Skotský příklad a Morava

Poznámka k právě proběhlému skotskému referendu

Nemám na tomto místě v úmyslu rozebírat okolnosti, jež vedly k výsledku, který nastal – na to by byly zapotřebí dobré znalosti skotských dějin, skotské společnosti a skotské (a vůbec britské) politiky. Na toto téma se v nejbližší době objeví řada komentářů, které to udělají lépe, než bych to udělal já (třebaže na serióznost českých sdělovacích prostředků se nedá vždy spoléhat). O jednom hledisku skotského referenda, které bylo patrné už před jeho konáním, se ještě zmíním v jednom budoucím článku, nyní bych se nicméně chtěl zaměřit na jeho vliv na moravské poměry. Po pravdě jsem pod vlivem průzkumů, které v předchozích měsících ukazovaly nárůst podpory odtržení Skotska, měl tento článek v hrubých obrysech připravený právě pro výsledek „Yes“ (ano nezávislosti). Hlavně jsem se chtěl zamyslet nad tím, jak by vyhlášení nezávislosti Skotska v referendu mohlo ovlivnit poměry na Moravě. Určitě bych se totiž nemýlil, kdybych předpovídal, že mezi Moravany usilujícími o samosprávu Moravy, by byl kladný výsledek skotského referenda přijat s menším či spíš větším nadšením.
Především je nutné si uvědomit, že poměry ve Skotsku jsou zcela odlišné od poměrů moravských, a není proto možné mechanicky přenášet skotskou skutečnost na Moravu a například se zjednodušeně domnívat, že co se povedlo ve Skotsku (i přes zamítnutí nezávislosti britská vláda přislíbila další decentralizaci), jistě se povede i na Moravě. Obrovské rozdíly jsou už v tom, že Skoti se nikdy zcela nevčlenili do britského národa (o anglickém není vůbec možné hovořit) a že ústavně bylo poměrně jednoduché vyhlásit referendum o nezávislosti (srovnejme to se situací ve Španělsku, kde se proti katalánskému referendu postavil ústavní soud). Podstatná věc proto je, že skotskou zkušenost nelze na Moravě okopírovat. Přesto by leckdo tvrdil, že kladný výsledek referenda by pro Moravu byl povzbuzením. Pak je ovšem nutné se zeptat, pro koho povzbuzením. Jistě v první řadě ty, kteří už dnes aktivně působí ve prospěch – zjednodušeně řečeno – „Moravy“ nebo ty, kteří s nimi sympatizují. Jenže tito lidé budou ve své činnosti a svém smýšlení pokračovat tak jako tak, takže tento dopad skotského referenda by byl nepodstatný. Spíš by bylo důvodem ke slavení, kdyby výsledek skotského referenda ovlivnil lidi, kteří byli dosud k moravanství vlažní nebo zcela nevšímaví. Avšak mě nenapadá žádný důvod, proč by lidé, kteří jsou na Moravě spokojeni se svým češstvím a příslušností k České republice, měli o něm pod vlivem skotského referenda najednou začít pochybovat a víc přemýšlet o identitě moravské a státoprávním postavení Moravy. Jestliže byl někdo doposud lhostejný k moravské identitě, těžko to změní jen kvůli jednomu referendu na druhém konci Evropy. Spíš by bylo možné v České republice očekávat opačnou reakci, totiž že by se někteří začali obávat, aby se náhodou něco podobného jako v Británii nestalo v ČR. Tato obava se týká nikoli těch, kteří jsou k moravanství úplně lhostejní, nýbrž těch, kteří vědí o moravských aktivitách a „moravistických“ názorech a odmítají je; no a vedle nich pochopitelně i politické scény především v Praze. Pro někoho by tak možná po úspěšném skotském referendu byli „moravisti“ ještě víc podezřelí; na druhou stranu netřeba toto přeceňovat, jelikož v ČR v souvislosti se skotským referendem postavení Moravy prakticky vůbec nebylo připomínáno (avšak to je vlastně užitečné poučení z české reakce na skotské referendum – pro Čechy žádný moravský problém neexistuje).
Takže já se domnívám, že na Moravě by sice bylo možné se na případný kladný výsledek skotského referenda dívat se sympatiemi, ale nebyl by to důvod k nějakým zvláštním oslavám. Sám výsledek referenda by asi ničí smýšlení neovlivnil a řady „Moravanů“ nerozšířil. Jediný možný klad by bylo možné spatřovat v tom, že v České republice by aspoň někdo (a nedělejme si iluze, že by to byl nějaký politik nebo významný sdělovací prostředek) přirovnal Moravu ke Skotsku (skutečně se tak ojediněle stalo například zde). Bezprostřední dopad by to sotva mělo nějaký a tak by bylo možné spatřovat přínos aspoň v tom, že by se téma moravské identity a státoprávního postavení Moravy zase jednou trochu připomnělo, aby zcela nezmizelo z veřejného povědomí. Hlavně si nemysleme, že by se nám dostalo vzpruhy z vnějšku – spoléhání na cizí pomoc, třeba jen symbolickou, nemá smysl a co si sami neodpracujeme, to mít nebudeme, i kdyby referend podobných tomu skotskému následovalo víc. Skotský příklad nicméně může sloužit jako inspirace, jak pro podobný úspěch pracovat, to je však zase jiné téma.

P.S. Stručně uvedu některé rozdíly mezi Skotskem a Moravou, jež brání tomu, aby Morava jednoduše kráčela skotskou cestou:
Skotsko bylo nezávislým státem s vlastními vládci celý středověk a na počátku novověku, který se úspěšně ubránil anglickým invazím. S Anglií se spojilo až v roce 1707, tedy před třemi stoletími. Morava naproti tomu byla nezávislým státem jen necelé století na počátku středověku, s Čechami se spojila už (asi) v roce 1019, tedy před celým jedním tisíciletím, a to tím, že byla vojensky dobyta. Po vzniku Spojeného království Skoti převzali pocit „britství“, který se zejména v 19. století zakládal na hrdosti nad příslušností k nejvýznamnější koloniální velmoci a vedoucímu státu světového průmyslu. Pocit britství však byl nadřazený identitě anglické a s angličanstvím jej není možné ztotožňovat (tedy pokud jde o Skotsko, v Anglii to bylo a je poněkud jiné). Přestože skotské národní povědomí bylo v 19. století velmi slabé, v rámci Velké Británie byla uznávána zvláštnost Skotska a jeho svébytná, od anglické odlišná kultura, kterou ještě zdůrazňoval romantizmus. Angličani se nikdy vědomě nepokoušeli včlenit Skoty do anglického národa, jelikož je k tomu nic nenutilo. Ve střední Evropě byla z hlediska národnostního vývoje zcela jiná situace. Částečně snahou obnovit historickou velikost a zejména z nutnosti čelit německému tlaku se Češi snažili začlenit do svého národa slovanské obyvatele Moravy, k přijetí češství na Moravě došlo pod vlivem kombinací vnějších tlaků. Nevytvořila se žádná společná identita nadřazená jak moravanství, tak češství, obyvatelé Moravy přijali přímo českou identitu. Zvláštnost Moravy byla v rámci českého národa uznávána postupně stále méně a snahou bylo dosáhnout ideálu naprostého splynutí. Kulturní provázanost Moravy a Čech byla vždy (už od středověku) velká a dnes prakticky platí kulturní jednota. Ve Skotsku byl pocit odlišnosti udržován také tím, že i po spojení s Anglií zůstaly v platnosti mnohé skotské zákony, zvláštní skotská církev a další správní specifika. V rámci Československa naproti tomu byla výrazná snaha, aby Morava byla správně zcela sjednocena s Čechami, aby nezůstaly žádné odlišnosti v zákonech ani v ničem jiném. Uchovávání vědomí skotské odlišnosti v rámci Velké Británie nepochybně stálo za tím, že přestože skotské národní vědomí začalo růst teprve ve druhé polovině 20. století, za několik desetiletí významně vzrostlo. V průzkumu, který se konal v roce 1997, jen osm procent Skotů uvedlo, že se cítí výhradně Brity nebo víc Brity než Skoty, 65% uvedlo, že se cítí stejně Brity jako Skoty nebo víc Skoty než Brity a 23% uvedlo, že se cítí výhradně Skoty. V roce 2003 se za výhradně Skoty označilo už 31% obyvatel Skotska. Podobné výsledky by na Moravě v současné době byly zcela nepředstavitelné. Naprosto největší rozdíl mezi Skotskem a Moravou je však ve společenské atmosféře ve Velké Británii a České republice. Nelze říct, že by britští či angličtí (což se asi nedá jasně odlišit) politici skotským požadavkům posledních desetiletí na autonomii vyhověli ochotně, ale nakonec vždy vůli Skotů respektovali. (Podle současných zákonů nemá skotský parlament pravomoc vyhlásit referendum o nezávislosti, avšak v říjnu 2012 uzavřela britská vláda se skotskou vládou dohodu, která skotskému parlamentu toto právo dočasně propůjčila, aby se referendum mohlo konat, což je doklad, že se britští politici nepokoušeli schovávat za procesní překážky, jak to dělají Španělé a jak by to nepochybně bylo i v ČR.) Možná svou roli ve vstřícném postoji britských politiků sehrálo vědomí, že Skotsko se k Anglii připojilo dobrovolně (skotský parlament odhlasoval své rozpuštění a přenesení svých pravomocí na londýnský parlament), a řekl bych i ta skutečnost, že v Británii nikdy neexistovalo anglické národní hnutí, které by považovalo za žádoucí nebo dokonce nezbytné vstřebat do svého rámce Skoty. (Jistou roli v tom, že angličtí politici povolili skotské referendum, nicméně mohlo hrát jejich přesvědčení, že se Skoti určitě pro odtržení nevysloví, jak lze soudit aspoň podle hysterických výhrůžek, které směřovali do Skotska, stejně jako podle zcela odmítavého postoje britského (anglického) tisku, když průzkumy ukázaly možnost úspěchu referenda.) Česká společnost se naproti tomu podle mě vyznačuje dlouhodobě (i déle než od 19. století) tím, že má tendenci držet se jediné možné pravdy a potlačovat vše, co s ní není v souladu (to se zdaleka netýká jen otázky národnostní). Navíc jí chybí britský demokratický duch respektu k názorům jiných, což se mimo jiné projevovalo v tom, že už od 19. století Češi moravskou odlišnost odmítali a potlačovali a snažili se (nakonec v podstatě úspěšně) o dokonalé splynutí Moravy s Čechami. A zřejmě nejzásadnější rozdíl oproti Británii je v tom, že příslušnost Moravy k českému národu je v české společnosti považována za životně důležitou otázku, což by si zasloužilo samostatný rozbor. Jisté je v každém případě jedno: Skotsko a Morava jsou dva zcela rozdílné případy, které je možné srovnat jen velmi povrchně.

Advertisement