Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 6

Národ moravský nebo český?

(Obsah knihy zde)

NÁROD MORAVSKÝ NEBO ČESKÝ?

Horkého letního dne 7. července 1839 přijel do Brna z Vídně po nově vybudované železnici první vlak.1/ Jmenoval se Bucefalus – stejně jako zamilovaný kůň Alexandra Velikého – a jeho příjezd vzbudil v moravském hlavním městě mimořádný ohlas. Všechno, co s ním souviselo, neslo pečeť výjimečnosti: vysoký komín lokomotivy, chrlící hustý, černý kouř se žhavými jiskrami, vagóny nepříliš sice pohodlné, ale do té doby nevídané, uniformy železničních zřízenců, prostě všechno. Příjezd vlaku uvítaly zástupy Brňanů s velkou zvědavostí a jejich zájem dlouho nepolevoval. Nádraží se stalo na řadu měsíců místem, kam se chodili po dobrém nedělním obědě spořádaní otcové rodin dívat, když chtěli zažít něco vzrušujícího. Nelze se jim ani divit; šlo o událost opravdu výjimečnou. Nejenže hřmotící a čoudící stroj vyvolával v obyvatelích Brna příjemný strach a skutečný úžas, neboť oni – stejně jako obyvatelé měst a dědin, jimiž dráha vedla –
ještě nikdy nic podobného neviděli, a navíc jim umožnil těsnější kontakt s hlavním městem monarchie a definitivně odstranil izolaci Moravy od ostatního světa.
Několik měsíců používala nový dopravní prostředek celá řada cestujících jen proto, aby tuto novinku vyzkoušeli. Mezi prvními, kdo si na Bucefala koupil jízdenku, byl i slovenský vlastenec Jozef Miloslav Hurban. Vlak, do kterého nastoupil, vyrazil 8. července 1839 o půl osmé ráno z Vídně. Nedočkavý Hurban zvědavě vyhlížel z okna a prohlížel si moravskou krajinu.

[<81]

Cestu si navíc zpříjemňoval rozhovorem se svým přítelem a „spolucestovatelem vysoce učeným“ panem Mastišem. Není divu, že jej docela překvapilo, když krátce před jedenáctou hodinou pan Mastiš řekl: „Zdrávo budiž nám, ty milé město moravanské.“ Dorazili do cíle cesty, vlak zastavil v Brně.
Hurban vystoupil na peron a nestačil se divit. „Co to za množství lidu? Co ty korouhvičky a šátky nám v ústrety vlající? Co to za svátek, co za slavnost?“
Po malé chvíli pochopil: „Toť jsou zástupové zvědavých Brňanů, spanilých Brňanek a množství lidu pospolitého na hradbách brněnských a na vršku utěšeném Františkově.“ Včerejší zážitek jim nestačil, dnes se tedy přišli na vlak podívat znovu.
Jozef Hurban, tehdy teprve dvaadvacetiletý mladý muž2/ kypící zdravím a životní energií, byl slovenským vlastencem, nadšeným myšlenkou slovanské vzájemnosti. Své druhé jméno – Miloslav – jež mělo vyjadřovat jeho vznešené pocity, si zvolil ve svatém vytržení pod zříceninami památného Děvína, vypínajícími se nad velebným tokem Dunaje. Výlet do Brna nepodnikl z pouhé zvědavosti – stalo se první zastávkou na jeho cestě napříč Moravou a Čechami, jíž chtěl doplnit své vzdělání a povzbudit národní uvědomění. Zanechal nám o ní působivé svědectví v knize nazvané Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách 1839, která poprvé vyšla tiskem o dva roky později v Pešti. Z ní si můžeme udělat poměrně přesnou představu o tom, co jej při putování zaujalo, čemu přikládal význam, co viděl a co prožil.
Je sympatické, že jako první mu padly do očí „krásné, sličné, okrouhlo-tvárné, bystro-hledné Brňanky“, o kterých mluví v superlativech jakožto o „spanilých dcerách statného kmene moravského: okroulilost, jarota, zrak bystrý, oči černé, vlasy kaštanové, výraz a důstojenství v celém chování – toto všecko… činí nás pyšné na ně“.
A pak již rychlým krokem směřoval k restauraci Bílý Kříž, o níž – jak podotýká – „všelico dobrého slyšel“. S panem hospodským, nepochybně bodrým mužem zakulaceného bříška a tváří dobrým jídlem a pitím ruměných, se pokoušel jako uvědomělý

[<82]

vlastenec zapříst ušlechtilou debatu; ten jej však odbyl zkrátka.
„Mladý pane,“ řekl mu, Já neumím ani slovensky, ani česky, ale jen moravsky!“ a tím nepochybně pokládal otázku své národnosti i vlasteneckého uvědomění za vyřešenou, neboť nic složitého v ní nespatřoval.
Hurban ke svému příjemnému překvapení zjišťoval, že Brno je daleko méně německé, než se obecně tradovalo: „Co se týče národnosti naší (zde měl na mysli národnost slovanskou), tato má již i v Brně vpuštěné kořeny. Třída zvláště městská probuzuje se ze dne na den více a více k životu národnímu. Móda odnárodňování jako móda pomalu zaniká a národ ku starým, přirozeným, nezměněným a čistým obyčejům se přinavracuje.“
A s touto skutečností se setkal takřka všude, kam během své cesty Moravou přišel. Hluboce na něj zapůsobila návštěva Vranova u Brna, kde se zastavil „v hostinci u dříčné Moravanky“, jejíž sedmnáctiletá dcera se mu představila jako moravská vlastenka. Hurban, jak měl ve zvyku, se snažil v rozhovoru s ní zjistit, jaký je stav národního uvědomění v okolních obcích. Ptal se jí, zda se tu pořádají bály a plesy a jakým jazykem se na nich hovoří.
„Ach,“ řeklo děvče rychle a zaníceně, „nalézají se arci někteří, co se za moravskou řeč stydějí, ale předce jsou jiní a jiné, co jen po moravsku mluvějí.“
„Právo! Pravé Moravanky, to je hezky!“ rozzářil se Hurban. „Saprlot, to je dobře, to je výborně! právo, právo!“ plesal, jak děvče horlí.
Cestou se přesvědčoval o tom, jak moravská národnost souvisí s katolickou vírou: v Rájci nad Svitavou, v Boskovicích, v Letovicích, v Nedvědicích, tam všude se setkal s tímto spojením, dotvrzovaným navíc živým kultem cyrilometodějským: sochy a oltáře zasvěcené slovanským apoštolům Velkomoravské říše nacházel během svého putování velmi často.
Lidé, s nimiž hovořil, mu pochopitelně odpovídali česky: Hurban jejich jazyk charakterizoval jako „nářečí česko-slovenské“. Oni sami ale byli přesvědčeni, že hovoří moravsky, svoji

[<83]

řeč pokládali za řeč moravskou a nikoli za českou. Hurban to dosvědčuje na několika místech. V Rošci, malé vesničce nedaleko Nedvědic, potkal například „jednoho zdejšího statečného Moravana“ a dal se s ním do řeči. Když mu řekl, že přichází až z Uher, divil se rolník velice a řekl mu: „Tožť vy, pane, dobře mluvíte po moravsku!“
Nicméně i ti, kdož s ním hovořili a kdož by se asi nesmírně podivili, kdyby jim řekl, že mluví česky a ne moravsky, si byli vědomi své sounáležitosti s českým národem, s Českým královstvím a s Prahou. Cestou z Boskovic do Letovic se Hurban dal do řeči s jedním rolníkem, pracujícím na poli, mužem – jak podotýká – asi čtyřicetiletým. Poznal v něm vlastence a potěšilo jej, že se velmi rozhorloval nad „pokažeností času“, projevující se tím, že podle jeho názoru stále přibývá lidí, „jenž se stydějí po moravsku mluviti“.
„Ale,“ řekl nakonec Hurbanovi optimisticky, „to přece musí přijíti ke splnění, co se v té písni o Češích předpovídá.“
„V jaké písni, co se tam předpovídá?“ zpozorněl Hurban.
„Hm, já ji celou neumím, nebo jsem ji zapomenul, a je kromě toho dlouhá,“ ostýchal se muž.
„Ale no tak, vlastenče, aspoň kousek, aspoň co vám v paměti zůstalo,“ zkoušel to slovenský poutník zvědavě.
Muž se nechal po chvíli přemluvit a „věštícím hlasem“ mu zazpíval píseň, jež končila slokou:

„Obrazu pozlaceného,
Na štítu vyzdviženého,
V kostele Teynským,
Má voda dosahovati
A Prahu vytopiti.“

Když dozpíval, promluvil vážně: „To se musí státi, co jsem tu říkal. Ale Praha nepřijde ke své staročeské slávě dříve, než se hodně očistí od Němců.“3/
Z citovaných postřehů Jozefa Miloslava Hurbana jsou zřejmé dvě věci: ještě koncem třicátých let 19. století byl mezi obyvateli Moravy obecně rozšířen pocit moravanství; většina slovanských

[<84]

obyvatel země se pokládala za Moravany a ne za Čechy, svůj jazyk chápali jako jazyk moravský a nikoli český. Na druhé straně však již byl v této době na Moravě prokazatelný stále sílící vliv české kultury, českého národního obrození, stejně jako pocit sounáležitosti Moravy s Čechami a Hurban se i s ním během cesty setkával.
Obě tyto skutečnosti si protiřečily – vědomí moravského původu mělo v lidech hluboké zázemí a bylo pro ně něčím zcela přirozeným. Hurbanovo líčení ukazuje, že moravanství mělo v první polovině 19. století nepochybně etnický charakter a slovanští obyvatelé Moravy se tehdy cítili být svébytným slovanským kmenem. Pocit sounáležitosti se slovanským obyvatelstvem Čech se u nich naproti tomu prosazoval jen pozvolna, ale zato vytrvale.
„Moravanství“ obyvatel markrabství, často záměrně kladené do kontrastu vůči „češství“, mělo historické kořeny, které nelze pominout. K jeho vytváření přispíval historický vývoj předchozích staletí, projevující se již ve 12. století vznikem Markrabství moravského, jež bylo někdy spojeno osobou panovníka s Královstvím českým, někdy však také nikoliv. Rozdílný vývoj moravské politiky za husitských válek i v počátečním období stavovského povstání toto vědomí jen posiloval, stejně jako proces centralizace, nastoupený Habsburky po bitvě na Bílé hoře, jenž vedl k dalšímu oslabení vzájemných vazeb Moravy a Čech. Vytvořením spojené česko-rakouské dvorské kanceláře v roce 1749 získala Morava po stránce správní rovnocenné postavení s ostatními korunními zeměmi v Rakousku a s Čechami neměla od té doby už žádné administrativní spojení. Tato úřední oddělenost nepochybně oslabila na Moravě vědomí přináležitosti k zemím Koruny české a rozhodně nepřispěla k vytváření pocitu nacionální sounáležitosti
se slovanským obyvatelstvem Čech. Nacionalismus – jakkoli nám Hurban ve svém svědectví jeho existenci ukazuje4/ – zůstával stále ještě omezen na nepočetnou vrstvu obyvatel země.
Morava byla navíc od Čech oddělena i hospodářsky: například až do roku 1756 měla vlastní systém měr a vah, odlišný od

[<85]

českého, a až do roku 1775 ji od Čech oddělovala úplná celní hranice.
Zatímco etnicky založené moravanství bylo podmíněno příslušností ke slovanskému či moravskému jazyku, existovalo navíc ještě zemské vlastenectví, dané příslušností k Moravě bez ohledu na jazyk, jímž její obyvatelé hovořili. Nositeli této ideje byli především příslušníci šlechty a nejednalo se pouze o nějaké moravské specifikum. Pocit zemského vlastenectví se vyhraňoval jednak ve vztahu k ostatním korunním zemím, jednak však i ve vztahu k centrální moci, k panovníkovi, k Vídni, a směřoval především k upevnění autonomie každé z nich a k potvrzení jejích práv a výsad.5/
Symbolem a vlastně ztělesněním moravského zemského vlastenectví byl zemský sněm Markrabství moravského, jediný orgán na Moravě, na němž se mohly projednávat politické otázky. Jeho existence a jeho činnost dodávala zemi na vážnosti a vůbec nevadilo, že byl vůči vídeňským centrálním orgánům slabý, někdy až nemohoucí. Svou činností mohl výrazně přispět ke zvýšení sebevědomí obyvatel země, k uvědomění si vlastní důležitosti, k posílení zemské svébytnosti. Tyto tendence nabyly na významu zvláště počátkem 19. století, kdy se objevovaly snahy o založení nových kulturních a vědeckých institucí, které měly přispět ke zvelebení zemí v nichž vznikly, a tím také k posílení jejich postavení v říši.
K prvním institucím, které takto byly založeny, patřila zemská muzea. Nejstarší z nich vzniklo v roce 1812 ve Štýrském Hradci z iniciativy a díky mimořádnému úsilí mladšího bratra panujícího rakouského císaře Františka I., arcivévody Jana, za přispění štýrského zemského sněmu.
Vědecký a vzdělávací program nového ústavu byl do té míry inspirující, že brzy vzbudil ohlas i v jiných zemích monarchie. Tou první se stala Morava. A protože v jejích hranicích nežil žádný z arcivévodů, který by se tohoto úkolu chtěl ujmout, chopili se jej moravští stavové sami. Z iniciativy představitelů Moravsko-slezské společnosti pro povznesení orby, přírodoznalství a vlastivědy Hugo starohraběte Salm-Reifferscheidta, který byl

[<86]

jejím předsedou, Josefa hraběte Auersperga, nejvyššího komořího zemského v Markrabství moravském, a Antonína Bedřicha hraběte Mitrovského, gubernátora Moravy a Slezska, který byl současně protektorem této společnosti, přišel na svět projekt na zřízení národního muzea pro Moravu a Slezsko.
Lásku k vlasti podporovati znalostí vlasti,“ zdůraznili organizátoři muzea v programovém prohlášení svou hlavní snahu. „Morava zaostává za ostatními provinciemi Rakouského císařství“ pokračovali, „a v minulých staletích vždy jen následovala osudy české mateřské říše, s níž sdílela okamžiky slávy i potupy, jako člun vydaný na pospas vlečné lodi, kterou sleduje v závěsu.“ Ve zřízení muzea spatřovali jeden z prostředků, jak přispět ke zlepšení situace na Moravě i jejího postavení v monarchii.6/ Moravské zemské muzeum ostatně nebylo jedinou vědeckou a vzdělávací institucí tohoto druhu: v roce 1839 vznikl ze stejných důvodů také Moravský zemský stavovský archiv, jehož prvním správcem se stal Antonín Boček, vydavatel díla Codex diplomaticus nec non epistolaris Moraviae (Olomouc 1836).7/
Zemský patriotismus moravské šlechty někdy nabýval ostře protičesky vyhraněného charakteru. Svědčí o tom například slova moravského gubernátora Antonína Bedřicha hraběte Mitrovského, člověka neobyčejně vzdělaného, určená Antonínu Bočkovi. Zrazoval moravského archiváře před spoluprací s Františkem Palackým a s Čechy vůbec: „…jeť Morava samostatnou provincií a na Čechy nepotřebuje bráti žádných ohledů“ napsal mu výstražně.8/
Vztahu pojmů „Moravan“ a „Čech“ a tomu, jak se promítal také do jazykové oblasti, se věnoval ve své dnes již klasické studii Dějiny t. zv. moravského separatismu roce 1909 literární historik Miloslav Hýsek.9/ Domnívá se, že slovo „moravský“ nahradilo dřívější slovo „český“ nikoli z vědomé snahy budovat opozici proti Čechám, „nýbrž z nedostatku národního vědomí, který zaměňuje pojem země za pojem národa“. Proto, soudí Hýsek, slovanští obyvatelé Moravy označovali svoji řeč za jazyk moravský a nikoli za český, přestože byla totožná s jazykem, jakým se hovořilo v Království českém.

[<87]

Tento stav umožňoval především celkový úpadek českého jazyka, k němuž došlo v období protireformace, v 17. a 18. století. Čeština tehdy neprocházela žádnou kultivací, nikdo nevyvíjel snahu stanovit její normu, závaznou pro vzdělané uživatele a zejména pro učitele. Jeden z moravských vzdělanců první čtvrtiny 19.
století Tomáš Fryčaj si stěžuje právě na ty, kdož měli učit novou generaci: „…on (učitel) jest právě ten šantročník, který z nedostatku příslušné umělosti v pocvjčování (a) v psaní všecky své chyby na dítky přenáší.“10/ Je skutečností, že jak na Moravě, tak v Čechách se české děti učily své mateřštině na té úrovni, na jaké ji zvládali jejich učitelé, se všemi chybami a nedostatky, jichž se dopouštěli oni. A ty byly nemalé, neboť jejich vědomosti byly nevelké. Proto také češtinu už na školách označovali všelijak: na Moravě ponejvice jako řeč moravskou, někde však i jako řeč slovanskou.
Teprve Josef Dobrovský zahájil opět proces zušlechťování českého jazyka; studoval jej podrobně, snažil se stanovit obecně platné zásady, jimiž se měl jeho vývoj do budoucna dále ubírat. Dobrovský stál na začátku dlouhodobého procesu a platil za nespornou autoritu. Většina českých vzdělanců jeho snahy přijímala a pravidly, jež formuloval, se řídila. Navázala na něj celá řada dalších autorů, kteří s větším či menším úspěchem pokračovali tam, kde skončil. Nová jazyková kultura se pozvolna promítala do psaní českých novin a časopisů a postupně pronikala i do knih. Jejich prostřednictvím se pak ještě pomaleji prosazovala i na Moravě. Že i zde byl o český tisk zájem, nám znovu dosvědčuje Jozef Miloslav Hurban. Ve Velkém Meziříčí například navštívil kavárnu, jejímž majitelem sice byl „horlivý Moravan“, ale vedle německých časopisů měl již jen tisk importovaný z Čech – Květy, České noviny a Včelu11/, že by zde měl k dispozici noviny vydávané v moravském jazyce, to slovenský poutník
nepřipomínal. Ostatně ani nemohl, protože tehdy žádné nevycházely.12/
Většina z Dobrovského následovníků žila a pracovala v Praze. Péči mateřskému jazyku však věnovali i někteří z těch nemnoha českých vzdělanců, kteří žili jinde než v hlavním městě Království českého. Také oni si činili nárok na akceptování a

[<88]

obecné přijetí svých myšlenek; ne vždy se však setkali s pochopením.
Zcela výjimečné místo v procesu kodifikování novodobé češtiny zaujímá snaha doplnit ji moravismy, ať již v oblasti slovní zásoby či gramatiky. Někdy byly právě proto interpretovány jako snaha položit základy samostatného moravského jazyka. Zejména pražští vlastenečtí pracovníci v těchto pokusech spatřovali úmysl vytvořit zvláštní řeč, jíž měli hovořit Slované žijící na Moravě, řeč odlišnou od češtiny. Paradoxně k jejich iniciátorům patřili rodáci z Čech: František Dobromysl Trnka, který pocházel z Humpolce; narodil se tam v roce 1798 a na Moravu se přistěhoval koncem dvacátých let 19. století. Zpočátku se uchytil v Brně jako soukromý učitel češtiny. Druhým byl Vincenc Pavel Žák, či také Ziak, jak sám své jméno psal. Ten se narodil roku 1797 v Úsobí u Německého Brodu a na Moravu přišel již jako student, sblížil se s touto zemí a pokládal ji za svou novou vlast.
Podrobnější rozbor však ukazuje, že označování jejich filologických snah za „moravský jazykový separatismus“, jak se dosud dělo, je nepřesné a do značné míry k oběma nespravedlivé. Šlo jim totiž o něco úplně jiného, než o konstituování nového, svébytného dorozumívacího prostředku pro obyvatele Moravy, byť svůj navrhovaný výtvor nazývali „jazykem moravským“. Jedním dechem však hovořili také o „jazyku moravsko-slovanském“, a toto označení bylo asi blíže pravdě.13/
Trnka své jednání zdůvodňoval obavami o národní uvědomění obyvatel Moravy. „Nebudou-li čeští spisovatelé více dbáti moravsko-slováckých forem, jest obava, že v Moravě němčina všech, i rolníků navždy posedne. Ale naši klassikohájci zrovna na újmu své krajiny a jazyka jednají“ stěžoval si 10. března 1830 v dopise Hankovi. Jeho snaha se však nesetkala s úspěchem a Trnka sám se jí postupně vzdal. O pouhých pět let později, 9. března 1835, si Hankovi stěžoval, jak je mu „velmi líto, že Pražané na mne zanevřeli… Co jsem učinil,“ pokračoval, „dálo se z vlastenecké lásky, aby duch národní se rozhorlil a jazyk náš více se zdokonalil… Jáť obětoval život svůj a všechen osud češtině, zakusil tolikerých protivenství proti svému národu, a za

[<89]

to všechno od spojenců na místo uznalosti jsem pronásledován.“14/
Ziak, který obdobné snahy vyvíjel o něco později, se zase netajil úmyslem přispět svým lingvistickým výtvorem ne ke konstituování svébytného moravského národa, nýbrž k překonání česko-slovenské jazykové roztržky, jež se právě v této době začala projevovat. Moravské dialekty chápal jako prostředníka, ležícího na půli cesty mezi jazykovým územ vycházejícím z nářečí středočeského, a územ, beroucím si za základ nářečí středoslovenské.
Kromě Žákova a Trnkova díla představovala nejvážnější pokus o vytvoření moravského jazyka snaha Václava Stacha, profesora na teologické fakultě olomoucké univerzity, jehož separatistické tendence však podmiňovalo především osobni nepřátelství k Josefu Dobrovskému, kdysi oddanému příteli, vůči němuž chtěl nyní stát v opozici v každém směru. A to rozhodně nebyl ten nejlepší důvod, ale ani základ pro konstituování nové národní řeči Moravanů.
Proti Trnkovým a Žákovým snahám se rozhodně ohradil historiograf Království českého František Palacký. V roce 1832 zveřejnil na stránkách Časopisu Českého musea článek Posudek knihy p. Trnky „O českém jazyku spisovném“, v němž podobné snahy jednoznačně odmítl. Jakkoli tehdy ještě jeho renomé nebylo takové jako později, když napsal své Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, přece jen jeho názor znamenal hodně. Tehdy teprve čtyřiatřicetiletý Palacký se pozvolna stával autoritou v českém vědeckém životě a jeho hlasu začínali naslouchat i čeští politikové, především z řad šlechty.
Palacký se nikdy netajil svým přesvědčením, že v Čechách i na Moravě, jakkoli jde o země s odlišným historickým vývojem a státoprávním postavením, žije jeden český národ a všechny pokusy o jeho rozdělování odmítal. Palackého kritika byla sice nesena čistě z hlediska filologického, současně však odrážela snahy pražské inteligence udržet si v českém národním hnutí řídící postavení. Jeho stanovisko vedlo mimo jiné k tomu, že se také ostatní moravští obrozenci postavili proti Trnkovým a Žákovým

[<90]

snahám, a tím přispěli k jejich nezdaru. Někteří z nich, například František Cyril Kampelík, se sice i později snažili o prosazení některých moravismů do spisovné češtiny, ale ani oni se nesetkali s úspěchem.
K neobyčejně významným autorům, snažícím se prosadit alespoň něco z řeči Moravanů do spisovného jazyka českého, patřil Alois Vojtěch Šembera, shodou okolností opět Čech z království; narodil se ve Vysokém Mýtě. V roce 1830 přišel na Moravu, zamiloval si ji, našel zde nový domov a udělal pro ni obrovský kus práce, nejen na poli jazykovědném, ale i organizačním. O třicet let později, v roce 1860, napsal moravský historik Vincenc Brandl, že moravská mládež za to, čím je, musí děkovati především Šemberovi.
Před příchodem do Brna žil Šembera v Praze. Patřil ke skupině uvědomělých českých vlastenců, věnoval se českému divadlu, literatuře, studiu mateřského jazyka. A v této bohulibé činnosti pokračoval i na Moravě. Stykem s jejími obyvateli dospěl k názoru, že je třeba normu spisovné češtiny stanovit nejen na základě středočeského nářečí, nýbrž že je třeba přihlédnout i k dialektům moravským. „Jazyk sprostého Moravce, zvláště co se starých forem týká, mnohem je zachovalejší než jazyk český,“ napsal. „S neporušeností zachovala se u Moravanů také lepší pravidelnost, určitost a libozvuk.“ České tvary, pokračuje, méně libozvučné, „ucho Moravce i Slováka velmi uráží“. Proto prý žádají „všichni milovníci slovanštiny na Moravě“, aby se čeští spisovatelé vrátili ke staré jednoduchosti, obsažené v moravské řeči.
Není bez zajímavosti, že Šembera se dokázal pobytem na Moravě zbavit bohorovnosti a nadřazenosti, s níž do země přišel. Dokud žil v Praze – vysvětloval svému příteli Jaroslavu Langrovi již v roce 1831 – nemohl prý pochopit, proč se národní ruch na Moravě projevuje tak slabě. Nyní poznal příčiny, jež snad lze i odstranit. V prvé řadě je vidí v „jakési vkořeněné nechuti Moravanů k Čechům“, kteří již ve slově „Čechoslav“ vidí „Moravotupič“. Soudí, že zde by se dalo pomoci tím, že by se místo slova „český“ užívalo „čechoslovanský“, to by snad osten nepřátelství

[<91]

ulomilo. A pak vidí prostředek k odstranění této protičeské averze na Moravě právě v prosazení svého návrhu jazykové reformy: k získání moravského lidu je třeba užívat „čechoslovančiny gramatikou neporušené, tedy ze života lidu jak českého, tak moravského i slováckého“.
Ale ani Šembera se svými argumenty neuspěl. Jeho český oponent Jaroslav Langer mu ve své odpovědi píše, že uráží-li české „chci“, „chtěl“ atd. ucho Moravanovo, uráží zase moravské „chcu“, „chcel“ ucho Polabanovo a Vltavanovo. A tak Moravané, stejně jako Polabané či Vltavané musí upustit „k vůli všeobecnému jazyku českému od svých navyklostí“. Otevřená výměna názorů, k níž mezi Šemberou a Langrem došlo, stála na počátku dlouhé diskuse, dokonce velkého jazykového sporu, vedeného předními českými učenci se zastánci moravismů ve spisovném jazyce českém. Zasáhl do ní v roce 1832 i Josef Jungmann, který „některé z pánů Moravanů“ obvinil, že škodí mateřštině tím. že z ní chtějí udělat „jakousi valasko-hanácko-českou míchaninu“.
Proti snahám o konstituování svébytného moravského jazyka odlišného od češtiny se v roce 1846 vyslovilo i pojednání Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky, vydané zejména z iniciativy Jana Kollára a namířené především proti snaze Slováků o vytvoření vlastního spisovného jazyka; Moravané se svezli jaksi s nimi. Spis o potřebě společného jazyka prý udělal na Moravě „mohutný dojem“,15/ ačkoliv současně také zlou krev, že v něm je Morava zase opomenuta a zájem o ni je pouze okrajový.
Skutečnost, že se nepodařilo a vlastně ani vážně neusilovalo o vytvoření spisovné inoravštiny, patrně znamenala zásadní mezník v historickém procesu, směřujícím buď k tomu, že se slovanští obyvatelé Moravy stanou svébytným národem, nebo že se postupem času ztotožní s národem českým. I když existence vlastního jazyka nemusí vždy být podmínkou pro existenci národa, na Moravě tomu tak zřejmě bylo. Soužití slovanského a německého obyvatelstva v rámci země vyvolávalo pochopitelné střety a rozpory. S růstem nacionalismu, k němuž v průběhu 19. století docházelo, a především tlakem pangermanismu se slovanští

[<92]

Moravané cítili být stále víc ohroženi ve své existenci a zákonitě hledali pomoc a oporu u svých slovanských bratří v Čechách, s nimiž měli navíc společný jazyk. Jen o málo později, v roce 1848, tuto situaci přesvědčivě vyjádřil jeden z mála česky národně cítících příslušníků moravské šlechty, hrabě Sylva-Taroucca: „Moravané co Slované mají jen dvě cesty
před sebou: jedna vede k dobrovolnému odřeknutí se národnosti, k úplnému znemčení, druhá vede k pevnému sjednocení s Čechy, čímž před úplným poněmčením zachránění budou…
16/
Nicméně, i když ke snahám o jazykové odlišení slovanských obyvatel Moravy od obyvatel Čech vpodstatě nedošlo, a navíc skončilo neúspěchem dokonce i těch několik nesmělých pokusů o zapracování některých moravismů do spisovné češtiny, vědomí Moravanů o vlastní svébytnosti a odlišnosti od obyvatel Čech nepochybně objektivně existovalo. Hovoří o něm nejen Jozef Miloslav Hurban, jehož postřehy jsme si již připomínali, ale bez zábran o něm jako o existujícím faktu hovoří i jiní autoři.
Výjimkou nebyl ani onen František Palacký, odmítající tak kategoricky rozdělování českého národa, ať již později ve svých Dějinách, či nyní, ve svých pracech, publikovaných ve třicátých a čtyřicátých létech 19. století. Běžně píše o „Moravanech“ a dokonce i o „národě Moravském“, aniž by tím měl v úmyslu podporovat jakýkoli pocit moravanství či moravský patriotismus.17/ Tyto kategorie v době jeho života prostě existovaly a on je nemohl nebrat na vědomí. Naopak, sám se v úvodu k českému vydání svých Dějin v roce 1848 prohlásil Moravanem: „Oumysl můj byl odjakživa nerozlučovat co Bůh spojil a nedělat tam hrází, kde jich od přírody není; pevné zajisté mám o tom přesvědčení, že jsa rodem Moravan, jsem národem Čech.
A i když u obyvatel Moravy ještě po dlouhou dobu přetrvávalo vědomí vlastní odlišnosti, které bychom mohli nazvat pocitem moravanství, postupně se stále více ztotožňovali s myšlenkou, že oni i Češi v Království českém tvoří jeden celek, že jsou jedním národem, že jsou všichni Čechy. Češi z království je v tom navíc vědomě a soustavně utvrzovali a klíčící české uvědomění na Moravě posilovali: český obrozenecký spisovatel Jaroslav Langer

[<93]

již například v roce 1831 v časopisu Čechoslav píše, že Moravané jsou jen „oddělením českého národa“ stejně „jako Polabané, Sázavané atd.“.
Je třeba říci, že faktická totožnost českého a moravského jazyka vytvářela pro úspěch tohoto procesu optimální podmínky. Navíc vlastně až do roku 1842 na Moravě nevycházely česky psané noviny a časopisy. Kdo chtěl přesto číst český tisk, musel odebírat noviny vydávané v Čechách. Nelze se tedy divit, že čtenáři, seznamující se s událostmi v Čechách a v Praze mnohem podrobněji a rychleji než s událostmi, k nimž došlo třeba v Brně či Olomouci, a dočítající se pravidelně o novinkách v české národně uvědomělé společnosti, se s ní vnitřně ztotožňovali stále častěji, tím spíše, že v jejich prostředí dlouho neexistovala žádná platforma, ať již literární, společenská či politická, která by stejným způsobem umožňovala organizování moravského národního života.
Ostatně, takové tendence na Moravě počátkem 19. století ani neexistovaly. Nevystoupil zde veřejně člověk, neřku-li skupina lidí, kteří by si vytkli za cíl formulovat politický program moravského národa, odlišný od národa českého. Jistě, mezi slovansky hovořícími vzdělanci, působícími na Moravě, se často projevovala nedůvěra vůči Čechám a zejména vůči Praze: nejednou dostávala volný průchod žárlivost a jakási zakyslost, zatrpklost vůči království, ale nikdy se nedostala do té polohy, že by se vztah k obyvatelům České kotliny profiloval nepřátelsky.
Navíc se již od počátku 19. století na Moravu stěhovali příslušníci české inteligence z království, kteří zde zakotvili, našli zde domov i práci, a pochopitelně svým dílem působili k posilování moravsko-české jednoty, resp. k prosazování jednoty českého národa v Čechách i na Moravě. Tak například v této době mezi českými spisovateli na Moravě působí tito rodáci z Čech: Václav František Hříb (narozen roku 1760 v Hlinsku), František Dominik Kinský (narozen roku 1777 ve Slaném). Filip Neděle (narozen roku 1778 v Poličce), František Dobromysl Trnka (narozen roku 1798 v Humpolci), Vincenc Pavel Ziak (narozen roku 1797 v Úsobí u Německého Brodu), František Cyril Kampelík

[<94]

(narozen roku 1805 v Syřenově na Jičínsku), Alois Vojtěch Šembera (narozen roku 1807 ve Vysokém Mýtě) a František Matouš Klácel (narozen roku 1808 v České Třebové).18/
V odborné literatuře se často opakuje teorie, že moravské kulturní prostředí bylo na přelomu 18. a 19. století zaostalejší a méně vyvinuté než v Čechách. Při podrobnějším pohledu na situaci na Moravě však vidíme, že tomu tak není. Duchovní život a úroveň vzdělanosti zde naopak byla na svoji dobu vysoká: právě v Markrabství moravském vznikla první učená společnost v rakouské monarchii – roku 1747 byla v Olomouci založena Societas incognitorum, která sice existovala jen do roku 1751, ale stala se vzorem pro zakládání učených společností v jiných korunních zemích. Pod dojmem jejího působení vznikla v Brně roku 1770 již zmíněná Moravskoslezská společnost pro povznesení orby, přírodoznalství a vlastivědy, která přispívala jednak k dokumentaci poměrů v zemi, ale také a především k šíření obecně užitečných znalostí.19/ Od roku 1817 hrálo v životě země neobyčejně důležitou roli Moravské zemské muzeum Francisceum, vytvářející hodnotné sbírky přírodovědné, historické a umělecké, ale také bohatou knihovnu.
20/
Pominout nelze ani existenci a činnost univerzity, která měla pro kulturní a vědecký život Moravy zcela mimořádný význam: vznikla v roce 1581 v Olomouci jako Collegium nordicum, v roce 1724 při ní byla zřízena stavovská akademie. Stíhala ji však nepřízeň rakouských panovníků – procházela různými peripetiemi, její význam byl střídavě snižován – rozhodnutím Josefa II. například na pouhé lyceum – pak zase povyšován, až byla nakonec v roce 1860 zrušena úplně. Její stopa v moravské vzdělanosti však byla nepřehlédnutelná a byla jedním ze zdrojů volání po nové slovanské univerzitě na Moravě, jež se vzedmulo zejména v poslední třetině 19. a počátkem 20. století.
Rovněž moravští duchovní pěstovali vzdělanost a umění na vysoké úrovni. Olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf, stojící v čele arcidiecéze v letech 1819-1831, byl velkým milovníkem a podporovatelem hudby a přítelem Beethovenovým, jenž mu věnoval svoji Missa solemnis. Díky jeho podpoře doznala hudební

[<95]

kultura na Moravě velkého rozkvětu. Málokdo ví, že jiný kněz, opat rajhradského kláštera Josef Bonaventura Pitr, se zase úspěšně věnoval historickému bádání a že si osvojil moderní historiografické metody a nové pojetí této vědy. O výsledky své práce se dělil s příslušníky mladší generace a k jeho žákům patří mimo jiné i Gelasius Dobner, označovaný za otce novodobého českého dějepisectví. V Brně působil organizátor vědeckého života a průkopník moderních vědeckých přístupů Karel Kristián André a zejména vědymilovný opat František Cyril Napp,21/ který se postaral o to, že do hlavního města Moravy přišla řada dalších výjimečných osobností. Není tedy náhodou,
že ve starobrněnském klášteře jen o málo později působil Jan Řehoř Mendel,22/ Pavel Křížkovský, František Bratránek a další. Že šlo o vědomý proces, potvrzuje Napp ve svém životopisu: „Také vědecké vzdělání členů kláštera bylo mou snahou, na které jsem si dal co nejvíce záležet.“ Výčet vynikajících osobností, působících na Moravě, ukazuje, že se mu to podařilo.
Brněnský autor naučných spisů a politik Christian ďElvert podal v roce 1850 ve spisu Historische Literatur-Geschichte von Mähren und Schlesien vyčerpávající výčet moravských učenců, působících do té doby v zemi. Z jejich prací je zřejmé, že ve vzdělané společnosti na Moravě panoval na přelomu 18. a 19. století stejný duch osvícenského racionalismu jako v Čechách a že v ní převažoval obdobný kriticko-analytický přístup ke zkoumané látce, stejně jako zájem o řešení problémů praktického dosahu.
Podobně jako v Čechách i na Moravě vznikala vzdělávací a výchovná literární tvorba, určená nejširším vrstvám lidových čtenářů, obsahující praktické rady a užitečná doporučení. V Brně například pěstoval tuto literaturu již zmíněný Tomáš Fryčaj,23/ katolický kněz, duchovní správce brněnské trestnice a translátor při moravsko-slezském guberniu, od roku 1819 farář v Obřanech. V roce 1804 vyšel v Brně spisek Naučení o sázení a štěpování karlátkového a švestkového stromoví, který napsal Moravan František Dietrich a který Tomáš Fryčaj „z německého jazyka v obecný moravský přesadil“. Stejně tak byl širokým lidovým vrstvám určen další Fryčajův spis Zrcadlo výborného sedlského

[<96]

obcování, který vyšel v Brně v letech 1807-1809; obsahoval zpracování životních osudů českého rychtáře Františka Jana Vaváka, doplněné poučnými údaji pro zemědělce. V roce 1818 vyšel překlad poučného spisku Kristána Karla Andrého Krátce obsažné
naučení o chování ovčího dobytka pro ovčácké mistry
a podobných prací by se dala uvést celá řada.24/
Z uvedených skutečností je tedy zřejmé, že kulturní a vědecká úroveň Moravy byla dostatečně vysoká a srovnatelná s vyspělými zeměmi tehdejší Evropy. Nesporně jí však scházel onen český vlasteneckobuditelský rozměr, jímž pražští národovci v té době poměřovali každou činnost: většina uvedených institucí byla zpočátku nacionálně indiferentní; později se mnohé z nich dočkaly svého poněmčení, a některé pak dokonce aktivně vystupovaly proti českým národním snahám.25/ Knihy, které na Moravě vycházely tehdy ještě v „moravském“ jazyce, měly vyloženě praktický charakter a nesnažily se ve čtenářích probouzet ušlechtilé city národní ani toho ani onoho zaměření.
Pravda, stolice české řeči a literatury vznikla na Moravě při stavovské akademii v Olomouci až v roce 1831, zatímco v Praze na univerzitě vyvíjela činnost již od roku 1793. První bezpečně doložené české divadelní představení v Brně se konalo roku 1815, k pravidelnému pěstování českého divadla zde však docházelo až od roku 1837, zatímco v Praze jsou české hry uváděny na jevištích již od roku 1785. V době, kdy v Praze vychází několik vlasteneckých novin a časopisů, na Moravě nemají čtenáři k dispozici až do roku 1842, kdy začal vycházet Moravsko-slezský časopis pro lid o polním, lesním a domácím hospodářství,26/ ani jeden vlastní, a podobných příkladů by bylo možno uvést více. Nelze se tedy divit, že pražští vlastenci žili v přesvědčení, že kulturní a zejména český národně kulturní život na Moravě je zpožděn za Čechami, a že je třeba podniknout kroky k nápravě.
Proto celá ta plejáda kulturních pracovníků uváděná výše, vzdělanců vyškolených většinou v Praze, kteří přišli v průběhu první poloviny 19. století na Moravu, začala vyvíjet horlivou činnost směřující k připoutání slovanské populace na Moravě k české národněobrozenecké ideologii.

[<97]

První organizací, která měla v tomto duchu na Moravě působit, byla Matička moravská, založená roku 1836 Aloisem Vojtěchem Šemberou, první vlastenecká organizace moravských Slovanů. Za úkol měla především vydávat díla českých autorů působících na Moravě a k tomuto účelu shromažďovala finanční příspěvky. Nešlo však o instituci tak pevně organizovanou, jako byla například Matice česká v Praze. Proto docházelo později k pokusům o její reorganizaci – v roce 1848 došlo v ní ke vnitřním změnám, jež se promítly i do jejího názvu – Jednota moravská,27/ později byla přejmenována na Národní jednotu moravskou sv. Cyrila a Methoda a od roku 1853 až do dnešních dnů působí pod názvem
Matice moravská.
Překážkou pro rozvoj českého národního hnutí na Moravě byl také fakt, že zde scházelo přirozené a nezpochybnitelné mocenské a duchovní centrum, které by v zemi plnilo stejnou funkci, jakou v Čechách plnila Praha. O postavení hlavního města soupeřilo Brno s Olomoucí; obě města navíc pevně držela v rukou německá reprezentace, která úporně bránila všem slovanským národněuvědomovacím snahám – ať již českým nebo moravským. Zanedbatelný nebyl ani vliv Vídně, k níž zřetelně tendovalo obyvatelstvo nejjižnějších částí země. Tento stav poeticky vyjádřil v básni Srdce vyrvané Ladislav Quis:

„Moravo, ty sestro milá,
proč jsi ještě ospalá?
Já se dávno probudila,
a tys ještě nevstala.“
„Česká moje sestro drahá,
oko tvé sen nekalí,
vždyť tvé zlaté srdce Praha,
a to vrazi nevzali.“
„Srdce moje uchváceno,
k životu mne nepudí:
pokud srdce nevráceno,
Morava se nevzbudí.“

Čeští národní pracovníci tedy vyvíjeli svoji obrozenskou, vzdělávací a organizátorskou činnost v menších městech v jiných, mnohdy i okrajových částech země. Během třicátých a čtyřicátých

[<98]

let se jim v nich podařilo dosáhnout tak významných úspěchů, že se tato města stala příkladem pro českou národní činnost. Opavská historická Magda Plačková ve své studii28/ upozorňuje například na situaci v Ivančicích, jejichž „vlastenecký ruch vzbudil pozornost i u národní veřejnosti v Čechách“. Obdobným vývojem procházela slovanská společnost i v Nedvědici, Telči, Náměšti nad Oslavou, Brtnici a jinde. Zde všude působily české ochotnické divadelní společnosti, vznikaly české lidové knihovny a vytvářely se kroužky uvědomělých vlastenců, hlásících se k české národnosti. Tento vývoj přispíval velmi významně k tomu, že pocit moravanství u obyvatelů země se přesouval stále více do úrovně onoho zemského
vlastenectví, zatímco v oblasti národního uvědomění, etnické příslušnosti, se stále více prosazovalo vědomí příslušnosti k českému národu.
Snad zásadní zlom v užívání spisovného českého jazyka pražského typu na Moravě způsobil svou činností František Matouš Klácel. Přišel také z Čech, narodil se roku 1808 v České Třebové, a v Brně působil jako duchovní, člen augustiniánského řádu. Byl profesorem filozofie na gymnáziu a výsledky svých vědeckých studií zveřejňoval již ve třicátých letech – samozřejmě německy, protože české publikum by tehdy pro své názory stěží našel. Kromě toho ale psal také poezii a své knihy veršů vydával již česky: v roce 1836 mu právě Matička moravská vydala sbírku Lyrické básně a o rok později Básně. Nedokázal jimi však veřejnost nadchnout, někteří kritikové je dokonce nazývali „škvárem“, a v básnickém díle skutečně Klácelův význam neleží.
Pro vývoj společnosti na Moravě a formování jejího národního uvědomění měly daleko větší význam Klácelovy aktivity novinářské a publicistické. V roce 1842 vydal v Časopisu Českého musea stať Kosmopolitismus a vlastenectví s obzvláštním ohledem na Moravu a o rok později v Brně knihuPočátkové vědeckého mluvnictví českého, v nichž se pokusil jednak filozoficky vysvětlit mateřský jazyk (Miloslav Hýsek jeho pokus kriticky hodnotil jako nezdařený), jednak se jednoznačně vyslovuje pro to, aby na Moravě byl běžně užíván český jazyk v té podobě, v jaké je užíván v Čechách. Rozhodně odmítl všechny pokusy o jeho ozvláštňování

[<99]

moravskými specifiky a navrhl dokonce, aby orgánem, který bude dbát na českou pravopisnou normu, se stala Matice česká v Praze.29/
Vedle Klácela se v českém životě na Moravě ve čtyřicátých letech výrazně prosazoval Jan Ohéral, narozený 21. září 1810 v Žalkovicích na Hané. Nejdříve působil v letech 1838-1848 v Brně jako novinář v německém listě Moravia, v němž přinášel zprávy o českém národním hnutí na Moravě a zasvěceně, se snahou o objektivitu, je komentoval. Vedle toho redigoval i české a německé kalendáře pro lid, vydávané v Brně a v Olomouci. Oba dva – Klácel i Ohéral – však směřovali stále více k politice a revoluční události roku 1848 jim k tomu poskytly dostatečný prostor. Oba dva také – byť každý z nich trochu jinak – přispěli svým dílem k prosazení české národní myšlenky ve slovanském lidu na Moravě. A lze říci, že také díky jim rok 1848 – „čas, jenž oponou trhnul“- zastihl Moravu jako zemi, v níž byly připraveny podmínky pro základní řešení národnostních poměrů. Situace, která v průběhu nadcházejícího pohnutého období nastala, zde našla poměry umožňující, aby se Moravané hovořící českým jazykem
jednoznačně přihlásili k české národnosti. A přestože i v nadcházejících letech se čas od času objevily snahy o revizi tohoto procesu, nenacházely již dostatečné zázemí a byly odsouzeny k neúspěchu.

Poznámky:

1/ Štěpán, M.: Přehledné dějiny československých železnic 1824-1948, Praha 1958, srov. Nejedlý, Vratislav: Brněnská společnost a první parní železnice. Vlastivědný věstník moravský (dále jen VVM) roč. XXIX/1977, str. 186-187.
2/ Pišút, Milan a kol.: Dějiny slovenskej literatury, Bratislava 1960.
3/ Hurban, Jozef Miloslav: Cesta Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách 1839, Žilina-Košice 1929.
4/ Tamtéž, str. 82.
5/ Plačková, Magda: O moravském zemském feudálně stavovském patriotismu v době předbřeznové, VVM roč. XXIX/1977, str. 37-44.

[<100]

6/ Pernes, Jiří: Počátky existence Moravského zemského muzea v Brně, Časopis Moravského muzea, vědy společenské, roč. LXXVII/1992, str. 3-17.
7/ Skutil, Jan: Literatura na Moravě v 19. století, in: Za Moravu. Historická identita Moravy, Brno 1991, str. 90, srov. Zlámal, Bohumil: Cyril František Napp – moravský kulturní pracovník, VVM roč. XVIII/1966, str. 53.
8/ Cit. dle Palaš, Karel: K počátkům literárního obrození v Brně, ČMM roč. LXXXV/1966, str. 99.
9/ Hýsek, Miloslav: Dějiny t. zv. moravského separatismu, Časopis Matice moravské (dále jen ČMM) roč. 33/1909, str. 30.
10/ ČMM roč. XXXIII/1909, str. 24-51, 146-172.
11/ Hurban, c. d., str. 108.
12/ Marčák, Bohumil: Počátky moravské žurnalistiky, Lidové noviny 18. 5. 1993.
13/ Placková, Magda: K národnímu obrození na Moravě v letech 1830-1848, Vlastivědný věstník moravský (dále jen VVM) roč. XXXI/1979, str. 137-150.
14/ Cit. dle Hýsek, str. 48-49.
15/ Hýsek, c. d., str. 151.
16/ Cit. dle Havlík, Lubomír E.: O Moravě v českém státě, In: Moravský historický sborník. Ročenka Moravského národního kongresu 1993/1994, str. 35.
17/ Macůrek, Josef: Fr. Palacký a jeho pojetí dějin Moravy a Slezska. K stému výročí vydání definitivní formy jeho dějin (1876) a k stému výročí jeho úmrtí (26. 5. 1876), VVM roč. XXVIII/1976, str. 157-164.
18/ Palaš, c. d., str. 99.
19/ Jirásek, Jiří: Moravská hospodářská společnost do roku 1811, In: Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám Brna, V, Brno 1963, str. 91-113, srov. ďElvert, Christian: Geschichte der K. K. mähr.-schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur und Landeskunde, mit Rücksicht auf die Bezüglichen Cultur-Verhältnisse Mährens und Österr. Schlesiens, Brünn 1870.
20/ Nekuda, Vladimír: 150 let Moravského musea v Brně, Brno 1969.
21/ Zlámal, Bohumil: Cyril František Napp – moravský kulturní pracovník, VVM roč. XVIII/1966, str. 46-60, srov. týž, Cyril Fr. Napp, augustiniánský opat na Starém Brně 1792-1867. Zvláštní otisk z Věstníku jednot duchovenstva brněnské a olomoucké roč. XXX/1937.

[101]

22/ Popelář, Bohumír: Obřanská selanka obrozenská, WM roč. X/1955, str.110-112.
23/ Orel, Vítězslav: Působení Gregora Mendela v Hospodářské společnosti. (K 150. výročí narození J. G. Mendela), VVM roč.XXIV/1972, str. 133-144.
24/ Palaš, c. d., str. 100-101.
25/ Vaňáček, Michael: Česká Morava a Františkovo muzeum v Brně v rámci Hospodářské společnosti, VVM roč. XXIV/1967, str. 201-216.
26/ Greineckerová, Alena: K literárnímu obsahu Bieblova měsíčníku, VVM roč. XXIV/1972, str. 145-152.
27/ Plačková, Magda: K národnímu obrození na Moravě v letech 1830-1848, VVM roč. XXXI/1979, str. 137-150.
28/ Tamtéž.
29/ Hýsek, Miloslav: Literární Morava v letech 1849-1885, Praha 1911, str. 18-20.

[102]

Zpět na obsah

Advertisements

10 thoughts on “Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 6

  1. Vona se dřívávějc jako spisovnej jazyk používala středočeština pražskýho typu?

  2. „Vona se dřívávějc jako spisovnej jazyk používala středočeština pražskýho typu?“ – Co jste tím dotazem chtěl říct?

  3. Akorát jsem chtěl říct, že kdybych nevěděl, jak to dovopravdy bylo a je, tak bych si po přečtení týdle kapitoly myslel, že když Středočech v devatenáctym století mluvil, jak mu zobák narost, tak mluvil zároveň spisovně. Ve skutečnosti se ale musí přirpůsobit kterejkoliv Čech, když chce mluvit spisovně, nejenom ten z Moravy.

  4. „Akorát jsem chtěl říct, že kdybych nevěděl, jak to dovopravdy bylo a je, tak bych si po přečtení týdle kapitoly myslel, že když Středočech v devatenáctym století mluvil, jak mu zobák narost, tak mluvil zároveň spisovně. Ve skutečnosti se ale musí přirpůsobit kterejkoliv Čech, když chce mluvit spisovně, nejenom ten z Moravy.“ – Spisovná čeština samozřejmě nebyla v 19. století (předtím jistou dobu ano!) shodná s lidovou mluvou středních Čech, ale byla (a stále více je) jí mnohem blíž než mluvě Moravy (s níž se shoduje hlavně uchováním starého „é“, „ú“ a „ý“, což stejně platí jen o východní Moravě). Kdybyste si prošel Český jazykový atlas, snadno byste zjistil, že mnoho lidových (středo)českých slov je totožných se spisovným výrazem, kdežto lidová slova moravská spisovná nejsou.

  5. Malé podotknutík příjezdu Bucefala do Brna. Pokud znám historii, bylo v té době Brno převážně německé, ale snad tehdy u nádraží byl nějaký moravský festival či co, jinak si to vysvětlit nedovedu, ledaže by byl autor tak zapálený vlastenec .

  6. „Spisovná čeština samozřejmě nebyla v 19. století (předtím jistou dobu ano!) shodná s lidovou mluvou středních Čech“Kerá tá spisovná čeština byla zhodná z lidovú mluvú? Předpokládám, že nekerá z tzv. barokních češtin. Dyž sa nad tým člověk zamyslí – v našich končinách je celkem normální, že spisovný jazyk neodpovídá jazyku běžně mlúvenému.Prvním moravským spisovným jazykem byla staroslověnština. Enomže obyvatelsvo prokazatelně nemlúvilo staroslověnsky. Tento jazyk zavédli Konstantin a Metoděj. Vznikl na základě jazyka Slovanú v (řeckéj) Makedóniji. Navíc býl upravený a propracovaný. Staroslověnsky mlúvili možná církevní hodnostáři, ale určitě né věčinové obyvatelstvo Moravy.Spisovná čeština Dobrovského také neodpovídala žádnému běžně mlúvenému jazyku. Že si jazyk blízký spisovnému (čiště spisovně nemlúví skoro nigdo, spíš hovorově), v době novější, osvojili nekeří mluvčí – paradoxně z Moravy – je už iná kapitola.
    Iré také mlúvíja lepší Anglicky než Angličané.Takže stížnosti, že připravovaná moravština neodpovídá plně jazyku běžně mlúvenému sú trochu mimo. V našich končinách to je totiž naprosto obvyklé.

  7. „Kerá tá spisovná čeština byla zhodná z lidovú mluvú? Předpokládám, že nekerá z tzv. barokních češtin.“ – No, já jsem to zřejmě poněkud přehnal, zcela s lidovým jazykem nebyla spisovná čeština shodná nikdy, ale pokud pominu speciální slovní zásobu užitelnou jen v písemných projevech, pak vlastně až snad do konce středověku byl spisovný jazyk prakticky stejný jako mluvený. Za renesance se rozmohla zejména šroubovaná skladba se sáhodlouhými větami podle vzoru cizích jazyků, takže se tím pochopitelně spisovný jazyk od jazyka lidu odlišil, své taky udělala čeština Jednoty bratrské, která měla konzervativní ráz. Nicméně v době po Třicetileté válce až do počátků obrození (dejme tomu poslední třetina 18. století) spisovná čeština natolik upadla a omezilo se její užívání, že se často opět užíval spíš lidový jazyk i pro písemné potřeby.“Spisovná čeština Dobrovského také neodpovídala žádnému běžně mlúvenému jazyku.“ – Protože Dobrovský (a další obrozenci) se vědomě
    vrátili k archaizující češtině Jednoty bratrské.

  8. &gt; Co se týče BrnaPRO LAPISECo se týče toho Brna, je pravda, že vedení města byla tehdy většinově (ne zcela) německé. Jakož i obyvatelstvo. Ale to se týkalo MĚSTA, tedy toho, co bylo za hradbami! Okolní vesnice byly vždy slovanské, tedy moravské.Jakmile se začalo město rozrůstat a byly připojeny bývalé vesnice, ležící za městskými hradbami, rázem měl slovanský živel v Brně většinu, která se neustále vývojem zvyšovala. V roce 1918 bylo v Brně pouze 20% obyvatestva, jehož obcovací řečí byla němčina. Dalším rozrůstáním města se tento poměr ještě více snižoval…je logické, že slovanský jazyk převažoval…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s