Různorodost moravské krajiny

… aneb Poznej svou vlast

Při psaní článku Ten Olomouc – ta Olomouc, ale při různých příležitostech i dříve jsem několikrát narazil na pojem „stará sídelní oblast“. Z názvu je patrné, že jde o tu část krajiny, která byla osídlena člověkem v dávných dobách. Protože mě zajímalo, o které konkrétní území se jedná a jak velkou část Moravy zahrnuje, dal jsem se do hledání podrobností a našel přitom i další věci související s popisem krajiny. V jednom takovém materiálu, který shrnoval závěry studie placené ministerstvem životního prostředí věnované typologii krajiny České republiky (na studium čistě moravských témat se veřejné prostředky nevynakládají) jsem se dočetl, že poznání různosti krajiny má přispět k uvědomění si vlastní národní svébytnosti. V představách geografů i ministerstva životního prostředí, které jejich práci zaplatilo, by jistě poznání moravské krajiny mělo vést k uvědomění si české národní svébytnosti a nebo by spíš ani moravská krajina neměla existovat a měla by být vnímána jako neodlišená součást krajiny České republiky, ve zkratce české krajiny. Takového pojetí však na Moravě nemáme zapotřebí. Přínosnější bude poznat rozmanitost moravské krajiny k uvědomění si vlastní moravské svébytnosti, a tak jsem k tomu něco napsal.
Zpracována byla typologie krajiny ze tří hledisek, začnu tím, které mě zajímalo původně, tedy etapami osídlení krajiny Moravy v průběhu času. Takto ke krajině přistupuje především dějepisná věda a rozeznává z hlediska jejího osidlování celkem čtyři základní krajinné oblasti, které zachycuje na území Moravy následující mapa.

Lidé samozřejmě osídlovali krajinu podle svých možností, což záviselo především na schopnosti krajiny je uživit a to zase na rozvinutosti zemědělství té které doby. Nemůže tedy být divu, že nejprve byly osídleny nížiny, kde je zemědělství nejsnazší, a teprve později osídlení stoupalo do vyšších poloh. Jednotlivé etapy osídlování krajiny tak do velké míry odpovídají výškovým stupňům. Jednotlivé v mapě zachycené oblasti nicméně nejsou charakterizovány jen pouhým časovým údajem, kdy byly trvale osídleny, ale rovněž dalšími charakteristikami, které vyplývají jak z doby, v níž k trvalému osídlení došlo, tak ze samotné zeměpisné tvářnosti dané oblasti. Konkrétně z toho vyplývá možnost ke každé etapě osídlení uvést pro příslušnou oblast typický půdorys vesnic a lidovou vesnickou architekturu. (Uvedené půdorysy vesnic platí pro dobu před 20. stoletím, jmenované typy lidových domů potom pro přelom 18. a 19. století pro obydlí středních venkovských vrstev.)
Nejstarší trvale osídlená oblast Moravy je na mapě znázorněna oranžově, označuje se jako stará sídelní oblast. Zahrnuje především velké souvislé území na jihu a ve středu země, v nížinách (Dolnomoravský, Dyjsko-svratecký a Hornomoravský úval) a okolních rovinách a nízkých pahorkatinách. Tato krajina je nepřetržitě osídlena již od neolitu (velká většina pravěkých archeologických nálezů pochází právě odsud), jsou pro ni typické vesnice ulicové či silnicové (silniční), na okrajích ve větší míře též vesnice návesní. Ulicové a silnicové vesnice se vyznačují zástavbou podél obou stran cesty (někdy jen jedné), domy přiléhají jeden ke druhému a vytvářejí souvislou řadu. Rozdíl mezi ulicovou a silnicovou vsí spočívá ve významu cesty, kolem níž je vesnice vybudována: Ulicovou vsí prochází cesta pouze místního významu, která ve vsi končí, a ves může být na jednom či obou koncích uzavřena; pokud tímto typem vsi prochází dálková cesta, pak okrajem vsi mimo zástavbu. Silnicovou vsí pak prochází cesta dálkového charakteru; taková dálková cesta se uprostřed některých vsí rozšiřuje a vytváří náves, takovým vsím se říká návesní silnicové vsi. Od návesní silnicové vsi se odlišuje typ návesní vsi, v níž jsou domy přiléhající jeden ke druhému obestavěny kolem návsi kruhového, trojúhelnikového, čtvercového či nepravidelného tvaru a všechny cesty, které vsí procházejí nebo v ní končí, ústí do této návsi. Oproti silničním a ulicovým vsím je návesní ves mladší typ. V oblasti architektonické je potom stará sídelní oblast na jihu a ve středu země charakterizována lidovým typem hliněného či kamenného domu podunajského typu (na rozdíl od ostatního území, kde ve starší době převažují dřevěné domy). Dvě oddělené oblasti nejstaršího osídlení se nacházejí také na severu, jednak na Opavsku a Hlučínsku a pak také na Osoblažsku; jedná se o do podhůří Jeseníků zasahující okraj osídlení slezských nížin. Také tyto dvě menší oblasti jsou osídleny nepřetržitě už od neolitu. Jejich venkovské osídlení je tvořeno návesními ulicovými a návesními vesnicemi a je pro ně charakteristický moravský roubený dům (na Osoblažsku roubený dům slezského pohraničí).
Ostatní části moravského území mimo nejstarší sídelní oblast byly trvale osídleny až v průběhu středověku nebo v některých případech až na přelomu středověku a novověku. Neznamená to samozřejmě, že by do té doby většina moravského území byla pustá, liduprázdná, osídlení (leckdy dočasné) však představovalo pouhé ostrůvky v moři okolních lesů (zejména podél významných cest či vodních toků) a středověká kolonizace ho zahušťovala. Příkladem toho, že určité sídlo mohlo vzniknout dříve, než byla daná oblast souvisle osídlena, je třeba nejstarší moravské město Bruntál, které vzniklo na počátku vrcholného středověku v oblasti, která byla trvale souvisle osídlena až v pozdním středověku.
Šedohnědě je na mapě nahoře znázorněna oblast vrcholně středověké kolonizace, obklopuje starou sídelní oblast ze západu i z východu. Jde o krajinu pahorkatin a vrchovin středních poloh a ve větší míře začala být obsazována trvalým osídlením ve 13. století. Vesnické osídlení je představováno většinou návesními vesnicemi, v menší míře návesními ulicovými vsemi, v podhůří Jeseníků a na severovýchodě od Moravské brány na sever též řadovými vesnicemi (zástavba podél jedné nebo častěji obou stran cesty nebo potoka přizpůsobená terénu, domy postaveny v určitých rozestupech od sebe). Lidová architektura této kolonizační oblasti je představována několika různými variantami vesnických domů. Převažuje moravský roubený dům, v oblasti Jeseníků a v severních Beskydech roubený dům slezského pohraničí, na východě v sousedství staré sídelní oblasti je zastoupen i hliněný dům odvozený od podunajského typu.
Fialovou barvou jsou na mapě znázorněny oblasti pozdně středověké kolonizace, které jsou trvale osídleny až od poloviny 14. století či později. Zeměpisně se jedná zejména o nejvyšší polohy moravsko-českého pomezí, Drahanskou vrchovinu, Nízký Jeseník a podhůří Hrubého Jeseníku. Na západě země tato oblast porostlá hustými lesy dlouho představovala přirozené hraniční pásmo vůči Čechám (přírodními podmínkami a nízkou hustotou zalidnění ho svým způsobem představuje dodnes). Jak široké toto pásmo bylo, si můžeme učinit představu ze skutečnosti, že ve svitavské oblasti na Moravu vstupovala nejdůležitější pozemní spojnice středověkých Čech a Moravy. Tato spojnice se už na českém území větvila, jedna větev směřovala přes Jevíčko a Konici do Olomouce, druhá údolím Svitavy na Brno. Příchozí z Čech museli na obou těchto stezkách platit clo, které se vybíralo pochopitelně nikoli uprostřed pohraničního lesa, nýbrž při jeho okrajích. Z toho, že příslušné celnice stály jedna v okolí Jevíčka a druhá u Letovic, lze názorně odvodit značnou velikost daného neosídleného pohraničního pásma. Venkovské osídlení v oblasti pozdně středověké kolonizace má podobu zejména řadových vesnic, na Vysočině také okrouhlých vsí (často zvaných okrouhlice), což je varianta návesních vsí s návsí kruhového půdorysu, v níž zpravidla končí jedna cesta místního významu. Lidovou architekturu zastupuje českomoravský roubený dům a roubený dům slezského pomezí na severu.
Nejvyšší a nejnehostinnější krajiny hornatin na západě, severu a východě (na mapě zeleně) byly trvale osídleny až na přelomu středověku a novověku, nejdříve od 16. století a osídlení je v nich dodnes řídké. Venkovské osídlení v těchto oblastech má podobu řadových vsí, v Beskydech také řetězových vsí, které se vyznačují nepravidelnými vzdálenostmi mezi shluky blíže k sobě postavených domů volně sledujících linii cesty nebo potoka. Venkovský dům v novověku osídlených oblastí hornatin se různí podle konkrétního území, ve všech případech nicméně jde o dřevěné domy. Na Vysočině je to moravský a český roubený dům, v Jeseníkách roubený dům slezského pohraničí a v Beskydech valašský, případně goralský dům.
Celkový přehled rozmístění lidových typů domů začátkem 19. století ukazuje přehledná mapka.

Druhé hledisko, podle nějž je možné popsat rozmanitost moravské krajiny, je reliéf, tedy výškové a prostorové utváření povrchu. Poznání moravské krajiny z tohoto pohledu by mohlo přispět k podání odpovědi na otázku, do které části Moravy bychom mohli umístit moravský ráj. Celkový přehled zase ukazuje mapa:

Jak lze vyčíst z mapy, většinu území Moravy tvoří několik málo krajinných typů, členité pahorkatiny a vrchoviny a plošiny. Protože je použita v mapě, musím vysvětlit určitou terminologii. Morava se nachází na rozhraní dvou velkých evropských horských celků, hercynského a karpatského. Hercynská pohoří se táhnou od francouzské Bretaně přes střední Německo až na Moravu, vytvořila se v prvohorách v době, kdy souši panovaly obří plavuně a přesličky a první živočichové vystupovali z moře na pevnou zem. Karpatská horská soustava je mladší, vytvořila se v druhé polovině třetihor ještě před dobami ledovými v období existence velkých savců (jako třeba mastodontů).
V mapě je na první pohled patrné, že existuje souvislost mezi reliéfem krajiny a postupem jejího osídlení popsaným výše. Stará sídelní oblast na jihu, ve středu i na severu se rozkládá v krajině plošin, rovin, plochých pahorkatin a širokých říčních niv, oblasti osídlené trvale až v průběhu středověku se rozkládají v členitých pahorkatinách a vrchovinách a krajině osídlené až od počátků novověku odpovídají hornatiny a horské hřebeny.
Pahorkatiny a vrchoviny představují většinu moravského území, ostatní typy krajin jsou již zastoupeny méně. Některé z typů krajiny, které jsou celkově plošně zastoupeny méně, lze najít na mnoha místech Moravy, například do krajiny zaříznutá údolí nebo skalnaté srázy a hřebeny, některé typy krajin se vyskytují jen na jednom místě Moravy a vesměs jde o území plošně nevelká. Tak například pouze v okolí Břeclavi a Hodonína najdeme krajinu vátých písků nebo zase rozlohou nevelký krajinný typ sopečných pohoří se vyskytuje pouze mezi Moravským Berounem a Bruntálem, totéž platí o horských plošinách, které se nacházejí pouze v Hrubém Jeseníku. Z hlediska rozlohy zcela nejméně zastoupeným krajinným typem na Moravě jsou ledovcové kotle, jak jsou charakterizována dvě údolí jižně od Pradědu.
Poslední hledisko rozlišení krajiny Moravy do odlišných typů představuje využití krajiny člověkem. Přehled přináší třetí mapa:

Jako v předchozím případě i na této mapě můžeme vidět v hrubých rysech soulad mezi postupem osídlování krajiny člověkem a jejím využitím. Stará sídelní oblast osídlená už od pravěku odpovídá zemědělské krajině, která je charakterizována téměř úplným odlesněním (lesy zastupují méně než 10% plochy) a intenzivním rostlinným zemědělstvím a jsou zemědělsky nejúrodnější; platí to jak o oblasti na jihu a ve středu země, tak i na severu. Zemědělská krajina na Osoblažsku bývá nazývána Slezská Haná, což je hodno pozoru ze dvou hledisek. Zdá se, že existovala nebo stále existuje (nevím, jak je toto označení staré) tendence každou úrodnou oblast na Moravě označovat jako Hanou (případně s nějakým přívlastkem, jako je to například v případě zemědělské krajiny severu Boskovické brázdy označované jako Malá Haná). Přívlastek Slezská je nicméně v tomto případě ne zcela patřičný, neboť Osoblažsko ke Slezsku nikdy nepatřilo.
Mimo starou sídelní oblast se zemědělská krajina nalézá jen v menších od sebe oddělených územích, zejména na jihozápadě. Oblastem osídleným v průběhu středověku odpovídá převážně lesozemědělská krajina, která tvoří plošně největší část území Moravy. Důsledkem pozdějšího osídlení je zachování části původních lesů (třebaže jejich vzhled už pochopitelně není původní), plochy obdělávané půdy se střídají s různě rozsáhlými plochami lesa a tvoří v nich menší či větší ostrůvky. Třetí největší typ moravské krajiny představuje lesní krajina, v níž lesy zabírají více než 70% plochy. Jde o člověkem nejméně pozměněnou krajinu, která se nachází převážně v nejpozději osídlených územích s pouze ojedinělým osídlením.
Dosud uvedené tři nejrozsáhlejší typy krajiny jsou doplněny dalšími třemi typy, jež zabírají už jen malou část moravského území. Modře je v mapě znázorněna rybniční krajina charakteristická vysokým zastoupením mělkých vodních ploch. Přes jednoznačný název se nejedná vždy jen o rybníky; jak je z mapy patrné, jako rybniční krajina jsou klasifikovány i oblasti některých vodních přehrad, například novomlýnských nádrží na jihu, plumlovské přehrady ve středu nebo nádrže Slezské Harty na severu. Nepatrně je zastoupena krajina horských holin nad severní hranicí lesa ve velkých nadmořských výškách. Najdeme ji pouze na třech nejvyšších hřebenech Hrubého Jeseníku a kolem vrcholu Králického Sněžníku. Poslední krajina zachycená v mapě je člověkem velmi pozměněná městská krajina, která se vyznačuje převahou budov a zpevněných ploch.

Tak taková je tedy rozmanitost moravské krajiny. Nechť její poznání slouží k rozvoji moravského sebeuvědomění.