Neznámý pramen moravských dějin?

O „nefalšované“ interpretaci raných moravských dějin

V letošním roce vyšla zásluhou brněnského gymnázia Integra středoškolská učebnice Moravy. Napsalo ji několik autorů, i z řad profesionálních historiků a zahrnuje období od pravěku až po dnešek. Nikdo jistě nebude pochybovat, že je to záslužné dílo, ale někteří si možná položili otázku, zda ta učebnice nebyla vydána předčasně, když nezohlednila jeden neznámý historický pramen pro raněstředověké dějiny, především pro 10. století, na který už řadu let upozorňuje Moravský národní kongres. Chtěl jsem k němu něco napsat už dříve, ale pro tušení, že půjde o složitou záležitost, jsem se k tomu dlouho nedostal, až jsem nedávno narazil na text, který se jím také zabývá, třebaže z jiného hlediska, než jaké jsem chtěl použít já. Bude tedy nutné vydat moravskou učebnici znovu v druhém, opraveném vydání?
Povězme si tedy konečně, o který neznámý historický pramen se jedná. O žádný jiný, než o Kosmovu kroniku. To však přece není neznámý pramen, řekne si na to každý. To je pravda, nicméně našli se dva lidé, kteří tvrdili, že v ní objevili do té doby skrytý text popisující historické události Moravy (ale i Čech) do té doby neznámé. A to ne nedávno, ale už před několika desetiletími. Už v roce 1971 vydal středoškolský učitel Antonín Patejdl v časopise Tvorba článek Kosmovo tajemství odhaleno. V článku napsal, že vzal jména bájných českých knížat, přiřadil k nim ještě jména tří po nich následujících historických panovníků, tato jména napsal pod sebe a různě je posunoval ve vodorovném směru, až s překvapením zjistil, že ve svou sloupcích pod sebou mu vychází smysluplná slovní spojení: v jednom sloupci attavi sancti („svatí předkové“), v druhém pak dokonce česky Cozma vimislil („Kosmas vymyslel“). Z toho vyvodil závěr, že dotyčná knížecí jména v sobě skrývají neznámé sdělení, zašifrované v podobě takzvaného anagramu, což je zpráva, která je ukryta v běžném textu a získáme ji tak, že vezmeme určitý úsek textu a přeházíme všechna jeho písmena do nového pořadí, až dostaneme nový smysluplný text. Antonín Patejdl toto uplatnil na uvedeném přehledu knížecích jmen a vedle uvedených dvou přeházením dalších písmen vytvořil jednak latinskou větu Olim lazsa gens in illo vivit („Dříve zemdlený národ v něm žije“), jednak (staro)českou větu Clen nomv prvi Bor crzcen vztvpiv lzi na gore Zobor („První člen rodu Bor pokřtěn, ustoupil od lži na hoře Zobor“). Podobné české věty Antonín Patejdl údajně odhalil v dalších jménech Kosmovy kroniky. Patejdlova článku se chopil kněz František Borák, který se narodil v Bánově u Uherského Brodu, ale toho času působil v Radslavicích u Přerova. Ovládal staroslovanštinu i staročeštinu, takže se rozhodl zkusit v Kosmově kronice podle Patejdlova vzoru najít další zašifrované zprávy. Použil stejnou metodu jako Antonín Patejdl a „podařilo“ se mu v latinském textu Kosmovy kroniky odhalit 269 (!) takových anagramů, třebaže tiskem za svého života (zemřel v roce 1975) zveřejnil jen některé. Po desetiletích se k Borákově pozůstalosti dostal Jiří Kachlík a před otištěním ve sborníku Moravského národního kongresu (za roky 1999-2001) poslal Borákovy anagramy k posouzení kryptologovi Jiřímu Janečkovi. Ten jim věnoval samostatnou kapitolu ve své knize Rozluštěná tajemství (Praha 1998). Než se však dostanu k tomu, co o tom napsal, přiblížím postup Františka Boráka.
Základem byl nějaký úsek originálního, latinsky psaného textu Kosmovy kroniky. Z těch, které byly otištěny ve zmíněném sborníku MNK jsem vybral jeden kratší, který zní: Quod enim terribilius esse potest convivium, quam in quo perpetratur fratricidium? („Jaká hostina může být strašnější než ta, na které je spáchána bratrovražda?“) František Borák (a před ním Antonín Patejdl) vzal všechna slova takto vybraného úseku textu, seřadil je pod sebe a různě je posouval do stran, až mu v jednom ze sloupců vyšlo nějaké smysluplné (staročeské) slovo nebo skupina slov. Názorně to přibližuje následující obrázek.

V tomto případě vyšlo v pravém prostředním sloupečku ženské jméno Adilburka (tak se jmenovala matka svatého Vojtěcha, známá z jedné z vojtěšských legend). Druhým krokem Borákova postupu bylo složení smysluplného slova nebo slov z druhého prostředního sloupečku, kde už písmena byla přeházená. Ve třetím kroku stejným způsobem do nějakého smysluplného textu Borák přeházel písmena v části nalevo od prostředních dvou sloupců a v posledním kroku totéž udělal s písmeny napravo. Ve většině takových obrazců otištěných v sbornících MNK (vedle 2002-2005 ještě ve sborníku za roky 1999-2001) jsou pod sebou zapsána všechna slova, ale někdy jich je na jednom řádku víc, asi protože se Borákovi nehodila do prostředních sloupečků (zde na čtvrtém řádku předložka „in“). Pod obrazec potom Borák napsal svoje řešení, v tomto příkladě tedy bylo takovéto:
uprostřed: Adilpurc uči uměti
vlevo: piskof strie ěrei neter preč bran
vpravo: iti muvit do Stoboru imenu Šuma.
Na konci potom následoval překlad do dnešní češtiny. Zde zněl „Adilburka učila umět biskupa strýce jereje, neteř pryč z města jít mluvit do Stoboru jménem Šum.“ (Což mimochodem nedává smysl; k otázce výsledků odhalování se ještě dostanu.)
Zmíněný kryptolog Jiří Janeček se k tomuto postupu Františka Boráka vyjádřil nikoli z hlediska historického nebo jazykového, ale jako odborník na šifry. Podle toho, co v knize napsal, po něm Jiří Kachlík zřejmě chtěl odhalení metody, jak František Borák postupoval, protože obrazce jako ten výše zobrazený se dochovaly jen u části Borákem „odhalených“ anagramů. Jiří Janeček se však vyjádřil celkově o způsobu šifrování textu údajně provedeném kronikářem Kosmou. Metoda Františka Boráka spočívala v tom, že počet písmen výsledného staročeského textu jím vytvořeného („odhaleného“) musel přesně souhlasit s počtem písmen vybraného úseku latinského textu. Janeček napsal, že nejprve zkontroloval tuto shodu u anagramů, které dostal k posouzení, a shoda mu vyšla jen u třetiny, což u něj vzbudilo první pochybnosti. I já jsem si všiml, dřív než jsem narazil na Janečkův text, že v některých anagramech se počet písmen obou textů liší, třebaže většinou jen o jedno písmeno. Jiří Janeček dále rozvedl, co to jsou anagramy, tedy šifry, v nichž se nový text získá přestavěním pořadí písmen jiného textu, případně sestavením z řady písmen, u nichž je udáno, kolikrát se mají použít. Uvedl také, že vlastností anagramu je to, že nemají jednoznačné řešení; to znamená, že z jednoho výchozího textu lze sestavit víc smysluplných jiných textů. Ukázal to na příkladě jednoho výchozího textu (respektive řady písmen), z něhož lze složit buď větu Nedávno jsem byl v kině nebo Dávno jsem nebyl v kině, což jsou věty se zcela opačným významem. Výchozí text však nedává žádné vodítko k tomu, který z něj nově sestavený text má být považován za správný. Janeček také upozornil na to, že první anagramy jsou v Evropě známy až z 16. století (zatímco Kosmas psal na začátku 12. století).
Nad metodou práce Antonína Patejdla a Františka Boráka si Jiří Janeček položil několik otázek. Patejdl svůj první anagram „vyluštil“ ze jmen bájných knížat Čech, k nimž přidal ještě první tři historicky doložená knížata. Proč nepoužil jen jména bájných knížat? Když už přidal historické panovníky, proč zrovna tři? Jak oba dva luštitelé v latinském textu kroniky hledali vhodný výchozí (zašifrovaný) text, když nevěděli, pod kterými větami nebo jejich částmi se (údajně) skrývá zašifrovaný staročeský text? Jak věděli, že mají jednotlivá slova vybraného úseku klást pod sebe a posouvat je do stran? V Kosmově kronice není nic, co by naznačovalo, že je v ní ukrytý jiný text, a co by napovídalo postup jeho odhalení. Janeček se na to pak podíval také z matematického a praktického hlediska. Bylo mu sděleno, že Borák zanechal celkem 269 anagramů, na kterých pracoval v letech 1971-1975. U mnoha jeho v pozůstalosti zachovaných anagramů byl pouze výchozí latinský text a výsledný v něm objevený staročeský text, ne však takový obrazec jako ten vzorový výše. Jiří Janeček se jej v takovém případě pokoušel sám sestrojit. U textů do 80 písmen latinského textu, pokud seřadil všechna slova pod sebe (což jak jsem ukázal, Borák vždy nedodržoval), mu trvalo sestavení obrazce od 20 minut do pěti hodin, u delších textů mu to trvalo 17 až 45 hodin. U jednoho anagramu, který měl 20 latinských slov, se o to bezvýsledně pokoušel tři měsíce. A to šlo pouze o ověření shody u dvojic textů, které mu byly dodány. Pokud by nevěděl, jaký staročeský text je na kterém místě latinského textu skryt, napsal Janeček, potřeboval by metodou pokusu-omylu na jejich odhalení vybíráním náhodných úseků latinského textu a posouváním jejich slov sem a tam provést astronomický počet pokusů, který by mu zabral odhadem několik století. Konkrétní čísla ukazuje Janeček na nejkratším Borákově anagramu, jehož výchozí latinský text má sedm slov (Iustum est benevolas aures iustis accomodare petitionibus); kdyby měl vyzkoušet všechny kombinace seřazení slov na řádky (Borák neřadil slova pod sebe v tom pořadí, v jakém jsou ve výchozí větě) a pak všechny možné kombinace jejich vodorovného posunu, než by dostal dva smysluplné sloupce a ze zbytku sestavil smysluplný text, musel by provést celkem 9 097 920 zkoušek, což by, kdyby pracoval 12 hodin denně 365 dnů v roce, mu zabralo 34 roků. Navíc je třeba počítat s tím, že „správné“ sestavení dvou prostředních sloupců ještě nezaručuje, že bude smysluplný text vycházet i z písmen napravo a nalevo od nich. U jednoho mu předloženého Borákova anagramu například Janeček vypočítal, že existuje 382 způsobů sestavení dvou prostředních sloupců do podoby, kterou zveřejnil Borák, avšak lišících se tím, co zbývá napravo a co nalevo. Na základě těchto čísel Janeček dospěl k závěru, že nelze vybrat správný kus latinského textu bez znalosti českého textu, který se za ním má skrývat, jinými slovy, nejprve je třeba vědět, jaký výsledný český text chceme, a potom k němu najít odpovídající latinský text.
Jiří Janeček se nad problémem zamyslel i z opačné strany, to znamená z pozice Kosmy. Pokud on chtěl ukrýt staročeský text do latinského, musel postupovat – pokud mají být Borákovy anagramy platné – následujícím způsobem: vzal staročeské slovo a napsal ho do svislého sloupce, potom vzal další slovo nebo víc slov a s přeházenými písmeny je vepsal do sousedního svislého sloupce a nakonec po stranách oba sloupce rozšířil o další písmena, aby dostal smysluplná latinská slova, aby z nich potom byla sestavena smysluplná latinská věta (navíc opatřená určitými literárními náležitostmi jako například vnitřním rýmem) a aby to celé rozšiřovalo slova z prostředních dvou sloupců do smysluplné staročeské věty. Jiří Janeček zvládnutí takového úkolu označil za nemožné. Předpokládal nicméně, že někdo namítne, že texty objevené Borákem existují, takže je někdo přece do latinského originálu ukrýt musel. Jeho odpověď na to byla, že nemusel, protože pokud se vezme jakýkoli text, pravděpodobně se v něm po přeházení písmen dříve či později najde nějaký jiný text. Aby to předvedl, vzal část latinské věty Iustum est benevolas aures a po 15 minutách v ní „objevil“ větu maruso tet se slavi u benesu (takto by to vypadalo po pouhém přeházení písmen, po doplnění háčků a čárek je to novočeská věta „Marušo, teď se slaví u Benešů“). Je to důsledek toho, že anagramy z principu nemají jednoznačné řešení – písmena ve výchozím textu lze přestavět mnoha různými způsoby a dostat tak různé výsledné texty. Ostatně i sám František Borák neurčitost anagramů názorně předvedl. V jednom svém článku se totiž vrátil k prvnímu anagramu svého předchůdce Antonína Patejdla a „opravil“ jeho výsledné znění. Ponechal oba prostřední sloupce (Cozma vimislil a Attavi sancti), avšak zcela změnil věty, které měly vyjít z písmen napravo a nalevo. Nalevo vytvořil (pouhým přestavěním písmen, to znamená zatím bez doplnění háčků a čárek) větu Zlavibor pan Zoboru luczego cnez Moravy crzten prvnie (Patejdl pro připomenutí měl Clen nomv prvi Bor crzcen vztvpiv lzi na gore Zobor) a napravo místo Patejdlovy latinské věty Olim lazsa gens in illo vivit vytvořil staročeskou větu Vitiaziv gnev zlosina zlomil. Zde je na místě otázka: co nám tento údajný historický pramen v tomto případě říká? Že byl první pokřtěn Bor na hoře Zoboru, nebo byl první pokřtěn Slavibor, pán Zoboru (což by asi muselo být nějaké hradiště)? Snad aby si každý historik vybral podle svého vkusu (pak bychom ve výsledku dostali historii, která sice asi nebude souhlasit s minulými ději, ale zato bude vkusná).
Závěr Jiřího Janečka zněl, že největší námitkou proti existenci staročeských anagramů v textu Kosmovy kroniky je to, že sestavení takových skrytých přesmyček je nesmírně časově náročné a v podobě, jakou představil František Borák, by komukoli nestačil celý život na jejich realizaci. Vyslovil se k nim jen z hlediska kryptologického, nikoli z hlediska historického či jazykového, pro což neměl předpoklady. Avšak z těchto hledisek jsem se na Borákovy anagramy zase původně chtěl podívat já, takže bych něco mohl doplnit, třebaže poté co jsem si přečetl Janečkův závěr, že anagramy, jak je předložil Borák, byly nad síly a možnosti Kosmy, jsem neměl moc chuť ještě rozvíjet, co je už beztak jasné.
Než bychom přistoupili k historickému rozboru, měli bychom se nejprve podívat, jaký obraz moravských dějin František Borák svými anagramy předložil. Dost obsáhlé shrnutí bylo otištěno ve sborníku MNK 1999-2001, pokusím se stručně vybrat to nejdůležitější: Bánov (pouze čirou náhodou též rodiště Františka Boráka), jmenovaný v Borákových anagramech též jako Stobor, byl od 9. století biskupským sídlem a usadila se v něm také Ludmina (údajně ona svatá Ludmila, z „normálních“ pramenů známá jako babička svatého Václava), neteř krále Rostislava. Bánov si jako sídlo zvolil i Bořivoj, syna krále Rostislava a Ludminin manžel, který zemřel v bánovském klášteře, jejž s manželkou založil. Bořivojova dcera Drahomíra si vzala českého knížete Vratislava a měli spolu (svatého) Václava, který byl Drahomírou vychováván v Bánově. Jeho smrt v roce 935 (kdy už byl českým knížetem) zosnoval východofranský král Ota I. Ve druhé čtvrtině 10. století prý v Bánově sídlil král Ratislav, který byl údajně znám v celé Evropě jako mocný panovník a jehož říše údajně zahrnovala vedle Moravy celé dnešní Slovensko, část západní Ukrajiny a jihozápadní Polsko. Po smrti Ratislava se králem stal nezletilý Mojmír III. (!), poručníkem mu prý po dobu jeho nezletilosti byl český kníže Boleslav I., bratr Václavův. Mojmír III. zemřel 1007, po jeho smrti byla prý Morava rozdělena na dvě části, jednu s centrem v Bánově-Stoboru obsadil manžel Mojmírovy dcery Lutice Zulta, bratr uherského krále Štěpána, druhou polovinu s centrem ve Velehradě-Chorvatci potom Boleslav Chrabrý. Po Boleslavově smrti pak jeho část Moravy dobyl český kníže Oldřich a svěřil ji svému synovi Břetislavovi. Moravané jej prý žádali o obnovení jednotné moravské říše, Břetislav však odmítl, osobně zabil jejich mluvčího, biskupa Vracena a potom dal město Chorvat neboli Velehrad srovnat se zemí a jeho obyvatele přesídlit do Čech. Vdova po Zultovi Lutica se údajně se synem uchýlila ke králi Štěpánovi a jejich potomci po čase splynuli s uherskou šlechtou. Celé je to navíc promícháno s osudy východočeských Slavníkovců, ale tuto část jsem pro přehlednost vynechal. Kdybych chtěl Borákovy historické „údaje“ okomentovat, aspoň o polovině bych musel jen konstatovat, že nejsou známy z žádných jiných historických pramenů. To by sice mohlo být vnímáno jako klad, ale mnohé informace jsou prostě nepravděpodobné. Například význam moci údajného krále Ratislava, který sice prý byl známý po celé Evropě, ale soudobé prameny o jeho velké říši nic neví, stejně jako i o jakýchkoli jiných moravských panovnících 10. století. Ostatní informace sice jsou známy z jiných pramenů, ale tam jsou popsány obvykle zcela jinak. Namátkou: Bořivoj byl český kníže, nikoli moravský král, svatý Václav byl vychováván na Budči u Prahy, nikoli v Bánově nebo Oldřich dobyl Moravu ještě za života Boleslava Chrabrého, nikoli až po jeho smrti. Některé údaje jsou pak přímo absurdní, například podíl krále Oty I. na zavraždění svatého Václava. O zcela odlišných Borákem přednesených rodinných vztazích ani nemluvě. Každý historik by si musel položit otázku, proč by závěry Borákova luštění měli přijímat jako pravdivé, když nezapadají do obrazu, jaký přinášejí ostatní prameny, ale naopak jim příliš často protiřečí. Rovněž je nutné poukázat na další věc – jestliže údajně Bánov byl nejméně celé 10. století sídlem biskupa a krále, mělo by to v jeho místě zanechat podobně bohaté archeologické nálezy jako v Mikulčicích a Sadech u Uherského Hradiště, jiných pravděpodobných centrech staromoravského státu; nic podobného se však v Bánově a nejbližším okolím nenašlo.
K dokreslení historické stránky anagramů bych ještě dodal, že mi jejich styl připadá dost odlišný od Kosmova „veřejného“ textu, dělá na mě dojem, že tak by se ani žádný kronikář nemohl vyjadřovat. Věty některých Borákových anagramů horko těžko dávají smysl (vedle už zmíněného neteř pryč z města jít mluvit do Stoboru jménem Šum např. také Paní na Stoboru Chrvatském rozsévá se synem jménem Lutic u Sasky nebo Gorazd biskup, syn krále a Řím), jiné věty jsou zase vyslovené blbosti (např. ve Stoboru hradě porodní bába měla chlapce v jizbě na první šup (staročesky údajně „a Stboru gradu baba imě kuapce isbě prvě šup“) nebo Gorazd Učen chystal Ludmině povinnou píseň a haněl zpěv: a vy, fuj! Rastislav sídlící v Bánově v klášteře v lese není smutný nebo Ludmina naučila kněze Helenu i Rusy na věty říkat ne).
Podle Jiřího Janečka byl František Borák už od studií výborný znalec staroslovanštiny, staročeštiny a latiny, což mě poněkud odradilo od podrobnějšího jazykového pohledu na výsledky jeho anagramového luštění, neboť jsem si říkal, že výborný znalec jazyků nebude šířit jazykově nesprávné texty. Nezkoumal jsem tedy staročeské texty anagramů moc podrobně, přesto jsem si aspoň několika podivných drobností všiml.
Už na příkladu nahoře si každý mohl všimnout, že František Borák některá latinská písmena (například q) přepisoval pro potřeby luštění jinými písmeny a výsledný staročeský text je v mnoha případech pravopisně zapsán jinak, než jak bychom čekali. V řadě případů jsou ve „vyluštěných“ staročeských slovech na některých místech nikoli příslušné hlásky, nýbrž hlásky, které zněly podobně, případně z dnešního pohledu prostě neobvyklý pravopis. Pokud by nicméně Kosmas skutečně do latinského textu šifroval staročeský text, musel by si takto občas pomoct, jednak protože čeština prostě měla hlásky, které latina neměla, jednak protože to občas mohl využít jako východisko z nouze, pokud mu (údajná) šifra jinak nevycházela. Já jsem si všiml, že občas má Borák v textu svých anagramů f tam, kde normálně má být v (například Boleslaf). To by se dalo pochopit jako zjednodušení šifrování ze strany Kosmy a nepříliš velká překážka pro luštitele, protože hlásky f a v znějí velmi podobně, liší se vlastně jen ve znělosti. Má to však jeden velký háček. Hláska, která se zapisovala a zapisuje písmenem v, se ve staročeštině vyslovovala nikoli retozubně jako dnes, ale obouretně, čili jako w v angličtině (např. ve slově window). To ukazuje dobový pravopis, v němž se toto w vyjadřovalo často také písmenem u, naopak zase písmeno w mohlo vyjadřovat v nebo u nebo dokonce jejich kombinace. Podle písemných dokladů obouretná výslovnost (w) existovala ještě ve 14. století a dnešní retozubná výslovnost vznikla až později. To však znamená, že Kosmas ve svých údajných anagramech pro w nemohl použít „náhradní“ hlásku f, protože w a f prostě zněly jinak. Tedy jméno Boleslav se sice dnes vyslovuje /boleslaf/, ale v Kosmově době se vyslovovalo /boleslau/, volba „náhradního“ písmene f tudíž nedává smysl. A takového Kosmovu 12. století neodpovídajícího f je v Borákových anagramech nemálo.
V souvislosti s výslovností v–w–f mě zaujalo také Borákovo „vyluštěné“ spojení Dragomir imě špehof („Drahomíra měla špehy“), kde by opět mělo být správně špehow nebo špehou, když už ne špehov. Já jsem však pojal podezření, zda slovo „špeh“ existovalo už ve staré češtině. Podíval jsem se do Malého staročeského slovníku, kde pro význam „špeh“ je uvedeno slovo špehéř. Slovo špeh je tam sice rovněž, ale ve významu „dozor“, „dohled“ (tehdy to bylo dějové podstatné jméno vytvořené od slovesa stejně jako slova běh, křik, pád, leh a podobně).
V jednom anagramu mě pak zaujalo spojení na Stobore to ie na Moravě. Zatímco spojení „na Stobore“ mi nepřipadá nijak zvláštní, spojení „na Moravě“ na mě hned zapůsobilo příliš novodobě. Vždyť ještě v 19. století František Palacký nazval své dílo Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě. Napadlo mě podívat se do Dalimilovy kroniky, česky psaného dějepisného díla z počátku 14. století a vyhledat tam všechna místa, která mají význam „na Moravě“. Jejich úplný výpis je tento:
Tehdy Svatopluk u Moravě králem bieše
Tehdy u Moravě lid Uhři zajěchu
že chce ciesař v Čechách a u Moravě šiest měst jmieti
Pro úplnost jsme vypsal ještě všechna místa, která mají význam „na Moravu“:
Tehdy král uherský u Moravu vnide
Břěcislav na bratří do Moravy jide
Tak kněz Bedřich do Moravy jide
(Protože je někde místo v písmeno u, je zjevné, že obě hlásky zachycovaly výslovnost w.)
Z uvedených příkladů vyplývá, že Dalimil „na Moravě“ vyjadřoval spojením „v Moravě“ a pro význam„na Moravu“ používal spojení „v Moravu“ nebo „do Moravy“; předložka na zde nikde není. Na základě toho předpokládám, že ani v době Kosmově, o dvě století dříve, se spojení „na Moravě“ (nebo „na Moravu“) nepoužívalo.
Není to jazykový rozbor vyčerpávající, ale i tak přidává další pochybnosti k tomu všemu, co už bylo vyjádřeno výše. Přinejmenším ukazuje, že František Borák v Kosmově textu aspoň v některých případech viděl to, co tam Kosmas určitě nebo pravděpodobně napsat nemohl. A to ještě není vše, co svědčí proti Patejdlově a Borákově postupu. Jak jsem tak četl, že v komentářích ke svým anagramům František Borák poznamenal, že Kosmas musel pravdu o Moravě ukrýt, protože si nemohl dovolit ji napsal otevřeně, vzpomněl jsem si na jiný příklad alternativního výkladu dějin, který se také v mnohém týkal Kosmovy kroniky. Jedná se o malby ve znojemské rotundě svaté Kateřiny, které František Zástěra před několika desetiletími připsal neznámým panovníkům staré Moravy a na základě toho vůbec nejstarší moravské dějiny obrátil vzhůru nohama. Historická věda sice Zástěrovy teorie z pochopitelných důvodů odmítla, ale přesto má Zástěra dodnes příznivce, o čemž jsem před lety napsal článek (Klub znojemské rotundy a Morava). Oba tito amatérští badatelé, Zástěra i Borák, měli společné to, že Kosmu označili za toho, kdo zatajil nebo dokonce záměrně zfalšoval skutečnou historii Moravy. Pikantní však je, že Zástěra a jeho pokračovatelé ve znojemské rotundě odhalili zcela jinou „pravdivou“ historii Moravy než tu, kterou zase v Kosmově kronice odhalil Borák. Takže máme na výběr mezi (prý) dvakrát ze lží usvědčeným Kosmou a dvěma pravými, nezfalšovanými historiemi raněstředověké Moravy, z nichž však každá tvrdí něco zcela jiného. Nelze se potom divit historikům, že si klepou na čelo při zprávách o podobných převratných objevech, a pro různé amatérské objevitele zaručeně pravé historie Moravy, kteří odhalili zfalšovanost historické vědě běžně známých pramenů, z toho vyplývá, že by se asi měli nejprve domluvit mezi sebou, aby si jejich převratné objevy navzájem neprotiřečily.
Závěr těžko může být jiný, než jaký je: Téměř jistě Kosmas do své kroniky nezašifroval nic takového, jak si to představovali Antonín Patejdl a František Borák. Stálo by ho to totiž obrovské úsilí a neméně obrovský úsek času, který ve skutečnosti neměl. Stejně tak statisticky téměř nemožné je, aby někdo v nijak neoznačeném textu kroniky náhodou našel takovým způsobem ukrytý text. Pro historickou vědu pak jsou Patejdlovy a Borákovy závěry nepřijatelné nejen kvůli krajně nedůvěryhodným výsledným údajům, ale i kvůli nedůvěryhodnosti jejich metody samé. Kromě jiného jde hlavně o to, že je v ní skryto příliš mnoho subjektivní libovůle. Nebylo předloženo žádné vysvětlení, proč se pro odhalování údajně skrytého textu musí brát zrovna určité a ne jiné latinské věty kroniky a neexistuje žádná objektivní kontrola, zda to, co v nich objevitel vidí, je přesně to, co do nich kronikář (údajně) ukryl. Krajně nedůvěryhodné je i vysvětlení, proč Kosmas údajně některé informace zatajil a pak přesto se značným úsilím tajně zaznamenal, navíc ještě způsobem, který fakticky znemožňuje odhalení utajeného. Historická věda nemůže jinak než považovat anagramy Antonína Patejdla a Františka Boráka za šarlatánství (ač dotyční neměli zlé úmysly), a tak můžeme být klidní, že nedávno vydaná učebnice dějin Moravy stejně jako jiné knihy o moravských dějinách se nebudou muset přepisovat. Nejde přece o to vymýšlet nové senzační dějiny, ale popularizovat ty, které existují – to je pro budoucnost Moravy to podstatné.

Advertisement