Ten Olomouc – ta Olomouc

O jmenném rodě některých sídelních jmen

Je správně ten Olomouc nebo ta Olomouc? Tuto otázku si už položilo mnoho lidí a byla také mnohokrát zodpovězena. I moje odpověď by mohla být obsažena v pouhých dvou větách, protože v dnešní době je situace jistým způsobem jednoduchá, nicméně je dobré se o celé záležitosti dozvědět více a podle toho se případně zařídit v praxi.
Olomouc není jediné místní jméno, v jehož jmenném rodě nepanuje jistota. Takových sídel je více a mají mnoho společného. Především se kolísání v rodě projevuje u jmen s jistým zakončením, které samo o sobě neříká, podle jakého vzoru se má skloňovat. Platí to o jménech zakončených na –c kromě –ec (Olomouc je na Moravě téměř jediný zástupce, dále třeba Bystrc), –č kromě – (Třebíč, Telč, Čejč), –l (Pyšel, Křtomil), –m (Kuřim, Ohrozim, Příbram), –ň (Vídeň – vesnice u Velkého Meziříčí, Krčmaň, Liptaň), –ř (Krumvíř, Pustiměř, Radiměř, Jaktař), –š (Bíteš, Liboš), –šť (Třešť, Bedihošť, Píšť), –v kromě –ov (Nosislav, Břeclav, Svatoslav, Vladislav), –z (Chotěbuz, Neubuz), –ž (Maříž, Kroměříž).
Většina uvedených jmen má stejný původ – jejich základem bylo nějaké vlastní (mužské) jméno, od něhož bylo utvořeno přivlastňovací přídavné jméno příponou –. Znak ь je sice převzat z cyrilice (užívané dodnes u východních a jižních Slovanů), ale v odborném přepisu praslovanských slov označuje zvláštní samohlásku vyslovovanou jako i kratší než krátké i. Touto plnou příponou byla tvořena místní jména jen v praslovanském období, to znamená zhruba do 10. století, později samohláska ь zanikla, nicméně příponou –j se tvořila místní jména i dále, asi ještě dvě další století. Pomocí ní totiž zřejmě bylo utvořeno jméno Arnolec (vesnice východně od Jihlavy), které pravděpodobně pochází od jména opata třebíčského kláštera Arnolda (opatem 1228-1239). Ať bylo součástí přípony ь nebo ne, není důležité, hláskový vývoj byl stejný; souhláska j totiž způsobovala změny předchozí souhlásky, nejčastěji měkčení (původně existovalo i měkké m a v), ze skupiny tj vzniklo c, ze skupiny kj vzniklo č a ze skupiny dj vzniklo z.
Tak třeba jméno Olomouc vzniklo od osobního mužského jména Olomút (praslovansky Olomǫtъ – ǫ byla nosová samohláska podobně jako v dnešní francouzštině a ъ byla zase jiná velmi krátká samohláska) příponou –; ь později zaniklo, ǫ se změnilo na u/ú a z tj vzniklo c – tak vývoj dospěl k tvaru Olomúc, který je v prvním písemném dokladě (1055). Podobně bylo například utvořeno jméno Třebíče: v jeho základu stojí osobní jméno Třebek, po připojení přípony –j(ь) vzniklo místní jméno Třebeč, které je v prvním písemném dokladě (1104). Mužské osobní jméno je na první pohled patrné v místních jménech jako Vladislav či Břeclav (Břeclav byla varianta jména Břetislav), která měla původně na konci měkké v, které ovšem v průběhu dalšího vývoje ztvrdlo, takže výsledný tvar se vlastně neliší od výchozího osobního jména. (Ve východoslovanských místních jménech tohoto typu zůstala stopa po příponě –j(ь) zachována vznikem měkkého l (např. Jaroslavľ)).
Takto utvořená jména byla, jak už jsem uvedl, zpočátku přídavná jména, přípona –j(ь) měla stejný přivlastňovací význam jako jiná častější přípona –óv (dnes –ův), která se v místních jménech krátila (odtud značné množství místních jmen zakončených na –ov, která také byla (ne však vždy) utvořena od mužských osobních jmen (na první pohled je to vidět např. ve jménech Vítkov nebo Adamov). Olomouc tak znamenalo původně „Olomutův“, Třebíč „Třebkův“, Vladislav „Vladislavův“, Kroměříž „Kroměžírův“ (původní podoba byla Kroměžíř) a tak podobně. Byla to tedy přídavná jména, u nichž bylo vynecháváno jejich opěrné podstatné jméno, nejspíš dvůr nebo majetek. Kdo byla ta osoba, podle níž bylo jméno vytvořeno, se už dnes nedá zjistit, nejspíš to byl nějaký velmož, kterému dotyčná osada patřila (je to známo jen někdy v případě později založených osad, viz zmíněný Arnolec). Z tohoto je také zřejmé, že po změně přídavného jména na podstatné byla všechna tato jména mužského rodu. Je také zajímavé, že v mužském rodě se původně užívala i cizí místní jména, pokud končila na výše uvedené souhlásky, například ten Vídeň (v Rakousku), ten Paříž (ve Francii) a podobně.
Nyní je na čase rozebrat, proč došlo (u části) jmen tohoto původu ke změně rodu na ženský a jak je to s používáním rodu u nich v dnešní době. Změna rodu byla vyvolána hláskovými změnami v dalším vývoji češtiny, které postihly i místní jména jiných typů (mužského rodu například původně byla všechna pomnožná místní jména zakončená dnes na –ice). V tomto konkrétním případě se jedná o změnu a na e po měkkých souhláskách. Druhý pád jednotného čísla místních jmen, o kterých je zde řeč, byl původně zakončen na –a a koncovce předcházela ta měkká samohláska, která v prvním pádě byla na konci slova (tak například Olomúca, Vladislava, Kroměžířa, Třebča, Břeclava, Bíteša, Raduňa, Příbrama, Chotěbuza a podobně). Nejprve v Čechách a posléze i v západní části Moravy došlo ke změně a na e, což zasáhlo i tato jména a jejich druhý pád (který je u jmen velmi používaný, pojí se s ním totiž předložka do) tak zněl například Olomúce, Kroměžíře, Břeclavě, Raduně, Vladislavě, Bíteše a podobně. Tyto tvary nicméně mohly být považovány jak za mužské, tak za ženské a ženskému rodu nakonec v oblastech, kde došlo ke změně a na e, byla dána přednost (tomu napomáhaly i jiné hláskové změny a změna rodu u jiných typů místních jmen).
Rozdílné používání rodu u některých místních jmen bylo zpozorováno už dříve, až ve 20. století však jazykověda provedla podrobné místní zkoumání, na jakém území je ten který rod rozšířen. Já jsem do následující mapy zanesl výsledky z takového místního zkoumání, jak jsou uvedeny ve dvou knihách (vždy na příkladu jména Olomouc, převážně to však platí i o jménech ostatních souhláskových zakončení). Barevnými plochami jsem znázornil oblasti s mužským a ženským rodem, jak jsou popsány v knize Místní jména na Moravě a ve Slezsku (1970, 1980). Podrobně je tam popsána hranice mezi oblastmi užívání jednoho a druhého rodu, a to počínaje Šternberkem na severu a konče Dolními Kounicemi na jihu; dál na sever a dál na jih hranice v knize není popsána, takže průzkum zřejmě nebyl proveden v bývalých německých oblastech, proto jsem je vynechal i na mapě; plné barvy značí výhradní používání konkrétního rodu, šrafování oblasti se smíšeným užíváním obou rodů – tyto smíšené oblasti byly v knize popsány jen obecně, proto jejich vymezení na mapě je jen přibližné. Druhým pramenem byl Český jazykový atlas (1992-2005). Tam je vyobrazena mapa, v níž je šrafováním znázorněno, kde se používá Olomouc v mužském rodě, to jsem přenesl do své mapy v podobě šrafované čáry. Ani jeden z těchto knižních zdrojů nezachycuje současný stav (2013). Výzkum pro Místní jména na Moravě a ve Slezsku probíhal mezi roky 1960 a 1962, terénní výzkum pro Český jazykový atlas probíhal v letech 1964-1976 (tedy o něco později) a oproti předchozímu výzkumu i v oblastech nově osídlených po roce 1945. Výsledky obou průzkumů – jak je vidět na mapě – se liší, částečně ve vymezení hlavního rozhraní mezi ženským a mužským rodem, nejvíc však v ostrůvcích mužského rodu západně od tohoto rozhraní; v hrubých rysech je nicméně mezi oběma výzkumy shoda, oba ukazují, že větší část Moravy v dané době pro uvedený typ místních jmen užívala mužský rod.

Toto je jen náhled

Mapa ukazuje užívání rodu u jména Olomouce, nicméně pro Místní jména na Moravě a ve Slezsku se zjišťoval místně používaný rod u všech sídel a rozhraní užívání obou rodů u nich se také zhruba shoduje s vymezením užívání toho či onoho rodu u Olomouce. Takže například Třešť nebo Třebíč se u místních používají v ženském rodě, kdežto na východě v mužském; naopak to zase platí třeba u Kroměříže. Vymezení zobrazené na mapě však neplatí stoprocentně, i na východní polovině území některá jména v lidové mluvě přešla už kdysi k ženskému rodu. Nejznámějším případem je Břeclav (lidová píseň „za starú Breclavú“) a totéž platí i o jiných jménech končících na –av, najdou se i jiné (Neubuz – vesnice u Vizovic).
To, co ukazuje mapa, nicméně odpovídá situaci před několika desítkami roků. Od té doby se pochopitelně situace změnila a není těžké uhádnout jak. V Čechách téměř nejsou oblasti, kde by se místní jména uvedených typů užívala v mužském rodě, takže tam se tato jména všeobecně považují za ženská. Zejména vlivem sdělovacích prostředků, které vesměs informace šíří z Čech, se pak český rod šíří na Moravu i do oblastí, kde dříve převládal mužský rod, což se ve větší míře dotýká zejména měst (venkov je konzervativnější); původní mužský rod tak pozvolna – stejně jako všechny jazykové zvláštnosti Moravy – ustupuje a stává se dnes, že je situace rozkolísaná. Každému je v tuto chvíli jistě jasné, jak je to ve spisovném jazyce, a tedy jak zní správná odpověď na otázku, jaký rod je správný. Protože téměř ve všem je spisovné to, co se používá v Praze, případně (středních) Čechách, je v tomto případě spisovný ženský rod. (Vysvětlení jazykovědců je, že menšina se musí přizpůsobit většině, a protože Čechy jsou lidnatější než Morava, bude se Morava zákonitě vždy přizpůsobovat Čechám.) Znamená to, že kdo chce mluvit spisovně, musí používat ženský rod, i když se v daném místě používá výhradně mužský. A ten, koho spisovná norma až zase tolik nezajímá, má aspoň odpověď, kde se vzal mužský rod a proč se mezi sebou lidé v užívání rodu téhož místního jména odlišují.

Advertisements

21 thoughts on “Ten Olomouc – ta Olomouc

  1. Případů, kdy je rozdíl mezi spisovnou češtinou a většinovou/středočeskou mluvou, a kdy se tedy Čechy přizpůsobily Moravě, je víc než dost. Ale to jistě víte sám.

  2. Z Tovačova se jezdí do Olomóca.A byl sem v Olomócu.
    A dědové do Holomóca…Jinak obecně, čechysmy narušují mnohdy vnitřní logiku moravštiny a média na to mají velký vliv.

  3. „Případů, kdy je rozdíl mezi spisovnou češtinou a většinovou/středočeskou mluvou, a kdy se tedy Čechy přizpůsobily Moravě, je víc než dost“ (Gabriel Svoboda)

    Ono to zase nebude tak žhavé. Určité jazykové prvky z Moravy přešly do spisovné češtiny jen díky biblickému jazyku Jednoty bratrské. Jenže to už je pěkných pár staletí nazad a zejména od 20. století se postupně zase v jazyce omezují. Od takzvaného národního obrození český spisovný jazyk z Moravy nepřevzal, pokud vím, vůbec nic.

  4. To je snad jedno, odkud a proč jsou v češtině moravské prvky, hlavně že tam jsou. Netvařte se, jako by všude okolo vznikaly spisovné jazyky míšením všech nářečí dané země a jen u nás si zlovolní Češi prosadili nářečí svého hlavního města. Ono je to totiž naopak – jazykově vzdělaní cizinci se vždy diví, jaký je čeština hybrid, na rozdí od florentského nářečí povýšeného na italštinu, hannoverského nářečí povýšeného na němčinu a moskevského nářečí povýšeného na ruštinu.

  5. Spisovné jazyky nevznikaly míšením všech nářečí dané země, to si račte opravit informace. A nechápu, co se tady pořád pokušíte tvrdit. Jednak moravských prvků ve spisovné češtině je velmi málo, jednak nic, co jste napsal, nemění na faktu, že moravské jazykové zvláštnosti dlouhodobě ustupují zvyklostem mluvy Čech.

  6. Zajímavá situaca je taky u jmen končících na -ica / -ice. Ve spisovné řeči je to všecko -ice, takže se to těžko rozlišuje a přijde mi, že u neznámých slov mají Češi tendencu používat spíš jednotné číslo (říkají např. špatně v Chornici, v Moutnici, v Dačici – správně je v Chornicích, v Moutnicích, v Dačicích, rešp. -ách;)), Moravani zas naopak „zpomnožňují“ některé dědiny v j. č. (v Nedvědicích, v Jemnicích, v Telnicích, v Holicích (u Olomóca)).

    U tohoto typu jmen jsou ale rozdíly ve 2. a 6. pádu (odkud, kde, kam), takže hrozba změny vzoru je mnohem méně pravděpodobná než u uvedených případů, které mají ve 2. a 6. pádě spisovné řeči stejný tvar, ať už jde o mužský nebo ženský rod.

  7. „Moravani zas naopak “zpomnožňují” některé dědiny“ (Ojin)

    Nejen dědiny. Znám říkat „do Mohelnic“ místo „do Mohelnice“.

  8. vzdycky se unas rika jedu do Olomóca,nebo v telce hraje fotbal Olmík….tak nevim proc by sme se meli prispusobovat nejakym prazskym kurvam a nejakym cechackum z okoli prahy….

  9. to Gabriel Svoboda:

    Nu co se týká němčiny i současná Neměcko odvozuje spisovnou němčinu od víde%ňské němčiny, takže Hanover…

  10. Autor:

    Mapka zajímavá, jenom mě udivuje oblast mezi Kunštátem a Blanskem jako TA oblast, když u nás říkáme TEN Olomouc. Asi to nebude z mapovými službami tak horké 😀

  11. „i současná Neměcko odvozuje spisovnou němčinu od víde%ňské němčiny“ (Gabriel Svoboda)

    Obávám se, že nemáte pravdu. Spisovná němčina je založena na kancelářském jazyku, který se od 14. století používal ve středním Německu a v Čechách. Hlavní zásluhu na jeho kodifikaci a rozšíření potom má Martin Luther, který právě do této podoby němčiny přeložil bibli.

  12. „u nás říkáme TEN Olomouc“ (Karol)

    Záleží taky, jak ta oblast „u nás“ je velká. Pokud je to menší enkláva, je pochopitelné, že to nebylo zmíněno. Každý drobný ostrůvek nemůže být zachycen, to jistě chápete.

  13. Lysice, Bořitov ,Blansko. prakticky od Boskovic směrem Brno. To se mi nezdá malá oblast

  14. „Lysice, Bořitov ,Blansko. prakticky od Boskovic směrem Brno. To se mi nezdá malá oblast“

    Jak jsem koupil, tak prodávám.

  15. Dobry den, tu Piotr z Varsavy (z Polska). Citate li komentare k starym prispevkam?

    Je tema nazevnictvi mest pro mne velce zajimava. Pamatuji, ze byl jsem velmi prekvapen kdyz jsem uslysel prvnikrat, że Olomouc je v cestine ONA, protoze v polstine je to ON – ten Ołomuniec. Stejne TEN Kromierzyż (Kromeriz)

    „ǫ byla nosová samohláska podobně jako v dnešní francouzštině“ – nemusite hledat az ve francouzstine, nosove samohlaski existujou taky i v dnesni polstine. „ǫ“ je psane „ą“. Ono casto stoi tam kde v cestine „ou“,a nachaza se np. v polskych nazvech ceskych a moravskych mest -> Žďár nad Sázavou = Zdziar nad Sazawą, louka = łąka. Je taky „ę“ a ono casto stoi tam kde v cestine „u“, np. ruka = ręka

    Mam taky otazku, jakeho rodu jsou ceske (a moravske) jmena polskych mest? Nasel jsem, że Poznań je v ceskej wikipedii zenskeho rodu (ta Poznaň), na polsky je to ten Poznań. A jak to je z mestami: Wrocław (Vratislav), Legnica (Lehnice), Bydgoszcz (Bydhošť), Łódź (Lodž), Gdynia (Gdyně), Katowice (Katovice), Kielce (Kielce), Gliwice (Hlivice/Glivice) pod vzhledem rodu a cisla? Je rozdil mezi „moravskou cestinou“, a „ceskou cestinou“?

    Cekam na vasou odpoved 🙂

  16. „nemusite hledat az ve francouzstine, nosove samohlaski existujou taky i v dnesni polstine“ (H_Piotr)

    Uvedl jsem raději francouzštinu, protože si nejsem jistý, jak se to vyslovuje v polštině. Z toho, co občas slyším, se mně zdá, že výslovnost hlásek označovaných v polštině jako nosové, není taková jako ve francouzštině, tedy že nejde o pravou nosovou výslovnost; například ręka se podle mého zdání vyslovuje „renka“ a mám dojem, že na konci slov není „nosová“ výslovnost navzdory pravopisu vůbec (např. się se myslím vyslovuje „sie“). Možná se sice v popisu polské výslovnosti do jisté míry mýlím, ale určitě nemá pravou nosovou výslovnost jako francouzština.

    „Mam taky otazku, jakeho rodu jsou ceske (a moravske) jmena polskych mest?“ (H_Piotr)

    Přesně to říct nedokážu, protože o polských městech se nehovoří v ČR tak často, abych si zapamatoval, jaký se jim přisuzuje jmenný rod, nicméně myslím, že převažuje ženský rod, respektive že ve spisovné češtině by se v případě nejasnosti dala přednost ženskému rodu.
    Konkrétně:
    TA Poznaň (určitě)
    TA Vratislav (určitě)
    TA Lehnice (určitě)
    ? Bydhošť (nevím, o tomto městě se moc nemluví)
    TA Lodž (téměř určitě)
    TA Gdyně (určitě)
    TY Katovice (množné číslo a ženský rod, určitě)
    ? Kielce (nevím, o tomto městě se moc nemluví)
    TY Hlivice (totéž co Katovice).

    „Je rozdil mezi “moravskou cestinou”, a “ceskou cestinou”?“ (H_Piotr)

    Je celkem malý. Obecně platí, že jazyk Moravy je o trochu archaičtější než v Čechách. Avšak ty rozdíly se i v minulosti neustále smazávaly, protože Morava byla neustále vystavena vlivu české mluvy. Dnes se Morava jazykově přizpůsobuje Čechám ještě víc vlivem televize a dalších sdělovacích prostředků. Přesto jisté rozdíly stále zůstávají a kupodivu v Čechách často podle mluvy poznají člověka z Moravy.

  17. „Přesto jisté rozdíly stále zůstávají a kupodivu v Čechách často podle mluvy poznají člověka z Moravy.“ – Ano, stále nás poznajú. Múže za to to, že nemluvíme takto: „Mladej, českej, blbej, …“ To je pro Moravany, kteří se chtějí nechat asimilovat, návod.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s