Vznik moravského markrabství 2

Ještě několik poznámek ke vzniku moravského markrabství

Koncem roku 2009 jsem napsal článek o vzniku moravského markrabství, kde jsem ukázal, že dnešní historická věda už hodnotí tuto událost jinak, než tomu bylo dříve, navzdory tomu však moderní dějepisné závěry nejsou ve veřejnosti příliš známy a pořád se v populárních knihách ještě opakují starší, překonaná tvrzení. Na konci článku jsem napsal, že o této historické události zbývají ještě určité otázky, a slíbil jsem, že se k nim vrátím. Ač s určitou časovou prodlevou, nyní tak činím. V předchozím článku jsem psal o samotném vzniku moravského markrabství, o tom, že to byl komplikovaný a dlouhodobý proces, který rozhodně neodpovídá ještě stále často uváděnému jednorázovému vzniku v roce 1182. V tomto článku bych se chtěl zamyslet nad významem a důsledky, které vytvoření markrabství mělo, avšak také ještě i tím, jak se vznik markrabství vykládá, čímž začnu.
Tradiční výklad vyvozující vznik markrabství z vědomého rozhodnutí římského císaře Fridricha I. (Barbarosy) hovoří o tom, že prý Morava byla záměrně vytržena z českého státu jako samosprávná země „římskoněmecké“ říše a podřízena císaři. Avšak Přemyslovci to tak údajně nenechali, nehodlali dopustit oslabení českého státu, pochopili prý, k jaké pohromě vedly jejich vzájemné spory, zvlášť když prý i sám Konrád III. Znojemský byl zaskočen vytvořením moravského markrabství, neboť tak vysoko jeho ambice nesahaly (tak píší např. populární Toulky českou minulostí) a dospěli k dohodě, jejímž smyslem bylo navrácení Moravy pod moc českého panovníka a tedy opětovné „sjednocení země“; Morava pak (přesto) zůstala zachována jako zvláštní správní jednotka českého státu až do roku 1918 (kdy – což není nikde psáno takto výslovně, ale dá se z knih nepřímo vyvodit – se (prý) ukázala její nepotřebnost pro další územní organizaci českého státu).
Tato interpretace, ve vědomí současné veřejnosti v České republice převažující (pokud vůbec o věci něco ví a zajímá se o ni), má však logickou slabinu: jestliže moravské markrabství vzniklo násilným zásahem zvnějšku, proč přetrvalo dalších sedm století a Češi se ho nezbavili při nejbližší vhodné příležitosti a nevrátili věci do stavu před údajným násilným vytvořením markrabství? A příležitostí bylo dost, dokonce velmi brzy. Císař Fridrich I. z rodu Hohenštaufů, který prý Čechům moravské markrabství vnutil, zemřel jen osm roků (1190) po údajném vytvoření markrabství. Po jeho smrti nastalo v Římské říši období dvou desetiletí chaosu, během něhož se o trůn svářily rody Hohenštaufů a Welfů, docházelo k dramatickému střídání králů a císařů (doprovázené i vraždami) a jednotliví uchazeči o trůn měli daleko závažnější starosti než se starat o Moravu, respektive o vztah moravských a českých Přemyslovců. Nejenže římští králové a císaři neměli dost sil ovlivňovat dění v „českém“ státě, naopak Přemyslovce jako významné vládce své říše potřebovali na svou podporu v neustále se proměňujícím zápase o trůn. Každý si asi ze školy pamatuje způsob, jakým se do bojů o trůn zapojil Přemysl I. – přebíhal neustále od jednoho krále (císaře) k druhému a vždy byl přes pachuť zrádce znovu ochotně přijímán, neboť jeho podpora byla vítaná. Byla to ideální doba, aby Přemyslovci údajně zvnějšku vnucené markrabství odvrhli do zapomnění. Přesto se tak nestalo a dokonce se údajný Fridrichův „násilný“ a „protičeský“ čin stal pevným základem instituce, která přetrvala staletí. To je zvláštní výsledek na něco, co mělo být vnuceno násilím.
Přece jen by se však mohlo zdát, že Přemyslovci udělali to, o čem jsem napsal, že by mohli udělat, neboť výtěžkem Přemyslova přebíhání mezi štaufským a welfským táborem byla listina vydaná v roce 1212 tehdejším novým císařem a vítězem bojů o trůn Fridrichem II., známá pod označením Zlatá bula sicilská. V této listině, jíž si Přemysl nechal potvrdit své mocenské postavení v rámci říše, není o Moravě žádná zmínka, naopak se tam mluví o Přemyslově právu „držet všechny hranice, které patří zmíněnému království, ať již byly jakkoli zcizeny“. Pokud bychom hledali v Přemyslových činech snahu zbavit se Moravy, toto by mohla být formulace, která by to potvrzovala, a skutečně v ní historici viděli Přemyslovu snahu „neutralizovat“ (zvrátit) předchozí rozhodnutí Fridricha I. ohledně Moravy, to znamená, že si Přemysl měl nechat od Fridricha II. potvrdit neplatnost rozhodnutí Fridricha I. S tím se však neshodují jeho kroky vůči bratrovi Vladislavu Jindřichovi, jimiž naopak moravské markrabství definitivně zachoval při životě (když, jak jsem psal v předchozím článku, mu téhož roku 1212 věnoval svou severní polovinu Moravy a tak přispěl k jejímu sjednocení, už trvalému (aspoň do 1949)). Pokud by byl císařovým zásahem skutečně český stát roztržen na Čechy a Moravu, jak se stále ještě tvrdí, od Přemysla by se dal očekávat spíš opak, tedy že nebude svého bratra v otázce Moravy podporovat a sjednocení Moravy v jeho rukách umožňovat, natož – jak se předpokládá, že se stalo – aby s ním uzavíral dohodu, že každý z nich bude ve své zemi vládnout dědičně. Na druhou stranu je pravda, že Přemysl se severní Moravy nevzdával s nadšením – aspoň tak to tvrdí historik Martin Wihoda – učinil tak pod tlakem nouze, aby si pojistil podporu Vladislava Jindřicha v bojích o říšský trůn (bylo to ještě před definitivním vítězstvím Fridricha II. a také před vydání Zlaté buly sicilské). Tím se však nevysvětluje zdánlivý rozpor mezi vnuceností moravského markrabství ze strany římských císařů a možností Přemysla (jakožto nejmocnějšího Přemyslovce) takto vnucené markrabství sprovodit ze světa a jeho podporou moravského markrabství v rukou jeho bratra, protože Přemysl se s Vladislavem dohodl na tom, že Vladislav bude vládnout na Moravě, už 15 (!) roků předtím, než byl nucen mu postoupit i severní polovinu Moravy. A onoho roku 1197 to činit nemusel, protože Vladislav mu dobrovolně postoupil vládu v Čechách (ač mocenská převaha byla na jeho straně) a i později dokazoval, že nemá takové mocenské ambice jako Přemysl. Když si bratři roku 1197 dělili moc, mohl sice Přemysl lehce souhlasit, že Vladislav Jindřich bude moravským markrabětem, protože Vladislav se musel spokojit jen s jižní polovinou Moravy, jelikož severní polovinu držel sám Přemysl, ale na druhou stranu musel tušit, že Vladislav se s tím nespokojí a bude požadovat Moravu celou, což se roku 1212 také stalo. Přece jen je tedy Přemyslovo jednání z let 1197 a 1212 v rozporu s teorií o vnucení moravského markrabství Přemyslovcům silou ze strany římských císařů.
Nepůsobí-li tvrzení o vytvoření moravského markrabství silou císařem Fridrichem I. přesvědčivě, ať už z rozboru událostí kolem roku 1179 nebo z úvahy nad dalším přetrváním moravského markrabství v přemyslovských državách, pak vyvstává otázka, jaký tedy byl důvod vzniku moravského markrabství. Odpověď lze hledat v různých úvahách, nejdříve se pochopitelně nabízí aktivity těch Přemyslovců, kteří byli usazeni na Moravě. Avšak pohled na činy moravských Přemyslovců zrovna neukazuje nějaký cílevědomý postup. Zpočátku, poté co Břetislav I. svou závětí roku 1154/5 odkázal Moravu části svých synů, Břetislavovi synové a jejich potomci nejevili žádný zájem o sjednocení Moravy a vytvoření nějakého svébytného celku v takové či onaké míře nezávislého na Čechách; teprve po jednom století, ve druhé polovině dvanáctého, se vládce jižní poloviny Moravy, Konrád III. Znojemský, pustil do opačné aktivity, totiž snahy sjednotit celou Moravu pod svou vládou. Že se o nic takového nepokoušel nikdo před ním, se vysvětluje tak, že závětí Břetislava I. měl každý Přemyslovec, včetně těch moravských, právo za určitých okolností zasednout na pražském trůně a vidina vlády v Čechách byla silnější než vidina případné vlády nad sjednocenou Moravou; kromě toho se však žádný moravský Přemyslovec stejně do sjednocení Moravy nemohl pustit, protože Přemyslovci z Prahy náznaky takového počínání vždy uťali v zárodku (vojensky). Mohlo by se tedy zdát, že Konrád III. konečně dospěl k názoru, že usilovat o pražský knížecí stolec nemá smysl (řada jeho předchůdců se o to pokoušela, když na to měla nárok, avšak neuspěla) a místo toho své ambice zaměřil na ovládnutí Moravy (přesněji její severní poloviny, protože jižní v jeho rukách už byla) – takto jeho počínání zdůvodňuje například Jiří Bílý v knize Moravští panovníci, kterou v roce 1997 vydal Spolek Moravanů na Slovensku. Konrád III. sice nebyl prvním uživatelem titulu markraběte (ten, jak jsem napsal minule, udělil český kníže Bedřich svému nevlastnímu bratrovi Přemyslovi v rámci snahy zmařit právě úsilí Konráda III.), ale o sjednocení Moravy jednoznačně usiloval, takže jeho činnost by mohla být považována za příčinu vzniku moravského markrabství. Jenže úvaha se komplikuje tím, že poté co Konrád Moravu skutečně sjednotil (a počínal si v ní, jako kdyby pražští Přemyslovci neexistovali), pustil se do bojů o český trůn, toho skutečně dosáhl a hned nato se vzdal vlády nad Moravou a její části svěřil ostatním ještě přežívajícím, avšak jím samým dosud odstrkovaným členům moravských větví Přemyslovců, čímž fakticky zase obnovil její rozdělení na úděly. Takže musíme mít oprávněné pochyby, zda Konrád III. skutečně usiloval o sjednocení Moravy jakožto svébytné země a zda její dočasné sjednocení mu nebylo pouhým odrazovým můstkem k vybojování vlády v Čechách. Pak už nezbývá než obrátit pozornost k Vladislavu Jindřichovi, který sjednocené Moravě vládl deset roků a za jeho nástupců už k rozdělení Moravy nedošlo. Pro svou stabilní a relativně dlouhou vládu bývá Vladislav Jindřich označován za prvního opravdového moravského markraběte, nicméně přece jen byl až třetím nositelem tohoto titulu, takže není jednoduché ho označit za původce vzniku moravského markrabství. Navíc pokrčení ramen musí vyvolat i Vladislavův původ: Vladislav Jindřich byl syn českého krále Vladislava II. a nepocházel ze žádné moravské větve Přemyslovců (připomínám, že do nich patřili potomci těch, kterým Moravu přidělil ve své závěti Břetislav I.) – o dětství a mládí Vladislava Jindřicha není známo skoro nic, ale pobýval buď v Praze nebo v blízkém německém vyhnanství spolu s otcem, takže s Moravou přišel do kontaktu až roku 1192, kdy ho tehdy všemocný pražský biskup a bratranec Břetislav Jindřich učinil se svolením císaře Jindřicha VI. moravským markrabětem; Vladislav tedy přišel k Moravě jako „slepý k houslím“. Potom se musíme ptát, jaký vztah k Moravě Vladislav Jindřich vlastně mohl mít. Asi však ne moc vřelý, protože na Moravě se jeho moc omezovala pouze na její znojemský a brněnský díl, Olomoucko totiž ovládali dva příslušníci olomoucké větve, ač byli zcela bezvýznamní a Olomoucko drželi jen proto, že je tam Jindřich Břetislav nechal. Zato knížeti-biskupovi se po čase znelíbil sám markrabě a s použitím vojska ho za dva roky zajal a odvezl do Prahy. Po biskupově smrti byl roku 1197 zvolen českým knížetem, ale ustoupil bratrovi Přemyslovi a po dohodě s ním se vrátil na Moravu, znovu jen na Znojemsko a Brněnsko (Olomoucko tentokrát ovládal Přemysl). Je možné, že druhá Vladislavova moravská vláda vedla k jeho ztotožnění se zemí, jak by naznačovalo, že si v roce 1212 vynutil na Přemyslovi vydání Olomoucka a tím sjednocení Moravy pod svou vládou. Každopádně to však není odpověď na otázku, kde se myšlenka vytvoření moravského markrabství vzala; Vladislav Jindřich byl spíš ten, kdo ji upevnil, než kdo s ní přišel. Spíš bychom ji měli hledat před ním, avšak ani v činnosti Přemysla I. ani Konráda III. se nijak zřetelně neprojevuje: Přemysl I. obdržel markrabský titul od svého bratra Bedřicha a „užil“ si jej jen tři roky, během nichž se ze svého sídla Olomouce soustředil hlavně na boje proti Polákům na sever od Jeseníků, po celou tu dobu neovládal celou Moravu a ani nemohlo být jeho cílem ji sjednotit. To naopak učinil ten, proti kterému byl Přemysl na Moravu poslán, znojemsko-brněnský údělný kníže Konrád III.; avšak i on myšlenku jednotné a svébytné Moravy kvůli vládě v Čechách opustil.
Při takových zjištěních nutně musí vyvstat otázka, zda tedy myšlenka vytvoření moravského markrabství nepocházela odněkud jinud. Co když ti Přemyslovci, kteří pobývali na Moravě někdy koncem 12. a začátkem 13. století, se s ní seznámili někde v prostředí moravské společnosti a aspoň určitý čas se ji pokoušeli uskutečnit? Kde by potom byl její původ? Smysl by mělo pátrat pouze mezi těmi, kteří se zajímali o veřejné dění a mohli do něj promlouvat. To kromě samotných moravských Přemyslovců byli velmožové z jejich družin, ale o politických názorech těch druhých v podstatě kvůli skouposti pramenů nic nevíme. Další a nejspíš slibnější stopa se nabízí v prostředí církevním; tím spíš by to bylo přirozené, že před vznikem markrabství byla církevní organizace jediná, která uchovávala aspoň nějakým způsobem jednotu Moravy – olomoucké biskupství zahrnovalo celé území Moravy a na celé se vztahovala pravomoc olomouckého biskupa. V řadách olomouckých biskupů samotných by však bylo marné hledat nějakého zastánce i politického sjednocení Moravy, neboť olomoučtí biskupové bývali dosazováni na svůj stolec vládnoucími pražskými Přemyslovci a obvykle bývali jejich oporou proti moravským údělníkům. Spíš má tedy smysl pátrat v prostředí klášterů, neboť ty se také veřejným děním zabývaly, nebyly však tolik závislé na politice pražských Přemyslovců. Oprávněnost tohoto směru pátrání se zdají potvrzovat některé výrazy, které do svého letopisu napsali benediktinští mniši z kláštera Hradisko u Olomouce; pro olomouckého údělníka Otu I. si vyhradili výrazy „otec vlasti“ a „otec Moravy“. Pravda, Ota I. se o Moravu nějak zvlášť nezasloužil, mniši ho tak oslavili, protože založil jejich klášter, ale užití takových spojení může nasvědčovat, že v hradiském klášteře a možná i jiných benediktinských klášterech na Moravě se nějak uvažovalo o Moravě a jejím postavení. Z klášterů se tento způsob uvažování mohl dostat k moravským Přemyslovcům, avšak dokázat se to nedá. Nejpravděpodobnější se mně jeví, že ať už někteří Přemyslovci znali či neznali určité vlastenecké nálady v moravských klášterech, podnikali určité kroky, kterými sice sledovali v prvé řadě zvětšení své osobní moci, které však měly za následek vytvoření jednoty Moravy pod vládcem s označením markraběte. Podle mě to prostě byl důsledek probíhajících událostí, který se v určitém okamžiku ukázal jako logický a trvale udržitelný, ale dopředu naplánovaný nebyl.
Nad vznikem moravského markrabství zbývá ještě jedna otázka, kterou je možné si položit: jaký státoprávní důsledek pro Moravu vznik markrabství měl? Na většině map, které zachycují politické uspořádání (střední) Evropy ve středověku je proměna Moravy ze země rozdělené na úděly v jednotné markrabství zachycena způsobem, který ukazuje například následující mapový výřez:

Morava na mapě Evropy v roce 1100
Morava na mapě Evropy v roce 1200

Uživatelé takových map z nich přirozeně vyčtou, že v Evropě se na přelomu 12. a 13. století vytvořila nová země. Samy mapy však už neříkají, zda se utvořily i nové mocenské poměry v oné nové zemi a jaká tedy byla vláda v ní. Pojďme se na to tedy blíže podívat.
V historické vědě se většinou předpokládá, že roku 1197 se Přemysl I. a Vladislav Jindřich dohodli tak, že Přemysl bude vládnout v Čechách a Vladislav Jindřich na Moravě, přičemž po jejich smrti měla vláda v příslušné zemi přejít na jejich potomky. Žádný písemný záznam o takové dohodě se nám však nedochoval a budoucí události nám navždy znemožnily potvrdit její existenci. Neboť Vladislav Jindřich zemřel roku 1222 bez potomků a Morava byla bez vládce. Sotva se dalo očekávat, že se stane něco jiného, než se stalo, totiž že Přemysl I. převzal vládu nad Moravou sám a olomouckého biskupa (Roberta) ustanovil svým místodržícím. Po dvou letech učinil markrabětem svého druhorozeného syna Vladislava. Zda se Přemyslovi nyní zalíbila možnost rozhodovat o Moravě nebo zda snad i na Vladislava měla být vztažena dohoda o dědičnosti moravských markrabat, se z následujících událostí nikdy nedozvíme, protože Vladislav (II.) po třech letech zemřel, opět bez potomků. Přemysl si tedy zase mohl dělat, co chtěl, a markrabětem učinil svého nejmladšího syna stejného jména. Už to samotné, jakým způsobem markrabě Vladislav II. a Přemysl II. získali svou moc, a vedle toho i nízký věk a z něj vyplývající menší politické zkušenosti samy o sobě jasně odpovídají na otázku, jaký mohl být mocenský poměr mezi Čechami a Moravou. Přemysl svého otce přežil, avšak roku 1237 se kvůli jeho zasahování do záležitostí jihovýchodní Moravy vzbouřil proti novému českému králi a svému bratru Václavu I., který mu po potlačení vzpoury ponechal jen Olomoucko a Opavsko, zatímco jižní poloviny Moravy se zmocnil sám. Situace tak nápadně připomínala stav před vznikem markrabství a rozdělení Moravy mezi různé přemyslovské vládce. Za dva roky se situace změnila smrtí Přemysla II., vlády nad Moravou se chopil Václav I. a až roku 1245 učinil markrabětem svého syna Vladislava (III.), ten však po dvou letech naplnil už skoro tradiční osud moravských markrabat 13. století – zemřel (a bez potomků). Na jeho místo hned usedl další Václavův syn, Přemysl III. Ten se potom po smrti Václava I. stal českým králem, ale vládu nad Moravou s titulem markraběte si ponechal, a to až do své smrti (1278). Totéž opakovali i jeho nástupci Václav II. a III. (podle počítání českých králů). Tento stručný přehled vývoje panovnické moci na Moravě od vzniku markrabství až do vymření Přemyslovců je docela překvapivý, pokud srovnáme postavení Moravy před vznikem markrabství a po něm. Před vznikem markrabství vládla na Moravě knížata dvou (krátce tří) větví Přemyslovců, které pocházely od Břetislava I. a kterým ji on udělil ve své závěti; pravděpodobně neměly držet Moravu dědičně, ale právě tak se to nakonec vyvinulo. Tyto moravské větve vykonávaly bezprostřední vládu nad Moravou, v Praze vládnoucí česká knížata pak dbala na to, aby jejich moc nepřesáhla hranice Moravy, a pokud hrozil vzrůst moci některého moravského Přemyslovce, vydávala se na Moravu s vojskem; občas jim silou i odňala jejich díl Moravy, většinou na čas, ale jejich dědičná práva na Moravu jim nikdy neodepřela. Naproti tomu po vzniku markrabství, přesněji po smrti Vladislava (I.) Jindřicha čeští králové v první polovině 13. století rozhodovali o udělení vlády na Moravě podle vlastní libovůle a ve druhé polovině stole si ji dokonce přivlastnili osobně. Zatímco tedy v době takzvaných údělných knížectví vládli na Moravě Přemyslovci do značné míry nezávisle na českých Přemyslovcích (už proto, že mezi nimi byly často napjaté vztahy) a jejich dědičné držení Moravy bylo teoreticky zajištěné, po vzniku markrabství se vláda nad Moravou dostala nepřímo či později přímo rovnou do rukou českých Přemyslovců. Ani v době údělné se Morava nevyhnula českým zásahům, ale po vzniku markrabství se zasahování českých panovníků do záležitostí Moravy ještě zesílilo.
Nutně tak musí vytanout otázka, co se vlastně vznikem markrabství na vztahu Moravy k Čechám změnilo. Člověk by byl v pokušení odpovědět, že velmi málo, že vytvoření markrabství vlastně znamenalo jen potvrzení jednoty Moravy a její správy jako jednotného celku (třebaže ani to se během 13. století nenaplnilo zcela, některé oblasti byly krátkodobě (Břeclavsko) či nastálo (Opavsko) vyjímány z moci markrabat), nikoli však už její svébytné postavení vůči Čechám. Avšak k takovému závěru by se došlo jen srovnáním doby údělné s prvním stoletím existence markrabství. To, co dalo vytvoření markrabství na Moravě smysl, se odehrávalo během 13. století pozvolna a nenápadně v nižší rovině uplatňování moci. Byl to vzrůstající podíl šlechty a časem také měst na vládě nad Moravou a postupné vytváření takzvané zemské obce se svým zvláštním, zemským právem, zemskými institucemi a svobodami zajištěnými od panovníka. Zatímco v Čechách zemská obec (tvořená významnými velmožskými rody a jednotlivci) existovala od nejstarších dob a spolurozhodovala mimo jiné o obsazení knížecího stolce v Praze, na Moravě byl její vznik vzhledem k bouřlivým a méně šťastným dějinám země opožděn – velmožské družiny údělných knížat neměly tak jako sami jejich páni možnost účasti na událostech celomoravského významu a nemohl se tak u nich vyvinout pocit sounáležitosti se zemí a zodpovědnosti za ni. To bylo možné až po sjednocení Moravy, avšak po celé 13. století probíhalo ustavování zemské obce pozvolna a pomalu a navíc – což je bohužel tradiční neduh dějin Moravy – o něm máme velmi málo zpráv. Tato zemská obec se projevila v plné míře až na začátku 14. století po vymření Přemyslovců, když částečně ve shodě se zemskou obcí českou avšak také zcela samostatně rozhodovala o vládci Moravy (například uznala vládu Rudolfa Habsburského zvoleného v Čechách, po jeho brzké smrti však zvolila markrabětem jeho nejstaršího syna Fridricha, zatímco v Čechách zvolili králem Jindřicha Korutanského) a roku 1311 si na novém markraběti Janovi Lucemburském vymohla potvrzení svých práv. Pokud bychom se tedy opět vrátili k otázce, co přinesl Moravě z hlediska státoprávního vznik markrabství, museli bychom konstatovat, že bezprostřední přínos byl malý a že vlastně 13. století tvořilo jakousi předehru ke skutečnému ustavení samosprávného a sebevědomého markrabství, jak jej známe od století 14. Přesto by však pozdější svébytné postavení Moravy nebylo možné bez událostí, které se odehrály mezi roky 1179 a 1212.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s