Vládní návrh na vytvoření krajů z roku 1995

Několik poznámek k protimoravské politice 90. let

Při psaní předchozího příspěvku o kraji Vysočina jsem si vzpomněl, že jsem měl novinový výstřižek z devadesátých let zobrazující na mapě návrhy různých tehdejších stran na množství a územní rozsah krajů v ČR a že ne všechny návrhy počítaly s jihlavským krajem. Výstřižek jsem bohužel nenašel, ale zato jsem našel něco jiného. Jde o vládou Václava Klause předložený návrh zákona o vytvoření 17 (!) krajů na území České republiky (dnes jich je bez Prahy 13) z roku 1995. Jejich navrhované území zobrazuje připojená mapka (soustřeďuje se na Moravu, co se navrhovalo v Čechách, není zde podstatné). Jak je na ní vidět, oproti dnešnímu stavu se návrh lišil především tím, že na místě dnešního Moravskoslezského kraje měly být kraje dva (Opavský a Ostravský), jinak by se jednalo jen o odchylné zařazení některých okresů.

Avšak kvůli té mapce jsem tento příspěvek nenapsal. Spíš mě zaujaly některé formulace navrhovaného zákona případně připojené důvodové zprávy.
V důvodové zprávě se psalo, že předložené kraje jsou výsledkem posouzení souboru různých kritérií jako významu určitých sídel, geografické tvářnosti území a dalších, nicméně jako jedno z kritérií bylo uvedeno i „kritérium politické, dané požadavkem snížení nebezpečí dualismu“. Jelikož návrh byl předložen v době, kdy ještě v českém parlamentu byli zastoupeni moravští poslanci (v počtu čtrnácti!) prosazující obnovení zemského zřízení, je zde nepochybné, že se tím mínil česko-moravský dualizmus. V tomto bodě důvodové zprávy se tedy Klausova vláda nepřímo přiznávala, že motivem předložení zákona bylo zabránit obnovení moravské samosprávy. Potom je třeba si položit otázku, zda totéž nebylo i hlavním motivem zákona z roku 1997 (o pouhé dva roky později), kterým se vytvořily současné kraje.
Protimoravskou motivaci zákona vidím i v dalším bodě tohoto vládního návrhu. Jiný bod důvodové zprávy pravil toto: „Zároveň s vymezením území se v tomto článku stanoví zeměpisný název těchto vyšších územních samosprávných celků se snahou předejít nevhodným označením, příp. opakování téhož názvu u několika vyšších územních samosprávných celků.“ To je dost neobvyklé a člověk si musí položit otázku, jakým nevhodným označením, navíc takovým, která se měla opakovat, se mělo předejít. V prvním článku návrhu zákona byly kraje pojmenovány podle sídelních měst, například Jihlavský, Olomoucký a podobně. První věta odstavce (1) článku 2 navrhovaného zákona pak zněla: O tom, zda vyšší územní samosprávný celek ponese název země nebo kraj, rozhoduje zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku zvolené v prvních volbách do zastupitelstva vyššího územního samosprávného celku na svém prvním zasedání. Z toho je tedy vidět, že zastupitelstvo kraje mělo mít možnost se rozhodnout, zda se jeho celek bude jmenovat kraj nebo země, ale už nemělo mít možnost změnit jeho zeměpisné označení, které bylo dáno zákonem; všechny územní celky bez výjimky se tedy měly jmenovat podle sídelního města. Mně z toho jasně vychází, že cílem tohoto mělo být zabránit, aby se v názvu některých krajů objevila Morava. Až do té míry tedy česká vláda pod vedením Václava Klause byla ochotna v „eliminování moravské hrozby“ zajít! Navíc možnost, aby se některé celky označily jako země (jak by asi znělo „Olomoucká země“ nebo „Ostravská země“?), měla jasně devalvovat označení „země“, které bylo doposud spojeno především se zemí moravskou/moravskoslezskou. Dlužno dodat, že když kraje definitivně schválené v roce 1997 opravdu v roce 2000 vznikly, bylo některým (jen dva to požadovaly) tentokrát dovoleno si do názvu dát Moravu, jednak možná z toho důvodu, že silně protimoravský Václav Klaus už nebyl u kormidla české politiky, ale pravděpodobně hlavně z toho důvodu, že když už byla (podle názoru parlamentu) hrozba obnovení autonomní moravské země zažehnána, už nesešlo na tom, zda ji kraje budou mít v názvu (tedy šlo o takový nadřazeně shovívavý ústupek poraženým, jak se to často dělá).
Ještě bych chtěl poznamenat jeden postřeh. Tento návrh zákona se v jednom shoduje se zákonem z roku 1997, který vytvořil současné kraje: oba zákony obsahovaly pouze vyjmenování nově zaváděných krajů a jejich územní vymezení (prostřednictvím okresů); jejich pravomoci a vnitřní složení nikoli, to mělo být v obou případech stanoveno až jiným, dodatečným zákonem (v druhém případě skutečně přijatým v roce 2000). Zdá se tedy, že prvotní starostí českých vlád nebylo poskytnout samosprávu na územním základě, jak se oba zákony tváří, nýbrž co nejrychleji rozparcelovat republiku. Že to nebylo odrazem snahy hlavně zabránit vzniku jednotné autonomní Moravy, hluboce pochybuju.
Na tomto místě je případné zmínit ještě jeden postřeh, který přímo nesouvisí s návrhem zákona z roku 1995, nýbrž s existencí krajů jako takových. Hned v prvním odstavci nyní platného zákona o krajském zřízení (129/2000 Sb. – zákon, který nevymezil kraje územně, nýbrž stanovil jejich pravomoci a vnitřní skladbu) se praví, že „kraj je územním společenstvím občanů, které má právo na samosprávu“. Položil si však někdo otázku, z čeho toto „právo“ pramení? Dal zákon o krajích samosprávu těm místním společenstvím, která žádala samosprávu, nebo byla samospráva vnucena určitému okruhu lidí, kteří ji nepožadovali? Vezmeme-li si pro příklad Olomoucký kraj, zahrnující okolí měst jako Kojetín, Němčice nad Hanou, Hranice na jedné straně a Hanušovice, Zlaté Hory, Jeseník na druhé straně, existovalo před přijetím zákona o krajích nebo vůbec kdy jindy v historii na jeho nynějším území nějaké společenství lidí, kteří by se považovali za soudržný celek, který pro své udržení potřebuje aspoň malou míru samosprávy? Existoval někdy nějaký „lid olomouckého kraje“ (nebo „lid střední a středozápadní (středozápadoseverní) Moravy“), pro který by udělení krajské samosprávy bylo završením jeho tužeb po samosprávě? Samozřejmě neexistoval. V tomto ohledu se kraje velmi radikálně liší od obcí: Obce jsou naprosto přirozenými územními celky s mnohasetletou tradicí, které ve svých obyvatelích vytvářejí přirozený pocit sounáležitosti a územní identity, a samospráva obcí je tedy naprosto přirozeným vyjádřením těchto pocitů. Jinými slovy, kdyby obce neměly samosprávu, požadovaly by ji, protože sounáležitost obyvatel se svými obcemi je přirozeně daná. Naproti tomu kraje jsou z hlediska pocitu sounáležitosti svých obyvatel umělé jednotky, jejichž z vyšších míst nařízená samospráva nevychází z přirozených potřeb jejich občanů. Avšak přestože kraje jsou umělé, existuje tendence tuto jejich umělost zamaskovat a předvádět je jako přirozeně vzniklé jednotky, které mají svou staletou historii. V Čechách skutečně kraje (samozřejmě naprosto jiné než ty dnešní) existují už od středověku, na Moravě vznikly až po Třicetileté válce. Že však ony kraje byly pouhé úřední obvody bez jakékoli samosprávy srovnatelné s moderními okresy a neschopné ve svých obyvatelích vytvořit jakoukoli místní identitu, se už nezdůrazňuje.
Takže je to tak: Česká republika pro účely územní samosprávy vytvořila umělé celky, které nemají historickou samosprávnou tradici a které ani před schválením příslušného zákona o samosprávu nestály (= protože neexistovala společná identita jejich obyvatel), avšak navenek formálně dodržuje mezinárodní Chartu místní samosprávy, ačkoli tomu územnímu společenství, které si samosprávu přeje, ji upírá; jinými slovy vytvořila umělou samosprávu, aby znemožnila samosprávu přirozenou. Nevím, zda si na základě toho někdo troufne popřít, že současné kraje byly vytvořeny hlavně proto, aby byla znásilněna Morava. Návrh zákona z roku 1995 je toho zřetelným dokladem.

Advertisement