Anketa: Naše moravská zkušenost

Názory několika osobností k otázce Moravy (z roku 2003)

V roce 2003 věnoval historicko-kulturní časopis Dějiny a současnost jedno ze svých čísel, 3/2003, tématu Moravy (každé číslo tohoto časopisu je z velké části věnováno jednomu vybranému tématu) pod souhrnným názvem „Věrnosti a zrady Moravanů“. Toto číslo obsahovalo 5 článků věnovaných určitým obdobím dějin Moravy a napsali je vybraní brněnští historikové. Následující číslo, 4/2004, už sice bylo věnováno jinému tématu, ale jako dodatek k předchozímu „moravskému“ číslu přineslo malou anketu pěti lidí o jejich postoji k Moravě a moravanství. Komentář především k jednomu z nich připojuji na závěr.

Anketa: Naše moravská zkušenost

Morava jako otázka
Jiří Hanuš, historik

Období pražského jara 1968 i zásadní proměna roku 1989 vynesly na světlo „moravskou otázku“. Snahou několika moravských politických subjektů byla především náprava křivd minulosti a současnosti (například znovuzřízením Země moravskoslezské, zrušené v roce 1949). Pohybovaly se při tom mezi několika Scyllami a Charybdami: Ve hře o Moravu byly vždy přítomny i problémy obecného liberalizačního a demokratického směřování celé země, problémy opuštění komunistické (socialistické) ideologie a rétoriky a v neposlední řadě problémy federace a „otázky slovenské“. K tomu se přidávaly i vnitřní problémy těchto politických subjektů, například jejich nejednota po roce 1990, jež byla patrně také výrazem obecnějších trendů, nikoli pouze výslednicí osobních ambicí některých politiků. Celá záležitost však nezůstala pouze na politické úrovni: často vášnivě a pro mnohé bolestivě se diskutovalo o otázce moravské národnosti a moravské identity, o níž se – zřejmě naivně – myslelo, že snad byla již jednou provždy vyřešena v hlubinách 19. století.
Zde se politika plodně setkala s kulturou. Rok 1968 i léta 1988-1990 byla ve znamení debat, jichž se účastnili politici, vysokoškolští učitelé, spisovatelé a duchovní. Do vzrušené atmosféry zazněly vědecké argumenty a protiargumenty i osobní vyznání. Vyjevily se rozdíly nejen profesní, ale i ideové a takříkajíc zkušenostní. Vždyť zde například diskutoval dlouholetý vězeň komunistického režimu s „reformním komunistou“. Politický i kulturní rozměr moravské otázky, která se podvakrát vynořila ze zapomnění, čeká na své zhodnocení. Historikové, politologové a sociologové budou muset vyjasnit celou řadu dílčích problémů. Jen namátkou: Jaké kořeny, politický charakter, program a dosah měly angažované moravské politické strany a hnutí? Jaké jsou rozdíly mezi vývojem moravské otázky v roce 1968 a v roce 1989? Jakou charakteristiku vykazuje závažná identifikace s „moravstvím“ či „moravanstvím“? Jaké společenské procesy (sekularizace, vakuum po komunistické ideologii) mohou stát v pozadí této identifikace? O těchto dílčích otázkách (a o mnoha dalších) lze diskutovat pouze tehdy, až budou alespoň v zásadních obrysech zpracovány dějiny „moravanství“.
Tato anketa navazuje na „moravské číslo“ Dějin a současnosti, které mapovalo moravský problém ve starší české historii (či český problém s Moravou a jejími dějinami – viz Věrnosti a zrady Moravanů, DaS č. 3/2003). Chce připomenout poslední velké „moravské“ diskuse a problém moravské identity prostřednictvím několika hlasů významných osobností působících na Moravě. Je to zajisté jen připomínka, ovšem těchto několik osobních vyjádření má svou váhu – stojí za nimi životní zkušenosti a zápasy.

Vzpomínka na jednu moravskou rozpravu
Jan Šimsa, evangelický farář

Před patnácti lety jsem byl pozván redakcí brněnské verze časopisu Střední Evropa na diskusi o identitě a postavení Moravy. Předcházela jí pracovní schůzka, na níž jsme se dohodli, koho pozvat, a dali podněty k tezím, které včas vypracoval a účastníkům rozdal František Mikš. Na diskusi jsem se těšil, že konečně uslyším Jiřího Kuběnu „na vlastní uši“. Jeho bouřlivé vystoupení mě nezklamalo, ač pečlivě připravené teze zůstaly stranou. Promluvil o Moravě s plným nasazením, byl to gejzír nápadů, myšlenek, historických obrazů, okamžitých asociací a pohotových replik na přednesené i nepřednesené námitky. Vzrušeně vyznával pohanské rysy svého postoje, své lásky v moravské zemi, neostýchal se mluvit o půdě a trochu i o krvi. Ostýchavě pronesl i slovo volba, ale nakonec se zabydlel ve výrazu „chtónický“, což se mi zdálo jako přímý protiklad křesťanské, starozákonní víry, která takový vztah k plodnosti a ke kráse země odmítala. Vždyť „Baalové“ byli právě chtónická božstva plodnosti, úrodnosti, půdy, vody, moci, krve.
Překvapovalo mne, že přítomnému Zdeňku Rotreklovi nevadilo, že Kuběna své moravanství postavil nad programové, duchovní, kulturní češství, které pohotově označil za „nadstavbové“, vypůjčil si tento výraz ze zbrojnice pokleslého marxismu.
Jaroslav Šabata si pověděl své. Moravský vítr dul do jeho plachet střední Evropy demokratické a mírumilovné, do vize celé Evropy plné pestrých květů rozmanitosti a samosprávy, svobody národů a národností. Byl politický v nejlepším slova smyslu a vyjádřil přesvědčení, že otázka Moravy i moravanství je a bude politická. Jan Trefulka se pro své nesmiřitelné moravanství svým způsobem právem dovolával pojmu „chtónické“, když ostýchavě naznačil, proč mu je nepřístupné univerzální křesťanství a v čem ho zklamal bolševický komunismus, směřující k nivelizaci kulturní i národnostní.
Jindy velmi noblesní – kníže básnické – Zdeněk Rotrekl se dal unést úředními statistikami. Až se vzrušením komentoval čísla počtu vykonaných křtů, církevních sňatků a pohřbů a srovnával je s počtem let, v nichž byly takřka všechny vrstvy společnosti vystaveny ateistické propagandě. Sledoval rozdíly mezi okresy a kraji, mezi Čechami, Moravou a Slovenskem – Morava vyšla jako nejkřesťanštější! K tomu připojil básnický výklad o mariánských slavnostech. Ke statistikám jsem vznesl nejen věcné námitky – věděl jsem, jak vznikají. Hlavně jsem však protestoval proti úmyslu připisovat jim spirituální hodnotu. Což některé významné země vzdálené ideologickému tlaku, ať již „katolické“ (jako Rakousko), nebo „protestantské“ (jako Finsko), neoplývají statistickým christianismem, aniž by to řeklo něco podstatného o míře sekularizace? Sám jsem pronesl příspěvek „K otázce Moravy“, v němž jsem nejprve tlumočil stanovisko nepřítomného Jaroslava Mezníka. („Cítí se být Moravanem, ovšem zásadně dává přednost hledisku svého češství a nad češství klade obecně lidské hodnoty: pravdu, spravedlnost, humanitu. Ani ve státním ohledu není příznivcem partikularity, proto též jeho odmítavé stanovisko k návrhu trialistického řešení celostátní federace.“) A za sebe jsem řekl: „Považuji každý pokus o artikulaci a kultivaci společenského povědomí za důležitý. Studium a snaha po zachování národních a lidových písní, zvyků a zvláštností životního stylu – to vše má svůj dobrý smysl, a to smysl aktuální v době nivelizace a odlidšťování v přetechnizované společnosti konce 20. století. Zdá se mi však, že češství má svou programovou stránku, svou ideu, ale moravanství je silné právě jen tím, že zde má moderní češství svou kolébku – nejen tedy Komenský, ale i Palacký a Masaryk odtud pocházejí.“
Výsledky i některé příspěvky z diskuse pak vyšly v brněnské verzi revue Střední Evropa a rozpoutala se vášnivá polemika. Dost neštastně do ní zasáhl Zdeněk Urbánek, který měl nejspíše k dispozici jen ještě nezredigovaný záznam diskuse, jak vyvozuji z jeho stížností na množství překlepů. Čistopis byl pečlivý. Urbánkovo „Dovoluji si nesouhlasit“ vyšlo v červnovém Obsahu (v roce 1988) a pak v brněnské verzi Střední Evropy v dvojčísle 4/5. Polemizoval pak s ním Zdeněk Rotrekl.
V polemice s Kuběnou a Rotreklem jsem si začal pomalu uvědomovat limity moravanství: Folklorní pojetí národnosti může v určité fázi dovést nekritického nadšence až k požadavku uznání moravského národa. Zahrávání si s „chtónickým“ pojetím Moravy jsem od té doby začal vidět v nebezpečné blízkosti nacionalismu a nacismu, nejen motivy „krve a půdy“, ale také mytologickým pojetím minulosti, nehledě k mrzačení křesťanskosti jako jen jakési ozdoby národnosti. Přes jisté sympatie k mladým Moravanům mne nepříjemně překvapil jejich obrat k protičeskému a protislovanskému „rakušáctví“ – právě proto, že se jim ztratily normy, které objevovali velcí duchové naší československé minulosti, ať již z Čech, z Moravy, nebo ze Slovenska.

Hrdost bez nacionalismu
Pavel Marek, historik a politolog

Žádný velký nacionalista nejsem, ale své celoživotní moravanství prožívám s pocitem patřičné hrdosti. Ta sice nesahá k potřebě vytvoření samosprávného celku a federace, ale jako každý vnímavý člověk žijící na východ od Prahy cítím potřebu decentralizace a vyváženého rozmisťování hodnot, které směřuje k eliminaci pomyslné hranice mezi centrem a periferií.
Mé první dětské vzpomínky se vážou k Uničovu, kde jsem se ocitl jako dítě rodičů hledajících po válce zřejmě nové jistoty na území vyklizeném našimi německými sousedy. Zásadní zlom v růstu mého moravanství nastal někdy kolem desátého roku, kdy jsem byl (zase bez vlastního přičinění a ke své velké nelibosti) doslova přesazen do Prostějova. To se v mé rodině ozvalo volání rodné hanácké hroudy a její anabáze čtyřicátých a padesátých let skončila tam, odkud vyšla, v přičaplém bílém selském stavení s obilní sýpkou v poschodí, dvorkem a kusem zahrady. Jako mladík jsem „to“ nikdy neměl rád, dnes jsem „toho“ vlastníkem a nuceným správcem, který se mění podle potřeby tu v zedníka, tu v instalatéra, tu v pokrývače, jindy v údržbáře a zahradníka – s pocitem nechuti, s jistou nevraživostí v duši, s dojmem ztráty času. Nicméně Prostějov, „hanácké Jeruzalém“, toto srdce Hané a celé Moravy (to říkáme, abychom pozlobili své olomoucké, kroměřížské a přerovské kolegy), se stal na třicet let mým vytouženým městem, zde jsem prožil studijní léta a zde se také zformoval můj zájem o minulost. Mé moravanství má tedy kořen v lásce k Prostějovu. Téměř vše, co jsem kdy jako historik napsal, je nějakým způsobem spjato právě s Prostějovem.
V osmdesátých letech jsem mnoho hodin věnoval výzkumu počátků českého profesionálního divadla na Moravě ve druhé polovině 19. století, jež jsou spjaty s působením cestujících divadelních společností. Impulzy ke studiu této problematiky jsem získal nejen u jednoho ze svých vysokoškolských učitelů, ale především mě provokovaly vágní informace o divadelním rodu Štanderů, který byl v několika generacích svázán s Prostějovem a náleží mu velké zásluhy (o nichž málokdo ví) o národní probuzení Moravy. Kočovné divadlo na Moravě se nejprve dělilo o mou badatelskou přízeň s otázkou politizace starých středních vrstev, až se posléze ocitlo zcela na vedlejší koleji. Nahradilo je sledování geneze politických stran živnostnictva a obchodnictva, reflexe politiky Najmanovy a Mlčochovy živnostenské strany za první republiky, zkoumání živnostenských satelitů v relevantních prvorepublikových stranách a nakonec vyústilo v analýzu procesu likvidace starých středních vrstev jako samostatného podnikatelského subjektu komunistickým režimem v letech 1948-1960. Na počátku tohoto zájmu stála osobnost prostějovského košíkáře Rudolfa Mlčocha a snaha zjistit, kdy tu svou živnostenskou stranu v Prostějově vlastně založil. Obdobně se rozkošatila původní snaha vyvrátit polopravdy publikované v místním tisku na okraj života a díla prostějovského faráře Karla Dostála-Lutinova, špatného básníka a výborného organizátora. Od Dostála přeskočila jiskra ke Katolické moderně, evropskému katolickému modernismu, politickému katolicismu na přelomu 19. a 20. století století, církevnímu rozkolu na počátku první republiky, Emilu Dlouhému-Pokornému, Františku Kordačovi, Františku Světlíkovi, Mořici Hrubanovi… Nepochybně je v tom všem kus náhody, určitě jí však nahrává prostředí, v němž žiji.
Zatím poslední decenium mého bytí je poznamenáno „rozvodem“ s „velkou láskou“ (Prostějovem): stále více se sžívám s Olomoucí, která mně skýtá nejen obživu, ale především svou univerzitou vytvořila podmínky pro realizaci takových výzkumů, jež umožňují překračovat hranice regionu a hledat v rámci moderních českých dějin 19. a 20. století argumenty a poznatky pro potvrzení či vyvracení hypotéz o specifických rysech vývoje v Čechách a na Moravě. V tom vidím pozitivum olomouckého pobytu i svého moravanství: Kolik historiků žijících a tvořících v Čechách se věnuje dějinám Moravy?

Neutěšený stav moravských záležitostí
Jiří Pernes, historik

Naše rodina žije na Moravě odnepaměti, nejstarší můj doložený předek bydlel již v roce 1643 v Tuřanech u Brna. Já sám jsem se narodil a vyrůstal na Svitavsku, na česko-moravském pomezí; řeka Svitava naši dědinu dělila na stranu českou a moravskou a já jsem, samozřejmě, patřil ke straně moravské. U nás doma zkrátka bylo povědomí moravské příslušnosti vždy neobyčejně živé. Čím jsem byl starší a čím více jsem si uvědomoval svět kolem sebe, tím většího významu pro mne Morava nabývala: je po mne nejen domovem, ale také nenahraditelnou kulturní hodnotou svými národopisnými tradicemi, svými jazykovými odlišnostmi od české normy, ale také třeba schopností zdejších lidí zhotovovat každoročně lahodná vína a pálenky. Je pro mne nositelkou tisíciletých historických tradic, jež sahají až k bájným velkomoravským králům, a hluboký katolicismus prostého moravského lidu je pro mne ztělesněním upřímné víry v Boha. Morava mne však také naplňuje smutkem a bolestí, když slyším, kolik mladých lidí pod vlivem agresivní pražštiny, jež na nás denně doléhá ze všech sdělovacích prostředků, opouští krásný jazyk svých předků a raději používá tyto módní patlavosti; když vidím, jak jsou lidé z Moravy ochotni zapomenout na svůj původ a odejít tam, kde jsou dnes příznivější hospodářské podmínky pro život. Zalévá mne stud, když musím pozorovat politiky zvolené na Moravě za strany takzvaně „celostátní“, jak zapomínají, odkud vlastně pocházejí a že jejich domov má své vlastní potřeby a že jejich povinností je ujmout se jich a hájit je.
Moravu jsem tedy vždycky pokládal za svoji vlast, i když mne – zejména díky školní výchově – dlouho nenapadlo pochybovat ani o tom, že jsem současně Čechem. Ještě roku 1990 jsem rozhodně vystupoval proti moravským politickým snahám a dělal vše pro to, aby ve Slavkově u Brna, kde jsem působil, zvítězilo ve volbách Občanské fórum, a ne třeba Hnutí samosprávné Moravy a Slezska. Naivně jsem totiž věřil řečem Petra Pitharta a Václava Havla, že se Moravané „dobývají do otevřených dveří“. Byl jsem si jist, že až zvítězí demokracie a svoboda, dočká se zcela samozřejmě spravedlnosti i Morava a bude obnovena existence samosprávné Země moravské.
Ale právě ta umíněná úpornost, s níž v Praze dělají vše pro to, aby se to nejen nestalo, ale aby Morava zmizela zcela, aby se ztratila jako pojem a jako kulturní hodnota, mne naplňuje hlubokým zklamáním a odmítáním současné české reality. Vždyť nejnovější správní rozdělení českého státu do celků, které jsou naprosto nesmyslné a které byly záměrně vytvořeny tak, aby rozbíjely a stíraly historickou hranici mezi Moravou, Čechami a Slezskem, nelze pokládat za nic jiného, než za projev nemístné arogance a tupé české namyšlenosti. Stav, kdy Morava bude opět jen pojmem zeměpisným a historickým, jako tomu bylo po čtyřicet let komunistické vlády, je pro mne zcela nepřijatelný. Skutečnost, že všechny politické reprezentace oné podivné České republiky, která vznikla po rozpadu Československa, právě k takovému stavu cílevědomě směřují, mne nutí, abych pořád více rozuměl těm, kdož své moravanství cítí rovněž etnicky a odmítají se pokládat za Čechy.
Jsem přesvědčen, že současný neutěšený stav moravských záležitostí je jen přechodný. Lidé se budou k osvědčeným hodnotám vracet. Vždyť koho by v padesátých letech napadlo, že v roce 1968 bude vedle volání po svobodě a demokracii na Moravě stejně hlasitě slyšet volání po obnově zemského zřízení. A koho by v sedmdesátých letech napadlo, že o dvě desetiletí později se více než milion lidí přihlásí k moravské národnosti. A přece se to stalo. Nepochybuji, že jednou Morava, Slezsko i Čechy obnoví svoji existenci v historických hranicích jako samosprávné celky jednotného českého státu. Bude to ku prospěchu každému z nich, jejich obyvatelům a také České republice jako celku.

Bez okraje by nebylo centra
Pavel Švanda, spisovatel

Jako svébytný politický a kulturní organismus Moravu nevnímám. Vidím především geografický fenomén – úval od Olomouce otevřený k Podunají, což jej odlišuje od uzavřené české kotliny. Do jaké míry rozdílné historické zkušenosti, především vpády z Balkánu, zanechaly stopy v paměti moravského obyvatelstva? Severní Morava a slezský fragment mají vlastní dramatickou minulost. Tu většina Čechů vůbec nevnímá, neví o ní. Morava nemá vlastní urbánní symboly typu Prahy nebo Litomyšle. Skutečnost, že si větší moravská města podržela svůj německý ráz až do roku 1918 a že česká kultura se uplatňovala především prostřednictvím osamělců typu Březiny, Bezruče a Janáčka, též znamená historickou odlišnost vůči středu Čech, bohemizovanému již v 19. století. Ze střední a jižní Moravy bylo dlouho zeměpisně i psychicky blíže do Vídně než do Prahy. Ještě za mého dětství oživoval brněnské ulice specifický lidský typ, sympaticky žoviální švihák vídeňského typu, jazykově obojetný. Přesto však politické i kulturní dějiny moravských Čechů ústily do stejných křižovatek, horizontů a slepých uliček jako historické zkušenosti českých Čechů. Takže většina moravských Čechů bez větších problémů přijala tradiční český „velký příběh“, vyprávěný v Praze od Františka Palackého po Zdeňka Nejedlého.
Rozdíly tu ovšem jsou. Nevědomky přiléhavě je vyjádřil moderátor předpovědi počasí v České televizi, když asi před dvěma lety zrekapituloval uplynulý den: Všude svítilo slunce. Jen v Ostravě, v Olomouci a v Brně pršelo. Ano, převažující část skutečnosti je ke spatření v české kotlině. Morava je pro „Středočechy“ cosi psychicky připojeného. Bez okraje by nebylo centra. Ostatně chce-li Brňák opravdu vědět, jaké počasí ho čeká, zjistí si vídeňskou povětrnostní předpověď. Perifernost Moravy a moravského Slezska nabývala v očích reprezentace pražského centra v minulém století i závažnějších podob. Můj děd se do konce života vracel k nepříjemné zkušenosti z podzimu roku 1938. Jako český patriot a lokální politik jel do Prahy získat pomoc pro Čechy, kteří po německém záboru opouštěli Znojemsko a stěhovali se do vnitrozemí. Získal dojem, že také tenkrát „všude“ znamenalo především české pohraničí a pro moravské „jinde“ nebylo možno mezi otřesenou pražskou administrativou získat účinnou pozornost. Některým ctižádostivým Moravanům tato okrajovost dost silně vadí. Proto se za krizí českého státu opakovaně vyskytuje snaha po politické artikulaci samostatných moravských postojů a nároků. Bylo tomu tak v roce 1939, 1969 i po roce 1989. Moravistické politické ambice však vždy byly v rozporu s tradicí centralismu, kterou po vzoru Francouzské republiky (Jednotné a nedělitelné!) instalovali tvůrci ČSR v letech 1918-1919 do základů státu. Ty snahy byly také vždy příznačně pomíjivé. Neboť neexistuje žádná samostatná kulturní a politická moravská tradice. Není slyšet žádný osobitý moravský „velký příběh“, který by mohl být vyprávěn neodvisle od příběhu českého. Jedině snad federalistické tendence moravských Němců, kteří ale v současnosti už neexistují, by mohly být vnímány jako zárodek samostatného ne-českého stanoviska. (Není bez zajímavosti, že moravisté se dodnes shromažďují pod červeno-žlutými prapory.) Nejednalo by se však ani v tomto případě o ideje se samostatnými moravskými kořeny. Domnívám se, že jistá otevřenost Moravy ke Slovensku, k Rakousku, stejně jako samozřejmý vliv polského jazyka a kultury na severní Moravě a v moravské části Slezska jsou přínosem pro češství a náš stát. Tvoří přirozenou protiváhu k tradičnímu pražskému centralismu a českému izolacionismu. Ani zorný úhel nabízený perspektivou periferie není zcela neužitečný. Umožňuje například jistý odstup od aktuálních exaltací a křečovitých psychických záchvatů, občas nevyhnutelně ovládajících centrální státní a kulturní trakt. Kdo není zahrnut do „všude“, nemusí ani povinně být „u všeho“. Energii ušetřenou jistou nezávislostí na výkyvech pražského společenského života lze obrátit k průzkumu zahraničních kulturních obzorů.

———-

V některém starším článku jsem napsal, že Moravě scházejí elity. Toto tvrzení by se dalo pochopit různě, třeba tak, že na Moravě nikdo v ničem nevyniká, a to zajisté není pravda. Já jsem to však myslel tak, že Moravě v současnosti scházejí lidé, kteří by v něčem vynikali, byli za to společensky oceňováni a přitom byli nositeli nečeského moravského vědomí. Takoví lidé prostě na Moravě nejsou (snad Jiří Pernes jako veřejně poměrně známý člověk je výjimka, jeho vliv na myšlení společnosti je nicméně jistě omezený) a bohužel musím konstatovat, že podle mých znalostí ani nikdy v minulosti takovými lidmi Morava neoplývala (v tomto ohledu na tom jsou Češi až neuvěřitelně lépe, což připisuju – nic lepšího mě nenapadá – historickému štěstí). Na otištěných pěti (vlastně čtyřech) anketních vyjádřeních je bohužel vidět, že jejich autoři mezi moravskou elitu nepatří, neboť všem (až na J. Pernese) připadá zjevně myšlenka národní svébytnosti Moravanů naprosto absurdní.
Většinu toho, co bylo otištěno, komentovat nebudu, je to vesměs podobné tomu, co se otištěno objevuje častěji a co už jsem víckrát komentoval. Zastavím se jen u příspěvku posledního osloveného, spisovatele Pavla Švandy. Jeho názory jsou vlastně potvrzením toho, co jsem napsal v jednom nedávném článku, totiž že Češi (z Čech) vnímají obyvatele Moravy jako svůj psychologický doplněk („bez Moravanů by češství bylo neúplné“). Obecně s Pavlem Švandou nesouhlasím, ale přesto v jeho textu jsou leckteré postřehy pravdivé, byť to na nich na první pohled není vidět. Pavel Švanda především velmi příhodně používá spojení „velký příběh“. „Velký příběh“ je jeden z nejhlavnějších důvodů (vedle jazyka), který vedl ke snadnému přijetí češství Moravany v 19. století a je to i dnes vedle jazyka hlavní důvod, proč se obyvatelé Moravy drží českého národního vědomí. Ten „velký příběh“ je především to, co se učí žáci v hodinách dějepisu ve škole, či si čtou dospělí v různých populárních historických knihách, počínaje oblíbenými Toulkami českou minulostí. Český „velký příběh“ všichni známe, protože jsme všichni prošli školami a většinou čteme nějaké knihy nebo se díváme na televizi (či posloucháme rozhlas), kde všude se probírá a opakuje. Avšak jen podle mého názoru nepatrný zlomek těch, kteří jsou netrpěliví, že množství lidí hlásících se k moravskému národu na Moravě neroste, nýbrž klesá, si položilo otázku, jaký moravský „velký příběh“ můžou nabídnout obyvatelům Moravy. Morava totiž v průběhu dějin byla nejen mocensky a do značné míry i kulturně ve stínu Čech, ale i samotná sebeidentifikace Moravanů nebyla v průběhu dějin zrovna nejsilnější. Češi ve svých dějinách mají spoustu osudových zvratů a barvitých postav, které dovolují snadno na jejich základě vytvořit poutavý dějinný příběh. Udělat něco odpovídajícího s moravskými dějinami je možná až nemožné, každopádně se to doposud nikdo ani nepokusil. Ono není těžké se ztotožnit s bohatými českými dějinami, když se můžou Češi ohánět národní dynastií Přemyslovců, vyvražděním
Slavníkovců, dojemnou tragédií krále Přemysla Otakara II., koček a blesku se bojícím Václavem II., záhadnou vraždou Václava III., melodramatickou okupací Braniborů, svatbou přemyslovské dědičky Elišky s mladým králem cizincem Janem Lucemburským a jeho dobrodružným rytířským životem, evropským významem císaře Karla IV. a jeho zakladatelskými činy, národním hrdinou Janem Husem a jeho tragickým koncem, celé křesťanstvo znepokojujícími husitskými bojovníky, s nepřátelstvím papeže i uherského krále se potýkajícím králem „Jiříkem“ (a nyní skoro už i prazakladatelem Evropské unie), císařem Rudolfem II. a jeho uměním a vědami zaplněným dvorem (a také golemem), bělohorskou porážkou, popravou 27 pánů na Staroměstském náměstí, barokní germanizací a rekatolizací, dojemným loučením Komenského na paloučku u Litomyšle při odchodu do ciziny, romantickým životem prvního velkého básníka národního obrození Máchou, životem a dílem Boženy Němcové, sbíráním příspěvků na stavbu Národního divadla, Smetanovou Mou vlastí, bojem za užívání češtiny v úředním styku ve druhé polovině 19. století, Křižíkovými vynálezy, Masarykovým bojem za samostatný český stát, bojem o „sudetská“ území a o Slovensko, mnichovskou zradou, bojem proti nacistickým okupantům, únorem 1848, pražským jarem a okupací 1968, sametovou revolucí. To jsem vybral jen nejznámější okamžiky českých dějin, které zůstanou lidem v paměti po absolvování školního dějepisu. Zda lze sestavit podobný řetěž barvitých historických událostí moravských, který by zájem „prostého lidu“ přivedl k moravským dějinám, je otázka, na kterou asi nelze odpovědět kladně. Moravské dějiny bohužel probíhaly skrytě a bez velkých historických zvratů a barvitých událostí (pokud zrovna nejsou shodné s těmi, které proběhly i v Čechách), takže nalákat lidi na zajímavý příběh moravských dějin je nesmírně těžký úkol; poloprávnický popis vývoje moravské samosprávy (na který jsou moravští Češi mající být „překonvertováni“ na moravanství lákáni) sotva někoho ve srovnání s barvitým „velkým příběhem“ Čechů (počínaje už přitažlivými pověstmi z dob pořátků) zaujme a sotva lze na něm vystavět národní identitu. Jedinou útěchou Moravanům může být, že jiné evropské národy existují navzdory tomu, že svůj „velký příběh“ taky asi nemají (např. hned sousední Slováci); přesto se nedomnívám, že národně smýšlející Moravané můžou jen tak mávnutím ruky odbýt absenci přitažlivých moravských národních motivů jak dějinných, tak současných, které by přirozeně Moravany sjednocovaly psychologicky. Nevím, kdo prohlásil (napsal), že národ je společně vyprávěný příběh, v případě Moravy se však ukazuje, že je to naprostá pravda. Chceme-li moravský národ, musíme si to uvědomit.
Potom už k příspěvku Pavla Švandy poznamenám, že jeho spojení moravských Němců a žluto-červené vlajky Moravy je nesmyslné, ač je opakováno pořád dokola (tudíž na tom, co udává jako zajímavost, nic zajímavého není).