Ještě k regionalizaci ČR

Další pokus o přirozenou regionalizaci ČR

Před dvěma roky jsem věnoval článek Je Morava svébytný region? několika pracím regionálních geografů, kteří se zabývali zjišťováním přirozené regionalizace České republiky bez ohledu na aktuální územní členění. Nyní se k tomuto tématu vracím, protože jsem narazil na další práci věnovanou tomuto tématu.
V roce 2010 uveřejnili v časopise Geografie (2/115) dva autoři (Marián Halás, Pavel Klapka) článek s názvem Regionalizace Česka z hlediska prostorových interakcí. Vyšli z výzkumů Američana Williama Reillyho, který mezi dvěma světovými válkami na základě výzkumů v Texasu formuloval takzvaný zákon maloobchodní gravitace týkající se spádovostí konkurenčních nákupních středisek z hlediska jejich přitažlivosti pro obyvatele odlehlých sídel. Ve zmíněném článku se oba autoři snažili ukázat, že Reillyho model je vhodný i na hodnocení geografické organizace území České republiky a vhodnosti administrativního členění. Protože Reillyho model původně určoval spádové oblasti středisek obchodní sítě, platí totéž i o jeho aplikaci na členění území České republiky; je tedy třeba mít na paměti, že v následujícím popisu půjde o vymezení oblastí spádovosti vybraných sídel (měst).
První krok, který autoři museli učinit, byl výběr měst, jejichž spádové oblasti hodlali vymezovat. Nejprve vybrali všechna města větší než 25 000 obyvatel, v další fázi z nich vytřídili ta s hierarchicky vyšším významem, která jsou schopna vytvořit regiony na vyšší než mikroregionální úrovni – výsledkem byla síť dvanácti měst shodujících se se současnými krajskými městy s výjimkou Jihlavy, přičemž autoři konstatovali shodu s výběrem středisek mezoregionů v práci Martina Hampla z roku 2005 (pátá mapka a její popis v článku Je Morava svébytný region?).
Ve druhém kroku byla aplikována geometrická verze Reillyho modelu, která spočívá v prostém narýsování kružnic kolem vybraných dvanácti měst, jelikož se v tomto kroku zanedbává reliéf krajiny a skutečný průběh dopravní sítě. V dalším kroku takto jednoduše vymezená spádová území autoři upravili podle dvou kritérií – jednak podle vzdáleností v silniční síti, jednak podle obvodů obcí s rozšířenou působností (v tomto se odlišili od postupu Martina Hampla, který pracoval s úrovní jednotlivých obcí). Výsledek autoři nazvali „regionální členění založené na modelování přirozených interakcí“ (pořád se však jedná o vymezení spádovosti vybraných měst) a jeho výsledek zachycuje následující mapa:

Toto rozčlenění se v některých rysech shoduje s tím, které představil Martin Hampl v roce 2005 (opět odkazuju na příslušnou mapu ve starším příspěvku): vliv Brna sahá na severu až na Svitavsko a Moravskotřebovsko, respektive v tomto případě dokonce ještě dále na sever na Ústeckoorlicko, naproti tomu Jihlavsko s Dačickem spadá do spádové oblasti Prahy; spádovost ostatních tří moravských měst je v obou modelech velmi podobná, nejpodstatnějším rozdílem je zde příslušnost Jesenicka do sféry spádovosti Ostravy.
V dalším kroku autoři článku na toto rozčlenění uplatnili zásadu prostorové spravedlnosti, což konkrétně znamená, aby nejodlehlejší obce z obvodů obcí s rozšířenou působností zahrnutých do spádové oblasti příslušného města měly do centra stejně daleko. V tomto kroku autoři do sítě středisek přidali i Jihlavu se zdůvodněním, že se tím chtějí přiblížit současnému územnímu uspořádání a že Jihlava leží v „problematické“ oblasti, kde chybí regionální centrum. Další změnou (která ovlivnila matematické výpočty, jež tady nebudu popisovat) bylo, že při konstruování sfér spádovosti byla působnost určitých měst zvětšena, jestliže se nacházejí v aglomeraci dalších sídel větších než 50 000 obyvatel (na Moravě se to týká Ostravy, ale v mapě se to nijak neprojevilo). Výsledek ukazuje následující mapka:

Halás a Klapka navrhli toto členění jako nové územně správní členění České republiky, ale v posledním kroku ještě provedli některé úpravy, dané určitými konkrétními důvody – na Moravě přeřadili obvod Bruntál k ostravskému celku z důvodu krajinných (hlavní hřeben Jeseníků jej odděluje od olomouckého celku), obvod Lanškroun oddělili od brněnského a připojili k pardubickému celku z důvodu zohlednění spádovosti na železniční síti, kterou jinak ve svém modelu nezohledňovali.
Ve výsledku tedy Halás a Klapka navrhli upravit území současných krajů tak, jak ukazuje následující mapa, ve které jsem barevně znázornil současné kraje, černými čarami pak nový návrh podle autorů článku.

Jak je z mapy vidět, výhodou navrhovaných změn by bylo, že Svitavsko a Moravskotřebovsko by připadly k moravským krajům (brněnskému a olomouckému) a také Dačicko by přešlo od Českých Budějovic k moravské Jihlavě. Právě na jihlavském kraji však lze pozorovat i jistou nevýhodu – tento kraj by na svém východním okraji přišel o výrazně větší moravské území než by na západě přišel o území české a tak by, i přes zisk moravského Dačicka, došlo k určitému zesílení české složky tohoto kraje. Z mapy je také vidět, že oproti dnešku by došlo ke zvětšení územích rozdílů mezi kraji, ale podle autorů článku je to v pořádku, víc by tak prý byla zdůrazněna skutečná spádovost krajských měst, zatímco současné vymezení krajů je podle nich příliš nivelizující.
Podstatná je na celé této práci nicméně ještě jedna věc – stejně jako v práci Martina Hampla z roku 2005 se zde vůbec neuvažuje o tom, že by mezoregionální střediska na Moravě (Brno, Zlín, Olomouc, Ostrava) dohromady vytvářely nadřazený moravský celek vyšší úrovně, jak o tom psal ve svých pracích stejného zaměření René Wokoun a ve svých starších pracích i Martin Hampl. Ovšem v tomto případě aplikace Reillyho modelu vymezení územní spádovosti sídel vyšší úrovně je to metodologicky pochopitelné. Přesto uvedený článek z časopisu Geografie názorně ukazuje, že regionální geografové uvažují o České republice jako o jednolitém státě a při vypracovávání regionálního členění vůbec neberou v potaz Moravu jako jeden celek. Je samozřejmě krajně nepravděpodobné, že by politici provedli úpravu hranic současných krajů podle návrhu Mariána Haláse a Pavla Klapky, je však jisté, že kdyby se někdy geografům přece jen rozhodli naslouchat (což se vyloučit nedá), o Moravě by od nich stejně nic neuslyšeli. Přinejmenším to z toho vyplývá, že nelze spoléhat, že čeští politici někdy v budoucnu pochopí, že Morava musí tvořit v rámci České republiky územní celek, když ani geografové takto neuvažují (třebaže mezi nimi jsou výjimky, jak jsem zmínil). Nechci říct, že si geografové skutečnost ideologicky upravují (vždy totiž záleží na zvolené metodě), jako spíš to, že existence sjednocené Moravy je záležitost v první řadě politická, nikoli vědecká a na její prosazení nelze rezignovat jen proto, že geografové dojdou k závěru, že vazby mezi jednotlivými moravskými regiony vyšší úrovně nejsou dost silné, aby se dalo mluvit o sjednocujícím moravském nad-regionu (což zrovna není případ tohoto článku, jeho autoři se tímto vůbec nezabývali).

Advertisement