Národy nejsou dílem náhody

Několik moravsky zaměřených úvah nad stejnojmennou knihou

V roce 2009 vydal Miroslav Hroch, český historik, který se zaměřuje na dějiny raného novověku a také na vznik a vývoj národních hnutí, knihu Národy nejsou dílem náhody, která nese podtitul Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Už když jsem knihu poprvé uviděl, její název mě zaujal a vzpomněl jsem si na Moravu, jejíž národnostní vývoj pořád vzbuzuje otázky a moravskému hnutí způsobuje nejednu vrásku na čele. Napadlo mě, že by v knize mohlo být popsáno, jaké činy a události vedly úspěšné národy k tomu, že se jim podařilo se ustavit, a že by to mohla být inspirace pro Moravany. Tento předpoklad se nakonec úplně nenaplnil, kniha přece jen není psána jako manuál v duchu „nejprve bylo třeba udělat to, pak to a nakonec to“. Přesto je to zajímavá a nesmírně podnětná kniha, přináší řadu důležitých poznatků a pro Moravany je v ní taky mnoho k přemýšlení nad sebou samými. Kniha nepřináší přímo nějakou novou, převratnou koncepci národa a jeho vývoje, autor
naopak v předmluvě píše, že přicházet se stále novými výklady národa a jeho vzniku a vývoje není přínosné, proto se naopak pokusil v této knize shrnout dosavadní vědecké bádání na téma národ a jeho vývoj. Tento text je vytvořený na základě čtení knihy tak, jak je uspořádaná, takže se nebudu pokoušet z výpisků z knihy a komentářů k nim vytvořit nějaký souvislý celek, o jednotlivých věcech se budu zmiňovat v tom pořadí, v jakém jsou v knize. V tomto článku budu vycházet ze skutečnosti, že tématu národa se dnešní moravské hnutí nevyhýbá, a budu tedy stavět na předpokladu, že moravské hnutí dneška je národně zaměřené; v průběhu článku se možná buď potvrdí nebo vyvrátí, zda je to oprávněné.
A teď už k samotnému obsahu Hrochovy knihy.
První část knihy je věnována dějinám historického bádání nad pojmem „národ“. Hned na prvních stranách jsou některé zajímavé údaje týkající se samotného tohoto pojmu, které jsem si poznamenal. V Británii v 18. století toto slovo (anglicky nation) označovalo všechny, kteří žili pod stejnou vládou (stejným panovníkem) a řídili se stejnými zákony. Podobné pojetí bylo i ve Francii (nation), v Německu naproti tomu se pod pojmem Nation (který se ovšem mísil s domácím slovem Volk) rozuměla společná kultura a společný jazyk, částečně také společné dějiny. Protože Němci tvořili rozhodující prvek ve střední Evropě a protože východní Evropa byla ve styku spíš se středem Evropy než přímo s Evropou západní, ovlivnilo německé pojetí národní hnutí střední a východní Evropy, včetně toho českého, což je nepochybné. Bylo by zajímavé se zeptat, které pojetí, zda německé nebo západoevropské, převažuje v současném moravském hnutí. Já mám dojem, že obě pojetí se míchají: na jedné straně se
dost často zdůrazňuje moravská kultura a hrozba jejího zániku pod českým tlakem, často se žehrá, že podle mluvy (zejména mladé generace) se nedá poznat, zda je člověk v moravském městě nebo v centru Prahy, na promoravských stránkách se běžně upozorňuje na různé folklórní akce, na druhé straně se také velice zdůrazňuje nutnost aspoň nějaké malé politické autonomie pro Moravu jako podmínku pro rozvoj moravského národního uvědomění. V tom druhém případě se moravské hnutí od českého liší, neboť v českém prostředí se takový důraz na státoprávní rámec (zpočátku) nekladl (politické požadavky přišly až v okamžiku, kdy už český národ byl ustaven), takže by se dalo říct, že na Moravě se prolínají obě zmíněné koncepce národa, třebaže částečná podobnost se západoevropským pojetím národa není v případě Moravy dána nějakými styky se západní Evropou, ale spíš zvláštnostmi moravského vývoje. V souvislosti s různých chápáním pojmu národ Hroch zmiňuje i Komenského (jmenuje jej však jako českého učence), pro nějž národ byl
soubor lidí, kteří žijí na společném území, mají společné dějiny a společný jazyk a jsou spjati láskou ke společné vlasti. Podle Hrocha je to jeden z případů moderního chápání národa vzniklého v předmoderní době (o tom, co z této své definice Komenský vyvozoval (nebo mohl vyvozovat) pro národnostní zařazení Moravy – to Hroch pochopitelně nerozvádí – bych mohl citovat spíš jednu studii Josefa Války). Mezi západním a německým pojímáním národa byl rozdíl také v tom, že západní autoři pojímali národ jako samozřejmost (protože žili ve vlastním státě pojímaném jako národní stát, který existoval už od středověku), zatímco „obrozenečtí“ němečtí autoři různých prací o národu museli nejprve definovat, co si vlastně pod pojmem „národ“ představují. Všem pracím však bylo společné to, že pojímaly národ jako kategorii, která existuje odjakživa a může (či spíše musí) jen být rozvíjena. Toto pojetí (které už bylo historiky opuštěno, k tomu se však ještě dostanu) se nepochybně objevuje v
dnešním moravském hnutí, třebaže si netroufám říct, zda v něm převažuje – moravský národ existuje od 9. (ne-li už 8. či snad 7. nebo 6.) století nepřetržitě dodnes a potkala ho v dějinách nanejvýš různá období útlumu, během nichž si Moravané své „správné“ identity přestali být vědomi. Vedle toho jsou v moravském hnutí zřejmě i jiná pojetí, z některých dokumentů lze snad usuzovat na představu vývoje od moravanství regionálního k moravskému národu, zřejmě však bude v menšině.
Při komentování vývoje představ o národě píše Hroch také o tom, že britští autoři měli problémy pojmově vystihnout národy, které neměly vlastní stát, a tak pro ně vymýšleli názvy jako „národnost“ (nationality), „lid“ (people) či „národní skupina“ (national group). Stejně se mimochodem postupovalo v Sovětském svazu, mnohonárodní říši, v níž existovalo mnoho pospolitostí, které se teprve začaly vymaňovat z kmenového zřízení, a ruští politici se zdráhali je nazývat národy, takže jim oficiálně přiřkli označení národností. Také v moravském hnutí nejde o neznámý pojem, tu a tam se mezi různými lidmi vynoří debata, zda Moravané jsou národ či národnost, na internetu jsem kdysi viděl tvrzení, že národ sice nejsou, ale národnost ano. Používání pojmu „národnost“ v moravském hnutí určitě nesouvisí s Hrochem jmenovanými zvyklostmi z Británie 19. století, nýbrž s praxí ze Sovětského svazu, takže označení Moravanů za národnost z různých debat na Moravě by
bylo nutno chápat jako vyjádření představy, že Moravany nelze považovat za plnohodnotný národ (podle sovětského chápání), nikoli za národ nestátní (podle chápání britského). Předpokládám však, že i ti, kteří se domnívají, že Moravané jsou národ, cítí, že není úplně stejný jako jiné národy a že mu něco schází.
Zatím Hroch popisoval vývoj vědeckého zkoumání národa v 19. století a první polovině 20. století. Potom se dostal ke druhé polovině 20. století. Tehdy se bádání o národu podle něj pod vlivem druhé světové války proměnilo a ačkoli se mezi badateli dále vyskytovaly rozdíly, je možné pozorovat i shody. Hroch například píše, že v tomto období naprostá většina vědců opustila představu odvěkosti národa, jak jsem o ní psal výše (v tom případě je představa o odvěkosti moravského národa v moravském hnutí z vědeckého hlediska zastaralá nebo jinými slovy nevědecká), jakož i toho, že národ lze vymezit pouze etnicky (jazykem a kulturou) a že lze o něm mluvit až tehdy, když jsou si jeho příslušníci své sounáležitosti vědomi a tuto sounáležitost považují za hodnotu. Tento náhled na národ je v rozporu s představou odvěkosti národa a je také v rozporu s tím, jak se někteří v moravském vědomí přinejmenším vyjadřují, neboť nelze o obyvatelích Moravy v současné době mluvit jako o „našem národě“, jestliže se tito
obyvatelé nepovažují za sounáležitý celek, v němž by vědomí této sounáležitosti bylo dostatečně vyvinuté na to, aby tvořilo takovou důležitou hodnotu jako u jiných národů. Jinými slovy: vědomí moravskosti není na Moravě (ještě) natolik vyvinuté, aby jej lidé bránili jako hodnotu stejnou jako je u Čechů češství. Strach z toho, že Češi se rozplynou v Evropské unii jako kostka cukru, byl před vstupem ČR do EU dáván najevo často a hlasitě, naproti tomu podobné obavy o rozplynutí Moravanů byť jen v rámci České republiky (Čechů), natož v rámci Evropy, jsou (mimo úzký okruh moravského hnutí) zcela ojedinělé. Pokud by se tedy národnostně cítící Moravané vyjadřovali v souladu s moderním stavem bádání o národu, nemohli by vůbec o moravském národě jako současné realitě hovořit (proto podobné řeči považuju za pouhý program do budoucna či „reklamní“ sdělení v rámci propagace moravanství).
Z moderních definic národa je zajímavá třeba definice Carla Friedricha, podle nějž je národ skupina lidí, která spíš spolupracuje navzájem než navenek, je politicky organizovaná a autonomní a svou sounáležitost spojuje s určitými hodnotami. Třebaže – jako jiné definice – nemusí splňovat nároky na úplnost, přesto je určitě pravdivá ve své první části, v níž hovoří o propojení členů národa především mezi sebou. Český národ například tuto podmínku splňuje; příslušníci českého národa sdílejí různé události (zejména kulturní a politické) společně, převážně bez účasti příslušníků jiných národů a podobně se příslušníci jiných národů zabývají svými vlastními vnitřními záležitostmi bez účasti příslušníků českého národa. Když se například uvnitř českého národa uspořádá anketa o nejpopulárnější osobnosti televizní obrazovky za předchozí rok, posílají do ankety hlasy výhradně příslušníci českého národa, zatímco příslušníci jiných národů o ní vůbec nemusí vědět, a podobně příslušníci českého národa nesledují
podobné kulturní (nebo sportovní či jiné) ankety pořádané u jiných národů, natož aby do nich přispívali. Každý národ je tedy do jisté míry uzavřený celek a navzdory méně či více četným kontaktům s jinými národy nesplývá s jinými. Pak ovšem situaci na Moravě nelze vyhodnotit jinak, než že Moravané (ať už tak označujeme jakkoli skupinu) podle této definice národ netvoří, protože neexistuje v žádné části společenského života nějaká uzavřenost vůči jiným národům (zejména Čechům), žádný projev spolupráce spíš uvnitř než navenek. Při posledním sčítání lidu moravskou národnost do sčítacích archů napsalo necelých 400 000 lidí. Avšak z těchto lidí jen zanedbatelný zlomek (jedinci, nanejvýš desítky jedinců) se nepodílí na společenském dění v českém národě. Kdyby těchto 400 000 spolupracovalo spíš uvnitř než navenek (tj. s „ostatními“ Čechy), už by to někde bylo vidět, v něčem by se to viditelně projevilo – například v existenci specificky moravských sdělovacích prostředků, které by měly čtenáře/
posluchače/diváky zejména právě mezi těmito čtyřmi sty tisíci a výhradně nebo převážně mezi nim. Tyto sdělovací prostředky však neexistují, protože ani oněch 400 000 Moravanů, natož ostatní „Moravané“, se nepovažuje za sounáležitý celek a svou sounáležitost nevnímá jako hodnotu dostatečně cennou na to, aby ji udržovalo při životě vhodnými organizačními opatřeními. V řadách moravského hnutí se dlouhodobě objevují stesky, třebaže jen vlažné, na macešské chování českého státu a představitelů českého národa (což je vlastně totéž) vůči touze Moravanů po vlastní rozhlasové či televizní stanici. Avšak dotyční jsou v tom zcela nevinně, neboť hlavní příčinou neexistence takových moravských stanic je nedostatečný zájem samotných Moravanů na jejich vzniku. Jestliže jsem psal výše o tom, že badatelé se po druhé světové válce víceméně shodli na tom, že za národ lze považovat jen společenství, které svou sounáležitost považuje za hodnotu, pak právě nezájem o vlastní sdělovací prostředky v řadách (aspoň oněch
400 000) Moravanů je dobrým důkazem neexistence právě této hodnoty sounáležitosti v jejich okruhu a zároveň důkazem toho, že u nich neexistuje spolupráce spíš uvnitř než navenek.
Miroslav Hroch dále zmiňuje další definice národa od poválečných badatelů a zejména častou jejich rezignaci na definici národa výčtem nějakých charakteristických znaků. Cituje zejména „minimalistickou“ definici, kterou navrhl Hugh Seton-Watson: „národ existuje, jestliže se podstatný počet lidí v jisté pospolitosti domnívá, že tvoří národ, nebo se chovají tak, jako by jej tvořili“. Hroch proti tomu namítá, že takto nelze vysvětlit vznik konkrétních národů a přísně vzato by to znamenalo, že pro vznik národa by komukoli stačilo přijít s nějakými národními hesly a přesvědčit jimi své okolí a jiné předpoklady pro národ by nemusely existovat. Námitka je to oprávněná, na druhé straně nelze nevidět, že právě tak se národy projevují. Jestliže nám zde nepůjde o vysvětlení vzniku národů, ale – v souvislosti s Moravany – zjištění, zda Moravané jsou v současnosti národ (o předpokladech vzniku moravského národa ještě bude řeč později), pak bude nutné opět konstatovat, že ani „
minimalistická“ definice Seton-Watsononova se nedá na Moravany uplatnit, a to ani aspoň na oněch 400 000 „tvrdých“ Moravanů, kteří se při sčítání lidu v roce 2001 přihlásili k moravské národnosti, neboť by chtělo hodně odvahy (ne-li drzosti) předpokládat (a veřejně tvrdit), že vyplnění nějaké kolonky na úředním formuláři jednou za deset roků může být považováno za projev toho, že dotyčné statisíce lidí tvoří pospolitost, která se chová, jako kdyby tvořila národ.
Z dalších zmínek o poválečných pracích o národě mě zaujala zmínka britském badateli Anthonym Smithovi, který přišel s tvrzením, že nejdůležitější funkcí národní identity je poskytovat zřetelný návod k určení místa jedince ve světě tím, že definuje jeho příslušnost ke „kolektivní osobnosti“, respektive nabízí ztotožnění se s takovou osobností. Určitě by bylo zajímavé zjistit (myslím, že to zatím nikdo neudělal), s jakým celkem se lidé vlastně ztotožňují na Moravě, jakou roli u nich hraje ztotožnění s českým národem a zejména s čím přesně se ztotožňují ti lidé, kteří si při posledním sčítání (vlastně už sčítání v roce 2011) zapsali moravskou národnost. Každopádně bych mírnil unáhlené poukazy na ztotožnění s moravskou zemí, jak lze přečasto číst (třeba i v určitých „oficiálních“ průzkumech, které si zadávají třeba kraje ČR), neboť moravská země není žádná konkrétní lidská pospolitost. Hned poté je Hrochem zmíněn švédský historik Sven Tägil, který navíc identifikaci s národem viděl jako
aktivní ochotu angažovat se pro národ. Ovšem u toho je otázka, jak moc to o národu a jeho příslušnících vypovídá obecně, protože většina příslušníků všech národů je pro svůj národ schopna nanejvýš sednout před televizi, když na nějakém sportovním mistrovství hraje národní mužstvo. Na druhou stranu se lze ptát, zda lidé s „přiznanou“ moravskou národností dělají pro své (snad) národní cítění aspoň něco malého jako třeba propagaci moravanství ve svém okolí. K tomu všemu Hroch sám poznamenává, že vědomí přináležitosti je předpokladem existence jakékoli lidské skupiny, a tedy i národa. To zní samozřejmě, ale přesto se kdysi například objevily samolepky „jsou nás čtyři miliony“ s obrázkem moravské orlice, a to přitom jde jen o nejvýraznější projev poměrně rozšířeného vyjadřování, jako kdyby už všichni obyvatelé Moravy patřili do probouzejícího se moravského národa – problém je v tom, že většina z nich o tom ani netuší, protože žádné vědomí přináležitosti k Moravanům nemá. Prostě,
samozřejmější než dnes by se mělo stát mluvit o Moravanech či dokonce moravském národu až poté, kdy bude jasné, kdo se k tomuto hlásí, a jen tak, aby bylo zřejmé, že se mluví za ty, kteří se k tomuto vědomě hlásí. Má-li se mluvit o moravském národě, mělo by se říkat „ti, kteří sdílejí myšlenku moravského národa“. Problém je v tom, že doposud nikdo v moravském hnutí nezjišťoval, jak moc je vlastně představa o moravském národě mezi obyvateli Moravy rozšířena (počet lidí s moravskou národností zapsanou v dotaznících s tím nemusí souviset, ačkoli se to (z pohodlnosti) automaticky ztotožňuje!) a zda vůbec moravsky cítící lidé chtějí moravský národ nebo něco jiného (nějaké posílení moravského svérázu v rámci českého národa).
V další části kapitoly přechází Hroch od přehledu badatelských přístupů k definici národa jako takového k té části bádání, která se snažila vysvětlit vznik národů a objasnit podmínky, za jakých se tak dělo. Hroch vyjmenovává několik jevů, které se na vzniku národů podílely, a uvádí, nakolik hrály roli ve vývodech badatelů. Jedním z jmenovaných jevů je jazyk a etnicita. Hroch o nich doslova píše: Nikdo nemůže přehlédnou skutečnost, že lidé v podmínkách národotvorného procesu spolu museli komunikovat a že si byli vědomi toho, že patří ke skupině, která má nebo měla nějakou etnickou či jazykovou osobitost. Někdo z badatelů může roli této skutečnosti považovat za rozhodující, jiný za druhotnou, ale pro takový i onaký názor musí předložit důkazy. Je to zajímavé tvrzení, každopádně z něho vyplývá, že sounáležitost v nějaké skupině lidí předchází vzniku národa, a tudíž i pro zodpovězení otázek ohledně moravského národa bychom se museli zabývat tím, zda Moravané splňují nějaký předpoklad etnické (když už ne
jazykové) osobitosti. V dalším textu ještě bude příležitost se k tomu vrátit. Potom Hroch znovu zmiňuje to, že dnes už nikdo z profesionálních badatelů nevěří v to, že národ existuje jako přirozeně daná pospolitost, aniž by si ji její členové uvědomovali. To neškodí zopakovat, protože ač v řadách moravského hnutí asi nejsou profesionální badatelé o problému národa, projevy přesvědčení, že Moravané jsou národ, ale lidé si to ještě budou muset uvědomit, se v něm často vyskytují; z hlediska studií o národu je to nesmyslné (ač to připomíná rétoriku českého národního hnutí z předminulého století). V dalším textu pak zavádí Hroch rozdělení, které bude užívat ve větší části zbytku knihy, na národy státní a nestátní etnika, která se rozvíjela směrem k národu v prostřední státu ovládaného jiným etnikem nebo v prostředí mnohoetnické říše (ve většině textu nicméně věnuje pozornost spíš etnikům nestátním). Ať už bychom se z hlediska Moravy zaměřili na národností vývoj v 18. a 19. století, v němž probíhal hlavní národní
vývoj celé Evropy, nebo na současný stav, Moravané (ať toto jméno označuje cokoli) by určitě patřili do druhé skupiny, o níž Hroch píše, že v prostředí takových etnických skupin byl národ nejprve pouze programem, vizí do budoucna, nástup národního hnutí nebyl ani nutností, ani samozřejmostí a samozřejmostí nebyl ani úspěch národního hnutí. To v souvislosti s Moravou taky neškodí si uvědomit, zvlášť tváří v tvář výrokům, že vítězství moravské národní věci je jen otázka času, které z řad Moravanů také zaznívají. S rozdělením na národy státní a nestátní pak souvisí i další Hrochova poznámka o zapojení širokých lidových vrstev – ta byla zapotřebí především u etnik, která chtěla vybudovat národ, aniž k tomu měla oporu v podobě vlastního státu. To by musel být i případ Moravanů, pokud by chtěli vybudovat vlastní národ v 19. století i pokud by jej chtěli vybudovat dnes. V 19. století sice existovalo samosprávné moravské markrabství, ale jeho autonomie byla příliš omezená na to, aby se stalo rozhodujícím
činitelem při vytváření moravského národa, hlavním důvodem, proč k tomu nemohlo posloužit, bylo nicméně to, že v důsledku vnitřní politiky Rakouska(-Uherska) a etnického osídlení Moravy nebylo toto markrabství plně v moravských rukách. Dalo by se zde poukázat na situaci v Čechách a využití českého království českým národním hnutím, které však nepochybně bylo – zemský výbor českého království (jakási autonomní vláda) poskytl peníze např. na stavbu českého národního divadla, českého národního muzea a dalších staveb a podporoval i další národní podniky); na druhou stranu je třeba si uvědomit, že český zemský výbor se stal podporovatelem českého národního hnutí až v poslední třetině 19. století (dřív to ani vzhledem k vnitropolitickému vývoji v Rakousku nebylo možné), a to už český národ (aspoň v Čechách) byl hotovou věcí. Ovšem to byla odbočka od aktivní role lidových vrstev při vytváření národa, která i ve vznikajícím českém národě jakožto národě patřícím do skupiny národů bez státu byla nezastupitelná,
a právě se situací v Čechách kontrastuje situace na Moravě, kde širší vrstvy obyvatelstva do vytváření moravského národa nikdy zapojeny nebyly. Pravda je – jak ještě bude napsáno – že zapojení lidových vrstev do budování národa bylo znakem až poslední fáze vývoje národa, ale jestliže na Moravě k této fázi nikdy nedošlo, pak z toho vyplývá jen jediný možný závěr, totiž že národ moderního typu na Moravě v průběhu 19. století nevznikl, takže v tomto světle zní úplně jinak vyjádření, že až do 19. století byli Moravané národem. Pro současnou dobu pak platí totéž – jestliže ještě nebylo dosaženo zapojení širokých lidových vrstev do tvorby moravského národa, pak ještě vytváření národa nedosáhlo svého vyvrcholení a národ tedy ještě neexistuje. Zda se aspoň začal vytvářet, je otázka a zmíním to později v souvislostí s fázemi vývoje národa, o kterých Miroslav Hroch také ve své knize píše. (Podle Miroslava Hrocha mohl být národ utvořen i dříve, než došlo k zapojení lidových vrstev do jeho tvorby, jako
příklad však uvádí z nestátních etnik jen příklad Němců a Italů a zdůvodňuje to tím, že se s tvorbou národa ztotožnily podstatné části držitelů moci (kromě toho byla u těchto dvou národů „nestátnost“ něco jiného než nestátnost jiných vznikajících národů.)
V další podkapitole Hroch přechází právě k periodizaci vytváření národů v Evropě. Hned ze začátku jsem si vypsal několik zajímavých poznámek. První z nich říká, že o dotvoření národa můžeme hovořit teprve tehdy, až se s ním ztotožňují všichni nebo většina těch, kteří můžou připadat do úvahy jako jeho možní příslušníci. Nad tím si každý určitě vzpomene na moravskou současnost: jestliže se i v roce 1991 k moravské národnosti hlásila jen třetina obyvatel Moravy a od té doby tento údaj nestoupl, naopak (znatelně) poklesl, je zřejmé, že o dotvořeném národě nemůže být na Moravě ani řeč (vůbec přitom neberu v úvahu, že nikdy nikdo nezjišťoval, zda ti, kteří do kolonky při sčítání napsali moravskou národnost, tím opravdu zamýšleli dát najevo svou touhu patřit ke zvláštnímu moravskému národu odchylnému od národa českého, což určitě stejně není ve všech případech pravděpodobné). Tuto poslední fázi vývoje národa označuje Hroch jako fázi C. Na samotném počátku národního vývoje naproti tomu podle něho byla fáze A, jejíž
náplní bylo vůbec stanovit, jak budoucí národ bude vypadat, jaké bude jeho území, kdo k němu bude patřit, jaký jazyk bude užívat (v případě, že šlo o jazyk odlišný od jazyka jiných vznikajících národů a jazyk neliterární, se jednalo o jeho kodifikaci, tedy uzpůsobení kulturním potřebám národa), o jaké lidové zvyky se bude opírat ideologie národa a podobně; Hroch tuto fázi nazývá také fází učeneckou, protože jejím hlavním nositelem byli nepočetní vzdělanci, kteří z pověření panovníka (to v případě národů státních) či ze své vlastní iniciativy (to v případě národů nestátních) studovali vlastnosti určitého etnika, přitom však ani nemuseli mít v úmyslu vytvářet podklad pro tvorbu národa, obvykle se ze svých poznatků těšili v soukromí nebo je nanejvýš sdíleli s nejbližšími přáteli. Hroch ještě poznamenává, že některá národní hnutí (např. srbské, běloruské nebo baskické) měla tuto fázi slabou a u některých národů (například Řeků) dokonce fáze A byla dílem cizinců. Jako fázi B pak Hroch označuje začátek národního
hnutí v užším slova smyslu, když se skupina příslušníků určitého etnika, obvykle těch, kteří získali na místní poměry vyšší vzdělání, rozhodla šířit národní vědomí uvnitř své etnické skupiny a dát všem jejím příslušníkům novou a jednotnou národní identitu. Jejich činnost se zprvu zaměřovala na cíle kulturní, jazykové a sociální, zřídka i politické (politické požadavky vznášelo například hnutí irské, norské nebo řecké). Národní hnutí mohlo uspět teprve když přešlo z fáze B do fáze C a o úspěšném národním hnutí bylo možné hovořit tehdy, jestliže národní pospolitost měla plnou sociální skladbu (tedy zahrnovala všechny složky společnosti v pomyslné společenské pyramidě).
Na tomto místě by opět stálo za to zauvažovat, do jaké fáze se asi dostalo moravské hnutí v době, kdy se národní hnutí rodila v celé Evropě jako houby po dešti (tedy v 19. století), a v jaké fázi by mohlo být současné moravské národní hnutí. U případného moravského národního hnutí v 19. století je jisté, že nedospělo do fáze B, protože s myšlenkou moravského národa tehdy nikdy nikdo nevystoupil a v tomto duchu nevykonával žádnou praktickou činnost. Proto taky kniha Milana Řepy Moravané nebo Češi (vydaná v roce 2001) nese podtitul Vývoj českého národního vědomí na Moravě v 19. století. Kniha sice popisuje, jak šíření českého národního vědomí naráželo na Moravě na odpor různých jedinců, avšak nezmiňuje ani jeden příklad souboje národní myšlenky české a moravské. Pokud někteří jedinci vystupovali proti šíření českého národního vědomí na Moravě, kladli vlastně jen jednostranný odpor, ale sami žádné národní vědomí nešířili. Šiřitelé českého národního vědomí se na Moravě v 19. století dostávali do
sporů s lidmi, kteří nechtěli, aby se z Moravanů dělali Češi, nikoli však s nositeli moravské národní ideologie. O obyvatele Moravy (ty, kteří nemluvili německy) se neucházela dvě národní hnutí, české a moravské, z nichž by zvítězilo to, které bylo silnější (tedy české), o obyvatele Moravy se ucházelo národní hnutí pouze jedno (české) a jeho odpůrci prosazování češství na Moravě fakticky pouze zdržovali, neměli však žádnou alternativu – proto bylo od začátku nepochybné (byť se to nemuselo jevit nepochybné přímo současníkům), že prosazení české národní ideologie na Moravě bylo jen otázka času; při neexistenci moravské národní ideologie byl jakýkoli odpor proti české národní ideologii předem ztracený a vlastně zbytečný. Proto je hlavní titul Řepovy knihy mírně zavádějící stejně (či spíš ještě víc) jako jedna kapitola knihy Jiřího Pernese Pod moravskou orlicí, která nese název Národ moravský nebo český? Zbývá tedy jen otázka, zda moravské národní hnutí devatenáctého století nastoupilo aspoň
do fáze A – to znamená, zda se vyskytla skupina vzdělaných jedinců, kteří začali přemýšlet nad rysy a znaky, kterými by se projevoval moravský národ, a začali je svým badatelským úsilím hledat nebo se pokoušeli je svému národu dát uměle (vlastní tvorbou současných děl či falšováním domnělých památek minulosti). Po jakých lidech bychom měli pátrat bude snad zřejmější, když uvedu nejprve několik jedinců z fáze A českého národního hnutí. Zcela podle definice to byli učenci jako Pavel Josef Šafařík, Jan Kollár, Josef Dobrovský, František Ladislav Čelakovský, Josef Jungmann, František Palacký. Na Moravě bychom takové osobnosti také mohli najít, třebaže nedosáhli takového významu jako jmenovaní učenci čeští, není však snadné u nich rozhodnout, v jakém duchu se jejich bádání neslo. Koncem 18. působily na Moravě dvě významné osvícenské osobnosti, Jan Petr Cerroni a Josef Vratislav Monse. Cerroni byl nadšený sběratel moravských starožitností, zejména cenných dokumentů z rušených moravských klášterů, svými
současníky byl považován za největšího znalce dějin Moravy. Nevím, zda si označení moravského učence zaslouží bez výjimky (dopisoval si s Dobrovským a jinými českými učenci té doby), jisté rozpaky naproti tomu určitě budí Monse. Monse sice miloval Moravu jako svou vlast, zajímal se o její dějiny, ve svých knihách se obracel k vlastencům a napsal (německy) i stručné dějiny Moravy, avšak právě v těchto dějinách jednak označoval obyvatele Moravy častěji za Slovany než Moravany, jednak podle něj od dob Břetislava I. Moravané postupně přebírali české zvyky a způsoby. Na Čechy vedle Moravanů se také obracel autor (německy) psaného Doporučení českého jazyka a literatury, knihovník v Olomouci, Jan Alois Hanke. Výrazným osvícenským vlastencem byl také Josef Agapit Gallaš, který působil v Hranicích; i on vyjadřoval lásku k moravské vlasti, v jeho vlasteneckých básních se však objevuje i obdiv k českému lvu nebo „moravskočeským“ písním. Mezi osvícenské vlastence se řadí i jimramovský kněz Matěj Josef
Sychra, nicméně i on své vlastenecké city vedle Moravanů věnoval i Čechům. Podobných učenců (třebaže jejich výsledky byly z dnešního pohledu skromné) bych mohl jmenovat ještě víc, z výraznějších osobností snad mezi učence fáze A lze zařadit Antonína Bočka, který byl (obdobně jako v Čechách Palacký) pověřen sepsáním zemských dějin, pro které zfalšoval spoustu pramenů, aby dějiny Moravy vypadaly bohatěji (čímž vzdáleně připomíná činnost českého Václava Hanky, autora tzv. Rukopisů), mám však také pocit, že Boček za svou činností neviděl potřeby rozvoje moravského národa, jako viděl Palacký za svou činností národ český, tudíž že nebyl motivován národně. Potom bych ještě mohl jmenovat několik lidí, kteří působili na poli jazyka a jsou spojeni s takzvaným moravským jazykovým separatizmem. Byli to zejména František Dobromysl Trnka, Pavel Žák, Alois Vojtěch Šembera a Cyril Kampelík. Nebyli to však typičtí učenci národní fáze A, svou činnost ostatně zamýšleli zcela jinak než práci pro rodící se moravský národ. Na
rozdíl od učenců vznikajících národních hnutí jinde v Evropě neusilovali položit základ spisovného jazyka pro svůj národ, šlo jim o pozměnění spisovné češtiny tak, aby byla kompromisem mezi tvary užívanými v Čechách a tvary užívanými na Moravě, neboť se domnívali, že moravští venkované se tak snáz přidají k českému národnímu hnutí. Motivací Žákových zásahů do jazyka pak byla snaha opět jazykově sblížit Čechy a Slováky, poté co Ľudovít Štúr představil svou spisovnou slovenštinu. Z jiných učenců, kteří by tvořili typickou náplň moravské fáze A národního vývoje, už mě napadá jen Matěj Mikšíček, sběratel lidových pohádek a pověstí, spisovatel a organizátor divadla. Bohužel však neznám jeho tvorbu a hlavně jeho názory, takže nemůžu říct, zda aspoň on byl typickým učencem počátků moravského národního hnutí. Avšak i kdyby byl, byl by zřejmě mezi jmény, která jsem uvedl, ojedinělý, jinak žádní typičtí učenci se zájmem o etnikum, které by chtěli povznést, vlastně na Moravě nebyli. Co tedy říct o fázi A moravského
národního hnutí přelomu 18. a 19. století? Už od samého počátku, kdy mohl vzniknout zárodek národního hnutí, na Moravě působili vzdělanci, kteří byli vedle lásky k Moravě myšlenkově spjati s českým etnikem a mezi Čechy a Moravu kladli pojítko. Čechy nevnímali jako Moravanům cizí, což byl s největší pravděpodobností důvod, proč jejich činnost nevyústila v započetí fáze B, v níž by na ně někdo navázal a propagoval české národní myšlenky mezi ostatními členy moravské společnosti. Hroch v jedné části své knihy poznamenal, že v obecném povědomí jeden a týž jedinec nemůže zároveň náležet ke dvěma národům, ale příslušnost k národu a regionální identita byly a jsou kompatibilní; jako příklad uvedl vztah identity okcitánské (provensálské) a francouzské, zřejmě však právě takto se projevil i názor zmíněných moravských osvícenských intelektuálů na vztah moravské a české identity.
Po neslavné exkurzi do 19. století bychom se mohli vrátit do dnešní doby a pokusit se zodpovědět otázku, v jaké fázi je dnešní moravské hnutí, pokud tedy je národní. Na rozdíl od 19. století můžeme o národním hnutí na Moravě snad hovořit, protože zatímco v 19. století bychom měli velký problém najít kdekoli spojení „moravský národ“, které by znamenalo to, co by bylo pod tímto spojením chápáno dnes (pozor, spojení „moravský národ“ se v 19. století používalo ve významu „prostý moravský lid“!; už mnoho lidí z moravského hnutí se tím nechalo nachytat!), dnes už se toto spojení skutečně používá ve stejném významu jako třeba „český národ“, „slovenský národ“, „polský národ“ a podobně (byť v nepatrné menšině obyvatel Moravy). Než se podívám, které fázi vývoje národního hnutí by dnešní stav na Moravě odpovídal, ještě je jednou stručně připomenu: fáze A – několik učenců se v soukromí zabývá svým etnikem, jeho zvyky, tradicemi, zvláštnostmi a
odlišnostmi od okolních etnik, fáze B – okruh učenců dospívá k názoru, že etnikum se má stát na základě jím vybádaných rysů národem a začíná národní myšlenku šířit ve svém okolí, fáze C – národní myšlenka se intenzivně šíří etnikem, až obsáhne všechny jeho příslušníky. Jednoduché je zhodnotit naplněnost či nenaplněnost fáze C: široké vrstvy prostého lidu na Moravě myšlenkou moravského národa zasaženy ve větší míře nejsou, většina z nich pravděpodobně o ní ani zatím neslyšela, pokud ano, vesměs ji odmítá jako nacionalizmus a separatizmus nějakých bláznů, kteří to přehnali s láskou k rodnému kraji. To spíš pravděpodobnější se jeví, že moravské hnutí je ve fázi B, totiž v počátcích šíření národní myšlenky mezi lidmi. Pravda ovšem je, že jen tento rys se shoduje s fází B evropských národních hnutí 19. století, jinak vidíme rozdíly: Moravskou národní myšlenku nešíří skupina učenců, kteří by se předtím moravskými specifiky profesionálně zabývali, nýbrž příslušníci „prostého“ lidu, kteří
většinou svůj život etnografickému, jazykovému, historickému či jinému podobnému bádání nezasvětili (pokud by dnešní fáze B (jestliže v ní moravské národní hnutí opravdu je) měla odpovídat ve všem fázi B, jak probíhala u různých národních hnutí v 19. století, byli by hlavními adepty na její nositele asi historici (většinou brněnští) sdružení v Matici moravské, avšak ti jsou k moravské národní myšlence v lepším případě zcela lhostejní). Také je otázka, zda skutečně můžeme mluvit o fázi B, když Hroch píše, že nositelé této fáze předkládali svému etniku především cíle jazykové, kulturní a sociální a jen výjimečně politické, zatímco v moravském hnutí je tomu přesně naopak – téměř výhradně cíle politické (což by zdánlivě ukazovalo na fázi C, dokonce skončenou) a prakticky nepřítomnost cílů jiných. O fázi B v současném vývoji lze mít pochybnosti i z jiného důvodu: má-li už nyní probíhat fáze B, měla by být hotová už fáze A. Skutečně však v moravském prostředí proběhla?
Než se na to pokusím odpovědět, přece jen doslova ocituju, co o této fázi píše Miroslav Hroch: Prvým předpokladem identifikace s národem bylo vytvoření jistých koordinát, podle nichž by se národní identita mohla orientovat: vymezit „národní“ území, získat poznatky o událostech z minulosti, které konstituovaly vědomí národní pospolitosti, kodifikovat jazyk, charakterizovat národní kulturní tradici, poznat příslušníky národa, respektive etnické skupiny, jejich zvyky, práci, způsob života. Já mám za to, že mnoho těchto předpokladů ještě na Moravě splněno není; například ještě pořád neexistuje žádná představa moravských národních dějin ani mezi samotnými propagátory moravanství, natož v širší veřejnosti. To, co se v moravském hnutí vydává za moravské dějiny, jsou téměř jen dějiny moravské autonomie a to je zoufale málo na to, aby to vytvořilo plastické vyprávění o dějinných osudech národa, s nimiž by se mohli posluchači ztotožnit. Zvlášť otřesné srovnání nabízí dějiny českého národa, které
jsou plny všelijakých událostí a zejména osudů lidí či obyvatel české země vůbec. Každý si jistě přinejmenším ze své školní docházky vzpomene na spoustu barvitých příběhů z českých dějin, počínaje mýtickými pověstmi (třebaže ty jsou vymyšlené), přes dejme tomu vyvraždění Slavníkovců a vůbec evropsky široké působení biskupa Vojtěcha Slavníkovce, hrdinskou smrt „krále železného a zlatého“ na Moravském poli, zlá „braniborská“ léta, osud Záviše z Falkenštejna, milence královny-vdovy, Václava II., který se bál blesků a koček, záhadné zavraždění Václava III. v Olomouci, přes osudy rytířského krále „cizince“ a jeho syna, „otce vlasti (a s tím spojené příběhy o zvětšení Prahy a založení Karlštejna), přes vyprávění o „bojovníkovi za pravdu“ Janu Husovi, přes barvité příběhy o husitech (kteří to „ukázali“ celé Evropě a ta s nimi nakonec musela vyjednávat v Basileji), husitského krále Jiřího z Poděbrad a jeho poselstvo do západní Evropy stejně jako jeho
boj s „podlým“ Matyášem Korvínem, přes zakládání rybníků Jakubem Krčínem z Jelčan a osudy posledních Rožmberků, časově obtížně zasaditelné příběhy o Chodech a Lomikarovi, boj o náboženskou svobodu s Maxmiliánem I. a Rudolfem II., umělecké záliby Rudolfovy a pověst o golemovi, „odpadkovou“ defenestraci místodržících Ferdinanda I., přes hroznou „národní tragédii“ na Bílé hoře, osudy Albrechta z Valdštejna, dobu temna, v níž jezuiti pálili české knihy, přes odvážné vydavatele prvních českých novin a pořadatele prvních českých divadelních představení, národní buditele a jejich pohnuté (i nepohnuté, zato třeba pikantní) životní osudy, přes různé boje o jazyková nařízení, dojemný příběh o stavbě budovy národního divadla, příběhy o osudech legionářů v Rusku, „mnichovskou zradu“, o protiněmeckém odboji, přes celonárodní odpor sovětským okupantům v roce 1968 až po celonárodní „sametové“ vzepětí, případně ještě mladší příběhy. Dohromady to dává souvislý a
dostatečně svou barvitostí a pestrostí přitažlivý příběh o osudech lidí jevící dojem, že celými českými dějinami se vine jako had trávou nebo řeka krajinou příběh českého národa, ačkoli je to z přísně vědeckého hlediska do jisté míry pochybné. Tento příběh českého „národa“ nespadl jen tak z nebe, byl postupně vytvořen četnými „mravenečky“ českého národního hnutí, v první řadě ovšem Palackým, který je tvůrcem její kostry. Výsledkem nejen bádání národně orientovaných historiků, ale i lidové propagace je „kanonizovaný“ příběh vývoje českého národa, do kterého patří určité děje vnímané všemi Čechy jako společné dějinné dědictví, a to přitom nemusí jít jen o příběhy vysloveně „celonárodní“, ale i menší – a přesto jako celonárodní vnímané – příběhy spíš místní, jako například zmíněné zakládání rybníků Jakubem Krčínem na panstvích Rožmberků, vražda Albrechta z Valdštejna v Chebu, porážka selských houfů u Chlumce v Polabí nebo třeba různé elektrické lampy,
tramvaje a fontány Františka Křižíka. Stav národní ideologie moravského národního hnutí s tímto kontrastuje jako příslovečná noc s dnem; na Moravě se zatím nenašel žádný „učenec“ nebo skupinka národních „buditelů“, kteří by dokázali dát dohromady podobně barvitý a pestrý obrázek cesty Moravanů dějinami, který by plnil funkci svorníku moravské národní pospolitosti. Ještě jednou připomínám, že moravské hnutí z dějin předkládá jako prostředek propagace pouze víceméně stručný, suchopárný a nezáživný výtah milníků moravské samosprávy, přímo či nepřímo navíc zabarvený skuhravým tónem „podívejte, co nám ti Češi zase udělali“. Oč lákavější a vhodnější ke ztotožnění je český dějinný příběh, už jistě není třeba vyzdvihovat, je to nyní zajisté zcela jasné. Ačkoli moravské hnutí je z velké části ve své představě národně orientováno a myslí si, že prosazuje národní myšlenku, při pohledu na jeho historickou „výzbroj“ se to spíš jeví tak, že propaguje myšlenku autonomní,
nikoli myšlenku národa. A to jsem se přitom dotkl jen jedné (ač asi nejvýznamnější) oblasti tvořící náplň fáze A vývoje národního hnutí v 19. století, v jiných oblastech by závěr byl nejspíš podobně neslavný. Můj závěr tedy zní, že fáze A současného moravského národního hnutí teprve probíhá, pokud vůbec začala, což zní paradoxně a v rozporu s tím, že lze nepochybně pozorovat fázi B, totiž počátky národní propagace mezi lidmi. Nakonec je však možné, že zde žádný rozpor není, protože navzdory slovním projevům moravské hnutí fakticky opravdu není (aspoň zatím) národní, ale autonomní (tj. někteří lidé v moravském hnutí si myslí, že propagují moravský národ, přitom propagují moravskou autonomii). Tomu by nasvědčovalo to, že jsem se doposud opravdu nesetkal s někým, kdo by se vážně zamýšlel nad podobou moravského národa, jeho rysů a vlastností (tedy tím, co se dělalo v 19. století po celé Evropě ve fázi A), vysvětlovalo by se tím navíc i to, že moravské hnutí má převážně politické požadavky.
K tomu ještě na konec dodám dvě myšlenky: započetí fáze B nemusí být (podle mého, nevím, zda totéž píše ve své knize i Miroslav Hroch) nutně v rozporu s nedokončením fáze A, podle mě mohou obě fáze probíhat částečně zároveň – tak soudím z vývoje českého národního hnutí (pojem „obrození“ je z hlediska Hrochovy knihy vlastně nesmyslný), neboť lidová propagace národní myšlenky (politicky neškodnou literární formou) začala v Čechách dříve, než např. Palacký dokončil svou kostru dějinného příběhu českého národa. Druhá myšlenka se týká přímo vývoje Moravy a vedla mě k ní slova Miroslava Hrocha o učencích fáze A, kteří nejprve zkoumali typické rysy vlastního etnika, aby se mu pak pokusili dát národní myšlenku. Nad tím mě napadlo: jsou Moravané vůbec etnikum? Případně jím byli aspoň v minulosti? Popravdě řečeno, neumím na tyto otázky uspokojivě odpovědět. Nevím přesně, co to vlastně je etnikum, a třebaže – stejně jako všichni ostatní – zhruba tuším, co se tím myslí, neznám obsah tohoto
pojmu dost na to, abych si troufl říct jednoznačně, co etnikum je a co není. Vím, že etnikum je velká skupina lidí, a že znakem etnika je zjevná odlišnost od jiných etnik. To však nestačí na to, abych mohl odpovědět, zda Moravané jsou/byli etnikum. Pro minulost se mi to jeví jako docela dobře možné, odkázat bych snad mohl na svůj starší článek Moravané na mapách z 19. století, ačkoli na druhou stranu všichni vědci, počínaje historiky a konče literárními vědci rozlišuje na Moravě kteréhokoli století výhradně buď české etnikum nebo německé etnikum. Každopádně co dnešní doba? Tvoří Moravané etnikum v současnosti? Tady si už vůbec netroufám říct nějaký jasný závěr, zdá se mi to však spíš nepravděpodobné. V případě že nejsou, bylo by potom možné vůbec usilovat o moravský národ? Tuto otázku si kladu proto, neboť Hroch – jak jsem zmínil už výše – napsal, že ke vzniku národa nestačí šířit národní hesla, ke vzniku
národa jsou zapotřebí určité předpoklady a etnická osobitost je jedním z takových předpokladů. Celé to však vyvolává spoustu otázek, na které neumím odpovědět (například mně napadá, jak je to s etnicitou Švýcarů, kteří nejspíš tvoří národ, když například v 19. století selhaly pokusy Italů přesvědčit obyvatele italsky hovořících oblastí Švýcarska, že jsou Italové, nebo jak je to s etnicitou Rakušanů). Každopádně mám z Hrochovy knihy dojem, že bez etnicity není národ.
Závěrem první části své knihy (která se jmenuje Národy a nacionalismus jako badatelský problém) Miroslav Hroch uvádí poznatek, že úspěšnost národního hnutí (daná vznikem národa) a vůbec rychlost šíření národních myšlenek nezávisela na stupni politického útisku ani na stupni hospodářského vývoje státu, v němž národní hnutí probíhalo. To mě zaujalo, neboť sice druhá část tvrzení nemá pro dnešní situaci moravského hnutí příliš význam, zato je však zajímavá první část pro moravské hnutí, z nějž se často (dokonce velice často) ozývají nářky nad tím, jak Češi moravské hnutí potlačují a brzdí, čím obyvatelům Moravy znemožňují se hlásit k moravskému národu. Já se domnívám, že to není pravda a že neúspěch šíření moravské (ať národní nebo autonomní) myšlenky mezi obyvateli Moravy není zapříčiněn nepřátelstvím českého státu a představitelů české kultury, nýbrž vnitřní (především myšlenkovou) slabostí samotného moravského hnutí. Připomíná mi to obdobné nářky samotných Čechů z dob o mnoho desetiletí dozadu nad
rakouským „žalářem národů“, který prý nedovoluje českému národu svobodně vydechnout, nářky zjevně nepravdivé, protože každý může snadno vidět, že rakouský stát svým domnělým útlakem nebyl schopen zabránit vytvoření českého národa, vyspělého kulturně i hospodářsky. Myslím, že obdobně i český stát by nebyl schopen zabránit vzniku moravského národa, pokud by se na Moravě šířil přitažlivý moravský národní program.
Druhá část Hrochovy knihy nese název Zdroje a složky národotvorných procesů a autor v něm sledoval ty procesy, které ovlivňovaly vytváření národů a byly nezávislé na činnosti samotných národních činitelů. První téma, které zde rozebral, bylo dědictví minulosti. Hroch o ní hned na začátku napsal, že mnoho badatelů se mylně domnívá, že národy byly tvořeny pod vlivem toho, jak národní činitelé z minulosti vybírali vhodné okamžiky a jak je představovali veřejnosti; avšak podle Hrocha nebylo možné s minulostí tak snadno manipulovat, neboť minulost k lidem promlouvala i prostřednictvím společenských institucí (např. státního zřízení, zákonů, zvyků) a hmotných pozůstatků minulosti (třeba architektury). Historické dědictví se nicméně stalo jedním z prvků, o které se národní hnutí opírala. Hroch však jmenuje i řadu budoucích národů, které při svém vznikání neměly možnost (vedle přírody a případných mytologických bájí, jak Hroch píše) opřít se o jakékoli pojmy, památky či instituce, které by připomínaly jejich
sounáležitost a společnou minulost a mohly se stát podkladem pro moderní národní identitu; jejich výčet je opravdu dlouhý: Finové, Estonci, Lotyši, Bělorusové, Ukrajinci, Slovinci, Slováci, Frísové, Bretonci, Lužičtí Srbové a Galicijci. Nad tím mě napadlo, zda se na Moravě zachovaly podobné vzpomínky na minulost buď v podobě nějakých společenských institucí nebo architektury, které by ukazovaly, že obyvatelé Moravy byli v minulosti sounáležitým celkem. Vybaví se mně některé architektonické památky spojené s markrabstvím moravským, ty jsou v Brně, dnes mají jiné „krycí“ názvy dané tím, že mají jiné využití, např. stavovský dům (krycí jméno Nová radnice), nový zemský dům (krycí jméno krajský úřad), zemská sněmovna (krycí jméno Ústavní soud). Jiné stavební památky mě nenapadají, na Moravě není nic obdobného pražskému hradu, ani brněnský hrad Špilberk, který sice byl jistou dobu sídlem moravských markrabat, ale to bylo v době velmi vzdálené od dneška, navíc hrad časem získal jiné využití, které jeho &
#8222;státotvornou“ úlohu dokonale zastínilo. Ze společenských institucí moravské minulosti mě nenapadá vůbec nic, spíš jsem si vzpomněl na Skotsko, které po sloučení s Anglií sice přišlo o svůj parlament, ale zákony vzniklé před sloučením byly zachovány v platnosti, což Skotům umožňovalo zachovat si pocit odlišnosti od zbytku Británie. Nějaké zvláštní moravské zvyky mě nenapadají, těžko tím slovem Hroch myslel lidové zvyky, neboť to nebyl prvek poukazující na dřívější „národní“ jednotu.
V souvislosti s dědictvím minulosti se Hroch zmiňuje i o lásce k vlasti a upozorňuje na rozdíl mezi národním hnutím 19. století a starší přednárodní dobou. Národní hnutí vyměnila lásku k vlasti za lásku k národu, mezi něž není možné klást rovnítko. Přednárodní láska k vlasti byla záležitostí především osvícenských vzdělanců, kteří sice chtěli pracovat pro lid, ale obvykle se s ním neztotožňovali, zatímco národní činitelé se s národem ztotožňovali. Při jakémkoli pohledu do minulosti Moravy je třeba na toto pamatovat. Ale nad touto Hrochovou poznámkou mě napadlo i něco ze současnosti Moravy: v současném moravském hnutí se mluví častěji o Moravě než o Moravanech; bylo by zajímavé srovnat, nakolik často se obdobně či rozdílně v českém „obrození“ mluvilo jednak o Čechách, jednak o Češích (v hnutí směřujícím k vytvoření národa by logičtější bylo odvolávání se na lidské společenství než na zemi).
K památkám minulosti, které ovlivňovaly vytváření národa, patří podle Hrocha i památky písemné, především kroniky, neboť ty jednak vyprávěly příběh, což bylo v dobách vytváření národů žádoucí, jednak vyprávěly příběhy vládců, od nichž obvykle přešly k vyprávění o dějinách státu a jeho obyvatel (obvykle privilegované šlechty). Již středověké kroniky obsahují doklady identity s politicky a často také etnicky definovanou pospolitostí, stejně jako doklady s tím spojené xenofobie, exkluzivity, skupinových stereotypů, které někteří autoři řadí do kategorie „protonacionalizmu“. Již v pozdním středověku se v kronikách běžně setkáváme s jazykovým rozdílem jako kritériem politické sounáležitosti a argumentem skupinové solidarity. Již středověcí kronikáři si také kladli otázku „odkud pocházíme?“ a přichystali pro pozdější staletí dostatek materiálu pro budování národních mýtů. Co konkrétně kronikáři psali? Patří sem například pověst o trojském původu Franků, která má své počátky snad již v 7.
století a kterou zatlačil později artušovský mýtus a ještě později identifikace se starými Galy. Nizozemci zakládali svůj mýtus původu na heroizaci kmene Batavů, který v polovině 1. století po Kr. povstal proti římské nadvládě, španělská šlechta odvozovala svůj původ od Vizigotů, ale sdílela také představu o svých antických kořenech. Švédský barokní básník a vědec Olof Rudbeckius oživil mýtus o hrdinských dobyvatelích Gótech jako prapředcích Švédů. Geoffrey z Monmouthu zase první polovině 12. století vytvořil příběh o Brutovi, pravnukovi trójského hrdiny Aenea, který přistál u břehů Británie a založil místní království. Maďarské kroniky pak pracovaly s Huny jako předchůdci Maďarů, aby mohly dokázat nárok Maďarů na jejich zemi. Je jasné, proč jsem o této části Hrochovy knihy poměrně podrobně napsal a na co se zeptám: jak je na tom Morava? Velice bídně, zejména ve srovnání s Čechami.
Z období tzv. Velké Moravy se nedochoval žádný čistě vyprávěcí písemný pramen a je otázka, zda tehdy vůbec nějaký mohl vzniknout, jisté rysy kronikářské vyprávění se zmínkami o moravské zemi obsahují jen dochované legendy o Konstantinovi a Metodějovi. Po pádu „Velké“ Moravy byl s jakýmikoli kronikářskými díly konec, a to na dlouhá staletí, a Moravu opanovala dějepisecká díla česká. V Čechách byla situace oproti Moravě zcela rozdílná: Začátkem 12. století vznikla (navazujíc na předchozí aktivity) „základní“ kronika děkana Kosmy (stanovila mýtus počátku Čechů a jejich vládnoucího rodu), na něj navázali další autoři a od té doby se vyprávěcí dějepisectví nepřerušilo a trvalo víceméně souvisle až do doby osvícenství, kdy žánr kroniky uvolnil místo začínajícímu vědeckému dějepisectví. Ve srovnání s tím bylo vyprávěcí dějepisectví na Moravě nesmírně chudé a hlavně nebylo nezávislé na českém. Kosmas svou kroniku psal až do své smrti roku 1125 a kronika se rychle dostala na Moravu (roku 1134,
tedy 9 roků po jejím dopsání byl podle ní vyzdoben hradní kostel ve Znojmě), kde byla opisována v moravských klášterech, třebaže z patnácti dodnes dochovaných opisů Kosmovy kroniky je moravského původu prokazatelně jen jeden (z třebíčského kláštera). Na Kosmovu kroniku však navazuje nejstarší kronikářské dílo moravského původu, letopisy hradišťského kláštera. Oproti Kosmově kronice jsou však stručným letopisem, který se ani nepřibližuje umělecké ale ani ideologické úrovni svého vzoru. Stručnými větami popisuje události na Moravě a neobsahuje nic ani vzdáleně podobného příběhům o počátcích obyvatel země. Z toho logicky vyplývá otázka, jak obyvatelé Moravy vnímali Kosmovy příběhy o původu Čechů. Moravští Přemyslovci jako členové českého vládnoucího rodu jistě považovali Kosmovy příběhy za své, těžko se mohli považovat za někoho jiného než Čechy. A ostatní obyvatelé Moravy, mohli si také myslet, že i oni patří mezi potomky těch, které na Říp přivedl praotec Čech? Protože žádný alternativní příběh na Moravě
nebyl, považuju za pravděpodobné, že si to mysleli. Pochopitelně by se to týkalo jen velmožů a vzdělaných kleriků, v poddanství a nevolnictví žijící venkovský lid stál mimo tyto myšlenkové konstrukce (jej nikdo s obsahem kronik neseznamoval, vzdělanci si je psali pro sebe navzájem, ne pro lid). Historici sice z textu hradišťských letopisů vyvodili, že v prostředí moravských benediktinských klášterů mohl vzniknout jakýsi moravský zemský patriotizmus, jeho dosah však asi byl omezený, protože mýtus počátku Moravanů a vůbec jakýkoli náznak, že Moravané nepatří do rámce českého národa, po celý středověk nevznikl. Na Moravě byly čteny a opisovány i další kroniky navazující na Kosmu, což jen potvrzuje domněnku, že jejich moravští čtenáři se s jejich obsahem ztotožňovali (jednoduše neměli možnost se ztotožnit s čímkoli jiným). Kronika celé země na Moravě během celého středověku nevznikla (své kroniky nebo jednoduché letopisy měly pravděpodobně jen jednotlivé kláštery, z nich se dochovala – vedle zmíněných
letopisů hradišťských – jen veršovaná kronika kláštera ve Žďáře nad Sázavou), což je nepřímým důkazem o tom, že na Moravě neexistovala „vlastenecká“ poptávka po dějinách země a jejích obyvatel. Vzdělané a mocensky vlivné vrstvy obyvatel Moravy se zřejmě považovaly za Čechy nebo se přinejmenším nepovažovaly za Moravany ve stejném smyslu jako se Češi považovali za Čechy, jinak by se nedalo vysvětlit, proč žádná kronika země na Moravě nevznikla. Že na Moravě až do přelomu 16. a 17. století (o tom níže) patrně neexistovala představa o Moravanech jako zvláštním národu (samozřejmě v dobovém vnímání), se mně zdá být podpořeno jedním nepřímým důkazem: počátkem raného novověku byly ve Slezsku sepsány jakési kratší letopisy (bohužel neznám jejich jméno ani dobu vzniku, pravděpodobně půjde buď o konec 15. nebo spíš první polovinu 16. století), které přicházejí s jakýmsi pokusem o konstrukci slezského národa – v duchu dobového vnímání jej autor letopisu „vytváří“ tak, že (velmi
stručně) ozřejmuje jeho počátek: kdysi dávno žili tři bratři, Čech, Krok a Lech a ti se rozešli, osídlili různé země a stali se praotci tří národů: Čech se usadil v Čechách, jeho lid se rozšířil i na Moravu, do Míšeňska a Lužice, Krok založil Krakov a jeho lidé osídlili celé Polsko a Lech založil Lehnici a svými lidmi osídlil Slezsko. Dotyčný slezský letopisec nejenže nezmínil žádného praotce Moravanů (kterého neměl důvod vynechat, pokud by nějaké ústní podání o něm znal, koneckonců o Moravu mu nešlo, byla mu víceméně lhostejná stejně jako jiné okolní země), ale dokonce obyvatele Moravy výslovně zahrnul mezi potomky praotce Čecha. Domnívám se, že tím jen zopakoval převládající mínění, které v té době na Moravě samé panovalo. Pro dnešní historiky má neexistence domácích moravských kronik nepříjemný důsledek, že o moravských dějinách musí hledat události v kronikách cizích, většinou českých, ale i rakouských, polských, uherských a jiných; stesky nad neexistencí moravské kroniky nejsou v dnešních historických
knihách o dějinách Moravy vzácné. Teprve na prahu raného novověku, šest set let od doby velkomoravské a čtyři sta roků po Kosmovi, se na Moravě začala rodit vlastní zemská kronikářská tradice a ta přinesla i opravdu moravský mýtus o počátku Moravanů, nezávislý na podání Kosmově. První, kdo jej zachytil, byl Polák působící ve službách olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského Bartoloměj Paprocký. Paprocký v roce 1593 vydal Zrcadlo slavného markrabství moravského, které sice ještě pořád nebylo klasickou kronikou země vyprávějící o dějinných osudech jejích vládců a obyvatel, ale už se jí částečně blížilo a zde se objevuje ztotožnění Moravanů s Markomany, jejichž říše začala za římských dob (nejstarším moravským králem se tak stal skutečně existující vládce Markomanů Marobud) a trvala až do potomků „velko“moravského Svatopluka, Paprocký také vysvětlil, jak došlo k poklesu království na Moravě v markrabství. Mýtus počátku Moravanů v germánských Markomanech byl založen čistě na jakési (nevelké)
podobnosti oněch dvou jmen, není však pravděpodobně Paprockého dílem (třebaže si k tomu Paprocký jistě mnohé přimyslel (jeho dílem asi jsou jména četných markomanských/moravských králů, jejichž jména kupodivu mnohdy ani germánsky (ale ani slovansky) neznějí)), neboť už za působení biskupa Stanislava Thurza (1497-1540) v Olomouci vznikl (podle vzorů z jiných zemí, zejména Uherska) učený spolek několika vzdělaných olomouckých měšťanů a kleriků, který nesl jméno „Societas Marcomannica“ („Markomanská společnost“). Už ze samotného jména můžeme vyvodit, že jeho členové měli nějaké znalosti o starověkých Markomanech a postupem času se u nich zrodila představa, že Moravané na tyto Markomany navazují. Na Paprockého navázal až o sedm desetiletí později další cizinec (to leccos ukazuje na zájem Moravanů o své dějiny a na jejich potřebu se dějinami národně vymezit), Čech Tomáš Pešina z Čechorodu, který vydal v Praze roku 1677 první opravdovou kroniku země, Mars Moravicus („Moravský
Mars“), a v ní dál rozvinul Paprockým zapsané mýty. Třetím jménem této tradice je pak Jan Jiří Středovský, první Moravan v naší mýticko-historické řadě (původem z Brumova na Valašsku), farář v Pavlovicích nad Bečvou, který se zaměřil na dějiny Moravy, roku 1705 vydal v Olomouci kroniku s ne zrovna kronikářským názvem Mercurius Moraviae memorabilium („Hlasatel pamětihodností Moravy“), roku 1710 pak spis Sacra Moraviae historia („Svaté dějiny Moravy“) v nichž navázal na Paprockého a Pešinu, třebaže druhý spis byl prvotně věnován životům Cyrila a Metoděje.
Avšak tento článek nemá být o moravské středověkém, renesančním a barokním dějepisectví, nýbrž o knize Miroslava Hrocha o vývoji národů v Evropě s poznámkami o vývoji na Moravě. Připomínám, že Hroch napsal o tom, že ve středověku vznikala dějepisecká díla líčící počátky určitého etnika, která pak byla využita národními hnutími v 19. století. Bída moravských dějepisných děl zaměřených na dějiny Moravy se na Moravě nemohla neprojevit i v 19. století. Ač až s velkým zpožděním, přesto Moravané jakési mýty o svém počátku (nezávislé na příběhu o praotci Čechovi) dostali, přesto se nestaly základem jakýchkoli pokusů o vytvoření moravského národního společenství. Domnívám se, že příčiny byly přinejmenším dvě, obě spolu související. Příběhy o starých moravských (markomanských) králích pravděpodobně na Moravě v 19. století nebyly známy, čímž nemyslím naprostou neznalost – mezi literárními vědci a historiky určitě díla Paprockého, Pešiny a Středovského známa byla – nýbrž jejich lidovou zpopularizovanost,
tomu zřejmě v atmosféře sílícího německého nacionalizmu (toto slovo nemyslím záporně, Miroslav Hroch se mu mimochodem přesně z toho důvodu ve své knize vyhýbá) bránilo renesanční a barokní ztotožnění Moravanů s germánskými Markomany. Díla těchto tří autorů se nesetkala už ve své době s takovým ohlasem jako obdobné kroniky v Čechách, které byly i vydávány tiskem jako populární četba. Zejména Pešinovy a Středovského kroniky byly učenými barokními díly určenými vzdělancům, byly ostatně napsány latinsky a nikdy nebyly přeloženy do srozumitelného lidového jazyka. Bylo proto nemožné, aby příběhy v nich obsažené zlidověly a staly se podkladem pro svébytné moravské dějinné cítění, na nějž by se odvolávalo úsilí o vytvoření moravského národa. Ostatně už sám fakt, že Paprocký a Pešina byli cizinci, svědčí o vlažném zájmu Moravanů o vlastní historické zakotvení, jakož i fakt, že druhý díl Pešinovy kroniky (sahající od roku 1526 po jeho dobu) nebyl pro nezájem čtenářů vytištěn a zůstal v rukopise. Svůj význam pro vývoj
v 19. století mělo i to, že po velmi dlouhou dobu starších dějin (vzdělaní) obyvatelé Moravy vůbec necítili potřebu se nějak ideologicky odlišit od Čechů a zřejmě se spokojovali s představou, že pocházejí od praotce Čecha stejně jako Češi a tudíž také mezi Čechy náležejí. Nelze se potom divit, že lidé Moravy devatenáctého století neměli – na rozdíl od Čechů – v sobě zabudované přesvědčení jistého historického poslání, které by je nutilo usilovat o vlastní národní hnutí. Podle mě to, že Moravané si ve středověku nevybudovali jednoznačnou představu o své svébytnosti (a tedy o jednoznačné odlišnosti od Čechů), bylo hlavní příčinou, proč v 19. století na Moravě scházelo jakékoli viditelné úsilí o moravský národ. Zde se velmi jasně potvrzuje pravdivost slov Miroslav Hrocha, že tvůrci národních ideologií v 19. století nemohli s minulostí manipulovat zcela podle svých představ a byli omezeni tím, jak minulost promlouvala ke společnosti třeba prostřednictvím její historické paměti. Otázkou pak je, jak si
s tímto poradí moravské hnutí dnes, zejména pokud by chtělo být národní.
Hroch oddíl o roli historie pro činnost národních hnutí devatenáctého století shrnuje konstatováním, že předmoderní dějepisecká tradice zanechala modernímu národnímu uvědomění bohatý materiál na základě nějž pak národní hnutí vytvářela své představy vlastnostech národa, který chtěla vytvořit, včetně základního souhrnu klíčových událostí, na kterých bylo možné zakládat pocity národní hrdosti či národní křivdy (zde si každý vzpomene na roli porážky na Bílé hoře pro české národní dějiny nebo porážky na Kosím poli pro národní dějiny srbské), staly se také materiálem pro vytváření určitých národních stereotypů (např. známého českého o „holubičí“ a demokratické povaze starých slovanských Čechů). Zcela na závěr Hroch píše: Ať již byly příčiny jakékoli, je zřejmé, že existuje úzká souvislost a návaznost mezi starší, středověkou a raně novověkou historiografickou tradicí a úlohou, kterou sehrála učenecká fáze formování moderního národa počínaje polovinou 18. století, zejména v průpravné práci na
konstruktu národních dějin
.
V dalším oddíle druhé kapitoly se Miroslav Hroch pokusil shrnout dosavadní badatelské přístupy nad otázkou etnicity při vytváření moderních národů. Hned v první odstavci klade vedle sebe „jazykovou, etnickou a kulturní různorodost“, čímž mě poněkud zmátl, neboť to vypadá, že etnické rozdíly jsou něco jiného než rozdíly jazykové a kulturní, a to jsem přitom doufal, že se na tomto místě dozvím nějaký bližší popis etnicity. Každopádně důležitější pro úvahy nad moravanstvím a jeho národností jsou Hrochova slova o tom, že tuto rozmanitost (Evropy) si lidé uvědomovali už ve středověku, a třebaže nic konkrétního neříká, zajímavá je podle mě i věta: V jistém smyslu je etnická mnohotvárnost evropského obyvatelstva odkazem minulosti, je tedy rovněž jakýmsi „břemenem historie“ na bedrech moderní doby.
V dalším textu se Hroch obrací k otázce jazyka v národních hnutích 19. století a pak k tomu, jak byly jazykové a také kulturní rozdíly v tehdejší Evropě vnímány, a to především v prostředí nestátních etnických skupin. Hroch považuje za vhodné převzít typologii, kterou navrhl už zde zmíněný Anthony Smith, jenž rozlišoval „etnickou kategorii“ a „etnickou pospolitost“. Pojem „etnická kategorie“ v Smithově typologii označoval společenství charakterizované objektivní odlišností jazyka (případně sobě blízkých dialektů) a kultury od skupin sousedních, ale tato odlišnost se nepromítala do jasného vědomí o soudržnosti jejích příslušníků, i když žili na společném území. Tato charakteristika platila na počátku 19. století podle Hrocha pro Estonce, Lotyše, Litevce, Bělorusy, Ukrajince, Slovince, Bulhary, Rumuny, Albánce, Galicijce a Frísy. (Dále v knize uvádí Hroch příklad pro běloruské prostředí: když v oblasti zvané Polesí, která v roce 1919 připadla Polsku, byli tamní běloruskými
dialekty hovořící obyvatelé dotazováni na národnost, odpovídali, že jsou „tutejší“.) Etnická pospolitost se naproti tomu vyznačovala tím, že měla jméno, které bylo známé většině jejích příslušníků, dále tím, že si její příslušníci (či spíše jen část z nich) uvědomovali svůj společný původ, respektive pospolitost osudu (tedy jistou forma kolektivní paměti) a aspoň skromné projevy vzájemné solidarity. Sem Hroch řadí Maďary, Nory, Finy, Čechy, Chorvaty, Iry, Srby, Řeky, Vlámy, Basky, s jistým otazníkem také Katalánce a Slováky (specifické postavení přisuzuje Islanďanům, nevysvětluje to však blíže). Do které skupiny by se dali zařadit Moravané na počátku 19. století, je otázka. Jestliže do první skupiny patří společenství, která ani pro sebe neměla jednoznačné pojmenování a necítila ani, že patří k sobě, necítila soudržnost, pak se zdá, že sem bychom Moravany nemohli zařadit. Na druhou stranu pro zařazení do druhé skupiny se mi zdá, že Moravané v té době splňovali podmínku společného jména, které
bylo všem příslušníkům etnické skupiny známé, nejsem si však jistý, na co by se v té době dalo ukázat jako na vědomí společného původu a co vlastně byly projevy vzájemné solidarity. Myslím, že „s odřenýma ušima“ by se Moravané do druhé skupiny vešli, celé to však souvisí s definicí etnicity vůbec, jak jsem o tom psal na začátku (otázka třeba zní, co by na dotaz na národnost odpovídali obyvatelé Moravy předtím, než se masově na Moravě rozšířila české národní propagace).
Dále se Miroslav Hroch obrací k procesu modernizace, který v Evropě probíhal v průběhu vývoje národů a který je ovlivnil. Hlavní podstatou této modernizace byla přeměna ze staré společnosti poddanství a privilegovaných společenských skupin v moderní občanskou společnost a emancipace dosud porobených příslušníků společnosti v její plnoprávné členy vůbec byla podmínkou toho, aby intelektuálové mohli vytvářet národní hodnoty a hledat novou cestu k utváření společnosti nikoli už na základě privilegií a náboženského posvěcení. Nutnou podmínkou vytvoření národa byla ve většině Evropy nutnost osvobodit rolníky z poddanské závislosti a u většiny národních hnutí se rušení poddanských závazků krylo s nástupem fáze B nebo mu těsně předcházelo. Ono je to v zásadě samozřejmé, o spojitostí mezi modernizací a vznikem národů se píše v mnoha knihách. Mně už mnohokrát u toho napadlo, jak moc by se lišil dnešní vznik národa od zcela jiných podmínek 19. století. Myslím si, že 19. století bylo pro vznik národů jako stvořené a že
se tehdy národy snáze vytvářely než jak by to bylo možné dnes. Nejen v tom, že národy tehdy vznikaly po celé Evropě, takže žádné národní hnutí se nemohlo cítit nepatřičně, naopak od ostatních hnutí mohlo čerpat inspiraci, hlavně však v tom, že proces modernizace dodával národním hnutím mocnou podporu. Bylo totiž tehdy možné mobilizovat široké vrstvy společnosti poukazem na lepší a spravedlivější budoucnost a mezi občanskou společnost a národní pospolitost klást rovnítko. Národní vůdci se mohli bez problémů postavit do čela modernizačních procesů a nenásilně spojit zlepšování životních podmínek prostých lidí s národní myšlenkou. Na českém národním hnutí můžeme vidět leckteré příklady; například když představitelé národního hnutí usilovali o šíření českých škol, aby se tak všem příslušníkům českého etnika mohlo dostat „dobrodiní“ české národní výchovy, přispívali zároveň ke zvýšení vzdělanosti v populaci a tím také k rozvoji hospodářství a celkové úrovně života, napodobování německých tělocvičných
spolků českým národním hnutím sloužilo sice prvotně k národní mobilizaci, zároveň však vedlo obyvatelstvo ke sportování, nově vytvořený termín „národní zdraví“ přispěl k zavádění lepší zdravotní péče, podobně fungovaly i z důvodů národní propagace zakládané pěvecké spolky, potřeba ukázat vysokou úroveň národa vedla k velkému úsilí také na poli průmyslu a tak by se dalo pokračovat. Podobně jako v českém národním hnutí to bylo i v jiných hnutích a je zřejmé, že tato hnutí se nespokojovala pouze s šířením národních hesel, ale ve jménu národní ideologie podporovala mnoho činností, které Evropu nepochybně změnily v lepší místo k životu pro většinu jejích obyvatel (odhlížím od toho, že po určité době národní hnutí překročila únosnou mez a zavedla Evropu do války). S čím by se však dalo spojit národní hnutí dnes? Lze už pouze hlásat národní témata jen tak sama o sobě, nebo je možné úsilí o tvorbu nového národa v dnešní době spojit s nějakým společenským hnutím? V první řadě se dnes bude vytvářet nový
národ hůř než před skoro dvěma stoletími, protože národy už jsou po celé Evropě ustavené a stabilizované a nové národní hnutí by ze strany ustavených národů vyvolalo úžas nad něčím vymykajícím se poměrům. O to mně však ani tak nejde, jde mi o reakci prostých obyvatel a na jejich ochotu se na národním hnutí nějakým způsobem podílet. V 19. století mohli mít lidé velmi snadno pocit, že zapojením do národního úsilí se zapojují do modernizace zaostalé společnosti, do úsilí o lepší budoucnost. Dnešní doba však už není dobou budování, vše co slouží kvalitnímu životu, bylo vybudováno nejpozději ve 20. století, dnes se naopak nacházíme v období, omezování, škrtů, stagnace, privatizace a úpadku. Vše veřejné, sloužící veřejným zájmům se považuje za zastaralé a zkostnatělé, zájem o veřejné upadá a za pokrokové se vyhlašuje vše soukromé, sloužící soukromým zájmům, privatizované. Jen blázen nebo fanatik by však mohl tvrdit, že nové národní hnutí je možné šířit mezi lidmi ve jménu privatizace, ve jménu sobecké péče každého
jen o sebe samého a ve jménu konkurenceschopnosti a zvyšování zisků nadnárodních firem. Národ je společenství a tudíž je možné národ budovat jen prostřednictvím důrazu na společné, na veřejné. Národ je kolektiv, avšak v dnešní době vládne ideologie protikolektivní, nabádající každého, aby od kolébky až po hrob myslel jen na sebe a nestaral se o druhé, aby po ostatních nic nechtěl a aby ostatní nechtěli nic po něm. Dnes na Moravě moravský národní kolektiv neexistuje, musel by být vytvořen; avšak jakými argumenty by jeho vznik chtělo moravské hnutí mezi lidmi zdůvodnit? Že nový moravský národ umožní každému, aby si svým soukromým automobilem zajel do nejbližší soukromé nemocnice a po návratu z ní si doma mohl vybrat z pestré nabídky superzábavných pořadů četných soukromých televizních stanic? Od podílu na tvorbě národa v 19. století si lidé mohli mnohé slibovat, otázka zní, co by si mohli slibovat od účasti na národním hnutí dnes. V dnešní době by spíš uspěla hnutí mající za cíl likvidaci národů, avšak pro
národní hnutí dnes jakoby není vhodná doba. Tím jsem však poněkud odbočil od toho, co napsal Hroch, totiž od podmínek politické liberalizace jako předpokladu rozvoje národního hnutí, avšak jak Hroch dále píše, liberalizace sama o sobě k úspěšnému rozvoji národního hnutí nestačila (jako příklad uvádí hnutí velšské a vlámské, která ač působila v zemích politicky zcela svobodných, měla značné problémy dosáhnout široké společenské podpory). Opět jsem si na tomto místě vzpomněl na to, co jsem napsal výše, totiž že úspěch moravského národního hnutí by nebyl tolik závislý na (ne)přátelském postoji českého státu vůči němu, jak se v dnešním moravském hnutí myslí (opět s tou výtkou, že záleží na tom, zda současné moravské hnutí je národní nebo autonomní – autonomní hnutí proti odporu státu pochopitelně nezmůže naprosto nic).
Mezi prvky, které hrály roli při budování národů v Evropě, patřila i sociální komunikace (což je pochopitelné). Miroslav Hroch probral způsoby, jakými se národní myšlenka mezi lidmi šířila, zdůraznil nové způsoby komunikace související nejen s technickým rozvoje, ale také s probíhajícími společenskými změnami a mimo jiné napsal, že badatelé často zapomínají, že pro šíření národního povědomí a úspěšné zformování moderního národa bylo rozhodující přijetí národního uvědomění v širokých lidových vrstvách. K tomu poznamenává, že přes růst gramotnosti (ne každý měl na odběr tisku) se stále šířily mezi prostými lidmi informace starými obvyklými způsoby, prostřednictvím kazatelny a pravidelného styku mezi duchovním a věřícími, dále návštěvou městských trhů, která byla obvykle spjata s návštěvou hostince, stykem s místními vrchnostenskými, respektive městskými úřady a v rostoucí míře (s vzestupem podílu dětí navštěvujících školy) také prostřednictvím učitele. Pokud by to mělo být inspirací pro dnešek, nemohlo by
bezvýhradně, protože dnes jsou možnosti jiné, přesto je na Hrochových slovech vidět, že vedle neosobního tisku měl významnou roli při šíření národního vědomí přímý styk mezi lidmi. To, navzdory odlišné situaci oproti 19. století, může být důležité i dnes. Mezi prostředky sociální komunikace Hroch výše jmenoval i školu a její význam pak na několika stranách dál rozebral. Školy plnily v jednotlivých národních hnutích různou úlohu, Hroch však tvrdí, že jistý rys byl společný: cesta k modernímu národu se podle něj nezavršila dříve, než došlo jednak k rozšíření školní docházky na většinu populace a než byly do školního vyučování zařazeny takové vyučovací obsahy, které mohly podporovat přijetí nové národní identity. Zde je otázka, jak se to mohlo projevit v případném moravském národním hnutí v 19. století a jakou roli může mít škola pro případné národní hnutí dneška. O 19. století nemá víceméně smysl mluvit, protože moravské národní hnutí tehdy nevzniklo a je tedy zbytečné rozebírat jeho vztah ke školám. Nicméně
je stejně možné si položit otázku, zda tehdejší školství mohlo moravské národní hnutí podpořit nebo by pro něj bylo cizí. V první polovině 19. století se kladl v rakouských školách důraz nejen na úctu k císařskému domu, ale i na zemské vlastenectví, takže je možné, že tohoto rysu by začínající moravské národní hnutí mohlo využít. Koneckonců české národní hnutí postupovalo podobně, vysloveně národní obsah získalo v českém případě školní vyučování až ve druhé polovině století, kdy už se hnutí nalézalo ve fázi C a školství tedy využilo k rozšíření národního povědomí mezi všemi příslušníky české (česky hovořící) populace. V dnešní situaci by nemohlo školství moravskému národnímu hnutí prospět žádným způsobem, aspoň pokud jde o fázi B případného hnutí; na druhou stranu Hroch píše o tom, že naplnění školního vyučování národním obsahem bylo podmínkou až dokončení národní propagace a konečné vytvoření národa, takže fáze B a určitě fáze A by se bez podpory školství obešly.
Miroslav Hroch ve svém textu rozebírá i otázku časového vztahu mezi procesem modernizace a jednotlivými fázemi národních hnutí. Mimo jiné píše o problémech národních hnutí, která začínala až v podmínkách politicky liberálních, kdy už existovala občanská společnost a moderní politické strany. Hroch uvádí jako příklad takových hnutí hnutí bretaňské, provensálské, skotské, velšské, vlámské, katalánské, galicijské a baskické a píše, že jejich představitelé měli potíže s šířením nové národní identity ve své etnické skupině, někdy i při definici této skupiny a taky u nich nebylo často jasné, zda hnutí budou označovat jako národní nebo regionální, respektive provinciální. Předáci těchto hnutí byli obvykle vnitřně nejednotní, politicky polarizovaní, nedařilo se jim získávat důvěru běžných lidí, zejména dělnictva, takže přechod k masovému hnutí (fáze C) se značně zdržel a někdy se vůbec nezdařil. Základním problémem pro předáky hnutí bylo najít vůbec prostor ve hře domácích politických sil, jejichž programy již byly
polarizovány, takže národní cíle bylo možno vytyčovat jen jaksi „ve stínu“ již ustavených politických programů a stran, později případně i jako jejich část. Nebylo při tom podle Hrocha rozhodující, zda si národní hnutí kladlo na počátku cíle převážně kulturní jako v případě Velšanů, Vlámů či Katalánců nebo politické jako v případě Skotů. Nevím, zda se to někomu zdá povědomé, já jsem si při čtení těchto řádků Hrochovy knihy hned vzpomněl na Moravu, protože všechny ty problémy, které Hroch u zmíněných národních hnutí popisuje, se týkají i Moravy. Ačkoli jsem výše napsal, že mně není jasné, zda současné moravské hnutí je národní či regionální (i to by odpovídalo právě popsaným obtížím jmenovaných hnutí) a není tudíž jednoznačně možné říct, zda má vůbec smysl mluvit o tom, že se nachází ve fázi B, přece jen to tak na první pohled vypadá a pak je zde shoda v nezdaru s šířením národní identity ve společnosti, i obtíže s definováním skupiny, jež má být předmětem národní agitace, souhlasí stejně jako
obtíže propagátorů moravanství vymezit se mezi ostatními politickými činiteli. Nevím, co by se z toho (aspoň jako poučení) dalo vyvodit, výše jmenovaná hnutí Hroch označil jako „desintegrovaná“ (ta, kde působila nějaká silná překážka rozvoji národní identity), některá nich přesto popsal jako úspěšná – konkrétně hnutí katalánské a vlámské – ostatní pak jako neúspěšná, tedy taková, která nedokončila fázi C a tudíž nedospěla k modernímu národu, aspoň ne během 19. století, na které se časově zaměřuje Hrochova kniha (autor sem řadí hnutí galicijské, bretaňské, velšské a baskické). Zřejmě by pozornost těmto hnutím, zejména těm úspěšným, mohl leccos napovědět pro hnutí moravské.
Závěrem druhé části knihy Hroch uvádí některé překážky rozvoji národních hnutí, třebaže hned dodává, že se jimi nebude blíže zabývat, neboť jeho kniha sleduje především ta hnutí, jimž se podařilo dobudovat národ, neúspěšným hnutím by bylo podle jeho slov třeba věnovat speciální monografii (obávám se, že ji nenapíše, nicméně kdyby tam věnoval pozornost Moravě, šlo by o velmi zajímavou knihu). Jako ony překážky udává Hroch například intenzivní mezilidskou komunikaci přesahující etnickou a historickou hranici (například v jižním Walesu, v Lužici nebo Baskicku), krajní politický útisk (v Bělorusku a Ukrajině) nebo silný asimilační kulturní tlak (ve Francii vůči Bretoňcům a Provensálcům). O krajním politickém útisku v případě dnešní Moravy jistě nelze hovořit, asimilační kulturní tlak je také otázkou, protože v českém národě si zřejmě nikdo vlastně nemyslí, že Moravu by bylo nutné asimilovat (když už dávno asimilovaná je a není vnímána jako něco odlišného a svébytného), jistě je však v případě dnešního
moravanství problémem intenzivní mezilidská komunikace mezi Moravou a Čechami (kontrastující například se stavem v současné Belgii, kde se Vlámové a Valoni mezi sebou prakticky nebaví), problémem o to větším, že si ho málokdo uvědomuje. Je to vlastně jen jiné vyjádření větší komunikace uvnitř než navenek, jak o tom Hroch psal o mnoho stran dřív, což jsem zde výše také uvedl. Populace Moravy zkrátka v současnosti není sociálně dost oddělená od českého národa, kdybychom například znali příslušné údaje a mohli je zanést do mapy, viděli bychom velmi intenzivní komunikaci dopravní, počítačovou, poštovní, telefonní a další přes moravsko-českou hranici, která by o řády převyšovala stejnou komunikaci přes moravsko-polskou, moravsko-rakouskou a moravsko-slovenskou hranici. Za takových okolností by bylo dost obtížné oddělit Moravany jako samostatný národ, integrace do české společnosti prostřednictvím různých forem komunikace je zkrátka velká. To na počátku 19. století byla situace pro případné národní hnutí na Moravě
výrazně příznivější.
Zatímco druhá část knihy Miroslava Hrocha byla věnována objektivním předpokladům, které ovlivňovaly průběh a výsledek národních hnutí, třetí část autor věnoval přímo samotné aktivitě propagátorů národní myšlenky. Mimo jiné se zde zmínil o tom, že každé národní hnutí dříve nebo později začalo formulovat politické požadavky a v důsledku toho se vůči němu změnil postoj vládnoucí státní elity. postoj, který vůči nim zaujímaly vládnoucí státní elity. Dokud národní hnutí kladla pouze kulturních a jazykové požadavky, nebyla mocenskému monopolu vládnoucích tříd nijak nebezpečná. Proto je vládnoucí vrstvy zpočátku tolerovaly, což se dělo stejně v absolutistických státech jako Rusko nebo Rakousko či liberálních jako v Británii či v pozdějším Rakousku (po 1861). Jakmile však představitelé národních hnutí nastoupili do boje o politickou moc, blahosklonnost vládnoucích vrstev se vytratila, neboť jim bylo jasné, že v případě úspěchu národních hnutí by se s jeho předáky museli dělit o moc (přitom Hroch poznamenává, že
požadavky na vlastní stát nevznesla většina národních hnutí ani ve fázi C). Třebaže jsem výše vyjádřil pochybnosti nad tím, zda dnešní moravské hnutí je národní, zdá se, že tato slova Hrochovy knihy pro něj platí. Protože má především (či téměř jen) politické požadavky, je vládnoucím vrstvám České republiky ne-li nebezpečné, aspoň nepříjemné. Těžko říct, jak by politická reprezentace České republiky reagovala na moravské hnutí, kdyby od počátku působilo jako kulturní hnutí bez politických požadavků, je však možné, že i na kulturní požadavky by čeští představitelé hleděli jako na skrytě politické. Dále pak Hroch píše, jak vládnoucí skupiny na ohrožení své mocenské pozice národními hnutími reagovaly ideologicky: obviňovaly je ze „secesionizmu“ (dnes bychom řekli „separatizmu“), z narušování státní integrity, z egoistického nacionalizmu a podobně. Jak je vidět, od té doby se toho moc nezměnilo; každopádně si myslím, že z české strany zaznívají obvinění z „nacionalizmu“ ve
větší míře, než jaká odpovídá opravdu národnímu cítění na straně moravské.
V dalším oddíle Hroch rozebírá vliv nerovnoměrnosti vývoje a postavení centra a periferie pro národní hnutí. Jako zajímavé jsem si zapsal věty, že na národním hnutí se v období fáze B nejaktivněji podílely regiony, kde byla hustší síť škol, pevnější a intenzivnější tržní vazby a relativně vyšší životní úroveň obyvatelstva a že se naopak nezdá, že by národně aktivizující roli měla blízkost etnické hranice či blízkost průmyslového nebo správního centra. V souvislosti s Moravou mě u toho napadlo jen to, že jsem si všiml, že v 19. století se právě takto charakterizované části Moravy počešťovaly dříve než oblasti zaostalejší a právě tam nejvíc působily osobnosti propagující aktivně českou národní myšlenku. Dále Hroch píše, že národní hnutí, která se ve fázi B soustředila na kulturní požadavky, se většinou nezabývala tím, že jejich etnikum se nachází na periferii státu, zatímco později už požadovala zrovnoprávnění s centrem. Panovala u nich představa, že spojí-li se jistý stupeň autonomie s co nejdemokratičtější
politickou účastí, bude jejich závislost na centru omezena. Takový program podle Hrocha dříve či později vypracovala například většina národních hnutí Rakouska. Typologicky to na dnešní moravské hnutí sedí: nesoustředí se na kulturní požadavky a proto je jeho významným tématem otázka periferního postavení Moravy vůči českému centru. Dále Hroch píše, že postavení regionu na periferii samo o sobě nebývalo spouštěčem šíření národní ideologie, mohlo působit v jeho prospěch jen při dosažení jisté úrovně národního povědomí v etnické skupině, ta ovšem musela být dosažena jinými způsoby (politickou záležitostí se postavení periferie stávalo až ve fázi C, dosažení rovnoprávnosti na centru mělo být dosaženo ve jménu spravedlnosti a občanské rovnosti (zajímavost: někdy bývala odlehlost a slabost idealizována, v českém hnutí se například zrodilo heslo „malá ale hezká“)). I to vlastně na dnešní Moravu sedí, neboť zdůrazňování nižšího (podřízeného) postavení Moravy v rámci České republiky při šíření moravského
povědomí ze strany moravského hnutí v současnosti nemá žádný hmatatelný účinek (opět s výhradou, že analogie je možná jen zdánlivá, pokud moravské hnutí není národní).
Už v předchozí části knihy Hroch psal o modernizaci společnosti jako jednom z předpokladů národních hnutí, nyní se k nim vrací ze zorného úhlu reakce představitelů hnutí na ni. Píše, že národní agitátoři si byli vědomi, že jejich hnutí nemůže mít úspěch, pokud všem členům etnika, v němž působili, nebude poskytnuta politická svoboda a proto vědomě aktivně požadovali zrovnoprávnění porobených rolníků (kteří tehdy tvořili většinu společnosti). Většinou získávali ve své národně propagační činnosti úspěch, pokud se jim podařilo prezentovat se jako zastánci zájmů nižších vrstev společnosti. Například ukrajinské protipolské hnutí ve východní Haliči se úspěšně stavělo do role zástupce rolnických zájmů (proti polské šlechtě), estonské národní hnutí zaznamenalo výrazné úspěchy v šíření národního programu poté, co se stala hlavním bodem jeho programu emancipace estonských sedláků od nadvlády německých statkářů a podobně se irskému národnímu hnutí podařilo získat širší podporu teprve poté, co do svého programu zařadilo
požadavky v zájmu irských nájemců půdy, v případě českých řemeslníků a drobných obchodníků na ochotu přijmout národní identitu působil strach ze vznikajícího obřího jednotného německého trhu a nastupující průmyslové velkovýroby a totéž se v menší míře projevilo v národním hnutí lotyšském, slovenském a vlámském; na druhou stranu se někdy rolníci stavěli zdrženlivě k hnutí, které bylo šířeno vrstvou intelektuálů, úředníků, obchodníků. Společenské rozpory, které na sebe vzaly národní podobu, mohly mít i podobu kulturní. Například norští vlastenci již počátkem 19. století vyjadřovali obavu, že by úředníci z Dánska a Švédska mohli – stejně jako dosud – obsazovat úřady v Norsku a vytlačovat tak místní uchazeče, absolventy nově založené univerzity, v Oslu. Syn Josefa Jungmanna si ve třicátých letech stěžoval, že čeští absolventi univerzitního studia nenacházejí vhodné uplatnění, poněvadž jsou Čechy, ve vlámském hnutí se zase objevovala kritika nerovnoprávného postavení Vlámů při obsazování míst ve
státní službě v Belgii. Je pochopitelné, že takováto situace otevírala mysl mladých vzdělanců pro národní agitaci, která jim nabízela novou národní identitu ve jménu rovných práv pro příslušníky všech národů. Pro dnešní moravské hnutí jsou to informace k zamyšlení a vlastně už jsem o tom psal – samotné šíření „vlasteneckých“ hesel s největší pravděpodobností nemůže být dostatečným prostředkem k získání společnosti na svou stranu, neboť vlastenecká hesla lidem nic nového nepřinášejí, neslibují nic, kvůli čemu by stálo za to přijímat nějakou národní identitu, tím spíš v dnešní době, když už nelze (jako v 19. století) šířit národní identitu mezi lidi, kteří žádnou dosud nemají, ale kdy je nutné dosáhnout výměny národní identity, což je úkol nepochybně výrazně náročnější. Národní hnutí 19. století svou národní propagaci spojila s tehdy probíhajícími společenskými změnami a vlastně se jimi zaštiťovala, ať už při tom jednala vědomě nebo nevědomě. Tehdejší národně „neuvědomělá“
společnost (tedy lidé ještě bez národní identity), která byla cílem národní propagace, si tak spojila tuto národní propagaci s právě probíhajícími modernizačními a emancipačními změnami a národní identita se pro ni stala jednou z tváří oněch změn; dalo by se vlastně říct, že šíření národní identity splynulo s šířením pokroku a obě složky se od sebe nedaly oddělit. Při těchto úvahách nad Hrochovým textem mě napadá, že s největší pravděpodobností tato skutečnost bude vysvětlením toho, proč mělo takový „úspěch“ moravské hnutí (ač mělo jen náznaky hnutí národního a většinou společnosti jako hnutí národní vnímáno nebylo) těsně po roce 1989 a proč s tím ostře kontrastuje stav dnešní – cíle moravského hnutí tehdy byly doprovázeny širším společenským pohybem a celkovým očekáváním změn směrem k lepšímu, což nápadně připomíná situaci, v níž stála národní hnutí v 19. století. Ne nadarmo měla nejvlivnější moravská společenská síla počátku 90. let v názvu mimo jiné „Hnutí za samosprávnou
demokracii“. Vůdčí osobnost tohoto hnutí, Boleslav Bárta, ostatně v roce 1990 pro Moravské noviny prohlásil (cituju podle Jiřího Pernese): „Celých těch 22 let se vlastně propracovávala koncepce, která tehdy (tj. v letech 1968-1969) byla v elementárních rysech načrtnuta, ale nedospěla ještě přímo ke koncepci samosprávné demokracie jako způsobu uspořádání společnosti, který by zabránil návratu jakékoli totality – strany, skupiny, osobnosti. Nabyli jsme postupně přesvědčení, že sama stranická demokracie není schopna toto zabezpečit; dává sice značnou míru svobod, zabezpečuje systém kontroly, ale její achillovou patou je to, že má svou podstatou konkurenční charakter, vede k boji o politickou moc jedné strany nad druhou, což nutně vyvolává stranická sobectví, vášně, vede ke ztrátě rozdílu mezi tím, co je mravné a co nemravné… Abychom právě tomuto postavili jakousi protiváhu, tak jsme v době okupace rozpracovávali koncept samosprávné demokracie“ a „To, že jsme
mohli vyjít s programem, který má za cíl překonat totalitu a zažehnat jakoukoli její recidivu, tak to si myslím je taky kousek práce
“. Třebaže příčin bude jistě víc, určitě svou roli v ústupu moravského hnutí počátku 90. let 20. století ze „slávy“ mělo to, že hnutí nemělo vedle autonomní myšlenky žádnou jinou výraznou myšlenku, jejímž nositelem by pro veřejnost bylo, nepochybně tu platí, co Hroch napsal o takzvaných „desintegrovaných“ národních hnutí 19. století, totiž že mělo problém si v konkurenci ostatních politických sil najít své téma, které by mohlo prosazovat; pro veřejnost na Moravě bylo hlavním nositelem „pokroku“ a „odkomunizování“ Občanské fórum a tomu se podařilo přesvědčit společnost, že právě ono je tou silou, která řeší a vyřeší ty nejdůležitější a nejnaléhavější společenské problémy. Moravské hnutí v takové situaci nedokázalo najít jiná témata, za kterými by lidé šli stejně ochotně jako za tématem budování svobodné společnosti, které
si přisvojilo Občanské fórum. Hnutí se stále více omezovalo na jediný cíl, totiž obnovení moravské samosprávy, to však bylo málo, zejména proto, že pro dosažení skutečně hromadné podpory bylo třeba získat i lidi dosud k moravské myšlence vlažné a těm hnutí nebylo schopno po ústupu významu koncepce samosprávné demokracie nabídnout vůbec nic. Hroch napsal o „desintegrovaných“ hnutích 19. století, že jejich vůdci byli nejednotní, a to o moravském hnutí počátku 90. let platí také, protože Pernes píše o sporech Bárty a Miroslava Richtera, vůdce jiného moravského sdružení té doby, Moravského občanského hnutí, i o malé ochotě poslanců tehdejšího českého parlamentu zvolených na kandidátkách moravských uskupení bojovat na půdě parlamentu za moravský program, jakož i jejich pozdějším osobními zájmy motivovaném přestupování do jiných stran. Podle mě však hlavní příčinou pádu moravského hnutí do bezvýznamnosti, v níž je dodnes, je jeho neschopnost spojit své působení s nějakým společenským pohybem, nějakými
společenskými změnami, s nimiž by si lidé moravskou věc spojili. Nepíšu tady koneckonců poprvé, že moravské hnutí vesměs hlásá Moravu pro Moravu samou, ne proto, aby obnovení moravské samosprávy k něčemu sloužilo, a to ještě odtrženo od společnosti, jejíž žádná vrstva v něm nevidí ochránce svých zájmů.
Třetí kapitola této části knihy Miroslava Hrocha nese název Národní mýtus a hledání společného osudu. Hned na počátku autor zmiňuje přístup národních hnutí 19. století (i některých moderních badatelů), která ztotožňovala národ se státními dějinami nebo aspoň na stát kladli důraz a dospěli tak k rozlišování státních národů (ty měly aspoň někdy v minulosti vlastní stát) a národy nestátní. Mít stát znamenalo mít dějiny, příčinou existence státních národů byla jejich státnost a nemohlo proto podle nich o nutnosti jejich vzniku být pochyb. Dokonce představitelé německého a některých dalších hnutí tvrdili, že právo na existenci mají jen národy státní. I to se dnes svým způsobem objevuje v postojích k moravskému hnutí, když se z české strany namítá, že Morava vždy byla součástí českého království, na což přicházejí z moravské strany reakce, že to není pravda (pravda nicméně je, že tak samostatná jako Čechy Morava opravdu téměř nikdy nebyla). Národní hnutí 19. století si vytvářela své národní dějiny ve vztahu
ke své historické státnosti a podle toho se u nich lišil důraz na státní složku dějin či naopak její přesouvání do pozadí. Zde mě zaujala poznámka, že na rozdíl od jiných hnutí se národní hnutí katalánské opíralo o tradici nikoli státnosti nýbrž autonomie, která přesto byla považována za národní hodnotu; to je jistě pro Moravu inspirující.
Hroch dále píše, že dnes už mezi badateli převažuje představa, že národotvorné procesy 19. století byly ovlivněny širším dědictvím minulosti než jen dědictvím státním, také minulostí sociální a kulturní. V probírání dalších argumentů, které v bádání o příčinách vzniku národů zaznívaly, dochází až k problému, nakolik moderní národní vědomí navazovalo na kolektivní paměť a ztotožnění s „národem“ z dob předmoderních a nakolik bylo skupinové povědomí během raného novověku narušeno. Na tomto nepanuje shoda, naproti tomu všeobecně se podle Hrocha přijímá názor, že středověké a raně novověké národní vědomí mělo, až na několik výjimek, velmi omezenou sociální základnu. Myslí se tím, že národní vědomí bylo záležitost určité části šlechty, vzdělaných členů církve a možná některých měšťanů, zatímco zbytek společnosti s nimi ono národní vědomí nesdílel, většinou žádné národní vědomí prostě neměl. Zajímavé jsou právě ty výjimky, které Hroch jmenuje: Morava mezi nimi opravdu není, zato však jsou vedle Flander
a Nizozemí jmenovány Čechy. Domnívám se, že v případě Čech to naprosto sedí, při bližším nahlížení do českých dějin si opravdu nelze nevšimnout, jak moc v Čechách bylo v dějinách vědomí přináležitosti k českému „národu“ rozšířeno. Pro dnešní moravské hnutí to nemá v zásadě nijaký význam, jen by český příklad (ač se Morava srovnávání s Čechami nikdy nevyhne) asi neměl na Moravě vzbuzovat nějakou frustraci, protože Morava se zkrátka v rozšíření předmoderní obdoby národního vědomí podobá spíš jiným částem Evropy než zrovna Čechám.
Jeden rozsáhlý oddíl věnoval Miroslav Hroch srovnání konstrukce národních dějin u Norů a Čechů a tento oddíl mě z jednoho důvodu zaujal. Hroch píše, že dějiny Norska a Čech jsou v lecčem podobné (v obou případech zemi vládla národní dynastie, která vymřela počátkem 14. století, poté byly oba státy začleněny do větších celků, posléze byla vlastní státnost výrazně oslabena či téměř zrušena, domácí elita přijala cizí kulturu a jazyk), i když národní hnutí se v obou případech poněkud odlišila. Obě národní hnutí, norské i české, se musela vypořádat s přerušenou kontinuitou národních dějin, což je problém, se kterým by se v budoucnu setkalo i případné národní hnutí moravské. V norském hnutí se s odmítáním zprvu setkával popis období, v němž Norsko bylo součástí soustátí ovládaného Dánskem, české hnutí se negativně vymezovalo vůči období začlenění do habsburské říše. V českém případě bylo přerušení státní kontinuity vysvětlováno jako dočasný politický útlak a kontinuita existence českého národa se spatřovala ve
všem, co do doby „obrození“ přežilo z předchozích staletí, od stavovských organizací a církevních institucí až po humanistickou literaturu 15. století a za nositele historické kontinuity národa bylo považováno česky hovořící etnikum. Naproti tomu norské hnutí mělo při konstrukci národní kontinuity větší problém, neboť se nemohlo rozhodnout, zda za Nory mělo považovat jen norsky hovořící sedláky, nebo i dánsky mluvící obyvatele měst a vzdělance, celé období dánské nadvlády bylo líčeno jako jakási doba temna podobně jako v českém případě období pobělohorské. Nicméně norské hnutí nemohlo přehlížet, že v dánském období zažilo Norsko hospodářský vzestup a navíc že nositelem boje za obnovení norské státnosti byly dánsky mluvící (tedy jazykově odcizení) příslušníci norských vládnoucích vrstev. Negativní obraz dánského období norských dějin byl zmírněn také tím, že po napoleonských válkách bylo Norsko přičleněno ke Švédsku. V tomto ohledu se české národní hnutí od norského odchýlilo, protože německy
hovořící elity nebyly nikdy vzaty na milost vlivem po celé 19. století aktuálního politického boje proti jazykově německému rakouskému státu a ze stejného důvodu byla z obrazu národních dějin vyloučena „cizácká“ šlechta, čímž se nositeli národních tradic staly nižší česky hovořící vrstvy. S tím souviselo i to, že moderní občanské české společnosti přestalo vyhovovat oslavování středověkých českých knížat a králů, s nimiž se nižší vrstvy stěží mohly identifikovat a nositelem národních hodnot se stali husité jako domnělí pokračovatelé raného demokratizmu Slovanů (podobně postupovalo norské hnutí, v němž se národní hodnotou stala samospráva selských obcí a mravní kvality norských sedláků). Tento vývoj v obou hnutích vedl k otázce, kdo všechno může být zařazen do národních dějin, tedy zda dánsky hovořící obyvatelé Norska patří do norských národních dějin a zda do českých národních dějin patří německy hovořící (či píšící) obyvatelé Čech (odpověď na tuto otázku byla v obou hnutích jiná, norské hnutí
dánsky mluvící Nory přijalo za součást norských dějin, zatímco české hnutí německy mluvící obyvatele Čech z českých národních dějin vyloučilo). A jakou podobu by měla tato otázka v případě moravském? Moravské národní hnutí by jistě vytvářelo slovanský národ Moravanů, přesto si myslím, že otázka jazyka by při konstruování národních dějin a zodpovězení otázky, kdo všechno do nich patří, nehrála takovou zásadní roli jako v případě českém. Například mnohá moravská města byla již od svého vzniku jazykově německá a u některých měst se to nezměnilo až do 20. století, přičemž podíl jazykově německých měst mezi všemi městy byl na Moravě mnohem vyšší než v Čechách, z čehož by vyplývalo, že moravské hnutí by muselo města skoro úplně vyřadit z obrazu moravských národních dějin (leda by moravské národní hnutí do své národní ideologie nějakým způsobem vstřebalo humanistický a barokní koncept Moravanů jakožto pokračovatelů Markomanů, čímž by se odůvodnilo, že Moravané v sobě mají i něco germánského a problém německy
hovořících Moravanů v moravských dějinách by tím ztratil na závažnosti – to je však jen okamžitý nápad, zatím stejně neaktuální). Pravda je, že v 19. století se německy hovořící obyvatelé Moravy přeorientovali na německý národ, takže už by je do ideologie vývoje moravského národa nešlo zahrnout nijak, pořád však pro moravské národní hnutí představují menší zádrhel. Mnohem větší problém pro konstrukci moravských národních dějin je to, že mnoho osobností moravských dějin cítilo česky a ne moravsky, ač šlo o osobnosti, které by mohly za jiných okolností být významnými postavami moravských národních dějin, jako například z nejnovějších dějin Tomáš Masaryk. U některých osobností dějin Moravy, například z doby největšího rozmachu stavovské svébytnosti Moravy (16. a část 15. a 17. století), si zase nemůžeme být jisti, nakolik u nich moravské cítění převažovalo nad možným cítěním českým. S tím vším se bude muset moravské hnutí, pokud přistoupí k rozhodnutí tvořit a následně propagovat národní myšlenku, nějak
vyrovnat a dostane se určitě v mnoha dílčích záležitostech do podobných nesnází jako hnutí české nebo norské, jak jsem o tom teď na základě Hrochova textu napsal. Protože se tímto způsobem (nikoli dějiny autonomie země, nýbrž dějiny lidské pospolitosti) nad odkazem moravských dějin dosud nikdo nezamýšlel, je tato záležitost „pole neorané“ a nemůžu říct, zda je spíš důvodem k optimizmu nebo pesimizmu.
Pak také Hroch napsal, že vytváření koncepce národních dějin nebyl jen jednosměrný proces od tvůrců dějin směrem k příjemcům, ale také naopak: nebylo možné, aby se ve společnosti uchytil takový koncept národních dějin, který by byl v rozporu s očekáváním společnosti a jejím obecným historickým vědomím. Jinými slovy, lidé nebyli ochotni přijmout cokoli, s čím se na ně národní hnutí obracelo – pokud to bylo v rozporu s tím, co o minulosti „cítili“, bylo národní hnutí neúspěšné. Hroch sice uvádí příklad nezdařeného pokusu přimět nemaďarské obyvatelstvo Uherska k přijetí koncepce uherských dějin nebo pokus o vytvoření československých dějin po 1. světové válce, napadlo mě však, zda to nehrozí také případně vytvořené koncepci moravských dějin. Připouštím, že to však myslím jako možnou hrozbu, konkrétní nebezpečí v rozporu mezi nějakou koncepcí moravských dějin a historickým povědomím obyvatel Moravy mě v tuto chvíli nenapadá (ovšem to proto, že jsem koncept moravských národních dějin zatím
nepromýšlel).
Národní dějiny většiny evropských národů obsahují události, kterým je mezi jinými přisuzován mimořádný význam. K takovým patří zejména různé „osudové“ bitvy. Hroch uvádí několik příkladů bitev záchranných z různých národních dějin: pro Švýcary to byly bitvy u Morgartenu 1317 a u Sempachu 1386 (obě proti Habsburkům), pro Španěly dobytí Granady roku 1492 (a vůbec celá předchozí reconquista), pro Řeky už starověké bitvy proti Peršanům (u Maratónu, Termopyl a další), pro vlámské hnutí bitva u Kortrijku 1302 (proti Francii), pro Poláky bitva u Grunwaldu 1410 (proti Řádu německých rytířů) a u Częstochové 1655 (proti Švédsku), pro Angličany vítězství nad španělskou námořní armádou 1588 a bitva u Trafalgaru 1805 (proti Napoleonovi), pro Čechy vítězství nad křížáky na vrchu Vítkově u Prahy 1410; pak jsou v knize jmenovány i příklady bitev tragických: například bitva na Kosím poli 1389, která zapříčinila porobu Srbů Turky, pro Maďary ze stejného důvodu bitva u Moháče 1526, pro Čechy bitva na Bílé hoře u
Prahy 1620 či bitva na Moravském poli 1278, pro Švédy smrt jejich krále Gustava II. v bitvě u Lützenu 1632. Je jasné, jaká teď přijde otázka: jaké bitvy by mohlo využít moravské hnutí ve své koncepci moravských národních dějin? Pominu úplně nejstarší bitvy, u Vogastisburku (tehdy ještě neexistovali Moravané) a velkomoravské bitvy (nevíme, kde přesně se odehrály), u těch mladších je pak problémem jejich využitelnost pro potřeby moravských dějin tak, aby se nejednalo o bitvy spíš české. Já mám jisté pochybnosti o využitelnosti bitvy u Loděnice 1185, která bývá v moravském hnutí líčena jako (jediná) bitva mezi Čechy a Moravany, pak už mě žádná moravsky důležitá bitva nenapadá.
Pak ještě Hroch zmiňuje úlohu významných postav v konstrukcích národních dějin, zmiňuje významné umělce či vědce, potom i světce, přičemž jsem zde narazil na zajímavou poznámku, že o Cyrila a Metoděje se v 19. století přela tři národní hnutí – bulharské, řecké a makedonské. V případě vzniku moravského národního hnutí by se tedy k těmto třem přidalo ještě čtvrté, moravské; avšak Hroch uvádí též několik osobností, které si přisvojovalo víc národních hnutí, například o Kolumba hnutí italské a španělské, o Koperníka německé a polské, bez problémů se toto „přetahování“ obešlo podle Hrocha v případech, že konkrétní národní hnutí nešla proti sobě (uvádí příklad císaře Karla IV., kterého si přisvojovalo hnutí české, zatímco Němci o něj nejevili velký zájem, protože nezapadal do konceptu typického německého panovníka). Moravské národní hnutí bude s výběrem vhodných národních postav určitě mít problém, protože v dějinách Moravy bylo mnoho osob, které lze připsat jak Moravanům, tak Čechům.
Zvláštní podkapitolu věnoval Miroslav Hroch kultuře jako nástroji národní mobilizace. Zabývá se v ní rolí „vysoké“ kultury, která od dob osvícenství napodobovala kulturu francouzskou, ale i kultury lidové či takové, která byla uměle vytvářena na základě kultury lidové. Lidová kultura byla považována za tu pravou národní kulturu především v národních hnutích nestátních etnik a přisuzovalo se jí v nich až přehnaně významné místo, protože se stala symbolem odvěkosti národa a jeho „ducha“; čím slabší byla literární tradice dochovaná z minulosti, tím větší důraz se kladl na lidovou kulturu. Myslím, že je jasné, jak si v tomto ohledu stojí Morava. Z minulosti zděděnou jednoznačně národní kulturu Moravané nemají a přesně v souladu s Hrochovými slovy se proto nesmírně zdůrazňuje lidová kultura Moravy. K tomu ovšem podotýkám, že s pouhým opakováním (případně obměňováním) lidové kultury nelze vystačit dlouho, všechna národní hnutí 19. století se sice lidovou kulturou inspirovala, ale snažila se
ukázat, že mají stejně hodnotnou vysokou kulturu jako národy vyspělejší (jak jsem už napsal, zpočátku se všichni poměřovali s kulturou francouzskou). S tím je však v dnešní Moravě problém, protože sice není málo autorů, kteří na Moravě tvoří vysokou kulturu, problém je však poznat, co z jejich tvorby by mohlo být připsáno moravské národní kultuře (a ne třeba české).
Jedna podkapitola je také věnována roli jazyka v národních hnutích. Píše se tam o vztazích mezi jazykem elit a různými jazyky či dialekty a o roli, kterou jazyky v dobách národních hnutí plnily. Mě v této podkapitole zaujala poznámka o časové posloupnosti, kdy byly jazykové a s nimi i kulturní požadavky v národních hnutích vznášeny, neboť zde Hroch (ne pouze zde v knize) píše také o sociální skladbě národního hnutí. Hroch píše, že národní hnutí, jejichž etnika měla neúplnou sociální skladbu (v jejich řadách chyběli akademicky vzdělaní intelektuálové, šlechta, případně buržoazie), se soustřeďovala ve fázi B na jazykové a kulturní požadavky, zatímco politické požadavky přišly až ve fázi C, pokud národní hnutí působilo v etniku, které mělo hospodářské a vzdělanecké elity, převažovaly ve fázi B požadavky politické a jazykový program stál na okraji pozornosti a do národních požadavků se dostal později. Toto mě zaujalo, protože jsem si opět vzpomněl na svou otázku, zda moravské hnutí je či není národní. Moravské
etnikum (?) v současné době zřejmě není sociálně úplné, mezi přívrženci moravské národnosti je těžké najít příslušníky hospodářských a vzdělaneckých, ale také kulturních či sportovních elit (skoro to až působí dojmem, že k moravanství se nemůže hlásit nikdo, kdo je úspěšný), přitom však mezi požadavky moravského hnutí výrazně převažují požadavky politické. To by znamenalo, že pokud by moravské hnutí bylo hnutí národní, vykazovalo by neobvyklé rysy, třebaže Hroch nepíše, že by zmíněná periodizace platila bezvýhradně; takže by spojitost mezi sociální úplností etnika, o které se moravské hnutí opírá, a jeho požadavky spíš ukazovala na to, že moravské hnutí není hnutí národní (odlišnost dnešní doby od 19. století podle mě není dostatečné vysvětlení případných rozdílů – znamenalo by to totiž, že národy se dnes vyvíjejí zcela jinak než v 19. století, což se mně nezdá).
Velkou část dalšího textu své knihy Miroslav Hroch věnoval národu jakožto kulturní konstrukci, za níž se skrývají různé subjektivní způsoby vnímání společné konstrukce ze strany jeho příslušníků. Vztah k národu vždy obsahuje jisté prvky emotivní, antropologie již před druhou světovou válkou definovala národ jako pospolitost citového života a řada autorů tvrdí, že čím rozšířenější národní identita ve společnosti je, tím účinnější musí být nabídka citových vazeb k národu. Nemyslím si sice – pokud od tohoto tvrzení obrátím pozornost k Moravě – že by většina dnešních moravských aktivistů vědomě prosazovala vytvoření moravského národa, kdyby to však chtěla činit, dostala by se při zachování současných způsobů propagace do velkých nesnází nebo lépe řečeno, její úsilí by k ničemu nevedlo. Při propagaci moravanství se třeba zdůrazňuje výrok Karla Staršího ze Žerotína, že Češi vždy z Moravanů usilovali udělat bezvýznamné, nebo se zdůrazňuje prohlášení českého parlamentu z roku 1990, že zrušení země
moravskoslezské v roce 1949 bylo protiprávní, ale podobné druhy propagace, které navíc téměř vždy zdůrazňují státoprávní postavení Moravy a nemají tedy vysloveně národní charakter, těžko v někom můžou vzbudit nějaké národní city. Vrátím se však ještě k Hrochovi, který píše, že kořeny emocionálních vazeb k národu se staly také předmětem zájmu psychologů. Shoda dnes panuje v názoru, že emotivní vazby k národu se rodily v podmínkách socializace a sílily tam, kde se jedinec cítil nejistý a ohrožený vnějšími okolnostmi v dobách krize, vztah k národu tedy prý měl podobu jakési „kompenzační identifikace“. Vazby k národu ani neměly stálou intenzitu, sílily v době bouřlivých událostí a vnějšího ohrožení a slábly v dobách klidu. To vše ukazuje na to, jak složitě se citové vazby k národu rodí a že mají mnoho společného s celkovým děním ve společnosti, zejména pak s děním krizovým. Jakýkoli vážný pokus o tvorbu moravského národa by si to měl uvědomovat.
Významné místo v kulturní konstrukci národa zaujímají národní symboly a Miroslav Hroch jim ve své knize pochopitelně věnuje pozornost. Laik si možná nedokáže představit, které symboly vlastně Hroch má na mysli, nakonec je ale autor trochu přibližuje v tom, že uvádí pokusy různých badatelů ony symboly roztřídit do skupin; čtenář se tak dozví, že takovými národními symboly byly: 1. veřejné aktivity, jako průvody, slavnosti, pohřby, mítinky, 2. slovní projevy, totiž hesla, deklarace, zpěvy, hymny, 3. obrazové projevy (obrazy, portréty, historické malířství, vlajky, známky, plakáty), 4. pomníky a 5. krajina a její složky. K tomu Hroch uvádí významnou informaci, že základní formy, respektive typy národních symbolů se v téměř shodné podobě prosadily ve všech formujících se národech a posléze i v národních státech (to bylo dáno tím, že národní hnutí neprobíhala shodně ve stejnou dobu, takže hnutí opožděnější čerpala inspiraci u hnutí dřívějších a úspěšnějších). Neméně podstatná pro úvahy nad moravanstvím je věta
Hrochovy knihy, že formování národa je částečně, či dokonce v plné míře závislé na schopnosti lidí si jej jako pospolitost představit, takže pak symboly mají nezaměnitelné místo v národotvorných procesech. Vzájemná znalost zvyků, symbolů a minulých událostí je jeden ze základních činitelů, které umožňuje příslušníkům národa komunikovat navzájem intenzivněji než s příslušníky jiných národních pospolitostí. (!) Malý příklad pro ilustraci: jestliže někdo v českém národě pronese frázi „vidím XXX veliké (/velikého/velikou), které (/který/která/kteří) hvězd se dotýká (/dotýkají)“ (v němž XXX je libovolné slovo podle aktuální potřeby), je každému v českém národě jasné, čeho je to parafráze a co to znamená, naproti tomu příslušník kteréhokoli jiného národa tuto parafrázi nepochopí. Na druhou stranu nemůžou být národní symboly vnucovány zcela libovolně bez nějakého vztahu k realitě (totéž platí o historických koncepcích národa, jak zmíněno výše), o čemž Hroch píše: na jedné straně je zřejmé, že symboly
hrály významnou roli při posilování národní identity, na druhé straně je právě tak zřejmé, že jejich působení bylo podmíněno tím, že lidé, jímž symboly byly určeny, si již předtím vytvořili a vzájemně sdíleli jistou představu o národě, respektive jistý stupeň etnické či národní identity.
Všechny tyto informace o symbolech považuju za nejdůležitější část pojednání o citové složce vytváření národů, protože symboly mají velmi silnou moc přispívat k tvorbě společenství. Jde o natolik významnou záležitost, že už jsem i četl pojednání, která rozebírala úlohu symbolů pro moravanství, o které nám jde především. Pro období 19. století se symbolům ve společenském hnutí na Moravě nemohl vyhnout Milan Řepa v knize Moravané nebo Češi? (2001), tentýž autor pak o nich pojednal také v článku Hory, věrozvěstové a bodří Moraváci v časopise Dějiny a současnost (3/2003). V Čechách se vývojem národního hnutí vytvořilo mnoho národních symbolů, navíc přitažlivých pro širokou, často jen málo vzdělanou (či
úplně nevzdělanou) veřejnost. Do postavení národního symbolu se velice rychle dostala Praha, jak o tom svědčí třeba značné množství tehdejších básní, opěvujících ji jako strážkyni českého národa (roli českého národního symbolu ostatně Praha neztratila dodnes – proto taky podivně působí současné návrhy rozčlenit Českou republiku na tři země, z nichž jednou by byla Praha). Moravané žádný srovnatelný městský symbol neměli. Moravě jednak chybělo tradiční hlavní město s památkami moravské svébytnosti, jednak byla velká města jazykově německá a jejich německy mluvící obyvatelstvo bylo do moravského národa nevčlenitelné, protože se už v 1. polovině 19. století orientovalo na německou národní ideologii. Na Moravě se tak citový vztah vyvíjel k menším městům či dokonce vesnicím, přezdívku „moravské Atény“ tak například získala Kroměříž, přezdívku „moravský Betlém“ pak Velehrad, případně Štramberk. Žádné z těchto míst se však nikdy nestalo ve všech částech Moravy přijímaným symbolem, který
by vzbuzoval lásku k vlasti a národní city podobně jak tomu bylo v případě české Prahy (navíc v dalším vývoji přívlastek „moravský“ ztratila a nahradila jej přívlastkem místní identity, například „hanácké“ či „valašské“, což ukazuje na netrvanlivost jejich moravského označení v paměti obyvatel Moravy). Vedle měst se národním symbolem stávala i sama krajina. V Čechách se takovým symbolem stala „národní“ řeka Vltava (všeobecně je známo ji oslavující hudební dílo; mimochodem: pro Němce je národní řekou Rýn, pro Ukrajince Dněpr, u obou národů nesoucí přízvisko „otec“), z ostatních přírodních útvarů zejména s mytologií spojené hory Říp a Blaník, národní ráz ovšem získala celá česká krajina, charakterizovaná jako harmonický souhrn lesů, polí, luk a vod („zemský ráj to na pohled“, oslavena hudební sérií „Má vlast“), což platilo i pro jiné národy (německé hnutí zdůrazňovalo roli lesa, finské hnutí charakterizovalo typickou finskou
krajinu jako krajinu s jezery, francouzské hnutí zdůrazňoval rozmanitost francouzské krajiny od úrodných rovin až po velehory). U všech národů bylo postupně dosaženo konsenzu o tom, které prvky krajiny vyvolávají asociaci s národem. Na Moravě byl vývoj zčásti podobný, přece jen však jiný. Zvláštní je, že emocionální vztah se nevyvinul k nejdelší řece země, podle níž je země dokonce pojmenována. Citový vztah se během 19. století vyvinul k některým horám, zejména Hostýnu, Buchlovu a Radhošti a byly na ně pořádány pouti se slavnostmi. Vadou na kráse těchto shromáždění bylo, že se odehrávaly už v době, kdy se na Moravě rychle šířila česká národní idea a tyto události do ní byly začleněny; i na založení českého národního divadla v roce 1868 byly dovezeny kameny právě z Radhoště, Buchlova a Hostýna. (V moravské vlastenecké společnosti, ať moravsky nebo česky orientované, nikdy nedošlo k oslavování nejvyšší hory Pradědu, nepochybně proto, že se nacházela v oblasti osídlené německy hovořícími Moravany). Pokud jde o
moravskou krajinu jako celek, nestihla před rozšířením české národní ideologie na Moravě získat takový emocionální náboj, jaký byl přisuzován krajině v Čechách, a myslím, že je to dodnes znát. Zatímco česká krajina je lyricky oslavována například v mnohých dnešních českých filmech (typicky v pohádkách), vyjádření kladného „vlasteneckého“ citu k moravské krajině jsem v poslední době zaznamenal (s výhradami) jen v reklamě na pivo. Potom měly významnou roli v českém národním hnutí 19. století národní symboly kulturní a v tom se Morava s Čechami vůbec nedá srovnávat. To je jednoduše způsobeno tím, že národ je společenská konstrukce a jestliže na Moravě nebylo ani započato s tvořením základů moravské národní koncepce, nebylo zapotřebí přicházet s moravskými národními symboly kulturního rázu. Nejvýraznějším a nejvýznamnějším národním kulturním symbolem 19. století, zejména jeho první poloviny, byly dva literární padělky, tzv. rukopis královédvorský a zelenohorský, vytvořené za účelem dokázat vyspělost
staré české literatury (na Moravě nikdy neexistovala tradice vlastní literatury, takže ani potřeba takového padělku, jaké se mimochodem vytvářely v tehdejší Evropě poměrně často, nebyla). Význam těchto dvou literárních děl jako symbolů českého národního hnutí nespočíval jen v nich samých, ale zejména v tom, že se jimi inspirovala řada umělců při tvorbě dalších uměleckých děl národního obsahu (namátkově: Bedřich Smetana podle nich složil operu Libuše, z níž pochází „národní“ fanfára užívaná dnes při slavnostních událostech české státnosti, také české národní divadlo bylo vyzdobeno podle nich). V oblasti hudby se národními českými symboly staly nejen skladby vytvořené na motivy rukopisů a zmíněný cyklus oslavující českou krajinu, ale třeba i Smetanova opera Prodaná nevěsta (mimochodem, i příběhy o samotných okolnostech, jak Bedřich Smetana tvořil, jsou součást sdíleného národního příběhu Čechů). Mezi hudebními českými národními symboly má své zvláštní místo národní hymna, která stejně jako jiné
hudební symboly na Moravě nemá obdoby. Za moravskou hymnu nejčastěji bývá považována píseň „Jsem Moravan“, avšak jednak na rozdíl od písně „Kde domov můj“ tato píseň nikdy neměla takový „národní“ náboj, jednak o ni byl tak malý zájem, že se dnes ani vlastně neví, kdo a proč ji složil. Kromě toho pravděpodobně byla tato píseň složena vysloveně jako „zemská“ píseň, jako píseň české Moravy, jak soudím, že v 19. století svou hymnu musela mít každá „česká“ země (byla vytvořena i pro Slezsko), její text částečně připomíná text české národní hymny a navíc vychází z významné české národní literární památky, Rukopisu královédvorského. Navíc tato píseň na rozdíl od české hymny v moravském prostředí nějak výrazně nezakořenila a nesloužila jako projev moravanství v převratových nebo krizových okamžicích dějin. Mezi národními symboly jmenoval Hroch i sochy a zde opět Morava nic s národním obsahem neměla a nemá (vysvětlení podává Hroch tím, že podle něj národní
pomníky vznikaly až ve fázi masové podpory národního hnutí). V Čechách (většinou stojí v Praze) je několik soch, které ve své době byly stavěny jako národní (některé třeba pod vlivem tzv. rukopisů), dodnes tuto roli plní socha svatého Václava na stejnojmenném náměstí v Praze, třebaže ta mnoho ze své „národní“ role získala také díky událostem, se kterými je spojena. Na Moravě určitě žádná socha nikdy nebyla postavena jako moravská národní, pochyby má i o tom, zda vůbec některá socha na Moravě byla postavena aspoň jako „zemsky“ vlastenecká. Zmínka o svatém Václavovi pak upomíná na další národní symbol, „národní“ světce. Ti hráli určitou úlohu už před 19. stoletím jako světci „zemští“, největší význam opět získal svatý Václav, který se stal symbolickým ochráncem Čechů už ve středověku a v době národního hnutí 19. století jeho význam jen vzrostl (vrcholu dosáhlo spojení sv. Václava s češstvím asi v roce 1929). Zatímco z dětství pamatuju ze severozápadní Moravy na
boční zdi jednoho domu malovaný obrázek jezdce na koni s praporem v ruce doprovázený nápisem „Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím“, na stejně národně pojaté vyobrazení nějakého moravského světce si nevzpomínám. Často se zdůrazňuje, že moravským protějškem svatého Václava jsou Cyril a Metoděj, avšak tito světci nedosáhli nikdy takového vlasteneckého spojení s moravskou zemí, jako svatý Václav s českou zemí. Ve středověku dokonce byli tito dva „zemští světci“ na Moravě téměř neznámí, naopak úcta ke svatému Václavovi byla na Moravě rozšířená (je ostatně i patron „moravské“ (čili olomoucké) arcidiecéze). Do dějinného povědomí obyvatel Moravy se Cyril a Metoděj dostávali postupně od pozdního středověku, ale největší rozmach jejich uctívání nastal až v 19. století, paradoxně za ním stáli domácí příznivci české národní ideologie. V roce 1863 se v Brně konaly pěvecké slavnosti k poctě Cyrila a Metoděje, na něž se sjelo mnoho lidí z celé Moravy a které se staly velkou
přehlídkou české národní ideologie (pěvecké spolky z Čech měly značnou převahu a na slavnostech byli přítomni čelní vůdci českého národního hnutí jako Palacký, Rieger nebo Purkyně). České národní hnutí využilo cyrilometodějský kult k získání obyvatel Moravy pro českou národní myšlenku a tento prostředek se osvědčil a patrně (vedle celkově slabé zakořeněnosti zemsky/národně viděného jejich kultu v průběhu dějin) to byl hlavní důvod, proč se v 19. a 20. století nestali všeobecně lidově přijímanými patrony Moravy. O jiných moravských světcích těžko mluvit, žádnému se nikdy nedostalo takové popularity, aby v něm byl spatřován „národní“ ochránce Moravanů nebo aspoň moravské země, spíš bych měl podotknout, že v období barokním zaplavily moravskou krajiny sochy (spolu s jeho kultem) dalšího českého světce, Jana Nepomuckého, mnohé z nich stojí dosud. Než zmíním poslední druh národních symbolů, vzpomenu ještě na poštovní známky, ty totiž Hroch také ve výčtu symbolů uvádí. To proto, že jsem si vzpomněl na
nedávnou řadu známek, které vzbudily v řadách Čechů velký zájem – známky s postavičkami z kresleného komiksu Čtyřlístek; národním symbolem se nejspíš stal už samotný komiks a díky němu teď i poštovní známky s jeho motivy. Posledním druhem národních symbolů, o kterém bych se mohl v souvislosti s případným moravským národním hnutím zmínit, jsou veřejné aktivity. Pro období 19. století prakticky o nich nemá smysl mluvit, protože v moravském národním duchu žádná veřejná slavnost uspořádána nebyla. Tomu se nelze divit, protože i v českém hnutí se různé veřejné akce (včetně slavení výročí různých „národních“ historických událostí) pořádaly hlavně až ve fázi C, a to už bylo české hnutí silné i na Moravě a myšlenky na moravský národ už byly definitivně pohřbeny; veřejných shromáždění se na Moravě tehdy pochopitelně konalo mnoho, všechny však byly pořádány v českém národním duchu. Poněkud jiný obraz vykazuje moravské hnutí v současné době, neboť různá moravsky „vlastenecká“ veřejná
shromáždění se nyní konají a „málokterá událost podněcuje národní vědomí takovou měrou jako přítomnost ve stejně smýšlejícím davu, který je navíc svědkem velkého představení národní ideje“ (jak píše Řepa o brněnských oslavách cyrilometodějského milénia v roce 1863). Je však pravda, že dnešním veřejným shromážděním v moravském duchu zatím moravská národní idea schází, navíc stejně ona shromáždění jsou zatím skromná a nemají velký dosah. Pokud jde o tělocvičné organizace, nemá možná smysl Moravu s Čechami srovnávat (mimochodem, Orel sice vznikl v opozici k Sokolu, ale z důvodů náboženských, ne národnostních), protože v žádném jiném národním hnutí než německém a českém tělocvičná aktivita nedosáhla takového rozšíření, takže bych ji nepovažoval za běžný národní symbol.
Z několika připomínek národních symbolů, jak byly užívány v 19. století na Moravě a v Čechách, nakonec nepřímo vyplývá, že do pozice jediného svébytně moravského (obrazového) symbolu se v průběhu 19. století stále více dostávala moravská orlice a ta samotná jako národní symbol nestačila (bez ohledu na to, že se do pozice téměř jediného symbolu moravské svébytnosti dostala v době, kdy už stejně obyvatelé Moravy byli téměř úplně začleněni do českého národa). V takovém postavení je moravská orlice koneckonců i dnes – je to jeden z mála symbolů moravanství, národním symbolům českého národa však není skoro žádnou konkurencí, jako tomu bylo i v 19. století; není za ní žádný příběh, nevzbuzuje emoce, nevyvolává představu národního společenství. Šíření moravské orlice mezi dnešní obyvatele Moravy sice není úplně zbytečné, ale jako prostředek vzbuzování národních citů je marné. Národ je, jak je z Hrochovy knihy zřejmé, národní konstrukce a znak země sám o sobě takovou konstrukci nevytvoří. Při psaní předchozí
věty mě napadla otázka, jak moc sloužil erb české země v českém národním hnutí 19. století a nakolik by frekvence jeho užívání byla srovnatelná s užíváním symbolu moravské orlice dnešním hnutím moravským. To jsem nezkoumal, protože by to představovalo mnoho práce, ale můj odhad je, že se tehdy v Čechách český lev zdaleka tak často nepoužíval jako dnes moravská orlice. Když se dnes v okruhu moravského hnutí někdo rozhodne vytvořit něco moravsky „buditelského“, obvykle ho nenapadne nic lepšího, než své dílko výtvarně doprovodit barevným nebo aspoň jednobarevným obrázkem erbu moravské země, nejlépe pěkně na titulní stránce. Tím, že moravské hnutí jako symbol moravanství neustále šíří – v tiskovinách či prostě kdekoli, kde jde o obrazové symboly – téměř jen moravskou orlici, dává možná nevědomky najevo, že je hnutím opravdu jen autonomním a ne národním. Pro srovnání: kniha Milana Řepy obsahuje na titulní straně obálky jakousi (asi novinovou) kreslenou karikaturu z 19. století, na níž
šéfredaktor tehdejších novin Morava vráží sekyru (je na ní nápis „Morava“) do pařezu popsaného „Svatováclavská koruna“ a rozděluje jej na dvě části, které mají popisky „Čechy“ a „Morava“ a číslo 3 z roku 2003 časopisu Dějiny a současnost, věnované z velké části tématům Moravy (obsahuje mimo jiné pět velkých článků napsaných pěti historiky na různá témata ze starších i novějších dějin Moravy), nese na přední straně obálky výřez z obrazu Svatý Cyril Františka Vavřince Korompaye ze sbírek Moravské galerie (články uvnitř časopisu jsou pak doprovázeny obrazovým doprovodem, v němž erb Moravy je užit jen zřídka). Jak je možné, že ti, kteří nesmýšlejí národně moravsky, jsou schopni oslovovat veřejnost různými (přinejmenším obrazovými) symboly, zatímco hlasatelé moravanství jakoby neznali nic jiného než jeden jediný symbol, nevím, vím však, že fádnost moravské symboliky užívané moravským hnutím pro propagaci moravanství je bezpochyby jedním z (mnoha)
činitelů nezájmu české veřejnosti na Moravě o moravanství. V 19. století to platilo jistě zcela stejně, můžeme se zkusit vcítit do myšlení tehdejšího člověka: jestliže se venkovan z Moravy dostal do Prahy (odhlédněme od důvodu takové cesty), navštívil budovu nedávno otevřeného Národního divadla, prohlédl si jeho velkolepou výzdobu s obrazy věnovanými českým dějinám a zobrazujícím českou krajinu a sochy slavných Čechů minulosti a současnosti, nakonec pak velkolepou oponu znázorňující obětavost českého národa při stavbě divadla a potom se vrátil na Moravu a spatřil na fasádě nějakého domu pěkně barevně vyvedenou moravskou orlici – který symbol na něj více zapůsobil, ke které myšlenkové konstrukci (nemůžu napsat „národnímu hnutí“, protože moravské neexistovalo) se přiklonil? Tolik k rozsáhlému povídání o symbolech.
Po pasáži o symbolech jsem se propracoval až k závěru knihy. V ní Miroslav Hroch shrnul svůj metodologický postup a okolnostmi, kterými se zabýval. Zde mě zaujaly věty hovořící o tom, že národ je velká sociální skupina, avšak neexistující odpradávna. Jeho existence byla podmíněna tím, že se určitý počet jedinců s ním ztotožňoval; otázka ztotožnění s národem byla záležitost spontánního rozhodnutí jedince, jestliže se však k tímtéž národem opakovaně ztotožňovaly další stovky, tisícovky, desetitisíce lidí, pak už nelze mluvit o náhodě, avšak o rozhodování závislém na určitých okolnostech společných většímu počtu lidí. Díle Hroch píše, že se snažil ukázat, že vznik národa nelze vysvětlit působením jedné jediné příčiny – úspěch národních hnutí byl nemyslitelný bez přesvědčování o národní identitě, ale právě tak je nepředstavitelný úspěch přesvědčování o národní identitě bez předchozí existence určitých kulturních vztahů, společných zážitků a historických zkušeností. Hroch si závěrem klade otázku, proč záměr
„konstruovat“ národ v Evropě ve většině případů vskutku dospěl k vytvoření moderního národa, tedy otázku, v čem tkvěly příčiny a předpoklady úspěšného završení národotvorných procesů, což nás zajímá z hlediska moravského hnutí. Tuto otázku rozdělil do dvou podotázek: za prvé proč vůbec začalo ono úsilí o „vytvoření“, o ustavení národa, za druhé pak za jakých podmínek, díky kterým okolnostem toto úsilí dosáhlo úspěchu. Proč se zrodil záměr a pak úsilí rozšířit národní uvědomění? V odpovědi na tuto otázku se podle Hrocha podstatná část historiků shoduje v názoru, že rozhodnutí ztotožnit se s národem a učinit z něj ústřední hodnotu vyrůstalo ze situace, kdy se začala rozpadat stará společnost založená na přinucení, privilegiích a nerovnosti lidí, kdy se projevilo znejistění patriarchálních, respektive stavovských vazeb, rozkládal se starý systém hodnot, kdy byla zpochybněna náboženská legitimita, na které byl založen systém staré společnosti. V podmínkách státního národa bylo východisko
nasnadě: nabízela se cesta k povýšení státních vazeb na závaznou národní normu, úsilí o občanskou rovnost dostalo podobu integrace příslušníků rodící se občanské společnosti do organické a nově hodnotově orientované pospolitosti nazývané národ. Avšak ne vždy muselo národní hnutí uspět s vytvořením národa, u nestátních etnik vždy vyvstávala možnost splynutí s vládnoucím národem, jak se to stalo v případě britském nebo španělském. V mnohonárodních říších byla možnost takové asimilace obtížná, zato se také z vývojového hlediska nabízela možnost rozpadu jednotného národního hnutí na několik hnutí regionálních, z nichž každé mohlo za určitých okolností dospět k vytvoření národa. Zde v jediné části knihy zmiňuje Hroch Moravu, když píše, že takový alternativní vývoj v opozici proti nastupujícímu národnímu hnutí se nepovedl v případě sedmihradském vůči maďarskému národu, v případě moravském vůči českému národu, dodnes nejasný je případ rusínský vůči ukrajinskému národu a naopak úspěšná byla opozice makedonská vůči
bulharskému národu. Orientace na národní hnutí v situaci rozpadu starých společenských struktur, pokračuje dále Hroch obecně, nebyla určována libovůlí či snad mocichtivostí národně zaměřených intelektuálů, nýbrž vyrůstala ze zkušenosti jazykově a kulturně podmíněného znevýhodnění, z prožitku méněcennosti příslušníků vlastního etnika ve srovnání s těmi, kdo tvořili vládnoucí elity. Vznik národních hnutí ovlivnila i osvícenská představa nutnosti prospívat svou prací lidskému společenství, která se od práce pro vlast dostala do polohy práce pro národ; z osvícenského patriotizmu vyplýval nejen závazek pracovat pro lid žijící v jeho vlasti, ale také studovat život a kulturu tohoto lidu, a tak učenci fáze A „objevili“ národní zvyky, ustavili národní jazyk, studovali přírodní podmínky a minulost lidu, jemuž věnovali pozornost. Učenci této fáze studovali objekt svého zájmu jen z hlediska svých vědeckých zájmů, ještě u nich nebyla vyhraněna představa národního společenství, k jehož uvědomění a uznávání by
chtěli lid, o který se zajímali, přivést. Aktivita směrem k vytvoření takového národního společenství započala teprve až v návaznosti na učenecké vývody fáze A, když si část elit studovaných etnických společenství uvědomila, že její učení předchůdci definovali jakési „my“ vůči „oni“, že definovali existenci jakéhosi etnického společenství, kterou si předtím málokdo uvědomoval (to na Moravě na přelomu 18. a 19. století nikdo neudělal, naopak se nově začala zdůrazňovat sounáležitost s Čechy, která byla předtím opomíjena!). Předpokladem úspěchu národní myšlenky však bylo, že se dostane k těm, jimž byla určena, předpokladem úspěšného šíření národního uvědomění byl pravidelný kontakt mezi národními agitátory a adresáty jejich snah. Národním hnutím nahrávalo zesílení mezilidské komunikace, ke kterému v 19. století docházelo, od zahuštění poštovních poboček až po zvýšené stěhování za prací (např. z venkova do měst). A ani to samo nestačilo, měla-li národní identita najít kladné přijetí, bylo
nutné, aby národní argumenty v té či oné podobě „souzněly“ s tím, co ten či onen jedinec, či spíše ta či ona sociální skupina považovali za svůj zájem. Mobilizačně mohl působit rozpor mezi rolníky a jejich „cizí“ vrchností, mezi venkovem a městem, mezi řemeslníky a rodícím se průmyslem, mezí etablovanými vzdělanými elitami a těžko se uplatňující novou akademickou inteligencí, mezi centrem a provincií.
Dospěl jsem k závěru knihy Miroslava Hrocha o vývoji národních hnutí 19. století a je tedy na čase učinit nějaký závěr týkající se moravanství. Hroch v úvodu ke knize píše (což jsem také zmínil), že nemá jít o představení nové koncepce národa a jeho utváření, ale spíš o souhrn dosavadního bádání. Za zajímavější ovšem – z hlediska moravského hnutí – považuju celkové vyznění knihy, které Hroch také shrnul v závěru: národ je velké společenství lidí, které je založeno na určité (složité) myšlenkové konstrukci. Za nejpodstatnější sdělení knihy považuju skutečnost, že národ nemůže vzniknout bez určitých objektivních předpokladů, které musí být splněny. Hroch sám to popsal slovy: Nedomnívám se, že by národ byl pouhým kulturním konstruktem, invencí, kterou mohl kdokoli a kdekoli libovolně uvést do života tím, že vyhlásí nacionalistická hesla. Tím méně jsou moderní národy dílem jakéhosi abstraktního nacionalismu. Konstrukt národa mohl dosáhnout úspěchu jen za určitých podmínek sociálních, politických a
kulturních, které působily nezávisle na přáních a ideálech „nacionalistů“
. Nestačí tedy, aby někdo (nějaká skupina lidí) přišel s národní myšlenkou, s národním programem, ve společnosti, do jejíž řad propagace míří, musí existovat určité předem vytvořené představy, že nově nabízená národní identita jí může vůbec být přijata jako vlastní. Hroch v knize několikrát uvádí jako příklad neúspěšného pokusu o vytvoření (státního) národa snahu určité části vládnoucí vrstvy habsbursko-lotrinského Rakouska(-Uherska) o vytvoření rakouského národa, rakouské národní identity, která musela zákonitě selhat, protože nesplňovala právě ony předběžné podmínky, které byly nezbytné pro úspěšné rozšíření národní myšlenky (zejména zřejmě byla v rozporu s tím, jak obyvatelé tohoto státu vnímali sami sebe). Dá se to též říct tak, že pro dané etnikum nebyla národní myšlenka čímsi radikálně novým, nýbrž jakýmsi souhrnným završením či „zastřešením“ představ, které si o sobě vytvořilo v době přednárodní. Jistě
se nelze vyhnout otázce, jak byly v 19. století a jak jsou dnes naplněny předpoklady pro to, aby bylo možné úspěšně vytvořit národ moravský. Otázka je nesnadná k zodpovězení, jisté nicméně je, že v 19. století moravský národ nevznikl, takže předpoklady asi naplněny nebyly. Které konkrétní předpoklady nebyly naplněny, nevím. Otázka, kterou jsem už nastolil, zní, zda Moravané byli počátkem 19. století, kdy ještě byl prostor vydat se cestou směrem k moravskému národu, samostatným etnikem. Pokud bych při nedostatku lepší definice etnicity za projev etnicity považoval to, že se určitá skupina lidí považuje za odlišnou od jiných a je také jimi za odlišnou od jiných uznávána, pak by se do jisté míry dalo o Moravanech jako etniku v té době mluvit. Přinejmenším na přelomu 18. a 19. století se Moravané a Češi většinou odlišovali od sebe navzájem a byli rozeznáváni i v „zahraničí“. Na druhou stranu tuto etnicitu Moravanů zpochybňuje to, že jak v Čechách, tak na Moravě se v průběhu dějin opakovaně
vyskytovali jednotlivci a skupiny, které Čechy a Moravany považovaly za jeden celek, a pak také to, že německy mluvící obyvatelé Moravy mezi Moravany a Čechy příliš nerozlišovali (mnohé vesnice, které byly v sousedství vesnic jazykově německých, ale samy jazykově německé nebyly, nesly v němčině přízvisko „böhmisch“, pokud bylo nutné odlišit dvě vesnice stejného jména (příkladem může být dvojice vedle sebe ležících vesnic Deutsch Branitz a Böhmisch Branitz na Brněnsku)). Možná, že o etnickém vědomí na Moravě v 19. století svědčí i to, jakým způsobem vyvíjeli činnost národně zaměření „vlastenci“. O fázi A národního hnutí snad (i když s velkými rozpaky) na Moravě můžeme hovořit, třebaže se moravské národní hnutí nakonec nevytvořilo. Příznakem nevytvoření moravského národního hnutí byl už neprovedený přechod k fázi B. Na Moravě působilo mnoho „buditelů“, avšak žádný z nich nehodlal působit v národně moravském duchu. Činnost všech z nich působí dojmem, že už od počátku
vycházeli z předpokladu, že Moravané a Češi jsou jedno společenství, a že pokud v prostředí Moravy hovořili o Moravanech, moravské vlasti a podobně, činili to buď ze zvyku či z ohledu k prostým obyvatelům Moravy. Jiří Pernes zdůvodňuje příklon obyvatel Moravy k češství tlakem německé národní ideologie a pocitem vlastní slabosti vůči ní, nemyslím však, že se tím dá zdůvodnit působení moravských „vlastenců“ už na počátku 19. století, kdy ještě německá národní ideologie nebyla na Moravě tak citelná. Moravští buditelé byli už začátkem 19. století ve styku s představiteli českého národního hnutí a z jejich styku vyplývá vědomí úsilí o stejnou věc; nevím o žádném dokladu toho, že národní propagátoři z Moravy dávali svým českým protějškům najevo úsilí o vytvoření jiné národní společnosti a že by jim čeští činitelé vytýkali, že působí moravsky a ne česky. To se podle mě dá těžko vysvětlit jinak než tím, že představitelé národního hnutí na Moravě sdíleli představu o stejné etnicitě s představiteli
národního hnutí v Čechách. To by však znamenalo, že na Moravě nebyla dostatečně hluboko zakořeněná představa o vlastní moravské etnicitě, která by bránila ztotožnění se s etnikem českým. Zatímco však pro minulost lze o etnicitě Moravanů mluvit alespoň s výhradami, soudím, že v dnešní době o ní mluvit nelze, neboť až na výjimky se obyvatelé Moravy nepovažují za splečenství, které se liší od Čechů, a lidé, kteří propagují „moravskou národnost“, mají potíže přesvědčit své „publikum“, že Moravané nejsou Češi (častá reakce bývá „ukažte mi nějaké rozdíly“). Jestliže však Miroslav Hroch považuje etnicitu za nezbytnou pro vytvoření národa, nelze – přinejmenším v dnešní době – moravský národ vytvořit. Za další nezbytný předpoklad úspěšné národní agitace považuje Hroch vědomí společných dějinných osudů, případně společného původu. Možná je to koneckonců zase jen jeden z projevů etnicity, budu však o něm psát zvlášť, jako to činí Hroch. O Moravanech v 19. století by
zdánlivě jednoznačně bylo možné říct, že své vlastní povědomí o vlastním společném dějinném osudu měli, neboť měli svou vlastní zemi, která své dějinné osudy měla. Pak je ovšem zarážející, jak snadno se českému národnímu hnutí v 19. století podařilo mezi obyvateli Moravy vytvořit představu, že sdílejí stejný dějinný osud s obyvateli Čech, a jak obtížné je pro dnešní moravské hnutí tuto představu nabourat.
Jestliže bylo nevytvoření moravského národního hnutí v 19. století a následkem toho i nevytvoření moravského národa v té době zapříčiněno nepřítomností určitých výchozích předpokladů, je ještě důležitější ptát se, zda dnes předpoklady pro vznik moravského národa také nejsou nebo naopak zda jsou. Je možné, že na základě knihy, která se zabývá 19. stoletím, na to nelze zodpovědět, protože časy se prostě změnily. Časy se opravdu změnily, já se však domnívám, že některé předpoklady nejspíš musí být splněny kdykoli, aby se nějaká množina lidí mohla vyvinout v národ. Určitě to musí být vědomí vlastní odlišnosti od jiných a mám za to, že i vědomí dějinné sounáležitosti. O splnění těchto podmínek v dnešním moravském prostředí mám však pochybnosti. To jsou přitom jen nezbytné předpoklady, aby se mohlo uvažovat o tvorbě národa, k samotnému jeho úspěšnému vytvoření je pak nutná řada dalších předpokladů nutných pro přijetí národní identity společností. 19. století bylo svou proměnou společnosti k vytváření národních
identit jako dělané, a tak jistě každého musí napadnout, zda lze ještě dnes, kdy Evropa žádnou velkou společenskou modernizační proměnou neprochází, vytvoření národa zopakovat. Snad to možné je (nenapadá mě žádný jednoznačný příklad národního hnutí, které nebylo úspěšné v 19. století, ale bylo úspěšné ve století 20.), nepochybně to však je dnes těžší než v 19. století, kdy národy vznikaly po celé Evropě, kdy šíření národní propagace bylo „normální“ a kdy si jednotlivá národní hnutí mohla (i nevědomky) předávat inspiraci. Vedle toho, že se tehdy národní hnutí navzájem inspirovala, však také stála proti sobě a právě odpor k jinému národnímu hnutí či strach z něj byl významným mobilizačním činitelem. Nevím, zda by si dnešní moravské národní hnutí vystačilo jen s kladnou ideou budování moravského národního společenství a obešlo se bez „nepřítele“, vůči kterému by se mohlo vymezit (český národ by zde zřejmě nefungoval, protože moravské národní hnutí by svou aktivitu mířilo do řad lidí,
kteří právě s českým národem jsou ztotožněni). A myslím si, že stejně jako tomu bývalo v 19. století, i současné moravské národní hnutí by si muselo najít nějakou širokou nebo významnou společenskou skupinu, která spojí moravské národní ideje s obranou svých existenčních zájmů.
To, co jsem právě napsal, ještě neopustím, teď se nicméně zaměřím na druhou věc, ke které jsem došel čtením Hrochovy knihy. Na začátku článku jsem napsal, že současné moravské hnutí se dá považovat za národní, po přečtení Hrochovy knihy si to nemyslím, třebaže pochybnosti jsem měl už dříve. (Jen bych rád upozornil, že moravské hnutí nelze ztotožnit s žádným konkrétním člověkem nebo skupinou lidí nebo konkrétní organizací, je to souhrnné pojmenování pro všechny, kteří se ať soukromě nebo veřejně angažují ve prospěch moravské věci.) Už jsem napsal výše, že moravské hnutí je spíš regionální, nevykazuje podle mě rysy hnutí zaměřeného v první řadě na vytvoření moravského národního společenství. Rétorika hnutí je pravda poněkud schizofrenní, avšak soudím, že můj závěr přesto potvrzuje převažující používání jména Morava. Většina jedinců i spolků v moravském hnutí bojuje „za Moravu“, jenže Morava je jméno územního celku, nikoli lidského společenství. Ačkoli neznám podrobně terminologii užívanou
českým národním hnutím, soudím, že se tam slovo Čechy (či spojení česká země) užívalo ve srovnání s Moravou v dnešním moravském hnutí poměrně zřídka, zpočátku české hnutí bojovalo především za český jazyk, později už výslovně za český národ. V moravské terminologii je poněkud zmatek, protože se velmi často používá spojení moravská národnost, tedy zdánlivé potvrzení národního charakteru moravského hnutí, to by se však přesto podle toho, jak se různě používá, dalo přetlumočit spíš jako „moravská regionální identita“ než synonymum k „moravský národ“; vyzývá se například často k uznání moravské národnosti, což by bylo naprosto absurdní, pokud by spojení moravská národnost mělo být jiný název pro moravský národ, neboť národ nevzniká uznáním ze strany někoho jiného, jak je koneckonců jasné i obecně, nejen z četby knihy Miroslava Hrocha. Slovní spojení moravská národnost se používá tak široce, že už nelze říct, co vlastně přesně znamená (žije
například na Moravě „moravská národnost“, zatímco dejme tomu v Čechách český národ?). Vypovídací hodnotu má také to, že spojení moravský národ se používá výrazně méně, což by u národního hnutí bylo překvapivé. Pokud se používá, pak naprosto nelogicky. Pokud by moravské hnutí bylo národní, logické by bylo, kdyby o moravském národě hovořilo v souvislosti s propagací své myšlenky ve společnosti, v souvislosti s úvahami o budoucnosti a podobně, místo toho, pokud se už použije, označuje domnělou současnou realitu, ačkoli je zřejmé, že žádný moravský národ v současnosti neexistuje. Je to viditelné na první pohled, potvrzuje to navíc i četba Hrochovy knihy, neboť pokud by dnešní moravské hnutí bylo národní, bylo by při nejlepším někde ve fázi B, existence národa by však vyžadovala dokončení fáze C a o ní nemůže samozřejmě být na Moravě ani řeč. Absurdnost současného užívání spojení moravský národ v souvislosti s četbou Hrochovy knihy vynikne zejména ve faktu, že pokud se o moravském národě
mluví, pak snad převážně ve smyslu, že je utlačován, nikdy se vlastně nepropagují jeho (třeba i údajné) vlastnosti, jak to dělala národní hnutí při šíření národní myšlenky v 19. století, prakticky nic se neříká o tom, jaký tento národ je, v čem jsou jeho specifika a čím se odlišuje od jiných národů (stačí si vzít téměř jakýkoli spis vzniklý v okruhu českého hnutí z 19. století a bude zřejmé, jak taková typická sebeoslava národa vypadá). Badatelé, kteří se národem zabývají, se shodují (jak o tom Hroch psal), že národ je určitá sociální konstrukce. O tom se však v moravském hnutí nemluví, místo toho se spousty jednotlivců vyčerpávají slovními šarvátkami s těmi, kteří jeho existenci (právem) popírají. Národní hnutí 19. století o svých národech vytvořila spoustu méně či více podložených stereotypů (tomu Hroch taky věnoval), které možná z části přežívají dodnes, ve své době každopádně splnily roli přitáhnout široké lidové vrstvy k národu. V současném moravském hnutí je rozšířen postoj, že jen zlovolný člověk může
popírat existenci moravského národa, ale cokoli bližšího o tomto národu moravské hnutí jakoby odmítalo prozradit. Výše jsem popsal část podkapitoly Hrochovy knihy věnované porovnání intelektuální aktivity českého a norského hnutí zaměřené na koncept národních dějin. Jestlipak se někdo při četbě oněch řádků pozastavil nad tím, že moravské hnutí žádnou podobnou intelektuální aktivitu nevyvíjí? Jediná existující intelektuální aktivita moravského hnutí spočívá v tvrzení, že moravský národ existuje, a v šíření tohoto přesvědčení. To dost kontrastuje s rozsáhlou intelektuální aktivitou národních hnutí předminulého století, při níž byly vytvořeny složité konstrukce národní existence zahrnující vše možné od kanonického popisu národních dějin přes typicky národní lidové písně až po typicky národní výrobky moderního průmyslu. Nic takového v moravském hnutí není a patrně ještě dlouho nebude, vytvoření kulturní konstrukce moravského národa nikoho nezajímá; v moravském hnutí patrně vládne představa, že národ existuje tak
nějak sám od sebe a není pro jeho existenci třeba nic dalšího dělat, tedy představa, kterou (jak píše Hroch) zastávali i profesionální badatelé o národu, než ji po druhé světové válce opustili – takovým postojem ovšem moravské hnutí na skutečné vytvoření moravského národa fakticky rezignuje. Že vlastně nikdo nemá představu, jaký by asi tak moravský národ mohl být, jak by měl působit a co by svým příslušníkům měl (ideově) poskytovat, soudím i z takové maličkosti, že mnozí jedinci nadšeně propagují každou knihu, kterou kde objeví, pokud v názvu nějak zmiňuje Moravu a zejména její dřívější autonomii, aniž by se zamysleli nad vyzněním oné knihy (vzpomínám si, že jsem v nějaké diskusi viděl upozornění na Knihu pro každého Moravana, což je jistě kniha s atraktivním názvem, problém je v tom, že její autor, Vincenc Brandl, ji v roce 1863 napsal za účelem propagace české národní myšlenky v řadách prostého moravského lidu). Vlastně bych chtěl ještě podotknout, že z knihy Miroslava Hrocha vyplývá, že je
nesmyslná i ta představa, která vyvozuje automatický vznik národa ze vzniku státu – Hroch ve své knize píše, že i státní národy jako například francouzský nebo britský musely projít fází, v níž byla národní identita šířena do všech vrstev společnosti, aby ty si ji osvojily, stejně jako tomu bylo u národních hnutí nestátních etnik; tudíž si nelze naivně myslet, že stačí počkat na vytvoření (obnovení) moravské země a rázem se s ní ztotožní všichni její obyvatelé a moravský národ bude na světě a že tedy nebude nutné se zatěžovat vytvořením kulturní konstrukce národa. Za zamyšlení stojí i to, že podle názorů některých jedinců moravského hnutí vnutili cestu k národně orientovanému moravanství Češi, protože odmítli obnovení moravské samosprávy na jiných než národních principech (Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnost pro Moravu a Slezsko Boleslava Bárty hovořilo počátkem 90. let o principu občanském). Pokud ovšem moravské hnutí myšlenkově přešlo na národní argumentaci až po neúspěchu jiného postupu a to
ještě z důvodu, aby mělo zdůvodnění pro svůj hlavní požadavek obnovení moravské samosprávy, lze se oprávněně ptát, jak moc velká je vlastně touha Moravanů být národem.
Dušan Třeštík, český historik, který není v moravském hnutí oblíbený, nejspíš proto, že ač se o moravském hnutí nevyjadřoval zrovna uctivě, říkal a psal věci moravskému hnutí znějící nepříjemně, v jmenovaném čísle časopisu Dějiny a současnost:… moravské etnikum, které občas projevuje snahy být národem. Je mně jasné, že nad těmito slovy se leckterý moravský „vlastenec“ rozčílí, ale ona jsou výstižným popisem skutečnosti. Nejen Třeštík však dochází k takovým závěrům, i František Graus konstatoval (viz moje starší články zde a zde), že v období středověku vykazovali Moravané jakési znaky svébytnosti, ale dochované doklady jsou zvlášť s dobovými doklady českými či polskými velmi chabé a poměrně neurčité a po celý středověk doklady kolísají mezi zdůrazňováním
svébytnosti Moravy a její sounáležitostí s Čechami. No a pro období raného novověku o svébytném moravském vědomí a o tom, že nedospělo do stádia (dobového) národního vědomí psal opakovaně Josef Válka. Je to takové prokletí moravských dějin, že se Moravané nemohli nikdy rozhoupat k tomu, aby se od Čechů myšlenkově zcela oddělili a vytvořili vlastní národní pospolitost. Toto dědictví je břemeno, které je třeba dnes nést a nelze se s ním jednoduše vypořádat tím, že se bude ignorovat a bude se pozornost klást pouze na propagaci (na jejíž nedostatečnou intenzitu budou svalovány mizivé výsledky). Podle mě jedinou možností, jak dospět k vytvoření moravského národa, je napodobit činnost úspěšných národních hnutí 19. století, jak o ní psal ve své knize Miroslav Hroch, jinak bude muset moravské vědomí zůstat v rovině regionální identity nenárodního charakteru (jak tomu bylo zřejmě po značnou část dějin, určitě pak nejnovějších). To by znamenalo vrátit se k fázi A vývoje národního hnutí a přesunout kvůli budování
národa pozornost od dosavadních převážně politických požadavků k otázkám kulturním. Ani tím však nebude zaručen úspěch, protože – jak napsal Hroch – vytvoření národa je podmíněno splněním předpokladů, které jsou nezávislé na přáních a představách propagátorů národa.
Položím-li si závěrečnou otázku, zda mně četba knihy Miroslava Hrocha o „příčinách a předpokladech utváření evropských národů“ (národy nejsou dílem náhody!) něco přinesla pro pochopení vývoje moravanství a jeho budoucích perspektiv, nemůžu odpovědět jinak než kladně.

Advertisements

45 thoughts on “Národy nejsou dílem náhody

  1. Národní cítěníMyslím, že 45 let komunismu a centralizace u nás udělalo celkem paseku v národním cítění moravanů, ale změna je život a ta naštěstí nastává…Případná ekonomická krize ji ještě urychlí…A strach politických mrtvol ze zemského uspořádání mne utvrzuje, že usilujem o správnou věc… moto: Moravanem se nelze stát, tím se narodíš…

  2. > záleží kdo to říká"…moravský národ neegzistuje…" hodně času a energie vynaložených na toto? Snaha vytvořit objektivní obraz je jenom finta, jak vnutit Moravaúm představu českého panstva. Autor knížky je vědec nejspíš placený z veřejných zdrojú ČR, takže je jasné čí píseň zpívá. Pro mě jednoznačně nehodnověrný. Říkejte si tomu jak chcete, ale pořád sme tady, Moravané.

  3. > [1]"strach politických mrtvol ze zemského uspořádání"-No jo, zase to zemské uspořádání. A co národ? O tom se mezi Moravany mluvit nebude?

  4. > MoravanstvíMoravský národ samozřejmě existuje, jako vždycky v minulosti existoval o tom nediskutuje ani statistický úřad. Je třeba v něm vzbudit ušláplé sebevědomí a hlavně do debat vtáhnout intelektuály, kulturně činné osoby, inteligenci a moravské patrioty z vědecké obce, kteří by moravanství měli jako hlavní stmelující prvek.Pořádat besedy internetové diskuze a šířit osvětu. Jsem z prostředí ve kterém je a bylo moravanství samozřejmé, takže mne nejvíce trápí, že nežijeme ve spolkovém uspořádání, aby jsme si mohli vládnout podle svého a nemuseli ohýbat historii. Jinak co se týče velkých národních příběhů typu praotce čecha, tak je to pro mne spíše úsměvné, protože jakýkoliv činy moravských králů za dob Velké moravy jsou daleko odvážnější a příkladnější než vymyšlené příběhy z kotliny… Jde jen o to je patřičně rozepsat do dějepisu a ne odfláknout jednou stránkou. Totéž platí o době pozdější.Dějiny Moravy jsou autenticky popsané ve všech evropských
    kronikách ovšem v oficiálních studijních materiálech pro studenty je nenaleznete. A vidíte, nás tu spojuje moravanství přestože, se neznáme a u fotbalu by jsme se asi pohádali. A o tom to je. Moravanství musí být pro obyvatele po své rodině to co nás musí stmelovat. Já osobně přikládám velkou váhu zemskému zřízení, přesto ale aktivně podporuju i národní cítění, protože je to nedílná součást samostatnosti mé rodné země Moravy.

  5. >Pan Hroch je při vší své vědecké erudici bohužel především dokladem toho, jak se věda, jež má sloužit člověku, umí zacyklit do sebe a největší vědu udělat z vlastního pojmosloví. Potom už slouží jen rakovinnému bujení plácání o plácání o plácání o plácání, a původně řešená realita je v pr…

  6. >Nemyslim, ze je potrebne a zadouci za kazdou cenu jit z bodu A do B a pak do C. Zvlast, kdyz jde o popis vzniku narodu v 19 stoleti, a jeste navic pri vedomi, jak to dopadlo – dve svetove valky a nesmiritelne odcizeni narodu mezi sebou. Teprve ted se z toho Evropa zacina pomalu, ale snad jiste vzpamatovavat. Naproti tomu na Morave porad jeste funguje identifikace s Moravou jako zemi a myslim, ze dost lidi si toto spojuje s terminem narodnost ve scitacich arsich nebo pri jinych prilezitostech. Pritom klidne uznavaji (zase spis vagni pojem) cesky narod jako politickou identifikaci s CR. Podle me je to zcela v poradku, vyjadruje to situaci, kdy na Morave opravdu neprobehlo "Moravske narodni obrozeni" a to ceske bylo vlazne prijato. Stejne tak by se mohli do teto "sensu lato" podoby moravske narodnosti vejit, tak jak to bylo v minulosti, i nemecky mluvici Moravane, kteri porad jeste existuji (byt za hranici sve vlasti a je jich malo). To by
    ovsem vyzadovalo prekonat nacionalismy 19. stoleti na obou stranach – Moravskych nemcu i Moravskych slovanu (o Cesich radsi nemluve).Nesouhlasim s " … moravská orlice … národním symbolům českého národa však není skoro žádnou konkurencí, jako tomu bylo i v 19. století; není za ní žádný příběh, nevzbuzuje emoce, nevyvolává představu národního společenství. Šíření moravské orlice mezi dnešní obyvatele Moravy sice není úplně zbytečné, ale jako prostředek vzbuzování národních citů je marné. Národ je, jak je z Hrochovy knihy zřejmé, národní konstrukce a znak země sám o sobě takovou konstrukci nevytvoří." Tak jak je Moravska orlice na Morave mnohými vnimana jako symbol a zdoj moravske (byt treba jen autonomni) hrdosti, tak je v Cechach vnimana jako symbol jinakosti-cizosti ohrozujici unitarni povahu CR a take proto byl v 90 letech dost problem ji prosadit spolu se Slezskou orlici do statniho znaku. Dnes by se to nepovedlo ani nahodou, maly statni znak (jen cesky lev) se pouziva prakticky vsude
    a de facto nahrazuje znak velky. I kdyz v posledni dobe se situace mozna trochu lepsi. Napriklad hokejisti ted na mistrovstvi sveta maji na dresu znak velky.To, ze jine Moravske narodni symboly (na rozdil od Ceskych) prakticky neexistuji je dane prave neexistenci "Moravskeho narodni obrozeni" – sjednocujicim symbolem v minulosti (i dnes) byla Morava jako historicka zeme se svym erbem. To vyhovovalo nemecky i cesky a slovensky mluvicim Moravanum. Myticke postavy vylhanych bachorek by byly nutne odmitnuty. Sv. Vaclava cesti nemci take neprijali – ale s tim si ceske narodni obrozeni nelamalo hlavu: nemec=nepritel. To na Morave nepripadalo do uvahy, i trenice ve mestech mezi nemecky a cesky mluvicim obyvatelstvem byl import z Cech a Nemecka.Celkove si myslim, ze vytvaret Moravsky narod na negativnim vymezovanim vuci Ceskemu, Nemeckemu nebo i Slovenskemu narodu je spolehlivou cestou do zapomneni. Jsem hluboce presvedcen, ze o to na Morave prakticky nikdo nestoji. Dukazem je soucasna "
    podpora" moravskeho hnuti, ktere se takto projevuje (nebo aspon tim co se dostane do novin), mezi obyvatelstvem Moravy. Prijatelna je naopak (nebo aspon v 90 letech byla) zemska samosprava v ramci CR, nezalozena na narodnostnim principu.

  7. Několik poznámekPředevším chci poděkovat za vyčerpávající výtah všeho důležitého z knihy. K závěrům mám ale několik připomínek. M.Hroch je především historik a ač jsou jeho poznatky velmi poučné a inspirující,týkají se především 19.století a nelze je mechanicky přenášet do 21.století. Podobně nepovažuji za vhodné jednoduše srovnávat Čechy 19.století a dnešní situaci na Moravě. Rozumnější je, poučit se z toho co zůstává platné i pro dnešek a zastaralé nebo nevhodné opustit. Nemohu souhlasit ani s některými závěry, že v moravském hnutí: "..patrně vládne představa, že národ existuje tak nějak sám od sebe a není pro jeho existenci třeba nic dalšího dělat..", případně že neexistuje představa o rozsahu "národního" území. Mohu mluvit jen za naši organizaci, ale v MNO byl vždy kladen velký důraz na správné pochopení fází existence (či neexistence) moravského národa, rozsah jeho rozšíření i varianty dalšího postupu. Naše poznatky a závěry jsou zpracovány
    a průběžně aktualizovány v interních dokumentech MNO. To co považujeme za vhodné ke zveřejnění, ve zjednodušené podobě i zveřejňujeme. Musím se ohradit i proti tezi: "mezi přívrženci moravské národnosti je těžké najít příslušníky hospodářských a vzdělaneckých, ale také kulturních či sportovních elit". Např. ve vedení MNO jsou většinou lidé, kteří jsou úspěšní manažeři a podnikatelé a mezi našimi příznivci jsou i zástupci vědeckých a kulturních institucí, novináři či politici. Bohužel, dosavadní vnímání moravanství v ČR jim velí být opatrní a svoje přesvědčení moc hlasitě nedávat najevo. Na závěr ještě jednou díky za celý článek.

  8. > [4]"Moravský národ samozřejmě existuje, jako vždycky v minulosti existoval o tom nediskutuje ani statistický úřad"-To je pochopitelně blbost, je vidět, že jste článek nečetl. A že by statistický úřad uznával moravský národ, o tom on sám ani netuší.

  9. > [6]Celkove si myslim, ze vytvaret Moravsky narod na negativnim vymezovanim vuci Ceskemu, Nemeckemu nebo i Slovenskemu narodu je spolehlivou cestou do zapomneni.-Proč myslíte? Lépe řečeno, kdo by byl zapomenut?

  10. > [7]"Podobně nepovažuji za vhodné jednoduše srovnávat Čechy 19.století a dnešní situaci na Moravě. Rozumnější je, poučit se z toho co zůstává platné i pro dnešek a zastaralé nebo nevhodné opustit."-No a co to právě je?"Mohu mluvit jen za naši organizaci, ale v MNO byl vždy kladen velký důraz na správné pochopení fází existence (či neexistence) moravského národa"-No to já vím, jenže jedna organizace není totéž co moravské hnutí. A přístup MNO je podle mě spíš výjimečný."Musím se ohradit i proti tezi: "mezi přívrženci moravské národnosti je těžké najít příslušníky hospodářských a vzdělaneckých, ale také kulturních či sportovních elit""-No jo, tak já soudím, podle toho, co je veřejně vidět.

  11. >"Celkove si myslim, ze vytvaret Moravsky narod na negativnim vymezovanim vuci Ceskemu, Nemeckemu nebo i Slovenskemu narodu je spolehlivou cestou do zapomneni.-Proč myslíte? Lépe řečeno, kdo by byl zapomenut? "Zapomenuto bude cele moravske hnuti a potom i Morava.Chtel jsem tim rict, ze negativni vymezovani se vuci okolnim narodum (hlavne Cechum)je pro velkou vetsinu Moravanu (podle mych osobnich zkusenosti od volebni kampane Moravskeho obcanskeho hnuti v r. 1990 do dneska) vnimano negativne. To mluvim o tech lidech, kteri jsou alespon ochotni diskutovat o postaveni Moravy v ramci CR. Casta jejich reakce je "radsi zadnou samospravu pro Moravu, nez narodnostni nesnasenlivost" spolu s nazorem "samospravu ano, ale v ramci CR, mezinarodni suverenitu ne". To je moje subjektivni vnimani vetsinovych postoju obyvatel Moravy. Myslim si, ze pokud by mela byt uspesna nejaka promoravska politicka strana
    nebo hnuti, mela by provest zasadni pruzkum nazoru obyvatel Moravy a prizpusobit jim sve cile. A ty skutecne prosazovat, nemaskovat jimi sve osobni cile. Myslim si, ze snaha nejak formalne etablovat existenci moravskeho naroda je chvalihodna, ale mela by byt oddelena od politickych cilu – samospravy Moravy. Jinak vznikne dojem, ze se lidi budou muset identifikovat s moravskym narodem a to je pro dost lidi problem, z duvodu ktere jsem napsal v predchozim prispevku.Jinak se pripojuji k podekovani pana Krabka, usili ktere venujete analyzam je obdivuhodne.

  12. >Vazeny pane Vitku.Volate pro uplne samostatnou Moravu (aspon tak jsem to pochopil z internetovych odkazu). Na to mate jiste pravo a nejste sam. V populaci CR je podpora pro tuto myslenku 0,22% (procento hlasu strany Moravane ve volbach 2010). Znate nejaky zpusob, jak pro svuj cil presvedcit zbyvajicich 67% obyvatel CR, abyste mel dvoutretinovou vetsinu v parlamentu nutnou pro zmenu ustavy? Obavam se, ze ne.Myslim si, ze pokud se da nejak zlepsit postaveni Moravy, tak jedine tim, ze budeme respektovat prani jejich obyvatel. A ti zdaleka tak vysoke cile nemaji. Viz muj predchozi prispevek. Ze je postup mirnym pokrokem v mezich zakona funkcni vypovida priklad Walesu (http://www.assemblywales.org…11). Pekny den.

  13. >Nesčetné české vlajky připevněné při příležitosti právě probíhajícího (květen 2011) mistrovství světa v hokeji na automobilech, visící na mnoha restauracích a namalované na mnoha tvářích, to vše k vidění kdekoli na Moravě, svědčí názorně a nepochybně o tom, že moravský národ existuje.[11]"Zapomenuto bude cele moravske hnuti a potom i Morava.Chtel jsem tim rict, ze negativni vymezovani se vuci okolnim narodum (hlavne Cechum)je pro velkou vetsinu Moravanu (podle mych osobnich zkusenosti od volebni kampane Moravskeho obcanskeho hnuti v r. 1990 do dneska) vnimano negativne."-Pravdu máte jedině v tom, že obyvatelé Moravy se většinou nechtějí hlásit k moravskému národu (což podle "logiky" bojovníků za moravský národ dokazuje existenci moravského národa). Kdyby byla vaše úvaha pravdivá, muselo by platit, že důrazným odmítáním národního charakteru svých požadavků by moravské hnutí dosáhlo
    skvělého úspěchu. Sama realita vás však usvědčuje z omylu, protože začátkem 90. let moravské hnutí naprosto ničeho nedosáhlo, ač národní princip odmítalo, a odklon veřejnosti od jeho podpory nastal dřív, než jeho přechod k argumentaci založené na národě, nebyl jejím důsledkem.[13]"Myslim si, ze pokud se da nejak zlepsit postaveni Moravy, tak jedine tim, ze budeme respektovat prani jejich obyvatel."-Vy to vše pojímáte takovým stylem, že podle vás by vlastně nebylo možné šířit jakékoli názory, protože šíření jakýchkoli názorů vždy naráží na nesouhlas těch, kteří je nezastávají. Kdyby bylo po vašem, dnes by v Evropě neexistoval jediný národ, protože všechny byly vytvořeny propagací národních myšlenek v populaci, která přinejmenším národní ideje ignorovala."Ze je postup mirnym pokrokem v mezich zakona funkcni vypovida priklad Walesu"-Tím jste chtěl sdělit co? Že výsledky nepřináší postup "hrr na ně!",
    nýbrž pomalý rozvážný postup? To je snad jasné a není to třeba zdůrazňovat. Co to však má společného s otázkou národa?"Znate nejaky zpusob, jak pro svuj cil presvedcit zbyvajicich 67% obyvatel CR, abyste mel dvoutretinovou vetsinu v parlamentu nutnou pro zmenu ustavy?"-Vy mícháte dohromady páté přes deváté. On snad nějaký evropský národ vznikl vítězstvím ve volbách a změnou (nějaké) ústavy? Český určitě ne, to jistě víte.

  14. >Vubec nezpochybnuji existenci moravskeho naroda a jeho propagaci povazuji za potrebnou. Ale stavet snahu o samospravu Moravy na narodnostnim principu povazuji za chybu. Jen pro informaci: Hnutí za sam.dem.-Sp.M, ktere nestavelo svoje cile na narodnostnim principu dostalo ve volbach v r. 1990 za celou CR cca 9% hlasu, o dva roky pozdeji asi 5%. O dalsi 4 roky pozdeji Mor.nár.str.-Hn.slezskom.sjed. dostalo uz jenom 0,3%. A to vznikla Mor.nár.str. sloucenim zhrouceneho Hnutí za sam.dem.-Sp.M a Moravskeho obcanskeho hnuti. Tudiz by mela mit vetsi potencial, ale nemela. Do popredi se dostal narodnostni program propagovany radikalnimi hesly a to lidi odradilo od dalsi podpory (pri absenci jakehokoli jineho racionalniho politickeho programu). To je moje subjektivni analyza propadu podpory moravskeho hnuti u obcanu=volicu. Sam jsem byl clenem MOH, ale MNS me uz nevyhovovala.Nesouhlasim s tim, ze se v 90 letech niceho nedosahlo. Podstatna byla uz jen volicska
    podpora a pritomnost v parlamentu. Zemske zrizeni se temer podarilo odhlasovat. "Krome" toho mame dodneska aspon orlici ve velkem znaku, ustava zacina "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku…". Myslite, ze to je naprosto nic? Ze by to tam dali Cesi sami, jen tak, z dobre vule? No, nevim.Nechapu, proc by respektovani prani volicu melo nejak branit sireni nazoru. Jen tvrdim, ze pro narodnostni princip budovani samospravy Moravy neni u volicu poptavka. Takze se neni cemu divit, ze dnes je podpora jedineho politickeho subjektu s promoravskymi pozadavky zalostnych 0,22%."Vy mícháte dohromady páté přes deváté. On snad nějaký evropský národ vznikl vítězstvím ve volbách a změnou (nějaké) ústavy? Český určitě ne, to jistě víte."Prave ze nemicham. Moravsky narod nemusi vznikat, ten proste existuje, jakkoli je pojem narod vniman dost zesiroka. Tak snad neni politickym cilem moravskeho hnuti vznik moravskeho naroda. Domnivam se, ze relevantnim
    cilem je samosprava Moravy. A toto bych nemichal dohromady. Narodnostni presvedceni je citova zalezitost, ta se neda nekomu vnutit. A pro samospravu Moravy musime presvedcit volice, ze je to pozitivni zalezitost – pro Moravu, tedy pro vsechny narody v ni zijici.

  15. Moravský národMoravský národ samozřejmě existuje, jako vždycky v minulosti existoval o tom nediskutuje ani statistický úřad"-To je pochopitelně blbost, je vidět, že jste článek nečetl. A že by statistický úřad uznával moravský národ, o tom on sám ani netuší. Dobrá takže, podle Vás, když existuje moravská národnost oficiálně uvedená dle ČSÚ, tak neexistuje moravský národ??? Pravda nejsem profesionální sociolog, ale vždy a to už za komunistů jsem věděl, že v Čechách žijí češi a na Moravě moravané, stejně tak jak na Slovensku slováci, bez ohledu na to co kdo píše ve své publikaci. Svého času církev psala, že zem je kulatá a jak teď jistě víme tomu tak není. Všechny vědecké práce je třeba brát z odstupem.S pozdravem moravan (bez ohledu na příručku)….

  16. > OpravaMoravský národMoravský národ samozřejmě existuje, jako vždycky v minulosti existoval o tom nediskutuje ani statistický úřad"-To je pochopitelně blbost, je vidět, že jste článek nečetl. A že by statistický úřad uznával moravský národ, o tom on sám ani netuší.Dobrá takže, podle Vás, když existuje moravská národnost oficiálně uvedená dle ČSÚ, tak neexistuje moravský národ??? Pravda nejsem profesionální sociolog, ale vždy a to už za komunistů jsem věděl, že v Čechách žijí češi a na Moravě moravané, stejně tak jak na Slovensku slováci, bez ohledu na to co kdo píše ve své publikaci. Svého času církev psala, že zem je placatá a jak teď jistě víme tomu tak není. Všechny vědecké práce je třeba brát z odstupem.S pozdravem moravan (bez ohledu na příručku)….

  17. > RE na č. 13DOTAZ1. Jaký je Váš názor na současné krajské zřízení?2. Jaká je podle Vás jeho perspektiva?

  18. >[15]"Moravsky narod nemusi vznikat, ten proste existuje"-Je vidět, že jste článek nečetl. Udělejte to. Doufám, že text ozřejmuje, co to je národ."Narodnostni presvedceni je citova zalezitost, ta se neda nekomu vnutit."-Předběhnu, co se máte dočíst v článku samotném: národní přesvědčení je nezbytným předpokladem vzniku národa, samo o sobě však národ nevytváří a pro vytvoření národa nestačí. Je zvláštní, jak urputně se moravské hlavy tomuto poznání brání."Dobrá takže, podle Vás, když existuje moravská národnost oficiálně uvedená dle ČSÚ, tak neexistuje moravský národ?"-Vy jste také článek nečetl, jinak byste chápal, co je národ.Co to prosím vás je "moravská národnost"? To je nějaké společenství lidí nebo je to nějaký názor nebo je to co? Všimněte si, že tento můj článek není není o národnosti, je o národu. Nevím, proč se
    všichni pořád upínají k pojmu národnosti. Smysl má bavit se o existenci národa, podmínkách existence národa a podobách národa. Národnost v tomto ohledu neznamená nic, je to bezcenný pojem.[18]"1. Jaký je Váš názor na současné krajské zřízení?2. Jaká je podle Vás jeho perspektiva?"-Já mám taky dotaz. Jak toto souvisí s národem?

  19. >> 171. Jaký je Váš názor na současné krajské zřízení? Je spatne. Zvlast kraj Vysocina je umely konstrukt likvidujici moravskou identitu v obyvatelich jeho moravske casti. 2. Jaká je podle Vás jeho perspektiva? Existence kraju v soucasnych hranicich je zavisle na existenci soucasne politicke situace. Jestli chceme neco zmenit, musime mit pro to mandat, od volicu.> 18"Je vidět, že jste článek nečetl. Udělejte to. Doufám, že text ozřejmuje, co to je národ." Clanek jsem cetl, ale nesouhlasim s tim, ze moravsky narod musi byt za kazdou cenu ihned exaktne definovany, zvlast zpusobem popsanym v knize. Nemusi hned prset, hlavne, ze kape. Urcite je dobre pracovat na lepsim formalnim etablovani moravskeho naroda a soucasny stav moravskeho narodnostniho (narodniho) citeni je pro to dobry vychozi stav, jak sam pisete. Pojem narodnost, vnimany asi jeste vagneji nez pojem narod, je mozna oblibeny prave
    pro svoji jeste vetsi vagnost. Nemyslim, ze vetsina lidi zna presne definice (a ty ani nejsou v pripade pojmu narod a narodnost jednoznacne dane), vyznam pojmu vnima na zaklade kontextu ve kterych jsou pouzity. To, ze se nezanedbatelna cast Moravaku nepovazuje za Cechy je fakt, ktery demonstruji identifikaci s moravskou narodnosti nebo moravskym narodem.

  20. >[17]"Svého času církev psala, že zem je placatá"-Poznání se vyvíjí, ale to neznamená, že je možné sklouznout k nihilizmu. (A mimochodem, církev nikdy netvrdila, že Země je placatá.)[20]"nesouhlasim s tim, ze moravsky narod musi byt za kazdou cenu ihned exaktne definovany"-Ale já jsem nepsal nic o exaktní definici. Tu téměř u žádného národa ji nelze podat, proto taky v každé generaci se musí hodnoty stmelující národ dohromady připomínat nebo nově vytvářet. Mně šlo o něco jiného, totiž o hodnoty, které jsou schopny množinu lidí kolem sebe soustředit v moravském národě; nad tím se zamyslete. Souhrn takových hodnot není definován, to jest není nikde psáno, co všechno je třeba lidem předložit, aby je to stmelilo do podoby národa, přesto článek mnohé napovídá. Sama moravská orlice, která se používá jako téměř jediné pojítko domněle už existujícího
    moravského národa, na to nestačí, protože ta se dá použít (a taky se tak používá) také jako symbol moravského regionálního vědomí podřízeného širšímu národnímu vědomí českému. O podobných "stmelovadlech" píše Hroch ve své knize jako o symbolech a ty zasahují do skoro všech oblastí lidské činnosti; v moravském hnutí je však úloha takových "stmelovadel" přehlížena."Pojem narodnost, vnimany asi jeste vagneji nez pojem narod, je mozna oblibeny prave pro svoji jeste vetsi vagnost."-To jste možná uhodil hřebík na hlavičku."To, ze se nezanedbatelna cast Moravaku nepovazuje za Cechy je fakt, ktery demonstruji identifikaci s moravskou narodnosti nebo moravskym narodem."-Jak to můžete vědět? Nebo snad znáte nějaký seriózní a odborný výzkum, který zjišťoval motivaci a význam zapisování moravské národnosti do formulářů při sčítání lidu? Dokud nevíte, co lidé chtěli moravskou národností vyjádřit, můžete se opírat jen o své
    spekulace, ty však musíte za spekulace výslovně označit. Říct, že každý, kdo někam napsal moravskou národnost, tím sděluje svůj záměr vydělit se z českého národa, je prostě neseriózní.

  21. >V článku jsem napsal, že se ve středověku zřejmě vzdělaní obyvatelé Moravy ztotožňovali s myšlenkou, že Moravané pocházejí od praotce Čecha. A co dnešní obyvatelé Moravy? Myslí si totéž nebo se naopak domnívají, že příběh o praotci Čechovi se jich netýká? Je to námět na průzkum veřejného mínění, každopádně jsem zjistil, že František Ringo Čech ve svém televizním seriálu PraPraPra… (parodie starých českých pověstí) vychází z předpokladu, že v Čechově družině byli i Moravané; předpokládám rovněž, že diváky tohoto pořadu na Moravě toto tvrzení bylo přijato bez odporu.

  22. >Jedni majó skutečnó historii a druzí majó aspoň to vymyšlené prapra :-)) osobně mě žádné prapra alá ringo čuch nezajímá a je to jen vše důkazem, že nakonec to po dobrým nepude !!! česká televize a její pořady jsou nástrojem pro čechizaci Moravy. V rámci stávajícího uspořádání státu tomu nepude zabránit. Dófám že rozumíte jak to myslím.Zbohem

  23. >"Říct, že každý, kdo někam napsal moravskou národnost, tím sděluje svůj záměr vydělit se z českého národa, je prostě neseriózní."Nechtel jsem rict a ani jsem to nenapsal, ze se chteji vydelit z ceskeho naroda. Zkuste se zeptat par lidi, jestli jsou Cesi. Nekteri reknou, ze ne, ze jsou Moravaci. Tech se zeptejte, jestli jsou prislusnici ceskeho nebo moravskeho naroda. Tech co se budou chtit vylozene oznacit za prislusniky moravskeho naroda, odlisneho od ceskeho, ubude. Pak se zeptejte, jestli jsou teda spis narodnosti moravske a ta by mohla patrit do ceskeho naroda. Nekteri budou souhlasit. Ja jsem se takto zeptat zkusil. Jen par lidi. Takze je to vylozene muj subjektivni nazor a spekulace, ze to odrazi vetsinovy pohled lidi na svoji identitu.Jeste k historii. Myslim si, ze teprve od dvacateho stoleti je dost jednoznacnych informaci o historii osidleni v Cechach a na Morave a o historii Velke Moravy. Takze do te doby bachorky o
    moravske druzine praotce Cecha klidne mohly fungovat, ostatne vhodne podane vedome nevedomym muzou fungovat i dnes. Z toho jednoznacne (pro me jednoznacne) vyplyva nutnost vyuky historie Moravy nezavisle na narodneosvobozeneckych klise. A z toho taky vylyva otazka jak toho dosahnout.

  24. >[25]"Jedni majó skutečnó historii a druzí majó aspoň to vymyšlené prapra :-"-Já na vašem místě bych se nevysmíval. Zřejmě nechápete, co je vám k smíchu. Češi mají také skutečnou historii (a velmi často barvitější než je historie Moravy (všimnětě si laskavě také, že kladu do kontrastu Čechy jakožto společenství a Moravu jakožto zemi!)), ale NAVÍC mají pověsti o svém původu, které jsou výborným národotvorným prvkem, jaký Moravané (a koneckonců mnohé další evropské národy) nemají. A kdybyste pořádně četl článek, pod kterým diskutujete, viděl byste, že neexistence podobných pověstí moravských Moravanům v dějinách uškodila.[28]"Paprocký z Hlohol by se pod to nepodepsal"-Nezapomínejte, že Paprocký byl Polák a psal na zakázku.[26]"Nekteri budou souhlasit."-No vidíte, jen někteří. Takže počty
    moravské národnosti ze sčítacích formulářů nelze opravdu automaticky ztotožňovat s počtem takových či onakých Moravanů.

  25. RE na Jano (6,11,13,15,20,26)DOTAZJak chcete v tomto uměle resp. nuceně unitárním státě (ČR) prosadit zemskou samosprávu (zemské zřízení) bez národního principu tj. bez moravského národa případně slezského národa?Češi totiž budou jednoduše argumentovat:Na zemskou samosprávu nemáte právní nárok – jste přece Češi.Tato záležitost ve své podstatě souvisí s právem národů na sebeurčení.

  26. >Odpoved pro pana Vitka: netusim jak by melo pravo naroda na sebeurceni souviset se zemskym zrizenim. Kdyby se 100% obyvatel Moravy nehlasilo k Moravskemu narodu tak by nemohlo byt zemske zrizeni? Naopak, znam i moravske Cechy (neb se odmitaji patrit k Moravskemu narodu), kteri by zemske zrizeni uvitali.Prosazeni zemskeho zrizeni je principialne jednoduche. Staci presvedcit 2/3 obyvatel České republiky, aby vam dali v parlamentnich volbach mandat. Tak budete mit ustavni vetsinu a dalsich stran se nemusite na nic ptat. A nebo presvedcit stavajici parlamentni strany, aby zemske zrizeni zavedly. Prvni moznost je velmi obtizna, ale na rozdil od druhe aspon teoreticky mozna.

  27. RE na č. 31Larz ServisVčera jsme uctili památku doc. PhDr Boleslava Bárty u jeho hrobu. Zemřel za nás a my jsme povinni pokračovat v jeho odkazu a národ dovést ke svobodě. Podle řečníků skončil čas obnovy Moravy na územních principech a přichází čas prosazovat naše práva na principech národních. Však právě doc. Bártovi na bratislavských jednáních většina politických stran potvrdila státoprávní nároky moravského národa … jen čechistům v Praze se to nelíbilo, tak naši vůdčí osobnost cíleně uštvali.viz http://www.facebook.com…a?sk=wallviz http://moravane.eu…ava-barty-csc/

  28. >Moravský národJsou země, které v době historicky nedávné měly svoje kolonie. Například Francie. Aby v nich Francie udržela klid, vtloukala jejich obyvatelstvu do hlav, kromě francouzštiny také to, že obyvatelé těchto kolonií jsou také Francouzi. Ale když takový "Francouz", třeba vysokoškolsky vzdělaný, přijel do Francie pracovat, dostal zpravidla jen 1/2, nebo prostě jen nějakou část platu, jako rodilý Francouz. Mnozí tito "Francouzi" však za Francii bojovali v různých válkách a kulky a různá utrpení si ve válce nevybírají. Tam si byli rovni. Jsem přesvědčena, že národy vznikají i zanikají různě. Jsou asimilovány, nebo naopak je nějaká skupina obyvatel nějakou formou diskriminována a oddělována. Není potom divu, že její uvědomění si určité odlišnosti, se posiluje. Protože pokud bychom byli jedno, nelze toto oddělování a určitou formu diskriminace ničím vysvětlit.Pokud Morava měla za Rakouska svoje zemské uspořádání se
    širokými právy a byla hospodářsky silná, bylo jejím obyvatelům, kteří se cítili být Moravany, jedno, že se podle doktríny 19. století, že atributem národa je řeč, tvrdilo, že jsou také Češi.Jakmile však Morava o své zemské uspořádání přišla, nejednou její obyvatelé ucítili, že jsou někdy druhořadými občany. A to již za 1. republiky, když při nedostatku uhlí byly určeny pro občany Čech vyšší příděly, než pro občany Moravy. Moravané se tehdy hlasitě bránili, protože pro to nebylo rozumné vysvětlení. A to byl teprve počátek. Po vítězství komunistů (v Čechách !) to teprve začalo. Morava dávala nejen do Čech, ale i na Slovensko. A vracelo se jí vždy méně, než by bylo spravedlivé. Tato situace, vzhledem k Čechám, trvá do dneška.Je jisté, že je třeba, aby Moravané tento stav řešili co nejdříve. Ale pouze obrozený Moravský národ může prosadit optimální řešení. Na národním principu. Zemský princip považuji jednak za těžko prosaditelný, jednak za nedostatečný. Zemský princip jsme již měli a
    dlouhou dobu. A co se dělo například za Rakouska a za Rakouska-Uherska? Pražská dvorská kancelář neustále usilovala a žádala ve Vídni o to, aby spravovala nejen Čechy, ale i Moravu. Tedy Češi stále usilovali dostat Moravu do svého područí. Staletí. Morava se ubránila. Ale po skončení 1. světové války, když se Moravané radovali z její skončení a nic zlého netušili, zemské zřízení bylo zrušeno. Aniž by příslušný moravský orgán zasedal a niž by to odhlasoval. Později bylo sice opět obnoveno, ale s mnohem menšími pravomocemi. V mocenských strukturách téměř každého státu je určitá kontinuita, včetně kontinuity cílů a snah. A cíl dostat Moravu do područí stále trval.Jsem přesvědčena, že pokud se Moravané zcela nevydělí z Českého národa a neprosadí práva Moravy na národním principu, budou práva Moravy neustále ohrožena a Moravané budou znovu a znovu plýtvat silami na jejich udržení, nebo je opět a možná už skutečně natrvalo, ztratí.

  29. > odpověď"Jsem přesvědčena, že pokud se Moravané zcela nevydělí z Českého národa a neprosadí práva Moravy na národním principu, budou práva Moravy neustále ohrožena a Moravané budou znovu a znovu plýtvat silami na jejich udržení, nebo je opět a možná už skutečně natrvalo, ztratí."Úplně souhlasím. Na druhou stranu se obávám, že čekat, až bude opravdu široce akceptovaný moravský národ (aspoň na Moravě), aby se na národnostním principu postavila samospráva – nebo už samostatnost? – Moravy, je tak trochu riskováním, že budeme čekat na Godota. Může se stát, že se etablovat moravský národ ve smyslu národů 19. století nepodaří. Na Moravě zatím nic takového nebylo, Moravany se cítili slované i německy mluvící obyvatelé, přestože se spolu neidentifikovali. A my musíme obnovit aspoň nějakou formu samosprávy co nejdříve, abysme si mohli sami určit aspoň co se naše děti učí ve škole, musíme co nejdřív zastavit jejich brutální počešťování. Je to hrůza,
    furt samí Přemyslovci, Karel IV, Praha matka měst a české národní obrození, o Moravě a její historii ani zmínka! Sám jsem tím prošel, ale mě aspoň prarodiče prozradili, že su Moravák, ne Čech. Ale kolik dnešních dětí má prarodiče, kteří vyrostli aspoň v zemi Moravskoslezské? Navíc míra tlaku na počešťování je podle mě teď výrazně větší, než tomu bylo za komunistů (paradoxně, vždyť máme přece svobodu slova), kdy jsem chodil do školy já. Takže podle mě reálně hrozí, že pár nadšenců bude budovat něco, o co nikdo nebude mít zájem. A navíc proti nim stojí a bude stát obrovský a dobře financovaný systém státního školství a státní propagandy.Já si myslím, že stavět emancipaci Moravy na národnostním principu je v této době chyba, protože reálný zájem o to není. 0.8% hlasů pro stranu Moravané v posledních volbách pro to podle mě jednoznačně svědčí. Jsem hluboce přesvědčen, že mnohem víc lidí by bylo ochotno podpořit nenárodnostně pojatý politický program řešící samosprávu Moravy jako regionu na ekonomických a
    historických základech. Ale připouštím, že můžu být úplně vedle. Co takhle zorganizovat nějaký větší (aspoň 10 000 lidí a na celém území) průzkum názorů obyvatel Moravy? Šli byste do toho?

  30. >Kiki v principu souhlasím s oddělením od Čech na národnostním principu, ale zároveň musím dát za pravdu Janovi, že na to není doba. Pokud bychom měli dost peněz, vlastní sdělovací prostředky a jiné možnosti vysvětlovat, informovat, propagovat,….potom pojďme do toho. Ale v současné době bychom si proti sobě postavili i Moravany, kteří by nechtěli být závislí na Češích a mít "nějakou" nezávislost na Čechách. České sdělovací prostředky nás rozdupou svou masáží v médiích.

  31. >[31]"Odpoved pro pana Vitka: netusim jak by melo pravo naroda na sebeurceni souviset se zemskym zrizenim. Kdyby se 100% obyvatel Moravy nehlasilo k Moravskemu narodu tak by nemohlo byt zemske zrizeni? Naopak, znam i moravske Cechy (neb se odmitaji patrit k Moravskemu narodu), kteri by zemske zrizeni uvitali."-Sice máte pravdu, že pro zemské zřízení není teoreticky zapotřebí argumentovat národem, ale na druhou stranu mi řekněte, jak jinak zemské zřízení v podmínkách současné České republiky chcete zdůvodnit. Argumentace tradicí, jak se to většinou děje, moc účinná není, protože lze snadno protiargumentovat, že správní jednotky z minula nemusí vyhovovat potřebám současné doby. Pustíte-li se do debaty, v čem jsou země lepší než kraje, nemůžete jednoznačně trumfovat. Současné kraje v ČR jsou sice špatné, ale to je dáno do značné míry tím, že jsou špatně vytvořené a hlavně nadané nevhodnými či nedostatečnými
    pravomocemi ve srovnání s pravomocemi státu. Kdyby byly současné kraje součástí takové podoby veřejné správy, jaká je obvyklá v západní Evropě, pak by tolik stížností na fungování krajů nebylo a jediný rozdíl mezi současnými kraji a moravskou zemí by byl fakticky jen ve velikosti správního celku. Země sice může fungovat lépe než současné kraje, ale také může fungovat hůř. To není dáno samotným typem samosprávné jednotky, ale spíš celkovou úrovní veřejné správy ve státě. Skutečný důvod, proč Moravané chtějí místo současných krajů samosprávnou moravskou zemi, je to, že současné kraje jsou neschopné udržovat a posilovat moravskou identitu, toho by byla schopna jen celomoravská země. Moravané tedy nechtějí moravskou zemi, protože země jakožto samosprávná jednotka funguje z principu lépe než kraje, ale protože chtějí zabezpečit svou moravskou identitu. A vidíte, že se zase dostáváme k identitě Moravanů. Otázce, proč by někdo měl obyvatelům Moravy dávat moravskou zemi, se nevyhnete, i kdybyste se chtěl vyhnout
    otázce národa. Čím jsou Moravané tak zvláštní, že potřebují celomoravskou autonomní zemi a nestačí jim samosprávné kraje jako v Čechách? Začněte na tuto otázku odpovídat a dostanete se tak jako tak do blízkosti otázky o národě."Prosazeni zemskeho zrizeni je principialne jednoduche. Staci presvedcit 2/3 obyvatel České republiky, aby vam dali v parlamentnich volbach mandat."-To je samozřejmě pitomost. Takovou většinu nelze nikdy shromáždit a ani to není nutné. Slováci, když si v roce 1968 vymohli federaci, toho taky nedosáhli dosažením 2/3 většiny v nějakém hlasování.[34]"Jsem hluboce přesvědčen, že mnohem víc lidí by bylo ochotno podpořit nenárodnostně pojatý politický program řešící samosprávu Moravy jako regionu na ekonomických a historických základech."-Já jsem zase přesvědčen, že to nemůže vyjít. Pořád zapomínáte na to, že pokud chcete něco prosadit na Moravě jako celku, musíte se nejprve obracet na lidi,
    kteří k Moravě jako celku budou něco cítit, a to cítit do takové míry, že budou ochotni k vybudování politické Moravy. Bohužel je v současnosti většina obyvatel Moravy ztotožněna s českým národem a český národ, nikoli Moravu, považují za rámec, v němž se mají dít společenské změny. Když se podíváte na různé současné politické i nepolitické iniciativy usilující o nápravu čehokoli, s čím nejsou spokojené, uvidíte, že se organizují s celostátním záběrem anebo jsou zaměřeny úzce regionálně (např. v případě nespokojenosti s komunální politikou určité obce). Morava zkrátka není v současné době jednotka, v jejímž rámci by lidé uvažovali o společenských změnách, nikdo fakticky není ochoten usilovat o zlepšení či prosazení něčeho jen na Moravě bez ohledu na zbytek České republiky. Klidně můžete chtít nenárodnostně pojatý program pro Moravu, ale bez předchozího vybudování celomoravské, aspoň "polonárodní" identity zůstane tento program jen ve vaší mysli a nikdy se neuskuteční. Chcete-li, aby se spojili
    lidé na úrovni "jen" celé Moravy a ne na úrovni celé České republiky, musíte je přimět, aby rámec Moravy považovali za nejpřirozenější pro své politické a ekonomické cíle a snahy. Jak toho chcete dosáhnout při vyhýbání se pojmu národ?"Co takhle zorganizovat nějaký větší (aspoň 10 000 lidí a na celém území) průzkum názorů obyvatel Moravy?"-Pokud ho nezorganizujete vy (byť s pomocí jiných), nikdo jiný to neudělá.

  32. >Někteří přispěvatelé zapomínají na to, že Morava, a to velmi hlasitě a většinově, již po r. 1989 požadovala zemské zřízení na občanském principu a že ho nedosáhla pro nevůli většiny v ČR. Jako silný argument z Prahy a z pražských médií zaznívalo, že pokud Moravané nejsou národem, nemohou si toto právo nijak vymoci, nemají se o co právně opřít. A že Moravané mají přesvědčit pro znovuobnovení zemského zřízení ty, kterým to velmi vyhovuje a kteří o nadvládu nad Moravou staletí usilovali, zní jako vtip.

  33. >"To je samozřejmě pitomost. Takovou většinu nelze nikdy shromáždit a ani to není nutné. Slováci, když si v roce 1968 vymohli federaci, toho taky nedosáhli dosažením 2/3 většiny v nějakém hlasování."To není pitomost, to je matematický kalkul. Při současném stavu nelze očekávat podporu žádné parlamentní strany. Že není reálné získat 2/3 hlasů je samozřejmě pravda, ale netvrdil jsem, že to je reálné. Je to teoretická možnost v rámci ústavy ČR a tak to bylo napsáno. "Klidně můžete chtít nenárodnostně pojatý program pro Moravu, ale bez předchozího vybudování celomoravské, aspoň "polonárodní" identity zůstane tento program jen ve vaší mysli a nikdy se neuskuteční."Já si právě myslím, že aspoň u starších lidí (40 a víc) taková "polonárodní" identita ještě existuje. U mladých (do 20 let) už ne, ti o Moravě a moravském hnutí nikdy neslyšeli nebo jen v negativním slova smyslu. Takže podle mě je šance
    tak ještě 10 let Moravu oživit, potom už ne. Jak to, že se opíráte o "polonárodní identitu", když jste ji předtím zpochybňoval?"Pokud ho nezorganizujete vy (byť s pomocí jiných), nikdo jiný to neudělá." Je vidět, že o názory Moravanů nestojíte. Proč vlastně píšete tento blog a proč máte diskuzi pod články?Kiki: "Někteří přispěvatelé zapomínají na to, že Morava, a to velmi hlasitě a většinově, již po r. 1989 požadovala zemské zřízení na občanském principu a že ho nedosáhla pro nevůli většiny v ČR. Jako silný argument z Prahy a z pražských médií zaznívalo, že pokud Moravané nejsou národem, nemohou si toto právo nijak vymoci, nemají se o co právně opřít." Že Moravané nejsou národem byl jen jeden z mnoha argumentů, proč neprosadit zemské zřízení. Že by zakládal právní nenárok na zemské zřízení je hloupost, to nikdy na národním principu nestálo a ani si nepamatuji, že by to takto tenkrát bylo použito. Právně se obnova zemského zřízení opírala o
    tradici Markrabství Moravského a země Moravskoslezské. Viz aktuální článek ve složce Novější dějiny Moravy a současnost na tomto blogu."A že Moravané mají přesvědčit pro znovuobnovení zemského zřízení ty, kterým to velmi vyhovuje a kteří o nadvládu nad Moravou staletí usilovali, zní jako vtip." Praha a zejména centralisti v ní uhnízdění (a mnoho jich je z Moravy) nejsou celé Čechy a ani Čechy jako národ bych neházel všechny do jednoho pytle. Pár Čechů znám a někteří jsou ochotní diskutovat. Navíc okrajovým oblastem Čech se silný centralismus zajídá podobně jako nám.

  34. > [38]"Je vidět, že o názory Moravanů nestojíte. Proč vlastně píšete tento blog a proč máte diskuzi pod články?"-To vidět není, vidět je něco jiného, totiž to, že vy něco vymyslíte a ostatním poručíte, aby to provedli. Takových lidí, kteří vymýšlejí nápady, ale žádný neprovedou, už je v moravském hnutí dost. Nemá smysl něco navrhovat, když to nejste ochoten sám udělat.

  35. >> 39No, nevim podle ceho soudite, ze nekomu neco poroucim a ze nejsem ochoten sam neco delat. Ptal jsem se, jestli by nekdo mel zajem jit se mnou do zorganizovani pruzkumu mineni. Doufal jsem v diskuzi jake otazky, provedeni a pod. by melo mit, aby k necemu bylo. A myslim si, ze aby to melo smysl, muselo by byt tak 10 000 respondentu z cele Moravy. A to snad uznate, ze jeden clovek nemuze zvladnout.

  36. > Per aspera ad astraUž pohľad na:http://zamoravu.eu…ajky/1-rocnik/ahttp://zamoravu.eu…ajky/2-rocnik/nasvedčuje, že sa Morava začína hýbať. Možno to chápať ako neoficiálny prieskum verejnej mienky na Morave.Pozoruhodná je celoplošná podpora tejto akcie, pravdaže – s výnimkou Moravského Sliezska a oblastí s odsunutým nemeckým obyvateľstvom, ktoré boli následne dosídlené (čechmi?). Zarážajúca je však absencia mesta Olomuoc – sídla arcibiskupa a arcidiecézy celej moravskej provincie.

  37. > Průzkum veř. míněníTakový průzkum, aby byl reprezentativní, nemusí pracovat s 10 tisíci respondenty. Stačí když jich bude víc než 600. Musejí však být velice pečlivě vybíraní, aby byli skutečně odpovídajícím vzorkem populace.Druhá věc je to, jak budou otázky formulovány a jaké budou možnosti odpovědí.Pak je tady samotný způsob pokládání otázek, poštou bych to nedoporučoval, osobní tázání zase vyžaduje mnoho spolupracovníků. A potom je tu samotná interpretace odpovědí, která není jednoduchá. Jinými slovy, pokud má průzkum o něčem vypovídat, musí být proveden podle odborných kritérií, což vyžaduje náročnou přípravu. Samozřejmě je tu i finanční stránka věci – agentury za takové průzkumy požadují statisíce.

  38. >Společné znaky moravského národa a moravská kulturaBudeme-li hledat společné znaky moravského národa, odlišujícího jej od jiných národů, především od českého, můžeme se podívat pohledem zvenčí, tedy pohledem cizinců. Odtud lze zaznamenat názory, že Moravané jsou pohostinnější a upřímnější. Dalším znakem, i když zřejmě nezahrnuje celou Moravu, především ne ty její části, kde byly velké pohyby obyvatel po 2. světové válce, ale i některé jiné je velmi živá a bohatá lidová kultura. Další nepřehlédnutelnou skutečností je upravenost moravských obcí. Zde jsem slyšela názor, že to je právě vlivem prastaré moravské kultury, která navzdory i horší ekonomické situaci, než je například v Čechách, má vždy tendenci dosáhnout určité úrovně. Překvapil mě názor Prof. PhDr. Marie Krčmové, který zazněl na její přednášce o moravštině, že Morava nemá vlastní kulturu. Já osobně si myslím, že živá lidová kultura, navíc velmi bohatá, kterou lidé tvoří sami, je více než z velké části
    konzumní kultura, kde profesionálová "baví" publikum, které tuto umělou kulturu především skutečně jen "konzumuje". Paní profesorky se nechci dotknout. Patří jí dík přinejmenším za to, že o moravštině toho sdělila a zřejmě ví i více, jak jiní lingvisté.

  39. > [44]"Já osobně si myslím, že živá lidová kultura, navíc velmi bohatá, kterou lidé tvoří sami, je více než z velké části konzumní kultura, kde profesionálová "baví" publikum"-To sice nemáte nepravdu, ale o tom jsem také v článku psal: lidová kultura je částečně svébytná, zároveň je však stále ovlivňována kulturou vysokou, "umělou". Platí to i naopak, že vysoká kultura se neustále inspiruje v kultuře lidové. Pokud se tedy mluví o nějaké konkrétní národní kultuře, je to v praxi propletenec specifické kultury lidové a jí odpovídající specifické kultury vysoké. Obávám se, že nic takového (zatím?) na Moravě nemáme.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s