Brouk Pytlík pozoruje vyvěšování moravské vlajky

Komu vadí každoroční červencové vyvěšování moravské vlajky?

Letos, v roce 2012, se konal 3. ročník iniciativy Moravské národní obce Vyvěšování moravské vlajky. Třetí ročník se může zdát teprve počátkem tradice, nicméně každá tradice musí mít někdy počátek a hlavně však jistě všichni doufáme, že tato akce bude zdárně pokračovat i v dalších letech. Nicméně vedle této chvályhodné tradice vznikla „tradice“ jiná, která letos měla „druhý ročník“ – tradice rozesílání hromadných obtěžujících e-mailů s osočováním MNO i ostatních příznivců jejího počínání z poškozování moravských snah. Původcem této druhé „tradice“ je pan Jindřich Žaludek, vynálezce údajně správné moravské vlajky, kterou se snažil a stále snaží neúspěšně vnutit ostatním moravským aktivistům. Právě Jindřicha Žaludka mám na mysli tím broukem Pytlíkem v názvu tohoto článku. Podle české Wikipedie je brouk Pytlík „všehoznalým chvástalem, který však v praktických otázkách zpočátku selhává. V pozdějších samostatných knihách o brouku Pytlíkovi nešikovnost i chvástavost postupně ustupují do pozadí a Pytlík je líčen spíše jako dobrosrdečná, úspěšná, aktivní a tvůrčí broučí osobnost, velmi podobná dřívějšímu Ferdovi, nejprve pronásledovaná několika nepřáteli a nakonec zavržená nevděčným živočišstvem“. Až na tu dobrosrdečnost, úspěch a tvořivost tento popis na pana Žaludka zcela sedí, třebaže po letošním druhém ročníku jím zavedené „tradice“ obtěžování ostatních svými údajně jedinými správnými názory se mi zdá lepší ho označit za psychopata, protože přesně podle definic psychopatie se chová. Letos se dokonce snížil k tomu, že obeslal zastupitele obcí, které vyvěsily moravskou vlajku, aby moravské hnutí očernil. Avšak mně nejde v tomto článku o rozbor osobnosti pana Žaludka (naštvat a znepřátelit si dokázal kdekoho i bez mé „pomoci“), ale o to, že si na pomoc bere všelijaké (z jeho pohledu) „autority“, které mají podložit jeho zcestné a ostatními neuznávané vidění otázky moravského vlajkového symbolu. Po letošním třetím a opět úspěšném ročníku vyvěšování moravské vlajky rozeslal v příloze e-mailu článek nějakého českého publicisty Petra Schnura, který žije v Německu, který se jmenuje Na Velehrad, paní Müllerová, na Velehrad!, a který, jak jsem si dodatečně zjistil, otisklo 14. července letošního roku Právo. Článek je to mírně řečeno špatný a zkresluje řadu historických skutečností týkajících se (nejen) Moravy. Rozhodl jsem se na něj zareagovat, aby snad nestalo, že někdo se jím nechá přesvědčit, ani ne tak snad někdo z těch, kteří sami aktivně moravské myšlenky propagují (ty musí odradit už zjevně pohrdavý tón článku), ale spíš z těch, kteří na moravské hnutí hledí s opatrností či dokonce nedůvěrou. Mé poznámky následující za plným textem článku (tučné písmo je zvýraznění autora).

Na Velehrad, paní Müllerová, na Velehrad!
Petr Schnur, Hannover

Úvodem dvě poznámky. Za prvé: Česká republika má jedinečné státní svátky se symbolickou hloubkou, na niž může být právem hrdá. Za druhé: jejich oslava dostává stále absurdnější podobu. Jak jdou tyto dvě věty dohromady?
5. července mi zavolal přítel-historik a vzrušeným hlasem mi sdělil, že se na velehradských oslavách objevily žlutočervené prapory s orlicí ve stejných barvách. Je všeobecně známo, že tento symbol používají tzv. moravistická hnutí, která se jej snaží dostat do obecného povědomí jako „moravskou vlajku“.
Zřejmě se jim to daří, neboť se prý tyto prapory objevují i na radnicích moravských měst. Politickou reprezentaci to očividně nevzrušuje, a tak by bylo dobré zamyslet se, co tyto barvy vlastně symbolizují. Začněme mentálním stavem těch, kdo je používají. Budiž zdůrazněno, že v této úvaze nejde o moravskou otázku jako takovou, ale o způsob jejího akcentování.
Odvolávat se při vlastních emancipačních snahách vůči Praze na privilegia habsburského císařství, které v roce 1620 brutálně ukončilo moderní státotvorný proces Koruny české, tedy federace českých zemí, jež jejich část „odstoupilo“ Prusku a politicky diskriminovalo česky mluvící obyvatelstvo, a zvolit přitom symboliku, která se z pochopitelných důvodů s výjimkou moravských Němců nikdy neujala, je projev plebejské mentality.
Žlutočervený prapor totiž nevyjadřoval individualitu Moravy v rámci českého státu, ale její přímou podřízenost Vídni – tedy Moravu jako jednu z rakouských zemí. Což evidentně dokazuje, že to nebylo a není poddanství jako takové, které vadilo a vadí: raději poslušnost císaři pánu, než partnerský konflikt s Prahou o podobu budoucího českého státu.
Zneužít k propagaci symbolů poddanství oslavy státního (!) svátku republiky (!), který vedle 28. října jako málokterý jiný ztělesňuje zápas za národní svébytnost a státní suverenitu, je podle mne skandální. Jde o stupeň pokleslosti historického povědomí a politické kultury, který nemá v Evropě obdoby. Je nepředstavitelné narazit ve Švýcarsku, v Nizozemsku, Polsku nebo v Maďarsku, tedy zemích, které rovněž vedly emancipační zápas s Habsburky, na něco srovnatelného.
Zastánci žlutočervených moravských „svobod“ se „emancipují“ vůči Čechám těmi nejhoršími obecně českými vlastnostmi: legitimizují vlastní úsilí blahovolným souhlasem nejvyšší světské moci. Přitom právě tyto dva svátky, Cyrila a Metoděje a Jana Husa, nás všechny vyzývají k průlomu z prokletí mentálního ghetta, nad nímž si zoufal již T. G. Masaryk.
5. a 6. červenec odkazují na nejautentičtější momenty naší historie, kdy naši předkové legitimitu vlastní existence neodvozovali od pozemských autorit a jejich symbolů, ale od civilizačních hodnot. Má-li preambule Ústavy ČR nějaký hlubší smysl (a preambule ho mít musí), potom je to tento.
Historicky znamenalo tzv. povýšení moravského znaku císařem v roce 1462 porušení státoprávních kompetencí českého krále, což Jiří z Poděbrad samozřejmě nemohl akceptovat. V roce 1848 šlo o totéž v bleděmodrém – zpochybnit státoprávní jednotu Koruny české a podřídit Moravu přímo Vídni. Na dubnový manifest na podporu státoprávní jednoty českých zemí, podpořený téměř ze všech moravských krajů, reagoval Moravský sněm, držitel copyrightu na výše uvedené symboly, „poníženým přednesením“ na adresu „c. k. Milosti“ proti těmto požadavkům. Tento akt sněm v závěru dopisu označuje za „provinciální snažení pro obecné dobro velkého sjednoceného a svobodného Rakouska“.
Budiž podtrženo: šlo o rozhodnutí kvazifeudálního orgánu, navíc pod vlivem politicky privilegovaného německého živlu, v revolučním roce 1848, kdy v celé Evropě hořel plamen demokratické revoluce. Pro něj neznamenal státotvorný akt stavů Koruny české v roce 1619 nic víc než letmou poznámku na konci jedné kapitoly habsburské historie, o níž se raději pomlčí.
O co tedy jde? Státní svátek republiky evropského významu, který v sobě jedinečným způsobem spojuje národní a univerzální hodnoty, se stává platformou pro moravisty odvolávající se na autoritu monarchie, která negovala všechny ty hodnoty a principy, z nichž povstala Velká Morava. Namísto bíločervené orlice „otce vlasti“ Karla IV. a modrých praporů symbolizujících politický a kulturní vzestup českého státu nastupuje červenožlutá povýšenina císaře pána, který naopak českou státnost všemi prostředky potlačoval.
(Autor je publicista, žije v Německu)

– – –

Mohl bych začít mentálním stavem pana Schnura, jak on sám píše o jiných, ale nemá to příliš velký význam, jak už jsem napsal v úvodu, z článku vysvítá jeho pohrdání moravským hnutím jasně. Jaký dojem na mě dělá jeho pohled na dějiny, si nechám až na konec. Před tím se budu vyjadřovat ke jeho jednotlivým tvrzením.
Celý článek je vlastně věnován „rozboru“ toho, jak „správně“ máme chápat barvy moravské vlajky (jeho mentální spřízněnost s Jindřichem Žaludkem se v tomto nezapře). Hlavní problém je v tom, že vlajka – a barvy na ní – je symbol a podstata symbolu je, že zastupuje něco jiného, nemá význam sám o sobě. Výklad symbolů je tudíž automaticky subjektivní, každý může témuž symbolu přisuzovat různý význam a je běžné, že tentýž dlouhodobě užívaný symbol byl v různých dobách chápán různým způsobem. V případě moravské žluto-červené vlajky to konkrétně znamená, jak asi skoro každý ví, zda v jejím žlutém pruhu má či nemá být viděn symbol němectví. Hlavní problém je v tom, že kdo v něm symbol němectví bude chtít vidět, bude jej v něm vidět, protože jak jsem napsal, libovolný symbol ze své podstaty připouští libovolný výklad a žádné neutrální, objektivní stanovisko nemůže existovat. Symboly ve své době mají v očích lidí jsoucích s nimi v kontaktu ten význam, který mu přisoudí (typickým příkladem může být svastika, vnímaná řadu staletí či dokonce tisíciletí jako symbol štěstí a dobra a po jednoho desetiletí úplně opačně (aspoň v Evropě) vnímaná jako symbol zla), z čehož vyplývá, že žlutočervená vlajka může jako symbol němectví Moravy, německé podřízenosti nebo něčeho podobného být vnímána, jen když budeme chtít, aby tak byla vnímána, a připustíme, aby tak byla vnímána. Skutečně to připustíme nebo dokonce musíme připustit?
Už jsem o tom dříve psal, ale protože opakování je matka moudrosti (která panu Schnurovi viditelně chybí), neuškodí, když si znovu připomeneme okolnosti zrození žluté jako jedné z barev symbolizujících Moravu. Na samém počátku žlutá nebyla, barevným obrazovým symbolem Moravy ve středověku byl erb, v němž byly zastoupeny barvy modrá, červená a bílá/stříbrná. Podle názoru Jiřího Bílého, který má logiku a není v rozporu s výpovědí dobových (středověkých) pramenů, pocházejí tyto barvy z erbů dvou šlechtických/panovnických rodin středověkého Německa a tudíž samy o sobě ve svých počátcích nijak nevyjadřovaly nějaké domnělé vlastnosti Moravy. Byly to prostě jen barvy zvolené pro odlišení a pokud v nich snad někdo chtěl něco vidět, dělo se tak až následně a subjektivně (podobně jako když někdo přisuzuje různé významy číslům). Teprve až v 19. století, když po celé Evropě vznikala národní hnutí, začaly v kombinaci modré, bílé a červené být spatřovány slovanské barvy, protože národní hnutí slovanských národů se obracela s inspirací na Rusko, tehdy jediný samostatný slovanský stát, jehož vlajka měla právě tyto tři barvy. Tato trojkombinace však nemohla jako slovanská být interpretována dříve, než vznikla ruská vlajka stejné kombinace barev, a to se nestalo dřív než tuto trojpruhou vlajku zavedl císař Petr I. kolem roku 1700 (přičemž vzorem mu byla téměř stejná vlajka neslovanského Nizozemí). Nejstarší barvy (nechme nyní stranou, že to není heraldicky přesné vyjadřování) moravského erbu, bílá, červená a modrá tedy mají náhodný původ a jejich slovanská (anebo česká) interpretace je záležitostí až mnohem pozdější doby. Naprosto totéž však platí i o pozdější změně bílé na žlutou. Jestliže původní barevná kombinace, modro-červeno-bílá, neoznačovala slovanství, proč by žlutá měla symbolizovat němectví, zejména pak v době, kdy se barvám tato etnická interpretace nedávala? Ano, je pravda, že císař Fridrich III., od nějž žlutá jako symbol Moravy pochází, mluvil německy, ale stejně tak německy mluvili i ti, z jejichž jednání vzešly jako barevné symboly Moravy bílá, modrá a červená. Jestliže Petru Schnurovi vadí jako symbol Moravy žlutá, protože vzešla od německy hovořícího panovníka, pak by mu však logicky musela vadit i bílá, protože (je-li správná úvaha Jiřího Bílého z výše odkazovaného článku) ta pochází rovněž z německy mluvícího prostředí (od erbu rodu Andechsů, který pocházel z Bavorska). To ukazuje, jak je takovýto symbolický výklad barev zavádějící, neboť při vhodném subjektivním výběru určitých faktů lze barvám přisoudit jakýkoli význam (při dostatečné snaze bych mohl „dokázat“, že žlutá na moravské vlajce je symbolem například terorizmu, rasizmu nebo čehokoli podobného).
Zcela vážně by Petr Schnur mohl o žluté ve vlajce Moravy hovořit jako o symbolu němectví, kdyby Fridrich III. udělením žluté (zlaté) Moravě zamýšlel skutečně nějak vyjádřit poměr Moravy k němectví, jenže to je přibližně stejně pravděpodobné jako že na Marsu jsou kanály a v nich na kajacích pádlují zelení mužíčci. František Palacký si v 19. století vymyslel teorii, že smyslem českých dějin je potýkání se Čechů a Němců (případně češství a němectví), což sice bylo aktuální v jeho době, ale v českém prostředí se začala tato teorie nehistoricky přenášet do minulosti, stejně tak nehistoricky byl novodobý český národ, který začal vznikat na konci 18. století, přenášen do starší (ba nejstarší) minulosti (pro spravedlnost třeba podotknout, že obdobně si v Palackého době počínali v celé Evropě). Dokonce ještě po první světové válce se psalo o českém národě v souvislosti s raným středověkem, dnešní dějepisectví však už moderní společenské záležitosti do minulosti tak automaticky nepřenáší. Petr Schnur zřejmě čte pouze staré historické knihy (možná samotného Palackého) a v nich se dozvídá, že český národ se střetal s německým národem nejen v 19., ale už v 15. století, navzdory tomu, že podle současného dějepisectví ani český ani německý národ v dnešním slova smyslu ve středověku neexistovaly, natož aby proti sobě nepřátelsky vystupovaly. Císař Fridrich III., který Moravanům do erbu dal zlatou/žlutou, jistě nebyl Němec v tom novodobém národnostním smyslu, jak si to představuje Petr Schnur, a zcela jistě neměl v úmyslu bojovat proti Čechům nebo obecně Slovanům (Moravané se ve Schnurově článku nevyskytují). Já znám pět případů, v nichž Fridrich III. změnil někomu v erbu stříbrnou (bílou) na zlatou (žlutou), jedná se o dvě zemské obce, dvě města a jeden šlechtický rod, jistě však ještě víc případů neznám, z čehož potom vyplývá, že změna heraldické stříbrné na zlatou byla Fridrichovou oblíbenou činností a nelze v ní hledat (neexistující) národnostní motivy. Ostatně že Schnur uvažuje zcestně, neboť připisuje středověku něco, co středověk neznal, ukazuje i případ těch dvou zmíněných měst, v jejichž erbech Fridrich III. stříbrnou na zlatou změnil, o čemž jsem už kdysi také psal. Těmi městy jsou dvě původně samostatné součásti nejposvátnějšího českého města, „matičky“ Prahy. Starému i Novému městu pražskému změnil „německý“ císař Fridrich III. stříbrnou hradbu v jejich erbech na zlatou ze stejného důvodu jako Moravě (moravským stavům), za pomoc pražských ozbrojenců při svém obležení ve Vídni v roce 1462. Zlatá hradba zůstává v obou erbech dodnes a z této zlaté hradby je odvozena i dvoupruhá žlutočervená vlajka Prahy, která se dnes v Praze běžně používá. Nejen Petr Schnur, ale i všichni ostatní, kteří změnu moravského erbu Fridrichem III. kritizují jako jasný projev němectví, by měli vysvětlit, proč totéž neplatí v případě Prahy. Proč Petr Schnur kritizuje užívání žlutočerveného praporu jako symbolu Moravy jako projev údajného poddanství a velezrady na českém národě (to druhé by ovšem pro Moravany měla být spíš pochvala než urážka), zatímco užívání žlutočerveného praporu jako symbolu Prahy mu nepřipadá nijak špatné (pokud o jeho historickém původu ví, o čemž si troufám pochybovat)? Podle mě se tento rozpor v uvažování Petra Schnura a jemu podobných nijak vysvětlit nedá. Pravda je, že rozdílný přístup k oběma žlutočerveným bikolórám, moravské a pražské, existoval už v 19. století a je jednoduše vysvětlitelný: zatímco Praha byla v 19. století převážně národnostně české město a tudíž její bikolóra nepoutala v tehdejším českém hnutí žádnou pozornost, Morava se naopak stala bojištěm mezi moravskými Čechy a Němci a v jejich zápase se upínala pozornost na sebemenší drobnost a všemu se přisuzoval skrytý národnostní význam, čemuž neunikla ani moravská bikolóra; zkrátka protože moravskou zemskou bikolóru používaly zejména zemské orgány (to je logické), které byly v 19. století převážně obsazeny německy hovořícími osobami, byla v očích českého národního hnutí na Moravě tato bikolóra označena za německý symbol, zatímco Praha měla v té době setrvale české vedení, takže její naprosto stejně vypadající a téměř za stejných okolností vzniklá bikolóra nikdy za německý symbol považována nebyla. Jenže tak vlastně vidíme, že Petr Schnur se strefuje do špatného terče – Moravskou národní obcí a většinou ostatních Moravanů užívaná dvoupruhá vlajka (s orlicí uprostřed – na odlišení nejen od té pražské) je pro něj symbolem němectví nikoli vinou Fridricha III. (ten by se divil, co se mu dnes připisuje), ale vinou českého národního hnutí 19. století. Jinými slovy: ze žlutočervené bikolóry, pokud byla užívána jako symbol Moravy (a ne např. Prahy), symbol němectví (a poddanství a všeho dalšího, co si navymýšlel Petr Schnur) udělalo až české národní hnutí v 19. století, nikdo jiný, zejména ne Fridrich III. Kdyby si pan publicista (publicista je ten, kdo publikuje, co mu slina na jazyk přinese?) Schnur uvědomil, že jen (vědomě či nevědomě) papouškuje názory tzv. čechistů devatenáctého století, nikoli uvádí objektivní fakta, musel by jeho článek mít tak nanejvýš dvě věty (ty obecné v úvodním odstavci). A to ještě opomíjím, že změnu stříbrné/bílé na zlatou/žlutou si na Fridrichovi III. vyžádali sami Moravané, neboť předpokládám, že o tom Petr Schnur vůbec netuší.
Hlavní, mnoha větami rozvíjenou myšlenkou Schnurova článku je tvrzení, že žlutá v moravských symbolech, na vlajce a na šachovnici orlice, má pouze jedno jediné závazné vysvětlení, a sice výklad, za který jsou povinni se Moravané stydět. Nevidím však jediný důvod, proč by se kterýkoli dnešní rozumný Moravan měl stydět za subjektivní interpretaci symbolů své země, která je dílem tzv. čechistů z 19. století. Žlutá v symbolech Moravy se zkrátka a jednoduše v 19. stala rukojmím národnostních bojů mezi Čechy a Němci (nebýt jich, nikdo by si žluté v moravských symbolech nevšímal, stejně jako si jí nevšímal v symbolech Prahy), avšak co nám dnes na Moravě je do tehdejších česko-německých národnostních bojů?
Možná že pan Schnur je opravdu přesvědčen, že si na Moravě máme povinně myslet o symbolech své země totéž co tzv. čechisté před stopadesáti roky, i bez toho se však jeho článek jen hemží různými nepravdami. Některé z nich ještě jednotlivě okomentuju:

Odvolávat se při vlastních emancipačních snahách vůči Praze na privilegia habsburského císařství, které v roce 1620 brutálně ukončilo moderní státotvorný proces Koruny české, tedy federace českých zemí, jež jejich část „odstoupilo“ Prusku a politicky diskriminovalo česky mluvící obyvatelstvo – Podle této věty to až vypadá, že hlavním motivem autora článku nebylo vynadat Moravanům, že používají (údajné) německé symboly, ale pofoukat si bebínko českého komplexu z Němců. „Tři sta let jsme trpěli pod Habsburky“ zaznívá z této Schnurovy věty a já se musím smát, protože zatímco za tzv. první republiky takový výrok bral snad někdo vážně (ono to taky možná tehdy bylo užíváno alibisticky, aby se nějak obhájilo odtrhnutí od Rakouska), dnes zní už jen trapně. Onen rakouský „žalář národů“ nijak Čechům nebránil v rozvoji vlastního národního hnutí (co kdybychom srovnali s Českou republikou?) a vytvoření moderního národa srovnatelného s Němci i jinými národy a dost by mě zajímalo, zda komplexem z údajné třísetleté poroby trpí i Slovinci, Slováci, Maďaři, Chorvati a další národy bývalého Rakouska. Češi a Němci se na území Čech (později i Moravy) mydlili mezi sebou zcela sami, asistenci rakouského státu k tomu nikterak nepotřebovali. Je sice otázka, koho přesně označíme za rakouský stát (protičesky bojovně naladění Němci tu a tam do nejvyšších státních úřadů pronikli), ale víme, že rozhodující slovo měl ve vnitřní politice (o zahraniční nemluvě) císařský dvůr, a není nějak zvlášť tajné, že císař František Josef I. pro národní hnutí pochopení neměl a císařský dvůr se snažil národnostní rozpory hasit, co jen to šlo (samozřejmě ne z vrozené dobroty, ale kvůli zachování jednoty státu).

zvolit přitom symboliku, která se z pochopitelných důvodů s výjimkou moravských Němců nikdy neujala, je projev plebejské mentality – To je přinejmenším polopravda. Jak už jsem částečně napsal výše, žlutočervená bikolóra se mezi roky 1848 a 1918 užívala především pro oficiální a slavnostní příležitosti, což spadalo do působnosti především zemských úřadů. Zemské úřady byly po skoro celé toto období ovládány německy hovořícími osobami, avšak z kombinace těchto dvou faktů nelze zkratkovitě vyvodit, že zemská vlajka byla vlastně vlajka moravských Němců. Bohužel neznám dost podrobně dobovou situaci, myslím si však, že pokud na Moravě někdo chtěl pomocí vlajky demonstrovat němectví nebo přinejmenším oddanost Rakousku, užil k tomu spíš rakouskou vlajku. A to mám zatím pořád na mysli situaci před rokem 1918, kde si moc jistý nejsem. Užívání žlutočervené bikolóry po pádu Rakouska však naopak jistě usvědčuje pana Schnura z omylu. Už během říjnového převratu v roce 1918 byly v moravských obcích vyvěšovány žlutočervené zemské vlajky vedle českých červenobílých (což na moravské Němce věru nevypadá) a ačkoli (jistě vinou úpadku zemského vědomí) se před druhou světovou válkou tato vlajka skoro nepoužívala, mezi roky 1945 a 1948 se opět v překvapivém množství začala používat a totéž platí i o krátkém období léta roku 1968. Tuto záležitost lze tedy shrnout pouze tak, že jediný, kdo projevuje plebejskou mentalitu, je sám pan Schnur.

Koruny české, tedy federace českých zemí – Pan Schnur nám lakuje Českou korunu narůžovo, nevím, zda z prohnanosti nebo nevědomosti, asi je to jedno. Zopakujme mu nicméně, co to Česká koruna byla. Plný oficiální název byl Koruna království českého (latinsky Corona Regni Bohemiae), což se běžně zkracuje na Česká koruna (nebo s opačným slovosledem Koruna česká). Jen zcela na okraj podotýkám, že laická veřejnost (a k mému údivu i řada profesionálních odborníků) je zvyklá spíš na sousloví z(/Z)emě Koruny české, což však není oficiální jméno a navíc je matoucí (například existuje populární dvoudílný souhrn českých dějin s názvem Dějiny zemí Koruny české, který je jednoznačně zavádějící, protože nepojednává o více zemích než jedné, a to Čechách, s pouhými občasnými zmínkami o jiných zemích, které v tu či onu dobu patřily pod moc Čech). Státní útvar s tímto jménem nevznikl jako nějaká federace „českých“ zemí a ani jí nebyl až na velmi krátkou dobu nikdy po dobu své existence. Českou korunu vytvořil český král Karel Lucemburský jakožto mocenský útvar, který zahrnoval jednak zemi pod přímou vládou českého krále (tedy Čechy), jednak země, jejichž vládci byli v lenní podřízenosti českému králi a které tedy měl český král pod svou mocí nepřímo (mezi tyto země patřila i Morava). Z tohoto popisu je zjevné, že se o žádnou federaci nemohlo jednat, šlo o útvar ryze feudální neboli lenní, v němž se typicky pro středověk vše řídilo principy nadřízenosti a podřízenosti, nikoli rovnoprávnosti. V období husitském a pohusitském došlo k nárůstu moci stavů ve všech zemích Koruny a české stavy se začaly považovat za nadřazené stavům ostatních, takzvaných vedlejších zemí Koruny. Z jejich strany šlo jednoznačně o udržení nadvlády Čech nad ostatními zeměmi a to může za federaci označit pouze pan Schnur. Moravané se sice neustále snažili dosáhnout na Češích uznání rovnoprávnosti, avšak bezvýsledně a až do Třicetileté války se české stavy snažily (většinou úspěšně) v celé Koruně rozhodovat samy a ostatní stavět před hotovou věc, navzdory tomu, že si Moravané roku 1464 od Jiřího z Poděbrad nechali potvrdit svou formální rovnoprávnost. Ve federaci rovnoprávných zemí se Česká koruna změnila nakrátko až na samém konci doby, kdy Češi ještě o něčem mohli rozhodovat sami, na přelomu července a srpna roku 1619, když Čechům teklo do bot v jejich povstání proti Habsburkům a potřebovali pomoc ostatních zemí České koruny. Tato federace rovnoprávných zemí, vytvořená na nátlak Moravanů, potom vydržela něco přes rok, do listopadu 1620, po roce 1620 se vše formálně vrátilo k feudálnímu principu nadřízenosti a podřízenosti, třebaže fakticky Česká koruna jako mocenský útvar ztratila na významu a prakticky přestala existovat.

Žlutočervený prapor totiž nevyjadřoval individualitu Moravy v rámci českého státu, ale její přímou podřízenost Vídni – Vlajka (nebo prapor, obě slova jsou v zásadě zaměnitelná) určité země prostě symbolizuje dotyčnou zemi, víc v tom není třeba hledat. Žlutočervená moravská bikolóra nevyjadřovala ani individualitu Moravy v rámci nějakého údajného českého státu (pan publicista zřejmě má na mysli dobu 19. století, kdy však žádný český stát neexistoval – když už, tak leda ve fantazii tehdejších českých politiků) ani podřízenost Moravy Vídni, vyjadřovala prostě a jednoduše moravskou zemi; pokud v tom někdo vidí něco jiného, je to jeho osobní problém. Petr Schnur by asi rád, aby na Moravě vládla taková praxe jako dříve v Sovětském Svazu, v němž všechny republiky měly velmi podobnou (nevkusnou) vlajku vytvořenou podle jednoho byrokratického vzoru, aby byla na první pohled patrná jejich přináležitost k Sovětskému svazu (Bělorusko ji mimochodem s malými obměnami užívá dodnes). Na Moravě žlutočervenou bikolóru nikdo nezamýšlel vytvořit jako symbol přináležitosti (natož podřízenosti) Moravy k čemukoli, pan Schnur své tvrzení (lépe řečeno žvást) nemůže ničím podložit (jestlipak zná průběh jednání moravského sněmu v roce 1848 o moravských zemských barvách?).

raději poslušnost císaři pánu, než partnerský konflikt s Prahou o podobu budoucího českého státu – Jde v podstatě o rozvedení předchozího, takže se nebudu opakovat, jen musím okomentovat ten Schnurův „partnerský konflikt“. Petr Schnur zřejmě spadl z višně, když hovoří o partnerství – Češi o partnerství sice občas vzletně mluvili, ale fakticky o něj nikdy nestáli. Má on snad nějaký doklad z dějin, že se Češi ptali partnersky Moravanů, jak zařídit společné státní soužití? (Je to řečnická otázka.)

propagaci symbolů poddanství oslavy státního (!) svátku republiky (!) – Že pan Schnur na základě skutečnosti, že žlutá se v moravských symbolech ocitla díky německy hovořícímu císaři Fridrichovi III., považuje žlutou za symbol poddanství je čistě jeho osobní psychický problém, opět bych se musel opakovat, kdybych to měl komentovat. Dodám pouze jednu větu, totiž že má-li být jeho (pokřivená) argumentace soudržná, musí se jako o symbolech poddanství vyjadřovat i o žluté v symbolech Prahy (dvě zmíněná pražská města dostala žlutou/zlatou rovněž od císaře Fridricha III.). Víc mě na tomto místě zaráží ty dva vykřičníky, zejména druhý z nich. Proč by žluto-červená barevná kombinace nemohla být používána o státním svátku republiky, chápe asi jen autor. Pokud snad platí, že o státním svátku České republiky nelze používat žlutou pocházející z rukou panovníka, pak podle téže pokřivené logiky by Česká republika vůbec nesměla používat jak svůj státní znak (zejména malý), tak vlajku, protože obojí pochází z dob, kdy Čechy nebyly republikou a vládl jim panovník. Jak si Česká republika může dovolit používat monarchický symbol lva českých králů?! No nevím, jestli pan Schnur nemá v Hannoveru u psacího stolu nějakou geopatogenní zónu.

Zastánci žlutočervených moravských „svobod“ se „emancipují“ vůči Čechám těmi nejhoršími obecně českými vlastnostmi – Já bych v souvislosti s Moravou uvažoval raději o moravských než českých vlastnostech, nicméně na tu větu se dá reagovat jedině: „podle sebe soudím tebe“.

legitimizují vlastní úsilí blahovolným souhlasem nejvyšší světské moci – Takto se vyjadřují publicisté? Je to napsáno dost křečovitě a s jedovatým vyzněním navrch, podstatné však je, že současné moravské hnutí nic nelegitimizuje, svobodně si na základě vlastní úvahy nad moravskými dějinami zvolilo své symboly. Nikomu jako je Petr Schnur se za to zpovídat nemusí.

naši předkové legitimitu vlastní existence neodvozovali od pozemských autorit a jejich symbolů, ale od civilizačních hodnot – To už je slušný blábol. Nevím nic o tom, že by kdykoli v dějinách Moravané své moravanství zakládali na Fridrichovi III. a jím udělené podobě erbu Moravy, a pochybuju, že by kromě Petra Schnura o něčem takovém věděl kdokoli jiný. Dost pochybné je i to, že by od civilizačních hodnot svou existenci odvozovali Češi. Každý národ si jistě v dobách ohrožení rád zafilozofuje, jak moc toho dal světu a jak strašně by byl svět ochuzen, kdyby dotyčný národ zanikl, ale skutečnost je taková, že snaha zachovat existenci národa (či jiného druhu lidského společenství, moravské nevyjímaje) vychází z obyčejného kolektivního pudu sebezáchovy (co jednou vzniklo, chce se udržet při životě).

Historicky znamenalo tzv. povýšení moravského znaku císařem v roce 1462 porušení státoprávních kompetencí českého krále, což Jiří z Poděbrad samozřejmě nemohl akceptovat – On snad pan Schnur má nějaký historický doklad, že Jiří z Poděbrad Moravanům dar Fridricha III. (polepšení erbu) odmítl schválit? Velice rád bych o takovém dokladu věděl. Pokud já vím, o postoji Jiřího z Poděbrad k Fridrichově daru nic známo není, je však známo, že moravské stavy polepšený erb jistou dobu používaly (takže asi žádný zákaz nebyl). Podrobněji jsem o tom psal v článku Polepšení moravského erbu po roce 1462. V tomto bodě si pan Schnur prostě jen vymýšlí (nebo vychází z literatury, která si vymýšlí za něho).

V roce 1848 šlo o totéž v bleděmodrém – zpochybnit státoprávní jednotu Koruny české a podřídit Moravu přímo Vídni. Na dubnový manifest na podporu státoprávní jednoty českých zemí, podpořený téměř ze všech moravských krajů, reagoval Moravský sněm, držitel copyrightu na výše uvedené symboly, „poníženým přednesením“ na adresu „c. k. Milosti“ proti těmto požadavkům. Tento akt sněm v závěru dopisu označuje za „provinciální snažení pro obecné dobro velkého sjednoceného a svobodného Rakouska“ – Jediné, o co jde v bleděmodrém, je překrucování pana Schnura. O státoprávní jednotě České koruny snili v roce 1848 pouze představitelé Čech, ale jaksi se o svém snu zapomněli podělit s představiteli Moravy a rovnou se obrátili na císaře (Ferdinanda V.), aby spojení obou zemí nařídil. To má být to bratrství, o kterém Petr Schnur básní výše? Češi si ho v roce 1848 představovali tak, že jeden bratr přikáže a druhý bez odmlouvání poslechne. Každý rok, když je výročí mnichovské smlouvy, Češi vzdychají, že to bylo „o nás bez nás“, ale v roce 1848 se úplně přesně stejně pokoušeli rozhodovat o Moravě bez Moravy v povýšeném přesvědčení, že se Moravy na nic ptát nemusejí, protože sami vědí, co je pro ni nejlepší. Věru bratrství jako z učebnice. Překrucující (nehledě na pohrdlivý tón) je i zbytek citace. Moravský sněm se neobrátil na císaře s poníženou touhou po svém poddanství, ale aby císaři vysvětlil, že český manifest je osamocená česká iniciativa sepsaná bez moravského vědomí. To je naprosto pochopitelné chování, tak by se zachoval každý, za něhož by se bez jeho vědomí někdo pokoušel mluvit (zachoval by se tak jistě i Petr Schnur). Mimochodem, císařský dvůr odpověděl, že Češi se nejprve mají s Moravany domluvit, než něco jejich jménem po císaři budou chtít, což o chování tehdejších Čechů jistě něco vypovídá. Není ani na místě vysmívat se „poníženému přednesení“, císař nebyl žádný hejpočkej a bylo třeba se k němu chovat s náležitou úctou. A rovněž podpásově vyznívá Schnurova připomínka, že moravský sněm ve své připomínce zmiňoval sjednocené Rakouska. Proč by to taky nezmínil? Vždyť ani čeští politici nechtěli Rakousko rozbít a celé 19. století počítali, že české státoprávní snahy se v budoucnu uskuteční v rámci Rakouska; teprve v druhé polovině první světové války se jejich mínění překlonilo k představě odtržení od Rakouska. Jestliže tedy čeští politici téměř až do samého konce Rakouska neuvažovali o odtržení Čech od něj, proč se pan Schnur snaží čtenářům Práva vsugerovat, že Moravané byli nějací poddanstvíchtiví zrádci, když (také) požadovali zachování jednoty Rakouska? Asi protože proti moravskému hnutí je každá podpásová rána dobrá.

šlo o rozhodnutí kvazifeudálního orgánu, navíc pod vlivem politicky privilegovaného německého živlu, v revolučním roce 1848, kdy v celé Evropě hořel plamen demokratické revoluce – Pro informaci čtenářů: V roce 1848 se sešel moravský zemský sněm dvakrát – 30. března se naposledy sešel sněm stavovský, to znamená shromáždění privilegovaných obyvatel země (šlechty, vysokých církevních hodnostářů a zástupců šesti královských měst), tak jak to stanovilo obnovené zřízení z roku 1628. Tento první stavovský sněm zasedal do 13. května a schválil své vlastní rozpuštění a vypsání voleb do nového sněmu, v němž budou zastoupeni všichni obyvatelé země, včetně venkovských poddaných. Tento druhý, zvolený sněm se sešel 14. dubna a právě ten to byl, který u císaře protestoval proti jednostranné české akci požadující spojení Moravy s Čechami. Pan Schnur se tedy mýlí, když píše o „kvazifeudálním orgánu“, stejně tak „mimo mísu“ jsou jeho slova o demokratické revoluci. Druhý moravský sněm roku 1848 nejenže byl volený, jeho poslanci „hořeli plamenem demokratické revoluce“ jako všude jinde, což můžeme vidět třeba na tom, že ihned zrušili na území Moravy všechna feudální privilegia a (jako první v celém Rakousku!) osvobodili venkovské rolníky z poddanství. Jinými slovy snaha Petra Schnura namluvit čtenářům, že druhý moravský sněm roku 1848 nebyl schopen a ani oprávněn mluvit za všechny Moravany, je falešná.

Státní svátek republiky evropského významu, který v sobě jedinečným způsobem spojuje národní a univerzální hodnoty, se stává platformou pro moravisty odvolávající se na autoritu monarchie, která negovala všechny ty hodnoty a principy, z nichž povstala Velká Morava – Už jsem mnohokrát četl a slyšel, že Češi mají komplex ze své malosti. Zřejmě proto neustále sami sebe ujišťují, jak jsou světoví a pro svět nepostradatelní. „Tzv. moravisté“ zřejmě letošním ročníkem vyvěšování moravské vlajky Petru Schnurovi šlápli na nějakou českou bolístku. Moravané se vyvěšováním své vlajky o světově úžasném českém státním svátku o žádnou autoritu monarchie zcela jistě neopírají, o tom jsem však napsal dost výše. Pokud jde o hodnoty a principy, z nichž povstala Velká Morava, nevím, proč se o ně Petr Schnur otírá. Jednak o těch hodnotách a principech prakticky nic není známo (víme jen to, že slovanský kmen jménem Moravané využil výhodnou polohu na křižovatce dálkových obchodních cest a vytvořil vlastní stát) a jednak nemají nic společného s jakýmkoli současným státním svátkem České republiky. Je sice pravda, že Cyril a Metoděj už ve středověku byli uctíváni i v Čechách (na druhou stranu svatý Václav byl uctíván až třeba v Anglii), ale tito dva bratři ve své době znamenali něco natolik podstatného, aby se připomínali státním svátkem, pro Moravu, ne pro Čechy. Pro historický vývoj Čech Cyril a Metoděj neznamenali nic nějak mimořádného, takže nejenže si Petr Schnur neoprávněně stěžuje, že „moravisté“ zneužívají český státní svátek, ale správně by měl spíš napsat do novin úvahu o tom, jak si Češi neoprávněně přisvojují moravské historické osobnosti.

Namísto bíločervené orlice „otce vlasti“ Karla IV. a modrých praporů symbolizujících politický a kulturní vzestup českého státu – Po pravdě nevím, co toto má znamenat. Jediným vysvětlením zřejmě je, že pan publicista má naprostý chaos ve vědomostech o dějinách heraldického symbolu moravské země. Tím Karlem IV. má zřejmě na mysli heraldickou výzdobu jeho bavorského hradu Laufu, kde je vyobrazena stříbrno-červeně šachovaná moravská orlice, avšak „otec vlasti“ (které vlasti?) tuto podobu orlice ani nevytvořil, ani nebyl jejím prvním uživatelem, ani o ní nevydal jakékoli rozhodnutí. S těmi modrými prapory pak už to nechápu vůbec, něco takového čtu zcela poprvé, vůbec nevím, o co má jít. I kdybych věděl, o jaké modré prapory se má jednat, stejně by jejich interpretace („politický a kulturní vzestup českého státu“) byla jen autorovou subjektivní domněnkou. Je to stejné, jak se vysvětluje modrý klín v československé/české vlajce – po roce 1918 prý symbolizoval Slovensko, nyní zase Moravu, podle toho, jak se to zrovna politicky hodí. Prostě každý si může vymyslet vlastní vysvětlení, jaké se mu zrovna zalíbí (já třeba můžu tvrdit, že červená na moravské bikolóře symbolizuje červánky při západu slunce nad moravskými horami a zkuste mi to vyvrátit).

Co dodat závěrem? Petr Schnur ve svém článku varuje před „prokletím mentálního ghetta“, avšak svým výplodem ukázal, že v mentálním ghettu vězí on sám. Ačkoli čtenáře asi zamýšlel varovat před „moravistickými“ „ztroskotanci a samozvanci“, předvedl spíš nářek nad habsbursko-německým potlačováním české státnosti, což je ovšem problém jeho a ne moravského hnutí. Názory Petra Schnura na mě působí, jako by byly psány někdy za první československé republiky, protože však pan publicista žije nyní, měl bych spíš napsat něco o zastydlém národovci, který myšlenkově ustrnul někdy koncem 19. století. Češi si o svých dějinách a své národní existenci myslí spoustu blbostí, ale takové blbosti, jaké předvádí pan Schnur, snad už nezastává nikdo jiný (aspoň si nedokážu představit, že by je zastával). Kdyby se pan Schnur obával návratu Habsburků na český trůn, vůbec by mě to nepřekvapilo. Zkrátka od člověka, který má názory zastydlého obrozence z 19. století, lze sotva očekávat cokoli objektivního o moravském hnutí. A nejde jen o objektivitu, svým článkem dokazuje i, že je na štíru se znalostmi historických událostí, o nichž rádoby zasvěceně píše. Pokud ovšem by se dalo z úvodu článku vyvodit, že o historické údaje článku pana Schnura se s ním podělil jeho „přítel-historik“, pak bych se být tím historikem styděl se takto nazývat. No a co text Petra Schnura vypovídá o aktivitách Jindřicha Žaludka? Co asi jiného, než že vrána k vráně sedá a že člověk, který se neumí chovat, neumí logicky myslet, zato ale s radostí rozvrací úsilí jiných, se zaštiťuje člověkem obdobných lidských kvalit. Každého poctivě smýšlejícího Moravana, který dočetl až sem, můžu s čistým svědomím ujistit, že Moravská národní obec svou akcí vyvěšování moravské vlajky odvádí poctivou práci pro moravské zemské uvědomění, ví bezpečně, co dělá a co propaguje, a má jasno v dějinných souvislostech, o které se opírá. Nenechme se ovlivnit a znechutit několika zneuznanými neřízenými střelami, které jen dělají škodu a chybí jim základní lidská slušnost.

Advertisement