Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 5

Dědictví otců…

(Obsah knihy zde)

DĚDICTVÍ OTCŮ…

Zasedání českého sněmu v květnu 1608 mělo velmi dramatický průběh. K Praze se přiblížilo vojsko císařova bratra Matyáše, který se netajil svým úmyslem zbavit koruny Rudolfa II., jenž dosud seděl jak na trůně českém, tak na trůně říšském, a ujmout se vlády sám. Nebezpečí, které hrozilo, potvrdila neobvyklá věc. Císař, vyhýbající se již dlouhou dobu styku s veřejností, se přemohl a 23, května 1608 jednání sněmu osobně navštívil. Jeho předchozí izolace byla tak důkladná, že mnozi už ani nevěřili, že ještě žije. Po Praze se vykládalo, že na Hradě vystupuje pod jeho jménem jakýsi švec, nápadně mu podobný, a císařští radové prý vládnou sami. Lidé se tedy do sněmovní síně sbíhali v největším spěchu, aby nepřišli o tuto výjimečnou příležitost a aby císaře spatřili na vlastní oči.
Nenaskytl se jim radostný pohled. Rudolf lI., císař Svaté říše římské národa německého, král uherský a český, markrabě moravský etc. etc. vypadal nemocně a strhaně. Bledý a roztřesený prošel zástupem lačných diváků a usedl na trůn. Tichým hlasem pronesl německy několik vět, které kancléř Lobkovic přeložil do českého jazyka, a omluvil se, že zase brzy odejde, protože se necítí zdráv. Vypadal tak zuboženě, že i jeho nepřátelé pocítili účast s tímto očividně vyřízeným člověkem.1/
Český sněm měl dát na základě císařova vyzvání souhlas, aby se jeho nástupcem na českém trůně stal arcikníže Matyáš, císařův mladší bratr. Že zásadně tento požadavek nemohou odmítnout,

[<53]

věděli všichni dobře. Jednak se Matyášovo vojsko přiblížilo až téměř k Praze, jednak k takovému kroku nikdo neshledával důvod. Jak uvádí Josef Janáček ve své knize o panování a pádu Rudolfa II.,2/ nemínili však čeští stavové ani v době nebezpečí jedno ze svých největších práv – volbu nového panovníka – proměnit v pouhou formalitu. Katoličtí i nekatoličtí účastníci jednání chtěli Rudolfovi vyjít vstříc; současně však požadovali, aby nejdříve projednal veřejné záležitosti a přihlédl k ožehavým požadavkům, na něž již léta odkládal odpověď. Byly formulovány v pětadvaceti bodech, z nichž jeden požadoval vyhlášení náboženské svobody. Přestože toto ustanovení mohlo povážlivě narušit dosavadní shodu mezi katolickou menšinou a protestantskou většinou v zemi, žádná z obou stran
nebyla ochotna od něj upustit, už z principiálních důvodů.
Za této situace se na sněmu Království českého objevili poslové ostatních habsburských zemí, stojících v této pohnuté chvíli na Matyášově straně. Stavové rozhodli, aby jejich jménem promluvil představitel Moravy, Karel starší ze Žerotína.
Žerotínova řeč, pronesená 26. května 1608, byla vedle císařovy krátké přítomnosti nejsilnějším zážitkem ze sněmovního jednání. Jeho skvělému vystoupení dokázali přítomní naslouchat s napjatou pozorností, přestože hovořil celou hodinu. Projev všichni pochopili jako dosud nejostřejší útok na Rudolfovu osobu. Karel starší ze Žerotína sice císařovo jméno vyslovoval velmi opatrně a s uctivostí, ale obratně formulovanými argumenty dokazoval, že zavinil hlubokou krizi, v níž se ocitla celá monarchie. Arcikníže Matyáš, dovozoval, vzal na sebe nevděčný úkol vyvést stát z těžké situace a na blahu Českého království mu záleží snad ještě více než na blahu ostatních zemí. Dá se vůbec očekávat, ptal se Žerotín, něco kladného od pražského dvora, který nikdy nesplnil ani nejzákladnější sliby?
Přestože moravský šlechtic hovořil přesvědčivě a jistě i mnoha přítomným z duše, neozval se, když domluvil, ani jediný projev souhlasu. „Proslov ke sněmovnímu shromáždění měl při vší brilantnosti řečníka jeden kritický nedostatek,“ píše Janáček v citované práci. „Nerespektoval přehnanou ješitnost českých

[<54]

stavů, zvyklých diktovat jiným a neposlouchat cizí napomínání.3/ Navíc znali Žerotína jako velkého moravského vlastence a nelítostného kritika jejich nešvarů. A proto nepochybně v řeči moravského šlechtice – byť i dokázali rozpoznat její racionální jádro – spatřovali také útok na své postavení v Koruně české. Ne náhodou se skutečně v tuto dobu hovořilo v Matyášově táboře o tom, že v budoucnu bude Morava královstvím a Čechy se stanou jen přivtěleným markrabstvím.
V pevné vůli zachovat Čechám a jejich stavovské obci dosavadní převahu rozhodli se všichni přítomní – bez ohledu na náboženské vyznání či nepříjemné zkušenosti s Rudolfem II. – že Žerotína a tím také Matyáše odmítnou. Jejich stanovisko hodnotí citovaný historik jako omezené, krátkozraké a nebezpečné, ale nedalo se snadno zvrátit. Rudolf se sice následnou Libeňskou smlouvou, uzavřenou 25. června 1608, vzdal v Matyášův prospěch vlády nad Moravou, Uhrami a Rakousy, česká koruna mu však zůstala díky rozhodnutí stavovského sněmu ještě nějaký čas zachována.
Karla staršího ze Žerotína postup českých stavů velmi zklamal a rozezlil: „…třeba jsou naši nejbližší sousedé, přece jsou jejich přední mužové králi natolik oddaní, že příliš málo uvažují o takové možnosti svržení jha, jaká se nabízí.“ A o něco málo později napsal svému příteli, českému pánovi Václavu Budovcovi: „Vždycky, když uvažuji o tom, co se k nám donese o poměrech u vás, nemohu se dost vynadivit tak zvrácenému způsobu vlády; věru, uvěřil bych, že se Češi snaží všechno zničit a že se chtějí stát slavnými tím, že zahubí svou vlast.4/
Žerotínovo vystoupení na sněmu v Praze bylo prvním dějstvím jeho aktivity v boji za uchovám náboženských a stavovských svobod v zemích Koruny české, který vyvrcholil o deset roků později českým stavovským povstáním, bitvou na Bílé hoře a násilnou rekatolizací. Žerotín byl nepochybně tou nejpovolanější osobou, která mohla podobnou roli sehrát – těšil se uznání a autoritě nejen na mateřské Moravě, ale i v ostatních zemích Koruny české.
Karel starší ze Žerotína se narodil 15. září 1564 v Brandýse

[<55]

nad Orlicí. Byl synem Jana ze Žerotína, zakladatele náměšťské větve rodu, a jeho první manželky Marty z Boskovic. Po otcově smrti zdědil velká západomoravská panství – Náměšť a Rosice, sňatkem získal Třebíč a později i panství na střední Moravě – Přerov a Dřevohostice. V Čechách mu patřil Brandýs nad Orlicí, kde se také nachází rodová hrobka.
Pocházel ze starého evangelického rodu, v němž – podle jeho vlastních slov – „od časů Jana Husa nebylo… jediného papežence“.5/ V důsledku toho našly na žerotínském panství útočiště největší sbory Jednoty bratrské, zde měla své školy a tiskárny, s Žerotínovým jménem a panstvím je spojeno vydání památné Bible kralické. Karel starší ze Žerotína získal vynikající vzdělání, studoval v Německu a ve Švýcarsku, podnikl velkou cestu po dvorech ve Francii, Anglii, Nizozemí a Itálii. „Vynikal po svém návratu na Moravě nad okolí jak nadáním, tak vzděláním i hlubokou bratrskou vírou, která však nezměnila nic na jeho aristokratickém sebevědomí a velmožském vystupování“,6/ uvádí profesor Josef Válka, náš nejpřednější znalec Žerotínovy osoby i doby.
Vojenské štěstí mu však nepřálo. V roce 1591 dorazil se svým vojenským oddílem do Francie, aby pomohl Jindřichovi Navarrskému, naději evropských evangelíků, v boji o francouzský trůn. Zúčastnil se dobývání města Rouenu, ale tato výprava se pro něj nakonec stala velkým zklamáním. Svou roli tu hrálo, jak píše Josef Válka, že „se necítil v sedle tak dobře jako jeho četní příbuzní, ale zejména byl zklamán málo zbožným způsobem života Jindřicha Navarrského. Poznal zde rozdíl mezi politikou a náboženstvím.
To ovšem nic nemění na skutečnosti, že zkušenost, kterou zde získal, měla pro jeho další život neobyčejný význam. Pohlížel nyní na politiku bez růžových brýlí a dokázal se rozhodovat zcela realisticky. Politice věnoval vlastně celý svůj další život. Navázal čilý a pevný kontakt s evangelickými předáky v ostatních zemích habsburské monarchie. Protože jako jeden z prvních pochopil nebezpečí, které od poslední třetiny 16. století hrozilo náboženské toleranci ve střední Evropě od tzv. „španělského“ křídla katolické církve, snažil se protestantské stavy ve střední

[<56]

Evropě získat pro myšlenku koordinovaného postupu proti němu a společné obrany dosavadního soužití vyznavačů obou náboženství.
Současně se Karel starší ze Žerotína velmi brzy prezentoval jako odhodlaný zastánce moravského zemského patriotismu, stal se vášnivým obhájcem zemských svobod a privilegií. Za největší nepřátele Moravy – snad jen o Němcích měl ještě horší mínění – pokládal Čechy. V roce 1606 o nich napsal velmi trpce: „Zdaliž oni nejsou, kteří nám svobod našich závidí? Zdaliž oni nejsou, kteří nás opanovati a sobe podmaniti obmýšlejí, aby sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali? Neboť jakkoli se pěkně (stavějí), jakkoli lahodná slova od sebe dávají, jakkoli mocným a upřímným přátelstvím se zavazují, nic není, já je znám a vím, že kdekoliv mohou a příčiny dostanou, všudy námi zadní kouty vymetají.7/
Žerotínova pevná náboženská víra i nezlomné přesvědčení o nutnosti zachovat co nejvíce z moravské svobody a moravských privilegií způsobily, že se ho stoupenci útočného katolického křídla rozhodli zničit. Obžalovali jej u císaře z velezrady a z urážky majestátu – Karel starší sám však velmi příznačně odmítl jejich žalobu proto, že byla podána u pražského dvora a ne u moravského zemského soudu. Netajil se svým odhodláním bránit se do krajnosti. „Nepopouzí je to, z čeho jsem obviňován,“ napsal o svých protivnících, „nýbrž náboženská příslušnost a navíc má někdejší cesta do Francie, peněžní půjčka Francouzům, moravská svoboda, kterou ze všech sil obhajuji, a zášť, již podle jejich křivého obvinění chovám k Rakušanům, a můj vnitřní odpor vůči papeženeckým pověrám – to je to, co je rozčiluje, rozpaluje, popouzí! Ale ať třeba puknou, já přece neustoupím.8/
Od roku 1602 se v Čechách stupňoval rekatolizační tlak, jemuž se na Moravě protestantští stavové, vedení právě Žerotínem, snažili ze všech sil zabránit. On sám byl silně znechucen vnitřními poměry v zemích Koruny české, neschopností ústřední vlády vzdorovat nájezdům z Uher i způsobem panování císaře Rudolfa II. Proto se již koncem roku 1607 na jeho zámku v Rosicích osnoval plán převratu proti panovníkovi, který postupně

[<57]

přerostl v koncepci konfederace stavů habsburských zemí na ochranu evangelických svobod.
V dubnu 1608 vskutku proběhl na Moravě mocenský převrat a do země vstoupilo Matyášovo vojsko. Morava se připojila ke konfederaci Uher a rakouských zemí a její vojsko podpořilo armádu arcivévodovu, táhnoucí na Prahu. Odtud vedla již cesta Karla staršího ze Žerotína přímo na český sněm, kde proti císaři veřejně vystoupil. České odmítnutí jej sice znechutilo, současně však také utvrdilo v přesvědčení o nutnosti podnikat energické kroky na obranu svého náboženství i moravských svobod. V červenci 1608 byl zvolen moravským zemským hejtmanem, tedy vlastně královým zástupcem v markrabství, a Matyáš jej v této funkci schválil. Moravský zemský sněm zase naopak na svém jednání v Brně arcivévodu Matyáše, který potvrdil v dosavadním znění všechna zemská privilegia a přislíbil šetřit náboženskou svobodu, přijal za pána země. Tak se stalo, že i formálně se Morava stala nezávislou na Čechách.
Zemský patriot Žerotín využíval jako hejtman všech možností, které stavům poskytovala ústava. Politická iniciativa přešla plně na zemský soud a na sněm, jejichž shromáždění se konala pravidelně a v plném lesku. Žerotín mistrně ovládal všechny nástroje zemského práva: využil oslabení vazeb Moravy na českou kancelář k tomu že ze sněmu soudu úřadů a komisí vytvořil takřka suverénní moravskou vládu. Neznamenalo to však posílení závislosti na Matyášovi, jenž stanul v čele země, naopak. Stavovské sebevědomí se projevovalo téměř stálým odporem proti panovníkovým daňovým požadavkům. Zemské finance v této době byly řádně spravovány, zlepšila se připravenost k obraně země, a také sirotčí záležitosti, spadající pod pravomoc hejtmana, spravoval Žerotín vzorně.9/
Rudolf II., který zůstal českým králem, se však bránil tomu, aby se Morava zcela vyvázala ze svazku Koruny české; v tom se zcela shodoval s názorem českých stavů. Donucen okolnostmi propustil sice Moravany „s radou stavů Království českého“ z poddanosti, aby mohli za svého panovníka přijmout Matyáše, ale podle Libeňské smlouvy se Morava od Čech neměla „odtahovat

[<58]

ani nyní, ani na budoucí časy. Rudolf II. i čeští stavové trvali na tom, aby se panovníkem na Moravě v budoucnosti nestal nikdo jiný než zase jen český král. Navíc, vzhledem ke krátkosti času, po něž byla Morava na Království českém nezávislá, k faktickému upevnění tohoto stavu nedošlo.
Již v roce 1611 se obě země opět spojily pod vládou jednoho panovníka: Rudolf II. abdikoval i na českou korunu a jeho nástupcem se stal vládce Moravy a „čekanec“ českého trůnu arcikníže Matyáš. Avšak ani nyní se stavové Království českého nevzdali způsobů, které zejména moravské stavy tolik popuzovaly: Matyáše uvedli do královského úřadu sami, bez spoluúčasti ostatních korunních zemí. Hrabě Thurn navíc v této souvislosti prohlásil, že ustanovení krále je věcí pouze Čechů, a „vedlejší“ země že musí přijmout za krále toho, koho zvolí Češi.10/
Ze Žerotínovy iniciativy však došlo alespoň k uzavření zvláštní úmluvy mezi českými a moravskými stavy, která se pokusila sporné body vyřešit dohodou. Především se jednalo o nejbolavější bod moravské zemské autonomie – o stanovení kompetencí české dvorní kanceláře na Moravě, neboť na její zasahování do svých vnitřních záležitostí si Moravané stěžovali nejvíce. V roce 1611 sice byla na Moravě kompetence České dvorní kanceláře formálně obnovena, avšak její činnost současně omezena a podrobena kontrole moravských zemských orgánů.
Podle smlouvy Čechů a Moravanů uzavřené v tomto roce, ztrácela na Moravě platnost všechna nařízení české kanceláře, pokud byla v rozporu se zemskými svobodami. Moravané neměli být voláni před soudy v Čechách s výjimkou sporů o majetek na území království. Kancelář neměla Moravany zbytečně citovat do Prahy a neměla do markrabství vysílat své komise. Mandáty na Moravu měly být schvalovány moravskými stavy a dekrety neměly být vydávány jménem české kanceláře, nýbrž jménem císařovým. Česká kancelář neměla přijímat petice poddaných z Moravy a také otázka moravských královských měst byla řešena v duchu autonomie. Místokancléř české kanceláře měl být jmenován z řad Moravanů, kteří měli mít zastoupení i v personálu kanceláře. Vzdor velké tendenci k autonomii však smlouva

[<59]

z roku 1611 zachovávala společné občanství šlechty v obou zemích a přiznávala jí právo zastávat v obou zemích zemské úřady, ovšem jen pokud vlastnili v té které zemi statky.
Smlouva mezi Markrabstvím moravským a Královstvím českým stanovovala Moravě dosud největší míní svobody a autonomie; žádný z habsburských panovníků ji však nikdy nepotvrdil, a proto její platnost bývá často problematizována. Nic to však nemění na skutečnosti, že zemský patriotismus moravských stavů, jejich pocit moravanství, se zde projevil naplno. Moravské vlastenectví bylo silné natolik, že kdyby politické poměry dovolily, aby ustanovení smlouvy mohla vstoupit v život, dosáhlo by stavu, kdy Moravu od úplné suverenity dělil jen krůček. Je však nesporné, že o úplné osamostatnění od Čech přece jen nešlo: v okamžiku, kdy Češi projevili ochotu uznat řadu důležitých zásad moravské autonomie, ukázali Moravané naopak snahu nezpochybňovat jednotu Koruny české a nesnažili se likvidovat její společné úřady, společné občanství a hranice.11/
Příčinami stále sílícího odcizení moravské a české šlechty se podrobně zabýval profesor Jaroslav Mezník.12/ Dospěl k závěru, že sice stále ještě existovalo dosti prvků, které její příslušníky spojovaly – především to byl společný jazyk, který i příslušníci moravské šlechty často nazývali jazykem českým, společný inkolát, společné spříznění, skutečnost, že některé rody měly majetky v obou zemích a konečně stále existující vědomí příslušnosti k jednomu státu. Nicméně, konstatuje, „všechny tyto prvky nestačily odvrátit rostoucí protichůdnost zájmů a rostoucí odcizení.13/
Jednoznačně moravská orientace šlechty se nezměnila ani tehdy, když se musela bránit snaze prosadit jako druhý jednací jazyk stavovských zemských institucí na Moravě němčinu. Mezník připomíná tři doklady z této doby – Žerotínův zápis o sporu z roku 1600, zda se může kardinál Dietrichštejn zúčastnit jednání zemského soudu, když neumí česky, ustanovení o udělování inkolátu cizincům z roku 1605 a list Karla staršího ze Žerotína olomouckým měšťanům. Ve všech těchto pramenech se při určeni jazyka střídá název „český“ a „moravský“, přičemž

[<60]

označení „český“ je mnohem častější. Pokud však jde o označení česky hovořících obyvatel Moravy, nesetkáme se s názvem „Čech“.
Při jednání o účasti kardinála Dietrichštejna zdůraznil zemský hejtman, že „my Moravci jsme“, v ustanovení o přijímání cizinců se říká, že osoby, které jsou přijaty mezi moravskou šlechtu, mají své děti nechat učit česky, „aby jako přirození Moravci řečí českou dobře mluviti… mohli“. Karel starší ze Žerotína olomouckým měšťanům píše, aby „jazykem v této zemi obvyklým a nám Moravanům přirozeným psávali“. Na základě toho dospěl Mezník k závěru, že neměl pravdu František Kameníček, když ve svém díle Zemské sněmy a sjezdy moravské, vydaném v Brně roku 1905, tvrdil, že moravská šlechta „nejen mluvila, nýbrž i cítila a jednala česky“. V souvislosti s tím konstatuje: „Z toho, co jsem zjistil, by vyplývalo, že převažovaly tendence odcizující Moravany Čechům. Lze souhlasit s Josefem Válkou, když tvrdí, že ‚vývoj směřoval dokonce k možnosti vytvoření moravského zemsko-státního národa‘“14/ Mezník však
upozorňuje současně i na to, že existovala tendence opačná, tendence směřující k jednotě Čechů a Moravanů;15/ jí byl také další vývoj na Moravě a v Čechách příznivěji nakloněn.
Matyášova vláda přinesla stavovské evangelické opozici zklamání; netajil se jím ani Karel starší ze Žerotína, který v roce 1614 na svůj úřad moravského místokrále znechuceně rezignoval. Vláda útočného katolického křídla v Čechách zůstala zachována a po Žerotínově abdikaci byla obnovena i na Moravě. V myslích radikální skupiny vůdců stavovské opozice v Čechách uzrávala myšlenka na násilné svržení katolické garnitury, označované jako „španělská strana“, a nebylo-li by zbytí – i na svržení Habsburků. Žerotín, jakkoli v této době žil jako soukromník, dostával o plánech na chystané povstání podrobné informace a – rozhodně je odmítal. Nikoli se zásadních důvodů, soudil však, že povstání proti císaři je spojeno s příliš velkým rizikem, že nemá šanci na úspěch. Prozíravě si uvědomoval, že odbojné vystoupení českých stavů nezůstane omezeno pouze na území České koruny, ale že se stane záležitostí mezinárodní. A věděl,

[<61]

že dezorganizovaná evangelická
unie nemůže konkurovat silné katolické lize, což povede pouze k porážce a k naprostému rozkladu stávajícího systému.
Habsburkové skutečně v této době postupovali cílevědomě a promyšleně. Poučili se totiž z dramatického a nebezpečného konce vlády Rudolfa II. Nechtěli dopustit, aby se v případě jeho nástupce opakovaly podobné problémy a aby se dopouštěl stejných chyb. A protože stárnoucí Matyáš zůstával nadále bezdětný a bylo stále jasnější, že se již dědice vlastní krve nedočká, rozhodli se na český trůn prosazovat jeho bratrance Ferdinanda ze štýrské větve rodu.
Čeští evangeličtí stavové si uvědomovali nebezpečí, které jim hrozilo od vlády tohoto energického panovníka, prosazujícího všemi způsoby absolutismus a protireformaci. Snažili se tedy přesvědčit ostatní stavy Království českého, aby Ferdinandovy dědické nároky nepřijali. A ke snazšímu prosazení svého stanoviska dokonce vystoupili s požadavkem, aby se volby následníka trůnu zúčastnili i zástupci „vedlejších“ zemí; nyní, když byli v úzkých, doufali, že by jim Moravané mohli v odporu proti Ferdinandovi pomoci. Neuspěli však samozřejmě. Čeští stavové zvolili Ferdinanda sami, dobrovolně, a bez ohledu na protesty Moravanů, kteří se znovu ohradili proti tomu, že nebyli přizváni k jednáni o jeho nástupnictví na český královský trůn.
Pak následoval známý krok, podniknutý radikálním křídlem stavovské opozice – takzvaná druhá pražská defenestrace, kterou 23. května 1618 započalo české stavovské povstání. Následujícího dne zvolil zemský sněm třicet direktorů v čele s prezidentem Václavem Vilémem z Roupova. Direktorium se ujalo správy země a chystalo se na válku.
K prvním krokům nové české vlády patřil pokus o získání Moravy na svoji stranu. Moravský zemský sněm v červnu 1618 se však odmítl k povstání v Království českém připojit. Žerotín, jakkoli měl k volbě následníka na českém trůně výhrady, viděl po Matyášově smrti ve Ferdinandovi II. přece jen legálně zvoleného panovníka. Dal se tedy plně do jeho služeb a doufal, že se mu konflikt podaří urovnat jednáním. Morava zaujímala i nadále

[<62]

neutrální postoj, nakloněna spíše Habsburkům než Čechům, ale začala rovněž zbrojit.
Všichni moravští evangeličtí stavové ovšem nesdíleli Žerotínovo stanovisko, mnozí z nich viděli v českém zápase s Habsburky také svůj boj. Tito nespokojenci provedli v květnu 1619 s pomocí českého vojska, které vpadlo do země, převrat. Také na Moravě se ujala moci vláda třiceti direktorů, Morava se zapojila do boje Čechů proti Vídni, Žerotín sám byl dokonce na několik dnů uvězněn. Dramatické události českého stavovského povstání vedly k bitvě na Bílé hoře a nakonec k žalostnému rozkladu stavovské konfederace a vlády Fridricha Falckého. Stály také na počátku světového konfliktu, trvajícího tři desetiletí. Moravu obsadila císařská vojska a ona sama se stala dějištěm celé řady bitev a krutých střetnutí.16/
Dopad neúspěšného povstání na Moravu byl neobyčejně silný. Země prošla zásadními změnami, které měly rozhodující vliv na její další vývoj – válečné útrapy zdecimovaly počet obyvatel, pomsta vítězů měla za následek masovou emigraci a odchod celé řady vynikajících osobností. Myšlenky tolerance a stavovské autonomie vzaly nenávratně za své, jejich místo zaujaly principy absolutismu a silné centrální vlády. Začala násilná rekatolizace, spojená s dalekosáhlými přesuny majetku, na místo celé řady starých moravských šlechtických rodů přišli noví aristokraté z německy hovořících zemí, ze Španělska a Itálie.
Karla staršího ze Žerotína se změny, jež v zemi probíhaly, osobně nedotkly. Císař Ferdinand II. oceňoval jeho chování v době povstání; když v roce 1627 vydal patent, jímž nekatolická šlechta, která se odmítla vzdát své víry, musela zemi opustit, Žerotínovi udělil výjimku. Ten se však svých ideálů nevzdal ani nyní – na svých statcích poskytoval útočiště evangelickým kněžím, prchajícím z domova, mezi nimi i Janu Ámosu Komenskému, a své církvi Jednotě bratrské pomáhal ze všech sil, aby přečkala všechna protivenství, jež se nyní na ni snesla. Jeho život se však v podstatě zhroutil.
Jakkoli stavovské povstání nebylo záležitostí Žerotínova srdce, jeho porážka byla i porážkou Žerotínovou. Postupně prodal

[<63]

velkou část svých statků a odstěhoval se do Vratislavi, odkud občas na své statky na Moravě a v Čechách dojížděl. Při jedné takové cestě jej v Přerově dne 9. října 1636 ve věku dvaasedmdesáti let zastihla smrt. Znamenala pro něj nepochybně vysvobození nejen z duševního trápení, kterému byl vystaven při pohledu na rozklad všeho, čemu věřil, ale i z utrpení tělesného, které mu způsobovala těžká a neobyčejně bolestivá dna.
Jedním z exulantů, blízkých přátel Žerotínových, který Jednotě bratrské, Moravě a svobodě své vlasti zasvětil celý život, byl Jan Ámos Komenský. V dlouhé řadě jeho vědeckých, náboženských a politických spisů není žádný, který by se věnoval rozboru situace v českém státě, podmínek na Moravě a vztahu Moravanů k Čechům. Přesto právě on v roce 1659 formuloval první českou vědeckou definici národa: „Národ jest množství lidí, zrozených z téhož kmene, bydlících na témž místě ve světě (jakoby ve společném domě, který nazývají vlastí), užívajících téhož zvláštního jazyka, a tím spojených týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o dobro obecné.“17/
Tato definice vycházela z Komenského cítění své vlastní národní příslušnosti; z ní si také lze udělat představu o jeho moravanství. O tom, že se Komenský pokládal za Moravana, nemůže být sporu, dosvědčuje to celá řada jeho výroků, jimiž se k Moravě hrdě přihlásil. Ještě ve spisu Clamores Eliae z druhé poloviny šedesátých let 17. století, jednom ze svých posledních děl, v dedikaci píše: „Milé matce mé vlasti, zemi moravské, jeden z věrných synů jejich…“.18/ a předmluvu ke spisu Unum necessarium z roku 1668 podepisuje dokonce jako „J. A. Comenius Moravus“.
S Moravou spojoval Komenského původ, dětství a šťastná léta mládí, počátky spisovatelské činnosti i přízeň Karla staršího ze Žerotína. Po celý život se těšil vzpomínkou na kvetoucí zemi, jakou znal před odchodem do exilu. Předbělohorská Morava s úrodnými lány Hané, vinicemi na jižním podhůří Pálavý, s malebnými vrchy Beskyd, výstavnými městy i bohatými dědinami byla pro svou náboženskou svobodu a toleranci považována za „terra felix“ – šťastnou zemi, která neměla v Evropě obdoby.

[<64]

Důvěrnou znalost své vlasti vložil do mapy Moravy, kterou zpracoval, a pomýšlel i na zpracování její historie, z níž bychom nesporně nejdokonaleji poznali jeho vztah k moravanství. Nenapsal ji však a my se můžeme k poznání jeho moravanství a také jeho vztahu k českému národu pouze dopracovat rozborem myšlenek, které vložil do jiných spisů.
Tento rozbor provedl již citovaný profesor Josef Válka, který se problematice moravského zemského patriotismu podrobně věnoval na více místech.19/ Také on, podobně jako Jaroslav Mezník, dospěl k závěru, že „moravské stavovsko-zemské vědomí dospívalo koncem 16. a poč. 17. století ke svému vrcholu a k politické akci. Bylo založeno na suverenitě zemských institucí, především zemského soudu, sněmu a hejtmanství, na samostatném zemském právu a na politických úspěších v hájení stavovských a náboženských svobod. Moravská politika se často radikálně rozcházela s politikou českou a vědomí příslušnosti k české koruně sláblo, bylo často pociťováno pouze jako ponižování Moravy a vyústilo v pokusy odstranit poslední správní svazky representované českou dvorskou kanceláří. Protičeské zaměření moravského patriotismu vedlo zákonitě k loyalitě vůči Habsburkům, jež byla stejná u kardinála Dietrichštejna jako u českého bratra Žerotína.
Jaké stanovisko, ptá se Válka, zaujal v tomto procesu Komenský?
Ten ve svých spisech hovořil jak o národu českém a národu moravském, tak – a Válka dokazuje, že mnohem častěji – také pouze o národu českém, jímž rozuměl obyvatele Čech i Moravy. Z Komenského definice národa je zřejmé, že prvořadý důraz kladl na úlohu jazyka při vymezování národní pospolitosti. A tím byla na Moravě i v Čechách právě čeština. Souznělo to navíc zcela logicky s vnitřní duchovni atmosférou v Jednotě bratrské, která nedělala mezi obyvateli obou zemí rozdíly. Vyvíjela svoji činnost v království i v markrabství, její činitelé běžně přecházeli z jedné země do druhé a působili v nich bez nejmenších problémů, Jednota vydávala, psala i tiskla knihy, užívané jejími členy v obou zemích společně. Také Komenský sám zpracoval sbírku

[<65]

českých přísloví, pocházejících jak z Čech, tak i z Moravy, a pracoval na slovníku a gramatice českého jazyka. Jednota bratrská nebyla jistě jediná, kdo na Moravě uchovával jednotu jazyka: jako úřední řeč na Moravě platila vždy
čistá čeština – byť často nazývaná jazykem moravským. Příspěvek Jednoty bratrské k jazykové a národní jednotě byl však podstatný a působil proti odstředivým silám.
Válka dospěl rozborem Komenského díla k závěru, že stejné stanovisko jako Jednota zaujímal i Komenský sám: rodem byl Moravan, avšak etnicky se cítil Čechem. Ba co víc, dovozuje citovaný historik: Komenského koncepce češství a české specifičnosti je přímým předobrazem obrozeneckého pojetí češství a zřejmě na ně i přímo působila.
Válka navíc dospěl k závěru, že v pobělohorské době končí nejen velká éra stavovské obce, ale i zemské samosprávy a autonomie a také politického moravanství.20/ Nepochybně to souvisí s velmi podstatnou změnou ve skladbě moravské šlechty, v tom, že větší části majetků v zemi se zmocňují noví držitelé, přicházející z jiných částí Evropy, kteří si museli svůj vztah k Moravě teprve vytvořit a kteří byli zavázáni císaři a Vídni.
Končí tak jedna – neobyčejně významná – kapitola dějin moravanství, kapitola sahající svým počátkem několik staletí zpět, vlastně až k okamžiku rozpadu Velké Moravy.
Okolnosti zániku Velkomoravské říše a násilné změny způsobu života jejích obyvatel jsou zahaleny tajemstvím. Je však nesporné, že v boji o vládu nad Moravou se od 10. století utkávali Maďaři, kteří se usadili v bývalé velkomoravské Panonii, polští Piastovci a čeští Přemyslovci. Jejich soupeření, které mělo charakter ozbrojených tažení, zemi pustošilo a bylo provázeno likvidací přežívajících zbytků staromoravské společnosti. Zejména Přemyslovci, jimž ce nakonec podařilo dosáhnout nad Moravou hegemonie, ukázali, že nemají zájem na udržení či obnově bývalých struktur, ať státních či církevních.21/ Břetislav I. rozdělil Moravu na tři na sobě nezávislá knížectví či „úděly“ v nichž vládu přidělil svým mladším synům. Vedle toho. že se mu tak podařilo vyřešit nástupnické problémy, znamenalo to „také vyřazení

[<66]

Moravy jako samostatného činitele z mocenských bojů i z mezinárodní politiky.22/ Jeho postup
souzněl se skutečností, že nešlo o žádné „bratrské“ spojení dvou zemí, jež k sobě měly blízko, nýbrž o prosté dobytí Moravy vojenskou silou.23/
Sjednocení Moravy v jeden celek se snažili zamezit také Břetislavovi nástupci; Přemyslovci ovšem bránili vzrůstu významu Moravy i dalšími prostředky, mnohdy zcela nevybíravými: podle Kosmovy kroniky kníže Spytihněv, který v roce 1055 podnikl na Moravu tažení, poslal „předním mužům oné země list, v němž vyzýval jmenovitě ze všecb sídel tři sta mužů, které znal jako nejlepší a nejvznešenější, a pod ztrátou hrdla jim nařizoval, aby mu přijeli naproti do hradu Chrudimě. Mužové vyplní rozkaz a již za strážnou branou v polích u Hrutova přijdou knížeti vstříc. Avšak kníže rozhněvav se, že nepřišli na ustanovené místo, ihned je kázal zjímati a dal je v poutech vsaditi do vězení po jednotlivých hradech v Čechách, koně i jejich zbroj rozdělil mezi své lidi a táhl dále na Moravu.24/
Historikové dnes nedokáží odpovědět, zda oněch tři sta „nejlepších a nejvznešenějších mužů“ patřilo k původním staromoravským či velkomoravským rodům, nebo zda se už počítali ke šlechtě, kterou v zemi, již připojili ke svému panství, dosadili Přemyslovci. V každém případě však je Spytihněvův čin důkazem snahy nepřipustit, aby na Moravě vznikla nová elita, která by mohla nějakým způsobem ohrozit jeho vládu a hegemonii Čech nad Moravou.
Je nesporné, že připojení Moravy k přemyslovskému státu mělo pro postavení českého státu v Evropě a v říši i pro vnitřní dynamiku jeho dějin epochální význam,“ konstatuje Josef Válka. „Čechy překonaly svou geografickou uzavřenost, přemyslovský stát se otevřel do dunajského prostoru, a tím získal předpoklady pro mocenskou politiku, která se ovšem projevila až později.25/
I v této krajně nepříznivé situaci, v níž se nacházela, se ovšem Morava brzy stala politikem; hrála tu větší, tu menší úlohu v plánech jednotlivých členů přemyslovského rodu. Kníže Vratislav například ve snaze omezit moc svého ambiciózního bratra

[<67]

Jaromíra zřídil roku 1063 v Olomouci biskupství s kompetencí pro Moravu. Tak velké a bohaté území, jakým Morava byla, vzbuzovalo vladařské a mocenské ambice i v příslušnících přemyslovského rodu, vládnoucích z milosti nejstaršího z nich v jednotlivých údělných knížectvích: v roce 1182 dokázal kníže Konrád II. Ota Znojemský celou zemi sjednotit pod svou vládou a jednáním s císařem Fridrichem Barbarossou dosáhnout toho, že byla prohlášena markrabstvím.
Jádro Svaté říše římské národa německého se podobnými markami soustavně a promyšleně obklopovalo od Severního a Baltického moře až po moře Středozemní. Český přemyslovský stát vlastně řetěz přerušoval a snaha moravských knížat vymanit se z podřízenosti českému králi a změnit zemi v přímé léno císaře nalezla v Říši podporu. K uznání Moravy jakožto říšského markrabství došlo v roce 1182 na sněmu v Řezně, a od té doby Morava až do roku 1949 existovala jako svébytný správní a organizační celek.
Pražská knížata vyčlenění Moravy z rámce českého státu ovšem nepřijala a okamžitě zahájila boj o její zpětné ovládnutí. V roce 1185 vpadlo na moravské území české vojsko vedené bratrem panujícího knížete Přemyslem, pozdějším králem Přemyslem Otakarem I. V krvavé bitvě u Loděnic na Znojemsku však utrpělo porážku a muselo zemi opustit. Tak při zrodu Markrabství moravského dokonce došlo k jediné bitvě mezi Čechy a Moravany v dějinách obou zemí.26/
Vznikem Markrabství moravského započal znovu proces formování moravského vědomí, proces formování moravanství; nelze samozřejmě vyloučit, že existovalo již dříve, že v obyvatelích Moravy či alespoň některých jejích částí přežívala velkomoravská tradice. Lze dokonce předpokládat, že se jím jednotliví Přemyslovci vládnoucí na Moravě zaštiťovali ve svém odporu vůči svým silnějším příbuzným sídlícím nad Vltavou i předtím. Nyní však fenomén moravanství nabyl zcela nových kvalit – Morava opět existovala jako jeden celek, z pouhého geografického pojmu se změnila ve státní útvar, došla mezinárodního uznání a potvrdila se její autonomie a jistá nezávislost na Čechách.

[<68]

Postupně se na Moravě formovala také nová společnost, za niž je třeba pokládat šlechtu. Koncem 12. století, uvádí se v Dějinách Moravy,27/ dospěl již proces konstituování šlechty tak daleko, že vystoupila s požadavkem, aby jí knížata potvrdila její majetek. Nová aristokracie se
pochopitelně ztotožnila se svou moravskou vlastí a stala se nositelkou moravského patriotismu, ideologie moravanství.
Historická věda po letech studií písemných pramenů především moravské provenience dospěla k závěru, že během 13. století došlo na Moravě k nejvýznamnějším změnám od vzniku feudalismu: lze je charakterizovat jako přeměnu raně feudální společnosti ve společnost vrcholného feudalismu.28/ Jedním z projevů tohoto vývoje je postupná kolonizace dosud neobydlených části země. Během 13. století došlo ke kolonizování horských oblastí Moravy jednak domácím obyvatelstvem z moravských nížin, jednak německy hovořícími kolonisty z Rakouska a Slezska.
Příchod německých kolonistů měl na další osudy Moravy neobyčejně významný dopad. Na mnohých místech vytvořili souvislý pás nového osídlení, většinou se neasimilovali s původním obyvatelstvem a Morava přestala od té doby být jednojazyčnou zemí. Podobným vývojem procházely i Čechy, kde však byl vývoj národního vědomí jednodušší a jednoznačnější. Tam vedle sebe existovaly dvě komunity, hovořící různými jazyky – česky a německy, a vyhraňovaly se nějakým způsobem vůči sobě navzájem. Moravské obyvatelstvo procházelo vývojem diferencovanějším – nejednalo se zde pouze o vztah Moravanů hovořících česky k Moravanům hovořícím německy, ale také o vztah česky hovořících Moravanů k česky hovořícím Čechům.
Jaroslav Mezník na základě rozboru stávající literatury soudí,29/ že již ve 14. a 15. stoleti se i prostí slovansky hovořící obyvatelé Moravy označovali za Moravany a svůj jazyk chápali jako jazyk moravský. Stejně důležitý je fakt, že takto je označovali i čeští obyvatelé Čech, bez ohledu na to, že moravský‘ jazyk byl totožný nebo skoro totožný s jazykem českým.
Označení „český jazyk“ pro řeč slovanských obyvatel Moravy

[<69]

začali tedy vlastně prosazovat němečtí Moravané, neboť z jejich hlediska se jednalo o jazyk jeden. „Německý úzus je zcela přirozený. Vycházel z toho, že jazyk obyvatel Čech a Moravy, s nimiž se zde Němci po svém příchodu setkali, byl stejný nebo velmi podobný,“ píše Mezník. „Češi také většinou nerozeznávali Sasy, Bavory a Franky, všichni pro ně byli Němci. Jestliže ovšem Němci přenášeli název český jazyk i na Moravu, mohlo to mít vliv i na česky mluvící obyvatele Moravy – přispívalo to k poznání, že obě země obývají lidé mluvící jedním jazykem. Němci se tak vlastně stali průkopníky převzetí názvu český jazyk na Moravě.
Mezník dále dokazuje, že v předhusitském období povědomí jednoty obyvatel Moravy a Čech stále sílilo. Umožňovala to řada skutečností: obě země tvořily jeden stát, ve druhé polovině 13. a v první polovině 14. století se postava moravského markraběte dosti dlouhou dobu ztotožňovala přímo s postavou českého krále, také olomoucké biskupství podléhalo českému králi a v jeho čele stály osoby pocházející z Čech, od roku 1344 patřilo k pražské církevní provincii.
Na Moravě převládala v této době také česká historická tradice: četly se a přepisovaly české kroniky – Kosmova, Dalimilova i Pulkavova, věřící uctívali české světce a patrony, v sídle moravského biskupství v Olomouci vyrosil kostel sv. Václava. V zemi sice existoval cyrilometodějský kult, ale oba tito světci byli uctíváni také v Praxe. Duchovenstvo nečinilo mezi Moravou a Čechami rozdílu, mnozí přecházeli při plnění svých povinností z jedné země do druhé. Moravané, kteří studovali na pražské univerzitě, se v hlavním městě Čech stávali příslušníky univerzitního národa českého a toto vědomí pospolitosti v nich přežívalo i po návratu domů.
Přestože k posilování vědomí moravské identity v řadách šlechty přispívala zejména existence samostatných zemských institucí, zejména zemského soudu, a zemských hodnostářů, dospěl Josef Válka k závěru, že „česká a moravská panská vrstva byla fakticky jednotnou vrstvou“30/ Hlavní důvod spatřuje ve složení moravského panstva: některé rody sídlily v obou zemích,

[<70]

jiné pocházely z Čech, další s moravskými kořeny kupovaly majetky v Čechách. Získal-li český pán majetky na Moravě, automaticky se stával členem moravské panské společnosti, obdobně tomu bylo, získal-li některý moravský pán statky v Čechách. Úzké sepětí české a moravské šlechty se projevilo i v zaujímání stejných politických postojů: za sporů českého panstva s Janem Lucemburským v prvním desetiletí jeho vlády postupovalo moravské panstvo zcela solidárně s panstvem českým.31/
Názorová spřízněnost moravské a české šlechty se projevila zcela spontánně v předvečer husitských válek i v jejich průběhu. Profesor Mezník podrobil analýze situaci, která nastala, když česká a moravská šlechta vydala roku 1415 soubor listů na obranu Jana Husa, který byl – vzdor císařově záruce – v Kostnici zadržen, uvězněn a nakonec upálen. Typickým znakem většiny těchto listuje, že hlavní důraz nekladou na argumenty teologické, ale že jejich jádro leží v oblasti nacionální. Týká se to i dvou listů, vydaných jménem moravské šlechty.
První vznikl asi v lednu 1415 ve Velkém Meziříčí, kam pány svolal moravský zemský hejtman Lacek z Kravař. Druhý je datován v Brně, 8. května téhož roku. V obou se tvrdí, že křivá nařčení Jana Husa škodí – dnešní terminologií řečeno – vlasti a národu, k nimž se vydavatelé listů hlásí. Mezník podrobil výrazy, jichž užívali, podrobnějšímu rozboru: v prvém se mluví o České koruně a „hlaholu“ českém. Druhý hovoří o České koruně a jazyku „slovenském“ či „slovanském“. Historik zdůrazňuje, že termínu „Česká koruna“ užili autoři listů proto, že nemohli psát o Království českém nebo o české zemi – pocházeli přece z úplně jiné země, z Moravy! Nemohli však hovořit ani o Markrabství moravském, protože pře se vedla o Jana Husa, jenž pocházel právě z těch Čech a jenž v Čechách žil. Zvolili tedy označení, které sice nebylo úplně přesné, protože do Koruny české patřilo ještě více zemí, ale přece jen jim umožnilo pod jedním názvem hovořit o Moravě i o
Čechách.
S podobným problémem se autoři setkali i tehdy, když měli označit svoji národní příslušnost; užili termínu „hlahol“ nebo „jazyk“ což byla synonyma pro dnešní slovo „národ“. V prvním

[<71]

listu jej nazvali přímo českým. Zdá se ale, že to bylo pro některé moravské pány přece jen těžko přijatelné – vždyť pocházeli z Moravy a hovořili jazykem moravským, ne českým; proto se ve druhém listě objevil přívlastek „slovanský“, jenž je v hierarchii hodnot nadřazen jak přívlastku „český“, tak přívlastku „moravský“ a umožnil tak demonstrovat jednotu pánů z Moravy i Čech.
Vědomí jednoty moravské a české šlechty se projevilo i v nadcházející době bouřlivých husitských válek. Historik František Hrubý ve své studii o vývoji protestantských náboženství na Moravě před Bílou horou32/ konstatoval, že „husitství spojilo Moravu s Čechami jako snad žádný jiný zjev v jejich dějinném vývoji“. Mezník připomíná, že moravská šlechta se k husitství připojila relativně ve větším počtu než šlechta česká, a že v zemi existovalo také silné husitské hnutí lidové. Větší města, která byla v Čechách hlavní mocenskou oporou revoluce, však na Moravě podporovala spíše stranu opačnou. Proto se také husité nestali nikdy na Moravě prvkem tak silným a do té míry rozhodujícím jako v Čechách, proto se také na Moravě udržela katolická církevní hierarchie s olomouckým biskupem v čele, a proto se také na Moravě většina obyvatelstva – na rozdíl od Čech – neztotožnila s kališnickou vírou.
Nicméně i na Moravě zůstal no skončení husitských válek značný počet farností v rukou kališnické církve a tato skutečnost měla znovu dopad na formování národního vědomí věřících: česky hovořící kališníky z Moravy s česky mluvícími obyvateli Čech teď spojovala nejen stejná víra, ale také církevní organizace, neboť kališnické fary podléhaly dozoru pražské dolní konzistoře.
Avšak právě v husitských válkách lze spatřovat kořeny novodobého moravského patriotismu. Během nich se v zemích Koniny české plně prosadily principy stavovské monarchie. Stavovské sněmy se staly rovnocenným partnerem panovníka – a tato změna měla na vztah Čechů a Moravanů vliv spíše negativní. Jednak se v důsledku toho oslabilo vědomí dosavadní podřízenosti Moravy Čechám, jednak stavovské obce každé ze zemí

[<72]

Koruny české společně s nově nabytou mocí převzaly i značnou část zodpovědnosti za vývoj své země. Pozvolna vznikaly rozdíly v politické linii českých a moravských stavů, jindy zase docházelo ke střetům prestižním či jiným.
Navíc se během 15. století také počalo uvolňovat dosavadní úzké sepětí českých a moravských husitů. Šířící se náboženská tolerance otupila ostří rozporů mezi kališníky a katolíky a to následně oslabilo i závislost husitů na Moravě na husitech v Čechách. Také studium v Praze se pro žáky z Moravy stávalo méně atraktivním – dávali přednost protestantským univerzitám v Německu.
Emancipace Moravy na Čechách se právě v této době, v 15. století, mimo jiné projevila i tím, že Moravané získali právo přijímat za markrabího panovníka i dříve, než byl přijat za krále v Čechách, šlo-li ovšem o rod dědičný; pokud šlo o voleného panovníka, přijímali jej za markrabího až po královské korunovaci v Praze. Tato ustanovení byla včleněna i do nejstaršího zemského zřízení, jakési zemské ústavy – Knihy Tovačovské, která vpodstatě platila až do doby pobělohorské.
Současně se na Moravě pozvolna začala prosazovat i vlastní historická tradice, která již nebyla na české závislá. Dokládala naopak, že Moravané nemají s praotcem Čechem nic společného, že naopak pocházejí od dávných Markomanů, a akcentovala i zaniklou Velkomoravskou říši, která měla na stát markomanský organicky navazovat. V duchu této historické tradice bylo sepsáno i první historické dílo, zabývající se dějinami Moravy jako celku, Bartoloměje Paprockého z Hlohol Zrcadlo slavného markrabství moravského, vydané roku 1593 v Olomouci.33/
V 16. století patřila Morava mezi země v Evropě výjimečné – vděčila za to především neobvyklé náboženské svobodě, jež v ní panovala: v klidu a míru zde vedle sebe žili katolíci, příslušníci různých reformních církví, mezi jinými i novokřtěnci, ale i židé. Podobných enkláv tolerance nebylo v této době nelítostných ná, boženských bojů mnoho – a v tom je třeba spatřovat jednu z nejpodnětnějších hodnot moravských dějin, tím spíš, že její obyvatelé si význam náboženské svobody hluboce uvědomovali.

[<73]

Svědčí o tom mimo jiné i slova zemského hejtmana Václava z Ludanic, pronesená roku 1550 na zemském sněmu: „Dříve Morava v ohni a popelu zahyne, než aby trpěla nějakého u víře nucení.“34/
Tady mělo své bezprostřední kořeny slavné období Karla staršího ze Žerotína, jež Josef Válka hodnotí jako „vrchol dějin Moravy“,35/ odtud pramenilo vynikající vzepětí středověkého moravanství, jež paradoxně ukončila bitva na Bílé hoře, bitva, k níž došlo v srdci Čech, a následný politický vývoj. Morava sice zůstává i nadále markrabstvím, zemské orgány nadále existují a odívají se dokonce do barokních ceremonielů, ale jejich pravomoci se zmenšují. Morava ztrácí nejen autonomii, ale i své státní funkce v přívalu panovnických dekretů a zvyšování pravomocí centrálních vídeňských úřadů, jimž je Morava tak blízko – mnohem blíže než Čechy. Vídeňský dvůr má pro moravskou šlechtu daleko větší přitažlivost než zemské instituce. Ty se ostatně nyní staly jen nástrojem centralismu a absolutní vlády.36/
Císař Ferdinand II. svébytné postavení Moravy v říši respektoval; korespondovalo to ostatně s jeho centralistickými záměry – bylo pro něj nepochybně výhodnější komunikovat zvlášť s Královstvím českým a zvlášť s Markrabstvím moravským, než s oběma zeměmi spojenými ve společné Koruně české. Zatímco tedy pro Čechy vydal Obnovené zřízení zemské 10. května 1627, pro Markrabství moravské tak učinil až o rok později, 1. července 1628.
Ustanovení Obnoveného zřízení zemského měla ovšem pro zemi a její další vývoj tragický důsledek – popírala vlastně všechnu dosavadní praxi i tradici, zbavovala ji všech dosavadních práv a vydávala ji zcela do rukou vladařových. Již první článek rušil staré právo země volit panovníka, a naopak vyhlašoval dědické právo panujícího rodu Habsburků ve všech zemích Koruny české. Král si také přivlastnil pravomoc „všelijaká práva vydávati, jak to důstojnosti a mocnosti královské přísluší a přináleží“.
Obnovené zřízení zemské dáte vyhlásilo zavedení náboženské jednoty v zemi, což ve skutečnosti znamenalo prosazení výsadního postavení církve katolické a perzekuci náboženství evangelických.

[<74]

Duchovní stav byl oproti dosavadní praxi prohlášen stavem prvním, zatímco dosud první stav panský za druhý a rytířský za třetí. Velký dopad na budoucí vývoj země měla ustanovení, která proklamovala tzv. rovné právo obyvatel německého jazyka v zemi s obyvateli českého jazyka. O tom, jak tato nové zaváděná rovnoprávnost byla míněna, svědčí už fakt, že text Obnoveného zřízeni zemského byl vytištěn pouze v německé verzi.
Zřízení dále zakazovalo stavům svolávat zemský sněm bez povolení panovníka, a to pod ztrátou cti a hrdla. Předlohy ke sněmovnímu jednání mohl předkládat výhradně panovník. Přivlastnil si také právo sám jmenovat zemské úředníky, a to na dobu pěti let. Ti museli nyní nově přísahat pouze panovníkovi, nikoli stavům jako dosud. Navíc ještě v roce 1629 Ferdinand II. oznámil, že povyšování do stavu panského a rytířského je jeho právem a ne právem stavů, jako tomu bývalo v minulosti. A protože jej bohatě využíval, změnila se poměrně brzy skladba moravské šlechty zásadním způsobem.
Z dvaceti sedmi panských rodů na Moravě, které přežily změny, k nimž došlo bezprostředně po porážce stavovského povstání, bylo čtrnáct domácích a třináct cizího původu; také příslušníci většiny z nich však v dramatickém období 1618-1620 hovořili česky a své cizí kořeny necítili. Do roku 1650 se počet domácích panských rodů zvýšil na dvaadvacet, počet cizích rodů však vzrostl již na čtyřicet. A ještě o čtvrt století později, v roce 1675, už proti sedmnácti panským rodům domácím žilo na Moravě čtyřiasedmdesát rodů cizích. Všechna tato opatření vedla k tomu, že již pouhého půl století po bitvě na Bílé hoře měla větší část moravské elity německý jazykový charakter; platilo to i o většině duchovenstva a představitelích královských měst na Moravě.37/
Měla-li porážka stavovského povstání pro Moravu tragický dopad, neméně tragicky ovlivnila i vývoj moravanství. Moravská šlechta, která byla jeho dosavadní nositelkou, vlastně zmizela. Její místo zaujala aristokracie nová, která už preferovala jiné hodnoty. Neznamená to však, že by se svým nositelem zanikla i myšlenka moravského patriotismu, moravské svébytnosti a identity. Budoucí vývoj naopak ukázal, že se s ní ztotožnily jiné společenské

[<75]

vrstvy, které dosud stály ve stínu moravsky uvědomělé šlechty. Moravanství více než dříve našlo své místo v myslích a srdcích obyvatel moravských měst, ale i venkova. Pobělohorský úpadek české společnosti se všemi neradostnými průvodními jevy nedokázal na Moravě nikoho nadchnout; proto se v teto těžké době myšlenky moravsko-české jednoty ani neobjevovaly.
Najít důkazy o existujícím moravském smýšlení nižších vrstev obyvatel země je obtížné; jejich postoje a názory se do oficiálních zpráv a úředních relací, jichž lze dnes využít jako historických pramenu, dostávaly jen zřídka a výjimečně. Jaroslav Mezník ve své práci upozorňuje na jeden takový případ, neobyčejně zajímavý: v roce 1750 došlo ke sporům mezi vrchností a poddanými na rožnovském panství, které později přerostly v poddanskou rebelii. Zpočátku se ještě obyvatelé valašských dědin domnívali, že mohou dosáhnout svých požadavků vyjednáváním, a proto v březnu téhož roku předali vrchnosti supliku se svým stanoviskem. Napsali ji jazykem, kterého užívali a kterému rozuměli, dnes bychom řekli česky. Jejich pán, hrabě František Josef ze Žerotína, ji však odmítl a žádal na nich, aby podali novou, avšak psanou německy. To zase nechtěli poddaní: předali sice jeho úředníkům novou žádost, napsali ji však ve stejném jazyce. „Jsme my Moraváci, Vaši poddaní, tak račte také moravské písma přijat a moravskou
resolucí dát
“ argumentovali v ní.
Celá záležitost se dostala až k moravskému guberniu – a to se kupodivu postavilo na stranu poddaných. Hrabě byl pokárán – neměl podle názoru brněnského úřadu žádost odmítat a měl si ji, když nerozumí jazyku svých poddaných, nechat přeložit. Císařským úředníkům jistě nešlo o hájení práv valašských horalů, ani českého jazyka, snažili se však zabránit zbytečnému jitření poddaných a vyvolávání neklidu.38/
Citovaná příhoda vypovídá o tragické situaci, v níž se země ocitla. Venkované se brání tvrdému útisku a nakonec nenacházejí jiné řešení než ozbrojené povstání. A jejich pán, František Josef ze Žerotína, příslušník starého moravského rodu, jehož nejslavnější představitel, Karel starší ze Žerotína, patřil před pouhými stopadesáti lety k nejrozhodnějším obhájcům českého

[<76]

jazyka na Moravě, není schopen se domluvit se svými poddanými jejich jazykem. Pro nás je ovšem podstatný právě fakt. že oni sami se pokládali za „Moraváky“ a svoji řeč za řeč moravskou, nikoli českou. Tím, kdo zde nakonec užíval pro řeč moravských Slovanů označení „jazyk český“, byly rakouské státní úřady, konkrétně moravské gubernium. Je více než pravděpodobné, že stejně jako v tomto případě, smýšleli i poddaní na jiných místech Moravy.
Obdobné stanovisko zřejmě zaujímali rovněž obyvatelé moravských měst. Neboť také městští kronikáři této doby, jejichž díla se dochovala, hovoří o svém jazyce jako o jazyce moravském. I Pěšina z Čechorodu v předmluvě ke svému spisu Předchůdce Moravopisu odlišuje český jazyk od jazyka moravského, přestože současně zdůrazňuje, že mezi nimi není velký rozdíl.39/ Lze tedy mít za to, soudí Mezník, že v 18. století převládlo „u všech vrstev obyvatelstva označení ‚moravský jazyk‘ a je samozřejmé, že se obyvatelé Moravy zásadně nazývali Moravané (nebo Moravci); Moravané se od Čechů odlišovali i tehdy, když žili mimo území Moravy. Ještě závažnější bylo, že do pozadí ustupoval pocit sounáležitosti a jednoty Čechů a Moravanů, oslabený ostatně už v 16. století.40/ A že název „český jazyk“ na Moravě v této době úplně nezmizel z veřejného užíváni, o to se zasloužily státní a církevní úřady, v jejich praxi se tento termín udržoval i nadále, především z
praktických důvodů.
Etapa, nazývaná často jako pobělohorské období, kterou bychom mohli vymezit 17. a 18. stoletím, přispěla v důsledku celkového úpadku české společnosti v Čechách na Moravě výrazným způsobem k dalšímu oslabení vazeb mezi slovanskými obyvateli Moravy a Čech, k oslabení vědomí jejich vzájemné sounáležitosti a naopak k posílení moravského vědomí, moravské odlišnosti a svébytnosti.
Koncem 18. století se však situace počíná opět poznenáhlu měnit. Společenské změny, zahájené reformami Marie Terezie a Josefa II., stejně jako vliv Francouzské revoluce a později napoleonských válek, vnesly do života mrtvě stagnující české společnosti v Království českém nové podněty a impulsy. Začíná proces

[<77]

formování novodobého českého národa, proces označovaný v našem prostředí jako „národní obrození“. Ten mnoha svými projevy postupně proniká i na Moravu a zde začíná oslovovat srdce a mysl stále většího počtu slovanského obyvatelstva. Na přelomu 18. a 19. století začíná nová kapitola dějin moravanství, které se musí stále častěji měřit a vyrovnávat s ideou češství. Přestože obyvatelé Moravy i nadále zůstávali Moravany, cítili, že se to zcela nevylučuje s možností být současně také Čechy. Tento názor ovšem nebyl přijímán obecně. Docházelo k mnoha myšlenkovým střetům, vědeckým i uměleckým sporům a také politickým bojům, které měly dát odpověď na
otázku, jež se v této době objevila s novou naléhavostí: Jaký národ bude žít na Moravě?

Poznámky:

1/ Podle Janáček, Josef: Pád Rudolfa II., Praha 1995, str. 151-152.
2/ Tamtéž, str. 152.
3/ Tamtéž, str. 154.
4/ Cit. dle Válka, Josef: Přehled dějin Moravy II., Stavovská Morava (1440-1620), Praha 1987, str. 201.
5/ Tamtéž, str. 195.
6/ Tamtéž.
7/ Obrana Karla staršího z Žerotína k panu Jiříkovi z Hodic, Chrudim 1891, str. 25, cit. dle Mezník, Jaroslav: Dějiny národu českého v Moravě. (Nárys vývoje národního vědomí na Moravě do poloviny 19. století) I., In: Střední Evropa čís. 3/89, srov. dále Havlík, Lubomír: Filozofie historie pojetí národního vědomí na Moravě, In: Ročenka Moravského národního kongresu, Brno 1993/94, str. 94.
8/ Válka, c.d., str. 197.
9/ Tamtéž, str. 202.
l0/ Tamtéž, str. 204.
11/ Tamtéž, str. 204-205.
12/ Mezník, Jaroslav: Dějiny národu českého v Moravě. (Nárys vývoje národního vědomí na Moravě do poloviny 19. století) I., Střední Evropa – brněnská verse, čís. 3/89.

[<78]

13/ Tamtéž.
14/ Válka, Josef: Obsah pojmů vlast a národ u Komenského, Vlastivědný věstník moravský roč. XII/1970, str. 286.
16/ Mezník, c.d.
16/ Válka, Josef: Přehled dějin Moravy II., Stavovská Morava (1440-1620), Praha 1987, str. 209-219.
17/ Gentis felicitas. Speculo exhibita iis qui num ťeliees sint, et quomodo fieri possint, cognoscere velint. Ad Serenissimum Transylvaniae Principem, Georgium Racoci. Vydal Jan Kvačala, Spisy Jana Amosa Komenského čís. 5. Korespondence II, Praha 1902, str. 263-286, cit. dle Válka, Josef: Obsah pojmů vlast a národ u Komenského, Vlastivědný věstník moravský roč. XII/1970, str. 282.
18/ Cit. dle Válka, Josef: Obsah pojmů vlast a národ u Komenského, Vlastivědný věstník moravský roč. XII/1970, str. 285.
19/ Tamtéž, srov. dále týž, „Moravanství“ v 15. století. Komplikace ve vývoji české nacionality, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, C 31, 1984, str. 145-154.
20/ Válka, Josef: Zemská obec a vrchol dějin Moravy, In: Morava v českém státě včera, dnes a zítra, Brno 1992, str. 24.
21/ Válka, Josef: Dějiny Moravy I. Středověká Morava, Brno 1991, str. 37.
22/ Tamtéž.
23/ Tamtéž, str. 56.
24/ Kosmova kronika česká, Praha 1972, str. 98.
25/ Válka, Josef: Dějiny Moravy I. Středověká Morava, Brno 1991, str. 56.
26/ Tamtéž, str. 44-45.
27/ Tamtéž, str. 61.
28/ Tamtéž, str. 62.
29/ Mezník, Jaroslav: Dějiny národu českého v Moravě. (Nárys vývoje národního vědomí na Moravě do poloviny 19. století) I., Střední Evropa – brněnská verse, čís. 3/89.
30/ Válka, Josef: Karlova integrace Moravy do českého státu, Jižní Morava roč. 16/1980, str. 50.
31/ Mezník, c.d.
32/ Hrubý, František: Luterství a kalvinismus na Moravě před Bílou horou, Český časopis historický roč. XLI/1935.
33/ Mezník, c.d.
34/ Cit. dle Havlík, Lubomír E.: O Moravě v českém státě, in: Ročenka Moravského národního kongresu, Brno 1993/94, str. 24.

[<79]

35/ Válka, Josef: Zemská obec a vrchol dějin Moravy, in: Morava v českém státě včera, dnes a zítra, Brno 1992, str. 17.
36/ Tamtéž, str. 24.
37/ Matějek, František: Účinky obnoveného zřízení zemského z roku 1628 na naše země, in: Za Moravu. Historická identita Moravy, Brno 1991, str. 31-40.
38/ Mezník, Jaroslav: Dějiny národu českého v Moravě. (Nárys vývoje národního vědomí na Moravě do poloviny 19. století) II., Střední Evropa – brněnská verse, čís. 4-5/89, str. 40, srov. Peroutka, B.: Rožnovské rebelie, Valašsko roč. 9/1965, viz dále Vaňáček, Michael: Valaši, strážcové české řeči v době Marie Terezie, Vlastivědný věstník moravský roč. XVI/1961-1964, str. 123-124, Pražák, Albert: Národ se bránil, Praha 1945, str. 62.
39/ Mezník, c.d., str. 41.
40/ Mezník, c.d.

[<80]

Zpět na obsah

Reklamy

One thought on “Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 5

  1. Publicistika jako historický pramen.Dodnes se ještě evropské bádání nerozloučilo s představou, že třicetiletá válka je válkou v podstatě náboženskou, t.j. střetnutím přívrženců bojového potridentského katolicismu s nejednotnými vyznavači protestantských konfesí, a je proto válkou německou, protože válečný požár zachvátil především území říše. Tyto názory, používané u nás často i pro výklad doby Komenského, jsou podepírány právě zkresleným výkladem náboženských rozporů z let 1590-1617. Současný výklad třicetileté války, vycházející z konkrétních mocenskopolitických rozporů, zájmů a cílů dvou proti sobě bojujících seskupení států, považuje náboženství za druhotný faktor a za volné pojítko vznikajících nepřátelských koalicí. V tomto smyslu potvrzuje závěry u nás nedoceněného Ant. Gindelyho.Domnívám se, že tragika velkého konfliktu, který se tradičně nazývá třicetiletá válka, není jen v materiálních, společenských a kulturních škodách, nýbrž také v tom, že k nim
    docházelo proto, že současníci chápali historický proces, který probíhal před jejich očima, nesprávně, ba často protikladně k jeho skutečné povaze a jeho hlavním příčinám. V této době bylo racionální chápání vnitřní a mezinárodní politiky ještě v počátcích. Mocenské rozpory čistě světské ražby byly zahaleny do mlhavého roucha nábožensko-teologických polemik. Tento jev byl způsoben řadou faktorů, které nesporně ovlivnují také metodu, obsah i úroven publicistiky. Je to mimo jiné úroven celospolečenského vzdělání, míra racionality ve výkladu přírody a světa, stupen REÁLNÝCH HISTORICKÝCH A ZEMĚPISNÝCH ZNALOSTÍ, intenzita náboženské víry a zbožnosti, systém obecných norem a hodnot v oblasti společenské, zkrátka civilizační úroven celé společnosti. NA NICH JE ZÁVISLÁ EXISTENCE PUBLICISTIKY, KTERÁ JE PROTO INSTINKTIVNĚ RESPEKTUJE.Publicistiku definujeme jako projev politického myšlení o událostech a dobových problémech, které vzniká ZA ÚČELEM FORMOVÁNÍ VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ A PRO JEHO SJEDNOCOVÁNÍ V URČITÉM
    UTILITÁRNÍM SMYSLU.Již na počátku 16.stol. patřila v zemích, v nichž probíhal reformační zápas, k osvědčeným formám ovlivnování, získávání přívrženců a jejich organizování.Proti této formulaci by se dalo namítnout, že možnost vytvořit jednotu v antagonistické společnosti je iluzorní. To je pravda. NÁZOROVÁ JEDNOTA u lidí zaujímajících odlišné postavení ve společnosti není možná. Pokus o to není však úplně marný a zbytečný. Lidé nezaujímají ve společnosti své postoje jen podle třídní příslušnsoti. Jednají a vystupují naopak proti svým skutečným zájmům. Tak tomu bylo také v době, o níž píšeme. Zneužití lidí v tomto smylu bylo patrně snažší, statičnost v myšlení, konzervatizmus, lpění na tradicích, předsudcích a hlavně náboženský fanatismus zde hrály větší úlohu než v době klasického kapitalismu či dnes.Naše historiografie se touto otázkou nezabývala. Soustředila se spíše na POPIS HISTORICKÉHO PROCESU než na jeho subjekty a jejich postoje. Tato slova platí i o takzv. kulturním dějepisu, který
    u nás zastupovali v minulém století Zikmund Winter a Čeněk Zíbrt. Oba historikové na základě svého pilného studia v archívech nás spíše poučili o zajímavých detailech ze života našich předků, než o jejich mentalitě a jiných složitých otázkách. Tím přehlédli důležitý prostředek ovlivnující v 16.stol. široké vrstvy-knihtisk a jeho mnohostranné společenské působení. Tento vynález nepodporoval jen výměnu vědeckých poznatků a uměleckých hodnot, nýbrž i obecnou INFORMOVANOST. Vládnoucí třída musela ve snaze utlumit rezonanci některých myšlenek, sáhnout po prostředcích, které by tuto komunikaci, pokud byla stávajícímu řádu nebezpečná, umlčely. Proto 16.stol. přineslo i formy pro její omezení : cenzuru a zákaz knih a tiskovin, tresty za jejich tisk a rozšiřování. I přes tato omezení se ke konci 16.stol. rozšířila intelektuální výměna. Přibylo těch, kteří se na tom mohli podílet bud aktivně, nebo jako čtenáři, t.j. receptivně. To mělo vliv na překonání statičnosti a nehybnosti v této oblasti, na oživení diskuzí i
    polemik, na rychlejší změnu společensko-politických postojů alespon u části měštanů, a tím na propuknutí krize v této oblasti.PŘEDPOKLADEM PRO ZAUJETÍ NĚJAKÉHO POSTOJE není většinou recepce cizího názoru, nýbrž především informace. Východiskem našich úvah je tedy problém, jak byli lidé informováni o politických událostech. Jsme si vědomi zásadního rozdílu při přijímání zpráv o určitých událostech a při jejich zpracování i při hodnocení zpráv o událostech po určitém časovém odstupu. Při něm totiž již rekontruujeme posloupnost jednotlivých událostí, jak probíhaly a vyvíjely se v kauzální podmíněnosti, závislosti a determinovanosti. Tento rozdíl by se dal vyjádřit takto : při přijímání zpráv se projevuje paralelismus, při hodnocení z odstupu rekonstrukce a návaznost. Ta byla jistě v tehdejší době velmi obtížná. Východiskem byla sekularizace politického myšlení a výkladu politicko-mocenských rozporů. Tak vyústuje v této oblasti v boj starého s novým, tak dochází, chceme-li použít toho slova, k
    intelektuální revoluci….Jiří Hrubeš, Politické a náboženské rozpory v Evropě v dobové publicistice 1590-1617In: ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE, 1974Výtah z úvodu brožurky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s