Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 7

Moravané mezi Prahou a Vídní

(Obsah knihy zde)

MORAVANÉ MEZI PRAHOU A VÍDNÍ

V létě 1892 si rakousko-uherská monarchie připomínala významné jubileum – před pětadvaceti roky spočinula na hlavě císaře Františka Josefa I. koruna uherských králů. V Pešti samotné uctili toto výročí celou řadou slavnostních podniků. Patřila k nim také slavnost městských střelců, která se obzvláště vyvedla. Pešťský příklad inspiroval k následování i ostatní. Brzy poté se rozhodla rovněž vídeňská městská rada uspořádat podobnou akci v hlavním městě říše. Ale, jak praví stará moudrost, když dva dělají totéž, není to totéž. Vídeňská slavnost střelců, aneb – jak se na Moravě „česky“ říkalo – šicnfest, již tak úspěšná nebyla. Přičiněním pangermánských aktivistů vyzněla v německonacionálním a ostře protislovanském duchu. Vyvrcholila 12. června rvačkou všeněmeckých demonstrantů s policií před budovou ministerstva války a při této příležitosti ve Vídni snad poprvé veřejně zazněly všeněmecké písně Wacht am Rhein a
Deutschland, Deutschland, über alles.1/
Vídeňská střelecká slavnost inspirovala i radní v Brně. Něco podobného bychom mohli udělat rovněž u nás, rozhodli se. A navíc, napadlo je, pozveme k návštěvě i samotného císaře, jeho návštěva by našemu městu dodala lesku! A tak tedy vyslali k panovníkovi deputaci se starostou Winterhollerem v čele, která Jeho Veličenstvo prosila o laskavou přízeň a o návštěvu jejich města v tyto sváteční dny. Monarcha přijal brněnskou delegaci

[<103]

milostivě, a ačkoliv měl program velmi nabitý, účast na slavnosti, která se měla konat 25. a 26. června 1892, přislíbil.
Pro vedení Brna znamenal panovníkův příjezd celou řadu úkolů a povinností navíc. Ulice bylo třeba vyzdobit, největší nedostatky odstranit, moravská metropole musela vypadat jako ze škatulky. A navíc, protože drtivá většina radních patřila k německým nacionalistům, rozhodli se, že Brno musí v době návštěvy Františka Josefa I. působit zcela jednoznačně jako město německé.
Když se o úmyslu radních dozvěděli představitelé české veřejnosti, zmocnilo se jich pobouření. Jak ale na tuto provokaci reagovat, nevěděli. Stoupenci radikální, mladočesky orientované politiky vydali 10. června 1892 na sjezdu Moravské lidové strany prohlášení, vyzývající „všechny poctivé Čechy“, aby se ve dny střeleckých slavností Brnu vyhýbali.
Konzervativně orientovaná Národní strana na Moravě měla opačný názor. Již o týden dříve, 3. června 1892, své stoupence vyzvala, aby se přivítání císaře naopak zúčastnili v co největším počtu. Její výkonný výbor navíc rozhodl, že nechá Besední dům, centrum českého života v Brně, ozdobit znaky zemí Koruny české. Staročeši, jak se konzervativně orientovaným politikům rovněž říkalo, nemohli rozhodnout jinak: dobře se vědělo, že členem císařova doprovodu bude také jejich předseda, ministr krajan dr. Alois Pražák. Bylo by absurdní, kdyby on dělal císaři společnost a členové jeho strany jej ostentativně ignorovali.
Vedení moravské Národní strany mělo jednoduchý plán: brněnští Češi přivítají císaře samostatně, české děti vytvoří oddělené skupiny, pokud možno v národních krojích, dostanou červenobílá mávátka, české spolky budou na chodnících stát zvlášť, pod národními, červenobílými vlajkami.
Radnice však vydala vlastní pokyny. Používání jiných než rakouských státních a moravských zemských vlajek zakázala, všechny děti dostaly jednotné žlutočerné papírové kloboučky, každá škola musela být označena tabulkou s názvem v německém jazyce. Neuposlechnutí se trestalo vyloučením z oslav, případně pokutou. A bylo po odlišení, po českém národním svérázu.

[<104]

Staročeši přijali rozhodnutí radních s překvapením a zklamáním. Ale jako vždy i tentokrát disciplinovaně poslechli. Však oni nás uslyší, až budeme křičet „Nazdar!“, a „Sláva!“, utěšovali se. Balkón a celé průčelí Besedního domu alespoň nechali ozdobit girlandami z jehličnatých větví, květinami a umělecky provedenými znaky zemí Koruny české – český lev v největším provedení uprostřed, moravská a slezská orlice o něco menší po stranách.
Ráno 25. června 1892 svítilo slunce a začínal krásný, letní den. Čeští vlastenci, kteří chtěli císaře pozdravit, se sešli u Besedního domu a pak se společně vydali Solničnou ulicí na náměstí před moravské místodržitelství. Tam totiž, do budovy bývalého kláštera vedle kostela svatého Tomáše, vedla cesta císaře Františka Josefa I. nejdříve. Tam se měl setkat s reprezentací města a zástupci zemské správy.
Když se členové německého vedení Brna dozvěděli o výzdobě Besedního domu, rozlítili se velice. Spatřovali v ní porušení svého příkazu a panslavistickou provokaci. Okamžitě vyslali na místo úředníka s příkazem, aby znaky byly odstraněny. Ten však neuspěl. Když dorazil, nenašel nikoho kompetentního, komu by mohl příkaz tlumočit. A tak se s nepořízenou vrátil zpět. To však nemohlo německé nacionály na radnici odradit. Za chvíli do Besedního domu dorazil policejní komisař Wohnout s ozbrojenou asistencí a zámečnickým mistrem. Násilím si vynutil vstup do budovy, nechal si otevřít dveře od balkónu a strážníci pak výzdobu strhli.
Zpráva o jejich zásahu se brzy donesla k těm, kteří stáli na náměstí a nadšeně zdravili císaře; vyvolala mezi nimi opravdové pobouření. Slavnostní nálada se změnila v hněv. Provolávání „Sláva!“ a „Nazdar!““ vystřídaly výkřiky „To je skandál!“, „Hanba!“ a „Fuj!“. Brněnští Češi pak shromáždění korporativně opustili a vrátili se zpět před Besední dům. Projev jejich loajality se změnil nejen v demonstraci proti vedení města, ale zaznívala v ní i protidynastická a protivládní hesla. Slavnost se zvrhla v projevy nespokojenosti. Představitelé Národní strany okamžitě vyslali deputaci na radnici. Tam na ně ale neměli čas, ostatně

[<105]

všichni rozhodující činitelé odešli vítat císaře. A tak alespoň poslali telegram ministerstvu vnitra do Vídně a žádali okamžitý zákrok ve svůj prospěch. Ale – jak jinak – nestalo se nic, odpovědi se nedočkali.
Panovník se pochopitelně o incidentu prostřednictvím policie dozvěděl a dost jej to znechutilo. „Ve Vídni se slavnost střelců změnila ve všeněmecké provokace a v Brně zase pro změnu v provokace všeslovanské! To je skandál!“ nechal se slyšet pobouřeně.
Rozladění Františka Josefa I. se obrátilo proti tomu, kdo – podle jeho názoru – celou nepříjemnost způsobil. Proti ministru Pražákovi. V tomto ohledu se jeho pocity shodovaly s cítěním české veřejnosti: také tu Pražákovo chování pobouřilo – vůdce slovanského živlu na Moravě, předseda moravské Národní strany, navíc člen císařova doprovodu tuto provokaci klidně snesl a nezakročil proti ní.
Panovník se ve svém rozhodování neukvapoval, ale ani nezapomínal. Pražákova účast na této slavnosti byla posledním jeho vystoupením na veřejnosti ve funkci ministra. Již o pár týdnů později, 4. srpna 1892, vydal František Josef I. vlastní rukou podepsaný list, jímž jej zbavil úřadu. A aby to pana ministra příliš nebolelo, jmenoval ho doživotním členem panské sněmovny.
Česká veřejnost císařovo rozhodnutí uvítala. Časopis Čas, vydávaný realistickou stranou v Praze, o Pražákově odchodu napsal: „Český národ jej nelituje, poněvadž mu od první chvíle nerozuměl.“ Orgán Moravské strany lidové, Moravské listy, v jeho odchodu spatřovaly skutečnost, že tím byl „oficiálně na místech nejvyšších vzat na vědomost úplný a naprostý krach staročeské strany…“ Pouze staročeský tisk viděl v Pražákově odchodu poškození českých zájmů a výsledek zhoubné mladočeské politiky. Ale ani konzervativní katolický časopis Hlas, vycházející v Brně, pro něj neměl slova zastání: „Němci mají v kabinetu hraběte Kuenburga, ministra opravdu strany své. My před třinácti lety jsme se domnívali, že jsme získali skutečně ministra-krajana; zatím jsme ztratili krajana a ministra nezískali.“2/
Odchod z vlády znamenal pro barona dr. Aloise Pražáka, muže,

[<106]

který se v roce 1848 na zemském sněmu Markrabství moravského tak oslnivě uvedl, konec politické kariéry. Současně ovšem také symbolizoval výrazný názorový posun, k němuž došlo v životě moravské společnosti za ono bezmála půlstoletí, jež od Pražákovy politické premiéry uplynulo.
Na rozdíl od většiny moravských buditelů a veřejných činitelů starší generace, kteří pocházeli z Království českého, byl Alois Pražák Moravan. Narodil se 21. února 1820 v Uherském Hradišti, kde měl jeho otec koželužnu a velké hospodářství. Na stavovské akademii v Olomouci vystudoval práva, zde se také sblížil s Aloisem Vojtěchem Šemberou, který v něm vzbudil vlastenecký cit. Pražák si na vysoké škole naplno uvědomil svůj slovanský původ – a také své moravanství. Protože se narodil na Moravě, cítil se být Moravanem, nikoli Čechem, a toto své přesvědčení uplatňoval v praxi po celý život. Proto se ani nezúčastnil slovanského sjezdu v Praze v roce 1848; prý „mu nebyl sympatický“.3/
Alois Pražák byl jako mladý advokát povolán do moravského stavovského sněmu – a tuto volbu rád přijal. Stal se i poslancem nově zvoleného sněmu Markrabství moravského. A právě na jeho půdě vystoupil s takovou razancí proti politickému a organizačnímu splynutí Moravy s Čechami, že dokázal rozhodující měrou ovlivnit i názor ostatních poslanců.
Pražákovo moravanství mělo již jinou povahu než moravanství generace jeho učitelů. Na rozdíl od mnohých z nich necítil potřebu samostatného moravského jazyka; čeština, kterou hovořil, nemohla být na újmu jeho moravskému přesvědčení. Uznával sice spřízněnost Moravanů s Čechy, to však podle něj dostatečně nezdůvodňovalo likvidaci Moravy jako samostatné země. Podrobně prostudoval historii moravsko-českých vztahů i proměny postavení Moravy v rámci Koruny české, a právě v nich nacházel důkazy pro oprávněnost její další samostatné existence. Vzájemnou spolupráci viděl jen jako podmíněnou a jen v případě skutečné nevyhnutelnosti.
V roce 1892, v okamžiku, kdy z politického života odcházel, byla situace na Moravě zcela jiná, než když začínal. Zdrcující

[<107]

většina slovanských obyvatel země se sice pokládala za Moravany, ale současně – a snad ještě více – také za Čechy; tedy za Čechy z Moravy. Stále častěji a stále více upírali své zraky k Praze jako k centru národního života, a stále častěji a stále silněji si uvědomovali výhodnost, ba dokonce nezbytnost co nejtěsnější spolupráce Moravy s Čechami. Tento kvalitativní posun se projevil nejen u Pražáka samotného, který s českými politiky z království nejednou dokázal najít společný jazyk, ale ukázal se i v politice strany, kterou řídil. Vždyť moravská Národní strana byla stranou konzervativní, stranou houževnatě trvající na administrativní neodvislosti Moravy od Čech – a přece právě z její iniciativy ozdobily v červnu 1892 průčelí brněnského Besedního domu znaky všech tří zemí Koruny české – tedy nejen moravská orlice – přičemž český lev stanul na
čestném místě uprostřed a byl ze všech největší.
Musela však uplynout dlouhá doba a dojít k celé řadě pohnutých událostí, než situace dospěla až do tohoto stádia. Moravanství během nich procházelo vývojem a také měnilo svou podobu.
Porážka revoluce roku 1848 tíživě dopadla na celou monarchii; Morava ani Čechy netvořily výjimku. Všechny odvážné myšlenky, vyslovené v předchozím krásném, avšak krátkém období svobody, byly umlčeny. Ztichlo i volání po spojení obou zemí, a na Moravě naopak nabyly na intenzitě hlasy, žádající co největší izolaci od Království českého. Inspirátorem a realizátorem těchto snah se stal katolický klérus, do jehož rukou vůdcovství české Moravy koncem čtyřicátých a v padesátých letech 19. století přešlo.
Moravské duchovenstvo na základě doporučení brněnského biskupa Schaffgotsche vystupovalo z Národní jednoty a naopak přikročilo k budování vlastní Jednoty katolické a Dědictví cyrillomethodějského, jejichž organizace rychle vznikaly po celém území Markrabství moravského. Katoličtí kněží se úzkostlivě stavěli proti každé svobodomyslnější myšlence z „husitských“ Čech, a dokonce volali po blahoslavení Jana Sarkandra, který se měl stát „chloubou duchovenstva moravského“ proti českému Janovi z Pomuku.4/ Díky tradičnímu a neochvějnému katolicismu

[<108]

moravského obyvatelstva pronikaly názory kléru do širokých vrstev veřejnosti a stávaly se součástí jejich politického a národního přesvědčení. „Skutečně: možno-li mluviti na Moravě o nějakém separatismu, jest to za této doby,“ píše Miloslav Hýsek ve své studii.5/Jazykového odtrženi od Čech již netřeba se báti,“ hrozba separace
politické a zejména duchovní byla však o to větší.
Moravský katolický tábor ovšem nebyl zcela jednotný. V jeho rámci působily skupiny, které pociťovaly svoji příslušnost k českému národu a uvědomovaly si nutnost co nejužší spolupráce Moravy a Čech. Jejich představitelem se stal František Sušil, narozený 14. června 1804 v Novém Rousínově na Moravě, v rodině hostinského. Protože měl nadání a rodiče byli zámožní, nepokračoval v živnosti svého otce, vystudoval u piaristů v Kroměříži a stal se knězem. Ve škole se seznámil se spisy Josefa Dobrovského a česky národně se uvědomil. Nikdy však nezapomněl, že pochází z moravského lidu a věnoval se sbírání a studiu jeho písní, pohádek a pověstí.
Po krátké kariéře duchovního na moravském venkově se stal profesorem bohosloví v Brně. Většinu svých literárních prací Sušil věnoval církevní problematice, zejména výsledkům studia Nového zákona, a na nich si také nejvíc zakládal. Publikoval však také výsledky své sběratelské práce, jíž se zařadil mezi průkopníky moravského národopisu – již v roce 1835 vyšla v Brně jeho kniha Moravské národní písně, do níž – jak uvedl – zahrnul lidové projevy ze všech krajů země, „v nichžto se moravsky mluví“. Svůj talent projevil také psaním vlastní poezie. Sušila jako uvědomělého vlastence trápil vztah Moravy a Čech, zamýšlel se nad ním a cítil potřebu přispět svým dílem k upevnění jejich jednoty, mimo jiné i básnickou formou:

Slýcháš, synu, tytýž matná slova,
v nichžto vane jedovatý dech:
,Moravan jsem a já nejsem Čech!ʻ
a mní, že v tom velký vtip se chová.
Ó to nejsou slova vlastencova:

[<109]

taká řeč jen od vrahových střech
Slovanům se hlásá na posměch,
heslem tím nám vrah jen zkázu ková.
Jediná-liž mluva přelíbezná
Moravana s Čechem nepojí?
Proč jen bratr k bratrovi se nezná?
Zdali voda proti vodě plyne?
Je-liž větev s větví v rozbroji?
Proč jen náš lid k lichotám se šine?
6/

Avšak nejen v poezii vyjadřoval své přesvědčení o nutnosti česko-moravské jednoty, netajil se jím ani v osobním a písemném styku s přáteli. V roce 1852 napsal v dopisu: „O Slovácích víte, o jejich vzdornosti proti nám Čechům (tak se nehanbím nazývati, ač jsem sotva jednou v Čechách byl…).“7/ Oba Sušilovy projevy vydávají jednoznačné a přesvědčivé svědectví o stále sílící tendenci k posunu moravanství do oblasti vědomí příslušnosti k Moravě jakožto historické zemi, nikoliv do oblasti etnické, tedy příslušnosti ke svébytnému moravskému národu, jak bylo možno pozorovat častěji před rokem 1848, a to i vzdor opačným snahám vedení katolické církve na Moravě.
Sušilovo stanovisko rozhodně nebylo výjimečné a izolované. Vyplynulo vlastně organicky z dosavadního vývoje, jímž slovanská společnost na Moravě procházela, respektovalo posun jejího smýšlení od moravanství nacionálního k moravanství teritoriálnímu. Diskusi o tom, zda Slované na Moravě jsou Moravany či Čechy, zda mluví moravsky nebo česky uzavřel již v roce 1848 symbolicky Alois Vojtěch Šembera spisem O rovnosti jazyka českého a moravského na Moravě. Své stanovisko vyjadřuje již v titulu práce, když jazyk slovanských obyvatel Moravy nazývá českým, a pak dále v textu: „My nazýváme jazyk slovanský na Moravě >českým< dle příkladu a obyčeje starých Moravanů, jmenovitě bratří Moravských co ustanovitelů nynějšího jazyka, a slavných mužů Karla z Žerotína, Komenského a jiných.“
Označení Moravan používá Šembera jako kontrastu k pojmu Němec, jímž rozumí všechny německy hovořící obyvatele říše,

[<110]

tedy i německé obyvatele Moravy, a chtěl tím vyjádřit, že Morava je zemí českou a že její slovanští obyvatelé jsou částí národa českého.8/ Lze říci, že od této chvíle byla na Moravě vyřešena nejen jazyková otázka, protože možnost existence svébytného jazyka moravského již nikdy vážně ventilována nebyla, ale také otázka národnostní, neboť ani otázku existence svébytného moravského národa, odlišného od národa českého, již takřka nikdo nebral vážně. Pocit moravanství sice existoval dál, projevoval se tu silněji, tu slabší formou, avšak již jen zcela výjimečně na sebe bral háv národnostní.
Účinnost a setrvačnost katolických schémat směřujících k oddělení Moravy od Čech se však díky náboženskému cítění moravského lidu v zemi projevovala dlouho. Dokonce ještě v roce 1870 napsal katolický Hlas, že „kdyby Morava měla záviset od Čech, veta by bylo po katolické víře našeho lidu, veta vůbec po víře a náboženství a – již proto nechceme slyšet o při vtělení k Čechám, poněvadž nechceme býti Husity9/ Oporu proti nim – českým husitům – hledali moravští klerikálové i ostatní odpůrci moravsko-české jednoty přirozeně v katolické Vídni, v osobě panovníka a habsburské dynastii vůbec. Moravský národní tisk vzdával v padesátých letech díky vídeňské vládě za její „moudrost“ a „osvícenost“, a těšil se z toho, že za vlády „pobožných císařů“ prostupuje každého Moravana „rakousko-vlastenecké cítění“.10/
Změna politických poměrů počátkem šedesátých let, konec neoabsolutismu a zavedení konstitučního politického systému měly svůj dopad i v hledání nové kvality moravsko-českých vztahů a promítla se i do vývoje moravanství. Větší otevřenost společnosti, svoboda slova a možnost výměny informací vedla k pádu myšlenkového monopolu katolického duchovenstva v Markrabství moravském a k oživení snah o nejtěsnější spolupráci slovanského obyvatelstva Čech a Moravy.
Nové možnosti, které v monarchii po pádu Bachova režimu nastaly, zastihly českou společnost na Moravě nepřipravenu. Český národní život zde počátkem šedesátých let 19. století fakticky neexistoval. Spolky, zejména odbočky Lípy slovanské, které v letech 1848 a 1849 v zemi vznikly, vzaly v následujících

[<111]

létech za své. Aktivitu vyvíjely jedině organizace náboženské a ty svoji prioritu přece jen spatřovaly někde jinde než v politice. Proto se také česká společnost bezprostředně po vydání císařova diplomu z 20. října 1860 nijak výrazněji neprojevovala. Teprve v prvních měsících roku 1861, když již bylo jasné, že v monarchii proběhnou volby do zemských sněmů, začala se i na Moravě utvářet společnost českých vlastenců, hodlajících ve volbách aktivně vystoupit.
Jejich vůdčím duchem se stal nám již známý dr. Alois Pražák, s nímž spolupracoval dr. Jan Helcelet, Ignát Wurm, dr. František Mathon a další osobnosti české společnosti. Ti všichni vstoupili do předvolebního boje pod označením Národní strana na Moravě – tím chtěli demonstrovat svoji příbuznost s Národní stranou v Čechách. V rozhořívající se předvolební kampani vystupovala Národní strana jako strana českého lidu na Moravě, usilující o hájení jeho zájmů proti moravským Němcům. Ti do nové situace vstupovali nesporně lépe připraveni: měli větší počet osobností, byli bohatší, nacházeli oporu v Němcích z ostatních rakouských zemí atd.
Volební komitét Národní strany vystoupil s vlastním politickým programem. V prvé řadě v něm proklamoval „samostatnost a autonomii naší vlasti moravské a jejího zemského sněmu“, současně však zdůrazňoval, že nechce popírat starou a na historickém právu se zakládající nerozlučnou souvislost tří sesterských zemí – Čech, Moravy a Slezska, kterou respektoval i císařův Říjnový diplom. Žádal úplnou rovnoprávnost české a německé národnosti ve škole, v úřadech i ve veřejném životě. V závěru pak sliboval, že Moravané budou vždy hájit celistvost Rakouska.
V tomto prvním politickém programu české národní reprezentace z Moravy vidíme výrazný názorový posun oproti minulosti. Jestliže v roce 1848 myšlenka na spojení zemí Koruny české vyšla z Čech a Moravané ji uraženě a rozhodně odmítli, tentokrát přišli s požadavkem „nerozlučné souvislosti“ všech tří zemí sami. Samostatnost a autonomii Moravy, kterou požadovali na prvním místě, pokládali však za něco zcela samozřejmého, co nebylo třeba dále rozvádět.

[<112]

Z reakcí vůdce Národní strany v Čechách dr. Františka Ladislava Riegra je patrno, že jej změna názorů moravské reprezentace překvapila a že jejich hlasatelům příliš nevěřil, zejména Pražákovi. Měl dosti trpké zkušenosti s jejich postoji v roce 1848, kdy samostatnost Moravy kladli nad jednotu Koruny české. A je nesporné, že také nyní, hovořilo-li se o „nerozlučné souvislosti“ Moravy s Čechami, existovaly na obou stranách odlišné názory, co si pod tím lze vlastně představit. Budoucnost
ještě měla ukázat, že moravská reprezentace svoji neodvislost střežila žárlivě a chránila ji víc, než se české politice v království zamlouvalo.
Ukazovalo se to vlastně již nyní: 20. března 1861 vydalo vedeni Národní strany na Moravě osvědčení, v němž sice na jedné straně zdůrazňovalo, že Morava „je údem České koruny“, současně však tvrdilo neméně hlasitě, že „je údem samostatným, nikoli Čechám podřízeným“, a že Čechové, Moravané a Slezané jsou si úplně rovni.11/
Nicméně, byl to symbolicky právě dr. Alois Pražák, kdo jménem českých poslanců pronesl ve schůzi zemského sněmu Markrabství moravského dne 9. dubna 1861 státoprávní ohrazení, které se jednoznačně vyslovilo pro státoprávní spojení všech tří zemí Koruny české. A byl to zase Pražák, kdo připravil text osvědčení, které moravští poslanci vydali 20. dubna téhož roku a které vyšlo o necelý týden později tiskem na stránkách Moravských novin. V něm vyslovili přesvědčení, že vývoj Rakouska jako velmoci je možný jedině tehdy, dojde-li k rozdělení pravomocí: to znamená, bude-li uznána samostatnost jednotlivých zemí říše jakožto samosprávných osobností, tedy samozřejmě i Moravy, a budou-li centrální vládě ve Vídni postoupena práva, která pro ni reklamoval císařův Říjnový diplom.12/ Právě v této souvislosti moravská reprezentace objasňovala, co si představuje pod pojmem „spojitost zemí Koruny české“. Rozuměla tím „tentýž poměr těchto zemí, jakovéhož odjakživa stávalo a
jakový poměr při korunování císaře Ferdinanda I., jako krále českého V., posledníkráte svého viditelného uznání došel. Souvislost těchto tří zemí pod jedním

[<113]

panovníkem, při tom samospráva v záležitostech zemských, která se v samostatných sněmech každé této země projevuje, jest to, co pod názvem spojitostí zemí Koruny české vyrozumíváme.“13/ Symptomatické ovšem bylo, že se pod toto své Osvědčení nepodepsali jako „Čeští poslanci na sněmu moravském“, nýbrž jako „Slovanští poslanci na sněmu moravském“.
Obnova konstitučního života v monarchii zastihla česky hovořící společnost na Moravě bez vlastních novin a časopisů. Situace v Čechách byla vývoji národní věci mnohem příznivější; již v roce 1858 se někteří vlastenci pokusili založit český deník.“14/ Jejich pokus sice tehdy ještě skončil neúspěchem, ale již v roce 1860 začali vydávat časopis Čas pod vedením Aloise Krásy, k němuž v roce 1861 přibyly nově založené Národní listy a Pozor a v krátké době i celá řada českých krajinských listů.
V Markrabství moravském zůstaly po porážce revoluce 1848/49 pouze jediné noviny – Moravský národní list, vycházející dvakrát týdně, jehož hlavní náplň tvořily překlady z úředních Brünner Zeitung. V roce 1858 se jeho název změnil na Moravské noviny, ale na povznesení kvality jeho obsahu nemělo přejmenování nejmenší vliv. Druhým časopisem, vycházejícím na Moravě, byl katolický Hlas, který se však zabýval takřka výhradně otázkami náboženskými; v list katolicko-politický se změnil až v sedmdesátých letech 19. století. Koncem padesátých let začal v Olomouci vycházet ještě časopis Hvězda, který se však profiloval jako literární revue, jež nemohla a ani nechtěla nahradit politické noviny.
A tak tedy počátek šedesátých let zastihl česky hovořící reprezentaci na Moravě v situaci, kdy k propagaci svých cílů a politických stanovisek mohla využít pouze Moravských novin. Jakkoli byly do této doby politicky i jinak bezbarvé, nová situace v zemi, nový duch obnovující se svobody jim přilil nové krve. Nyní se snažily vycházet moravské Národní straně všestranně vstříc. Na jejich stránkách našly místo základní předvolební dokumenty české politiky a jejich redakce se dokonce stala jakousi poradní kanceláří, na kterou se obraceli čeští voliči z celé země. Nicméně již od roku 1861 se začal jejich tón ve vztahu k Národní

[<114]

straně na Moravě opět měnit – nejprve ke zdrženlivosti, a pak dokonce k otevřenému nepřátelství.
Současníci se shodují, že hlavní zásluhu na změně jejich stanoviska měl Petr rytíř Chlumecký, významná osobnost veřejného života. Byl potomkem staré moravské šlechtické rodiny; v době, kdy hledal své místo ve světě, inklinoval k českému národnímu hnutí, a byl proto dokonce jistý čas pokládán za českého vlastence.15/ Pak se však jeho názor změnil, Chlumecký přešel do německého tábora a díky tomu udělal rychlou kariéru. Stal se místodržitelským radou, náměstkem předsedy moravského zemského výboru, obdržel celou řadu dalších významných funkcí.
Po ztrátě Moravských novin mohla česká politika na Moravě využít pouze jediného tiskového orgánu, který existoval – soukromého listu Moravan, vydávaného od 1. ledna 1862 v Olomouci nakladatelem Františkem Slavíkem. Jeho politické názory se většinou shodovaly se stanovisky Národní strany na Moravě, a proto jeho list přinášel články, které českou národní věc podporovaly.
Moravan se hlásil k federalismu, na svých stránkách vysvětloval, jaké jsou úkoly českého lidu na Moravě, žádal uznáni rovnoprávnosti obou moravských jazykových skupin, vyzvedával Českou korunu jako symbol českomoravské vzájemnosti a psal rozhodně v zájmu českého národního hnutí. Zůstával však soukromým podnikem jednotlivce a vedení Národní strany na něj nemohlo uplatňovat takový vliv, jaký si přálo mít. Proto začalo připravovat vydávání vlastního listu.
K naplnění svého úmyslu museli vlastenci překonat celou řadu obtíží, především finančních. Nemalou měrou jim při tom pomohl i František Palacký, který si přál, aby na jeho rodné Moravě vycházely české národně orientované noviny federalistického směru.16/ Jejich první číslo vyšlo 11. března 1863 a jmenovaly se Moravská orlice. Je třeba opět spatřovat určitou symboliku v tom, že první redaktor nového listu, František Uman, pocházel z Čech; narodil se v roce 1829 ve Vysokém nad Jizerou a před příchodem do Brna působil v Plzni a v Praze.
Moravská orlice se v duchu stanoviska Národní strany na

[<115]

Moravě hlásila k jednotě s Čechami, samozřejmě při respektování samostatnosti markrabství a jeho historických práv. Přes veškerou snahu o zachování společného postupu se však v jejím psaní přece jen čas od času projevovaly odlišnosti od stanovisek české národní politiky v království. Nejmarkantnější to bylo v době protiruského povstání Poláků v roce 1863. Zatímco česká Národní strana v čele s Palackým a Riegrem jednoznačně vyjadřovala podporu Rusku a jen malá skupina čerstvě se formujících tzv. mladočechů se stavěla na stranu polských povstalců. Národní strana na Moravě zaujímala stanovisko právě opačné, shodné s mladočechy, ač k jejich politickým názorům měla jinak velmi daleko. Rozhodující roli v jejím postupu sehrál katolicismus moravského lidu, vyjadřující podporu polským bratřím ve víře, nikoli sympatie k jejich demokratismu, jenž se projevoval bojem proti carskému samoděržaví. Shodné postoje,
spojující obě strany ve společném politickém úsilí, však v této době převládaly.
Objektivní vývoj daný postupem rakouské vlády nutil ovšem moravskou politiku spíše k tomu, aby s reprezentanty české politiky v království nacházela společnou řeč, než aby si hleděla svých vlastních zájmů. Rozhodnutí vídeňské vlády totiž způsobovala, že cíle české politiky v Čechách se stále častěji kryly se zájmy české politiky na Moravě. Markantně se to projevilo zejména ve druhé polovině šedesátých let 19. století, po přijetí rakousko-uherského vyrovnání a zavedení státního dualismu v říši. Odpor, který nový systém vyvolal v řadách českých obyvatel obou zemí byl neobyčejně silný.
Čeští politikové v království se rozhodli dát průchod své nespokojenosti odmítnutím vstoupit do sněmu Království českého; zahájili tak politiku pasivního odporu. Svá stanoviska odůvodnili ve známé deklaraci českých poslanců, kterou zveřejnili 22. srpna 1868 na první schůzi nového zasedání českého sněmu. Deklarace mimo jiné zdůrazňovala státoprávní svébytnost zemí Koruny české a současně poukazovala na to, že řešení „všech zápletek ústavních“ je možné jen na základě úmluvy mezi panovníkem a politicko-historickým národem českým. Sněm Království českého, na němž měli ještě většinu němečtí zástupci,

[<116]

však deklaraci odmítl a vyzval české poslance, aby upustili od neúčasti na jeho jednání. Když se tak nestalo, byli koncem září 1868 zbaveni mandátů.
Český postup budil na Moravě sympatie a to jak v řadách politické reprezentace, tak i mezi obyčejnými lidmi. Čeští poslanci sněmu Markrabství moravského postupovali solidárně s českými poslanci v Čechách. Dne 25. srpna 1868 podali své vlastní osvědčení, datované rovněž 22. srpna. Odsuzovali v něm pokus o spojení všech neuherských zemí v jednom státním celku a zdůrazňovali, že země Koruny české jsou pro život a trvání monarchie důležité stejně jako země Koruny uherské, neboť především obě tyto koruny utvořily mocnářství rakouské. Současně však také poukazovali na zvláštní postavení Moravy v rámci Koruny české.
Nejširší veřejnost dávala najevo svoji nespokojenost veřejnými shromážděními, jimž se říkalo „tábory“. Tato nová forma protestního hnutí se zrodila v Čechách. „Vítězný ruch“, jak táborové hnutí v Čechách charakterizovala Moravská orlice, měl ohlas i na Moravě. První z moravských táborů uspořádali vlastenci v Kravsku u Znojma dne 14. června 1868 a hlavním bodem jeho programu se stala otázka, jak dosáhnout smíru Čechů a Němců na Moravě. Tábor proto navštívili nejen moravští Češi, nýbrž i zástupci německého obyvatelstva z jižní Moravy a v závěrečné rezoluci, kterou společně odhlasovali, se pravilo: „Přítomní účastníci se přičiní, aby v svornosti bratrské podávali sobě ruce k zvelebení a provedení práva našeho nejslavnějšího markrabství a že hájiti budou jako rodní bratři jedné země státoprávní postavení Moravy ke Koruně svatováclavské.“
Povzbuzeni úspěchem a ohlasem táborů v Čechách, pořádali je i čeští vlastenci z Moravy v rychlém sledu jeden za druhým. Moravská orlice dne 28. června 1868 přinesla úvodník nazvaný symbolicky Žádejte za tábory!, v němž doporučovala, aby se na nich řešily zejména ty nejpalčivější otázky:

1/ staletý svazek a státoprávní poměr Moravy k Čechám;
2/ dorozumění obou národností v našich zemích;

[<117]

3/ rovnoprávnost ve školách;
4/ státní právo České koruny.17/

Tábory rovněž vyjadřovaly podporu deklaracím předloženým českými poslanci na obou zemských sněmech v srpnu 1868 ve prospěch českého státního práva. Nejotevřeněji v tomto duchu vyzněl mohutný tábor lidu na Bílé hoře u Brna 27. června 1869.18/
Z uvedeného výčtu je zřejmé, že právě vztahy Moravy k Čechám představovaly jeden z nejcitlivějších a nejvíce aktuálních problémů, jež Moravané potřebovali řešit. Veřejné projevy a petice přijímané na táborech vyznívaly jednoznačně pro jednotu Moravy s Čechami.
Podmiňoval to celkový politický vývoj v monarchii. Po skončení rakousko-pruské války v roce 1866 žili Češi v Čechách i na Moravě v očekávání, že vídeňská vláda a zejména císař ocení loajalitu a věrnost, kterou projevili, a že se konečně dočkají spravedlivého uznání svých státoprávních nároků. Panovník však pod tlakem německých liberálů a uherské šlechty dospěl k názoru zcela odlišnému a situaci řešil přijetím rakousko-uherského vyrovnání. Češi vyšli z rekonstrukce říše opět zkrátka. Zklamání, které prožívali, vedlo k radikalizaci jejich postojů; na veřejných shromážděních zaznívaly projevy velmi pobouřené, mnohdy dokonce protimonarchistické a protidynastické. K tomu přistupoval stále sílící nacionalismus rakouských Němců, jenž zejména slabší slovanské obyvatele Moravy nutil k hledám spojenců. Nelze se tedy divit, že zde tento vývoj nejen posiloval vědomí etnické jednoty slovanských obyvatel Království českého a Markrabství moravského, ale nakonec vyústil v přesvědčení o nutnosti co nejužší spolupráce s
českým národem v Čechách.
Můžeme tedy souhlasit s konstatováním Jiřího Malíře, že „program moravského autonomismu byl už v 60. letech překonán a nahrazen příklonem k státoprávnímu programu a požadavku národní rovnoprávnosti českého obyvatelstva na Moravě s německým“.19/ Tím byl učiněn další krok k uskutečnění moravsko-české jednoty: od odmítnutí nesmělých snah o moravsko-

[<118]

-český jazykový rozkol v době předbřeznové, přes ztotožnění se s ideou jednoty českého národa v Čechách a na Moravě ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století, až po společné snahy státoprávní v letech šedesátých. Ani to však ještě nebylo poslední slovo ve formování moravsko-českých vztahů a ve vývoji moravanství: nastupovalo období nacionalistických vášní, kdy tlak německého pangermanismu vyvolával nacionální radikalismus i mezi moravskými Čechy a vedl k zásadní změně jejich politické orientace od Vídně na Prahu.
Vláda ve snaze čelit tomuto pro ni nepříjemnému vývoji začala v Brně vydávat časopis Morava, jímž chtěla podlomit vliv Národní strany na Moravě, která se tehdy postavila do čela hnutí za prosazení českého státního práva na Moravě. Iniciativa vzešla od Jana rytíře Chlumeckého, bratra již zmíněného Petra rytíře Chlumeckého. Starší Jan udělal ještě pronikavější kariéru než jeho bratr: opakovaně jako ministr zasedal v několika vídeňských vládách, patřil mezi císařovy důvěrné rádce a platil za jednoho z nejnebezpečnějších odpůrců Národní strany na Moravě20/ a českého národního hnutí vůbec. Jeho nápad s vydáváním lidového separatistického časopisu byl skutečně chytrý a nesl ovoce.
První číslo Moravy vyšlo 1. října 1869 a v jejím čele stál Václav Antonín Crha, shodou okolností – jak jinak – opět rodák z Čech. Jeho list, který v lednu 1872 změnil svůj název na Moravan, velmi dovedně využíval slabin českého národního hnutí na Moravě a v sedmdesátých letech mu způsobil značné škody.
My známe samostatné Markrabství moravské, jakého se dovolával dr. Pražák r. 1848 s nevšedním důmyslem i úspěchem, vedle samostatného Království českého a samostatného Vévodství slezského; a zadá-li kdy Markrabství moravské něco ze svých práv, učiní tak jedině ve prospěch celistvosti a mohutnosti Říše rakouské…,“ napsala Morava ve svém úvodním provolání.21/ I v dalších letech bojovala – díky vládním dotacím mimochodem nejlacinější moravský deník té doby – proti česko-moravské jednotě a orientaci Moravy na Prahu naprosto bezohledně, až nenávistně.
Slovník, jehož Morava ve své psaní užívala, si servítky příliš

[<119]

nebral: „Ti páni v Praze mají ten plán, že musí dřív každého ožebračit, o postavení i chlebíček připravit a pak si jsou jisti, že je bude slepě následovat… A jako to dělají s jednotlivci a s jednotlivými stavy, tak by to dělali i s celou zemi Moravskou. Aby se jim, když už by jednou ji měli v pazourech, nemohla vymknout, hleděli by jí pouštět žilou, vycecat jí krev a udržovat ji malomocnou. Kdo nemá síly, nemůže pomýšlet na odpor. To by očekávalo Moravu, kdyby se poddala Čechám. A proto nám Vy páni v Praze dejte svatý pokoj! Co jste si tam navařili, snězte si to sami! My z Moravy také nepřijdeme nikdy k Vám a tak co se o nás derete?22/
Nevybíravé psaní Moravy ztěžovalo úsilí Národní strany na Moravě. Při své láci totiž tento list vycházel v dosti velkém nákladu: v roce 1879 dosahoval 1 100 výtisků a stál na pátém místě mezi moravskými novinami. Nejodebíranější katolický Hlas vycházel ve stejné době v nákladu 2 440 výtisků, za ním následoval olomoucký Našinec, vycházející třikrát týdně v 1 750 exemplářích a na třetím místě byl čtrnáctideník Lucerna s 1 500 výtisky. Teprve pak následovala Moravská orlice, orgán Národní strany na Moravě, jejíž náklad se svými 1 450 výtisky jen o málo převyšoval náklad Moravy. A teprve za ní následoval Občan, který vycházel dvakrát týdně nákladem 680 výtisků, na sedmém místě stál Pozor, vydávaný rovněž dvakrát týdně v 600 výtiscích, a na osmém místě byl uváděn týdeník Prostějovské noviny s 500 exempláři.23/
Vedení Národní strany na Moravě se od časopisu Morava, jemuž se všeobecně přezdívalo „Mrva“, rozhodně distancovalo a na stránkách Moravské orlice s jeho psaním polemizovalo. V okamžiku, kdy se dr. Pražák stal ministrem Taaffeho vlády, zasadil se o odejmutí vládní subvence tomuto časopisu, čímž zapříčinil jeho zánik.24/
Vztah českých obyvatel Moravy k českým obyvatelům království nebyl v této době jednoznačný a bez komplikací. Dosavadní vývoj dospěl k objektivnímu posunu moravanství od etnického chápání k pojímání zemskému, a k tomu, že se slovanští obyvatelé obou zemí cítili již být příslušníky českého národa. To

[<120]

samo o sobě přispívalo k odbourávání záměrně zdůrazňovaných odlišností a k utlumování případných nepřátelských gest. Staré resentimenty však přežívaly a pocit moravanství měl v širokých vrstvách lidu hluboké kořeny. Stačilo málo a na moravské straně se objevily demonstrativně zdůrazňované projevy samostatnosti a nezávislosti na Čechách. K jejich nositelům patřila především moravská politická reprezentace, v jejímž chování se nepochybně snoubily osobní zájmy s objektivně existující středočeskou či pražskou přezíravostí, jež velmi často nebrala ohled na moravská stanoviska a potřeby.
Například koncem šedesátých let, přestože se oficiálně česká politika na Moravě až demonstrativně solidarizovala s českou politikou v Čechách, v soukromí její představitelé vyjadřovali značné výhrady vůči pražským politikům. Tak na sklonku roku 1868 informoval Alois Pražák Egberta hraběte Belcrediho o jednáních, která za účasti dalších moravských poslanců Mezníka a Šroma vedl s Františkem Ladislavem Riegrem. Se zadostiučiněním ve svém dopisu konstatoval, že „opět zachránili alespoň na čas autonomii Moravy, jež byla ohrožena centralizačními choutkami Riegra“. Moravští Češi nepřistoupili v jednáních na Riegrův požadavek zřídit společný generální sněm zemí Koruny české a prosazovali plnou legislativní samostatnost Čech, Moravy i Slezska. Požadavek společného sněmu se proto také v dokumentech tohoto období neobjevoval, což nepochybně odhalovalo slabiny českého státoprávního programu, neboť jednota zemí Koruny české v moderním pojetí byla bez společného legislativního orgánu jen obtížně
myslitelná.25/
Obdobně se i později v otázce společného postupu při zaujímání pasivní rezistence na zemských sněmech a v říšské radě projevoval odstup českých politiků z Moravy od jejich kolegů z Čech. Zatímco čeští politikové, vedení Františkem Ladislavem Riegrem na protest proti neústupnosti vídeňské vlády jednání zákonodárných orgánů opustili důsledně, zúčastňovali se jich moravští politikové pravidelně, a to i vzdor opakovaným Riegrovým výzvám a apelům. Ten nakonec musel Pražákovi 19. září 1877 napsat: „S politováním srdečným znamenám, kterak odcizení

[<121]

mezi Čechy a Moravou následkem rozdílného pokračování našeho pokračuje, a že se zvykáme jíti každý svou cestou, jako by jsme nebyli již jedním národem.26/
Vídeňská vláda pochopitelně vývoj vztahů mezi Čechy na Moravě a v Čechách sledovala pozorně a snažila se do něj zasahovat a ovlivňovat jej ve svůj prospěch. Měla podrobné informace o vzájemných neshodách a nedorozuměních, věděla o žárlivosti moravských poslanců vůči politikům českým, dobře vnímala strach českých Moravanů z arogance a bezohlednosti pražské politiky. Proto jí vyhovovalo, když se vzájemné třenice ještě zhoršovaly a nedorozumění prohlubovalo.
Zajeden z projevů její promyšlené taktiky je třeba považovat jmenování JUDr. Aloise Pražáka ministrem vlády Eduarda hraběte Taaffeho v roce 1879. Tehdy, po zásadní změně přístupu české politiky k Vídni a získání si její podpory pro budování monarchie, bylo zcela nezbytné, aby také Češi měli svého reprezentanta v kabinetě. Nestal se jím však ani Rieger, ani nikdo jiný z pražské špičky; stal se jím o dvě třídy níže stojící Pražák. Tím Taaffe dosáhl hned několika cílů: vzbudil žárlivost v řadách české reprezentace, přiživil přetrvávající vzájemnou nedůvěru mezi českými politiky z království a z markrabství, a povzbudil protičeské sebevědomí Moravanů. Svoji roli nepochybně hrály i další momenty, ty však z hlediska našeho zkoumání nejsou podstatné.
Od počátku šedesátých let 19. století se v moravském veřejném životě objevil nový prvek: vysokoškolští studenti, studující v Praze. Po zrušení moravské univerzity v Olomouci odcházeli na studia zpočátku do Vídně, ale postupně ve stále větší míře také do Prahy. Umožnila to především výstavba nových železnic, které usnadnily a zrychlily spojení Moravy s Čechami a Prahou a tak alespoň částečně vyrovnaly výhodu, kterou Vídeň měla svou blízkostí k bydlišti moravských studentů.
V sedmdesátých letech 19. století již značná část české mládeže z Moravy studovala v Praze. To mělo na její smýšlení a uvědomění neobyčejný vliv, jehož dlouhodobé důsledky si zpočátku asi nedokázal uvědomit nikdo a které se projevily až mnohem později. „Českému studentu z Moravy otvíral se v Praze

[<122]

nový svět. Moravský student neubránil se poznání, že v Praze kypí život a kvas, že se žije v Praze národně energičtěji, že kamarádi čeští jsou pohyblivější, sebevědomější a odvážnější. Zájem a úsilí národní v popředí všeho života, všechno se hýbá a šine pod úhlem tohoto národního cítění a snažení, student pro starosti národní ani nemíval kdy mysliti na sebe. Nemluvě o životě na universitě nebo na technice, spolkový život pražský nás převařoval, dával nám nové podněty, stíral z nás zaleklost. A potom divadlo, řečniště, musea, ulice velkého města a historie! Kdo se vracel po studiích domů z Prahy, vracel se jiný než přišel. Nabyl rozhledu, zhostil se
separatismu a cítil své češství beze všech přísad. Jest jenom jedna Praha pro českého studenta
,“ uvádí ve svých vzpomínkách Jan Herben.27/
Objevuje se ještě jeden nový faktor: od počátku osmdesátých let 19. století přicházejí na Moravu ve stále větší míře intelektuálové, politikové i podnikatelé z Čech, aby tu našli nový domov, v naději, že se tu uplatní lépe než v království. Za všechny jmenujme jen Adolfa Stránského (na Moravu přišel roku 1880), Stanislava K. Neumanna (1905), Rudolfa Těsnohlídka (1906), Jiřího Mahena (1907), Františka Gellnera (1911) a bylo by možno uvést ještě celou řadu dalších. Ti, společně s absolventy pražských vysokých škol, především univerzity, odchovanými mladočeským radikalismem, provedli v moravském veřejném životě doslova převrat.
Prosyceni myšlenkami českého nacionalismu odmítali dosavadní principy přežívajícího zemského patriotismu, v němž bylo místo pro Čechy i Němce. Místo něho postavili jednoznačně útočné češství. Moravanství chápané zemsky mělo v jejich životě místo jedině tehdy, nebylo-li na újmu češství. Sami se pokládali za Čechy, nikoli za Moravany, v lepším případě za Čechy z Moravy, své hlavní město viděli v Praze. Němectví odmítali a spolu s ním i Vídeň, protože ji obviňovali z národnostní nespravedlnosti a ze stranění Němcům. Politicky se hlásili k mladočešství, na Moravě reprezentovanému Moravskou lidovou stranou. Svůj vztah k Čechám demonstrovali konstatováním, že lidová strana na Moravě je odnoží Národní strany svobodomyslné.28/ Počátkem

[<123]

20. století pak Moravská strana lidová svoji pražskou orientaci a odmítání Vídně, vyjádřila jednoznačně ve svém programu: „Trváme bezvýhradně na tom, že nikdy ústavně platnosti nepozbylo a nikdy promlčeno nebylo státní právo
zemí Koruny české jako svrchovaného a celistvého státu se všemi právy… Dojíti opět státního postavení pro země Koruny české jest cílem našeho postupu v tomto směru. Proto jednak se budeme snažiti, abychom utužili souvislost a soustředění všech tří zemí Koruny české: v životě kulturním i hospodářském budiž střediskem života našich tří zemí Praha a zvláště směr našeho života hospodářského budiž odvrácen od Vídně ku Praze…
29/Radikalismus Moravské lidové strany vyvolal v řadách konzervativních Moravanů zmatek. Dochovaná korespondence dokazuje, že zejména ti starší politiku importovanou z Čech naprosto nechápali: „Já tomu mladočešství nerozumím,“ napsal ještě v roce 1893 brněnský učenec a známý filolog František Vymazal poslanci Ctiboru Helceletovi. „Kdo jsou ti lidé? Jsou z Čech nebo také z Moravy? Jsou najati či hřmotí darmo? A co potom? Tak se neptali ani husité ani nynější komedianti a surovci,“30/ pokračoval. Nutnost rozhodného
postupu proti vlivu mladočešství si však moravští konzervativci uvědomovali již dříve. V květnu 1892 kupříkladu Vymazal Helceletovi napsal: „Proti české invasi bude třeba ještě hrubší střelby. To máme z toho, že jsme je tak dlouho hýčkali.31/
Mladá generace vnášela do moravského politického života dosud nebývalý radikalismus. V brožuře Morava do opposice, vydané roku 1892 v Praze nákladem Časopisu českého studentstva, konstatuje autor, skrývající se za pseudonymem V. Odraz: „Pro nás má Morava poněkud vyšší úkol než býti živitelkou a expositurou Vídně a experimentem choutek germanisačních…
Současně volá po neústupném boji proti moravským Němcům všemi prostředky: „Heslem naším na tu dobu musí býti společnost českou a německou na Moravě odděliti, aby boj s naší strany nabyl opravdovějšího rázu.“ Volá po absolutní separaci Čechů a Němců: „…nesmí tu pro sebe nikdy výminku činiti, aby z kolegiálnosti nebo ze služebních ohledů nebo z příbuzenství

[<124]

zachovávali svornost s Němci.“ Vyzývá současně ke všestranné orientaci Moravy na Čechy, na vytváření toho, co nazývá „českým uzavřeným územím na Moravě“, k počešťování radnic moravských měst, k zakládání a budování českých kulturních a vzdělávacích institucí.
Nebezpečí, které ze změněné taktiky pro německou komunitu na Moravě vyplývalo, si němečtí politikové uvědomovali. Hned v roce 1884 to vyjádřil nám již známý Jan rytíř – nyní již baron – Chlumecký: „Kdyby slovanský živel zaplavil Moravu a Brno, pak by se stal federalismus v Rakousku neodvratitelným. Jakmile se ocitne Morava v moci Slovanů, pak zatlačeni budeme nadobro od onoho gravitačního bodu, k němuž tíhneme, a přitažlivost Prahy vzrostla by tou měrou, že povždy nám Praha bude tím, čím nám nyní Vídeň.32/
Zdálo by se, že v atmosféře vypjatého českého – a na druhé straně také německého – nacionalismu nezůstalo již v zemi pro moravanství místo. Realita byla kupodivu jiná. České státní právo zůstávalo po celou dobu existence rakousko-uherské monarchie pouze na papíru, bylo nedosažitelným cílem české politiky. Morava i nadále trvala jako jedna z mnoha korunních zemí Předlitavska a s těmi ostatními zůstávala spojena pouze postavou panovníka. Měla své vlastní samosprávné orgány, včetně zemského sněmu, a své vlastní zastoupení v říšské radě ve Vídni. Všechny tyto skutečnosti působily na cítění jejích obyvatel a i ti něj radikálnější čeští vlastenci zůstávali při svém uvědomělém češství také Moravany, či Čechy z Moravy, záleží na formulaci.
A kupodivu, Morava si dokázala k obrazu svému přizpůsobit také ty postavy veřejného života, které se do ní přistěhovaly z Čech. Dříve či později se převážná většina z nich s Moravou ztotožnila, a dokonce přijala v té či oné míře za svůj také pocit moravanství a dokázala si nejen přiznat, ale navíc i zamilovat existenci moravských odlišností. Připomeňme si jen případ Rudolfa Těsnohlídka, který v roce 1907 napsal z Moravy svému příteli Michaelu Káchovi: „Míšo, je tu ohavně krásně, učím se znát denně českou náturu s jejím obdivuhodným moravským zabarvením a mám jít o dům dál. Není to k zoufání?33/

[<125]

Platilo to však i o jiných osobnostech, například o Adolfu Stránském, vůdci Moravské lidové strany a současně zakladateli a vydavateli Lidových novin. Ten nevynechal jedinou příležitost, aby demonstroval jednotu českého národa na Moravě a v Čechách.34/ A přesto i on se postupem času začal pokládat za moravského politika, aniž tím
ovšem nějak zpochybnil svoje češství. K tomuto posunu přispělo nejen jeho zvolení poslancem sněmu Markrabství moravského a činnost v celé řadě zemských orgánů, ale rovněž, jako tak často, politika pražské reprezentace. Jeden příklad za všechny: když se na přelomu let 1910 a 1911 dostal do názorového sporu s vedením Národní strany svobodomyslné, neváhalo pražské ústředí ani na okamžik a spustilo palbu nejtěžšího kalibru, zdůrazňující v neposlední řadě jeho příslušnost k Moravě. „Zločin dra Stránského! – Zrada starého spiklence proti prospěchu a cti národa! — Pověstný démon Moravy uvedl českou politiku ve psí! – Zloduch Moravy!“ chrlily proti němu Národní listy.35/
A tak, přestože můžeme konstatovat, že na přelomu devadesátých let 19. a počátku 20. století došlo definitivně k vnitřnímu rozchodu české politiky na Moravě s Vídní a naopak k jejímu ztotožnění se s Prahou, pocit moravanství prokázal svoji životaschopnost. Slovanští obyvatelé Moravy se pokládali ve zdrcující většině za Čechy, ale stále zdůrazňovali svoji příslušnost k Moravě, ať již v průběhu široce založené aktivity spojené s pořádáním Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895,36/ či v úsilí o zřízení české univerzity na Moravě,37/ nebo v nacionálních bouřích v Brně roku 190538/ a konečně i v průběhu sokolského sletu v Brně roku 1914.
Představitelé české politiky si uvědomovali význam Moravy pro český národ. „Boj národa českého a všech utlačených národů v Rakousku rozhodne se na Moravě,“ konstatoval v roce 1892 již citovaný V. Odraz. Skutečně, germanizace Moravy, případně vítězství koncepce svébytného moravského národa, by řešení české otázky posunulo zcela jiným směrem. To však již v prvních letech 20. století nehrozilo. Rok 1914, průběh a výsledky první světové války, spojené se vznikem samostatného

[<126]

Československa a nově definovaným postavením Moravy v jeho rámci toto nebezpečí odstranily definitivně.
Dr. Alois Pražák se těchto konců již nedočkal. Po odchodu z aktivní politiky se zúčastňoval zasedání panské sněmovny ve Vídni, ale pak dával stále častěji přednost soukromí. Zemřel dne 30. ledna 1901 v Brně. Pokračovat tam, kde přestal, se zpočátku snažil jeho syn Otokar baron Pražák, který se také angažoval v Národní straně na Moravě. Brzy však pochopil, že jej vývoj situace zaskočil a že v podmínkách vypjatého nacionalismu, které počátkem 20. století v politice byly, své místo nenajde. A tak se stáhl do ústraní i on.

Poznámky:

1/ Šlesinger, Václav: Zápas půl století. Boj o českou Moravu 1848-1918, Bmo 1946, str. 70.
2/ Pernes, Jiří: Počátky mladočeského lidového hnutí na Boskovicku v letech 1890-1892, Vlastivědný věstník moravský (dále jen VVM) roč. XXVIII/1976, str. 264-273.
3/ Kameníček, František: Životopisný nástin Dra Al. Pražáka (1820–1901), In: Paměti a listář Dra Aloise Pražáka, I, Praha 1926, str. XVI.
4/ Hýsek, Miloslav: Dějiny t. zv. moravského separatismu, Časopis Matice moravské (dále jen ČMM) roč. XXXIII/1909, str. 162-163.
5/ Tamtéž, str. 162.
6/ Cit. dle Hýsek, c. d., str. 163.
7/ Vychodil, P.: Z doby Sušilovy, str. 211.
8/ Cit. dle Hýsek, c. d., str. 152-153.
9/ Tamtéž, str. 164.
10/ Kolejka, Josef: České národně politické hnutí na Moravě v letech 1848-1874, In: Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, II, Brno 1960, str. 330.
11/ Srb, Adolf: Politické dějiny národa českého, Praha 1899, str. 10.
12/ Janák, Jan: Ke vzniku politického programu moravské buržoazie v šedesátých letech 19. století, In: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university 1964, C 11, str. 147-156.
13/ Wurmová, Milada: Volby do moravského zemského sněmu roku 1861, VVM roč. X/1955, str. 99.

[<127]

14/ Přehled československých dějin, II, sv. l, Praha 1960, str. 216.
15/ Kabelík, Jan: Z konce žurnalistické dráhy L. Hansmanna, Časopis Matice moravské (dále jen ČMM) roč. IL/1925, str. 288.
16/ Janák, Jan: Z počátků českých novin na Moravě. (Studie ke vzniku Moravské orlice), VVM roč. XXI/1969, str. 110.
17/ Kolejka, c. d., str. 340.
18/ Janák, Jan: Táborové hnutí na Moravě v letech 1868-1874, ČMM LXXVII/1958.
19/ Malíř, Jiří: Politické strany na Moravě v období habsburské monarchie. (Pokus o srovnání systému českých a německých stran na Moravě), In: XXII Mikulovské sympózium 1992 Politické strany a spolky na jižní Moravě, Brno 1993, str. 13.
20/ Janák, Jan: Z počátků českých novin na Moravě. (Studie ke vzniku Moravské orlice), VVM roč. XXI/1969, str. 108.
21/ Cit. dle Kolejka, c. d. str. 345-346.
22/ Moravané, pozor!, Morava roč. II, čís. 17, 22. l. 1870, str. 1.
23/ Janák, Jan: Z počátků českých novin na Moravě. (Studie ke vzniku Moravské orlice), VVM roč. XXI/1969, str. 116.
24/ Hýsek, Miloslav: Literární Morava v letech 1849-1885, Praha 1911, str. 219.
25/ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982, str. 236.
26/ Dopis Františka L. Riegra Aloisu Pražákovi, dat. 19. 9. 1877 v Malči, In: Paměti a listář Dra Aloise Pražáka, II, Praha 1927, str. 165.
27/ Herben, Jan: Kniha vzpomínek, Praha 1936, str. 103-104.
28/ Pernes, Jiří: Vznik a počátky lidové strany na Moravě 1889-1896, rkp. disertační práce na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně, Brno 1975.
29/ Návrh programu strany lidové na Moravě, Brno, b. d., str. 1.
30/ Archiv města Brna, Korespondence dr. Ctibora Helceleta, fasc. 2, dopis F. Vymazala, dat. 3. 9. 1893.
31/ Tamtéž, dopis F. Vymazala, dat. 13. 5. 1892.
32/ Cit. dle V. Odraz: Morava do opposice, Praha 1892, str. 43.
33/ Čtení o Mahenovi a Těsnohlídkovi. Korespondence Rudolfa Těsnohlídka s Michaelem Káchou 1907-1908, Praha 1941, str. 163.
34/ Srovnej např. jen jeho působení v Družstvu Národního divadla v Brně v 80. letech 19. století, kdy rezolutně vystupoval proti tomu, aby české divadlo na Moravě neslo ve svém názvu slovo „národní“. „Jedno Národní divadlo již máme, a to v Praze,“ zdůrazňoval v obavě, aby snad i tato maličkost náhodou nepřispěla k oživování moravského nacionalismu.

[<128]

35/ Šlesinger, Václav: Z bojů o pokrokovou Moravu 1890-1918, Brno 1947, str. 100.
36/ Brouček, Stanislav: České národopisné hnutí na konci 19. století, Praha 1979.
37/ Derka, František – Vahalík, František: Česká universita na Moravě, Praha 1891, srov. Augustinová, Taťána: Boje za zřízení české university na Moravě koncem 19. a počátkem 20. století, rkp. diplomové práce, Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Brně, Brno 1966.
38/ Pernes, Jiří: Nacionální bouře v Brně v roce 1905, In: Národnostní problémy v historii měst. Sborník příspěvků z konference uspořádané u příležitosti stého výročí české správy města Prostějova, Prostějov 1993, str. 103-112.

Zpět na obsah

Advertisements

One thought on “Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 7

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s