Žlutá a červená – barvy moravských Němců?

Několik dobových dokladů z 19. a 20. století a jejich výklad

Každoročně kolem června a července (škoda že ne i jindy) se pozornost veřejnosti upře k moravské vlajce a tato vlajka každoročně zejména v tomto čase rozviřuje různé diskuse různé úrovně. Sice bych se jich tímto způsobem nemusel účastnit, protože mnohé zaznívá pořád dokola a reakce na to už také mnohokrát zazněly, ale jsou věci, které ještě dostatečně zmíněny nebyly, navíc se stále objevují různé nové doklady využitelné jako argumenty do diskuse.
Jednou z věcí, která se stále v odporu zejména proti moravské vlajce vrací, je otevřené nebo (častěji) za maskou jiných důvodů skryté tvrzení, že žlutá a červená byly jako moravské barvy symbolem moravských Němců a tedy něčím, co v dnešní době není vhodné užívat. Může se zdát, že je to jen účelový útok, koneckonců se neobjevil (aspoň o tom nevím) hned v roce 1990 (nebo 1989), když se ve větší míře (možná i větší než dnes) žluto-červená vlajka objevovala na veřejnosti; avšak když si připomeneme, že zlato-červeně šachovaná orlice byla vložena v roce 2000 do znaku Jihomoravského kraje s odůvodněním, že to má být gesto smíření se sudetskými Němci, bude zřejmé, že tomu leckdo opravdu věří. Myslím, že otázce v nadpisu ještě nebyla věnována soustředěnější pozornost, což by měl napravit tento článek, třebaže ani on si nemůže dělat nároky na vyčerpávající úplnost. Soustředím se v něm na šachování moravské orlice či obecně na užití žluté a červené ve funkci zemských barev od konce 18. století do 20. století a jejich spojení s etnickou otázkou.

V roce 1781 vydal archivář benediktinského kláštera v Rajhradě Alexius Habrich jako příspěvek k bádání o dějinách vlasti historický spis Jura primaeva Moraviae („Starobylá moravská práva“), který obsahoval přehled znění různých starých listin a privilegií z období středověku. Mezi nimi se nalézala i listina císaře Fridricha III. o polepšení erbu Moravy z roku 1462. Text listiny je v knize uveden tímto komentářem (v překladu, originální znění latinsky): Sem také jako zlatý hřeb práv urozených Moravy patří listina císaře Bedřicha, jejíž mocí slavné markrabství moravské obdrželo za znak baronů a jiných svých urozených za zásluhy tomuto císaři, které s pohotovou vůlí prokázali v čase vzpoury vídeňských a jiných urozených vévodství rakouského, že v jejich erbu se šachované orlice bílá barva, která se předtím malovala střídavě s červenou, mohla změnit na žlutou čili zlatou. Protože náhoda dosud většině našich vlastenců její znalost tajila, celou a v úplnosti ji připojujeme, jak ji bylo možné dříve ze samotného originálu opsat: (následuje přepis textu listiny).
Komentář může působit poněkud nepřirozeně formulovaný, protože částečně přebírá některé formulace ze samotné listiny, podstatná jsou však závěrečná slova, kvůli kterým jsem také tento text zde uvedl, o tom, že Fridrichoval listina má vzbudit pozornost moravských vlastenců. Nemůže bých pochyb, že jimi nejsou míněni jen německy mluvící Moravané a že Alexius Habrich se obracel na všechny Moravany (ostatně jeho spis ani není psán němčinou, jež v té době byla téměř výhradní řečí literatury, nýbrž latinsky).
Tento rajhradský spis byl podle historika Jindřicha Šebánka prvním impulzem k modernímu návratu ke zlato-červenému šachování moravské orlice, poté co se v 16. století téměř úplně přestalo používat. Během následujících dvaceti roků se přinejmenším v řadách stavů, tedy zejména představitelů šlechty, stalo zlato-červeného šachování samozřejmostí, o čemž svědčí moravský prapor z období napoleonských válek. Roku 1800 po svém jmenování nejvyšším polním hejtmanem království českého sestavil arcivévoda Karel Ludvík z dobrovolníků jednotku nazvanou Česko-moravsko-slezský výbor (nebo legii). Z té doby se dochoval vojenský prapor moravský, který je na následujícím obrázku a ukazuje užití zlato-červeně šachované orlice.

Důležité je zmínit, že erb s orlicí na praporu byl doplněn nápisy v češtině. Nahoře na praporu stojí: Arcyknjžete Karla Czeský-Morawský-Slezský Wýbor., a dole: Pro wlast. Pro krále. Právě tyto nápisy zřetelně ukazují, že zlatá a červená v této době nebyly považovány za barvy německé Moravy, nýbrž obecně za symbol země.
Výmluvný doklad máme z roku 1848, kdy napsal do Týdenníku, v Brně vycházejících novin, Alois Vojtěch Šembera, profesor češtiny a české literatury na Stavovské akademii a Univerzitě v Olomouci, jako reakci na nejistotu, zda šachování moravské orlice má být stříbrno-červené či zlato-červené, článek o zemských barvách a v něm mimo jiné uvedl: Jest tedy barwa politická markrabstwí Morawského zlato-čerweno-modrá, a tou se označiti přísluší obywatelům země této, buďtež Slowané anebo Němci. (Protože známe své papenheimské, musím – ačkoli je to mimo téma tohoto článku – poznamenat, že názor, že moravské zemské barvy mají být tři, byl pouze jeho, převážil však jiný názor, že zemské barvy jsou jen dvě (tj. bez modré)). Z těchto citovaných slov můžeme vyčíst jednu věc, která rovněž stojí trochu bokem od právě probíraného tématu, totiž že ačkoli stavy, privilegovaná složka společnosti, která měla původně jako jediná přístup k politice, přijaly zlato-červené šachování už koncem 18. století, ostatní společenské vrstvy, které se v roce 1848 rovněž zapojily do veřejného dění, zjevně stavovské rozhodnutí v řadě případů neznaly a od toho pramenila ta nejistota, na kterou v novinách reagoval Šembera. To podstatné na jeho slovech je však opět to, že zlato-červené šachování bylo vnímáno jako zemský symbol, který je společný jak česky, tak německy hovořícím obyvatelům Moravy, nikoli jako věc čistě německá.
Že v roce 1848 poslanci prvního voleného zemského sněmu, a to poslanci obou zemských jazyků bez rozdílu a vzájemných sporů, potvrdili zlato-červené šachování jako zemský symbol, jsem již napsal dříve.
Jak se ve druhé polovině 19. století radikalizovaly oba národnostní tábory, stávalo se i šachování moravské orlice politickou otázkou, jak jsem zmínil v minulém článku na téma vlajky o sporu o městský erb Králova Pole; myslím však, že skutečných sporů tohoto rázu mnoho nebylo. Nesmíme však příliš unáhleně ze sporného nebo zjevně stranického užití moravského erbu vyvozovat závěr, že situace se jasně rozdělila mezi stříbrno-červené šachování užívané česky hovořícími a zlato-červené šachování užívané německy hovořícími Moravany. Přinejmenším před rokem 1918 k takovému jednoznačnému rozdělení nedošlo a zlato-červené šachování stále používala řada česky hovořících Moravanů, kteří necítili potřebu prostřednictvím úpravy moravských zemských symbolů manifestovat svou podporu českému státně-národnostnímu programu. Tak i po moravském vyrovnání v roce 1905, což už jsem zmiňoval, se stále úředně užívalo zlato-červené šachování i v českém jazykovém prostředí. Následující obrázek hlavičkového papíru Zemského výboru Moravského markrabství z té doby je sice černobílý, barvy (heraldické tinktury) však znázorňuje heraldickým šrafováním (vodorovné šrafování – modrá, svislé šrafování – červená, tečkování – zlatá).

Mělo-li zlato-červené šachování označovat němectví na Moravě nebo německou Moravu, nedal by se vysvětlit předchozí obrázek, taková interpretace však stejně není logická, aspoň pro období před rokem 1918. Jestliže totiž bylo zlato-červené šachování úředním symbolem a současníci v něm tudíž viděli označení zemských úřadů a země jako celku vůbec, čeho by jeho užitím kdo dosáhl pro manifestaci němectví? Toto prostě nedává smysl (aby bylo možné tvrdit, že zlato-červené šachování bylo symbolem moravských Němců, muselo by platit, že současníci by si při jeho spatření pomysleli „aha, tady jde o němectví na Moravě“) a lze skutečně ukázat, že němectví se dávalo najevo jinak. Alespoň v posledních desetiletích, ne-li dříve (avšak jistě v roce 1848) existovala tendence němectví dávat najevo užitím „velkoněmecké“ trikolóry, německých národních barev černé, červené, žluté. První obrázek ukazuje dobovou pohlednici znázorňující německou pěveckou slavnost v Šumperku v roce 1899. Na druhém obrázku je výřez z pohlednice zobrazující německou trikolóru na budově městské tělocvičny v Opavě (Opava sice nebyla na Moravě, ale podstatné je rovněž ono vyvěšení německých národních barev vyjadřujících němectví). Na třetím obrázku jsou dvě verze pohlednice s panoramatem Moravské Třebové a dávným germánským bojovníkem s německou trikolórou na štítě, ve druhé verzi doplněným nápisem „věrný německý pozdrav z Moravské Třebové“. K této třetí pohlednici se snad hodí dodat, že ve své době zřejmě šlo o rozšířený typ, který byl užíván i pro jiná německá města tehdejšího Rakouska (lze například najít téměř stejnou pohlednici pro Šumperk, pro Bílsko ve Slezsku, ale také Vídeň nebo Kremži).

Kromě zmíněného roku 1848 se německá národní trikolóra na Moravě (a ve Slezsku) užívala myslím častěji až koncem 19. století v souvislosti s rostoucí radikalizací německo-rakouské společnosti, která nabývala dojem, že rakouský stát bere přílišné ohledy na Slovany a nemíní se stát státem s převažujícím německým vlivem. Domnívám se, že v předcházejících desetiletích se tolik neužívala (ostatně rakouské úřady ji zakazovaly) a že dokud rakouští Němci viděli svou záštitu v Rakousku, užívali spíš státní vlajku černo-žlutou. Je vůbec otázka, zda by se dal najít nějaký doklad, že zlato-červeného šachování bylo někdy na Moravě před rokem 1918 užito k manifestaci němectví.
V každém případě si dnes nedokážeme zcela představit sílu národnostních střetů, jež se vedly i na takovém poli, jako byly zemské symboly. Za příklad nechť poslouží dva doklady, které se oba pojí s jednou událostí na počátku 20. století, s polním cvičením rakousko-uherských vojsk u Velkého Meziříčí v září 1909, kterého se měl zúčastnit nejen rakouský, ale jako host i německý císař. Okresní hejtman tehdy chtěl, aby velkomeziříčský okres působil německým dojmem (ač byl jazykově převážně český), a tak nařídil obcím, aby u silnic umístily značky s německým jménem obce (v černé barvě na bílém pozadí – jako dnes) připevněné na sloupku natřeném červenými a žlutými pruhy (moravské zemské barvy). Většina obcí poslechla, některé však ze vzdoru nikoli a u vjezdu do obce umístily značku s českým jménem namalovaným červeně na bílém podkladu a na sloupku s bílými a červenými pruhy, což byly české národní barvy. Druhý doklad se týká slavnostní výzdoby připravované pro návštěvu dvou císařů. V Praze vycházející noviny Národní politika k tomu tehdy napsaly: „Vlaky míjí jednotlivé stanice, kde se již horlivě pracuje na výzdobě nádraží chvojí a prapory v českých a moravských barvách zemských – červené a žluté. Nezvyklé to barvy jsou zbytkem německé většiny na moravském sněmu, které byly ovšem trnem v oku barvy slovanské.“ Druhý doklad ukazuje, že hodnocení kombinace žluté a červené (vzešlé ze zlato-červeného šachování v zemském erbu) jako německé vyšlo z českého prostředí, nebo obecněji z prostředí českého národního hnutí: jakmile česká národnostní strana přisoudila stříbrno-červenému šachování národnostně český obsah, zlato-červené šachování se v jejích očích stalo německé. Otázkou je však interpretace prvního dokladu – spojil okresní hejtman ve svém pokynu obcím německé jméno obce se žluto-červenými pruhy vědomě jako související věci? Jde o to, zda jako germanizační krok bylo zamýšleno jen německé jméno obce, nebo i barevná výzdoba sloupku značky, neboli o to, zda německá strana (tj. ti, kteří chtěli z Moravy učinit německou zemi) interpretovala žlutou a červenou jako německý symbol, přestože (anebo protože) to byl úřední zemský symbol. Jisté je, že právě z takovýchto případů snadno mohlo vzniknout přesvědčení, že žlutá a červená byly barvy moravských Němců. V každém případě zlato-červené šachování i nadále nalézáme v také česky hovořícím prostředí Moravy, což na uvedenou otázku přece jen nějak odpovídá.
Zlato-červené šachování, třebaže nepřevažovalo, můžeme najít v dokladech z prostředí legionářských sborů 1. světové války, kde bychom nějaké moravské Němce našli sotva, a takové doklady zase jasně ukazují, že na Moravě zlato-červené šachování prostě bylo vnímáno jako zemský symbol, nikoli jako symbol němectví. Následující dva obrázky jsou ze sbírek Vojenského historického ústavu v Praze:

Prapor Prvního střeleckého pluku „Mistra Jana Husi“ (dříve České družiny) československých legií v Rusku (nedávno byla vyrobena kopie, která se užívá při dnešních slavnostních vojenských příležitostech, ta má však na rozdíl od originálu šachování moravské orlice stříbrno-červené):

Vývěsní štít doplňovacího velitelství československých legií v italském Folignu:

Tvrdím, že zvlášť takovéto doklady ukazují, že česky hovořící Moravané, ať se považovali za Čechy nebo ne, mohli užít zlato-červené šachování jen protože v něm neviděli germanizační symbol prosazovaný moravskými Němci.
Situace se však do určité míry změnila po roce 1918 (či 1920). Zatímco po dobu existence císařského Rakouska bylo užití stříbrno-červeného šachování moravské orlice omezeno na neoficiální sféru příznivců českého národně-státního programu, v nové československé republice tato varianta šachování povýšila na oficiální. Logicky to odpovídalo tehdejší společenské atmosféře či spíše oficiální ideologii nového českého (československého) státu: nový stát byl budován jako český národní stát, v němž bude mít rozhodující slovo český národ, a tomu měla jednoznačně odpovídat i státní symbolika a protože i Morava byla (v tehdejším vnímání) jedna z českých zemí a protože v roce 1918 došlo k naplnění více než století prosazovaného programu spojení zemí české koruny do jednoho českého státu, byl toto druhý argument, proč v byla v symbolice Moravy zvolena česká národní kombinace barev (jinými slovy: červená a bílá byly národní barvy Čechů a jejich užití pro Moravu symbolizovalo jednak, že na Moravě bude vládnout její česká většina, jednak že dochází ke spojení Moravy s Čechami). Avšak je poměrně logické, že druhá, nyní na vedlejší kolej odsunutá složka společnosti na Moravě, moravští Němci, neměla důvod takto ideologicky motivovanou změnu barev přijmout a užívat. Tehdy tedy možná došlo k tomu (otázka je, jak důslednému) rozdvojení, které je ne zcela oprávněně připisováno už 19. století, a na straně moravských Němců snad dochází k určitému rozchodu s oficiální symbolikou. Otázka je, jak důsledně (chtělo by to shromáždit více dokladů), ale doklady by snad šly nalézt. Podle grafické podoby by mohla z doby první republiky pocházet následující známka Svazu Němců jižní Moravy, který nicméně byl založen už roku 1899. Další doklady zatím nemám.

Na druhou stranu je však nutné zmínit, že zlato-červené šachování nebylo zcela zavrženo ani v českém prostředí prvorepublikové Moravy. V roce 1908 byl v Brně založen sportovní klub Moravská Slávia, jehož národnostní zaměření bylo patrné už ze jména a který si jako svůj znak zvolil oficiální zemský erb, tedy zlato-červeně šachovanou orlici v modrém poli. Na symbolu klubu se nic nezměnilo ani po roce 1918, jak ukazuje následující fotografie. Je na ní význačný prvorepublikový člen Moravské Slávie Jan Koreis, který reprezentoval Československo na mezinárodních mistrovstvích a olympijských hrách a který vstoupil do klubu v roce 1927. Ač je fotografie černobílá, je zřejmé, že políčka šachovnice mezi červenými kostkami nebyla bílá (jsou dokonce tmavší, než modrý podklad pod orlicí, který zde byl zvolen ve velmi světlém odstínu).

Nepřímým dokladem pro zlato-červené šachování na uvedené fotografii je i to, že v této podobě jako svůj tradiční symbol užívá Moravská Slávia šachovanou orlici dodnes (třebaže si nejsem jist, zda důsledně):

Názor, že žluto-červené šachování, respektive kombinace žluté a červené vůbec, je symbolem moravských Němců, mohl vzniknout nejen na základě toho, že za první republiky některé německé organizace, které nebyly přátelské ke státu, možná užívaly zlato-červené šachování (jak jsem uvedl, doklady zatím nemám), ale i událostmi v době druhé světové války. Tehdy občas docházelo k návratu ke zlato-červenému šachování tam, kde bylo za první republiky změněno na stříbrno-červené (to platí například o městském znaku Znojma; avšak ve znaku Protektorátu Čechy a Morava zůstalo stříbrno-červené šachování, protože jeho autorem byl český heraldik Karel Schwarzenberg). Takové kroky je v oné době jednoznačně třeba hodnotit jako protičeské. Ne všechny stříbrno-červené orlice (například v erbech měst) v dosahu německých úřadů však za války byly změněny, stříbrno-červené šachování má i polovina moravské orlice v erbu říšské župy Sudety uděleném německým ministerstvem vnitra v roce 1940. (Vypovídací hodnota tohoto erbu není dokonalá, protože z toho, že pole pod slezskou orlicí je stříbrné a pod moravskou orlicí naopak černé, je zjevné, že celý erb byl vytvořen tak, aby v něm byla pouze stříbrná, černá a červená, takže zlatá v něm ani být nemohla; zdá se nicméně, že stříbrno-červenému šachování nebyl přisuzován „český“ význam, jinak by takový erb nemohl vzniknout.)

A naopak ani žlutá a červená nebyly na druhé straně definitivně přisouzeny Němcům. Dokladem pro to druhé je poválečná odbojová medaile Moravské revoluční armády (protiněmecký odboj!) s nebarevnou šachovanou orlicí v kovu, ale na stužce v zemských barvách žluté a červené.

Pokud se zlato-červené šachování mělo po roce 1918 stát symbolem odporu moravských Němců proti českému státu, s nímž se neztotožňovali, a tedy vlastně jinými slovy barvami moravských (sudetských) Němců, mělo by se také užívat v sudetoněmeckých materiálech po 2. světové válce a dnes. Nicméně doklady tomu nenasvědčují; z toho, co jsem zběžně našel, se mně zdá, že zlato-červené šachování moravské orlice užívají hlavně Němci vysídlení z jihomoravského pohraničí, ostatní používají spíš stříbrno-červené šachování, jak ukazují obrázky.

Portál rakouských organizací Němců z jižní Moravy:

Obálka jednoho z populárně naučných spisů vydávaných Rakouským krajanským sdružením:

Znak Spolku sudetoněmeckých rodových badatelů, který vznikl za první republiky v severních Čechách (nyní sídlí v Řezně):

Mapa jazykového ostrova u Svitav (Hřebečsko) z knihy, kterou vydal Hřebečský domovský svaz:

Sudetoněmecká mapa Kravařska (výřez):

Ač už bylo řečeno, že uvedený přehled dobových dokladů si nemůže činit nárok na úplnost, je přesto možné na jeho základě tvrdit, že národnostní interpretace jednotlivých variant šachování moravské orlice nebyla taková, jak se leckdy věří. Nicméně protože tématem článku je hledání odpovědi na otázku, zda žlutá a červená (případně zlato-červené šachování) byly barvy moravských Němců, je pro úplnost ještě žádoucí vysvětlit, na základě čeho se takový názor mohl vytvořit. Když se nad tím člověk zamyslí, bude jasné, že jedna z národnostních stran musela v jedné ze dvou variant šachování začít spatřovat svůj národní symbol jako první, na což pak druhá strana mohla (ale nemusela!) reagovat „přisvojením si“ zbývající druhé varianty. Může se zdát, že to bude podobné malichernému klukovskému hádání „on si začal“, přesto myslím, že pro objasnění toho, na základě čeho vzniklo hodnocení žluté a červené jako německých barev, je žádoucí obrátit se k otázce, v jakém pořadí byla národnostní otázka do šachování moravské orlice vnesena. Podle mě je vysvětlením to, co si po svém výletu na Moravu v listopadu 1848 mimo jiné zapsal do svého deníku český novinář Karel Havlíček (Borovský): Nejen že starou, poctivou a velebnou barvu naši červeno-bílou, kterou jsme ještě od starých slavných časů společně zdědili, zneuctili a za ní žluto-červenou přijali, a hned se snažili, všechny své staré červeno-bílé orlice zažlutiti; i na sněmu veřejně ustanovili, že se Morava s Čechy nikdy nespojí.
Nevím, zda Havlíček byl první, kdo s tímto názorem přišel, a není to podstatné; je však zjevné – podle toho, jak se v okruhu českých národních agitátorů v 19. století a až do roku 1918 používaly erby zemí české koruny (např. na různých slavnostních tribunách, na výzdobě budov, v tiskovinách atd.) – že v Čechách toto pojetí převážilo.

Proč v Čechách, když doklady užívání stříbrno-červeného šachování máme i od moravských (česky orientovaných) „obrozenců“ („vlastenců“ atd.)? Historické okolnosti totiž říkají, že toto pojetí se muselo zrodit v Čechách. V Čechách se totiž na přelomu 18. a 19. zrodil program opětovného vytvoření českého státu v rámci Rakouska, který měl zahrnovat všechny tři země České koruny. Bylo příznačné, že v Čechách považovali spojení tří zemí koruny za natolik samozřejmé, že ani nepovažovali za nutné ptát se ostatních dvou zemí, zda s ním souhlasí (později, když se zdálo, že se naskytla možnost ho skutečně provést, se ukázalo, že nesouhlasí), ale důležitější je zdůraznit, že tak vzniklý český stát měl být samozřejmě národnostně český (tedy slovansko-český) a německé obyvatelstvo tří dotyčných zemí mělo být odsunuto na druhou kolej, a to nejen v praxi, ale i ideologicky; měly se tedy zdůrazňovat slovanské tradice tohoto zamýšleného státu a vše, co na něm bylo německé, se mělo opomíjet (pro představu to v podstatě mělo být tak, jak je to dnes). Už v procesu prosazování tohoto českého státu se tedy vyzdvihovalo vše slovanské a vše, co se dalo interpretovat slovansky, se tak interpretovalo a do tohoto směru uvažování se připletla i moravská orlice. Zkrátka někdo si všiml, že stříbrno-červené šachování barevně odpovídá stříbrnému lvu v červeném poli českého erbu, a začal ho prosazovat jako symbol spojení Čech a Moravy. Nedá se jednoduše říct, že pro lidi zastávající tento pohled by zlato-červené šachování bylo vysloveně nepřijatelné, nemělo jen prostě ten požadovaný symbolický náboj. Je to vidět i na užívání slezského erbu, jehož barvy, zlatá/žlutá a černá nejenže neměly žádnou symbolickou shodu s barvami českými, nýbrž se dokonce shodovaly se státními barvami rakouskými a přesto byl tento erb českými národními agitátory užíván v oné podobě; prostě protože jiná varianta slezského erbu k dispozici nebyla, musely se užívat tyto. Naproti tomu v otázce moravského erbu byly k dispozici dvě varianty a v Čechách si zvolili tu, která víc vyhovovala symbolickému vyjádření českého státně-národního programu (o tom svědčí i to, že Havlíček po výše uvedených slovech o orlici hned zmínil spojení Moravy s Čechami – nepochybně to tedy vnímal jako související záležitosti).
Že právě uvedená národně česká interpretace stříbrno-červeného šachování pochází z Čech, je nepochybné, protože to odpovídá tamní dobové ideologii, na Moravě žádná srovnatelná ideologie s domácími kořeny nebyla. Nicméně i na Moravě najdeme v 19. a začátkem 20. století řadu příkladů užití stříbrno-červeného šachování. Musíme však blíže zkoumat, proč k takovému užití došlo. Na jedné straně byla obyčejná neznalost – výše jsem zmínil, že Alois Vojtěch Šembera napsal v roce 1848 do novin článek o tom, které šachování se má užívat. Ačkoli tedy stavy přijaly zlato-červené šachování za oficiální už někdy koncem 18. století, půl století poté o tom ještě někteří nevěděli. Nicméně v průběhu dalších desetiletí počet lidí, kteří užili stříbrno-červené šachování z důvodu této neznalosti, jistě klesal. Naproti tomu však tím, jak zesilovalo šíření české národní ideologie na Moravě, stoupalo množství těch, kteří užili stříbrno-červené šachování jako vědomé vyjádření příklonu k českému státně-národnímu programu spojení slovanských obyvatel Moravy a Čech v jednom českém národě a jednom českém státě.

A jaký byl postoj moravských Němců? Ti pochopitelně neměli žádný důvod oficiální zlato-červené šachování měnit na stříbrno-červené, neboť český národně-státní politický program je ničím neoslovoval. Je však možné tvrdit, že zlato-červené šachování bylo symbolem moravských Němců, jen na základě toho, že na ně „zbylo“? Respektive jen na základě toho, že státní úřady, reprezentované zejména moravským místodržitelstvím, a zemské úřady, dokud byly převážně v německých rukách, kladly překážky užívání stříbrno-červeného šachování, protože bylo jednoznačným symbolem pro stát nepřijatelné ideologie? Domnívám se, že všichni, kteří – přímo nebo skrytě – tvrdí, že žlutá a červená (zlato-červené šachování) byly symbol moravských Němců, vycházejí z logiky, že když stříbrno-červené šachování bylo český symbol, to druhé zbývající bylo německý symbol. Avšak je to náležitý výklad? Vychází totiž z předpokladu, že na Moravě v 19. století byli pouze buď Češi, kteří dnem nocí přemýšleli, jak by porazili Němce a vzali věci do svých českých rukou, nebo Němci, kteří zase nedělali nic jiného, než se snažili ovládnout Čechy a zatlačit je do bezvýznamnosti. Zapomíná se, že byla ještě třetí (a možná početně největší, třebaže jistě se postupně zmenšující) skupina mezi tím, pro kterou – ať mluvila jakýmkoli jazykem – byly národnostní rozpory vedlejší a pokud hovořila česky, možná i souhlasila s českým politickým programem, ale neviděla důvod kvůli tomu upravovat oficiální zemskou symboliku. Dá se tedy říct, že stříbrno-červené šachování prosazovali radikálové, nicméně nemyslím, že jejich vliv na zemskou symboliku byl tak velký, aby moravské Němce donutil ve zlato-červeném šachování vidět německý symbol. Důležité je zmínit, že ve 2. polovině 18. století – tedy ještě před znovupřijetím zlato-červeného šachování – se Morava mohla jevit jako převážně německá země – veškeré úřadování se dělo v němčině, prakticky neexistovala literatura psaná v češtině, vědecké spisy se psaly německy (jen v církevním prostředí ještě dožívala latina), školství bylo převážně německé, čeština vládla pouze na nevzdělaném venkově – a přesto zemské úřady tehdy užívaly stříbrno-červené šachování. Z toho je dostatečně zřejmé, že zlato-červené šachování nebylo hodnoceno jako symbol německé Moravy nebo němectví na Moravě. Soudím, že teprve po roce 1918, kdy došlo k začlenění Moravy do českého státu, což bylo oficiálně zdůrazněno stříbrno-červeným šachováním, mohli moravští Němci na protest proti tomu začít chápat zlato-červené šachování jako německé, avšak zda k tomu skutečně došlo, mám pochyby, které by bylo třeba potvrdit nebo vyvrátit shromážděním dokladů z té doby, zatím neshromážděných.
Nyní je už čas uvedené shrnout a uzavřít. Se zvláštním důrazem opět obracím pozornost čtenářů na první tři zde uvedené doklady včetně jednoho uvedeného již dříve – ty ukazují na to, že obnovené zavedení zlato-červeného šachování na přelomu 18. a 19. století nebylo motivováno národnostně. Otázka národnostního výkladu se do šachování moravské orlice dostala teprve tehdy, když toto původně nenacionalistické rozhodnutí bylo zpochybněno zastánci a prosazovateli politického a národnostního sjednocení Moravy s Čechami. Doklady ukazují, že původně nezpolitizovaná záležitost podoby šachování moravské orlice se zpolitizovala nikoli tak, že by moravští Němci začali prosazovat zlato-červené jako symbol německé Moravy, nýbrž tak, že Češi (zprvu zejména z Čech a jen ve velmi malé míře jejich moravští přívrženci) začali prosazovat stříbrno-červené jako symbol české Moravy. Avšak zda na tento první krok reagovali německy hovořící obyvatelé Moravy ztotožněním zlato-červeného šachování s němectvím na Moravě, je pochybné (ačkoli to patrně je či bude obhajováno jako logické), poněvadž doklady pro to jednoznačně nesvědčí. Podmínkou pro to by totiž bylo, aby „německá strana“ viděla ve stříbrno-červeném šachování symbol jazykově-etnicky-národnostně vymezených moravských Čechů; já si však myslím, že v něm byl z jejich strany spíš spatřován pouze symbol politického programu spojení Moravy s Čechami, nikoli symbol „českého“ etnika a že totéž platí pro zlato-červené šachování (tj. že nebylo vnímáno jako symbol německého etnika). Soudím, že argument, že zlato-červené šachování nebylo změněno na stříbrno-červené ani počátkem 20. století, kdy k tomu česky hovořící Moravané měli reálnou politickou sílu, má také svůj (bohužel podceňovaný) význam pro podporu tvrzení, že ve zlato-červeném šachování na Moravě stále ještě až do roku 1918 nebyl viděn v první řadě symbol etnický, nýbrž zemský. Rovněž je zde třeba vzít v úvahu (což se neděje), že na Moravě byla situace méně zradikalizovaná než v Čechách a že nelze tehdejší veřejné dění na Moravě poměřovat viděním obvyklým v Čechách (jinými slovy: co by se v Čechách stalo předmětem prudkých sporů, na Moravě nemuselo vyvolávat spory žádné). Na rozdíl od předchozích dob bylo po roce 1918 stříbrno-červené šachování oficiálně prohlášeno za symbol české Moravy, avšak ani tehdy nemuselo nutně dojít ke ztotožnění zlato-červeného šachování s moravským němectvím.
Na základě výše uvedených dokladů a jejich stručného rozboru se situace jeví tak, že tvrzení o zlato-červeném šachování (respektive žluté a červené obecně, například v zemské vlajce) jako symbolu moravských Němců je nutno brát s velmi velkou rezervou. Dá se sice pochopit, na základě čeho názor o zlato-červeném šachování jako německém symbolu mohl vzniknout, avšak zastávat jej je možné jen při výběru jen některých dokladů a ignorování jiných. V každém případě v současné době platí, že v okruhu iniciativ a organizací, jejichž konečným cílem je vytvoření sjednocené autonomní Moravy, není užívání zlato-červeného šachování obecně spojeno s němectvím a to je s ním spojováno převážně lidmi z vnějšku. Je však potom příhodné se ptát, proč se tak děje a zda nakonec dnešní spory o „správnou“ podobu moravských symbolů nejsou jen zástupným problémem za něco zcela jiného a mnohem ožehavějšího. Zamyšlení nad touto otázkou si však nechám na jindy.

Advertisement