Ten Olomouc – ta Olomouc

O jmenném rodě některých sídelních jmen

Je správně ten Olomouc nebo ta Olomouc? Tuto otázku si už položilo mnoho lidí a byla také mnohokrát zodpovězena. I moje odpověď by mohla být obsažena v pouhých dvou větách, protože v dnešní době je situace jistým způsobem jednoduchá, nicméně je dobré se o celé záležitosti dozvědět více a podle toho se případně zařídit v praxi.
Olomouc není jediné místní jméno, v jehož jmenném rodě nepanuje jistota. Takových sídel je více a mají mnoho společného. Především se kolísání v rodě projevuje u jmen s jistým zakončením, které samo o sobě neříká, podle jakého vzoru se má skloňovat. Platí to o jménech zakončených na –c kromě –ec (Olomouc je na Moravě téměř jediný zástupce, dále třeba Bystrc), –č kromě –eč (Třebíč, Telč, Čejč), –l (Pyšel, Křtomil), –m (Kuřim, Ohrozim, Příbram), –ň (Vídeň – vesnice u Velkého Meziříčí, Krčmaň, Liptaň), –ř (Krumvíř, Pustiměř, Radiměř, Jaktař), –š (Bíteš, Liboš), –šť (Třešť, Bedihošť, Píšť), –v kromě –ov (Nosislav, Břeclav, Svatoslav, Vladislav), –z (Chotěbuz, Neubuz), –ž (Maříž, Kroměříž).
Většina uvedených jmen má stejný původ – jejich základem bylo nějaké vlastní (mužské) jméno, od něhož bylo utvořeno přivlastňovací přídavné jméno příponou –jь. Znak ь je sice převzat z cyrilice (užívané dodnes u východních a jižních Slovanů), ale v odborném přepisu praslovanských slov označuje zvláštní samohlásku vyslovovanou jako i kratší než krátké i. Touto plnou příponou byla tvořena místní jména jen v praslovanském období, to znamená zhruba do 10. století, později samohláska ь zanikla, nicméně příponou –j se tvořila místní jména i dále, asi ještě dvě další století. Pomocí ní totiž zřejmě bylo utvořeno jméno Arnolec (vesnice východně od Jihlavy), které pravděpodobně pochází od jména opata třebíčského kláštera Arnolda (opatem 1228-1239). Ať bylo součástí přípony ь nebo ne, není důležité, hláskový vývoj byl stejný; souhláska j totiž způsobovala změny předchozí souhlásky, nejčastěji měkčení (původně existovalo i měkké m a v), ze skupiny tj vzniklo c, ze skupiny kj vzniklo č a ze skupiny dj vzniklo z.
Tak třeba jméno Olomouc vzniklo od osobního mužského jména Olomút (praslovansky Olomǫtъ – ǫ byla nosová samohláska podobně jako v dnešní francouzštině a ъ byla zase jiná velmi krátká samohláska) příponou –jь; ь později zaniklo, ǫ se změnilo na u/ú a z tj vzniklo c – tak vývoj dospěl k tvaru Olomúc, který je v prvním písemném dokladě (1055). Podobně bylo například utvořeno jméno Třebíče: v jeho základu stojí osobní jméno Třebek, po připojení přípony –j(ь) vzniklo místní jméno Třebeč, které je v prvním písemném dokladě (1104). Mužské osobní jméno je na první pohled patrné v místních jménech jako Vladislav či Břeclav (Břeclav byla varianta jména Břetislav), která měla původně na konci měkké v, které ovšem v průběhu dalšího vývoje ztvrdlo, takže výsledný tvar se vlastně neliší od výchozího osobního jména. (Ve východoslovanských místních jménech tohoto typu zůstala stopa po příponě –j(ь) zachována vznikem měkkého l (např. Jaroslavľ)).
Takto utvořená jména byla, jak už jsem uvedl, zpočátku přídavná jména, přípona –j(ь) měla stejný přivlastňovací význam jako jiná častější přípona –óv (dnes –ův), která se v místních jménech krátila (odtud značné množství místních jmen zakončených na –ov, která také byla (ne však vždy) utvořena od mužských osobních jmen (na první pohled je to vidět např. ve jménech Vítkov nebo Adamov). Olomouc tak znamenalo původně „Olomutův“, Třebíč „Třebkův“, Vladislav „Vladislavův“, Kroměříž „Kroměžírův“ (původní podoba byla Kroměžíř) a tak podobně. Byla to tedy přídavná jména, u nichž bylo vynecháváno jejich opěrné podstatné jméno, nejspíš dvůr nebo majetek. Kdo byla ta osoba, podle níž bylo jméno vytvořeno, se už dnes nedá zjistit, nejspíš to byl nějaký velmož, kterému dotyčná osada patřila (je to známo jen někdy v případě později založených osad, viz zmíněný Arnolec). Z tohoto je také zřejmé, že po změně přídavného jména na podstatné byla všechna tato jména mužského rodu. Je také zajímavé, že v mužském rodě se původně užívala i cizí místní jména, pokud končila na výše uvedené souhlásky, například ten Vídeň (v Rakousku), ten Paříž (ve Francii) a podobně.
Nyní je na čase rozebrat, proč došlo (u části) jmen tohoto původu ke změně rodu na ženský a jak je to s používáním rodu u nich v dnešní době. Změna rodu byla vyvolána hláskovými změnami v dalším vývoji češtiny, které postihly i místní jména jiných typů (mužského rodu například původně byla všechna pomnožná místní jména zakončená dnes na –ice). V tomto konkrétním případě se jedná o změnu a na e po měkkých souhláskách. Druhý pád jednotného čísla místních jmen, o kterých je zde řeč, byl původně zakončen na –a a koncovce předcházela ta měkká samohláska, která v prvním pádě byla na konci slova (tak například Olomúca, Vladislava, Kroměžířa, Třebča, Břeclava, Bíteša, Raduňa, Příbrama, Chotěbuza a podobně). Nejprve v Čechách a posléze i v západní části Moravy došlo ke změně a na e, což zasáhlo i tato jména a jejich druhý pád (který je u jmen velmi používaný, pojí se s ním totiž předložka do) tak zněl například Olomúce, Kroměžíře, Břeclavě, Raduně, Vladislavě, Bíteše a podobně. Tyto tvary nicméně mohly být považovány jak za mužské, tak za ženské a ženskému rodu nakonec v oblastech, kde došlo ke změně a na e, byla dána přednost (tomu napomáhaly i jiné hláskové změny a změna rodu u jiných typů místních jmen).
Rozdílné používání rodu u některých místních jmen bylo zpozorováno už dříve, až ve 20. století však jazykověda provedla podrobné místní zkoumání, na jakém území je ten který rod rozšířen. Já jsem do následující mapy zanesl výsledky z takového místního zkoumání, jak jsou uvedeny ve dvou knihách (vždy na příkladu jména Olomouc, převážně to však platí i o jménech ostatních souhláskových zakončení). Barevnými plochami jsem znázornil oblasti s mužským a ženským rodem, jak jsou popsány v knize Místní jména na Moravě a ve Slezsku (1970, 1980). Podrobně je tam popsána hranice mezi oblastmi užívání jednoho a druhého rodu, a to počínaje Šternberkem na severu a konče Dolními Kounicemi na jihu; dál na sever a dál na jih hranice v knize není popsána, takže průzkum zřejmě nebyl proveden v bývalých německých oblastech, proto jsem je vynechal i na mapě; plné barvy značí výhradní používání konkrétního rodu, šrafování oblasti se smíšeným užíváním obou rodů – tyto smíšené oblasti byly v knize popsány jen obecně, proto jejich vymezení na mapě je jen přibližné. Druhým pramenem byl Český jazykový atlas (1992-2005). Tam je vyobrazena mapa, v níž je šrafováním znázorněno, kde se používá Olomouc v mužském rodě, to jsem přenesl do své mapy v podobě šrafované čáry. Ani jeden z těchto knižních zdrojů nezachycuje současný stav (2013). Výzkum pro Místní jména na Moravě a ve Slezsku probíhal mezi roky 1960 a 1962, terénní výzkum pro Český jazykový atlas probíhal v letech 1964-1976 (tedy o něco později) a oproti předchozímu výzkumu i v oblastech nově osídlených po roce 1945. Výsledky obou průzkumů – jak je vidět na mapě – se liší, částečně ve vymezení hlavního rozhraní mezi ženským a mužským rodem, nejvíc však v ostrůvcích mužského rodu západně od tohoto rozhraní; v hrubých rysech je nicméně mezi oběma výzkumy shoda, oba ukazují, že větší část Moravy v dané době pro uvedený typ místních jmen užívala mužský rod.

Mapa ukazuje užívání rodu u jména Olomouce, nicméně pro Místní jména na Moravě a ve Slezsku se zjišťoval místně používaný rod u všech sídel a rozhraní užívání obou rodů u nich se také zhruba shoduje s vymezením užívání toho či onoho rodu u Olomouce. Takže například Třešť nebo Třebíč se u místních používají v ženském rodě, kdežto na východě v mužském; naopak to zase platí třeba u Kroměříže. Vymezení zobrazené na mapě však neplatí stoprocentně, i na východní polovině území některá jména v lidové mluvě přešla už kdysi k ženskému rodu. Nejznámějším případem je Břeclav (lidová píseň „za starú Breclavú“) a totéž platí i o jiných jménech končících na –av, najdou se i jiné (Neubuz – vesnice u Vizovic).
To, co ukazuje mapa, nicméně odpovídá situaci před několika desítkami roků. Od té doby se pochopitelně situace změnila a není těžké uhádnout jak. V Čechách téměř nejsou oblasti, kde by se místní jména uvedených typů užívala v mužském rodě, takže tam se tato jména všeobecně považují za ženská. Zejména vlivem sdělovacích prostředků, které vesměs informace šíří z Čech, se pak český rod šíří na Moravu i do oblastí, kde dříve převládal mužský rod, což se ve větší míře dotýká zejména měst (venkov je konzervativnější); původní mužský rod tak pozvolna – stejně jako všechny jazykové zvláštnosti Moravy – ustupuje a stává se dnes, že je situace rozkolísaná. Každému je v tuto chvíli jistě jasné, jak je to ve spisovném jazyce, a tedy jak zní správná odpověď na otázku, jaký rod je správný. Protože téměř ve všem je spisovné to, co se používá v Praze, případně (středních) Čechách, je v tomto případě spisovný ženský rod. (Vysvětlení jazykovědců je, že menšina se musí přizpůsobit většině, a protože Čechy jsou lidnatější než Morava, bude se Morava zákonitě vždy přizpůsobovat Čechám.) Znamená to, že kdo chce mluvit spisovně, musí používat ženský rod, i když se v daném místě používá výhradně mužský. A ten, koho spisovná norma až zase tolik nezajímá, má aspoň odpověď, kde se vzal mužský rod a proč se mezi sebou lidé v užívání rodu téhož místního jména odlišují.

Advertisement