Ostrava, Slezsko, historická hranice…

… aneb Baník patří do Holasicka!

V moravském hnutí je několik témat, která dlouhodobě poutají velkou pozornost a ke kterým, pokud jsou čas od času otevřena, se – často dost vášnivě – vyjadřuje velké množství lidí. Na jednu stranu je potěšující, že se lidé o různé záležitosti kolem Moravy zajímají, na druhou stranu množství lidí zapojených do diskuse samo o sobě není zárukou kvalitního závěru. Názorně jsme to mohli vidět loni v létě v případě bouře ve sklenici vody týkající se vlajky. Mezi nejdiskutovanější témata patří i otázka Slezska, která se pravidelně vrací do centra pozornosti Moravanů. I v jejím případě platí, že množství lidí zapojených do diskuse není přímo úměrné kvalitě závěrů, které z ní plynou. V případě (moravského?) Slezska se pořád opakují různá tvrzení, která sice dokládají, že oblíbeným žánrem jejich uživatelů je romantická pohádka nebo masochistický životopis světce, jinak však jejich vztah k dnešní realitě je velmi volný. Ať už jsou pro to jakákoli z odůvodnění, která proberu níže, stále někdo odděluje severní pohraniční od Moravy (v poslední době se stala jistým způsobem oblíbená mapka takovéto „malé“ Moravy, jejíž severní okraj „sublimuje“ do spousty malých puntíků a skvrnek) a tvrdí, že právě to území a nic víc je Morava. Argumenty, které se předkládají jako zdůvodnění, proč nesmíme severní pohraničí považovat za součást Moravy, jsou především dva; podle prvního se snaha o obnovení Moravy zakládá na historickém principu, takže musíme přísně dbát na historické poměry, podle druhého nesmíme nebohé Slezany utlačovat stejně jako Češi utlačují Moravany. K argumentu druhému je těžké něco sdělit, zaměřím se proto zejména na první argument.
K samotnému ohánění se historickou hranicí se obecněji ještě vyjádřím později, teď bych se chtěl zaměřit na praktickou realizaci obnovení takové „historické“ severní hranice Moravy, která by z Moravy vylučovala bývalé Slezsko. Obhájci toho, aby mezi Šternberkem a Krnovem nebo Novým Jičínem a Bohumínem byla zemská hranice, sice vynikají v zakreslování různých ostrůvkovitých enkláv do mapy, výrazně méně však už v představě praktické realizace svých názorů do praxe někdy v budoucnu. Tito lidé sice vědí naprosto přesně, že například Vítkov není na Moravě a kdykoli vloží velkou energii do přesvědčování ostatních, že to tak je, avšak žádnou energii nevkládají do řešení problému, že jimi prosazovaná „historická“ hranice je ve výrazném rozporu s poměry, které se na pomezí bývalého rakouského Slezska vytvořily za posledních nejméně (!) sto let. Největším a ve skutečnosti nepřekonatelným problémem nerealističnosti trvání na historické hranici bývalého rakouského Slezska (a nejde jen o hranici) je existence Ostravy, kterou prostě nejde rozkrájet podle starých hranic. (Jsou sice jedinci, kteří v tom nevidí sebemenší problém, jejich myšlení se však pohybuje mimo hranice reality života ostatních lidí.) Opravdu jsem ještě neviděl ani jeden jediný případ, v němž by některý zastánce „malé“ Moravy v hranici markrabství z roku 1918 (včetně ostrůvkovitě roztroušených enkláv) představil smysluplnou představu, jak na metr přesně oddělit bývalé Slezsko od Moravy chápané v územním rozsahu z roku 1918 a přitom se rozumně vypořádat s existencí takové historické hranici překážející Ostravy či jiných obcí. Tento problém jako kdyby pro tyto lidi neexistoval, ono se to podle nich zřejmě nějak vyřeší samo, pravděpodobně nějak zázračně (např. podle principu „deus ex machina“).
Kdyby se ve výběžku dřívějšího markrabství směrem na sever (na jehož severním konci leží Moravská Ostrava) nikdy nenašlo uhlí, byla by dnešní diskuse jiná, ale ono se tam uhlí našlo, v souvislosti s tím tam vzniklo mnoho průmyslových podniků a velmi silně se tam zvýšila hustota osídlení; to vše bez ohledu na hranice. Už koncem 19. století se v oblasti Ostravy vytvořila situace, že v dřívějších dobách vytyčené hranice začaly být na překážku soudobému životu průmyslové aglomerace ostravské pánve, která po všech stránkách vytvořila soudržný celek. Dokladů pro to by se našlo jistě víc, já jsem narazil na dva, které zde přednesu.
První doklad se týká uplatňování spravedlnosti v oblasti ostravské pánve. Po značném nárůstu počtu obyvatel této oblasti v poslední třetině 19. století také značně narostly problémy se zločinností, které už dále nešly řešit v rámci dosavadního správního uspořádání. V říjnu 1894 proto výnosem ministra vnitra bylo zřízeno v Moravské Ostravě policejní komisařství, které začalo pracovat hned v listopadu toho roku a jehož územní působnost zahrnovala celkem 32 obcí a jednu místní část, z toho 11 v moravském výběžku ostravské pánve, ostatní pak ve Slezsku. Komisařství bylo podřízeno částečně slezské zemské vládě, částečně moravskému místodržitelství, rozdělení však nespočívalo na územním základě, například otázky personálu spadaly plně pod pravomoc zemské vlády v Opavě (dlužno připomenout, že slezská zemská vláda byl státní nikoli samosprávný orgán, odpovídal svým postavením moravskému místodržitelství). Pro názornost jsem územní působnost ostravského policejního komisařství zanesl do mapy (tečkovaně je vyznačena dnešní hranice Ostravy, zeleně plocha rakouského Slezska, modrou čarou rozsah komisařství).

Propojenost ostravské aglomerace bez ohledu na zemské hranice se znovu projevila po skončení první světové války. O Těšínsko tehdy projevilo zájem nově vzniklé (obnovené) Polsko a československé vládní orgány ve snaze udržet tuto hospodářsky významnou oblast vytvořilo dočasný úřad, který měl udržení Ostravska pro Československo zabezpečit. V prosinci 1918 vznikl zákonem takzvaný Úřad spojené správy, na nějž byly přeneseny pravomoci samostatné působnosti obcí, které mu byly podřízeny a které do něj vysílaly své zástupce (šlo tedy o orgán samosprávný, nikoli státní). Dá se říct, že kompetence tohoto úřadu byla obdobná jako kompetence dnešních krajů a cílem úřadu jistě bylo z průmyslové ostravské aglomerace vytvořit soudržný nerozdělitelný celek, jehož žádnou část by nebylo možné od Československa oddělit a přičlenit k Polsku. Přesto určitou pravdivost měla i slova, která v zákoně samém zdůvodňovala vytvoření dotyčného úřadu: podporu hospodářského života v obvodu ostravském a přilehlých krajích a za druhé ochranu před případnými škodami, které by hrozily krajům těm z dosavadní nejednotnosti správy obvodu toho. Koneckonců i výše uvedené vytvoření policejního komisařství v Moravské Ostravě rakouskými úřady už koncem 19. století ukázalo, že propojení Ostravska skutečně vyžadovalo jednotnou správu, která se neslučovala s dosavadním průběhem zemských hranic v této oblasti. I v tomto případě jsem pro názornost do stejné mapy zanesl (modrou čarou) i územní působnost zmíněného československého úřadu (která zároveň ukazuje, které obce tehdejší československá vláda považovala za hospodářsky a tím i strategicky nejdůležitější v této oblasti).

Srůstání obcí v oblasti soutoku Odry a Ostravice se nicméně projevilo i jinak, totiž snahou vytvořit sloučením okolních dosud samostatných obcí velkou Ostravu, jak se to dělo po válce i jinde (v Olomouci, Brně, Jihlavě). V roce 1919 správní komise, která tehdy nahrazovala předválečné městské zastupitelstvo, navrhla s Moravskou Ostravou sloučit 14 dalších obcí do jednoho města Ostravy, které mělo být nejprve začleněno do Moravy, posléze se změnou návrhu do Slezska; obojí ztroskotalo kromě odporu obecních samospráv především na národnostních poměrech ve Slezsku (jakoukoli změnou zemských hranic by se změnil poměr Čechů, Němců a Poláků), což tehdy byla citlivá otázka. Začátkem roku 1924 tak byly k Moravské Ostravě připojeny jen obce na moravské straně hranice. Zemská hranice na Ostravsku zanikla v roce 1928, ale rozšíření na východ podle plánu z roku 1919 se uskutečnilo až v roce 1941 nařízením vlády Protektorátu Čechy a Morava, proti dřívějším plánům nebyl připojen Svinov a navíc byly připojeny obce na jihu dnešní Ostravy. Územní rozsah obou změn, plánované i uskutečněné, zobrazuje následující mapa (modře plánované sloučení z roku 1919, oranžově uskutečněné v roce 1941, pokud se odlišovalo od předchozího plánu).

Předchozí tři mapy ukazují, že v prostoru soutoku Odry a Ostravice začala zemská hranice mezi moravským markrabstvím a slezským vévodstvím představovat překážku pro rozvoj místní průmyslové aglomerace už koncem 19. století a tlak na zemskou hranici zde pokračoval ve 20. století. V současné době už je touha pedantských puntičkářů po znovunarýsování zmizelé hranice skrz Ostravu naprosto nerealizovatelná. Možná až na některé okrajové části s doposud vesnickou zástavbou je Ostrava v jeden celek srostlé město, které už nelze porcovat podle hranic, které přestaly mít smysl už před více než stoletím. Rozdělením Ostravy podle hranice před rokem 1928 by vznikla hned tři města (dvě „slezská“- jedno na východ od moravského výběžku, jedno na západ od něj), přičemž existence samostatné Poruby (a okolních čtvrtí) by příliš nedávala smysl, jestliže dnes většina obyvatel této ostravské části dojíždí do zaměstnání (i za jinými záležitostmi) do jiných částí Ostravy a totéž platí i o dalších ostravských částech a stejně tak i jiných obcích v okolí Ostravy. Nevím, jaký smysl by mělo vytvoření hranice, kterou by denně v obou směrech překračovaly desetitisíce lidí, zato vím zcela jistě, že všichni ti kresliči „historické“ hranice ve středu Ostravy trávící čas vysvětlováním ostatním, která ostravská čtvrť „je“ ve které zemi, nejsou tak úplně při smyslech.
V předchozím odstavci jsem dal do uvozovek historickou hranici. Tím se totiž kdekdo ohání, ale ještě nikdo se podrobněji nezabýval tím, co to vlastně historická hranice je a jaký je její smysl. Leckdo, kdo se dovolává historické hranice, si možná myslí, že záležitost je prostá a jednoduchá a že každý tomu přece musí rozumět, avšak například já zrovna dovolávání se historické hranice nerozumím, takže tak prosté to zřejmě nebude. Protože historie je/jsou dějiny a dějiny jsou to, co bylo, je historická hranice hranice, která byla. Jak prosté, jak jednoduché, jak samozřejmé. Proč však mnozí o historické hranici hovoří, jako kdyby to byla právě existující realita? To prosté, jednoduché, samozřejmé není. Vlastně to nemá vůbec žádnou logiku. Stačí si prolistovat nějaký historický atlas s mapami Evropy a podívat se, jak se za celé dějiny všechny hranice nejméně tisíckrát změnily. Všechny ty bývalé hranice, které kdysi byly, jsou ze své podstaty historické hranice a moc by mě zajímalo, které z nich tedy podle obhájců současné existence historických hranic dnes platí. Jestliže prý (Ostrava-)Zábřeh JE na Moravě, zatímco (Ostrava-)Svinov ve Slezsku, protože mezi nimi BYLA historická hranice, pak teda nevím, kde se vlastně nacházejí třeba takové Valtice – na Moravě nebo v Rakousku? Vždyť přece také mezi Břeclaví a Valticemi procházela historická hranice, která Valtice oddělovala od Moravy. Není v tom tedy rozpor? Člověk nezasvěcený do tajů pojmu „historická hranice“ by naivně usoudil, že je, avšak mně se podařilo odhalit tajemství logiky, kterou zasvěcenci do mystéria historické hranice užívají. Tajemství té logiky je: dokud nějaký stát nebo jiný územní celek existuje, jakékoli změny jeho hranic se projevují tak, že nově změněná hranice se stává jeho běžnou hranicí a předchozí hranice se stává historickou hranicí, která se propadá do propadliště dějin; jakmile však dotyčný územní celek zanikne, hranice, které měl naposledy, se stávají věčné a neměnitelné a věčný a neměnitelný se tím stává i dotyčný územní celek. Tato mystická logika je mimochodem (téměř) důsledně uplatňována na české Wikipedii; jelikož ji nicméně prý ovládá skupina pražských adolescentů, ani není divu. Na příkladu Bádenska se můžeme podívat, jak je pojem „historická hranice“ uplatňován. Na české Wikipedii je zobrazena přehledná mapa Bádenska v „historické hranici“, což znamená v hranici z roku 1951, než bylo Bádensko sloučeno s Würtenberskem. Ještě na počátku 19. století však „historická“ hranice Bádenska vypadala zcela jinak, Bádensko tehdy zaujímalo jen menší střední část „historického“ Bádenska kolem měst Karlsruhe a Baden-Baden a až v následujících letech se prudce územně rozrostlo. V roce 1801 mělo tudíž Bádensko také historickou hranici, jenže úplně jinou než v roce 1951. Označit tedy za historickou hranici Bádenska hranici z roku 1951 sice není nepravdivé, ale je to zavádějící. A když ještě napíšu, že historické území Bádenska zaujímalo jen menší část pozdějšího historického území Bádenska (historické území je území zahrnuté do historických hranic, že), bude jasné, jak nesmyslně a zmateně jsou tyto pojmy používány. Jiným příkladem uplatňování této logiky je „historická hranice“ Čech. V raném středověku oproti dnešnímu stavu součástí Čech bylo Kladsko a naopak nebylo Chebsko. Kladsko k Čechám patřilo od 9. století a třebaže bylo opakovaně od Čech oddělováno a zase k nim přičleňováno, až roku 1742 definitivně od Čech odpadlo a připadlo Prusku a v jeho rámci bylo přičleněno ke Slezsku. Chebsko naopak bylo nejprve součástí Bavorska, v polovině 12. století od něj bylo jako Severní župa odděleno a připadlo Štaufům, o století později bylo krátce připojeno k Čechám, potom znovu v roce 1322; nestalo se však přímo součástí Čech, nýbrž jakousi malou samostatnou zemí v rámci České koruny, teprve roku 1721 bylo včleněno do Čech, avšak i v jejich rámci si udržovalo zvláštní postavení až do poloviny 19. století. Před rokem 1721 tedy historická hranice Čech zahrnovala Kladsko a naopak nezahrnovala Chebsko, avšak tato hranice se nestala „věčnou“ historickou hranicí, protože Čechy existovaly i nadále, takže všechny změny hranic Čech v 18., 19. a 20. století způsobily, že po každé změně hranic se každý jejich předchozí průběh stal „bývalou“ historickou hranicí a teprve když vývoj dospěl k hranici z roku 1948, kdy Čechy jako územní celek zanikly, stala se hranice Čech z roku 1948 „současnou“ historickou hranicí a zároveň věčnou historickou hranicí (jak se lze přesvědčit na české Wikipedii, která se touto podivnou logikou řídí). Totéž mystérium historické hranice se uplatňuje i v případě Moravy. Hranice Moravy se v průběhu dějin samozřejmě měnily a po každé změně se předchozí hranice stala historickou hranicí a tak to šlo až do roku 1948, kdy Morava jako územní celek zanikla a její hranice z toho roku se stala na rozdíl od všech ostatních historických hranic (které mohly být kdykoli změněny) výjimečnou historickou hranicí, protože se stala věčnou a
nezměnitelnou. Zároveň tím, že Morava v roce 1948 jako územní celek zanikla, získala věčnou existenci v neměnných hranicích (a to platí i o rakouském Slezsku), což je tajemství, které je dáno málokomu pochopit. Kdo ho nechápe a zvlášť, činí-li si nárok na duševní zdraví, nemůže používat pojem „historická hranice“ jen tak sám o sobě, neboť bez upřesnění je tento pojem nicneříkající; smysl dává jedině mluvit o historické hranici v podobě z té a té doby (z toho a toho roku). Pojem „historická hranice Moravy“ je takto samostatně a bez upřesnění nesmyslný!

(Předchozí obrázek znázorňuje historickou hranici Moravy)

Dovolává-li se dnes někdo obnovení historické hranice, nedovolává se historické hranice z roku 1910, ani historické hranice z roku 1760, ani historické hranice z roku 1490 ani historické hranice z roku 1240 (ta je na mapce výše) či kterékoli jiné, ač to všechno samozřejmě jsou historické hranice, nýbrž historické hranice z roku 1948, protože ta je – jak už bylo řečeno – výjimečná; do roku 1948 se moravská hranice mohla vyvíjet, po roce 1948 už to možné není. Přitom by vlastně člověk řekl, že pojem „historická hranice“ je opak pojmu „současná hranice“, takže pokud někdo ukazuje jiným průběh historické hranice z roku 1948, měl by tím říkat „podívejte se, jaké BYLY hranice Moravy v roce 1948“, nikoli „podívejte se, jaké JSOU hranice Moravy“. To je ale zajímavá a objevná myšlenka! Zopakujme si ji ještě jednou: současná hranice je ta, která JE nyní, historická hranice je ta, která BYLA v historii; z toho logicky vyplývá, že historická hranice znázorňuje jedině to, co bylo, nikoli to, co je. Zajímalo by mě, zda na toto přišel ještě někdo jiný než já. Pojďme se nicméně podívat na další důsledky této nové a převratné myšlenky. Zakreslí-li dnes někdo Moravu v nějakých hranicích, jediné, co svými hranicemi může dát najevo, je, že předkládá svůj NÁZOR, že až bude Morava obnovena jako územní celek, měla by mít ty hranice, které zakreslil. Ještě jednou: předkládá svůj subjektivní názor, nikoli objektivní fakt. To je samozřejmé, neboť neexistuje-li dnes Morava jako územní celek, nemůže pochopitelně mít jakékoli současné hranice. Může samozřejmě mít (a má) historické hranice, ale jak už z dřívějších řádků víme, (libovolná) historická hranice není totéž co současná hranice. Nárokuje-li někdo pro budoucí Moravu ty či ony hranice, nelze na takový návrh logicky reagovat „to je špatně, to a to dotyčné místo neleží na Moravě“, protože to je argumentace historickou hranicí a historická hranice udává, co bylo, nikoli co je, nebo co by mohlo být. Lze mít jistě názor, že budoucí hranice obnoveného moravského územního celku má být stejná jako historická hranice z roku 1948 (kdy mimochodem neexistoval žádný slezský územní celek), ale pak by měl zastánce takového názoru (není-li zasvěcenec mystéria věčné neměnnosti určité vybrané historické hranice) vysvětlit, proč se dřív hranice Moravy mohly měnit a měnily a najednou musí zůstat neměnné, a to i v případě, že zcela odporují současné sídelní situaci jako v případě Ostravy. Ze stejného důvodu nemůžu ani být příznivec označování „historické“ moravské hranice v krajině. Čeho různí ti nadšenci, kteří to provádějí, dosahují, když někam do pole, k silnici nebo jinam umístí patník s nápisem „Morava“? I když se hájí tím, že označují „historickou“ hranici, všichni ostatní a nakonec vlastně i oni sami to chápou jako označení současné hranice Moravy. „Tady za tím patníkem už začíná Morava“, říkají si kolemjdoucí, kteří se u takto umístěných značek fotí, a tak to chápou i ti, kteří dotyčné značky do krajiny umístili. Že do krajiny dosazené hraniční mezníky označují jen jednu z historických hranic, nikoho nevzrušuje, nadšení označovači hranice se tváří, jako kdyby označovali věčnou a neměnnou hranici Moravy, ačkoli hranice Moravy nikdy neměnné nebyly. Dotyční „terénní pracovníci“ vydávají neobyčejnou energii na to, aby s přesností na metr zjistili, kudy probíhala hraniční čára v roce 1948, a potom se s velkorysou nepřesností tváří, jako kdyby Morava nikdy v dějinách jinou než jimi označenou hranici neměla. Ve skutečnosti by své preciznosti, jakou předvádějí při zaměřování, dostáli pouze tehdy, kdyby své mezníky doprovodili textem „zde v roce 1948 procházela hranice Moravy“. V roce 1810 totiž třeba procházela jinudy a v budoucnu zase může procházet jinudy. Jaké přesně budou hranice obnovené Moravy, nevíme (ale víme, že nebudou moct být přesně takové, jaké byly v minulosti!), takže nechápu, jaký má smysl, abychom dnes kolemjdoucím a kolemjedoucím vtloukali do hlavy, že Morava začíná tam od toho potoka nebo od tamté křižovatky, když v budoucnu to může být o tři kilometry dál. Sem tam umístit nějaký mezník u lesní cesty moc neuškodí, ale naplánovat si třeba umístění mezníků v ulicích Jihlavy (protože tamtudy procházela takzvaná historická hranice) už vyžaduje pochybovat o smyslu takového počínání.
S údajnou věčnou neměnností jedné vybrané historické hranice souvisí také údajná nutnost věčného zachování jména určitého územního celku i pro území, které jeho součástí už není, nebo pro sám územní celek, který zanikl. Slezsko prý zůstane pořád Slezskem, i když je rozdělené a i když neexistuje. V případě Moravy to konkrétně znamená, že sice poměrně velké množství lidí (nejde o zasvěcence mystéria historické hranice) uznává budoucí příslušnost Opavska a Těšínska k Moravě, ale protože tato území byla v minulosti součástí územního celku, který nesl jméno Slezsko, měla by se Morava správně jmenovat Morava a Slezsko, a to i v případě, že bývalé Slezsko by v rámci Moravy nebylo zvláštní územní jednotka. Tak uvažovala i na počátku 90. let Společnost pro Moravu a Slezsko, která Slezsko umísťovala do názvu požadovaného územního celku (země nebo republika moravskoslezská), ale jinak s jejím vnitřním členěním na dvě části nepočítala, což platí i o jejích návrzích na hranice okresů v oné zemi/republice. Není na Moravě málo těch, kteří trvají na tom, že přidání jména Slezska k Moravě je kvůli bývalému slezskému území nutnost, zkrátka že tak velí společenský zákon, avšak když se rozhlédneme po Evropě, uvidíme, že takový zákon neplatí. Jak už bylo řečeno, v průběhu dějin se v Evropě tisíckrát překreslily všechny možné hranice, takže kdyby se po každé změně hranic mělo uchovat jméno území z původních hranic i pro území, které po změně hranic přešlo k jinému celku, musela by dnes většina evropských územních celků nést mnohaslovná jména, neboť většina dnešních územních celků, ať státních či samosprávných nebo aspoň administrativních ve svých dnešních hranicích zahrnuje aspoň malé okrajové území nějakého jiného původního územního celku. Pěkným příkladem může být třeba již zmíněné Bádensko. Než se v roce 1952 sloučilo s Würtenberskem, tvořilo samostatnou zemi, jejíž historické územní jádro tvořilo jen malou část země v jejím středu. Na počátku 19. století došlo ke značnému zvětšení bádenského území připojením mnoha větších
i menších územních celků, z nichž největší byly na severu značná část kurfiřtské Falce a krátce předtím vytvořené knížectví Leiningen, na jihu potom území města Štrasburku, dále Breisgau a knížectví Fürstenberg. Pokud tedy platí logika uplatňovaná v případě Moravy, že každá část historické země ocitnuvší se změnou hranic v jiném územním celku si v něm stále musí uchovat své staré jméno, muselo by se Bádensko jmenovat přinejmenším Bádensko a Falc a Leiningensko a Breisgau a Fürstenbersko, a to pokud by byla zohledněna jen největší historická území připojená začátkem 19. století k Bádensku. Kdyby někdo namítl, že to prostě nešlo z praktických důvodů, protože těch jmen by bylo moc, namítl bych na to já, že aspoň jméno Falce mohlo být ke jménu Bádenska přidáno, neboť se součástí Bádenska stala obě sídelní města falckých kurfiřtů, Heidelberg a Mannehim a tím fakticky jádro rýnské Falce. Nicméně lze poukázat na jiný příklad spojení dvou historických zemí a zachování jména jen jedné z nich, ač obě jména by šla použít. Jedná se o příklad Dánska a jižně od něj se rozkládajícího Šlesvicka, které bylo od středověku dánským lénem. V 19. století bylo po válce mezi Dánskem a Pruskem Šlesvicko připojeno k Německu, po první světové válce (v roce 1920) pak bylo rozděleno a severní, převážně Dány obývaná část Šlesvicka připadla Dánsku. Připojení části historické šlesvické země se ve jménu dánského státu nijak neprojevilo, Dánsko, skládající se (podle moravsko-slezské logiky) od roku 1920 ze dvou historických zemí, Dánska a Šlesvicka, se nepřejmenovalo na Dánsko a Šlesvicko či Království dánskošlesvické (připojené území si v rámci Dánska nezachovalo jméno původního rozděleného vévodství a ani územně nikdy netvořilo zvláštní správní jednotku). Podle zastánců jména Morava a Slezsko (nebo např. země moravskoslezská) a všech možných pedantů se Dánové dopustili pohrdání historickými zásadami a zásadní chybou, v Dánsku na to však pohlíželi výrazně střízlivějšíma očima, nikoho v Dánsku nenapadlo, že
by se územní zvětšení Dánska muselo projevit v jeho přejmenování. Ani v případě jiných evropských států (a jiných celků v rámci států) nebyla jejich územní expanze většinou doprovázena změnami jména, aby byla dodržena údajná posvátná zásada, že jméno původního historického území musí být navěky zachováno v rámci všech územních celků, do kterých bylo začleněno. Taková zásada nikdy neexistovala, to pouze olomoučtí a vsetínští a kroměřížští a uherskobrodští a třebíčští obhájci Slezska tvrdí, že v moravském případě ji prý nelze porušit. Tvrdí-li tedy někdo, že například Třinci nemůžeme říkat moravské město, má to ve skutečnosti stejnou logiku jako tvrdit, že Valticím nemůžeme říkat moravské město. (Ne, opravdu to není něco jiného!)
Na několika příkladech jsem výše ukázal, že právě kvůli existenci Ostravy a její aglomerace propagovat jako severní hranici budoucí obnovené Moravy severní hranici moravského markrabství z roku 1918 je od reality odtržené snění, přičemž neobstojí výmluva, že odpovídající mapky jsou dnes šířeny výhradně s cílem objasnit historickou, nikoli budoucí hranici (protože jejich šiřitelé bez výjimky používají v souvislosti s takto zobrazovanou hranicí přítomný čas). Důvody, proč někteří takové nerealizovatelné hranice propagují, můžou být různé (například osobní), nejzávažnější z nich asi je tvrzení, že obnovení Moravy zakládáme na argumentu historické existence, takže musíme – abychom byli myšlenkově soudržní – trvat i na historické hranici. Tomu nemálo lidí s porozuměním přikyvuje, protože to vypadá logicky. Jenže ono to tak úplně logické není; vlastně – nemá to s logikou nic společného. Hned na začátek bych se musel zeptat, na které historické hranici bychom vlastně měli trvat. Na historické hranici ze 13., z 16. nebo z 19. století? Ve všech těchto případech Morava – která má být obnovena – existovala a měla historickou hranici. Když někdo říká „historická hranice“, myslí tím obvykle poslední existující historickou hranici, avšak jaký je ideologický důvod, proč odvolávání se na historické právo musí být spojeno právě s poslední historickou hranicí a ne některou jinou předchozí historickou hranicí? Mě teda žádné rozumné vysvětlení nenapadá. Navíc šiřitelé „historické“ hranice půlící Ostravu si neuvědomují, že poslední historická hranice odpovídá stavu z roku 1948, ne z roku 1918 (v roce 1918 k Moravě ještě nepatřily Valtice a území u soutoku Dyje a Moravy), takže kdo se odvolává na nutnost obnovení historické hranice, měl by v rámci soudržnosti svého zacházení s pojmem „historická hranice“ prosazovat jako severní hranici Moravy tu hranici, která je nyní státní hranicí ČR, protože tak to bylo v roce 1948. Vedle tohoto bychom se opět mohli rozhlédnout po Evropě a zeptat se, kde ještě jinde v Evropě požadovali obnovení nějakého historického územního celku s důrazem na přesné dodržení (poslední existující) historické hranice, aby se jinak jejich požadavek nezdiskreditoval? Já o takovém příkladu nevím a pochybuju, že ti, kteří tvrdí, že obnovení Moravy na základě historického práva vyžaduje přesné obnovení „historické“ hranice, jsou schopni takový příklad najít. Já spíš naopak můžu posloužit příklady, kdy tomu bylo jinak. Nejlépe se to ukazuje na Polsku, které zaniklo ve známém trojím dělení mezi sousední státy (Prusko, Rusko, Rakousko) koncem 18. století. Polští politici ve všech třech částech považovali během 19. století za samozřejmé obnovení Polska a o tom se jim podařilo přesvědčit i politiky západoevropských států, které zvítězily v první světové válce. Podpora západních států nebyla nikterak vázána na určité konkrétní hranice a sami Poláci ani nepožadovali obnovení hranic z konce 18. století, neboť ty zahrnovaly značnou část Ukrajiny a celé Bělorusko a Litvu. Ve skutečnosti polští politici o hranicích obnoveného státu neměli přesné představy, což se týkalo zejména východní hranice. Shodovali se nicméně na tom, že nové Polsko má zahrnovat všechna území obývaná Poláky, takže spíš kladli důraz na etnický než na historický princip. Samotný požadavek obnovení polského státu na základě principu historického a na druhé straně stanovení jeho hranic především na základě etnickém nikomu po 1. světové válce nepřipadalo jako rozpor a nikdo neprohlašoval, že způsob, jakým byly stanoveny polské hranice, zdiskreditoval dřívější polské požadavky na obnovení historického Polska. Ani na Balkáně nebyly obnoveny tamní státy jako Bulharsko nebo Srbsko (o Řecku ani nemluvě) ve svých středověkých hranicích, které měly v době, než upadly do tureckého područí, a nikomu to nepřipadalo jako překážka legitimnosti obnovené existence těchto států. A neplatí to jen o samostatných státech. Například spolkové země Německa, jak byly vytyčeny po druhé světové válce, mají jen velmi málo společného s hranicemi dřívějších územních celků Německa (jen v případě Bavorska, Saska a městských zemí se hranice moc nezměnily), přesto nikdo nezpochybňuje právoplatnost jejich existence (přitom Porýní-Falc nebo Severní Porýní-Vestfálsko jsou umělé země, které nenavazují na historické územní celky v této oblasti). Proto je představa, že požadavky na obnovení Moravy jako jednotného územního celku nebudou brány „na vyšších místech“ vážně, pokud nebudou spojeny s vyžadováním obnovy určité konkrétní bývalé („historické“) hranice, značně kuriózní. Divím se těm, kteří se této představy drží, že ji berou vážně.
Ono je nicméně pochybná i představa, co se běžně pod obnovením v historických hranicích chápe. Spousta lidí (ne-li všichni) si pod tím představuje, že obnovení historické hranice znamená, že ulice, která byla za historickou hranicí, bude i za obnovenou „historickou“ hranicí a ulice, která byla na opačné straně hranice, bude i v budoucnu na téže její straně. Takto podrobně to rozpitvávají na české Wikipedii a takto to šíří i někteří na Moravě, ale to je nesmyslně pedantské chápání tohoto pojmu. Často se třeba poukazuje na to, že Češi po 1. světové válce požadovali zachování historických hranic Čech a Moravy. Tím však rozhodně nemysleli, aby byl zachován přesný průběh hranice na každém pohraničním potůčku a pohraniční louce, tento požadavek měl zabránit oddělení desítek procent jejich území od Čech a Moravy a jejich přičlenění k Rakousku, jak to ukazuje následující mapa.

Vyslovováním požadavku na zachování historických hranic tedy Čechům v roce 1918 nešlo o udržení jednotlivých pohraničních vesnic na té straně hranice, na které se nacházely před válkou, šlo jim zejména o to, aby od Čech nebyly odtrženy třeba Plzeň nebo Liberec, od Moravy například Brno, Olomouc, Šumperk či Svitavy. Češi trvali v roce 1918 na historických hranicích Čech a Moravy nikoli proto, aby se hranice ani o metr nezměnily, ale aby 30% Čech a 40% Moravy nepřipadlo Rakousku, což je dost výrazný rozdíl. Ve stejném smyslu musíme chápat i požadavky na obnovení Moravy v historických hranicích: má se tím myslet, že k Moravě mají patřit i v budoucnu kraje, které staletí patřily k Moravě jako Dačicko či Moravskotřebovsko, nikoli že se bude znovu precizně vytyčovat nějaká konkrétní bývalá hranice půlící dnešní města a vesnice. Historická hranice tudíž v dnešní době má smysl pouze jako výchozí bod pro úvahy do budoucna, nikoli jako posvátná mumie, která musí být zaříkáváním beze zbytku oživena.
Nicméně vrátím se ještě k Ostravě, případně k otázkám, které s ní jsou spojené. Jestliže, jak jsem napsal výše, nemá žádné rozumné opodstatnění dělit Ostravu na víc částí podle hranice z roku 1918 (už tehdy stejně překážející), pak se někteří budou ptát, kam bych tedy Ostravu začlenil. To je ovšem složitější otázka identity, tradic, historického dědictví a současnosti severní Moravy. Pokud by na severu Moravy měl být vytvořen nějaký územní celek volně navazující na bývalé rakouské Slezsko, muselo by se počítat s Ostravou nejen ve smyslu zachování jednoty města, ale i s vlivem tohoto více než třísettisícového města na své okolí. Ostrava je přirozené centrum určité oblasti a ta, protože má přirozené vazby na Ostravu, by rovněž měla být zahrnuta do stejného územního celku jako Ostrava. Ostrava je v první řadě přirozené centrum určitého sociálněgeografického mikroregionu, který zahrnuje celou ostravskou pánev včetně okolí Českého Těšína, téměř celé Hlučínsko, Bílovecko, na jihu sahá téměř k Příboru (Frýdek-Místek je však centrem jiného mikroregionu), vedle toho je jako výrazná regionální metropole společenským střediskem mnohem rozsáhlejšího území, které se v podstatě kryje s územím dnešního Moravskoslezského kraje (tyto údaje vycházejí ze situace počátku 90. let 20. století). Jakékoli jiné územní vymezení, jež by nerespektovalo vliv Ostravy na aspoň nejbližší okolí, by neodpovídalo dnešní době a vlastně by vůbec odporovalo smyslu vytváření fungujících územních celků. To byl právě problém rakouského Slezska, že to bylo území postavené spíš na tradičních historických nárocích Habsburků než fungující celek. V Dějinách českého Slezska (2003) se může čtenář dočíst, že rakouské Slezsko po roce 1742 netvořilo jednotný soudržný celek po stránce územní (jak je každému ostatně jasné z historických map), ale ani po stránce hospodářské. Hranice podle Vratislavského míru (1742) byly totiž vytyčeny zcela bez ohledu na jakékoli přirozené vazby (i bez ohledu na vnitřní správní hranice uvnitř Slezska, dokonce bez ohledu na hranice obcí), takže dosavadní hospodářské vazby byly přetrhány a do roku 1848 se vytvořily nové vazby k severovýchodní Moravě, které už nijak nerespektovaly tehdejší zemskou hranici. Pokud toto vše zohledníme, bude hranice nově vymezeného územního celku mít výrazně blíž k rozsahu území slezské expozitury moravskoslezské země z let 1945-1948 než k území rakouského Slezska před rokem 1918. Jak by takový celek mohl nejpřirozeněji vypadat, jsem zanesl do následující mapy.

Dá se také říct, že je to vlastně území dnešního Moravskoslezského kraje bez Rýmařovska a s Jesenickem. S tím Jesenickem je to, pravda, složitější, protože má mnoho vazeb spíš na jih na Šumperk než na východ na Krnov a Opavu, ale z tradičních důvodů jsem ho do tohoto celku zařadil; však se tento návrh v případě potřeby může změnit (podle toho, jak praxe ukáže).
Z předchozí mapy (i předchozího výkladu) zároveň lze snadno vyčíst to, co určitě mnohým způsobuje větší vrásky na čele než konkrétní hranice celku zahrnujícího Ostravu a Ostravsko. Vždy jsem byl toho názoru a tak jsem to i zakreslil v této mapě, že ten pruh území při severní hranici dnešní ČR bude v budoucnu součástí Moravy (naopak na jeho postavení v rámci Moravy názor nemám, do značné míry je to otázka budoucích konkrétních nároků praktického života). S tím ovšem mnozí nechtějí souhlasit s odůvodněním, že Slezsko je jiná historická země než Morava; v České republice prý „jsou“ (v ČR však dnes JSOU leda kraje) tři historické země, Čechy, Morava a Slezsko a to že nemůžu popřít. To sice vychází z pravdivého základu, ale je to složitější. Pravdivé je to, že Československo v roce 1918 vzniklo (mimo jiné) spojením tří tehdejších rakouských zemí, jenže od roku 1918 se toho dost změnilo a ačkoli Češi s další existenci těchto zemí nepočítali a hned první československá ústava je nahradila župami podobnými dnešním krajům, dodnes se v televizi i jinde mluví o Čechách, Moravě a Slezsku, jako kdyby tyto země existovaly dodnes. Z tohoto – a myslím, že téměř výhradně z tohoto – mechanického vyjmenovávání vychází žádost mnohých Středomoravanů a Jihomoravanů, aby Slezsko bylo vyčleněno jako zvláštní země z Moravy. Jenže je žádoucí si také položit otázku (a mám pochybnost, zda si ji žadatelé samostatného postavení Slezska kladou), zda existence samostatné slezské země v Rakousku před rokem 1918 je dostatečným argumentem. Ono totiž žádat, aby byl obnoven libovolný územní celek, který kdysi existoval a nyní neexistuje, jen z toho důvodu, že kdysi existoval, je stejná prapodivná logika jako trvat na věčné neměnnosti nějaké historické zaniklé hranice. Vždyť před rakouským Slezskem na velké části téhož území existovalo Opavsko – co tedy obnovit historickou zemi Opavsko? Nebo při pohledu na mapu Rakouska-Uherska můžeme vidět hned v sousedství rakouského Slezska zemi Halič; taky by měla být obnovena stejně jako Slezsko? Pokud někdo odpoví, že ne, nechť vysvětlí, v čem je příklad Haliče odlišný od příkladu (rakouského) Slezska. Buď obojí obnovit jen proto, že to dřív existovalo a nyní ne, nebo obnovit kvůli nějakému konkrétnímu důvodu. O územních celcích platí totéž, co jsem napsal o hranicích: v Evropě v průběhu dějin vznikly a zase zanikly stovky různých územních celků a střízlivému člověku je jasné, že nikdo nebude požadovat jejich obnovení jen proto, aby byly obnoveny, a navíc kdyby se tak stalo, všechny ty celky by se překrývaly s dnes existujícími celky i mezi sebou navzájem a vznikl by obrovský chaos. Územní celky přece neexistují proto, aby existovaly (takový je leda pohled části Moravanů na existenci (moravského?, českého?) Slezska), ale proto, aby sloužily svým obyvatelům buď při správě veřejných záležitostí nebo k zachování vlastní kolektivní identity nebo (v ideálním případě) k obojímu účelu zároveň. V diskusích o samostatné existenci Slezska mimo Moravu jde – nebo by mělo jít, kdyby nebylo prosazováno obnovení pro samotné obnovení – jistě o ten druhý důvod. Jenže se slezskou kolektivní identitou je to velmi neslavné a rozhodně za její neslavný současný stav nemůžou až komunisti, jak někteří zdůvodňují. Různí moravští propagátoři obnovení Slezska se dívají jen na historické mapy a vidí tam jakési hranice a to jim jako důvod budoucí existence Slezska stačí, už se však nedívají na dějiny rakouského Slezska a na to, jak to s kolektivní identitou jeho obyvatel bylo. Formální existence slezské země v rámci Rakouska je jedna věc, ale společná kolektivní identita jeho obyvatel další věc a ta už tak jednoznačná jako čáry na mapě nebyla.
Už jsem zde v jiném článku kdysi psal, že problémem Slezska byla jeho rozdrobenost na spoustu malých knížectví, svobodných panství a měst (na malém území pozdějšího rakouského Slezska bylo počátkem 18. století takových celků 15!), která vytvoření celoslezské identity jeho obyvatel znesnadňovala. Rozdělením Slezska v roce 1742 se situace v tomto ohledu změnila, protože jak v rámci Pruska tak v rámci Rakouska byly obě části centralizovány. Avšak vytvoření jednotné zemské identity rakouského Slezska získalo další překážku a tou byl pozvolný rozvoj národních hnutí. Ve střední Evropě se první rozvinulo národní hnutí německé a to taky bylo vzorem pro další národní hnutí ve svém sousedství. Jedním z hlavních rysů německého hnutí byla orientace na jazyk a pak také na kulturu, nicméně za německou kulturu bylo považováno koneckonců vše, co bylo vytvořeno nebo sdělováno německým jazykem. Jak se nástup německého hnutí projevil u německy hovořících obyvatel rakouského Slezska, je nasnadě, rozvoj německého hnutí potom s určitým zpožděním kopírovalo v rakouském Slezsku hnutí polské a české. To vedlo k postupnému odlišení tří společenství v rakouském Slezsku, které sledovaly odlišné cíle. Autor (Dan Gawrecki) již zmíněných Dějin českého Slezska napsal, že idea rakouského Slezska určeného bez rozdílu všem skončila v polovině 19. století a po onom přelomu se dá najít už jen málo projevů celozemské solidarity. Už jsem napsal kdysi v jednom ze starších článků, že události po první světové válce ukázaly, jak to se zemskou identitou obyvatel rakouského Slezska bylo: Němci nehájili udržení celistvosti Slezska, ale vytvořili z jeho německých oblastí a stejně tak německých oblastí severu Moravy a také severovýchodních Čech sudetskou provincii, která se měla stát součástí Rakouska a slezští Poláci zase usilovali o připojení Těšínska k Polsku. Dá se snad říct, že o udržení celistvosti Slezska měli po válce zájem jen Češi, avšak ani tak ne ti slezští, nejsilněji požadavek na zachování historických hranic rakouského Slezska zazníval z Prahy. Na druhou stranu kolem roku 1870 se v česky psaném tisku ve Slezsku objevovaly úvahy o jeho rozdělení tak, že jeho těšínská část (východně od Moravské Ostravy) by byla připojena k Haliči, západní opavská část (zbytek Slezska západně od Moravské Ostravy) pak k Moravě. Jakékoli zbytky zemské identity pak byly zničeny po roce 1945, když se německy mluvící obyvatelé museli vystěhovat a nahradili je obyvatelé z jiných částí Moravy a to bylo ještě doplněno silným přílivem lidí z celého Československa do ostravské aglomerace v dalších desetiletích.
Při znalosti takového dějinného vývoje se nikdo nemůže divit, že dnes v bývalém Slezsku žádné zemské hnutí neexistuje, stejně jako v Polsku neexistuje zemské hnutí haličské (do roku 1918 haličské království) nebo v Chorvatsku zemské hnutí dalmatské (do roku 1918 dalmatské království). Existence samostatné korunní země v Rakousku-Uhersku ještě sama o sobě není dostatečný důvod, proč by na jejím bývalém území dnes mělo existovat hnutí za její obnovu. To, že tomu tak náhodou je v případě Moravy, neznamená, že to tak bude automaticky i jinde. Moravské hnutí za vytvoření moravské autonomní země se přece také neopírá o pouhé mechanické obnovení zaniklého celku, nýbrž je založeno na skutečnosti, že (někteří) obyvatelé Moravy mají jakousi kolektivní identitu zvláštního společenství, pro jehož udržení pohromadě vyžadují existenci územní jednotky, kterou by si mohli spravovat a tak zajistit další existenci a posílení své kolektivní identity. V bývalém rakouském Slezsku však nic takového neexistuje. Občas se sice vyskytne nějaké ohrazení proti tomu, aby se například Třinec označoval za moravské město, avšak takové námitky nejsou samy o sobě výrazem slezské kolektivní identity, nehledě na to, že jsou i tak poměrně řídké. Navzdory tomu, jak malý společenský vliv zatím mají, existují na Moravě četné projevy moravanství jak v podobě existence vlastní politické strany, tak jiných kulturních a propagačních spolků a stejně tak existuje malá, ale zaznamenatelná aktivita neorganizovaných jednotlivců nebo aspoň jejich zájem o moravskou otázku. Co z toho existuje v bývalém rakouském Slezsku, aby bylo možné říct, že existují Slezané, v jejichž zájmu má být ustavena od Moravy oddělená slezská země? Já o ničem nevím. Že by snad jiní Moravané měli o (domnělých) tužbách a potřebách „slezského lidu“ víc informací než já? Já vím jedno: obyvatelé onoho protáhlého pruhu území od Jeseníku po Třinec nemají jednu jednotnou kolektivní slezskou identitu, kterou by toužili hájit. Od roku 1989 měli spoustu příležitostí založit slezské organizace včetně slezské politické strany, měli a stále mají neomezené příležitosti pořádat propagační akce jak to dělá moravské hnutí – přesto se to neděje. Je pravda, že lidé z tohoto území se nehrnou do akcí pořádaných moravským hnutím, na druhé straně však nepořádají ani žádné vlastní, víc než cokoli jiného tedy jejich chování vyjadřuje pasivitu a nedostatek jakéhokoli kolektivního cítění. Fakt je ten, že o slezské autonomii, o slezské identitě, o slezské zemi nejvíc a téměř výhradně hovoří jen lidé z moravského hnutí; samo „Slezsko“ je v tomto ohledu pasivní. Nemálo lidí z moravského hnutí přesto, navzdory faktům, zastává absurdní názor, že slezské zemské vědomí je utlačované a že se mu musí pomoct na svět – a to i tím, že Moravané nebudou požadovat zahrnutí bývalého rakouského Slezska do rámce Moravy; prý ať si tam „Slezané“ sami rozhodnou, co chtějí. Absurdita tohoto názoru dosahuje obřích rozměrů a proto se divím, že i jinak rozumní lidé v moravském hnutí (a to nejsou úplně všichni) ji nevidí. Jak může někdo rozumný očekávat, že sice slezské zemské hnutí doposud nevzniklo, ač mu nikdo ve vzniku a působení nebránil, ale že v budoucnu zcela jistě vznikne, jistě hned poté, co Moravané přestanou území rakouského Slezska považovat za moravské? Nad takovým uvažováním zůstává rozum stát. A co potom směr uvažování, že „Slezané“ mají na vznik slezského zemského hnutí a následně vznik samostatné slezské země neodvolatelný historický nárok, v jehož jméně musí být „Slezané“ třeba i násilím proti své vůli dokopáni k tomu, aby už konečně své zemské hnutí vytvořili a požadovali slezskou zemi? Mně zůstává rozum stát nad tím, že někteří v moravském hnutí to považují za samozřejmé. A co zmíněné zemské hnutí haličské a dalmatské, které dnes neexistuje? Obyvatelé bývalé Haliče a bývalé Dalmácie nejeví zájem o obnovení těchto bývalých historických zemí, přesto má jejich okolí udělat vše, aby o to zájem začali mít? Budou členové moravského hnutí vyzývat k budoucímu obnovení haličské a dalmatské země místo jejich pasivních (protože utlačovaných?) obyvatel, kteří o to nejeví zájem, tak jako bojují za obnovení slezské země místo jejích pasivních obyvatel, kteří o to rovněž nejeví zájem? V čem je případ bývalého rakouského Slezska odlišný od případu zaniklé Haliče a zaniklé Dalmácie? Je morální povinnost Poláků a Chorvatů nastartovat haličské a dalmatské zemské hnutí, když už nevznikly přirozeně ze zájmu samotných jejich obyvatel, aby tak napravili (údajnou) hlubokou křivdu způsobenou zánikem těchto historických zemí, tak jako považují někteří Moravané za morální povinnost Moravanů udělat vše, aby vznikla slezská země? Už téměř slyším námitky, že Slezsko je přece něco jiného. A v čem, prosím, jiného? Proč někteří Moravané touží po vzniku od Moravy oddělené slezské země, ale už nepovažují za stejně spravedlivé, aby byla obnovena například historická falcká země, jejíž bývalé území je nyní rozděleno mezi spolkové země Porýní-Falc a Bádensko-Würtenbersko? „
Každý historický územní celek, který v průběhu dějin zanikl, musí být v zájmu zachování kosmické harmonie zase (nejlépe v původních hranicích) obnoven, bez ohledu na to, zda o to obyvatelé dotyčného území usilují“. Takovým zákonem, chápaným jako přírodní, lidmi neovlivnitelný zákon, se někteří v moravském hnutí fakticky řídí, avšak kdybych jim tento „zákon“ takto přednesl, dotčeně by mě nejspíš obvinili, že znevažuju historické nároky Slezanů na jejich vlastní zemi. Jistě; a kromě toho znevažuju i historické nároky Haličanů na jejich zemi, historické nároky Dalmatinců na jejich zemi a historické nároky (rýnských) Falčanů na jejich zemi. Především pokud je něco znevažováno, je to rozum, a to ze strany moravských propagátorů budoucí existence českého, moravského (proč tedy od Moravy odděleného?), rakouského, slezského, goralského, „ponašimuského“ nebo nevím jakého vlastně Slezska. Dočetl nebo doslechl (už nevím) jsem se, že prý neuznávám Slezsko. Co to znamená uznávat nebo neuznávat Slezsko? Jak ho uznávají ti, kteří tvrdí, že ho uznávají? Znamená „uznávat Slezsko“ uznávat právo jeho obyvatel rozhodnout samostatně, zda chtějí vlastní zemi oddělenou od Moravy? Pokud ano, v tom případě nikdo nemůže říct, že bych Slezsko „neuznával“. Nikdy jsem netvrdil, že obyvatelé území bývalého rakouského Slezska takové právo nemají; jako ostatní jsem po roce 1989 trpělivě čekal, co se bude na severu dít, avšak před několika roky mi na rozdíl od jiných trpělivost došla a konstatoval jsem – ve shodě se skutečností! – že toto právo nehodlají využít. Abych byl znovu přijat do klubu těch „slušných“ a „zodpovědných“, kteří Slezsko „uznávají“, musím tedy znovu zmobilizovat svou trpělivost a vyčkat dalších padesát roků, jestli náhodou v („našem“) Slezsku vznikne hnutí za obnovu slezské země a začne vyvíjet viditelnou činnost a do té doby nesmím zhřešit myšlenkou jeho zahrnutí do Moravy?? Ti z Moravanů, kteří „
uznávají“ Slezsko, své „uznávání“ považují za přednost, div že ne za krásný příklad nezištné křesťanské lásky k bližnímu; avšak není spíš moje přednost, že mně už došlo, že pro obnovení samostatné slezské země založené na slezském zemském kolektivním vědomí nejsou společenské předpoklady a není po něm společenská poptávka, zatímco obhájcům slezské země to ještě nedošlo? A ti, kteří „uznávají“ Slezsko, omezují své uznávání jen na tuto jednu zaniklou historickou zemi, nebo „uznávají“ též jiné zaniklé historické země, jako například Halič, Dalmácii, rýnskou Falc, Bukovinu, Kraňsko, Guyenne, Livonsko, Prusko, Maine a stovky dalších územních celků, které kdysi v Evropě existovaly a nyní ne? Počínání těch, kteří tvrdí (skoro až v tom cítím slzy dojetí), že Moravané se nesmí vůči Slezanům zachovat tak hanebně jako se chovají Češi k Moravanům, mi vybavuje obrazy středověkých kajícníků, kteří v době morové epidemie ve skupinách svlečení veřejně procházeli ulicemi a bičovali se do zad, až jim tekla krev. Od těch Moravanů, kteří se takto dušují, že nebudou tak zlí, sobečtí a bezcitní jako jiní (jako Češi) by mě zajímala odpověď, zda tedy podle nich i Poláci (a Ukrajinci) utiskují nebohé Haličany a Chorvati nebohé Dalmatince, když jim neumožnili obnovit jejich historickou zemi, nebo zda Moravané jsou (svým úmyslem zahrnout bývalé rakouské Slezsko do Moravy) jediní, kteří jsou tak sobečtí a bezohlední k potřebám jiných. Že po roce 1989 v „českém“ (?) Slezsku nevzniklo (a dodnes není) hnutí za obnovení slezské země, je patrně hlavně vina Moravanů, kteří sami sebe za to musejí (aspoň slovně) náležitě zbičovat. To je mravně správné a hlavně logické, že?
(P. S. Pokud na (údajné) utlačování Slezska Moravany poukazují ti, kteří si nepřejí obnovení Moravy, jde o něco jiného, o vyjádření zásady „kdo chce psa bít, hůl si vždy najde“, neboť jim o svébytnost Slezska samozřejmě nejde.)
Avšak od slovních hrátek okolo fantastické představy návratu do sto padesát roků staré minulosti se vrátím raději k současnosti či k realistické představě budoucnosti. Realistický přístup ke skutečnosti vyžaduje nejen rozumný přístup k hranici územního celku, který by volně navazoval na bývalé rakouské Slezsko, ale i rozumný přístup k jeho přináležitosti k Moravě. Názory některých Moravanů na budoucnost Moravy bez severního pomezí jakoby byly postaveny na proudu ze severu chodících petic začínajících slovy „Slezané jsme a Slezané zůstaneme“, ačkoli ve skutečnosti z oněch severních končin zaznívá postoj „Ostrava je kraj razovity“. Toto heslo, byť míněné trochu humorně, vystihuje podle mě, o co na severu jde: nikoli o zachování slezské zemské identity, ale o vyjádření odlišnosti od zbytku Moravy. Ti, kterým někteří (pomíjím stejně činící pražské novináře, protože ti nevědí, která bije) říkají „Slezané“, ve skutečnosti neusilují o odtržení od Moravanů (Moravy), ale o respektování svých zvláštností v rámci ní. Nevím, zda ti Moravané, kteří šíří představu, že v Bruntále, Krnově, Opavě či Třinci lidé touží po obnovení slezské země a že je rozhořčuje, že jim Moravané tuto touhu chtějí překazit, tuto představu mají podloženou něčím reálným nebo zda jsou pouze přesvědčeni, že to jinak prostě být nemůže, já však vím, že si jen tak „protislezsky“ nevymýšlím. Od různých lidí vím, že na severu je zájem o Slezsko výrazně menší, než si řada Moravanů myslí, a také jsem byl upozorněn na časopiseckou studii dvou pracovníků Ostravské univerzity, která vyšla v roce 2007 a podle níž je na území bývalého rakouského Slezska povědomí tamních obyvatel o dřívější existenci této korunní země menší než je na Moravě povědomí o (dřívější) existenci moravské země (a v Čechách české země) a podle níž také tamní lidé častěji než na Moravě (a v Čechách) svůj kraj považují za národopisný region. Pozorování současné reality (místo planého snění o bezvýhradném návratu do dávné minulosti) mě tudíž opravňuje tvrdit, že uvažuju správným směrem a že územní útvar, který jsem zobrazil výše na mapě, vše toto uspokojivě plní: je zahrnut do rámce Moravy, nicméně přitom vyjadřuje dějinné a společenské zvláštnosti tohoto dílu Moravy.
V každém případě se všichni, ať už na existenci touhy „Slezanů“ po samostatné zemské identitě a samostatné zemi věří nebo nevěří, shodnou na tom, že obyvatelé krnovského, opavského, těšínského, třineckého pohraničí nebo ostravské aglomerace se nepovažují za odtrženou součást Slezanů v Polsku, že netouží sjednotit se se svými „soukmenovci“ na druhé straně hranice. Přes všechen nezájem o moravanství jsou obyvatelé jmenované oblasti jednoznačně orientovaní na jih, nikoli na sever. Oblast bývalého rakouského Slezska během 20. století srostla se severní Moravou, což je jednak argument, proč má být v budoucnu součást Moravy a ne od Moravy oddělená, jednak to zpochybňuje užití jména „Slezsko“ pro ni, ač je velmi zažito. Všichni víme (doufám), že Slezsko vzniklo roku 1138 jako úděl v rámci Polska, a dnes je Slezsko opět část Polska, takže užívání jména „Slezsko“ pro část území dnešní České republiky vede k představě, že stále má něco společného s polským „mateřským“ Slezskem, což však zjevně není pravda. Užívat stejné jméno pro dvě různá území s různě cítícími obyvateli není logické a vedle toho je jistě nepravdivé, že by jména „Slezsko“ a „Slezané“ byla základní a nepostradatelné rysy identity obyvatel dotčené oblasti (té na jih od současné státní hranice). Ještě jednou připomínám, že platí daleko spíš „Ostrava je kraj razovity“ než „Slezané jsme a Slezané vždy zůstaneme“. Proto je vhodné, aby oblast bývalého rakouského Slezska nesla nějaké jiné jméno, patřící jen jí, které by ji nespojovalo s polským Slezskem, s nímž už dnes nemá nic společného. Nejeden čtenáři zřejmě tuší, že mířím ke jménu Holasicka, které už jsem kdysi navrhl a které se v raném středověku užívalo pro velkou část území pozdějšího rakouského Slezska. Hromada lidí se nad ním ušklíbne jako nad svévolným a příliš horlivým nahrazováním staletého a uctihodného jména Slezska, jenže ona to zase taková blbost není a když se nad tím člověk zamyslí, zjistí, že přinejmenším jednu přednost toto jméno má. Tou předností je právě to, že jde o jedinečné jméno, jež má spojení jen s touto oblastí, citově je neutrální, nevyvolává nepravdivé představy sounáležitosti s jiným územím za hranicemi Moravy a zároveň je neutrální k různě proměnlivé historické územní příslušnosti částí území, které jsem vymezil na mapce výše. A co platí o pojmenování, platí i o heraldickém symbolu. Stejně jako jméno, je dnes užíván i heraldický znak, který odkazuje na polské Slezsko, ačkoli na něj přitom paradoxně odkazovat nechce. A to ještě odkazuje na dolní Slezsko, které je od „Slezska“ vzdáleno a téměř s ním nesousedí, zatímco v bezprostředně za severní hranicí sousedícím horním Slezsku užívají jiný symbol. I v oblasti heraldické je proto vhodnější používat symbol náležející pouze „našemu Slezsku“ než symbol charakteristický zároveň i pro jiná Slezska. Nekritickým a nepromyšleným propagováním černé orlice (většinou ze strany „neslezských“ Moravanů!) se symbolicky dává najevo, že „velké“ Slezsko z doby před rokem 1742 je stále jedním celkem nebo že stále k sobě náleží (jakoby realita přes 270 roků stará stále platila!), což však v žádném případě není pravda a nikdo ani návrat do daleké minulosti nepožaduje. Zatímco před rokem 1918 ještě užívání celoslezského symbolu (byť šlo původně jen o symbol dolnoslezský) v Rakousku mělo smysl, protože dotčený symbol naznačoval, že Habsburkové si po prohře z roku 1742 aspoň část původního Slezska zachovali, jaký smysl má v dnešní době symbolicky dávat najevo, že jižní malá část je odtržená část původního většího celku? Po opětovném budoucím spojení přece nikdo v „našem Slezsku“ netouží. Pokud vůbec je tento symbol na našem severu užíván, jde bezpochyby o vyjádření místní specifičnosti a odlišnosti vůči ostatní Moravě, nikoli o touhu o obnovení nebo posílení sounáležitosti s polským Slezskem. K vyjádření takového postoje by však měl sloužit symbol vyjadřující skutečně jen specificky místní identitu, nikoli symbol sloužící zároveň jako identita zcela jiných oblastí. Takový vhodný specificky místní heraldický symbol není obtížné najít a všimnout si ho měli zejména ti, kteří tak nekriticky trvají na uplatnění historického principu (protože pro ně musí být samozřejmým historickým centrem „našeho Slezska“ Opava). Je jím heraldický znak opavských vévodů, stříbrno-červeně polcený štít.

Pedantičtí zastánci uplatňování historických principů jistě okamžitě začnou brblat, že středověké Opavsko nezahrnovalo dnešní okres Jeseník a území na východ od řeky Ostravice, takže se podle nich symbol opavských vévodů nedá dnes použít pro celé území od Javorníku po Třinec, jenže pedantické myšlení je ze své podstaty omezené, vhodné do účtárny, ne však pro rozhodování o lidské společnosti, která se neustále mění a vyvíjí. Vždyť samy mapky omezující budoucí sjednocenou Moravu do hranic markrabství z roku 1918 (a to pouze na severu a západě, nikoli na jihu!) a rýsující s neobyčejnou pečlivostí hranice dnes naprosto nereálné a neslučitelné s dnešním osídlením a společenskými vazbami nejlépe ukazují omezenost a strnulost pedantického myšlení. Zvláštní je, že ti, kteří jsou připraveni protestovat proti mému návrhu na použití jména Holasicko a erbu Opavska pro území, které jsem vymezil na mapce výše, z důvodu původního menšího rozsahu užívání uvedeného jména a erbu, nemají vůbec nic proti tomu, aby se pro území ahrnující Opavu či Český Těšín užívala černá orlice, která původně byla symbolem pouze dolnoslezských vévodů a měla tudíž rovněž zprvu omezenější územní dosah než později (z území patřícího původně pod tento symbol k dnešní České republice patří pouze necelý okres Jeseník). Jestliže se v minulosti mohla platnost nějakého symbolu (stejně jako jména pro území) rozšířit, není žádný rozumný důvod, proč protestovat, aby se totéž dělo dnes a v budoucnosti.

Víc už (aspoň prozatím) k celé věci nedodám. Chtělo by to jistě blíže se podívat na raněstředověké Holasice, abychom věděli, po kom vlastně část moravského území pojmenováváme, to si však nechám na jindy na samostatný příspěvek. Ještě nicméně dlužím vysvětlení k obrázku, který je nahoře v samém úvodu tohoto textu. Ona fotografie je samozřejmě mnou upravená, původně na ní byl nápis „Baník patří do Slezska!!!“ a napravo od něj erb s černou dolnoslezskou orlicí. Upravil jsem ji ne tak zcela vážně a taky z důvodu, aby bylo vidět, jak by to vypadalo, kdyby pořád někdo neotravoval se Slezskem. On ten nápis na transparentu také nedává smysl, pokud víme, za jakých okolností vyfotografovaný transparent vznikl a co měl vyjadřovat původní nápis. Nadšení těch, kteří by v této chvíli chtěli vítězoslavně poukázat, že jsem s celým svým příspěvkem vedle, jelikož původní „nezmanipulovaný“ transparent ukazuje, že ve „Slezsku“ přece jen nadšení pro Slezsko existuje, musím hned zchladit.
Pozadí vzniku tohoto transparentu je zcela jiné. Kdo se zajímá o fotbal, ví o co se jedná: Ostravský fotbalový klub Baník sídlil do prosince loňského roku v místní části (městském obvodě) Slezská Ostrava na stadionu, který se jmenuje Bazaly (jméno souvisí s kopcem, na němž stojí), protože však tento stadion nevyhovoval předpisům pro pořádání mezistátních zápasů a zápasů první ligy a nebylo jej možné přestavět, prodal jej klub (částečně též kvůli své finanční situaci) a přestěhoval se na Městský stadion do Vítkovic. Názorně jsem umístění obou stadionů zanesl do následující mapky Ostravy, rozdělené na „moravskou“ a „slezskou“ část – Bazaly jsou na kraji pravé modré části, vítkovický stadion uprostřed žluté části.

Transparenty volající po zachování Baníku ve Slezsku samozřejmě nemají nic společného se slezskou zemí a už vůbec nic s nějakým slezským zemským vědomím, fanoušci pouze požadovali udržení klubu na jeho mateřském stadionu v místní části jménem Slezská Ostrava, heslo „Baník patří do Slezska“ tedy znamená „Baník patří na Bazaly (tj. do Slezské Ostravy)“, nikoli něco jako „Baník je pýcha Slezska a nás Slezanů“, jak by mohl nepoučený divák myslet. Mnou předělané heslo „Baník patří do Holasicka“ proto ve světle těchto informací nedává smysl, protože ať už je sídlo fotbalového klubu ve kterékoli části Ostravy, pořád je (bude) to podle mé představy v Holasicku, neboť Ostravu nelze rozdělit.
Vše, co jsem chtěl napsat, jsem napsal a nyní je na řadě, abych míč přehodil přes síť na druhou stranu pomyslného hřiště. Objasnil jsem, v čem jsou názory moravských obhájců Slezska a „historické“ moravsko-slezské hranice nesmyslné a nerealizovatelné. I kdyby nic jiného, jsou plodem na současné realitě ztroskotávajícího zasnění nad vzdálenou minulostí všechny mapky, které omezují budoucí Moravu přesně nebo skoro přesně na hranice bývalého markrabství. Všichni ti Moravané, kteří ostatní poučují, že zapomněli dodat „a Slezsko“ a že kreslí hranice příliš na severu, by se už konečně měli probudit ze svého snění a jednoznačně vysvětlit, jak si realizaci svého pedantského pojetí bezvýhradného návratu do minulosti v praxi představují. Opakovaně prohlašovat „podporujeme znovuvytvoření slezské země, jak vypadala v roce 1918“, nic nestojí, takových slov lze napovídat libovolné množství. Ale dokázat, že to nejsou jen planá slova, ale uskutečnitelný program, o který je navíc zájem, je to, co zastánci samostatného, od Moravy odděleného Slezska zahrnujícího polovinu Ostravy dluží vysvětlit. Pokud vím, žádný z nich to dosud neudělal.

Advertisement