Vladimír Goněc: Metafyzika předpokladů

K „metodologii“ deformovaných a falešných pohledů na problematiku národního vědomí

Zajímavý článek, vybočující z obvyklého českého nazírání na národ, byl přednesen na konferenci „Češi nebo Moravané? K vývoji národního vědomí na Moravě, konané dne 28. 2. 2001 v Brně“ a posléze otištěn ve sborníku Morava a české národní vědomí od středověku po dnešek.
Poznámky jsou zařazeny na konci (některé jsou opravdu velmi zajímavé).

Začněme parafrází: „Kde jsou Češi? Žádné není vidět. Jak se dají rozeznat? Snad tím, že pijí pivo. Opravdu, řádný syn Čechie musí pít pivo.“ Obdobně se vyjádřil ještě Heinrich Heine o Němcích;¹ chtěl tím ironizovat ideologémy, které mají k realitě jen velmi zprostředkovaný vztah, které jsou méně či více vyumělkovanými konstrukcemi, podloudně vydávanými za realitu a předkládanými takto k uvěření. Heine netušil, že věk nacionalismu přinese ještě horší komplikace, než mohl sám kritizovat, zpochybňovat či přímo zesměšňovat z hlediska své doby.
„Metafyzika předpokladů“ je okřídlený výraz, který má svou tvrdší verzi v podobě „hloupá metafyzika“; filozofy je používán již celé století, vztažen zejména ke sféře duchovědné a sociálněvědné. Tímto způsobem je kritizován (a též ironizován) postup, že při mnohých vědeckých konstrukcích či rekonstrukcích se staví na neúměrně vysokém množství předpokladů, z nichž většina není vůbec reflektována, natož aby byla striktně vědecky podchycena a analyzována. Výsledek je přitom prezentován jako odpovídající realitě, resp. jako vědecký. Hlavní metodologický přešlap spočívá v tom, že myšlenková konstrukce, která odpovídá realitě jen výjimečné, tedy jen při naplnění obrovského množství předpokladů (které ve skutečnosti nejsou samozřejmostí), je nemístně generalizována.²
Překonání „metafyziky předpokladů“ stojí na naplňování parametru: kritická věda musí minimalizovat předpoklady a tyto předpoklady musí být přesně vymezeny. Jen tak se proces poznávání přibližuje realitě, naopak metafyzika předpokladů odvádí od reality.
Jiným, zároveň provázaným problémem je – zvláště v počátcích své reflexe pro střední Evropu typický – postup a princip negativního vymezení, uznaný za stejně významný jako postup pozitivního vymezení. V obecně logickém vyjádření tedy vedle dokazování má stejnou váhu i vyvracení, posléze se uplatňuje princip, že sféra vědeckého poznání se už nestanoví mezemi „co je dokazatelné“ (resp. co je dokázáno), nýbrž „co je nevyvratitelné“. Takto už nastupuje princip dvojího negativního vymezení; zároveň je takto určeno nepochybně širší pole působnosti vědeckého poznání, než by byla pouhá sféra dokazatelného. Z jiného úhlu lze říci, že k hlouběji zakotveným závěrům lze dospět nacházením odpovědí typu „co nikoli“, „jak nikoli“, „kudy nikoli“ atp. Cesta pozitivnosti bývá naopak v duchovědném a sociálně vědném poznávání velmi často (či přímo zpravidla?) obětí k ní přivěšeného (ať už netušeně či naopak programově) nějakého vyznavačství, ba dokonce intolerance.
Cesta pozitivnosti se tímto stává příliš lacinou, ba i přímo pro společnost nebezpečnou.
Do světových rozměrů princip vyvracení, resp. nevyvratitelnosti vstoupil díky anglicky psaným spisům někdejšího Vídeňáka Karla Poppera, není to však jeho vynález, záležitost je o více než půlstoletí starší.³ V sociálním vědomí a veřejném mínění má ono negativní vymezení obzvlášť velkou váhu. V liberalistickém smýšlení se stává vůbec jeho osou, zejména v konkrétních vyjádřeních „nemuset být tím a tím, nemuset patřit tam a tam, nemuset být připoután k tomu a tomu“. Důraznější vyjádření pak zní „osvobodit se z pout toho a toho“. Touto cestou se samozřejmě objeví i jeden z rozměrů či požadavků důsledného liberalismu: nemuset být zařazen do určitého národního společenství, resp. důrazněji: „osvobodit se z okovů národní příslušnosti“.⁴
Příbuzným rozměrem liberalismu se stalo úsilí dosáhnout poměrů, aby jedinec nemusel podléhat tlakům okolí, zejména tlakům schémat myšlení a schémat jednání, která mu okolí vnucuje. Jedním z takových schémat, pociťovaných jako vnucovaná, je i schéma národního „přiřazení se“ (a ještě hůře „zařazení se“).
Čím bylo takové smýšlení inspirováno? Zjevným impulsem se stala „byrokratizace etnicity“, v našem prostředí především vynález národnostních katastrů a v rámci sčítání obyvatelstva požadavek vyplňovat jednoznačně kolonku národní příslušnosti. Tedy i při relativně široké možnosti jedince sám určit svou národnostní příslušnost přicházela povinnost k jedné národnosti jednoznačně patřit.
Tato opatření tedy znamenala státní mocí vynucovanou povinnost, která někomu otevřeně vadila, jinými byla „odšvejkována“, jedinec se nechal někam zařadit, aniž by zařazení skutečně akceptoval a aniž by byl skutečným nositelem vědomí národní příslušnosti.
V dalších etapách se přidružovala i přecitlivělost ve společnostech, které se zbavily totalitních režimů, zcela zjevné ve společnostech, které zažily tvrdě nacionalistický rozměr totalitního režimu. Přirozeně se to tedy promítlo i v našem prostředí, a to nejen s nepříjemnými vzpomínkami na jiráskovské akce a jiné otravnosti gottwaldovsko-nejedlovských aktivit.⁵
V těchto souvislostech nutno připomenout další, již v 19. století se šířící fenomén národnostní smíšenosti, zprvu především v podobě národnostně smíšených oblastí, kde společně žili příslušníci různých etnik. V dalších generacích přicházelo i úplné stírání etnické identifikace (v důsledku dále se vrstvících nových rozměrů dlouhodobého soužití a v tomto rámci zvlášť výrazně v důsledku smíšených manželství). Z hlediska jazykového přistupoval a časem lavinovitě se šířil fenomén bilingvismu až multilingvismu.
Odtud plyne série závažných otázek, na něž se těžko poskytuje precizně kvantifikovaná odpověď. Ještě spíše však z ideologických důvodů a politických záměrů příslušná odpověď bývala resp. zůstává obcházena. Jde totiž o otázky: jaká část společnosti se skutečně identifikovala s nějakým etnikem z vlastní vůle, jaká část společnosti se pouze prostě přizpůsobila nějakým tlakům (státní moci, veřejného mínění apod.), jaká část společnosti nad věc zůstala povznesena či považovala záležitost přímo za žabomyší spory atp. Lze derivovat i další důležité otázky, například jaká část obyvatelstva by ráda deklarovala příslušnost ke dvěma etnikům (dvěma národním kulturám) a nebylo jí to umožněno. Ještě tvrdší otázky lze klást v rovině, do jaké míry (jakou částí společnosti) byla nacionální agitace a „národní práce“ vnímána jako „potrhlost učitelů a pisálků“, jako „sveřepost politiků“ či dokonce jako činnost osob, které si učinily živnost z politické manipulace obyvatelstvem.
Velmi záleží rovněž na pořadí hodnot. Je třeba přinejmenším přiznat rozdíl, kdy část společnosti (asi nepříliš velká) klade národní příslušnost mezi nejvýznamnější hodnoty, jiná část společnosti (protože má jiné starosti, počínaje sociálními) sice třeba národní příslušnost vědomě deklaruje, avšak v nižším, ba zcela zastrčeném pořadí, jako nepodstatný detail na svém žebříčku hodnot. A opět těžko kvantifikovat, jaká další část společnosti v národní příslušnosti žádnou hodnotu nevidí.
Až lehkomyslně obcházenou skutečností je proměnlivost národního vědomí v běhu času; ta může nabývat až poloh, kdy je možno mluvit o vrtkavosti.⁶ Záležitost je o to významnější, že jakékoli objektivně postižitelné „znaky“ národa nelze vymezit jako obecně platné, tím spíše nenabyly ani skutečného významu, ani trvanlivosti. Tím tedy i jakékoli pokusy o objektivistickou definici národa a národní příslušnosti se prokazovaly jako vyumělkované konstrukce,⁷ leckdy i jako pouhá záměna přání za skutečnost. Neuspěly ani pokusy o generalizace ve smyslu vytvoření nějakého společného evropského modelu formování novodobých národů, neuspěly ani pro střední Evropu; i jen v rámci dílčích evropských regionů se hned vnucuje výrazná diferenciace, počínaje už pouhou velikostí určitého národa.
Střízlivost tedy vede k závěru, že každý národní fenomén se generoval a profiloval jinak. Nelze rovněž ani komparovat nějakou míru „vyzrálosti“ národů navzájem. Nelze určit nějaký „vzorový model“ a proti němu případně stavět nějaké neúplné či nedokonalé případy.
Osou národní přináležitosti zůstává tak pouhopouhá sebeidentifikace individua s celkem, proměnlivá v čase a proměnlivá podle samotných jednotlivých individuí. Jednotlivec přijímá určité hotové hodnotové modely, zároveň si je však průběžné modifikuje k obrazu svému, na základě individuálních životních zkušeností, v rámci neustálého poměřování různorodých hodnot; některé hodnotové modely případně zcela odmítne akceptovat.
Proces formování vědomí národní přináležitosti je pak i procesem formování (a neustálého re-formování) určitého národa. Je to tedy proces navýsost subjektivní. Takový proces se může rozvíjet po dlouhé etapy, může však nabýt i podoby razantního zlomu, naplněného třeba i jen během několika měsíců. Tím spíše pak výsledek zůstává jen relativně trvanlivý.
Proto i v poměrně krátké době může národ zaniknout rozložením, může i vymizet bez náhrady.⁸ Je právě ono vymizení bez náhrady perspektivou či dominantním procesem? Ve výjimečných případech může v delším procesu docházet i ke slučování.
Tím se opět dostáváme k otázce, jaký je podíl těch, u nichž funguje skutečná vlastní identifikace s národním společenstvím, a jak vypadá okruh těch, kdo celou věc berou jako pouhopouhou konvenci, protože „se to sluší“, protože „se to očekává“, protože „je to výhodné“ (finančně či jinak), a posléze, jak vypadá okruh těch, kdo záležitost ignorují. Odtud další zásadní otázka: jak velký impuls v podobě otřesu zvenčí⁹ stačí, aby byl nastartován proces rozkladu národního vědomí.
S nadhozeným problémem úzce souvisí celá řada konkrétních otázek a námětů, které na této konferenci zazněly, ať už bez resonance či s resonancí či přímo s disonancí. Proto ještě poznámky k některým z nich.
Jako nejkonfliktnější a zároveň nejméně produktivní se opět ukázala záležitost jazyková. Nezodpovězena zůstala klíčová rovina otázky, totiž jaká je skutečná váha jazyka pro etnickou identifikaci; tím méně bylo řešeno, za jakých předpokladů vůbec jakási váha jazyka může působit.
Ukazuje se, že používání jazykovědných analýz ve sledovaném komplexu problémů je smysluplné výlučně v rovině kladení si otázky, do jaké míry je v jednotlivých regionech Moravy současná spisovná norma vnímána jako cizí jazyk, tj. ve smyslu jazyka, který používají „oni“, jazyka vnímaného jako „nikoli náš“. Dílčím rozměrem téhož je závažná otázka, zda je vůbec současná spisovná norma vnímána jako kulturní hodnota.
Přirozeně následuje otázka, co s tím dále dělat, přičemž východisko se nabízí dvojí. Jednorozměrné a snadné východisko lze formulovat: co učinit se spisovnou normou, aby nebyla vnímána jako cizí? Nabízí se vědomá rezignace na fikci, že spisovná norma je nějakým přirozeným důsledkem, vyplynuvším z dialektů a z hovorového jazyka vůbec, tím méně pak „zákonitým zastřešením“ sumy variant hovorového jazyka. Spisovná norma pak figuruje otevřené jako „umělá konstrukce“, která jakožto „přiznaná“ konstrukce se může stát i „uznanou“ konstrukcí. Tedy víceméně každý uživatel spisovné normy – zejména bez rozdílu regionů – bude k ní mít vztah jako Elisa Doolittle. Uživatele jazyka nelze peskovat, až k němu nabudou averzi; spisovnou normu jim nelze vnucovat tak, aby to vnímali jako manipulaci. Také v této rovině se vyplatí respektovat princip, že je třeba měnit podmínky a nikoli nařizováním měnit lidi.
Touto cestou lze dospět i ke stavu, že spisovná norma bude uznána i jako kulturní hodnota, právě v obdobném smyslu, jak tomu bylo nejvýrazněji někdy na přelomu 19. a 20. století. Dnes se nacházíme v poměrech, kdy výroky typu, že naposledy měla čeština skutečně vysokou kulturní hodnotu v díle Jakuba Arbesa, nejsou žádnou potměšilostí,¹⁰ tím méně je pak přínosné takové výroky jako potměšilost prezentovat.
Druhým rozměrem nacházeného východiska může být pluralizace v jazykové normě, tedy ponechat mnohonásobně větší prostor pro lokální variety v podobě slov, ve způsobu jejich ohýbání, ve skladbě vět atp. Přidružit by se mohla aktivní ochrana dialektů jakožto skutečných kulturních hodnot, které jsou dnes v ohrožení, resp. se vytrácejí.
Je ještě jedno východisko, které na této konferenci již bylo zbytečné ironizováno. Každá reforma i dílčí úprava spisovné normy byla na Moravě přijímána za poslední více než půlstoletí s averzí, často přímo jako „popražáčťování češtiny“. Lze tudíž poměrně snadno dospět k rozmezí, kdy nějaká nová reforma spisovné normy češtiny prostě nebude na Moravě akceptována; podrží se používání staré normy, resp. dokonce přijde návrat k verzi meziválečné, která je na Moravě akceptovatelná mnohem více. Tedy k oddělení od aktuální spisovné normy češtiny by došlo jakoby cestou konzervativizmu, nikoli nějakým revolucionářským formováním nového jazyka. Otázka názvu takového jazyka je druhotná.
Zejména by se však nemělo zapomínat na podstatu připomínky paní Dory Müller: Důležitá je přijatelnost určitého jazykového útvaru; naopak formální jazyková správnost je nepodstatná až bezvýznamná.¹¹ Právě to už musí jazykovědci začít respektovat.¹²
Jedna z největších rozporuplností jakožto stavba na stovkách předpokladů přichází s konstrukcí národa jako kulturněhistorického fenoménu. Proti tomu totiž stojí zkušenost, že kulturní (tím méně duchovní) dějiny se nerady nechávají vtěsnat do hranic národních celků, nejraději je vůbec nerespektují a expandují přes ně, jindy dokážou vybudovat vysoké bariéry uvnitř národních celků, jindy i úplně ignorovat „přirozený“ prostor.
Snaha dešifrovat předpoklady spojené s konceptem „národní kultury“ vede k celým sériím otázek; z nejpalčivějších stojí za zmínku: do jaké míry byl koncept národní kultury uměle vnášen do střední Evropy? Do jaké míry se odvíjel jako „pouhá obranná reakce“ na velkoněmecky profilovaný a zpolitizovaný koncept národní kultury, do jaké míry byl zároveň našimi činiteli usilovně opisován a s radostí přijímán? Vyhraněnou (přitom málo uvědomovanou) pozdní fází umělého a přímo násilného vnášení se stal stalinistický model „národní kultury“;¹³ stalinistický model ve skutečnosti znamenal programové uzamčení a programovou izolaci, izolaci obyvatel od přísunu „nevhodných informací“, od působení „nevhodných vlivů“, zároveň izolaci jednotlivých zemí sovětského bloku od ostatního světa a dokonce i od sebe navzájem. Jsou však důsledky rozkladu stalinistického modelu soustavně reflektovány?
V rovině blízce příbuzné je pak lehkomyslně kladen předpoklad, že kulturní homogenita¹⁴ je pozitivním jevem či dokonce pozitivní hodnotou. Stačí jen odkázat na fenomén „multikulturalismu“, což je dnes poněkud módní konceptualizace a profilace záležitosti, známé ve střední Evropě i některých jiných částech Evropy už po staletí. Vedle toho přirozený fenomén „přeshraničních regionů“ již dávno před vynálezem tohoto neologismu rovněž vedl k intenzívní kulturní výměně a znejasňoval kontury „národní hranice“ či „národního prostoru“; intenzívní kulturní transfery se dály i po podstatně delších diametrech. Během druhé poloviny 20. století působil multikulturalismus, stejně jako stále větší přeshraniční regiony, v západní Evropě mnohonásobně intenzivněji než kdykoli dříve; v devadesátých letech tato intenzifikace začala přeskakovat i do střední Evropy, nacházející se na východ od bývalé železné opony.
Další problémovou rovinou je otázka samozřejmosti existence České republiky. Je něčím více než zbytkovým státem po rozpadu Československa? Není vše jiné, co „významu České republiky“ či „podstatě České republiky“ připisuje publicistika, pouhou různě vrstvenou či různé maskovanou mytologií? Pak je Česká republika nutně pouze přechodným výtvorem.
V jednom rozměru tedy jako bychom mohli čekat ještě přinejmenším jednu etapu naplňování starého proroctví z počátku existence Československa; Československo jakožto centralizovaný stát nemůže přežít, protože není vůbec organizovatelné jako centralizovaná jednotka.¹⁵ Centralizované organizovatelné jsou nanejvýš Čechy v jejich historických hranicích; vedle toho se však už počátkem dvacátých let (mj. v kruzích, které se podílely na koncipování župního zákona¹⁶) objevila i úvaha, že ani Čechy – jinak vcelku kompaktní region – nejsou centralisticky organizovatelné, tím méně územní soubor, který by jejich hranice překračoval. Znovu se tato pochybnost (tj. ani Čechy nelze centralizované organizovat) vracela po druhé světové válce, např. v diskusích v ústavním výboru Ústavodárného národního shromáždění. Je tudíž nutno decentralizovat až do polohy skutečné samosprávy. V diskusích v našem právním myšlení (mj. i v těchto souvislostech) dozrála i koncepce samosprávy, která jako její základní rys
vyzvedá „svézákonodárství“ (jinak nejde o skutečnou samosprávu),¹⁷ spolu s dalším nepominutelným rysem, totiž finanční autonomií. Přitom však míra centralizace na území ČR nikdy nebyla tak vysoká, jak jí bylo dosaženo v devadesátých letech 20. století.¹⁸
Vedle tohoto historicky vleklého problému (ve skutečnosti ještě mnohem staršího, než sama existence Československa) stojí ještě nový rozměr, který zejména mladší generace jsou připraveny předložit jako účet k proplacení. Totiž fungování České republiky (pro některé resp. i strpění existence České republiky) jako pouhé čekárny na přestup do skutečné Evropy. Nezvládání tohoto úkolu¹⁹ je motivem k hledání cesty jinudy. (Již počátkem devadesátých let se dalo, byť zatím ojediněle, zaslechnout provokativně racionálně experimentální: „Nochmals eine Wiedervereinigung!“)
Bude-li se hromadné profilovat například představa „tento stát je viníkem nenaplnění mých životních očekávání“ či „tento stát je viníkem mé svízelné sociální situace“, potom formování nějakého kolektivního vědomí ať už s etnickými či regionalistickými rysy se stává velmi pravděpodobnou variantou. Otázku, co s tím, pak nelze stavět v rozměru: „Co s takovými lidmi?“ Východiskem je otázka „Co s takovým státem?“, polohovatelná, přirozeně, velmi různorodě.
Jako ponaučení o nepochopení, vrtkavosti a posunech vědomí, může sloužit případ Společnosti pro Moravu a Slezsko. Pro vývojovou etapu roku 1968 bývá chápána neadekvátně jako pouhé regionalistické hnutí, v lepším (avšak stále nepřiměřeném) případě jako hnutí za správní reformu, resp. za vytvoření modelu, který přinese plnou samosprávu Moravy a Slezska, resp. autonomii či „trializaci“. Ve skutečnosti měla Společnost širší záběr, resp. i jiný hnací motor. Primárně totiž šlo o hnutí za občanskou společnost. Mj. jedna z vedoucích osobností Společnosti, již při jiné příležitosti zmíněný Vladimír Kubeš začal pracovat na návrhu celé nové ústavy, která daleko překračovala rámec toho, čemu se tehdy říkalo socialismus s lidskou tváří; mj. se řada zásadních námětů přebírala z nekomunistických návrhů ústavy z let 1946 a 1947, včetně hledání garancí práv individua, garancí právní bezpečnosti občanů atp. Právě v tomto rozměru se derivoval i požadavek skutečné občanské samosprávy. Odpor proti „dvojfederaci&
#8220; byl pak především výrazným odporem proti bolševickému modelu federace (který se ostatně po roce 1970 stal quasifederací, ve skutečnosti opět přísně centralistickým výtvorem). Vývoj po listopadu 1989, jak se profiloval v pražských institucích, signalizoval ignorování principu skutečné občanské samosprávy. Vyprovokoval pak k výraznému celkovému posunu Společnosti pro Moravu a Slezsko, mj. k fenoménu charismatického vůdce²⁰ a k dalším proměnám a politickým štěpením. Vývoj není skončen.
Další snadno problematizovatelnou záležitostí je se samozřejmostí kladená teze, že Morava byla a je nejvíce otevřena právě vůči svému západnímu sousedu. Neplatí to po dlouhá staletí pouze pro její nejzápadnější pohraničí? Jaká míra otevřenosti se dá určit vůči východnímu sousedu Moravy? A nebyla větší (a „přirozená“) míra otevřenosti dosahována spíše vůči jižnímu a severnímu sousedu Moravy? Jednou z hlavních evropských obchodních magistrál (a jedinou procházející přes území dnešní ČR) byla přibližně poledníková trasa Vídeň-Brno-Olomouc-Vratislav (jako prostřední úsek trasy Jadran-Balt); od gotiky po 20. století fungovala rovněž jako kulturní magistrála. A dnes v klíčových programech Evropské unie figuruje technická obnova a provozní intenzifikace právě této magistrály (ve verzi Terst-Vídeň-Katovice-Gdaňsk).
Namísto závěru se vnucují další otázky, mezi nimi: Jak daleko můžeme jít v úvahách o historické kontinuitě, a to i v rámci pouhého 20. století? Jaká je v našem prostředí (a zejména v politických špičkách) schopnost reflektovat proces přerušované kontinuity a prvky naprosté diskontinuity? Jakou proměnlivost přinášely a přinášejí dějinné zlomy pro způsob identifikace jednotlivců (a jednotlivých vrstev společnosti) s národem? Pro 20. století zejména zlomy 1918, 1938/39, 1945, 1968, 1989 (a dále?)? Jak jsou ostatně sami historikové schopni reflektovat, že v přípravných jednáních o Saintgermainské smlouvě byla jakožto nemístná fikce smetena se stolu teze o kontinuitě někdejšího státu české koruny s nově vzniklým Československem?²¹
Ve skutečném závěru pak nutno znovu podtrhnout krajní individualizaci způsobu identifikace se s národem, danou zejména konkrétní kulturní profilací individua, s proměnlivostí v čase. K tomu se druží i prvky diferenciace sociální, diference podle územních celků atp. A naopak velké diference nacházíme i mezi jednotlivými národy.²² Ignorovat či obcházet tento stav je nesmyslné, někdy přímo nebezpečné, s nevypočitatelnými následky. Při pokusech o poznávání takové skutečnosti lze podnikat určité statisticky vážené průměry. Historikové pak obvykle sledují, kdo měl momentálně nejsilnější hlas; k tomu jen nezapomínat proč, dále nezapomínat, že to není skutečný hlas celku.²³
—————————————————————————————–
Poznámky:
1 Heine, Heinrich: Werke. 2. Berlin-Köln 1962, s. 752-753.
2 Následně jsou falešné vyvozovány další důsledky, jednou ze sebeklamu, jindy i ze zlé vůle.
3 Výrazně například už u marburské školy novokantovství, zejména u Hermanna Cohena, ještě koncem 19. století postupně i v dalších filozofických střediscích, až třeba po petrohradskou školu kriticismu Alexandra Vveděnského.
4 Tak tvrdé formulace jsou zcela pochopitelné pro ta území a příslušně ideologie či režimy, pod jejichž střechou byly představy o jednotě národa jakožto organického celku (v jednotě jeho minulosti, přítomnosti i budoucnosti) konstruovány a vnucovány stále zřetelněji jako naprostý protipól vůči suverenitě rovnoprávných individuí.
5 Jen některé rozměry, jako Kopeckého zoologický antisemitismus, byly už pozapomenuty.9 Jako příklad několik čísel ze dvou dílčích rovin, čísel čerpaných z nejnovějšího svazku Historického místopisu Moravy a Slezska (Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, sv. 15. Olomouc 2000.) pro region Těšínska.
Jednou z rovin je nesoulad základní demografické křivky s údaji o národnostní příslušnosti. Obec Svibice jako typ obce s kontinuálním dynamickým růstem obyvatelstva v bezprostředním sousedství města (s německou většinou) vykazovala při sčítáních v letech 1880, 1900, 1910, 1921 a 1930 postupně podíl českého obyvatelstva 1,3%, 2,6%, 1,7%, 31,3%, 28,8%, národnost polská naopak 75,3%, 67,1%, 65,3%, 17,5%, 21,1%; národnost německá se příliš neměnila (mírně přes dvacet procent), národnost „jiná“ pak rovněž překvapuje v rozkmitu: 3,5%, 8,2%, 3,0%, 27,5%. 9,4%. Obec Dolní Těrlicko představuje typ obce s kontinuálním přirozeným přírůstkem obyvatelstva, úměrně poloze na pomezí průmyslového regionu; česká národnost zde představovala postupně 0,0%, 0,0%. 0,0%, 62,0%, 43,8%, polská národnost 97,8%, 99,1%, 99,0%, 32,7%, 54,4%. Jiným typem by byl Horní Žukov jako obec demograficky stagnující na okraji průmyslového regionu, výsledek je však obdobný – národnost česká postupně: 0,5%. 1,0%, 0,0%, 65,8%, 36,8%,
národnost polská: 96,5%, 96,2%, 98,5%, 19,2%, 56,6%; národnost „jiná“ obdobné jako ve Svibicích s velkým výkyvem roku 1921, při stálém podílu německé národnosti (kolem 2,5%). Dolní Tošanovice pak představují typ podhorské obce, ležící mimo bezprostřední dosah industriálního regionu, s kontinuálním velmi povlovným demografickým poklesem (za uvedených 50 let z 856 na 713 obyvatel); podíl české národnosti se proměňuje: 82,7%, 63,8%, 62,6%, 92,3%, 84,2%, podíl polské: 13,8%, 34,5%, 36,8%, 3,6%, 10,4%.
Druhou rovinu představuje nesoulad mezi deklarovanou národností a hlasy odevzdanými ve volbách pro politické strany podle národního principu. Ve Svibicích při sčítání v roce 1930 bylo 21,13% obyvatelstva německé národnosti, přičemž ve volbách roku 1935 volilo SdP 19,09% voličů, ostatní německé strany 5,18% voličů. V Těšíně bylo 30,97% německého obyvatelstva, SdP volilo 33,53% voličů, ostatní německé strany 15,70% voličů. V Jablunkově bylo 6,76% německého obyvatelstva, přičemž SdP volilo 10,82% voličů. A to je ještě zapotřebí vzít v úvahu příslušný, ve výše uvedených číslech nezahrnutý podíl německého obyvatelstva volícího KSČ! Nejde jen o kritické volby roku 1935; v Dolním Žukově r. 1930 bylo 2,16% německého obyvatelstva, přičemž r. 1929 volilo BdL 10,63% voličů. (Vypočteno podle Bartoš, J. – Schulz, J. – Trapl, M.: Historický místopis, 15, s. 122, 125, 128, 132, 133, 139, 157-158.) (moje poznámka: SdP = Sudetendeutsche Partei, BdL = Bund der Landwirte)
7 Resp. jako konstrukce platné vždy jen pro jediný národ (přesněji však jen pro jeho část, která má momentálně rozhodující váhu), jen v krátkém časovém úseku a za splnění právě oněch stovek předpokladů, které se však při bližším ohledání zčásti stejné prozradí jako nesplněné, zčásti dokonce jako nikdy nesplnitelné.
8 Zde stojí za připomenutí právě postoj brněnské právní školy. Jeho krystalizace byla dovršena těsně po druhé světové válce, zejména v díle nejvýznamnějšího Weyrova žáka Z. Neubauera, definicí: „Národ je dán vůlí být národem.“ Srov. Neubauer, Zdeněk: Slovensko v nové ústavě. ČPSV 28, 1946, s. 115 (následně v dalších Neubauerových dílech, než byl umlčen). Jakékoli jiné atributy jsou náhodné, nesmyslné je i tázaní se po nějaké zralosti. Vůle buď je, nebo ještě není, anebo už není.
9 Tj. mimo rovinu vědomí individuí, týkajícího se vztahu k národu.
10 Tj. kulturní hodnota pozdějších literárních výtvorů už je naprosto indiferentní vůči jejich původní české jazykové verzi.
11 Lze ještě jedovatě poznamenat: Jazykové správnější variantou vůči Čechie je Čechárna.
12 Ke zpytování svědomí toho ostatně mají více. Mezi zvlášť výbušné záležitosti patří jejich podíl na rozšíření v našem prostředí onoho fenoménu, jemuž se v zapadni Evropě říká jazykový rasismus.
13 S proslulým dnes již směšným přívlastkem „nacionální formou a internacionálním obsahem“.
14 Resp. kulturně jazyková homogenita.
15 Připomenout je vhodné alespoň Ludwiga Spiegela, teoretika státu a práva evropského formátu, zejména jeho studii: Spiegel, Ludwig: Mährens staatsrechtliche Stellung. Tagesbote. Beilage der Jubiläums-Ausgabe 1850-1925. Tagesbote, 1925, 550, 29.11.1925.
16 Tj. kolem Jiřího Hoetzela.
17 Opakovaně zvl. v dílech Františka Weyra.
18 Tuto etapu centralizace lze chápat i jako důsledek vědomí dočasnosti České republiky.
19 Resp. přímo programové ignorování v letech 1993-1997.
20 Ještě mnohem výraznější případy však vzápětí vykrystalizovaly v ODS, HZDS a RSČ.
21 Kdežto Polsku byla analogická teze přiznána.
22 V rozměru výhledu do minulosti a budoucnosti nemá pak smysl klást pro moravanství stejné parametry, které byly kdysi naplňovány češstvím. Opisování se neosvědčuje; toho českého nepovedeného opisování od němectví (tak zapíraného) bylo víc než dost. Zároveň velká část češství byla ztracena tím, že kladení němectví jako protipólu či přímo nepřítele se vytratilo.
23 Jiné rozměry nadhozené problematiky srov. Goněc, Vladimír: Nationale Streitigkeiten und Konflikte – Unvermeidlichkeit oder Gesetzmäßigkeit im mittel – und osteuropäischen Geschehen? In: The Legacy of the Past as a Factor of the Transformation Process in Postcommunist Countries of Central Europe. Prague 1993, s. 197; týž: Od „vědeckého komunismu“ k „vědeckému nacionalismu“? In: ČsHR, 1999, s. 357; týž: Národní dějiny – „politickovýchovný“ účel, (pokleslá) beletrie či předmět kritické vědy? In: ČsHR, 2000, s. 39.