Moravané v časném středověku

Dva historické články ke středověkým dějinám s aktuálním přesahem k dnešku

Tento příspěvek bude možná patřit k těm čtenářsky méně atraktivním, protože se jednak zabývá vzdálenou, nejméně sedm století starou minulostí, jednak je nabit velkým množstvím informací a vyžaduje velké soustředění. Přesto se domnívám, že má i pro širší veřejnost svou cenu, protože si z něj lze vzít ponaučení pro dnešek a to je koneckonců jeden z hlavních smyslů historie.
Obsahem tohoto příspěvku jsou texty historika Josefa Žemličky, oba zveřejněné v Českém časopise historickém. První článek nesl název „“Moravané“ v časném středověku“ a je z roku 1992, druhý je o dvacet let mladší (2010) a jmenuje se „K ústrojí přemyslovského státu. Čechy a Morava jako země, království, markrabství“. První článek je zde přepsán celý, z druhého jen ta část, která se týká Moravy (doplnil jsem jen některé překlady z latiny, pokud nebyly v textu přeloženy, a vynechal poznámky pod čarou, odkazující vesměs na další literaturu, což by asi málokoho zaujalo). A jaké je v nich ponaučení pro dnešek? Svou cenu mají už samotné historické informace (např. situace ve 12. století je určitou paralelou k dnešku), neboť při propagaci moravské svébytnosti se nepoužívají historické argumenty vždy tak, jak by měly. Jako hlavní podnět obou článků pro dnešek nicméně vidím v poznání, že Morava nemůže být bez Moravanů. Jinými slovy, má-li být Morava svébytným celkem politickým a nikoli pouhým zeměpisným pojmem, musí být i svébytným celkem společenským. Jako si odporující proto vnímám názory určitých lidí (např. i významných historiků), kteří na jedné straně odmítavě hledí na snahy z obyvatel Moravy vytvářet zvláštní společenství do té či oné míry oddělené z české národní pospolitosti, na druhé straně si veřejně stěžují, že český stát v současnosti ignoruje tisíciletou tradici „osvědčeného“ zemského zřízení. Ale posuďte sami, jak to bylo v minulosti a nakolik se tehdejší minulost podobá dnešku.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

„MORAVANÉ“ V ČASNÉM STŘEDOVĚKU
JOSEF ŽEMLIČKA
ČCH 1/1992

Nepokoj zavládl v českém táboře, když na výpravě proti Polákům byl 21. září 1109 náhle, při cestě z porady od krále Jindřicha V., zabit kníže Svatopluk (1107-1109), předtím spoluvládce v moravském Olomoucku. Kosmův text, přeložený do moderní češtiny Karlem Hrdinou, dále vypovídá: „Ráno pak přišel král, aby truchlil nad svým kmotřencem, a v přítomnosti všech Čechů svolil, aby si z knížecích synů vyvolili za knížete, kteréhokoli by chtěli. Tu Vacek, jak tam stál pln smutku, prosil se slzami v očích, aby jim Otu, bratra zabitého knížete, určil za knížete. Král ho ihned potvrdil a nemoudrý lid po táboře třikrát volal Kyrieleison. A bez meškání, ač jen málo mužů o tom vědělo, Dětříšek, syn Buzův, jel rychle na voze a čtvrtého dne na úsvitě přivedl do Prahy Otu, jejž Vacek a všichni Moravané usilovali povznésti na výsost knížecí stolice. Protože se však pokoušeli učiniti to bez souhlasu Čechů a biskupa, zklamali se ve své opovážlivosti.“
Nepomohla totiž volba v táboře, nepomohla okamžitá konfirmace ze strany římského krále. V dalším kole, tentokrát na „pravém“ místě (Praha) a ve „správném“ shromáždění, se „Čechové“ rozpomenuli na své přísahy a knížetem zvolili Vladislava I., jak bylo dříve dohodnuto.
Právní aspekty dvojí volby nás však nezajímají. Pročítání Kosmovy pasáže totiž odhalí logický zkrat, který celou záležitost zamlžuje: nejprve se praví, že ještě v táboře měli o budoucím knížeti rozhodovat „všichni Čechové“, poté jsou však zastánci Otovy kandidatury ztotožněni s „Vackem a všemi Moravany“. S nimi ovšem nesouhlasili (a to již v Praze) „Čechové a biskup“…
Kdo byli tito „Čechové“, víme vcelku spolehlivě. Náleželi sem všichni „svobodni“ mužové, ať prostí nebo privilegovaní, kteří podléhali přímo knížeti a jeho úředníkům. Vedle sedláků-dědiců a jim příbuzných kategorií rolnického obyvatelstva sem patřila zejména řídící elita přemyslovského státu: „nobiles“, „primates“, „proceres“, „maiores natu“ apod., zastávající i lukrativní hradské či dvorské hodnosti a beneficia. Jelikož tito „urození“ tvořili vojenskou i sociální oporu dynastie, začal se pojem „Čechové“ vztahovat především k nim. S „Čechy“ splývala i podstatná část řeholního a světského kléru. Všechny stmelovala existenční solidarita se státem, jehož nejvyšším pánem byl svatý a věčný kníže Václav, postupující vládu nad svojí čeledí některému z potomků legendárního Přemysla Oráče. Vznikal český politický národ. Reprezentace tohoto národa se s postupujícím 12. stoletím zužovala na „Čechy“ lepší a přednější. Mimo jiné se to projevovalo i v účasti na volbách pražských knížat: třebaže původně bývaly záležitostí „všeho lidu“ nebo „všech Čechů“, praktické rozhodování zůstávalo v okruhu znenáhla stmelované zemské aristokracie. S oslabováním časně středověkého výkonu státní moci a s nástupem „pozemkové“ šlechty začalo i radikálnější krystalizování pojmu „terra“, které ohlašovalo tendence k dělbě vládní autority. Namísto přežívajících „Čechů“ se v průběhu 13. století formovala obec zeměnínů, vybavená již pozemkově vrchnostenskými právy nové kvality.
„Čechové“ (Bohemi) v Kosmově podání mívali ovšem i jiné rysy: učený děkan pražské kapituly o nich někdy hovoří jako o populaci „kmene“ Čechů (v kontrastu k Lučanům) nebo o etnicky jednotném obyvatelstvu Čech (podobně jako Němci, Poláci, Uhři aj.), jež se společně projevovalo hlavně na válečných výpravách. Nicméně v podobě dosti volného, pro současníky však asi zřetelného státně sociálního společenství „Čechové“ v pramenech 12. století vcelku dominují. Platí to nejen o kronikách a letopisech, samozřejmě mimo líčení válečných událostí, kde se pod „Čechy“ jednoduše skrývají čeští bojovníci (výrazně zejména u Vincencia), ale později též o údajích z listin. S blížícím se závěrem doby knížecí bývá jejich obsah stvrzován právě „omnibus Boemis collaudantibus“ (moje pozn.: se schválením všech Čechů), „in communi colloquio Bohemorum“ (moje pozn.: na obecném shromáždění Čechů), „coram multis Boemis“ (moje pozn.: před všemi Čechy) a v dalších variantách.
Mohlo by se zdát, že příbuznými atributy se vyznačovali i „Moravané“, zvláště když Kosmova relace k roku 1109 o nich hovoří v souvislosti s volbou pražského knížete. Další úvahy však komplikuje zjištění, že překlad K. Hrdiny není přesný, neboť v originále se nehovoří přímo o „Moravanech“, nýbrž o „universi, qui erant de Moravia“ (moje pozn.: všichni, kteří byli z Moravy). Ale kam zařadit tyto účastníky Svatoplukovy výpravy, kteří „byli z Moravy“, činili si také práva k pozdvihování českých (pražských) knížat, při jejich bližší charakteristice zvolil však Kosmas raději složitější opis, než aby je určil přímo?

***

S podobnou mlhavostí jako k roku 1109 se totiž Kosmas vyjadřuje i v dalších popisech těch, kdož na časně středověké Moravě patřili k „přednějším“. Zatímco „Bohemi“ hojně prolínají bohatým dějem jeho kroniky, jejich logický protějšek – „Moravi“ nebo „Moravienses“ — zůstávají v pozadí. Morava tu často vystupuje jako politický nebo geografický celek, ale „Moravany“ tu postrádáme. Když Spytihněv II. (1055-1061) měl po svém nastolení vyjet nově upravit „Moravie regnum“ (moje pozn.: moravskou zemi; v obou Žemličkových článcích je slovo regnum víckrát použito ve shodě se středověkým zvykem, kdy ovšem neoznačovalo jen království, ale obecněji to, co je ovládáno, tedy dejme tomu panství), poslal „ad primates illius terre“ (moje pozn.: předákům té země) list, v němž je zval, aby mu vyjeli naproti k Chrudimi. Ve válce s rakouským markrabětem, s nímž se v roce 1082 utkali kníže Vratislav i moravští údělníci Konrád a Ota, opět z Kosmova schématu Moravané mizí: „Venerat dux Wratizlaus cum Boemiis simul et Teutonicis, qui erant presulis Ratisponensis; ast alia de parte Otto et Conradus adiungunt se cum suis omnibus qui sunt in tota Moravia militibus“ (moje pozn.: Přišel kníže Vratislav s Čechy a Němci, kteří byli řezenského biskupa; z druhé strany se pak připojí Oto a Konrád se všemi svými bojovníky, kolik jich je na celé Moravě). A dále se mluví jen o Češích i za okolností, při nichž zasahovali Konrád s Otou, takže „Moravané“ se tu neobjeví ani jako válečný lid. Když Svatopluk, tehdy spoluvládce v Olomouci, v roce 1105 vpadl do Čech, měl tak učinit „cum suo comitatu“ (moje pozn.: se svým doprovodem). Žádné zmínky o „Moravanech“, byť v jiné analogické situaci by asi Kosmas nezapomněl uvést přímo „Čechy“.
„Moravany“ tak Kosmas jednoduše nevnímá. Chce-li hovořit o zdejších předácích nebo bojovnících (obojí velmi často splývá), vypomáhá si obratem „de Moravia“ (moje pozn.: z Moravy) a podobně. O „Moravanech“ nemluví ani v souvislostech etnických, ačkoliv „Teutonici“ (moje pozn.: Němci), „Saxones“ (moje pozn.: Sasové), „Poloni“ (moje pozn.: Poláci) či „Ungari“ (moje pozn.: Uhři) jsou pro něho běžní. Ostatně ani jiné domácí prameny téměř do poloviny 12. století v tomto ohledu Kosmovi neprotiřečí, i když absence plnohodnotného vyprávěcího protějšku váhu takového konstatování poněkud snižuje a listinný materiál bývá ještě řídký. Pokud se „Moravi“ nebo „Moravienses“ objeví v českých nebo polských pramenech, bývá to souhrnné označení vojska z Moravy. Jinak „Moravany“ – na rozdíl od „Čechů“ – dlouho neznáme. Rakouské prameny „Moravany“ dokonce zcela opomíjejí. Pokud hovoří o Moravě a jejích obyvatelích (hlavně bojovnících), zahrnují je obvykle mezi „Čechy“. Brněnský kníže Konrád je tak k roku 1082 charakterizován jako „dux Boemorum“ (moje pozn.: kníže Čechů), moravský Podivín se kolem poloviny 12. století líčí jako „urbs Boemorum“ nebo „munitissimum Boemiae oppidum“ (moje pozn.: hrad Čechů a velmi opevněné české hradiště), Brněnsko a Olomoucko měly podle zprávy k roku 1178 patřit „terminos Bohemorum“ (moje pozn.: (k) hranicím Čechů). Ale to již souvisí s otázkou zvláštního poměru Čech a Moravy v jednotném státě Přemyslovců, vnímanou citlivě nejen domácím prostředím, ale též cizinou.
Teprve hluboko ve 12. století dochází i v našich pramenech ke zlomu a „Moravienses“ nebo „Moravi“ se už jako protějšek soudobých „Čechů“ (rozuměno v kategorii státně sociální) zapojují do politického dění. Čím tento posun, který jistě neměl jen formální příčiny, vyložit?

***

Klíčem k objasnění se zdá být rozbor Kosmova údaje o zásahu Spytihněva II. proti velmožům z Moravy. Vcelku se nepochybuje, že hněv knížete postihl reprezentaci moravské aristokracie, toliko v motivaci panují jisté odstíny. Převládl názor, že Spytihněv tím chtěl poškodit své mladší bratry a dosáhnout na Moravě, po vzoru otcově, samovlády. Tedy jednoznačně formulováno, že hleděl „zachovat jednotu českého státu“. Výjimečně v tom bývá spatřován i možný pokus organizované opozice moravských předáků. Po krátkém intermezzu získal Vratislav asi v roce 1059 svůj olomoucký úděl nazpět. Po svém nástupu na knížecí stolec v Praze postoupil oba díly Moravy, západní i východní, svým mladším bratrům.
Jinak pohlíží na Spytihněvův zásah Lubomír E. Havlík. Podle něho kníže zcela záměrně likvidoval moravské „primates“ (moje pozn.: předáky) a jejich vyvlastněním se zmocnil rozlehlého pozemkového jmění, kterým poté mohli Přemyslovci volně disponovat. Na otázku, kdo zajatí „primates“ byli, odpovídá: moravští přívrženci Oldřicha a poté stoupenci Břetislava, pověření správou zdejších „civitates“ (moje pozn.: hrady, hradiště). Mezi nimi se podle L. E. Havlíka mohli nacházet i někteří velmoži z původního (tedy českého) Břetislavova okolí. Nová aristokracie, která se po roce 1055 na Moravě ve službách Přemyslovců usazovala, měla být už naprostou většinou původem z Čech. Teprve později začíná vystupovat jako „Moravienses“.

***

Událostem v „polích u Hrutova“, kde měl Spytihněv neposlušné velmože z Moravy zajmout, ovšem předcházela téměř čtyřicetiletá snaha o těsné začlenění Moravy pod vládu Přemyslovců. Co přesně se odehrálo v 10. století, nevíme. V časech dynamické expanze českých Boleslavů se Morava spíše dostala pod nadvládu Čech, než že by si zachovala prvky svébytné státní organizace. Změnu každopádně přinesl vojenský zásah Boleslava Chrabrého na samém počátku 11. století (1003). Morava se téměř na dvě desetiletí ocitla pod vládou Poláků. Teprve Oldřich ji na Boleslavovi dobyl zpět a natrvalo ji včlenil do českého státu. Barbara Krzemienska dokázala, že se tak stalo nejspíše v roce 1019 nebo případně 1020. S poukazem na vojenské akce Moravanů v zájmu Boleslava Chrabrého, a to i proti Čechům nedlouho před rokem 1019, se kloní k názoru, že spolupráce moravských předáků s polským knížetem byla staršího data. Zdůraznila násilný ráz Oldřichova záboru, při němž došlo k obsazení důležitých moravských hradů a k likvidaci zdejších polských garnizon.
Sice neslyšíme, že by samotní Moravané kladli Čechům odpor, a rovněž Chrabrého posádky v moravských hradech nesvědčily o přílišné důvěře Poláků v trvalejší loajalitu moravských spojenců, na druhé straně však nevíme ani o případné moravské podpoře Oldřichova vojska. Morava byla jednoduše dobyta se všemi následky pro vítěze i poražené. Hned od počátku zde došlo k ustavení zvláštní správy, kterou Oldřich svěřil Břetislavovi, což samo o sobě vypovídá o zájmu Přemyslovců na dlouhodobém politickém řešení.
První kroky, jak ostatně Kosmas vypovídá, směřovaly k obsazení moravských „civitates“ bojovníky Přemyslovců. O těchto hradech nevíme nic bližšího, než že v nich předtím sídlili Poláci. Není jasný jejich vztah k Velké Moravě, objasnit zbývá i podíl 10. století na vytváření jejich sítě, přičemž se zřetelně rýsuje rozdíl mezi severní a jižní Moravou. Zdá se, že Poláci někde přistupovali i k budování vlastních hradišť. Jestliže od poloviny 10. století ovládli Moravu skutečně čeští Boleslavové, po nich Boleslav Chrabrý a zase Čechové, tak právě hrady jim všem musely sloužit jako přirozená vojenská základna. Vždyť v podmínkách tehdejšího válečnictví bývala i větší území kontrolována nikoliv plošně, ale bodově, tj. z opevněných středisek.
Jako dobyté území připadla Morava hned v roce 1019 (1020) Přemyslovcům. Co jim v Čechách trvalo téměř století, mohli na Moravě uskutečňovat vzápětí: zmocnit se vrchního vlastnictví nad půdou i lidmi, sevřít je kleštěmi urychleně budované nové správy (snad mohla částečně navazovat na relikty boleslavovské administrativy z druhé poloviny 10. století) a dary i výsluhami uspokojovat nejen lačné „Čechy“, ochotné exponovat se v tvrdších moravských podmínkách, ale též církevní instituce. Že takový kurs Přemyslovci nastoupili (jistě i pod tlakem družiny) okamžitě po anexi Moravy a ne teprve za Spytihněva II., může svědčit obdarování staroboleslavské kapituly důchody a statky na Moravě i přičlenění celly v Rajhradě k benediktinskému Břevnovu, to vše ještě před rokem 1055. Teprve v roce 1078 založil olomoucký údělník Ota I. první samostatnou klášterní fundaci v moravském prostředí: Hradiště u Olomouce.
S tím blízce souvisí i otázka moravského velmožstva. Historické zprávy z 10. století o něm mlčí. Rovněž archeologické nálezy nejsou výmluvné, nicméně z jistých politických souvislostí (Morava stále chápána jako celek, Moravané spojenci Boleslava Chrabrého) a z rysů církevní organizace asi netřeba pochybovat, že jakási vrstva předáků zde neustále působila. Její případná kontinuita z velkomoravského období zůstává ovšem v poloze hypotézy. Lákavé se zdají být úvahy, jež kladou otřesení role původních moravských velmožů, ať již sahali do 9. nebo byli produktem až „temného“ 10. století, právě do souvislosti s odzbrojením a zajetím tří set „primates“ Spytihněvem II. Avšak uvidíme, že tato událost se autochtonních etnických Moravanů vlastně netýká. Odumření a faktická likvidace se odehrály v tichu a bez pozornosti kronik či letopisů…
Poté, co v roce 1019 (1020) ovládla všechna důležitější centra na Moravě přemyslovská družina, vyvstala potřeba efektivního uspořádání správy. Vždyť teprve důsledné vymáhání daní, pokut, důchodů či služeb mohlo dobytí Moravy řádně zhodnotit. V Čechách vznikala přemyslovská administrativní střediska v blízkosti starších slovanských hradišť, mnohdy sídel nepřemyslovských „duces“. O něco později obdobně i na Moravě pozorujeme jev příbuzný. Snad i nevyhovující rozměry, vycházející ještě z refugiálních funkcí starých hradišť, vyvolávaly nutnost budovat síť hradů nových, menších a lépe hájitelných nižším počtem bojovníků. Pokud ve druhé polovině 10. století skutečně ovládla Moravu (hlavně její severní části) družina Boleslava I. a Boleslava II., patrně už tehdy zde začalo vyrůstat něco na způsob českých poměrů. Avšak snad více jistého je známo teprve o tzv. břetislavských hradech, zakládaných obvykle v sousedství dožívajících „civitates“ a soustředěných hlavně na jižní Moravě. Nevyjasněna ovšem zůstává jejich celková chronologie. Právě výstavba těchto hradů mohla zároveň působit jako prubířský kámen v procesu zatěžování místního obyvatelstva rozmanitými povinnostmi. Soustřeďovaly se zde úřady, vojsko, soudy, vše pevně v rukách nových pánů Moravy.
Do stínu přitom ustupovala vrstva původních „etnických“ moravských předáků. Nic konkrétně násilného se jim dít nemuselo, jedna podstatná věc však jejich budoucnost drasticky podvazovala: izolace od úřadů a beneficií, jež tvořily hmotné odraziště k vzestupu zemské aristokracie. V perspektivách by tak zůstávali doslova zmraženi, neboť „nabývat už vysloveně feudálního pozemkového vlastnictví se v podmínkách upevňujícího přemyslovského státu v 11. a 12. století mohlo jedině v hranicích vysoce funkčního vztahu ke knížeti“. A ten nejspíše původním moravským předákům chyběl. Pružnější Moravané se v administrativě Břetislava I. i jeho nástupců samozřejmě mohli uplatnit, zvláště pokud lze předpokládat určitou spolupráci ještě z dob Boleslava II., ovšem v masovějším měřítku se většina moravských velmožů ocitla mimo hru.
„Čechové“ obsazovali hradské úřady a beneficia, jménem knížete stahovali poplatky a služby okolních rolníků, ovládali soudnictví. Přemyslovští bojovníci z Čech tvořili jádra hradských posádek. Do některých exponovaných míst zřejmě směřoval i kolonizační příliv z Čech. Jmenovitě první vlna Oldřichových a Břetislavových „věrných“ asi pečlivě hlídala svoji výlučnost a zdůrazňovala svoji přináležitost k „Čechům“, kteří se právě v 11. století formovali jako politicky národ. Z nich a z jejich lidí sestával i základní kádr vojska „de Moravia“, pozvolna nabývajícího rysů vojska celozemského. Kontinuita s etnickými Moravany, o nichž ještě na počátku 11. století hovoří Thietmar Merseburský, byla tak již asi před polovinou 11. století přerušena.
Postavení privilegované skupiny „Čechů“ z Moravy se nepochybně dále upevnilo po roce 1034, když Břetislav I. nastoupil vládu v Praze. Zaneprázdnění Polskem, bojem s Jindřichem III. a angažovaností v Uhrách bránilo soustavnějšímu Břetislavovu dohledu nad moravskými poměry, třebaže právě Morava sloužila jako východiště jeho uherských tažení. „Regnum Moraviae“ se za těchto okolností stávalo v očích první generace českých dobyvatelů jakýmsi jejich morálním vlastnictvím. Není jisté, zda i po roce 1034 si Břetislav I. správu na Moravě ponechal bezprostředně ve svých rukách, nebo pověřil zástupnickou vládou některého ze svých „věrných“. V takovém případě se nabízí jméno Všebora, uvedené na rubu břetislavovských mincí typu ruka/kříž. Tento typ patří k nejčastějším moravským ražbám své doby. Skutečnost, že je znám hlavně z polských nálezu, vedla již v minulosti k domněnkám, zda nejde o Břetislavova zástupce nad polskými oblastmi dobytými na tažení v roce 1039. Jiní badatelé uvažují o správci knížecích financí. Z historických souvislostí známe jediného Všebora, který za Břetislava působil: otce velmože Kojaty, jenž se po nástupu Vratislava II. (1061-1092) stal kastelánem v Bílině a „qui tunc temporis primus erat in palatio ducis“ (moje pozn.: který toho času byl první na knížecím dvoře). Jelikož Kojata byl exponovaným mužem Vratislavovým, nepatřil asi ke kruhům důvěrným s nedávno zesnulým Spytihněvem II. Ostatně situace, v níž vystupuje, tvoří jednu epizodu z odstraňování Spytihněvových stoupenců z vlivných beneficií (Mstiš sesazen z bílinského kastelánství, úřadem pověřen právě Kojata, syn Všeborův). Hypotéza o totožnosti Všebora z mince s Všeborem, otcem Kojaty, stojí zatím na příliš vratkých základech, než aby bylo možné s ní vážněji pracovat, svým celkovým pojetím však do moravských událostí kolem poloviny 11. století zapadá. Pokud by se ukázala větší míra její pravděpodobnosti, v novém světle by se zároveň jevily i počátky vzestupu Hrabišiců…
Nehledě na vnější ráz Břetislavovy vlády na Moravě po jeho nástupu v Praze, sebejistota moravské administrativy, složené v klíčových momentech hlavně z „Čechů“, stoupala. Zdá se, že svým způsobem se upevňovala i její kolektivní solidarita. Pokud ještě Břetislav I. vládl, nehrozilo žádné přílišné ohrožování pozic „Čechů“ z Moravy zvenčí: kníže jim důvěřoval (vždyť to byli především jeho družiníci) a zdá se, že do poměrů na Moravě dlouho příliš nezasahoval. Jejich situaci však mohl změnit nástup Spytihněva II.
K ustavení moravských údělů a k jejich obsazení mladšími Břetislavovými syny došlo počátkem roku 1055 nebo těsně předtím. Samotný plán však jistě nebyl až výsledkem předsmrtných úvah knížete, takže jeho základní rysy nezůstávaly obecněji neznámé. Ke klidu „Čechů“ z Moravy nepřispívaly. Hrozilo, že jejich výsady naruší nová vlna „Čechů“, vázaných k Břetislavovým nástupcům.

***

Na samém začátku roku 1055 dostávaly události rychlý spád. Při cestě na další z uherských výprav, zachvácen v Chrudimi těžkou nemocí, Břetislav 10. ledna zemřel. Podle Kosmy následovala v Praze volba a slavnostní nastolení Spytihněva II. Tehdy se měl čerstvý kníže pomstít abatyši od sv. Jiří. Jakmile „se tak stalo“, po rozeslání listů „k velmožům té země“ vytáhl Spytihněv k úpravě moravského „regnum“. Zastavil se v Chrudimi, aby tu vyčkal jejich příchodu. Když se „Moravané“ zastavili „v polích u Hrutova“, následoval zeměpánův trest: zajetí a uvěznění neposlušných.
Zajímavou úlohu přitom sehrává Chrudim. Umírá zde Břetislav a hned vzápětí slyšíme, že tu Spytihněv očekává velmože z „Moravy“, aby – s nimi táhl opět na Moravu! Nechuť těchto „primates“ omlouvá sice L. E. Havlík právě tím, že „šlo o velmože původem moravské“, podle zvyklostí doby by si však stěží mohli takové váhání dovolit reprezentanti dobyté země ke svému pánovi. V kontextu našeho výkladu i v trestech, jež následovaly, se však pozvání do Chrudimi zdá být spíše zkouškou loajality „Čechů“ z Moravy k novému panovníkovi. Jistá souvislost s knížecí volbou je přitom nasnadě. Vždyť součástí pražské intronizace býval i hold a věrnostní přísahy. Zbaveni jich nebyli ani předáci působící na Moravě. Na jejich přísahách měl snad dokonce kníže – vzhledem k postavení Moravy – zájem mimořádný. Účast na volbě bývala totiž nejen právem, ale jakousi povinností všech lepších „Čechů“.
Vcelku z přirozených důvodů se však elita hodnostářů a beneficiářů z Moravy Spytihněvova pražského nastolení neúčastnila. Jelikož volba asi bezprostředně navazovala na pohřební obřady a čerstvý kníže měl zájem na rychlé a nekomplikované intronizaci, nemohl a nechtěl čekat na reprezentaci moravských „Čechů“, což by celý akt o několik dní odsunulo. Moravské záležitosti však ze zřetele nepouštěl. Naopak, přikládal jim klíčovou důležitost. Vzápětí po svém nástupu pozval garnituru břetislavovských předáků na Chrudim, aby mu – podle Kosmy – vyšli vstříc na cestě na Moravu. Nehledě na skutečnost, že Chrudim byla významným hradským centrem na spojnici z Prahy na Olomoucko i Brněnsko, mohl tento příkaz znamenat i něco jiného: v místě, kde zemřel „starý“ kníže, měli předáci z Moravy holdovat novému pánovi. Otálení se jim vymstilo. Kníže je nechal u Hrutova zajmout a v poutech rozsadit po hradech v Čechách. Okolnosti svědčí, že je považoval za „své“ (tudíž knížecí) družiníky a hodnostáře, nikoliv za „velmože původem moravské“. Neboť: 1. Na pražském dvoře znali těchto 300 mužů jménem (nominatim); 2. Řečení „primates“ byli povoláni „ex omnibus civitatibus“ (moje pozn.: ze všech hradů), což v Kosmově terminologii značí výhradně hradské centrum nebo hrad. Na nich mohli v polovině 11. století sedět – podobně jako v Čechách – jen knížecí úředníci a beneficiáři, tvořící v dobovém pojetí imobilní součást panovníkovy družiny; 3. Po zajetí „primates“ nechal Spytihněv jejich koně i zbroj, tedy obvyklé a snad i symbolické dary pána své družině, rozdělit mezi své lidi.
Čerství moravští údělníci, mladší Spytihněvovi bratři, do hry tehdy ještě nevstoupili. Představovali instituci zcela novou, nezažitou, kterou na Moravě příliš nevítali ani zabydlení „Čechové“, ani pražský kníže. Vratislav prchl tak rychle z Olomouce, že tam zanechal těhotnou manželku, Konrád a Ota se ocitli na pražském dvoře. Spytihněv „uspořádal vše na Moravě podle své libosti“; prostor, uvolněný zajatými velmoži, byl vyplňován zřejmě novou vlnou přemyslovských družiníků. Na ní se podíleli nejen lidé Spytihněvovi, ale brzy též (patrně od roku 1059) i bojovníci Vratislava, který se vrátil z uherského vyhnanství a získal zpět své „civitates“ na Moravě. Západní díl země si pravděpodobně pod svým dohledem ponechal Spytihněv.
Jak skončili zajatci od Hrutova, nevíme. K jejich hromadné fyzické likvidaci Spytihněv zjevně nepřikročil. Další události, jako nové uspořádání Moravy po návratu Vratislavově a hlavně tzv. druhé dělení Moravy (1061) je mohly z tíživé internace nejen osvobodit, ale částečně jim napomoci k bývalému postavení. To se však již Morava stávala „dědictvím“ Oty a Konráda, od nichž se vinou linie moravských Přemyslovců. Také oni sem jistě přicházeli se svými stoupenci z Čech. Teprve z tohoto pestrého spletence vzájemných spojenců i rivalů, vázaných však ke společenství „Čechů“, vznikala základna budoucí moravské středověké aristokracie, v řadě případů nepochybně splývající i s původními rody „etnických“ Moravanů.
Na Moravu však i nadále, po roce 1055 a v běhu 12. století, proudila čerstvá krev z Čech. Okolnosti tomu přávaly zvláště tehdy, když díky nelegitimním „správám“ nebo násilným zásahům z pražského centra docházelo v jednotlivých moravských „čtvrtích“ k narušování principů dědičnosti. Vládou zde pověřovaní Přemyslovci, aby se mohli udržet, si do svých působišť přiváděli své lidi, své družiny, své „Čechy“. Mnozí z nich se na Moravě trvale uchytili a svá beneficia udrželi i po návratu legálních dědiců Olomoucka, Brněnska nebo Znojemska, jindy však museli i se svým pánem kvapně prchat. Tak Soběslav (pozdější Soběslav I., vládl 1125-1140), jemuž pražský kníže svěřil v roce 1115 Brněnsko a Znojemsko, byl odtud v roce 1123 na příkaz Vladislava I. „se svými“ (cum suis omnibus) vypuzen a oba úděly se navrátily do rukou brněnské a znojemské větve Přemyslovců.
Chápeme tudíž Kosmovy rozpaky, jak vlastně nazývat předáky, kteří působili na Moravě a obklopovali zdejší Přemyslovce. Stěží je mohl označovat za „Moravany“, jestliže zároveň nepřestávali být „Čechy“ v státně sociálním chápání. Ani výraz „Čechové“ se mu ovšem nezdál nejvhodnějším, neboť jejich sepětí s moravským prostředím bylo už příliš hluboké. Bystrý a citlivý kronikář proto volíval raději opis: „ti, kteří byli z Moravy“…
Ostatně i „Čechové“, jejichž domovem se znenáhla stávala Morava, mívali zájem „Čechy“ zůstávat. Jako takoví se mohli těšit rozmanitým výhodám, nejhmatatelněji právem účasti na volbách knížat „Čechů“, kteří bývali i vrchními pány Moravy. Tyto elekce se odehrávaly v Praze podle starého rituálu. Schválení nového knížete spočinulo v rukách „Čechů“, ať ze samotných Čech nebo z Moravy, společná sněmovní jednání „Čechů“ a „Moravanů“ doba neznala. Proto snad nechybělo mnoho a v roce 1109, po zavraždění knížete Svatopluka z vojska „všichni, kteří byli z Moravy“ (a přesto „Čechové“) zvolili svého favorita Otu II. Olomouckého. Jen nepřízeň „Čechů“ z Čech a jistě i výtky nesprávného postupu tomu zabránily.
V poměrech moravských údělů místní předáci na obsazování jednotlivých stolců vliv neměli. Nástupnictví se tu řídilo principem dědičnosti moravských větví Přemyslovců, ovšem za častých zásahů přímo z Prahy. Volba odpadala, konávaly se pouze intronizace. Mělo to svoji logiku, neboť reprezentace z Moravy se na volbě knížete „Čechů“ zřejmě mohla účastnit (zůstává však otázkou, nakolik toho mohla hojněji – při těsné návaznosti úmrtí starého knížete a volby nového – využívat) a „dominium“ nad Moravou zůstávalo vnitřní záležitostí panujícího rodu. Skládáním přísahy se moravští údělníci zavazovali pražskému knížeti věrností. Neslyšíme, že by z popudu „těch, kteří byli z Moravy“, došlo ke zpochybněni vlády některého z Přemyslovců na Moravě. Vždyť podílem na volbě v Praze současně přiznávali vrchnímu knížeti i právo regulace moravských poměrů. Zůstávalo na něm, zda své představy v konfrontaci s údělníky, mnohdy adepty pražského stolce, dokáže prosadit.

***

Kromě jiného se časně středověká „beneficiární“ šlechta vyznačovala i značnou mobilností. Ještě nápadnější býval tento znak pro družiníky nepanujících Přemyslovců, sdílejících se svými pány chvíle vyhnanství, dočasného klidu v některém z přidělených údělů (ať v Čechách nebo na Moravě), nebo – pokud měli štěstí – i životní triumf „svého“ knížete, jestliže se mu podařilo dosáhnout vlády v Praze. Zdá se, že právě Morava těm z „Čechů“, kteří se ještě nepropracovali mezi řídící elitu, avšak nechyběli jim ambice, mohla pomoci k nezbytnému odrazu. Mezi ně asi patřil i „comes“ Vacek, známý svými intrikami a neslavným koncem v roce 1113. Neurozeného původu, začal svoji kariéru v družině olomouckého údělníka Svatopluka, nám již známého jako pozdějšího pražského knížete „Čechů“ z let 1107-1109. Když se nezdařil jeho záměr prosadit se „všemi, kteří byli z Moravy“, za pražského knížete Svatoplukova bratra Otu, neváhal a přešel na stranu úspěšnějšího Vladislava I. Také jemu se stal nepostradatelným, až násilně zahynul přičiněním Soběslava.
Není proto divu, že v takových souvislostech, sahajících až k dobytí Moravy na Polácích (ne-li ještě dříve), je u řady starých moravských rodů zjevný český původ. Zvláště Olomoucko, ze všech moravských údělů k Praze nejvýrazněji tíhnoucí, se může prokázat největším množstvím genealogických kontaktů s Čechami, i když jednotlivé rozrody nejsou v pramenech zjistitelné před polovinou 12. století. Ostatně nechybějí ani jiné důkazy o sepětí „Čechů“ s Moravou: Eppo, kastelán v Bílině, měl darovat svoji „vyslouženou“ ves na Moravě benediktinům v Břevnově (údaj k roku 1043 pochází z falza, sám však může být věrohodný), podle stvrzení z roku 1222 daroval „urozený muž z Čech“ jménem Unko svému zeti, jednomu z hradčanů ve Znojmě, blízkou ves Načeratice. Víme též o některých statcích Hrabišiců na Moravě. „Čechové“ z Čech asi většinou na vzdálených moravských državách, obvykle snad výsluhách, příliš nelpěli a časem na ně mnohdy rezignovali, avšak „Čechové“, kteří v Olomoucku, Brněnsku i Znojemsku zdomácňovali, sem bývali poutáni nejen zastávanými úřady a výnosnými beneficii, ale od poloviny 12. století i svými již skutečně pozemkovými majetky. Proces transformace časně středověkých beneficiářů v dědičnou „pozemkovou“ šlechtu tudíž souzníval i s procesem její teritorializace.
Některé úkazy naznačují, že upevňování pozemkově vrchnostenských práv šlechty a tím pádem i její teritorializace vykazovaly na Moravě razantnější a dynamičtější průběh nežli v Čechách. Snad dokonce i známá Statuta Konráda II. Oty, vyhlášená na kolokviu v Sadské v roce 1189 za souhlasu početné řady svědků „tam de Morauia, quam de Boemia“ (moje pozn.: jak z Moravy, tak Čech), která ve svém celku vycházela vstříc šlechtě „pozemkové“, měla nejdříve platnost pro Moravu, kde byla situace nazrálejší. Mohlo to souviset s faktem, že zabrání dobyté Moravy a její připoutání k vládnoucímu rodu hluboce narušilo starší poměry a převrstvilo je mocenskými a hospodářskými zájmy Přemyslovců a jejich „Čechů“. Bez ohledu na dřívější situaci mohly na Moravě dříve než na českém území vznikat zárodky skutečných pozemkových vrchností. Dary zasloužilých družiníků i uzurpace „Čechů“ tu měly jasnější zelenou, neboť jejich privatizování zdaleka nemohlo narážet na tak silný odpor zažitých hradských struktur (nebo úřední hiearchie v rámci údělů) jako v Čechách. Proto by si zasloužil důkladnou pozornost i výzkum tzv. služebné organizace v poměrech časně středověké Moravy.
Za podmínek, v lecčems výhodnějších a méně konfliktních pro rozmach „pozemkové“ šlechty než v Čechách, se tak z velmožů, úředníků a vůbec z řídící elity usazené na Moravě mohla vytvářet vrstva „Moravanů“, znenáhla chápaných jako analogie k tehdejším „Čechům“. Slévala se nejen ze zdejších „Čechů“, jmenovitě těch přednějších, kteří měli výchozí podmínky nejlepší, ale též z pozůstatků původní etnicky moravské aristokracie nebo i z urozených cizozemců, zvláště z Rakous.
Tento proces byl zrychlován i státoprávní specifikou českomoravských vztahů. Ambice moravských údělníků strhávaly i „jejich“ předáky, kteří se začali se svými olomouckými, brněnskými či znojemskými knížaty identifikovat. Úměrně s tím slábl pocit sounáležitosti se „všemi Čechy“ a byl střídán zúženou vazbou k (moravské) zemi. Důvěra v jednotnou monarchii tím však netrpěla. Svým způsobem ji snad paradoxně mohly živit i vytrvalé touhy moravských Přemyslovců po pražském stolci, při nichž – obvykle za iniciativy a pomoci „Čechů“ z Čech – se již Moravané uplatňovali jako svébytná vojenská i politická složka. Jejich sebevědomí a hlavně sebeuvědomování tím nepochybně stoupalo.
Přerod „Čechů“ z Moravy v „Moravany“ nebyl jevem krátkodobým, nýbrž delším a složitým. Jakýmsi pomyslným mezníkem se mohly stát dramatické události roku 1142. Nespokojenost českých předáků s mladým Vladislavem II. (1140-1172) tehdy vyvrcholila pozváním Konráda II. Znojemského do Čech. Když „Moravienses cum profugis Bohemis“ (moje pozn.: Moravané s uprchlými Čechy) v bitvě zvítězili a oblehli Pražský hrad, mohl Vladislav spoléhat už jen na římského krále Konráda III. „Moravané“ přitom již vystupují jako zřetelná paralela k „Čechům“ netoliko v ohledu vojenské organizovanosti, ale i v ohledu politickém. Zvláštnosti ve státě Přemyslovců tak chápal i legát Guido, když v listu papeži z roku 1143 referoval o „Moravienses enim, qui tunc sunt sub duce Boemico“ (moje pozn.: totiž Moravané, kteří toho času jsou pod českým knížetem).
Komplikovaný vývoj od „etnických“ Moravanů přes „Čechy“ z Moravy k sociálně politické kategorii „Moravanů“ způsobil, že ve srovnání s Čechami a s Polskem se opožděně a méně výrazně začaly projevovat rysy středověkého moravanství. Sice již Ota I., zakladatel hradišťského kláštera, se v hradišťsko-opatovických letopisech označuje jako „pater patrie“ (moje pozn.: otec vlasti) (k roku 1077) i „pater Moravie“ (k roku 1087), avšak vlastní redakce těchto análů náleží právě až době kolem poloviny 12. století, kdy již docházelo k zásadním významovým posunům. Souběžně s rozleptáváním vazeb k „Čechům“ se krystalizující vrcholně středověká Morava a Moravané se museli vyrovnávat rovněž se zažitým členěním na úděly (nebo správněji čtvrti). V nejrůznějších podobách dlouho přetrvávalo, třebaže „vláda moravských údělníků byla chápána jakožto podílnictví na vládě v jednotné Moravě.“
Vyhraňování „Moravanů“ rychle pokračovalo s blížícím se koncem 12. století. Nemusí-li znít přesvědčivě charakteristiky vojska, při nichž se Kosmovo „utrumque exercitum Boemie atque Moravie“ (moje pozn.: obojí vojsko Čech a Moravy) nebo „tam Boemie quam Moravie coadunato exercitu“ (moje pozn.: po spojení jak českého tak moravského vojska) mění v „Čechy a Moravany“, tak důsledné rozlišování českých a moravských účastníků sněmovních i soudních zasedání nebo citelný nárůst titulatury „dux Moraviensium“ (namísto dřívějšího „dux Moravie“) (moje pozn.: kníže Moravanů, kníže Moravy) bývá jednoznačnější. Proměna někdejších „Čechů“ z Moravy, jistě i za spoluúčasti původních moravských velmožů, se završovala. Na její dynamizaci mělo nepochybně vliv i souběžné krystalizování „pozemkové“ šlechty vrcholně středověkého typu.
Nicméně do plné šíře se instituce „Moravanů“, ve srovnání s „Čechy“, nerozvinula. Dotvářela se již na přelomu dvou epoch, poznamenaném hlubokými společenskými a sociálními zvraty. Vývoj ve 13. století směřoval k formování zemských obcí, chápaných už plně na teritoriálním základě: české v Čechách a moravské na Moravě. Šlechtické zemské obce, tvořené korporativním společenstvím rovnoprávných zeměnínů, nebyly sice formálně organizované a stmeloval je hlavně respekt k zemskému právu, dokázaly však posléze vytvořit účinný protějšek královské moci. Jejich genetickým předstupněm byli právě časně středověcí „Čechové“ a posléze i „Moravané“..

K ÚSTROJÍ PŘEMYSLOVSKÉHO STÁTU. Čechy a Morava jako země, království, markrabství
JOSEF ŽEMLIČKA
ČČH 3/2010


Pražský kníže nezdůrazňoval své panství nad plošným územím, nad Čechami a Moravou, ale nad lidem Čechů (Bohemi), ať usazeným na české nebo moravské půdě.

Zastřešujícím pojmem pro obě země se v úvodu 13. století stává regnum Bohemiae vyjadřující jejich státoprávní svazek.

Do regnum Bohemiae vstupují na začátku 15. století obě „české“ země, spojené kdysi Přemyslovci v jeden státní celek. Čechy vnutily Moravě dynastii, která jí chyběla a činila zranitelnější. V jasných konturách tento již dvě staletí trvající svazek popsal a svoji představu o něm vyjádřil Přemysl Otakar I., když v roce 1222 stvrzoval a bral v ochranu majetky německých rytířů „v našem království jak v Čechách, tak na Moravě“ (in regno nostro tam in Boemia quam in Morauia). Zcela obdobně tak učinil pro Oslavany a Velehrad (obojí 1228). Dotčené regnum je logicky „královstvím Čech“, tedy regnum Bohemiae. Tuto dikci respektovala kuriální kancelář, podle níž pražský i olomoucky biskup působili in regno Boemie (1201), o málo později se hovoří o „obojích diecézích v Čechách“ (utrum in Boemia diocese), byť o Moravě v Římě dobře věděli (1205). Ostatně již dříve „knížectví Čech“ (Bohemiae ducatum) a jeho udílení v léno v sobě objímalo obě země, Čechy i Moravu, jak plyne nejen z Kosmovy pasáže k roku 1101, ale i z dalších příkladů a souvislostí. I takové akty, jako Zlatá bula sicilská (1212), ulmská bula (1216) a potvrzení z Melfi (1251) rozumějí pod (totum) regnum Boemie celý stát, obě jeho „zemské“ části. Ovšem pokud jde o běžné geografické zpřesnění, figuruje Morava, tak jako Čechy, ve výbavě dokumentů všeho druhu.
Čechy, „Čechové“, království Čech… Potud se zdá být vše jasné. Ne tak průzračné to bylo s Moravou, která o „svoji“ mojmírovskou dynastii přišla za obranných bojů s Maďary. Z lokálních vládců, kteří se po prvním náporu snad mohli udržet na moravském jihu (tak soudí novější pohledy), se žádný neprosadil natolik, aby na sebe strhl moc v nadregionálním měřítku. Z panonských rovin méně přístupný sever země patrně ovládli pražští Boleslavové. V závěru 10. století se na Moravě prosadil polský vliv (Boleslav Chrabrý), vystřídaný za Oldřicha českým záborem. V první generaci české vlády se z Prahy pohlíželo na Moravu jako na připojenou zemi, podléhající zvláštnímu (na způsob vojenského) režimu, jako na rezervoár odměn a darů pro kláštery ležící v Čechách. Až v poslední třetině 11. století se pozice Moravy uvnitř přemyslovského státu měnila. Brzy tam zdomácněly „mladší“ knížecí linie Oráčova rodu, nicméně vábení Prahy a jejího trůnu je prakticky až do vymření neopustilo.
Jedním slovem, v rozhodných chvílích, kdy se okolo avansujících dynastií rýsovaly a sílily prvky „státního“ života a postupně se dotvářela středoevropská regna (nejprve Čechy, následně Polsko a Uhry), Morava tento etatizační nástroj postrádala. V dalším vývoji to ovlivnilo formy česko-moravského soužití. O tom, že konkrétně ve střední Evropě sehrávaly charismatické „dědičné“ dynastie (Přemyslovci, Piastovci, Arpádovci) výraznou aktivační roli jak v dimenzi ideového zpevnění „svých“ států, tak identity jejich populace, nebude asi sporu. Až postupně se s tím Morava dokázala vyrovnávat.
Dominance Přemyslovců a Prahy ve sceleném českomoravském území mohla dokonce i v těsném rakouském sousedství navozovat dojem, že Morava tvoří součást „velkých“ Čech. Ještě okolo poloviny 12. století se moravský Podivín líčí jako pevnost Čechů/Čech (urbs Boemorum, munitissimum Boemiae oppidum), podle zprávy k roku 1178 patřily Brněnsko a Olomoucko do „hranic Čechů“ (terminos Bohemorum). Přes Dyji měl v roce 1240 Oldřich z Lichtenštejna „rytířsky“ táhnout do Čech (in Beheim), ačkoliv vstupoval na moravskou půdu. Dozvuky podobné zvyklosti přetrvávaly dlouho, ještě v roce 1297 hovoří Protiva z Doubravice o svém částečně prodaném, částečně odkazovaném majetku ležícím „v markrabství Moravy království Čech“ (meam hereditatem in marchionatu Moravie regni Bohemie sitam). Pokud však rakouský pramen označil k roku 1082 Konráda, pána západní Moravy, jako knížete „Čechů“ (dux Boemorum), nebyl tak úplně mimo. Proč?
Od počátku 11. století vystupuje Morava jako Moravia, terra Moravia, territorium Moraviense, někdy regio, regnum. Pokud se hovoří o členění na „úděly“, které měl zavést Břetislav I., patří toto slovo k novotvarům 19. století. Ve skutečnosti se Morava skládala z „polovin“ a „čtvrtin“, pro něž se užívá výrazů díl (pars, quarta pars) či provincie (provintia). Dvě z těchto čtvrtin (tudíž polovina) patřily k Olomouci, po jedné k Brnu a Znojmu. Proto Kosmas označuje Konráda Brněnského jako diarchu, proto se Přemyslovi z Brna a Znojma někdy prezentují jako tetrarchové (tetrarcha), tedy „čtvrťáci“. V podstatě dědičně v nich vládly „mladší“ přemyslovské rodiny s titulem knížat (principes, duces), které se jejich pražští bratranci čas od času snažili vytěsnit. Neboť Morava jako celek měla uznávat vrchní moc knížete „Čechů“. Na rozdíl od českého území, osazeného „Čechy“ (etnicky i politicky), dlouho chyběl na Moravě jejich logický protipól, totiž „Moravané“. Nikoliv v etnickém, ten zde byl odjakživa, ale v politickém rozměru. Po českém záboru přicházeli na Moravu společně s Přemyslovci a jejich správou úředníci, velmoži a bojovníci z Čech a vytlačovali na okraj moravskou etnickou aristokracii. Ačkoliv se usadili na Moravě, stále se hlásili k „Čechům“, k vrstvě, s níž mohli požívat (dá-li se tak říci) „politické“ výhody. Když o nich Kosmas mluvil, volíval zvláštní výraz: „ti, kteří byli z Moravy“. Nicméně společný pobyt na moravské půdě nesl plody. Slábl pocit sounáležitosti se „všemi Čechy“ a sílila zúžená vazba k (moravské) „zemi“, takže v dalších generacích se „Čechové z Moravy“, posílení zbytky původního moravského velmožstva, přetvářeli ve státně sociální kategorii „Moravanů“. Pomyslnou tečkou tohoto procesu se zdají být události z roku 1142, kdy „Moravané“ vystupují jako protějšek „Čechů“. Pro cizince ne příliš transparentní odstíny česko-moravských vztahů proto asi zprvu těžko chápal legát Guido, když roku 1143 v listu papeži hovořil o „Moravanech, kteří jsou pod českým knížetem“ (Moravienses enim, qui tunc sunt sub duce Boemico).
V tradiční optice zemského moravanství býval přikládán zásadní význam roku 1182, kdy se pod Barbarossovou taktovkou měla Morava stát říšským markrabstvím, vyjmutým ze svazku s Čechami. Až knínské dohody (1186) moravského Konráda Oty s českým Bedřichem měly situaci opět vrátit do starých kolejí, s tím, že Morava si již „markrabství“ ponechala. Ačkoliv tezi o „bezprostřední podřízenosti Moravy říši“ precizně vyvrátil Jiří Kejř před více než třiceti lety, má houževnatý život. Nemá přitom smysl se vracet k častokrát popsaným událostem roku 1182. Do popředí vystupuje jiná otázka, totiž odkdy se dá o moravském markrabství (či jinak markrabství Moravy) bezpečně a nesporně mluvit. Jinými slovy, jak, kdy a za jakých okolností se Morava definitivně přetvořila v markrabství.
O markraběti není sporu. Za první známý údaj bývá považován titul mladičkého Přemysla (pozdější Přemysl Otakar I.), který figuruje takřka na samém konci svědečné rady Barbarossovy listiny, vytyčující hranici mezi Čechami a Rakousy (1. července 1179). Málo důstojnou pozici (dokonce za hradským správcem v Doudlebech) mohlo ovlivnit mládí, v dobovém pojetí na samé hranici dospělosti, spíše však překvapí forma jeho hodnosti. Zatímco o něco výše se Děpolt z Vohburku označuje marchio (doplňme, že Konrád Ota tam vystupuje jako Otto comes de Moravia), tak Přemysl je markrabětem, ale s užitím jiného tvaru (Primezla margravius/marggravius de Morauia). V Barbarossových listinách té doby je to výjimka, neboť pro markrabata, častá v italských poměrech, se užívá především formy marchio. Starší i novější literatura to sice eviduje, avšak příliš nezkoumá. V historickém kontextu, který bývá přijímán, že totiž Přemysl podléhal Bedřichovi.
V českomoravském prostředí byl pojem „markrabě (z) Moravy“ do té chvíle neznámý, poté zdomácňoval. Po Konrádu Otovi ho od konce 12. století nepřerušovaně až do smrti užíval Vladislav Jindřich († 1222). Pokud se někdy hovoří o „dynastické diarchii“, o níž se měli v prosinci 1197 podle Jarlocha domluvit Přemysl Otakar I. s mladším bratrem Vladislavem, odstupujícím knížetem „Čechů“, měla taková (případná) idea hodně daleko k realitě a do politické praxe nevstoupila. Ostatně by šlo spíše o „rodinnou“ než státoprávní záležitost, třebaže mezi oběma rovinami těžko lze vést přísnou dělící čáru.
Označení markrabě pro vládce Moravy zavdává podnět k dodnes hojně a vlastně obecně rozšířené představě, že společně a souběžně s markrabětem počalo život také moravské markrabství. První jakoby automaticky podmiňovalo a vyvolávalo v život druhé. Po Bedovi Dudíkovi a dalších se bohatě o takové nahlížení zasloužil Berthold Bretholz, když z dvojsloví Mocran et Mocran, obsaženém v třetí z listin vydaných Fridrichem II. v Basileji pro Přemyslovce koncem září 1212, utvořil „markrabství Moravy“ (marchionatum Moravie).
Ale sám údaj o markraběti ohlašovat institucionální markrabství vůbec nemusí. Podobně jako titul vévody sám o sobě netvoří teritoriální vévodství, jak se dá ukázat na osobě Jindřicha „vévody z Mödlingu“ († 1223), mladšího bratra rakouského vévody Leopolda V. (1177-1194), který dostal spolu s vévodským titulem k užívání Mödling poblíž Vídně. Jistě, Vladislav Jindřich se mohl cítit a zvát markrabětem, ale „jeho“ stále ne plně srostlá Morava se tím automaticky okamžitě nestávala markrabstvím. Byť k němu směřovala. Nikdo ji tak „doma“ nenazýval a rovněž cizí písemná produkce o tom nic neví. O markrabství jako politickém statusu „země“ nebylo vidu ani slechu. Označení markrabě si uchovávalo přídech osobní pocty, titulu a nést jej mohl výlučně někdo z vládnoucího rodu.
Pro srovnání ještě poznámku k „markrabstvím“ Barbarossovy éry. Kromě již zavedených teritoriálních útvarů, spojovaných s markrabským označením (Štýrsko, Míšeňsko aj.), se během Rudovousovy vlády objevují občasné markrabské tituly, často vázané k městu nebo místu. Stačí probírat Barbarossův listinář. Vystupují v něm marchiones de Cambe (Cham v Horní Falci), de Wasto, Sauone, Malaspina, de Incisa, Ancona, de Este, Gunue, de Andehs a další, často jen v prosté oznamovací formě „markrabě“. Pod označením marchio a marchia se mohly rozumět tituly a útvary přechodné, brzy zanikající nebo letmo se vyskytnuvší. Často bez delší stability a s různými zvláštnostmi. I v českém sousedství působila markrabata z Vohburku, svázaná původně s bavorskou Severní markou, užitečné bude zmínit hned za českým pomezím usazené Leuchtenbergy, lantkrabata bez lantkrabství.
Ani comites a duces leckdy neužívají jednotně vedené titulatury. Bez nároků na hlubší závěr to má naznačit, jak by se mělo zacházet i s Přemyslovým markrabským označením z roku 1179. Ostatně i tento (ne plně vyjasněný) titul byl jeho prvním a zároveň posledním zřetelně dosvědčeným. Zda to byl náhodný výstřelek, či pokus o systémovější dělbu moci v přemyslovských zemích, který měl zatlačit údělníky do stínu, se nedá potvrdit ani vyvrátit.
Morava stále zůstávala Moravou, moravskou zemí. Jen místo knížat z Olomouce, Brna či Znojma se jí koncem 12. století ujal „kníže“ Vladislav Jindřich s hodností markraběte Moravy, přičemž – jak už bylo řečeno – sama Morava tvořila integrální součást Přemyslova regnum. Historie dvou Vladislavových vstupů na Moravu je vcelku známa. Pocházel z vítězné královské linie pražských Přemyslovců (tak řečení Vladislavovci), nepatřil tedy k moravským Přemyslovcům, kteří dějinnou scénu opouštěli. Ještě v roce 1234 označil biskup Robert markraběte Přemysla, Vladislavova synovce, za „jasného knížete markraběte Moravy“ (… illustris principis marchionis Moravie). Trvalo řadu let, než se Morava vžila jako území, které z přenesené královské moci drží a spravuje markrabě, jehož titul se vcelku přirozeně začal postupně vrývat do označení celé země. Ve specifických českomoravských podmínkách byl přitom markrabě dlouho považován za jakýsi koncentrát údělných knížat. Když Vladislav Jindřich vydával 31. prosince 1213 v Prostějově listinu pro johanity, potvrdil jim majetky „v celé Moravě“ (in tota Morauia). Král Přemysl vyslovil s bratrovou „milostí“ ještě téhož dne souhlas, pro zpřesnění a paměť však rozvedl, co se pod „celou Moravou“ skrývá, totiž Olomoucko, Znojemsko, Brněnsko. Navíc s Holasickem, budoucím Opavskem, které mělo jinou historii. Celkově ideální pobídka, aby o markrabství v této souvislosti padla zmínka, pokud by se již vžilo. Ale o konsensuálně chápaném markrabství prameny mlčí. Nevzniklo aktem jako říšské markrabství Namur (dnes Belgie), ale tvarováním v rámci českého regnum a jako jeho přirozená a s ním propojená součást. Ostatně ještě série konfirmací Statut Konráda II. Oty (1189) pro Znojemsko s Bítovskem (1222), Brněnsko (1229) a Břeclavsko (1237), vykrojené z historického Olomoucka, svědčí o houževnatě přetrvávajícím „údělném“ povědomí na úkor celistvé Moravy.
I když se vládci Moravy, suverénně jmenovaní českým králem, oznamovali jako markrabata a vše směřovalo ke krystalizování Moravy jako markrabství, které v aplikaci na říšskou praxi zvyšuje prestiž „svého“ království, panovala ještě v označování celé moravské země rozkolísanost. Posun k dalšímu stupni chápání a statutárnímu označení moravského území učinil markrabě Přemysl († 1239), mladší bratr Václava I., svým způsobem nedoceněná osobnost svého rodu. Jistě se na tom podílelo a možná i potřebný tlak vyvíjelo stoupající sebevědomí moravské elity. V listině pro klášter v Rajhradu (1234) se Přemysl odvolává na majetky ležící „v naší marce“ (in marchia nostra), k nimž se teď stahovaly soudní kompetence z „království“.
Manévr dokonal Přemysl Otakar II. V českém sousedství se již dříve šířilo vědomí, že také mocné české království disponuje soustavou k němu náležejících marek (1241: in marchiis, maxime ad regnum Boemie pertinentibus – moje pozn.: v markách plně příslušejících ke království českému), a též urozené rody se počínaly hlásit ke svazkům s „markou Moravy“ (1254: nobilis viri Bochonis, baronis marchie Morauie – moje pozn.: urozeného pana Bočka, velmože marky moravské). Zatímco Václav I., když se po smrti bratra Přemysla ujal přímé vlády také nad Moravou, neužíval markrabského a ve vztahu k Moravě ani jiného titulu, čímž dával najevo, že Moravu považuje za nedílnou součást regnum, počala rokem 1247 změna s novým markrabětem Přemyslem, pozdějším Přemyslem Otakarem II. Nepochybně již dříve sílil ve špičkách moravské nobility pocit, že markrabství nesplývá s královstvím jako jeho, byť autonomní, část, nýbrž má svébytné postavení. Když po svém pražském nástupu obnovoval Přemysl do rukou legáta Valesca sliby vůči římské církvi a králi Vilémovi (8. listopad 1253), činil tak (vedle prelátů) rovněž v přítomnosti trojice vlivných domácích pánů, totiž Smila (z Lichtenburka), Jaroše (pražský purkrabí) a Bočka (z Jaroslavic a Zbraslavi, hrabě z Perneggu), označených společně jako „baroni království a našeho markrabství“ (baronibus regni et marchyonatus nostri). Další krok vpřed znamenalo privilegium Richarda z Cornwallu ze srpna 1262. „Na dálku“ v něm římský král (vlastně jeden ze dvou králů) stvrdil Přemyslovi jeho země přijaté formálně v léno. Království Čech a markrabství Moravy v něm vystupují jako dva subjekty, jako dvě říšská knížectví, které Přemyslův otec a praotcové řádně drželi od Říše (de principatibus regni Boemie et marchionatus Moravie… pater et progenitores tui iuste et racionabiliter ab imperio tenuerunt). Na jiném základě Richard udělil Přemyslovi rakouské a štýrské vévodství. Souběžné trvání regnum a marchionatus začíná respektovat i papežská kancelář. Status Moravy, v duchu Zlaté buly sicilské i výsad z Ulmu a Melfi ještě považované za součást regnum Bohemiae, se formulací Richardovy výsady zamlžil natolik, že teprve opatření Karla IV. z dubna 1348 jasně definovala moravské markrabství jako léno českého krále.
Všemi těmito i dalšími náznaky o přímé vazbě Moravy k Říši argumentovali zastánci tzv. říšské bezprostřednosti Moravy. Otázka však stojí jinak. Co vedlo Přemysla, aby Moravu takto „pozvedl“, aby z jednoho nedílného principatus učinil dvě říšská knížectví zastoupená dvěma lenními korouhvemi, jak to sám zažil před Vídní v listopadu 1276 a jak stvrdila tak řečená dodatková smlouva z května 1277?
Richard z Cornwallu, vděčný za Přemyslovo stranictví, jistě bez odporu schválil vše, co si český partner vyžádal. Aniž by domýšlel následky, vybočil „zlatý“ král z dosavadních tradic. V době rytířství a dvorské kultury se markrabský titul, skrytý ve stínu českomoravského regnum, měnil ve zvučný honorární dekor, jehož bylo škoda nevyužít. Navíc se markrabata obvykle, byť ne výlučně, řadila mezi říšská knížata. V době štaufsko-welfských bojů podobný trend ambiciózně zahájil Vladislav Jindřich, takže přemyslovská politika bezmála dvě desítky let jakoby „zdvojeně“ vstupovala do říšských událostí. Po Vladislavově smrti (1222) bez jakéhokoliv souhlasu z vnějšku (tj. říše) spadá Morava na českého krále. Markrabská hodnost trvá dále, ale ne v mohutnosti, jako za Vladislava. Ve zbývajícím čase Přemysla Otakara I. jí bývali ověnčováni mladší královi synové (Vladislav † 1227, Přemysl † 1239), v dalším trvání se v osobě mladičkého Přemysla (Otakara II.) mohlo zdát, že titul markraběte a správa Moravy budou vyhrazeny nejstaršímu panovníkovu synovi a příštímu králi. Nicméně dramatické zúžení dynastie brzy způsobilo, že její reprezentant se od září 1253 stával králem a markrabětem v jedné osobě.
Odtud zbýval pouhý úkrok k vizuální prezentaci dovršeného markrabství jako subjektu, který na jedné straně patří do nesporného Přemyslova „dědictví“ po otcích, na druhé jako útvar se svojí vlastní (souběžně s Čechami) vazbou k Říši. V dalších létech se králova titulatura utěšeně množila a Přemysl, dědičný pán dvou neskromných principatus, království a markrabství, opticky násobil svoji prestiž. Na problémy, které by odtud mohly integritě české monarchie vyvstat, v časech rozmachu ani nepomyslel.
Hodnost moravského markraběte je důsledně zastoupena v intitulacích Přemyslových listin, podobně na králových pečetích. Morava a její markrabství vstupují na jednu úroveň s říšskými knížecími lény Rakous, Štýrska i Korutan. Příkrý obrat nastal až po vídeňském míru v listopadu 1276. V reakci na minulé události klade Přemysl v listinách do popředí jednotnou a sevřenou českou královskou moc, zahrnující v sobě i moravské panování, třebaže opis na poslední pečeti nepřestává hlásat tituly českého krále a moravského markraběte.

V té chvíli se již vyhraňoval erb dvouocasého korunovaného lva jako heraldického symbolu objímajícího nadteritoriální útvar soustředěný pod vládou Přemyslovců, tedy království Čech v roli ústředního pilíře a markrabství Moravy jako druhé hlavní složky šíře chápaného regnum Boemie. Jako ušlechtilé „královské“ zvíře pronikl lev do symboliky řady jak středoevropských (Karlovci, sálští a štaufští lvi, Welfové aj.), tak předtím starověkých vládců. K Čechám zůstal připoután natrvalo. V rubu třetího typu Přemyslovy pečeti, zavedeného po Vánocích 1261, současně vystupuje moravská orlice, o málo později šachovaná a v další fázi pronikající do znaku některých zeměpanských měst. Reprezentuje už jedinou Moravu, od Znojma po Jeseníky, od Vysočiny k uherské hranici.
Zároveň i na Moravě, zřejmě o něco později, probíhalo uzavírání zemské obce, tvořené společenstvím zeměnínů a stmelované respektem k „zemi“ a jejímu právu. Ne dvou nebo tří „obcí“, ač by takové tříštění mohlo ústřední moci znít příjemně. V roce 1348 nechal Karel IV. zřídit v Olomouci a Brně dvě řady moravských zemských desek, které měly starší předchůdce. Zjednodušoval se tím soudní systém, jehož základy se táhly do časů moravských údělů. Král v tom nalezl zdatnou oporu v zemské obci, v níž měli hlavní slovo velcí pozemkoví vlastníci. I ti měli zájem na takovém výkonu zemského práva a jurisdikce, který by jasně a kvalifikovaně garantoval jejich majetky.
Šlechtická zemská obec zdaleka nebyla společenstvím „rovných“, sahala od půdních magnátů k zemanům a rytířům nevelkých až titěrných majetků. Jak v Čechách, tak na Moravě. Podle toho se „vážil“ i jejich vliv. I ve své mnohosti tvořila communitas podivuhodnou jednotu. Institucionální základnu nalezla v zemském soudu. Jeho klíčový smysl tkvěl v regulaci personálních i vlastnických vztahů mezi „zeměníny“ a současně dbal na „čistotu“, případně tvorbu zemského práva. K činnosti zemského soudu se vázala agenda zemských desek. O jejich počátcích se ví málo jistého, relativní shoda snad panuje alespoň v tom, že v písemné formě a za vnějších podnětů se jejich počátky váží k době Přemysla Otakara II. jako královského zařízení určeného k evidenci svobodných majetků. Brzy ho však ovládla šlechta, posléze chápající desky jako nanejvýš ceněné ztělesnění svých „stavovských“ svobod. Aniž by poklesla váha privilegií, která tradiční formou zakládala „práva“ k něčemu, tak nyní v první řadě takový majetek, jenž byl do desek vložen (zapsán), se stával „svobodným“ (zpupným, deskovým). Jeho vlastník se vřazoval do zemské obce, do svazku „zeměnínů“. jež mu poskytovala jistotu a ochranu.
Český vývoj nebyl ničím jedinečným. Ve středoevropském milieu představoval součást širšího pohybu, který směroval k tvorbě „zemí“ jako nositelů územní a personální identifikace. Takové vymezování bylo ve třetí čtvrtině 13. století ale ještě dost volné. Pochopitelné, vždyť jeden z určujících prvků, totiž majetky předních rodů, často ležely v obou zemích českého regnum. Případně ti, kteří Přemysla Otakara II. obklopují, vystupují jako de Bohemia, ač byli svázáni s Moravou. Nejspíše proto se v králově listině z února 1270 dané ve Vídni ocitli „mezi Čechy“ moravští velmoži Smil z Brumova a Oldřich z Drnholce. Jindy je zase Smil z Brumova veden v řadě „Moravanů“ (Moraui). Anebo dochází k jejich promíšení (barones nostri tam Boemie quam Morauie), nehledě na fakt, že podobně bývají v Přemyslových (i jiných) listinách uskupení Němci, Rakušané nebo Štyřané. Teprve ke sklonku 13. a na počátku 14. století nabral vývoj rychlejší obrátky, hodně k tomu přispěly události po roce 1278. Obě zemské obce se uzavíraly a politizovaly. Jejich završení přineslo až lucemburské období.

Advertisements

12 thoughts on “Moravané v časném středověku

  1. poučení? existovaly a existují politicko-společenské trendy, které jsou silnější než české přání české Moravy …….. a na rozdíl od některých Čechú nepřeju nikomu smrt, ta si stejně jednou najde každého

  2. „Prozradíte nám jaké ponaučení z tohoto období plyne pro vás?“ (David Homola)

    Podle mě text ukazuje, že nemůže být Morava bez Moravanů. To znamená, že v současnosti nelze pomýšlet na jakoukoli moravskou územní autonomii, pokud nebudou v počtu dostatečném, aby měli patřičný společenský vliv, existovat lidé, kteří ji budou podporovat budou pracovat na jejím udržení. A v tomto máme v současnosti velké rezervy, není-liž pravda. Je to vysoce aktuální téma, neboť jakkoli usilovat o změnu postavení Moravy je možné jen s „krytými zády“. Až se někdo u moci zeptá „a za koho mluvíte?“, je třeba mít v záloze přesvědčivou odpověď.

  3. Výzkum Ernsta Bruckmüllera ukazuje, že že většina obyvatel Rakouska začala uvádět rakouskou národnost až od konce 60. let 20. století a hlavním důvodem pro to byl úspěšný vývoj rakouského státu. Jinými slovy, pokud bude Morava jako státní útvar a bude fungovat ke spokojenosti obyvatel, ti se začnou cítit jako Moravané

  4. No na Moravě se dá očekávat spíše opačný vývoj než v Rakousku, tj. že neúspěch a nefunkčnost českého státního útvaru snad probudí Moravany z apatie

  5. Především to bylo v Rakousku jinak. Nám je bráněno se hlásit k moravské národnosti ať už obstrukcemi ve způsobu uvádění moravské národnosti do příslušných sčítacích formulářů, zesměšňováním a oficiálním odmítáním moravské národnosti, nebo tím, že se moravská národnost pro vnější svět přičte k české a hotovo. Rakušané se dlouho cítili být německé národnosti, zřejmě i pod dojmem doktríny 19. století – jeden jazyk, jedna národnost (jeden národ). Naopak okolní státy se snažily přesvědčit Rakušany, že jsou samostatným národem. Obava ze skutečně velkého německého národa měla u těchto států historické opodstatnění a my dnes už víme, že tato obava se ukázala později jako naprosto oprávněná.

  6. „No na Moravě se dá očekávat spíše opačný vývoj než v Rakousku, tj. že neúspěch a nefunkčnost českého státního útvaru snad probudí Moravany z apatie“ (Anonymní)

    Otázka je, zda něco nasvědčuje tomu, že to skutečně tak probíhá.

  7. Z toho všeho, co jsem už kolem a kolem moravské otázky pročetl a nejen na těchto stránkách ( mimochodem děkuju za ně 🙂 ) ve mně vykrystalizovalo řekněme pár myšlenek: Myšlení zdeformované komunismem a poté konzumním způsobem života je bohužel v našem státě ( jak v Čechách, na Moravě tak i ve Slezsku) ve většinové společnosti orientováno na příliš plytké hodnoty. Žít a užít, teď. Co nějaká historie a hodnoty, co budovali staletí naši předkové. Není mnoho lidí, kterým leží na srdci tyto hodnoty. Naopak, většině je to jedno. Mnozí jiní mají zase jiné životní priority. Přežívají ze dne na den. Pokud se má něco změnit aspoň v první fázi, aby zase veškerá společnost našeho státu získala nějaké povědomí o nějakých Čechách, Moravě a Slezsku je potřeba tedy vedle neustávajícího vzdělávání naší společnosti taky motivace ekonomická. Ano na peníze dneska každý slyší a nejrychleji se vše stane a vykoná, když to nějak s nimi souvisí. Proto je třeba pro rehabilitaci Moravy, ale i Čech, případně Moravského Slezska podporu co nejširších vrstev obyvatelstva nejen na Moravě. A to tak, aby byly přesvědčeny a následně pak tlačily na ty, co to mohou změnit, že současný systém krajů je drahý pro stát, že se zaměstnává příliš úředníků a že je celkově regionálně i vazbami paskvilní. Musí vzniknout silný tlak na nevýhodnost tohoto uspořádání státu napříč republikou. Mezikrok by mohla být pak redukce krajů s respektováním historických zemí( dejme tomu na 5 v Čechách a na 3 na Moravě – v podobném rozdělení jako např. diecéze římskokatolické církve). Historické země by tak opět získali své, ve většinové společnosti již zapomenuté, kontury a lidé by se mohli s daným územím lépe identifikovat a orientovat. Vznikaly by nové mapy všeho druhu, lidé by viděli kontury zemí v předpovědích počasí v TV a jinde. Prostě by rostlo povědomí. A tady by se pak už lépe budovala nebo vlastně znovu obnovovala moravská národnost, jazyk, atd. než dnes za současného stavu. Byla-li by pak další poptávka po větších regionech v rámci Evropy, mohlo by se později opět dojít k obnově zemského zřízení.
    Nevím jak moc je můj názor zcestný, nebo naivní, ale jedno si myslím jistě, že Moravu jen z Moravy „neobnovíme“ a že k tomu budeme pár Čechů potřebovat a taky musíme počítal s tím, že pár „Moravanů“ tomu bude házet klacky pod nohy. Věřím, že i spousta Čechů byla a je nespokojena s kraji a ti by měli být spojenci společné věci.
    A závěrem, pokud by snad došlo na řešení moravské otázky referendem, měli by jeho iniciátoři velmi pečlivě sestavit a volit onu otázku a celou kampaň vůbec, aby nezhatila veškeré naděje hned v počátku a aby to nevyznělo tak, že hrstka extrémistů chce rozbít republiku.

  8. „Mezikrok by mohla být pak redukce krajů s respektováním historických zemí( dejme tomu na 5 v Čechách a na 3 na Moravě – v podobném rozdělení jako např. diecéze římskokatolické církve). Historické země by tak opět získali své, ve většinové společnosti již zapomenuté, kontury a lidé by se mohli s daným územím lépe identifikovat a orientovat.“ (Martin)

    No, snad by to tak mohlo působit, nicméně mám k tomu poněkud skepsi. Lidé se totiž neztotožňují s konturami, ale s něčím, na čem můžou mít nějakou účast, čeho se můžou cítit součástí. V tomto ohledu jsou kraje pořád kraje, ať je jejich tvar na mapě jakýkoli.

  9. Tak samozřejmě, že kraje jsou jen kraje a země jsou země. Spíš jsem se zamýšlel, jak nejjednodušeji z toho ven. Jak přesvědčit politiky a hlavně ty “ nevědomé masy“. A kde a jak vlastně začít. Myslím, že nemůže být Moravana bez Moravy. Hlavně poblíž bývalých zemských hranic už málo kdo ví, kde žije. A nebýt Vás a dalších zdrojů z netu, nebyl bych si jist v mnohých oblastech i já. Jistěže kontury samotné, nebo jakékoliv jiné čáry na mapě nemusí znamenat nic, ale pokud by byly namalovány v na správných místech, tak by to jistě k nějakému povědomí a zeměpisné orientaci hodně pomohlo. Alespoň tedy více, než dnes. Objevovaly by se v TV a to nejen ve zprávách o počasí, ale hlavně u regionálních zpráv a při dalších příležitostech, kde je třeba ukázat různá regionální srovnání a pod., taky protože by to byly skutečně regiony s vazbami a ne to, co je teď. Byly by vidět jasně kraje moravské i české (Moravské Slezsko bych nevyčleňoval samostatně pro komplikovaný průběh hranice a „dělení Ostravy“) a to rozhodně lépe než dnes, kdy je kolikrát úsměvné, kam kdo řadí tu Vysočinu, nebo jak různé firmy svoji působnost na Moravě vykreslí mapkou pomocí krajů bez Vysočiny a jejich zákazník třeba z Vel. Mezu, Třebíče nebo i Moravských Budějovic má „smůlu“. Ano je to chabá náhražka zemského uspořádání, ale šlo by z toho za současné konstelace v našem státě vyrazit víc? I to, že někdo či něco pochází z moravských krajů, by aspoň o ždibec mohlo pomoci v tom, že ten, či onen a to či ono je z Moravy, tudíž moravské. Pomalu, jistě a vytrvalými krůčky, by se snad s tím něco dalo dělat. No jsem optimista, že se aspoň nějaké pozitivní změny dožiju. 33 let ještě není tak moc 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s