Počátky erbu Moravy

Mezi lvem a orlem aneb vývoj erbu moravských markrabat ve 13. století do vzniku a ustálení šachované orlice

Už když jsem psal článek Polepšení moravského erbu po roce 1462, uvažoval jsem o tom, že bych podobným způsobem rozvedl a zpopularizoval jinou část článku Jiřího Bílého, o niž se opíral můj předchozí heraldický příspěvek, a to tu, kde se píše o počátcích moravské orlice. Říkal jsem si, že všude se píše o původu a dějinách českého lva (o němž je paradoxně v tomto článku také velmi mnoho), zatímco moravská orlice stojí stranou zájmu, takže bude prospěšné dostat do širšího moravského povědomí informace, které spousta lidí nezná; a na informace, které nikde jinde nejsou k dispozici, je Bílého článek bohatý. Původně jsem chtěl jen přehlednou formou zjednodušením a zkrácením Bílého textu představit počátky vývoje heraldického symbolu, který zastupuje Moravu, a zodpovědět běžně kladené otázky, od kdy má Morava jako symbol orlici, kdo stojí za jejím vznikem a proč ta orlice vypadá, jak vypadá, to vše pak doplnit obrazovým ilustračním materiálem. Avšak při čtení Bílého článku přede mnou vyvstaly otázky, o nichž jsem předem netušil, že je budu muset řešit, ale protože jsem chtěl podat logický a souvislý výklad počátků heraldického symbolu Moravy, musel jsem se jimi zabývat. V důsledku toho můj článek nabyl (patrně značně) na délce, tudíž předem upozorňuju, že je třeba se před jeho přečtením obrnit trpělivostí (nebo jej přečíst na několikrát); obsahuje i velké množství obrazového materiálu. Netrpělivé hned nyní můžu odkázat na předposlední odstavec textu v hlubinách této stránky, kde co nejstručněji, a to i pomocí výtvarného zobrazení, shrnuju celý tento článek. V onom předposledním odstavci je však pouze shrnutí tématu, nikoli jeho vysvětlení – pokud tedy kdokoli bude chtít znát zdůvodnění závěrů, četbě celého článku se stejně nevyhne.
Než začnu s konkrétními historickými údaji a jejich výkladem, předešlu několik skutečností vztahujících se k heraldice, které je dobré dopředu vědět. Heraldika jakožto zvláštní systém obrazových symbolů vznikla před polovinou 12. století a z 12. století (ve střední Evropě většinou později) pocházejí nejstarší doklady erbů; jejich rozsáhlým zdrojem bývají v počátcích zejména pečeti, v nichž však erbovní znamení jsou zachycena jen v obrysech – barevné provedení týchž erbů známe až z pozdějších pramenů, ať už to jsou nástěnné fresky v hradních síních nebo ilustrace (případně pouze textové popisy) v soudobých rukopisech. Není proto příliš nečekané, že se dnes setkáváme i s erby, které známe pouze z pečetí a jejichž barevnost musíme pouze odhadovat. Bohužel se toto týká i nejstarších dokladů moravského erbu. Dále je třeba mít na paměti, že na samém počátku heraldiky nebyla ještě plně zakotvená zásada dědičnosti erbů, nejen dědic bezprostředně následující svého předchůdce, ale i jeden nositel mohl za život vystřídat několik různých erbů podle momentální (subjektivní) potřeby – i s tím se v nejstarších dějinách moravského erbu setkáme. Předposlední úvodní poznámka se týká státních souvislostí heraldiky. V předchozím odstavci jsem napsal, že se budu snažit zodpovědět otázku původu znamení orlice jako symbolu Moravy; avšak nejstarší vývoj nelze takto chápat, na počátku nebyly erby symboly zemí. Erby přijímali jednotliví příslušníci rytířstva jako znamení, pod nimiž táhli do boje. Země však byly pouze abstraktní celky, které do boje netáhly a nemohly mít tudíž vlastní erb. Vlastní erb naproti tomu měli panovníci jakožto jedni z rytířů účastnících se osobně bojů (čímž se lišili od dnešních politiků, kteří na dálku nařizují bombardování cizích zemí z bezpečí svých kanceláří). Teprve postupně se osobní symbol panovníka začal chápat také jako symbol země, které vládne. Takový vývoj však trval přinejmenším několik desetiletí, takže nejstarší erby, o kterých zde budu psát, nesmíme chápat jako erby Moravy, ale výhradně jako osobní erby moravských panovníků. A jednu poznámku ještě musím učinit o pečetích měst, které v článku budou několikrát zmíněny. Města na Moravě začala vznikat v první polovině 13. století, avšak zpočátku neužívala žádné erby. Erby byly obrazová znamení bojovníků a města se zprvu bojů neúčastnila. Avšak už od počátků potřebovala závazný symbol reprezentující jejich právní samostatnost a k tomu jim sloužily pečeti. Městské pečeti sice obsahovaly nějaký obraz, ale ten sloužil pouze jako doprovod textového opisu, který na pečeti byl její nejdůležitější náplní. Právě text byl rozhodující poznávací prvek rozeznávající město, které pečeť užilo, obraz byl pouze doprovodná složka, což se projevovalo tím, že pečetní obraz byl u mnoha městských pečetí velmi obdobný (často obsahoval obraz hradeb). Teprve později, v souvislosti se zapojením do vojenských akcí, si města začala vytvářet erby a ony nově vznikající erby mohly vycházet z pečeti, často však byly vytvářeny na pečeti zcela nezávisle – potom mělo město jiný obraz v pečeti, jiný v erbu. Pro tento článek je třeba vědět, že do pečetního obrazu města mnohdy přidávala heraldický symbol svého pána, což u poddanských měst byl erb (nebo jeho část) jejich šlechtické či církevní vrchnosti, u zeměpanských měst potom erb panovníka.
A ještě jedna poznámka se týká označování panovníků. Není v literatuře zvykem v moravských markrabatech vidět panovnickou řadu, proto se v ní zřídka vyskytuje jejich číslování v případě opakování týchž jmen. Obvykle se uvádí jen jméno a k tomu nějaký opis („syn toho a toho“) nebo nekonkretizující přívlastek („markrabě Přemysl“ či dokonce „Vladislav Český“) nebo pokud byl zároveň český král, se o dotyčném jako o markrabím vůbec nepíše. To se dá jakž takž snést v textech věnovaných prvotně Čechám s ojedinělými odbočkami na Moravu (jakých je většina), ne však v textu věnovaném výhradně vývoji na Moravě, protože pak by v označování markrabích vznikl nesrozumitelný zmatek. Ačkoli to tedy není běžné, moravské markrabí zde v případě shodných jmen čísluju, přičemž příslušné pořadové číslo dávám i těm, kteří je spíš známi pod jiným pořadovým číslem jako čeští králové.
Tento článek je skutečně velmi dlouhý, ale důvod toho je ten, že i vývoj heraldického znaku Moravy byl složitý (a je-li třeba vše řádně vysvětlit, nelze to udělat stručně). Že na počátku vývoje moravské panovnické (a tím vlastně svým způsobem i zemské) heraldiky bylo něco jiného, než známe z dneška (a že se to někdy potom z nějakého důvodu muselo změnit), objevíme vzápětí, když budeme pátrat, který moravský panovník poprvé užil heraldické znamení. Protože heraldika vznikla před polovinou 12. století v západní Evropě, nemůžeme kvůli obvyklému zpoždění přebírání nových jevů ve střední Evropě počítat s prvními projevy heraldiky na Moravě dříve než přinejmenším v poslední třetině století. Kromě toho bychom je měli očekávat u osobnosti, jejíž působnost a rozhled nebyl omezen pouze na Moravu. Takovou osobností byl už Konrád III. Znojemský, ale ten se zapojil do evropské politiky až po svém příchodu do Čech a žádný erb u něj stejně nemáme doložený. První obrazové erbovní znamení tak máme doloženo až od markraběte Vladislava I. Jindřicha (který byl rovněž zapojen do středoevropské politiky). V roce 1213 (31. prosince) tento panovník pod listinu bratra Přemysla I. přivěsil pečeť, která bývá (za chvíli uvidíme proč) velmi často zmiňována v literatuře. V různých knihách bývá hojně přetiskována kresba této pečeti a lze ji snadno najít i na internetu. Vladislavova pečeť z roku 1213 tedy vypadá na fotografii a kresbě následovně:

Vladislav se na ní nechal vyobrazit jako jezdec na koni se štítem v ruce a na něm se znamením – nikoli orlice, nýbrž lva. To bude zapotřebí blíže vysvětlit, nicméně i bez vysvětlení je zřejmé, že nejstarším erbovním symbolem moravských markrabat nebyla orlice, nýbrž lev. Avšak proč zrovna lev? Lva známe jako erbovní znamení českých králů a Čech. Měl tedy Vladislav Jindřich v erbu českého lva? Autoři odborné literatury mnohdy píšou právě to, tedy že lev doložený v pečeti Vladislava Jindřicha je první doklad stříbrného lva v červeném poli (ač si nejsou jisti, zda už tehdy měl dva ocasy) a že tedy Vladislav opravdu používal českého lva, a po nich to opakují tvůrci stovek stránek na internetu. Avšak Jiří Bílý ve vzpomenutém článku píše tak, jako kdyby si Vladislav Jindřich zvolil erb lva nezávisle na komkoli z Přemyslovců. To jsou tedy dva odlišné přístupy a nemohl jsem jinak, než se blíže na celou záležitosti zaměřit.
Podívejme se nejprve, co konkrétně o Vladislavově lvu píše odborná literatura. Za všechny jsem vybral jsem čtyři úryvky z ní. Josef Petráň v publikaci Český znak (1970) píše: Nástupci Vladislava I. (moje pozn.: český kníže (a král) 1140-72) užívali jak orlici, tak lva na svém štítě. … Je pozoruhodné, že poprvé vůbec u nás znak lva použil na jezdecké pečeti Přemyslův bratr Vladislav Jindřich, který z milosti českého krále měl moc moravského markraběte. Proto se zřejmě už v roce 1197 přiznal na znamení závislosti k erbu svého bratra. Rostislav Nový v článku K počátkům feudální monarchie v Čechách II. (K počátkům českého znaku) v Časopise národního musea 147/1978 zase napsal: Zatímco v první polovině 13. století užíval znaku orlice každý vládnoucí Přemyslovec, resp. designovaný panovník (např. mladší král Václav), případně držitelé údělů v Čechách (Děpoltici), znak lvice vyjadřoval v témže období (od roku 1213) přednostně rodovou příslušnost k dynastii (Vladislav Jindřich, markrabí Přemysl, Vladislav III. a do určité míry i Soběslav Děpoltic.). Vysokoškolská skripta Základy heraldiky, genealogie a sfragistiky, která v roce 1987 vydala brněnská univerzita píší: Prvé znamení lva (nebo lvice, protože je vidět jen částečně) je na pečeti Vladislava Jindřicha, doložené k roku 1213, jako markraběte moravského. Proto může být chápáno jako znamení, společné všem příslušníkům přemyslovského rodu. Nakonec ocituju z knihy Martina Wihody Vladislav Jindřich (Brno 2007) pasáž o Vladislavově pečeti z 1213: Okrouhlé pole o průměru 75 mm ovládá vlevo cválající jezdec ve zbroji, jehož pravice drží graficky zdobený vlající praporec a štít v levici s obrazem lva ve skoku těsně kryje prsa. Zdobený kruh, který je přerušen kopyty koně a praporcem, pak dělí opis s tradiční titulaturou + HEINRICUS DEI GRATIA MARCHIO MORAVIE. Sklon štítu bohužel znemožňuje přesné čtení markrabského erbu a není proto jisté, zda Vladislav užíval (z pozdějších let důvěrně známého) dvouocasého lva. Právě ten se objevil na zfalšované pečeti, o níž ale Prokop Zaoral prohlásil, že by mohla být stopou k prvnímu typáři moravského markraběte, který byl (nebo měl být?) užíván před rokem 1213. Navzdory všem nejasnostem však přece jen nelze pochybovat, že moravský markrabě vyrážel na říšské sněmy i na jízdy po přemyslovských državách pod znamením lva, tedy pod stejným erbem jako jeho bratr, český král Přemysl. Platilo to však o kombinaci heraldických barev a kovů?
(Zcela okraj si zde neodpustím poznámku k české heraldické terminologii, konkrétně k pojmu lvice, který je podle mě pochybný, protože dotyčná „lvice“ (=lev s jedním ocasem) byl(„a“) zobrazován(„a“) s takovými pohlavními orgány a druhotnými pohlavními znaky (hřívou), z nichž nebylo možno mít pochybnosti, že se jedná o samce. Analogicky se mi nelíbí ani pojem orlice (= orel s jednou hlavou), ačkoli u ptáků na první pohled pohlaví rozeznat nejde a ačkoli jde o pojem běžný dodnes.)
Z citovaných úryvků se dá jasně vyčíst přesvědčení autorů odborné literatury, že lev byl heraldickým znamením českých/pražských Přemyslovců už předtím, než jej Vladislav Jindřich nechal zobrazit roku 1213 na své pečeti, a že jeho oprávněný nositel byl český kníže či král (jakožto hlava rodu), tedy v roce 1213 Vladislavův bratr Přemysl, a že od něj si Vladislav erb lva „vypůjčil“, buď aby tím vyjádřil svůj vztah (podřízenost) k Přemyslovi či obecnou přináležitost k přemyslovskému rodu; Jiří Čarek ve studii o pečetích Přemyslovců (ve Sborníku příspěvků k dějinám hlavního města Prahy (1938)) dokonce tvrdil, že Vladislav Jindřich volbou symbolu lva chtěl záměrně vyjádřit, že odmítá nezávislost moravského markraběte na českém králi vynucenou údajně císařem Fridrichem I. roku 1182 a že chtěl (ve své státnické moudrosti) dát jasně najevo příslušnost Moravy k českému státu (takový výklad vzniku moravského markrabství však není v souladu se závěry dnešní historické vědy, která už v něm Fridrichovi I. a vnějším zásahům a vůbec jakékoli lenní podřízenosti nepřisuzuje žádnou roli, viz o tom článek Vznik moravského markrabství). Citace z literatury (aspoň mnou uvedené) svou vzájemnou shodou působí přesvědčivým dojmem, avšak přístup Jiřího Bílého, který ve svém článku tyto závěry jiných autorů zcela ignoruje, mě nutí se nad tím zamyslet a pátrat po původu Vladislavova lva a jeho počáteční ikonografické funkci. Abych ověřil, zda lva skutečně čeští Přemyslovci používali kolem roku 1213 (případně i před ním a po něm) a zda tedy Vladislav Jindřich užíval jejich znamení místo svého vlastního, budu muset projít obrazové a písemné prameny, na které se současná literatura odvolává; a začnu těmi druhými.
Z dobových pramenů písemných zmiňuje dnešní odborná literatura jen jeden, který se k otázce původu erbu českých panovníků vyjadřuje (prameny o několik desetiletí mladší z něj potom opisují). Vlastně to není pramen přísně dobový, pochází až z počátku 14. století a jedná se o česky psanou veršovanou kroniku známou pod označením Dalimilova. Její neznámý autor („Dalimil“) na třech místech vysvětlil původ a vývoj erbu českých panovníků. Protože bývá Dalimil, pokud dojde na původ českých heraldických symbolů, hojně citován, pojďme se na jeho tvrzení podívat. Prvním erbovním znamením (českých) Přemyslovců podle Dalimila byla orlice obklopená plameny. Její počátek klade Dalimil do první čtvrtiny 11. století a spojuje jej s knížetem Břetislavem I. a jeho únosem Jitky Babenberské z kláštera ve středoněmeckém (franském) Svinibrodu. V prozaickém překladu do dnešní češtiny se v příslušném místě kroniky praví: Kníže Břetislav přeťal mečem velice tlustý řetěz a zdráv vyjel s Jitkou ze dvora. Jakmile se to dověděl císař, vypověděl Břetislavovi válku. Přísahal, že jeho stolec musí stanout v Boleslavi. Když se o tom dozvěděl Břetislav, pravil zemanům: „Ať se vzteká v Čechách, já budu páliti v Němcích.“ Když se o tomto úmyslu dověděla kněžna, poradila knížeti velmi moudře: „Nedělalo by to dobrotu, váš spor by jen vzrostl. Já pojedu svému otci naproti a snad to přivedu k dobrému konci.“ I jela kněžna svému otci vstříc a jala se u něho dobývati milosti pro svého milého. Císař jí nechtěl vyhovět. Pravil: „Nechci zrušiti svou přísahu. Přísahal jsem, že můj stolec musí státi v Boleslavi. Kdybych mu dal milost, musel bych přísahu porušit.“ Dcera mu řekla: „To se dá snadno udělat. Dej mi stolec a já jej tam postavím.“ Podle té rady dal císař postaviti svůj stolec v Boleslavi a vyzval českého knížete, aby k němu přišel. Kdo byl v Boleslavi, mohl tam ten stolec vidět. Tehdy dal císař svému zeti, udatnému Břetislavovi, za věno výsadu, řka: „Když tě pozve císař na svůj dvůr, pusť oheň na míli okolo sebe!“ Od té doby byla ve znaku českého knížete orlice plamenná ve štítě. Původní znění klíčového místa předchozí pasáže zní:
Tehdy za věno ciesař zěti svému,
Břěcislavovi udatnému,
řka: „Když ciesař k dvoru pozóve tebe,
pusť oheň za míli okolo sebe.“
To viec kniežata česká za právo vzěchu,
a pro to orlici plamennú na ščítě nosiechu.
Dalimilovo vysvětlení, že plameny kolem orlice přemyslovského erbu mají znázorňovat právo českých panovníků při cestě na císařský dvůr poplenit krajinu kolem sebe, je značně kuriózní a určitě nepravdivé, velmi těžko si lze představit nějakého císaře, jak takové právo uděluje. Avšak žádný císař ani v příběhu vystupovat nemůže, Jitka byla dcera nordgavského markraběte Jindřicha z rodu Babenberků, nikoli nějakého císaře, kterého ostatně Dalimil nejmenuje. Hlavní překážka věrohodnosti příběhu však je, že Břetislav údajně dostal erbovní znamení v době, která o celé století (a ještě něco drobného navíc) předcházela samotnému vzniku heraldiky. Z toho je zřejmé, že Dalimil tuto příhodu s přisvojením erbu plamenné orlice nepřevzal z nějakého staršího pramene, nýbrž si ji prostě vymyslel.
Protože však svým čtenářům potřeboval ještě vysvětlit, kde se vzalo znamení dvouocasého lva (které bylo heraldickým znakem českých králů v jeho době, tj. počátkem 14. století), pokračoval ve svém výkladu dále. K tématu erbu českých panovníků se vrátil roku 1158 při popisu české účasti na dobytí Milána římským císařem Fridrichem I. V prozaickém překladu o tom říká: Ta služba přišla německému císaři zavděk a dal českému knížeti na vybranou: buď aby si vzal z města těla svatých Tří králů, anebo aby se jeho země stala královstvím. Kníže to předložil k rozhodnutí zemanům a podle jejich rad vybral zemi korunu. Nadto změnil císař zemi štít a úřad českého knížete na svém dvoře. Místo černého orla dal králi bílého lva s jedním ocasem a ustanovil krále číšníkem na svém dvoře, zprostiv jej dřívější služby, totiž držet kotel nad ohněm. A když se bude volit císař a uchazeči se budou přít, tu měl vejíti mezi ně; a císařem že se stane ten, koho on určí. Potom císař Vratislava korunoval na prvního krále a prohlásil králem českým i polským.
Původní básnické znění klíčové pasáže pak zní:
Nad to ciesař knězi ščít změni
a také jemu úřad v dvořě proměni.
Tehdy za orla černého
da jemu o jednom ocasě lva bielého.
Ani zde se Dalimil nevyhnul nesprávným tvrzením – Čechy u Milána nevedl Vratislav I. (ten vládl o sto let dříve) ale Vladislav II., také tvrzení o tom, že český panovník měl rozsoudit uchazeče o císařský trůn, je zjevný nevěrohodný výmysl. Avšak ani údaj o zisku nového erbovního znamení za pomoc císaři nevzbuzuje více důvěry. Musíme si uvědomit, že polovina 12. století je dobou samotných počátků heraldiky, kdy se v západní Evropě teprve začínají objevovat první erby. Ve střední Evropě se přijetí heraldiky odehrálo se zpožděním několika desetiletí, je tudíž pochybné, že by Přemyslovci, kteří nepatřili mezi špičku evropské politické scény, v jejímž okruhu se heraldika zrodila, užívali erb(y) už od samého počátku heraldiky. Podstatné taky je, že o udělení symbolu lva (a vůbec o jakémkoli heraldickém symbolu) nepíše vůbec nic současník Vladislava II., kronikář Vincentius, který se s Vladislavem italských bojů osobně zúčastnil. Ve skutečnosti obrazové doklady ukazují, že „móda“ heraldiky se do přemyslovských držav dostala až v závěru 12. století. Ačkoli jsem se chtěl obrazovým dokladům věnovat až později, některé z nich uvedu už nyní.
Následující fotografie například znázorňuje královskou pečeť Vladislava II. (I.) z roku 1169:

Na rubové straně na ní můžeme vidět, že panovník drží v pravé ruce prapor, tradiční symbol panovnické vlády, v levé ruce potom jezdecký štít, ten je však prázdný, bez znamením lva (či aspoň orlice), kterým se podle Dalimila údajně mohl pyšnit. A štít s heraldickým znakem nenajdeme ani na pečetích Vladislavových nástupců. Kníže Bedřich (1172-73 a 1178-89) používal následující pečeť:

Jako Vladislav se na ní nechal vyobrazit se štítem, avšak štít neobsahuje žádné heraldické znamení. Podobnou situaci vykazuje pečeť Konráda III. Znojemského z doby jeho české vlády (1189-1191), na níž je jezdecký štít opět zcela prázdný, bez heraldického znamení:

O erbovním znamení českých bojovníků se ostatně v textu a na připojených malbách své kroniky o císaři Jindřichu VI. nezmínil ani jihoitalský mnich Petr z Eboli, když popsal účast Čechů pod vedením Konráda na obléhání Neapole v roce 1191, ač mnozí jiní bojovníci na vyobrazeních erby mají. Z těchto dokladů lze uzavřít, že ani druhý Dalimilův heraldický výklad, který vychází z předpokladu, že v roce 1158 už heraldika na dvoře českých panovníků dávno byla samozřejmostí, není pravdivý. Ostatně není to závěr nový, už v 19. století František Palacký ve svých Dějinách národu českého o zisku heraldického lva u Milána napsal: Známé povídačky o rozdávání nových erbův rodinám českým, ba i království českému, v ležení před Milánem, nechceme zde ani připomínati, ana sama v sobě hloupá jest a od jiných před námi již dávno vyvrácena byla. No a to je asi tak nejrozumnější, co o tom lze říct.
Nakonec zbývá třetí citace Dalimila, protože kronikář ještě musel vysvětlit, kde přemyslovský lev přišel ke druhému ocasu. Dalimil toto rozhojnění českého erbu spojil s (novopečeným) králem Přemyslem (Otakarem) I. a jeho pomocí římskému (proti)králi Otovi IV. proti „odbojným Sasům“ roku 1204. Píše o tom (v překladu): Císař Ota táhl na Sasy a kníže přišel k němu do Saska. Kníže se položil táborem sám, neboť císař byl na jiném místě. Sasové udeřili na české stany, Čechové je však porazili. Pak je porazil Přemysl ještě jednou a dobyl mnoha hradů. Proto začal císař Přemysla mít rád a kázal mu, aby se korunoval. Při biřmování císař sám knížeti uvázal roušku a velel mu nazývati se Otakar, to jest Otovi milý: Bílého lva obdařil druhým ocasem, jeho zemi rozšířil o Budyšín a Zhořelec. Ta města mu dal císař v dědictví a před knížaty mu odevzdal prsten.
V původním znění zní klíčová pasáž:
Na biřmování knězi ciesař rúchu vzváza
a Ottakar, točíš Ottě míl, jemu řiekati káza.
Druhým ocasem obdaři lva bielého,
Budyšínem a Zhořělcem rozšíři zemi jeho.
Tento třetí Dalimilův heraldický výklad působí sám o sobě poněkud věrohodněji (pomineme-li okázalou péči o českého panovníka), třebaže dějové okolnosti byly mírně jiné (Přemysl byl (podruhé) korunován na krále v srpnu 1203 po vojenském tažení do středovýchodního Německa, kde se odehrávaly boje mezi Otou IV. a jeho soupeřem Filipem Švábským; do Saska táhl Ota až po Přemyslově korunovaci a Přemysl se saského tažení nezúčastnil), ale předchozí dvě heraldické smyšlenky přesto nabádají k opatrnosti (toto vysvětlení o přidání druhého ocasu totiž předpokládá aspoň přibližnou pravdivost předcházejícího výkladu o původu jednoocasého lva).
Zda Dalimil spojil dvouocasého stříbrného lva s Přemyslem I. oprávněně, nezbude než ověřit pomocí dalších pramenů, a to obrazových, nejsou-li k dispozici jiné písemné. Avšak ještě předtím se zamyslím nad tím, proč Dalimil o počátcích a vývoji erbu českých panovníků čtenářům předložil (nejméně dvě) zjevně nepravdivé informace. Neznámý autor Dalimilovy kroniky věděl, že nejstarší erbovní znamení českých panovníků byla černá orlice v plamenech a že ta byla později nahrazena stříbrným dvouocasým lvem, který byl užíván v autorově době (počátek 14. století). Ale nevěděl, že v počátcích heraldiky si všichni rytíři (nejen panovníci) volili erbovní znamení zcela samostatně podle své svobodné vůle, takže se domníval (podle počínající praxe, jež se prosadila během 14. století), že český panovník musel svůj erb od někoho dostat – a to od jediné nadřazené autority, od římského krále/císaře. Podrobnosti neznal, takže se pokusil najít v dějinách nejpravděpodobnější okamžiky styku českých panovníků s římskými králi a císaři, ve kterých mohl být někdo z Přemyslovců odměněn erbem nebo jeho změnou. Předpokládal, že udělení či změna erbu byla dána za nějaké hrdinské činy (spojené s válečnictvím), a na základě těchto předpokladů našel v dějinách události, s nimiž rozhodující okamžiky vývoje erbu českých panovníků spojil. To, co napsal, nenapsal z úmyslu lhát, nýbrž podat nejpravděpodobnější zdůvodnění záležitosti.
Jak jsem napsal už výše, nejstarší obrazové doklady erbů pocházejí z pečetí, takže se nejprve zaměřím na ně. Tři z nich, panovníků Čech z druhé poloviny 12. století jsem už vyobrazil a ukázal, že tito panovníci ještě na nich heraldická znamení neužívali, takže můžu začít rovnou Přemyslem I., který nás v tuto chvíli zajímá nejvíc. Nejstarší Přemyslova pečeť se dochovala pod listinou z roku 1192 a je na ní vyobrazen rytíř na koni se štítem a na něm je symbol orlice. Je to první pečeť kteréhokoli českého panovníka nesoucí erbovní znamení. Kresba pečeti vypadá následovně:

Všeobecně se předpokládá, že znázorněná orlice je první doklad černé orlice ve stříbrném poli obklopené červenými plameny, jak je známa z pozdějších dokladů (ač plameny na této ani jiných pečetích nejsou znázorněny). Také se předpokládá, že tento erb vznikl obměnou erbu císařova, jenž používal černou orlici (orla) ve zlatém poli (podobně se zachovala vysoká šlechta i v jiných oblastech říše – pyšnit se erbem, který byl blízký erbu císaře, bylo známkou vysoké prestiže). Protože u Přemysla I. je orlice (s plameny) poprvé doložena, lze předpokládat, že to byl on, kdo ji jako první z Přemyslovců začal užívat. Někdy se uvažuje, že ji lze vidět už na mincích knížete Bedřicha vyražených v letech 1179-81, na nichž můžeme spatřit orla v heraldickém provedení obklopeného křížky (viz obrázek).

Rostislav Nový se ve zmíněném článku domnívá, že jde o schematické vyjádření plamenů, možné je však, že původně skutečně šlo o křížky, které byly (Přemyslem?) přetvořeny v plameny. Ať tak či onak, vypadá to nicméně, že Bedřich začal původně předheraldický symbol orla (o tom později) zobrazovat v heraldickém provedení, protože si však nedal orla (orlici) zobrazit na štítu v pečeti, byl Přemysl opravdu asi první, kdo z Přemyslovců v reálném životě používal skutečný erb. Jisté to není (lze namítnout, že i sám Přemysl I. si na některých svých pozdějších pečetích svůj erbovní symbol nenechal zobrazit, ač jej jistě jinak užíval), každopádně, jak také píše Nový, pokud lze před počátkem 13. století doložit u Přemyslovců (a tedy osobně i Přemysla I.) užívání nějakého erbovního znamení, jednalo se o znamení orlice, nikoli lva.
Nicméně Přemysl I. zemřel až roku 1230 a do té doby se u něj heraldické poměry mohly změnit, je tedy nutné projít Přemyslovy pečeti z dalších let jeho vlády. Celkem během svého panovnického působení Přemysl I. vystřídal pět pečetí.
Po své (první) královské korunovaci v roce 1198 zavedl Přemysl I. nový, druhý typ pečeti, oboustranné, na níž však erbovní znamení není zakresleno. Již v červenci 1201 je doložen další (třetí) typ Přemyslovy pečeti, užívané do roku 1223, ani na něm není panovníkův erb. Totéž platí i o čtvrtém typu pečeti, známém z roků 1222 a 1225. Erbovní znamení krále se do Přemyslovy pečeti vrátilo se zavedením posledního, pátého typu pečeti v roce 1224. Od tohoto pátého typu, který král Přemysl užíval až do své smrti (1230) byla odvozena ještě takzvaná zlatá bula, pečeť určená k otiskování do zlata, nikoli vosku (znám je jen jeden otisk), jejíž obraz se od pátého typu pečeti lišil jen v drobnostech. Podobu aversní (lícové) strany této zlaté buly zobrazuje obrázek, který ukazuje opět znamení orlice.

Nástupce Přemysla I., jeho syn Václav I., užíval během své vlády celkem tři typy pečetí. První typ pečeti používal jako vévoda plzeňský v letech 1224-1228. Jediný otisk této pečeti pochází z roku 1224 a její obraz (kresba níže) ukazuje rytíře na koni, jeho štít nese znamení orlice.

V roce 1228 byl Václav korunován na mladšího krále a proto si vytvořil novou pečeť (další obrázek). Druhý typ je v zásadě stejný jako předchozí, liší se zejména opisem a do pečetního obrazu přibyly dvě šestihroté hvězdy.

Poslední, třetí typ pečeti zavedl Václav I. v roce 1230 po smrti svého otce Přemysla I. Pro její zobrazení by v podstatě mohla sloužit vyobrazení zlaté buly Přemysla I. výše, neboť pro svou samostatnou královskou vládu Václav I. převzal pátý typ pečeti svého otce, pouze jeho jméno nechal přerýt svým (obrázek ukazuje nezměněnou rubovou stranu, jméno panovníka bylo na lícní). I on tedy – stejně jako Přemysl I. – užíval během celé své vlády (do 1253) znamení orlice.

Přednesený výčet pečetí vládců (většinou králů) Čech neukazuje ani v jednom případě užití heraldického znamení lva ve skoku, všichni vládnoucí pražští Přemyslovci si do pečeti dali orlici. To však nemá být pro důkaz o užívání lva ve skoku v Čechách před polovinou 13. století (a tedy v době Vladislava Jindřicha) nepřekonatelná překážka. Nový (též Václav Vojtíšek: K otázce erbu českého krále v Časopise národního musea (1931)) obrací pozornost ještě k jiným českým pečetím té doby, k pečetím Děpolticů. Děpoltici byli vedlejší větev Přemyslovců, jejich zakladatelem byl Děpolt, mladší syn českého knížete Vladislava I. Děpoltovi I. byl svěřen jakýsi úděl ve východních Čechách, který jeho potomci drželi až do počátku 13. století, kdy byl Děpolt III. vyhnán králem Přemyslem I. z Čech. Později však mezi nimi došlo ke smíření a Děpolt III. spolu s bratrem Soběslavem dostal do správy Plzeňsko. Jako správci Plzeňska spoluzpečetili v roce 1213 listinu krále Přemysla I. pro klášter v Chotěšově (nedaleko Plzně). Pečeti obou bratrů se zachovaly porušené, z pečeti Děpolta III. zbyl jen úlomek prostřední části, na níž je rozeznatelný rytíř na koni se štítem, na kterém však není žádné erbovní znamení. Jinak vypadá pečeť Soběslava Děpoltice, rovněž sice poškozená, nesoucí však zjevně heraldické znamení lva ve skoku a polovinu orlice (na obrázku). Tatáž Soběslavova pečeť je pak dochována ještě z roku 1228, kdy už Soběslav pobýval ve slezském exilu.

Konečně tedy máme důkaz, že moravský markrabě Vladislav Jindřich vlastní osobité erbovní znamení neměl a užíval stejného rodového lva jako český král Přemysl I. (a Soběslav Děpoltic). Nebo že by přece jen ne? Příslušná literatura (Nový, Vojtíšek) při hodnocení lvů v pečeti Vladislava Jindřicha a Soběslava Děpoltice vychází (ač to takto nepíše výslovně) ze skutečnosti, že vedlejší linie si obecně volily erb, který se pozměněním tinktur nebo štítových figur (figury) odlišil od erbu hlavní linie, avšak přesto z něj viditelně vycházel. Ze šlechtické heraldiky je všeobecně známý příklad pěti synů jihočeského šlechtice Vítka z Prčice, kteří zdědili jeho erbovní znamení – růži – ale každý si zvolil jinou kombinací tinktur. Z panovnické heraldiky uvedu příklad sousedních Babenberků, protože o nich bude ještě vícekrát řeč. Původní erb Babenberků byl zlatý štít a v něm nad sebou dva černí kráčející lvi. Syn vévody Jindřicha II. Jindřich Starší obdržel roku 1177 území jižně od Vídně a k tomu titul vévoda z Mödlingu a zvolil si erb, který vycházel z rodového a lišil se od něj přidáním jednoho černého kráčejícího lva navíc (dochoval se v pravém poli erbu Korutanska). Tento erb vedlejší linie se nicméně ve skutečnosti od erbu hlavní linie lišil podstatně, neboť babenberští vévodové užívali především symbol stříbrného břevna v červeném poli (ten později převzali Habsburkové a je dnes znakem rakouského státu). Avšak zpět k Děpolticům. Pokud bychom jejich erb jako erb vedlejší linie (nebo spíš osobní erb Soběslava, není-li u jiného Děpoltice erb doložen) považovali za odvozený od erbu hlavní rodové linie, tedy pražských Přemyslovců, pak bychom museli logicky očekávat opak toho, co předpokládají ti, kteří připisují heraldického lva Přemyslu I. (či už jeho předchůdcům): jelikož v pečetích Přemysla I. se objevuje (jen) orlice, musel Soběslav při úpravě erbu hlavy rodu převzít orlici a navíc přidat lva, nikoli naopak. Samotné přidání lva do Soběslavova pečetního obrazu nedokazuje, že lev ve skoku byl používán jako heraldické znamení na pražském dvoře. Původ lva na Soběslavově pečeti mohl být v podstatě jakýkoli; jestliže Přemysl I. nosil ve svém erbu orlici a jeho bratr Vladislav I. lva, lze pomýšlet (jako jedno z možných vysvětlení) na to, že inspirován jejich vzorem, spojil Soběslav obě heraldická zvířata typická pro knížecí heraldiku do svého heraldického znamení.
Nový ve svém článku o počátcích českého znaku vedle pečetí obrací pozornost ještě na jiný obrazový pramen nesoucí heraldická znamení, a to na mince. Zmiňuje denárové ražby Vladislava Jindřicha, ale ty nechám stranou, protože v jeho případě není pomocí mincí třeba dokazovat, že v erbu užíval lva. Kromě mincí moravského markraběte pak píše (už jen) o jednom mincovním typu jeho bratra, krále Přemysla, který prý dokonce „jakékoliv pochybnosti o užívání heraldického znamení lvice v první polovině 13. století zcela vyvrací.“ Jde o společnou denárovou ražbu krále Přemysla a jeho syna Václava z let 1228-1230. Jak ukazuje následující obrázek, je na jedné její straně korunovaný panovník s žezlem, na druhé straně korunovaný lev. Lícní strana mince nese opis REX PREMIZL, rubová strana REX WENCEZLAUS. Numizmatická literatura (Václav Klíma v Numismatických listech 1, 1983) klade tento typ mince do plzeňské mincovny, neboť provedením navazuje na mince, které tam před rokem 1228 razil Václav I. jako plzeňský vévoda.

Co však na té minci vidíme a co mincovní obraz může dokazovat? Rostislav Nový jej považuje za doklad užívání heraldického lva („lvice“) v oné době Přemyslovci. Má patrně na mysli lva ve skoku a české Přemyslovce (neboť u Vladislava není třeba mincemi cokoli dokazovat). Avšak už samo vyobrazení lva na oné minci připomíná lva ve skoku, jak je pro heraldické ztvárnění typické, jen s přimhouřenýma očima. Na dotyčném Přemyslově a Václavově denáru jakoby byl znázorněn spíš vetchý nemohoucný lev, který se ještě o skok pokouší, ale kvůli revmatu v kloubech už neúspěšně. Nicméně i kdyby to skutečně bylo nějaké primitivní zobrazení lva ve skoku (na pečeti Vladislava I. z roku 1213 je typický heraldický skok vyveden výrazně lépe), nemění to nic na tom, co by takový lev měl znamenat. Měl by dokazovat, že král Přemysl užíval v erbu lva ve skoku, neshledávám však logický (v literatuře přímo nevyslovený, ale nutný) předpoklad, že si Přemysl schovával veřejné zobrazení svého údajného erbu se lvem jen na jeden typ mince ražené navíc mimo centrální mincovnu a ještě společně se synem – na jeho pečetích byla totiž zobrazována jen orlice. Já sice připouštím, že koruna na hlavě tohoto lva působí heraldicky, ale jinak si myslím, že tento lev nebyl na minci umístěn za účelem připomínky reálně existujícího erbu. Lev býval na českých mincích zobrazován už v dobách před přijetím heraldiky a sloužil na vyjádření vlastností tohoto zvířete, se kterými dotyčný vydavatel mince chtěl být spojován (odvaha, síla, vláda nad ostatními a podobně). Domnívám se, že stále takto předheraldicky byl užit i lev na společném denáru Přemyslově a Václavově a že tedy za ním není možné hledat potvrzení užívání lva v erbu českých Přemyslovců, především Přemysla I.
Vypovídací hodnotu mají také mince Přemyslova nástupce, krále Václava I., na nichž je zobrazen panovník držící žezlo v podobě orla (orlice) (první následující obrázek), zatímco obdobné obrazy s panovníkem držícím žezlo v podobě dvouocasého lva nebo obklopeného dvouocasými lvy pocházejí až z mincí krále Přemysla II. ze druhé poloviny století (druhý až čtvrtý následující obrázek), kdy už je dvouocasý lev zobrazen i na jeho pečetích.

Heraldické poměry na mincích zcela jinak než Nový, jak jsem to právě popsal, viděl Kristián Turnwald v článku, který vyšel v Listech genealogické a heraldické společnosti v roce 1970. Především nelze přehlédnout, že v něm snad až doslova důvěřoval údajům Dalimilovy kroniky a v návaznosti na to přisuzoval heraldickou platnost veškerým symbolům lva nebo orla, kteří se ve 12. století objevují na přemyslovských mincích. Je sice samozřejmě nápadné, že se oba zvířecí symboly objevují na Přemyslovských mincích až v poslední třetině století, v době těsně předcházející prvním dokladům Přemyslovských erbů na pečetích, takže je nasnadě uvažovat o nějaké vzájemné souvislosti, není mi však jasné, proč by znamení orla či lva na mincích měla sama o sobě být automaticky odrazem reálné existence panovnických erbů s tímtéž znamením. Odlišný přístup různých autorů k výpovědní hodnotě mincovních obrazů lze ukázat na článku Tomáše Krejčíka, který v něm vyjádřil svou pochybnost, že by orlice jako znak markrabské vlády mohla vzniknout už v první polovině 13. století, a znamení orlice na mincích Vladislava Jindřicha proto označil pouze za obecnou symboliku Vladislavovy doby a vlády. Ne ve všech pasážích článku se bohužel Turnwaldův myšlenkový postup dá spolehlivě sledovat. Argumentoval totiž, že dvouocasého lva užíval už král Václav I. (1230-1253), a to na základě údajných Václavových mincí. Jednou z nich je mince, na níž je obraz korunované (mužské) hlavy a po jejích stranách vzpřímení dvouocasí lvi otočení k vnějšímu okraji (čtvrtý z obrázků výše). Odkazoval přitom na minci označenou XXIX-11, čím myslel odkaz na vyobrazení v knize Eduarda Fialy České denáry (1895) – na daném místě skutečně je vyobrazena mince odpovídající Turnwaldovu popisu, avšak Fiala ji přiřazuje Přemyslovi II. (III.), nikoli Václavovi I. (stejnému panovníkovi ji (pod číslem 762) přiřazuje i František Cach v publikaci Nejstarší české mince III (1974)). Totéž se týká Turnwaldova odkazu na minci Fiala XXVIII-4 (Cach III, č. 770), na níž sedící korunovaný panovník drží v jedné ruce věž, ve druhé vzpřímeného dvouocasého lva (třetí z obrázků výše) a minci Fiala XXVIII-14 (Cach III, č. 769), jejíž obraz je velmi podobný, jen je věž v jedné ruce nahrazena mečem a lev není z profilu, nýbrž se dívá na pozorovatele (druhý z obrázků výše) – tyto mince také Turnwald kladl do dob Václava I., avšak obě numizmatické příručky je přiřazují zase Přemyslovi II. (III.). Autor na konci článku výslovně napsal, že nesouhlasí s přístupem odborníků, kteří na mincích 12. a 13. století vidí ve znameních orla a lva pouhé alegorie vlastnosti těchto zvířat, jeho dokazování jejich heraldické platnosti a zvlášť doklady pro užívání dvouocasého lva ve skoku v Čechách v 1. polovině 13. století však nejsou přesvědčivé (už pro mně nesrozumitelné přesunutí mincovních obrazů do jiné než jinými uznávané doby).
Následující obrázky na Moravě ražených mincí s obrazy heraldicky pojatého orla s lidskou hlavou, (snad) draka či okřídleného čtvernožce se dvěma ocasy (všechny mince Přemysla III.) ukazují, že rozsah heraldických motivů na mincích byl dost široký a nelze jednoduše klást rovnítko mezi ně a skutečně užívané erby.

V tuto chvíli končím s přehledem pečetních a mincovních obrazových pramenů a nyní je na čase onen přehled shrnout. Dostupné obrazové prameny dokládají v 1. polovině 13. století heraldického lva všude jinde, jen ne na pražském královském dvoře, a tak je můj závěr jednoznačný: nic nedokazuje, a to dokonce ani nepřímo, že by čeští králové užívali v první polovině 13. století erb lva ve skoku (natož dvouocasého). Pečetní obrazy ukazují jednomyslně na erb orlice a těm já přikládám největší váhu, protože z dostupných obrazových pramenů mají nejvyšší míru oficiálnosti. Heraldické znamení na pečetích Děpolticů dost dobře nemůže být důkazem, protože jednak v děpoltických pečetích není lev zobrazen samostatně, jednak byli Děpoltici vedlejší a tudíž jiná větev než držitelé stolce v Praze. Lev na jejich pečetích mohl být prostě zvolen nápodobou lvů z erbů jiných, není důvod tvrdit, že není jiné vysvětlení než že převzali lva z erbu pražských vládců nebo že užili jakýsi celopřemyslovský symbol. Obrazům na mincích takovou
váhu nepřikládám, protože mince zobrazovaly motivy, které s heraldikou často neměly mnoho společného, nebo užívaly heraldické motivy jen volně. Právě mincemi autoři literatury o českém erbu argumentují na podporu užívání lva ve skoku českými Přemyslovci před rokem 1253, avšak ve skutečnosti žádný mincovní obraz takové tvrzení nedokládá.
Nicméně odhlédněme od mincí i pečetí a pojďme se zamyslet obecněji nad užíváním jak erbu orlice (které je doloženo) tak lva (které sice doloženo není, ale považuje se za samozřejmé) českými králi nebo dokonce už knížaty. Jaký by mohl být důvod, aby pražští Přemyslovci užívali erby dva? Tomu já nerozumím. Souběžné užívání dvou erbů samozřejmě obecně doloženo máme a nejde ani o nějakou vzácnost, ale tehdy je okolnostmi vysvětlitelné. Panovníci samozřejmě užívali víc erbů, pokud vládli více zemím, to není třeba rozvádět. Pokud chceme do úvahy zatáhnout pojem „rodové znamení“, lze zmínit jako příklad třeba českého krále Jana I., který pocházel z rodu Lucemburků a užíval tedy erb lucemburských hrabat, který pro něj byl erbem rodovým, jako český král však užíval též odlišný erb přemyslovských králů, který pro něj byl něčím jako erbem „úředním“. Stejně tak je možné poukázat na praxi v církevní oblasti, v níž osoby šlechtického původu převzaly nějaký církevní úřad spojený s erbem (např.
biskupský nebo opatský) a užívali pak (často spojeně) jak vlastní erb rodový, tak erb „úřední“. Kromě této praxe pak existují ještě případy užívání jednoho erbovního znamení, jeho nahrazení jiným znamením a posléze jejich užívání souběžného. V panovnické heraldice je nejsnazší poukázat na heraldická znamení uherských králů (takzvané erby „staré Uhry“ a „nové Uhry“, jejichž pozdějším spojením vznikl dodnes užívaný erb Uherska/Maďarska). Jenže co z toho lze aplikovat na české podmínky první poloviny 13. století? Čeští králové (do konce 12. století knížata) tehdy (aspoň formálně) nevládli více zemím, aby bylo možné údajné souběžné užívání erbu orlice a erbu lva zdůvodnit právě takto. A pro užívání jednoho erbu rodového a jednoho „úředního“ rovněž nevidím sebemenší důvod. (Turnwald ve svém před chvílí zmíněném článku mimochodem považuje lva za přemyslovské znamení rodové, zatímco orlici za úřední symbol jejich říšského arcičíšnického úřadu (symbolický úřad spojený s obsluhováním římského krále/císaře), to je nicméně názor ojedinělý.) Pokud v raných dobách heraldiky státu vládla domácí dynastie, pak byl její rodový erb zároveň symbolem vlády ve státě; prostě erb Přemyslovců jako panovnické rodiny pak byl zároveň erbem Přemyslovců jako českých králů. Ještě jsem se setkal i s vysvětlením, že za dob krále Přemysla I. byla orlice symbolem českého krále, zatímco lev byl Přemyslovým osobním symbolem, to je však pochybné. Vždyť přece v počátcích heraldiky byly všechny erbu zprvu „jen“ osobní znamení a tato znamení původně spojená jen s jednou osobou se stala znameními dědičnými, znameními rodovými, pokud je po prvním osvojiteli převzal i jeho dědic a nástupce. Jestliže Přemysl byl první nebo jeden z prvních uživatelů orlice jako heraldického symbolu českých panovníků, nechápu motivaci, která by jej vedla k teprve krátce užívanému heraldickému symbolu přidat ještě další heraldický symbol osobní. I kdyby navzdory tomu něco takového nastalo (jednalo by se o něco jako „staré Čechy“ a „nové Čechy“), není to každopádně obrazovými materiály doloženo. To, co je barevně doloženo v pasionálu abatyše Kunhuty z počátku 14. století (tam jsou dva české erby (ač jen jeden je takto nadepsán), lev ve skoku a orlice v plamenech), se sice dá označit za „staré Čechy“ a „nové Čechy“, ale to už odpovídá situaci druhé poloviny 13. století, nikoli době Přemysla I. a Vladislava Jindřicha.
Pro tvrzení, že čeští panovníci v 1. polovině 13. století užívali „českého“ lva, není ve skutečnosti žádný doklad, a to ani nepřímý a pokud literatura tvrdila a tvrdí opak, nanejvýš to potvrzuje rčení, že víra hory přenáší. Ve všeobecném mínění se natolik zakořenilo přesvědčení – jistě zejména vlivem Dalimilovy kroniky – že „český“ lev nemůže nebýt od počátku spojen s Čechami, že všichni automaticky hovoří o jeho existenci v Čechách v 2. polovině 12. a 1. polovině 13. století a na důkazy existence nedbají. Před obrazným soudem historické vědy stojí na jedné straně slovo Dalimila a proti němu slovo obrazových pramenů. Je to slovo proti slovu a pomyslní soudci dnešní dějepisné vědy se přiklánějí raději ke slovu Dalimilovu přes nedůvěryhodnost tohoto svědka. Jak moc se věří tvrzením Dalimilovy kroniky, ukazuje i teorie (nevím, kdo je jejím původcem) tvrdící, že Vladislav II. mohl lva získat nikoli pod hradbami italského Milána v roce 1158, ale díky lenní přísaze (nebo její obdobě) na dvoře východořímského císaře Manuela I. v roce 1148 v souvislosti se svou účastí na druhé křížové výpravě – tato teorie sice hledá původ českého dvouocasého lva jinde než v české účasti na bojích Fridricha I. proti severoitalským městům, ale jinak se věrně drží Dalimila a jeho spojení počátků lva s Vladislavem II. a rovněž nijak neřeší nedoloženost užívání heraldického lva ve skoku na dvoře pražských panovníků po celé následující jedno století. Tomáš Krejčík v článku o prvním století existence moravské orlice (Genealogické a heraldické informace 3, 1983) převzal názor starší literatury vysvětlující nepřítomnost obrazových dokladů pro užívání lva českými králi před rokem 1253 tím, že Vladislav Jindřich svou (domnělou) lenní podřízenost králi vyjadřoval královým symbolem lva, zatímco král sám nepotřeboval svůj heraldický symbol na své zbroji tak nutně nosit, protože jej prý jeho bojovníci lehce poznali i bez něho. To je zdůvodnění kulantně řečeno podivné, protože pak bychom se museli ptát, proč tedy panovníci během 12. (či 13.) století vůbec erby přijímali. Hlavně je to však metodologicky krajně pochybné vysvětlení, neboť pak by se podobně dala obejít neexistence dokladů pro cokoli („podezřelý bez nejmenší pochybnosti čin spáchal; důkazy pro to sice nejsou, ale to jen protože si podezřelý počínal velmi opatrně“).
Já po pročtení literatury věnované původu a vývoji takzvaného českého lva dávám za pravdu přístupu Jiřího Bílého a uzavírám věc tak, že moravský markrabě Vladislav Jindřich lva do svého erbu nepřevzal od bratra Přemysla ani nepřevzal údajný společný rodový erb Přemyslovců, zvolil si jej nezávisle jako výhradně své osobní heraldické znamení. Domnělá totožnost jeho erbu s erbem českých Přemyslovců neexistovala (o údajných rozdílech v tinkturách proto rovněž nemá smysl mluvit) a tím také padají všechna na oné údajné totožnosti stavějící tvrzení o tom, co všechno chtěl Vladislav I. Jindřich svým erbem veřejně sdělit ohledně svého postavení vůči bratru Přemyslovi nebo ohledně postavení země, jíž vládl. Vladislav Jindřich ve skutečnosti přijal pro svou reprezentaci erb z toho důvodu, že se považoval za bohem vyvoleného panovníka vládnoucího svému knížectví, a učinil tedy to, co činili i jiní panovníci. Proto také zvolil znamení lva, které bylo časté v panovnické (i velmožské) heraldice a jehož spojení s panovnickou mocí mělo už starší, předheraldickou tradici. Už od 1. poloviny 20. století se původ Vladislavova lva hledá v erbu německého rodu Štaufů (měli černého lva ve zlatém poli), což je samozřejmě možné a nijak se to nepříčí Vladislavovu samostatnému přístupu k volbě svého osobního heraldického znamení. Odmítám přístup té literatury, která lva na pečeti Vladislava Jindřicha označuje za takzvaného českého lva, protože lev ve Vladislavově erbu neměl s tehdejším heraldickým vývojem v Čechách žádnou souvislost (leda obecně heraldickou).
Není vyloženě nepravdivá formulace některých autorů, že heraldického lva užívali Přemyslovci už od počátku 13. století, je však třeba přesně specifikovat, kteří Přemyslovci jej užívali, aby z příliš obecné formulace nevyplývaly mylné závěry. Nepravda je, že lev ve skoku byl jakýmsi společným rodovým erbem nebo erbovním symbolem a užívali jej všichni příslušníci přemyslovského rodu, kteří nemohli užívat erbu v Praze vládnoucího panovníka (totiž plamenné orlice). Dochované doklady ve skutečnosti ukazují, že počátkem 13. století (dejme tomu do konce 20. let) se mezi Přemyslovci vytvořily a ustálily tři erby se třemi rozdílnými uživateli: erb s orlicí v plamenech si přisvojili a užívali čeští králové, erb se lvem ve skoku si přisvojili a užívali moravští markrabí a děpoltická větev Přemyslovců si (snad) vytvořila a jen ona užívala erb kombinující znamení orlice a znamení lva. Doklady pro nějaký společný, „zastřešující“ erb pro všechny Přemyslovce neexistují. Autorům odborné literatury o vývoji českého erbu (či moravského – většina textů píše o obou zároveň) se většinou nechce připustit, že by v případě Přemyslovců různé větve téhož rodu mohly používat naprosto rozdílné erby, odlišené víc než jen rozdílnými tinkturami (nebo odlišným počtem figur), jak je to běžné u jiných panovnických (šlechtických) rodů. Lva označil za znak moravské větve Přemyslovců už Vilém Hrubý v časopise Naše věda (1931), což však Jiří Čarek (v již jmenovaném článku o pečetích Přemyslovců) v poznámce pod čarou odmítl jako nemožné, protože moravské Přemyslovce prý nemůžeme chápat jako samostatnou větev, jelikož markrabětem byl ve 13. století vždy bratr nebo syn panujícího krále. Tato Čarkova námitka však nebrání vidět v erbu moravských markrabat erb vedlejší linie (jako vedlejší linii či sekundogenituru bez námitek označuje moravské Přemyslovce Nový). Kolem roku 1208, kdy se objevuje první doklad pro erb Vladislava I. (o tom později), nikdo včetně jej nemohl vědět, že tento markrabě zemře bez potomků a že se dědičná vedlejší linie nevytvoří (a to ani nikdy později z nového začátku). Vladislav Jindřich si prostě zvolil osobní erbovní znamení bez ohledu na případné potomky, nicméně mohl předpokládat, že se možná stane znamením nové vedlejší větve; další markrabí pak Vladislavův erb přirozeně přebrali jako vhodný symbol vlády nad toutéž zemí, ač nebyli přímí potomci Vladislava I. Moravské Přemyslovce dělá vedlejší linií spíš následnictví ve vládě nad vlastní „vedlejší“ zemí, než biologická následnost.
Tím končí dlouhá ale nutná odbočka o erbu českých králů v první polovině 13. století potřebná pro objasnění původu lva v erbu markraběte Vladislava I. Avšak to je pouze jedna otázka s tímto prvním erbem moravského panovníka spojená. Literatura klade ještě jednu otázku a tu už jsem rovněž naznačil – měl lev Vladislavova erbu jeden či dva ocasy? Kromě toho bychom jistě chtěli znát i tinktury erbu tohoto markraběte. Ani na jednu z těchto otázek nelze odpovědět na základě Vladislavovy pečeti poprvé doložené v roce 1213 a užívané jím až do konce vlády (a života). Přímý doklad se nedochoval ani odjinud, takže na obě položené otázky nelze odpovědět s jistotou. Je však možné použít některé dochované nepřímé doklady a s jistou mírou pravděpodobnosti podobu erbu Vladislava I. zrekonstruovat. Martin Wihoda v knize o Vladislavovi I. (viz citaci výše) připomněl článek Prokopa Zaorala otištěný ve Sborníku Matice moravské (v roce 1967). Autor se v článku zmiňuje o nedatované zfalšované listině Vladislava I. sepsané někdy kolem roku 1208 a opatřené stejně tak zfalšovanou pečetí. Následující fotografie a kresba zobrazují tuto jezdeckou pečeť, na níž je rytíř ve zbroji.

Ačkoli ani na jednom obrázku není štítové znamení zřetelné, podle popisu těch, kteří pečeť drželi v ruce, je na rytířově štítu dvouocasý lev. Jak s touto informací naložit? Nakolik můžeme věřit výpovědi zfalšované pečeti? Z důvodu tehdejší všeobecné negramotnosti (i urozených) měly pečeti ve středověku stejnou funkci jako dnes podpisy. Tak jako je dnes při falšování listinných materiálů třeba falšovat podpis, tak bylo ve středověku při falšování listin nutné falšovat pečeti (jiná možnost byla utrhnout pravou pečeť z pravé listiny a přivěsit ji pod listinu nepravou – příklad související s erbem moravských panovníků bude též zmíněn). Zfalšovaný podpis musí být co nejpodobnější podpisu napodobovanému, aby vzbuzoval důvěru, a totéž analogicky platí u zfalšovaných pečetí středověkých. Předlohou této nepravé pečeti však nemohla být Vladislavova pečeť známá z roku 1213 a pozdějších let, protože ta vypadá jinak (rytíř například jede opačným směrem). Prokop Zaoral tedy učinil závěr, že zmíněná zfalšovaná pečeť
je jediným dochovaným dokladem starší Vladislavovy pečeti, která byla v roce 1213 či krátce předtím nahrazena novým typem. Protože nejsou důvody předpokládat, že Vladislav změnil mezi roky 1208 a 1213 erb, vyplývá z této analýzy závěr, že i výše znázorněná pečeť z roku 1213 užívaná do roku 1222 zobrazovala týž markrabský erb a že tedy Vladislav Jindřich nosil na štítu svého erbu dvouocasého lva. Pro to (pravděpodobně) jsou ještě další dva nepřímé doklady, ale ty si ponechám na později, protože souvisejí s erby dvou Vladislavových nástupců, a spolu s nimi spojím i otázku tinktur erbu Vladislava I.
Smrtí Vladislava Jindřicha v roce 1222 skončil sen o dědičné linii moravských markrabat. Další markrabí první poloviny 13. století byli dosazováni českými králi a všichni umírali nečekaně a bez potomků. Jejich skutečná moc odpovídala tomu, jak se k vládě dostali. Avšak na heraldické symbolice, kterou užívali, se to nijak neprojevilo – naopak, v symbolické rovině dávali tito moravští markrabí najevo nejvyšší mocenské ambice, které přinejmenším ve výběru symbolů občas překračovaly hranice Moravy.
Nebylo tomu tak však hned po smrti Vladislava Jindřicha. Roku 1224 se novým vládcem Moravy stal Vladislav II., syn českého krále Přemysla I. Vladislavova vláda však netrvala dlouho, zemřel už v roce 1227. Z doby jeho vlády se dochovala jediná listina (z 11. května 1225), pečeť k ní přivěšená se však ztratila, takže s jistotou nevíme, jaký erb Vladislav II. používal. Jiří Bílý předpokládá, že převzal erb svého předchůdce a strýce Vladislava I. To je dost logické i samo o sobě, nepřímým důkazem je také první doložený otisk pečeti jeho nástupce Přemysla II. z 21. ledna 1233 (mimochodem nikoli kulaté, nýbrž v podobě jezdeckého štítu), z níž se sice dochoval jen zlomek, přesto je na něm rozeznatelné znamení lva (obrázek bohužel nemám). Jiná pečeť se z počátků Přemyslovy markrabské vlády (markrabětem jej učinil jeho otec Václav I. roku 1228) nedochovala, v každém případě je logické předpokládat, že Přemysl II. převzal erb svých dvou předchůdců a tedy že ona část lva na zlomku jeho pečeti odkazuje na stejného lva, jakého na svém štítě nosil Vladislav I. a nejspíš také Vladislav II., který vládl mezi těmito dvěma. U všech těchto tří markrabat tedy můžeme předpokládat stejný erb, dvouocasého lva. Nyní je ta slíbená příležitost vrátit se k tinkturám tohoto třemi panovníky užívaného erbu. Protože přímé doklady máme pouze z pečetí (a ty barvy nezobrazují), je třeba se obrátit ještě k dokladům nepřímým. Za ně se nabízejí pečeti a zejména erby zeměpanských měst (jejichž pánem byl pán země, panovník), neboť města obecně (i poddanská) do svých pečetí i erbů velmi často přebírala heraldická znamení svých vrchností. U prvního z měst, které uvedu, se vlastně o zeměpanské město nejedná, ale souvislost s markrabětem u něj byla, třebaže nepřímá. Jedná se o Tišnov, který dnes užívá v modrém štítu zlatého dvouocasého lva. Tišnov byl vždy poddanským městem (městečkem) sousedního kláštera Porta coeli, jenž byl založen na začátku 30. let 13. století markrabětem Přemyslem II. a jeho matkou Konstancií. Nejstarší erbovní znamení Tišnova známe až z jeho pečeti stvrzující listinu vydanou roku 1659, avšak obraz pečeti pochází podle odborníků už přinejmenším z konce 15. století. Na pečeti (jejíž prostřední část je na následujícím obrázku) byl tehdy vyobrazen štít s dvouocasým lvem (v 18. a 19. století byl na tišnovských pečetích dočasně lev jednoocasý).

Barevně pak známe erb městečka Tišnova (až) od roku 1728, kdy městští radní na jeho žádost o podklady pro dějiny města zaslali odpověď vlastivědnému badateli a písaři zemských desek Dismasu Hofferovi, který se rozhodl na základě pramenů sesbíraných ze všech koutů země sepsat historii Moravy. V dopise Tišnovští i vyobrazili svůj erb (viz obrázek) a podali jeho popis jako „bílého“ dvouocasého lva v zeleném poli.

Teprve v 19. století si Tišnovští změnili štítové pole na (tmavě)modré a lva na zlatého, dnešní tinktury tedy nejsou původní. Všeobecně se má za to, že městečko převzalo erb od své vrchnosti, kláštera Porta coeli, a původ klášterního erbu lze zase hledat u erbu jeho zakladatele, markraběte Přemysla II. (Konstancie jako žena erb neužívala).
Druhý nepřímý doklad, třebaže méně průkazný, rovněž pochází z městské heraldiky. Jedná se o erb Velké Bíteše, jehož dnešní podobu zobrazuje obrázek.

První zmínka o existenci Velké Bíteše je z roku 1240 v listině, jíž český král Václav I. udělil patronát (právo a povinnost správy) nad bítešským kostelem tišnovskému klášteru. Panovníkova listina ukazuje, že Bíteš zpočátku byla zeměpanským měst(ečk)em, třebaže už během 13. století upadla do poddanské závislosti. Její erbovní znamení je nicméně poprvé doloženo ze 14. století z pečeti a už tehdy znázorňuje stejné figury jako dnes, jen v poněkud jiném uspořádání, orlice i lev jsou na ní zobrazeny jen z poloviny (obrázek).

Roku 1625 si nechala Bíteš zhotovit nové pečetidlo a na něm opět polovinu orlice, lva však celého, a to s jedním ocasem (následující obrázek).

Nicméně když se na Velkou Bíteš stejně jako na jiná města obrátil zmíněný Dismas Hoffer, zaslalo mu město následující obraz svého erbu, v němž je napravo polovina orlice, heraldicky nalevo potom celý stříbrný lev na modrém poli, a to s ocasy dvěma.

Průkaznost původnosti dvou ocasů bítešského lva je slabší, protože starší doklad ukazuje ocas jen jeden, můžeme-li však poukázat na vývoj pečetí Tišnova, kde zprvu byl lev se dvěma ocasy a potom se na několik století změnil ve lva jednoocasého, lze s jistou opatrností předpokládat možnost, že s pečetěmi a erbem Velké Bíteše to bylo stejné. Otázkou je každopádně výklad původu bítešského erbu. Heraldicky pravá polovina navzdory neobvyklému zlatému poli určitě zobrazuje šachovanou orlici moravských markrabat, která vznikla v druhé polovině 13. století, jak o tom ještě budu psát, takže rozhodující je výklad heraldicky levé poloviny. Literatura (např. Jaroslav Dřímal v knize Znaky a pečetě jihomoravských měst a městeček (1979)) předpokládá, že jde o erb českého krále či spíše o ohlas na něj, avšak protože není samozřejmé – není-li pro to konkrétní zvláštní důvod – aby moravské město užívalo erb českého krále (o tom později), je přirozenější předpokládat, že jde rovněž o erbovní znamení moravských markrabat, avšak starší, užívané jimi ještě dříve než znamení šachované orlice. Lze s jistou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že současnému půlenému erbu předcházelo užívání dvou odlišných pečetí, jedné se starším erbovním znamením pánů Bíteše, druhé s mladším znamením týchž, které byly později spojeny do jednoho heraldického symbolu (takové případy jsou známé, některé budou ještě zmíněny), stejně pravděpodobné nicméně je i spojení obou zvířat od samého počátku. Dvouocasý lev by potom musel pocházet už z dob, kdy ještě moravští markrabí užívali symbol dvouocasého lva. Protože se Velká Bíteš německy zprvu označovala jménem Heinrichs („Jindřichovo“), lze hledat její počátky snad už u markraběte Vladislava Jindřicha, který (dvouocasého) lva bezpečně užíval. Erb Velké Bíteše i Tišnova, o němž byla řeč výše, se shodují, že lev byl stříbrný, větší potíže však činí barva štítu. Bíteš má a měla modré pole, u Tišnova se zprvu hovořilo o zeleném, ač městská rada zaslala vyobrazení, v němž je štítové pole znázorněno spíš jakousi tyrkysovou barvou, která stojí někde na pomezí mezi zelenou a modrou. Pokud bych si mohl dovolit odhadnout, že Tišnovští pro potřebu odpovědi na Hofferovu žádost někde našli staré vyobrazení svého erbu namalované tak, že jim štítové pole připadalo jako spíš zelené a tak ho i Hofferovi popsali, ač se o zelenou nemělo jednat, daly by se oba probrané městské erby sloučit na modrou barvu. Pokud štítové pole tišnovského erbu skutečně bylo zelené (a v roce 1728 jen nevýrazně namalované), pak bych se ve volbě mezi zeleným nebo modrým polem pod stříbrným dvouocasým lvem raději přiklonil k modré jako původní pro výchozí erb pána obou měst, prostě protože je to pravděpodobnější, neboť modrá se v heraldice užívá častěji než zelená (ve střední Evropě v okruhu knížecí heraldiky užíval zelenou barvu štítu – pokud vím – jen vévoda štýrský).
Otázku vzhledu erbu prvních tří heraldická znamení užívajících moravských markrabat – Vladislava I., Vladislava II. a Přemysla II. – tedy shrnuju odhadem (jistotu na základě dosavadního stavu dochovaných pramenů mít nemůžeme), že měl podobu modrého štítu a v něm stříbrného (nekorunovaného) dvouocasého lva. Otázku, proč měl lev dva ocasy, si nechám na později, až bude lepší příležitost se k ní vyjádřit.
V tuto chvíli v popisu dalšího vývoje nemůžu přejít k dalšímu markraběti, nástupci Přemysla II. Vladislavovi III. Přemysl II. totiž v průběhu své vlády svůj erb změnil, a to zcela radikálně. Pod listinou z 2. dubna roku 1233 nacházíme jeho pečeť, v níž rytíř na koni drží erb s jiným znamením, než jaké bylo k vidění na jeho pečeti z ledna téhož roku (tam byl ve štítu lev). Na pečeti, jejíž fotografii (a kresbu) přikládám níže, vidíme ve štítě orlici.

Divit se tomu nemůžeme, stále se nacházíme v počátcích heraldiky (alespoň z hlediska moravského vývoje, který byl za poměry v západní Evropě opožděn) a dědičnost heraldických symbolů ještě nebyla pevná. Samotný fakt změny erbu neudivuje, vysvětlení si však zaslouží důvod změny a vysvětlení volby právě orlice. V literatuře (např. Nový) lze najít vysvětlení, že markrabě Přemysl II. se chtěl volbou erbovního znamení přiblížit svému otci, králi Přemyslu I., který užíval v erbu rovněž orlici (černou obklopenou červenými plameny, jak už o ní byla řeč) a vyjádřit tak své budoucí nároky na jeho trůn. Nemusí to nutně být vysvětlení nesprávné, ale nevysvětluje konkrétní okolnosti, které Přemysla ke změně erbu vedly. Někteří autoři literatury (zvláště starší) mimochodem nesprávně tvrdili, že teprve nyní, volbou symbolu orlice v roce 1233, vznikl heraldický symbol moravského markrabství neboť prý starší symbol lva žádným markrabským znamením nebyl (jinými slovy prý moravští markrabí před rokem 1233 vlastní erbovní znamení neměli). Jiří Bílý si ve svém článku položil otázku, co se vlastně v životě markraběte Přemysla II. v roce 1233 změnilo, že se to odrazilo v užívání nového erbu. Odpověď nalezl ve sňatku Přemysla II. s Markétou Andechskou, dcerou meranského vévody Oty I., v září předchozího roku (1232). Meranské vévodství se rozkládalo na pobřeží Jaderského moře v oblasti jižní Istrie (kolem města Rijeky) a vytvořil jej císař Fridrich I. v souvislosti se zmenšením rozlohy Bavorska a tím moci Jindřicha Lva Welfského, přičemž jej udělil (po dočasné vládě Wittelsbachů) bavorskému hraběcímu rodu Andechsů. Sňatkem s Markétou získal Přemysl nárok na (nejen) meranské dědictví Andechsů, neboť vévoda Oto měl jediného (stejnojmenného) syna (kromě něho pět dcer) a při středověké úmrtnosti nebyla otázka Přemyslova dědictví po tchánovi nikterak nereálná. Navíc byla matka Přemyslovy nevěsty Markéty, Beatrix Burgundská, dcera burgundského falckraběte Oty Štaufského a ten byl synem císaře Fridricha I. Barbarosy (v roce 1233 samozřejmě už mrtvého). Markéta tedy byla císařovou pravnučkou a sňatkem s ní se i Přemysl stal poměrně blízkým příbuzným císařské rodiny (v roce 1233 byl císařem Fridrichův stejnojmenný vnuk, Fridrich II. Sicilský). Tyto dvě skutečnosti zvýšily prestiž markraběte a ten se rozhodl ji vyjádřit i volbou vhodnějšího erbu. Volbou orlice se především v symbolické rovině přibližoval císaři (ten rovněž užíval orlici – černou ve zlatém poli), dával jí nicméně také najevo své odhodlání hlásit se k andechskému dědictví, neboť erbem Andechsů rovněž byla orlice (stříbrná v modrém poli). Právě druhá motivace volby symbolu orlice může zároveň i napovědět, jaké byly tinktury nového Přemyslova erbu. Jiří Bílý považuje za pravděpodobné, že Přemysl přijal právě andechské tinktury, neboť tím nejlépe mohl dát najevo svou příslušnost k rodu Andechsů a právoplatný nárok na jeho dědictví. Já k tomu dodávám, že pokud si Přemysl zvolil orlici, aby se symbolicky přiblížil císaři, musel si zvolit i nějaké tinktury odlišné od tinktur císařského erbu a zvolit ty andechské byla nejjednodušší cesta.
Jiří Bílý pro kombinaci modrého štítu a stříbrné orlice uvádí ještě jeden nepřímý doklad, třebaže opatrně. Zase pochází z městské heraldiky, jedná se o erb města Jemnice (sídla „české“ čajové jedničky (která nicméně není česká z žádného důvodu, neboť patří – jak jinak v dnešní době – nadnárodní firmě)). Nejstarší pečeť Jemnice je doložena z listiny vydané v roce 1417, její počátek sahá nicméně už do 13. století. Je na ní, jak ukazuje obrázek, hradba se dvěma věžemi a mezi nimi štít s orlicí (v pozdějších dobách bývala orlice zobrazována mezi hradbami bez štítu, což přešlo i do dodnes užívaného erbu města).

Kromě této (větší) pečeti užívalo město ještě jednu pečeť (menší), poprvé doloženou v roce 1463 a na ní je pouze štít s orlicí, nepochybně toutéž jako v první pečeti:

Erb města známe až z 18. století, a to dokonce ve dvou provedeních, která se vyvinula z výše zobrazených pečetí. Obě varianty erbu popsalo a barevně vyobrazilo město už několikrát jmenovanému Dismasu Hofferovi. Větší z obou erbů (ten s hradbami) vyobrazili radní takto:

Menší erb se lišil absencí hradby, obsahoval tedy jen černou orlici v modrém poli. Avšak co má černá orlice v modrém poli společného s erbem Andechsů, kteří měli orlici stříbrnou, a co vlastně spojuje Jemnici s markrabětem Přemyslem II.? Přesný počátek Jemnice jako města neznáme, byla založena v souvislosti s těžbou drahých kovů v okolí; první zmínka o ní je z roku 1227, kdy český král Přemysl I. nařídil její opevnění hradbou. Právě erb krále Přemysla (černá orlice) se mohla dostat do erbu města, jak připouští Jiří Bílý. V tomto případě by to bylo teoreticky možné, protože v roce 1227 nebyl na Moravě žádný markrabě, kterého by město mohlo považovat za pána a jehož erbovní znamení by převzalo do své pečeti (a později erbu). Kvůli složitým počátkům města je však pravděpodobnější vysvětlení, že městskou pečeť si Jemnice pořídila až později (založení města kolem roku 1227 se totiž nezdařilo), a to když už byl moravským markrabětem (od 1228) syn krále Přemysla Přemysl II. – a jestliže v okamžiku pořízení pečeti byl jejím pánem markrabě Přemysl, převzala jeho erbovní symbol. Vede mě k tomu analogie s nejstarší pečetí Brna (o ní později), v níž se nijak neodráží, že mu městská práva udělil český král Václav I. (1243, kdy na Moravě rovněž žádný markrabě nebyl). Převzetí orlice do pečeti by tak však muselo nastat až po počátku roku 1233, protože do té doby užíval Přemysl erb se lvem. Černá barva orlice z nejstaršího barevného dokladu je tomu zdánlivě na překážku, avšak Jiří Bílý to přičítá možnému zčernání původně stříbrné orlice. Stříbro skutečně reaguje se vzdušným kyslíkem a pokrývá se vrstvou oxidu stříbrného (Ag₂O), který má hnědočernou barvu. Nějaká stará předloha pro městský erb tedy mohla být zhotovena s použitím barvy obsahující stříbrný prášek a posléze zčernat a takto pozměněná podoba potom mohla být z neznalosti brána jako správná a původní. Toto se mi zdá o chloupek pravděpodobnější než že Jemnice převzala černou orlici krále Přemysla I., nejen kvůli zmíněné analogii s Brnem, ale i protože by potom nebylo jasné, proč ji umístila do modrého pole a neponechala stříbrné pole králova erbu. S nutností připustit zčernání původně stříbrné orlice pak erb Jemnice s určitou opatrností může sloužit jako nepřímý doklad, že markrabě Přemysl II. užíval jako svůj erb stříbrnou orlici v modrém štítě. Domnívám se, že tato podoba Přemyslova erbu se dá nepřímo podepřít ještě jedním dokladem či spíše úvahou (z pozdější doby), ale tu si nechám na mnohem později. (Počátky Jemnice jako města jsou dost složité a ještě ne dostatečně probádané, skutečný počátek města Jemnice se spojuje až s markrabětem Přemyslem III., nicméně protože se domnívám, že ten po určitý krátký čas používal stejný erb jako Přemysl II., může orlice v jemnické pečeti a starší podobě erbu pocházet až od něj; v každém případě to na úvaze o tinkturách nejstarší jemnické orlice nic nemění.)
Na tomto místě se hodí učinit poznámku k vypovídací hodnotě městských erbů pro otázku erbů panovníků. Teprve v roce 1253 se erbovním symbolem českého krále stal (dvouocasý) lev, a to převzetím dosavadního symbolu moravských markrabat. Avšak za půl století už se o této skutečnosti nevědělo (asi) vůbec nic, takže kronikář, který počátky erbu českých králů chtěl ozřejmit, se musel uchýlit ke smyšlenkám, které jeho čtenáře zavedly někam jinam. To ukazuje na to, jak rychle se události vytrácely z paměti. Otázka pak je, jak to bylo v případě měst a jejich pečetí a erbů. Nejstarší pečeti si města na Moravě pořizovala někdy krátce před polovinou 13. století, avšak jejich erby pocházejí z mladší doby, snad nejdříve z počátku 14. století, což je rovněž rozpětí nejméně půl století. Mnohá města si do svých pečetí dala symbol z erbu svého pána a platí to i pro zmíněný Tišnov, Velkou Bíteš a Jemnici. Avšak pokud se dotyčná města nejdřív po půl století rozhodla vytvořit si erb se stejným obrazovým obsahem, jaký byl v pečeti, pamatoval si ještě někdo v dotyčném městě tinktury původního erbu, na jehož základě byl obraz pečeti vytvořen, pokud se jednalo o erb, který už nebyl užíván? Nebo si měšťané při snaze „vybarvit“ pečeť už nic nepamatovali a doplnili si tinktury libovolně? V případě jemnické černé orlice není moc čeho se chytit, nicméně dvouocasý lev je natolik neobvyklé znamení, že jeho přítomnost v erbu Tišnova a Velké Bíteše musí nějak souviset s heraldickým symbolem dvouocasého lva Přemyslovců. A jestliže ani tišnovský ani bítešský dvouocasý lev není umístěn v červeném poli, nepřevzali radní těchto měst během 14. století, kdy jejich erby snad vznikly, automaticky tinktury erbu českého krále, což klidně mohli, jak dokazují jiná města, která měla v erbu stříbrného dvouocasého lva v červeném poli (na Moravě v první řadě Jihlava, o jejímž erbu ještě bude řeč níže, v Čechách pak celá řada měst). Že tak neučinili, podle mě přece jen nasvědčuje, že v dotyčných městech (v případě Tišnova i v dotyčném klášteře) se uchovávala nějaká tradice, která velela umístit lva do jiného pole než červeného, a totéž snad analogicky platí i pro erb Jemnice.
Nicméně vraťme se k markraběti Přemyslovi II. a jeho erbovnímu znamení. Erb orlice užíval Přemysl II. až do své smrti v roce 1239, žádné další heraldické změny se neodehrály, takže bych s Přemyslem mohl skončit a přejít k dalšímu markraběti. Avšak u Přemysla II. se ještě zdržím, protože události spojené s jeho vládou měly rovněž nepřímý vliv na další vývoj erbu moravských markrabat. Sňatkem s Markétou Andechskou se Přemysl zapojil do složité politické situace alpských zemí, na níž bylo pro okolní panovníky zajímavé především to, že v Rakousku a Štýrsku vládl stále déle bezdětný vévoda Fridrich II. z rodu Babenberků, zvaný kvůli neustálému válčení se sousedy Svárlivý. Jeho manželka Anežka (Agnes) byla sestrou Přemyslovy manželky Markéty, takže Přemysl a Fridrich byli švagři. Zřejmě to (a v pozadí za tím pak snaha zajistit si výhodné místo v možné zápase o babenberské dědictví) vedlo Přemysla k podpoře Fridricha v jeho neustálých válkách se sousedy, a to dokonce i když se jednalo o území jeho samotného (otázka je, co to potom o Přemyslově vztahu k Moravě může vypovídat). Roku 1233 vpadl Fridrich II. právě s Přemyslovým souhlasem na jih Moravy a Fridricha odtamtud vyhnal až Přemyslův bratr, král Václav I. Došlo k první roztržce mezi Václavem a Přemyslem, jejich matka Konstancie je však usmířila a vládcovská moc Přemysla protentokrát zřejmě zůstala nedotčena. V roce 1237 mezi Přemyslem a Václavem došlo opět k ozbrojenému střetu, Přemysl před Václavovým vojskem uprchl na dvůr uherského krále Bély IV. Právě díky Bélovi se oba bratři smířili, ale Václav nyní Přemysla nechal (dočasně) vládnout jen v olomoucké a opavské části Moravy, Brněnsko a Znojemsko si ponechal pod osobní kontrolou, asi jako zázemí pro boje s Fridrichem II. Babenberským. Příčinu této roztržky mezi Přemyslem a Václavem (jejíž byla Přemyslova podpora Fridrichova vpádu na Moravu součást) s jistotou neznáme, možná nicméně měla něco společného s udělením Břeclavska jako jakéhosi údělu Oldřichovi III. ze Sponheimu (s titulem břeclavského vévody) a tedy omezení Přemyslových vladařských práv (toto sice nastalo až po potlačení Přemyslovy vzpoury, ale Václavovy záměry v tomto ohledu mohly být starší). Právě osoba Oldřicha III. je ten důvod, proč se u vlády markraběte Přemysla II. zastavuju déle. Oldřich ze Sponheimu byl syn korutanského vévody Bernarda a Jitky, dcery českého krále Přemysla I. Manželským svazkem se Sponheimy se král Přemysl I. zjevně snažil mocensky proniknout do alpské oblasti, do Korutanska a Kraňska, které byly ovládány tímto rodem, což se také nakonec později podařilo. Rod Sponheimů pocházel původně z Porýní a jeho nejstarší doložený předek se ve službách římského krále Konráda II. dostal do Korutanska, kde se usadil; po vymření domácího vévodského rodu Eppensteinů se pak Sponheimové stali vévody Korutanska. Původním rodovým erbem Sponheimů byl stříbrno-červeně šachovaný štít, jak ukazuje obrázek.

Větev usazená v Alpách si zavedla nové znamení černého pantera ve stříbrném poli a užívala ho jako korutanští vévodové (Oldřich ze Sponheimu ho však jako vévoda břeclavský neužíval, neužíval ani šachovnici, nýbrž erb, který si zvolil sám a který vyjadřoval jeho nároky na babenberské dědictví). Původní šachovaný erb rodu přesto zůstal v paměti alpských Sponheimů, jistě i proto, že rýnští Sponheimové jej stále užívali (Jiří Bílý uvádí jako doklad erb kláštera svatého Pavla v Korutansku, založeného Sponheimy v 11. století). Pokud někdo tuší, že sponheimský erb s šachovnicí nějak souvisí s moravskou šachovanou orlicí, tuší správně. Avšak udělení Břeclavska Oldřichovi ze Sponheimu českým králem Václavem I. samo o sobě ještě podnětem k vytvoření šachované orlice nebylo.
Markrabě Přemysl II. zemřel v roce 1239, jako už tradičně bez potomků a Morava se ocitla bez vlastního vládce (ačkoli je osud fiktivní a abstraktní konstrukce, přesto jako kdyby osud tehdy nechtěl, aby na Moravě vznikla zvláštní markrabská linie Přemyslovců). Moravu do svých rukou převzal český král Václav I. a spravoval ji přímo (bez markrabského titulu) až asi do roku 1246, kdy vládu nad Moravou předal svému staršímu ze dvou zbývajících synů, Vladislavovi (III.). Král Václav nepolevil ve svém úsilím prosadit se v alpských zemích a tak dohodl sňatek markraběte Vladislava s Gertrudou, neteří vévody Fridricha II. Bojovného. Fridrich v létě téhož roku skutečně zemřel na tažení proti Uhersku a Vladislav se ujal babenberského dědictví, na začátku ledna 1247 jej však postihla „kletba moravských markrabat“, totiž náhle (a bez potomků) zemřel. Z období krátké Vladislavovy vlády se nedochovala žádná jeho pečeť, takže nevíme, jaký erb užíval. Protože nebyl v žádném příbuzenském vztahu s Andechsy, neměl důvod užívat orlici svého předchůdce Přemysla II., vrátil se tedy nejspíš k dvouocasému lvu Vladislava I. a Vladislava II. Jiří Bílý také uvádí možnost, že převzal erb Babenberků, tedy červený štít a v něm stříbrné břevno.
Vzápětí po smrti Vladislava III. učinil král Václav moravským markrabětem zbývajícího syna Přemysla a tím začala další (avšak zdaleka ne poslední) fáze vývoje erbu moravských panovníků. Už z prvního roku Přemyslovy markrabské vlády máme doložen jeho erb, a to dokonce nejen z Přemyslových pečetí. První typ pečeti Přemysla III. je zobrazen na následující fotografii a poprvé je na ní zcela nepochybně vidět znamení dvouocasého lva (v žádné literatuře věnující se vývoji českého erbu není tato skutečnost opominuta).

Ze stejného roku se nám dochovala i nejstarší pečeť města Brna, která rovněž zobrazuje dvouocasého lva (o tom později). Přemyslův erb tak máme doložený hned ze dvou pramenů a je škoda, že to neplatí i pro erby jeho předchůdců. Výše zobrazený typ jednostranné pečeti užíval Přemysl III. jen čtyři roky. V roce 1251 se mu podařilo dosáhnout, že byl zvolen vévodou rakouským a štýrským (zaujal tak vlastně místo svého předchůdce Vladislava III.), a reagoval na to zavedením nové pečeti, druhé v pořadí. Druhá pečeť byla dvoustranná, na lícové straně zůstal obraz jezdce s dvouocasým lvem jako na první pečeti, na druhé straně přibyl jezdec s břevnem ve štítu. První strana tedy symbolizovala Přemyslovu moravskou vládu (navzdory tomu, že se na opise otituloval jako mladší český král), druhá vládu ve dvou babenberských vévodstvích. Tento druhý typ pečeti užíval Přemysl až do své královské korunovace v prosinci 1261, obě jeho strany zobrazuje následující kresba.

Roku 1253 došlo k významné události pro Přemysla samotného i pro další vývoj vlády na Moravě a rovněž i erbu vládce Moravy. Český král Václav I. zemřel a na jeho místo nastoupil dosavadní markrabě Přemysl III. Přemysl byl první z Přemyslovců, kdo začal užívat titul moravského markraběte souběžně s titulem českého krále (žádný předchozí český král, pokud se mu do rukou dostala vláda nad Moravou, to neudělal). Důležité však je především to, že převzetí královské vlády v Čechách se neodrazilo ve změně Přemyslovy pečeti. Ačkoli bychom to logicky očekávali, Přemysl nepřevzal tradiční heraldický symbol českých králů, plamennou orlici – jako český král dál užíval erb, pod kterým vládl jako markrabě na Moravě. Jiří Bílý považuje za nejpravděpodobnější vysvětlení, že už během své markrabské vlády se Přemyslovo znamení dvouocasého lva stalo natolik známým, že se z něj stala vlastně zavedená značka, které by bylo škoda se vzdávat; zcela však nevyloučil ani osobní motivy vycházející z jeho vztahu k otci Václavovi.
Tak jako tak je zřejmé, že v roce 1253 se erb moravského markraběte stává erbem českého krále (a k úlevě četné heraldické literatury je dvouocasého lva od té doby konečně oprávněně možné nazývat českým lvem).
Čtenář se tedy v tuto chvíli jistě zeptá, co tedy vlastně bylo erbem moravského markraběte, když jeho dosavadní erb přestal být v této funkci užíván. Avšak na to zatím nebudu odpovídat a zdržím se ještě u dvou otázek spojených s erbem Přemysla III. z doby před rokem 1253. První otázka se týká dvou ocasů Přemyslova lva. Obecně se přijímá vysvětlení Rostislava Nového z jeho článku z roku 1978, že Přemysl dal hned na první pečeti svému lvu dva ocasy, aby tak symbolizoval své dvojí postavení – jednak jako moravského markraběte, jednak jako čekatele na postavení českého krále, což by odpovídalo pečetnímu opisu, v němž se označil za moravského markraběte a syna českého krále. Toto vysvětlení není nelogické a Nový jej podkládá i skutečností, že prvé doložení dvouocasého lva v západní Evropě (mimo Anglii, kde je tento symbol o něco starší a také rozšířenější) pochází z pečeti limburského a zároveň lucemburského vévody Walrama III., který začal lva se dvěma ocasy užívat právě po získání vlády nad Limburkem, zatímco jako hrabě lucemburský předtím užíval lva jen s jedním ocasem. Nicméně pokud by toto mělo být jediným vysvětlením přidání druhého ocasu, pak by Přemysl III. nemusel být prvním, kdo druhý ocas zavedl, protože v tomtéž postavení byli i Přemysl II. a Vladislav III. V každém případě ale takové vysvětlení dvou ocasů Přemyslova lva opomíjí doklad, že dvouocasý lev je v moravském prostředí doložen už na počátku 13. století. Že oním dokladem je padělaná pečeť, nelze přejít mávnutím ruky. Dva ocasy nemá lev na zfalšované pečeti Vladislava I. jistě jen proto, že neznámému rytci pečetního obrazu ujela ruka (tehdy ji ještě měl, usekli mu ji až potom:-) ). V okruhu Vladislava Jindřicha se muselo objevovat znamení dvouocasého lva a muselo to být veřejně známo, jinak by jeho umísťování do falza jeho pečeti nedávalo smysl. (Podotýkám, že je teoreticky možné i připustit, že po počátečním rozvažování se Vladislav Jindřich rozhodl pro lva jen s jedním ocasem a Přemysl III. tak skutečně byl první, kdo ve štítě opravdu užíval dvouocasého lva; troskovitě dochovaným dokladům by se to nepříčilo.) Nejpřirozenější je skutečně předpokládat, že dvouocasého lva Vladislav nosil ve svém erbu, potom však nelze vytvoření tohoto heraldického symbolu připsat až Přemyslovi III. V tom případě otázka nezní, co chtěl dvěma ocasy naznačit Přemysl III. (ten je jen zdědil), nýbrž co tím chtěl naznačit už Vladislav I. Nad tím mě napadla zajímavá úvaha.
Dne 26. září 1212 vydal tehdy nedávno zvolený římský císař Fridrich II. v Basileji markraběti Vladislavovi I. listinu, v níž mu daroval jakési „Mocran et Mocran“. Co to bylo, s jistotou nikdo neví, mezi historiky panuje nejasnost. Starší názor, stále nicméně hájený, v záhadném názvu předpokládá jméno nějakých hradů nebo vesnic v severním Německu (zhruba „Mokřany a Mokřany“). Se zajímavým výkladem přišel před několika roky Martin Wihoda; podle něj se jedná o zkomolené jméno Moravy (v listině tedy mělo být „Moraviam et Moraviam“ – „Moravu a Moravu“) a jeho zdvojení vysvětluje tehdejšími okolnostmi Vladislavovy markrabské vlády. Když totiž Vladislav Jindřich roku 1197 stál před rodinným konfliktem, dobrovolně ustoupil před bratrem Přemyslem a přenechal mu vládu v Čechách, sám se (jistě po dohodě s ním) spokojil s vládou na Moravě. Vladislavova markrabská vláda však byla omezena jen na polovinu Moravy, protože Olomoucko (s Holasickem/Opavskem) držel Přemysl a nehodlal se ho ve prospěch Vladislava vzdát. Vladislav se však stejně tak nehodlal vzdát nároků na Olomoucko a své nároky se mu povedlo prosadit (nejpozději) v roce 1213, kdy je listinně doložena jeho vláda na celé Moravě včetně Olomoucka. Přenechání Olomoucka Vladislavovi zdůvodňuje Wihoda Přemyslovým ústupkem bratrovi, jakousi cenou za jeho pomoc, kterou zrovna potřeboval v zahraniční politice. Máme-li dvouocasého lva jako symbol Vladislava Jindřicha doloženého krátce po roce 1208, tedy ještě před sjednocením Moravy ve Vladislavových rukách, nabízí se úvaha, že dvěma ocasy lva dával Vladislav najevo právě svůj nárok na oba díly Moravy.
Druhá otázka, které jsem zatím nevěnoval pozornost, se potom týká tinktur erbu Přemysla III. Nejstarší přímý doklad o tinkturách královského erbu Přemysla III. (jako českého krále vlastně Přemysla II.) není obrazový, nýbrž slovní a pochází z erbovní básně švýcarského učitele a básníka Konráda z Mure Německý erbovník z let 1260-1264. V ní popsal erb českého krále jako „bílého“ lva v červeném poli (o počtu ocasů se nezmínil). Vyjdeme-li ze skutečnosti, že pečeti ukazují, že Přemysl začal užívat dvouocasého lva hned na počátku své markrabské vlády (1247) a nepřetržitě jej užíval i po roce 1253, kdy se stal českým králem, a vyjdeme-li z předpokladu, že to bylo z toho důvodu, aby zachoval znamení, jímž se zapsal do paměti dobové veřejnosti, musíme z toho logicky odvodit, že stříbrného lva v červeném poli užíval Přemysl už jako markrabě (výměna tinktur by při snaze zachovat celý erb nedávala smysl). Protože jsem však u dřívějších markrabat předpokládal stříbrného lva v poli modrém poli, budu muset vysvětlit důvod a dobu změny barvy štítového pole. V příslušné literatuře se o tomto nenajde zhola nic, protože její autoři automaticky předpokládají, že takzvaný „český“ lev byl stříbrný v červeném poli odjakživa (přičemž to „odjakživo“ kladou nejpozději do dob vlády krále Přemysla I. na počátku 13. století, někteří pak nerealisticky až do dob knížete (a krále) Vladislava II., do 50. nebo 60. let 12. století); rovněž Bílý si ve svém článku otázku změny barvy štítu nepoložil, ačkoli připustil původní modrou barvu štítu se lvem. Pokud budu brát jako výchozí předpoklad, že štítové pole pod dvouocasým lvem bylo zpočátku modré, pak budu muset najít markraběte, který jej změnil na červené, a stejně tak důvod té změny. Protože z městské heraldiky jsem uvedl nepřímé doklady pro modrý štít erbu prvních markrabat, nemůžu právě u nich hledat původ červeného štítu. To se týká Vladislava I., Vladislava II. a Přemysla II. (dokud používal lva). Přemysl II. potom po větší část své vlády užíval jiný erb, takže v úvahu připadají dva původci změny barvy, Vladislav III. nebo právě Přemysl III., u něhož je ona barva také přímo doložena. Ať už změnil modré pole na červené kterýkoli z obou, jistě to nebylo proto, že by se mu červená líbila víc, muselo to mít nějakou příčinu ideologickou. Oba markrabí spojoval jejich zájem o babenberské dědictví a právě v tom já hledám příčinu změny, neboť převládající tinkturou babenberského erbu byla právě červená barva štítu. U Vladislava III. Jiří Bílý nadhodil možnost, že znamení lva vyměnil za babenberský štít s břevnem. To je pravděpodobné, neboť sňatkem s Markétou se přiženil do rodu Babenberků a použití babenberského erbu je potom logické (podobně jako jeho předchůdce Přemysl II. se sňatkem s rovněž Markétou přiženil do rodu Andechsů a přejal (patrně) jejich erb). A pokud nezačal babenberský erb užívat od sňatku s Markétou, pak jistě od smrti Fridricha II., kdy měl nastoupit na uvolněný vévodský stolec. Jenže přijetí babenberského erbu s břevnem nemohl být důvod, aby na červenou měnil barvu štítu s markrabským lvem. Vladislavův nárok na vládu v Rakousku (a Štýrsku) už byl dostatečně vyjádřen samotným rakouským (babenberským) erbem, takže nebylo nutné měnit erb vyjadřující vládu nad Moravou. Vladislav III. byl první moravský markrabě, který (velmi krátce) vládl i v jiné zemi než Moravě, takže pravděpodobně před svou náhlou smrtí užíval současně tři erby, jeden pro Moravu, druhý pro Rakousko a třetí pro Štýrsko, jak to potom máme doloženo od jeho nástupce Přemysla III. Vypadá to tedy, že původcem změny barvy štítu na červenou byl až ten, u něhož prvního je doložena, markrabě Přemysl III. Přemysl byl v jiné situaci než Vladislav – o zisk babenberského dědictví usiloval rovněž, avšak svůj nárok (zpočátku) nemohl podepřít příbuzenským vztahem k Babenberkům. Neměl tedy (na rozdíl od Vladislava) žádné právo užívat babenberský erb, jako východisko jak obrazově vyjádřit své ambice podílet se na dědictví po vévodském rodě se tedy nabízelo pozměnění vlastního markrabského erbu (počínal si tedy stejně jako už zmíněný Oldřich ze Sponheimu, který změnou erbu rovněž vyjádřil své nároky na babenberské državy). Jsou-li nepřímé doklady z městské heraldiky skutečně průkazné, zdědil Přemysl v modrém štítu stříbrnou figuru, zatímco Babenberkové měli stříbrnou figuru v červeném poli. Změnou štítového pole na červené se tak Přemysl mohl erbu Babenberků aspoň přiblížit, když už nemohl užít jejich erb přímo. (O podobné změně tinktur při zachování figury kvůli přiblížení jinému erbu se ještě zmíním při jiné příležitosti později, půjde nicméně o erb téhož panovníka.) Jak asi přiblížení erbu moravského markraběte erbu babenberskému působilo, lze porovnat z následujícího obrázku.

U erbu Přemysla III. sice ještě hodlám zůstat, avšak ne nyní, kdy už čtenář klade netrpělivě otázku: co bylo dál? Jestliže Přemysl po roce 1253 původně markrabský erb začal užívat pro vyjádření královského titulu, je logické, že jako moravský markrabě už pod ním nemohl vystupovat (aspoň ne trvale). Musel si tedy zvolit nějaký jiný symbol, který by zastupoval jeho vládu na Moravě. To se také skutečně stalo a informují nás o tom opět pečeti. Podnětem k vytvoření nového typu pečeti byla králova korunovace v prosinci roku 1261. Po své korunovaci si Přemysl nechal vytvořit už třetí typ pečeti v pořadí, který je poprvé doložen na jeho listině z 13. ledna 1262. Je to pečeť dvoustranná, na zadní straně (následující fotografie) zobrazuje rytíře na koni, na štítě má znamení dvouocasého lva, na čabrace koně jsou potom další tři štíty: na krku koně štít s břevnem, pod ním částečně nohou rytíře zakrytý štít s orlicí, vzadu za sedlem potom štít s figurou pantera (to byl v zásadě lev ve skoku, avšak se zahnutým krkem, protaženou hlavou a plameny šlehajícími z úst).

Štít (erb) s orlicí nebývá v literatuře vysvětlován zcela jednotně, někteří v něm vidí plamennou orlici dřívějších českých králů, jiní moc nad alpskými zeměmi, též by mohlo jít o připomínku andechského dědictví. Většina autorů je však názoru, že jde o symbol Přemyslovy markrabské vlády na Moravě. Protože Přemysl se v dotyčné listině z ledna 1262 označil jako „Otakar, z boží milosti pátý král Čechů, vévoda rakouský, pán Štýrska, markrabě moravský“, tedy vládce čtyř zemí a erby na jeho pečeti jsou rovněž čtyři, je přisouzení orlice k markrabské vládě na Moravě nejlogičtější. Již v květnu roku 1262 si Přemysl pečeť ze začátku roku mírně změnil, a to tak, že se vyměnila erbovní znamení na štítě drženém rytířem a na nejhořejším štítě na čabrace koně (označuje se za typ 3b). Ostatní dva erby, to znamená moravský a štýrský jakož i zbytek pečeti zůstaly nezměněny, jak ukazuje následující kresba. Změna pečeti byla zjevně motivována Přemyslovou potřebou zdůraznit svou vládu v Rakousku.

V roce 1264 si Přemysl nechal zhotovit další typ pečeti (označován za čtvrtý); v kompozici jeho jezdecké strany se mnoho nezměnilo, hlavní změnou bylo honosnější provedení obrazu rytíře, štít s moravskou orlicí však byl především zobrazen vcelku a jeho horní část už nemizela pod nohou rytíře, jak ukazuje následující kresba.

Někdy v první polovině roku 1270 vznikl další typ pečeti, už pátý, a ten vyjadřoval vzrůst Přemyslovy moci o vládu nad Korutanskem a Kraňskem po smrti Oldřicha III. ze Sponheimu (onoho Oldřicha, kterému český král Václav I. svěřil načas Břeclavsko) – o tom níže. Jako v předchozí pečeti zůstalo znamení břevna (Rakousko) na štítě drženém rytířem v ruce, znamení dvouocasého lva se přestěhovalo do praporu (na předchozích Přemyslových pečetích byl prapor zdoben předheraldickými symboly), ostatní erby pak byly zobrazeny na čabrace koně – na koňově krku erb Korutanska, pod nohou rytíře zůstal štít s moravskou orlicí, za rytířovým sedlem zůstal štít s panterem (Štýrsko) a pod ním přibyl erb s orlicí, a to kraňskou (symbolem Kraňska byla modrá orlice ve stříbrném poli odvozená obrácením tinktur od erbu rodu Andechsů, vládců Kraňska). Kresbu pečeti znázorňuje následující obrázek:

Tento typ pečeti užíval Přemysl do roku 1277, kdy se ve prospěch římského krále Rudolfa I. musel vzdát všech alpských zemí a jeho moc zůstala omezena na Čechy a Moravu. 1. května toho roku je poprvé doložen další, šestý a poslední typ Přemyslovy pečeti, na jehož lícní straně je panovník sedící na trůně a po bocích má dva erbovní štíty, nalevo s dvouocasým lvem, napravo s orlicí; na rubové straně pečeti (viz fotografie) je obraz rytíře na koni, který drží v ruce štít se symbolem dvouocasého lva, stejného lva má na praporu, na čabrace koně jsou potom čtyři štíty, dva s dvouocasým lvem vepředu a dva s orlicí vzadu. Tento typ pečeti užíval Přemysl až do své smrti následujícího roku.

Jakou podobu měla nově zavedená orlice jako symbol moravského markraběte? Jako takzvanou moravskou orlici jsme zvyklí chápat orlici s typickým šachováním, avšak na pečetích Přemysla III. orlice šachování nemá. Stejné je to i na prvním typu pečeti Přemyslova nástupce Václava – rubová strana pečeti s obrazem rytíře na koni zobrazuje na praporu dvouocasého lva, na štítě drženém rytířem pak orlici bez šachování. Na některých otiscích této pečeti se v horní části křídel objevují jakési body, které bývají někdy vysvětlovány jako pokus o zachycení šachování. S jistotou je zachyceno šachování moravské orlice až na druhém typu Václavovy pečeti, zhotoveném v souvislosti s jeho korunovací v roce 1297. Na jeho rubové straně drží rytíř v ruce štít s šachovanou orlicí (dvouocasý lev je na praporu, samostatně pak na lícové straně), jak ukazuje obrázek.

Z panovnických pečetí tedy můžeme soudit, že šachování orlice bylo zavedeno nejpozději v roce 1297. Máme však doklad z městské heraldiky, který šachování potvrzuje o více než dvě desetiletí dříve. Oním dokladem je pečeť města Znojma, jejíž první doklad pochází z listiny vydané 1. září 1272 a kterou (v pozdějším otisku) ukazuje následující obrázek:

Protože Znojmo převzalo do pečeti nepochybně heraldické znamení svého pána, moravského markraběte, znamená to potom, že už Přemysl III. užíval šachovanou orlici, ač na jeho pečetích není šachování vyznačeno, a totéž jistě platí i pro první typ pečeti jeho nástupce Václava. Nejpřirozenější vysvětlení nepřítomnosti šachování na Přemyslových (a zpočátku Václavových) pečetích je to, že šachování bylo zpočátku vnímáno jako „vybarvení“ orlice a protože pečeti nevyjadřují tinktury, nýbrž jen obrysy figur, bylo šachování vynecháváno. Město Znojmo k této výtvarné záležitosti zjevně přistupovalo jinak, na panovnických pečetích se šachování (podle rozšířeného vysvětlení) začalo objevovat až poté, co Václav získal titul polského krále, a protože polští panovníci užívali rovněž orlici (stříbrnou v červeném poli), bylo nutno dvě zároveň na pečetích zobrazované orlice nějak odlišit.
Poněvadž panovnické pečeti nezobrazují šachování, ač podle jiných dokladů už existovalo, je možné předpokládat, že šachovaná byla orlice moravského markraběte od samého počátku jejího zavedení, to znamená nejpozději od roku 1262. Je však možné i pozdější zavedení šachovnicového vzoru, takže nezbývá, než nejprve objasnit původ šachovnice. První vysvětlení zřejmě podal polský historik a genealog Bartoloměj Paprocký z Hlohol v Zrcadle markrabství moravského (1593) – podle něj byla šachovnice symbolem původu Moravanů z Chorvatska, neboť znakem Chorvatska byla stříbrno-červená šachovnice. Toto vysvětlení bylo přijato a udrželo se až do dob moderní historické vědy, kdy bylo opuštěno jako zjevná smyšlenka (v laické veřejnosti však dodnes občas bývá bráno vážně). Historická věda se ve 20. století pokusila podat několik vysvětlení: Profesor brněnské univerzity Jindřich Šebánek v Časopise matice moravské v roce 1931 stříbrno-červené šachování vysvětlil jako geometrickou obměnu červených plamenů orlice ve stříbrném poli, kterou používali čeští králové do roku 1253. Numizmatik Kristián Turnwald v časopise Rodokmen v roce 1947 odvodil šachování moravské orlice od erbu italského patricijského rodu ze Segni (v červeném poli černo-zlatě šachovaná orlice), z nějž pocházel (mimo jiné) papež Inocenc III., který jej měl udělit markraběti Vladislavu Jindřichovi (což je nemožné, neboť ten užíval symbol lva). Heraldik František Zvolský v roce 1959 v Moravských numismatických zprávách zase napsal, že šachování bylo zavedeno jako čistě výtvarný prvek mající odlišit moravskou orlici od orlice polské (to je však rovněž nesprávné, neboť šachování je doloženo dříve, než Václav II. piastovskou orlici mohl začít používat). Rostislav Nový pak ve vícekrát zde už zmíněném článku dospěl k velmi podobnému závěru jako Jindřich Šebánek, šachovnici však považoval za barevnou obměnu erbu s dvouocasým lvem. V roce 1983 potom Tomáš Krejčík (v citovaném článku) šachování vysvětlil ze střídavého (dekorativního) červeného a bílého (stříbrného) vybarvení per na křídlech orlice, což ze středověku je doloženo (u jiných erbů).
Jiří Bílý nachází jiné vysvětlení, které nepředpokládá vznik šachovnice z jiných geometrických vzorů a které vychází z politické situace, v níž se nacházel tvůrce erbu šachované orlice, markrabě Přemysl III. Mezi roky 1262, kdy je poprvé jako symbol markrabské vlády doložena orlice, a rokem 1272, kdy je poprvé doložena šachovaná orlice, se pro Přemysla a jeho mocenskou pozici odehrála důležitá událost: bývalý břeclavský vévoda Oldřich ze Sponheimu, který od roku 1256 jako vévoda vládl Korutansku, odkázal z důvodu své bezdětnosti smlouvou z Poděbrad v roce 1268 své země – Korutansko a Kraňsko – Přemyslovi a ten je skutečně následujícího roku (1269) po Oldřichově smrti obsadil. Protože, jak jsem o tom psal výše, (původním) erbem rodu Sponheimů byla stříbrno-červená šachovnice, užil ji podle Bílého Přemysl v kombinací s už dříve zavedenou orlicí, aby tak vyjádřil své nároky na sponheimské země. Avšak převzetí sponheimské šachovnice jako symbolu nároku na sponheimské země by nedávalo smysl v roce 1269, kdy už Přemysl sponheimské země reálně ovládal a jejich erby si přidal do své pečeti. Sponheimskou šachovnici k moravské orlici tedy musel přidat v době, kdy si dědictví po Oldřichovi III. teprve nárokoval. Nejsnazší je myslet na rok 1268, kdy Oldřich v Poděbradech odkázal své země Přemyslovi a kdy tak Přemysl získal zákonný nárok na jeho dědictví. Zda jít hlouběji do minulosti, je těžké říct, mně před rokem 1268 chybí nějaký opěrný bod, který by dovoloval jej považovat za podnět přidání sponheimské šachovnice k moravské orlici. Oldřicha Sponheimského si Přemyslovci samozřejmě nehýčkali z jiného důvodu, než aby po něm dědili, a protože na dvoře krále Václava I. se pohyboval nejpozději už od 1237, mohl Přemysl III. symbolicky dávat zájem o jeho země už počátku své královské vlády (ne-li markrabské); nic však v tomto ohledu až do roku 1272 doloženo není. Protože samotná šachovnice bez orlice v Přemyslově symbolice není doložena, musím předpokládat, že ji nepoužil dřív, než pro vyjádření své markrabské vlády na Moravě přijal znamení orlice, to znamená nejdřív v roce 1262. Zda na první doložené „moravské“ orlici z ledna toho roku není šachování, protože ho rytci nepovažovali za obrys figury nebo protože na orlici prostě šachovnice ještě nebyla, nelze říct. Moc v tom nepomůže ani nejstarší známý (porušeně zachovaný) otisk pečeti města Olomouce z roku 1267 (viz první obrázek), který zobrazuje symbol pána města, moravského markraběte, orlici bez šachového vzoru (až z roku 1305 pochází nejstarší doklad dalšího typu olomoucké pečeti, v níž už je orlice šachovaná – druhý obrázek).

Kdyby v Olomouci k orlici přistupovali jako ve Znojmě, to znamená pečlivě s ohledem na detail, pak by se z olomoucké pečeti dalo vyvodit, že ještě ani 1267 orlice neměla šachování a to na ní přibylo skutečně až následujícího roku po uzavření poděbradské dědické smlouvy. Jistotu samozřejmě mít nemůžeme.
Pořád nicméně zbývají přinejmenším dvě otázky k zodpovězení: proč Přemysl vložil šachovnici Sponheimů zrovna na orlici symbolizující jeho vládu na Moravě a kde se vůbec ta orlice vzala. Začnu tou otázkou druhou. Když se markrabě Přemysl III. stal roku 1253 českým králem, používal i nadále symbol dvouocasého lva, který byl předtím symbolem jeho markrabské vlády (a kterého zdědil po předchozích markrabatech). Tím se ovšem stalo, že lev začal být vnímán jako erb českého krále (první nesporný doklad pro to je z roku 1257), takže pro vyjádření markrabské vlády na Moravě Přemysl nyní vlastně žádné zvláštní heraldické znamení neměl. Musel tedy nějaký vhodný symbol buď převzít nebo nově vytvořit. Erb s dvouocasým lvem sice nemohl být použit, ale Přemysl v dosavadních dějinách erbu moravských markrabat mohl najít ještě jeden symbol, který se dal použít – byla to orlice Přemysla II. z let 1233-39. Právě ona je s největší pravděpodobností na 3. typu pečeti Přemysla III. užívané od roku 1262; v tom případě to byla stříbrná orlice v modrém poli. Ovšem otázka je, odkdy ji Přemysl pro označení své markrabské vlády na Moravě užíval. Chtělo by se hned říct, že přece od roku 1253, kdy se jeho dosavadní markrabský symbol dvouocasého lva stal symbolem českého krále. Avšak tak jednoduché to bohužel není, neboť před rokem 1262 (zavedení 3. typu pečeti) není její užívání doloženo. Znamená to, že ji Přemysl začal užívat až začátkem roku 1262 (případně koncem předchozího roku, kdy proběhla jeho královská korunovace)? Co však potom bylo spojeno s Moravou v období 1253-1261/2? Kromě erbu Rakouska Přemyslovy pečeti z té doby ukazují jen dvouocasého lva. Jiří Bílý lva v tomto období vysvětluje jako Přemyslovo osobní znamení, které bylo v roce 1251 pouze doplněno symbolem nástupnictví ve dvou babenberských zemích; druhý typ Přemyslovy pečeti tedy prý zobrazoval dynastické vztahy a až pečeť zavedená v souvislosti s jeho královskou korunovací v prosinci 1261 začala vyjadřovat Přemyslovu vládu z hlediska územního. Přehled podob Přemyslových pečetí za celou dobu jeho vlády ukazuje, že jde o vysvětlení správné. V prvním typu pečeti (1247-51), dokud byl Přemysl pouze moravský markrabě, mohl symbol dvouocasého lva vyjadřovat jak dynastický, tak územní princip – nedá se to rozlišit. Od roku 1251 na jeho pečeti dva erby zastupovaly dvě dynastie (moravské Přemyslovce a rakouské Babenberky), nikoli tři země (poslední Babenberk Fridrich II. používal oboustrannou pečeť, na jedné straně byl ve štítu rytíře na koni symbol Rakouska (břevno), na druhé straně symbol Štýrska (panter)). Teprve při příležitosti královské korunovace (prosinec 1261) si Přemysl změnil pečeť tak, že zobrazovala tolik erbů, kolika vládl zemím. Když potom v roce 1269 Přemysl získal andechské země Korutansko a Kraňsko, přibyly do jeho pečeti dva erby a po střetem s králem Rudolfem I. způsobeném omezení Přemyslovy moci na Čechy a Moravu po roce 1277 se počet erbů v jeho pečeti omezuje na dva. Fakticky tedy na Přemyslových pečetích od začátku až do konce jeho vlády vidíme v danou dobu vždy tolik erbovních štítů, kolik zemí Přemysl právě ovládal, s výjimkou období 1251-1261/2, v němž Přemyslova pečeť obsahovala pouze dvě heraldická znamení, ač Přemysl byl vládce tří a posléze dokonce čtyř zemí (po dočasné ztrátě Štýrska opět tří). Počet erbů s počtem zemí souhlasil do roku 1251, jakmile se však toho roku Přemysl stal pánem Rakouska a Štýrska a tedy druhé a třetí ovládané země, heraldické údaje na pečeti se se skutečností rozešly, neboť dvě v roce 1251 nově ovládnuté země byly zastoupeny jedním erbem a ovládnutí čtvrté země (Čech) v roce 1253 se v pečeti neprojevilo vůbec. Počet erbů v Přemyslově pečeti se s počtem ovládaných zemí znovu sešel až koncem roku 1261 nebo začátkem roku 1262, kdy byla vytvořena pečeť nová. Pro dataci zavedení orlice jako symbolu vlády na Moravě je však taková situace nezvládnutelnou překážkou. Bylo by zarážející, kdyby Přemyslovi trvalo celých osm roků (od roku 1253 do zavedení třetího typu pečeti na přelomu roků 1261/2), než si uvědomil nutnost nápravy chybějícího symbolu pro Moravu ve své heraldické symbolice (zda budeme říkat, že žádný symbol moravské vlády nebyl, nebo že pro Moravu symbol byl, neboť Přemysl používal lva stejného jako pro Čechy, je jedno, je to totéž), a jistě by bylo dobré, kdyby se tu dlouhou dobu osmi let podařilo zmenšit, ale já nevidím před rokem 1262 žádnou událost, která by dovolila předpokládat, že (stříbrná) orlice (v modrém poli) pro označení vlády na Moravě byla zavedena dříve než v prosinci 1261 nebo nejpozději v lednu 1262, kdy ji máme poprvé doloženou na pečetích. Pravděpodobně ani zavedení moravské orlice s žádnou politickou událostí není možné spojit, což znamená, že v období 1253-1261/2 se mohlo udát kdykoli. Já tedy tuto časovou otázku uzavřu předpokladem, že symbol své markrabské vlády, dvouocasého lva, Přemysl III. užíval pro vyjádření vlády na Moravě i po roce 1253, kdy se stal zároveň vyjádřením královské vlády v Čechách a jakmile původně markrabský znak začal být pevně vnímán jako především znak královský, přistoupil Přemysl k zavedení nového markrabského znaku, a to orlice, kterou převzal od Přemysla II., v blíže neurčitelném rozmezí osmi roků, nejpozději pak koncem roku 1261 pro potřeby veřejných slavností spojených s královskou korunovací. Do závěrečného shrnutí jsem napsal právě nejzazší a ne proto zcela nejpravděpodobnější rok 1261, protože v něm se můžu o něco hmatatelného opřít (nová pečeť s novým symbolem), zatímco jakýkoli jiný rok v rozmezí 1253-1261 by byl náhodné střílení do tmy.
Další otázkou předjímám to, co si možná někdo řekl už před desítkami či stovkami řádků: je-li šachovnice v moravské orlici původně vyjádřením Přemyslových nároků na sponheimské země Korutansko a Kraňsko, co měla s těmito zeměmi společného Morava, že se šachovnice objevila zrovna v jejím heraldickém znaku? Já se domnívám, že šachovnici do své heraldické symboliky Přemysl přijal v roce 1268, když s Oldřichem III. ze Sponheimu uzavřel již zmíněnou dohodu o dědickém převzetí Korutanska a Kraňska. V tom roce byl vládce čtyř zemí – Čech, Rakouska, Štýrska a Moravy – a pro každou s těchto zemí používal samostatný heraldický symbol; erby Korutanska a Kraňska si nemohl v roce 1268 přidat do souboru svých erbů, protože těmto zemím ještě reálně nevládl. Nejjednodušší cesta tedy spočívala v úpravě některého ze čtyř dosavadních heraldických symbolů. Proč padla volba na moravskou orlici, lze vysvětlit i z důvodů výtvarných. Na lva v červeném poli položit stříbrno-červenou šachovnici prostě nebylo možné, tak upravený lev by se na štítě prakticky ztratil, což zejména v době, kdy se ještě erby fyzicky nosily do boje, bylo nepřijatelné a stejná překážka byla i u červeného štítu rakouského. Z dvojice štýrský panter – moravská orlice pak byl vybrán druhý erb, možná opět částečně z hlediska výtvarného, částečně pak z důvodu, který zmiňuje Jiří Bílý, totiž že sponheimská šachovnice na moravské orlici mohla připomínat dočasnou vládu Oldřicha ze Sponheimu na Břeclavsku a mohlo tak být dosaženo vyhovujícího spojení vyjádření Přemyslových mocenských nároků na jedné straně a vytvoření svébytného moravského symbolu na straně druhé.
Erb moravského markraběte a během následujících několika desetiletí zároveň moravského markrabství tedy vznikl postupem, který je symbolicky znázorněn na obrázku níže: základem byla (původně andechská) stříbrná orlice v modrém poli markraběte Přemysla II., na niž byla položena stříbrno-červená šachovnice Sponheimů a výsledkem byl erb, který zároveň znázorňoval vládu na Moravě, zároveň vyjadřoval dědické nároky na sponheimské země Korutansko a Kraňsko. Zajímavost navíc je, že výměnou dvouocasého lva za orla pokrytého vzorem šachovnice získala Morava za neobvyklé znamení ještě neobvyklejší znamení, neboť zatímco dvouocasých lvů se v Evropě (za celá staletí do dnešních dnů) přece jen dá najít poměrně velké množství, šachovaná orlice (orel) se mimo Moravu vyskytuje opravdu velmi vzácně; kromě toho i byla (je) moravská šachovaná orlice považována za jeden z výtvarně nejzdařilejších heraldických symbolů vůbec. Nový markrabský erb zároveň považuju za druhý nepřímý doklad (po orlici v erbu Jemnice) tinktur erbu Přemysla II.: jestliže výchozí orlice byla v modrém štítovém poli, mohla být pouze stříbrná nebo zlatá (v barevném poli musí být kovová figura); z výsledné orlice to nepoznáme, protože šachovnice vždy překryje původní kov orlice stejným způsobem, ale stříbrná je v tomto případě pravděpodobnější, protože v předchozím vývoji lze najít spojení stříbrné orlice v modrém poli s Moravou (erb rodu manželky markraběte Přemysla II.), zatímco spojení zlaté orlice v modrém poli s dosavadním obrazovým vývojem na Moravě by se hledalo těžko.

Ve svém článku věnovaném jinak vývoji moravské orlice, má Jiří Bílý i zajímavou odbočku o osudech sponheimského znamení šachovnice v heraldice střední Evropy. Největší pozornost v ní věnuje erbům slezských knížat, mě však zaujal příklad jiný. Podle něj o sponheimské dědictví neměli zájem jen Přemyslovci, ale i Andechsové a i oni tedy užívali sponheimský symbol šachovnice. Dcera meranského vévody Bertolda II. (z rodu Andechsů) Gertruda se někdy kolem 1203 vdala za uherského krále Ondřeje II. Na svého manžela a tím i na jeho politiku získala velký vliv a ten využila k bezmezné podpoře bratra Bertolda. Nechala jej v rozporu s kanonickým právem zvolit 1207 kaločským arcibiskupem, potom 1209 chorvatsko-dalmatským a slavonským bánem (místodržícím) a 1211 i sedmihradským vévodou a zástupcem krále. Gertruda byla posléze zavražděna a Bertold z Chorvatska a Uherska odešel. Ondřej II. nicméně v roce 1226 svěřil vládu v Chorvatsku, Slavonsku a Dalmácii svému druhorozenému synovi s Gertrudou, Kolomanovi. Právě do vlády jeho či jeho strýce Bertolda klade Bílý počátek užívání sponheimské šachovnice jako heraldického symbolu Chorvatska, který vyhovoval jednak jako připomínka sedmkrát červeno-stříbrně děleného erbu uherských králů, jednak jako připomínka Kolomanových nároků po matce na andechsovsko-sponheimské dědictví. Pokud má Bílý pravdu (nevím, zda je užívání sponheimské šachovnice Andechsy doloženo už počátkem 13. století, příbuzenský vztah mezi oběma rody vznikl až roku 1248, když si Anežka z Andechsu vzala Oldřicha III. Korutanského), znamenalo by to vlastně, že šachovnicový vzor na moravské orlici skutečně souvisí s šachovnicí chorvatského erbu, avšak jinak než jak to vyvodil Bartoloměj Paprocký z Hlohol koncem 16. století. A já k tomu ještě dodám jeden postřeh, že moravská šachovaná orlice vznikla vlastně stejně jako orlice v erbu dnes již neexistujícího Kraňska. Kraňská orlice byla modrá ve stříbrném poli a vysvětluje se odvozením (obrácením tinktur) z erbu Andechsů, markrabat istrijsko-kraňských. Na hruď orlice pak byl vložen půlměsíc (pružina ve tvaru půlměsíce) ozdobený vzorem stříbrno-červené šachovnice pocházejícím z erbu Sponheimů. Moravská orlice rovněž (nejspíš) vznikla z andechského erbu (avšak bez obrácení tinktur) a rovněž jako v kraňském případě na ni byl položen symbol sponheimské šachovnice, jen tentokrát přes celé tělo. Dokonce císař Fridrich III. po svém osvobození z vídeňského zajetí v roce 1462 změnil stříbrná políčka sponheimské šachovnice na kraňské orlici na zlatá stejně jako na orlici moravské, takže osudové sepětí obou orlic to ještě podtrhuje.
Nyní konečně přichází chvíle, kdy můžeme opustit nebarevný svět voskových pečetí a podívat na nejstarší barevné doklady nově vytvořeného znamení vlády markrabat na Moravě, červeno-stříbrně orlice v modrém poli. Nejsou tak staré jako nejstarší doklady na pečetích, ale to je běžné téměř u všech starobylých erbů. Za nejstarší barevný doklad moravské orlice se v literatuře otištěné před rokem 2007 považovala malba v jednom z opisů Kroniky papežů a císařů Martina Opavského, sepsaném na území Polska někdy na konci 13. století. Dotyčný rukopis je zdobený pouze na první straně textu. V horní části stránky je iniciála Q a v ní zobrazená sedící postava českého krále a moravského markraběte Václava II. (I.) s korunou na hlavě a mečem v pravé ruce. Ve spodní části stránky jsou dva modré medailony s erby Václavových zemí – Čech a Moravy. Ten moravský je však překvapivý, neboť sice zobrazuje stříbrno-červeně šachovanou orlici, ale na tmavě červeném (karmínovém) poli. Bohužel nevím o žádné barevné reprodukci první strany opisu kroniky, přikládám vyobrazení černobílé (spodní části stránky), otištěné v knize o umění posledních Přemyslovců.

Kdyby byla reprodukce barevná, erb Moravy by na ní vypadal asi následovně:

To vyvolávalo (a dodnes vyvolává) celou řadu otázek, mezi jinými otázku, zda tedy modré pole štítu vůbec bylo původní. Tomáš Krejčík (v už zmíněném článku o nejstarších dějinách moravské orlice) nadhazuje otázku, zda barvu štítu nepozměnil malíř rukopisu, aby štít nesplýval s modrou barvou kulatého medailonu, do něhož byl vmalován. To je však nelogické, logické by bylo očekávat, že malíř zvolí barvu medailonu (která může být z principu jakákoli) podle barvy štítu, nikoli že bude kvůli medailonu předělávat erb Václavovy země (který z principu má jednu určitou pevně danou podobu). Častěji se však červené pole vysvětluje jako dočasná obměna původně modrého štítového pole vyvolaná momentálními (a nám dnes už neznámými) politickými potřebami nositele erbu. Jako analogie se uvádí neobvyklá podoba erbu českého krále z jedné (Walfordovy) anglické erbovní knihy, která byla sepsána (a vymalována) mezi roku 1285 a 1300 a která udává jako erb českého krále Přemysla II. (= markraběte Přemysla III.) stříbrný štít a v něm černého (jednoocasého) lva ve skoku se zlatým křížem na hrudi, jak ukazuje obrázek.

Přijímá se vysvětlení, že šlo o dočasnou obměnu erbu, kterou přijal Přemysl II. buď roku 1254 či 1267 při svém křížovém tažení do Pobaltí, neboť výpravy podnikl spolu s řádem německých rytířů (kteří měli černý kříž ve stříbrném poli) a do jejich řad se chtěl takto symbolicky zařadit. Takovýchto dočasných obměn mohlo být podle Bílého víc, ale nedochovaly se o nich zprávy. (Mimochodem tato barevná změna erbu s obecnou (zvířecí) figurou podle tinktur erbu s heroldskou figurou (křížem) připomíná mnou výše předpokládanou dřívější obměnu markrabského erbu se lvem téhož panovníka podle erbu Babenberků s břevnem.) Ještě zbývá otázka datace tohoto dokladu moravského erbu s rudým polem. Odborníci rozpoznali, že postava Václava II. (I.) v iniciále Q odpovídá výtvarně zobrazení panovníka na Václavově prvním typu pečeti, užívaném do jeho korunovace v roce 1297. Výmalba rukopisu včetně obou erbů tedy vznikla před rokem 1297 a protože svůj první typ pečeti si Václav nechal vyrobit hned při návratu z braniborského vyhnanství roku 1283, musela být zhotovena po onom roce.
Na otázku, zda původní barva štítu pod moravskou šachovanou orlicí byla nebo nebyla červená, dal odpověď nedávný překvapivý nález. Udál se v městském paláci v rakouské městě Kremže, během jehož rekonstrukce byly v roce 2006 nečekaně nalezeny nástěnné fresky, jejichž značnou část představovaly erby panovníků evropských zemí včetně erbů zemí krále Přemysla II., tedy i erb Moravy. Dotyčný městský palác, v němž byl nález učiněn, měl už starší kořeny, kolem roku 1250 přešel do majetku bohatého kremžského měšťana Gozza, po němž je dnes palác zván. Gozzo byl kolem roku 1270 Přemyslem II. jmenován správcem financí rakouského vévodství, avšak v roce 1275 přeběhl do řad Přemyslova protivníka Rudolfa Habsburského, následující rok byl Přemyslem zajat a načas uvězněn na hradě Zvíkově, na začátku 80. let je opět zmiňován jako občan Kremže. Přesné datum vzniku erbovních fresek se stanovit nedá, běžně se hovoří o 70. letech; já nicméně považuju za pravděpodobné, že vznikly v první polovině desetiletí, dokud byl Gozzo úředník krále (a vévody) Přemysla II. V každém případě je na nich zobrazený erb moravského markraběte nejméně o jedno a možná až o dvě desetiletí starší než doklad z opisu kroniky Martina Opavského. Malby erbů se nalezly v sále, který je dnes podle nich zván erbovní sál. Následující obrázek ukazuje část erbovního sálu a následující pod ním detailní záběr na erb moravského markraběte.

Jak můžeme vidět, šachovaná orlice je umístěna v modrém poli, dokonce má na hlavě zlatou korunku, jak jsme zvyklí dnes. Jestliže byla tato orlice vytvořena sloučením sponheimské šachovnice s andechskou orlicí Přemysla II. skutečně v roce 1268, vznikla kremžská freska v prvních několika rocích její existence a jedná se tedy o její velmi rané zobrazení, které starší už vlastně ani být nemůže. Je proto velmi dobrým dokladem, že modré pole bylo pod moravskou orlicí od samého počátku a že jakákoli pozdější jiná vyobrazení jsou náhodné odchylky od původní podoby.
Už bych ani nemusel, ale uvedu ještě další barevná provedení moravské šachované orlice ze 14. století, která bývají v literatuře uváděna mezi jejími nejstaršími barevnými doklady.
Třetí nejstarší barevný doklad moravské orlice (v knize Český znak Josefa Petráně je mylně považován za úplně nejstarší) se objevuje ve Velkém heidelberském písňovém rukopise, známém spíš pod označením Codex Manesse podle curyšské patricijské rodiny toho jména, z jejíhož podnětu tato sbírka německy psaných básní krátce po roce 1300 vznikla. Rukopis je známý především svou bohatou malířskou výzdobou, která zachytila (smyšlené) portréty předních dobových básníků, mnoha z nich urozených a těch i s jejich erby. Jedním z vyobrazených básníků byl i český král a moravský markrabě Václav II. (I.) (básně skutečně skládal). Následující obrázek jej ukazuje sedícího na trůně a obklopeného hudebníky a básníky, především však nahoře reprezentovaného erby svých zemí.

Moravská orlice zde sice je v modrém poli, zato na rozdíl od obou starších dokladů má šachování červeno-černé. To lze přisuzovat omylu, také se vyskytuje vysvětlení zčernáním původní stříbrné. Protože i jiné erby v tomtéž rukopisu zobrazují základní pravidlo heraldiky porušující kombinaci černé s nějakou barvou a přitom jsou leckdy známy odjinud se stříbrnou na místě zdejší černé (například erb braniborského markraběte, svobodných pánů z Warte a dalších; hrabě z Leiningenu drží dokonce na malbě v ruce modrý štít a v něm tři černé orly, ač na čabrace koně má tentýž erb s orly stříbrnými), považuju vysvětlení zčernáním stříbra za správné.
O zhruba tři až čtyři desetiletí mladší je další rukopisný barevný doklad šachované orlice moravských markrabat. Vytvořen byl někde ve východním nebo severovýchodním Švýcarsku kolem roku 1340 a podle místa, kde je od poloviny 18. století uchováván, se nazývá Curyšský erbovní svitek. Je (byl) to asi čtyři metry dlouhý pergamenový pás (část se ztratila a je dochována v kopii) obsahující přes 700 erbů především nižší šlechty ze Švýcarska a jeho okolí, kromě toho však také erby evropských panovníků a prapory (švýcarských) biskupů. Obrázek níže ukazuje současnou podobu té části rukopisu, která přináší vyobrazení erbu moravského markraběte (v horní řadě nalevo) – stříbrno-červeně šachovanou a zlatě korunovanou orlici v modrém poli, stejnou jako v městském paláci v Kremži.

Další barevné vyobrazení moravské orlice, řazené mezi nejstarší, je namalováno na hradě Laufu severovýchodně od Norimberka. Český král Karel Lucemburský v jeho hradní síni nechal kolem roku 1360 vymalovat erby svých zemí a šlechtických rodů svého dvora (především z Čech). První obrázek ukazuje část výmalby hradní síně včetně erbu moravského markraběte, druhá detailní pohled na moravský erb (zajímavé je mimochodem, že téměř o sto roků starší freska s Kremže byla zhotovena kvalitněji a pečlivěji).

Na tomto místě, ještě než přejdu k závěrečnému shrnutí, bych se chtěl vrátit k erbovnímu symbolu dvouocasého lva (stříbrného v červeném poli). Tento symbol se totiž objevuje v pečetích a také erbech některých moravských měst a myslím, že je vhodné se podívat, jak se do nich tento symbol dostal a co tedy znázorňuje. Začnu nicméně dvěma městy, které lva v pečeti a erbu nikdy neměly. Z roku 1272 je poprvé doložena nejstarší pečeť Znojma, jejíž obrázek už byl výše a na němž je šachovaná orlice. Pečeť mohla být vytvořena toho roku, kdy je poprvé doložena, mohla být vytvořena pochopitelně i dřív, určitě však za vlády Přemysla III., neboť šachovaná orlice dřív neexistovala. Druhé město je pak Olomouc, jehož nejstarší otisk pečeti pochází z roku 1267 a je na něm rovněž orlice, avšak bez šachování (obrázek rovněž výše). Od roku 1262, kdy je na jeho pečetích poprvé moravská orlice, třebaže nešachovaná, byl Přemysl král český, markrabě moravský, vévoda rakouský, vévoda štýrský, „pán“ Kraňska (a ještě
dalších menších území, což se však heraldicky na jeho pečetích neprojevilo), Znojmo i Olomouc nicméně správně poznaly (na rozdíl od některých dnešních historiků), že Přemysl byl jejich pánem nikoli jako český král (nebo třeba vévoda štýrský), ale jako markrabě moravský, proto si daly do pečeti znak jeho markrabské vlády nad Moravou. To je zdánlivě samozřejmá a tedy zbytečná úvaha, avšak pro mě bude sloužit jako odrazový můstek pro rozbor pečetí a erbů následujících tří měst.
První z nich bude Brno, jehož nejstarší pečeť je doložena z prvního roku vlády Přemysla III., z roku 1247, jak už o tom byla zmínka. Jak ukazuje fotografie, na oné nejstarší pečeti je vyobrazena městská hradba se třemi věžemi, nad zavřenou bránou na prostřední věži je heraldický (jezdecký) štít se znamením dvouocasého lva.

Jaroslav Dřímal toto heraldické znamení označil za „českého lva, tedy erb pána Brna“. To je napsáno tak šalamounsky, že není jasné, kdo vlastně tím pánem města byl, jistě je však nesprávné lva označovat za českého. Těžko říct, zda pečeť vznikla až v roce 1247 nebo někdy předtím, ale přinejmenším od předchozího roku (1246) na Moravě byl markrabí, takže město v té době nemohlo mít důvod považovat za svého pána českého krále (podobně jako Olomouc kolem roku 1267 a Znojmo kolem roku 1272). Hlavně však ani v roce 1247 ani kdykoli předtím nepoužíval český král erb s dvouocasým lvem (není to doloženo), takže lev na nejstarší pečeti Brna nemůže být erb jakéhokoli českého Přemyslovce a musí být jedině symbolem moravského markraběte (což je ostatně logické a někteří autoři (např. Nový) to tak i píšou) a Dřímal ho tedy měl správně nazvat moravským lvem. (Jen na okraj zmíním, že od počátku 14. století je doložen druhý typ brněnské pečeti, v němž už je jiné heraldické znamení, a to štít s břevnem a poloviční hlavou, tedy erb, který Brno užívá dodnes; starší pečeť se užívala s touto mladší jistý čas souběžně, až nakonec roku 1328 byla použita naposledy a lev tak zmizel z brněnské městské symboliky).
Další moravské město, které chci zde zmínit, je Jihlava. Její nejstarší pečeť je poprvé doložena na částečně zfalšované nedatované listině, jejíž vznik se klade do konce roku 1249 a která se tváří, že moravský markrabě Přemysl III. a český král Václav I. udělili rozsáhlá práva městu Jihlavě (město si svá práva ve skutečnosti sepsalo samo). Městská pečeť není kulatá, nýbrž má podobu erbovního štítu, jak ukazuje obrázek, a v něm je znamení dvouocasého lva (mimochodem právě takový tvar měla ve zlomku zachovaná (a stejného lva obsahující) pečet markraběte Přemysla II. z ledna 1233, jejíž obrázek jsem výše nepředložil).

Jaroslav Dřímal samozřejmě opět jihlavského lva označil za českého, jak činí prakticky i všichni ostatní (někdy se lze při popisu erbu Jihlavy setkat s označením „královský lev“). Opět – stejně jako v případě nejstarší brněnské pečeti – jde však o nesprávné hodnocení a lev v jihlavské pečeti (a dnešním jihlavském erbu, který se z této pečeti vyvinul) by měl být označován za moravského lva. V případě této listiny pro Jihlavu a městské pečeti pod ní přivěšené je omyl dokonce viditelný na první pohled. Pod dotyčnou listinou z konce roku 1249 jsou připojeny tři pečeti – kromě jihlavské pečeti jsou to pečeti obou údajných vládcovských vydavatelů, pečeť markraběte Přemysla se symbolem dvouocasého lva a krále Václava se symbolem orlice. Odborníci tedy měli určení původu dvouocasého lva v nejstarší pečeti (a pozdějším erbu) Jihlavy velice jednoduché: nejprve si prohlédli pečeť města s dvouocasým lvem, pak se podívali pět centimetrů doleva na pečeť moravského markraběte se znamením dvouocasého lva, potom hned vedle napravo na pečeť českého krále se znamením orlice a vědecky z toho vyvodili, že erb v pečeti Jihlavy byl převzat z erbu českého krále. K tomu zajisté není co dodat, leda snad že ani jeden z jmenovaných panovníků sice svou pečeť pod jihlavskou listinu nepřipojil, ale obě panovnické pečeti jsou pravé (byly přeneseny z jiných listin).
Poslední město, jehož dvouocasému lvu v erbu se budu věnovat, jsou severomoravské Hlubčice (dnes se nacházejí v Polsku). Město dnes užívá erb, v němž anděl drží dva štíty, jeden červený se stříbrným dvouocasým lvem a jeden modrý se třemi stříbrnými rybářskými háky.

Jistě nebude nikdo překvapen, když napíšu, že původ lva je i zde hledán v erbu českého krále. Je však tomu skutečně tak? První otisk městské pečeti je doložen z roku 1272 a je na ní dvouocasý lev (na obrázku níže druhý typ pečeti z roku 1311, který se nicméně od prvního odlišoval jen málo); kdy tato pečeť vznikla, není známo. Známo také není, od kdy měly Hlubčice postavení města, Martin Wihoda se kloní k počátkům města za Vladislava Jindřicha (čili před rokem 1222). Určitě byly městem nejpozději roku 1253, kdy se hovoří o udělení jeho městských práv Hornímu Benešovu. Z toho pochopitelně nevyplývá, zda už tehdy měly pečeť, pokud však měly a obraz v ní byl stejný jako v roce 1272, nemůže být lev na ní zobrazený heraldický symbol českého krále („český lev“). Protože je štítové pole pod lvem červené, kloním se ke hledání počátků hlubčické pečeti až v dobách Přemysla III. (tj. po roce 1247), především však s oporou v pečetním (erbovním) znamení Znojma, Olomouce, Brna a Jihlavy soudím, že i v tomto případě vidíme v erbu Hlubčic nikoli českého, ale moravského lva.

Bližší podrobnosti jsme nehledal v případě Podivína (nejstarší dochovaný otisk městské pečeti 1297 se symbolem dvouocasého lva, první nepříliš kvalitní, přesto matně rozeznatelné překřížené dva ocasy ukazující obrázek na konci odstavce zobrazuje porušenou podobu této pečeti z roku 1400) a Uherského Brodu (nejstarší doklad městské pečeti rovněž z 1297, druhý obrázek na konci odstavce s ne příliš rozeznatelným ležícím lvem – z tohoto pečetního obrazu se vyvinul dnešní erb města, v němž však lev má jen jeden ocas); předběžně nicméně podle analogie se zmíněnými městy rovněž soudím, že obrazy těchto pečetí vznikly o několik desetiletí dřív, než jsou poprvé doloženy a že dvouocasý lev na nich vyobrazený je ve skutečnosti symbolem moravského markraběte, nikoli českého krále (a že se tedy jedná o moravského lva). (Pokud pečeť nebo erb některého moravského města obsahující symbol dvouocasého lva prokazatelně vznikl(a) až v době, kdy dvouocasý lev už byl jednoznačně jen symbolem českých králů, nelze pochopitelně dotyčného lva označit jinak než jako českého (příkladem je třeba tři heraldická zvířata spojující erb Slavkova u Brna, udělený městu roku 1416 moravským markrabětem (stříbrno-červeně šachovaná orlice), českým králem (stříbrný dvouocasý lev) a římským císařem (černá orlice) Václavem Lucemburským.))

Už jen krátce se zmíním o záležitosti, které též Jiří Bílý věnoval pozornost, a to koruně na hlavě moravské šachované orlice. Podle Bílého byla koruna symbolem královské moci a proto lev Vladislava I. a orlice Přemysla II. (jediná na pečetích v úplnosti dochovaná heraldická zvířata moravských markrabat před rokem 1247) korunu nemají. Korunu nemá ani dvouocasý lev na pečeti Brna v roce 1247. Poté co Přemysl III. získal v roce 1251 titul mladšího krále, byla jeho heraldická zvířata korunovaná a korunu má i šachovaná orlice na pečeti Znojma z roku 1272 a na zdi městského paláce v Kremži z téže doby. Totéž platí i o koruně na hlavě moravské orlice v erbech Přemyslových nástupců Václava II. (I.) a III. (II.). Naproti tomu orlice na hradě Laufu korunu nemá, protože tehdejší nositel markrabské hodnosti, Jan Jindřich Lucemburský, králem nebyl. Později (od 15. století) podle Bílého toto rozlišování zaniklo a moravská orlice získala korunu nastálo. V obrázcích připojených k závěrečnému shrnutí jsem pro zjednodušení nezakreslil korunu v erbu žádného panovníka.
Článek už nebudu dále prodlužovat (ani tak ne, abych dále nenapínal trpělivost čtenářů, jako spíš protože už ho není o co prodloužit:-) ), takže se dostávám k závěrečnému shrnutí, které jsem slíbil na začátku. Závěr článku shrnuje předchozí podrobné vysvětlování do stručného souvislého souhrnu, který samozřejmě nemůže opakovat všechna pro a proti ve sporných případech a působí tedy jistěji a nepochybněji, než jaký opravdu je. Na konci je pak doplněn obrazovým vyjádřením onoho slovního shrnutí, včetně datace užívání jednotlivých erbů. Nemám nejmenších pochyb, že se najde někdo, kdo nad celým článkem i tímto závěrem ohrne nos jako nad nedostatečně podloženým výmyslem, zejména nad obrazovým shrnutím, kde by ve skutečnosti mohl být otazník za každým údajem, zejména časovým; avšak pokud se nechceme spokojit se třemi banálními pravdami, které jsou stoprocentně dokazatelné a které umožňují pohlédnout na vývoj pouze v matných obrysech, a budeme chtít aspoň pravděpodobně zrekonstruovat vývoj i v okamžicích nedoložených, určitým domněnkám se nemůžeme vyhnout (ostatně jak bylo možno vidět na příkladu literatury věnované otázce vývoje českého lva, její slovutní akademičtí autoři se v tomto ohledu příliš „neupejpali“ a rozjeli (leckdy hodně odvážné) domněnky za hranice hmatatelných dokladů na plné obrátky). Nedělám si nárok na definitivní pravdu, nicméně přesto jsem se na základě toho, co je popsáno v článku, přiklonil jako k podle mého mínění nejpravděpodobnějšímu k následujícímu závěru, jehož součástí je i níže zobrazený obrázek.

Počátky erbovního znamení reprezentujícího Moravu sahají snad do roku 1208 či několika potomních roků. Markrabě Vladislav I. Jindřich si tehdy do svého erbu zvolil lva jako v panovnické heraldice oblíbený symbol síly a vlády, a to samostatně a nezávisle na ostatních příslušnících rodu Přemyslovců. Nepřímé doklady ukazují, že lev byl dvouocasý a stříbrný v modrém poli. Neměl žádnou souvislost s tehdejším erbem českých králů, neboť ti užívali plameny obklopenou černou orlici ve stříbrném poli. Stejný erb jako Vladislav I. užíval asi i následující markrabě Vladislav II., ač jeho erb přímo doložen není, a v počátcích své vlády i jeho nástupce Přemysl II., byť u něj je doložen jen náznakově. Přemysl II. si však během své vlády (v roce 1233) změnil erbovní znamení ze lva na orlici. Nejspíš se tak stalo vlivem jeho sňatku s příslušnicí rodu Andechsů a nepřímé doklady ukazují, že převzal jejich erb, stříbrnou orlici v modrém poli. Přemyslův nástupce Vladislav III. se pravděpodobně vrátil k erbu dvouocasého lva, ač přímý doklad chybí. Téhož lva od počátku své vlády užíval i markrabě Přemysl III., když se však roku 1253 stal českým králem, z prestižních důvodů pokračoval v užívání tohoto symbolu, který jej učinil známým už v době markrabské vlády. Už před rokem 1253 tedy užíval stříbrného lva na červeném poli a změnou štítového pole ze zděděné modré na červenou chtěl dát svůj úmysl dosáhnout na dědictví po rakousko-štýrském rodě Babenberků, v jejichž erbu převažovala červená. Tak či onak znamení stříbrného dvouocasého lva v červeném poli převzala do svých pečetí či erbů v době Přemyslovy markrabské vlády některá moravská města a tento lev proto musí být chápán jako symbol moravského markraběte vládnoucího nad tím kterým městem, nikoli jako symbol českého krále jako pána města, jak se běžně tvrdí. Po roce 1253 pak začala poslední fáze vývoje erbu moravských panovníků (nepočítáme-li tedy složité osudy změny z roku 1462). Dvouocasý lev se stal nově symbolem českého krále, proto pro hodnost moravského markraběte musel Přemysl vytvořit symbol nový. Vrátil se k jedinému zbývajícímu, který z dosavadních dějin moravské panovnické heraldiky byl k dispozici, ke stříbrné orlici v modrém poli Přemysla II., doplnil ji však později znamením stříbrno-červené šachovnice, která měla symbolizovat Přemyslovy nároky na dědictví rodu Sponheimů v Korutansku a Kraňsku. Takto vytvořený erb se pak stal trvalým znamením moravských markrabat. Jeho nejstarší doklady pocházejí z pečetí, první barevné provedení známe ze 70. let 13. století z nástěnné fresky v městském paláci rakouského města Kremže a už na něm má stejnou podobu, kterou jsme zvyklí vídat až dodnes. Složitý vývoj erbu moravských markrabat je možné obrazově shrnout následovně:

Jen pro srovnání, o kolik jednodušší byl vývoj v Čechách, přikládám druhý obrázek:

Až po závěrečném shrnutí se ještě chci vyjádřit k jednomu názoru, s nímž jsem se nedávno setkal (o něm blíž na http://tisicileti.cz/index.php? clanek=39&menu=008). V bazilice svatého Klimenta v Římě, nepříliš vzdálené od lateránského paláce, raněstředověkého sídla papežů, je mezi jinými i freska (asi z přelomu 11. a 12. století) znázorňující, jak moravští misionáři Cyril a Metoděj přinášejí do Říma papeži Mikuláši I. tělesné ostatky svatého Klimenta. Nad zástupem přihlížejících kleriků se na fresce tyčí tři prapory pokryté žluto-červeným šachovnicovým vzorem, což prý má být důkaz už velkomoravského původu vzoru šachovnice na heraldické moravské orlici. (Jak nicméně můžeme z malby vědět, že prapory patří k moravskému poselstvu?)

Je to však názor (přinejmenším) velmi nepravděpodobný, neboť šachovnicový vzor na freskách v římské bazilice je symbol ještě předheraldický. To samo o sobě, pravda, ještě nečiní tuto úvahu zhola nemožnou, neboť mezi dobou předheraldickou a vývojem vlastní heraldiky není neprodyšná hranice, některé běžné heraldické figury (včetně orla (orlice)) byly užívány jako ozdobné symboly už v době předheraldické. Přesto je úvaha o existence šachovnice (dokonce žluto-červené) jako trvalého symbolu Moravy nemožná z jiného důvodu. Viděli jsme v průběhu celého článku výše, že jednotlivá markrabata si volila a zase odvrhovala své heraldické symboly podle momentálních politických potřeb a naprosto nic nenasvědčuje tomu, že vývoj neochvějně spěl k definitivnímu ustálení jednoho symbolu (pokud vůbec o něčem takovém chceme uvažovat, pak musíme spíš připustit, že to dlouho vypadalo, že se trvalým heraldickým symbolem Moravy stane dvouocasý lev), natož že by vývoj nepřipouštěl jiný symbol než ten, který údajně už s Moravou byl dávno spojen stovky let. Byla-li přirozeným symbolem Moravanů už od 9. století šachovnice, není potom jasné, proč si ji žádný moravský markrabě v první polovině 13. století nezvolil jako svůj heraldický znak. Další otázka potom je, kdo by vlastně uchovával vědomí o údajném přináležitosti znamení šachovnice k Moravanům mezi 9. stoletím, 12. stoletím (dobou výmalby baziliky svatého Klimenta v Římě) a počátkem 2. poloviny 13. století (vznik šachované orlice). Vesničanky na moravském venkově si v 9., 10., 11., 12. a 13. století sotva vplétaly „národní“ znak do svých oděvů nebo jej vyrývaly do keramiky (symbol šachovnice na nádobách neolitického lidu s moravskou malovanou keramikou s heraldickým vývojem na Moravě určitě nic společného mít nemůže) či jej umísťovaly kamkoli jinam. Jednak středověká archeologie o ničem takovém neví, jednak autor teorie o odvěkosti šachovnice u Moravanů asi netuší, že celo„národní“ dosah nabyly určité symboly až v průběhu národních hnutí v 19. století (viz článek Národy nejsou dílem náhody). Pokud ve středověku před vznikem heraldiky někdo potřeboval obrazové symboly pro vlastní reprezentaci, byly to nejvyšší vrstvy společnosti (panovníci se jimi například prezentovali na mincích). Jenže vyšší vrstvy moravské společnosti byly mezi 9. a 12. či 13. stoletím několikrát vydatně zdecimovány a nějakou návaznost mezi 9. a dejme tomu 11. stoletím lze na Moravě vidět jen v oblasti církevní. Autor teorie vedle toho nerealisticky předpokládá, že už v počátcích středověku existovaly v Evropě pevně ustálené kolektivní symboly, nevázané na jednu konkrétní osobu, ač ještě o několik století později vidíme, že ve vznikající heraldice naopak symboly byly zprvu jen osobními znameními a jako takové ještě nebyly ustálené a mohly se za života příslušné osoby změnit. Podle teorie o pradávném původu šachovnice jako symbolu Moravanů/Moravy by fakticky užívání symbolů v době předheraldické muselo vykazovat pokročilejší rysy než později v době heraldické, ve skutečnosti dokonce ještě pokročilejší než v 18. století. Užívání obrazových symbolů etnickými společenstvími je vynález až moderní doby, což je vedle předheraldického původu hlavní důvod, proč se symbol šachovnice na praporech na freskách z římského kostela z 11. století musí považovat pouze za náhodně podobný teprve později vzniklé šachované orlici.

Advertisement