Morava a federalizace Rakouska

Měla Morava šanci na posílení své samosprávy v Rakousku před rokem 1918?

Když se na podzim roku 1918 rozpadlo Rakousko-Uhersko a Morava byla včleněna do nově vzniklého Československa, znamenalo to počátek konce mnohasetleté moravské samosprávy. Čeští politici byli již od samého počátku nového státu pevně rozhodnuti dát mu centralistickou podobu a ústava z roku 1920 skutečně rušila země a nahradila je mnohem menšími župami (kterých na Moravě mělo být šest). Župy sice na Moravě nakonec vytvořeny nebyly, ale to bylo ze zcela jiných důvodů než ohledu k samosprávě Moravě; ostatně jediná opravdová autonomie, o které v Československu (za celou dobu jeho existence) mohla být řeč, byla autonomie Slovenska. Při znalosti těchto skutečností se dnes může zdát, že z hlediska samosprávy Moravy byla škoda, že Rakousko zaniklo a že v Rakousku měla Morava větší vyhlídky na autonomii, než tomu bylo kdykoli potom, včetně dneška – jinými slovy, kdyby Rakousko nezaniklo (a Československo nevzniklo), mohli jsme dnes moravskou autonomii mít a třeba i se silnějšími pravomocemi než před rokem 1918. Tento názor se tu a tam objevuje dlouhodobě, nedávno se objevil v diskusi na stránkách Moravské národní obce v souvislosti s návrhem posledního císaře Karla I. na přebudování říše a ústup od centralizmu. Rozhodl jsem se blíže se podívat na to, co Karel I. vlastně navrhoval a jak by se to dotklo Moravy. Při té příležitosti jsem narazil na práci německé historičky (s rumunskými kořeny) Aliny Teslaru-Bornové „Ideje a projekty federalizace habsburské říše se zvláštním ohledem na Sedmihradsko 1848-1918“, takže jsem mohl návrh Karla I. zasadit do širších souvislostí a podívat se, jak by se i jiné návrhy dotkly Moravy.
Začnu tedy u Karla I., který nastoupil na trůn uprostřed první světové války v roce 1916. První starosti nového císaře samozřejmě byly zahraničněpolitického rázu, konkrétně snaha ukončit účast Rakouska ve válce, dokud je ještě čas, což se jak známo nepodařilo. Na odstředivé tendence jednotlivých národních hnutí zareagoval Karel až na samém konci války, když už byl rozpad říše na spadnutí. 16. října 1918 se pokusil představitele jednotlivých národních hnutí získat pro myšlenku pokračování existence říše v nových podmínkách vydáním prohlášení, které je obvykle označováno jako Národní manifest (německy Völkermanifest). V překladu manifest říká toto:
Mým věrným rakouským národům!
Od doby, kdy jsem nastoupil na trůn, je mou neochvějnou snahou vymoci mým národům vytoužený mír, jakož i ukázat národům Rakouska cesty, na nichž by mohli bez překážek a třenic sílu svého národního ducha přivést k blahodárnému rozvoji a úspěšně užít ke svému duchovnímu a hospodářskému blahu.
Strašné zápolení světové války dosud brzdilo dílo míru. Hrdinství a věrnost, obětavé snášení nouze a strádání slavně v tomto těžkém čase obhájily vlast. Tvrdé oběti války nám musely zajistit čestný mír, na jehož prahu dnes s pomocí Boží stojíme.
Nyní musí být bez prodlení zahájena přestavba vlasti na svých přirozených a tudíž nejpevnějších základech. Přání rakouských národů musí být při tom svědomitě uvedeno v soulad a přivedeno k naplnění. Jsem rozhodnut uskutečnit toto dílo za svobodného spolupůsobení svých národů v duchu těch zásad, které za své přijali spojení mocnáři ve své mírové nabídce.
Rakousko se má ve shodě s vůlí svých národů stát spolkovým státem, ve kterém každý národní kmen na svém sídelním území vytvoří vlastní státní společenství. Tímto se v žádném případě nepředjímá spojení polského území Rakouska s nezávislým polským státem. Město Terst se svým územím obdrží zvláštní postavení podle přání svého obyvatelstva.
Toto nové uspořádání, jež se v žádném případě nedotkne jednoty zemí uherské svaté koruny, má každému dílčímu národnímu státu zajistit samostatnost; bude však také účinně hájit společné zájmy a vynikne všude tam, kde pospolitost je životní potřebou jednotlivých státních útvarů. Zejména bude zapotřebí spojení všech sil, aby se po právu a spravedlnosti vyřešily velké úkoly, které vyvstávají ze zpětných účinků války.
Dokud nebude tato přestavba zákonnou cestou dokončena, zůstávají stávající instituce k zajištění společných zájmů nezměněny. Moje vláda je pověřena bez prodlení připravit všechny práce k přestavbě Rakouska. Národům, na jejichž sebeurčení bude nová říše založena, je určena moje výzva, aby spolupůsobily na tom velkém díle prostřednictvím národních rad, které – vytvořeny z říšských poslanců každé národnosti – mají uplatnit zájmy národů mezi sebou a také ve styku s mou vládou.
Kéž naše vlast, upevněná svorností národů, které zahrnuje, vyjde z bouří války jako svaz svobodných národů.
Požehnání Všemohoucího budiž na naší práci, aby velké dílo míru, které vytváříme, znamenalo štěstí pro všechny mé národy.
Ve Vídni, 16. října 1918.
V první řadě – než se můžeme podívat, co by to znamenalo pro Moravu – je třeba poznamenat, že na skutečnost měl manifest nulový dopad. Komentátoři se shodují, že manifest přišel příliš pozdě, většina národních hnutí už v té době byla rozhodnuta pro úplnou samostatnost. Když ministerský předseda Max Hussarek vybízel představitelé národů k účasti na vytvoření národního ministerstva, které mělo přetvoření říše připravit, zástupci Čechů, Poláků a jižních Slovanů odmítli, Češi mimo jiné, protože byli na společném postupu domluveni se Slováky, na něž se však manifest neměl vztahovat, protože měl platit pouze pro Předlitavsko – v Zalitavsku mělo vše zůstat při starém. Podstatné bylo, že císařově představě přestavby říše stála v cestě atmosféra koncem války, vídeňské noviny Neue Freie Presse 18. října výstižně napsaly, že bude těžké vytvořit spolkový stát z národů, které se navzájem nemůžou vystát. Jediný reálný dopad manifestu byl, že jednotlivá národní hnutí vytvářela národní rady ze svých poslanců předlitavského parlamentu, avšak tyto národní rady nezačaly pracovat na tom, co od nich požadoval císařův manifest, nýbrž na svém území přebíraly moc se záměrem odtržení od říše.
A jaký dopad mohl mít plán Karla I. na postavení Moravy? Je zjevné, že manifest nehovoří o zemích, nýbrž o národech, národních státech a jejich sebeurčení. Z formulace manifestu jednoznačně nevyplývá, jaký by při přestavbě říše (tedy Předlitavska) měl být osud zemí, zda měly být zachovány nebo odstraněny nebo měly být změněny jejich hranice a význam. Osvětlit to pomůže exkurze do předcházejících diskusí o přeměně Rakouska, neboť císařův návrh jistě nespadl z čistého nebe.
Kořeny rakouského federalizmu leží už v epoše osvícenských reforem Marie Terezie a Josefa II. Tehdy se zrodil z tradice historických zemí, z nichž říše povstala. Moc původně v zemích sdílely s panovníkem i stavy, čili privilegované složky společnosti, mezi nimiž měla rozhodující převahu šlechta. Během osvícenských reforem zmíněných dvou panovníků však mocenské pozice v zemích, které původně měly stavy, zaujalo profesionální úřednictvo. Stavy se tak sice dostaly do podřízeného postavení, avšak přetrvala jejich role obhájců zájmů jednotlivých zemí, jejichž existence rovněž zůstala nedotčena, neboť odpovídala silně konzervativnímu cítění vládnoucí dynastie. Ve 40. letech 19. století začaly stavy usilovat o obnovu svých mocenských pozic v jednotlivých zemích a začaly požadovat jejich větší samosprávu. Na vídeňském dvoře byly tyto snahy vnímány jako separatistické, třebaže stavy v žádné zemi odtržení nepožadovaly. V revolučním roce 1848 se na pozvání dolnorakouských stavů sešly (s několika výjimkami) stavy jednotlivých zemí na společném shromáždění ve Vídni. Shromáždění velkou většinou přijalo referát dolnorakouského delegáta Karla von Kleyle, jenž přednesl představu reformy státního uspořádání Rakouska z hlediska stavů. Ta vycházela z požadavku zachování jednoty Rakouska, Kleylovi nešlo o federaci, nýbrž v první řadě o decentralizaci správy. Podle Kleyla mělo do pravomoci stavů jednotlivých zemí spadat rozvržení a vybírání daní, vedení zemských finančních, sociálních a vzdělávacích institucí, zemské silnice, policejní záležitosti a další věci podobného rázu, stavy dále měly mít poradní a kontrolní funkci ve vztahu k místodržitelstvím, které v zemích vykonávaly státní správu, aby tak byly brány v potaz specifické zájmy jednotlivých zemí. Země neměly mít zákonodárnou moc a tudíž ani zemské sněmy, neboť v tom Kleyle viděl zárodek separatizmu. Jeho oslabený koncept zemské autonomie (zejména ve srovnání s federálním uspořádáním, jaké bylo k nalezení v sousedním Švýcarsku), jehož podstatou bylo, že státní zákony jednotné pro celou říši měly být v zemích uplatňovány rozdílně podle zvláštností jednotlivých zemí, se stal základem, z nějž vycházeli zastánci autonomie zemí až do konce monarchie.
Kleylův koncept se v úplnosti neuskutečnil, přihlížela k němu však v dubnu 1848 vydaná ústava sestavená ministrem vnitra Franzem Pillersdorfem, která sice byla silně centralistická, ale stavům ustupovala v ustanovení, že stavy měly hájit zájmy země, pokud pokud tak dostatečně nečinily státní instituce. Stavy zemí však považovaly návrh ústavy za příliš centralistický a nelíbila se ani liberálům, jimž připadala příliš konzervativní, takže císař Ferdinand V. nakonec návrh ústavy stáhl. Další návrh ústavy měl vypracovat říšský sněm, který zasedal nejprve ve Vídni, poté se přemístil do Kroměříže. Během projednávání návrhů mnohokrát padaly pojmy „federace“ a „federalistický“, nicméně nepanovala jednotná představa, co vlastně znamenají. Konečný návrh ústavy přes některé jiné návrhy (zástupce Čech František Palacký navrhoval vytvoření čtyř „skupin“, z nichž jednu měly tvořit země České koruny, zároveň však navrhoval deset zemských sněmů, takže jeho návrh byl poněkud nejasný) zachovával země v jejich dosavadní podobě, pod pravomoc zemských sněmů měly spadat záležitosti zemských financí, školství, náboženství, sociálních věcí a policie. Kroměřížská ústava představovala v postavení zemí kompromis mezi federalistickým a centralistickým pojetím, avšak potkal ji osud Pillersdorfovy ústavy, nevstoupila v platnost. Po násilném rozehnání kroměřížského sněmu vyhlásil císař novou ústavu, kterou vypracovali ministerský předseda Felix Schwarzenberk a ministr vnitra Franz Stadion (podle něj je někdy nazývána). Země podle ústavy zůstaly zachovány, třebaže Stadion původně zamýšlel je nahradit departmenty podle francouzského vzoru, jejich pravomoci byly omezeny na kulturu, veřejné stavby a sociální záležitosti, kromě toho měly mít právo vydávat upřesňující předpisy k říšským zákonům v oblastech obecního zřízení a církevních a školských záležitostí. Stadionova ústava byla vysoce centralistická a země proměňovala víceméně v pouhé administrativní celky, byla tedy přesným opakem říše jako federace zemí. I tato ústava nicméně nevstoupila v platnost, Rakousko se vrátilo k panovnickému centralistickému absolutizmu.
V následujícím desetiletí absolutizmu se objevil jeden projekt přeměny Rakouska na federaci zemí, šlo však o soukromý návrh a z pochopitelných důvodů tiskem vyšel v zahraničí. Jeho autor byl maďarský spisovatel a politik József Eötvös; ve federaci viděl způsob, jak zohlednit rozdílnost zemí a přitom zajistit existenci monarchie a také rovnoprávnost národností. Rakousko se podle jeho představ mělo stát federací pěti zemí, které měly vzniknout sloučením dosavadních zemí, jednou z navrhovaných korunních zemí měly tvořit Čechy, Morava a Slezsko dohromady.
Po porážce rakouských vojsk v severní Itálii roku 1859 se Rakousko ocitlo ve svízelné finanční situaci a vnitřní poměry donutily císaře k ústupkům v oblasti ústavní organizace říše (především vyrovnání s Maďary) a svolal za tím účelem rozšířenou říšskou radu. Ve svém úsilí se opřel o konzervativní šlechtu, zejména českou, polskou a maďarskou, protože z její strany se nemusel obávat liberálních požadavků. Šlechtická většina říšské rady ústy uherského hraběte Antona Széczena požadovala na základě respektování historicko-politické individuality jednotlivých zemí federalizaci Rakouska. Z této představy vycházel i takzvaný Říjnový diplom, jímž v říjnu 1860 císař předložil rámcovou podobu budoucího rakouského státu. Federalistické pojetí je v něm zřetelné v tom, že zmiňuje práva „království a zemí“, císař se zavazuje o svou zákonodárnou moc podělit se zemskými sněmy a říšskou radou, která měla sestávat ze zástupců zemských sněmů. Zdálo se tedy, že Rakousko se změní něco jako ve federaci zemí, ale nakonec se tak nestalo, protože proti pojetí představenému v Říjnovém diplomu se zvedl z různých stran odpor. Maďarům vadilo, že Uhersko mělo mít stejné postavení jako všechny ostatní země monarchie a nemělo mít vlastní říšskou radu k projednávání záležitostí uherské koruny, liberálové z řad německého měšťanstva zase kritizovali, že říšská rada měla být jen poradním orgánem, že moc ve státě si měla rezervovat šlechta a vysoké duchovenstvo a navíc požadovali centralistické uspořádání státu, protože přesun moci na země by znamenal ztrátu německého charakteru neuherské části říše. V únoru 1861 tak císař vyhlásil ústavu, která byla centralistická a zemím přiznávala pouze omezené pravomoci správního charakteru; jediným ústupkem federalistické šlechtě bylo utvoření říšské rady ze zástupců zemských sněmů (které byly sestaveny tak, aby na nich šlechta měla převahu). Autor ústavy, ministr Anton Schmerling, dokonce podobně jako Franz Stadion před dvaceti roky uvažoval o úplném odstranění zemí, jelikož se podle něj nesrovnávaly s centralistickým pojetím státu.
Rakousko-uherským vyrovnáním z roku 1867 byly federalistické síly významně oslabeny, nicméně po roce 1868 se zdálo, že císař se přece jen rozhodl pro federalistický kurz (který by se nicméně týkal už jen Předlitavska). Když v únoru 1871 císař jmenoval ministerským předsedou Karla Hohenwarta, obnovilo to očekávání federalistické strany, neboť Hohenwart ve vládním prohlášení potvrdil svůj úmysl provést federalizaci Rakouska, třebaže v rámci dualizmu. Prvním krokem vlády mělo být vyrovnání s Čechy a tím uklidnění situace v Předlitavsku, protože Češi na protest proti rakousko-uherskému vyrovnání bojkotovali Říšskou radu a ostatní neněmecké národnosti Předlitavska je v tom hodlaly následovat. Jednání probíhala také s Poláky v Haliči a své požadavky vznesli také Slovinci, Italové v Tyrolsku a Rumuni v Bukovině. Když vláda zveřejnila dohodu s Čechy, která dávala českému zemskému sněmu větší pravomoci, pro vztah Čech k ostatním zemím navrhovala zřídit české ministerstvo a Říšská rada se měla změnit na delegace jednotlivých zemských sněmů, postavili se proti zejména Maďaři, pro které by jakákoli federalizace znamenala konec jejich přednostního postavení, ale také Němci, kteří se obávali o zachování své většiny v Předlitavsku. Císař proto Hohenwarta odvolal a federalistický kurz byl opuštěn. Ve skutečnosti šlo o poslední vážně míněný pokus prosadit federalizaci Rakouska na základě zemí. Ještě koncem 70. let se objevil jeden návrh několika osobností, který vycházel ze samosprávy zemí, ale nedostal se dál než do stádia návrhu.
V dalších letech už federalizmus na zemském základě slábl, protože sílily národnostní rozpory, které zastiňovaly pocit příslušnosti k zemím, a ve stejné míře slábla ochota ke kompromisům. Stále nepravděpodobnější byl federalizmus zemí také s pokračující demokratizací, neboť o něj měla zájem především šlechta, která tak doufala, že si udrží své pozice v jednotlivých zemích, avšak během 2. poloviny 19. století v Rakousku sílily měšťanské složky společnosti, pro něž byla mocenská nadřazenost šlechty nepřijatelná.
S postupnou demokratizací Rakouska během druhé poloviny 19. století zcela logicky souvisel vzrůstající význam národnostní otázky. První polovina století byla charakterizována výraznou převahou šlechty ve veřejném životě a šlechta, zejména ta největší, stála stranou národnostního vývoje. Její věrnost platila především císaři případně monarchii vůbec a potom vlastní rodinné prosperitě a mocenským pozicím ve státě a zemích. Po pádu absolutizmu v roce 1860 však moc šlechty poklesla ve prospěch majetného měšťanstva a až do první světové války se možnost účasti na veřejných záležitostech šířila i do dalších vrstev společnosti. Všechny tyto složky společnosti však na rozdíl od šlechty přijímaly ideu národa (jejímž ignorováním se šlechta ocitala stále více mimo realitu zbytku společnosti) a národnostní otázka tak dříve či později musela sehrát svou roli při úvahách o přestavbě Rakouska. První úvahy tohoto typu se však objevily již v roce 1848, neboť již tehdy byla myšlenka národa dostatečně rozvinutá a tehdy došlo k dočasnému otřesení mocenských pozic šlechty (ne nadarmo se roku 1848 říká „jaro národů“). Na kroměřížském sněmu, který zasedal koncem roku 1848 a začátkem roku 1849, bylo předloženo několik návrhů, které vycházely přednostně z národní otázky a navrhovaly přetvořit Rakousko na tomto základě.
Jeden z takových návrhů předložil český poslanec František Palacký, poté co se s odezvou nesetkal jeho první návrh na vytvoření „skupin“ sestávajících z několika dosavadních zemí. Podle druhého Palackého návrhu se mělo Rakousko rozdělit na národnostní jednotky (opět nazvané „skupiny“) bez ohledu na stávající země a jejich hranice. Měla být například vytvořena německo-rakouská skupina sestávající z alpských zemí a jazykově německých částí Čech, Moravy a Slezska a vedle toho česká skupina z jazykově českých částí Čech, Moravy a Slezska a ze slovenských oblastí Uherska a podobně podle národnostního hlediska měly být vytvořeny i další skupiny, třebaže rozdělení nebylo zcela důsledné, protože jednotlivá etnika neobývala souvislá území (zájmy národnostních enkláv měly být v tomto návrhu uspokojeny zřízením národnostních krajů). Ani s tímto návrhem Palacký neuspěl, protože byl jednak komplikovaný, jednak se proti němu stavěli Maďaři (nechtěli dělení uherské koruny), Češi (stejný důvod – dělení české koruny) a další. Na etnickém principu postavil návrh na nové rozčlenění Rakouska i Chorvat Ognjeslav Ostrozinski. Říše měla spočívat na autonomii sedmi národních skupin, jednu z nich v jeho návrhu tvořili dohromady Češi, Moravané, Slezané a Slováci. Ostrozinski nicméně neobjasnil, jak se navrhovaná autonomie měla odrazit v územním uspořádání a zda měly být zachovány země.
Jiný návrh stavící na národnostním hledisku přednesl slovinský poslanec Matija Kavčič. Týkal se pouze neuherské části monarchie a nebyl ani důsledný, v některých případech vytvářel nové země čistě na etnickém principu (Slovinsko z příslušných částí Štýrska, Kraňska a Přímoří, české Čechy vedle německých Čech), ale Moravu, stejně jako Slezsko nebo Halič ponechával jednotné a samostatné. Kavčičův stejně jako Palackého návrh byl zcela nepřijatelný pro německé liberály, kteří viděli, že v případě jeho uskutečnění by neuherská část říše získala slovanskou většinu. Přesto jeden z německých liberálů, Ludwig Löhner, přednesl podobný návrh jako dva zmínění poslanci (stejně tak pro něj nezískal podporu). Podle něj se neuherská část říše měla rozdělit na pět jednotek, mimo jiné německo-rakouskou a česko-rakouskou, které by stejně jako v případě návrhu Palackého znamenaly rozdělení Moravy podle etnického (jazykového) hlediska.
Koncem 19. století, když v celém Rakousku zesílily národnostní rozpory, oprášili odpůrci dualizmu koncepty Ostrozinského a Palackého z roku 1848 a znovu začali předkládat návrhy na přeměnu Rakouska v duchu národnostní autonomie. Výsadní místo mezi nimi zaujal rumunský právník z uherského Banátu Aurel Popovici. Po několika spisech, ve kterých ozřejmoval své představy národů a jejich práv na autonomii, vydal v roce 1906 knihu „Spojené státy velkého Rakouska“, v níž navrhoval přeměnit Rakousko-Uhersko na federaci patnácti národních států, při jejichž vymezení dbal pouze na etnické a nikoli historické hledisko. V západní části monarchie Popovici navrhoval mimo jiné Německé Rakousko zahrnující alpské země bez jižního Tyrolska, ale zahrnující i německé oblasti jižní Moravy a jižních Čech, Německé Čechy, Německou Moravu, která měla zahrnovat německé oblasti Moravy, severovýchodních Čech a Slezska a Čechy, které měly zahrnovat české oblasti Čech, Moravy a Slezska. Každý z národních států měl mít vlastní vládu, parlament a soudnictví a do jeho kompetencí měly spadat všechny záležitosti, které nebyly přímo vyjmenovány jako pravomoci říše. Popovicův plán pochopitelně vzbudil nelibost Maďarů, Čechů, Němců v Čechách a na Moravě, Poláků a dalších, vzbudil nicméně zájem u následníka trůnu Františka Ferdinanda, který zamýšlel po nástupu na trůn provést změny v uspořádání říše. Jeho přesné záměry jsou však nejasné, protože následník kolísal mezi několika koncepcemi. Existuje však tvrzení, že nakonec se rozhodl pro zachování zemí z důvodu přílišné radikálnosti velkorakouského programu.

Již v roce 1848 se objevil jiný koncept uspořádání Rakouska, který usiloval vyjít zespodu – jednalo se o zřízení samosprávných krajů. Již na kroměřížském sněmu navrhovali poslanci, aby národnostní zájmy v zemích s více národnostmi zabezpečily samosprávné kraje, na něž by byly dotyčné země rozděleny. Proti tomu se však stavěli federalisté, neboť se (oprávněně) obávali, že zemím (jejichž existence zřízením krajů neměla být dotčena) zůstanou jen velmi malé pravomoci. Myšlenku krajů převzala i Stadionova ústava z roku 1849 a na kraje dokonce přesunula těžiště samosprávy ze zemí, přesně jak se federalističtí poslanci kroměřížského sněmu obávali; ústava však nevstoupila v platnost a na zřízení samosprávných krajů nedošlo. K oživení diskuse o vytvoření samosprávných krajů došlo na přelomu 19. a 20. století jako prostředku dosažení národnostního smíru. V roce 1911 byla utvořena komise pro správní reformu z řad významných politiků a právníků a ta se vyslovila pro vytvoření krajů s krajskými zastupitelstvy na národnostním principu v Čechách a Haliči (avšak koncept měl být posléze rozšířen na další země), nicméně tento koncept se neuskutečnil; o zřízení samosprávných krajů se potom uvažovalo ještě v průběhu první světové války, zejména v Čechách. Všechny úvahy, které na téma samosprávných krajů vznikly, respektovaly existenci zemí a nechtěly je nahradit kraji, ale při prosazení krajů by došlo k zmenšení jejich (už tak nevelkých) pravomocí na úkor nižších článků správy.
Svébytný návrh na přeměnu Rakouska ve spolkový stát přednesli dva významní představitelé rakouské sociálně demokratické strany Karl Renner a Otto Bauer v roce 1899 na sjezdu v Brně, Karl Renner jej pak ještě v dalších letech upravoval. Renner věřil, že země jsou příliš velké na samosprávu, kromě toho je považoval za přežitek stavovského zřízení. Jako nejvhodnější základní článek samosprávy viděl kraj, nižšími články samosprávy pak měly být okresy a obce. Kraje měly být vytvořeny pokud možno tak, aby byly národnostně jednolité, a nad nimi mělo stát osm gubernií pojmenovaných podle svého sídelního města (návrh se týkal jen Předlitavska), které měly nahradit stávající země – jednou z těchto gubernií („brněnská“) měla být Morava se Slezskem – a na které měly přejít pravomoci dosavadních zemských sněmů, zejména v oblasti hospodářské. Guberniím pak měly být nadřazeny čtyři dílčí státy sdružující vždy dvě gubernie a mající společnou vládu; moravskoslezská gubernie měla být spojena s českou a obě podřízeny vládě v Praze. Toto územní uspořádání mělo být doplněno národními radami, jakýmisi parlamenty pro daný národ, jejichž působnost by překračovala hranice dílčích států a gubernií a které měly mít v kompetenci péči o danou národní kulturu, zřizovat kulturní organizace, školy a podobně.
Žádný ze jmenovaných návrhů nebo pokusů o federalizaci Rakouska(-Uherska) se před 1. světovou válkou neuskutečnil, zato se během války ještě vystupňovaly národnostní rozpory, neboť moc ve státě uchvátily nedemokratické síly, které zamýšlely přeměnit Rakousko v německý stát. Nové naděje na změnu politických poměrů a přeměnu státního uspořádání Rakouska znamenal nástup císaře Karla I., čím se vracím k jeho manifestu z říjnu 1918, jenž byl zmíněn v úvodu. Protože vydání manifestu předcházelo více než šedesát let úvah na nové uspořádání Rakouska, je pochopitelné, že se v něm předchozí diskuse nějakým způsobem odrazily. Slova o tom, že „každý národní kmen na svém sídelním území vytvoří vlastní státní společenství“, a o tom, že nová říše bude založena na sebeurčení národů, nasvědčují tomu, že manifest odráží ty návrhy, které požadovaly vytvoření etnických územních celků nerespektujících hranice dosavadních zemí. Pro Moravu by to s největší pravděpodobností znamenalo rozdělení na německou a slovanskou (českou) část, přičemž ta druhá by se připojila k Čechám. Na druhou stranu je otázka, zda by se plán navržený v císařově manifestu opravdu uskutečnil, pokud by Rakousko-Uhersko na konci války nezaniklo.
Císař totiž nebyl všemocný a musel respektovat rozvržení politických sil, které zrovna existovalo. Karel I. navíc na trůn nastoupil jako mladý a nezkušený a zdaleka neměl takovou autoritu jako jeho předchůdce. Zpočátku sice stál pod vlivem osob, které tvořily užší kruh kolem zavražděného následníka trůnu, a odmítl také přísahat na stávající rakouskou ústavu, takže se mohlo zdát, že je nakloněný reformám, poté se však nechal korunovat na uherského krále a přísahal na uherskou ústavu, což mu podvázalo ruce, neboť dalekosáhlejší reformy uspořádání říše by musely znamenat konec dualizmu, který si kromě Maďarů a Němců přáli všichni, ale to nebylo slučitelné s uherskou ústavou. Císař navíc jmenoval takovou vládu, která prováděla politiku nadvlády Němců v Předlitavsku a odmítala požadavky neněmeckých, zejména slovanských národů, což muselo vzbuzovat pochybnosti o císařově představě o uspořádání monarchie. Svou roli nicméně jistě sehrála neústupnost německých a maďarských politiků, kteří odmítali jakékoli federalizační plány a změnu dosavadního uspořádání, a také vliv centralisticky a německy smýšlející armády, která během války velmi posílila. Císařův slib národních států v rámci Rakouska formulovaný v Národním manifestu tedy šel zcela proti názorům nejmocnějších politických sil v říši a odtud pramení pochybnosti o možnosti jej skutečně zrealizovat.
Otázku, jak by se Moravy dotkla federalizace Rakouska v případě, že by Rakousko nezaniklo a federalizace se uskutečnila, není jednoduché odpovědět. Z hlediska Moravy by jistě byla nejlepší federalizace na základě zemí, avšak tento koncept postupně slábl ve prospěch konceptů založených na národnostním základě, přidat k tomu musíme i to, že po zveřejnění čtrnácti článků prezidenta USA Woodrowa Wilsona v lednu 1918 došlo ke zradikalizování požadavků neněmeckých a nemaďarských národů. Tento vývoj nahrával spíš rozdělení země na německou a českou část. Nesmíme však zapomínat ani na odpor německých a maďarských politiků k jakýmkoli změnám, byť musíme vzít v úvahu, že Rakousko by po válce stálo na straně poražených a zastánci předválečného uspořádání by tak byli oslabeni. Jejich oslabení však neznamená, že by se proto zmenšilo jejich odhodlání zabránit požadavkům ostatních národů na vzestup jejich vlivu na státní úrovni. Nakonec tedy není vyloučeno, že země by zůstaly zachovány a národní požadavky byly řešeny buď jejich rozdělením podle moravského vzoru (vyrovnání z roku 1905, které odstartovalo slábnutí společného zemského povědomí) nebo nějakými národními svazy podle Rennerova návrhu, což by v každém případě vedlo k oslabení významu moravské země jako celku a přesunu těžiště samosprávy na jiné orgány.
Při zvažování otázky možné budoucnosti moravské země je nutné také vzít v potaz specifickou situaci danou požadavky tehdejší české politiky. Ta byla celé 19. století ovládána jednou myšlenkou – českým státním právem; vždy, když Češi požadovali nějaké změny v uspořádání Rakouska, oháněli se českým státním právem. Bylo to v podstatě dovolávání se starých výsad českého království a na jejich základě Češi požadovali spojení tří zemí České koruny do jednoho českého státu, který by byl jen volně spojen se zbytkem Rakouska. Protože dotyčný český stát měl sestávat z Čech, Moravy a Slezska v jejich historických hranicích bez ohledu na etnické poměry, bránili se Češi jakékoli myšlence rozdělení Čech (či zbývajících dvou zemí) podle etnické zásady. Němci z Čech, Moravy a zejména Slezska naproti tomu české státní právo odmítali, neboť by v tak vytvořeném českém státě byli menšinou, a z toho důvodu lpěli na centralizovaném Rakousku, v němž měli převahu. Oba koncepty byly pochopitelně neslučitelné, ale pokud by obě strany byly přístupny kompromisu (což nebyly), Morava by pravděpodobně skončila rozdělením a připojením české části k Čechám, podobně jak navrhoval Aurel Popovici. Předpokládejme nicméně na chvíli, že by Češi svou představu státního práva uskutečnili v rámci Rakouska v plné šíři (což by se neobešlo bez bojů blízkých občanské válce, jak ostatně skutečně ukázal podzim roku 1918), a položme si otázku, jaký by byl osud Moravy v takovém případě. Jestliže se české státní právo dovolávalo historického postavení Čech respektive České koruny z doby před vznikem centralizovaného Rakouska ve druhé polovině 18. století, nemuselo to nutně pro postavení Moravy znamenat nic moc hrozného, protože Morava s Čechami nikdy netvořila jeden centralizovaný celek. Nicméně téměř vzápětí poté, co se v roce 1918 české státní právo uskutečnilo přesně tak, jak si to Češi celé 19. století představovali, dostaly volný průchod centralizační tendence, které chtěly dosáhnout naprostého splynutí tří sloučených zemí a tím jejich zániku. Na základě toho se lze domnívat, že po určité době by k témuž došlo, i kdyby bylo české státní právo realizováno v rámci Rakouska. Lze si totiž položit otázku, proč by Češi usilovali o stát s centrálním sněmem, kdyby onen sněm měl mít slabší postavení než sněmy tří zemí; jistě by zazníval argument, že jednotný národ potřebuje jednotné zákony. Lze na to pohlížet ještě z jiného hlediska. Ještě dnes se při popisu dějin 19. století lze setkat s kopírováním tehdejší české argumentace, podle níž bylo politováníhodné, že v rámci centralizovaného Rakouska zanikl český stát jakožto celek a jeho tři země byly spravovány jako tři oddělené provincie. Čeští politici pod označením českého státního práva požadovali obnovení takového českého státu, jehož nejvýznamnějším rysem bylo, že měl společného panovníka, a dále požadovali pro takový obnovený stát vrácení určité (velké) části samosprávných pravomocí, o které přišel v procesu rakouské centralizace. Avšak jestliže uvážíme, že tři země České koruny měly společného panovníka tak jako tak, i když žádný český stát v rámci Rakouska neexistoval, zřízením českého státu v rámci Rakouska by se na tomto vůbec nic nezměnilo, jedině s tou výjimkou, že by se konala korunovace v Praze – z tohoto hlediska by tedy zřízení českého státu v rámci Rakouska byla pouhá formalita psychologického významu (kterou by nicméně i tak Češi přivítali s jásotem). Druhá věc však je, kam by šly pravomoci, které by se na český stát zpět z centralizovaného Rakouska přesunuly; pokud zemským sněmům (které je měly před rakouskou centralizací!), zase by to nic moc neměnilo na existujícím stavu a český stát by tak pořád zůstával jen formalitou, slupkou, která by jen formálně obalovala tři země, z nichž by se skládal. A protože nejspíš čeští politici neusilovali jen o formální český stát, je právě proto pravděpodobné, že by chtěli řadu těch pravomocí dát právě společnému sněmu tří zemí, čímž by vznikly centralizační tendence (z hlediska Moravy by tedy rakouský centralizmus byl nahrazen českým centralizmem).
Jak z předchozího textu vysvítá, diskuse nad změnou vnitřního uspořádání Rakouska probíhaly nejpozději od roku 1848 až do jeho konce. Neustále zaznívaly požadavky na odstranění centralizmu, souběžně nicméně také probíhal vzestup důležitosti národnostní otázky, jež se nakonec stala hlavní osou vnitřní rakouské politiky. Příslušnost k národu zastínila pocit příslušnosti k zemi a návrhy na federalizaci Rakouska ze závěrečných desetiletích existence říše se snažily zohlednit právě požadavky jednotlivých národů. Závěrem tedy lze říct, že pokud by Rakousko přežilo první světovou válku a došlo k odstranění jeho centralistického uspořádání, možnost, že by Morava zůstala zachována ve svých původních hranicích a zároveň došlo k výraznému zvýšení jejích samosprávných pravomocí, byla z těch, které tehdy připadaly v úvahu, nejméně pravděpodobná. Nostalgické úvahy, že z hlediska samosprávy celistvé Moravy byla škoda, že Rakousko zaniklo, nejsou příliš oprávněné, neboť moravská samospráva neměla v atmosféře národních rozporů počátku 20. století nadějné vyhlídky do budoucna. Morava se prostě v té době dostala mezi dva mlýnské kameny českého a německého nacionalizmu a každý jednotlivě a tím spíš oba dohromady vážně ohrožovaly samotnou existenci celistvé moravské země a události 20. století to názorně potvrdily.

Advertisement