Rakouský národ?

Dvě pozastavení nad otázkou, zda v Rakousku žije rakouský národ nebo rakouští Němci.Moravané mají bohužel tu smůlu, že dějinné okolnosti jim neumožnily vytvořit takovou jednoznačnou, nezpochybnitelnou a nezaměnitelnou identitu, jakou mají mnohé evropské národy včetně třeba Čechů. Pravda nicméně je, že v tom Moravané nejsou sami, v podobné situaci jsou i jiná společenství v Evropě a mezi nimi jsou i sousední Rakušané. Tak jako na Moravě si už několik staletí řada lidí kladla a klade otázku, zda obyvatelé Moravy jsou (v etnickém, národním či podobném smyslu) Moravané nebo Češi nebo obojí zároveň, kladli a kupodivu stále kladou si obdobnou otázku i obyvatelé Rakouska. Rakušané nám jistě neřeknou, co si o sobě mají myslet Moravané, ale náhled do rakouského vývoje snad může moravskou debatu a argumentaci ovlivnit (případně i být určitou nadějí). A pokud ne, aspoň bude zajímavé vidět, jak jsou na tom s váháním nad svou identitou jiní.

Následující dva kurzívní texty jsou převzaté, první z nich je text kapitoly Zrození rakušanství z knihy Dějiny Rakouska, která vyšla v roce 2002, druhý text je krátká textová zpráva rakouské televize ORF z téhož roku.

Typ západoevropského národního státu a z něho vyplývající pocit nacionalismu byl ve střední a východní Evropě dlouho neznám, přesněji měl složité podmínky ke svému vzniku. Bylo to dáno existencí velkých států, etnicky jazykově, kulturně i nábožensky značně nejednotných, nad kterými většinou působila státní, nadnárodní idea, reprezentovaná monarchy a dynastií.
Tak tomu bylo i v Rakousko-Uhersku, ve státě, který se nazýval rakousko-uherská monarchie a ústně si dával říkat Rakousko, tedy jménem – dodával Robert Musil ve tvém Muži bez vlastností – kterého se slavnostní státní přísahou vzdala, ale které si ponechávala při všech citových záležitostech. „Vlastenectví,“ píše Musil, „bylo v Rakousku docela zvláštní zboží.“
Rakušané se totiž cítili být Němci, nově se soudí, že snad lze koncem 19. století a na začátku 20. vysledovat dvojí identitu, tzv. silnou německou a tzv. slabou rakouskou. Pro rakouskou identitu pracovaly nejvyšší vrstvy a monarchie, ale jejich možnosti a vliv slábly. Všichni ostatní, zvláště studenti a vůbec radikálové horovali pro němectví. Všechno změnily národnostní boje v Čechách, zvláště krize za Badeniho premiérství v letech 1897-1898, který navrhl zrovnoprávnění češtiny s němčinou v českých zemích, a také skutečnost, že se od roku 1901 u státních úředníků v Čechách vyžadovala znalost obou jazyků. Tato opatření vyvolala neočekávaný odpor v rakouských zemích („německá kultura v Rakousku je v nebezpečí“, „Badeni během dvou let přivedl Rakousko do propasti“ apod.) a vládní instituce využily této situace k intenzivnímu vytváření rakouského nacionálního mýtu. Jeho osou se staly císařské oslavy, nejčastěji v den panovníkových narozenin, kdy různé lidové slavnosti a honosné mše neznaly mezí ani konce. Také se urychleně budoval habsburský kult, prim v něm hrála Marie Terezie, to vše ale bylo ovlivněno skutečností, že rakousky smýšlející inteligence zůstávala v drtivé menšině. Vrchol rakouského patriotismu představovala léta první světové války, tehdy na čas a na krátko propadly kouzlu nacionalismu také městské a lidové vrstvy, Stefan Zweig tu dobu a její kolorit popisuje doslova s odporem.
Když první světová válka skončila, v Rakousku dominoval německý prvek, celý národ cítil německy. Také ustavil Německé Rakousko a žádal o spojení obou poražených států. Jak to dopadlo, víme, vítězné velmoci spojení obou států nepřipustily a donutily slabší Rakousko, aby se osamostatnilo. Až do roku 1922 byla situace krajně nepřehledná, až ženevské protokoly přiměly rakouskou vládní elitu konečně se podřídit tlaku zvenčí, hledat na nové realitě také pozitivní prvky a podle ní se zařídit. Vláda postupně stále víc podporovala tlak na vzbuzení rakouské identity, vytvářela nového rakouského občana. Je pravda, že intelektuálové, kteří plnili tuto vládní objednávku, neměli v rakouské kultuře to správné postavení, a tak váha celého projektu nebyla příliš velká. (Například Robert Musil se stále cítil být německým spisovatelem, žijícím v Rakousku.) Noví Rakušané se vymezovali především vůči Němcům, jsou prý tradičně a historicky jiní, barokní, přemýšliví, katoličtí, aristokratičtí apod. Ignác Seipel se pro ně stal prototypem nového rakouského člověka.
Přibližně kolem roku 1927 byly postupně k životu vyvolávány i habsburské mýty: tradičně v historii univerzální, barokní a katolické Rakousko mělo přijít ke cti. Stále častěji se Rakousko distancovalo ne od Německa, ale od bývalého Pruska, které bylo malováno jen těmi nejčernějšími barvami. Rakousko v těchto diskusích znamenalo chválu rozumu a vysoké kultury, aristokratické chování, věrné katolictví a odvěkou lásku ke svobodě, Prusko se stalo prototypem zlých démonů, povýšenectví, protestantismu, nenávisti a útlaku.
Pěkným příkladem rakouského tápání je příběh rakouské hymny. Po válce bylo zřejmé, že stará rakouská Haydnova hymna je pro nový stát nepoužitelná. Nenašel se nikdo jiný než socialistický kancléř dr. Karl Renner, který složil slova nové hymny (zhudebnil ji Wilhelm Kienzl), ale hymna se neujala – konečně, Rakouské Německo dlouho netrvalo a říkalo se, že text byl tak nebásnický, že jej znali jen někteří školní žáci. Roku 1929 se stát vrátil k Haydnově melodii, ta však dostala nová slova (napsal je Ottokar Kernstock) a často se stávalo, že se hrála jako první část a druhou byla – podle právě vládnoucího ovzduší – buď německá hymna Deutschland, Deutschland über alles, nebo stará rakouská hymna i s původním textem.
Výkladů o smyslu Rakouska se v diskusích konce dvacátých let uvádělo nespočet. Rakousko prý mělo „smysl“ jako nábožensko-mýtický zbytek velké středověké Říše, bylo ideálním mostem mezi Západem a Východem, i mezi Severem a Jihem, tj. na křižovatce evropských cest i kultur, jiní v něm viděli baštu či oporu němectví (jako Východní marky), bezpečnostní stanici Západu před nejistým a ďábelským Východem a jiní opět reprezentanta zvláštního poslání německého živlu v Podunají. Někteří se snažili dokázat, že Rakousko se může stát dílnou Evropy, je prý výsledkem etnického, kulturního a náboženského míšení a výsledky jeho cesty i snažení mohou být základem nového poznání i praxe.
Ve třicátých letech diskuse o „rakušanství“ v podstatě ustaly, snahy ubránit se nacistickému tlaku z Německa nevedly k úspěšnému konci a veřejnost nakonec tlaku propagandy podlehla. V roce 1938 Rakousko přestalo existovat, tentokrát ho vítězné velmoci po válce vysvobodily z německého objetí – a za velmi rozpačitého postoje samotných Rakušanů. Rakouská identita se opět rodila z negativního obrazu Německa (ten vládl v rakouské kultuře a tisku asi až do roku 1955 a přežíval téměř až do začátku sedmdesátých let), ale ještě v polovině padesátých let se většina rakouských občanů necítila být Rakušany. Všechno změnila smlouva v roce 1955, Rakousko se s konečnou platností zapojilo do západních struktur, vykročilo na cestu „hospodářského zázraku“ a začalo si vážit svého státu. Podle agentur, zjišťujících veřejné mínění, se v roce 1956 hlásilo k rakušanství 49 procent rakouských občanů, v roce 1980 to již bylo přes 80 procent. Tradiční obraz dnešního Rakouska je složen z habsburského mýtu, rolnické lidové kultury a z úspěšného hospodářství (Kaprun byl donedávna jeho nejvýraznějším symbolem).

„Považuji se za Němce a nevěřím na rakouský národ,“ řekl poslanec za FPÖ Jung minulý týden. Dnes mu doporučil předseda parlamentního klubu Khol přihlásit se k rakouskému národu. FPÖ má v programu „Rakousko především“. Na dopis poslance FPÖ Einema předsedovi parlamentu Fischerovi, přezkoumat, zda poslanec jako Jung má místo v Národní radě, poznamenal Khol, že bude projednán v prezídiu, čemuž nechce předbíhat. V klubu ÖVP je postoj jasný – přihlášení se k rakouskému národu a vlasti „patří k tělu a krvi“. „Rakousko je státní národ. O tom není pochyb“, řekla dnes předsedkyně FPÖ Riess-Passerová. Mluvčí FPÖ Jung dle vlastních slov jako rakouský poslanec složil přísahu na spolkovou ústavu. „Národ znamená identitu jako země, ústava a státní území.“ Rakousko ale podle něj patří k německému kulturnímu prostoru. Ministr za FPÖ Scheibner říká: „dávám přednost pojmu vlast, k ní se jako nadšený Rakušan znám.“

Advertisement