Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 8

Společný osud

(Obsah knihy zde)

SPOLEČNÝ OSUD

Ve druhé polovině října 1918 bylo již všem jasné, že tak zvané centrální mocnosti, zejména Německo a Rakousko-Uhersko, které vedly již pátým rokem válku proti takřka celému zbytku světa, stojí na pokraji zhroucení. Neprodyšná blokáda, kterou britské loďstvo dokázalo sevřít starý kontinent, způsobila, že ve střední Evropě panoval hlad a nedostatek i nejzákladnějších potravin. Zejména v habsburské monarchii vyvolával tento stav neklid, projevující se na jedné straně bouřlivými demonstracemi v ulicích průmyslových měst, na druhé straně takřka naprostým rozkladem dynastického a monarchistického smýšlení obyvatel. K tomu přistupovala letitá a dlouhodobě neřešená nespokojenost slovanských národů s jejich postavením v říši, zejména Čechů a Jihoslovanů, jejichž příslušníci bojovali nyní se zbraní v ruce za svůj vlastní stát.
Národní rada československá, vedená profesorem Tomášem G. Masarykem, vyvíjela ve státech bojujících proti Rakousko–Uhersku a Německu činnost, směřující k rozbití habsburské monarchie a k vytvoření nezávislého Československa. V září 1918 se s tichým souhlasem dohodových mocností přeměnila v tzv. zatímní československou vládu s Masarykem jako prezidentem, předsedou ministerské rady a ministrem financí, Eduardem Benešem jako ministrem zahraničí a ministrem vnitra a Milanem Rastislavem Štefánikem jako ministrem války. Tato

[<131]

vláda, kterou v říjnu až prosinci 1918 dohodové státy uznaly také oficiálně, vystupovala nyní jako jediný legální představitel a mluvčí obyvatel zemí Koruny české a Slovenska.
V řadách československých legií bojovali svorně bok po boku Češi z Čech, Moravy a Slezska, stejně jako Slováci z tehdejších Horních Uher, a problém identity jejich zemí je netrápil ani v nejmenším: svůj největší problém viděli v porážce Rakousko-Uherska, svržení Habsburků z trůnu a vyhlášení samostatného československého státu. Od splnění těchto základních podmínek totiž závisela samotná možnost jejich návratu domů. V případě, že by se císaři Karlovi podařilo uzavřít separátní mír se západními mocnostmi, byli by jako vlastizrádci odsouzeni k doživotní emigraci.
Také doma, v Rakousku, se situace radikalizovala a dozrávala k ráznému řešení. Česká politika na Moravě, jakkoli zpočátku byla opatrná a volila oportunistický postup, se v roce 1917 osvobodila od všech zábran a postavila se zcela jednoznačně na stranu československé zahraniční akce, vedené Masarykem. Usilovala nepokrytě o spojení všech zemí Koruny české v jednom státě a své stanovisko dávala veřejně najevo.
Již 30. května 1917, když se po tříletém nuceném přerušení své činnosti znovu sešla říšská rada ve Vídni, vystoupil na jejím zasedání jako první z českých poslanců moravský politik dr. Adolf Stránský. „Jeho fulminantní, historicky památná řeč, nejčeštější duchem, srdcem a vyznáním ze všech řečí, jež byly kdy ve Vídni německy promluveny, přihlásila veřejně před napjatě naslouchajícím světem celý český národ pod prapor zahraniční revoluce a znamenala slavné jaro v myslích milionů českých lidí,“ napsali současníci. Stránský nakonec odmítl práci v ústavním výboru „vzhledem k tomu, že… je řešení české otázky na půdě vídeňské sněmovny bezúspěšné“.1/
Stránský také reprezentoval Moravu při rokováních o sjednocení českých měšťanských stran v jeden silný politický subjekt, který by mohl úspěšně jednat s vídeňskou vládou a který by dokázal účinně vzdorovat jejímu tlaku. Účastnil se 30. srpna 1917 porady českých politiků v Turnově2/ a kladné stanovisko zaujal i k předcházejícím poradám v Luhačovicích. Výsledky těchto

[<132]

jednání se projevily vznikem České státoprávní demokracie 9. února 1918, k němuž došlo integrací strany mladočeské, pokrokové, státoprávně pokrokové a Moravsko-slezské lidové strany.
Nové politické seskupení působilo jednotně na území všech zemí Koruny české, nedělilo se již na samostatnou stranu českou a na samostatnou stranu moravskou či moravsko-slezskou, jako tomu bylo dříve, například v případě mladočeské strany. Ta pod názvem Národní strana svobodomyslná působila v Čechách od roku 1874, zatímco na Moravě se ustavila až v roce 1891 jako Moravská strana lidová. Moravští předáci sice nejednou veřejně proklamovali, že jejich strana je odnoží strany svobodomyslné, formálně však nikdy nedošlo k organizačnímu sjednocení obou stran v jeden celek. Nyní tedy pokročili čeští politikové z Moravy tak daleko, že se dokázali vzdát i přívlastku „moravský“ v názvu nové strany, neboť byli přesvědčeni, že to nejlépe odpovídá dané situaci. Moravskoslezskou organizaci České státoprávní demokracie však ustavili, neboť ji pokládali za přirozený rámec své práce. Avšak, jak ukázala budoucnost, nebylo ani toto opatření co platné: vývoj vedl k politickému odlišení moravské organizace této strany
a k tomu, že se pod Stránského vedením stala v roce 1925 jádrem nové Národní strany práce.
Dramaticky se zhoršující situace v Rakousku, zejména v oblasti zásobování, vyvolávala v posledních dnech první světové války obranné akce veřejnosti. Na Moravě se možnostmi řešení této krizové situace zabývaly takřka všechny politické strany. Pozornost jí od samého počátku své existence věnoval i moravskoslezský výkonný výbor České státoprávní demokracie. Dne 25. října 1918 se jí zabýval se vší vážností na své schůzi, konané v brněnském hotelu Slavia. Výkladní skříně brněnských obchodů, stejně jako obchody ve všech ostatních městech a dědinách Moravy a Slezska, zely naprostou prázdnotou. Doktor Adolf Stránský a doktor Richard Fischer, kteří schůzi řídili, „vedle velkých otázek politických“, jak je charakterizoval denní tisk,3/ museli věnovat pozornost právě otázce každodenní výživy obyvatel Moravy, otázce však o to palčivější.
V prvé řadě pokládali za nezbytné vyřešit své zastoupení

[<133]

v Národním výboru československém. Ten vznikl 13. července 1917 v Praze v souladu s Masarykovou zahraniční akcí jako vrcholná domácí národní instituce. Celkem v něm zasedalo třicet osm předních českých politiků – z toho devět z nich se přihlásilo k České státoprávní demokracii, mezi nimi za Moravu také Adolf Stránský, který ve výboru zasedal jako člen, a Karel Engliš jako náhradník. Jejich členství v Národním výboru československém i jejich angažovanost vyjadřovaly bezvýhradné ztotožnění se české politiky na Moravě s politikou pražskou, stejně jako uznání jejího vůdčího postavení. Přesto však pokládali za nezbytné posílit moravské pozice v tomto orgánu, a proto vedle Stránského zvolili za člena Národního výboru československého ještě poslance Fischera a vedle Engliše za náhradníky také poslance Jandu a učitele Nohela.
Druhým stěžejním problémem, jímž se výbor musel zabývat, objektivně snad ještě důležitějším, byly zásobovací obtíže. Moravští politikové již nemohli nevšímavě přehlížet hlasy, žehrající na to, že z Moravy jsou do jiných zemí monarchie vyváženy potraviny a oblečení, a že Moravané pak strádají, zatímco jiní se mají dobře na jejich úkor. V polední přestávce se tedy všichni říšští i zemští poslanci, účastnící se schůze ve Slavii, odebrali pod vedením Adolfa Stránského do budovy moravského místodržitelství. Dr. Karel baron Heinoid, který zastával funkci posledního císařova zástupce na Moravě, je přijal takřka okamžitě. Nečekala jej příjemná rozmluva, musel vyslechnout jejich „nejrozhodnější obražení se… proti soustavnému a očividně úmyslnému drancování země“. Ujistil je však svým pochopením a v závěru audience přislíbil nápravu.
Čeští – a souhlasně s nimi – ani němečtí politikové z Moravy nespoléhali ovšem jen na místodržitelovo zakročení. Členové moravskoslezského zemského výboru České státoprávní demokracie projednávali 25. října 1918 v průběhu své schůze také svépomocná opatření, k nimž zástupci moravských politických stran přikročili. Zásobovací potíže a stále větší nedostatek přispěly k tomu, že si nově uvědomili svoji zemskou identitu a svoji společnou příslušnost k Markrabství moravskému. Hrozba hladu

[<134]

způsobila, že jejich sobectví zvítězilo nad uvědomělou snahou přispívat k zásobování společného rakousko-uherského státu. Nouze je naopak přiměla ke koordinovanému hájení moravských zemských zájmů proti jiným zemím říše a zejména proti jeho hlavnímu městu – Vídni.
V neděli 27. října 1918 přinesly Lidové noviny na titulní straně tučně vytištěnou informaci:
Zásobování na Moravě a ve Slezsku
staví se v těchto dnech na nový základ. České i německé politické strany dosadily do Válečného obilního ústavu a ústředen v Brně (vlastní) ředitelství lidové výživy, složené z důvěrníků lidových, kteří budou řídit a kontrolovat veškeru činnost těchto ústavů. Základem této nové úpravy jsou záruky, že nebude z moravských zásob vyvezeno nic bez povolení těchto důvěrníků do jiných zemí… Rozumí se, že tento krok stal se v plné shodě s Národním výborem československým a samosprávnou hospodářskou radou zemskou
.“
Jakkoli dosud panovala snaha všechny zemské instituce dělit na české a německé – a tam, kde to možné nebylo, zakládat alespoň jejich české protějšky (jako příklad uveďme alespoň Moravské zemské muzeum, kdy jako protiváha této zemské, původně nadnárodní instituci, spočívající nyní převážně v německých rukou, vznikl v Olomouci Spolek Vlasteneckého muzeum a v Brně český Muzejní spolek) – zde došlo ke kroku opačnému. Dosavadní Válečný obilní ústav byl přejmenován na Zemský obilní ústav a jeho správa přešla do rukou zástupců jmenovaných moravskými politickými stranami. Lidové noviny spokojeně konstatovaly, že „státní správa rakouská podrobila se úplně požadavkům lidových zástupců a odevzdala obilní ústav i ostatní zásobovací ústředí moravská důvěrníkům demokratických stran…4/
Hrozba hladu donutila v tomto případě představitele moravských stran českých i německých ke společnému postupu a ke koordinované součinnosti proti státní správě říšské ve prospěch zemské samosprávy a nepochybně šlo o jeden z prvních kroků, směřujících k demontáži monarchie jako celku.

[<135]

V okamžicích, kdy čtenáři Lidových novin četli tyto zprávy, v Praze již probíhal spontánní statní převrat a docházelo k vyhlášení samostatného československého státu. Podrobnosti se do Brna však dostaly až se značným zpožděním.
Prvním, kdo se v Brně o změně politických poměrů v hlavním městě Království českého 28. října 1918 dozvěděl, byl pravděpodobně moravský místodržitel baron Heinold, píše jeden z historiků těchto pohnutých událostí.5/ Ten o nich samozřejmě nenechal do veřejnosti proniknout ani zmínku. Telefonní spojení mezi Prahou a Brnem bylo navíc až do osmnácté hodiny přetíženo tak, že každý hovor byl vyloučen, a teprve večer se podařilo navázat znovu kontakt a získat první informace o tom, že se v hlavním městě Království českého děje něco mimořádného.
Českou reprezentaci na Moravě události zaskočily. Pobočka Národního výboru československého pro Moravu nebo pro Brno vůbec neexistovala, převrat v Brně ani jiných moravských městech neměl kdo řídit. Iniciativy se tedy ujala redakce Lidových novin, vedená jejich šéfredaktorem Arnoštem Heinrichem a vydavatelem Adolfem Stránským. „Z pražského ústředí nebylo možno dostat nejmenší pokyn,“ stěžovali si později. „Redakce volala do půlnoci marně pražský Národní výbor, a když dostala konečně spojení a žádala o rozkazy pro Brno, odpověděl jí, tuším, pan Švehla, že nevědí, jak to v Brně vypadá, a abychom tu udělali, co uznáme za dobré.“6/ Praha, stýskali si později, na Brno a na Moravu úplně zapomněla a hleděla si jen svého. Skutečností však je, že činitelé v Praze improvizovali a že pro Brno neměli jinou radu, než aby improvizovalo stejně, jako to dělali oni sami.
A tak se Stránský s Heinrichem a dalšími spolupracovníky rozhodli urychleně založit moravskou pobočku Národního výboru a ve svých novinách alespoň podrobně informovat veřejnost. Ranní vydání Lidových novin z úterý 29. října 1918 přineslo palcový titulek

ČESKOSLOVENSKÝ STÁT PROHLÁŠEN

a na nejdůležitějším místě zveřejnilo provolání Národního výboru československého v Praze:

[<136]

Lide československý!
Tvůj odvěký sen stal se skutkem!
Stát československý vstoupil dnešním dnem v řadu samostatných kulturních států světa…

Pak následoval text prvního zákona vydaného národním výborem, první informace o událostech v Praze, ale i v Moravské Ostravě, kde byl vývoj rychlejší než v Brně, a krátký článek Svobodni! o kapitulaci Rakousko-Uherska.
Současně se moravští členové Národního výboru československého prohlásili Národním výborem pro Moravu a Slezsko a začali úřadovat v kanceláři zemského přísedícího Kuneše Sonntaga v Zemském domě na Joštově třídě.7/ Národní výbor pracoval podle svědectví současníků „ve dne i v noci, přímo zimničně“.8/ Protože nešlo o orgán volený, podepisoval dokumenty jím vydané jakožto senior dr. Adolf Stránský.9/
Tato výrazná osobnost českého života na Moravě přišla do Brna před bezmála čtyřmi desetiletími také z Čech. Adolf Stránský se narodil 22. dubna 1854 v Habrech na Čáslavsku, kde jeho otec provozoval podomní obchod a povoznictví. Svého nadaného syna však chtěl této nelehké obživy ušetřit, a proto jej poslal na studia. Adolf Stránský absolvoval premonstrátské gymnázium v Německém Brodě a pak práva na univerzitě v Praze. Roku 1880 se definitivně přestěhoval do Brna, zde se oženil a postupem doby si otevřel vlastní advokátní kancelář. Plnou vervou se zapojil do života české národní společnosti, v níž se pokoušel prosadit mladočeský směr, angažoval se ve snaze o zřízení českého divadla v Brně, úzce spolupracoval s dělnickým hnutím. V letech 1884-1885 zkusil vydávat vlastní list, nazvaný Národní noviny, neuspěl však.10/ Znovu se o to pokusil o čtyři roky později: v roce 1889 vydal první číslo Moravských listů, jež roku 1893 přeměnil v Lidové noviny.11/ Tentokrát dosáhl
úspěchu a podařilo se mu založit deník, jenž se stal symbolem úspěšnosti a žurnalistické kvality.
Stejnou houževnatost projevil Adolf Stránský i v politice. Znovu se pokusil založit na Moravě obdobu mladočeské strany v Čechách – a také v tomto případě uspěl. Roku 1891 vznikla

[<137]

Moravská lidová strana, jejímž se stal předsedou a za niž byl zvolen jak poslancem na říšskou radu ve Vídni, tak i poslancem sněmu Markrabství moravského. A když se mu roku 1896 podařilo vhodným kompromisem uzavřeným s moravskými staročechy protlačit lidovou stranu na vedoucí místo v moravské politice,12/ stal se jednou z nejvýznamnějších osobností v zemi. A této pověsti a autoritě se těšil i v posledních dnech první světové války.
Od samého rána 29. října 1918 se brněnské ulice plnily nadšenými zástupy. Před redakcí Lidových novin v Rudolfské (dnes České) ulici se shromáždil hustý dav, jemuž kdosi hlasitě předčítal ranní vydání listu: shromáždění takřka po každé větě propukalo v hlasitý jásot a provolávalo slávu Masarykovi, Wilsonovi a českému státu.13/
Když se zpráva o vzniku Československa rozšířila po městě, proudily na tehdejší Velké náměstí (dnes náměstí Svobody) tisíce a tisíce lidí, provolávajících hanbu Rakousku a slávu vlastnímu samostatnému státu. Na hlavním brněnském náměstí proběhl první tábor lidu, pak se shromáždění přesunulo před Besední dům a ještě později před Zemský dům, kde úřadovali moravští členové Národního výboru.
Ve výkladních skříních českých obchodů se objevily obrazy prezidenta Masaryka a Wilsona, obklopené drapériemi z červenobílých praporů. Lidé se zdobili červenobílými stužkami a vojáci strhávali ze svých čepic císařské kokardy. Avšak vedle těchto projevů uvědomělého češství, jež byly spontánní, nikým neorganizované a nejlépe vypovídaly o pocitech moravského lidu shromážděného v Brně, se můžeme setkat i s projevy moravského zemského vlastenectví: nad Zemským domem, napsaly Lidové noviny 29. října 1918 „vlaje naše stará orlice, jako když zasedá sněm, jí po boku je prapor červenobílý“.14/ A také na soukromých českých domech se objevovaly vedle červenobílých národních také žlutočervené vlajky zemské.15/
Do ulic vyšly sokolské Národní stráže, které udržovaly pořádek a bezpečí. Krom toho ovšem Národní výbor podnikal opatření k podchycení brněnské vojenské posádky a brněnské policie.16/ Za jeden z nejdůležitějších kroků pokládal ovládnutí,

[<138]

reorganizaci a redislokaci zemského vojenského velitelství pro Moravu a Slezsko.
Říjnové události roku 1918 v Brně byly o to důležitější, že v nich šlo o převzetí orgánů zemské správy do českých rukou. Obdobný vývoj však probíhal i v ostatních moravských městech, větších i menších, až po malé dědiny. Stejně bouřlivě jako v Brně se čeští obyvatelé Moravy přihlásili k československému státu v Olomouci, Moravské i Polské Ostravě, Kroměříži, Uherském Hradišti, Břeclavi, Holešově a na všech ostatních místech.17/ A také v nich se vedle červenobílých vlajek národních objevovaly i symboly zemské.18/
Národní výbor v Brně se energicky pustil do práce. Již 30. října 1918 přinesly Lidové noviny zprávu, že „z příkazu Národního výboru byla u všech úřadů zeměpanských na Moravě zavedena česká úřední řeč; strany mohou ve styku s těmito úřady užívati obou zemských jazyků“.19/ 31. října „za účelem snadnějšího vyřizování prací“ zřídil ze svých členů čtyři odbory – správní, hospodářský, železniční a vojenský, 1. listopadu převzal oficiálně do svých rukou všechny „ústřední úřady v Brně“ a dosadil do jejich čela osvědčené české vlastence a 5. listopadu vzal na vědomí rezignaci obecního zastupitelstva hlavního města Brna, dosud zcela německého, jehož pravomoci na určitou dobu převzal pověřený vládní komisař.20/
Na Moravě tak – stejně jako v jiných zemích Koruny české – probíhal státní převrat. Lidové noviny sice psaly, že nad Zemským domem „vlaje naše stará orlice, jako když zasedá sněm“, avšak zemský sněm Markrabství moravského nezasedal a o připojení Moravy k novému státu československému ani nejednal, ani nerozhodl. Přičlenění Moravy k Republice československé bylo výsledkem revolučního aktu, který se souhlasem a podporou nejširší české veřejnosti provedli její političtí zástupci – zemští a říšští poslanci, zvolení za české strany na Moravě při posledních předválečných volbách, zasedající v těchto pohnutých dnech v Národním výboru. Jejich gestem a rozhodnutím vyvrcholil vývoj předchozích desetiletí, směřující od odmítnutí snah o konstituování svébytného moravského jazyka, přes ztotožnění

[<139]

se slovanských obyvatel Moravy s příslušností k českému národu, až po spojení Moravy a Slezska s Čechami v jednom společném státě, k němuž mělo být navíc připojeno i Slovensko.
Podoba tohoto nového státu byla zatím nejistá. Nikdo o ní nevěděl nic přesného ani určitého a na Moravě šlo v prvních dnech po převzetí moci Národním výborem československým především o zabránění krveprolití. Je však nepochybné, že všichni pokládali za naprostou samozřejmost, že také v Československé republice budou existovat historické země, byť chápali nutnost nového definování jejich kompetencí. Svědčí o tom mimo jiné i ustavení Národního výboru pro Slezsko se sídlem v Polské Ostravě, který měl dvaatřicet členů, zastupujících čtyři české politické strany, působící ve Slezsku,21/ stejně jako snaha počeštit, avšak uchovat při životě všechny dosavadní zemské orgány a instituce.
Ale právě skutečnost, že revoluce v říjnu 1918 prosadila spojení Čech, Moravy a Slezska v jednom státě silou, bez ohledu na mínění zemských sněmů, které až dosud byly jedinou autoritou oprávněnou rozhodovat o dalších osudech svých zemí, o osobě jejich panovníka a o spojení s jinými zeměmi, měla brzy nést své ovoce. Česká veřejnost se chtěla především rozejít s Rakouskem a Habsburky, chtěla svůj vlastní nezávislý stát, národní myšlenku stavěla nad principy zemské, idea češství zatlačila pocit moravanství kamsi na okraj, a řešit otázku postavení zemí v novém státě bylo předčasné a chtít nějaké záruky jejich další existence snad i nemístné; nikdo alespoň s podobným požadavkem nevystoupil.
Nová republika – poté, co potlačila separatistické pokusy moravských Němců o osamostatnění ve vlastních státech Sudetenland na severu země a Deutschsüdmähren na jihu – však dávala najevo, že další existenci zemského zřízení příliš nakloněna není. Dnem 14. listopadu 1918 zanikla činnost zemských sněmů a jejich zákonodárná kompetence přešla na Národní shromáždění Československé republiky, které se stalo jediným zákonodárným orgánem s působností pro celý stát. Některé správní záležitosti, které dosud vykonávaly zemské sněmy, převzala vláda.

[<140]

Aby tento přechod nebyl tolik bolestivý, dostalo se v prvních státních orgánech Československé republiky zastoupení také politikům z Moravy: celá řada iniciátorů a realizátorů státního převratu v Brně, provedeného 29. října 1918, se stala členy prvního Národního shromáždění, dr. Adolf Stránský dokonce členem první československé vlády ve funkci ministra obchodu.
Veřejní činitelé však stále častěji dávali najevo, že s další existencí zemského zřízení nepočítají, stále častěji poukazovali na to, že dosavadní veřejná správa trpí těžkopádností, přežívající dvojí legislativou – zemskou a říšskou, která se od sebe liší v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, zatímco na Slovensku se praktikuje naprosto jiný systém.
Nově zřízené ministerstvo vnitra Československé republiky se prakticky od samého začátku své činnosti zabývalo přípravou reformy veřejné správy.22/ Hned po Novém roce 1919 vystoupil v rozhovoru pro Národní listy Antonín Švehla s prvními představami o úkolech, které ministerstvo vnitra v tomto směru čekají. Vyjmenoval nejdůležitější problémy, s nimiž se nový stát bude muset vypořádat; mezi nimi uvedl také nezbytnost nového rozdělení správních obvodů a jejich vztah k dosavadním zemským hranicím. A jen o málo dnů později, v lednu a v únoru 1919, provedlo ministerstvo vnitra anketu, v níž žádalo odpověď na otázky spojené se zavedením krajského zřízení v republice.
Kdo četl pozorně, nemohl v tom nevidět úmysl dosud platné zemské zřízení zrušit. Snaha o novou organizaci státní správy nevyplývala pouze ze změny politické situace, dané vznikem samostatného Československa, ale především úsilím o zabezpečení levnější a pružnější správy, což se od krajů jakožto středně velkých územních celků očekávalo, a zejména nutností co nejrychleji a co nejpevněji začlenit do nového státu Slovensko. V neposlední řadě v tomto úsilí pravděpodobně hrála svoji roli i opakovaně proklamovaná snaha „odrakouštit“ československý veřejný život.
Myšlenka krajského zřízení se však obecně nesetkala s kladnou odezvou. Nečekaně, ale o to jednoznačněji ji zavrhli představitelé okresní samosprávy v Čechách, kteří se za tím účelem

[<141]

sešli šli v dubnu 1919 v Praze na mimořádném sjezdu českých okresů.23/ Ale zatímco zástupci samosprávy v Čechách odmítali tento konkrétní projekt proto, že jim z jistých příčin nevyhovoval, a v podstatě byli ochotni přistoupit na zrušení zemí, odmítali jej zástupci Moravy ze zásadních důvodů a rozhodně na dalším zachování zemského zřízení trvali. V tomto smyslu se vyslovili v březnu 1919 na svém sjezdu v Brně zástupci moravských okresních silničních výborů, pro zachování zemského zřízení se vyslovila Jednota českých samosprávných úředníku, stejně jako Moravský zemský výbor v Brně.24/
Snaha centrálních úřadů v Praze vyvolala na Moravě i ve Slezsku rozsáhlé hnutí za udržení zemského zřízení. Jedním z důvodů pro zavedení nové formy státní správy byl i fakt, že v některých historických zemích, konkrétně ve Slezsku, měli většinu Němci. „Češi by tvořili při zachování historických hranic Slezska jen značnou menšinu obyvatelstva. Podle toho by byla měřena i jejich práva, není zde vážných důvodů udržet slezskou autonomii,“ psal denní tisk.25/ Podobný argument ovšem zazníval také proti snahám o zavedení krajského či župního systému: správních celků, v nichž by německé obyvatelstvo tvořilo většinu, by tak vzniklo mnohem více, zejména v českém pohraničí.
Stále silněji se vsak ozývaly hlasy, že zemská správa se osvědčila, že má staletou tradici a lid že ji přijímá jako samozřejmost. Na Moravě snahy nahradit zemské zřízení jakoukoli jinou formou odmítaly svorně takřka všechny politické strany a veškeren denní tisk. Nepřekonatelnou překážkou byla obava před rozdělením Moravy na jednotlivé župy či kraje, čímž by vlastně jako samostatný historický útvar s tisíciletou tradicí zanikla. S tím velmi úzce souvisela obava z „podřízenosti Moravy Praze“, v moravské politice již tradiční.
Moravská orlice zdůrazňovala 3. prosince 1919, že „jedná se nám především o to, aby naše Morava neroztřískala se na několik krajů, které by nebyly ničím jiným, než několika kancelářemi“. A jen o málo později trvala na tom, že „v intencích Moravy je, aby zůstala pokud možno celou. Ať se toto zřízení nazve

[<142]

župou nebo krajem, je lhostejno, ale nelze souhlasit, aby Morava byla zmalomocněna rozdělením…“26/
Ve stejném duchu se vyjádřil i zemský a krajský výbor československé sociální demokracie v Brně, k zásadním odpůrcům likvidace zemského zřízení patřily také moravské organizace Československé strany lidové a národně demokratické strany. „To je historický základ… Je to přirozené, neboť ta autonomie moravská, jakou jsme ji měli a máme, se osvědčila tím, že to, co v českém zápase na Moravě se dělo, dělo se právě pod heslem autonomie zemské,“ zdůrazňovali jejich mluvčí.27/
Pražská vláda a politické kruhy blízké českému centru však neměly v úmyslu ustoupit. Vedle argumentů o efektivnosti a zlevnění krajského či župního zřízení vytáhli také strašáka ohrožení mladého společného státu: „…příšera separatismu je tak blízká, že ji lze viděti z denního tisku. Žije na Slovensku a ohlásila se v Brně, uzákoněna jest na Podkarpatské Rusi. Bylo by liknavostí nečelit těmto snahám rázně institucí župního ústředí,“ napsal agrární Venkov 29. listopadu 1919.28/
Definitivní ústava přijatá v únoru 1920 nakonec rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky československé, složenému z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů. Nový stát byl tzv. župním zákonem č. 126 Sb. zák. a nař. z 29. února 1920 správně rozdělen na župy a na okresy. Na Moravě a ve Slezsku vznikla župa Jihlavská, Brněnská, Olomoucká, Hradišťská a Opavská. Z původní Moravy tak v Československé republice nakonec zůstal jen její znak – stříbrně a červeně šachovaná orlice se zlatými drápy a korunou v modrém poli, která našla čestné umístění na velkém a středním znaku Československé republiky.29/ Zemské vlajky byly zrušeny a jejich užívání zakázáno.
Zákon o župním zřízení měl vstoupit v platnost do tří let, a to v několika etapách. Proti jeho uvedení do praxe – když už se nepodařilo zabránit jeho přijetí – však stále vládl veliký odpor. Zejména Československá strana lidová, která jádro svého členstva rekrutovala právě na Moravě – a to zrušení své země z principu

[<143]

odmítalo – a národní demokracie – ta zase z důvodů nacionálních – poukazovaly na jeho nedostatky. Aktivování zákona bylo proto stále odkládáno.
Nakonec sice zákon o župním zřízení z 29. února 1920 skutečně vstoupil od 1. ledna 1923 v platnost, ale pouze na území Slovenska. Československá státní správa se tím ještě více zkomplikovala: v zemích Koruny české přežíval bývalý rakouský systém, byť s jiným označením (okresní hejtmanství byla přejmenována na okresní správy politické a zemské místodržitelství na zemské správy politické v čele s prezidenty, ve Slezsku byla ponechána zemská vláda), na Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajině) platil starý systém uherský, zatímco na Slovensku se zavádělo nové zřízení župní, vyplývající ze zákona. Odpor proti zrušení zemského zřízení a zavedení žup nejen nepolevoval, nýbrž sílil, takže zákon o reorganizaci státní správy nikdy nevstoupil obecně v platnost, naopak, vláda začala promýšlet možnost obnovení původního stavu.30/
Vývoj nakonec v roce 1927 vyústil v přijetí zákona o organizaci politické správy, jenž se vracel zpět k zemskému zřízení. Zatímco na Moravě jej veřejnost přijala se zadostiučiněním, v Čechách se proti němu vzedmula vlna nevole. V čele úsilí o uchování župního zákona v platnosti a o jeho uvedení do praxe stála především Československá strana národněsocialistická. Ta, jakožto vlastenecká strana, důsledně obhajující koncepci čechoslovakismu, od samého začátku vítala zrušení zemí a jejich nahrazení novou formou správy, protože podle jejího názoru přispívalo především k upevnění jednoty československého státu.
Z těchto důvodů již v květnu 1921 jako jedna z prvních reagovala na nový zákon úpravou své vnitřní organizační struktury a iniciovala založeni Svazu českých žup31/ Československé strany socialistické, který měl být „dozorčím orgánem župních výkonných výborů v oblasti země po stránce organisační“ a který měl kontrolovat „činnost zástupců strany v zemském správním výboru, kteří mu referují o zemském hospodářství, správě zemských ústavů, zemském rozpočtu a pod.32/ Jeho ustavující schůze se po dlouhých přípravných krocích konala až 29. srpna 1926 v Plzni.

[<144]

Avšak právě v této době již vláda podnikala konkrétní kroky k návratu do původního stavu.
Proto v roce 1927 právě Svaz českých žup ČSNS organizoval celou řadu akcí, směřujících k odmítnutí připravované obnovy historických zemí. Dne 5. února 1927 konali jeho členové v Praze schůzi, na níž jednali o vládním návrhu zákona o zemském zřízení, „pokud zprávy o tomto návrhu pronikly na veřejnost“, a přijali usnesení, v němž jej jednoznačně odmítli. „Svaz českých žup trvá na provedení návrhu ze dne 29. února 1920 č. 126 Sb. zák. a nař., který znamenal ‚zcelení celého národa československého, proniknutí jedinou myšlenkou svého vlastního, jediného a jednotného, nerozdílného státu’,“ stálo v něm.
Dle důvodové zprávy k zákonu o župním zřízení měl zákon docílit toho, aby se každý občan cítil ‚nejen obyvatelem země české, moravské, slezské nebo slovenské, nýbrž v prvé řadě občanem jednotného státu československého‘. Chystaný návrh připravuje pravý opak: dává znovu vzrůst partikularismu, podporuje odstředivé snahy jednotlivých částí republiky, odstraňuje demokratické volební řády a nahrazuje je právem jmenovacím. Každá reforma veřejné správy musí býti řešena z hledisek celostátních. Hlediska stranicko-politická nemohou a nesmí tu rozhodovati na úkor státní jednoty, nesmí zvítěziti snaha o udržení stranických posic, jak se jeví u luďáků a lidovců. Trváme proto na tom, aby bylo zachováno župní zřízení, aby nebyly rušeny okresy, leč v případech naprosto nutných, a aby země, jako obvody státní správy, byly zrušeny,“ požadoval Svaz českých žup rezolutně.33/
Ve stejném duchu proběhla dne 13. března 1927 Zemská konference Svazu českých žup Československé strany národněsocialistické v Obecním domě v Praze, která konstatovala, že „zájem státu jest prodáván za okamžitý prospěch nynější koalice, z československého státu tvoří se samostatné zemské jednotky, které budou základem útoků proti jednotě a zcelení republiky. Odmítáme proto předloženou osnovu co nejrozhodněji a žádáme, aby byla reforma veřejné správy provedena na podkladě župního zřízení, upraveného — zvláště pokud jde o obvody žup — ve prospěch

[<145]

československého živlu.“ Současně národní socialisté požadovali unifikaci státní správy v Československu provedenou takovým způsobem, aby zájmy československého lidu a československého státu byly bezpečně uhájeny.34/
Argumenty národních socialistů – do značné míry ovlivněné i stranickým bojem a jejich žárlivostí na to, že obnovu zemí si budou zejména na Moravě lidovci a na Slovensku luďáci přičítat jako úspěch své politiky – se však minuly úspěchem. Národní shromáždění v roce 1927 zákon o organizaci politické správy přijalo. Přestože župy zrušilo a země obnovilo, mohli být národní socialisté vlastně spokojeni. Zemské zřízení v té podobě, v jaké vstoupilo 1. prosincem 1928 v platnost, nemohlo v žádném případě umožňovat „vzrůst partikularismu“ či podporovat „odstředivé snahy jednotlivých částí republiky“, jak se ve svých rezolucích obávali. Nový zákon naopak státní správu na celém území republiky sjednocoval, okresní a zemskou samosprávu postátnil, a tím ji de facto zrušil. Tak vzala definitivně za své tolik stěžovaná dvoukolejnost veřejné správy, naopak se posílilo postavení vlády a byrokratismus, a utužila policejní a trestní pravomoc správních úřadů.35/
V celé republice se politickými úřady s povšechnou působností staly v první instanci okresní úřady a ve druhé instanci zemské úřady. V Brně byl zřízen Zemský úřad pro Zemi moravskoslezskou, která vznikla spojením Moravy a Slezska; zemskou vládu v Opavě zákon zrušil. Funkci komunálních okresních úřadů plnily orgány statutárních měst – na Moravě Brna a Olomouce; v Opavě, patrně pro její německý charakter, byla tato funkce svěřena státnímu orgánu. Ostatní města, která za Rakouska platila za města statutární, své postavení ztratila a musela se řídit platným obecním zřízením. Obvody působnosti okresních úřadů se shodovaly s obvody okresních správ politických; v Zemi moravskoslezské existovalo čtyřicet pět okresních úřadů. Monokratická organizace zemských a okresních úřadů zůstala zachována. Zemský úřad vykonával působnost dřívější zemské správy politické, jejího prezidenta a zemského výboru, okresní úřady

[<146]

v Zemi moravskoslezské vykonávaly působnost dosavadních okresních správ politických, jejich přednostů a samosprávných okresních silničních výborů.36/
Formálně zůstala nejvyšším článkem územní samosprávy i nyní zemská samospráva. Moravský zemský výbor existoval i po vzniku Československa, pouze místo těch členů, kteří odstoupili, jmenovala nové vláda republiky. Ve Slezsku vláda zemský výbor po převratu rozpustila a místo něj jmenovala zemskou správní komisi.
Nejvyšším orgánem postátněné zemské samosprávy v Zemi moravskoslezské bylo šedesátičlenné Zemské zastupitelstvo. Dvě třetiny jeho členů vycházely z přímých voleb, zbývajících dvacet jmenovala vláda z tak zvaných odborníků. Funkční období členů zastupitelstva bylo šestileté, jeho předsedou se automaticky z titulu svého úřadu stal zemský prezident.
Zemské zastupitelstvo volilo ze svých řad Zemský výbor, jenž měl dvanáct členů a dvanáct náhradníků. Také jemu předsedal zemský prezident. Své místo měli v Zemském výboru také úředníci určení prezidentem a jeden z nich, pokud plnil funkci zpravodaje, měl právo hlasovací. Kromě toho existovaly zemské komise, z nichž obligatorní byla pouze Slezská komise, která musela být v Zemi moravskoslezské zřízena pro správu všech ústavů a podniků, které byly k 1. prosinci 1928 ve správě nebo vlastnictví Země slezské, a pro dozor nad nimi. Zemský prezident, kterého vybírala a jmenovala vláda, svolával schůze Zemského zastupitelstva. Zemského výboru i zemských komisí, určoval jejich program, předsedal jim, jejich usnesení realizoval a podával Zemskému zastupitelstvu zprávu, jak jeho usnesení provedl. Zemský prezident zastupoval Moravskoslezskou zemi navenek jako právnickou osobu a podepisoval písemnosti, vydané jejím jménem.
Působnost Zemského zastupitelstva se dělila na činnost hospodářskou a správní, normotvornou, na působnost ve správním soudnictví a na působnost poradní a iniciativní. Některé pravomoci však zůstaly pouze deklarovány – to platí zvláště o normotvorné činnosti a působnosti ve správním soudnictví, které zůstaly

[<147]

centralizovány, neboť pražská vláda se jich nehodlala ve prospěch zemské samosprávy vzdát. V hospodářské a správní oblasti pečovalo Zemské zastupitelstvo zejména o humanitní, zdravotní, sociální, hospodářské, dopravní a kulturní zájmy Země moravskoslezské, pokud se jednalo o úkoly přesahující svým významem pravomoci jednotlivých obcí a okresů, dotýkaly se tak větší části země a neměly přitom celostátní důležitost. Zákon v této souvislosti stanovil, že Zemské zastupitelstvo sice může konat politické rozhovory, nesmí však podávat o politických věcech návrhy a usnášet se o nich. Jeho poradní a iniciativní působnost spočívala v tom, že Zemské zastupitelstvo působilo v některých záležitostech jako poradní sbor státních úřadů. Zemské zastupitelstvo se scházelo nejméně čtyřikrát ročně a jeho schůze byly zpravidla veřejné.
Zemský výbor svolával zemský prezident pokaždé, když to uznal za potřebné, nejméně však jednou za měsíc. Výbor měl za úkol spravovat zemský majetek, připravovat rozpočet Země moravskoslezské, sledovat účty, vést zemské hospodářství a připravovat návrhy projednání Zemského zastupitelstva. Náležela mu také dohlédací působnost nad hospodařením statutárních měst a působnost vyšších dohlédacích orgánů nad obcemi vůbec, pokud bezprostředními dohlédacími výbory byly okresní výbory.37/
Zemské zřízení legalizované v roce 1927 tzv. organizačním zákonem mělo se svým předchůdcem z dob Rakousko-Uherska kromě názvu společného už jen velmi málo. Československo se formovalo jako stát centralistický a unitární, zemská autonomie a samospráva, pro habsburskou monarchii druhé poloviny 19. století tolik typická, vpodstatě neexistovala. Země se staly skutečně pouze administrativními, správními jednotkami, o jakékoliv jejich samostatnosti nemohlo být řeči. Všechny tyto skutečnosti ovšem nahrávaly pražskému centralismu, jehož se celé předchozí generace Moravanů tolik bály; nyní dostal zelenou a uplatňoval se beze všech zábran – ve svých důsledcích samozřejmě ke škodě samotného státu.
Většina českých obyvatel Moravy však novou skutečnost nevnímala jako problém. Zdá se, že dosažená forma existence zemského

[<148]

zřízení je uspokojovala a že pro naplnění jejich pocitu moravanství dostačovala. Ostatně lze mít oprávněně za to, že snad všichni Češi z Moravy se okamžitě nebo velmi rychle ztotožnili s ideou Československé republiky a že se během velmi krátké doby začali pokládat spíše za Čechoslováky než za co jiného.
Nový stát také skoro okamžitě splnil všechny základní požadavky, jichž se – ať již oni sami, či generace jejich otců – v Rakousko-Uhersku marně domáhali: stali se státním národem, přestali být ve své zemi druhořadou etnickou skupinou. Správa moravských měst přešla beze zbytku do českých rukou. V Brně byla zřízena druhá česká univerzita, po níž dosud marně po několik desetiletí volali, Brno se stalo sídlem nejvyšších prvorepublikových justičních orgánů – a tím vzrostl význam nejen tohoto města, ale i celé Země moravskoslezské. Léta 1918-1938 byla pro Moravu obdobím všestranného rozvoje.
První republika se nesporně velmi přičinila o posílení českého vědomí hlavně na moravském venkově a přispěla podstatně k historické, ekonomické, státní a národní integraci české a moravské pospolitosti. Nicméně moravanství ani nyní nezaniklo a nepřestalo existovat. Jeho projevy měly formu méně nápadnou, ale přehlédnout se nedaly. Protože většina Moravanů necítila potřebu jejich politické demonstrace, nacházely své místo v umění, v literatuře, v hudbě i ve výtvarném umění. Za všechny si připomeňme jen Petra Bezruče, který svůj pocit moravanství vyjádřil ve Slezských písních, třeba v básni Valčice, jíž oslavil znovupřipojení starých moravských území k mateřské zemi:

Co vás těší nejvíce,
když dojdete sem?
Révu mají Valčice,
vínorodá zem.
Rybníků zde trojice,
břeh kryt palachem:
zde končily hranice
a moravská zem!
Dnes za městem hranice,

[<149]

držme proti všem;
dnes jsou naše Valčice,
zde moravská zem!
Srazte, děti, sklenice,
k čertu se smutkem:
zdrávy buďte Valčice
a moravská zem!

K tomu, že moravanství zcela nezmizelo, přispěl nepochybně i pražský centralismus svou necitlivostí a bezohledností. Obecné znechucení jeho projevy výstižně charakterizoval opět Petr Bezruč pod pseudonymem Kuba Stopěruntík v publikaci Moravská zem a moravská řeč, v níž hovoří nejen o autonomii Slovenska – žádal ji i pro Moravu. Svůj radikalismus vyjádřil také v již výše citovaných Slezských písních například v básni Polská Ostrava, v níž se dovolává existence národa moravského. Jakkoli budou mnozí poukazovat na autorovu básnickou licenci a snažit se význam jeho projevů snížit, jsou a zůstávají nepochybným důkazem moravanství, neboť Bezruč se v obavě o osud svého lidu v Ostravě dovolává národa moravského, nikoli českého.
Pocit vlastní odlišnosti obyvatel Moravy v období první Československé republiky je rovněž sledovatelný v činnosti moravských organizací československých politických stran, nikdy se však neprojevil způsobem, hodným programové formulace. Zdálo se, že při splnění té nejzákladnější podmínky – při legalizaci zemského zřízení – pocit moravanství skomírá a omezuje se pouze na projevy zemského patriotismu; vedle uměleckých podob ještě na etnografická studia a národopisné aktivity. Avšak i některé z nich se za mimořádných podmínek mohly realizovat zcela mimořádnými způsoby.
Konec třicátých let 20. století a zánik Československé republiky znamenaly pohromu pro všechny její obyvatele, byť v něm třeba v prvním okamžení spatřovali vlastní výhru a svým přičiněním se o něj dokonce zasloužili, jako třeba Sudetští Němci či někteří Slováci. Důsledky této tragédie však dolehly na všechny bez rozdílu.

[<150]

Mezi Čechy z Moravy a z Čech neexistoval v této době žádný rozdíl. Kritické chvíle, které společně prožívali, prověřily jejich soudržnost a sílu národního uvědomění. Společně rukovali v roce 1938 na obranu republiky a nejlepší z nich bojovali bok po boku v řadách zahraničních armád a domácích ilegálních organizací proti smrtelně nebezpečným okupantům. Smrt si mezi bojovníky proti německým okupantům nevybírala a svoji daň na oltář svobody přinášeli i nejvyšší představitelé československého státu.
Dne 14. listopadu 1941 o půl deváté ráno nastoupil třiadvacetiletý příslušník SS-Strážního oddílu Čechy a Morava Adolf Zieman, narozený v Bessarabii, do služby na dvoře Kounicových kolejí v Brně. Společně s druhým strážným, SS-Sturmannem Heinrichem Zöllnerem, měli dbát na dodržování pořádku v této části vězení. Krátce po desáté hodině se otevřelo okno ve druhém poschodí a na jeho parapet vystoupil jakýsi vězeň. Zieman strhl z ramene pušku a namířil na něj.
„Slezte dolů a zavřete okno!“ zvolal. Vězeň neuposlechl. „Strážný, střílej!“ zavolal na něj naopak sám. Podle vlastní výpovědi opakoval Zieman svoji výzvu ještě dvakrát a když vězeň ani pak nereagoval, vystřelil výstražnou ránu do vzduchu.
„Strážný, střílej lip,“ vysmíval se mu vězeň. „Možná vy byste dokázal střílet líp,“ zavolal na druhého strážného, který spěchal Ziemanovi na pomoc. Zieman již nečekal a vypálil, vzápětí pak podruhé. Hned napoprvé zasáhl vězně do hlavy, ten se pustil okna a zřítil se na dlažbu dvora. Následné vyšetřování ukázalo, že obětí výstřelu se stal JUDr. Jaroslav Mezník, moravský zemský prezident, zatčený o týden dříve, 7. listopadu 1941. SS lékař dr. Pilný, který na místo neštěstí přispěchal, mohl již konstatovat jen smrt.
Zastřelení tak významného představitele protektorátní správy vyvolalo značný rozruch. O jeho úmrtí dokonce informoval SS-Gruppenführer K. H. Frank protektorátního ministra dr. Krejčího, zastupujícího tehdy předsedu vlády Protektorátu Čechy a Morava. „Žádám Vás, abyste vzal tuto skutečnost na vědomí a

[<151]

vyrozuměl o ní Vaši vládu“ napsal mu v dopise. Smrt zemského prezidenta Mezníka označil za sebevraždu.
Česká společnost, žijící v dusných poměrech nacistické nadvlády, utrpěla zatčením a pak smrtí dr. Mez nika velkou ztrátu. Patřil k rozhodným vlastencům, ochotným obětovat hájení národních práv vše, i život. Samotni okupanti o něm v protokolu napsali, že je „ein fanatischer Tscheche“, který se až do poslední chvíle snažil na Němcích dosáhnout pro Čechy všeho, co bylo možné.
JUDr. Jaroslav Mezník se narodil 4. dubna 1884 v Křižanově u Velkého Meziříčí na Moravě. Vystudoval právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde roku 1907 promoval. Po službě u finančního ředitelství a místodržitelství v Brně byl roku 1913 přeložen do Zábřehu, kde patřil v roce 1918 k iniciátorům státního převratu a organizátorům samostatného československého státu. Významnou měrou se zasloužil o připojení severomoravského pohraničí obydleného německou menšinou k nové republice. V prosinci téhož roku se dobrovolně přihlásil ke službě na Slovensku a byl zařazen jako hlavný služný v Trnavě. Později působil v Bratislavě jako šéf prezídia ministerstva pro správu Slovenska a v roce 1934 se stal viceprezidentem a pak viceguvernérem Podkarpatské Rusi.
Po zániku Československé republiky, kdy musel z tohoto neobyčejně důležitého úřadu odejít, žil JUDr. Jaroslav Mezník v Brně. Měl již svá léta a docela rád by si už odpočal. Přesto čekal, jak rozhodnou nadřízené orgány: zda jej penzionují, či zda jej pověří novými úkoly. Přestože o to příliš nestál, mimo jiné i ze zdravotních důvodů, přijal disciplinovaně nový úkol a k 1. květnu 1941 nastoupil do funkce zemského prezidenta na Moravě.
Svého postavení od samého začátku zcela jednoznačně využíval k podpoře české národní věci a k blokování německých, především germanizačních snah. Jeho vyšetřovatelé si to také uvědomovali. Vyšetřovací zpráva brněnské úřadovny Gestapa, datovaná 14. listopadu 1941, výslovně uvádí: „Hodiny trvající výslechy Mezníka, vedené současně více úředníky, přinesly jasné zjištění,

[<152]

že by nebyl žádným způsobem loyální vůči Německé říši, a že by svůj úkol viděl v působení k odplatě. Otevřeně přiznal, že by jako uvědomělý Čech musel dbát zájmů svých soukmenovců, aby zabránil dalšímu pronikání německého vlivu v tomto prostoru. Ostře kritizoval velký počet německých opatření, zejména jmenování měst Brno, Olomouc, Mor. Ostrava německými městy, stejně jako zavedení jazykových výnosů v čistě českých krajích.
JUDr. Mezník byl zatčen Gestapem na základě udání jednoho ze svých spolupracovníků, člověka, který – sám vyslýchán – uvedl jeho jméno mezi těmi. kdož spolupracovali s ilegální organizací. Gestapáčtí vyšetřovatelé však v okamžiku jeho smrti jednoznačně věděli pouze o jeho odhodlání zasadit se všemi silami o obnovení samostatné Československé republiky; bezpečně říci, zda skutečně v odboji působil nebo ne, dosud nedokázali. Dr. Mezník ještě týden po svém zatčení vypovídal tak, že jim jeho podíl na ilegální činnosti nebyl jasný. Možná i to byl jeden z důvodů, který jej vedl k odhodlání zemřít dříve, než jej krvelačné Gestapo donutí promluvit. Vyšetřovatelé ve svých spisech sice uvádějí, že s dr. Mezníkem jednali korektně, avšak spoluvězňové, obývající sousední cely vzpomínají, že slyšeli po jeho návratech z výslechů přes stěnu sténání.
Dobrovolná smrt moravského zemského prezidenta dr. Mez nika byla statečným činem a český národ na Moravě v něm ztratil velkého syna.
Extrémní, nenormální situace, která v Čechách a na Moravě po vyhlášení tzv. protektorátu nastala, však na druhé straně umožnila někdy také vznik a existenci nenormálních a extrémních aktivit. Některé z nich měly své kořeny na Moravě. Vedle těch nejvíce hodných opovržení, jako byly pokusy malé skupinky českých fašistů uspokojit s podporou okupantů své mocenské ambice vyhlášením jakési „autonomie“ Moravy v rámci protektorátu38/ existovaly i svým způsobem zajímavé pokusy o využití moravského národopisného hnutí pro odtržení celé nebo části Moravy od zbytku protektorátu a o připojení ke Slovensku. Všechny však stály na hranici kolaborace s okupanty a zdrcující většina Moravanů je rozhodně odmítala.

[<153]

U kořenů těchto snah stál národopisný spolek Moravskoslovenská společnost, který existoval již v období první Československé republiky. Společnost tehdy soustřeďovala celou řadu významných osobností, například generála Šnejdárka, papežského preláta ze slovenské Skalice dr. Cabana, hodonínského starostu Dobrovolského a další. Programově usilovala o nejtěsnější spolupráci Čechů se Slováky, jakož i o zachování lidového svérázu na Slovensku i na Moravě, a v tomto období pozitivně přispěla k upevňování jednoty československého státu.39/
Od samého počátku však činnost Moravskoslovenské společnosti ovlivňovaly protičeské resentimenty Joži Úprky, který v ní zaujímal vedoucí místo, a který stál po dlouhá léta v umělecké a politické opozici vůči Praze.40/ Tyto tendence nakonec převážily, a projevily se dokonce snahou o připojení Slovácka a části Valašska ke Slovenskému státu. Souběžně s tím došlo k přetvoření Moravskoslovácké společnosti na organizaci s názvem Národopisná Morava. Již z jejího názvu je zřejmé, že nové seskupení chtělo mít působnost celomoravskou, a jeho předáci si dokonce dělali ambice středoevropské.
Zaměření Národopisné Moravy však mělo s vlastním národopisem společného jen velmi málo: mnohem více sklouzávalo k politice, která – jak také v období okupace jinak – představovala kolaboraci s nacisty. V její činnosti se začaly projevovat prvky fašismu a uvolňovala prostor nejtemnějším stránkám charakterů. Vedoucí funkcionáři Národopisné Moravy byli také po válce souzeni mimořádnými lidovými soudy za kolaboraci s okupanty a propagaci nacionálního socialismu a po zásluze potrestáni.41/
Konec druhé světové války v květnu 1945 a obnovení Československé republiky zahájily v novodobých dějinách českého národa novou kapitolu. Její významné části se psaly i na Moravě.
Doktor Adolf Stránský, který se tak zásadním způsobem zasadil o prosazení české národní myšlenky na Moravě a o připojení Markrabství moravského k Československu, se toho však již nedožil. Po volebním neúspěchu Národní strany práce v roce

[<154]

1925, kterou pomáhal založit, odešel do ústraní. Jeho láskou až do smrti zůstaly Lidové noviny, u jejichž zrodu stál a jejichž vývoj bezmála čtyři desetiletí ovlivňoval. Zemřel 18. prosince 1931 v Brně.

Poznámky:

1/ Dr. Adolf Stránský zemřel, Lidové noviny 19. 12. 1931 ráno, str. 1.
2/ Dyk, Viktor: Vzpomínky a komentáře 1893-1918, 11, Praha 1927, str. 288.
3/ Moravskoslezský výkonný výbor České státoprávní demokracie, Lidové noviny 26. 10. 1918, str. 3.
4/ Moravské a české zásobování v rukou lidu, Lidové noviny 28. 10. 1918, str. 1.
5/ Vašek, Adolf E.: V Brně za převratu. Obrázky a dokumenty, Brno 1934, str. 7.
6/ Tamtéž, str. 7-8.
7/ Moravští členové Národního výboru československého, Lidové noviny 29. 10. 1918, str. 3.
8/ Bulín, Hynek: Jiskry a plameny. Vzpomínky na dobu zápasů i vítězství, Brno 1930, str. 114.
9/ Budínský, Jaroslav: Morava za války. Ze vzpomínek na domácí odboj, Brno 1936, str. 357.
10/ Pernes, Jiří: Mladočeské hnutí v Brně v letech 1884-1885, Časopis Matice moravské roč. XV/1976, str. 235-244.
11/ Pernes, Jiří: Svět Lidových novin, Praha 1993.
12/ Pernes, Jiří: Kompromis českých buržoasních stran na Moravě v roce 1896. (Příspěvek k poznání vzájemných vztahů národní strany svobodomyslné a moravské strany lidové počátkem 90. let 19. století), Československý časopis historický roč. XXXIII/1985, str. 713-738.
13/ Budínský, c. d., str. 382-383.
14/ Den radosti, Malé Lidové noviny 29. 10. 1918, str. 2.
15/ Budínský, c. d., str. 384.
16/ Srov.: Uvíra, Rudolf: Brněnský převrat 1918. Vzpomínky, Brno 1930, dále Sicha, Richard: Český vojín a říjnový převrat v Brně. Příspěvek k dějinám národního odboje domácího, Brno 1933.
17/ Vláda na Moravě převzata, Lidové noviny 30. 10. 1918, str. 1.

[<155]

18/ Například v Hodoníně, viz Čada, Václav: 28. říjen 1918. Skutečnost, sny a iluze, Praha 1988, str. 161.
19/ Denní zprávy, Lidové noviny 30. 10. 1918, str. 3.
20/ Češi v brněnské radnici, Malé Lidové noviny 6. 11. 1918, str. 1.
21/ Ze zemského Národního výboru pro Slezsko, Malé Lidové noviny 15. 11. 1918, str. 3.
22/ Schelle, Karel: K názorům politických stran na Moravě a ve Slezsku na zákon o župních a okresních úřadech z roku 1920, In: XXH Mikulovské sympozium 7. – 8. října 1992. Politické strany a spolky na jižní Moravě, Brno 1993, str. 103.
23/ Tamtéž, str. 104.
24/ Tamtéž, str. 104-105.
25/ Tamtéž, str. 106.
26/ Skypala, Otakar: Autonomie Moravy, Moravská orlice 17. 12. 1919, cit. dle Schelle, c.d., str. 106.
27/ Cit. dle Schelle, c.d., str. 107.
28/ Tamtéž, str. 106.
29/ Marečková, Marie: K postavení Moravy v rámci českého státu, Brno 1993, str. 13-14.
30/ Janák, Jan: Moravská a slezská správa a samospráva v letech 1740-1948, In: Za Moravu. Historická identita Moravy, Brno 1991, str. 53.
31/ Archiv Liberální strany národně sociální (dále jen ALSNS) Praha, kart. I C 61 – Rok: 1936 a 1937, Čs. strana národně socialistická. Různé zajímavosti z činnosti, tase. Činnost Svazu českých žup 1926-1938, II- S – 51, nepodepsaná kopie dopisu, odeslaného tajemníkem sekretariátu ČSNS.
32/ Tamtéž, rozmnožený dopis, odeslaný tajemníkem župního výkonného výboru ČSS v Praze K. Slavíčkem bez udání adresy, pravděpodobně rozesílaný všem župním tajemníkům ČSS v Čechách.
33/ Tamtéž, nepodepsaná kopie dopisu, odeslaného župním tajemníkem ÚV ČSNS, srov. Večerní České slovo, 8. 2. 1927.
34/ Tamtéž, nepodepsaná kopie dopisu, odeslaného tajemníkem a starostou Svazu českých žup a adresovaného ÚVV ČSNS v Praze, dat. 14. 3. 1927 v Praze.
35/ Janák, c. d., str. 53.
36/ Tamtéž, str. 53-54.
37/ Tamtéž, str. 55-56.
38/ Němec, Petr: Hnutí českých fašistů na Moravě v letech 1939-1945,

[<156]

In: XXII. Mikulovské sympozium 7. 8. října 1992. Politické strany a spolky na jižní Moravě, Brno 1993, str. 143-148.
39/ Mezihorák, František: Moravskoslezská společnost a Národopisná Morava, In: XXII. Mikulovské sympozium 7. – 8. října 1992. Politické strany a spolky na jižní Moravě, Brno 1993, str. 149-152.
40/ Slezák, Lubomír: Separatistické hnutí na jihovýchodní Moravě v letech 1938-1945 z pohledu německých okupantů, In: XXII. Mikulovské sympozium 7. – 8. října 1992. Politické strany a spolky na jižní Moravě, Brno 1993, str. 153-156, srov. Andrys, J.: Soumrak dnů Joži Úprky, Malovaný kraj roč. 1987, čís. 1, str. 8-9.
41/ Pasák, Tomáš: K problematice moravského extrémně pravicového hnutí v roce 1939, In: Slezský sborník roč. 1968, čís. 1, str. 16-27, srov. Mezihorák, František: Velké Slovensko a Malá Morava: fiasko i jednoho pokusu o anexi, In: Reportér roč. 1990, čís. 19, str. VI-VIII, srov. týž: Moravský extrémní regionalismus a pokus o Velké Slovensko, In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Olomouc 1994, srov. Slezák, Lubomír: Národopisná Morava – legenda a skutečnost, In: Dějiny a současnost roč. 1991, čís. 4, str. 33-37.

[<157]

Zpět na obsah

Reklamy

2 thoughts on “Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 8

  1. Skončila Veřejná diskuse k návrhu zákona o SčítáníTéměř polovinu z podnětů představuje požadavek zřetelnější prezentace moravské národnosti. Většina doporučuje uvést taxativní výčet nejčastějších národností, včetně uvedení národnosti moravské.http://www.czso.cz…kona_o_scitani

  2. Ke předchozímu komentáři: držte se příště tématu článku. Pokud chcete upozorňovat na aktuální události, můžete si vybrat jiné moravské stránky, kam se to hodí víc (třeba na http://www.blueboard.cz…2aue1jxmd (Fórum Moravských radikálů)).

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s