Jan Amos Komenský – Moravan? Čech? Obojí?

Dva pohledy na Komenského vztah k národu a sebeidentifikaci s ním

Před několika dny jsme si připomněli 420 roků od narození Jana Amose Komenského, opět jako každý rok se o něm při té příležotosti hodně hovořilo a psalo. Stejně tak se pro jeho označení nejednotně používají přívlastky „český“ či (méně často) „moravský“. Vzpomněl jsem si, že mám k tomuto tématu schované dva články, které se jistým způsobem pokoušejí jednoznačně odůvodnit jedno z těchto pojmenování, oba se však v závěru neshodnou. První z nich, kratší, je z roku 1992, druhý, obsáhlejší, už z roku 1970. Autoři jsou u obou uvedeni. Co si z jejich závěrů můžeme odnést?
(Poznámka: hvězdičkami jsem k oběma článkům připojil několik svých vysvětlivek (např. překlad).)

Jan Amos Komenský – Evropan, Moravan
Hlas Moravy, ročník 1992

Tento rok oslavujeme významné výročí jednoho z největších duchovních velikánů Evropy. Dne 28. března 1592* uplynulo 400 let od narození velkého Moravana původem i cítěním Jana Amose Komenského. Stručné zhodnocení? Velký filosof a velký pedagog proslavený v celém světě. Velikost člověka a jeho díla se pozná podle toho, nakolik jeho myšlenky přetrvají staletí a uplatňují se i v pozdějších dobách. A zde má Jan Amos Komenský absolutorium. Filosofické a pedagogické myšlenky, které hlásal, jsou moderní i dnes ve 20. století. Škoda, že nejsou dnešním lidstvem respektovány jeho mírotvorné snahy.
Sedm měst v Řecku se přelo o to, kde se narodil Homér, tři místa v Československu se přela o čest rodného místa Komenského. Komňa, Nivnice, Uherský Brod. V posledních letech zdá se, se miska vah vychýlila ve prospěch Nivnice. Možná, že k tomu přispěl i Komenský, který udával ve svých univerzitních pracích, že je Johannes Amos Marcomannus Nivnicenus, tzn. Jan Amos Nivnický. Pro Komenského vůbec bylo typické udávání moravského původu.
A jak to bylo s jeho jmény? U křestního jména Jan je to jasné, Komenský bylo odvozeno od Komně, odkud prý snad měl pocházet jeho otec Martin. A další jméno Amos ze Starého zákona. Maně se nám vybavuje prorok Amos ze Starého zákona, zařazovaný mezi tzv. píšící proroky, kteří sami psali svá díla. Pro nás je však zajímavější zjištění, že tento prorok byl odpůrcem svévolného jednání ve všech oblastech lidského života a kritizoval špatnosti ve snaze o nápravu lidí. Že by si Komenský vyvolil jméno Amos jako symbol svého budoucího jednání a snažení? Těžko říci, v každém případě jde o nedoložený dohad.
A vztah k Moravě? Z Komenského výroků zjišťujeme, že byl nadobyčej vřelý. Není pochyb, že se cítil Moravanem nejen teritoriálně, ale i národnostně jako příslušník moravského národa. To, že pro něj byl termín moravský národ běžný, dokládá i jeho mapa Moravy z roku 1627, kde se uvádí moravský národ a Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, v němž je vedle národa českého jmenován i národ moravský.
V prohlášení zvaném dedikace z jeho pozůstalosti jsou slova, která nad jiné výmluvně potvrzují niterný vztah k Moravě: „Milé matce mé vlasti, zemi Moravskoslezské**, jeden z věrných synů jejich Jan Amos Nivnický, po otci zvaný Komenský.“
A jaký byl jeho vztah k Čechům? Zdá se, že podstatně chladnější jak dokládají poznámky z pozůstalosti v nichž je obviňuje, že „od šlépěje předků ustoupili, v lhostejnost se vydavše, ani způsobené svobody dobře neužívali. Co kněží čeští byli se ukázalo, když vypuzení z hnízd svých do exilu přišli. Lidé totiž větším dílem ničemní, zahaleční, břichopasní, svárlivci, bitci. Do exilu až na malé výjimky nešli a i z těch se vraceli jako z pouště do Egypta.“ Zde zřejmě Komenský myslel návrat k plným hrncům, tak jak se o tom zmiňuje bible.
Rozdíly v náhledech prohlubovala i odlišná politika a taktika českých a moravských stavů (moravští stavové byli např. realističtější v hodnocení šancí protihabsburského odboje) i náboženské rozdíly. Proti českému luteránství stál moravský kalvinismus. Nelze pochybovat o tom, že toto všechno formovalo postoj jak politický, náboženský, tak národnostní Jana Amose Komenského.
PhDr. Jiří Adámek

* chyba z nepozornosti: Komenský se narodil roku 1592, čtyřsetleté výročí jeho narození tak bylo v roce 1992
** chyba z nepozornosti, za Komenského časů takový pojem neexistoval

Obsah pojmů národ a vlast u Komenského (K otázce Komenského „moravanství“)
Josef Válka
Vlastivědný věstník moravský, 1970

Vřelý vztah Komenského k vlasti a národu je všeobecně známou skutečností. Sám jej vyjádřil na mnoha místech svých spisů a česká komeniologická literatura se postarala, aby vešel do národního povědomí. Známe jej však převážně jen jako tragické vědomí ztráty vlasti a katastrofy národa, které provázelo Komenského na celé jeho pouti životem. I když se stal jednou z nejslavnějších osobností evropské vědy, které byly otevřeny dveře panovnických dvorů, akademií a zámků aristokracie, zůstal věren své moravské zemi, svému českému národu a jazyku a s vé Jednotě bratrské. Nebyl to však jen pocit pasivní příslušnosti národu a vlasti, ale celoživotní postoj aktivní služby. Komenský sledoval svým dílem cíle všelidské, náboženské a vědecké, ale národ a vlast byly pevnou součástí jeho hierarchie hodnot přímo základem, ze kterého jeho společenské, vědecké, pedagogické a politické snahy vycházely.
U myslitele typu a velikosti Komenského a při společenském zaměření jeho díla nemohl pochopitelně zůstat patriotismus a „nacionalismus“ nereflektovaným pocitem. Při promýšlení labyrintu světa sedmnáctého století, při kritice lidského hemžení i při projektech budoucnosti narážel Komenský stále nejen na základní společenské a politické kategorie, jimiž žila současná doba jako byly stát, církev, stav, ale i na pojem národ, který se právě v jeho době přetvářel ze své středověké do moderní podoby. Nacionální příslušnost Komenského přímo předurčovala k úvahám a analýzám o nacionalitě a vlasti, daleko více než jiné politické a společenské myslitele z národů a zemí, kde se moderní národy nevyvíjely zdaleka tak komplikovaně jako ve střední Evropě a kde národům poskytoval ochranu a záruku exi stence stát. Komenský se musel stát jedním z prvních teoretiků nacionality a předchůdcem středoevropských myslitelů 19. století, před nimiž vyvstal problém nacionalismu v plné síle.
V této úvaze bude učiněn pokus o analýzu pojmů vlast a národ v Komenského jazyku a myšlení. Lze říci, že jde o pojmy tak důležité, že jejich v objasnění může vrhnout nové světlo na celý systém Komenského názorů na společenské problémy. V první části půjde o obecnou „teorii národa“ o to, jak Komenský tento pojem vymezoval a chápal, v druhé části o jeho pojetí problému českého národa a „moravanství“. Východisko bude tvořit spis Gentis felicitas, který je přímou teoretickou studií o „národě“, konkretizovanou na Uhrách. Systematické pojednání o českém národě Komenský nezanechal, ale k „české otázce“ má bezprostřední vztah celé jeho dílo.
Spis „Gentis felicitas“ (tištěn r. 1659) věnoval Komenský sedmihradskému knížeti Jiřímu Rákóczimu, který se stal po Vestfálském míru nadějí evangelíků na zvrat poměrů v Uhrách. Komenský upíral k této zemi, kam emigrovalo mnoho jeho souvěrců, kde několik let působil, a s jejímiž poměry se dobře obeznámil, velké naděje. Jeho spisek chce přesvědčit Rákócziho, aby se uchopil vlády jako Bohem určený vládce, aby porazil Turky i Habsburky a uspořádal poměry v zemi. Komenský podává velmi konkrétní návod, jakým způsobem by se mělo v Uhrách vládnout a jakými cestami dosáhnout štěstí tohoto národa. Musel však především vymezit, co národem míní.
Národ jest množství lidí, zrozených z téhož kmene, bydlících na témž místě ve světě (jakoby ve společném domě, který nazývají vlastí), užívajících téhož zvláštního jazyka a tím spojených týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o dobro obecné.“ V této zřejmě první české vědecké definici národa jsou vyjádřeny jednak objektivní znaky národa, jednak je zde již národ chápán jako základ určitého programu a snah. Z objektivních znaků klade Komenský na prvé místo společný rodový původ, tedy národ je pokrevní příbuzenství, společenství pocházející z jednoho kmene. Toto pojetí národa-kmene má starověký a středověký původ a terminologicky je v latině nejlépe vyjádřeno v pojmu „gens“. Komenský se zde opírá zejména o starozákonní tradici a v celém spisku hojně cituje doklady z dějin Izraele. V Bibli nalézá také důkazy, že národ má božskou sankci. Starozákonní tradice kmenů-národů ovlivnila celé středověké křesťanské pojetí národa a lze říci, že je základem tohoto pojetí až do novověku, kdy se pojem národa spojuje s pojmem státu a s jinými znaky.
Jazyk jako znak národa je sice v Komenského definici na druhém místě, ale ze všeho, co o národech napsal vyplývá, že uznává jazyk za hlavní znak národa. Chápe jazyk jako základní prostředek lidské komunikace, která souvisí ovšem s historickým vývojem. Rozdělení jazyků je podle biblické tradice božím trestem, způsobilo chaotický Babylon a nesmírně ztížilo sjednocení a dorozumění lidstva, Komenský však bere tuto skutečnost jako nutný fakt, z něhož je nutno vycházet při úsilí o nové sjednocení a věnuje problému jazyka podstatnou část svého díla. V jazykovém pojetí národa navazuje na bohatou tradici v českém myšlení. Zde se objevuje jazykově-nacionální vědomí nejdříve u feudální aristokracie, zatímco přirození nositelé nacionality, to jest dynastie a měšťanstvo jsou z větší části ve středověku jazykově cizím živlem. Teprve husitská revoluce provádí „verburgerlichung“ jazyka a národního vědomí, to jest rozšíření tohoto vědomí do širokých vrstev. Husitství spojuje jazykově pojaté češství se svou ideologií a s náboženským mesianismem, ale v 16. století převládne stavovské jazykově české politické vědomí. U Komenského poznáme stopy této tradice, ale jeho ztotožnění jazyk ‒ národ má zcela jiný ráz. Přistupují další znaky, pojem národa je u něj daleko hlubší a strukturovanější a jazyk je především základem všeobecného vzdělání.
Třetím konstantním znakem národa je území obývané národem, jeho dům, čili vlast. Tímto prvkem je dána celá komplikace existence moderních národů ve střední Evropě, kde se nevytvořily národní státy. Jazykové národy zde byly promíchány tak, že geneticko-jazykové vymezení naprosto nesplývalo s teritoriálním. Komenský si byl problematičnosti tohoto znaku národa ve střední Evropě vědom a pokoušel se o její řešení.
Rod, jazyk a území jsou dané, přirozené znaky národa. V závěrečné části své definice formuluje Komenský eticko-politický obsah pojmu národ. Je to komunita, spojená svazky vzájemné lásky a úsilím o veřejné blaho. Zde se již pochopitelně ozývá v celém dalším textu Gentis felicitas rozvíjen projekt šťastného národa, ale přesto považuje Komenský úsilí o blaho národa za přirozeně daný zájem, vyplývající ze zdraveého společenského vědomí. Zdravé vědomí vede nutně k sebezdokonalování a rozvíjení blaha, pouze nemocné, nenormální vědomí tento pocit nezná. Ozvývají se zde již prvky společenské smlouvy a celý koncept národa je tím včleňován do jeho systému harmonie a všenápravy.
Samotná skutečnost, že Komenský chápe národ v perspektivě svých všenápravných snah je důležitá a příznačná pro jeho společenský realismus a přesné postižení společenských a politických tendencí doby. Všelidský všenápravný program není vázán ani na středověký křesťanský politický universalismus ani na utopismus moderního kosmopolitismu, ale vychází z reality národů a států raného novověku. Všelidských cílů může být dosaženo jen prostřednictvím národů a všeobecného vzdělání na základě národních jazyků. I když Komenský považoval různost jazyků za trest boží a za nevýhodu a věnoval mnoho úsilí vytvoření nového společného jazyka, vyzněly jeho úvahy na téma panglottie v závěr že mají být pěstovány dále jak klasické tak národní jazyky a že budoucnost sama rozhodne, zda se jich národy vzdají nebo ne. Národy a národní jazyky jsou tedy danostmi a mají před sebou i v případě uskutečnění všenápravných snah dlouhou cestu.
Zde se ovšem Komenský musí nutně vyrovnat s problémem společenské organizace a řešit gordický uzel středoevropských dějin, který se právě v jeho době zauzluje, to jest problém vztahu národa a státu. V 17. století již bylo zcela jasné, že základním společenským útvarem moderní doby bude stát, jeho vzestup je teoreticky objasňován nejen v Hobbesově Leviathanu, ale v celé soudobé politické literatuře. V západní Evropě stát postupně splýval s národem a dával mu potřebnou politickou strukturu a organizaci. Komenský věnoval ve svý spisech státu mnoho pozornosti a můžeme jej považovat přímo za jednoho z významných teoretiků moderního státu. Také Gentis felicitas je ostatně daleko spíš úvahou o státě než o národě. Komenský vyzývá Rákócziho, aby vytvořil národní stát, a všechno co ve spisku píše, se týče uherských státních poměrů a možné politiky uherského státu. Proč tedy věnuje své úvahy národu, nikoliv přímo státu? Zřejmě proto, že má na mysli projekt národního státu i pro středoevropské poměry a proto, že se ve střední Evropě vyvíjelo národní vědomí jako rozhodující kolektivní vědomí a převyšovalo zde komplikované vědomí státní.
Ideální národní stát má mnoho obyvatel, velké a úrodné území, panovníka z vlastní krve, schopné a pracovité obyvatelstvo, dokonalý systém vzdělání, dobré a dodržované zákony a kvetoucí národní hospodářství. Mocný, jednotný a hospodářsky vzkvétající národní stát je zárukou obrany proti útokům sousedů a poskytuje nejlepší předpoklady pro štěstí národa. Všechny myšlenky, které Komenský rozvíjí na toto téma patří do oboru státovědy a ekonomie. Nás zde zajímají i pro jejich celkový ráz a ve vztahu k teorii národa.
Uherský národ-stát v Komenského době tyto rysy dokonalého národa většinou postrádal. Gentis felicitas je stejně jako ostatní Komenského spisy o společnosti ostrou kritikou uherských poměrů. Vytýká jim špatnou sociální a ekonomickc politiku, zanedbanost správy, nedodržování zákonů, vnitřní spory, nevzdělanost obyatelstva, nevolnictví, bídu, hlad, úpadek náboženství, cizí dynastii na trůně. To jsou vady, jejichž odstranění je v možnostech politického, legislativního, správního a výchovného řešení. Na všechny navrhuje Komenský v závěrečné části „remedia“.
Setkává se však i s vadami objektivního rázu, které komplikují situaci všech středoevropských národů. Maďaři (Hunni) jsou málo početní, tedy i slabí vůči nepřátelům a jejich území je prostoupeno jinými národy: „Že národ Uherský jest lid veliký, nikdo neřekne, kdo si povšimne, ze uzavřen jest hranicemi jediného království, a to nepříliš velikého, ani hustě obydleného, ani že nebydlí sám, ale značná část země, ne-li většina, že je v majetku Němců, Slováků, Rusínů, Valachů, Turků.“ „Že (země) není obývána jedinou krví Maďarskou, ze zbývají mnohé ostatky starého osídlení (národů Slovanských) rovněž že mnoho lidí se do ní vplížilo odjinud, Němců, Rusínů, Valachů, ba i Turků, je zřejmé. Odtud obyvatelé neužívají ani jednoho jazyka, nýbrž nejméně paterého, o celý svět vespolek různého, že druh druhu nerozumí lépe, nežli u věže babylonské; leč že latina (která také jako šestá v celém způsobu svém jest jiná) jest společnou tlumočnicí, nebo přiučil-li se kdo dvěma, třem nebo čtyřem, a to nižádnému správně, jak obyčejně bývá. A ta matenice národů, jazyků, mravů buď zavádí neb zavání jakýmsi barbarstvím a zřejmě porušuje obecné štěstí.
Komenský si tedy uvědomuje základní komplikaci vývoje moderních středoevropských národů, považuje ji za velký nedostatek a dokonce za zdroj „barbarství“ a jsme tedy pochopitelně zvědavi, jaký je jeho návrh řešení, kterému věnovalo pozdější české a středoevropské myšlení tolik energie. Malý počet Maďarů je důsledkem jejich nevědomosti, špatného způsobu života a nevhodných sociálních poměrů. Řešení by poskytla dobrá „populační“ politika. „Že se nerozplozují hustě synové Tvoji, příčinou jest, že ne všickni k manželství schopní se spojují a plodí; tohoto pak příčinou, že málo známa jsou umění hledati výživy a udržovati rodinu, anebo též pro krutost vrchnosti málo jsou svobodna. Proto žije většina životem toulavým, oddávajícím se spíše těkavým choutkám než zákonitému manželství.“ „Ku povznesení lidnatosti národa působivým prostředkem bude, že se poručí v početné sňatky četněji vstupovati i mezi obecným lidem.“ Navrhuje také zrušit nevolnictví a populační feudální dávky.
Kritický moment Komenského pojetí národního státu nastává v otázce řešení soužití při prostoupenosti několika jazykových národů na jednom státním území. Zde již civilizační řešení ve prospěch jednoho národa není možné ‒ žádný společenský pokrok tento problém ve prospěch jednoho národa nemůže řešit. Je si Komenský této skutečnosti vědom?
Považuje Uhry za stát Maďarů (Hunni) a jim přiznává právo na státní národ. Apeluje na maďarské národní vědomí, vyzývá k ustavení národní Rákocziovské dynastie a k povznesení maďarštiny. Slováky považuje za zbytky původního slovanského obyvatelstva Uher, Němce, Valachy, Rusíny a Turky za přistěhovalce. Teorii národního státu by nejlépe vyhovovala asimilace obyvatelstva v jeden státní, v daném případě maďarský národ. Návrhy na zvýšení populace Maďarů k tomuto cíli ostatně směřují. Nicméně politická teorie a „realismus“ se v této otázce musejí dostat do rozporu s Komenského humanismem. Jeho úvahy naprosto nevyúsťují ve výzvu k provádění asimilace, jak k ní dospěli moderní šovinisté. Komenský nachází i v této složité otázce řešení, které je hodno jeho sociální filosofie a které směřuje do velmi daleké budoucnosti: Několik národů v jednom státě je nevýhodou pro perspektivu národního státu, ale není fatální katastrofou: „Všechny krajiny království krví svou vyplní tento národ postupem doby, budou-li zákony manželské (jak již řečeno jest) ve větší úctě chovány. Ačkoli ani samo o sobě takovým zlem to není, aby v téže zemi bydlelo několik národů, jen když pokojně a přátelsky; jakož Bůh s vyvoleným a svatým lidem svým dovolil spolu bydliti národům světským za tím účelem, aby nezmohla se proti nim zvěř polní (Deut 7, 22). Nepohodlí, která pocházejí z růzností mravův a jazyků, napraví lepší vzdělávání mravův a jazykův.
Komenský tuto myšlenku dále nerozvíjí; doba pro to byla ještě příliš předčasná. Neuvažuje ani o federaci středoevropských národů a tím méně o panslavismu. Vyslovuje se ve prospěch nejdůležitějšího národa ve státě, snad by považoval za řešení civilizační asimilaci, pokud by k ní došlo, ale vyslovuje i zcela moderní myšlenku soužití národů, jejich společné práce na sebezdokonalení v rámci jednoho státního útvaru.
I když pojednává Komenský v Gentis felicitas o uherských poměrech, můžeme jeho základní myšlenky o národě a státu zobecnit. Své pojetí českého národa a jeho vztahu ke státu nevyjádřil bohužel v tak souvislé formě ani na domácí půdě ani v exilu, i když jeho vědecká a politická činnost byla myšlenkou vlastního národa a vlastní vlasti stále ovládána. Velice musíme litovat pro naši otázku zejména toho, že neznáme obsah jeho politických jednání a rozhovorů na příklad s Oxenstiernou, kde se k české státnosti nepochybně vyjadřoval a podával návrhy. Musíme tedy vycházet z rozptýlených, nesystematických výroků a z celkového rázu Komenského činnosti, abychom mohli částečně rekonstruovat jeho názor na „českou otázku“ a jeho vlastenecké a národní cítění.
Pokusíme se především zjistit, zda se Komenský cítil Čechem nebo Moravanem, respektive jaký obsah dával těmto pojmům.
Komenský považuje za svou vlast „patria“ Moravu až do konce svého života. Ještě v Clamores Eliae z druhé poloviny šedesátých let píše dedikaci „Milé matce mé vlasti, zemi moravské, jeden z věrných synů jejich…“ Předmluvu ke spisu „Unum necessarium“ podepisuje r. 1668 „J. A. Comenius Moravus“. S Moravou spojoval Komenského jeho původ, jeho rodiště a šťastná léta mládí a počátků spisovatelské činnosti, přízeň Karla st. z Zerotína a jiných mocných ochránců Jednoty. Po celý život v něm žila vzpomínka na předbělohorskou Moravu, jež byla považována za „terra felix“ střední Evropy, na Moravu s úrodnými lány Hané, vinicemi jihu, malebnými kopečky Beskyd, živými městečky a náboženskou svobodou a tolerancí, která neměla v Evropě obdoby. Důkladné znalosti terénu své „vlasti“ vložil do Mapy Moravy a pomýšlel i na zpracování její historie, kde bychom pochopitelně našli nejúplnější vyjádření jeho moravského patriotismu. Zde by se patrně musel dotknout i ožehavých otázek česko-moravských stavovských politických konfliktů a otevřených problémů, které vzrušovaly stavovskou obec obou zemí a vyústily v tragický Žerotínův postoj k počátkům českého povstání. Komenského stanovisko k politickým problémům předbělohorské doby není zatím objasněno a museli bychom se odvažovat pouze dohadů. Zkoumání však můžeme podrobit jeho „moravanství“ a „češství“. Sdílel Komenský stavovské moravské vědomí, vyhrocené do krajní polohy u Karla st. z Žerotína, který považoval Moravu za suverénní politický útvar v rámci habsburské monarchie, který přetínal všechny správní svazky s Českou korunou a ve chvíli hněvu zašel tak daleko, že označil Čechy za největší nepřátele Moravanů po Němcích?
Moravské stavovsko-zemské vědomí dospívalo koncem 16. a poč. 17. století ke svému vrcholu a k politické akci. Bylo založeno na suverenitě zemských institucí, především zemského soudu sněmu a hejtmanství, na samostatném zemském právu a na politických úspěších v hájení stavovských a náboženských svobod. Moravská politika se často radikálně rozcházela s politikou českou a vědomí příslušnosti k české koruně sláblo, bylo často pociťováno pouze jako ponižování Moravy a vyústilo v pokusy odstranit poslední správní svazky representované českou dvorskou kanceláří. Protičeské zaměření moravského patriotismu vedlo zákonitě k loyalitě vůči Habsburkům, jež byla stejná u kardinála Dietrichštejna jako u českého bratra Žerotína. Vývoj směřoval dokonce k možnosti vytvoření moravského zemsko-státního národa, tedy k pojmu moravský národ, gens, natio, populus Moravorum. Jaké stanovisko zaujal v tomto procesu Komenský?
Opět nevystačíme s pouhou terminologií. Komenský použil několikrát pro Moravany pojmenování národ. „Na tebe národe Český a Moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu“. „Ach, toť by platnost mělo celý národ český a moravský obrátiti…“ Ale to jsou celkem výjimky mezi drtivou převahou případů, kdy Komenský zahrnuje pod pojem český národ Čechy i Moravany. Příznačné je ostatně u uvedených příkladů, že národ český a moravský se vyskytuje vedle sebe, jako by šlo o dvojí pojmenování téhož národního celku. Rozhodující je však to, že Komenský neuvažuje o „moravském jazyku“, že jazykem Čechů i Moravanů byla pro něj vždy čeština. Tím měli Češi i Moravané při jazykovém pojetí národa společný rozhodující znak. Jestliže Komenský na mnoha místech v pojednáních o českých problémech klade rovnítko mezi národ a jazyk, lze usuzovat, že považoval Čechy a Moravany i za jeden celek ve smyslu rodového příslušenství „gens“. Zde ovšem působí i skutečnost, že Češi i Moravané jsou Slované. Zemští Čechové (Bohemi) a zemští Moravané (Moravi) jsou tedy u Komenského jeden gens, jeden jazyk, jeden národ. Vyplývá to na příklad v Clamores i z toho, že adresuje své výzvy „Ad Bohemiam“ a mluví zde jak o Praze tak o Moravě.
U Komenského tedy existuje plné vědomí zvláštnosti Moravy, ale jasně převažuje vědomí kmenové a jazykové jednoty Čechů a Moravanů nad teritoriálními a správněpolitickými odlišnostmi. Jeho Moravanství je zcela jiného druhu než Žerotínovo. Je zbaveno své šlechticko-stavovské omezenosti a uskutečňuje se jako vřelý vztah k teritoriu. Celé jeho kulturní dílo je ovládáno myšlenkou jednoty. Pracuje na slovníku a gramatice českého jazyka nebo na českých příslovích s českým i moravským materiálem zcela v tradicích kulturní práce Jednoty bratrské. Známe-li česko-moravské geografické, správně-politické a mentální rozdíly, nelze ani sjednocovací jazykové a kulturní dílo Jednoty docenit. Působila v obou zemích, její členové často přecházeli z Čech na Moravu a opačně, byla zdrojem vrcholných českých jazykových projevů, tištěných a užívaných v obou zemích. Lze ji považovat za kulturní centrum, společné pro obě země. Jednota nebyla ovšem jediná, kdo uchovával jednotu jazyka: úřední řečí na Moravě byla vždy čistá čeština (i když někdy nazývaná jazyk moravský), ale příspěvek Jednoty k jazykové a národní jednotě byl podstatný a působil proti odstředivým silám.
Vzhledem k definici národa v Gentis felicitas se zdá, jakoby Komenského Moravanství, chápané jako příslušnost k vlasti v sobě skrývalo rozpor. Morava jako „patria“ není „domus“ celého národa. Komenský však nepokládal za nutnou podmínku národa jednu „vlast“ ‒ stát. Viděli jsme, že k nevýhodám uherského národa podle něho patřilo, že žije jen v jednom státě. Čechové jsou zřejmě národem o dvou „vlastech“, Čechách a Moravě. Tím se dostáváme k problému Komenského pojetí českého státu. Jak by řešil Gentis felicitas v českém případě?
Jsme zde opět v nevýhodě, že Komenský nenapsal systematické pojednání o problémech českého státu, a že neznáme obsah jeho politických návrhů, kde se patrně k české státnosti vyjadřoval. Jisté je však to, že i u Komenského bylo vědomí státnosti v rámci České koruny poměrně slabé. Tento útvar, dědictví politiky Karla IV., se rozkládal nejen fakticky, ale slábla i jeho tradice, zejména ve vedlejších zemích, kde zcela převažovalo zemské vědomí. Středověký český stát byl založen na dynastickém principu a byl ve všech možných rozporech s tím, co vytvářelo stát moderní, zejména ovšem s nacionální jednotou. Evangeličtí stavové ve svých konfederačních návrzích ostatně ani z tradice českého státu nevycházeli a pokoušeli se vytvořit nový státní útvar. Komenský, pokud má na mysli český stát, uvažuje patrně o Čechách, Moravě a snad o Slezsku. Jak by si však představoval konkrétní podobu českého státu nevíme. Souhlasil by se stavovským konfederativním řešením? Podporoval by sjednocovací úsilí absolutismu? Stavěl by na základech české koruny? Těžko říci. Víme jen, že by Komenský zařadil i problémy české státnosti do svých všenápravných snah: „Čechům a Moravanům z gruntu všeho třeba nového.“ Můžeme se vší pravděpodobností předpokládat, že i v českém případě by Komenský směřoval k českému národnímu státu v nějaké podobě, k níž by historie vytvořila podmínky a že by se jeho rady a náměty ve smyslu politickém, právním, ekonomickém, sociálním a náboženském ubíraly stejným směrem jako v Gentis felicitas. Základním problémem by ovšem bylo soužití Čechů a Němců v českém státě. Tento starý problém českých dějin přivedla do nového stadia právě reformace, která odstraňovala tradiční česko-německý rozpor, respektive podřizovala jej společným náboženským zájmům. U Komenského nenalézáme pochopitelně ani stopy po dalimilovském antiněmeckém nacionalismu, právě naopak mnoho výroků, které jsou Němcům velmi příznivé. Stěží by zřejmě uvažoval o asimilaci německého etnika nebo o vytlačení německého jazyka, i když češtinu cenil výše než němčinu. V Clamores Eliae je pro vnitrostátní česko-německý poměr tato příznačná pasáž: „Dá-liť Bůh MP., jedno dedykuj vlasti: v Olomouci neb Brně ať jest ‒ a knihu o tom spíšíc, dedykuj jim a tisknouti dej česky a německy per oppositas paginas ‒ A pakli i latině, tedy jedno za druhým, kapitola za kapitolou ‒“ Všechny plány, které zřejmě Komenský pro český stát měl, byly zničeny katastrofami třicetileté války a vešly pouze jako velká naděje do všeobecných všenápravných úvah.
Komenský musel řešit ještě jeden důležitý problém české nacionality: vztah své církve k národu. Po celý život zůstal oddaným členem a představeným Jednoty bratrské. Pocit příslušnosti k církvi mu dával v rozvráceném světě nejkonkrétnější vztah bratrské soudržnosti a částečný lék proti osamocenosti emigranta. Postupem doby rostlo jeho členství v Jednotě do neobyčejné lidské velikosti, měnilo se v odpovědnost pomáhat souvěrcům nejen morálně, ale i materiálně.
Sedmnácté století myslelo stále ‒ a Komenský nebyl výjimkou ‒ daleko více v kategoriích církve a stavu než v kategorii národa. Vzestup nacionálního a státního vědomí a úpadek katolického středověkého universalismu nutil k novému promýšlení vztahu církve, stavu, národa a státu. Prakticky se tato problematika vyhrotila v době velkých politicko-náboženských bojů 16. a 17. století, u nás v době stavovského povstání a třicetileté války. Evangelíci stáli při své věroučné roztříštěnosti před problémem sjednocení nebo aspoň jednotné akce. A právě Jednota bratrská byla velmi často obviňována, že narušuje jednotu evangelíků, i jednotu českého rároda svými zvláštními řády, svou organisací, exkluzivitou a neochotou k ústupkům. Komenský se musel několikrát uchopit pera, aby těmto útokům jménem celé Jednoty čelil. Hájil v obratných polemikách samostatnost Jednoty v rámci evangelictví, i když se to zdá být vzhledem k jeho sjednocovacím snahám i věroučným konfliktům se seniory Jednoty paradoxní. Ale jako všechny ostatní problémy, byl i problém církevnictví podřízen jeho všenápravné perspektivě, která směřovala k jediné a pravé Kristově církvi.
A v této perspektivě navazuje Komenský svým způsobem i na mesianistickou tradici českého nacionalismu husitského. V 16. století ztratila pochopitelně myšlenka mesianismu spojujícího husitismus s češstvím na aktuálnosti. Jakmile se stala evangelickou polovina Evropy, nebyli již pouze Čechové národem vyvoleným ‒ hegemonii měli spíše Němci. Čechové a Komenský však stále zdůrazňují, že byli první v dějinách evropské reformace: „V religii nad jiné všecky ‒ vzbudiv Husa a potomky jeho ‒“, že ukázali ostatním národům cestu, protože reformace na husitství přímo navazuje. V Clamores Eliae pak Komenský přímo a hrdě vyznává, že Jednota je jedinou skutečnou dědičkou husitství: „nestyděti se za svou zvláštnost ani svatého mučedníka M. Jana Husa ‒ ačkoliv nám jiní tytul od jména jeho byli předchvátili…“ Jednota jako dědička husitství tedy ukazuje cestu celému národu a jejím prostřednictvím ukazuje národ opět cestu celému světu, který podle Drabíkových proroctví přijme řád Jednoty. Husitské mesianistické češství se tak u Komenského mění v reformační tradici českého národa, v čestné místo tohoto národa v této tradici a v český vzor budoucí dokonalé církve. Komenský by však chtěl přisuzovat svému národu velmi čestné místo i ve svých všenápravných snahách. Má se stát centrem a příkladem všenápravneho úsilí. Myslí v posledních letech života na to, že Čechy jsou srdcem Evropy, že je tedy k všenápravnému úsilí opravňuje jak tradice, tak poloha: „Orbis terrarum nucleus Europa est, Europae cor Germania, Germaniae Bohemia, Bohemiae Praga.* Tu totiž založiti sedem Collegii Lucis** ‒ aneb něco podobného ‒ bude-li se líbiti Bohu ‒.
Máme-li shrnout poznámky o Komenského pojetí národa a vlasti a o jeho nacionálním cítění, dospějeme asi k těmto závěrům: Komenský pojal kategorii národa do svého uvažování o současném i budoucím světě. Projevuje se v tom vzestup důležitosti této kategorie na počátku moderní doby. Pokusil se o první českou definici národa a uvědomoval si komplikovanost národnostního problému ve střední Evropě. Drží se jazykového pojetí národa, ale rozšiřuje je o další rysy, jako je společný původ, území a společenské úsilí. Lze říci, že uznával výhody národního státu, který se v jeho době rozvíjel v západní Evropě a uvažoval o jeho možnostech, ne-li nutnosti v Evropě střední. Jeho návrhy v tomto smyslu jsou konkretizovány pouze na příkladu Uher, jinak zahrnuje řešení do perspektivy všenápravných snah.
Komenský se cítil Moravanem i Čechem. Jeho moravanství je výrazem lásky k moravské zemi, kterou považuje za svou vlast, ale nacionálně ztotožňuje moravanství s češstvím a vychází z jednoty jazykového a kmenového národa v obou zemích. Nesdílí stavovské rozpory a spolu s Jednotou bratrskou přispívá k upevnění národní jednoty Čechů a Moravanů. Jeho vztah k českému státu není přesně vyjádřen a řešení by spadalo zřejmě opět do všenápravných projektů. Komenského češství navazuje na husitskou tradici, ale povznáší je na vyšší stupeň. Mesianistická myšlenka se mění v tradici a projekt, v němž mají Češi hrát důležitou úlohu nejen v náboženském, ale i v civilizačním úsilí lidstva. Jeho češství je zcela zbaveno averze k jiným národům. Komenský uchovává stavovskou představu národa, ale jeho výchovný program, pojatý nestavovsky, je cestou k buržoaznímu národnímu vědomí. Jeho koncepce češství a české specifičnosti je přímým předobrazem obrozeneckého pojetí češství a zřejmě na ně i přímo působí.

* Jádro světa je Evropa, Evropy srdce Německo, Německa Čechy, Čech Praha.
** sídlo Sdružení světla

Reklamy

24 thoughts on “Jan Amos Komenský – Moravan? Čech? Obojí?

  1. Českým nacionalistům by se jistě nelíbila Komenského myšlenka, že Čechy jsou srdcem Německa. 🙂

  2. >Pan Adamek si, ktovie preco, nevedel spomenut na cele meno otca Komenskeho? Szegesovci pochadzali z horneho Uhorska, sucasneho Slovenska a podla mena sa zda, ze Hedvicek nemusi byt uplne mimo :)))Dalsimoravak, zaujimal by ma vas nazor na tieto tvrdenia:„Jazyk jako znak národa je sice v Komenského definici na druhém místě, ale ze všeho, co o národech napsal vyplývá, že uznává jazyk za hlavní znak národa.“„Slováky považuje za zbytky původního slovanského obyvatelstva Uher, Němce, Valachy, Rusíny a Turky za přistěhovalce.“„Zemští Čechové (Bohemi) a zemští Moravané (Moravi) jsou tedy u Komenského jeden gens, jeden jazyk, jeden národ.“„úřední řečí na Moravě byla vždy čistá čeština (i když někdy nazývaná jazyk moravský)…“

  3. Učitel národů.No nevím. Udělat z Moravana Čecha je dost náročné, zvláště v době kdy neexistovaly národní státy a narodil se na Moravě.Ale proč ne, já myslím, že i Karel st. z Žerotína by se dal rozebrat tak, že by výsledkem analýzy byl národně přesvědčený Čech…Ale to už spekuluji.Nicméně dle díla J.A.K. byl nejspíš národnostně Evropan v tom nejlepším slova smyslu, jeho díla patří hned několika evropským zemím a ovlivnil celé generace Evropanů.A Moravanem se cítil, protože se na naší Moravě narodil a strávil tam své mládí.Nic víc nic míň.

  4. > [4] _???…podla mena sa zda, ze Hedvicek nemusi byt uplne mimo… = ÁMOS (???)

  5. >Pan Dalsimoravak,mate pravdu, podstatne je to, kto sa za koho povazuje. V tomto pripade je jednoznacne, ze Komensky sa za Moravana povazoval.Mna skor zaujima vas nazor na tvrdenia z clanku, ktore som uviedol v pr.c.4.

  6. > [9]"Mna skor zaujima vas nazor na tvrdenia z clanku, ktore som uviedol v pr.c.4"-Mně se zdá, že Válkův rozbor je skutečnosti přinejmenším blízký. Kdybychom brali jako skutečnost, že Komenský se považoval za Moravana a nic víc, pak bychom se ocitli v nesnázích s vysvětlováním, proč se tak často důvěrně obrací na Čechy. Například výrok "národe český a moravský, na tebe zapomenout nemohu" mi připadá, jako kdyby Komenský mohl také napsat "národe česko-moravský".

  7. >J.A.Komenský byl Čech! Říkali to v televizi, tak to mosí byt pravda!

  8. Jak chápat třeba citát z Unum necessarium (1668), kapitola X.? "Touž moudrost Kristovu, jedno potřebné, doporučuji i Tobě, můj lide moravský, i sousedním Čechům, Slezanům, Polákům a Uhrům, od nichž jsem byl pohostinně přijat v době vyhnanství a zakusil dobrodiní."

  9. > Moravske vlajky na Kometevlaly,moravska hymna se zpivala po ceske bez jakehokoliv komentare v ceske televizi i bez toho ,aby komentatori byli alespon potichu.Je mi smutno,kdyz si predstavim jak na nasledujicich hokejovych utkanich repretentace na Morave-v Brne budu zase slyset "cesi do toho a kdo neskace neni ceh"

  10. > opravav predeslem textu jsem napsal spatnou mailovou adresu.Moravanstvi ve mne nemusi nikdo probouzet-Moravan su pres 50 let-od narozeni

  11. > [15]Tento citát sám o sobě ukazuje na Komenského ztotožnění s moravským lidem. Jenže Válka nenapsal, že se neztotožňoval s Moravany, nýbrž že se ztotožňoval vedle Moravanů i s Čechy.

  12. Určování národnosti pouze podle příjmení není příliš spolehlivé. Právě Komenského zeť, lat. Figulus, může být přeložen do češtiny jako Hrnčíř a do němčiny jako Töpfer. Překladač mně u Szeges odpovídá Lem. K cizímu příjmení šlo tedy přijít snadno, stačilo odstěhovat se do jiné dědiny, k jinému faráři, vrchnosti,.nebo jen k jinonárodním sousedům.

  13. Kravina, píše tam o zemi Moravskoslezské, ale ta vznikla až ve 20 letech, 20.století. Samozřejmě jinak souhlasím, že byl Moravan, o tom žádná!

  14. Jak chápat třeba citát z Unum necessarium (1668), kapitola X.? „Touž moudrost Kristovu, jedno potřebné, doporučuji i Tobě, můj lide moravský, i sousedním Čechům, Slezanům, Polákům a Uhrům, od nichž jsem byl pohostinně přijat v době vyhnanství a zakusil dobrodiní.“

    Výraz:“ jedno potřebné“ podobně jako „bludiště“ se objevuje mnohokrát ve všech kapitolách tohoto pozoruhodného dila. Je to jeho universální myšlenka: zaměřit na věci potřebné, nutné místo věcí nepotřebných či zbytečností. Kristus se také zaměříl na : věci potřebné. Komenský v tomto díle nabádá k Víru, skromnosti, spokojenosti atd…Jako nepotřebné považuje např. „pachtit se za bohatsvím“ atd.
    Nejlépe si toto dílko přečíst celé a v kontextu!
    Na internetu jsem ho bohužel našel jenom v jazyce anglickém.

  15. „Jak chápat třeba citát z Unum necessarium (1668), kapitola X.? “Touž moudrost Kristovu, jedno potřebné, doporučuji i Tobě, můj lide moravský, i sousedním Čechům, Slezanům, Polákům a Uhrům, od nichž jsem byl pohostinně přijat v době vyhnanství a zakusil dobrodiní.”“ (Anonymní)

    Těžko říct, zmíněná citace nicméně sama o sobě nemusí být přesvědčivým dokladem, skutečně by to chtělo projít celé Komenského dílo (Palacký například občas používal pojem „moravský národ“, ač v nic takového jistě nevěřil). Komenského postoj ostatně ani nemusel být tak vyhraněný, jako tomu bylo v 19. století, v jeho představě mohl lid Moravy a Čech zároveň tvořit odlišná společenství a přesto zároveň patřit do stejného národa. Válkova tvrzení vypadají logicky.

  16. Komenský J.A. MORAVUS – tak je uváděno.Řekněme byl a je popularizován.Jeho zásluha na válce 30. leté je nesporná.Zajisté nemůže být viněn za zvěrstva katolické církve.Podíl na přesvědčení Švédského krále zde však beze sporu je.Tedy zapřísáhlý antievangelík.Sluha panské víry.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s