Básně Aleše Balcárka

Úvaha nad dílem jednoho moravského básníka 19. století

Začátkem května byl na stránkách Moravské národní obce zveřejněn článek o setkání jeho místní organizace na vrchu Bradle v jihozápadním podhůří Jeseníků, které si mimo jiné mělo připomenout setkání dvou „velkých moravských osobností“ (jak se na stránkách píše), jednoho z nich básníka Aleše Balcárka. Přiznám se, že do té doby, než jsem četl článek MNO, jsem o Balcárkovi neslyšel a tak jsem se pustil do hledání bližších podrobností o člověku, o němž jsem si přečetl, že byl velkou moravskou osobností. Při pátrání jsem narazil na jednu facebookovou stránku věnovanou právě Balcárkovi, na níž jsou citovány jeho následující verše:

I já jsem, světe, slavné matky syn,
i já jsem hrdý na své plémě
a s chloubou vznáším svoje témě;
mně dědictvím je předkův slavný čin,
mně matkou jesti máti Sláva,
jíž srdce moje poctu vzdává,
já syn jsem krásné Moravy:
tať vlasť má, plna oslavy!
Jí byl mi život zemský dán,
jí budiž opět věnován!
Tu bodrý Hanák vede rádlo své,
tam švarný Valach pase svoje stáda;
zde Horák úrodnými dělá lada,
tam Slovák pěje písně milostné –
toť všichni bratři moji Moravané,
my děti jedné vlasti milované!
Znáš, ty světe, ony vábné kraje,
kdežto znějí staré slávy báje,
Velehrad kde někdy stál,
Svatopluk král panoval –
znáš tu zem? toť má jest slavná druhdy vlasť!
Zpomínka ta bolnou ve mně budí strasť.
Velehrade, Velehrade,
kde že tvá je nyní sláva!!
Na tvůj pomním-li kdy osud,
žírný žal se v mysl krade,
srdce moje teskně lkává,
ty že v hanbě úpíš posud!

To jsou velmi zajímavé, vlastenecky moravské verše a ještě posílily můj zájem zjistit názory tohoto básníka. V uvedeném úryvku básně se opěvuje Morava jako vlast, což dává naději, že Balcárek byl skutečně velkým Moravanem, kterého si stojí připomínat i dnes. Na druhou stranu je však třeba si opatrně připomenout, že pokud v 19. století byl někdo na Moravě vlastenec, byl obvykle zároveň propagátor přináležitosti Moravanů k Čechům. Chtělo by to tedy podívat se blíže na Balcárkovy básně, aby se daly blíže posoudit Balcárkovy názory. Nejprve však pár slov o jeho životě.
Balcárkův životopis bude stručný, protože Balcárek zemřel velmi mladý. Aleš Balcárek se narodil v selské rodině 21. dubna 1840 v Šumvaldě u Uničova. Dostal se na studium na gymnázium do Olomouce, kde se spolu se spolužáky projevoval vlastenecky, čímž se dostal do konfliktu s ředitelem, který prosazoval němectví, a tak musel ze školy odejít. Odešel do Vídně a tam se živil opisováním not, prodejem knih, poskytováním soukromé výuky. V roce 1861 odešel do Prahy, kde dělal korektora v tiskárně. Zemřel o rok poté, ve věku 22 let, když se zřítil z jedné z pražských bran. Po celý svůj krátký život byl vlastenecky činný, ve Vídni byl členem vlasteneckého spolku „Morava“, v Praze spolku „Blaník“.
Pro jeho krátký život nečítá seznam dnes známých Balcárkových básní víc než asi 35. Některé z těchto básní jsou odrazem jeho nelehkého života (naráží v nich například na svou chudobu, na smrt obou rodičů a podobně), některé opěvují přírodu či se zamýšlejí nad některými otázkami lidského života, těch je však malé množství; většina Balcárkových básní má výrazný vlastenecký charakter. Právě z těchto básní by mělo být možné zjistit, jaký byl Balcárkův vztah k Moravě, jaké bylo jeho moravanství.
V mnoha Balcárkových básních uvidíme velký důraz na slovanskost Moravy a vůbec opěvování Slovanů, vyskytuje se i projevy radosti nad tím, že slovanská část Moravy se začíná pozdvihovat. Tak například v těchto básních:

Rode slávy, rode strastí děsných,
bouří vichrem divě zmítaný!
Kdyže právo, poklid vítaný
dán ti bude ode vrahův běsných?!
Ty potomku předkův Slávy přesných!
Duch tvůj jesti, jak kov kovaný,
že jsi, přeživ osudu hany,
nezahynul mrzce v poutech těsných.
Tvá se vlasť, hle, znova krásně zdobí,
ty se zvedáš, žíti počínáš
žití nové všechny přese hroby.
Pane na nebesku, bože náš,
žehnej jemu na novou tu dráhu,
dospěti ať může k štěstí, blahu.

…
Zkáza ale tomu, kdo nás v poutech,
kdo chce v mrzkých okovech nás třímať;
zkáza oněm, jenž nám člověčenstva
svatá práva nectně upírají!
Drahně času v otroctví se svíjel
rod náš milý, slovanský náš národ;
drahně času úpěl v hanbě bídné,
nesa břímě potupy a hany;
drahně času podlý vrah náš kydal
nečesť na slovanské naše plémě:
než ten čas, ten zhoubný, bohdá minul.
Vzešlo slunce novým, zářným leskem,
vzešlo slunce Slávy, doby nové!
Doba nová vítá syny svoje,
vítá je, by žili život nový!
…

Vzhůru, bratří, spojme páže
vlasti na svobodu,
ať se opět vrátí sláva
slovanskému rodu:
Zírej na nás, duchu strážný,
slyš nás, máti Slávo,
synové ti věrní stále
volají o právo.
…
Ajta slunce na slovanské
luhy jasněj září,
Sláva máť na dítky svoje
liběji se tváří.
Nuže tedy, bratří, pějme
slávu naší vlasti!
Vrahův útoky a záští
nebudou nás másti!
Svorně stůjme, tak to žádá
naše Sláva slavná:
Svorností nám vzejde opět
síla, sláva dávná.

Dalším tématem Balcárkových básní kromě slovanství byla samozřejmě Morava, recenzenti dokonce na Balcárkovo moravanství kladli důraz. Nyní bychom se tedy měli podívat na to, jak je Morava do jeho básní zapojena. Není to u něj zase tak frekventované slovo, vyskytuje se – podle mého odhadu – v necelé polovině Balcárkových básní. Nicméně pokud budu chtít představit pouze básně, ve kterých se mluví výhradně o Moravě, nemůžu uvést všechny tyto básně. Je mezi nimi báseň nazvaná „Pád říše Velko-Moravské“ vyprávějící o posledních bojích Moravanů s Maďary začátkem 10. století, z níž můžu uvést třeba následující ukázku:

Tu vzchopí jak tur se Mojmír udatný,
zrak jiskrný prapor rychle uchvátí:
„Aj, vzhůru, mé vojstvo, kdož posud dýše,
i žeňme se chrabro Slávy na borce!
Již zráda, jak tuším, klade nám sítě,
než vzhůru naposled, Moravo Velká,
buď vítězi my, buď klesneme vlasti
co synové věrní; porobě zkáza!“

Pouze Moravě je věnovaná obdobná báseň rovněž z období velkomoravského, položená do počátků Svatoplukovy vlády. Citace z básně (jak to mělo vypadat po porážce Franků):

Zahučely řeky, zašuměly bory,
ode skály k skále, k hoře ode hory,
po dolinách, roklích, po lesech a hájích,
po dědinách, městech, po všech vlasti krajích
vanou plesu šumy, šumí jaré zpěvy:
„Moravičko, jásej, věnce vijte, děvy,
vítězi jdou z boje, porazili vrahy, –
zas jsi volna, vlasti, i náš život drahý!“
Velehradu šeré týnce
slunce mile ozařuje,
v chrámu Páně písně znějí:
Morava tam prozpěvuje.

Větší je však počet básní, v nichž jméno Moravy zaznívá společně se jménem Čech, případně Slezska a Slovenska. Z toho by bylo možné vyvodit, že Balcárek požadoval nějakou formu společného postupu či spolupráce obyvatel daných zemí, jinými slovy, aby drželi pohromadě. Takto působí například následující básně (úryvky z nich):

Ó vlasti moje, Moravo,
na Slávu matku patři!
viz: Čech tam, Slovák, Slezan zde,
a všickni tvoji bratři.
A jiných ještě mnoho máš
v slavjanské vlasti bratrů;
těmto nechať v srdci svém
rozžehneš lásky vatru!

(V tomto úryvku se ještě zdůrazňuje přináležitost Moravanů ke všem Slovanům, třebaže k těm českým, slezským a slovenským nejvíce, jinde však už ostatní Slované kromě zmíněných tří jmenování nejsou a záběr Moravanům blízkých Slovanů se zužuje jen na ně, zejména pak na Čechy.)

Jednu ruku na Šumavu,
druhou ruku k Tatrám šinu,
k srdci pak rozohněnému
panenskou Moravu vinu.

Nad Moravou svobody a světla
slunce plane, září z Velehradu,
po slavské se vlasti šíří blaho, spása;
Svatopluk zde lidu spravedlně vládne,
s Methodem ho vede k blahu, štěstí, spáse.
Záře slunce do Čech spěje v zářné kráse,
vánek svobody po vlastech věje,
záře slunce vlasti slavské hřeje:
k Velehradu moravskému
Vyšehrad se český druží,
a lesk slávy rozlívá se
po Slávii šíré dále.

Pohleď tam horu na Hostýnskou,
jak jasně v blankyt nebes zírá,
viz onde Olomúcké nivy luzné:
Tu nade chátrou tatarinskou
křesťanská zvítězila víra,
tu Slovan chrabrý v bitvě hrůzné
uchránil před záplavou pohanskou
Čech s Moravcem Evropu křesťanskou.
…
Ó horo strastí, horo Bílá,
v tvé lůno klesla naše síla! –
Moravan tu s Čechem svorně stál,
pro svobodu krev svou v oběť dal.
…
Slyšte, co šepotá Slávy duch:
„Žijte zase, dítky matky Slávy,
spějte statně k slávě bez obavy,
ve svornosti poj se k druha druh;
Moravo, Čech bratr tvůj,
věrně při něm vezdy stůj:
Jednu máte matku, velkou vlasť, –
stejný váš je žal a stejná slasť!“

Brat Čech s synem Moravským od věků,
jak jun Taterský družstva páskou
spojen, by spolně bouře od jeku
uhájili své vlasti láskou.

Po těchto ukázkách bychom se mohli zeptat, jaký byl vlastně vztah Balcárka k Moravě, a mohli bychom odpovědět, že byl příznivcem moravsko-české vzájemnosti v tom smyslu, že chtěl, aby si Moravané a Češi navzájem byli oporou a postupovali ve svorné jednotě. Tak je možné interpretovat úryvky, které jsem právě uvedl, a je pak otázka, jak bychom s odkazem takového sdělení dnes naložili. Zaštiťovat se dnes Balcárkem by znamenalo zdůrazňovat stejně jako on těsnou provázanost Moravanů a Čechů a otázka zní, zda právě to si přejeme. Ale nebudu předbíhat, neboť ještě zbývá vyhledat, jak Balcárek ve svých básních zacházel se dvěma důležitými pojmy, národ a vlast.
Pojem vlast už v jednom citovaném úryvku zazněl v souvislosti s Moravou („Ó vlasti moje, Moravo“), v jednom rovněž už citovaném úryvku pak stojí vedle sebe Morava a Čechy, ale slovo vlast je tam užito v množném čísle („Brat Čech s synem Moravským od věků … uhájili své vlasti láskou“). Z toho můžeme vyvodit, že Morava byla pro Balcárka vlastí. Lze sice narazit i na verše, kde se mluví o slovanské vlasti, ale potom se spíš jedná o zdůraznění slovanskosti Moravy než o označení všeho Slovanstva za Balcárkovu vlast:

Vzešlo slunce na východě rudém,
záři po moři a zemi lilo,
a ta záře spěla ku západu,
po slavské se vlasti rozestřela,
nade Velehradem zář se skvěla,
a tam Cyrill, Method lidu pravdu hlásá.

Jestliže je v Balcárkových básních pojem vlast jednoznačně spojen s Moravou, mohlo by se zdát, že je jasné, jak dopadne hledání pojmu národ.
Z některých básní není vůbec jasné, který národ Balcárek považoval za svůj, tedy kterého příslušníkem se cítil, jako například v následující krátké básni, ale těch je velmi málo:

O kéž se vzejme celý svět,
a v plam se strašný noří,
a kéž se sřítí nebesa,
a celý svět ten sboří!
Neb ať se zvedne lidstva dav
a v bouř se krutou žene;
ať zhyne, co kde životem
si hrdě prsa klene.
Neb ať se zdvihne národ můj
vší silou pro svobodu –
ha! tu můj duch by znovu žil,
dav tělo v oběť rodu!

V některých básních Balcárek hovoří přímo nebo nepřímo o národě slovanském. Například v básni, jejíž část tu už zazněla:

…
slyš nás, máti Slávo,
synové ti věrní stále
volají o právo.
Dlouho dosti byl náš národ
spoután ve okovy;
z hanby vstává, rovno jiným
žíť chce život nový;
a kdo jeho laje právu,
toho pomsta čeká;
národ náš jest jako skála –
bouře se neleká.

Nebo v jiné básni též už citované:

Drahně času v otroctví se svíjel
rod náš milý, slovanský náš národ

Protože však v jiné básni je řeč o slovanském národu v souvislosti s Moravou, je zřejmé, že slovanským národem Balcárek nemyslel národ sestávající ze všech Slovanů:

Nedej, by nám nepřátelé
Velehrad náš sbořili;
zjev se, slunce, vstane z mdloby
národ slavský unylý!

V básni, jejíž úryvek už jsem zde také uvedl (jmenuje se „Moravan“), se dokonce objevuje spojení „moravský národ“; následující verše jsou z její pasáže popisující následky bitvy na Bílé hoře:

Čirá tma se rozhostila,
zem v své roucho zahalila:
Tak klesla božská svoboda
i moravského národa.
Dlouho duchamor náš národ moří,
dlouho rod ten porobě se koří,
on v doupjatech se skrývá strastný
a sní jen, jak byl někdy šťastný:
Dřív pánem ve svém domě skvělém,
včil stal se světa povrhelem;
krb domácí jen tu tam jiskru chová –
zdaž přijde rodu doba nová?
zdaž vrátí se mu slávy dávné čas,
zdaž vstane rod náš k nové slávě zas?!
A hle, ta jiskra, dlouho ututlána,
se vzňala v plamen, nebes dechem hnána;
nám, Moravané, vzešlo jaro nové,
nám vracejí se opět šťastní dnové.
Aj, jak tu plane lásky vatra,
a bratr zas objímá bratra!
Hle, národ dříve upoutaný,
jenž zakoušel hněv lidské, podlé zloby,
počíná dráhu nové, volné doby,
i hyne mor ten proklínaný.

Avšak to je jediné výslovné užití moravského národa v Balcárkových básních, pozornosti by také nemělo uniknout, že v právě uvedeném úryvku se píše „bratr zas objímá bratra“, což je narážka na vztahy Moravy a Čech, a také to, že v závěru téže básně jsou už zde uvedené verše opět vyzývající Moravany k „družbě“ s Čechy („ve svornosti poj se k druha druh;/ Moravo, Čech bratr tvůj,/ věrně při něm vezdy stůj“).
Nejlépe je Balcárkovo národní cítění poznatelné z básně „Na den 31. října“, která je jednak oslavou Karla Havlíčka Borovského (narodil se 31. října), jednak je výzvou k jednotě Moravy a Čech. Vypovídající je téměř celý její text, takže budu muset ocitovat rozsáhlé pasáže:

…
Lípa kvete, kořeny své u hloub vráží,
jejím květům vichor zkázy nepřekáži:
ona na základě na svém pevně stojí,
proto darmo bouře proti Lípě brojí:
To náš národ v Čechách, družné na Moravě,
statně kráčel k osvětě a ku oslavě,
pokud ve svém domě na svém svorně stál,
po cizině svého blaha nehledal;
neboť na svých nohou kdože pevně stojí,
tenjne světa, spíše svět se jeho bojí.
Dokázal náš Žižka, cože může síla,
když své právo hájí, svoje vlastní díla:
Vítězně on vedl svoje voje,
s vítězstvím se vracel ze krutého boje.
Pokud svorné byly rodu ve svém snahy,
potuď byl náš národ v podniknutí blahý,
návalu on vrahův statně odolal,
jejich tlupy boj ně za hranice hnal.
Byl to čas, kde Čecha nepřemohl cizinec,
nad našincem kde jen zvítězil zas našinec.
Avšak přišla truchlá doba smutných bojů,
kdeže cizinec byl vůdcem našich vojů,
kdeže cizinec stál v čele národa,
jímž mu vzejít měla nová svoboda;
než ta svoboda mu byla porobou
…
A aj, tu vidí vůdce z rodu opět svého,
jenž vésti má jej k cíli ze snu mrakotneho,
hle Havlíček mu k žití káže dráhu,
jenž vésti má jej k dřívějšímu blahu,
on postavil se v čelo národu,
by vymohl mu opět svobodu,
on pro pravdu a právo bojuje
a v obět cíli tomu život věnuje;
on nemá palcátu ni cepu, zbraně hmotné,
on mečem slova pravdy sází rány hrotné
a vrah mu nezná stejnou snahou odolat,
vrah nectnou zbraň si v pomoc musí povolat.
Tu klesl Havlíček náš zbraní lestnou,
on klesl, vítěz, za myšlenku čestnou.
Tak zbaven národ strastný lestně svého vůdce,
on nemá, chudý, než jen slzu bolnou,
jsa tělem posud slabý, zbrani volnou
nemůže úklad zrady pomstít svého škůdce.
…
Toť hlas Slávy, jenž své dítky posud střehla.
A hle, čas ten přišel národu,
čas ten vrátí jemu svobodu.
Vešken národ slaví svoje mučenníky,
jeden hlas jest duše jeho jará,
vešken národ slaví živé bojovníky,
jenž za bratrské vlastí našich spojení
vynakládají sourodných sil zdvojení;
vždyť Čech jak k Cyrilu a Metoději zpívá
tak Moravan též tužně Václava zas vzývá.
Nuž nebojme se bratři, vždyť jsme opět svoji,
ať třebas celý svět se proti nám teď zbrojí.

Klíčová jsou v této básni slova „náš národ v Čechách, družné na Moravě“ – jestliže v Čechách i na „družné“ Moravě podle Balcárka byl jeden národ (a jestliže v Čechách podle něj žil „náš“ národ), je dostatečně zřejmé, jak to Balcárek s národní příslušností „slávských“ obyvatel Moravy i svou myslel. A aby nebylo pochyb, rozepsal se ještě o „našem“ Žižkovi a o národním vůdci Havlíčkovi, což Moravané zcela určitě nebyli. Umístění slov „Čech“ a „našinec“ ve dvou sousedních a významově spjatých verších nikoho nemůže nechat na pochybách, že našincem pro Balcárka byl právě Čech.
Jedna z básní dokonce končí prosbou ke svatému Václavovi, českému národnímu světci, opět ve spojení se slovy „náš lid“, což je pro kohokoli jiného než Čecha nelogické:

Václave svatý, vojevůdce český,
svého vyslyš hlas lidu, věrna tobě,
vzdej mu žehnání, snahy ať ty svorné
úkonu dojdou.

Ostatně příslušnost slovanských Moravanů k českému národu Balcárek opěvuje i v básni „Moravan“, té básni, jejíž část, na internetu mnohokrát citovanou („já syn jsem krásné Moravy“), jsem uvedl na samém začátku tohoto článku:

Zašel Velké Moravě lesk slávy svíce,
osud sesul, co se k výši pnulo,
ach, co bylo, dávno zahynulo,
není, není králů Svatopluků více! –
Vrah lítý rozerval nám krásnou vlasť
a národ volný v pouta jal:
Tu po vší vlasti vládne mor a strasť,
po horách, dolech kvílí žal,
to žal pro vzatou svobodu,
bez nížto nelze žíti národu.
Hle! bratr Čech tu v pomoc spěl
pobratřenému národu,
by jemu opět život zděl
a vrátil svatou svobodu:
Tu Moravan se s Čechem navždy spojil
a rány vrahem zasazené zhojil;
pak vždy, kde tekla česká krev,
i naše vlála korouhev;
my s Čechy svorně bojovali,
kdy vlasť a víra kázaly,
my svorně útokem se hnali
na nepřátel svých návaly,
a tam kde svorná byla naše píle,
tam vždy jsme došli šťastně svého cíle.
…
Ó svornosť byla naše síla; –
než strážný Slávy duch nám spílá,
že často bratr proti bratru stál
a v sváru bratrovu krev proléval,
an úlisný vrah dráždil zhoubné vášně
a řádil v vlasti naší prostopášně;
tak sobec přirozené svazky trhal
a národ v strasť a bídu vrhal.

Možná by chtělo náhled na Balcárkovo národní cítění poopravit, neboť několikrát v básních použil pojem „čechoslavský“ (tj. českoslovanský) a zahrnul do něj i Slováky:

…
Národe slavný Tater od vrcholných
rozlehlý až tam, Šumavou kde hvozdnou
dávno zašlých duch vane dumně předkův,
znov ty rodíš se!
…
Oj rode strastný čechoslavské máti,
zdaž si vážíš též minulosti slavné?
Zdaž silou svornou k blaženosti pílíš?
Poznati hleď se!

Jedna báseň se pak přímo jmenuje „Píseň Čechoslovanův“ (není v ní však zase řeč o Slovácích). Dá se tedy říct, že Balcárek všechny slovanské obyvatele Moravy, Čech, Slezska a Slovenska považoval za jeden národ, který nazýval někdy českoslovanský, jak v té době bylo zvykem, většinou však prostě český.
S tímto zjištěním je zdánlivě v rozporu, že v básni „Pád říše Velko-Moravské“ označuje Balcárek s obvyklou důvěrností jako národ (rozumí se „náš“) moravské bojovníky 9. století („Dech šeptne a zalká: „Pohřbena Sláva!/ S bohem, sirá vlasti, národe strastný!“/ A kol něho klesá národa chlouba:/ tak schvátila vlasť, tak Moravu zhouba.“), avšak to je rozpor opravdu jen zdánlivý, protože Balcárek (jak bylo v jeho době běžné) chápal staré Moravany jako předky českého národa (dodnes ostatně stojí Velká Morava v českých představách na počátku českých dějin).
Na začátku tohoto článku jsem vyslovil přesvědčení, že pokud v 19. století na Moravě působil nějaký vlastenec, který propagoval lásku k Moravě, s největší pravděpodobností to byl vlastenec zaměřený národně česky a u Balcárka se to taky potvrdilo. Ono to vlastně samo o sobě moc překvapivé není, pro období 19. století se s takovými věcmi musí počítat. Spíš se zde vznáší jiná otázka, zda dnes na Moravě můžeme Balcárka označit za velkou moravskou osobnost. Odpověď záleží na tom, v čem ona velikost má spočívat a tudíž také na tom, jak moravanství vnímáme. Balcárek byl to, co dnes – či spíše v 90. letech, kdy debata nad povahou moravanství měla celospolečenský dosah – někteří propagují jako „člověk může být zároveň Moravanem i Čechem“. Pokud se moravanství bude profilovat jako „zemské“, tedy jako regionální identita podřízená identitě české národní, pak Balcárek nepochybně může i dnes sloužit jako aktuální inspirační zdroj takové zemské identity, neboť jednak opěvoval Moravu,
jednak její sounáležitost s Čechami (a také Slovenskem, což však už je dnes neaktuální) a pak také může být označován jako velká moravská osobnost. Pak je také otázka, nakolik je Balcárkova poezie dnešním „zemským“ moravanstvím využitelná – motivy těsné moravsko-české spolupráce dnes v moravském hnutí těžko někoho můžou uchvátit. Balcárek tvořil v úplně jiné situaci než jaká je dnes, on požadoval, aby podle něj jednotný český (či „čechoslavský“) národ, politicky rozdělený do několika zemí, toto politické rozdělení překonal těsnou spoluprací zemí, které obýval (až tak těsné spojení ústící v jejich naprosté sjednocení (čili dnešní stav) by mu taky nemuselo být proti mysli). Balcárek tedy ve svých básních vyzýval k pravému opaku toho, co chce dnešní moravské hnutí – ať už jej tvoří lidé orientovaní názorově zemsky či národně, přejí si všichni rozvolnění dnešní naprosté česko-moravské jednoty, nikoli ještě další zvýšení moravsko-české spolupráce (tu už právě vzhledem k
naprosté jednotě není možné ještě víc utužit). K využití se tak dnes nabízejí možná jen básně (nebo jejich části), v nichž Balcárek truchlí nad (jemu) současným stavem Moravy, neboť jejich slova jakoby měla platnost i dnes, třebaže z jiného důvodu:

Ó Moravo, kdy vzejde pak
ti jednou slunce spásy?
Kdy vstaneš opět v slávě své,
ve záři nové krásy?
Ach, prsa má se bolně dmou,
když na tvůj pomním osud;
tu krev vře ve mně, pomním-li
že v jařmu úpíš posud.
To jařmo ne tak tělo tvé
jak ducha tvého moří:
ha! svrhni pouta otroctví,
vždyť otrok jen se koří.
Či chceš snad býti otrokem
a v poutech hnusných hníti?
Ne, ne, ty dýcháš svobodou
a v svobodě chceš žíti.
Nuž, povstaň tedy ze mdloby,
a chvátej pro svobodu;
hle, tobě kyne osvěta,
a sláva tvému rodu!

Jinak by bylo možné pro dnešní účely užít už jen části některých básní (jako v případě často citovaného úryvku básně Moravan), ačkoli jejich celkové vyznění může být právě opačné než vybraný úryvek.
Znovu se tedy vrací otázka, zda pro dnešní moravské hnutí může Aleš Balcárek být velkou postavou moravské minulosti. Když si uvědomíme, že byl dítě své doby a jako mnozí jiní na Moravě byl okouzlen možností spojení Moravy a Čech a vytvoření jednoho silného národa, pak asi ne, zvlášť pokud budeme dnes klást důraz na národní svébytnost Moravanů. S ideou moravského národa je to vůbec těžké, protože novodobý moravský národ před rokem 1989 na Moravě nikdy nebyl prosazován, takže najít někoho z moravské historie, kdo by vyhovoval dnešnímu národně pojatému moravanství, bude nesmírně velký problém. Vůbec se nám tu vlastně vynořuje otázka, jak dnes zacházet s historickým dědictvím, které nám předchozí věky na Moravě zanechaly. Několikrát jsem zaslechl, že my, Moravané, musíme být věrni odkazu předků, což bylo myšleno tak, že prostě nemůžeme nechat současné počeštění Moravanů být i do budoucna. Avšak jak máme naložit s faktem, že v odkazu svých předků máme právě velké množství osob, které vědomě usilovaly o připojení
Moravanů k českému národu? Je to dědictví předků, které má být rozvíjeno, nebo ne? Máme-li v úmyslu vytvořit moravský národ, je to jedna z tisíce otázek, na které si musíme odpovědět. Těch, kteří vytvoření moravského národa odmítají či je ta možnost vůbec nenapadla, je zatím na Moravě velká většina a jim stačí vzít téměř kteréhokoli aktivně společensky působícího člověka z Moravy 19. století a jím argumentovat, že myšlenka moravského národa je nesmyslná, protože ani naši předkové jej nechtěli. Na to existuje argument – vlastně jakási omluva – že jednali pod tlakem germanizace a tak reagovali příklonem k češství jako prostředkem záchrany svého slovanství, avšak to nijak neumenšuje problém jak naložit s tou částí moravských dějin, v níž sami Moravané chtěli být Češi. Otázka, jak s tímto obdobím moravských dějin naložit a jak se vyrovnat s osobnostmi, které takto uvažovaly, stále trvá. Máme si takové lidi jako Aleše Balcárka připomínat nebo je máme spíš opomíjet a tím vlastně opomíjet přinejmenším
dvě století moravských dějin? Jisté je jedno: vytvoření moravského národa bude i z podobných důvodů jako tohoto velmi těžké (pokud se vůbec zdaří), plné různých nástrah, zdaleka ne tak jednoduché, jak si mnozí představují. Pro začátek by si měli uvědomit, že vytvořit jedno společenství ze čtyř milionů lidí, kteří se navzájem osobně neznají a kteří přesto mají být trvale spojeni nějakou jednotící ideou, je mnohem náročnější než přemluvit kamaráda, aby šel do průvodu držet moravskou vlajku.

Advertisement