Anketa: Naše moravská zkušenost

Názory několika osobností k otázce Moravy (z roku 2003)

V roce 2003 věnoval historicko-kulturní časopis Dějiny a současnost jedno ze svých čísel, 3/2003, tématu Moravy (každé číslo tohoto časopisu je z velké části věnováno jednomu vybranému tématu) pod souhrnným názvem „Věrnosti a zrady Moravanů“. Toto číslo obsahovalo 5 článků věnovaných určitým obdobím dějin Moravy a napsali je vybraní brněnští historikové. Následující číslo, 4/2004, už sice bylo věnováno jinému tématu, ale jako dodatek k předchozímu „moravskému“ číslu přineslo malou anketu pěti lidí o jejich postoji k Moravě a moravanství. Komentář především k jednomu z nich připojuji na závěr.

Anketa: Naše moravská zkušenost

Morava jako otázka
Jiří Hanuš, historik

Období pražského jara 1968 i zásadní proměna roku 1989 vynesly na světlo „moravskou otázku“. Snahou několika moravských politických subjektů byla především náprava křivd minulosti a současnosti (například znovuzřízením Země moravskoslezské, zrušené v roce 1949). Pohybovaly se při tom mezi několika Scyllami a Charybdami: Ve hře o Moravu byly vždy přítomny i problémy obecného liberalizačního a demokratického směřování celé země, problémy opuštění komunistické (socialistické) ideologie a rétoriky a v neposlední řadě problémy federace a „otázky slovenské“. K tomu se přidávaly i vnitřní problémy těchto politických subjektů, například jejich nejednota po roce 1990, jež byla patrně také výrazem obecnějších trendů, nikoli pouze výslednicí osobních ambicí některých politiků. Celá záležitost však nezůstala pouze na politické úrovni: často vášnivě a pro mnohé bolestivě se diskutovalo o otázce moravské národnosti a moravské identity, o níž se – zřejmě naivně – myslelo, že snad byla již jednou provždy vyřešena v hlubinách 19. století.
Zde se politika plodně setkala s kulturou. Rok 1968 i léta 1988-1990 byla ve znamení debat, jichž se účastnili politici, vysokoškolští učitelé, spisovatelé a duchovní. Do vzrušené atmosféry zazněly vědecké argumenty a protiargumenty i osobní vyznání. Vyjevily se rozdíly nejen profesní, ale i ideové a takříkajíc zkušenostní. Vždyť zde například diskutoval dlouholetý vězeň komunistického režimu s „reformním komunistou“. Politický i kulturní rozměr moravské otázky, která se podvakrát vynořila ze zapomnění, čeká na své zhodnocení. Historikové, politologové a sociologové budou muset vyjasnit celou řadu dílčích problémů. Jen namátkou: Jaké kořeny, politický charakter, program a dosah měly angažované moravské politické strany a hnutí? Jaké jsou rozdíly mezi vývojem moravské otázky v roce 1968 a v roce 1989? Jakou charakteristiku vykazuje závažná identifikace s „moravstvím“ či „moravanstvím“? Jaké společenské procesy (sekularizace, vakuum po komunistické ideologii) mohou stát v pozadí této identifikace? O těchto dílčích otázkách (a o mnoha dalších) lze diskutovat pouze tehdy, až budou alespoň v zásadních obrysech zpracovány dějiny „moravanství“.
Tato anketa navazuje na „moravské číslo“ Dějin a současnosti, které mapovalo moravský problém ve starší české historii (či český problém s Moravou a jejími dějinami – viz Věrnosti a zrady Moravanů, DaS č. 3/2003). Chce připomenout poslední velké „moravské“ diskuse a problém moravské identity prostřednictvím několika hlasů významných osobností působících na Moravě. Je to zajisté jen připomínka, ovšem těchto několik osobních vyjádření má svou váhu – stojí za nimi životní zkušenosti a zápasy.

Vzpomínka na jednu moravskou rozpravu
Jan Šimsa, evangelický farář

Před patnácti lety jsem byl pozván redakcí brněnské verze časopisu Střední Evropa na diskusi o identitě a postavení Moravy. Předcházela jí pracovní schůzka, na níž jsme se dohodli, koho pozvat, a dali podněty k tezím, které včas vypracoval a účastníkům rozdal František Mikš. Na diskusi jsem se těšil, že konečně uslyším Jiřího Kuběnu „na vlastní uši“. Jeho bouřlivé vystoupení mě nezklamalo, ač pečlivě připravené teze zůstaly stranou. Promluvil o Moravě s plným nasazením, byl to gejzír nápadů, myšlenek, historických obrazů, okamžitých asociací a pohotových replik na přednesené i nepřednesené námitky. Vzrušeně vyznával pohanské rysy svého postoje, své lásky v moravské zemi, neostýchal se mluvit o půdě a trochu i o krvi. Ostýchavě pronesl i slovo volba, ale nakonec se zabydlel ve výrazu „chtónický“, což se mi zdálo jako přímý protiklad křesťanské, starozákonní víry, která takový vztah k plodnosti a ke kráse země odmítala. Vždyť „Baalové“ byli právě chtónická božstva plodnosti, úrodnosti, půdy, vody, moci, krve.
Překvapovalo mne, že přítomnému Zdeňku Rotreklovi nevadilo, že Kuběna své moravanství postavil nad programové, duchovní, kulturní češství, které pohotově označil za „nadstavbové“, vypůjčil si tento výraz ze zbrojnice pokleslého marxismu.
Jaroslav Šabata si pověděl své. Moravský vítr dul do jeho plachet střední Evropy demokratické a mírumilovné, do vize celé Evropy plné pestrých květů rozmanitosti a samosprávy, svobody národů a národností. Byl politický v nejlepším slova smyslu a vyjádřil přesvědčení, že otázka Moravy i moravanství je a bude politická. Jan Trefulka se pro své nesmiřitelné moravanství svým způsobem právem dovolával pojmu „chtónické“, když ostýchavě naznačil, proč mu je nepřístupné univerzální křesťanství a v čem ho zklamal bolševický komunismus, směřující k nivelizaci kulturní i národnostní.
Jindy velmi noblesní – kníže básnické – Zdeněk Rotrekl se dal unést úředními statistikami. Až se vzrušením komentoval čísla počtu vykonaných křtů, církevních sňatků a pohřbů a srovnával je s počtem let, v nichž byly takřka všechny vrstvy společnosti vystaveny ateistické propagandě. Sledoval rozdíly mezi okresy a kraji, mezi Čechami, Moravou a Slovenskem – Morava vyšla jako nejkřesťanštější! K tomu připojil básnický výklad o mariánských slavnostech. Ke statistikám jsem vznesl nejen věcné námitky – věděl jsem, jak vznikají. Hlavně jsem však protestoval proti úmyslu připisovat jim spirituální hodnotu. Což některé významné země vzdálené ideologickému tlaku, ať již „katolické“ (jako Rakousko), nebo „protestantské“ (jako Finsko), neoplývají statistickým christianismem, aniž by to řeklo něco podstatného o míře sekularizace? Sám jsem pronesl příspěvek „K otázce Moravy“, v němž jsem nejprve tlumočil stanovisko nepřítomného Jaroslava Mezníka. („Cítí se být Moravanem, ovšem zásadně dává přednost hledisku svého češství a nad češství klade obecně lidské hodnoty: pravdu, spravedlnost, humanitu. Ani ve státním ohledu není příznivcem partikularity, proto též jeho odmítavé stanovisko k návrhu trialistického řešení celostátní federace.“) A za sebe jsem řekl: „Považuji každý pokus o artikulaci a kultivaci společenského povědomí za důležitý. Studium a snaha po zachování národních a lidových písní, zvyků a zvláštností životního stylu – to vše má svůj dobrý smysl, a to smysl aktuální v době nivelizace a odlidšťování v přetechnizované společnosti konce 20. století. Zdá se mi však, že češství má svou programovou stránku, svou ideu, ale moravanství je silné právě jen tím, že zde má moderní češství svou kolébku – nejen tedy Komenský, ale i Palacký a Masaryk odtud pocházejí.“
Výsledky i některé příspěvky z diskuse pak vyšly v brněnské verzi revue Střední Evropa a rozpoutala se vášnivá polemika. Dost neštastně do ní zasáhl Zdeněk Urbánek, který měl nejspíše k dispozici jen ještě nezredigovaný záznam diskuse, jak vyvozuji z jeho stížností na množství překlepů. Čistopis byl pečlivý. Urbánkovo „Dovoluji si nesouhlasit“ vyšlo v červnovém Obsahu (v roce 1988) a pak v brněnské verzi Střední Evropy v dvojčísle 4/5. Polemizoval pak s ním Zdeněk Rotrekl.
V polemice s Kuběnou a Rotreklem jsem si začal pomalu uvědomovat limity moravanství: Folklorní pojetí národnosti může v určité fázi dovést nekritického nadšence až k požadavku uznání moravského národa. Zahrávání si s „chtónickým“ pojetím Moravy jsem od té doby začal vidět v nebezpečné blízkosti nacionalismu a nacismu, nejen motivy „krve a půdy“, ale také mytologickým pojetím minulosti, nehledě k mrzačení křesťanskosti jako jen jakési ozdoby národnosti. Přes jisté sympatie k mladým Moravanům mne nepříjemně překvapil jejich obrat k protičeskému a protislovanskému „rakušáctví“ – právě proto, že se jim ztratily normy, které objevovali velcí duchové naší československé minulosti, ať již z Čech, z Moravy, nebo ze Slovenska.

Hrdost bez nacionalismu
Pavel Marek, historik a politolog

Žádný velký nacionalista nejsem, ale své celoživotní moravanství prožívám s pocitem patřičné hrdosti. Ta sice nesahá k potřebě vytvoření samosprávného celku a federace, ale jako každý vnímavý člověk žijící na východ od Prahy cítím potřebu decentralizace a vyváženého rozmisťování hodnot, které směřuje k eliminaci pomyslné hranice mezi centrem a periferií.
Mé první dětské vzpomínky se vážou k Uničovu, kde jsem se ocitl jako dítě rodičů hledajících po válce zřejmě nové jistoty na území vyklizeném našimi německými sousedy. Zásadní zlom v růstu mého moravanství nastal někdy kolem desátého roku, kdy jsem byl (zase bez vlastního přičinění a ke své velké nelibosti) doslova přesazen do Prostějova. To se v mé rodině ozvalo volání rodné hanácké hroudy a její anabáze čtyřicátých a padesátých let skončila tam, odkud vyšla, v přičaplém bílém selském stavení s obilní sýpkou v poschodí, dvorkem a kusem zahrady. Jako mladík jsem „to“ nikdy neměl rád, dnes jsem „toho“ vlastníkem a nuceným správcem, který se mění podle potřeby tu v zedníka, tu v instalatéra, tu v pokrývače, jindy v údržbáře a zahradníka – s pocitem nechuti, s jistou nevraživostí v duši, s dojmem ztráty času. Nicméně Prostějov, „hanácké Jeruzalém“, toto srdce Hané a celé Moravy (to říkáme, abychom pozlobili své olomoucké, kroměřížské a přerovské kolegy), se stal na třicet let mým vytouženým městem, zde jsem prožil studijní léta a zde se také zformoval můj zájem o minulost. Mé moravanství má tedy kořen v lásce k Prostějovu. Téměř vše, co jsem kdy jako historik napsal, je nějakým způsobem spjato právě s Prostějovem.
V osmdesátých letech jsem mnoho hodin věnoval výzkumu počátků českého profesionálního divadla na Moravě ve druhé polovině 19. století, jež jsou spjaty s působením cestujících divadelních společností. Impulzy ke studiu této problematiky jsem získal nejen u jednoho ze svých vysokoškolských učitelů, ale především mě provokovaly vágní informace o divadelním rodu Štanderů, který byl v několika generacích svázán s Prostějovem a náleží mu velké zásluhy (o nichž málokdo ví) o národní probuzení Moravy. Kočovné divadlo na Moravě se nejprve dělilo o mou badatelskou přízeň s otázkou politizace starých středních vrstev, až se posléze ocitlo zcela na vedlejší koleji. Nahradilo je sledování geneze politických stran živnostnictva a obchodnictva, reflexe politiky Najmanovy a Mlčochovy živnostenské strany za první republiky, zkoumání živnostenských satelitů v relevantních prvorepublikových stranách a nakonec vyústilo v analýzu procesu likvidace starých středních vrstev jako samostatného podnikatelského subjektu komunistickým režimem v letech 1948-1960. Na počátku tohoto zájmu stála osobnost prostějovského košíkáře Rudolfa Mlčocha a snaha zjistit, kdy tu svou živnostenskou stranu v Prostějově vlastně založil. Obdobně se rozkošatila původní snaha vyvrátit polopravdy publikované v místním tisku na okraj života a díla prostějovského faráře Karla Dostála-Lutinova, špatného básníka a výborného organizátora. Od Dostála přeskočila jiskra ke Katolické moderně, evropskému katolickému modernismu, politickému katolicismu na přelomu 19. a 20. století století, církevnímu rozkolu na počátku první republiky, Emilu Dlouhému-Pokornému, Františku Kordačovi, Františku Světlíkovi, Mořici Hrubanovi… Nepochybně je v tom všem kus náhody, určitě jí však nahrává prostředí, v němž žiji.
Zatím poslední decenium mého bytí je poznamenáno „rozvodem“ s „velkou láskou“ (Prostějovem): stále více se sžívám s Olomoucí, která mně skýtá nejen obživu, ale především svou univerzitou vytvořila podmínky pro realizaci takových výzkumů, jež umožňují překračovat hranice regionu a hledat v rámci moderních českých dějin 19. a 20. století argumenty a poznatky pro potvrzení či vyvracení hypotéz o specifických rysech vývoje v Čechách a na Moravě. V tom vidím pozitivum olomouckého pobytu i svého moravanství: Kolik historiků žijících a tvořících v Čechách se věnuje dějinám Moravy?

Neutěšený stav moravských záležitostí
Jiří Pernes, historik

Naše rodina žije na Moravě odnepaměti, nejstarší můj doložený předek bydlel již v roce 1643 v Tuřanech u Brna. Já sám jsem se narodil a vyrůstal na Svitavsku, na česko-moravském pomezí; řeka Svitava naši dědinu dělila na stranu českou a moravskou a já jsem, samozřejmě, patřil ke straně moravské. U nás doma zkrátka bylo povědomí moravské příslušnosti vždy neobyčejně živé. Čím jsem byl starší a čím více jsem si uvědomoval svět kolem sebe, tím většího významu pro mne Morava nabývala: je po mne nejen domovem, ale také nenahraditelnou kulturní hodnotou svými národopisnými tradicemi, svými jazykovými odlišnostmi od české normy, ale také třeba schopností zdejších lidí zhotovovat každoročně lahodná vína a pálenky. Je pro mne nositelkou tisíciletých historických tradic, jež sahají až k bájným velkomoravským králům, a hluboký katolicismus prostého moravského lidu je pro mne ztělesněním upřímné víry v Boha. Morava mne však také naplňuje smutkem a bolestí, když slyším, kolik mladých lidí pod vlivem agresivní pražštiny, jež na nás denně doléhá ze všech sdělovacích prostředků, opouští krásný jazyk svých předků a raději používá tyto módní patlavosti; když vidím, jak jsou lidé z Moravy ochotni zapomenout na svůj původ a odejít tam, kde jsou dnes příznivější hospodářské podmínky pro život. Zalévá mne stud, když musím pozorovat politiky zvolené na Moravě za strany takzvaně „celostátní“, jak zapomínají, odkud vlastně pocházejí a že jejich domov má své vlastní potřeby a že jejich povinností je ujmout se jich a hájit je.
Moravu jsem tedy vždycky pokládal za svoji vlast, i když mne – zejména díky školní výchově – dlouho nenapadlo pochybovat ani o tom, že jsem současně Čechem. Ještě roku 1990 jsem rozhodně vystupoval proti moravským politickým snahám a dělal vše pro to, aby ve Slavkově u Brna, kde jsem působil, zvítězilo ve volbách Občanské fórum, a ne třeba Hnutí samosprávné Moravy a Slezska. Naivně jsem totiž věřil řečem Petra Pitharta a Václava Havla, že se Moravané „dobývají do otevřených dveří“. Byl jsem si jist, že až zvítězí demokracie a svoboda, dočká se zcela samozřejmě spravedlnosti i Morava a bude obnovena existence samosprávné Země moravské.
Ale právě ta umíněná úpornost, s níž v Praze dělají vše pro to, aby se to nejen nestalo, ale aby Morava zmizela zcela, aby se ztratila jako pojem a jako kulturní hodnota, mne naplňuje hlubokým zklamáním a odmítáním současné české reality. Vždyť nejnovější správní rozdělení českého státu do celků, které jsou naprosto nesmyslné a které byly záměrně vytvořeny tak, aby rozbíjely a stíraly historickou hranici mezi Moravou, Čechami a Slezskem, nelze pokládat za nic jiného, než za projev nemístné arogance a tupé české namyšlenosti. Stav, kdy Morava bude opět jen pojmem zeměpisným a historickým, jako tomu bylo po čtyřicet let komunistické vlády, je pro mne zcela nepřijatelný. Skutečnost, že všechny politické reprezentace oné podivné České republiky, která vznikla po rozpadu Československa, právě k takovému stavu cílevědomě směřují, mne nutí, abych pořád více rozuměl těm, kdož své moravanství cítí rovněž etnicky a odmítají se pokládat za Čechy.
Jsem přesvědčen, že současný neutěšený stav moravských záležitostí je jen přechodný. Lidé se budou k osvědčeným hodnotám vracet. Vždyť koho by v padesátých letech napadlo, že v roce 1968 bude vedle volání po svobodě a demokracii na Moravě stejně hlasitě slyšet volání po obnově zemského zřízení. A koho by v sedmdesátých letech napadlo, že o dvě desetiletí později se více než milion lidí přihlásí k moravské národnosti. A přece se to stalo. Nepochybuji, že jednou Morava, Slezsko i Čechy obnoví svoji existenci v historických hranicích jako samosprávné celky jednotného českého státu. Bude to ku prospěchu každému z nich, jejich obyvatelům a také České republice jako celku.

Bez okraje by nebylo centra
Pavel Švanda, spisovatel

Jako svébytný politický a kulturní organismus Moravu nevnímám. Vidím především geografický fenomén – úval od Olomouce otevřený k Podunají, což jej odlišuje od uzavřené české kotliny. Do jaké míry rozdílné historické zkušenosti, především vpády z Balkánu, zanechaly stopy v paměti moravského obyvatelstva? Severní Morava a slezský fragment mají vlastní dramatickou minulost. Tu většina Čechů vůbec nevnímá, neví o ní. Morava nemá vlastní urbánní symboly typu Prahy nebo Litomyšle. Skutečnost, že si větší moravská města podržela svůj německý ráz až do roku 1918 a že česká kultura se uplatňovala především prostřednictvím osamělců typu Březiny, Bezruče a Janáčka, též znamená historickou odlišnost vůči středu Čech, bohemizovanému již v 19. století. Ze střední a jižní Moravy bylo dlouho zeměpisně i psychicky blíže do Vídně než do Prahy. Ještě za mého dětství oživoval brněnské ulice specifický lidský typ, sympaticky žoviální švihák vídeňského typu, jazykově obojetný. Přesto však politické i kulturní dějiny moravských Čechů ústily do stejných křižovatek, horizontů a slepých uliček jako historické zkušenosti českých Čechů. Takže většina moravských Čechů bez větších problémů přijala tradiční český „velký příběh“, vyprávěný v Praze od Františka Palackého po Zdeňka Nejedlého.
Rozdíly tu ovšem jsou. Nevědomky přiléhavě je vyjádřil moderátor předpovědi počasí v České televizi, když asi před dvěma lety zrekapituloval uplynulý den: Všude svítilo slunce. Jen v Ostravě, v Olomouci a v Brně pršelo. Ano, převažující část skutečnosti je ke spatření v české kotlině. Morava je pro „Středočechy“ cosi psychicky připojeného. Bez okraje by nebylo centra. Ostatně chce-li Brňák opravdu vědět, jaké počasí ho čeká, zjistí si vídeňskou povětrnostní předpověď. Perifernost Moravy a moravského Slezska nabývala v očích reprezentace pražského centra v minulém století i závažnějších podob. Můj děd se do konce života vracel k nepříjemné zkušenosti z podzimu roku 1938. Jako český patriot a lokální politik jel do Prahy získat pomoc pro Čechy, kteří po německém záboru opouštěli Znojemsko a stěhovali se do vnitrozemí. Získal dojem, že také tenkrát „všude“ znamenalo především české pohraničí a pro moravské „jinde“ nebylo možno mezi otřesenou pražskou administrativou získat účinnou pozornost. Některým ctižádostivým Moravanům tato okrajovost dost silně vadí. Proto se za krizí českého státu opakovaně vyskytuje snaha po politické artikulaci samostatných moravských postojů a nároků. Bylo tomu tak v roce 1939, 1969 i po roce 1989. Moravistické politické ambice však vždy byly v rozporu s tradicí centralismu, kterou po vzoru Francouzské republiky (Jednotné a nedělitelné!) instalovali tvůrci ČSR v letech 1918-1919 do základů státu. Ty snahy byly také vždy příznačně pomíjivé. Neboť neexistuje žádná samostatná kulturní a politická moravská tradice. Není slyšet žádný osobitý moravský „velký příběh“, který by mohl být vyprávěn neodvisle od příběhu českého. Jedině snad federalistické tendence moravských Němců, kteří ale v současnosti už neexistují, by mohly být vnímány jako zárodek samostatného ne-českého stanoviska. (Není bez zajímavosti, že moravisté se dodnes shromažďují pod červeno-žlutými prapory.) Nejednalo by se však ani v tomto případě o ideje se samostatnými moravskými kořeny. Domnívám se, že jistá otevřenost Moravy ke Slovensku, k Rakousku, stejně jako samozřejmý vliv polského jazyka a kultury na severní Moravě a v moravské části Slezska jsou přínosem pro češství a náš stát. Tvoří přirozenou protiváhu k tradičnímu pražskému centralismu a českému izolacionismu. Ani zorný úhel nabízený perspektivou periferie není zcela neužitečný. Umožňuje například jistý odstup od aktuálních exaltací a křečovitých psychických záchvatů, občas nevyhnutelně ovládajících centrální státní a kulturní trakt. Kdo není zahrnut do „všude“, nemusí ani povinně být „u všeho“. Energii ušetřenou jistou nezávislostí na výkyvech pražského společenského života lze obrátit k průzkumu zahraničních kulturních obzorů.

———-

V některém starším článku jsem napsal, že Moravě scházejí elity. Toto tvrzení by se dalo pochopit různě, třeba tak, že na Moravě nikdo v ničem nevyniká, a to zajisté není pravda. Já jsem to však myslel tak, že Moravě v současnosti scházejí lidé, kteří by v něčem vynikali, byli za to společensky oceňováni a přitom byli nositeli nečeského moravského vědomí. Takoví lidé prostě na Moravě nejsou (snad Jiří Pernes jako veřejně poměrně známý člověk je výjimka, jeho vliv na myšlení společnosti je nicméně jistě omezený) a bohužel musím konstatovat, že podle mých znalostí ani nikdy v minulosti takovými lidmi Morava neoplývala (v tomto ohledu na tom jsou Češi až neuvěřitelně lépe, což připisuju – nic lepšího mě nenapadá – historickému štěstí). Na otištěných pěti (vlastně čtyřech) anketních vyjádřeních je bohužel vidět, že jejich autoři mezi moravskou elitu nepatří, neboť všem (až na J. Pernese) připadá zjevně myšlenka národní svébytnosti Moravanů naprosto absurdní.
Většinu toho, co bylo otištěno, komentovat nebudu, je to vesměs podobné tomu, co se otištěno objevuje častěji a co už jsem víckrát komentoval. Zastavím se jen u příspěvku posledního osloveného, spisovatele Pavla Švandy. Jeho názory jsou vlastně potvrzením toho, co jsem napsal v jednom nedávném článku, totiž že Češi (z Čech) vnímají obyvatele Moravy jako svůj psychologický doplněk („bez Moravanů by češství bylo neúplné“). Obecně s Pavlem Švandou nesouhlasím, ale přesto v jeho textu jsou leckteré postřehy pravdivé, byť to na nich na první pohled není vidět. Pavel Švanda především velmi příhodně používá spojení „velký příběh“. „Velký příběh“ je jeden z nejhlavnějších důvodů (vedle jazyka), který vedl ke snadnému přijetí češství Moravany v 19. století a je to i dnes vedle jazyka hlavní důvod, proč se obyvatelé Moravy drží českého národního vědomí. Ten „velký příběh“ je především to, co se učí žáci v hodinách dějepisu ve škole, či si čtou dospělí v různých populárních historických knihách, počínaje oblíbenými Toulkami českou minulostí. Český „velký příběh“ všichni známe, protože jsme všichni prošli školami a většinou čteme nějaké knihy nebo se díváme na televizi (či posloucháme rozhlas), kde všude se probírá a opakuje. Avšak jen podle mého názoru nepatrný zlomek těch, kteří jsou netrpěliví, že množství lidí hlásících se k moravskému národu na Moravě neroste, nýbrž klesá, si položilo otázku, jaký moravský „velký příběh“ můžou nabídnout obyvatelům Moravy. Morava totiž v průběhu dějin byla nejen mocensky a do značné míry i kulturně ve stínu Čech, ale i samotná sebeidentifikace Moravanů nebyla v průběhu dějin zrovna nejsilnější. Češi ve svých dějinách mají spoustu osudových zvratů a barvitých postav, které dovolují snadno na jejich základě vytvořit poutavý dějinný příběh. Udělat něco odpovídajícího s moravskými dějinami je možná až nemožné, každopádně se to doposud nikdo ani nepokusil. Ono není těžké se ztotožnit s bohatými českými dějinami, když se můžou Češi ohánět národní dynastií Přemyslovců, vyvražděním
Slavníkovců, dojemnou tragédií krále Přemysla Otakara II., koček a blesku se bojícím Václavem II., záhadnou vraždou Václava III., melodramatickou okupací Braniborů, svatbou přemyslovské dědičky Elišky s mladým králem cizincem Janem Lucemburským a jeho dobrodružným rytířským životem, evropským významem císaře Karla IV. a jeho zakladatelskými činy, národním hrdinou Janem Husem a jeho tragickým koncem, celé křesťanstvo znepokojujícími husitskými bojovníky, s nepřátelstvím papeže i uherského krále se potýkajícím králem „Jiříkem“ (a nyní skoro už i prazakladatelem Evropské unie), císařem Rudolfem II. a jeho uměním a vědami zaplněným dvorem (a také golemem), bělohorskou porážkou, popravou 27 pánů na Staroměstském náměstí, barokní germanizací a rekatolizací, dojemným loučením Komenského na paloučku u Litomyšle při odchodu do ciziny, romantickým životem prvního velkého básníka národního obrození Máchou, životem a dílem Boženy Němcové, sbíráním příspěvků na stavbu Národního divadla, Smetanovou Mou vlastí, bojem za užívání češtiny v úředním styku ve druhé polovině 19. století, Křižíkovými vynálezy, Masarykovým bojem za samostatný český stát, bojem o „sudetská“ území a o Slovensko, mnichovskou zradou, bojem proti nacistickým okupantům, únorem 1848, pražským jarem a okupací 1968, sametovou revolucí. To jsem vybral jen nejznámější okamžiky českých dějin, které zůstanou lidem v paměti po absolvování školního dějepisu. Zda lze sestavit podobný řetěž barvitých historických událostí moravských, který by zájem „prostého lidu“ přivedl k moravským dějinám, je otázka, na kterou asi nelze odpovědět kladně. Moravské dějiny bohužel probíhaly skrytě a bez velkých historických zvratů a barvitých událostí (pokud zrovna nejsou shodné s těmi, které proběhly i v Čechách), takže nalákat lidi na zajímavý příběh moravských dějin je nesmírně těžký úkol; poloprávnický popis vývoje moravské samosprávy (na který jsou moravští Češi mající být „překonvertováni“ na moravanství lákáni) sotva někoho ve srovnání s barvitým „velkým příběhem“ Čechů (počínaje už přitažlivými pověstmi z dob pořátků) zaujme a sotva lze na něm vystavět národní identitu. Jedinou útěchou Moravanům může být, že jiné evropské národy existují navzdory tomu, že svůj „velký příběh“ taky asi nemají (např. hned sousední Slováci); přesto se nedomnívám, že národně smýšlející Moravané můžou jen tak mávnutím ruky odbýt absenci přitažlivých moravských národních motivů jak dějinných, tak současných, které by přirozeně Moravany sjednocovaly psychologicky. Nevím, kdo prohlásil (napsal), že národ je společně vyprávěný příběh, v případě Moravy se však ukazuje, že je to naprostá pravda. Chceme-li moravský národ, musíme si to uvědomit.
Potom už k příspěvku Pavla Švandy poznamenám, že jeho spojení moravských Němců a žluto-červené vlajky Moravy je nesmyslné, ač je opakováno pořád dokola (tudíž na tom, co udává jako zajímavost, nic zajímavého není).

Reklamy

19 thoughts on “Anketa: Naše moravská zkušenost

  1. > PříběhMoravě a Slezsku chybí velký příběh proto, že tyto příběhy vyprávěli nacionalističtí historikové 19. století, kteří často v zájmu svých mýtů překrucovali fakta a kteří sloužili konstrukci, jež měla pro Moravu, Slezsko i střední Evropu děsivé následky. Toto náhražkové náboženství bychom neměli přijímat už jen proto.Navíc již současná historiografie "velké příběhy" ani nepíše (čímž neříkám, že nejsou indoktrinovány žákům středních a základních škol). Francouzský historik Marc Bloch (1886-1944) vzpomíná, jak jeho generace studovala s frustrujícím pocitem, že všechny "velké příběhy" už byly napsány. Pak se však pustili do studia pramenů a zjistili, jak jsou dějiny ve skutečnosti neprozkoumané. Tak započala éra mikrostudií, které si nedělají ambice stát se (státotvornými) mýty, ba často tyto mýty boří.Moravská a slezská identity by tedy podle mě měly být založeny nikoli na nějakém kopírování národního obrození (kterým podle
    Švandy začínají dějiny), ale naopak na jeho dekonstrukci jakožto popření předchozích evropských tradic, z nichž by tyto identity naopak měly vycházet. Právě toho se tolik obává Šimsa, jak prozrazuje svou zmínkou o příklonu Moravanů k "rakušáctví".

  2. >"Moravu jsem vždycky pokládal za svoji vlast, i když mě – zejména díky školní výchově – dlouho nenapadlo pochybovat ani o tom, že jsem současně Čechem. Byl jsem si jist, že až zvítězí demokracie a svoboda, dočká se zcela samozřejmě spravedlnosti i Morava a bude obnovena existence samosprávné Země moravské. Ale právě ta umíněná úpornost, s níž v Praze dělají vše pro to, aby se to nejen nestalo, ale aby Morava zmizela zcela, aby se ztratila jako pojem a jako kulturní hodnota, mne naplňuje hlubokým zklamáním a odmítáním současné české reality. Vždy nejnovější správní rozdělení českého státu do celků, které jsou naprosto nesmyslné a které byly záměrně vytvořeny tak, aby rozbíjely a stíraly historickou hranici mezi Moravou, Čechami a Slezskem, nelze pokládat za nic jiného, než za projev nemístné arogance a tupé české namyšlenosti. Stav, kdy Morava bude opět jen pojmem zeměpisným a historickým, jako tomu bylo po čtyřicet let komunistické vlády, je pro
    mne zcela nepřijatelný. Skutečnost, že všechny politické reprezentace oné podivné České republiky, která vznikla po rozpadu Československa, právě k takovému stavu cílevědomě směřují, mne nutí, abych pořád více rozuměl těm, kdož své moravanství cítí rovněž etnicky a odmítají se pokládat za Čechy. Jsem přesvědčen, že současný neutěšený stav moravských záležitostí je jen přechodný. Lidé se budou k osvědčeným hodnotám vracet. Nepochybuji, že jednou Morava, Slezsko i Čechy obnoví svoji existenci v historických hranicích jako samosprávné celky jednotného českého státu. Bude to ku prospěchu každému z nich, jejich obyvatelům a také České republice jako celku." Pan Pernes to napsal (či pověděl) naprosto úžasně, výstižně, přesně. To mě docela napnilo optimismem. Morava žije. Hloupé kraje jednou zmizí. Je pravda, že "celostátní" politici a strany, ikdyž jsou z Moravy, tak přistoupili na "čecháčství" a Moravu a její možnou obnovu ignorují. Proto je asi skutečně potřeba volit
    stranu, která tu obnovu garantuje. Je to čím dál tím více zřejmé.

  3. >[1]No ale to jste asi nepochopil, co jsem napsal. Nacionalističtí historikové možná psali, jisté však je, že nejdůležitější události českých dějin (např. ty, které jsem vyjmenoval v článku) určitě vymyšlené nejsou. Např. když vyberu namátkově husitství, tak to tvoří jednu z nejvýraznějších součástí českého "velkého příběhu" a ať už je jeho výklad jakýkoli, že husitství bylo a že jde o českou záležitost, to vymyšlené není. Velký národní příběh není vyloženě zfalšovaný, sestává ze skutečných událostí, které nikdo nepopírá, nanejvýš je zabarvuje určitým výkladem (např. Palacký vše vykládal pod zorným úhlem své teorie o staletém potýkání Čechů a Němců a o slovanské demokracii, což se tak už dnes vesměs neinterpretuje), ale i když je zabarvující výklad odstraněn, události, které se odehrály, zůstávají. A problém pro Moravu je právě ten, že má i málo událostí, které by vůbec mohly tvořit základ moravského příběhu, bez ohledu na
    to, jak by nakonec byly interpretovány (např. ve stylu "Češi Moravě vždy ubližovali, Morava se však nikdy nedala").Ono je sice hezké, že chcete "demýtizovat" a zaměřit se na mikropříběhy, ale na mikropříbězích nevybudujete národní identitu. Na českém příkladu vidíte, že národ je množina lidí, která se jménem společné historie považuje za celek, zavázaný udržovat a rozvíjet odkaz předků. Jestliže nemáte "velký příběh", co chcete udržovat a rozvíjet? Jestliže dnešní Češi říkají to a to o svých předcích, říkají to, protože mají k dispozici nějaké příběhy o svých předcích z minula, které se týkají onoho společenství jako celku. Pokud na Moravě chcete svou pozornost upřít na mikropříběhy (neříkám, že jsou samy o sobě špatné), budete mít sice mozaiku mikropříběhů, ale ne jeden společný příběh pro celé moravské společenství. Takže české národní obrození kopírovat nemusíte, ale pak taky nebudete mít ve výsledku moravské národní vědomí (pokud ho tedy vůbec chcete). Je mně
    jasné, že bez velkého příběhu se přinejhorším dá také obejít, například slovenské dějepisectví se musí soustředit hlavně právě na mikropříběhy (pokud tedy mluví o Slovensku) a přesto slovenský národ existuje. Jestliže však nějaký národ nestojí na velkém příběhu svých dějin, pak je to tím, že v jeho případě existoval nějaký jiný činitel, který vedl k jeho sformování v národ (v případě Slováků to bylo jednak poznání své odlišnosti v rámci Uherska, jednak odlišná historická zkušenost od Čechů). Co myslíte, že by v případě Moravy mohlo konkurovat velkému příběhu dějin?

  4. > NárodPánové,moje srdce rozumí příspěvku Luďka,chápe ho, chtělo by aby se tak jednou stalo, ale rozum velí ztotožnit se s názorem dalšíhomoraváka,bohužel.Ať chceme nebo ne najdeme mnoho příkladů, že na české straně je mnohem víc racionality než na moravské.A pro vytváření velkých příběhů je racionalita, nepostradatelná.Na moravské straně je víc citu,srdce a na té české se najde víc chladného kalkulu.Vy jste určitě oba v pracovním procesu,čili nemůžete se svým časem nakládat jak byste chtěli ale kdybyste mohli, zkuste někdy poslouchat vysílání Českého rozhlasu Brno nebo Olomouc,všechny ty vstupy a reakce moravanů a totéž vysílání například Českých Budějovic nebo Pardubic.Ale to chce třeba celý den.To byste poznali ten obrovský rozdíl v mentalitě a musím bohužel říct i v úrovni.Na Moravě zjistíte, že pomalu každá vesnice má nějakou panenku marii,přejeme si hromadu štěstíčka a božího požehnáníčka ale to je asi tak všechno.Racionálního za ten den moc
    neuslyšíte.Samozřejmě, že je to důsledek rekatolizace po Obnoveném zřízení zemském,která byla ma Moravě silnější než v Čechách ale možná to souvisí i s mentalitou lidí,ale co s tím chcete teď dělat.Podle mně,doufat,že existence národa souvisí i s něčím jiným než jen s velkým příběhem,pilně na té roli dědičné pracovat a pokud možno,přes všechny názorové rozdíly, snažit se o jednotu,byť by to bylo někdy na té platformě srdeční.A hlavně,když vás chválí nepřítel, buďte vždy ve střehu,pravděpodobně děláte něco špatně.Já vám děkuju za vaši pozornost.Viktor Dubský

  5. >"Velký národní příběh není vyloženě zfalšovaný, sestává ze skutečných událostí, které nikdo nepopírá, nanejvýš je zabarvuje určitým výkladem (např. Palacký vše vykládal pod zorným úhlem své teorie o staletém potýkání Čechů a Němců a o slovanské demokracii, což se tak už dnes vesměs neinterpretuje), ale i když je zabarvující výklad odstraněn, události, které se odehrály, zůstávají." Příběh se příběhem stává teprve tehdy, když jej někdo vypráví. To, že je "velký" opět není dáno samo o sobě, ale tím, že mu tu "velikost" někdo připisuje. Je slyšet, když padá strom, v lese, kde nikdo není? Pokud jde o pojem národ, jde o to, zda ho chápat ve smyslu premoderním, tedy jako veškeré obyvatelstvo daného území (lze použít i výraz zemská obec), nebo ve smyslu moderním, tedy jako skupinu obyvatel svázanou mýty o společném původu, kultuře, (jazyku) a nepříteli. Tyto mýty jsou ony velké příběhy. Osobně bych doporučoval spíš
    první pojetí vzhledem k tomu, kolik katastrof to druhé způsobilo – i na Moravě. Neměli bychom si nechat vnutit kategorie svým protivníkem – to je jako by nás někdo vyzval na souboj, ale vybral by zbraně, se kterými sám dlouho cvičil, zatímco pro nás jsou neznámé a nevýhodné. O skepsi vůči velkým příběhům (pro něj jde o celistvé vysvětlení historické zkušenosti) píše Jean-Francois Lyotard. Je to podle něj pozitivní vývoj. Zaprvé proto, že velkovyprávění ignorují skutečnost. Za druhé proto, že jsou vytvářena a utvrzována těmi, kdo jsou u moci, a proto se jim nedá věřit. Velké příběhy opomíjejí různorodost a rozmanitost lidské existence. Lyotard a další postmodernisté také tvrdí, že velké příběhy ztratily svou přesvědčivost. Postmoderna je pro něj nedůvěřivostí k velkovyprávěním. S přechodem k postmoderně by měly velké příběhy být nahrazeny "lokalizovanými příběhy". Lyotard byl kritizován kvůli tomu, že jeho přístup je dalším takovým velkovyprávěním. Ale to je právě to.
    Moravská a slezská identita by měly být založeny na této dekonstrukci – a ta by mohla být jejich příběhem. Postmoderní moravské a slezské hnutí by se tak mohlo vrátit k premoderní formě identity, jež byla překryta nacionalismem. Tím získáme historický základ, ke kterému můžeme přidat pilnou práci, jak píše pan Dubský, a jednotnou politickou aktivitou, jak píše pan Luděk. Švýcarská identita též vznikla politickým aktem, spojením do té doby lokalizovaných identit (a příběhů) kantonálních.

  6. > > > Marcus Aurelius:Národ "…ve smyslu premoderním, tedy jako veškeré obyvatelstvo daného území…(…obec)" versus "…ve smyslu moderním, tedy jako skupinu obyvatel svázanou mýty o společném původu, kultuře …". Tak hlavne – Morava si svoju identitu nepotrebuje stavať na mýtoch! Morava má svoju vlastnú históriu s reálnymi historickými osobnosťami a faktami (žiadny praotec Moravan, jeho dcéry, oráč,…). Teda sú tu dva princípy: občiansky a etnický. Vy navrhujete návrat k premodernej forme identity = občiansky princíp.Treba si ujasniť jedno – prirodzenou kategóriou je národ, odvodenou občan. Národ bez štátu môže existovať (historicky = Slováci, dodnes = Rusíni, Lužickí Srbi, Kašubi). Ale občan bez národnej príslušnosti (jazyk, kultúra, tradície) nie. Pokusy o náhradu národného princípu občianskym vedú k neúspechu. Socializmus vyhlasoval národ za prekonanú kategóriu a
    zaviedol nové pojmy ako "sovietsky "ľud" (ZSSR), resp. "pracujúci" (ČSSR). Ale na druhej strane, ani poddaní jej veličenstva neboli spokoní – nielen Íri, ale ani Škóti, a nezabúdajte na Quebec!. Alebo Španielsko – Baskovia, Katalánci… Alebo Francúzsko – Korzika…Sprofanovaný termín "občianska spoločnosť " je nezmysel. Pretože príslušníci nejakého štátu sú OBČANMI tohoto štátu (monarchia či republika) a tvoria nejaké SPOLOČENSTVO. Je teda na mieste otázka – aké je opodstatnenie existencie nejakého štátu? Tvoriť občiansku spoločnosť, alebo zabezpečovať národné záujmy? (Všimnite si pritom, že na národné záujmy sa najviac odvolávajú USA, ktoré vznikli na občianskomi, nie na národnom princípe!)Pokusy o vytvorenie takejto občianskej spoločnosti vedú niekedy až k paradoxom. Zatiaľčo v ČR a na Slovensku hustia na školách do detí povinne angličtinu (za socializmu to bola ruština), tak juh USA sa pomaly ale nezadržiteľne hispanizuje. Alebo
    Kanadsko-americká "národná" hokejová liga – je to vari jeden národ? Alebo by to azda mala byť "medzinárodná" liga? ;-)A ďalej."…kolik katastrof to druhé způsobilo…" Jednoznačne – opak je pravdou. Najviac zla spôsobilo budovanie takej ríše, ktorá popierala národné identity – ZSSR (deiatky miliónov obetí), USA (genocída indiánov), Británia (autrálski domorodci, protigándíovské represálie v Indii). A čo Rímska ríša, vážený Marcus Aurelius …?K Morave.Ak ste tak veľmi presvedčený o správnosti občianskeho princípu budovania spoločnosti, skúste ho navrhnúť Čechom – návrat do Rakúska s hlavným mestom Viedeň ( ale potom rýchlo utekajte 🙂 ).Slováci majú už jednu historickú skúsenosť s Maďarmi, pred a po rakúsko-maďarskom vyrovnaní. Najskôr heslá o národých právach, potom brutálny národný útlak všetkých nemaďarov. Preto bola neakceptovateľná podobná česká politika zo strany TGM & Beneš (štáty zanikajú
    na tých istých princípoch, na ktorých vznikajú). Takáto skúsenosť Morave chýba (ale múdry sa vie učiť aj na cudzích chybách). "Švýcarská identita též vznikla politickým aktem" – áno, Švajčiarsko je štvorjazyčnou konfederáciou. Ale práve konfederácia nikdy nebola pre Prahu prijateľná – v ČSFR konfederáciu navrhovali Slováci. Ako by asi pochodili Česi s podobným prístupom vo Švajčiarsku?———————————–"Moravě a Slezsku chybí velký příběh proto, že tyto příběhy vyprávěli nacionalističtí historikové 19. století, kteří často v zájmu svých mýtů překrucovali fakta a kteří sloužili konstrukci, jež měla pro Moravu, Slezsko i střední Evropu děsivé následky. Toto náhražkové náboženství bychom neměli přijímat už jen proto. " – ÁNO = O prekrucovaní faktov o Morave (a nielen o Morave) – ÁNO = Nepreberaniu náhražkových (teda protimoravsky založených) náboženstviev "Moravská a slezská identity by tedy podle
    mě měly být založeny nikoli na nějakém kopírování národního obrození …, ale naopak na jeho dekonstrukci jakožto popření předchozích evropských tradic…"- NIE = Znamenalo by to koniec odhajoby národnej identity. Popretie predošlých fakty prekrucujúcich európskych tradícií, ktoré mali pre Moravu desivé následky akosi nenavrhujete…Stav, v ktorom sa dnes Morava nachádza je vedomie občianskej identity, nie národnej (ukážkovo sa to prejavuje pri súpise obyvateľstva v uvádzaní národnej príslušnosti). Jeden národ môže prežiť rôzne štátne útvary (kráľovstvo, republiku, protektorát) a zriadenia (monarchiu, kapitalizmus, socializmus), ale neprežije bez národnej identity. Nanajvýš môže poslúžiť ako "lebennsraum" pre iných…

  7. >Velký příběh: DVD Moravské letopisykniha J.Bobáka Příběhy z dávných dějin země Moravskékniha J.Grobcové Od Velké Moravy svítáPS. nemůžeme tvrdit,že se nás husitství netýkalo, i my měli husity ale ne husitská města. Před Husem jsme měli jana Milíče z Kroměříže, protestní notu Zikmundovy k Husovu uvěznění jako první signoval moravský zemský hejtman Lacek z Kravař a husitský král byl rovněž moravského rodu z Kunštátu..

  8. >[5]"Pokud jde o pojem národ, jde o to, zda ho chápat ve smyslu premoderním, tedy jako veškeré obyvatelstvo daného území (lze použít i výraz zemská obec), nebo ve smyslu moderním, tedy jako skupinu obyvatel svázanou mýty o společném původu, kultuře, (jazyku) a nepříteli. Tyto mýty jsou ony velké příběhy. Osobně bych doporučoval spíš první pojetí vzhledem k tomu, kolik katastrof to druhé způsobilo – i na Moravě. Neměli bychom si nechat vnutit kategorie svým protivníkem"-No to je sice hezké, ale pořád zapomínáte na to, že národ je množina lidí, kteří chtějí (!) držet pohromadě, protože se domnívají, že je něco spojuje. A je úplně jedno, zda se vám líbí hypotetický moravský národ v pojetí spíš založeném na velkém příběhu nebo v pojetí lidí "odsouzených" žít na společném území. Ani jedno pojetí lidi na Moravě v současnosti nespojuje, lidé na Moravě nemají pocit, že by tvořili nějaké společenství.
    Takže vaše úvahy nad tím, že moravský národ má být národem založeným čistě na územní příslušnosti a nemající se pokoušet o kulturně-historické pojítko, jsou čistě akademické a bez nároku na uplatnění v realitě. Navzdory tomu, že stovky či možná tisíce lidí netrpělivě volají po obhajobě práv údajně existujícího moravského národa, skutečná realita je taková, že žádný moravský národ není a musí být teprve vytvořen. A na základě čeho? Pokud má moravský národ stát na územní příslušnosti, potřebujete nejprve nějakou moravskou územní jednotku, nejlépe samosprávnou (a stát by byl úplně nejlepší). Tu ovšem nemáte a v dohledné době mít nebudete. Jenomže aby taková moravská územní jednotka vznikla, potřebujete lid (ať už mu budete říkat národ nebo ne), který její vznik (obnovení) bude požadovat. A bude ji požadovat především jen tehdy, pokud vůbec nějakým soudržným lidem/národem bude. Obyvatelé Moravy jsou dnes "rozpuštěni" v českém národě a téměř nikdo z nich netuší, proč by se obyvatelé Moravy měli z
    českého národa (nebo aspoň) v jeho rámci vydělovat jako samostatný, svébytný lid. Sama příslušnost k nějakému území na to nestačí, kdyby tomu tak bylo, už bychom Moravany měli. S územím je ta nesnáz, že je ho třeba přesně vymezit, navíc větší a menší území se překrývají; na územním základě se tedy nabízí víc identit (např. valašská a moravská a česká (pokud je moravanství vnímáno jako podmnožina češství)), kdežto národní příslušnost může být jen jedna. Dnes často posloucháte, že mnozí se sice s hrdostí hlásí ke svému územnímu původu moravskému, zároveň se však stejně hrdě hlásí k českému národu. Označujete stavění národů na velkých příbězích za velký podvod a za vážnou chybu. Jenže jiné národy, které takto postupovaly, jsou, kde jsou, zatímco Moravané, kteří tak nepostupovali (a mají se podle vás tohoto postupu vyvarovat), jsou taky, kde jsou."Postmoderní moravské a slezské hnutí by se tak mohlo vrátit k premoderní formě identity, jež byla překryta nacionalismem."-A to
    necítíte, jak absurdní protimluv jste napsal? Nacionalismus=národ. A další rovnice je celomoravská identita=národ. Chcete-li celomoravskou identitu, musíte chtít národ. A chcete-li národ, musíte chtít nacionalismus. Na přednacionálních identifikacích s rodnou obcí (/panstvím), se sociální skupinou, s náboženským vyznáním, s profesní vrstvou a podobně celomoravskou identitu nikdy nevystavíte."Švýcarská identita též vznikla politickým aktem, spojením do té doby lokalizovaných identit (a příběhů) kantonálních."-Není tomu tak. Švýcarsko vzniklo jako nenárodní projekt, jako strategický prostředek odporu proti Habsburkům. Celošvýcarská identita nevznikla splynutím (nebo nějakým "součtem") kantonálních identit, vznikla postupně až po delší existenci soužití všech kantonů uvnitř Švýcarska. Národní identita taky nevzniká mechanickým "sečtením" nebo sloučením identit vesnických a městských.[6]"Morava má svoju
    vlastnú históriu s reálnymi historickými osobnosťami a faktami (žiadny praotec Moravan, jeho dcéry, oráč,…)."-Každé lidmi obývané území má nějakou histori. Otázka (kterou jsem však napsal i v článku) však je, zda moravská historie stačí na to, aby se na jejím základě vybudoval "příběh Moravanů jdoucích dějinami"."Sprofanovaný termín "občianska spoločnosť " je nezmysel."-Občanská společnost není nesmysl, především však nijak nesouvisí s národní identitou, takže nepatří do diskusí o národě."A čo Rímska ríša, vážený Marcus Aurelius …?"-Římská říše se nacházela v tak hluboké minulosti, odlišné od sociálních poměrů dnešní Evropy, že nemá moc smysl ji zde jmenovat. Ale když už jsme u ní, římská říše sice násilně potlačila desítky jiných kmenových (o národech se tehdy nedalo hovořit) identit, ale nahradila je vlastní identitou římskou, a to velice úspěšně, neboť secesionistická hnutí založená na
    kmenové identitě víceméně neexistovala a římská říše (či spíš jen její západní polovina) nakonec zanikla ze zcela jiných důvodů než "bojem národů za sebeurčení" (už proto, že v římské říši žádné národy jiné než Římané nebyly).[7]"Velký příběh:DVD Moravské letopisy"-To se bohužel velmi mýlíte. Knihy (a DVD), které citujete, jsou jednotlivými kamínky z mozaiky moravských dějin. Souvislý, celé dějiny zahrnující "velký příběh" Moravanů (ne Moravy!) ještě nikdo nevytvořil."PS. nemůžeme tvrdit,že se nás husitství netýkalo"-Husitství samozřejmě bylo i na Moravě, ale patří prvotně do českého "velkého příběhu". Na Moravě husitství nevzniklo, Morava se k němu jen přidala, a to ještě jen částečně.

  9. >—————————————–Termín "občianska spoločnosť" pozostáva z 2 pojmov – občan a spoločnosť. Každý občan je súčasťou nejakej spoločnosti; neexistuje občan bez príslušnosti k nejakej spoločnosti. Spoločnosťou je zase skupina ľudí (spoločnosť nemôže tvoriť iba jeden člen), ktorí spolu koexistujú (obcujú) – z toho potom "vyobcovanie" = vylúčenie zo spoločnosti. Teda občan bez spoločnosti a spoločnosť bez členov (občanov) je nonsens. Občiansku spoločnosť NEBRAT ! Je to nezmyselné slovné spojenie, ktorým sa zavádza pozornosť od vytesňovania národného princípu. Možno si ešte spomeniete na bývalý termín "ľudová demokracia"…—————————————–V antickom svete sa o národoch v dnešnom ponímaní naozaj nedalo hovoriť. Ale to isté platí aj v prípade Rimanov! Bol to rímsky ĽUD, prípadne OBČANIA mesta Rím, ktorých práva a povinnosti upravovali zákony. Bez problémov však možno
    nahradiť termín "NÁROD" termínom "ETNIKUM" a následne "boj NÁRODOV za sebaurčenie" výrazom "boj podrobeného ETNIKA za slobodu" (to predsa nebol triedny boj). A s odbojnými etnikami mali Rimania bohaté skúsenosti. Z histórických etník (napr. Galovia, Germáni, Heléni a i.) dodnes niektoré pretrvali (Francúzi, Nemci, Gréci) – ich jazyk, kultúra a etnická kontinuita. Naproti tomu Rím neobstál – z rímskej civilizácie sú trosky, lingua latina je mŕtvym jazykom…Dnešná Európa zo všetkého najviac pripomína práve Rímsku ríšu pred pádom. Multietnický, multikultúrny a multináboženský mix (rímsky pantheón), všeobecná morálna dekadencia, nekonečné zábavné programy odvádzajúce pozornosť od závažných problémov, neschopnosť definovania a obrany spoločných záujmov, špicľovanie vlastného obyvateľstva, byrokracia a korupcia štátnych úradníkov, masívna masmediálna propaganda (v Ríme = platená klika), export vlastných predstáv o fungovaní cudzích štátov pomocou
    žoldnierov (légie), drancovanie menších etník, rastúca sociálna priepasť medzi bohatnúcimi patrícijmi na úkor plebejcov, brutálne potláčanie prejavov nesúhlasu vlastných občanov, … to všetko tu už bolo.—————————————–Iste, história každého ľudmi obývaného územia postačuje na vybudovanie "príbehu". Ten český tvoria často neakceptovateľné fakty: vyvraždenie Slavníkovcov, bratrovražda, husitské excesy, výčiny bratríkovcov, vraždenie sudeťákov,… ,zčasti vyložené mýty a výpožičky od iných ( Komenský bol veľký "Čech" ? )Problém "veľkého príbehu" je v tom, že takéto príbehy vznikali v priebehu mnohých generácií, než sa všeobecne zažili. Ale niekedy boli aj snahy – z politických dôvodov – tento proces urýchliť. Pokus o "veľký príbeh" Moravy by mohol vyvolať v dnešnej dobe presýtenej kdeakými show i Hollywoodský efekt – možno zaujme, a zakrátko vyšumí. Ide tu aj o to, komu boli takéto mýty určené.
    Nemcov asi nejaký český praotec veľmi nezaujíma, tí majú svoje legendy. Primáre boli zacielené na zvyšovanie národného povedomia a vlastného sebavedomia (význačný pôvod a pod.). História Moravy však nie je históriou mýtov, ale skutočných osobností a udalostí. A tieto sú na Morave všeobecne známe (možno iba najmladšia generácia je trochu dezorientovaná). Netreba zabúdať, že po "sametovom prevrate" sa vyše milióna občanov hlásilo k moravskej národnosti. Kde sú títo ľudia dnes? Všetci predsa nezomreli ani neemigrovali, väčšina z nich stále žije na Morave. A to je veľmi silný základ (napr. akcia moravská vlajka). Ale netreba zabúdať ani na silné protimoravské aktivity – ahistorické kraje, ceszus obyvateľstva (moravská národnosť), televízne programy (stále o českej minulosti), na českých minciach je vyrazený lev (-a orlica?), atď, atď. To vôbec nie sú náhodné javy.Proti tomu treba vyvíjať aktivity. Hlásiť sa ku svojim dejinám a ku svojim osobnostiam. Vhodnou formou by mohla
    byť reprezentačná publikácia o histórii Moravy (aj s mapami a faximile), možno aj v jazykových mutáciách. Ak by si ju kúpil iba jeden z desiatych z toho milióna, potom by to bolo 100 000 predaných výtlačkov ! Ale verím, že by bol záujem aj v zahraničí. Treba však ustriehnuť odbornosť a objektivitu (v moravskom záujme). V žiadnom prípade nenechať aktivitu na Prahe, resp. na moravskej "tolikovětvi" národa českého. (Za 1.ČSR sa proti podobným snahám ostro postavila Matica slovenská.)—————————————–

  10. >Pánové, máte každý kus pravdy,ale nemůžete pominout fakt, že k opravdovému měnění světa a k vytváření všech skutečností,které dnes známe i neznáme z historie došlo až po pádu Římské říše 476 n.l. A proto si myslím,že tomu ani tentokrát nebude jinak,bohužel.V tom dávám za pravdu panu B.Pak se teprve ukáže jestli nějaký moravský národ existuje nebo ne. Rád čtu tyto akademické debaty na této stránce ale jsem už unaven z ignorování toho co se objevuje Facebooku Mor.nár.obce a tam se míhá mnohem víc lidí.Kdyby tohle měl být základ budoucího moravského národa tak se myslím nemáme důvod moc těšit na budoucnost.

  11. > Hlučínsko- MORAVCINa Hlučínsku se hlásili slovansky hovořící obyvatelé jako Moravci ale pozor to nemá s moravskou národností nic společného.

  12. > [13]Bohužel máte v podstatě pravdu. Avšak ono označení lze použít jako potvrzení toho, kam se etnicky původně obyvatelé tohoto koutu země zařazovali.

  13. NevěřímNevěřím, že Moravci na Hlučínsku neměli nic společného s moravskou národností. Chápu, že vzhledem k tomu, že žili po určitou dobu v politicky jiném prostředí, citili rozdíl mezi sebou a obyvateli Moravy. Že však jejich vlastní zařazení je kontinuálně spojené s původním moravským povědomím, které začalo vznikat následně po sjednocení slovanských kmenů obývajících horní i dolní Moravu, mně nikdo nevymluví. Ovšem historickým pramenům a jejich rozumnému výkladu jsem přístupná, ale i tak si ráda srovnám více odborných názorů. Jak by to tedy mohli být zrovna "Moravci ?" když by s "Moravci" (starší výraz pro Moravany) neměli nic společného?

  14. Na přednášce v Brně Bohunicích v roce 2009 o zajímavých aspektech moravských dějin, kterou nám laskavě přednášel dr. Jiří Adámek, dlouhá léta zaměstnanec Moravského zemskéh archivu, bylo po přednášce mnoho dotazů na moravské dějiny. Mimo jiné i na vojenské či válečné dějiny Moravy. Dr. Adámek nám upřímě řekl, že moravské dějiny nejsou kompletně do dnešních dnů zpracovány a prozkoumány. Jednak nebyla vůle, byly moravským historikům házeny klacky pod nohy. Kriticky řekl na adresu svých kolegů, že přesto mohli historikové "na moravském historickém poli" udělat víc. Asi to souvisí i s lidskou povahou, ne každý pracuje ze všech sil, když není nic a nikdo, kdo by ho k tomu měl a ani ho za jeho práci nečeká ocenění, které by odpovídalo vynaloženého úsilí, vždyť by šlo "jen" o "moravské dějiny".

  15. opravav posledním řádku předchozího příspěvku patří vynaloženému, omlouvám se

  16. > [16]Jediný logický závěr, proč se ti lidé nazývali Moravci, je ten, že skutečně území, na němž žili, původně patřilo k Moravě, a oni se proto logicky označovali za Moravany, což jim zůstalo i poté, co se ocitli různými politickými změnami mimo moravské hranice. Samozřejmě z toho už automaticky nevyplývá, že se považovali za Moravany ještě v 19. století, ostatně že volili během 20. století německé strany, to jasně dokládá. Ale to je zase jiná věc.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s