolonizace, zůstává sice nadále pohraniční les faktickou zemskou hranicí, současně se však již vyváří představa jakési pomyslné lineární hranice vedené někde uprostřed lesa. A v této souvislosti je třeba zaujmout stanovisko k interpretaci termínu „silva media“ (moje pozn.: „prostřední les“ nebo „střed lesa“, o tom autor píše níže), jež se v několika variantách opakuje v některých pramenech z této doby. Kosmas mluví k roku 1086 o „silva media, qua Boemia limitatur“ (moje pozn.: „prostřední les, jímž jsou ohraničeny Čechy“). V tomto případě nic nebrání domněnce, že slova silva media jsou termínem pro označení pohraničního (prostředního, rozdělujícího) lesa. Lze ovšem oprávněně namítnout, že Kosmas na jiném místě tohoto termínu nepoužívá a mluví o „silva, que dirimit Bawariam atque Boemiam“ (moje pozn.: „les, který odděluje Bavorsko a Čechy“). V tomto případě však jde o důkaz, že ve funkci hranice vystupoval celý mohutný masív pohraničního lesa. Podobně listina z poloviny 12. století se zmiňuje o „silva, que interiacet inter Cazlawensem et Brinensem provinciam“ (moje pozn.: „les, který leží mezi čáslavským a brněnským krajem“). O pasáži Kosmovy kroniky, jež umisťuje řeku Svitavu „in media silva“, bude ještě dále zmínka. Domnívám se, že je třeba rozlišovat termín „silva media“, jímž snad byl označován pohraniční les, od vazby „in media silva“, jež mohla vyjadřovat umístění uprostřed kteréhokoliv lesa.
Prvním náznakem jakési konkretizace dosud pomyslné a zcela neurčité lineární hranice bylo její vedení po vodním předělu, v případe českomoravské hranice po labsko-dunajském rozvodí.
Použijeme-li přímé řeči dobového pramene, tvořily ve 13. století českomoravskou hranici „cacumine moncium, qui sunt versus Bohemiam, a quibus aqua decurrit ad terram Moraviae“ (moje pozn.: „vrcholky hor, které jsou proti Čechám, ze kterých voda stéká do moravské země“). Ovšem o faktické kontretisaci takto vedené hranice si nelze dělat iluze. Vrcholky hor považované za zemskou hranici byly až příliš neurčité, než aby bylo možno pokládat takto vedenou hranici za nepřekročitelnou. U kolonistů postupujících z vnitrozemí není možno předpokládat, že by se zastavili na rozvodí (ostatně těžko mohli vědět, kudy ve skutečnosti probíhá); pokračovali v mýcení lesa tak dlouho, dokud se nesetkali s kolonisty postupujícími z druhé strany hvozdu. A teprve v tomto okamžiku nabývá dosud pomyslná lineární hranice skutečně reálnou podobu, patrně je již také nějakým způsobem označována.
V této souvislosti jo třeba zmínit se také o hraniční funkci vodních toků. Podle Dobiáše se totiž v případě českomoravské hranice prolínala zásada vedení hranice po rozvodí s pohraniční funkcí vodních toků (Svitavy, Oslavy, Jihlavy). Není zde místo na dlouhou polemiku; uvedu alespoň podle mého názoru velmi závažný Chocův argument proti vhodnosti hraniční funkce vodních toků. Přirozené hranice měly být zároveň ochranou země proti nepřátelským vpádům, řeky jí mohly být jedině tehdy, jestliže byly těžko překročitelné pro svou mohutnost, nebo jestliže je obklopovaly lesy nebo bažiny. Jak uvidíme dále, hraniční funkce zmíněných řek je skutečně v pramenech doložena. V těchto případech ovšem ustupuje do pozadí ochranná funkce zemských hranic proti nepřátelským vpádům, hranice mezi Čechami a Moravou byla spíše administrativní než politickou, vždyť po jejích obou stranách žil stejný lid a obě země byly již od konce 10. století prakticky spojeny pod vládou pražských knížat. Dobiášovo tvrzení o hraniční funkci vodních toků jistě není nesprávné, pro upřesnění však vyžaduje časové upřesnění. Domnívám se, že i v případě českomoravské hranice byla původní pomyslná hraniční čára vedena po rozvodí. V souvislosti s kolonizací pomezního hvozdu však došlo k jejímu překročení. Podle zásady, že je půda v držení toho, kdo ji kolonizoval, pak bylo nutno vymezit novou hranici a tou se staly v některých případech vodní toky.
V dalších částech studie vycházím z pracovní hypotézy o vedení původní lineární hranice po rozvodí. Jestliže do mapky, jež zachycuje průběh českomoravské zemské hranice před úpravou administrativního členění v roce 1949, zakreslíme čáru hlavního evropského (labsko-dunajského) rozvodí v oblasti Českomoravské vrchoviny, vyvstanou nám okamžitě názorně oblasti, v nichž došlo k posunu zemské hranice: nejhořejší povodí Moravy a Moravské Sázavy, horní tok Svitavy, horní tok Svratky, nejhořejší povodí Sázavy a Oslavy, horní tok Jihlavy, Popelínsko a Kunžacko, Landštejnsko a Novobystřicko. Sledujme tedy dále pohyb zemské hranice v těchto oblastech, pokud k němu došlo v období, jímž je studie časové omezena.

Vývoj hranice na nejhořejším povodí Moravy a Moravské Sázavy

Zatímco byla zemská hranice na svém nejsevernějším úseku tvořena nejhořejším tokem Moravy, probíhá čára rozvodí západně odtud rovnoběžně s tokem řeky. Tato skutečnost vyžaduje odpověď na dvě otázky: především co bylo příčinou posunu hranice z rozvodí směrem na východ k řece a dále kdy k tomuto posunu asi došlo. Ani na jednu z obou otázek však nelze dát vyčerpávající odpověď. Řeka Morava snad získala svou funkci v době, kdy se ukázala potřeba určitějšího vyznačeni hranice. Vedení hranice po rozvodí bylo značně neurčité a jelikož šlo skutečně jen o úzký pruh území, bylo by celkem logická, že se hranice posunula z hřebenu do údolí až k toku řeky, jež byla ideální přirozenou hranicí. Právě tak nesnadná je odpověď na otázku, kdy k tomuto posunu hranice došlo. Určitým vodítkem může být listina Jana z Wustehube z roku 1325. Touto listinou daroval klášteru v Kamenci panství Staré Město, od hranic Slezska až k hranicím Kladska. Přitom je v listině uvedeno, že se společná hranice darovaného území s Kladskem táhne až k pramenům řeky Moravy. Je ovšem otázka, jak tuto pasáž interpretovat. Nelze dosti dobře rozhodnout, zda měl autor listiny na mysli skutečně prameny Moravy nebo rozvodí nad nimi. Jestliže šlo o tok řeky, znamenalo by to, že k posunu došlo již před rokem 1325. V opačném případě, a domnívám se, že jde skutečně spíš o rozvodí, došlo k posunu až někdy po roce 1325.
[Další zmínky o průběhu zemské hranice mezi Čechami a Moravou poskytují listiny se zápisy o hraničních sporech. Probíhaly především na úsecích, kde hranice byla nedostatečně značena. Majitelé sousedních panství ji pak překračovali a přisvojovali si cizí půdu. Z roku 1565 se dochovala pravděpodobně první zpráva o sporu mezi panstvím Středolesí (dnešní Międzylesie v Polsku) a Kolštejnem (dnešní Branná). Důvodem, proč bylo do sporů o českomoravskou hranici zataženo také polské panství, je skutečnost, že do poloviny 18. století byla českomoravská hranice prodloužena o hranici moravskokladskou. Kladsko bylo až do roku 1742 připojeno k Čechám. Sporné území se nacházelo pravděpodobně u horního toku Moravy.
Další spor středolesského panství, tentokrát s držiteli Velkých Losin, ožil na počátku 17. století. Roku 1603 si majitel Středolesí stěžoval, „že se mu Moravané vkládají v jeho grunty a hory u Velké Moravy, kteréžto grunty jeho předkové déle jednoho sta let pokojně drželi“. Držitelé zábřežského panství mu však odpověděli, že území náleží k Zábřehu, tedy na Moravu.
Toto území bylo příčinou mnoha sporů. Svědčí o tom i další zprávy ze 17. století. Dva sousední majetky se přely o území podél nejhořejšího oblouku řeky Moravy. Bylo to panství Králíky, jemuž patřila z české strany Horní Morava a Branná, která vlastnila moravskou obec Velká Morava. Předmětem sporu byl pruh půdy, dlouhý 2,5 km a široký asi 700 m. Jeho východní hranice tvořilo údolí, kterým protéká pramen Moravy. Na západě ho ohraničoval Popelový důl (aschergrund). Celý spor by trval pravděpodobně déle. V roce 1754 svolaná komise rozdělila sporné území zhruba na polovinu novou hranicí vedenou od severu k jihu. Západní část byla připojena ke Králíkům a východní k Branné. Dne 12. 6. 1754 byla o vymezení hranice mezi Čechami a Moravou sepsána smlouva. Hraniční čáru tvořily smrky, ale ty dlouho nevydržely. Proto dne 5. 7. 1777 došlo k novému vytyčení. Tentokrát byly jako hraniční znaky použity hromady kamení.
V letech 1821-1822 vyvstal na horním toku Moravy další problém. Příčinou byla změna toku u obcí Velká Morava a Dolní Morava. Řeka opustila staré zanesené řečiště a našla si nové koryto na české půdě. Morava získala nové území. Tuto situaci bylo možno řešit několika způsoby. První možnost: zemskou hranicí by se stalo nové koryto řeky Moravy a sporné území by bylo připojeno k moravskému panství Kolštej (dnes Branná). Musel by být však odškodněn český majitel a při rozpisu roční daně by se částka odpovídající spornému úseku odepsala z Čech a připsala na Moravu. V dalším případě mohlo staré řečiště zůstat zemskou hranicí, avšak u tohoto řešení se ukázaly nevýhody. Čištění nového koryta a udržování břehů, jež bylo dosud společnou povinností obou zemí, by musela vykonávat česká strana. Hraniční znaky vytyčující hranici by vyžadovaly časté opravy a kontroly, jinak by mohlo dojít k novým sporům. Kdyby byla zemská hranice vedena vodním tokem, pak by k žádným sporům pravděpodobně nedocházelo. Zřejmě z tohoto důvodu byla oprava zemské hranice navržena tak, že staré koryto bude vyčištěno a znovu naplněno vodou. O průběhu této opravy však již žádné zprávy nejsou. Zemská hranice mezi Čechami a Moravou byla pravděpodobně obnovena ve svém dosavadním průběhu a k jejímu posunutí nedošlo.
I na dalším úseku českomoravské hranice probíhaly hraniční spory, ze kterých lze vyvodit její pravděpodobný průběh.
Panství Králíky vedlo spor s majiteli Šilperku (dnes Štíty).V roce 1574 patřilo k šilperskému statku městečko Šilperk, obec Březová (dnes Horní a Dolní Březová), Bukovice, Studénky (dnes Horní Studénky), Crkov, Šanov, Horní a Dolní Heroltice (dnes Heroltice) a Mlýnice. Z roku 1576 pochází stížnost na poddané kralického panství z Lipky a Boříkovic. Je v ní uvedeno, že překračují hranice země a na pozemcích patřících k šilperskému statku mýtí les. Pravděpodobně se jednalo o území obcí Šanov a Červená Voda. Lze vyslovit domněnku, že v 2. polovině 16. století byla českomoravská hranice určena hranicemi šilperského statku. Probíhala zřejmě od obce Šanov až ke Štítům.
Na tomto úseku se pravděpodobně zemská hranice mezi Čechami a Moravou stabilizovala až do poloviny 20. století, neboť další změny nejsou v dostupných pramenech uvedeny. Také kartografická díla, která byla použita, nezachycují pohyb hraniční čáry.]

moravsko-česká hranice na Lanškrounsku

K mnohem většímu posunu zemské hranice však došlo v oblasti nejhořejšího povodí Moravské Sázavy. Toto původně moravské území připadlo později k Čechám. Při pokusu o časové zařazení posunu hranice v této oblasti je možno se opřít o jeden moravský a zejména dva české prameny.
Tím moravským je listina z roku 1365, kterou Zdeněk ze Šternberka potvrzuje šilperskému fojtovi Henlinovi starší privilegium na šilperskou rychtu, vydané roku 1278 zábřežským pánem Protivenem fojtovi Eberhardovi. Pro naše bádání je tato konfirmační listina cenná především výčtem míst příslušných k šilperské rychtě, tedy k zábřežskému panství a tudíž k Moravě. Z téhož důvodu mají pro nás velký význam také české prameny týkající se území na druhé straně hranice, oblasti Lanšperska a Lanškrounska. Toto území udělil Vladislav II. listinou, jež se hlásí k roku 1167, je však falzem nepříliš vzdáleným od doby svého datování, klášteru litomyšlskému. Šlo o darování lesa od údolí sloupnického k třebovskému a odtud až k zemským hranicím. Územím od třebovského údolí až k zemské hranici byla zřejmě chápána krajina ležící od tohoto údolí na východ. Pak si ovšem musíme položit otázku, proč není vedle třebovského údolí zmíněno také povodí Moravské Sázavy. Patrně proto, že zemská hranice sledující v této době ještě rozvodí, skutečně probíhala hned za třebovským údolím a povodí Moravské Sázavy již bylo na Moravě. Jestliže je tato interpretace správná, pak k posunu hranice nedošlo před vznikem falza pro litomyšlský klášter.
Oblast Lanšperska a Lanškrounska udělil Václav II. listinou z roku 1285 Závišovi z Falkenštejna. Z této listiny je zřejmé, že krajinu vlastnili dříve páni z Drnholce. Po jejich vymření spadla zpět na krále a byla roku 1285 darována Závišovi, jenž se tak zmocnil rozlehlého území v severní části Českomoravské vrchoviny po obou stranách hranice. A tento majetek se měl po Závišově zatčení stát součástí lenního panství Fridricha, syna Jindřicha Jasného (míšeňského). Ten smlouvou z roku 1289 odstoupil Václavovi svá právo k Míšni a Dolní Lužici a náhradou získal jako dědičné léno zboží, k němuž patřily mimo jiné Svojanov, Police, Lanškroun, Lanšperk, Vysoké Mýto, Skuteč, Zábřeh, Svitavy. K realizaci této smlouvy sice nedošlo, ovšem je možné, že v souvislosti s konfiskací Závišova majetku bylo uvažováno také o změně hranice v této oblasti.
A tím se již dostáváme k poslednímu pro nás významnému pramenu, jímž je tak zvaná druhá fundační listina Václava II. pro klášter zbraslavský z roku 1304. Dovídáme se z ní, že právě tento klášter se stal novým držitelem Lanšperska a Lanškrounská. Listina uvádí místa příslušná k této oblasti a mezi nimi i ta, jež v nejtěsnější blízkosti sledují moderní českomoravskou hranici. Zemská hranice tedy probíhala počátkem 14. století přibližně stejně jako v roce 1948. K posunu hranice z rozvodí směrem na východ tedy muselo dojít již dříve.
Českomoravská hranice byla v oblasti nejhořejšího povodí Moravské Sázavy dána původně šířkou pohraničního lesa, vlastní hraniční čára se kryla s rozvodím. Povodí Moravské Sázavy tehdy příslušelo k Moravě. Později došlo k posunu hranice z rozvodí směrem na moravskou stranu a k jejímu postupnému ustálení. Tento proces proběhl do počátku 14. století, patrně mezi rokem vzniku falsa, jež se hlásí k roku 1167, a rokem 1304.

Vývoj hranice na horním toku Svitavy

moravsko-česká hranice na Svitavsku

Při studiu vývoje hraniční čáry v této oblasti je nutno na prvém místě věnovat pozornost popisu hranice Slavníkova panství, jak jej nacházíme k roku 981 v Kosmově kronice. Proti Moravě je jmenován hrad Litomyšl, ležící pod pomezním hvozdem až k řece Svitavě, „qui est in media silva“ (moje pozn.: „která je uprostřed lesa“ nebo „která je v prostředním lese“). Pokus o interpretaci tohoto Kosmova zápisu vyžaduje objasnění dvou problémů: jak máme rozumět slovům „in media silva“ a co znamenalo určení „až k řece Svitavě“. V případě vazby „in media silva“ je nutno rozhodnout, zda jde o termín pro označení pohraničního lesa, nebo zda umísťuje řeku Svitavu do středu nějakého lesa. To je velmi nesnadné. Domnívám se ovšem, že v roce 981 byl přirozenou hranicí pohraniční les v celé šířce. Názor, že již koncem 10. století byla Svitava hraničním tokem, považuji za anachronický. Kosmův zápis je nutno chápat jako stav z počátku 12. století, kdy děkan pražské kapituly svou kroniku psal.
Určení „až k řece Svitavě“ nacházíme i v dalším, pro nás velmi významném pramenu. Jde o již zmíněné falzum Vladislava II. pro premonstrátský klášter v Litomyšli. Touto listinou měl Vladislav II. darovat litomyšlským premonstrátům mimo již zmíněný les od sloupického údolí k třebovskému a k zemským hranicím rovněž část lesa od přeseky až k řece Svitavě. V přesece je třeba vidět lesní zátaras někde východně od Litomyšle. Jak ale interpretovat určení „až k řece Svitavě“? Měli Kosmas a autor falza na mysli horní tok řeky nebo její prameny, tedy rozvodí? Názory badatelů na řešení tohoto problému se rozcházejí. Zatímco jedna skupina badatelů vidí v určení „až k řece Svitavě“ její rozvodí, druhá skupina, jejímž reprezentantem je Dobiáš, se vyslovuje pro horní tok řeky. S tímto názorem se ztotožňuji. Falzum, jež se hlásí k roku 1167, je totiž třeba uvést do souvislosti s dalším důležitým pramenem, listinou z roku 1256.
Olomoucké biskupství se snad v letech 1179-1189 zmocnilo Svitavska. I zde rozvinulo rozsáhlou kolonizační činnost, zejména v období pontifikátu biskupa Bruna. Je pochopitelné, že se muselo střetnout s litomyšlskými premonstráty, kteří si na toto území činili nárok. Snad se ho snažili pojistit falzem z r. 1167. Z tohoto sporu vzešla listina datovaná rokem 1256, jež stanovila pevné hranice mezi zbožím klášterním a biskupským. Podle ní se staly hranicí kopce tvořící labsko-dunajské rozvodí. Již sama existence této listiny je dostatečným důkazem, že hranice před jejím vznikem neprobíhala po rozvodí, nebo alespoň litomyšlský klášter hranici na rozvodí neuznával a činil si národ na pohraniční les až k řece Svitavě. V kolonizaci však zřejmě daleko nepokročil, biskup Bruno byl příliš silným protivníkem. Klášter sice nepřestal na ztracené území myslet, opat Štěpán se pokusil u Přemysla II. o jeho získání zpět, ten však roku 1269 potvrdil smlouvu z roku 1256.
I na Svitavsku byl původní přirozenou hranicí pohraniční hvozd v celé své šířce. Později se vytvořila pomyslná lineární hranice, v předkolonizačním období vedená po rozvodí, v souvislosti s postupující kolonizací po řece Svitavě. Horní tok Svitavy byl zemskou hranicí zřejmé jen ve 2. polovině 12. a v 1. polovině 13. století. V roce 1256 se vrátila hranice zpět na rozvodí a snad se na něm trvale stabilizovala.
Podobný vývoj lze předpokládat také v březovské části pohraničního hvozdu, jež byl rovněž součástí nadace litomyšlského kláštera a v období kolonizace se stal předmětem sporu. O způsobu urovnáni však nevíme nic bližšího.
[Vodní tok byl zřejmé dokonalou hranicí i během dalšího období. Dokladem tonuto tvrzení jsou zprávy o hraničním sporu mezi českým panstvím Svojanov a moravskou obci Březová. První zmínka je z roku 1501. Příčinou rozepře se stalo užívání vody v řece Svitavě. Případ měl být urovnán rozhodnutím císaře Ferdinanda I. z 15. 6. 1560, ve kterém byla zemskou hranicí mezi obcemi Muzlová a Březová řeka Svitava. Nešlo o vytyčení nové hranice, ale pouze o potvrzení předchozího stavu. I když byla hranice přesně určena, spor ještě pokračoval. Definitivně byl ukončen až v roce 1565. Řeka Svitava si svou hraniční funkci zachovala i nadále.
Odlišná situace je zachycena na mapě Moravy od J. A. Komenského (1592-1670) z roku 1624. Řeka Svitava zemskou hranici netvoří a hraniční čára je posunuta na západ od vodního toku. Obce Ban (Banín) a Svojanov (Svojanov) jsou zakresleny na moravské straně. Hranice pokračuje na jih až k obci Bystry (Bystré). Obdobný je průběh českomoravské hranice také na mapě Moravy od Jiřího Matyáše Vischera Tyrolského (1628-1696) z roku 1692 pouze s tím rozdílem, že obec Zvoianov (Svojanov) se nachází v Čechách. Avšak o tomto posunu nejsou v dostupných pramenech písemné zprávy.
Na mapě Moravy z roku 1716 od Jana Kryštofa Müllera (1673-1721) je zemská hranice opět vedena vodním tokem, řekou Svitavou.
Na další mapové příloze, která zachycuje stav k roku 1810 a 1818, je zaznamenána další změna průběhu českomoravské hranice. Linie představující hraniční čáru z roku 1810 je vedena územím, které patři obcí Česká Radiměř. Nesleduje vodní tok protékající obci Moravská Radiměř. Avšak na mapě Moravy od Josefa Bayera (1772-1848) z roku 1818 je hranice vytyčena vodním tokem, stejně jako na Müllerově mapě Moravy z roku 1716. Příčiny tohoto posunu nejsou v literárních pramenech objasněny. Lze předpokládat, že vodní tok byl dokonalou hranicí a svou hraniční funkci si uchoval několik století.]

Vývoj hranice na horním toku Svratky

moravsko-česká hranice na Poličsku

Srovnáním čáry vyznačující v mapě průběh novodobé českomoravské hranice s čarou labsko-dunajského rozvodí zjistíme, že k největšímu prostorovému posunu hranice došlo v oblasti tak zvaného poličského výběžku. Jestliže čára rozvodí probíhá přibližně severně od Svratky, Borové a Poličky, bylo toto území původně součástí Moravy. Pokusme se nyní zjistit, kdy v této oblasti došlo k posunu hranice.
Pokud jde o prameny, můžeme se opět opřít o falzum pro klášter v Litomyšli k roku 1167. Premonstráti měli získat Újezd Na lubném se všemi loukami zvanými Na políčkách a celý les od pramene Desné až k řece Svratce, tedy nepochybně další část pohraničního hvozdu, vymezenou v tomto případě pramenem Desné a řekou Svratkou. Upozorňuji zejména, že falzum mluví výslovně o prameni Desné, což současně vylučuje možnost chápat poličskou část darovaného lesa až k pramenům Svratky v okolí Žákovy hory. V tom případě by totiž jistě byl pramen Svratky v listině zmíněn. Hranicí litomyšlského majetku a zároveň zemskou hranicí byl horní tok Svratky nejspíše v okolí dnešního Krásného. K posunu hranice z rozvodí tedy muselo dojít před vznikem falza pro klášter v Litomyšli, jež spadá do období sporů o kolonizaci této části pohraničního lesa.
Dokladem sporů v této oblasti je listina Přemysla II. z roku 1269, kterou panovník oznamuje, že získal od litomyšlského kláštera vlastnické právo na statek Poličku. Z textu listiny je zřejmé, že se tohoto území neprávem zmocnili šlechtici Heřman (z Drnholce), Jimram (z Medlova) a jiní. Klášter se patrně setkával při kolonizaci lesa s velkými obtížemi a raději tedy přenechal celé území panovníkovi. Pro nás má ale největší význam ta část listiny, jež vytyčuje hranice postoupeného území, neboť nám umožňuje detailnější pohled na průběh zemské hranice v této oblasti, ve 2. polovině 13. století. I zde, tak jako ve falzu z roku 1167, je hranice vedena od pramene Desné k řece Svratce, dále ale po toku Svratky až k potoku Strachujovu, odtud proti bílým kamenům k řece Svitavě. Řeka Svratka tedy plnila svou hraniční funkci až k ústí Strachujovského potoka. Stojíme ovšem před problémem jeho lokalizace. S největší pravděpodobností je jím míněna voda, jež se vlévá do Svratky z pravého břehu přímo ve Strachujově (dnes Loucká). Snad ještě problematičtější je lokalizace bílých kamenů. Logicky je nutné hledat je někde mezi Strachujovem a tokem Svitavy, nejspíše v okolí Trpína, Kněževsi, Jobovy Lhoty a Horního Poříčí.
V oblasti poličského výběžku došlo k posunu hranice z rozvodí k jihu na řeku Svratku v souvislosti s kolonizací litomyšlského kláštera patrně koncem 12. století. Řeka Svratka byla hranicí asi od Krásného ke Strachujovu, odtud probíhala hranice podle čáry spojující Strachujov s řekou Svitavou. Někde na této spojnici ležely bílé kameny.
K posunu hranice z rozvodí k hornímu toku Svratky došlo rovněž v jižní části panství rychmburského, patrně ale až ve 14. století, po připojeni zboží svrateckého.
[Hraniční funkci řeky Svratky potvrzují prameny, které přinášejí zprávy o hraničních sporech. Koncem. 15. století došlo k rozepři mezi Poličkou na české straně a Jimramovem na Moravě. Řeka Svratka vytvořila nad Jimramovem ostrov, kterého využívali Jimramovští. Po čase ho vodní tok protrhl a část země byla připlavena k poličským pozemkům. Od této doby si panství Polička začalo dělat nárok na tuto půdu, což bylo příčinou sporu. V roce 1487 obě panství uzavřela smlouvu. Podle ní ostrov patřil Jimramovu a zemskou hranicí bylo nadále staré koryto označené hraničními kameny. Avšak v roce 1687 byl spor obnoven. Panství Polička se přihlásilo o navrácení půdy, kterou užívali Jimramovští. Po dlouholetém trvání rozepře se obě strany dohodly až v roce 1711. Sporné území se stalo majetkem Poličky. Českomoravská hranice byla vytyčena novým tokem řeky Svratky.
Další vývoj zemské hranice na úseku Strachujov – řeka Svitava není zcela jasný. Kdy se hraniční čára posunula na sever k obcí Ubušín, odkud vedla až k obci Rozhraní, není v dostupných pramenech doloženo. Jsou známy informace z roku 1580. V této době patřily pravděpodobné obce Ubušínek, Sulkovec, Nyklovice, Rovečné, Velké Tresné, Olešnice, Kněževes a další k majetku hradu Louka. Ale zda zemská hranice procházela právě těmito obcemi, literatura neuvádí.
Na Müllerově mapě Moravy z r. 1716 je hranice vedena právě jmenovanými obcemi. Stejný proběh má i na ostatniuh mapových přílohách, které zachycují stav až do roku 1924. V tomto roce došlo k další územní změně, neboť k Čechám byla připojena obec Nedvězíčko.]

Vývoj hranice na nejhořejším povodí Sázavy a Oslavy

moravsko-česká hranice na Žďársku

Zatímco na úsecích, o nichž byla řeč v předchozích kapitolách došlo k posunu zemské hranice v neprospěch Moravy, bylo tomu v případě nejhořejšího povodí Sázavy právě naopak. Celá tato oblast byla původně zřejmě počítána k Čechám, k posunu hranice na západ a k jejímu postupnému ustálení došlo až v mladších dobách v souvislosti s řešením nesčetných hraničních sporů. Ovšem studium pramenů 12., 13. a 14. století, jež se k tomuto území vztahují, nám umožňuje alespoň částečně rekonstruovat poměrně složitý pohyb zemské hranice do 14. století.
Pramenitá oblast Sázavy byla ve 12. století součástí tak zvaného libického újezdu, lesního komplexu mezi krajem čáslavským a brněnským. Tento původně zeměpanský majetek daroval Soběslav I. někdy po roce 1131 olomouckému biskupství. Informuje nás o tom konfirmační listina Vladislava II., vydaná na žádost olomouckého biskupa Zdíka, pocházející údajně z let 1146-1148. Je pro nás velmi cenná především výčtem hranic libického újezdu. Podle textu listiny se nám újezd jeví přibližné jako obdélník omezený ze tří stran vodními toky, Chrudimkou, Palavou a Oslavou, na čtvrté straně libickou cestou. Přitom je Oslava výslovně uvedena jako pohraniční řeka proti Moravě.
O pravosti zmíněné listiny je nutno velmi vážce pochybovat. Území libického újezdu totiž bylo sporné mezi olomouckým biskupem a Janem z Polné. Jak jinak si vysvětlit listinu Václava I. z roku 1242, kterou potvrzuje nadání Jana z Polné řádu německých rytířů, jehož součásti byl také les? Zdá se, že byl olomoucký biskup spíše prvním uživatelem než skutečným právním držitelem libického újezdu. V době sporů biskupství s Janem z Polné patrně také vzniklo falzum, jež se hlásí do let 1146-1148. Jestliže tedy tuto listinu vročíme do první poloviny 13. století , znamená to, že v této době a patrné již ve 2. polovině 12. století neprobíhala hranice po rozvodí, ale posunula se na moravská území, k hornímu toku Oslavy. K posunu muselo logicky dojít před vznikem falza, případně před vznikem starší ztracené listiny, kterou mělo falzum nahradit.
Věnujme ale dále pozornost již zmíněné listině Václava I. z roku 1242 a opět především té části, jež popisuje hranice libického újezdu. Ve srovnáni se starší listinou podržela si hraniční funkci pouze Chrudimka, libická cesta je nahrazena Doubravou, proti Čechám jsou jmenovány vsi Branišov, Markvartice a Přechod, proti Moravě rozvodí, na němž pramení Chrudimka a Doubrava. Libický Újezd se tedy zmenšil o oblast mezi horním tokem Oslavy a labsko-dunajským rozvodím. Hranice, jež se dříve posunula z rozvodí až k řece Oslavě, se tedy vrátila zpět na vodní předěl.
Sledování dalšího vývoje zemské hranice v tomto prostoru je již spojeno s dějinami žďárského kláštera, jenž se stal držitelem východní části někdejšího libického újezdu. Byl součástí pražské diecéze a jistě ležel na české půdě. S postupující kolonizací pohraničního hvozdu se stala tato oblast svědkem několika hraničních sporů. Jeden z prvních, mezi žďárským klášterem a Heřmanem a Čeňkem z Přibyslavi, byl smírně urovnán již v roce 1283. V první polovině 14. století však vypukl mnohem ostřejší spor mezi pány z Lipé a klášterem o lesní hranice, jež měly dělit klášterní statek vojnoměstecký od novoměstského pánů z Lipé. Spor začal již za Čeňka z Lipé a po jeho smrti přešel na Jindřicha. Ustanovení rozhodčí Jan z Pirkštejna a Čeněk Krušina z Lichtenburka prošli v roce 1366 sporná místa a podali dobrozdání, na jehož podkladě stanovil Jindřich z Lipé listinou z roku 1368 hranici obou majetků, jež byla současně hranicí zemskou.
Také v prostoru nejhořejšího povodí Sázavy a Oslavy byla zemská hranice původně tvořena rozvodím. Ve 2. polovině 12. a v 1. polovině 13. století snad byla tvořena horním tokem Oslavy; v roce 1242 je opět dána rozvodím. V roce 1368 došlo k vytyčení hranice v prostoru Fryšavy, Žákovy hory a Herálce.
[Další vývoj hranice souvisí s řešením hraničních sporů. Jedním z nich je spor mezi panstvím Polná a Žďár. Majetek žďárského kláštera se rychle rozrůstal. Podle urbáře z roku 1483 vlastnil rozsáhlé územi na Moravě, ale nelze opomenout také majetek v Čechách. Na moravské půdě patřily klášteru tyto obce: Žďár, Horní a Dolní Bobrová, Počítky, Jíříkovice, Sklené, Počátky, Vysoké, Lhota, Slavkovice, Radňovíce, Nová Ves, Radešínská Svratka, Řečice, dvůr Mankov, Bohdalec, Obyčtov, Hodíškov, Hlinné, Jámy, dvůr Radšín, Bobrůvka, Bítovec, Mirošov, Olešinky, Račice, Branšov, Dolní Rožínka, Křížínkov, Rousměrov, Raděnice, Dobrá Voda, Sazomín, Vatin, Kotlasy, Pokojov, Kaly, Kozlov, Načeratice, Křídlovice a Chvalkovice. V Čechách klášteru náleželo panství Vojnův Městec, které zahrnovalo obce Stržanov, Světnov, Radostín, Karlov, Škrdlovice a Polničku. Roku 1588 získal olomoucký biskup Stanislav žďárský klášter s celým panstvím. Císař Rudolf II. v roce 1590 schválil úmluvu o převodu panství a na jeho příkaz byla zapsáno do zemských desek Markrabství moravského. Protože část majetku kláštera se nacházela v Čechách, měla být tato úmluva zapsána i do zemských desek Království českého. V pozdější době toto opomenutí způsobilo potíže při jednáních o klášteru a jeho majetku.

hranice mezi moravskou a českou částí žďárského panství

V letech 1618-1620 nastal spor o „českou“ část panství žďárského kláštera. Jednalo se o zámek Žďár, Vojnův Městec, Polničku, Svojanov, Škrdlovice, Světnov, Počátky, Radostín a Habry. O vyřešení sporu nejsou bohužel žádné zprávy. Je však dostatečným důkazem nejasnosti, které nastaly při určováni vlastnických práv na tuto oblast.
Značná část klášterního majetku se nesporně nacházela na moravském území, a proto lze chápat jeho panství jako součást Moravy. V tom případě zapadni hranice klášterního majetku byla pravděpodobně českomoravskou zemskou hranicí. Během 16. století došlo na této hranici ke sporu mezi panstvím Polná a Žďárem. Dokladem je pamětní spis, který popisuje hranice mezi oběma majetky. Pravděpodobně vedla severojižním směrem od obce Hluboké, kolem Radostína, v okolí Račína, dále přes lesní komplex na východ od Malé a Velké Losenice až k řece Sázavě (viz obrázek níže). Přesnější lokalizace hranice popsané ve spisu z roku 1600 by byla velmi problematická. Obě strany uznaly vytyčení hranice smlouvou z roku 1685.
Další změna českomoravské hranice na tomto úseku pravděpodobně nastala v průběhu krátkého časového období. Na mapě Moravy od Jana Kryštofa Müllera (1673-1721) z roku 1716 leží žďárský klášter a obec Sklenni (Sklené), Bozčidek (Počítky) a Wisoky (Vysoké) na Moravě. Zde se její průběh zřejmě ustálil. Tuto domněnku potvrzují ostatní mapy, které zachycují stav zemské hranice mezi Čechami a Moravou až do roku 1948.
V mapové příloze, která zachycuje stav k roku 1810 a 1818, je zaznamenán posun zemské hranice v okolí obce Najdek. Na této mapě je Najdek zakreslen na české straně hranice, avšak na již cilované Müllerově mapě z roku 1716 je toto území zaznačeno na Moravě. Na dalších mapových přílohách zachycujících stav k roku 1841 až 1923 a stav k roku 1924 až 1948 je situace stejná.
Severně od města Žďáru nad Sázavou se nacházejí obce Cikháj a Kocanda. Toto území bylo původně částí pohraničního lesa, který patřil žďárskému klášteru. Tyto obce jsou zakresleny na moravské straně teprve na mapě jednotlivých krajů Moravy a Slezska od Conráda Schenkla z roku 1841-1845.]

Vývoj hranice na horním toku Jihlavy

moravsko-česká hranice na Lanškrounsku

Horní tok Jihlavy, jež po ústí Hraničního potoka až k městu Jihlavě tvořil donedávna zemskou hranici, patří k úsekům, na nichž patrně po staletí nedošlo ke změnám hraniční čáry. I zde ovšem někdy v minulosti muselo dojít k posunu hranice z rozvodí, jež probíhalo po hřebenu západně od řeky Jihlavy, k jejímu toku.
Území západně od horního toku řeky náleželo asi od poloviny 12. století želivskému klášteru. O stavu jeho majetku nás informuje konfirmační listina papeže Honoria III. z roku 1226. Pro naši problematiku jsou důležité především dvě pasáže této listiny, podle nichž klášter získal jednak „Branissow villas cum silvis usque ad terminos Moraviae“ (moje pozn.: „ves Branišov s lesy až po hranice Moravy“), jednak „Borek cum silvis usque ad flumen Giglaue“ (moje pozn.: „Borek s lesy až k pramenu Jihlavy“). Jde zřejmě o potvrzeni dvou nadací, z nichž starší bylo darování území Branišova až k zemské hranici, mladší darování lesa Borku až k řece Jihlavě. To ovšem znamená, že zemskou hranicí nebyl odedávna tok Jihlavy, ale původně hlavní evropské rozvodí, a teprve po získání lesa Borku želivským klášterem se hranice posunula z rozvodí na horní Jihlavu. K posunu hranice z rozvodí k řece tedy došlo někdy před rokem 1226 a souvisí s darováním Borku želivskému klášteru.
K tomuto darování se vztahuje další pro nás velmi významný pramen, listina Václava I. z roku 1233, kterou potvrzuje, že panství Borek, o něž byl spor mezi syny Wolframa (Schenka) z Moravy a klášterem želivským, bylo přiřčeno klášteru a popisuje jeho hranice. V popise hranic je velmi přesně vymezena ta část horního toku Jihlavy, jež tvořila jihovýchodní hranici lesního panství Borku a tím současně česko-moravskou zemskou hranici: od místa, kde potom Smrčná (Zmrytsna) ústí do Jihlavy, proti jejímu toku až k místu, kde do ní ústí Otvírná (Otuirna). Jihlava patrně tvořila zemskou hranici od ústí Smrčenského potoka, jež protéká stejnojmennou vsí s do Jihlavy ústí u Červeného mlýna, až k Jedlovskému, případně Rohozenskému potoku (Jedlovský ústí do Jihlavy ve Dvorcích, Rohozenský nad Spělovem).
Tok Jihlavy ovšem nebyl zemskou hranicí jen mezi ústím Smrčné a Otvírné. V listině z roku 1233 šlo pouze o určení hranic lesního panství Borku, Jihlava však tvořila zemskou hranici i na svém dalším toku, zřejmě až za samotné město Jihlavu.
[V 1. polovině 18. století došlo k hraničnímu sporu v okolí Jihlavy. Zprávy, které informují o této rozepři, pocházejí až z konce 40., resp. počátku 50. let 18. století, avšak spor probíhal zřejmě již dřive.
Hlavní dopravní tepnou, která v 18. století spojovala Prahu s Vidní, byla tak zvaná vídeňská hlavni zemská silnice. Zemskou hranici mezi Čechami a Moravou překračovala u Jihlavy. V 1. polovině 18. sloletí byl dán příkaz na její opravu. To ovšem vyžadovalo přesnou znalost místa, kterým zemská hranice procházela. A právě v okolí Jihlavy se obě země nemohly dohodnout. V tomto případě nešlo žádné straně o územní zisk, ale právě naopak. Podle představ obou zemí o průběhu zemské hranice vzniklo území nikoho. Proto se podstatou sporu stala otázka, která země provede opravu silnice v tomto sporném místě. Moravská strana tvrdila, že zemskou hranici tvoří řeka Jihlava. Hranice tedy procházela předměstím Jihlavy, místem u kamenného mostu přes řeku, kde byl postaven pamětní sloup Ferdinanda I. Tento sloup byl považován za hraniční znak. Podle názoru české strany procházela českomoravská hranice v okolí Pávova. Obě země se snažily svá tvrzení podložit více či méně průkaznými argumenty.
Argumentace české strany se nepochybné opírala o mapu vyhotovenou v roce 1740 českým měřičem Janem Glockspergerem. Mapa obsahuje přesné označeni pozemku po obou stranách sporného úseku silnice a specifické značky. Červenou čarou a písmenem A je označen úsek, který byl již českou stranou opraven. Písmenem B je označeno místo, kde se měl podle výpovědi starých lidí z Pávova nacházet ještě před osmi lety zemský hraniční kámen, od něhož vedla zemská hranice přes silníci a střítežský rybník podle přerušované čáry označené písmenem C. Písmeno D označuje mezní kámen, který opět podle výpovědí lidí z Pávova rozděluje střítežské pozemky v Čechách a moravské pozemky města Jihlavy. Písmenem E je označen silniční sloup, který byl postaven českou stranou a písmeno F označuje sporné místo. Jihlava odmítla přijmout tuto mapu jako věrohodný argument, neboť podle jejího mínění neodpovídala skutečnosti.
Krajský hejtman se proto pokusil na místě prošetřit hraniční funkci značek, které byly zakresleny na Glockspergerově mapě. Zjistil, že značky B a C oddělují sice pozemky českého panství Střítež od pozemků města Jihlavy, nemohou být však považovány za zemskou hranici. Bod D nebyl vůbec nalezen. Pravděpodobně tudy procházel příkop, oddělující střítežské a jihlavské pozemky. Silniční sloup, který je v mapě označen písmenem E, byl postaven na příkaz českého hrabete Kaisersteina. To znamená, že cesta musela být na českém území, jinak by sloup postavila moravská strana. Na citované mapě jsou ještě další nepřesnosti. Lze namítnout, proč česká strana opravovala silnici až k bodu B, a dokonce za něj, když podle mapy probíhala zemská hranice bodem B a podle čáry C. Vedení hranice podle této přerušované čáry C je nelogické. Když česká strana ve své argumentaci vycházela z vlastnického práva k pozemkům, pak by měla hranice vést od bodu B k bodu D. Znamená to, že by v tomto úseku byla tvořena silnicí. Po její pravé straně (ve směru od Jihlavy) by se nacházely pozemky střítežské (rybník a louka) a po levé straně pozemky jihlavské (les a louka). V případě, že by probíhala podle čáry C, musela by půlit střítežské pozemky. Proto o věrohodnosti této mapy lze pochybovat.
Podle mínění moravského gubernia bylo vyřešení sporu o opravu cesty vázáno na rozhodnutí hraničního sporu. Než k němu došlo, bylo třeba opravit sporný úsek cesty společnými náklady obou zemi. Jednalo se o část silnice mezi Jihlavou a Pávovem.
Marie Terezie proto roku 1749 přikázala, aby byl sporný úsek rozdělen na dvě poloviny. Jedna by byla opravována z prostředků Království českého a druhá z prostředků Markrabství moravského. Obě strany byly nuceny podrobit se příkazu panovnice, avšak nepřestaly usilovat o uhájení svých nároků.
V říjnu roku 1749 byla svolána hraniční komise, která spor vyřešila. Česká strana nevystoupila s požadavkem vést hranici v okolí Pávova. Přiklonila se k moravskému stanovisku. Hranici mezi Čechami a Moravou tvořila řeka Jihlava, dále cesta od Dřevěných Mlýnů až k zemské silnici. V dalším úseku byla určena hranicemi českých obcí Heroltice, Sedlec (dnes Ždírec), Věžnička, Dobroutov, Janovice a hranicemi moravských obci Henčov, Měšín, Rytířsko, Jamné, Zhoř a Stáj. Při závěrečném rozhodnutí byly pozemky Dřevěných Mlýnů připojeny na Moravu.
Na tomto úseku se českomoravská hranice stabilizovala a její průběh zůstal pravděpodobně beze změn až do roku 1949.
Složitá situace je u obce Měšín, která se nachází severovýchodním směrem od města Jihlavy. Na západě je ohraničena zemskou hranicí z roku 1948 a na východě prochází hlavní evropské rozvodí. Odpovědět na otázku, kdy tato obec byla připojena k Moravě, není jednoduché. Ve Vlastivědě moravské, ve svazku Jihlavský okres, je uvedena u obce Hruškové Dvory informace, že tato obec spolu s Hynčovem (dnes Henčov) a Měšínem byly v roce 1750 při novém ohraničení připojeny k Moravě. Avšak mapová tvorba toto tvrzení vyvrací. Na mapě „Tabula generelis marchionatus Moraviae in sex circulos divisae quos mandato Caesareo accurate emensus hac mappa delineatos exhibit Ion. Christoph Müller S.C.M.Capitane“ z roku 1716 jsou všechny tři obce na Moravě. Pro potvrzení domněnky, že tyto obce náležely k Moravě, byla použita „Müllerova mapa Čech z roku 1720 na 25 sekcích.“ Jmenované obce nebyly zakresleny v Čechách, ale při hranici na moravské straně. Lze předpokládat, že Měšín, Henčov a Hruškové Dvory patřily v roce 1716 na Moravu. Také ve zprávě o hraničním sporu u města Jihlavy z roku 1749 je uvedeno, že zemská hranice procházela po hranicích moravských obcí Henčov a Měšín.
V roce 1624 byla v Jihlavě založena jezuitská kolej. U panství, které jí náležely, byly jmenovány také obce Jamné, Rybné, Meziříčko, Řehořova Věžnice. Toto je další úsek českomoravské hranice, kde došlo k posunu z hlavního evropského rozvodí. Příčinou byla pravděpodobně rychlejší kolonizace z moravské strany, a proto se hranice posunula na západ.]

Vývoj hranice v okolí Horní Vsi, Počátek a na Popelínsku

moravsko-česká hranice na Popelínsku

Pro studium vývoje hraniční čáry v táto oblasti jsou velmi cenným pramenem moravské (brněnské) zemské desky.
Srovnáním čáry moderní zemské hranice a rozvodí v okolí Horní Vsi (severovýchodně od Počátek) zjistíme, že toto místo leží západně od zemské hranice (donedávna tedy v Čechách), ovšem východně od rozvodí, šlo tedy původně o moravské území. Důkazem jsou čtyři zápisy na Horní Ves v moravských zemských deskách z let 1364-1464 (poslední mluví o Horní Vsi, jež odedávna náleží na Moravu). To znamená, že ještě ve 2. polovině 15. století byla Horní Ves počítána k Moravě a posun hranice k východu byl dílem pozdějšího vývoje.
Poněkud složitější se jeví vývoj hraniční čáry v okolí Počátek. Čára rozvodí se uchyluje od moderní hranice na východ, k Čechám tedy původně patřilo daleko větší území i jižně a východně od Počátek. Přesto však nacházíme v moravských deskách v letech 1356-1358 čtyři zápisy na Počátky, vesměs z doby, kdy byl držitelem Počátek Štěpen z Březnice. Měl patrně většinu svého majetku na moravské straně hranice a proto snad z důvodů administrativních měl zájem také na zapsání Počátek do moravských zemských desek. V zápise z roku 1358 jsou Počátky jmenovány jako majetek v Čechách. Neobvykle členitý průběh měla českomoravská hranice v oblasti tak zvaného popelínského výběžku. Linie rozvodí probíhá východně odtud na moravském území, došlo zde tedy v minulosti k posunu zemské hranice ve prospěch Moravy. Cenným pramenem pro sledování vývoje hraniční čáry jsou i tentokrát zápisy v moravských zemských deskách na vsi Popelín, Českou a Německou Olešnou a Zahrádky z let 1349-1640. Ze zápisů na Popelín k roku 1492, 1531 a 1549, Českou Olešnou k roku 1406 a 1492 a Německou Olešnou k roku 1531 je zřejmé, že byly v těchto letech rozděleny na český a moravský díl, v zemských deskách se mluví vždy o té polovině vsi, jež náleží na Moravu. Tento dovětek schází u zápisů z let 1345-1369, ale nemáme důvody předpokládat, že by byl tehdy celý Popelín a Česká Olešná na Moravě (zápis k roku 1349 ostatně mluví o dílu Popelína, ovšem nerozlišuje český a moravský).
I na Popelínsku rozděloval obě země až do 13. století pohraniční hvozd. Teprve v souvislosti s kolonizací se začíná vytvářet představa lineární hranice vedené po rozvodí. Důsledkem rychlejšího postupu kolonizace z moravské strany bylo posunutí hranice na západ, nejpravděpodobněji až k potoku pramenícímu západně od Horní Olešné, na jehož horním toku leží Popelín, Česká a Německá Olešná. Jestliže víme o rozdělení těchto obcí v 15. a 16. století na český a moravský díl, potom byl nejpřirozenější hranicí právě zmíněný potok. V České Olešné se dodnes dochovala v ústním podání vzpomínka na jeho hraniční funkci. Snad představoval zemskou hranici ještě počátkem 17. století.
[Ve 2. polovině 17. století došlo ke spojení českého a moravského dílu těchto obcí. První dvě, tj. Popelín a Česká Olešná, přešly na Moravu a Nová Olešná byla připojena k Čechám.]

Vývoj hranice v okolí Kunžaku a Strmilova

(viz předchozí mapu)

I když se v této oblasti téměř kryje novodobá hranice s čarou rozvodí (s výjimkou palupínského výběžku), přesto i zde došlo v minulosti k pohybu hraniční čáry.
Zápisy na Kunžak, Strmilov a okolí vsi Budkov, Mosty, Pertolec (zaniklá osada), Střížovice, Lomy, Leštinu, Suchdol a Ctiboř (zaniklá osada) v moravských zemských deskách ve 14. a 15. století zřetelně signalizují někdejší příslušnost této oblasti k Moravě. Vedle zápisů v moravských zemských deskách upozorňuji i na některé nepřímé důkazy, jako někdejší příslušnost tohoto území k olomoucké diecézi, či používání moravské míry v okolí Strmilova. Vycházíme-li z pracovní hypotézy o původním vedení hranice po rozvodí, potom původně příslušelo toto území k Čechám. Ke kolonizaci ale patrně došlo z Moravy, pomyslná hranice na rozvodí byla překročena a posunuta dále ne západ. K posunu hranice došlo zřejmě před rokem 1288, kdy se poprvé připomíná Ctiboř jako moravská ves. Novou hranicí se snad stal vodní tok, na němž později vznikly rybníky Krvavý a Ratmírovský, a jenž se severovýchodně od Blažejova spojuje s potokem tekoucím od Německé Olešné, o němž předpokládám, že měl rovněž funkci zemské hranice.
Obtížnější je odpověď na otázku, kdy došlo k posunu hranice na východ. Stojíme před skutečností, že zápisy v zemských deskách končí v 1. polovině 15. století. Příslušnost této oblasti k Moravě ještě v 16. století se zdá naznačovat výskyt vsí kunžackého panství v telečském urbáři v letech 1561-1577, stejně jako příslušnost Strmilova k cúdě brněnské v roce 1565. Snad došlo k posunu zemské hranice na východ počátkem 17. století, kdy Jáchymem Oldřichem vymřela telečská větev pánů z Hradce a veškerý majetek zdědila Jáchymova sestra Lucie Otílie, provdaná za Viléma Slavatu.

Vývoj hranice na Landštejnsku a Novobystřicku

moravsko-česká hranice na Slavonicku

Studium vývoje českomoravské zemské hranice na jejím nejjižnějším úseku je komplikováno pohybem hranice obou zemí proti Rakousům. Teritoriální příslušnost tohoto území byla značně proměnlivá a tuto skutečnost je třeba mít v prvé řadě na zřeteli, pokoušíme-li se stanovit v jednotlivých obdobích místo, kde se hranice všech tří zemí setkávaly.
Landštejnsko s Novobystřicko bylo až do poloviny 13. století součástí rakouského hrabství. K Čechám přešlo někdy mezi lety 1249-1259. Česko-moravsko-rakouské trojmezí muselo být až do poloviny 13. století posunuto více k severu. Pro jeho zjištění poskytuje neobyčejně cenné údaje listina císaře Fridricha I. z roku 1179, jež vytyčuje hranice mezi Čechami a Rakousy na severu Vitorazska a to pomocí pěti bodů: místa „mons altus“, soutoku Lužnice a Skřemelice (Braunau), brodu Segor, pramene řeky Gestice a místa Urgrueb. Pro zjištění nejjižnějšího bodu českomoravské hranice je rozhodující lokalizace pramene Gestice s Urgruebu. Vzhledem k politické příslušnosti Landštejnska a Novobystřicka v této době k Rakousům, ztotožňuji Hostici z roku 1179 s dnešním Novomlýnským potokem protékajícím Staňkovským rybníkem, jehož pramennou oblastí je území pod Vysokým kamenem (Markstein 731 m, jižně od Kunžaku). Vysoký kámen je pravděpodobně totožný s Urgruebem a byl v té době trojmezím. Hranice mezi Čechami a Rakousy byla zřejmě vedena od Vysokého kamene k jihozápadu na kopce v okolí Kunějova a Číměře. Obě místa uvedená v listině z roku 1179 nacházíme také v mladším popisu hranic Čech a Moravy s Rakousy, v tak zvaném Enikelově Fürstenbuchu, v podobě Gosteyz a Owergrube.
Když v polovině 13. století připadlo Landštejnsko a Novobystřicko k Čechám, prodloužila se společná českomoravská hranice a trojmezí se posunulo k jihu. O průběhu tohoto nového úseku českomoravské hranice si můžeme udělat představu na základě třetí dílčí cedule Wolfganga Krajíře z Krajku, pána na Landštejně, Nové Bystřici a Dačicích, z roku 1487. Při dělení krajířovského majetku získali Wolfgangovi synové Jiří a Konrád Landštejn a Bíkov, přičemž k Landštejnu byly počítány vsi matějovecké rychty, Matějovec, Stoječín, Stálkov a Vlastkovec, a dále Lipolec, Hostkovice, Volfířov a Radlice. Podle toho tedy byly počítány k Čechám; severní a východní hranice Landštejnska snad probíhala od Vysokého kamene na východ až za Volfířov, zde se stáčela k jihu a mířila ke Slavonicím. V jejich okolí je nutno hledat nové trojmezí, snad na Grubbergu, Kohlbergu, kótě 615 jihovýchodně od Stálkova, nejpravděpodobněji ale na Hoher Steinu. Odtržení shora uvedeních obcí od Landštejnska a jejich připojení k Moravě bylo až pozdějším aktem.
Landštejnsko a Novobystřicko, až do poloviny 13. století součást rakouského hrabství, dělila od Čech čára spojující kopce v okolí Číměře s Vysokým kamenem, jenž byl tehdy trojmezím. Po připojení Landštejnska a Novobystřicka k Čechám se posunulo trojmezí do okolí Slavonic, snad na Hoher Stein.
[Je známo, že koncem 16. století došlo na nejjižnějším úseku českomoravské hranice ke sporu mezi ještě českým panstvím Landštejn a moravským statkem Horní Němčice. Avšak na mapě Moravy od Jiřího Matyáše Vischera Tyrolského (1628-1696) z roku 1692 jsou obce Stallek (Stálkov) a Mattovetz (Matějec) už zakresleny na moravské straně. Obec Landštejn je umístěna na české půdě.
Přesnější průběh zemské hranice lze určit podle mapy Moravy od Jana Kryštofa Müllera (1673-1721) z roku 1716. Podél hraniční čáry leží na moravské straně obce Mezeritzka (Meziříčko), Klein Ienkau (Malý Jeníkov), Gros Ienkau (Velký Jeníkov), Hermanitz (Heřmanec), Walterschlag (Valtínov), Ober Radisch (Horní Radíkov), Unter Radisch (Dolní Radíkov), Modes (Matějovec), Stoitzen (Stoječín), Stallek (Stálkov), Kadolez (Kadolec) a Mayeres (Maříž).
Je pravděpodobné, že k posunutí českomoravské hranice na východ došlo během 17. století. Hraniční čára se na nejjižnějším úseku ustálila a zachovala si zřejmě stejný průběh, jaký měla až do roku 1948.]

[Vládním nařízením ze dne 26. září 1940 (č. 333/1940 Sb.) byly k Moravě připojeny soudni okresy Polná, Přibyslav a Štoky. Dále části soudních okresů Jindřichův Hradec, Německý Brod (dnes Havlíčkův Brod) a Polička. Důsledkem těchto změn bylo posunutí českomoravské hranice na západ, do Čech (viz obrázek).
Tento stav trval až do května 1945, kdy byla československá republika obnovena v plném rozsahu. Dekretem presidenta republiky ze dne 27. října 1945 (č. 121/1945 Sb.) byly změny, které nastaly v době okupace, prohlášeny za neplatné.]

Advertisements

6 thoughts on “Vývoj českomoravské hranice do 20. století

  1. >Vážený pane "dalsimoravaku",chtěl bych se jen vyjádřit k jednomu Vašemu tvrzení. Je jím zpochybňování pravosti obsahu listiny, vydané Vladislavem II. v r.1167(20.1.)pro klášter premonstrátů v Litomyšli.Toto diplomá je uvedeno v CDB I,s.411-415,č.399, v části označené autorem prof.G.Friedrichem jako "Acta spuria" – tedy listiny, které prof.G.F.za sporné považoval. Na tomto názoru setrvávala pak obec českých historiografů až do r.1963, kdy fenomenální český paleograf prof.Jindřich Šebánek, ve spolupráci s dr.Sašou Duškovou,zveřejnili ve sborníku "Rozpravy Českosl,akad.věd",roč.73,sešit 10, svou práci "Listina v českém státě doby Václava I.", kde lze mj. nalézt i stať Premonstráti a v jejím obsahu potažmo článek o Litomyšli. Na str.65-67 je uveden fakt, že král Václav I.,konfirmoval obsah shora uvedené listiny z CDB I pro klášter v Litomyšli a to vlastním dokumentem, stylisticky vypracovaným královým notářem mistrem
    Divišem v Praze, dne 8.dubna 1245.Králova listina je uvedena v CDB IV,č.63 a poněvadž jde z hlediska místa jejího pořízení o dokument vydavatelský(vydaný královským notariátem),lze si jen ztěži představit, že by Václav I. jejím prostřednictvím potvrdil předchozí falzum…Tím je vyvrácena původní domněnka Gustava Friedricha a k listině Vladislavově pro premonstrátský klášter v Litomyšli je třeba přistupovat jako k obsahově pravé !Samozřejmě, že se tak mění i pohled na některé závěry, jež byly od r.1963 činěny mnoha autory badatelských prací, v nichž je listina z roku 1167 pokládána za obsahově nedůvěryhodnou.S přátelským pozdravem a přáním mnoha úspěchů ve Vaší jistě záslužné práci "jivk@seznam.cz" – jinak Čech jako poleno.Na Mělníku 28.6.2010

  2. >Když dovolíte, ono tvrzení není moje, nýbrž Jindřicha Schulze a pocházejí z článků jmenovaných v úvodu. Kromě toho, Jindřich Schulz napsal, že (údajné?) falzum ve skutečnosti nebylo napsáno v době vzdálené od své (domnělé?) datace, takže pro účely evidence hranic nepůsobí žádné problémy a je vlastně jedno, zda je to falzum či ne.

  3. > k poslední mapěHej, to nařízení nemá číslo 333/1940, ale 388/1940 a celý název zní "Vládní nařízení o některých změnách obvodů zemských úřadů v Praze a v Brně". Jináč vstoupilo v platnost k 1. listopadu 1940. Zde http://leteckaposta.cz/793750560 je odkaz na jeho plné znění včetně souvisejícího vládního nařízení 389/1940 "Vládní nařízení ze dne 26. září 1940, kterýmse upravují obvody a sídla některých okresních úřadů".

  4. Upozorňuji autora, že Nedvězíčko bylo připojeno k Čechám až k 1. lednu 1925 na základě vládního nařízení č. 315/1924 Sb. z. a n. A jinak nikdy se nejednalo o obec, nýbrž pouze o osadu a katastrální území, které před 1. lednem 1925 náleželo k obci Ubušínku. Text příslušního vládního nařízení je zde: http://cs.wikisource.org/wiki/315/1924

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s