Polepšení moravského erbu po roce 1462

Odpovědi na některé otázky, které jsou kladeny v souvislosti s polepšením moravského erbu z prosince 1462

Ti, kteří se zajímají o dějiny Moravy a její zemskou symboliku, vědí, že heraldický symbol Moravy, erb, má dvě varianty, jednu starší, i dnes převážně užívanou, zejména státními orgány a jinými veřejnými institucemi České republiky, druhou o něco mladší, která měla v průběhu dějin těžší možnost se prosadit, třebaže dnes je v moravském hnutí uznávána. Obě varianty se liší v šachování orlice, starší varianta má stříbrno-červené šachování, mladší varianta zlato-červené šachování. Kdo ví o existenci druhé varianty, pravděpodobně i někdy četl nebo slyšel, že pochází od římského císaře Fridricha III. z roku 1462. Obecně ovšem i ve skupině poučenějších o osudech polepšení moc známo není, takže se pokusím trochu přispět k nápravě. I já jsem si letos v létě položil ohledně polepšení některé otázky, na které jsem neznal odpověď, a tento článek je výsledek, který z toho vzešel.
Pokud se někde píše, za jakých okolností došlo ke vzniku druhé varianty, píše se obvykle o vzpouře proti Fridrichovi III., vojenské pomoci Moravanů a udělení druhé varianty erbu země jako odměny za onu vojenskou pomoc. To je dost stručná informace a není na škodu ji poněkud rozšířit. Vylíčení okolností, za nichž Fridrich III. pozměnil Moravanům erb jejich země, nicméně vyžaduje objasnit situaci trochu šířeji; výklad se bude točit kolem dvou panovníků, tím druhým bude tehdejší moravský markrabě a zároveň český král Jiří z Poděbrad. Začnu nicméně Fridrichem III., který je za změnu moravského erbu zodpovědný především. Fridrich III. z rodu Habsburků byl římským králem zvolen v roce 1440, císařem korunován v Římě roku 1452; v roce 1459 byl zvolen také uherským králem. Navzdory tomu, že formálně stál v hierarchii evropských panovníků na samém vrcholu, jeho skutečná moc tomu neodpovídala, navíc musel během své vlády čelit mnoha protivníkům, a to i z řad vlastních příbuzných. Právě rodinné rozpory stály za vojenským zásahem z roku 1462. Rozpory mezi Habsburky byly dány tím, že habsburské země byly rozděleny mezi tři větve rodu. Po smrti svého otce, arcivévody Arnošta, se Fridrich ujal (1435, předtím pod poručnictvím) vlády nad jeho dědictvím, ve Štýrsku, Korutansku a Kraňsku, nad nimiž podle smlouvy měl vládnout spolu se svým mladším bratrem Albrechtem. Albrechtovi však spoluvládu upřel, čímž jej učinil svým nepřítelem. Když v roce 1439 nečekaně zemřel jeho strýc z jiné linie Habsburků, římský král (a moravský markrabě) Albrecht II., zajistil si poručnictví nad jeho dětmi a vládu na oběma rakouskými vévodstvími, už předtím spolu s poručnictvím získal i vládu nad Tyrolskem, čímž se stal jediným vládcem habsburských zemí. Nepřátelství jeho bratra Albrechta tím jen zesílilo a Albrecht pak proti Fridrichovi bojoval v různých bojích, které Fridrich vedl se svými nepřáteli na území Německa. Neúspěšný pokus dobýt zpět území ve Švýcarsku, o které Habsburkové přišli dříve, povzbudil Fridrichovy nepřátele a Fridrich byl nucen se vzdát vlády v Tyrolsku, zároveň došlo také k obnovení sporů o vládu nad Rakouskem, které zesílily zvlášť po smrti Ladislava Pohrobka roku 1457, za jehož nástupce se Albrecht prohlásil. Fridrich jej sice za rakouského vévodu neuznal, ale Albrechtovi se podařilo obsadit západní část Rakouska. To povzbudilo s Fridrichem nespokojené měšťany Vídně a ti mu v srpnu 1462 vypověděli poslušnost, po neúspěšném vyjednávání jej pak v říjnu oblehli ve vídeňském hradě a přidal se k nim i vévoda Albrecht.
Fridrichovo obležení ve Vídni přitáhlo pozornost českého krále a moravského markraběte Jiřího z Poděbrad. Proč právě jej? Jiří se právě v roce 1462 ocitl v obtížné situaci. Když byl zvolen v roce 1458, zavázal se dodržovat basilejská kompaktáta, dokument, který o dvě desetiletí dříve ukončil husitské války a povolil v Čechách a na Moravě vyznávat husitskou víru. Církev však kompaktáta považovala za dočasný ústupek a usilovala o ukončení jejich platnosti. To učinil papež Pius II., když v březnu 1462 prohlásil kompaktáta za neplatná a Jiřího z Poděbrad vyzval, aby se podrobil papežskému soudu. Jiří to odmítl, vzápětí mu nicméně vypovědělo poslušnost město Vratislav a papežský legát vyzýval slezské a lužické stavy, aby učinily totéž. Jiří z Poděbrad okamžitě vyvinul rozsáhlou diplomatickou iniciativu, která mu měla zajistit spojence ve sporu s Piem II. Císařovy nesnáze v závěru roku proto Jiřímu přišly velmi vhod, neboť tak dostal příležitost prokázat přátelskou službu nejvyššímu evropskému panovníkovi a získat tak velice cenného spojence (nebo spíš si jej utvrdit, poněvadž s Fridrichem do jisté míry spolupracoval už dříve). Průběh Jiřího vojenského tažení do Rakouska na základě dobových pramenů podrobně popsal Rudolf Urbánek v 4. díle Věku poděbradského (1962). Obležený císař poslal koncem října do Prahy posla se žádostí o pomoc, které Jiří z Poděbrad ihned vyhověl. Nejprve vyslal oddíl vedený synem Viktorinem a hned nato rozeslal dopisy svolávající českou zemskou hotovost. O moravské hotovosti Urbánek nepíše nic, ale v jedné poznámce se zmiňuje o Jiřího dopise měšťanům Jihlavy, aby shromáždili ozbrojené jednotky a vyčkali dalších pokynů zemského hejtmana Jindřicha z Lipé. Z toho lze usoudit, že byla svolaná i moravská zemská hotovost. Barokní (ne vždy ovšem spolehlivý) kronikář Tomáš Pešina z Čechorodu uvádí z Moravy kromě zemského hejtmana Jindřicha z Lipé účast Jana z Pernštejna, Jana z Valdštejna, Štěpána z Lichtenburka a Přibíka z Miličína, současný pramen, básník a Fridrichův dvořan Michael Beheim, obležený spolu s císařem ve vídeňském hradě, ve veršované kronice Kniha o Vídeňanech jmenuje ještě Jana Tovačovského z Cimburka se syny Ctiborem a Janem, Matouše ze Šternberka, Jana Černohorského z Boskovic, Karla a Václava z Vlašimi, Jana Jičínského z Cimburka a Markvarta a Bohuše z Lomnice (kromě toho i jména příslušníků nižší šlechty). Jsou to jména z tehdejších nejvýznamnějších moravských šlechtických rodů, takže moravská účast byla skutečně reprezentativní. Vojenské výpravy se zúčastnil i sám Jiří s Poděbrad, který se shromážděnými jednotkami v polovině listopadu dorazil k Dunaji. České a moravské vojsko oblehlo Vídeň a ačkoli ho nebylo schopno dobýt, hrozící vyhladovění přinutilo Vídeňany a Albrechta vyjednávat s Jiřím a Fridrichem. Začátkem prosince byl dojednán smír mezi vzbouřenou Vídní a Albrechtem na jedné straně a císařem na druhé straně a Fridrichovi bylo (4. 12.) umožněno bezpečné opuštění Vídně. Císař se potom společně s Jiřím z Poděbrad odebral do města Korneuburku u Vídně, kde odměnil účastníky svého osvobození a kde vydal (7. 12.) i erbovní privilegium pro Moravany.
Takové tedy bylo pozadí vydání listiny, která změnila moravský erb. Ještě než přejdu ke druhé části svého příspěvku, budu věnovat malou pozornost samotné listině. Nehodlám ji zde samozřejmě diplomaticky popisovat, to by nikoho nezaujalo (snad kromě informace, že císařova pečeť je z poloviny ulomená), ale jistě si každý listinu, o které se tolik píše, aspoň prohlédne. Následující fotografie je barevnou reprodukcí, připojenou jako obrazová příloha k publikaci o Moravském zemském archivu, kterou v roce 1908 vydal tehdejší zemský archivář Bertold Bretholz. Uprostřed listiny je vyobrazen změněný moravský erb, který ve zvětšeném výřezu (ten pochází odjinud, byl otištěn v čísle 3/2003 časopisu Dějiny a současnost) přikládám pod obrázkem listiny – níže ještě na něj budu odkazovat.

z

detail listiny Fridricha III. ze 7. 12. 1462 polepšující Moravanům zemský erb

Nyní se budu věnovat další otázce spojené se změnou moravského erbu, a to otázkou, nakolik změna erbu stvrzená Fridrichovou listinou nalezla na Moravě v následujících desetiletích a stoletích ohlas. Pokud se člověk o tomto chce něco dozvědět, dostane se téměř s jistotou k nějakému textu, který bude tvrdit, že Fridrichem udělená změna nedošla uplatnění, a to buď protože prý ji nepřijaly moravské stavy či neschválil moravský panovník (tedy Jiří z Poděbrad) nebo protože prý byla zapomenuta; dále se dočte, že znalost listiny z roku 1462 byla obnovena v 19. století, ale řídili se jí prý jen moravští Němci. Všechna tato tvrzení (až na poslední) jsem přijímal jako pravdivá, dokud mou pozornost neupoutalo několik vět, které napsal právník, historik a heraldik Jiří Bílý ve studii Moravská orlice – symbol panovníka, země a národa, který byl otištěn (jakožto její zdaleka nejkvalitnější příspěvek) v Ročence Moravského národního kongresu 2002-2005. Jiří Bílý se na tom místě zmínil o několika příkladech skutečného používání změněného erbu v desetiletích následujících po vydání listiny Fridricha III. To mě vedlo ke snaze najít vyobrazení těchto konkrétních příkladů a jejich zveřejnění, neboť obecně se o nich neví.
Změněné (či polepšené) přímo erby Moravy zmiňuje Jiří Bílý dva a oba pocházejí z prostředí městského. Než přejdu k jejich konkrétním vyobrazením, pokusím se stručně vysvětlit, proč zrovna z prostředí měst. Ve druhé polovině 15. století a začátkem 16. totiž nebylo příliš možností, jak použít erb země (což je také zřejmě důvod, proč je mezi dvěma následujícími doklady a listinou Fridricha III. určitý časový odstup). Zástupci zemské obce, převážně z řad šlechty, kteří se scházeli na celozemských shromážděních a rozhodovali na nich jménem celé země, v té době dávali přednost reprezentaci prostřednictvím vlastních rodových erbů, nikoli erbu země, což dnes může působit nezvykle. Pokud si například vezmeme do ruky barevnou erbovou výzdobu zemských desek, tehdejšího nejdůležitějšího zemského právního dokumentu (vyšla v nedávné době knižně v barevném provedení, už za první československé republiky pak v provedení černobílém), uvidíme mezi erby zemských desek spoustu erbů šlechtických rodů, jejichž členové zrovna v tu kterou dobu zastávali místa zemských úředníků, avšak erb moravské země mezi nimi nenajdeme. Naštěstí byli v zemské obci dva její příslušníci, kteří používali erb shodný s erbem země – byla to města Olomouc a Znojmo. Obě města ve skutečnosti původně přejala erb své vrchnosti, jíž byl moravský markrabě, nicméně v 15. a 16. století byl jejich erb chápán jako totožný s erbem země a proto si také obě města svůj erb změnila v souladu s listinou Fridricha III.
Starší (a také výtvarně zřetelnější) doklad je pro město Znojmo. V letech 1523-25 si Znojmo pořídilo úřední pomůcku, právní knihu, kterou sepsal městský písař Štěpán z Vyškova. Kniha je významnou památkou renesančního malířství, neboť je bohatě malířsky vyzdobena (to koneckonců u městských knih té doby bývalo běžné). Následující obrázek ukazuje podobu první textové strany této městské knihy (jde o fotografii, která byla otištěna v knize Humanismus a raná renesance na Moravě (1992)):

úvodní textová strana znojemské městské knihy Štěpána z Vyškova

Na reprezentativně vyzdobené úvodní straně nemohl chybět ani erb města, který zobrazuje následující zvětšený výřez. Jasně na něm vidíme, že orlice má zlato-červené šachování:

detail úvodní textové strany městské knihy Štěpána z Vyškova

Ještě jednou pak byl erb města vyobrazen uvnitř knihy:

erb Znojma z městské knihy Štěpána z Vyškova

Doklad z Olomouce je o několik roků mladší a pochází rovněž z městské knihy, konkrétně z úřední pomůcky, která se nazývala kniha počtů; datuje se do období 1530-40. Městský erb je na ní vyobrazen na přední straně desek, jak ukazuje následující fotografie (zhotovili ji pracovníci Státního okresního archivu Olomouc, kde je kniha uložena):

přední strana desek olomoucké knihy počtů z let 1530-40

Při pohledu na fotografii si leckdo určitě řekne, že jde o nějaký omyl, neboť orlice na ní má šachování stříbrno-červené. O omyl se však nejedná, šachování skutečně je (nebo spíš bylo) zlato-červené. Na rozdíl od výše uvedené znojemské knihy totiž olomoucká kniha byla vyzdobena erbem města přímo na deskách a tam je malířská výzdoba vystavena otěru, jak je koneckonců na fotografii ze stavu knihy vidět. Aby byla původní barevnost orlice zřejmá, udělal jsem z fotografie výřez a v něm zesílil sytost barev. Výsledek můžete vidět:

detail přední strany desek olomoucké knihy počtů z let 1530-40

Skutečně zde ještě na některých místech zlatá (žlutá) barva je dochovaná, zejména na krku, hrudi a vnitřní straně křídel orlice a také na zobáku a koruně. (Poznámka bokem: jazyk je zde zlatý stejně jako na vyobrazení znojemské městské knihy, v nejnovější době však převládalo zobrazování jazyka červenou barvou, je z toho tedy vidět, že tato záležitost nebyla ustálená a v průběhu věků se měnila.)
Jiří Bílý ve zmíněném článku zmiňuje ještě další ohlasy Fridrichovy listiny, třebaže nejde přímo o vyobrazení zemského erbu, takže jsem ve všech případech jejich vyobrazení nehledal. Píše, že příslušníci některých šlechtických rodů stříbrnou barvu svých rodových erbů změnili na zlatou. Uvádí příklad Jana z Pernštejna, který do zemských desek nechal v roce 1506 erb svého erbu vymalovat se zlatým polem (Pernštejnové měli ve stříbrném erbu černou zubří hlavu). To lze vidět na následující fotografii (z knihy Moravské zemské desky 1348-1642 (1999)):

erb Jana z Pernštejna (1506) z moravských zemských desek se zlatým polem

Podobně někteří příslušníci rodu z Lomnice užívali zlaté pole (páni z Lomnice měli ve stříbrném erbu černé křídlo). Také město Brno na své berní knize z let 1509-41 vyobrazilo svůj erb se zlatým polem (ač jinak, a to dodnes, jsou v brněnském erbu červená břevna na stříbrném poli). Všechny tyto změny byly pouze dočasné a navíc se netýkají výslovně zemského erbu, svou vypovídací hodnotu snad přesto mají (pro úplnost je nicméně třeba dodat, že existuje i názor, že změna tinktury štítového pole v erbech uvedených šlechtických rodů je náhodná a s polepšením moravského erbu nesouvisí, poněvadž podobné dočasné změny jsou doloženy i z jiných období).
Další tři příklady uplatnění Fridrichem uděleného polepšení pocházejí až z doby barokní, z nich Bílý uvádí jen jeden. Je to listina Leopolda I. z roku 1675 pro městečko Náměšť na Hané, jíž Náměšť dostala polepšení dosavadního erbu, ve zlatém štítu zlato-červeně šachovaný orlí spár, z nějž vyrůstá stejně šachované orlí křídlo a spár drží zlatý kříž vyrůstající ze stříbrného trojvrší. Dobové barevné vyobrazení nemůžu přiložit, v samotné listině erb vyobrazen nebyl a ani žádné jiné vyobrazení není známo, neboť Náměšť – asi kvůli jeho složitosti – takto polepšený erb zřejmě nikdy neužívala. Následující obrázek tedy ukazuje moderní rekonstrukci.

kresebná rekonstrukce polepšeného erbu Náměště na Hané z roku 1675

Pak jsem narazil ještě na jeden doklad, který už Bílý ve svém článku nezmiňuje. Je ovšem o další století mladší, z období vlády Karla VI. (1711-40). Je to ilustrace k oslavě tohoto panovníka a přímo pod medailonem s jeho podobou je vyobrazena moravská orlice (nikoli tedy celý erb). Můžeme zřetelně vidět (pod obrázkem je detailní výřez z orlicí), že i zde je orlice zlato-červeně šachovaná. Tato ilustrace byla otištěna v knize Josefa Války Morava renesance, reformace a baroka (1995) a podle tamního popisu jde o ilustraci z knihy stavovských rukopisů (jde o úřední knihy zemských úřadů), tedy opět stejně jako v předchozích dvou případech (jmenovaných Bílým) z prostředí moravské zemské obce:

vyobrazení Karla VI. s moravskou orlicí ze stavovských rukopisů

No a do třetice mám ještě jeden barokní doklad. Následující nepříliš kvalitní fotografie zobrazuje barokní rám obrazu Panny Marie Svatotomské, nazývané Perla Moravy nebo Palladium Moravy z kostela svatého Jakuba v Brně (jde o původně byzantský obraz darovaný kostelu císařem Karlem Lucemburským).

zlato-červená moravská orlice v kostele sv. Jakuba v Brně

O znovuoživení povědomí o Fridrichem uděleném polepšení zemského erbu v 19. století se už píše více, takže nebudu opakovat, co se lze dočíst. Uvádí se, že tato polepšená varianta moravského erbu nalézala své uplatnění v nově přidělených erbech moravských obcí, které byly v 19. století a začátkem 20. století povýšeny na město. Jde o čtyři města a následují vyobrazení jejich městských erbů (s rokem jeho udělení):

Napajedla (1899):

erb Napajedel s polepšenou moravskou orlicí

Mariánské Hory (dnes součást Ostravy) (1902):

erb Mariánských Hor s polepšenou moravskou orlicí

Královo pole (dnes součást Brna) (1905):

erb Králova pole s polepšenou moravskou orlicí

Vítkovice (dnes součást Ostravy) (1908):

erb Vítkovic s polepšenou moravskou orlicí

(V souvislosti s Napajedly je vhodné učinit zmínku o heraldické terminologii. V listině, jíž František Josef I. udělil město současný erb, se píše: „Uprostřed čela štítu jest moravský zemský znak s orlicí červeně a zlatě kostkovanou v modrém poli.“ Je to vlastně jeden z mála případů, kdy se výzdoba moravské orlice označuje pojmem „kostkování“, jinak se běžněji říká šachování. Je to pojem rovnocenný, třebaže někteří autoři heraldických příruček byli v pokušení stanovit přesné rozlišení mezi šachováním a kostkováním.)
Kromě toho jsem náhodou narazil ještě na jeden doklad opětného užívání polepšeného erbu z poloviny 19. století, který se v promoravských materiálech o vývoji moravského erbu neobjevuje. Je to pečetidlo jihlavské národní gardy, ozbrojeného sboru zřízeného ve městě během revoluce v roce 1848. Pečetidlo pochopitelně není barevné, ale v tomto případě je na rytině použito heraldické šrafování, z něhož se barvy („tinktury“) dají odvodit. Modrá je v takovém šrafování znázorněna vodorovnými liniemi, červená svislými liniemi, zlatá tečkováním, stříbrná je bez šrafování (volné pole). Na pečetidle vidíme modré pole, v něm zlato-červeně šachovanou moravskou orlici (zde po barokním způsobu šachovanou šikmo), která nese uprostřed erb města Jihlavy (fotografie je z knihy Jihlava, která vyšla v roce 2009):

pečetidlo jihlavské národní gardy (1848) s polepšenou moravskou orlicí

Dosavadní text měl za cíl rozšířit povědomí o polepšení moravského erbu o některé nové informace, zejména pak o obrazový materiál. Nyní se budu věnovat další záležitosti, která s polepšením moravského erbu souvisí. Ačkoli – jak jsem ukázal – se polepšení po roce 1462 užívalo, časem přece jen znovu převládla původní varianta a k polepšení se Moravané ve větší míře vrátili až v 19. století (přičemž rokem 1918 začala druhá fáze odklonu od něj). Chtěl bych se nyní znovu vrátit k vysvětlením toho, proč se polepšení všeobecně a natrvalo neujalo, a bude-li to možné, vyzdvihl to nejvěrohodnější z nich. Než se budu moct dostat k nějakému závěru, budu muset probrat vysvětlení, která byla předložena. Proč Fridrichem udělené polepšení nebylo po roce 1462 užíváno výhradně, se vysvětlovalo: a) protože na privilegium Moravané zapomněli, b) protože ho odmítli přijmout, c) protože jim ho nepotvrdil jejich panovník.
Z uvedených pokusů o vysvětlení začnu tím, které je podle mě nejsnazší vyvrátit, a to je to první. Moravané podle něj měli sice vděčně přijmout císařem Fridrichem udělené privilegium, ale ve víru jiných událostí na privilegium zapomněli, takže se jím pochopitelně nemohli řídit. Teprve až na přelomu 18. a 19. století jej znovu objevili a tehdy jej znovu začali uplatňovat. Někdy se poukazuje na to, že brzy (1467) po vydání privilegia vypukla na Moravě vzpoura proti Jiřímu z Poděbrad, která plynule přešla ve válku Jiřího z Poděbrad proti Matyáši Korvínovi, takže Moravané měli jiné starosti než malovat erb v nové polepšené variantě. To může částečně být správné vysvětlení, pokud si vzpomeneme, že nejstarší doklad (který jsem zatím uvedl, níže uvedu ještě o něco starší doklad, ač jiného rázu!) uplatnění polepšení pochází až z roku 1506 (souvisí-li skutečně dočasná změna erbu Jana z Pernštejna s tímto privilegiem), tedy až čtyřicet roků po vydání privilegia o polepšení, nicméně jistě to není vysvětlení, které by
mohlo zdůvodnit, proč se v 16. století polepšení uplatňovalo a pak se zase od něj ustoupilo. Vždyť máme doklad ze století 18. (viz výše) a v literatuře jsem se dočetl ještě o dalších dokladech, které dokazují, že Fridrichovo privilegium bylo na Moravě stále známo. Budu nyní odkazovat na výřez z listiny Fridricha III., který je vyobrazen výše a na kterém je vyobrazen polepšený moravský erb držený andělem (anděl neměl být součástí nově polepšeného erbu, byl použit pouze jako náhodná ozdoba, neboť samotný text listiny o andělovi nemluví). Profesor pomocných věd historických Masarykovy univerzity v Brně Jindřich Šebánek uveřejnil v roce 1941 (v Erbovní knížce) studii o štítonoších moravského erbu a v ní ukázal, že v průběhu staletí byl občas erb Moravy zobrazen jak je držen andělem podle vzoru listiny z roku 1462. Nejstarší doklad popsaný Šebánkem vypadá následovně:

anděl držící erby Moravy a Brna (1499)

Je to dřevořezbová (a tedy nebarevná) ilustrace prvotisku Olomouckého žaltáře, vytištěného roku 1499 (to je i na obrázku, čtyřka se tehdy psala jako zkřížená stužka) v Brně. Ilustrace znázorňuje anděla držícího dva erby, Brna a Moravy. Podle Jindřicha Šebánka je tento anděl přímo inspirován andělem z listiny Fridricha III., shoduje se s ním v poloze a tvaru křídel, v kresbě oděvu, poloze těla i výrazu tváře (lze porovnat s výřezem výše). Další doklad uvedený Šebánkem pochází z tisku závěrů moravského zemského sněmu z roku 1556. Vyobrazení už má renesanční podobu a andělé držící moravský erb jsou zde dva. Přesto Šebánek nepochyboval, že i toto vyobrazení bylo inspirováno malbou v listině Fridricha III.:

dva andělé nesoucí moravský erb (tisk z 1556)

Potom ještě Jindřich Šebánek zmínil další dva zřetelnější doklady inspirací vyobrazením v listině Fridricha III., a to stavovské pečeti. Zemskou pečeť si moravské stavy pořídily na přelomu 16. a 17. století ve dvou variantách, malé a velké, aby jí byly potvrzovány veřejné dokumenty vzešlé z činnosti stavovských orgánů. Tyto dvě varianty pečeti se pak používaly až do roku 1848. Obraz menší pečeti přináší Šebánek ve studii z roku 1941. Není to příliš kvalitní fotografie, přesto na pečetním obraze můžeme rozeznat oděného anděla s křídly přidržujícího před sebou moravský erb stejně jako v listině Fridricha III. z roku 1462:

malá zemská pečeť - 17. století, s moravským erbem drženým andělem

Kresbu větší pečeti (uvádí u ní dataci 1720) pak přinesl archivář Mojmír Švábenský v (služebním) katalogu Stavovské listiny 1212-1847 a na ní je zřetelně možno vidět kompozici inspirovanou privilegiem Fridricha III. (na obou pečetích má například anděl na hlavě křížek stejně jako na malbě v listině):

velká zemská pečeť (1720) s moravským erbem drženým andělem

O jiných dokladech znalosti a používání Fridrichova privilegia na Moravě mezi rokem 1462 a počátkem 19. století než připomenutých výše ani z literatury ani odjinud nevím (je nicméně možné, že zejména z období baroka je víc dokladů mně zatím neznámých), ale uvedené doklady přesvědčivě vyvracejí teorii, že i po roce 1462 se používala stříbrno-červeně šachovaná orlice z důvodu zapomenutí privilegia Fridricha III. Lze sice spekulovat, jak moc jeho znalost byla rozšířená, vysvětlení o úplném upadnutí privilegia v zapomnění však musíme opustit.
Ozřejmit první ze zbývajících dvou vysvětlení, proč se všeobecně neujalo císařem udělené polepšení, by rovněž nemělo být těžké. Jedná se o argument, že udělené privilegium nepřijaly moravské stavy (na zemském sněmu). Nalezneme jej například v Encyklopedii heraldiky Milana Bubna (1997) v hesle Znaky zemí Koruny české: Na žádost moravského zemského hejtmana Jindřicha z Lipé a některých dalších moravských pánů polepšil císař Friedrich III. roku 1462 šachování orlice na zlato-červené, ale tato změna nebyla moravským zemským sněmem přijata a potvrzena. Milan Buben však není autor tohoto vysvětlení, narazil jsem na něj i ve starších knihách jiných autorů. Vysvětlení by to za jistých okolností mohlo být logické, v každém případě se jedná o pouhý dohad. Nemáme k dispozici žádný doklad, že by moravské stavy privilegium odmítly přijmout, nemáme dokonce ani žádný doklad pro to, že se jím vůbec nějak zabývaly. Jakýkoli přímý doklad zaujetí postoje Moravanů zkrátka chybí, takže se můžeme opírat pouze o doklady nepřímé. Nepřímým dokladem v tomto případě může být jedině používání nebo nepoužívání změněné podoby erbu. Z výše uvedených dokladů vidíme, že v období nepříliš vzdáleném od vydání privilegia se přinejmenším Olomouc a Znojmo privilegiem řídily, což svědčí pro to, že stavy (do jejichž řad obě města patřila) jej neodmítly. Lze sice vymyslet námitku, že zemský sněm převahou hlasů polepšení odmítl, ale obě zmíněná města se rozhodnutím sněmu odmítla řídit, avšak to by byla pouhá spekulace, navíc podle mě ne zrovna logická. Listina Fridricha III. totiž hovoří o tom, že císař polepšení erbu Moravanům udělil na jejich žádost, takže by bylo podivné, kdyby si Moravané nejprve u něj vyžádali změnu moravského erbu, poté co by však byla změna císařem povolena a zapsána do listiny a ona listina byla přivezena na Moravu, moravští šlechtici a měšťané by se najednou rozmysleli a polepšení, které před tím sami chtěli, by odmítli. Opět lze sice vymyslet námitku, že s císařem jednalo jménem obyvatel Moravy jen pár jedinců a po návratu na Moravu se setkali s odporem ostatních, ale jednak si myslím, že významní příslušníci panské šlechty by si s případným odporem v zemském sněmu poradili, hlavně však nevidím důvod, proč by někdo z moravské zemské obce vůbec Fridrichem III. udělené polepšení moravského erbu měl odmítat. Někteří, včetně heraldiků, sice nemají slovo polepšení moc v lásce a raději hovoří prostě o změně, ale skutečnost je taková, že podobné změny jako polepšení zkrátka byly vnímány. Polepšení sice většinou měla podobu přidání něčeho nového navíc do erbu, avšak totéž platí i pro změnu stříbrného kovu na zlatý (někteří změnu stříbrné na zlatou v šachování/kostkování moravské orlice označují za nevkusnou a úpadkovou, ale to je určitě hodnocení nezasloužené, neboť zlato-červené mohla být šachování moravské orlice hned od počátků a plně by už tehdy vyhovovalo vkusu heraldiky v době jejího rozkvětu, je to zkrátka polepšení nevýslovně vkusnější než leckterá jiná polepšení z doby pozdního středověku a raného novověku). Zrovna císař Fridrich III. uděloval změnu stříbrné na zlatou s oblibou (zdaleka nejen Moravanům), což by nedělal, kdyby taková změna neměla žádnou hodnotu u jeho příjemců. Pokud Moravané jako odměnu za svou vojenskou pomoc od císaře požadovali změnu stříbrné na zlatou v erbu Moravy, pak z toho nutně musí vyplývat, že taková změna pro ně skutečně byla odměnou, že obdrželi něco hodnotného, ač to nebyla hodnota hmatatelná. To nemůže udivit, uvědomíme-li si že středověk byl dobou značných stavovských rozdílů mezi různými složkami společnosti a tudíž (ale i z jiných důvodů) oproti dnešku mnohem větší roli hrály různé symboly, zvlášť mohly-li poukázat na nositelovo postavení ve společnosti. Víme-li, že zlatu se v heraldice v pozdním středověku přisuzovala větší váha než stříbru (o tom píše Jiří Bílý v citovaném článku), je logické z toho usuzovat, že erb obsahující zlato byl pro svého držitele cennější než erb se stříbrem. Kdyby právě takto nebylo v polovině 15. století zvykem uvažovat, zástupci Moravanů by přece po císaři změnu stříbrné na zlatou na šachovnici moravské orlice nepožadovali a Fridrich III. by stejným symbolickým způsobem neodměnil i další účastníky svého osvobození od bratra Albrechta (konkrétně pražské měšťany a kraňské stavy). Nevidím tudíž jediný důvod, proč by členové moravské zemské obce neměli být Fridrichovým darem potěšeni a dokonce ho měli odmítat. Ač tedy nelze doložit opak, považuju vysvětlení jen částečného přijetí Fridrichova polepšení odporem moravských stavů za krajně nepravděpodobné. Podle mě takové vysvětlení vzniklo ještě v době, kdy nebyly známy výše uvedené doklady užívání polepšené orlice, z čehož někdo (ne nelogicky) jako možnost vyvodil, že zemský sněm polepšení odmítl, a od něj to potom přebírali další a další autoři, jako kdyby se jednalo o dokázaný fakt.
Zbývá poslední zdůvodnění, totiž že Fridrichem udělené polepšení odmítl schválit moravský markrabě, jímž byl v roce 1462 (jak už zaznělo) Jiří z Poděbrad (někteří, kteří tento argument používají, zároveň tvrdí, že Fridrichovo privilegium tak vstoupilo v platnost až 26. června 1628, kdy Ferdinand II. vydal jako přílohu k obnovenému zřízení zemskému listinu se seznamem privilegií, která jakožto neodporující zemskému právu potvrzuje a mezi nimi byla i listina Fridricha III. z roku 1462). S tímto argumentem je pro mě nejtěžší se vypořádat, ačkoli mě částečně napadají jednoduché a logicky průkazné protiargumenty, dokonce tytéž, které už tu zazněly – na druhou stranu se na obhajobu tohoto vysvětlení předkládají tvrzení, se kterými si moc nevím rady. Začnu každopádně těmi argumenty jednoduchými. Stejně jako u tvrzení o odmítnutí polepšení moravskými stavy i zde nelze přímo doložit, že by Moravanům udělené privilegium jejich bezprostřední vládce odmítl schválit; stejně tak však ani nemáme jakékoli zprávy o Jiřího souhlasu s Fridrichovým privilegiem (ovšem Jiří Adámek v textu, který je na více místech k přečtení na internetu, tvrdí (nevím, na základě čeho), že Jiří z Poděbrad změnu erbu schválil!) – zkrátka o postoji Jiřího z Poděbrad ke změně moravského zemského erbu nevíme konkrétního nic; tvrzení, že Jiří z Poděbrad polepšení odmítl schválit, je tedy pouhý dohad, jaký byl i v případě tvrzení o nepřijetí privilegia moravskými stavy. Nezbývá než se nad možným postojem markraběte zamyslet na základě jiných okolností, které jsou známé. Připomeňme si, co jsem napsal o politickém pozadí vydání Fridrichova privilegia na začátku: v březnu roku 1462 papež Pius II. prohlásil za neplatná kompaktáta basilejského koncilu a husitů z roku 1436 a tím vlastně zneplatnil dokument, o nějž Jiří z Poděbrad opíral svou vládu. V takové situaci, v níž hrozilo, že se proti němu postaví ostatní Evropa a zejména některý ze sousedních panovníků, potřeboval Jiří nějakého spojence a šťastnou souhrou náhod jej (znovu)získal v prosinci téhož roku v samotném císaři Fridrichovi III. Představme si situaci, která počátkem prosince nastala: vojenské sbory vyslané Jiřím z Poděbrad osvobodily ze zajetí Fridricha III. a Jiří tak získal (nebo si utvrdil) cenného (a jednoho z mála) spojence proti papeži; zároveň vděčný císař Moravanům, kteří tvořili část sborů, jež ho osvobodily, ihned daroval odměnu v podobě polepšení jejich erbu. Předpokládejme, že po Jiřím z Poděbrad se v tom okamžiku chtělo, aby k císařovu daru Moravanům zaujal souhlasný nebo odmítavý postoj. Jak by se Jiří asi rozhodl? Běžně se píše, že moravský markrabě změnu moravského erbu nepotvrdil. Jaký k tomu však mohl mít důvod? Fridrich III., původce daru, byl jeho čerstvě utvrzený spojenec a v Jiřího zájmu nemohlo být nic jiného než si jeho spojenectví a přízeň co nejdéle udržet (věrnost a zásadovost byly ve středověku nedostatkové zboží). Dovolil by si Fridrichovu náklonnost ohrozit tím, že by nesouhlasil s císařovým darem svým poddaným? Nevím sice nic o povaze Fridricha III. , ale asi ne neoprávněně se domnívám, že Fridrich by na Jiřího z Poděbrad nehleděl moc laskavě, kdyby Jiří Moravanům zakázal přijmout jeho dar. Císař Svaté říše římské byl dostatečně vznešený spojenec na to, aby Jiří neměl důvod vidět jakoukoli svou újmu v tom, že Moravanům povolí užívání erbu jejich země v souladu s polepšením uděleným císařem, navíc měl podstatně důležitější starosti, přímo existenčního rázu, ve srovnání s nimiž hypotetické (nevíme, zda je Jiří vůbec měl) úvahy o poměru císaře k jeho poddaným musely zákonitě ustupovat daleko stranou. Kromě toho můžu zopakovat argumenty, které zazněly v předchozím výkladu: jestliže máme doklady o používání privilegia členy moravské stavovské obce nejpozději z konce 15. století (vyobrazení brněnského a moravského erbu držených andělem považuju za důkaz, že privilegium se považovalo za uplatnitelné), znamená to, že privilegium nebylo nepotvrzeno nebo lépe řečeno jeho užívání nebylo znemožněno, pokud tedy zase nechceme hledat nějakou nepravděpodobnou námitku, třeba že Moravané privilegium užívali nelegálně. Pravda je, že mezi roky 1462 a 1499 (nebo dokonce 1523, kdy je doložen přímo změněný moravský erb) uplynulo dost času, takže svolení s užíváním polepšeného erbu mohl Moravanům dát až teprve později někdo jiný než Jiří z Poděbrad (v úvahu by snad připadal jeho nástupce Matyáš Korvín, který roku 1477 v jedné listině (z 9. 3.) mimo jiné slíbil, že bude dodržovat všechny dosavadní zvyklosti a práva moravského markrabství, což by se s určitou rezervou dalo považovat za potvrzení i Fridrichovy listiny (ač Matyáš svůj slib určitě myslel s nekonkrétní všeobecností)), ale o tom jednak nic určitého není známo, jednak z důvodu, který jsem napsal výše, pochybuju, že by Jiří Moravanům v užívání polepšení uděleného Fridrichem III. nějak bránil.
Přece jen se však v souvislosti s (ne)potvrzením privilegia z 1462 moravským panovníkem hodlám vyjádřit ještě k jedné otázce, která mě rovněž při probírání důvodů, kterými by bylo možné zdůvodnit chabé užívání Fridrichova polepšení, napadla. Ta otázka zní, zda vůbec schválení císařova privilegia moravským markrabětem bylo nutné – já o tom totiž mám pochybnosti. Snažil jsem se k tomuto kroku najít něco v literatuře, ale byl jsem neúspěšný. Potom mě napadlo, že bych se mohl podívat na situaci ohledně jiného erbu, který má obdobný osud – s erbem Starého města pražského. Musím ovšem upozornit, že výklad, který o tom bude následovat, bude rozsáhlý a zdánlivě bez souvislosti s listinou Fridricha III. pro Moravany. Ve voji, který na přelomu listopadu a prosince 1462 vysvobodil císaře Fridricha III. z jeho zajetí, byli i ozbrojenci Starého města pražského a vděčný císař se tomuto městu odvděčil stejným způsobem jako Moravě, totiž polepšením erbu (rovněž změnou stříbrné na zlatou), ne však bezprostředně po svém osvobození, ale až v roce 1475 (to už v Čechách vládl Vladislav Jagelonský). I v případě polepšení tohoto erbu se v literatuře píše o nutnosti jeho potvrzení bezprostředním vládcem země, v tomto případě tedy českým králem. Proč bylo potvrzení nutné, jsem se opět nedočetl, všechna literatura tuto nutnost považuje za samozřejmou bez bližšího zdůvodnění; shoduje se jen v tom, že Fridrichovo polepšení erbu Starého města mohlo vstoupit v platnost až teprve tehdy, až ho Vladislav potvrdil (tedy v tom, co se obdobně uvádí pro platnost Fridrichova privilegia pro Moravu). Pravidlo, jimiž se takové situace měly řídit, přináší Milan Buben v Encyklopedii heraldiky (1997) v hesle Městská heraldika – právo udílet znaky: Právo udílet znak městům měl především král jako vladař země. Císař římský, jako uznávaná hlava jinak samostatných panovníků, měl rovněž právo udílet znaky všem městům v říši, avšak byl k tomu nutný souhlas příslušného krále. Když například chtěl roku 1475 císař Fridrich III.
polepšit znak Starému Městu pražskému, musel mít souhlas českého krále Vladislava Jagellonského
. Nicméně když jsem v literatuře hledal podrobnosti, jak to s Vladislavovým potvrzením Fridrichova privilegia bylo, dospěl jsem spíš k pochybnostem o celém tom „pravidle“ potvrzování platnosti. Nahlédl jsem totiž nejprve do knihy Česká republika ve znacích, symbolech a erbech autora Josefa Augustina (1997) a tam jsem se dočetl toto: … Za tuto pomoc jim pak císař nejen potvrdil různé svobody, nýbrž vydal 9. června 1475 i listinu, jíž polepšil a rozhojnil znak Starého města, pozměniv stříbrnou barvu kromě cimbuří na zdi ve zlato a přidav helm s císařskou korunou, drženou dvě lvy. Takto upravený znak nabyl ovšem platnosti teprve r. 1477, když jej 18. dubna toho roku potvrdil a ze své královské moci Staroměstským znovu udělil český král Vladislav II. Potom se mi však dostala do ruky brožurka Znak hlavního města Prahy, kterou v roce 1928 vydal pražský městský archivář Václav Vojtíšek, a tam její autor píše: Když pak Staroměstští r. 1462 po boku krále Jiřího z Poděbrad poskytli vojenskou pomoc císaři Fridrichovi III. proti odbojnému městu Vídni a rakouským stavům, tento panovník s vědomím českého krále Vladislava Jagelovce prokázal jim odměnu, obdarovav jejich městský erb. Proměnil stříbro zdi a věží ve zlato – jen hradební cimbuří zůstalo stříbrné …. Avšak porovnám-li citované texty, docházím k závěru, že jejich autoři si v jedné věci odporují. Zatímco Josef Augustin tvrdí, že Fridrich III. vydal Starému městu privilegium, které bylo zpočátku neplatné, dokud ho dodatečně nepotvrdil Vladislav II., Václav Vojtíšek (a stejně Milan Buben) fakticky tvrdí, že Fridrich III. musel mít souhlas Vladislava II. předem (takže privilegium pak vlastně bylo platné od počátku). To je ovšem dost podstatný rozdíl a Vladislavovo potvrzení privilegia o dva roky později má v každém z těchto dvou úhlů pohledu jiný význam (v jednom se potvrzením privilegium teprve uvádí v život, v druhém jde o prosté ujištění).
Mé pochybnosti se ještě zvětšily, když jsem se (kvůli něčemu jinému) dostal ke knize Sbírka listin Archivu města Olomouce 1261-1793 (1998). Podává stručné informace o všech listinách a listech, které se za dlouhé období uvedené v názvu knihy zachovaly v olomouckém městském archivu. Je jich celkem 1470 a mnohá z nich jsou privilegia udělující různá práva, takže si lze na jejich základě udělat jistý obraz o praxi udělování privilegií a jejich potvrzování. Třetí nejstarší listina z městského archivu byla vydána 20. 9. 1278 římským králem Rudolfem I. a vydavatel jí Olomouci potvrdil všechna dosavadní privilegia, osvobodil je na dva roky od daní a dávek, udělil městu monopol na vaření piva v okruhu jedné míle (asi 15 km) od hradeb a ustanovil, aby Židé obývající město platili dávky a daně jako ostatní měšťané. Jarmila Krejčíková v článku Rudolf Habsburský a moravská města v letech interregna 1278-1283, vydaném v univerzitním sborníku SPFFBU-C 32/1985 o této listině napsala, že se dochovala kromě originálu i v pozdějších opisech, což svědčí o tom, že si město listiny vážilo a používalo ji, přičemž podle ní město kladlo nepochybně důraz na pasáže o právu mílovém a zdanění Židů, protože ostatní ustanovení byla časově omezena na přesný počet roků. Jak to bylo s potvrzením a platností této listiny, jestliže byla vydána panovníkem, který nevládl Moravě (král Rudolf I. neusiloval o právoplatné získání vlády na Moravě a nikdy neužíval titul moravského markraběte)? O určitém potvrzení této listiny můžeme hovořit v souvislosti z listinou Václava II. (který byl moravský markrabě) z 10. 4. 1291. V ní jednak osvobodil Olomoucké od placení mýta v Litovli a Kojetíně, jednak jim udělil městský soud, dovolil přijímat cizí poddané a pak potvrdil mílové právo na vaření piva udělené Rudolfem I. roku 1278 (potvrzení mílového práva na vaření piva je však formulováno bez odkazu na Rudolfovu listinu). O potvrzení zdanění olomouckých Židů v této listině nic není. Měli bychom z toho vyvodit, že Václav II. Rudolfovo ustanovení o placení daní olomouckými Židy nepotvrdil, takže nevstoupilo v platnost? Možná, ale otázka potom zní, proč si město během dalších dějin nechalo několikrát pořídit opis Rudolfovy listiny, pokud by mu šlo pouze o ustanovení o pivě; vždyť ho mělo i v listině z roku 1291 a stačilo by mu tedy ohánět se tou mladší listinou. Pokud se ptáme, nakolik město považovalo za zákonné řídit se listinou cizího vládce (Rudolfa I.) i bez potvrzení domácím panovníkem (Václavem II.), musíme obrátit pozornost i na ony dvouleté „daňové prázdniny“. V Rudolfově listině jsou časově vymezeny od nejbližšího následujícího svátku svatého Marka po následující dva roky. Jestliže Rudolf Olomouci listinu vydal 20. září 1278, byl nejbližší svátek svatého Marka 25. dubna 1279, což znamená, že Olomouc nemusela platit předepsané daně a dávky od jara 1279 do jara 1281. Po tu dobu však na Moravě zákonný panovník nebyl, takže nikdo městu nemohl Rudolfovu listinu teoreticky potvrdit, aby (údajně) vstoupila v platnost; nicméně já hluboce pochybuju, že by si Olomouc z toho něco dělala (tehdy vlastně dělal) a čekala s uplatněním svého práva neplatit daně až do doby, dokud se Václav II. neujme vlády nad Moravou, neboť Rudolf I. pro ni musel být dostatečná autorita („panovník jako panovník“), aby se nerozpakovala jím udělená práva využít. Totéž si myslím i o právu zdaňovat ve městě pobývající Židy jako by to byli měšťané a jestliže se potvrzení tohoto práva neobjevuje v listině z roku 1291, vysvětluju si to spíš tak, že Olomouc považovala toto právo za dostatečně zabezpečené listinou krále Rudolfa a nepožádala o jeho potvrzení i Václavem, než že by se tohoto práva vzdala či jí ho Václav II. odmítl prodloužit.
25. 12. 1376 vydal český král a moravský markrabě Karel Lucemburský olomouckým měšťanům listinu, v níž městu udělil při nákupu a prodeji zboží ve Starém městě pražském stejná privilegia, jaká už měli brněnští měšťané. Na tom by nebylo tak moc zajímavého, ale o čtyři dny později, 29. 12. vydali pro Olomouc listinu „rychtář, konšelé, přísežní a celá obec Starého města pražského“, v níž se zavázali dodržovat ustanovení privilegia Karla Lucemburského z 25. 12., a to už zajímavé je. Není to totiž nepodobné tomu, o co mi celou dobu jde, totiž vydání listiny Fridrichem III. pro Staré město a jejím brzkým potvrzením Vladislavem II. Ptejme se, jaká byla v roce 1376 motivace Starého města, aby potvrzovalo listinu svého panovníka. Určitě si nikdo nebude myslet, že privilegium pro Olomouc mohlo na půdě Starého města nabýt platnosti teprve poté, co s ním souhlasili měšťané Starého města. Ti zkrátka vydali listinu, jíž ujistili, že práva udělená panovníkem budou vůči Olomouckým respektovat. Bylo to vlastně vyjádření dobré vůle a jsem nakloněn tomu si myslet, že listina Vladislava II. z roku 1477 ohledně polepšení erbu Starého města byla obdobným ujištěním.
Jiným zajímavým případem z olomouckého městského archivu je listina markraběte Albrechta Habsburského z 28. 6. 1435. Markrabě jí na prosbu olomouckých měšťanů potvrdil platnost tří listin: 167 roků staré listiny z 16. 2 1268, jíž Přemysl Otakar II. potvrdil měšťanu Štěpánovi dědičné šrotéřství (poplatky z vína a piva), 112 roků staré listiny z 6. 9. 1323, jíž Jan Lucemburský městu povolil platit berně nikoli z domů, ale z parcel, a 84 roků staré listiny z 1. 1. 1351, jíž Jan Jindřich povolil peníze z ungeltu (povinného skladu pro cizí kupce) použít na dláždění ulic. V případě této Albrechtovy listiny je zcela jasné, co jeho potvrzení vlastně znamenalo – nelze jej chápat jinak než jako vyjádření jeho ujištění, že stará privilegia Olomouce platí i nadále a panovník je i nadále bude uznávat. Zcela jistě by byl mylný výklad, že olomoučtí měšťané čekali 84, 112 a dokonce 167 roků, než si nechali potvrdit privilegia, aby začala platit (167 roků ani není rekord, poslední listina zmíněná v knize o olomouckých listinách byla vydána Františkem II. 21. 12. 1793 a panovník v ní Olomoučanům na jejich žádost potvrdil platnost devíti listin, mimo jiné i Rudolfovy listiny z roku 1278, to znamená listiny 515 roků staré!). Zde je nepochybné, že potvrzení nebylo nutnou podmínkou vstupu potvrzených privilegií v platnost, panovník jen potvrzoval, že i do budoucna mají platit privilegia, která byla platná i před jejich potvrzením.
Z praxe potvrzování dříve udělených privilegií zmíním ještě jeden (trojitý) případ ze 17. století. 9. 7. 1627 vydal olomouckému tiskaři Mikuláši Hradeckému Ferdinand II. privilegium, jímž mu udělil monopol na tisk kalendářů a pětileté výhradní právo pro tisk ostatních knih (od té doby nám mimochodem výhradní právo narostlo na doživotí vydavatele a ještě 70 roků po jeho smrti). Toto privilegium se sice ztratilo, ale víme o něm z listiny Ferdinanda II. udělené opět Mikuláši Hradeckému (na jeho žádost) a potvrzující výsady udělené předchozí listinou. Není možné zjistit důvod (snad jím bylo to, že ostatní olomoučtí tiskaři jeho práva nerespektovali), ale zmíněný olomoucký tiskař se obrátil na téhož panovníka ještě jednou a ten další listinou z 28. 5. 1631 zopakoval výsady udělené předchozími dvěma listinami. Tento případ je obzvláště výmluvný, protože zde je naprosto jasné, že tentýž vydavatel nemohl témuž příjemci udělovat potvrzení proto, aby první udělení privilegií vůbec vstoupilo v platnost.
Opět nyní obracím pozornost k listině Vladislava II. z roku 1477 pro Staré město pražské, u které opět vyslovuju domněnku, že v ní nešlo o to, aby privilegium Fridricha III. vůbec mohlo začít platit. Vyvozuju to z praxe potvrzování dříve udělených privilegií pro město Olomouc, jejíž některé příklady jsem právě zmínil. Zřejmě nejeden člověk namítne, že listina Fridricha III. pro Staré město pražské je něco jiného, neboť městu udělil práva panovník, který nebyl přímým vládcem města, takže jím udělené privilegium muselo vyžadovat potvrzení domácím panovníkem. Ale já jsem výše u listiny Rudolfa I. pro Olomouc z roku 1278 vyjádřil pochyby, zda to tak bylo. V přehledu listin olomouckého archivu jsou ještě dva další případy listiny či listů od cizího panovníka. Jedním z nich je listina z 25. 2. 1527, v níž římský císař Karel V. udělil Janu Weidarovi (asi to byl olomoucký měšťan, v knize to není blíže vysvětleno) erb; zda tuto listinu potvrdil tehdejší moravský markrabě (byl jím Karlův bratr Ferdinand I.), nevím, v seznamu listin olomouckého archivu každopádně žádné její potvrzení není, z čehož je možné vyvodit, že se ztratilo nebo že taky nikdy vydáno nebylo (a Karlem udělený erb platil i bez něho). Další příklad není listina s privilegiem, ale list čili dopis, kterým 17. 9. 1449 římský tehdy ještě král Fridrich III. nařizoval Olomoučanům, aby na svůj soud obeslali vyjmenované šlechtice, kteří napadali statky olomouckého biskupa; jak se měšťané Olomouce po přečtení tohoto dopisu zachovali, nevím, myslím však, že se nebudu mýlit, když napíšu, že pokud se jím odmítli řídit, nebylo to z důvodu „není to náš panovník, nemá nám co nařizovat“ – také kdyby panovala praxe, že panovník nemůže přikazovat nic cizím poddaným, musel by to Fridrich vědět a Olomouckým by nepsal přímo (ačkoli v tomto případě nemohl jednat prostřednictvím zákonného moravského panovníka, protože na Moravě zrovna panovalo bezvládí).
Na základě toho, co jsem napsal výše, jsem dospěl k názoru, že potvrzení Fridrichova erbovního privilegia pro Staré město pražské Vladislavem II. o dva roky později mohlo prostě být jen ujištěním panovníka, že udělené privilegium bude respektovat, nikoli nutnou podmínkou pro jeho vstup v platnost. Při přemýšlení nad tím mě nicméně napadla myšlenka (a nejsem policista, takže nemám pendrek, abych se před ní mohl bránit), že by bylo možné rozhodnout, jak bylo Vladislavovo potvrzení míněno, na základě textu samotné listiny. Bylo by možné z jejího znění poznat, zda skutečně Vladislav II. uděloval platnost něčemu, co doposud ještě nevstoupilo v platnost? Naštěstí je možné se o tom přesvědčit, protože listina Vladislava II. z 18. 4. 1477 byla otištěna v prvním díle sbírky Codex juris municipalis regni Bohemiae (1886). Listina nejprve probírá okolnosti, za nichž se Staroměstským polepšení jejich erbu dostalo, pak cituje doslova Fridrichovu listinu a pak vyjadřuje Vladislavovo potvrzení privilegia. Klíčové pasáže listiny (v překladu) znějí: Slavného království našeho českého znamenitá ozdoba a nejskvělejší okrasa, Starší město naše pražské, před časem usilovalo zalíbit se nejnezdolnějším a nejvýtečnějším knížatům, římským císařům jakožto nejvyšším světským hlavám celého křesťanského světa veškerým úsilím jakým mohli, jak úcta k majestátu vyžadovala. … A tak ctihodní purkmistr a konšelé řečeného Staršího města našeho pražského, věrní naši milovaní, jménem svým a celé obce nás poprosili, abychom z dobrodiní svého královského polepšení, klenot a ozdobu řečeného znaku čili erbu z císařské autority dané a poskytnuté ráčili uznat, schválit a naším královským souhlasem potvrdit. … Proto polepšení, klenot a vznešenou okrasu znaku čili erbu, které řečené Starší město pražské nedávno z císařské autority obdrželo… schvalujeme, uznáváme a tímtéž naším královským souhlasem potvrzujeme. Kdo v tom chce vidět uvedení zatím neplatného privilegia v platnost, bez obtíží může, ale popravdě řečeno jednoznačně to ze znění listiny nevyplývá a stejně tak v uvedených slovech lze vidět pouhé potvrzení platnosti. Nemyslím, že by z citovaných slov vyplývalo, že Staroměstští si Fridrichovo privilegium potvrdit nechat museli, pokud ho chtěli začít používat. Na textu Vladislavovy listiny však zaujme jiná věc: totiž v úvodní části listiny zdůrazněná autorita vydavatele privilegia, tedy Fridricha III., jakožto nejvyššího světského vládce křesťanského světa. Nad tím mě nemůže nenapadnout otázka, proč by Vladislavova kancelář zdůrazňovala nejvyšší autoritu Fridricha III. mezi křesťanskými vládci a přitom by privilegium jím vydané považovala za neplatné, dokud se k němu nevyjádří vládce s autoritou nižší (tj. český král). Skutečně ani postavení na samém vrcholu hierarchie panovníků Evropy nemělo stačit Fridrichovi k tomu, aby mohl vydávat ze své vlastní autority platná rozhodnutí cizím poddaným? Já se každopádně domnívám, že mezi představou, že Staroměstští předkládají Vladislavovi II. ke schválení zatím neplatné privilegium, a důrazem Vladislavovy kanceláře na nejvyšší postavení Fridricha III. mezi křesťanskými vládci je rozpor.
Tvrzení, že Fridrichovo erbovní privilegium pro Staré město pražské z roku 1475 nabylo platnosti až po jeho potvrzení Vladislavem II. roku 1477, ve mně vyvolává pochybnosti ještě ze dvou důvodů. Ten první je založen na informaci sbírky Codex juris municipalis, že Fridrichova listina pro Staré město pražské byla českými panovníky potvrzena celkem šestkrát: poprvé Vladislavem II. 18. 4. 1477, podruhé Ferdinandem I. 4. 12. 1558, potřetí Ferdinandem II. 8. 4. 1627, počtvrté Ferdinandem III. 13. 5. 1649, popáté Marií Terezií 16. 6. 1747 a pošesté Františkem I. 13. 5. 1808. Tím se ovšem vracím k tomu, co jsem psal o listinách z městského archivu Olomouce: Jestliže prvním potvrzením vstoupilo privilegium v platnost, k čemu potom byla další potvrzení? Všechna další potvrzení jistě sloužila Staroměstským jako pojistka, že i další panovníci budou platnost původní listiny uznávat. Co když ale jako taková pojistka sloužilo i to potvrzení první? Jak se dá poznat, že Vladislav II. jen nevyjadřoval své srozumění s privilegiem již před jeho potvrzením platným, tak jak to později učinilo pět dalších panovníků po něm? Druhý důvod mé pochybnosti je založen na tvrzení o jiném polepšení městského erbu z území Čech jinou cizí autoritou. Oním městem je Plzeň, onou cizí autoritou dva papežové (slovo „panovník“ není v jejich případě zcela patřičné, ač ve skutečnosti vlastně panovníky byli). Už zmíněná Česká republika ve znacích, symbolech a erbech o tom (přesněji o jednom ze dvou papežských polepšení) píše: Za věrnost Římu proti většině národa obohatil papež Pavel II. Plzeňským jejich znak. Vydal v Římě 5. července 1466 bulu, jíž přidával ke oběma starším polím plzeňského erbu dvě nová a navíc povoloval pečetit červeným voskem. … Polepšení znaku římským papežem bylo v české městské heraldice novinkou. … Je však právně zajímavé, že ani později nepotřebovalo toto papežské polepšení plzeňského znaku žádné schválení světskou mocí. O tom si stejně jako autor myslím, že to opravdu zajímavé je, ale ze zcela jiného důvodu. Z citovaného úryvku předpokládám, že neexistují žádné listiny, jimiž by některý z českých panovníků potvrzoval platnost polepšení plzeňského erbu, ani třetí díl sbírky Codex juris municipalis, v němž je přepis listiny Pavla II. pro Plzeň u této listiny o žádném potvrzení nehovoří. Já se však divím autorům, kteří tvrdí, že v případě papežského polepšení hovoří o zbytečnosti jeho potvrzení českými králi, že s takovým prohlášením tak spěchají. Ono je sice hezké věřit autoritám, ale stejně tak je užitečné pátrat po jejich myšlenkovém postupu. A já si kladu otázku, na základě čeho k závěru zbytečnosti potvrzovat papežská polepšení dospěli (a tím i otázku, na základě čeho dospěli k závěru nutnosti potvrzení polepšení císařského). Vždyť o jaký soubor dokladů se tito autoři opírají? V případě polepšení císařských se opírají o dva případy (z 9. 5. 1475 pro Staré město pražské a z 26. 6. 1477 pro Nové město pražské, obojí od císaře Fridricha III.) a v případě papežských rovněž o dva případy (z 5. 6. 1466 pro Plzeň od Pavla II. a z 1. 12. 1578 rovněž pro Plzeň od Řehoře XIII.). Obě pražská města se se svým polepšením obrátila pro potvrzení na českého krále, Plzeň to ani v jednom případě neudělala. Jak však můžeme z pouhých dvakrát dvou případů vyvozovat obecné pravidlo o nutnosti či nenutnosti dodatečného potvrzení? Papež jako nejvyšší duchovní autorita prý mohl udělovat polepšení bez nutnosti jeho dodatečného potvrzení. Já se ale potom ptám, proč něco takového nemohla i nejvyšší autorita světská (tedy císař). Mezi těmito dvěma autoritami nevidím podstatný rozdíl. Jestliže heraldici skutečně vyvozují obecné pravidlo o nutnosti potvrzování polepšení z této dvojice dvou příkladů, pak mně takové pravidlo připadá nedostatečně podložené. Kdyby ho bylo možné doložit nějakým dobovým právním pramenem, který by skutečně o této otázce hovořil, pak by to bylo něco jiného, mám však pochybnosti, zda takový pramen existuje. Pozdně středověcí či raně novověcí právníci nejspíš s možností zasahování papežů (a možná i císařů) do českých heraldických záležitostí vůbec nepočítali, takže podle mě žádné obecné pravidlo ani vytvořeno být nemuselo (vždyť i Josef Augustin píše – jak jsem citoval výše – polepšení znaku římským papežem bylo v české městské heraldice novinkou). Pro chování plzeňských měšťanů lze určitě uvažovat i o jiném vysvětlení než pravidle, že si papežské polepšení schvalovat nechat nemuseli. Například v případě polepšení Pavlem II. z roku 1466 se jiné vysvětlení nabízí snadno: papež polepšil městu erb za to, že se postavilo proti Jiřímu z Poděbrad, který byl papežem považován za kacíře; plzeňští měšťané by jistě nebyli při smyslech, kdyby s tím polepšením hned šli za tím panovníkem, v odboji proti němuž polepšení získali. Pravda, není to vysvětlení dokonalé, protože Plzeňští si mohli nechat polepšení potvrdit později od jiného krále, což však (asi) nikdy neudělali. Z toho, že dvě pražská města si polepšení udělená císařem nechala potvrdit českým krále, zatímco Plzeň si dvě polepšení udělená papežem potvrdit českým králem nenechala, vyvozovat obecné pravidlo o nutnosti potvrzovat císařská polepšení a nenutnosti potvrzovat papežská polepšení sice není nelogické, ale podle mě je zkrátka pouhými dvakrát dvěma případy nedostatečně podložené. Lze přece uvažovat i o jiných motivech chování uvedených městských rad.
Už je určitě na čase se vrátit zpět k moravskému erbu a jeho polepšení z roku 1462. Celá dlouhá předchozí pražsko-plzeňská odbočka měla jeden účel – pokusit se na jiném obdobném příkladu zodpovědět otázku, nakolik bylo nutné o potvrzení změny erbu cizím panovníkem žádat domácího panovníka. Jednoznačnou odpověď jsem nezískal, ale určité pochybnosti o této nutnosti ve mně nastolila. Navzdory této nejistotě se nicméně domnívám, že tuto otázku lze obejít a zopakovat to, co jsem napsal výše: postoj Jiřího z Poděbrad k polepšení moravského erbu Fridrichem III. sice neznáme (v každém případě se po jednání obou panovníků v Korneuburgu Jiří z Poděbrad odebral 17. prosince do Brna, takže tam mohla být dobrá příležitost o změně erbu jednat), ale z výše uvedených politických okolností lze poměrně věrohodně očekávat, že proti změně erbu nic nenamítal, proti zamítnutí změny pak svědčí užívání polepšeného erbu Olomoucí a Znojmem, případně v nepřímé podobě i Brnem, a možná také Janem z Pernštejna a některými příslušníky rodu z Lomnice. Dokonce nepovažuju za nemožnou úvahu, že Moravané se Jiřího z Poděbrad (či jiného pozdějšího panovníka) vůbec neptali, zda Fridrichovo polepšení můžou používat. Celé to dlouhé rozebírání posledního ze tří předkládaných vysvětlení (ne)užívání polepšení po roce 1462 odporem Jiřího z Poděbrad tedy shrnuju tak, že ani ono není pravděpodobné.
Než se dostanu k samotnému závěru, zmíním se o jedné zajímavosti, na kterou jsem nedávno narazil – na jednu variantu moravského erbu, o jejíž existenci jsem neměl ani tušení; v literatuře jsem o ní nikdy nečetl a její vyobrazení také nebývá nikde k vidění. Dotyčná varianta moravského erbu vypadá následovně:

Ingeramův kodex - detail erbu moravského markraběte

Jak vidíme, je na ní v modrém poli červeno-stříbrně šachovaná orlice se zlatým půlměsícem přes hruď a křídla. Tato podoba moravského erbu pochází z takzvaného Ingeramova kodexu, erbovní (mimochodem papírové) knihy habsburského vévody Albrechta VI. Tato kniha (nazvaná podle malíře, který erby (jejich větší část) zpodobnil) zobrazuje erby příslušníků habsburského rodu, erby šlechty habsburských zemí, erby panovníků Svaté říše římské a jiných evropských zemí a také fiktivní erby panovníků, kteří vládli v dobách před vznikem heraldiky (např. Alexandra Velikého) a dokonce i erby legendárních postav, například biblických tří králů. V oddíle o vládcích zemí Svaté říše římské je i strana, která znázorňuje právě moravský erb:

Ingeramův kodex - strana s erbem moravského markraběte

Stránka nese nadpis „to jsou čtyři markrabata“ a znázorňuje (od vrchu a zleva) erb markraběte míšeňského, moravského, braniborského a bádenského. Kniha nese na svém hřbetě datum „1459“, nicméně její obsah nevznikl najednou, nýbrž v delším časovém období a na její výmalbě se podíleli dva malíři (jméno druhého neznáme). Oddíl, do nějž je zařazen i erb Moravy (a který nepochází od Hanse Ingerama), podle odborníků, kteří se kodexem zabývali, vznikl někdy v období 1455-1458.
To jsou tedy informace o tom, odkud tato neobvyklá a obecně neznámá varianta moravského erbu pochází. Následovat by mělo vysvětlení její podoby, případně i souvislostí s jinými variantami moravského erbu. K tomu těžko budu moct podat jednoznačné a uspokojivé stanovisko, protože k tomu nemám dost informací. Přesto se aspoň některé předběžné úvahy nabízejí. Vyjít můžu ze dvou skutečností: na figuru stříbrno-červeně šachované orlice je přidaný půlměsíc ve zlatě, tedy stejné tinktuře, která byla o několik roků později (1462) přidána do moravského erbu jiným způsobem, a erb se zlatým půlměsícem je znázorněn v knize vytvořené pro už zde na začátku několikrát zmíněného Albrechta VI., bratra císaře Fridricha III., který zlatou do erbu Moravy přidal. Ačkoli souvislost mezi těmito dvěma skutečnostmi a Fridrichovým polepšením nemusí být žádná, je přece jen o něco pravděpodobnější možnost, že se nejedná o náhodné náznaky a souvislosti. Nejpřirozenější vysvětlení je, že tendence přidat zlatou do erbu Moravy byly už (krátce) před rokem 1462 a v roce 1462 se jen rozhodlo, že zlatá bude přidána nikoli v podobě půlměsíce, ale v podobě červeno-zlatého šachování (což je výtvarně určitě lepší). Nestačí však konstatovat, že tendence byla, mělo by se i vysvětlit, čí tendence to byla, tedy kdo ji prosazoval. Dokud vycházíme ze skutečnosti, že představitelé moravské šlechty požádali o změnu moravského erbu v prosinci 1462 po vysvobození Fridricha III. ze zajetí, budeme předpokládat, že nápad nahradit stříbro zlatem se zrodil v hlavách moravských představitelů až právě na konci roku 1462, když je císař (možná) vybídl, aby si řekli o nějakou odměnu. Není však vyloučeno, že touha přidat do zemského erbu zlatou se zrodila v jejich myslích už dřív a oni hledali jen vhodný způsob, jak ji zrealizovat. I tak ovšem zůstává otázka, co přesně malba v Ingeramově kodexu znázorňuje. Že by malíř toto provedení erbu Moravy skutečně viděl a namaloval jej tedy podle skutečnosti? Jenže kdo by se potom takovým erbem ve skutečném životě zaštiťoval? Možná moravské stavy, ovšem potom je otázka, při jaké příležitosti (snad nějaké vojenské), a nakolik by si mohli sami erb v podstatě panovníkův takto pozměnit (pokud by skutečně šlo o použití ze strany stavovské obce a se souhlasem panovníka, byla by to zároveň odpověď na otázku, jak se panovník postavil k polepšení z roku 1462). Protože je v Ingeramově kodexu nad moravským erbem napsáno „markrabě moravský“, je i teoretická možnost, že sám Jiří z Poděbrad (který byl moravský markrabě v době vzniku erbovní knihy) takto příležitostně užil svůj moravský erb, třebaže mě nenapadá žádný důvod, proč by to dělal (a jiný příklad ani doložený není). Čistě teoreticky lze uvažovat ještě o možnosti, že malíř, který erby zemí Svaté říše římské namaloval, udělal v případě Moravy chybu, což se sice nedá vyloučit, protože pod nadpisem „vévoda švábský“ omylem zakreslil erb vévody franského, ale to není příliš pravděpodobné (např. přiřadit jiný erb k popisku není totéž jako erb částečně pozměnit), už proto, že bychom museli předpokládat, že v Rakousku neznali správnou podobu erbu sousední země. Lze také uvažovat o možnosti, že malíř prostě pružinu umístil přes hruď každé erbovní orlice namalované v Albrechtově erbovníku a že v případě moravského erbu jde tedy prostě jen o dodatečnou ozdobu připojenou z malířovy libovůle, nicméně řada orlic dotyčné erbovní knihy pružinu namalovanou nemá, takže tato úvaha zřejmě nebude správná.
Je vidět, že neobvyklá varianta moravského erbu, jak je zachycena v erbovní knize Albrechta VI., vzbuzuje celou řadu otázek, na něž je nesmírně těžké najít nějakou odpověď. Otázku výkladu zlatého půlměsíce na moravské orlici tak musíme zatím považovat za nezodpovězenou. Pokud by přesto někdo trval aspoň na nějakém zařazení této varianty erbu Moravy do souvislostí, řekl bych, že je docela pravděpodobné, že souvisí s polepšením Fridricha III. z roku 1462, a to ze tří důvodů, které jsem uvedl: 1) tato téměř neznámá podoba moravského erbu obsahuje navíc to, co je i v polepšeném erbu, totiž zlatý kov, 2) varianta orlice se zlatým půlměsícem se objevuje v pramenech jen několik roků před vydáním listiny stvrzující změnu stříbra na zlato v šachování orlice, 3) vyobrazení orlice s půlměsícem pochází z prostředí velmi blízkého člověku, který polepšení roku 1462 udělil.
Nyní přichází chvíle, v níž zřejmě aspoň někteří očekávají, že přednesu nějaké vlastní vysvětlení, proč se po roce 1462 užívalo polepšení udělené císařem Fridrichem III. jen okrajově a převládla nakonec starší varianta erbu (až do 19. století). Musím nicméně přiznat, že předchozí sáhodlouhý výklad mě k zodpovězení této otázky moc neposunul. Vysvětlení se nabízí víc, za rozumné se mi jeví uvažovat o dvou. V každém případě to nicméně vypadá, že odpověď musíme hledat v postoji samotných Moravanů. Jen okrajově, možná spíš pro zajímavost, podotknu, že v dnešním moravském hnutí je několik osob, které tvrdí – a jsou při tom velice hlasité a neodbytné – že Moravané polepšení odmítli z důvodu jeho nevkusnosti a neheraldičnosti („úpadkovosti“). Z toho by se muselo logicky usuzovat, že vkus měšťanů Olomouce a Znojma, od nichž máme užití polepšeného erbu doložené, se odlišoval od vkusu zbytku Moravy, ale to je přitažené za vlasy a sotva pravdivé, stejně jako je sotva pravdivé tvrzení, že polepšená zlato-červená orlice byla výrazem nevkusu a úpadku heraldiky. Kombinace zlaté a červené se užívala už od samého počátku rozkvětu heraldiky, takže změnou šachování moravské orlice ze stříbrno-červeného na zlato-červené se nevytvořilo nic, co by bylo možné jen v době (údajného) úpadku heraldiky a nebylo možné v době rozkvětu heraldiky; je-li prý stříbrno-červené šachování vyjádřením „čistého“ vkusu původní heraldiky, musí to stejně platit i o šachování zlato-červeném. Protože zdaleka ne každý je obeznámen se středověkými erby aspoň tak povrchně, aby mohl tvrzení předchozí věty o původnosti zlato-červené kombinace v heraldice považovat za samozřejmé a jednoznačně odmítnout tvrzení opačná, pro názornost uvedu několik příkladů z významné heraldické památky vrcholného středověku, Curyšského erbovního svitku, který vznikl před polovinou 14. století v některém klášteře severovýchodního Švýcarska. Zobrazuje s popisky 559 erbů střední a nižší šlechty (a 28 praporů biskupů) především ze Švýcarska a jižního Německa, kromě toho však také erby některých evropských panovníků (včetně moravského markraběte – a včetně praporu olomouckého biskupa). Z této velké množiny jsem vybral 13 erbů, které v různých variantách obsahují kombinaci zlaté a červené (následující obrázky jsou novodobá překreslení (z 19. století) erbů jmenované středověké erbovní památky, věrně však zachovávají předlohu).

pán z Turnu:

Züricher Wappenrolle - Turn

pán z Königseggu:

Züricher Wappenrolle - Königsegg

král Aragonu:

Züricher Wappenrolle - Aragon

král Anglie:

Züricher Wappenrolle - Anglie

hrabě z Kyburgu:

Züricher Wappenrolle - Kyburg

markrabě z Badenu:

Züricher Wappenrolle - Baden

hrabě z Habsburgu:

Züricher Wappenrolle - Habsburg

pán z Helmishofenu:

Züricher Wappenrolle - Helmishofen

falckrabě z Tübingenu (linie Feldkirch):

Züricher Wappenrolle - Feldkirch

pán z Rothensteinu:

Züricher Wappenrolle - Rothenstein

pán z Heitnau:

Züricher Wappenrolle - Heitnau

neznámý držitel:

Züricher Wappenrolle - neznámý

hrabě z Veringenu:

Züricher Wappenrolle - Veringen

K těmto obrázkům je ještě třeba dodat – o to zde totiž především jde – jaké období vývoje heraldiky zastupují. Karel Schwarzenberg (otec stejnojmenného dnešního ministra), který se zaobíral heraldikou, rozdělil dějiny heraldiky na šest období, přičemž období od počátku do roku 1328 označil jako dobu rané heraldiky, po níž následovala doba vrcholné heraldiky, která podle Schwarzenberga končí rokem 1485. Uvedené roky jsou samozřejmě pouze orientační, každopádně je zřejmé, že Curyšský erbovní svitek, z něhož uvedené ukázky pocházejí, vznikl na samém počátku vrcholného rozvoje heraldiky a většina erbů jím zachycená byla vytvořena logicky už v období rané heraldiky; z toho vyplývá, že kombinace zlaté a červené je zcela v souladu s původním duchem a vkusem heraldiky a nelze ji v žádném případě považovat za úpadkovou. Ale tento názor – ač se na internetu dere všemožně do popředí – je pouze okrajový (nikdo soudný, byť jen málo obeznámený s vývojem heraldiky, jej nemůže brát vážně). Vysvětlení, proč se i po roce 1462 užívala převážně stříbrno-červená orlice, je jistě jiné. Jiří Bílý v článku, který jsem citoval v úvodu, klade jako důvod opadnutí prvotního nadšení z polepšení erbu a konzervativizmus Moravanů. To je jistě možné, ale k tomuto vysvětlení se těžko zaujímá postoj; otázka totiž zní, zda opravdu byli Moravané konzervativní a pokud ano, jak se to pozná. Potom je možné předložit ještě jedno vysvětlení, se kterým jsem se setkal v soukromé korespondenci a které Bílý v témž článku také naznačuje. Fridrich III. své erbovní privilegium udělil moravským stavům (v listině je adresát označen jako „moravské markrabství“), netýkalo se tedy moravského panovníka a jeho erbu. To vlastně znamená, že došlo k rozdvojení původně jednotného erbovního symbolu – zatímco před rokem 1462 užíval panovník i stavy tentýž erb (stavy totiž užívaly erb panovníka), po roce 1462 měly stavy používat jinou variantu erbu než panovník – moravského markraběte se listina Fridricha III. netýkala (aspoň ne výslovně), takže ten neměl důvod svůj erb nějak měnit. Aspoň určitý čas tak musela nastat situace, v niž stavy užívaly pro reprezentaci Moravy jednu variantu moravského erbu, kdežto panovník pro reprezentaci sebe jako vládce Moravy druhou variantu erbu, přičemž vlastně pokud zlato bylo považováno v heraldice pozdního středověku (a raného novověku) za vznešenější kov než stříbro, užívaly stavy vznešenější variantu erbu než jejich panovník. Právě toto (pocit neoprávněného vyvyšování se nad vlastního vládce) a vůbec celé rozdvojení erbu mohly být tím rozhodujícím důvodem, proč moravské stavy upustily od užívání polepšeného erbu a přizpůsobily se panovníkovi. Je to samozřejmě dohad bez přímého důkazu, ale je podle mého soudu logičtější a lépe ve shodě s dochovanými případy užívání polepšeného erbu než jiná vysvětlení, která jsem probral výše. To samozřejmě nevylučuje, aby v budoucnu někdo nepřišel s vysvětlením ještě výstižnějším a logičtějším.
Na úplný závěr ještě učiním dvě dodatkové poznámky. První se týká erbu Kraňska, v roce 1918 zaniklého vévodství, které se rozkládalo převážně na území dnešního Slovinska. Kraňsko (tedy zprvu jen jeho vévodové) užívalo původně ve stříbrném štítě modrou orlici, která měla na hrudi a křídlech stříbrno-červeně šachovaný půlměsíc. Kraňské oddíly se stejně jako moravské a české zúčastnily v roce 1462 výpravy k osvobození císaře Fridricha III. z vídeňského zajetí (Fridrich byl totiž zároveň kraňským vévodou) a v roce 1463 císař kraňské stavy odměnil podobně jako ty moravské, změnou šachování půlměsíce v jejich erbu na zlato-červené. Jistě by bylo zajímavé i zde sledovat, zda stejně jako v moravském případě došlo k rozdvojení erbu a zda nakonec nepřevládla varianta užívaná (panovníkem) před udělením polepšení. Avšak v tomto případě by pro mě bylo těžší dostat se k příslušným pramenům a literatuře, proto jsem nechal tuto otázku stranou. Druhá poznámka se týká rozdvojení podoby erbu Moravy v 19. století a jeho ukončení. Někdy počátkem 19. století se představitelé Moravy rozhodli vrátit k užívání polepšeného erbu a nedlouho poté začala výměna korespondence mezi moravskými úřady a státem (nejprve guberniem, později ministerstvem vnitra), aby ve vyobrazeních státního (císařského) erbu bylo šachování moravské orlice změněno ze stříbrno-červeného na zlato-červené se zdůvodněním, že Morava sama užívá zlato-červené šachování. Centrální úřady dlouhou dobu odpovídaly, že nemají nic proti zlato-červenému šachování užívaného zemskými orgány, avšak na císařských erbech že prozatím zůstane šachování stříbrno-červené. Definitivní změnu přinesla až vyhláška ministerského předsedy z 3. listopadu 1915 (vydaná na základě císařského nařízení), která stanovila zlato-červené šachování orlice v erbu Moravy i pro (střední) státní erb (Markrabství Moravské: červeně a zlatě šachovaný orel, se zlatou korunou a se zlatým zobcem a spáry v modrém poli). Tím došlo ke sjednocení erbu panovníka Moravy (rakousko-uherský státní erb byl fakticky panovnický erb) a erbu moravské země a jestliže si uvědomíme, že privilegium Fridricha III. z roku 1462 bylo určeno zemi a nikoli panovníkovi (kterého žádná heraldická zvyklost, natož právní norma nemohla nutit také se privilegiem řídit), panovník vlastně v roce 1915 ustoupil svým poddaným a přizpůsobil svou variantu moravského erbu jejich variantě. Sice se někdo může smát, že snad panovník svým poddaným v něčem ustupoval, nebo lépe řečeno, že by poddaní panovníka k něčemu dokázali donutit (a proč by nedokázali, toho jsou dějiny plné), ale v tomto případě se tak skutečně stalo; lze jen hádat, zda císařským úřadům po skoro stoletém obtěžování ze strany Moravanů došla trpělivost a raději se zařídily po jejich. Po 453 letech tak každopádně došlo k opětovnému sjednocení moravského erbu na jednu výhradně užívanou variantu, kterou užívala jak zemská samospráva tak panovník. O opětovném rozdvojení bychom tedy už do budoucna neměli uvažovat (takové úvahy jsem též zaznamenal), situaci by to jen zase zbytečně komplikovalo.

Advertisements

38 thoughts on “Polepšení moravského erbu po roce 1462

  1. > rád bych se dočkalDobrá práca, rád bych se dočkal stejně kvalitní a obsáhlé studie od zastáncú "vkusnější" bíločervené varianty, ale pokud by chtěli a take měli svoju prácu udělat poctivě, výsledek by mosel byt stejný.

  2. > korekca"Jiří se právě v roce 1462 ocitl v obtížné situaci. Když byl zvolen v roce 1458, zavázal se dodržovat basilejská kompaktáta, dokument, který o více než STOLETÍ dříve ukončil husitské války a povolil v Čechách a na Moravě vyznávat husitskou víru."O století dřív? To je trocha moc roků, ne? 🙂

  3. > Zase ta vrchnostDěkuju za profesionálně zpracovaný materiál. Snaď se dočkám teho, že aji sóčasná vrchnost ustoupí poddaným a ve znaku ČR uvidím vedle lva zlatočervenó orlicu…

  4. > výběr zlata byl perfektníProč se autor stejně dobře nesnažil o výběr těch znaků, které použily šachování stříbrného? Výběr je pestřejší, než by se autorovi zdálo. Nebo třeba znak Moravy v díle Paprockého z Hlahol z r. 1593, což byl hreraldik a genealog, tedy člověk znalý heraldiky. A vysvětlení, které autor marně hledá, proč se mnohde i nadále používalo šachování stříbrnočervené, je poměrně prosté. Změny, které spadají do období úpadku heraldiky, se prostě mnohdy neakceptovaly. Šternberkové byli jistě rod vážený, který mohl mít polepšení, na kolik si vzpomněl. A skutečných polepšení, nikoliv heraldických chyb. Byli však hrdí na svůj erb, který beze změny přečkal staletí až dodnes. A toho si nesmírně cení. Skutečnost, že někteří tomu zlatému poblouznění nepodlehli, a když někteří podlehli, tak se po čase vrátili k heraldickým a tradičním erbům, už je zkrátka taková.

  5. > Když dva dělají totéž…Byv upozorněn na tento sáhodlouhý příspěvek, dal jsem se do jeho studia. Především mě zajímal autorův cíl: je jím zjištění skutečného stavu nebo potvrzení chtěného? Nepodjatý čtenář následujícího nechť si odpoví sám. Autor žije v této době a snaží se přijít na kloub něčemu, co se událo před staletími a o čem máme mnohdy chabé či dokonce žádné znalosti. Toto si musíme uvědomit především a přitom mít na mysli, že dobu musíme posuzovat s odhlédnutím od pozdějšího, tehdy ještě neznámého. Autor se bohužel dopouští jedné drobné, možná však zásadní chyby, totiž, že možná srovnává neporovnatelné. Na konci svého díla se sice dostává na správnou cestu, bohužel ji však opouští prostým konstatováním »Avšak v tomto případě by pro mě bylo těžší dostat se k příslušným pramenům a literatuře, proto jsem nechal tuto otázku stranou.« Ale toto je přece právě to nejdůležitější! Jak mohu srovnávat polepšení znaku země s
    polepšením znaků měst aniž bych věděl, že v obou případech platila stejná pravidla?! Krom toho pracuje autor s fakty zajímavým způsobem: po jiných chce jejich konkrétní uvádění včetně přesné citace literatury, ale sám přitom přichází také s ničím než svou fantazií nepodloženými myšlenkami, tedy přesně s tím, co jiným odpírá. Podle mě se měl autor zabývat především tím, jestli v případě polepšení znaku země platí stejná pravidla, jako v případě znaku města, případně šlechtice a po zjištění, že tomu tak bylo, mohl pokračovat ve srovnání s městy, v opačném případě měl porovnávání s městy opustit. Přesně stejné chyby se jindy a jinde dopustili ti, kteří si usnesení zemského sněmu o tom, že „moravskými barvami jsou žlutá a červená” vysvětlili tak, že žluto-červená byla moravská vlajka. Moravské barvy a barvy vlajky nejsou a ani nebyly totéž. Ještě jinak: ani „žlutá a červená” není totéž, co „žluto-červená”, byť žluto-červená obsahuje žlutou i červenou. A už vůbec
    žluto-červená není totéž, co žlutočervená, tedy oranžová. Sice je uvedena zajímavá myšlenka, že stavové se nechtěli vyvyšovat zemským znakem nad panovníka, zato možnost, že mezi Moravany byli i v době úpadku heraldiky stále ti, kteří striktně vyžadovali dodržování pravidla o tom, že barvy i kovy (barvy kovů) jsou v heraldice rovnocenné, zaměňuje za pouhou možnost hlasování o tom, co se komu víc líbilo, což je podstatný rozdíl. Stačil mně pouhý obyčejný „selský rozum”, abych došel k následujícímu, uvedenému v „Návrhu nové moravské vlajky a jeho zdůvodnění”: »Vlajka opomíjí problematické polepšení ze 7. prosince roku 1462 udělené římským císařem Fridrichem III, totiž změnu stříbrné tinktury na orlici za zlatou. Toto privilegium bylo Moravanům po staletí (1479, 1628, 1838, 1849, 1888) potvrzováno rakouskými a rakousko(-)uherskými panovníky, přesto se v praxi neujalo. Oblíbeným tvrzením je, že je nepotvrdil český král. Takové
    zdůvodnění lze ovšem chápat tak, že jestliže armádní generál povýší vojáka, nesouhlasí-li s tím velitel útvaru, generálovo rozhodnutí je neplatné. Takže pravdě nejblíž zjevně bude skutečnost, že k polepšení došlo v době úpadku heraldiky. V ní se používají barvy a dva kovy: stříbro a zlato (jejich barvy). Důležité je, že všechny tyto prvky mají stejnou heraldickou hodnotu. Zlato tedy není cennější než stříbro. Polepšením tudíž ke skutečnému polepšení nedošlo, ale úbytkem (barvy) jednoho kovu se orlice stala méně pestrou a vzhlednou. Problematické privilegium přesto privilegiem zůstává a Moravané si toho byli vědomi, proto si je čas od času nechávali potvrzovat.« Autor se zmiňuje o tom, že kombinace žluté (zlaté) a červené je heraldicky správná. Proti tomu samozřejmě nelze nic namítat. Hodně namítat je ale potřeba k tomu, jestli se autor záměrně nebo z „pouhého” opomenutí nezmiňuje právě o tom nejpodstatnějším: o sousedství šachování orlice a zbroje. I zde totiž platí
    nějaká pravidla — a toto právě autor opomíjí. Pravidlem je, že barvy figury se mají lišit od barvy zbroje. A to v případě zlaté (žluté) na figuře i na zbroji dodrženo není. V souvislosti s tímto ještě jeden zajímavý citát: »Proměnil stříbro zdi a věží ve zlato – jen hradební cimbuří zůstalo stříbrné…« Autor se však tímto vůbec nezabývá. Proč cimbuří mělo zůstat stříbrné?! Nebylo snad tehdy na cimbuří pohlíženo jako na zbroj a nemělo tedy zůstat barevně odlišeno právě z tohoto důvodu? V případě moravského znaku by pak měla orlice být zlato-červeně šachovaná se stříbrnou zbrojí. Skutečně krásná na pohled… Když úpadkověheraldické uvažování rozšířím i na to, jestli byla důležitější figura nebo zbroj (když už zlato bylo víc než stříbro — a jak vidno možná v celé Evropě), pak ani tato úvaha není od věci, má zde autor otevřeno další pole ke zkoumání. V našem návrhu vlajky jsme žluto-bílé dilema vyřešili jednoduše: pruhované vlajky
    vycházejí z barev znaku. Heraldicky správné stříbrně-červené orlici se zlatou zbrojí na modrém štítu odpovídá vexilologicky správná bílo-červeno-modrá trikolóra. Používala se. Heraldicky nesprávné zlato-červené orlici se zlatou zbrojí na modrém štítu odpovídá vexilologicky správná žluto-červeno-modrá trikolóra. I ta se používala. Použili jsme tedy kombinaci heraldicky (vexilologicky) správné stříbrně(bílo)-červeno-modré orlice se zlatou (žlutou) zbrojí na modrém štítu na vexilologicky správné žluto-červeno-modré trikolóře odvozené od barev moravského erbu po problematickém polepšení. Náš návrh vlajky tedy obsahuje vexilologicky správné prvky. Jistě, vexilologicky zcela „čistou” by byla vlajka složená pouze z pruhů, ale v tom případě by zase vznikly dohady o tom, jestli bílá nebo žlutá. Kdo se chce hádat, našel by si důvod i v případě čtyřpruhové vlajky: patří navrch bílá nebo žlutá? Modrá, jako barva štítu, patří na vlajku automaticky. Navíc většině lidí by se čtyři pruhy ani
    nelíbily. Při počtu států a možnosti barevného ztvárnění se už běžně upouští od přísného vexilologického pravidla, že na vlajce nemají vyjma pruhů být žádné znaky. Použití erbu je navíc odůvodněno skutečností, že běžní Moravané poznávají moravskou vlajku právě jen podle erbu. Vlajka složená z pouhých pruhů jim nic „neříká”. Na závěr si nemohu odpustit pro někoho možná tématicky odlehlou drobnost. Mnoho Moravanů nedá dopustit na údajnou moravskou hymnu „Moravo, Moravo”. V ní je zajímavá část textu: „…tvá orlice pestrá”. Co pestrého je na žluto-červené orlici? Není skutečně pestrá orlice bílo-červeně-zlatá?

  6. > A ještě pro pana MaškaPrávě proto, že jsme svou práci dělali poctivě, došli jsme k odlišnému závěru, za kterým si stojíme. Když dva dělají totéž, výsledek vůbec nebývá stejný. Dva spisovatelé nenapíší na stejné téma totéž, dva stavitelé ze stejného materiálu nepostaví totéž, atd. Nás nezajímaly pohnutky, ale nic než fakta. Nepotřebovali jsme zkoumat v archivech. Stačila pouhá logika. Privilegium se sice neujalo, přesto si je po staletí Moravané nechávali panovníky potvrzovat. Proč asi? Platí nebo neplatí? Proč? Ani to nás nezajímá. Zatím nikdo nedokázal současně uplatnit obojí. Nám se to podařilo. Kdo si chce vybrat neplatnost privilegia, má orlici na erbu. Kdo uznává privilegium, má pruhy na vlajce. Či snad chcete mít na vlajce dvě orlice nebo orlici půlenou – jak? – svisle nebo vodorovně nebo dokonce šikmo? – A z leva do prava nebo opačně? Mohli bysme orlici taky čtvrtit…Autor mlčky předpokládá, že pravidla pro uznávání znaků byla stejná v
    případě města i země. Ale bylo tomu tak skutečně? Na tuto stěžejní otázku neodpovídá; je pro něho pouhou "dodatkovou poznámkou". Jestli ale tomu tak nebylo, celá jeho konstrukce padá s touto základní otázkou. Je to jako pracně vystavěná výšková budova postavená na písku. Je sice na první pohled bytelná, ale stačí první déšť, aby přestala být. Jistě, materiál je ještě použitelný, ale budova už neexistuje.Vědecký přístup předpokládá, že ze stejných východisek stejným způsobem dojdeme vždy ke stejnému výsledku. Totéž od nás požaduje pan Mašek. Jestliže ale vědecký přístup je založen na chybných východiscích, bude i v tomto případě výsledek stejný: vědecky správný, bohužel ale špatný. Z praxe víme, jak jedna vědecká "pravda" právě z tohoto důvodu bývá po čase vystřídána novou "vědeckou pravdou", aby i na tu po čase došlo. Každý, kdo kdy prosazoval do výroby ve velkém výsledky laboratorního výzkumu také ví, že to, co funguje perfektně v miligramových množstvích,
    najednou nefunguje v tunových objemech přes naprosto stejné poměry surovin. Proč jsem o tom napsal? Protože teoretik se bude do krve bít za svou pravdu, která v praxi vůbec nemusí být pravdou.Oprava: poslední věta v mém příspěvku výše měla být:Není skutečně pestrá orlice bílo-červeno-žlutá?

  7. <![CDATA[Paprocký z Hloholcituji: "což byl heraldik a genealog, tedy člověk znalý heraldiky." (Jindřich II.)V paprockého ZRCADLE či DIADOCHU je celá řada chyb a omylů, nejen historických, ale i heraldicko-genealogických. Nejenže původ Moravanů odvozuje od germánských Markomanů a jméno země od krále Marobuda, ale zcela v duchu renesance vybájil další informace (je to takový náš moravský Hájek z Libočan). Co se týče jeho genealogických a heraldických údajů – např. šlechty, jsou sice zajímavé, ale zamotané a zcestné. Když jsem se například ve své diplomové práci zabýval rodem tzv. "Kouniců" (erb lekna), nestačil jsem se divit, jak mohli takové kapacity, jako Ladislav Hosák, Metoděj Zemek či Lubomír Emil Havlík, nekriticky přejímat paprockého údaje. Popisy rodových erbů lekna jsou naprosto mylné a zaměněné. Proto i oblíbenou citaci paprockého o "chorvatské zbroji" moravské orlice bychom měli brát s rezervou.Co se týče &
    quot;nové moravské vlajky", mě osobně se líbí, neboť podobné uspořádání pruhů a znaku jsem navrhoval již někdy v roce 2006, ale byl to jen teoreticky možný návrh, nic závazného pro ostatní. Když se znovu tato kombinace objevila roku 2011, nezdál se mi na ní "nový moravský znak" s dvojkřížem – takový Morava nikdy neměla. Chápu, že je to odkaz k Velké Moravě, ale tento znak by musel polepšit panovník a ne vzejít z lidu, respektive od dvou lidí. Morava již přece krásný znak má a netřeba jej doplňovat o další atributy. Pochopil bych anděla jako štítonoše, ale… Vždyť do sporu o šachování se tak přidává další, zda-li tam patří dvojkříž či nikoliv. Vím, je to verze znaku Moravského národního kongresu, proto výslednou vlajku chápu jako klubovou, nikoliv moravskou! Odkaz k Velké Moravě můžeme přece vyjádřit jiným symbolem, například (prozatimní) hymnou "Bože, cos ráčil" (první a poslední slokou).Jinak děkuji Dalšímumoravákovi za obšírný fundovaný článek. Naprostá paráda!!!]]
    >

  8. &gt;Oprava: Paprocký byl samozřejmě Polák – "náš moravský" jsem myslel z kontextu svého příspěvku.

  9. &gt;Názor, o kterém jsem ke konci článku napsal, že se na internetu dere všemožně do pozornosti, se prodral i sem do diskuse, a proto jsem – ač jsem to neměl původně v úmyslu – závěr článku ještě doplnil o obrazové doklady heraldické původnosti kombinace zlaté a červené.

  10. &gt; Úpadek heraldiky člověčenstvo svésti nemůžeBartoloměj Paprocký, z polské šlechtické rodiny, historik, heraldik a genealog, žil dlouhou dobu na Moravě, pravděpodobně v Kroměříži. Neodvozoval původ Moravanů ani tak od Markomanů, ale od Chorvatů. Moravany zde nazval Markomany. Markomané se tam dostali spíše pro podobnost názvů Moravy v jiných jazykových verzích. Na Coronelliho mapě Moravy je možno číst nápis Marcomania. http://www.staremapy.cz…elli.html (Další zajímavostí tété mapy je erb sousedních Horních Uher v barvách, jak jej známe dnes). Spojitost Markomanů a Moravanů byla představou spíše národních obrozenců, jak se to dá vyčíst z publikací přelomu 19. a 20. století. Paprocký odvozoval původ Moravanů od Chorvatů. Je to zřejmé i z popisu erbu i z přiložené básně. Ta začíná slovy: "Přioděný orle tou kroatskou zbrojí…, …takous byl smělostí nádál Markomany…&
    quot; Popis erbu je následující: "Na erb orla, který náleží slavnému Markrabství moravskému, má býti orel bílý na červené šachovnici na štítu modrém na znamení toho, že předkové těchto krajin vyšli z chorvatské země, a erb svůj otcovský s nabytým erbem orlem v jedno složili."Heraldická pravidla nejsou libovolně stanovena, nýbrž ustálena vývojem. Tento vývoj je pak určen účelností, ohledem na funkci znaku. Znak je znamení, které musí být dobře vidět (toto pravidlo také velí brát jasné, čisté barvy, vždyť také vytvořilo zásadu o kovu a barvě), dobře poznat, dobře pamatovat. K těmto třem zásadám: zřetelnosti, význačnosti a věrnosti blasonu přistupují odvozeniny správnost a vzhlednost. Na tvorbě znaků a dodržování zásad se podíleli tzv. heroldi, kteří byli coby profesionální autority vykladači a znalci užívání erbů. Rozhodovali i v genealogických záležitostech šlechtických rodů. Heroldi působili od poloviny 12. století na panovnických a šlechtických dvorech jako ceremoniáři,
    vyhlašovali zprávy a různá právní rozhodnutí. Byli též posly, pořádkovou stráží a také příležitostnými básníky. Na rytířských turnajích ohlašovali soupeře, rozhodovali o tom, zda užívají správné znaky a klenoty na přilbicích, dbali na dodržování pravidel a vyhlašovali vítěze.Heroldi jako znalci erbovních zvyklostí a znaků byli od 15. stol. významnou právní autoritou, rozhodovali při erbovních sporech a odpovídali za unikátnost přiděleného erbu. Postupně vytvořili vlastní hierarchii.Heroldi také dbali na to, aby erb "lahodil oku".V době úpadku heraldiky byly tyto zásady leckdy porušovány. To se stávalo terčem kritiky. Heraldik Karel Schwarzenberg st. o tom psal:"Jestli byl kde nad to panovník heraldiky milovný, dala se čekat trvalá obroda erbovnictví. Obava, že státní symboly budou tvořeny v neheraldickém duchu, se v naší vzrušené době nikterak nezmenšuje, naopak, již bylo dáno několik nechvalných příkladů. Doufejme tedy, že se vývoj vrátí na cesty zdravé." V
    této souvislosti dodal, že:"Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svésti nemůže."

  11. &gt;K poznámce: "Dokud nenajdete aspoň jeden doklad toho, že se někdo o mladší variantě moravského erbu někdo vyjádřil jako o porušující pravidlo zbroje, nebo doklad toho, že se při změně tinktury zvířecí figury změnila i zbroj, je váš názor jen pouhou domněnkou."Vyjadřují se k tomu zcela jasně a jednoznačně pravidla heraldiky o zvýraznění zbroje, které je možno najít ve všech heraldických publikacích. Vyjádřil se k tomu dokonce i zastánce toho zlatého poblouznění Tomáš Skoumal, který citoval z heraldiky od Milana Bubna: "Je-li figura zlatá, má zbroj stříbrnou (v červeném poli modrou), je-li figura stříbrná, pak zbroj je zlatá. Doufám, že se nenajde nějaký teoretik, který bude chtít veškerou zbroj ve stříbře".Našel snad autor jiný jediný doklad toho, že se změnila zvířecí figura, aniž by se změnila zbroj, nebo dokonce že se změnila zvířecí figura? Já zatím ne.

  12. &gt; mám rád bílouProcitl sem ze zlatého poblouznění a mám rád bílou. Když se nebudu plést do zelí heraldikúm a vexi…..mosím se zamyslet nad tím, co je pro Moravu významné a na co sme hrdí a to je to vzácné, co se v naší krásné zemi rodí, a vše je….. bílé! Bílé víno, zralé obilí -bílé, meruňky a broskve – bílé, zralé hrušky – bílé, med -bílý, špendlíky – bílé, oskoruše – bílé, rozkvetlé pole řepky – bílé, atd. Proto mosí byt šachování orlice bílé a …..bílé!

  13. &gt; [12], [13]Při četbě komentáře [12] si nelze nevzpomenout, co před tisícovkami let řekl už Homér: "Mnoho mluvit a mnoho říct není totéž".Komentář [13] pak vlastně říká: "Tvrzení, se kterým jsem přišel, nejsem povinen jakkoli dokazovat, platí automaticky, protože jsem s ním přišel já, a povinností mých názorových protivníků je s tím souhlasit".Zajisté jsou to dostatečné argumenty pro ignorování těchto komentářů ze strany kohokoli.

  14. &gt; Re: 18Tak to naozaj nebolo v pláne, tá cena je riadne vysoká, skôr demotivačná. Ale je to pekná stará mapa so zaujímavými informáciami – Morava medzi Skalicou a Lanžhotom vtedy vyvtvárala v koryte ostrovy, na ostrovoch sú zakreslené aj Hradište, Ostroh a Strážnice…Zaujal ma ten rok 1573 – aj po sto rokoch od zmeny je tam stále pôvodný erb Moravy. A odvtedy až po dnes (ako vidno aj tu) nie je v tejto otázke jednoznačná zhoda. Že by sa Morava nechcela vzdať starobylého erbu, ktorý by mohol reprezentovať napr. aj nároky na toto historické územie – vlastne od kedy? Aké je najstaršie zachované zobrazenie moravskej orlice?

  15. &gt; To B.Nejstarším zobrazením moravské orlice nemohu sice sloužit, ale nejstarší znázornění moravských standart s šachováním červenozlatým je na fresce v basilice San Clemente v Římě. Asi z konce 11. století. Na http://www.tisicileti.cz je v článku Standarta Moravy její vyobrazení. U nás této fresce nebyla doposud věnována náležitá pozornost a tak se snáší jen příklady mnohem pozdější.

  16. &gt; [19], [20]"Že by sa Morava nechcela vzdať starobylého erbu, ktorý by mohol reprezentovať napr. aj nároky na toto historické územie"-To jsou jistě nesmyslné úvahy. O jakékoli spojitosti určité podoby erbu s územními nároky jsem nikdy neslyšel a lidé v 15. století jistě rovněž tak."Aké je najstaršie zachované zobrazenie moravskej orlice?" – "Nejstarším zobrazením moravské orlice nemohu sice sloužit"-Když oba vyčkáte času jako husa klasu, dočkáte se (asi v lednu, možná v únoru)."U nás této fresce nebyla doposud věnována náležitá pozornost"-Když jinak nedáte, já jí pozornost věnovat budu, ale už dopředu vím, že vás tím rozhodně nepotěším.

  17. Moravská orlice se zlatým půlměsícemhttp://dalsimoravak.bloguje.cz…ngJak se tak dívám na tu orlici a čtu o markraběti Jiřím z Poděbrad (1458-1469), napadla mne jistá výtvarná asociace. Jiří byl "husitský král" a při pohledu na onen půlměsíc se mi vybavila iluminace z Jenského kodexu, kde husitský kněz drží v popředí na tyči monstranci s hostií. http://www.kampocesku.cz…odex.jpg A právě hostie se zasazovaly do držáku ve tvaru půlměsíce – tzv. lunuly: http://www.schreibmayr.de…8_0.jpg Nemůže mít půlměsíc na orlicí souvislost s husitstvím, úžeji s hostií – Tělem Páně? Po polepšení znaku z roku 1462, by byl sice zlatý půlměsíc nahrazen zlatým šachováním, ovšem ohlas na přítomnost (
    nepřítomné) hostie by zůstala v onom křížku na hlavě anděla (sic!), jenž se znovu objevuje i na pečeti moravských stavů v roce 1720? Docela složitá ikonografie – zcela jistě nesprávná. Pouze přemýšlím nahlas 🙂

  18. &gt; [22]Jiří byl husitský král, ale nevládl jen Moravě, ale i Čechám. Proč teda nebyl půlměsíc i v erbu Čech, proč zrovna (a jen) Moravy?

  19. &gt; ad: [21]"O jakékoli spojitosti určité podoby erbu s územními nároky jsem nikdy neslyšel a lidé v 15. století jistě rovněž tak."Historické znaky Slezska: http://cs.wikipedia.org…zem%C3%AD príp. http://pl.wikipedia.org…4%85skich (Piastovci, Česi, Nemci, Pruské Sliezsko a Rakúske Sliezsko. Perizonium má potom v Rakúskom Sliezsku odlišné lístkové zakončenie.)

  20. Re: 24Ano, toho jsem si také kdysi všiml, že Rakouské Slezsko má jiné perisonium než Pruské Slezsko, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. *Perisonium = Též pružec, páska ve tvaru půlměsíce přes prsa ptáka, někdy může mít uprostřed křížek a být zakončená trojlístky. Touto páskou se pták připevňoval na štít.1) Lze slezskou či obecně heraldickou analogií vysvětlít perisonium na moravské orlici?2) Znamená něco křížek na hlavě anděla-štítonoše po polepšení moravského znaku v roce 1462, 1720 (na pečeti)?

  21. &gt; [24]No, já jsem se špatně vyjádřil. Nikdy jsem neslyšel, že by tinktura heraldického zvířete vyjadřovala nároky na nějakou pohraniční oblast. (Erby vyjadřují, pokud jsou takto použity, spíš nároky na celou nějakou zemi. Pohraniční spory se erby nevyjadřovaly.)

  22. &gt; pohraničie…?Moravská orlica predsa reprezentuje celú Moravu, nie pohraničie…Nemusí ísť iba o heraldické zviera. Maďarsko sa vrátilo k "historickému" znaku (erb Uhorska), kde je aj dvojkríž na zelenom trojvrší. Slovensko má historický erb, ktorý je spojený s Horným Uhorskom (Slovenskom), t.j. dvojkríž na modrom trojvrší. Už pred 20 rokmi mala vtedajšia ČSFR protestovať – ale Česi (aj čechisti zo Slovenska) vždy boli voči Maďarom príliš ústretoví… Ale nezostalo iba pri erbe Uhorska. Postupne sa na Slovensku premenovávali obce na "historické" názvy (bez reciprocity v Maďarsku), zavádza sa maďarčina do úradov, Maďari rozširujú mapy Veľkého Uhorska, maďarská vláda im udeľuje občianstvo a volebné právo, maďarskí politici dnes spochybňujú Trianon…Taká zaujímavosť (farba erbu) – som vygoogloval niečo takéto: http://upload.wikimedia.org…2.jpg (v 3. rade, 3. zľava) a Landsberg am Lech : http://en.wikipedia.org…g_am_Lech , hm…Ale dobrá práca, tá orlica s perizoniom o tej som nevedel. Neviete niečo o erbe Moravského Slovenska (čierna farba v zlatom poli)? Kedysi som o tom niečo čítal, ale je to už dávno, veľa o tom neviem.

  23. &gt; [25], [27][25]"Ano, toho jsem si také kdysi všiml, že Rakouské Slezsko má jiné perisonium než Pruské Slezsko, ale nevěnoval jsem tomu pozornost"-Já myslím, že to žádný zvláštní význam nemá. Asi šlo jen o způsob odlišení dvou jinak shodných erbů.Mimochodem, perizonium čili pružina se německy řekne ‚Brustmond‘, čili ‚náprsní měsíc‘, takže říkat mu ‚půlměsíc‘ v případech, kdy tak skutečně vypadá (např. v erbu Kraňska) určitě není od věci.[25]"Lze slezskou či obecně heraldickou analogií vysvětlít perisonium na moravské orlici?"-Možná je nějaká souvislost výtvarná nebo "technická", pochybuju, že by šlo o souvislost ideologickou. Pokud se někdo rozhodl přidat k moravské orlici zlatou, mohl tak učinit pomocí formy, která byla k vidění u jiných orlic, ale nemyslím, že by to mělo nějakou souvislost zrovna se Slezskem. (Jakou taky?)
    [25]"Znamená něco křížek na hlavě anděla-štítonoše po polepšení moravského znaku v roce 1462, 1720 (na pečeti)?"-Podle mě neznamená vůbec nic. Domnívám se, že malíř listiny z roku 1462 dostal za úkol namalovat anděla a zpodobnil ho prostě podle své úvahy (případně podle vzoru jiných andělů z jiných listin), k čemuž podle něj náležel i křížek na jeho hlavě (anděl je "nejznamenitější tvor boží"). Jde čistě o výtvarný prvek.[27]"Neviete niečo o erbe Moravského Slovenska (čierna farba v zlatom poli)? Kedysi som o tom niečo čítal, ale je to už dávno, veľa o tom neviem."-Nevíme. Nevíte vy zato něco o erbu Dyjskosvrateckého úvalu či o erbu Bílých Karpat? O tom rovněž mnoho nevím.

  24. &gt; &gt; &gt;O erbe Dyjskosvrateckého úvalu či Bílých Karpat som ešte nepočul. Máte o nich nejaké informácie? A aké farby by tam mali byť?

  25. mnoho mluvit – málo říct"Mnoho mluvit a mnoho říct není totéž" je opravdu krásný citát. Škoda jen že se ho autor článku sám nedržel. Připojuju se k názoru, že článek je opravdu "zbytečné dlouhý" a místy až chaoticky zamotaný, přičemž jeho (heraldický) přínos ani zdaleka neodpovídá vynaloženému úsilí. X-krát probraná problematika (ne)přijatého zlato-červeného šachování moravské orlice je vlastně jen "obohacena" o autorovy překombinované účelové domněnky (nezakrývající jasný cíl obhajoby zlato-červeného šachování) o tom, co se mu zdá více či méně pravděpodobné… To je na jednu stranu pochopitelné, nicméně trochu zbytečné. "Jsem pro zlato-červené šachování", se dá říct jednou větou, tak k čemu to sáhodlouhé nic neřešící rétorické cvičení? Závěr, ve kterém se za "definitivní" označuje přechodný stav z let 1915-1918 a nikoli ten, který byl před i poté, snad ani nemohl být myšlen vážně. Nicméně naprosto souhlasím s
    autorovým odhodláním zamezit opětovnému rozdvojení erbu Moravy. Šachování bylo a je ve státní symbolice stříbrno-červené, nechť tedy takové zůstane.Jako připomínka (ne)přijatého zlato-červeného polepšení bohatě stačí 4. pole znaku Jihomoravského kraje a několik obecních znaků.Zdravím.

  26. Možná by chtělo trochu ubrat v rychlosti čtení, potom by možná nedošlo k označování článku jako chaoticky zamotaného.Ale ono je jednodušší něco kritizovat a přitom nic nevytvořit…

  27. &gt;[29]"O erbe Dyjskosvrateckého úvalu či Bílých Karpat som ešte nepočul. Máte o nich nejaké informácie? A aké farby by tam mali byť?"-Tak teda nevím, jestli své otázky myslíte vážně.[30]""Jsem pro zlato-červené šachování", se dá říct jednou větou, tak k čemu to sáhodlouhé nic neřešící rétorické cvičení?"-Vy jste se tu zjevil patrně zcela nedávno, protože jinak byste věděl, že jsem svou podporu zlato-červenému šachování vyjádřil už dříve. Zde jsem chtěl polemizovat s běžně uváděnými důvody, proč se nevžilo, a pokud jste to nepochopil, je to vážně chyba vaše, ne moje. (A nechápu, proč si stěžujete, že je něco domněnka a ne stoprocentní jistota. Knihy historiků – které asi moc nečtete, jinak byste se tak nedivil – jsou plné domněnek, protože ona nám ta mrcha historie zkrátka na naprosto všechno doklady nezachovala. Historik zkrátka musí
    pracovat s tím, co se dochovalo, a vytvořit z toho smysluplnou konstrukci a při tom se domněnkám zkrátka vyhnout nemůže.)[31]"Možná by chtělo trochu ubrat v rychlosti čtení, potom by možná nedošlo k označování článku jako chaoticky zamotaného"-No, tak to vašeho "předkomentujícího" nesmírně potěším příštím (asi lednovým) článkem na podobné téma, který bude ještě delší (a pro něj nejspíš zamotanější), třebaže slibuju, že bude velmi zajímavý. Tak abych předešel stížnostem, pro ty, kteří nejsou schopni se soustředit na víc než dvacet řádků souvislého textu, k tomu připravovanému článku na závěr přidám shrnutí v délce jednoho odstavce. Avšak pokud si někdo přečte jen ten závěr a bez znalosti toho, jak jsem k němu došel, hned začne vyjadřovat své námitky, nemůže se divit, že se s ním nebudu bavit.

  28. Na doplněníPane "další moraváku",buďte si jist, že su pořád ten samý Petr Kropáček, který si vaše často pomýlené heraldické domněnky pod vašimi někdy zbytečně dlouhými, místy zamotanými, nicméně bedlivě pročtenými články dovoluje uvádět na pravou míru již od roku 2006. (Mé dřívější reakce si klidně přečtěte znovu, nemám, co bych na nich měnil: "Moravský erb jaký a čí") A abych jen nekritizoval, musím uznat a ocenit, že vaše heraldické články mají přeze všechno vzrůstající úroveň. Doufám tedy, že váš avizovaný lednový článek bude i něco víc než jen další sáhodlouhé nic neřešící rétorické cvičení s nesmyslně účelovým (v roce 2006 stanoveným) závěrem.Zdravím a bavit se se mnou opravdu nemusíte.

  29. &gt; [33]Tak jste mě sjel jako malého kluka, pohladil si ego a je doma zase spokojenost. Máte kromě urážek ještě nějaké konkrétní připomínky? Zdá se vám nějaký myšlenkový postup v tomto článku chybný? A když jste tak mimořádně chytrý, prozraďte mi teda, jaký je podle vás důvod, že se polepšení šachování po roce 1462 nevžilo. A na vaše geniální vysvětlení moravské orlice z Ingeramova kodexu jsem rovněž velmi zvědavý.

  30. &gt; [34]Pane "další moraváku",zlato-červené šachování se nevžilo, protože ho Moravané až na vyjímky(jejichž význam značně nafukujete) jednoduše nepoužívali. Původní tinktury jsou podle základního heraldického hlediska výraznosti vhodnější. Místo naprosto zbytečné obhajoby a dokládání heraldické správnosti zlato-červené kombinace (i záměna kovů u znaku Prahy, pánů z Pernštejna a z Lomnice, atp. je v tomto ohledu korektní), kterou nikdo nezpochybňuje, jste se měl zaměřit na příklady zlato-červené x stříbrno-červené figury v modrém poli. To jsou totiž zcela odlišné případy. (Viz: znak Hessenska, Lucemburska, Moravy,…) Pro zdůvodnění odmítnutí se nabízí i další vysvětlení, případně jejich vzájemná kombinace, ale přesnou odpověď dnes už asi nikdo nezjistí a já ji neočekával ani od vás. Taky proto jsem váš článek označil za "sáhodlouhé nic neřešící rétorické cvičení". Váš myšlenkový postup není ani tak chybný (krom
    případů viz výše a níže) jako nepokrytě účelový… přes koleno lámaná obhajoba zlato-červeného šachování.Spojování polepšení erbu Moravy s obměnou tinktur v erbu šlechtických rodů, považuju za značně přitažené za vlasy. V našem prostředí častý a lehce zdokumentovatelný jev záměny tinktur pro odlišení jednotlivých větví rodu (i jednotlivých příslušníků rodu) platí samozřejmě i pro pány z Pernštejna a z Lomnice.No a "geniální" vysvětlení moravské orlice z Ingeramova kodexu? 1) čím vzdálenější původ záznamu od popisovaného objektu, tím nespolehlivější. (Nedávno jsem narazil v několika německých erbovnících na zobrazení znaku Polsko-litevské unie… Byly to zcela bezprecedentí výplody fantazie autorů, majících jen mlhavou představu o skutečně používaném znaku. Podobných příkladů najdete nepočítaně! Jaképak heraldické "perly" bysme asi našli v moravském erbovníku zobrazující švýcarské erby?). 2) pružina-perisonium nebyla samoúčelná ozdoba, ale ryze praktický
    připevňovací prvek, který z kúže, či jiného materiálu vyrobenou orlici držel na skutečném štítu, aby neupadla. Je tedy na místě se podívat, zda si vůbec Ingeram dovolil nakreslit orlici bez pružiny? Pokud ano, vraťte se k bodu 1). Tak jako tak stanovení zlaté pružiny u moravské stříbrno-červené orlice je s ohledem na heraldická pravidla vlastně jediným možným. (Tedy toho pravidla, které vám zopakoval již Jindřich II. a vy mu za něj tak "vyhuboval".) Váš pokus to vysvětlit snahou o "přidání" zlaté tinktury do moravského erbu je pak zcela "mimo". Zdravím a doufám, že se necítíte znova uražen.

  31. &gt; [35]"doufám, že se necítíte znova uražen"-Cítím. A víte proč? Protože mně vyčítáte zaujatost, sám jste však zjevně zaujatý (nejen proti mně). Nevím, kde berete, že můj text je násilné dokazování nějakého předem daného závěru. Nic v textu vám k tomu nezavdává nejmenší záminku, leda snad první věta, z níž je opravdu dal najevo sympatie k variantě "fridrichovské". Ve zbytku textu jsem nikde výslovně nevyjádřil, že cokoli uvedeného dokazuje, že červeno-zlaté šachování je správnější, a ani jsem k tomu nikde v textu nesměřoval, a to jednoduše proto, že jsem to od začátku až do konce neměl v úmyslu. Kdybyste nebyl předem zaujatý, nehledal byste v textu, co v něm není."Místo naprosto zbytečné obhajoby a dokládání heraldické správnosti zlato-červené kombinace"-Naprosto zbytečný je váš komentář. Já jsem článek nepsal pro vás, ale pro lidi, kteří o heraldice neví vůbec nic, a v určitých pasážích
    polemizuju s názory z různých debat, u kterých jste nebyl a o kterých vůbec nic nevíte."Pro zdůvodnění odmítnutí se nabízí i další vysvětlení, případně jejich vzájemná kombinace, ale přesnou odpověď dnes už asi nikdo nezjistí a já ji neočekával ani od vás. Taky proto jsem váš článek označil za "sáhodlouhé nic neřešící rétorické cvičení"."-To je opravdu "profesionální" přístup: s jistotou už dnes nevíme, takže se ani nebudeme pokoušet odpověď hledat. Jiní autoři přede mnou na odmítnutí Fridrichova polepšení vyjádřili (mockrát) různý názor, ale když já si dovolím zaujmout kritický postoj k jejich vysvětlení, hned je to podle vás prázdné rétorické cvičení. Podle mě jsou ta vysvětlení, která v literatuře bývají jmenována, pouhé spekulace, které jsou přijímány za směrodatné pouze z bezradnosti. Jejich autorům jste v době, kdy je publikovali, taky posílal rozhořčené dopisy, že příliš pouštějí fantazii z řetězu?"pružina-perisonium nebyla
    samoúčelná ozdoba, ale ryze praktický připevňovací prvek, který z kúže, či jiného materiálu vyrobenou orlici držel na skutečném štítu, aby neupadla"-Zřejmě předpokládáte, že jsem úplně blbý a nevím to. Já kvůli vám nebudu psát každou myšlenku, která mi projde hlavou (to byste pak zase měl další záminku, jak můj text označit za chaotický), nicméně otázky, které jste tady nadnesl (abyste se věci zbavil jako znalci přece jasné a mě nepřímo označil za prosťáčka), jsem si položil taky. Že zdaleka všechny zobrazené orlice pružinu nemají, jsem si všiml i bez vašich jízlivostí. A že zlatá pružina na orlici moravského markraběte může něco znamenat, jsem se opovážil naznačit jednak z důvodu, že jsem jiné vyobrazení moravské orlice s pružinou ještě nikdy neviděl, jednak proto, že nepovažuju za pravděpodobné, že by v Rakousku nevěděli, jak vypadá erb sousední země. Wihoda považuje známé "Mocran et Mocran" za zkomolené "Moraviam et Moraviam" a snaží se dovozovat, že sicilský
    písař Fridricha II. neměl o střední Evropě žádné ponětí, většina medievalistické obce však s možností tak drastického zkomolení není ochotna souhlasit – proč by se potom mělo věřit ve zkomolení v prostoru výrazně menším než je vzdálenost Sicílie/Švýcarsko – Morava?Já si na rozdíl od vás nemyslím, že jsem snědl nejméně 99% vtipné kaše, která kdy na světě byla k dispozici, a rád se pobavím s někým, od koho mám možnost se dozvědět něco, co nevím, ale to pak pochopitelně diskuse musí vypadat jinak, než jak tady předvádíte vy. Vy jste možná zvyklý zahájit každou výměnu názorů urážkami protivníka a vaši kolegové jsou na to možná taktéž zvyklí. Já ale na takový přístup nejsem zvědav. Předvedl jste se tady jako povýšenec a navíc mi některé vaše reakce na mě připadají hloupé, takže nevidím jediný důvod, proč bych měl na své textu měnit byť jen čárku.

  32. &gt; [36]Pane "další moraváku",jestli se chcete cítit uražen, tak buďte. A teď, jestli dovolíte, ještě pár doplňujících poznámek. Jako zaujatý jsem označil hlavně váš závěr, v němž za "definitivní" považujete stav z let 1915-1918. (Což je zcela účelová lež.) Zveličování významu ojedinělých vyjímek, zamotání změny tinktur erbů šlechtických rodů do problematiky erbu Moravy, výmysly o jednom! nesprávném zobrazení moravské orlice v zahraničním zdroji, atp. To má být ta vaše deklarovaná nezaujatost? Ať si každý udělá obrázek sám.Pokud jste psal článek o problematice "M" (červená x zlatá x modrá), je nesmyslné ji obhajovat problematikou "Č" (červená x zlatá). Tím spíš pokud jste článek směroval lajkům. Jakých diskuzí jste se předtím účastnil a s kým, je pak otázka naprosto irelevantní.Ehm, milý pane, pokud si dovolujete svůj článek srovnávat z "bezradnými" články opravdových
    heraldiků, tak se prosím zase vraťte na zem…Přeju vám veselé Vánoce a šťastný celý rok 2012.

  33. &gt;Nejméně po druhé opakuju, že si nedělám nárok na neomylnost; pak také jsem článek sepsal – na rozdíl od vašeho pohrdlivého mínění – v nejlepší víře jako informativní, nikoli manipulativní. Považuju za samozřejmé, že se mnou někdo bude nesouhlasit a bude se mě snažit získat pro své jiné mínění. Poučit se ochotně nechám, urážet však nikoli. Nevím, co si slibujete od své přítomnosti zde, ale snaha získat mě pro své názory to jistě nebude. Pokud jste si myslel, že mě nejprve urazíte a já pak budu ochotně naslouchat vaším slovům, spadl jste zřejmě z nějaké hodně daleké exoplanety.Protože jakékoli porozumění je zjevně vyloučeno, ukončíme vzájemné poštěkávání z důvodu nepřekonatelného nesouladu odlukou od stolu i od lože: vy vymažete mé stránky ze svých záložek a své pomlouvání mě a mých textů omezíte na ústní projev v okruhu přátel a kolegů a já zase budu (v lepším případě) naprosto ignorovat vaše písemné komentáře.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s