Etnicita Moravanů v 18. století

Drobný obrazový příspěvek k otázce etnicity Moravanů v minulosti

Před časem jsem procházel matriku zemřelých římskokatolické farnosti Úsov (děkanát Mohelnice) a u roku 1731, jsem nalezl (latinsky psaný) zápis, v němž mě hned upoutalo slovo „Moravus“ a před ním slovo „natione“. Položil jsem si hned otázku, jak tato slova přeložit a co lze vlastně z celého zápisu vyvodit o Moravanech 18. století. Než se však k oněm otázkám dostanu, pojďme se podívat na samotný matriční zápis.
Je to oznámení o tom, že do farnosti byl přidělen nový farář, text je zachycen na následujícím obrázku (ve správném rozměru se zobrazí kliknutím pravým tlačítkem myši a výběrem volby „Zobrazit obrázek“).

Přepis zápisu je následující:
Die 14 Martii Anni currentis 1731, ad Parochiam Ausoviensem ab Ill(ustrissi)mo et R(everendissi)mo Domino Domino Comite ab Oedt Vicario Generali investitus sum ego Joannes Bruner Ss.^ae Th(eo)l(og)iae Baccalaureus formatus, natione Moravus, patria Trischensis

A v překladu se v něm praví toto:
„Dne 14. března tohoto roku 1731 jsem byl k úsovské farnosti ustanoven generálním vikářem, nejjasnějším a nejctihodnějším panem panem hrabětem z Oedtu, já, Jan Bruner, svaté teologie ustavený bakalář, (ná)rodem Moravan, narozen v Třešti“

Než je možné pustit se do interpretace toho, co text o Moravanech říká, je třeba jej nejprve správně přeložit. To nemusí být vůbec tak snadné, jak se na první pohled jeví; jinak řečeno jde o to, že některá slova (a to je typické pro každý jazyk), nemají absolutní, neměnný význam, nýbrž je nutné je překládat nejen vzhledem k souvislosti se zbytkem textu, ale i době a okolnostem, kdy text vznikl. V tomto případě je otázkou správná interpretace slova „natio“, jak jsem naznačil i dvojím překladem výše. To slovo vypadá povědomě, protože jsou z něj odvozeny názvy pro „národ“ v mnoha dnešních evropských jazycích. I tento text tedy svádí k užití stejného překladu. Jenže použití překladu „národ“ v tomto textu je problémové z několika důvodů. Především by takový překlad mohl být zavádějící, protože národy v dnešní podobě ještě v 18. století neexistovaly; překlad „národem Moravan“ by tedy u mnoha čtenářů, kteří si nejsou vědomi historického vývoje v otázce národního uvědomění, mohl vzbuzovat mylný dojem, že dotyčný farář se hlásil k moravskému národu. Podobným příkladem (který se také vyskytuje v dotčené matrice), je slovo „civis“, jež původeně znamenalo „občan“, ve středověku a raném novověku se však používalo ve významu „měšťan“. Překládat „civis“ jako „občan“ v textech ze středověku a raného novověku by bylo zkreslením historické skutečnosti, protože středověká a raněnovověká společnost byla založena na poddanském, nikoli občanském principu. Nutnost překládat nikoli mechanicky, ale vzhledem k věcným okolnostem, vyplývá i ze zbytku konce textu. Tam je totiž napsáno „patria Trischensis“, čili že dotyčný byl „Třešťan“ (tj. z Třešti na Vysočině). Slovo „patria“ je nám zase povědomé (v češtině je od něj odvozeno například „patriot“), obvykle se překládá jako „vlast“. Jenže pod slovem „vlast“ si spíš představíme celou zemi, než jen jedno město, takže proto jsem zvolil překlad „narozen v Třešti“ (také by šlo přeložit „původem z Třešti“), nikoli „vlastí Třešťan“. Z překladu slova „patria“ odpovídajícího skutečné situaci potom vyplývá i překlad slova „natio“, jaký jsem zvolil.
S největší pravděpodobností se slovo „národ“ používalo i v češtině 18. století, neboť existovalo už ve středověké češtině. Dotyčný farář Jan Bruner tedy – pokud by psal matriku česky a ne latinsky – mohl klidně mohl napsat „národem Moravan“, ale to nás v žádném případě nezbavuje povinnosti význam toho slova interpretovat v souladu s tehdejším jeho chápáním, nikoli podle dnešních poměrů. A to je právě hlavní otázka tohoto článku – co ono dotyčné slovo v tomto matričním zápisu vlastně znamená? Malý staročeský slovník (Praha 1978) uvádí pro dobu středověku (slovník byl vytvořen na základě textů sepsaných do konce 15. století) následující významy slova národ: „všechno, co se narodilo, urodilo, tvorstvo, plody, úroda; živočišný druh; lidský rod, pohlaví: národ mužský, ženský; lidské společenství tvořící celek jednotou jazyka, náboženství aj, kmen, národnost; rod, pokrevní příbuzenstvo pokolení, generace, potomstvo“. Z toho je vidět, že významový okruh tohoto slova byl ve středověku široký, některé významy už dnes vůbec nejsou známé (např. pohlaví) a je tedy skutečně otázka, co jím farář Bruner v roce 1731 myslel. Nejlepší je patrně se ptát, proč vůbec takový údaj v matrice měl být, čili proč měl farář potřebu sdělovat, jakého „národa“ byl. Těžko bylo smyslem zápisu poukázat, že není cizinec, nýbrž pochází z Moravy, spíš je vhodné si připomenout, že tehdejší Morava byla zemí dvou jazyků, českého a německého, a že matriky se vedly vedle latiny také v němčině a češtině. To proto, že některé farnosti byly německy mluvící, jiné česky mluvící. Předpokládám, že snahou biskupských úřadů bylo obsazovat farnosti tak, aby farář byl stejného jazyka jako jeho farníci a dokázal se tak s nimi domluvit, ale možná to ne vždy bylo možné a navíc existovaly i jazykově smíšené farnosti, což byl případ i úsovské farnosti – v Úsově samotném se mluvilo německy stejně jako v některých sousedních vesnicích, v jiných vsích farnosti se však zase mluvilo česky. Možná kněží v takových farnostech museli předem ovládat oba jazyky nebo se druhý do určité doby doučit. V každém případě právě jazyka se s největší pravděpodobností týká údaj „natione Moravus“ v zápise výše, neboť zatímco národnost v dnešním smyslu neměla v 18. století nějaký větší význam, jazyk faráře byl naopak pro praktickou správu farnosti důležitý. Proto je podle mě údaj „natione Moravus“ třeba chápat ve významu „moravského jazyka“.
Mě však ještě napadá další otázka, a sice, zda lze v tomto případě použít pojem „etnicita“ a jak. Než bych se do takové úvahy pustil, měl bych nejprve vyjasnit, co to je etnikum. Problém je v tom, že to přesně nevím (a taky si kladu otázku, zda to vědí lidé z řad odborníků ve společenských vědách). Laici nějak instinktivně tuší, že etnikum je blízké národu, ač se asi nejedná o totéž; ostatně v České republice je běžné hovořit o romském (cikánském) etniku. Ve společenských vědách se podle mého pozorování pojem „etnikum“ (a slova od něj odvozená) používá dost neujasněně a leckdy se volně zaměňuje se slovem národnost (někteří autoři také používají pojem „nacionalita“). Tak třeba dost ilustrativní je citace z Dějin obyvatelstva českých zemí (Praha 1998): Za revoluce se počeštila i část měst z této druhé skupiny, když se tu dostali k moci husité. Pevné pozice si německé etnikum uchovalo jen v katolických městech s německým venkovským zázemím. V moravských městech byly pozice němectví mnohem silnější a trvalejší. To také zabránilo na Moravě vítězství husitské reformace v městském prostředí a tento fakt zase zpětně zbrzdil pronikání českého etnika. Zcela dominantní pozice si udržela německá národnost ve slezských městech. Taktéž lze poukázat na Dějiny Moravy Josefa Války (Brno 1991): Etnická mapa Moravy se během 13 století podstatně změnila. Do původně slovanského osídlení přicházely vlny kolonistů německého původu. Usazovali se v pohraničních horských oblastech i ve vnitrozemí a tvořili jádro obyvatelstva velkých měst. Nacionální rozdíly však v této době nebyly ani ve městech ani na venkově pociťovány a postupně se vytvářel patriotický vztah k městu, oblasti a zemi u obou etnik. Obraz užívání pojmu etnikum v odborné literatuře může dokreslit citace z knihy Jiřího Kolejky Co je národ (Praha 1969): Ve francouzském a anglickém národním prostředí byla existence vlastního národního státu v novověku vždy mimo jakoukoli pochybnost. Odlišné etnické skupiny, například Walesané nebo Provensálci, se staly v politickém smyslu do té míry součástí britského a francouzského národa, že stát vůbec nepokládal za nutné zabývat se etnickou příslušností svých občanů; jak se mluvilo v rodině nebo hostinci, bylo soukromou věcí každého jednotlivce.
Z uvedených citací je zřejmé, že přesná hranice mezi pojmy „etnikum“ a „národ“ (případně „etnický“ a „národnostní“) ve společenských vědách není zavedena, ale zato že obojí je podle citovaných autorů odvozeno od jazyka jako základního rozpoznávacího znaku. Já si však ještě kladu otázku, nakolik pro identifikaci etnika je směrodatné pouze samotné užívání určitého jazyka bez ohledu na to, co si o tom příslušníci dotyčného etnika myslí, a nakolik v odlišení jednoho etnika od druhého hraje roli sebeposuzování dotyčných lidí, což má podstatný vliv na interpretaci spojení „natione Moravus“ z matričního zápisu ze 1731. Jde totiž o to, že na Moravě se vždy používal stejný jazyk jako v Čechách, ale označoval se jiným názvem, a tudíž je otázka, jak posuzovat, co do matriky napsal kněz Jan Bruner. Pokud při rozlišování etnicity záleží na tom, co si o sobě příslušníci etnika myslí, pak by měl být zápis Jana Brunera podle mého názoru hodnocen jako projev moravské etnicity, protože se za Moravana označil na základě jazyka, jímž mluvil, nikoli na základě příslušnosti k moravské zemi (kdyby pocházel z devět kilometrů vzdáleného Stonařova, kde už se mluvilo německy, asi by o sobě do matriky nenapsal „(ná)rodem Moravan“, třebaže i Stonařov se pochopitelně nacházel na Moravě). Pokud je ovšem etnicita dána mechanicky pouze příslušností k jazyku a na mínění uživatelů toho jazyka nezáleží, pak by vlastně bylo jedno, co kdo o sobě na Moravě o své jazykové příslušnosti řekl a napsal, protože by v případě užívání češtiny automaticky patřil k českému etniku, ať by češtinu nazýval jakkoli. Odborníci společenskovědních oborů se zjevně řídí druhým uvedeným přístupem, který říká, že na Moravě se používal stejný jazyk jako v Čechách a proto i obyvatelé Moravy onen jazyk užívající patřili ke stejnému etniku jako obyvatelé Čech. (Aniž bych to dál rozebíral, podotýkám mimochodem, že Třešť se nachází šest kilometrů vzdušnou čarou od řeky Jihlavy, která tvořila hranici Moravy a Čech, takže konkrétně Jan Bruner si v 18. století mohl být velmi dobře vědom, že v Čechách se mluvilo stejně jako na Moravě.)
Z výše vyobrazeného písemného historického dokladu z 18. století vyplývá nepochybně jedna věc: že obyvatelé Moravy označovali český jazyk na Moravě za moravský. Zda to však má být považováno za znak moravské etnicity, nedokážu říct, protože nevím dostatečně jasně, co vše má být při určování etnicity bráno v potaz. Pravda je, že se mi jeví, že autoři knih ze společenskovědních oborů většinou berou jako nejen rozhodující, ale i jako jediný znak vymezení etnika svébytnost jazyka.

Advertisement