O „správném“ výkladu zlaté a červené jako zemských barev

Které variantě heraldického symbolu Moravy máme na základě čeho dát přednost?

Už z nadpisu a podnadpisu je celkem zřejmé, o co v článku půjde – o rozporu mezi užíváním stříbrno-červeného nebo naopak zlato-červeného šachování a o symbolickém výkladu těchto dvou variant. Od počátku 90. let na Moravě ti, kteří se účastnili iniciativ na obnovení moravské samosprávy, užívali zlato-červené šachování, což přetrvalo doposud. Postupně (ne hned od počátku) proti němu narostl odpor, který je patrný v posledních několika letech a za nímž stojí úspěch vyvěšování žluto-červené vlajky na radnicích. (V kruzích, kterým dnes zlato-červené šachování vadí, původně nevadilo, jak ukazuje třeba tento dokument.) Ten odpor je různého druhu – jednak vychází od několika málo novinářů či jiných laiků z jejich vlastní vůle, především však od heraldiků, archivářů a dalších odborníků spojených se zkoumáním historie. Právě odpor těchto odborníků proti zlato-červenému šachování se zdá jako rozhodující a směrodatný, protože je mu v řadách laické veřejnosti (tedy té její menší části, která se o moravské symboly zajímá) přisuzována bezvýhradná objektivnost a vědeckost. Tak však na celou záležitost není možné pohlížet, neboť spor mezi stříbrno-červeným a zlato-červeným šachováním nelze rozhodnout objektivními (vědeckými) důvody. Třebaže si to ne všichni uvědomují, dnešní podstata sporu mezi oběma variantami moravského erbu je v zásadě ideologická a stojí na silně subjektivních motivech. Cílem tohoto článku je poukázat na ono ideologické pozadí (třebaže leccos už bylo uvedeno v článku Žlutá a červená – barvy moravských Němců?) a přinejmenším shrnout subjektivní motivy, které jsou ve hře a které by byly odůvodněním pro dnešní praxi.
Nicméně kdyby si někdo tento článek vytiskl a spočítal řádky věnované moravské orlici, došel by k závěru, že o ní téměř nepojednává. Skutečně se spíš budu věnovat jiným heraldickým záležitostem (z městské heraldiky), abych ukázal, jakým způsobem je ideologie vnášena do heraldických symbolů a jakým způsobem na to lze reagovat. Všechno to však bude směřovat k závěrečným slovům o symbolu moravské země a mělo by je učinit srozumitelnější.
První ukázka dnešního subjektivního nakládání s heraldickými symboly vzniklými v minulosti za jiných společenských podmínek se bude týkat určitého sporu, který se točil kolem dvou různých variant erbu města Brna.
Erb Brna je poprvé doložen roku 1315 a už tehdy měl podobu, jakou má dnes, tedy v červeném štítě s poloviční stříbrnou hlavou stříbrné břevno.

V této podobě užívalo Brno svůj erb až do Třicetileté války. V roce 1646 udělil městu moravský markrabě a římský císař Ferdinand III. na jeho žádost za to, že se předchozího roku ubránilo švédskému obléhání, polepšení, které spočívalo v tom, že dosavadní městský erb byl vložen jako středeční štítek do císařského erbu, jímž byl dvouhlavý černý orel (se svatozářemi) na zlatém poli (kromě toho byla nad hlavy orla umístěna značka F III). Tehdy však došlo k té změně, že ve středečním štítku byl dosavadní erb převrácen vzhůru nohama, takže zcela nahoře bylo první pole červené, ne stříbrné jako doposud. Asi se jednalo o omyl (o tom zcela na konci v dodatku), v každém případě Brno tuto změnu přijalo a užívalo udělené polepšení v dané podobě až do roku 1934, kdy převážil názor, že polepšení nevyhovuje „novým poměrům“ a došlo k návratu k podobě městského erbu před rokem 1646.

Dvojhlavý císařský orel se do městské heraldiky Brna nicméně vrátil v roce 1990, kdy si Ferdinandem III. polepšený erb jako svůj znak zvolila tehdy nově vytvořená městská část Brno-střed, jedině s tím rozdílem, že vynechala značku F III a že zbroj orla (pařáty, zobáky) se nyní zobrazuje jako zlatá, to jsou nicméně celkem detaily; podstatný je však ten rozdíl, že Brno-střed užívá pořadí polí ve středečním štítku podle pořadí polí v původním brněnském erbu, ne podle pořadí daného Ferdinandovým polepšením.
Zatímco rozhodnutí Brna-střed v roce 1990 patrně nevyvolalo větší spory (detaily neznám, ale celkem se to dá čekat, v roce 1990 si pozornost společnosti žádala řada daleko závažnějších problémů), pozdvižení nastalo, když téhož orla chtěl do svého znaku vložit Jihomoravský kraj v roce 2001. Kraje, které si tehdy tvořily své znaky, dostaly od podvýboru pro heraldiku českého parlamentu byrokratický předpis, jak má krajský znak vypadat, a jednou z podmínek bylo, že v jednom poli čtvrceného štítu měl být symbol sídelního města kraje. Zastupitelé Jihomoravského kraje navrhli znak podle následujícího obrázku, ve druhém poli měl být polepšený erb Brna, avšak s tím rozdílem, že pořadí polí ve středečním štítku se mělo od privilegia Ferdinanda III. odlišovat a shodovat se s pořadím polí na nejstarším městském erbu (tedy tak, jak to dnes užívá Brno-střed).

Proti tomuto návrhu se ozvala skupina historiků především z brněnské univerzity, že druhé pole krajského znaku je zcela nevhodné, protože v této navržené podobě užíval městský znak Němci ovládaný brněnský magistrát v období Protektorátu Čechy a Morava. Podle dotyčných historiků totiž jedině nacistická okupační správa Brna a nikdy nikdo jiný užívala městský erb podle Ferdinandova polepšení, ale přitom s původním pořadím polí ve středečním štítku, takže by krajský návrh byl nevhodným vyjádřením návaznosti na období Protektorátu.
Než se dostanu ke komentáři, musím zmínit, že jsem na internetu našel tři fotografie erbu Brna v „protektorátní“ variantě, všechny tři erby se shodou okolností nacházejí na budovách, které dnes slouží jako školy.

Všechny tři budovy, na kterých jsou zobrazené erby, byly postaveny na přelomu 19. a 20. století (budova z posledního obrázku byla postavena v secesním slohu někdy v letech 1900-1906 jako úřední budova) a ačkoli je možné, že za protektorátu někdo obcházel brněnské ulice a přemalovával nalezené erby města, aby odpovídaly jeho aktuálně užívané podobě, domnívám se, že je mnohem pravděpodobnější, že podoba zachycená na uvedených fotografiích je původní, z doby, kdy dotyčné budovy byly postaveny, což by vyvracelo tvrzení historiků, že původní pořadí polí ve středečním štítku polepšeného erbu se nepoužívalo nikdy jindy než za protektorátu. Protože bylo jasné, že po tom, na co poukázali brněnští historici, navržený znak narazí v parlamentu, který znaky krajů měl schválit (v Praze jsou na všechno, co souvisí s Němci a zejména dobou okupace, velmi citliví), Jihomoravský kraj od svého návrhu upustil, což však pro téma, o kterém chci zde psát, není důležité.
(Odbočka: Kraje dostaly pokyn, že aspoň jedno pole krajského znaku musí vyjadřovat „historickou“ zemi, na jejímž (bývalém) území se rozkládají – je příznačné pro schizofrenii české politiky, že jak ve státním znaku, tak znacích krajů (případně i jinde) aktivně připomíná bývalé země, ale zároveň se usilovně brání, aby dotyčné země skutečně existovaly; zejména ve státním znaku se potom spíš než o znázornění toho, co v ČR skutečně existuje, jedná jakoby o přehlídku „kořisti“.)
(Druhá odbočka: Ve třetím zlatém poli původního návrhu znaku Jihomoravského kraje byl vinný hrozen v přirozených barvách, v definitivně schválené a dosud platné verzi je však ono pole červené a hrozen je zlatý, což jsou shodou okolností moravské zemské barvy a je tudíž otázka, zda jde o náhodu, nebo ne (detaily toho, proč se toto pole změnilo, neznám).)
Na uvedeném sporu o podobu znaku Jihomoravského kraje jsem chtěl názorně ukázat, o co jde i při hodnocení šachování moravské orlice, totiž přijatelnost a vhodnost spojování heraldických symbolů s určitými historickými událostmi. Klíčová je následující otázka: Jestliže je týž symbol spojen s různými, i protichůdnými historickými událostmi, se kterou z těch událostí máme dotyčný symbol spojovat? Karel Dvořák, člen výboru Moravské genealogické a heraldické společnosti, v roce 2001 ke sporu o znak Jihomoravského kraje pro noviny prohlásil, že ti, kteří návrh krajského znaku schválili, tomu příliš nerozuměli a neuvědomili si, jaké jejich návrh může mít důsledky. V jednom měl Karel Dvořák nepochybně pravdu: krajští zastupitelé zcela nepochybně netušili, že navrhli něco, co se používalo za nacistické okupace; protože orel v návrhu krajského znaku má černou zbroj, barevně neodlišenou od zbytku těla, a protože zcela stejně je zobrazen brněnský erb i na budově školy v Rašínově ulici (druhá z fotografií výše), domnívám se, že prostě navrhli to, co znali z fasády na jedné z brněnských ulic.
Ale já kladu jednu zásadní otázku: Proč by se měl dotyčný symbol vykládat tak, jak předkládají historici z brněnské univerzity, tedy jako symbol nacistické okupace? Karel Dvořák také pronesl, že heraldika je o historii a návaznosti na historii. To je nepochybně pravda, nicméně každá historická událost různým způsobem vstoupí do historické paměti a podle toho je taky posuzována. Důležité tedy často není ani tak to, že se něco stalo, ale jak na to pohlížejí další generace. Že okupační městská správa Brna užívala brněnský erb polepšený Ferdinandem III., ale se středečním štítkem upraveným podle původní podoby městského erbu, dnes nikdo neví, tento fakt prostě nevstoupil do kolektivní historické paměti. Možná ani v samotné době okupace si toho mnoho Brňanů nevšimlo (měli jiné, daleko závažnější starosti) a zcela jistě byla znalost okupační městské symboliky zapomenuta záhy po válce. Proto bylo v roce 1990 (úspěšně) a 2001 (neúspěšně) navrženo pořadí polí v dotyčném erbu zcela bezelstně. Kdyby určitá skupina historiků nepřišla s výkladem, že se jedná o okupační symbol, byl by původní návrh znaku kraje schválen, dodnes by se bez problémů používal a nikdo by v jeho druhém poli neviděl nic závadného. Fakticky tedy krajský návrh nebyl navázáním na protektorátní praxi sám o sobě, to z něj učinili vlastně až sami historici, když jej tak označili a tím vybídli veřejnost, aby jej tak začala posuzovat.
Podstatou tohoto sporu, který je ilustrativní i pro otázku vzhledu moravského erbu, bylo, jak přistupovat k dnešnímu užívání symbolu, který byl někdy v minulosti zneužit pro nějaké ideologické cíle. Koncem 19. století zřejmě v Brně někoho napadlo, že v polepšení městského erbu uděleného Ferdinandem III. je chyba, a na základě tohoto názoru nechal na zdi některých nově postavených budov ve městě zobrazit městský erb v podobě, jaká by podle jeho názoru měla být správná. O několik desetiletí později asi napadlo někoho z vedení města totéž a nechal tentokrát upravit městský erb i oficiálně. Bohužel to bylo zrovna v období okupace, kvůli čemuž narazili krajští zastupitelé, když totéž napadlo o řadu desetiletí později i je. Historici, kteří se proti tomuto třetímu pokusu o „opravu“ Ferdinandova polepšení postavili (nebo čtvrtému, v roce 1990 to prošvihli), fakticky zaujali postoj, že když „opravené“ polepšení používala nacistická správa Brna, navždy to tuto podobu městského erbu diskvalifikovalo a nikdo už ji nesmí použít, pokud nechce dávat najevo obdiv k době okupace (proto za „nešťastný“ považují i znak Brna-střed, který se nicméně stále užívá). Ale opravdu je to správný postoj? Podle mě rozhodně nikoli. Rozhodující přece není samotný fakt, že (nějaký) symbol byl někdy interpretován ideologicky, ale to, zda veřejnost na to přistoupí a v onom symbolu nebude chtít vidět nic jiného než právě onu ideologii. Například je zřejmé, že kdyby si Jihomoravský kraj do některého pole svého povinně čtvrceného znaku umístil svastiku (a ještě navíc našikmo), vůbec by se nemuseli ozývat historici, veřejnost by se proti tomu postavila sama, protože v Evropě je svastika jednoznačně spojena především s nacisty a řada lidí možná ani neví, že jde o symbol mnohem starší, který nevymysleli až nacisti. Ale toto rozhodně není případ „opraveného“ Ferdinandova polepšení erbu Brna, v němž veřejnost nic nacistického nevidí z důvodu, který jsem uvedl výše. Pro snadnější pochopení toho, o co jde, si například můžeme vzít současnou českou vlajku, kterou dnes na svých shromážděních zneužívají třeba neonacisti či jiní radikálové, kteří se pasovali do role ochránců čistoty českého národa, a přesto nikdo nevolá po tom, aby se tato vlajka přestala používat, protože byla zneužita. A proč po tom nikdo nevolá? Protože je v očích veřejnosti spojena s řadou pozitivních věcí a to, že ji někdo zneužívá, je sice chápáno jako politováníhodné, nikoli však rozhodující pro její další užívání. Symboly nemají jeden jediný automatický výklad, který je do nich neodstranitelně zabudovaný, výklad téhož symbolu se v čase může měnit podle momentálního smýšlení společnosti (správná otázka je, proč má být do určitého v různých dobách užívaného symbolu navěky zabudován zrovna jeden konkrétní vybraný výklad a ne výklady jiné). Příklad znaku městské části Brna-střed, který je v centru Brna k vidění v každé druhé ulici, ukazuje, že veřejnost v určitém symbolu nemusí vidět nic závadného, přesto se však najdou historici, kteří by rádi veřejnosti vnutili názor, že v něm něco závadného má vidět.
Doufám, že ukázka sporu o erb Brna byla natolik ilustrativní, aby ukázala, o co fakticky jde i v případě erbu Moravy, přesněji otázky, zda její varianta stříbrno-červeně či zlato-červeně šachovaná má být spojena s nějakým konkrétním historickým výkladem. Ano, jde o to, na jaký výklad historických souvislostí spojených s touto orlicí přistoupíme. V posledních letech se v souvislosti s šířením žluto-červené vlajky ze zákopů historiků a heraldiků ozývá palba tvrzení v neprospěch zlato-červeného šachování moravské orlice. Než se však dostanu k tomu, proč tomu asi tak je, ještě předtím se budu věnovat dalším příkladům ideologie v erbech měst. V souvislosti s posuzováním významu různých variant šachované orlice je vhodné na dvou příkladech ukázat, jak výběrově se podle momentální politické situace upravovaly a interpretovaly starší heraldické symboly. Jak jsem zmínil výše, v roce 1934 se zastupitelstvo Brna usneslo, že císařský orel v městském erbu neodpovídá „nové politické situaci“ (zvláštní je, že si toho všimlo tak pozdě po roce 1918), a byl odstraněn. Níže je ovšem obrázek erbu Českého Brodu, jehož radní si za první republiky (ani později) nevšimli, že císařský orel v erbu jejich města má být nějak na štíru s „novou politickou situací“.

A co platí pro Český Brod, platí v bleděmodrém pro erb Tábora (obrázek současné podoby, původně na hrudi orla místo českého lva byl lucemburský lev).

Nicméně bližší pohled ukáže, že mezi vnímáním obou orlů asi byl rozdíl. Brno dostalo do svého erbu císařského orla od Ferdinanda III., Český Brod i Tábor roku 1437 od Zikmunda. A v tomto je nejspíš třeba vidět jádro rozdílu mezi osudem orlů v erbech dotyčných měst – v Brně se schovávali za novou politickou situaci, ale císařský orel nepochybně vadil, protože jej městu udělil habsburský císař. Naproti tomu Zikmund byl ze „slavné“ dynastie Lucemburků a třebaže do české historické paměti vstoupil jako ten, kdo způsobil smrt Jana Husa, byl na druhou stranu synem „otce vlasti“ a „největšího Čecha“ Karla IV., ale především nebyl Habsburk, a tak byl jím udělený císařský orel, tentýž, jaký dostalo Brno, vzat v Českém Brodě a Táboře na milost. Z dnešního pohledu už takové rozlišování musí vypadat jako malichernost. Erb Brna (ale i třeba Olomouce) zkrátka padl za oběť tomu, že za první republiky zrovna neměli rádi Habsburky, což však už dnes na většinu lidí působí cize.
Už jsem to asi zmiňoval dříve, nicméně opět poukážu na srovnání mezi Prahou a Moravou v otázce heraldického symbolu, jak výběrově, nestejně a nahodile se nakládá s interpretací symbolů vzniklých dříve než ideologie, podle které jsou později posuzovány. Ačkoli se dnes proti žluto-červenému šachování moravské orlice (neoprávněně) tvrdí, že nějak bylo spojeno s moravskými Němci, případně že je prostě neslovanské a nečeské, československému parlamentu v roce 1920, kdy se rozhodlo, že ve státním znaku bude stříbrno-červené šachování, možná také vadilo, že zlato-červené šachování Moravě udělil Habsburk. Avšak je potom zvláštní, že městu Praze nikdy nevadilo, že žlutá a červená, které jsou barvami tohoto města, rovněž pocházejí od Habsburka, dokonce téhož císaře, který tyto barvy udělil Moravě (viz obrázek). Důvod, proč v případě Prahy na rozdíl od Moravy nikdo nenavrhl vrátit zlatou hradbu v městském znaku zpátky za stříbrnou, je přitom poučný: stříbrno-červené šachování moravské orlice mělo v 19. století symbolizovat, že s Moravou se počítá v českém státě a s jeho obyvateli jako částí českého národa, zatímco u Prahy nic takového nebylo zapotřebí, protože Praha byla samotným jádrem všeho českého od kultury po politiku, navíc Praha byla v 19. století jazykově/národnostně převážně česká a ve zlaté (žluté) a červené jako symbolu města neviděli pražští Češi žádný problém (jinými slovy, Praha se počeštila dřív, než se její erb mohl dostat do hledáčku nacionalistických výkladů). Pražský archivář Václav Vojtíšek dokonce v roce 1928 označil změny udělené Praze Fridrichem III. za „dědictví slavné husitské doby i panování Jiřího krále“ (což by byl mohl klidně říct i o polepšení moravského erbu!). Dalo by se uvést, že erb Prahy byl po roce 1918 přece jen do určité míry „odhabsburštěn“ (zejména byl nad štítem odstraněn černý dvojhlavý císařský orel udělený později Ferdinandem III.), ale to už je vedlejší. Zatímco tedy privilegia císaře Fridricha III. pro Prahu a jeho následků pro dnešní dobu si nikdo nevšímá, v případě moravského erbu si dávají někteří historici velkou práci přesvědčit ostatní, že v něm je třeba spatřovat takový či onaký problém. To už opravdu není možné hodnotit jinak než jako oživování bývalých a dnes již neaktuálních politických rozepří zejména 19. století.

Prvorepublikovou, ale také poválečnou (po 1945) ideologickou atmosféru ukazuje krásně následující citát, který sice pochází až z roku 1982, avšak jeho pozdní původ dokládá, že prvorepubliková ideologie zapustila v české společnosti hluboké kořeny, ačkoli se společenská situace od té doby velmi změnila. František Zvolský napsal v dotyčném roce v knize o znacích moravských měst a městeček o erbu Moravského Krumlova: „Moravský Krumlov připadl co pobělohorský konfiskát Gundakarovi z Liechtensteinu. Ten rozmnožil 1644 městský znak o štítek svého rodu a přezval město na „Liechtenstein“, toto se však neujalo. Ten liechtensteinský štítek je v městském znaku dodnes. … Všichni dobře víme, co pro Moravu znamenal tento kořistnický rod habsburských poskoků. Málokdo však ví, že při zrodu naší svobody 1918 drželi Liechtensteinové jen na Moravě 135 706 ha pozemků /Macek, Znárodnění a zlidovění půdy s. 45 a 46/. To je výměra několika set vesnic. Jak k tomu majetku přišli, o tom by se daly psát anály. Jistě ne v potu tváře. Ale přesto vše nenapadlo nikomu za víc než 60 let, aby se postaral o odstranění tohoto cizáckého prvku z městského znaku moravskokrumlovského. Pravděpodobně zůstane. A kdosi kdesi se bude smát, jak vděčně vzpomíná ten dobrý moravský lid na své někdejší otrokáře. Ono ovšem nejde jen o Moravský Krumlov. Všelijací ti -steinové, -bergové a jiní hyzdí ještě víc našich městských znaků. Upozornil jsem na to již v r. 1947 s návrhem na revizi /ZZM s. 64/, ale vlivem událostí moje snaha zcela zapadla. A od roku 1967 se kolem toho chodí jakoby se nechumelilo.“ (Nelze přitom nevzpomenout na obdobně nesmyslné předloňské tvrzení pražských vexilologů: žluto-červená moravská vlajka je prý nevhodná, protože by mohla symbolizovat restituční nároky Lichtenštejnů!)
Podobně by za příklad snahy ideologicky se vyřádit na starých heraldických symbolech mohla sloužit snaha některých příliš horlivých bojovníků proti všemu německému po roce 1945 odstranit ježka (německy Igel) z erbu Jihlavy, neboť připomíná německé jméno města (Iglau).
Uvedené dva příklady vysvětlují mnohé z toho, co se odehrává v dnešní době. Prvorepubliková atmosféra až živočišného odporu vůči všemu rakouskému a habsburskému nebo i tomu, co se za takové dalo i vzdáleně považovat (včetně moravského erbu), která z dnešního pohledu může připomínat až hysterii, je již dnes naprosté většině lidí cizí (dokonce jsou i takové případy, že když se rekonstruují staré budovy postavené za Rakouska, obnovují se v rámci návratu k původnímu stavu i s původními rakouskými symboly, odstraněnými z nich za první republiky). To však neznamená, že by byl zcela mrtvý způsob uvažování, který se v té době zrodil, protože po druhé světové válce plynule přešel do neméně živočišného odporu proti všemu německému, který byl navíc po roce 1948 ještě hodně dlouho (fakticky do r. 1989) udržován při životě komunisty (vzpomínám si, že jsem výpady proti sudetským Němcům a imperialistickému západnímu Německu četl v knize o Karlu IV.). Dnes ještě žije mnoho lidí, kteří byli vychováváni v onom možná protirakouském, hlavně však protiněmeckém ideovém duchu a kteří jsou připraveni ve zlato-červeném šachování moravské orlice okamžitě vidět nějakou německou proradnost a v moravských vlastencích, kteří je užívají, přisluhovače německému protičesky zaměrenému imperializmu (za ukázku může snadno posloužit můj starší článek Brouk Pytlík pozoruje vyvěšování moravské vlajky a stejně tak asi nepřekvapí, že lze na internetu najít stížnosti na přítomnost habsburského orla ve znaku městské části Brno-střed).
Po této dlouhé jakési předmluvě přicházím k samotné argumentaci ohledně sporu mezi příznivci stříbrno-červeného a zlato-červeného šachování. Vším, co jsem napsal doposud, jsem chtěl sdělit, že tento spor považuju za stejného druhu jako to, co jsem zde zmínil výše, totiž za ideologický spor, v němž jde ve skutečnosti o něco jiného, než o výtvarnou stránku nebo o právní platnost starých privilegií. Bylo by velkým pokrokem vpřed – ovšem nevím, zda se ho dočkáme – kdyby všichni, kteří se tohoto sporu účastní, čímž mám na mysli zejména ty, kteří pro sebe nárokují označení odborníků v této věci, připustili, že jejich nejvnitřnější motivy pro zaujetí jejich postojů pramení právě z pohnutek ideologických, mimovědeckých, přičemž se podle mého názoru jedná zejména o pohnutky národnostního rázu (německost symboliky), třebaže ne jen o ně (vyjádření jednoty českého státu), a že ve hře jsou pouze argumenty subjektivní. Samozřejmě první, co by někdo mohl na mou adresu vznést, by bylo, že bych sám měl jít příkladem v tom, k čemu vybízím. Avšak já jsem vždy předpokládal, že je zřejmé, že volba, za kterou stojím, byla učiněna subjektivně, a že jsem nikdy nenapsal nic, z čeho by bylo možné vyvozovat, že za odbornými argumenty svou subjektivní volbu pouze schovávám.
Pokud se připustí, že mezi stříbrno-červeným a zlato-červeným šachováním nelze volit jinak než na základě subjektivních pocitů, musel by být zklamaný každý, kdo by očekával, že nyní ve prospěch zlato-červeného šachování vyslovím nějaký objektivní argument, který druhou variantu šachování odešle do zaslouženého důchodu. Přesto mně nic nebrání, abych neuvedl, které subjektivní argumenty mohou ve prospěch jedné či druhé varianty zaznívat, a nezaujal k nim svůj subjektivní postoj. Ve skutečnosti lze ve prospěch užití obou variant šachování uvést jak klady, tak zápory. Největším kladem ve prospěch užívání stříbrno-červeného šachování je bezpochyby to, že je všeobecně známé a samozřejmé, pro velmi mnoho lidí i jedinou známou variantou, což je zároveň největším záporem varianty zlato-červené. Kdyby se mezi oběma variantami dalo vybrat lidem neznalým podrobností o moravských symbolech, asi by většina zvolila stříbrno-červenou variantu právě na základě toho, že je jim důvěrně známá. Další pro a proti k oběma variantám se už týkají argumentů ideologického rázu a jsou hůře vysvětlitelné široké veřejnosti. Vlastně když se to vezme k jádru věci, stal se a do určité míry stále je heraldický symbol Moravy rukojmím sporu o to, čí bude Morava, přičemž je tím míněno, zda česká nebo německá. A to na základě toho, že zlato-červenému šachování byla přisouzena nálepka cizáckosti, německosti, zatímco stříbrno-červené šachování je na stejném základě vnímáno jako naše, české či prostě slovanské. Mohlo by se zdát, že tato hodnocení už vymizelo jako neaktuální, ale různé doklady (výrazně třeba text Petra Schnura ve výše citovaném článku, ale i přítomnost zlato-červeně šachované orlice ve znaku Jihomoravského kraje) ukazují, že se stále drží při životě. Kromě toho mám pocit, že se oběma variantám šachování moravské orlice začíná přisuzovat ještě další (nicméně podobný) význam: stříbrno-červené šachování má být symbolem jednoty České republiky a zachování všeho při starém, tak jak je to nyní (tedy z českého hlediska „řádné“ Moravy), kdežto zlato-červené šachování má být symbolem moravského separatizmu (tedy „zlobivé“ Moravy). Pokud tento nový význam skutečně existuje (v každém případě by byl velmi málo rozšířený), bylo by každému jasné – ve shodě s jeho názory na postavení Moravy – kterou z obou variant by měl upřednostňovat.
Nicméně u argumentů ideologických z okruhu především národnostního bychom se měli zastavit. Než bychom se pustili do argumentace, která varianta šachování vyjadřuje jaký národnostní význam, měli bychom se spíš zamyslet nad tím, zda na takové uvažování vůbec přistoupíme. Od té doby, co se o heraldickém symbolu Moravy díky rozšíření moravské vlajky více diskutuje, můžeme od určitého okruhu lidí, většinou skrytě pod jinými, objektivně působícími argumenty, slyšet jakési „vyberte si: buď oni nebo my“ – buď budete užívat cizácký, německý, nepřátelský symbol, nebo symbol domácí, český, vlastenecký.“ (Je možné, že zde zaznívá jakýsi hluboce zakořeněný český odpor ke všemu cizímu, který v jiné rovině v současnosti můžeme pozorovat například v hysterii proti muslimům či zlým Norům, kteří „kradou“ české děti.) Spíš než nechat se strhnout tímto směrem uvažování (který je ostatně absurdní, uvážíme-li, že „cizácká“ je vůbec celá heraldika), je na místě se ptát, zda je třeba přistupovat na takový výběr. Je to jako s erbem Brna, jak jsem se o něm rozepsal výše: buď přistoupíme na argumentaci některých historiků a v polepšení uděleném Ferdinandem III., ale přitom s opraveným pořadím polí ve středečním štítku podle původního erbu, budeme vidět nacistický symbol, nebo na jejich argumentaci nepřistoupíme a odmítneme v něm nacistický symbol vidět; to záleží jen na nás. Stejně tak nás nic nenutí, abychom ve figuře ježka v erbu Jihlavy viděli symbol německého útlaku, přestože pokus o vlastně takový výklad byl skutečně učiněn. Pro ideologické výklady je charakteristické, že časem přestanou být aktuální a nakonec se mohou stát i nesrozumitelné. Jestliže tedy z vyjádření některých, kteří pojali potřebu předložit „rozhodné“ slovo k otázce moravských symbolů, je přinejmenším v náznaku cítit, jako kdyby ještě pořád bylo 19. století a právě lítě zuřil česko-německý národnostní boj, je nutno se ptát, zda právě takový přístup je v dnešní době ještě žádoucí nebo vůbec přijatelný, když společenské podmínky jsou už jiné. Asi málokdo by protestoval proti tomu, aby se otázky národnostních ideologií pro jejich zastaralost už do moravské symboliky nepletly (tak jako se například nepletou do symboliky pražské).
Když necháme stranou obecnou znalost symbolů Moravy zmíněnou výše a právě národnostní ideologii, zbývá ještě něco, podle čeho učinit volbu mezi oběma variantami šachování? Než mohl být heraldický symbol Moravy v pokročilém 19. století zavlečen do národnostních sporů, učinila vrcholná politická reprezentace země volbu pro zlato-červené šachování, a to z důvodů prestižně-historických, nikoli z důvodů národnostních a ještě v roce 1848 tato společenská vrstva zdůrazňovala, že jde o symbol nad-národní, tedy nespojený s žádnou národností obývající tehdejší Moravu. Tato skutečnost dává plus právě variantě se zlato-červeným šachováním jakožto domácí, moravské volbě symbolu, kdežto zbývající stříbrno-česká varianta byla prosazována jinými jako symbol přimknutí Moravy k Čechám, což jí spíš dává mínus, zvlášť při uvážení toho, kam ono přimykání vedlo. Pokud je můj dojem zmíněný výše správný, toto se znovu vrací v pozměněné podobě v dnešní době: po roce 1990 se na Moravě mezi „podezřelými živly“, které nevědí, „kde je její místo“, začala užívat kombinace zlato (žluto)-červené a když hrozilo, že se příliš rozšíří ve společnosti, objevily se varovné hlasy proti ní a možná je náhoda, možná ne, že tak trochu spolu s varováním proti „nesprávným“ barvám zaznívá varování proti narušování zavedených pořádků. Nicméně jak jsem také uvedl, pro toho, kdo chce zachovat postavení Moravy v rámci ČR takové, jaké je dnes (čili vlastně Moravu nechce, přinejmenším v politickém významu), pak musí větší sympatie vzbuzovat varianta stříbrno-červená. Avšak zřejmě by nebylo úplně férové, kdyby se zcela ztotožňovala stříbrno-červená varianta s odpůrci moravské autonomie; přesto moje podezření v tomto ohledu trvá.
Necháme-li stranou pochybné hledání národnostního významu variant moravské orlice, zbývá nám pro rozhodování mezi nimi kromě výše zmíněného (znalost u veřejnosti) asi právě jen to, jak se do nich promítají názory na postavení Moravy a její vztah k Čechám – aspoň mě nic jiného nenapadá. Někdo může říct, že i to je svým způsobem ideologické, což je vlastně pravda, nicméně oproti ideologické interpretaci vyhrabávané z omšelé historie jde aspoň o ideologii aktuální; a koneckonců jakékoli ideologické pozadí z heraldických symbolů není možné zcela odstranit, bylo v nich přítomno už při jejich vzniku ve vzdáleném středověku, jen se s průběhem času proměňovalo. Kdybychom prohlásili, že s moravským erbem nesmí být spojeno vůbec nic ideologického, neměli bychom pak vůbec nic, podle čeho bychom se mohli mezi dvěma variantami moravské orlice rozhodnout. (Avšak mám podezření, že odstranění jakéhokoli ideologického pozadí výběru mezi variantami moravské orlice by požadovali zejména ti, kteří by sami doporučovali, co je „správně“, právě na základě vlastní výrazné ideologické představy).
Na závěr bych chtěl zdůraznit tři věci: Za prvé, tímto článkem jsem chtěl ukázat, že heraldické symboly nejsou prosty ideologického pozadí, a zejména to, že ono ideologické pozadí jim může být připojováno i poměrně násilně, což si myslím je i případ právě moravské orlice; a také jsem tím chtěl říct, že pokud cítíme, že takové násilné připojování určité ideologie je nám cizí, nejsme ničím vázáni ho respektovat. V našem konkrétním případě to znamená odmítnutí hledání německé nebo české národní interpretace v obou variantách moravské orlice.
Za druhé bych měl odůvodnit svou volbu, aby mě někdo nenařkl (z toho, co třeba sám dělá), že pro ni uvádím nějaké objektivní důvody, abych za nimi skryl subjektivní rozhodnutí. Nikdy jsem nezakrýval, že podporuju zlato-červené šachování, nicméně všechny moje články, které se jím zabývaly, neměly za cíl dokázat, že je jediné správné (jak přinejmenším naznačují ti, kteří za jediné správné považují šachování stříbrno-červené), nýbrž jej pouze měly bránit proti hlasům tvrdícím, že je (z toho či onoho důvodu) nepřijatelné. Ve skutečnosti nelze nijak dokázat, že stříbrno-červené nebo zlato-červené šachování je jediné správné, pro volbu jednoho z nich neexistují žádné objektivní důvody; všechny důvody pro volbu jednoho z nich jsou subjektivní a jedním z cílů tohoto článku bylo i zdůraznit, že nejednají čestně ti, kteří veřejnosti předkládají objektivní důvody, ač jejich pravou motivací pro jejich předkládání jsou důvody subjektivní, nebo si to aspoň neuvědomují. Například v některém ze starých komentářů pod kterýmsi článkem na téma moravské orlice jsem se kdysi dočetl, že správná musí být stříbrno-červeně šachovaná orlice, protože ji podporují určití (mám pocit, že pražští) heraldici, a to jsou panečku jinačí kapacity (v heraldice) než já. To je zrovna pěkná ukázka toho, jak někdo věří, že usilovným bádáním lze nalézt objektivní důvody pro výběr té správné varianty moravské orlice. Avšak protože takové objektivní důvody pro „správný“ výběr mezi nimi z principu nelze podat (jak chce někdo objektivně zdůvodnit výběr nějakého symbolu?), je třeba se ptát, v čem jsou subjektivní důvody zmíněných heraldických „es“, o jejichž skutečné subjektivní motivaci nic nevíme, lepší než subjektivní důvody kohokoli jiného (a tím spíš toho, pro koho není moravská orlice jen chladným předmětem studia, ale srdeční záležitostí). Samozřejmě je otázka, zda někteří z těchto vůbec kdy budou ochotni přiznat, že jejich motivace je subjektivní (zejména zastarale národnostní, jak si myslím).
Moje subjektivní volba vychází z toho, že zlato-červené šachování bylo v moderní době, tedy na přelomu 18. a 19. století a koncem 20. století, čistě moravskou volbou bez nátlaku zvenčí, což kontrastuje zejména s tím, že stříbrno-červené šachování se v 19. století stalo symbolem přičlenění Moravy k Čechám a až jejího splynutí s nimi, což ostatně stvrdilo prohlášení této varianty za oficiální ve stejném okamžiku, kdy český stát ukončil existenci moravské autonomie (rok 1920). Na zlato-červeném šachování je tedy nejcennější právě to, že bylo volbou Moravanů pro sebe samé a nikoli pro naznačení, že se Morava má přiřadit k někomu z vnějšku, cenu mu však pro mě přidává i skutečnost, že rozhodující podíl na jeho rozšíření ve druhé polovině 20. století měl historik znojemského původu Lubomír Havlík, který svými texty těsně po roce 1989 zdůrazňoval svébytné postavení Moravy a šířil povědomí o něm na veřejnosti.

Jednu věc je nutné připustit, a to sice, že široká veřejnost nemá o těchto věcech spojených s oběma variantami moravské orlice prakticky žádné ponětí, takže může být nesnadné v jejích řadách obhajovat zlato-červené šachování (pro ty, kteří dávají přednost tomuto) právě těmito důvody, které jsem právě uvedl, a toto je důvod, proč díky své notorické známosti získává velké plus šachování stříbrno-červené. Na druhé straně nemůžu nezmínit jednu věc: z řad odpůrců zlato-červeného šachování jsem loni zaznamenal, že prý je lidem cizí a že dokonce ani snad nepoznají, že má jít o symbol Moravy (toto je zrovna příklad subjektivní volby stříbrno-červeného šachování a jeho obhajoba zdánlivě objektivním důvodem). Nicméně já jsem se záměrně informoval u dvou lidí, kteří mezi „obyčejnými“ lidmi šíří orlici zlato-červenou, a podle jejich vyjádření se nikdo z řad veřejnosti nad touto podobou šachování nepozastavuje, v nikom nevyvolává údiv a všichni v něm bez problémů poznávají symbol Moravy. Potřeba vysvětlovat zlato-červené šachování ideologickými okolnostmi spjatými s otázkou postavení Moravy a jejího vztahu k Čechám je tak možná menší, než by se dalo usuzovat.
Za třetí bych chtěl zdůraznit to, o čem se v tomto článku nepsalo, ale co už jsem snad zmínil při jiných příležitostech. Nad vším rozhodováním by mělo čnít uvědomění toho, že každá společnost má vždy zcela svobodnou volbu svých symbolů. Každé společenství, ať je to třeba místní hasičský spolek nebo rovnou celý stát, si volí symboly, které odpovídají jeho názorům a představám, které má v okamžiku, kdy si symboly volí. Ve sporu o „správnost“ té které varianty moravské orlice jsme však svědky závodů v dokazování, že naši předci tehdy či onehdy v minulosti učinili ve věci erbu země rozhodnutí, které pak má být neměnné a už navždy bude zavazovat jejich potomky. Příkladem toho, že se společnost může v dané době rozhodnout bez ohledu na kdykoli předtím platný (právní) stav, může být třeba právě rozhodnutí československého parlamentu ve věci symbolu Moravy z roku 1920, které úředně stanovovalo variantu odlišnou od do té doby úředně platné. Pátrání po tom, jak kdy v minulosti bylo právně upraveno užívání té které varianty moravské orlice, je sice zajímavé, ale jakákoli zjištění v této věci k ničemu nezavazují současnou dobu. Pokud se tedy budeme rozhodovat dnes, bude to na základě jiných úvah.
Téma dvou variant šachování moravské orlice už tradičně nejvíce přichází na přetřes každého roku v létě při příležitosti vyvěšování moravské vlajky. Snad je to přání nesplnitelné, nicméně by nebylo na škodu, kdyby letos na rozdíl od předchozích ročníků účastníci sporu o „správnou“ variantu šachování takříkajíc „odkryli karty“ a sdělili, které subjektivní důvody je vedou k podpoře té které z nich. Alespoň přiznání nemožnosti objektivního rozhodnutí by ovšem také byl pokrok oproti současnému stavu.

– – – – – – – – – –

(Dodatek)
S tématem tohoto článku to přímo nesouvisí, nicméně pokud někoho zajímá, jak to bylo s tím polepšením brněnského erbu v roce 1646, zde je přepis příslušné pasáže textu listiny Ferdinanda III.:
… auf der Brust dieses Adlers erscheinet ihr voriges, und altes Stadt Wappen, nemlich ein ablängliches Schildlein, darinen vier Balcken, derer erste und dritte roth oder Rubinfarb, die andere zwey aber weiß oder Silberfarb seyn… („… na hrudi tohoto orla se jeví jejich předchozí, starý městský erb, totiž podlouhlý štítek, v němž jsou čtyři břevna, z nichž první a třetí červené neboli rubínové, další dvě pak bílá neboli stříbrná…“)
Text tedy hovoří o tom, že středeční štítek měl obsahovat dosavadní erb města, ten, kdo dostal za úkol vyhotovit text listiny, však asi neměl dosavadní brněnský erb před sebou a dostal pouze slovní popis, který následně spletl (chybí také zmínka, že horní pole má mít poloviční šířku oproti ostatním). To je nejlogičtější vysvětlení.

Advertisement