Proč ještě nemáme autonomní Moravu?

Zamyšlení v mezičase nad překážkami stojícími v cestě

V podnadpisu článku jsem použil výraz „mezičas“. Myslím, že je to příhodné pojmenování doby, v níž se (pravděpodobně) nacházíme. Krátce po roce 1989 byla doba, kdy státoprávní postavení Moravy bylo výrazným a hlavně veřejným politickým tématem, a nemálo lidí doufá, že se opět veřejným politickým tématem stane (a že to pro změnu bude mít nějaký hmatatelný výsledek). Mezi těmito dvěma mezníky vzestupu moravanství, tím minulým a toužebným budoucím, je nyní období klidu, v němž je moravská otázka odklizena z očí veřejnosti a zdánlivě spí. Nic se ohledně Moravy jakoby neděje, není třeba věnovat pozornost převratným politickým událostem, takže je vhodný čas na zamyšlení nad okolnostmi, které rozvoj moravanství a především úsilí o moravskou samosprávu ovlivňují a podmiňují.
Podíváme-li se na vývoj posledních dejme tomu třiceti roků, nemůžeme opominout, že přece jen k jistému vývoji došlo. Před rokem 1989 sice existovaly dva kraje, které měly Moravu v názvu, ale to bylo v podstatě vše, jinak Morava sloužila jen jako zeměpisné označení, nejtypičtěji v předpovědích počasí – v tom se do dneška nic nezměnilo včetně Moravy ve jménech některých (opět dvou) krajů. Novinkou oproti rokům „reálného socializmu“ je existence moravské národnosti. Významný společenský dopad sice zatím nemá a mnozí (zejména – avšak nejen – z řad politiků) ji vůbec neberou vážně, nicméně pravdou zůstává, že jde o něco, co by dříve bylo zcela nepředstavitelné, takže je to dokladem přece jen jistého vývoje. Avšak v tom hlavním, v existenci moravské politické samosprávy, k vůbec žádnému pokroku nedošlo; fakticky pořád platí stav, jenž byl nastolen v roce 1949 (ne-li dokonce už 1918/1920), ačkoli od té doby už uplynulo mnoho času. Je zřejmé, že obnovení moravské samosprávy stojí v cestě nějaké překážky, které rozhodně nejsou zanedbatelné. Mým úmyslem je se na ně na tomto místě podívat „pod lupou“, poněvadž to myslím nikdo zatím neudělal a poněvadž se ve vojenství říká „chceš-li porazit nepřítele, musíš ho nejprve poznat“. Domnívám se, že hlavní překážky jsou dvě a lze o nich uvažovat samostatně, třebaže jsou propojené, vedle nich je pak třetí překážka, která do značné míry souvisí s tou, které se budu věnovat jako druhé, a která rovněž není zanedbatelná. Možná lze přijít na některé další překážky, ty by však v každém případě byly spíš okrajové.
Překážka, která mnoho lidí napadne jako první, je český odpor – čeští politici se prostě staví proti moravské samosprávě. Mnoho lidí to bude považovat za překážku největší, někteří pak příliš zjednodušeně za překážku jedinou. Bez ohledu na tuto různost hodnocení bude jistě shoda v tom, že je to překážka významná. Bezprostředně po roce 1989 se krátce věřilo, že snahy vykořenit moravskou samosprávu a vůbec svébytnou moravskou identitu byly vlastní pouze komunistickým politikům, ale nyní už si to myslí málokdo. Politika nastolená v době komunistické vlády víceméně pokračuje doposud a tatáž praxe byla i před obdobím komunistické moci, takže současný český postoj k Moravě je nepochybně dlouhodobý. Jeho kořeny by bylo možné vysledovat nejpozději od 19. století, konkrétních dokladů nicméně bylo uvedeno docela dost, takže je nyní nebudu uvádět. Spíš bude přínosnější pátrat, zda je (či byl) český postoj k Moravě nějak ojedinělý a co Morava pro Čechy vlastně znamená.
Určitou nápovědu může nabídnout český postoj ke Slovákům po roce 1918. Je obecně známo, že po vzniku Československa se vytvořila teorie čechoslovakizmu, podle níž Češi a Slováci tvořili jeden národ o dvou větvích. Tvrdí se, že důvod byl především strategický, neboť Slováci byli ve státě početně až třetí skupinou za Němci a Československo by při samostatném počítání Slováků nebylo možné vydávat za národní stát, jak tvrdilo navenek. Přesto existoval zásadní rozdíl mezi vnímáním této koncepce mezi Čechy a Slováky. Pro Čechy bylo Československo uskutečněním nejméně stoletého snu o českém státě a Slovensko bylo považováno za jen jakési jeho neplánované rozšíření. Z toho pramenil český postoj, že celý stát má být zcela jednotný (centralistický) a že Slováci v podstatě mají splynout s Čechy. Na Slovensku naproti tomu bylo Československo od počátku považováno za spojení dvou částí a centralizmus jen za přechodné opatření nutné pro období upevnění státu a do doby, než Slováci politicky „dospějí“. Proto pozvolna (zřetelněji od počátku 30. let) na Slovensku sílily požadavky na autonomii, které však v Čechách byly odmítány. Zákon o zemském zřízení z roku 1927 byl spíš symbolický a změnu centralizmu nepřinesl. Český postoj z této doby se nicméně vykládá tak, že udržení centralizmu bylo nutné pro samotnou existenci státu, neboť při jeho uvolnění by toho využili (či zneužili) zejména čeští a moravští Němci. Slovenským požadavkům pražská vláda ustoupila až na podzim roku 1938 v situaci hrozícího zániku státu.
Po skončení druhé světové války už nebyla udržitelná koncepce čechoslovakizmu a Češi museli oficiálně uznat Slováky za samostatný národ. To však neznamená, že všichni Češi by se s tímto novým postojem smířili. Je poměrně známo, že prezident Edvard Beneš až do své smrti národní samostatnost Slováků odmítal. A nebyl v tom zdaleka jediný, například Československá strana národně socialistická v lednu 1948 předložila svůj návrh nové československé ústavy a v doprovodném textu se psalo: Pokud jde o konkretisaci ideje národní, mluví košický program o dvou národech, českém a slovenském. Nevím, zda s hlediska československého státu je to řešení nejšťastnější. V každém však případě budeme muset bratrsky usilovat o to, aby těchto rozdílů, jsou-li tu jaké, bylo v budoucnosti co nejméně, a tak abychom dosáhli jednoho dne skutečně jednoty a spojení Čechů a Slováků v jediném národě československém. Proměna oficiálního českého postoje tudíž asi nepramenila prvotně ze změny českého vnímání Slováků, nýbrž ze samotné slovenské aktivity, na kterou Češi museli reagovat. Slovenské politické strany a odbojové skupiny spojené v roce 1943 ve Slovenské národní radě sice koncem války bojovaly za obnovení Československa, avšak pod podmínkou, že Slováci budou mít rovné postavení s Čechy a že unitarizmus bude nahrazen faktickou federalizací. Po obnovení Československa Slovenská národní rada a jí kontrolovaný Sbor pověřenců převzaly zákonodárnou a výkonnou moc na Slovensku. Češi vedení prezidentem Benešem sice museli jejich existenci přijmout, ale snažili se oddálit uzákonění jejich pravomocí, aby nezůstala zavřena cesta k obnově centralizmu. Nakonec skutečně byly přijaty tři takzvané pražské dohody, které jedna za druhou oklešťovaly pravomoci slovenských orgánů až ta třetí je fakticky učinila jen přívěšky centrální vlády a parlamentu. Po uchopení moci komunisty sice autonomní slovenské orgány zůstaly formálně v platnosti, ale v praxi samozřejmě vládl centralizmus, který byl formálně potvrzen i novou ústavou z roku 1960. Smýšlení přinejmenším části tehdejších českých politiků, kteří národnímu cítění Slováků nepřisuzovali žádnou váhu, bylo chování prezidenta republiky a zároveň prvního tajemníka Antonína Novotného při návštěvě Martina v roce 1967, když představitele Matice slovenské označil za nacionalisty a obvinil je z podpory separatizmu.
I díky skandálnímu Novotného chování na Slovensku zesílily požadavky na státoprávní zrovnoprávnění Slovenska, v dubnu 1968 se požadavek přetvoření unitárního Československa na federaci stal i oficiální politikou Komunistické strany Slovenska. K tomu se nakonec přiklonila i KSČ a federace byla v říjnu 1968 skutečně vyhlášena. Ačkoli se oficiálně hovořilo o posílení bratrskosti dvou národů a nové etapě vzájemných vztahů, nelze při pohledu zpět přehlédnout, že o federaci usilovali výhradně Slováci, kdežto Češi ji považovali za zbytečnou nebo dokonce za přílišný ústupek Slovákům. Pražští centralisté se ostatně s federací nesmířili a s pomocí prezidenta a prvního tajemníka KSČ Gustáva Husáka (paradoxně Slováka) dosáhli v prosinci 1970 vydání zákonů, které republikovým orgánům odebíraly většinu pravomocí a převáděly je zpět na federaci. Fakticky tak federalizace slavnostně vyhlášená v roce 1968 nikdy nenabyla skutečnou platnost a zůstala pouze formalitou. K dalšímu a fakticky už poslednímu střetu mezi Čechy a Slováky ve vzájemných státoprávních vztazích došlo ke konci roku 1989 a v dalších třech letech. Slováci se tehdy dožadovali skutečné federalizace, Češi však chtěli zachovat co nejvíce centralizovaný stát. Výsledkem sice bylo, že Češi do značné míry ustoupili, nicméně pouze dočasně a nakonec dali přednost rozdělení státu.
Z uvedeného stručného přehledu je zřejmá jedna věc – po roce 1918 Češi vždy chtěli Československo jako unitární stát a slovenským požadavkům na autonomii vyhověli vždy až pod nátlakem; když to pak bylo možné, zase se vraceli k centralizmu. Dá se říct, že představa dvou rovnoprávných partnerů jim byla cizí, ostatně i samotné Slováky po celou první republiku a jistou dobu ještě po druhé světové válce ani nepovažovali za samostatný národ. V této souvislosti bych mohl ocitovat výrok (nevím koho, snad Petra Pitharta (?)), že Češi jsou tradičně centralističtí a neumějí myslet federalisticky. Myslím, že nejen dosavadní moravská zkušenost s českým státem, ale i zkušenost slovenská opravňují k tvrzení, že jiný postoj Čechů nelze očekávat ani k jakýmkoli budoucím moravským požadavkům na samosprávu. (Zde by mohla zaznít otázka, koho myslím označením Češi. V současné době je za ně třeba považovat všechny, kteří sdílejí českou národní identitu, tedy paradoxně i většinu obyvatel Moravy, nicméně protože obyvatelé Moravy můžou být přístupní myšlenkám moravanství, zatímco totéž v žádném případě nelze očekávat od obyvatel Čech, budu označením Češi dále myslet obyvatele Čech, přestože je to poněkud zjednodušující.) Připomenutí státoprávních sporů česko-slovenských vede k jednomu konstatování: tak jako Češi nepřijali československou federaci z roku 1968 za svou, protože nevycházela z jejich potřeby (byla jim vnucena slovenským nátlakem), stejně tak za své nepřijmou jakékoli přetvoření České republiky na stát s výraznou zemskou autonomií, zejména pokud by se mělo jednat o faktickou nebo dokonce formální federaci, protože ani to nevychází z jejich potřeb. Češi chtěli v 19. století svůj stát a ten v roce 1918 dostali – a tím skončil jejich zájem na jakýchkoli státoprávních změnách, protože dostali maximum, co mohli chtít, a nic dalšího, ještě většího, už získat nemůžou. Proto nemá smysl vzdychat, že na české straně (v Čechách) není nikdo, kdo by spolu s Moravany také usiloval o státoprávní přebudování České republiky – z uvedeného důvodu nikdo takový být nemůže (některé skupiny zastávající myšlenku autonomní země české jako například monarchisté, jsou svým významem okrajové a nevyjadřují mínění většiny obyvatel Čech).
Především na Moravě, ale i v Čechách je možné v dnešní době zaznamenat nepříliš časté hlasy veřejně působících osobností (zejména různých vědců společenských oborů, občas některých novinářů či společenských aktivistů), že zemské zřízení je osvědčená hodnota a že by mělo nahradit v různých ohledech nevyhovující kraje. Ač taková slova můžou působit sympaticky, je nepochybně naivní očekávat, že budou vyslyšena. Bylo sneseno snad už dost dokladů, že čeští politici jsou pevně odhodláni nedopustit třeba jen symbolickou obnovu moravské samosprávy. Historické doklady jasně ukazují, že ani v roce 1968, ani po roce 1989 čeští politici ani na chvíli vážně neuvažovali o splnění moravských požadavků na autonomii. Sotva by bylo možné za nepřesný označit takový odhad budoucnosti, který tvrdí, že česká politika – ať v ní budou jakékoli strany a kteříkoli politici – na moravskou samosprávu nikdy nepřistoupí dobrovolně a pokud tak kdy učiní, pak jedině pod nátlakem. Otázkou potom je, z čeho tento tvrdošíjný postoj pramení.
Moravská samospráva, byť i symbolická, je pro českou politiku nežádoucí od roku 1918 až dodnes. Na dnešní české postoje vůči Moravě je však asi nemožné odpovědět na základě dřívějšího vývoje, jelikož motivy protimoravského jednání se mohly měnit. Za dobu existence Československa nebylo likvidování samosprávy v dosahu české moci omezeno jen na Moravu (týkalo se i Slovenska a Podkarpatské Rusi, třebaže nešlo o likvidaci, nýbrž bránění jejího vzniku), takže z něj nelze usuzovat na český postoj vůči moravské svébytnosti. I nynější české nutkání zadupat jakékoli moravské zpochybňování jednolitosti českého národa a státu proto může být považováno jen za pokračování tradičního českého postoje prosazování své vlastní moci na úkor ostatních. Já se přesto domnívám, že po rozpadu Československa je možné v něm vidět i další motiv. Když se totiž podíváme na stav před rokem 1918 a po roce 1918 (nebo dejme tomu 1920), uvidíme zajímavou věc – před rokem 1918 Češi politicky ovládali jen Čechy, ač toužili ještě po Moravě a Slezsku, jež však byly za Rakouska mimo jejich dosah; po roce 1918 se do české moci dostaly nejen ony Morava a Slezsko, ale nečekaně i Slovensko a co víc, ještě i Podkarpatská Rus. To všechno se rázem stalo součástí státu, který Češi považovali za svůj. V Češích to nepochybně vyvolalo představu o vzestupu jejich moci a významu, což by se mohlo ilustrovat třeba občasným užíváním spojení „říše československá“ v zeměpisných atlasech doby poválečné. Jenže v roce 1945 tato „říše“ přišla o Podkarpatskou Rus a v roce 1993 o Slovensko. A není to jediné zmenšování české moci, které si česká veřejnost připomíná. Není vůbec ojedinělé, když se v ČR v souvislosti s válkami o rakouské dědictví za Marie Terezie (18. století) píše „přišli jsme o Slezsko“ a podobně s lítostí je líčena i ztráta Lužice za Třicetileté války (17. století).
Podle mě prostě patří k české povaze, že Češi rádi zdůrazňují svou velikost a skutečnost, že česká moc sahá nebo aspoň sahala za hranice Čech. Ostatně k tomu bych mohl připojit, že právní historik a heraldik Jiří Bílý lehce úsměvně okomentoval vytvoření velkého státního znaku první československé republiky, v němž bylo dohromady spojeno osm zemských erbů, že se tím způsobem pražští politici opájeli velikostí vlastního státu. Na základě tohoto se domnívám, že v české veřejnosti vznikla během rozpadu Československa jistá obava, „abychom po Podkarpatské Rusi a Slovensku nepřišli nakonec ještě o Moravu“. Musím říct, že kdysi před lety jsem na internetu takové myšlenky opravdu zaznamenal, třebaže si už nepamatuju, jak moc vážně byly míněné. Podle mě si Češi dobře pamatují, že Slováci na nich chtěli nejprve autonomii, pak došlo na federalizaci a nakonec se Slovensko odtrhlo úplně, a domnívám se, že jistý vliv tohoto motivu je možné předpokládat v postoji české veřejnosti (nejen politiků, kteří koneckonců z veřejnosti vycházejí) vůči moravské samosprávě. Jinými a názornějšími slovy se zkrátka Češi bojí, že když Moravě nabídnou prst, ta jim utrhne celou ruku, a že když připustí sjednocení Moravy s třeba jen symbolickou samosprávou, nakonec to po delší nebo kratší době skončí úplným odtržením Moravy. A podle mě ani sebehorlivější moravské ujišťování, že se tak nestane, je úplně neuklidní.
Avšak nejde jen o otázku českých představ o vlastní moci, jejíž další zmenšení hrozí. Jde také – a mnohem více – o to, co Morava pro Čechy znamená citově. Ačkoli Češi do určité míry litují, že „přišli“ o Slovensko, přece jen se to s obavou ze ztráty Moravy nedá plně srovnávat. V posledních desetiletích existence Československa byli Slováci přece jen Čechy považováni za „ty druhé“, nikoli za součást sebe samých, a tak přestože mohli rozdělení Československa litovat, nebylo pro ně nakonec tak bolestné. Jenže s Moravou je to jiné. V Čechách byla Morava víceméně odjakživa (tj. od středověku) považována za součást českého státu a od konce 18. století ji v Čechách zcela automaticky zahrnuli do plánu na jeho obnovu. Že se Pražané v roce 1848 obrátili na císaře, aby český stát připojením Moravy (a Slezska) obnovil, aniž by se předem Moravanů ptali na souhlas, ukazuje, jak automaticky Češi Moravu jako svou součást vnímali a že jim vůbec nepřišlo na mysl, že by na Moravě s tím mohl vzniknout nějaký nesouhlas. Stejně tak obyvatelé Moravy, ač se často užívá pojem Moravané, jsou zcela přirozeně považováni za součást Čechů, na rozdíl od Slováků tudíž nejsou bráni jako „ti druzí“. Češi (v tomto případě klidně můžu uvést, že i ti na Moravě) proto nevidí žádný důvod, proč by jedna část z nich měla vůbec chtít nějakou samosprávu, čímž se výrazně odlišují od vztahu ke Slovákům, o nichž si sice mohli myslet, že samosprávu nepotřebují, ale aspoň chápali, proč ji požadují. Dokonalou ilustrací toho, jak Češi otázku moravské samosprávy vnímají, je to, že při jedné internetové diskusi bývalý náměstek ministra školství za sociální demokracii označil zemské zřízení za experiment s tím, že pravomoci centrální vlády nejsou v České republice nijak vysoké a že Praha doplácí na zbytek republiky. Domnívám se, že kdyby se Morava nějaké samosprávy skutečně domohla – tím spíš, pokud by byla výrazná – byl by to ve skutečnosti pro Čechy velký šok, se kterým by se dlouho nedokázali vyrovnat. Toho jsou si nejspíš v Čechách někteří vědomi a tak se snaží českou společnost od tohoto šoku chránit – to je nejlepší vysvětlení, proč např. redaktoři České televize upadají do rozpaků, když v jejich přítomnosti někdo zmíní postavení Moravy, proč kameramani téže televize prý měli příkaz vyhýbat se moravským vlajkám, které v hojném počtu vlály na Velehradě nebo před lety na setkání středoevropských prezidentů v Brně a proč pražská památková správa letos zakázala žďárským památkářům spolupracovat s Moravskou národní obcí.
K úvaze se nabízí také jedno srovnání českých postojů: pokud jde o zahraniční separatizmus, ten Češi do určité míry (nedokážu přesně říct, jaké) podporují. Vidět to můžeme na současných událostech na Ukrajině – aspoň v internetových diskusích je velice rozšířené přesvědčení, že takřka jediným správným řešením pro Ukrajinu je její federalizace, ne-li rovnou úplné oddělení východních oblastí. Také oddělení Krymu od Ukrajiny bylo většinou schvalováno s uspokojením. Tytéž motivy lze najít i v jejich postoji ke Skotsku a Katalánsku, třebaže k těmto záležitostem se Češi vyjadřují méně (možná protože nejde o slovanské země). A neplatí to jen o anonymních diskusích pod zpravodajskými články. I někteří novináři, publicisté a (méně významní) politici vyslovují názor, že ve skotském a katalánském případě (jakož i na východní Ukrajině) musí být respektována vůle lidu vyjádřená v referendu. Z toho však nelze vyvozovat, že v případě Moravy by byl český postoj obdobně vstřícný. Z cizího se v myšlenkách snadno rozdává, avšak jakmile dojde na vlastní, je to něco jiného. Kromě toho české postoje k současným událostem v Evropě jsou motivovány spíš jinak, než vrozeným respektem k odlišnosti a touze po samosprávě. Fandění protistátním povstalcům na Ukrajině je „pudovou“ reakcí na okatě protiruskou propagandu českých sdělovacích prostředků a možná ještě víc odporem k USA a Evropské unii a sympatie ke skotskému a katalánskému referendu mají nejspíš co do činění s obecnou naštvaností na politiky a jejich ignorování názorů občanů (tentýž motiv stál i za sympatiemi k neformálnímu referendu benátskému). Nicméně v myšlenkách podporovat ukrajinské Rusy, Skoty a Katalánce je pro Čechy jednoduché v tom, že jsou zřetelně odlišní od ostatních obyvatel daných států. Těžko však očekávat, že stejně se Češi budou dívat na Moravu a snahy jejích obyvatel po státoprávním vyjádření odlišnosti, neboť u nich žádnou odlišnost (od sebe samých) nevidí.
Češi se považují za jednolité (národní) společenství, jehož jsou obyvatelé Moravy přirozenou a neoddělitelnou součástí, a rozdělení tohoto společenství v podobě samosprávy pro jeho jednu část by považovali za velkou křivdu. Jistě lze narazit na názor „ať si Moraváci táhnou, nebudeme je pořád živit“, ale ten je nepochybně okrajový. Veřejně se sice v České republice užívá trojice jmen „Čechy, Morava, Slezsko“, ale to v žádném případě neznamená, že Češi vnímají svůj stát a národ jako tři svébytné jednotky s vlastními identitami, které se nějak harmonicky skládají do jednoho celku, podobně jako se svébytní Češi a svébytní Slováci spojovali v jednom Československu. Naopak, Češi – a to už se opakuju – svůj národ a stát vnímají jako jednu jednolitou a nerozdělitelnou jednotku, v níž žádné další dílčí národně-státní identity nejsou. Na základě toho tvrdím, že federalizace České republiky – jak je požadavek zemského zřízení ze strany těch, kteří ho na Moravě požadují, asi nejčastěji chápán – by byla Čechy (v Čechách) vnímána asi tak, jako kdyby si museli nožem vyrýt hlubokou ránu do vlastního těla. Ačkoli v současnosti není česká společnost ochotna přistoupit ani na to, domnívám se, že mezní hranicí toho, co by byla schopna „mentálně zpracovat“, by byla (pouhá) „administrativní“ Morava, to znamená zachování jednolitosti státu bez výrazné autonomie a „jen“ (i to by však bylo vnímáno revolučně) úprava územních obvodů (některých) orgánů státní správy zavedením jejich celomoravského dosahu (což bylo vlastně podstatou zemského zřízení z roku 1928, které s autonomií nemělo fakticky skoro nic společného). Nemůžu vyloučit, že přeháním, nicméně zpochybnit se nedá, že česká společnost si možnost rozdělení českého státu vytvořením moravské samosprávy (zejména výrazné) nepřipouští a není na takový případ vůbec připravena. Nejjednodušší by jistě bylo, kdyby Češi v Moravanech – což je dnes chápáno jen jako obyvatelé Moravy – přestali vidět Čechy, avšak to je v současné době nutné považovat za utopii. V současnosti totiž Češi hledání rozdílů mezi Moravany a Čechy považují za umělé.
Nicméně tím se plynule dostávám ke druhé překážce, která obnovení moravské samosprávy stojí v cestě a která je podle mě větší než překážka první. Jak jsem uvedl výše, moravská samospráva může vzniknout pouze přes český odpor. Toto tvrzení lze snadno podpořit příkladem z Británie. Po nedávných událostech je všeobecně známo, že o (výraznou) samosprávu tam usiluje Skotsko, stejný zájem – projevovaný však slaběji – nicméně má i Wales (a také severní Irsko, nicméně to je specifický případ). Právě protože Walesané jsou při prosazování svých požadavků mírnější než Skoti, má waleský parlament menší pravomoci než skotský. A velmi poučné je, že když v nedávných letech Wales usiloval o zvýšení pravomocí svého parlamentu na skotskou úroveň, britská vláda vytvořila komisi odborníků, která dlouho rokovala a nakonec zvýšení pravomocí nedoporučila. V příkrém kontrastu s tím stojí horlivá ochota britské vlády dále zvýšit pravomoci skotského parlamentu projevená těsně před nedávným skotským referendem. Výsledky rozdílné taktiky Walesanů a Skotů je zřejmá: Walesani pokorně žádali a nedostali nic, Skoti věrohodně pohrozili rozpadem Británie a britští politici v úleku z takové možnosti přispěchali s nabídkou dalších pravomocí. Poučnější příklad nezbytnosti odporu proti centru pro dosažení autonomie lze sotva předložit. Takže když se vrátíme k Moravě, musí být zřejmé, že aby vznikla, někdo ji nejenže musí chtít, ale musí ji chtít hodně, aby k onomu odporu sáhl. Tím někým pochopitelně nemůže být nikdo jiný než obyvatelé Moravy. Jenže proč by obyvatelé Moravy měli chtít moravskou samosprávu? Zde jednoznačně narážíme na téma moravské identity, neboť bez moravské identity nelze uvažovat o samosprávě Moravy. Neustále se totiž zapomíná (typické je to v diskusích o našem Slezsku), že samospráva se nezřizuje proto, že někomu na kalkulačce vyšlo, že je to ekonomicky nejvýhodnější, a už vůbec ne, aby se zase mohlo namalovat na mapy, co se tam malovalo dřív, samospráva se zřizuje pro NĚKOHO (pokud tedy jde o samosprávu výraznější, zemského typu). Bavíme-li se o samosprávě Moravy, vyplývá z toho, že má být vytvořena pro Moravany; abychom měli moravskou samosprávu, musíme mít nejprve Moravany. Máme je? Na to se dá odpovědět různě, podle toho, jak budeme pojem Moravané vnímat.
Ti z obyvatel Moravy, kteří jsou plně ztotožněni s ideologií českého národa, samosprávu Moravy ve své většině nepožadují. A proč by taky měli? Nepožadují vznik nové země, protože už svou zemi mají. Tou zemí je pro ně země česká, totožná s Českou republikou („Česká republika = naše země“ (jednotné číslo)), jak se to (i na Moravě bez zpochybňování) zpívá v české hymně. Aby kdokoli z Moravy cítil potřebu samosprávy Moravy, musí nejprve cítit svou odlišnost od „ostatních“ Čechů. V případě první překážky platí, že i kdyby se Moravané usilující o samosprávu Moravy zorganizovali sebelépe, zpracovali sebelepší program výhod autonomie, přijali sebelepší metody propagace, s českým nepochopením moravské potřeby samosprávy hnou sotva. A můžou hnout s moravskou identitou?
Moravská identita je věc nesnadná. Ať ji uchopíme z jakékoli strany, vždy nám z toho vyplynou nějaké nesnáze. Je pravda, že existuje přístup, který nerozebírá, jaká moravská identita vlastně je, a spokojuje se s tím, že prostě nějaká je. Možná je to ze strategického hlediska nejlepší taktika, těžko říct. Možná je výhodné vzít zavděk každým, kdo se nějak hlásí k Moravě, a nezkoumat, kdo jaký vztah k Moravě má a jak je to s jeho identitou. Jenže v určité fázi vývoje (tehdy, kdy by moravské iniciativy zesílily natolik, že by se jejich úsilí stalo tématem společenských diskusí) přestane být možné otázku moravské identity přehlížet. Nicméně co lze k tématu moravské identity říct nyní?
V roce 1968 i v letech 1990-1992 a v prvních letech samostatné České republiky Moravané své státoprávní požadavky zakládali na principu občanském, nikoli národnostním. Když všechny tyto snahy vyšly naprázdno, objevil se názor, že občanský princip je k ničemu a že úspěchu bude dosaženo jen na principu národnostním. To znamená, že je třeba budovat moravský národ a tento národ si pak autonomii už vydobude. Avšak úspěch takové strategie je pochybný. Vždyť si jen vezměme sousední Rakušany, kteří měli mnohem lepší předpoklady pro vytvoření národa (především několik posledních století existující vlastní stát), a přesto jsou stále na pochybách, zda se za něj mají považovat. Tím méně lze úspěch s ustavením vlastního národa očekávat na Moravě, kde předpoklady pro jeho vytvoření jsou výrazně horší. Má-li být kvůli konečnému cíli vytvoření moravské autonomie nejprve investována energie do vytvoření moravského národa, téměř s jistotou to bude úsilí vyplýtvané nadarmo a pokud by se vsadilo na tuto kartu, jen by se po desítkách let zjistilo, že moravský národ nevzniká a nevzniká a kvůli tomu stále není možné dosáhnout moravské samosprávy. Myslím, že jsem zaznamenal i názor, že ohánět se moravským národem je dokonce škodlivé, neboť se tak odradí lidi, kteří by jinak pro moravskou samosprávu byli. Přestože někteří lidé by se tak skutečně zachovali, řekl bych, že tato obava je přehnaná a že platí, že lidé na Moravě jsou k tématu moravského národa prostě spíš jen hluší, než že by je vyloženě odpuzovalo, jak lze usuzovat, že je celkem bez velké pozornosti tolerován pojem moravské národnosti. O tématu národa by se dalo diskutovat dlouho, není totiž národ jako národ. Ve střední (a východní) Evropě všichni za národ považují etnicko-kulturní národ, tedy národ vyznačující se především vlastním jazykem, kulturou a dějinami. V západní Evropě se nicméně za normální považuje státní národ, což je společenství všech občanů daného státu (bez ohledu na jazyk, kulturu atd., třebaže i v západní Evropě vždy (typicky ve Francii) byly snahy vnitřně sjednotit státní národ prvky typickými pro kulturní národ (především jazykem)). Někteří teoretici nacionalizmu rozdíl mezi západním a východním pojetím národa vyjadřují tak, že příslušnost k západnímu typu národa si jedinec může zvolit přijetím jeho občanské kultury a zákonů a ztotožněním se s nimi, do východního typu národa se jedinec rodí bez vlastního přičinění a bez možnosti volby. Jestliže snahy vytvořit na Moravě klasický středoevropský kulturně-etnický národ je nutné považovat za předem odsouzené k nezdaru, ani tvorbu státního národa nelze jako prostředek k dosažení moravské samosprávy využít, protože státní národ pochopitelně může vzniknout teprve poté, až vznikne stát. Nejrozumnější závěr proto je v současné době nechat v souvislosti s Moravou otázku národa zcela stranou.
Že pocit moravanství v lidech potřebujeme, pokud chceme vážně pomýšlet na (znovu) vytvoření moravské samosprávy, je nezpochybnitelné. Ideální by bylo, kdyby ono moravanství mělo národní intenzitu, avšak to, jak jsem uvedl, není realistické předpokládat. Musíme se tedy spokojit s moravanstvím nižších intenzit, aby se tak řeklo. Na druhou stranu se však musíme zamyslet, zda pro obnovení moravské samosprávy opravdu je přínosem jakákoli intenzita moravanství. Je sice pěkné, když se někdo hlásí k Moravě, ale hlásit se k Moravě může znamenat různé věci a zdaleka ne vždy z toho lze očekávat nějaký prospěch pro věc moravské samosprávy. Například když Tomio Okamura (myslím ve Zlíně) vyjádřil svůj vztah k Moravě a moravanství, byla z toho velká sláva, přeposílaly se nadšené e-maily, vyráběly se stránky na Facebooku a výsledek to mělo nulový. Je sice jasné, že je to zvláštní případ člověka, který kvůli zvolení do funkce vytváří falešná zdání, ale problém je to obecný. Protože je stav moravanství špatný, je až přehnaně vítán každý jeho projev, avšak řada těchto projevů dosahuje pouze nízké intenzity, která nemá patřičný dosah. Výmluvná je citace z jedné internetové diskuse: „Já jsem téměř čistokrevná Moravanka žijící ve Slezsku, ale nějaká zemská identita mi může být zcela ukradená. Klidně bych mohla žít kdekoli na území této republiky.“ To je právě příklad moravanství nízké intenzity, které se sice projevuje v jisté hrdosti na moravský původ, ale nesahá už dál. Člověk si snadno vzpomene například na určité umělce z Moravy, kteří jsou v České republice obecně považováni za téměř ikony Moravy, k níž se hojně hlásí, jako například Pavel Zedníček, Bolek Polívka, Jarmila Šuláková, Jožka Černý a další, je však nad lidské síly vzpomenout si, kdy tito lidé pronesli nějaké slovo o politickém postavení Moravy.
Ačkoli pochopitelně netvrdím, že chválit by se měly jen některé „správné“ projevy moravanství a ostatní zavrhovat, je jasné, že k obnovení moravské samosprávy přispěje jen takové moravanství, které dosahuje vyšší úrovně než prostá obliba místa rodiště či bydliště, čili jinými slovy zemské vlastenectví nebo zemské moravanství. Nicméně zatímco slabé moravanství, které není spojeno s podporou zemské autonomie, je poměrně dost rozšířené, zemské moravanství je výrazně vzácnější. Někdo by možná rovnou chtěl slyšet, jak co nejvíc posílit právě tu zemskou identitu, aby z ní konečně něco praktického vzešlo. To už je otázka praktické strategie a tady je každá rada drahá. Kdyby existoval nějaký jednoduchý návod, už dávno by její procenta trhala rekordy. Spíš bych chtěl v této chvíli nadnést některé otázky o mezích rozšíření moravanství. Na počátku 19. století se většina česky hovořících obyvatel Moravy nepovažovala za Čechy, což se podporovatelé českého národního programu snažili změnit. Argument, který z jejich strany velmi často zazníval, byl, že se nevylučuje být Moravanem a zároveň Čechem. Tento názor na Moravě skutečně zvítězil a už víc než století je na Moravě považován za samozřejmý. Prakticky všichni se na Moravě shodně považují za Čechy a liší se mezi sebou jen tím, jak silná je jejich druhá identita, moravská. V této souvislosti je velice příhodné vzpomenout na identitu skotskou, což je díky nedávným politickým událostem záležitost velice aktuální. Na přelomu 20. a 21. století bylo ve Skotsku uspořádáno několik výzkumů skotské identity a dotazovaní měli vyjádřit své cítění na stupnici: zda se cítí výhradně Brity, víc Brity než Skoty, stejně Brity jako Skoty, víc Skoty než Brity a konečně výhradně Skoty. Takovou stupnici bychom snadno mohli přenést i na Moravu a ptát se, kde se kdo na ní nachází a tedy jak moc za Čecha a jak moc za Moravana se považuje. Je jasné, že pro dosažení cíle moravské samosprávy je potřeba co nejvíc oslabit českou složku dvojité identity obyvatel Moravy a posílit složku moravskou. Ideální by samozřejmě bylo českou složku odstranit úplně, nicméně to by pak byla právě národní intenzita moravanství, jak jsem o tom psal výše, a o tom platí s tím spojený závěr tam uvedený. Avšak ani oslabení české složky identity ve prospěch posílení moravské nemusí být jednoduchá záležitost a na základě historických okolností se lze ptát, zda je to vůbec dosažitelné v nějaké intenzivnější míře.
Různí historici uvádějí, že rozhodující impulz pro přejetí češství na Moravě v průběhu 19. století byl rozvoj a tlak němectví, což by se ve zkratce dalo popsat tak, že Moravané se počeštili, aby unikli poněmčení. Kdyby se to chápalo příliš doslova a zjednodušeně, mohlo by to znamenat, že Moravané pod nátlakem nepříznivých okolností a tedy jaksi nedobrovolně přijali identitu, která jim nebyla vlastní. V takovém případě bychom však po zmizení onoho vnějšího tlaku (němectví na Moravě přestalo hrát významnou politickou roli v roce 1918 a úplně zmizelo v roce 1945) museli pozorovat ústup od identity vynucené okolnostmi a návrat k identitě přirozené, sobě vlastní. Zjednodušeně by se to dalo vyjádřit „když už nám nehrozí poněmčení, nemáme důvod být nadále Čechy“. Jenže takový vývoj nepozorujeme, češství přijaté v 19. století zůstává na Moravě stále hlavní (a leckdy jedinou) identitou. Potom se však nabízí názor, že počeštění Moravy v 19. století nebylo zapříčiněno pouze obranou proti Němcům, nýbrž mělo hlubší kořeny. V 19. století převládl názor, že obyvatelé Moravy jsou svou přirozeností odjakživa Češi, pouze si to nanejvýš neuvědomují (nejsou ještě „probuzení“), avšak ten existoval už dlouhá staletí předtím, jen byl na okraji společenského dění (s výjimkou 11., 12. a přinejmenším částečně 13. století). Těžko říct, zda se dá souhlasit s tím, že vývoj k úplnému počeštění Moravy směřoval nevyhnutelně, ale jisté je, že ono počeštění proběhlo v 19. století poměrně hladce a pokud se vůbec nějaký odpor proti němu objevil, týkal se spíš plánů na politické sjednocení než myšlenky česko-moravské národní jednoty samé. Poučné je srovnání se Slováky: o nich se stejně jako o Moravanech Češi domnívali, že jsou vlastně také Češi, ale s tímto názorem se Slováci nikdy neztotožnili, zatímco Moravané ano. Slovenská národní identita byla před rokem 1918 zaměřena proti Maďarům a po roce 1918 se obrátila proti Čechům. (Slovanští) obyvatelé Moravy byli před rokem 1918 zaměřeni proti Němcům, když se však v novém československém státě německá hrozba stala bezvýznamnou, nestali se pro ně novou hrozbou Češi jako v případě Slováků. To ovšem působí dojmem, jakoby půda pro snadné přijetí české (národní) identity byla nějakým způsobem připravena předchozím vývojem, neboť jinak je těžké vysvětlit, proč se během jednoho století povedlo Moravany (na rozdíl od Slováků) tak důkladně počeštit. Na mysl se dere myšlenka, že Moravané vlastně už před 19. stoletím byli někde hluboko v mysli přesvědčeni, že jsou vlastně Češi, a v průběhu 19. století si jen tuto myšlenku plně připustili. Buď jak buď, na základě toho, co nakonec nastalo, je třeba učinit závěr, že pokud jde o přítomnost, češství obyvatel Moravy není jen povrchním nátěrem, který by bylo snadné sloupnout.
S určitou menší či větší mírou češství obyvatel Moravy je tedy nutné se (přinejmenším pro nejbližší desetiletí) smířit a půjde o to co nejvíc na jeho úkor zvětšit pocit moravanství. V tomto bodě různí lidé podle svého založení můžou předpokládat optimistický či pesimistický vývoj. Možné je obojí a nikdo včetně mě nedokáže říct, jaká bude budoucnost. Nicméně přidávám k tomu několik postřehů, které pošilhávají spíš po té pesimistické stránce. Vzpomněl jsem si totiž na článek o minulém sčítání lidu (2011) a jeho srovnání se sčítáním předchozím (2001). Při srovnání výsledků moravské národnosti jsem si všiml, že nejvíc psali lidé moravskou národnost v širokém pásu desítek kilometrů okolo Brna (kromě toho i na jihovýchodě Moravy), ale ve stejném pásu zároveň došlo k nejmenšímu nárůstu oproti sčítání 2001. Položil jsem si otázku, zda na tomto území nebylo dosaženo horní meze a zda tam ještě moravská národnost může přibývat. Tuto otázku bych nyní mohl přenést obecně na moravanství, které pravda s moravskou národností nelze zcela ztotožňovat. V současné době zaznívá tvrzení, že moravanství je na vzestupu. Ve srovnání s hlubokým úpadkem jeho projevů po polovině 90. let to je pravda; avšak kam až může růst? Nepochybně je dnešní moravanství méně intenzivní než krátce po roce 1989, avšak co když tehdejší vzmach moravanství byl maximem, kterého bylo možné dosáhnout a které nebude možné překročit ani v budoucnu, až k němu nynější vývoj pozvolna dospěje? Co když existuje určitá hraniční mez, na kterou lze moravanství na úkor češství posunout? Aktivita lidí ve prospěch myšlenky moravské samosprávy byla v letech 1990 a 1991 oproti dnešnímu stavu naprosto ohromující (například demonstrace v Brně, Olomouci a Ostravě, na které se sjížděli lidé z celé Moravy, by dnes byly zcela nemožné) a přesto ani ona tehdy k vytvoření moravské samosprávy nevedla. Drsněji to lze říct tak, že i tehdejší horlivá aktivita byla pro dosažení konečného cíle příliš slabá. (A což potom tedy ta dnešní!) To názorně ukazuje, jak nesmírně náročný (a možná co do náročnosti podceňovaný) cíl obnovení moravské samosprávy je. Ale vraťme se k mezím moravanství.
Na mysl mi k tomu přišla ještě jedna myšlenka. Z dřívějších dob (minimálně 19. a 18. století) existují vyjádření některých spisovatelů o moravské povaze. Podle nich jsou Moravané povahy mírné, daleci všech extrémů. Já soudím, že to v podstatě je pravda a že stav moravanství v posledních dvou stoletích je toho důsledkem. Domnívám se, že je to vidět na nesmělosti, s jakou obyvatelé Moravy ve 20. století hájili tu menší, moravskou část své identity, která jim po přijetí identity české zbyla. Nejspíš je to pozorovatelné na správním vývoji. Když vládní strany v roce 1919 připravovaly rozdělení Československa a tím i Moravy na župy, na Moravě (mimochodem na rozdíl od Slezska) proti tomu zavládl odpor zdůvodňovaný obavou ze zániku jednoty Moravy. Avšak tento odpor neměl takovou intenzitu, aby se z něj zdálo, že odpůrcům jde o opravdu zásadní věc. Většina poslanců Národního shromáždění (československého parlamentu) zvolených na Moravě v lednu 1920 přešla na vládní stanovisko a některá města hodila jednotnou Moravu přes palubu tím, že se zapojila do honby za postavení sídla župy. Po definitivním uzákonění žup v únoru 1920 nebyl zaznamenán na Moravě žádný lidový odpor a z Ostravy a Olomouce se dokonce ozývalo volání po co nejrychlejším provedení zákona. Podobně by se dalo pátrat po moravských reakcích při událostech roku 1949 a 1968/69, ale tehdy bylo odmlčení Moravanů vynuceno silou, takže tyto roky ponechám stranou a přesunu se rovnou do 90. let, kdy je to podle mě nejpoučnější. Jak jsem už uvedl výše, z pohledu dnešní doby bylo tehdejší vzepětí projevů moravanství přímo neuvěřitelné, i ono přesto postupně sláblo, až vyšumělo do ztracena. Jasně se to ukázalo v roce 1997, když po schválení vzniku krajů následovaly pouze protestní dopisy do redakcí novin a jinak byl na Moravě klid. Já z toho vyvozuju závěr, že Moravané jsou ochotni za svoje moravanství vystupovat jen do určité míry. Podle mě jakmile by kvůli němu měli vstoupit do vážného konfliktu, raději ustoupí. Možná by se to dalo ilustrovat tím, že prý Boleslav Bárta počátkem 90. let dostal návrh zablokovat na podporu moravských požadavků dálnici D1 traktory, neodhodlal se však tomu. Možná máme opravdu co do činění obecně s moravskou povahou v klidu a v ústraní si myslet svoje, ale nehrnout se do žádných výrazných akcí, které by byly vytržením z poklidu, ale je rovněž možné, že prostě moravanství čili moravská část jejich identity obyvatelům Moravy nestojí za to, aby kvůli němu vyvolávali konflikt. Tím nechci říct, že pro ně nic neznamená, ale že si ho patrně necení až tolik, aby kvůli němu zašli za jisté meze. Bohužel zrovna ty meze, které je pro vytvoření moravské autonomie nutné překročit.
Na tomto místě rovněž můžu přidat svůj pocit, že zdrženlivost obyvatel Moravy v podnikání jakýchkoli akcí politického rázu vychází z jisté obavy, kam až by to mohlo zajít. Podle mého názoru v tomto hraje nezanedbatelnou roli šok (a snad trauma) z rozpadu Československa, který je silněji pociťován na Moravě, než v Čechách. Zatímco obyvatelé Čech se z rozpadu Československa oklepali poměrně rychle (myslím, že po roce 1989 byli v Čechách Slováci do nemalé míry pociťováni jako koule na noze, která překáží v rychlé cestě Čechů do prosperující Evropy (kde už na ně netrpělivě čekají s otevřenou náručí), takže rozdělení federace jimi bylo do značné míry vnímáno s ulehčením), Moravané měli ke Slovákům tradičně blíž a přetrhání státních vazeb jim vadilo mnohem víc. A myslím si, že negativní zkušenost z tohoto rozdělení státu mnoho Moravanů – třeba i podvědomě – vede k obavě, že moravské emancipační snahy, pokud by se staly vážným politickým tématem, by se nedaly kvůli probuzeným vášním včas ubrzdit a skončily by dalším dělením státu, které by tentokrát bylo mnohem bolestivější, protože k Čechům v Čechách mají obyvatelé Moravy přece jen mnohem blíž než ke Slovákům, ostatně už proto, že se sami považují za podmnožinu Čechů. Tato zdrženlivost se projevuje také v tom, že panuje výrazná nechuť moravanství spojovat s politikou (ačkoli otázka státoprávního postavení Moravy je navýsost politická, sotva jaké téma může být političtější), což lze pozorovat v tom, že se dost úzkostlivě dbá, aby veškeré projevy moravanství byly označovány za nepolitické. A proto taky chce-li kdo nalákat jiné z řad veřejnosti na nějaké moravské téma, má skoro povinnost zdůraznit, že jde o záležitost nepolitickou, aby vůbec získal nějakou pozornost. (Další povinností je pak důrazně se distancovat od nacionalizmu.) Je z toho cítit, jako by se sami Moravané (čímž mám na mysli širokou veřejnost) obávali, aby se z postavení Moravy nestalo politické téma a aby moravanství nepřekročilo určitou mez, za níž se „správně“ má pohybovat. Zde se myšlenka nechuti či možná spíš strachu jít do konfliktu sama nabízí. Za tím vším je třeba patrně hledat konzervativizmus Moravanů, kterým jsem naznačil o něco dříve. Tento konzervativizmus bývá chválen s odůvodněním, že díky němu si vůbec obyvatelé Moravy uchovali aspoň nějakou míru moravanství a nenechali se počeštit úplně stoprocentně, ale zde bych řekl, že tento konzervativizmus se v současné době vlastně obrací proti myšlence moravské samosprávy. Podstatou konzervativních postojů je totiž odmítání novot a obava z nich a hájení starého známého jakožto jistoty. Jenže moravská samospráva v současnosti není stará známá, neboť zanikla (z hlediska délky jednoho lidského života) už tak dávno, že dnes už nežije nikdo, kdo by s ní měl osobní zkušenosti. Dnešní osobní zkušeností prakticky všech je úplná politická jednota Čech a Moravy, tak jako donedávna byla běžnou denní zkušeností o něco méně úplná politická jednota Čech, Moravy a Slovenska. Lidé se zkrátka chtějí držet toho, co znají, s čím mají zkušenosti. A tak je myšlenka politické autonomie Moravy v dnešní době myšlenkou ani ne tak konzervativní jako spíš novátorskou, ba až revoluční, je to popírání pořádků, jak jsou už poměrně dlouhou dobu zavedeny. To je také asi jeden z důvodů, proč obyvatelé Moravy úsilím za obnovení moravské autonomie zrovna nevynikají.
Jsou to bezpochyby pesimistické úvahy, nicméně mně se opravdu zdá, že moravanství, o němž se zřejmě právem tvrdí, že v Moravanech je, v současné době znamená hlavně moravské zabarvení češství, což je pro obnovení moravské samosprávy motor příliš slabý. Nad takovým moravanstvím má češství ještě příliš velkou převahu, jak by se dalo ukázat na slovech starostky jedné obce, když se tam jednalo o vyvěšení moravské vlajky: „myšlenka vlajku vyvěsit nikomu ani tak nevadila, ale nechceme se členit; jsme všichni Češi“. Jenže chceme-li moravskou samosprávnou zemi, členit se právě musíme, bez toho to nepůjde. A proces členění se může rozběhnout, až když bude existovat pocit „my“ a pocit odlišnosti od „oni“ (bez „oni“ nemůže být „my), jak už jsem zmínil dříve, neboť jedině pocit vlastní odlišnosti od obyvatel Čech může přimět obyvatele Moravy k tomu, aby uvažovali o obnově moravské samosprávy. Pořád však nesmíme zapomínat na otázku intenzity onoho pocitu, neboť pocit určité zvláštnosti obyvatel Moravy v rámci Čechů má už dnes řada lidí, širší volání po politické samosprávě však z toho přesto nevzchází. Je těžké říct, jak velká má intenzita onoho pocitu odlišnosti být, a je asi nemožné její aktuální výši měřit, ale je nepochybné, že musí být natolik velká, aby na jejím základě obyvatelé Moravy dospěli k pocitu, že v zájmu zachování této odlišnosti je nutné vytvořit politickou samosprávu.
Jak je existence kolektivní identity a tím i pocitu vlastní kolektivní odlišnosti důležitá nejen pro vznik politické samosprávy, nýbrž i pro její udržení, ukazuje jistý příklad z Německa. Časté změny územního uspořádání České republiky a předtím Československa se dávají do kontrastu se stabilitou zemí v Rakousku a Německu (ve druhém případě však méně opodstatněně) a občas se tvrdí, že země jsou v těchto dvou státech tak pevnou součástí tamní politiky a identity, že by nikoho nenapadlo je rušit. O Rakousku to asi platí, nikoli však o Německu. Již nějakou dobu se v Německu hovoří o tom, že spolkových zemí je příliš mnoho a jejich počet by se měl zmenšit. V souvislosti s tím největší německá nezisková nadace v roce 2009 zveřejnila výsledky vlastního průzkumu, podle nichž nejméně čtvrtina občanů Německa považuje zemskou úroveň za zbytečnou a 57% Němců by uvítalo spojení své země s některou sousední zemí. Je sice pravděpodobné, že na současném stavu se nakonec nic nezmění, ale to je vedlejší; podstatné je, co čísla vypovídají o identitě: je zřejmé, že pro Němce je prvořadá hlavně (celo)německá identita a identita zemská stojí hluboko v jejím stínu; pokud bychom měli vycházet z předložených čísel, pro celou polovinu Němců zemská identita dokonce neznamená téměř nic (přinejmenším pokud jde o ztotožnění s konkrétní zemí). Konkrétně to znamená, že pro ně příslušnost k určité zemi nevyvolává pocit odlišnosti od Němců z ostatních zemí, že tedy není žádné (např.) „my Hesenci“ a vedle nich (např.) „oni Durynci“, nýbrž že platí prosté „my Němci, ať už jsme odkudkoli“. Důvodem možná bude, že spolkové země ve své nynější podobě vznikly až po druhé světové válce a do určité míry uměle a jen některé z nich existovaly už předtím. V tomto ohledu srovnání s Moravou dopadá pro Moravu příznivě, protože Morava jako územní útvar má na rozdíl od většiny německých zemí mnoho staletí dlouhou tradici, nicméně to je zde spíš vedlejší – připomínka německých poměrů má především ukázat, že pro existenci autonomních celků v rámci států je určitá (intenzitou nezanedbatelná) kolektivní identita nezbytná, i kdyby třeba byla podřazena identitě jiné.
V úvodu jsem uvedl, že v cestě obnovení moravské samosprávy stojí několik překážek. Z nich se pozornost nejčastěji upírá na odpor české politické scény k moravské samosprávě a v překonání právě této překážky se spatřuje hlavní klíč k úspěchu. Vybavuju si například, jak vášnivě se líčila protivenství českých úřadů v záležitosti předtištění moravské národnosti do formulářů při sčítání lidu, kterak smělá poslankyně Ovčačíková neohroženě vtrhla na úřad a zařazení moravské národnosti si vynutila. Jenže to je nadměrné zaměření pozornosti na nesprávný cíl, protože to hlavní překážka není. Postoj české politiky je zcela přirozený a v evropském srovnání nijak výjimečný – sotva se v Evropě najde nějaký region, který získal autonomii jednoduše tím, že o ni požádal; všechny regiony usilující o autonomii vždy musely překonávat odpor centra. Z tohoto úhlu pohledu je proto český postoj k Moravě zbytečně démonizován jako téměř světová anomálie a zbytečně se tak odvádí pozornost od toho, co je skutečnou hlavní překážkou na cestě k samosprávě Moravy. Onou překážkou bezpochyby je nízká intenzita moravské kolektivní identity a nízké vědomí vlastní odlišnosti od obyvatel Čech. Přitom však síla těchto dvou činitelů je pro obnovení moravské autonomie naprosto klíčová – bez silné moravské kolektivní identity („my“) a silného pocitu odlišnosti od obyvatel Čech („oni“) nikdy autonomní Morava nevznikne. Jestliže se tyto pocity v obyvatelích Moravy nepodaří v náležité míře vzbudit, byl rok 1918 (nebo 1948) definitivním koncem moravské autonomie, taková je krutá pravda. Pokud si někdo pěstuje naději, že se v České republice jednou budou pečlivě s rozvážnými argumenty probírat na vážkách klady a zápory zemského zřízení bez ohledu na stav moravské identity, ať se vrátí nohama na zem – nic takového se nikdy nestane (ostatně cynicky by se dalo zapochybovat, zda se v ČR vůbec něco rozhoduje na základě pečlivé rozvahy). Stejně tak musím zopakovat svou skepsi nad nadějemi vkládanými v evropský autonomní vývoj: tamhle Skotsko, tamhle Katalánsko, onde severní Itálie, onde zase Slezsko (samozřejmě polské), to vše prý rozhýbá i situaci v České republice, neboť prý ani Česká republika nebude moct zůstat stranou evropského trendu. Jenže zopakujme si, že pro obnovení moravské samosprávy je klíčový stav moravského kolektivního vědomí – a jej mají autonomní nebo odštěpenecké snahy jiných evropských regionů jen minimální předpoklady jakkoli ovlivnit.
Už na úvod jsem pozornost věnoval jedné jiné překážce a ještě další se budu věnovat, nicméně všechny ty další překážky – ač je nelze odbýt jako nepodstatné – jasně stojí ve stínu překážky největší, jíž je prozatím nízká míra pocitu odlišnosti Moravanů od obyvatel Čech, z níž by vyplývala jejich touha ji zabezpečit politickou autonomií. Ten, komu je zatěžko číst teoretické úvahy a chtěl by raději nějakou praktickou radu, si z toho může vzít přinejmenším to poučení, že právě do této oblasti se nejvíc vyplatí investovat energii nebo dokonce že je nutné ji investovat v první řadě právě sem (čehož vždy nejsme svědky), jelikož od toho se bude odvíjet všechno ostatní. Poněvadž tento text je pátráním po překážkách, které obnovení moravské samosprávy stojí v cestě, nikoli návodem na jejich překonání, neměl bych příliš rozebírat otázku, jak vlastně tedy zvýšení síly moravské identity dosáhnout, nicméně přesto aspoň stručně zmíním, co jediné mě vlastně k tomu napadá: podle mě nezbývá nic jiného, než stále znovu poukazovat na svébytné postavení Moravy v minulosti, protože na pocitu návaznosti na odkaz minulosti („slavná minulost“, „zachování odkazu předků“ atd.) koneckonců stojí asi skoro všechny kolektivní identity národní, státní či zemské povahy v Evropě. Poněvadž se to však už děje a přesto to výsledky zatím nemá, vyvstává otázka, zda to na konci bude stačit. Ne všemu, čemu lidé přisuzovali hodnotu v minulosti, totiž musí přisuzovat stejnou hodnotu i v současnosti. Jak jsem četl v jedné diskusi o počtu spolkových zemí v Německu: „rozmanitost tuctů malých království a vévodství v Německu je minulostí a mělo by to tak také zůstat“.
Od problému moravské identity se odvíjejí i další dvě překážky na cestě za moravskou autonomií, které spolu úzce souvisejí, že by se daly shrnout pod jedno pojmenování: stav moravského hnutí. Zde bychom mohli začít třeba už jeho samotnou velikostí. Je těžké říct, koho přesně pod tento pojem přiřadit, nicméně dejme tomu, že zhruba každého, kdo se nějak angažuje ve prospěch moravského uvědomění a myšlenky moravské samosprávy. I při nepřesném vymezení bude celkem jasné, že máme co do činění s několika stovkami osob, což by se asi mohlo zvýšit přes jeden tisíc nebo dokonce víc tisíců, kdybychom započítali i ty, kteří třeba přiložili ruku při nějaké příležitosti jednorázově. Uvědomíme-li si, že cílem moravského hnutí je dosáhnout zásadní změny státoprávního postavení území, které obývají čtyři miliony lidí, jsou tato čísla znepokojivě nízká. Ačkoli se dnešní cíl moravského hnutí nedá zcela ztotožnit s úsilím o vybudování národa v 19. století, je oběma společná snaha ovlivnit smýšlení společnosti, a tudíž si nelze nevzpomenout, že tehdy téměř v každém malém městečku a také na vesnicích byli lidé, kteří aktivně pracovali pro onen tehdejší cíl; k tomu dnes máme dost daleko. Nepříjemně vyznívá i připomínka roku 1968, kdy podle údajů Společnosti samé se stalo registrovanými členy Společnosti pro Moravu a Slezsko od poloviny května, kdy Společnost vznikla, do srpna přes 200000 lidí organizovaných ve více než 600 místních a závodních výborech! Je pravda, že podání přihlášky do nějaké organizace se samo o sobě možná nedá označit za příslušnost k moravskému hnutí, a v mnoha případech se jistě jednalo jen o pasivní čin, nicméně přesto to bylo projevem snahy o jistou angažovanost ve prospěch konkrétní myšlenky. Není vcelku těžké předpovědět, že dnes by sehnat podobným způsobem podporu tak velkého počtu lidí ve prospěch myšlenky samosprávy Moravy byl o dost větší problém, tím spíš, pokud by se tak mělo stát za pouhé tři měsíce jako tehdy. A už jsem zmínil i to, že dnes by nebylo možné svolat tak početné demonstrace za autonomii Moravy, jaké se konaly v roce 1990 a 1991. V tomto ohledu je tedy dnešní moravské hnutí menší a skromnější než před desetiletími.
Navíc mně připadá, že je skromnější nejen pokud jde o počty, nýbrž i co do myšlenkové síly. V roce 1968 i 1990 bylo moravské hnutí, v obou případech reprezentované Společností pro Moravu a Slezsko, schopno na základě své představy o státním uspořádání a místě Moravy v něm předložit přinejmenším (aspoň stručnou) analýzu současného stavu a nevýhod, které neexistence autonomie pro Moravu mají, nebo dokonce návrh zákona, který měl moravskou autonomii uvést v život. Zdá se mně, že v současnosti moravské hnutí takovou jasnou představu o postavení Moravy nemá. Obecně se sice všichni shodnou, že cílem je vytvoření (obnovení) samosprávné moravské země, jenže to je vlastně vše. Jaká konkrétní ta moravská země má být (pod pojmem „moravská země“ si lze představit spoustu různých věcí), v tom nemá moravské hnutí jasno. Příznačně když jsem se ze svých čtenářů pokusil vymámit jejich představy v tomto ohledu, dočkal jsem se pouze rozpačitých reakcí. Suma sumárum se dá vlastně říct, že moravské hnutí neví, co chce, což je zajisté zjištění velmi neuspokojivé. Možná hlavním důvodem bude to, že jak v roce 1968, tak v roce 1990 se zdálo, že obnovení moravské samosprávy je na dosah ruky (je vedlejší, že takové představy byly naivní), kdežto dnešní moravské hnutí si takové iluze nedělá a z toho (podvědomě) vyvozuje, že formulovat konkrétní státoprávní požadavky není „na pořadu dne“. To ovšem rovněž není povzbudivé zjištění. (Rozum pak zůstává stát nad tím, že na jedné straně moravské hnutí není s to veřejnosti předložit konkrétní podobu požadované autonomie ani analýzy pro jeho podporu, na druhé straně však někteří horlivci už plánují referendum v této otázce.) Bude-li však cíl vymezen jen mlhavě, nelze počítat s tím, že se pro něj podaří získat podporu veřejnosti – to by snad mělo být zřejmé. Jak se nevyplácí podceňovat připravenost, ukázalo i nedávné skotské referendum, za jeden z důvodů jehož neúspěchu se uvádělo i to, že příznivci nezávislosti neměli vyřešeny některé důležité otázky pro případ vyhlášení nezávislosti, například osud britské libry nebo britských ozbrojených sil umístěných ve Skotsku. Ke srovnání dneška a minulosti se hodí také připomenout, že Společnost pro Moravu a Slezsko vypracovala oba uvedené dokumenty (z roku 1968 a 1990) ve spolupráci s příslušnými odborníky – to v současné době rovněž působí až neskutečně, neboť pokud dnes je nějaký odborník ochoten se angažovat ve prospěch moravského hnutí, leckdy jen soukromě a pod podmínkou neuvedení jména. I tak však jde jen o konzultace k jednotlivostem (a pokud vím, spíš podružnějšího rázu), na hlubších analýzách nikdo nespolupracuje. Není potom divu, že bez jakýchkoli podkladů pak z moravských řad vzcházejí taková tvrzení, jako že správa moravské země bude vyžadovat méně úředníků než současné kraje, což je zjevně výstřel od boku: i po krátkém zamyšlení musí být jasné, že počet zemských „úředníků“ (ne každý zaměstnanec je ovšem hned úředník) by závisel především na tom, jak velké pravomoci by vlastně moravská země měla (více pravomocí = potřeba více úředníků), takže v současnosti bez vyjasnění míry požadované autonomie není možné se seriózně jakkoli o této otázce vyslovovat; a i kdyby měla moravská země jen velmi malé pravomoci plně srovnatelné s pravomocemi dnešních krajů, sotva by je dokázala „obhospodařit“ s menším počtem úředníků. Kontrast takovýchto neopodstatněných dnešních tvrzení s třeba jen stručnými minulými analýzami Společnosti pro Moravu a Slezsko je dost patrný. Není v tuto chvíli nejdůležitější pátrat po příčinách takového úpadku myšlenkové schopnosti moravského hnutí a také toho, že „slušný“ odborník dnes nechce s „moravisty“ mít nic společného, je však zřejmé, že moravskému hnutí samému to způsobuje velké škody. Vždyť jestliže jeho hlavním cílem je změna postavení Moravy na státoprávní úrovni, musí logicky jeho hlavní starostí být osvojení odborných znalostí v této oblasti, byť vedle jiných aktivit. Přitom však ony jiné aktivity tvoří jádro činnosti moravského hnutí, kdežto na téma podoby moravské autonomie síly nezbývají. A to je dáno právě tím, že nemá k dispozici odborné zázemí.
Výše při probírání tématu moravské identity jsem uváděl, že společnost na Moravě ještě není na obnovení moravské autonomie připravena, avšak nyní je patřičné konstatovat, že na ně vlastně není připraveno ani samo moravské hnutí. Vytvoření moravské autonomie totiž nemůže dosáhnout žádným jiným způsobem než změnou postoje moravské veřejnosti, aby ona sama autonomii Moravy vyžadovala – k tomu však potřebuje veřejnost věrohodně oslovit tak, aby v něm viděla důvěryhodnou sílu, která předkládá společensky přijatelný program hodný následování. Prozatím se věci mají tak, že lidé na moravské hnutí hledí s nedůvěrou, částečně možná pro to, co někteří z jeho řad předvádějí, především však jistě z toho důvodu, že ono je zatím něčím seriózním a propracovaným neoslovilo (jako to bylo třeba v roce 1968). V současné době se veřejnosti od něj dostává spíš jen stručných hesel, která nepůsobí dojmem, že ti, kteří je šíří, „vědí, co říkají“. Není divu, že veřejnost může být směřováním moravského hnutí někdy dokonce zmatena, čehož příkladem budiž poznámka některých novinářů o tom, že současné kraje nerespektují historické zemské hranice, zjevně převzatá od některých moravských aktivistů. Z ní však leckdo neznalý (a těch je hodně) může nabýt dojmu, že úsilím moravského hnutí vlastně je přizpůsobit hranice (některých) krajů tak, aby se shodovaly s hranicemi bývalých zemí. Připomeňme si, že vytvoření (obnovení) moravské autonomie je nesmírně náročný, nesmírně ambiciózní cíl, na který moravské hnutí v současné době nejenže nemá sílu, ale který není ani schopno důvěryhodně intelektuálně obhájit (pokud tedy za intelektuální výkon nepovažujeme jednoduché obecné fráze typu „samospráva Moravy se vyplatí“ nebo „ano, bude líp“). Stojí-li před úkolem změnit smýšlení milionů lidí, nemůže si dovolit působit na ně amatérským dojmem.
Výše u tématu moravské identity a její intenzity jsem naznačil otázku, zda pocit odlišnosti obyvatel Moravy někdy dosáhne takové intenzity, aby stačil k vytvoření moravské samosprávy. Co bude, to nikdo neví, nicméně mám obavu, že stačit nebude. Jinými slovy že se (nikdy) nepodaří v dostatečně velkém množství lidí vzbudit dostatečně silný pocit, že jsme Moravané odlišní od Čechů natolik, že nemůžeme s Čechy zcela sdílet společenské uspořádání a musíme si aspoň z části vytvořit svoje vlastní. Proto soudím, že je potřebné, aby se projektu moravské autonomie přikládal i další význam než jen pojistky pro uchování a posílení moravské identity. Co mám na mysli, bych mohli ilustrovat následujícím citátem z internetu: „On už ten zažitý výraz „historické země“ (pochopitelně, kdyby se obnovily, už by historické nebyly) by sváděl k tomu, udělat z nich samosprávu na věšení vlaječek“ a „Raději bych viděl 9 milionových krajů, vybavených patřičnými pravomocemi, než země vyrobené kdysi za feudalismu, které by nakonec nemusely mít patřičnou moc“. Moravské hnutí možná spoléhá jen na podporu lidí, kteří by podpořili moravskou samosprávu jen pro samotný dobrý pocit, že Morava „je zase na světě“, ale nemálo lidí se bude ptát, k čemu by moravská samospráva měla být („jen další byrokracie navíc“, slýcháme už dnes). Z toho nutně vyplývá, že moravské hnutí nemůže chtít moravskou samosprávu jen pro ni samotnou (jak se to může snadno jevit z jeho aktivit dnes), nýbrž musí ji naplnit nějakým obsahem. Jelikož potenciální počet lidí, kteří budou podporovat vytvoření samosprávné Moravy jen na základě pocitu hrdosti na Moravu, je podle mě omezený a ne dost velký na to, aby sám o sobě k vytvoření moravské autonomie stačil, musí moravské hnutí k nim přidat další příznivce na základě více pragmatickém, tedy na základě toho, co moravská autonomie lidem přinese. A mnohem víc lidí bude za přínos očekávat věci spojené s kvalitou života, než hrdost, že zase nad nějakými úřady vlaje moravská vlajka.
V této souvislosti mě napadlo jedno historické srovnání, třebaže nemusí být přesné. Dnešní úsilí získat lidi na Moravě pro myšlenku moravské autonomie se dá přirovnat k českému národnímu hnutí v 19. století. Cíle obou jsou pochopitelně odlišné, společný je však způsob jeho dosažení, tedy získání veřejnosti na svou stranu. I čeští „obrozenci“ získali určitou část lidí pro myšlenku českého národa pouhým zdůrazňováním lásky k české zemi a obdivu ke slavné české minulosti, ale nelze si nevšimnout, že celý proces byl doprovázen řadou dalších aktivit, které lidem něco dávaly. V první řadě (co do sledu myšlenek, nikoli významu) to byly různé zábavní a volnočasové aktivity. Ve jménu národa se zakládaly čtenářské kroužky, pěvecká sdružení, tělocvičné spolky, vlastenci v každém městečku považovali za nutné zřídit „besedu“, která pořádala kulturní akce. K tomu je třeba připočíst i jednorázové kulturní akce národního rázu, jako byly ty spojené s výstavbou národního divadla, slavnostní převoz korunovačních klenotů z Vídně do Prahy, jubilejní a národopisné výstavy (v Praze). To vše mělo velký význam, protože tehdy neexistovaly dnešní možnosti zábavy a pro mnoho lidí to byly vítané způsoby rozptýlení od každodenního pracovního koloběhu, a zároveň je nepochybné, že vším tím se pozvedávala obecná kulturní úroveň. Za druhé se ve jménu národa zvyšovala vzdělanost, zejména velkým soustředěním na rozvoj českého školství (boje o zřizování škol zejména vyšších typů), ale i na rozvoj české vědy. Podobně národní rozměr byl dáván i hospodářskému rozvoji ať už zřizováním průmyslových podniků či zakládáním bank a jiných finančních ústavů. Budování národa zkrátka nebylo jen pouhé řečnění o potřebě milovat českou zemi, ale bylo to zároveň zlepšování životních podmínek lidí a to dodávalo národní myšlence skutečnou přitažlivost pro nejširší vrstvy. Možná příliš zjednodušené, nicméně výstižné je, že lidé si myšlenku českého národa spojovali s lákavým naplněním volného času a s pozvednutím životní úrovně, neboli přijímali tuto myšlenku za svou, protože to obohacovalo jejich životy. Dokonce by se dalo říct, že hlasatelé české národní myšlenky si všemi těmi kulturními a hospodářskými aktivitami lidové vrstvy koupili, třebaže je jistě pravda, že vše dělali z opravdového nevykalkulovaného přesvědčení, že je to pro dobro národa nezbytné.
Beze zbytku kopírovat onen tehdejší postup dnes na Moravě za účelem přesvědčení lidí, aby se připojili k myšlence vytvoření moravské samosprávy, pochopitelně není možné, neboť co se budovalo v 19. století, už dnes existuje a není tedy nutné to budovat až nyní. Je tedy v dnešní době něco související s kvalitou života lidí, s čím by se úsilí o vytvoření autonomie Moravy mohlo spojit? Já se domnívám, že je, avšak že to pro moravské hnutí bude těžší než pro české v 19. století (Morava to bohužel má, zdá se, vždy těžší než Čechy). Inspiraci v tomto ohledu vidím v poslední dobou opěvovaném Skotsku. Tamnímu nedávnému referendu za nezávislost jsem nedávno věnoval pozornost, nicméně jednu věc jsem tehdy záměrně vynechal, neboť jsem si ji nechával pro tuto příležitost. Jak se referendum přibližovalo, objevovala se ve sdělovacích prostředcích prohlášení různých britských (skotských) osobností, z nichž řada dávala najevo, že bude hlasovat pro nezávislost nikoli prvotně na základě vlasteneckých nebo národních citů, nýbrž pro odpor k hospodářské a sociální politice britských vlád. Ty totiž dlouhodobě provádějí politiku drsných škrtů toho rázu, jaké jsme měli v ČR možnost poznat zejména za Nečasovy-Kalouskovy vlády v minulých letech. Skotsko však stojí v opozici proti takové politice a tak je tam například vysokoškolské vzdělání zdarma, zatímco v Anglii se platí školné, skotské zdravotnictví je placené z veřejného zdravotního pojištění, kdežto v Anglii je zatíženo řadou poplatků navíc a tak by se dalo pokračovat. Pokud tedy v nedávném referendu hlasovala pro nezávislost polovina Skotů (zúčastnili se prakticky všichni, kteří měli volební právo), jen část z nich tvořili lidé, kteří uneseni představou Skotska jako nezávislého státu čistě z vlasteneckého nadšení, zbytek do oné poloviny doplňovali lidé, kteří nezávislostí chtěli dosáhnout úplného vymanění Skotska z dosahu asociální politiky britských vlád (která už je tak dlouhodobá, že se nejeví naděje na změnu).
V předchozím odstavci jsem uvedl, že podobně jako tomu bylo v 19. století, by úsilí o vytvoření autonomní Moravy mělo být zároveň spojeno s úsilím o určité společenské změny, a to z nutnosti získat veřejnost pro myšlenku samosprávné Moravy. To znamená, že moravské hnutí by se nemělo omezovat pouze na snahu vytvořit moravskou samosprávu jakožto jakousi pouhou nádobu, která bude hned po svém vzniku naplněna stávajícími ekonomicko-společenskými poměry, nýbrž by se mělo snažit ji vytvořit jakožto nádobu s alespoň částečně odlišným obsahem. Tím mám na mysli uspořádání ekonomických a společenských poměrů odlišné od současného nebo aspoň hledání cesty k takovým změnám. Než bych se hned pustil do teoretických výkladů o nutnosti změn, uvedu teď jeden konkrétní příklad. Dejme tomu, že by skutečně vznikla autonomní Morava, nikoli ovšem jako projekt společenské změny, ale jen jako institucionální rámec, v němž by nerušeně měl pokračovat dosavadní ekonomicko-společenský systém. Pak by vznikli nějací moravští politici, ti by byli postaveni před otázku zajištění „prosperity“ čili hospodářského zabezpečení Moravy a protože by nehrálo na žádné společenské změny, dělali by dál to, co dělají dnešní čeští politici. Když bude člověk sledovat je, uvidí, že ti mají víceméně pouze jeden recept: zahraniční investice. Z jistého úhlu pohledu se jim nelze divit, zejména toho, že příchod nové továrny obvykle znamená vytvoření stovek nových pracovních míst najednou nebo aspoň zachování stejného počtu stávajících; a to přinejmenším znamená pro konkrétní politiky (dočasnou) popularitu. Jenže není všechno zlato, co se třpytí, avšak o záporných dopadech se veřejně nemluví. Klady (nová pracovní místa) jsou totiž okamžité, zatímco zápory se projevují dlouhodobě (zato jsou vážnější a hůř odstranitelné). Zahraniční investice neboli zahraniční kapitál neboli zahraniční firmy, především ty největší, nazývané obvykle nadnárodní (jsou činné po celém světě) totiž nepřicházejí jen tak z dobré vůle. Dnes už je to zařízeno tak, že tyto firmy si (díky své obrovské ekonomické síle) diktují požadavky a státy se jim musí přizpůsobit, pokud je u sebe chtějí. Známe to ze sdělovacích prostředků: lákané zahraniční firmě se musí nabídnout připravené pozemky se zavedenými inženýrskými sítěmi, napojením na dálnici atd., samozřejmě zdarma, stejnou samozřejmostí jsou i daňové prázdniny na určitou dobu (po jejichž skončení firmy mnohdy odejdou, viz Philips a Hranice), dokonce se rozmáhají i dotace na pracovní místa (mzdy zaměstnanců dotyčné zahraniční firmy z části platí hostitelský stát); aby byl stát v lákání zahraničních firem („zahraničních investic“) úspěšný dlouhodobě, musí navíc celkově snížit firemní daně (daně snižují jejich zisk) a co nejvíc osekat zákoník práce, protože takové zahraniční firmy putují obvykle za levnou a co nejvíc využitelnou pracovní silou, bonusem je potom vzdělaná a přitom levná a snadno využitelná pracovní síla (jejíž vzdělání samozřejmě zaplatí hostitelský stát ze svého). Toto všechno je vlastně dotování firem s miliardovými zisky z daní těch, jejichž mzdy nedosahují ani průměru (3/4 ekonomicky aktivních v ČR) – aby k nám dotyčné „zahraniční investice“ vůbec přišly, je třeba jim za to štědře zaplatit. Není vůbec divu, že o tomto se veřejně nehovoří. Zvlášť malé firmy a samostatní živnostníci mají plné právo na toto být rozhněvaní, protože jim nikdy nikdo pozemky zdarma, daňové prázdniny a dotace na pracovní místo nenabídne. Nejvážnějším záporem dlouhodobého prosazování politiky lákání zahraničních investic je, že z tak si počínajícího státu se stane pouhá zásobárna levné pracovní síly a jeho obyvatelé můžou zapomenout na vzestup životní úrovně (jakmile by se zvedly jejich mzdy (myšleno reálné příjmy), zahraniční firmy by odešly do levnějších zemí, takže stát musí nízkou životní úroveň (nízké příjmy) svých obyvatel udržovat – v konkrétních podmínkách ČR tak lze například interpretovat současnou snahu centrální banky udržovat podhodnocený kurz české koruny). Celé to má navíc sebeposilující účinek: znalci tuzemských průmyslových podniků (které jsou z velké části živy ze subdodávek německým firmám) říkají, že místní vysokoškoláci mají maximální uplatnění svých dovedností v převodu dodané technické dokumentace do výroby; jinými slovy místní firma, ať už je to pobočka zahraniční firmy nebo samostatná firma dodávající díly zahraniční firmě, dostane ze zahraniční hotové „nákresy“ a úkolem místních odborníků je jen je správně „přečíst“ a zrealizovat – pro samostatný domácí vývoj zde není místo, protože zahraniční firmy si vývojová oddělení ponechávají ve svých centrálách; tak si hostitelský stát (ČR) tímto ještě víc podkopává schopnost postavit se na vlastní nohy (levná pracovní síla nepotřebuje umět samostatně myslet) a ještě víc se musí orientovat na lákání zahraničních firem. Korunou toho všeho lákání zahraničních investic za levnou pracovní silou je pak chování přilákaných firem k oné levné pracovní síle. Hodně se toho loni namluvilo a napsalo o zacházení firmy Amazon se svými zaměstnanci v souvislosti s jejími plány na vybudování skladu v Brně a o poměrech v automobilce v Nošovicích u Frýdku-Místku byl natočen celý film promítaný v kinech a televizi; o pracovních podmínkách v supermarketech se hovořilo už v 90. letech. Založit hospodářství státu na lákání zahraničních firem je prostě sebepoškozování s dalekosáhlými důsledky (ne bezdůvodně se už nyní o ČR říká, že je montovna a překladiště Evropy), které výrazně převažují krátkodobý zisk v podobě stovek či tisíců pracovních míst. No a teď si představme, že noví moravští politici by pokračovali ve stávající politice. Čeho bychom se dočkali? Že by se snažili trumfnout české politiky a chtěli jim ukázat, že jsou v lákání zahraničních investic schopnější? Tím by však jen zesílili přeměnu Moravy v zemi, jejíž hospodářské přežití je závislé na nabízení levné pracovní síly a podbízení se nízkými firemními daněmi, což by zase vedlo ke snižování příjmů zemského rozpočtu a nutnosti zvyšovat daňové zatížení občanů. O takovou Moravu by měli lidé usilovat? Kdyby se jim předložila taková vize, řada lidí by si řekla, že taková Morava je vlastně zbytečná a že na dnešním uspořádání se potom nic měnit nemusí, poněvadž obojí vyjde na stejno. Představa, že vytvořením moravské autonomie se oproti dnešku nic nezmění a vše zůstane při starém, nemá pro běžného člověka vůbec žádnou přitažlivost a nezájmem o „alternativní“ způsoby hospodaření a uspořádání společnosti moravské hnutí žádné přívržence programu moravské autonomie (které nutně potřebuje) nezíská.
Nejen z hlediska strategického, ale vůbec ze základního hlediska přežití je prostě nutné mít zpracovanou nějakou vizi do budoucna, k čemuž je nutnou podmínkou mít „zmapovaný terén“, aby se nestalo, že se s velkou slávou bude bojovat za směřování budoucí Moravy do týchž slepých uliček, do nichž se směřuje nyní. Mít zmapovaný terén znamená mít přehled o stavu současného ekonomicko-společenského systému, což je ovšem něco, co schází nejen v moravském hnutí, ale v České republice obecně (pro politiky a sdělovací prostředky ČR je typické rozebírání nepodstatných věcí a ignorování toho skutečně závažného, což se projevuje zejména ignorováním nových myšlenkových proudů zahraničního původu a zakonzervovaným lpěním na idejích jinde opouštěných nebo přinejmenším už silně kritizovaných – asi jako když se v Praze stavěl monstrózní pomník Stalinovi v době, kdy v Sovětském svazu samotném kult jeho osobnosti už ustupoval). Všichni vlivní tvůrci veřejného mínění (politici, sdělovací prostředky, v této souvislosti i ekonomové a (vysoké) školy) v podstatě prohlašují, že současný systém je nejlepší možný, ba dokonce jediný možný a že současná krize je jen dočasné zaškobrtnutí způsobené neuváženými investicemi hrstky bank či jiných firem či investorů, ze kterého se dočasnými škrty dostaneme zpět k prosperitě – tento názor je ve veřejném prostoru tak převažující, že jej bez velkého přehánění můžeme nazvat oficiálním a jiné názory až disidentskými, jednak protože bývá těžší je dostat do obecného povědomí, jednak protože bývají zlehčovány nebo dokonce vysmívány. Přitom však údaje o dlouhodobém vývoji nepotvrzují oficiální optimizmus, že současný systém v nezměněné podobě je schopen sám od sebe návratu k lepším poměrům.
Údaje, které lze k tomu uvést, většinou pocházejí ze zahraničí, avšak mnoho lidí i v ČR ze zkušenosti své osobní nebo blízkého okolí poznává, že začínají platit i pro ČR. Začnu třeba tím, že americká Federální rezerva (což je obdoba centrální banky v USA) v říjnu letošního roku zveřejnila analýzu, podle níž téměř veškeré výsledky oživení v USA po roce 2007 spadly do klína nejbohatšímu procentu obyvatel USA, zatímco zbylá většina žádné oživení vůbec nepocítila. To však není žádná nová mimořádnost, neboť statistiky Mezinárodní organizace práce uvádějí, že ve všech zemích tzv. Západu klesá od 70. let (v zemích bývalého Východu od 90. let) podíl mezd na HDP, což laicky znamená, že z toho, co se v ekonomice vyprodukuje, stále menší část jde na mzdy a stále více si ukrajují nejvyšší vrstvy, zejména velký finanční sektor. K tomu je třeba přidat, že zatímco příjmy nejvyšších příjmových skupin (do čehož je třeba zahrnout i příjmy velkých firem) stále rostou navzdory krizi, reálné příjmy zaměstnanců už několik desetiletí (ne tedy pouze od roku 2008) stagnují. Jiná statistika Mezinárodní organizace práce říká, že v současné době růst ekonomiky o 1% vytvoří 0,3% nových pracovních míst – což lze přeložit tak, že moderní ekonomika potřebuje stále méně práceschopného obyvatelstva. Oba tyto statistické údaje ukazují, jak iluzorní je zoufalá snaha politiků provádět opatření, která mají nastartovat růst; prostě iluzorní je očekávání, že růst – i kdyby se dostavil – povede k blahobytu. Jediným výsledkem všemožných opatření k nastartování růstu je škrcení většiny obyvatelstva, přesto se růst nikde (na Západě) nedostavuje; zato životní úroveň klesá spolehlivě všude. Nejvýznamnějším projevem toho není jen dříve nevídaný růst nezaměstnanosti, nýbrž i růst neplnohodnotných pracovních poměrů, samozřejmě špatně placených, které převažují mezi nově vzniklými pracovními místy (podle nedávné zprávy jedné britské nadace dvě třetiny těch, kteří si v Británii za uplynulý rok našli práci, pobírá plat nižší než existenční minimum), jejichž důsledkem není jen klesající schopnost pracujících se vůbec uživit (i v ČR se postupně dostává do povědomí ze zahraničí převzatý pojem „pracující chudoba“, typická mimochodem původně pouze pro rozvojové země), ale i výpadky příjmů veřejných rozpočtů (hluboce podprůměrné příjmy nelze dostatečně zdanit (a ty vysoké zase nelze dostatečně zdanit z ideologických důvodů)).
Téma daní je dalším a velmi závažným ukazatelem toho, kam směřuje současný systém. Nejpoučnější je statistika zachycující vývoj v Německu ve druhé polovině 20. století: v roce 1950 platili zaměstnanci čtvrtinu všech daní, tři čtvrtiny daní pocházely od firem, kdežto v roce 2000 byl poměr opačný – zaměstnanci platili čtyři pětiny všech daní, zatímco firmy jen jednu pětinu. Zvlášť ve spojení s údajem uvedeným výše to znamená, že ti, kteří mají nejvíc a ještě navíc stále víc, téměř přestali platit daně a daňová zátěž se přesunula na ty, kteří mají méně. Nějak to připomíná minulá staletí, kdy bohatí měli daňová privilegia. Tento údaj pochází sice z Německa, ale ona tendence má opět obecnou platnost, včetně toho, že se týká i ČR. Jestliže tedy nedávno proběhlo českými sdělovacími prostředky, že maďarská vláda chtěla zavést daň z přenosu dat přes internet, nebylo to nějaké zvláštní pomatení maďarských politiků, nýbrž krásnou ukázkou obecné nutnosti vlád hledat způsoby, jak více zdanit průměrnou většinu populace, když si nemůžou dovolit chtít daně od velkých firem. Žijeme prostě v době, kdy jsou zájmy bohatých a mocných stále více nadřazovány zájmům ostatních a společnost se stále více musí podřizovat zájmům mocných, stále více jsou odbourávány pojistky, které měly ochraňovat slabší před silnějšími, a vývojové tendence ukazují další zesilování tohoto trendu, jak lze soudit z toho, co uniká o utajovaném projednávání americko-evropské dohody o strategickém partnerství (TTIP – mimochodem zaznamenal jsem slovní hříčku „zatnout TTIPec“ a možná nám opravdu bude zatnut).
Z orientace současné ekonomiky a společnosti vůbec prvotně na prosperitu bohatých (o jejichž prosperitě se nám – vzdor statistickým faktům – tvrdí, že je podmínkou prosperity nás ostatních) může snadno vyvstat otázka, co je nebo by měla být vlastně ekonomika. Laik by nejspíš řekl, že je to souhrn činností, které mají zajistit potřeby členů společnosti, a že by nebylo rovněž od věci mluvit o životní úrovni. Jenže když člověk sleduje projevy ekonomů, vidí, že pro ně je ekonomika totožná s prosperitou firem a že jediné, podle čeho má smysl stav ekonomiky hodnotit, je výše HDP a hodnota akcií; a tak nedávnou zprávu, že vznikl fond, který bude platit školní obědy rodičům, kteří si je nemůžou dovolit, nikdo z ekonomů kriticky neanalyzoval a ani analyzovat nebude. Laik si může myslet, že téměř výhradní zaměření ekonomů na prosperitu firem je v pořádku, protože z ní bude vycházet vzestup životní úrovně většiny společnosti. Avšak přinejmenším už zmíněný údaj o desetiletí trvajícím poklesu podílu mezd na HDP ukazuje, že tyto dvě věci stále více přestávají spolu souviset. Kdo dává pozor, už mohl zaznamenat, že prosperitě firem ve skutečnosti kvalitu životní úrovně budeme muset obětovat. Vždyť představitelé českého průmyslu se ve sdělovacích prostředcích otevřeně vyjadřují, že zákoník práce je třeba zmírnit, protože je překážkou růstu. A není snad třeba vysvětlovat, co vše zákoník práce z hlediska kvality života zajišťuje (stručně řečeno, dělí nás od pracovních a životních podmínek Číňanů, Indonésanů, Bangladéšanů nebo Indů). Kdo si naivně myslí, že jde o rozumné požadavky dočasného utužení pracovních podmínek (a s tím spojené zhoršení kvality života v otázkách zdravotních a starobních) nutné pro znovunastartování prosperity, patrně zapomněl z hodin dějepisu, že to, co dnes přímo nebo nepřímo zajišťují zákoníky práce, muselo být vybojováno, protože zaměstnavatelé nikdy nestáli o to, aby mohli zaměstnancům poskytovat např. neplacenou dovolenou nebo příspěvky na stáří, v čemž se dnešek od minulosti neliší (proč jinak většina světových firem přesunula výrobu do Asie, než protože tamní pracovní sílu je možné bez jakýchkoli zákoníků práce ždímat mnohem víc, než by si nechala líbit ta evropská nebo severoamerická?). Poučné je, co na nedávné konferenci k čtvrtstoročnímu výročí „sametu“ zaznělo z úst dvou bývalých představitelů České národní banky a prezidenta Hospodářské komory: příčinou ne dost dobře fungující ekonomiky prý je sociální stát, který nicméně snad bude zničen, a celkově bychom se prý měli inspirovat v Číně, kde lidé „makají“ 12 až 16 hodin denně. Jak je vidět, „strážci“ systému otevřeně říkají, že systém tu není od toho, aby zajistil lidem dobrou životní úroveň, a že ta je dokonce jeho nepřítelem (paradoxně ovšem tentýž systém pro své přežití od každého jednotlivce požaduje nezřízený konzum, což je rozpor, který neumí vyřešit).
Ruku v ruce s tím jde i úpadek demokracie, třebaže ani toto se v České republice veřejně nepřipouští. Jádro problému vystihuje legendární výrok Angely Merkelové „musíme uklidnit trhy“. Tento výrok je jen dalším odrazem zmíněné tendence velkých firem podřídit zbytek společnosti svým zájmům. Podle ekonomů, kterých většina vyjadřuje zájmy velkých firem, existuje jen jediná správná cesta a všichni politici bez rozdílu politické orientace jim z bezradnosti pečlivě naslouchají nebo jsou jinak nuceni dělat politiku v prospěch mocných. Bavorský ministerský předseda Horst Seehofer situaci vyjádřil trefně: „Ti, kteří rozhodují, nejsou voleni, ti kteří jsou voleni, nemají do rozhodování co mluvit.“ A tak ať budou ve volbách zvolení kteříkoli, všichni svorně budou muset provádět politiku „uklidňování trhů“ (co to znamená v praxi, ukázala jasně bývalá Nečasova-Kalouskova vláda). Tím se však svoboda volby stává pouhou frází a toto je skutečný důvod stále klesající volební účasti (všude v Evropě), neboť občané nevidí nikoho, kdo by hájil jejich zájmy. Co je ovšem největší hrozbou pro demokracii (a co se už začíná týkat i ČR), výstižně vyjádřil jeden soudce Nejvyššího soudu USA: „Můžeme mít buďto demokracii, anebo mimořádné majetky koncentrované v rukou úzké skupiny lidí, ale nemůže mít oboje současně.“
Zdálo se mně vhodné poněkud více rozvést tyto věci, protože podle toho, o čem se v České republice mluví veřejně (= většinou rozebírání nepodstatného), to snadno může vypadat, že uvedené problémy vlastně vůbec neexistují. Výše jsem uvedl, že národní hnutí 19. století měla úspěch také proto, že šla ruku v ruce s tehdejší demokratizací a vzestupem životní úrovně. Právě uvedené odstavce ukazují, že i dnes existují velká témata přitažlivá pro většinu společnosti, s nimiž lze úsilí o vytvoření moravské samosprávy snadno spojit, aby se tak získal nadkritický počet příznivců vytvoření moravské autonomie ochotných jít do odporu proti českému státu, jak jsem o tom psal výše. Kdekoho, kdo už přemýšlel, proč se nedaří získat ve větším počtu lidi pro moravské cíle, mohlo napadnout, že lidé prostě mají jiné starosti, než se zajímat o postavení Moravy. Pak je ovšem nasnadě ony „jiné starosti“ s procesem vytvoření (obnovy) moravské samosprávy spojit. Ostatně sama za sebe mluví citace z diskuse pod jedním článkem o moravských symbolech: „naplňte moravanství něčím šlechetným, za co budet[e] ctěni“.
V tuto chvíli bych mohl očekávat několik skeptických námitek. Za prvé, že uvedené (i další neuvedené) systémové problémy jsou celosvětové nebo přinejmenším společné takzvanému Západu, takže si lze těžko představit, že by se Morava sama dokázala vyčlenit a zavést něco jiného. Za druhé, že je neproveditelné vymyslet a zavést zcela nový hospodářsko-společenský systém (kdyby to bylo snadné, už by to někdo udělal). Odpovědí na tyto námitky však je, že moravské hnutí ani nemůže slibovat, že bude pracovat na vytvoření nějakého nového společenského systému, který pak hned po dosažení autonomie zavede do praxe. Jednak moderní dějiny ukazují, že udělat radikální společenskou revoluci a začít budovat společnost na zcela nových základech zatím vždy vyústilo v selhání, jednak asi ani není v ničích silách vymyslet nové uspořádání celé společnosti. Alternativou k nečinnému přihlížení, jak se hroutí současný systém, nemůže být radikální revoluce, nýbrž hledání způsobů, jak jej pozvolna přetvářet – a vytvořit na Moravě takové prostředí, které bude hledání takových pozvolných změn, to už v lidských silách je. Dva příklady to ozřejmí: Uvádí se, že v současné krizi si (v zahraničí) nejlépe vedou podniky založené na družstevním principu (zaměstnanci jsou zároveň spolumajitelé) – avšak v České republice se v současné době nelze řídit tímto příkladem, protože zákony velmi ztěžují vytvoření a fungování životaschopného družstva. Jiným zmiňovaným příkladem „protikrizové“ složky ekonomiky jsou malé finanční ústavy, které jsou svázány s oblastí, v níž působí, a podporují místní ekonomiku, na rozdíl od velkých bank a jiných finančních institucí, u nichž je dokázáno, že z regionů prostředky odčerpávají do velkých center (což v případě ČR znamená do zahraničí), kde jsou pro ně lukrativnější příležitosti k investování a tím zvyšování zisku – avšak i v tomto případě zákony ČR jsou šité na míru velkým bankám a vznik a fungování malých finančních ústavů velmi ztěžují, ne-li rovnou znemožňují. Tyto dva příklady ukazují, že i když je Morava malá země, která nikdy nebude mít vliv na to, co se děje ve světě, i ve svých malých domácích podmínkách může podniknout řadu užitečných kroků a nemusí jen pasivně čekat, až přijdou nějaké změny ze zahraničí. Potom však jsou ještě jiné věci než hospodářské, které Morava může mít sílu změnit; jeden příklad za všechny: v dubnu letošního roku místopředseda Nejvyššího soudu uvedl, že zákony v České republice jsou tak zamotané a spolu nesouvisející, že už ani soudci se v nich nevyznají. Tyto záležitosti však nebudu blíže rozebírat, jelikož nutnost jejich nápravy je obecně uznávaná. Jestliže si navíc uvědomíme, že v České republice je naprosto běžné hledat, jak obejít všemožná pravidla, nemůže už nikdo říct, že neví, co by při propagaci autonomie Moravy odpověděl na otázku, k čemu by taková autonomie byla.
Leckomu se může zdát, že jsem se příliš rozepsal o věcech, které pro vytvoření moravské samosprávy nejsou podstatné, ačkoli jinak třeba důležité jsou. Jak jsem však uvedl, dostatečné množství lidí podporujících myšlenky vytvoření autonomní Moravy se podaří získat jen tehdy, pokud se vytvoří věrohodné očekávání, že ona plánovaná Morava bude lepší místo k životu než je současná ČR. I cynik, který se domnívá, že současný systém je opravdu nejlepší možný, za jaký je vydáván, a že skutečný problém je v lidech, kteří se mu neumějí přizpůsobit, by si měl uvědomit, že dobrá hospodářská a sociální politika je nezbytná nejen pro samotné přežití a uchování dobrých vztahů ve společnosti, ale i pro získání vztahu občanů k moravské zemi. Kde máme záruku, že pokud jejich očekávání zklame, se jí zase lehce nevzdají, jak jsme toho byli svědky v první polovině 20. století? Připomínám, že jsem uvedl výše, že česká identita obyvatel Moravy není pouhý slabý nátěr, který půjde lehce odstranit, a zde poukazuju na Rakousko, jehož obyvatelé ještě v polovině 20. století měli většinou německou identitu a rakouská identita se u nich ve větší míře začala rozvíjet až o několik desetiletí později pod vlivem rostoucí životní úrovně v samostatném rakouském státě. Závěrem bych dodal, že není důvod si myslet, že by se moravské hnutí zahrnutím snahy o širší společenské změny a ne pouhým sledováním změny administrativního uspořádání stalo nějak výstředním. I jiná regionální hnutí v Evropě (na britských ostrovech, ale i jinde (nejsem si ovšem jist, zda to platí i o těch ze střední a východní Evropy)) usilují o víc než jen nové úřady pro svůj region. Jako by se zdálo, že politici v centrech už nejsou schopni nejen změn ve státním uspořádání, ale vůbec jakýchkoli a že nové nápady přicházejí z regionálních stran.
Dosud jsem probral tři hlavní překážky, které vytvoření moravské autonomie stojí v cestě. Jak jsem poznamenal v úvodu, možná existují ještě další překážky, ty však v současnosti nejsou příliš viditelné a mě proto v tuto chvíli nenapadají, takže už přistoupím ke shrnutí. Navážu na poslední odstavce, v nichž jsem tvrdil, že moravské hnutí se musí zabývat i dalšími věcmi, než jen samotným státoprávním postavením Moravy, aby získalo dostatečný počet příznivců, kteří ho podpoří v dosažení jeho cíle. Jedná se o záležitosti hledání alternativ k současnému společenskému uspořádání, jenže v tom se objevuje jeden strategický problém: v současnosti už v České republice existují uskupení, která se hledáním takových alternativ a jejich propagací mezi veřejností zabývají (Alternativa zdola, Nová republika a další) – a otázka je, jak na tato témata má moravské hnutí přitáhnout lidi na Moravě k sobě, když můžou snáz dát přednost právě těm hnutím, která mají celorepublikový záběr a v moravském duchu pochopitelně nepůsobí (Moravu k ničemu nepotřebují), tím spíš, že pro moravské hnutí jsou tato témata zatím spíš okrajová (strana Moravané) a že kvůli převaze češství nad moravanstvím na Moravě mají lidé tendenci se spíš přidávat k oněm celorepublikovým hnutím. Zde se jasně ukazuje, jak je otázka moravské identity velice důležitá.
V nadpisu tohoto článku je otázka, proč ještě nemáme samosprávnou Moravu. Odpověď může zahrnovat víc částí, ale pokud by se měly shrnout pod jednu, zněla by „protože ji nechtějí“. Ne že by ji pochopitelně nechtěli vůbec, avšak nechtějí ji natolik silně, aby opravdu vznikla. A domnívám se, že to platí už mnoho desítek let. Toto – čili nízká intenzita moravanství – je jádro problému, největší překážka vytvoření moravské samosprávy, a právě sem je nutné soustředit nejvíc energie. Činnosti zaměřené například na přesvědčování české politické scény, že zemské zřízení je dobrý nápad, jsou při současném stavu moravanství plýtváním silami, jež můžou být lépe využity jinde. Právě stav moravského hnutí považuju za druhou největší překážku vzniku autonomie Moravy: moravské hnutí je příliš slabé na to, aby dokázalo veřejnost na Moravě obrátit ke svému hlavnímu cíli. A stejně jako se domnívám, že po celé 20. století bylo moravanství příliš slabé, aby si dokázalo uhájit samosprávu jednotné Moravy, rovněž se domnívám, že i moravské hnutí bylo už od svého vzniku, který kladu na rok 1968, vždy příliš slabé, aby dokázalo moravskou veřejnost ovlivnit v dostatečně velkém měřítku. Dokonce – když už je letos rok čtvrtstoletního bilancování – je na místě otázka, zda za uplynulých 25 roků společenský vliv moravského hnutí zesílil či naopak zeslábl. To jsou tedy dvě nejvýznamnější překážky, které jsou vzájemně provázané, a na rozdíl od mnoha jiných až na třetí místo v závažnosti kladu překážku v podobě odmítání české politiky vytvořit moravskou samosprávu.
Skutečnost, že vytvoření (obnovení) moravské samosprávy stále selhává, ukazuje, o jak nesmírně náročný a ambiciózní úkol jde. Tvrdím, že náročnost tohoto úkolu je dlouhodobě podceňovaná a že naopak moravské hnutí setrvale přeceňuje své skutečné síly. Mohlo by se zdát, že je to výzva k rezignaci, jelikož se leckomu může zdát, že co se i přes nemálo úsilí nepodařilo doposud, nemůže se už podařit ani nikdy v budoucnu. Spíš by však poznání velikosti překážek a jejich vztahů a zároveň skromnosti vlastních sil mělo vést k uvážlivému rozvržení a nasměrování oněch skromných vlastních sil, neboť to je jediné, co v současnosti moravské hnutí může poměrně snadno změnit (nepřátelský postoj české politiky a vlastně společnosti vůbec se sám od sebe nezmění a míra moravanství ponechána sama sobě pravděpodobně má tendenci spíš se zmenšovat). Překážky jsou od toho, aby byly překonávány, avšak podmínkou jejich úspěšného překonání je jejich poznání. Možná jsem zde nenapsal nic úplně nového, přesto se domnívám, že mnozí si všech uvedených souvislostí nejsou vědomi, a tak tento dlouhý článek svou užitečnost má.

Advertisement