Šlonzáci (v souvislosti s dělením Těšínska)

Článek věnující se z velké části problému tzv. Šlonzáků v Těšínsku po roce 1918

Náhodou se mi do ruky dostalo jedenácté číslo loňského (2009) ročníku časopisu Dějiny a současnost, v němž je jeden z článků věnován československo-polskému sporu o Těšínsko. Podstatnou část článku zaujímá otázka takzvaných Šlonzáků, obyvatel těšínské části rakouského (po roce 1918 československého) Slezska, kteří sice mluvili polsky, ale odmítali polskou národní příslušnost. Článek jsem se rozhodl zde uveřejnit hlavně z jednoho důvodu: když jsem už před časem v této rubrice uveřejnil články o Slezsku, vyskytly se pod článkem nespokojené komentáře několika čtenářů, kteří mně vyčítali, že záměrně zkresluju slezské dějiny v moravský prospěch a že zkrátka vůbec Moravané jsou pakáž, s nimiž Slezané nesmějí mít nic společného. Jednou z výtek, kterou mně tito vášnivě protimoravští Slezané předhazovali, byla otázka Slezanů neboli Šlonzáků, které jsem ve svých článcích opominul (což je pravda) a kteří prý (což podle mě není pravda) dokazují, že Slezané existovali a že existovalo slezské národní cítění, o němž jsem já naopak ve svých článcích tvrdil, že neexistovalo. Na toto vše jsem si vzpomněl, když jsem níže přepsaný článek z Dějin a současnosti četl. Článek se sice prvotně nevěnuje otázce šlonzáků jako takových a jejich národnímu sebeuvědomění, ale pro slušnou představu o nich poslouží dobře. Přinejmenším z něj vysvítá, že šlo o záležitost výhradně Těšínska, v západní, opavské části rakouského Slezska žádní „šlonzáci“ nebyli. Autoři komentářů, kteří mě kritizovali, že jsem (schválně) vynechal zmínky o těchto Slezanech, abych „dokázal“ neexistenci slezského národního cítění, sami zapomínají (nebo spíš nechtějí vůbec vědět), že „šlonzáci“ neměli ambici celoslezského národního hnutí. Nevím o ničem, co by ukazovalo na to, že se vymezovali nejen vůči Polákům, ale i Čechům/Moravanům a Němcům a v opozici vůči všem třem usilovali o vybudování na všech třech nezávislého slezského národa s (rakouským) Slezskem jako jeho vlastí. Dokonce pochybuju, zda vůbec „šlonzáci“ nějaké národní ambice měli. Nevylučuju, že Josef Koždoň sám takové názory mít mohl, otázka však je, jak moc byl jen mluvčím existujícícho národního hnutí a jak moc šlo pouze o jeho ojedinělé názory, které se teprve snažil šířit. I kdyby kolem sebe i shromáždil stovky či tisíce lidí stejných názorů, nemění to nic na faktu, že širší národně slezské hnutí se v rakouském Slezsku ani před rokem 1918 ani po roce 1918 nevytvořilo, a z toho důvodu nemám důvod se považovat za lháře, překrucovače a cokoli z toho, co jsem dříve v článcích o Slezsku napsal, přepisovat. Já jsem v nich totiž celou dobu sledoval Slezsko jako celek, nikoli prvotně zvláštnosti jeho částí, které nepochybně existovaly a které nepopírám (a kterých bylo v tak nejednotné zemi jako (rakouské) Slezsko mnoho). Otázka „šlonzáků“ byla však jednou z takových místních (těšínských) zvláštností, nikoli záležitost celoslezská.
Druhý důvod, proč jsem se rozhodl zde zveřejnit článek o Šlonzácích, je také ten, že mimo jiné ukazuje, jaká atmosféra panovala v poválečném Československu, což se nepřímo dotýká i otázky moravského uvědomění. Není pochyb, že v novém československém státě panovala atmosféra vybičovaného češství, v němž skoro nebylo místo pro jiné národní smýšlení. Jestliže československé úřady (a nešlo jen o lidi z Prahy) neváhaly „poupravit“ podmínky vlastního sčítání lidu tak, aby z něj vyšlo, co požadovaly, totiž „důkaz“, že všichni vlastně nadšeně planou pro český (oficiálně „československý“) národ, je nabíledni, že i „národní jednota“ Moravy a Čech byla výsledkem tohoto (téměř fanatického) přístupu. Oproti Těšínsku se situace na Moravě lišila jen v tom, že obyvatelé Moravy (pokud nemluvili německy) byli důkladně počeštěni už v 19. nebo na začátku 20. století, takže pro Moravu nebylo třeba vymýšlet kvůli dokazování jejího češství žádné zvláštní „akce“. Třebaže úřední místa nepochybovala, že česky mluvící Moravané jsou Češi, obyvatelé Moravy si to následkem silného českého tlaku z 19. století mysleli vesměs také a bez odporu se přihlásili k československému národu, přesto nepochybuju, že kdyby tehdy byla možnost svobodně si napsat národnost podle vlastního uvážení, nějací ti Moravané by se ve výsledcích také objevili (nepočítám teď oficiálně uznané Moravany v Hlučínsku, což byl zase jiný případ českého úředního „kouzlení“, mimochodem v článku také okrajově zmíněný).
(V článku jsem mírně zkrátil o úvodní a závěrečný odstavec, které nehovoří o jádru článku, ale mluví o česko-polském konfliktu a vztahu Československa a Polska.)

Spor o Těšínsko a jeho důsledky
Dlouholetý zdroj neporozumění mezi Čechy a Poláky
Ivo Baran

(…)
Zápas o Těšínsko byl nejtěžším a nejdelším sporem, který musela Československá republika po první světové válce vést o své hranice. Vojenská akce československých vojsk z ledna 1919 vedla k obsazení sporného území a k přenesení sporu o toto území na mírovou konferenci v Paříži. Jelikož se Československo a Polsko nedokázaly dohodnout na tom, jakým způsobem by se toto území mělo rozdělit, padlo v září 1919 rozhodnutí uspořádat zde plebiscit.
Několik následujících měsíců plebiscitních příprav patřilo k nejtragičtějším obdobím v historii Těšínska. Česká i polská strana se snažila získat si přízeň co největšího počtu zdejších obyvatel a v tomto svém úsilí pokládali Češi i Poláci takřka každý prostředek za dovolený. Národnostní napětí vyvrcholilo na jaře 1920, kdy se s blížícím termínem zamýšleného plebiscitu vystupňovalo nepřátelství a emoce obou stran. Na Těšínsku docházelo k bouřím provázeným násilnostmi a vyháněním obyvatelstva druhé národnosti. V této situaci proto přestávalo být reálné uskutečnění plebiscitu, jehož výsledek by byl oběma stranami uznán. Bylo proto rozhodnuto řešit spor arbitráží velmocí, jehož výsledek byl nepochybně příznivější pro Československo, které získalo v podstatě vše, co požadovalo, tedy celý ostravsko-karvinský kamenouhelný revír a košicko-bohumínskou dráhu, která v této době tvořila jediné fungující dopravní spojení českých zemí se Slovenskem.
Rozhodnutím Rady velvyslanců z července 1920 však česká strana kromě toho, co žádala, získala také cosi, oč vůbec nestála, totiž silnou polskou menšinu ve své části Těšínska. Otázka polské menšiny na československém Těšínsku hrála po celé meziválečné období významnou roli ve vztazích mezi oběma státy a zvláště ve třicátých letech se stala ze strany polské diplomacie předmětem zvláštního zájmu a oficiálním důvodem k nepřátelské politice Polska vůči ČSR.

Kdo je jaký Šlonzák?
Základním problémem, na němž se čeští ani polští autoři až dosud nedokázali shodnout a který lze pokládat v jistém smyslu za klíčový k porozumění národnostním poměrům na Těšínsku, je to, kolik Poláků vlastně na československém Těšínsku v roce 1920 žilo. Celkem získalo Československo 1280 km2 (56%) z území historického Těšínského knížectví. Na tomto území žilo podle rakouského sčítání lidu z roku 1910 celkem 286 704 obyvatel, z toho 139 016 Poláků, 34 249 Němců a 113 319 Čechů. Je třeba připomenout, že polští představitelé již toto sčítání pokládali za nekorektně provedené a zveličující počet Čechů a Němců na úkor Poláků. Jedním z řady specifik Těšínského Slezska byla existence početné skupiny obyvatel, kteří sice hovořili místním polským dialektem („po naszemu“), ale zdráhali se přijmout polskou národní identitu. Tito lidé trvali na svém regionálním „slezském“ původu, v opozici vůči snahám polského národního hnutí považovat všechny zdejší polskojazyčné obyvatele za příslušníky polského národa. Pro tyto národnostně indiferentní obyvatele Těšínska se vžilo označení Šlonzáci, tj. Slezané, přičemž slovo Šlonzák je vlastně fonetickým přepisem polského výrazu pro Slezana (Ślązak). Do podoby politického hnutí se odpor části autochtonních obyvatel Těšínska vůči polskému národnímu hnutí transformoval na počátku 20. století v podobě tzv. šlonzakovského hnutí. Jeho ústřední postavou byl učitel Josef Koždoň ze Skočova v nynější polské části Těšínska, který v roce 1910 založil tzv. Slezskou lidovou stranu (Schlesische Volkspartei, Śląska Partia Ludowa). Pro stranu byla charakteristická proněmecká orientace a ostře odmítavý postoj vůči polskému národnímu hnutí a jeho snaze pojímat polskojazyčné obyvatelstvo Těšínska jako součást polského národa. Na místo toho byla Koždoňovými stoupenci vyzdvihována svébytnost a odlišnost „domorodých“ Slezanů, především v porovnání s Poláky z tehdejší rakouské Haliče. Je však pro poměry na Těšínsku charakteristické, že ústřední orgán této strany, časopis
Ślązak, byl vydáván v polském jazyce. Spor mezi šlonzakovci (jak byli Koždoňovi stoupenci nazýváni) a uvědomělými Poláky se tedy odehrával uvnitř jednoho jazykového společenství, jehož jedna část přijala za svou polskou národní identitu, která z jejich mateřského jazyka vyplývala, zatímco druhá ji odmítla. Na otázku po své národnosti by šlonzakovec (samozřejmě polsky) pravděpodobně odpověděl: Kdo jsem? Nejsem Polák! V období československo-polského sporu se šlonzakovci vzhledem ke své protipolské orientaci vcelku jednoznačně přiklonili na českou stranu.
Po rozdělení Těšínska československá administrativa přikročila k opatřením, která měla zajistit co nejrychlejší splynutí tohoto území s celkem československého státu. Nelze přitom pochybovat o tom, že tento cíl sledovalo i sčítání lidu, které se mělo na Těšínsku i v celé republice konat 16. února 1921. Nejvyšší představitel státní správy v československém Slezsku, opavský zemský prezident Josef Šrámek, to vyjádřil zcela otevřeně ve svém přípise ministerstvu vnitra z října 1920: Směrnicí naší při sčítání lidu musí být zajisté, aby počet příslušníků kmene československého byl co nejvyšší, a tím dokumentována oproti cizině naše národní síla.
Tváří tvář poměrům na Těšínsku však obecné směrnice k určování národnosti při sčítání lidu nebyly z tohoto hlediska formulovány nejšťastněji, jelikož ve vládním nařízení se jasně uvádělo, že národností jest rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž hlavním vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk. Židé mohou přiznati národnost židovskou. Nepřípustno jest vyznačovati místo národnosti příslušnost k určitému území. Při důsledném uplatnění této směrnice by pak ovšem zdejší polskojazyčné obyvatelstvo muselo být připočítáno k Polákům. Je třeba připomenout, že v jiných případech československá administrativa právě takto postupovala. Na Hlučínsku, které bylo odděleno od Německa a připojeno k Československé republice v únoru 1920, existovala do značné míry obdobná situace jako na Těšínsku, pouze s tím rozdílem, že to bylo zdejší českojazyčné obyvatelstvo (tzv. pruští Moravci), které se ve své většině samo k české národnosti nehlásilo, jelikož v 19. století nebylo zasaženo procesy, jež vedly k zformování novodobého českého národa. O subjektivní orientaci zdejšího obyvatelstva nejlépe svědčí skutečnost, že při všech parlamentních volbách v letech 1925-1935 získaly na jazykově z 80% českém Hlučínsku nadpoloviční většinu hlasů německé politické strany. Československým úřadům bylo ovšem zcela jasné, že hlučínští Moravci nesmí dostat příležitost, aby si svou národnost sami vybrali, protože pak by se zřejmě ve své většině přihlásili k německé národnosti. Tváří tvář této situaci proto postupovaly československé úřady na Hlučínsku důsledně podle výše zmíněné zásady, totiž že národnost je dána mateřským jazykem, nikoli subjektivním cítěním. Na Těšínsku by však aplikace této zásady byla zjevně v rozporu se záměry československých úřadů, jejichž cílem bylo napočítat co nejvíc Čechů.
Československé úřady se proto na Těšínsku rozhodly při sčítání lidu uplatnit princip svobodné volby národnosti, o němž se dalo předpokládat, že v daných podmínkách přinese české národnosti nejpříznivější výsledky. Při sčítání lidu zde byla zavedena tzv. šlonzácká kategorie, v jejímž rámci si mohli všichni obyvatelé svou národnost sami zvolit. Kdo chtěl, mohl se tak nechat zapsat jako Šlonzák-Čech (respektive Čechoslovák), Šlonzák-Polák nebo Šlonzák-Němec, čímž v podstatě bylo umožněno lidem, kteří hovořili polským dialektem, ale necítili se být Poláky, „uniknout“ před polskou národností. Bylo by velmi zajímavé vědět, jak by asi dopadlo sčítání lidu na Hlučínsku, kdyby zde byly zavedeny kategorie Moravec-Čech a Moravec-Němec, mezi kterými by si obyvatelé mohli vybrat.

Případ Franciszka Sarganka
Rozhodnutí o zavedení šlonzácké kategorie ovšem narazilo na rozhořčený odpor všech představitelů polské menšiny na Těšínsku, kteří jeho hlavní záměr, tj. snahu zajistit, aby se při sčítání lidu k polské národnosti přihlásilo co nejméně lidí, okamžité prohlédli. Na přelomu let 1920/1921 byli jedinou relevantní polskou politickou silou na československém Těšínsku socialisté a jejich deník Robotnik Śląski (Slezský dělník) byl v této době nejvýznamnějším polským časopisem. A byl to právě redaktor tohoto listu Franciszek Sarganek, kdo uveřejnil v únoru 1921 dvě výzvy k obyvatelstvu polské národnosti, které vedly ke konfliktu s československými úřady. Ze Sargankova podnětu uveřejnil Robotnik Śląski 6. února 1921 na první straně výzvu, aby se všichni po naszemu, tj. polsky hovořící Slezané při sčítání lidu zapsali jako Poláci. Tato výzva byla sice zcela v duchu vládního nařízení o sčítání lidu, ale nikoli se záměry, které československé úřady na Těšínsku sledovaly. Toto číslo bylo proto zabaveno a Sarganek byl rozhodnutím Okresní správy politické ve Fryštátě odsouzen k peněžité pokutě 3000 Kč se zdůvodněním, že uveřejněním této výzvy se snažil navádět obyvatelstvo, aby při sčítání lidu uvádělo polskou národnost, a tudíž „nesprávný“ údaj. České časopisy na Těšínsku ovšem bez problémů uveřejňovaly podobné výzvy v opačném smyslu, takže je zcela zřejmé, uvedení jakých údajů považovaly československé úřady za „správné“.
Tím ovšem celá záležitost neskončila. Sarganek totiž v dalším čísle z 15. února 1921 uveřejnil novou výzvu, kde, slovy úředního hlášení, za účelem agitačním a s průhlednou tendencí, aby obyvatelstvo činilo nesprávné údaje, uvádí, že jazyk, kterým mluví lid slezský, jest jazykem polským a že každý, kdo mluví po našemu, musí se zapsati jako Polák. Byl proto odsouzen k další pokutě, tentokrát ve výši 5000 Kč. Zaplacení těchto pokut ovšem daleko převyšovalo možnosti redakce časopisu, a Sarganek se tudíž proti rozhodnutí úřadů odvolal k Zemské vládě v Opavě. Sarganek se ve svém odvolání hájil tím, že jeho výzvy měly tentýž cíl, který sledoval zákon, tedy zajistit, aby sčítání lidu poskytlo správné a pravdivé údaje a aby ti, jejichž mateřštinou je polský jazyk, se při sčítání lidu dali zapsat jako Poláci, jelikož dialekt „po naszemu“ je podle všech znaků dialektem polským, nikoli českým či německým.
Tato argumentace byla sice zcela logická, nicméně československé úřady žily v představách, že na Těšínsku byli Poláci v uplynulých desetiletích privilegovanou národností, která Čechy utlačovala podobně jako Němci, takže jediným „správným a pravdivým“ údajem pro ně bylo to, že na Těšínsku je Poláků mnohem méně (a Čechů mnohem více), než vykázalo rakouské sčítání lidu z roku 1910. V pozadí těchto českých představ byla teorie o „popolštěných Moravcích“, podle které nebyli obyvatelé Těšínska, hovořící polským dialektem, „skutečnými“, „rasově čistými“ Poláky, ale uměle popolštěným moravským (tj. českým) obyvatelstvem. Tato teorie se zrodila v důsledku toho, že ve druhé polovině 19. století došlo díky rozvoji polského národního hnutí na Těšínsku k postupnému nahrazování až dosud převládajícího „moravského“ (tj. českého) vyučovacího jazyka ve školách spisovnou polštinou. Šlo o podobný omyl, jakého se dopouštěli čeští autoři také ve vztahu ke Slovensku, kde byl ve středověku i později používán pro účely oficiálního jednání vedle latiny také český jazyk, který pak byl mylně ztotožňován s mateřským jazykem zdejších obyvatel. Čeští úředníci, kteří pak v roce 1920 převzali správu své části Těšínska, proto považovali za svou povinnost napravit domnělé křivdy, které byly podle jejich představ v minulosti spáchány ze strany Poláků na zdejším českém obyvatelstvu, a zvrátit proces „umělé polonizace“ zdejších obyvatel. Za relikt oněch mytických těšínských Moravců pak čeští úředníci považovali právě šlonzakovce, a polskou agitaci před sčítáním lidu proto vnímali jako snahu o matení zpolonizovaného českého obyvatelstva, kterému měla svobodná volba národnosti umožnit přihlásit se ke svému pozapomenutému češství.
Jak se dalo očekávat, byly výsledky československého sčítání lidu zcela odlišné od výsledků rakouského sčítání z roku 1910 a mnohem příznivější pro českou národnost. Celkový počet obyvatel československé části Těšínska přitom poklesl (v roce 1910 zde žilo 287 tisíc obyvatel, v roce 1921 273 tisíc). Jestliže při rakouském sčítání lidu se zde k polské obcovací řeči přihlásilo 139 tisíc obyvatel, v roce 1921 se k polské národnosti přihlásilo pouze 69 tisíc osob. Ke kategorii Šlonzák-Čech (Čechoslovák) se při sčítání přihlásilo (a před polskou národností tak uniklo) 24 299 občanů. Počet Čechů na tomto území se pak oproti roku 1910 zvýšil o 65 000 osob. Kromě lidí, kteří se před polskou národností rozhodli uniknout prostřednictvím šlonzácké kategorie, stála za tímto poklesem také skutečnost, že mnoho polských přistěhovalců z někdejší rakouské Haliče nezískalo do roku 1918 domovskou příslušnost v některé z obcí na československém území, a neměli tudíž nárok na československé občanství. Jistý počet Poláků také z československé části Těšínska po jeho rozdělení emigroval.
(…)

Advertisements

8 thoughts on “Šlonzáci (v souvislosti s dělením Těšínska)

  1. >Jak zřejmo, čechistický režim za posledních 100 let zrovna dynamickým vývojem v otázce objektivity metod sčítání lidu neprošel.

  2. >Jsem zpět, abych znovu rozčeřil vody Vaší poklidné moravsko-slezské selanky. Tak za 1. Na Těšínsku Po naszymu, na Jablunkovsku ponašimu, na Opavsku a Hlubčicku po našem a na Opolsku Pó naszymu nikoli PO NASZEMU) není polským jazykem. Slezština je jazykem západoslovanským, avšak jiné skupiny, a to skupiny lechické, podobně jako Polština, Kašubština a nejspíše některé zaniklé jazyky polabské. V Polsku v dnešní době málokdo zpochybňuje existenci slezského jazyka, jenž v Polsku čítá asi 100.000 uživatelů, u nás se počty rodilých mluvčích udávají mezi 30.000-60.000. Pouze ten, kdo neumí polsky, může říct, že slezský jazyk je nářečím polským, neboť foneticky je mu velmi blízký (takže nepochybuji, že byste i Kašubštinu považoval za nářečí jazyka polského). Závěrem – Ślunzoki (Ślunzocy) nehovořili polsky, nýbrž slezsky a i výuka v obecných a "ludowych" probíhala před I. sv. válkou ve slezském jazyce, akorát s tím rozdílem, že se od poloviny 19. století se
    místo málo srozumitelných knih moravských začaly používat málo srozumitelné knihy polské. 2. Povědomí o slezské národnosti zde bylo podobné jako na Opavsku, potažmo Ratibořsku či Hlubčicku, vázalo se tedy k zemi, mluvíme o zemském vlastenectví. Až s příchodem "Poloków" z Haliče se část těchto obyvatel začala vymezovat i jazykově – pomocí časopisů nebo humoristických listů (ano, byly psány ve slezském jazyce). Nakonec se tito lidé začali organizovat i ve Slezské evangelické straně, později přejmenované na Slezskou lidovou stranu. Jádro tohoto hnutí se nacházelo na pravém břehu řeky Olzy, kde bylo autochtonního slezského obyvatelstva nejvíce a nalezlo podpory i mezy Bílskými a Těšínskými Němci. Na levém břehu řeky Olzy, kde směřoval ohromný proud polských dělníků z Haliče, vzniklo centrum polského národního uvědomění. Ironie dějin tomu chtěla, že obyvatelé, kteří se cítili být Poláky, zůstali v Československu a ti, kteří se cítili být Slezany a chtěli zůstat ve spojení s početnou německou
    menšinou, protože co si budeme povídat, pro rozvoj národního hnutí byla určitě předválečná ČSR než nacionalistické Polsko. Inu, napsal bych toho víc, ale myslím si, že by to bylo ke škodě diskuze, vyjadřovat se naráz k celému článku. Těším se na Vaše reakce. P.S. Ten úvodní ublíženecký odstavec si příště odpusťte, jednak to nesvědčí Vašemu stylu a jednak tak zlí na Vás přece nejsme!

  3. >Pokud někdo zná slezštinu, dělá tak spíš z důvodů ideologických. Můžete se podívat do některých mých článků o moravštině, kde jsem psal něco o rozlišování jazyků. Věc je to poměrně složitá, ale přesto mám z takových pohledů na věc jako bosenština, korsičtina, skanština či slezština nedobrý pocit – každá krajová vlastenecká skupina si své nářečí vydává za samostatný jazyk, což je při značném počtu nářečí v Evropě nepředstavitelné. Takže já na řeči o slezštině nedám.To slezské vlastenectví se mi taky nezdá. Jistě existovalo, ale bylo slabé; vedle slezské identity existovaly ve Slezsku identity jiné a ty se ukázaly mnohem silnější. Rakouské Slezsko zkrátka bylo na křižovatce různých vlivů a to mělo za důsledek, že se nelehko hledala nějaká celoslezská identita. V Makedonii spor o identitu Makedonie vedl k nastartování makedonské národní identity. Ve Slezsku k ničemu takovému nedošlo, pokud nepočítám málo vlivné koždoňovce; naopak – Slezsko bylo cizími vlivy
    roztrháno a zničeno. I o tom jsem v článcích psal.

  4. > SlezštinaŠlonzáci v nejčastějším případě nemluvili polsky, ale slezsky. To, že slezštinu autor bere jako polštinu je více než chybné podle mého postoje. Slezština slovanského charakteru, oproti slezštině germánského charakteru používaný na většině Slezska před rokem 1945 do daleké historie, je sice lechický jazyk, ale ne polský. V případě, že Šlonzáci nemluvilI Slezsky, ale polsky, musí se Češi i Moravané smířit s tím, že polština je jeden z jazyků českých zemí a že se polsky v českém království ne málo mluvilo.

  5. > odpověd komentáře od uživatele PeterZPRÁVA PRO UŽIVATELE PETER:odpověd na Vaše tvrzení ,,To slezské vlastenectví se mi taky nezdá. Jistě existovalo, ale bylo slabé; vedle slezské identity existovaly ve Slezsku identity jiné a ty se ukázaly mnohem silnější. Rakouské Slezsko zkrátka bylo na křižovatce různých vlivů a to mělo za důsledek, že se nelehko hledala nějaká celoslezská identita.“- Věřím, že víte, že největší identita ve Slezsku byla německá. Jednota pro slezany byla nepřímo nabídnuta vzhledem k tomu, že ,,Schlesier“ byli lidé ze Slezska pro Třetí říši národem určeným jako německé kultury a krve. Z tohoto důvodu sebral Adolf Hitler například celé Těšínsko a připojil ho ještě s Katovicemi a dalším územím jako tzv. Ostoberschlesien do Oberschlesien ve Slezsku (Schlesien) – tímto krokem se Slezsko (až na Jeseníky a Opavu) sjednostilo, když však bereme že i ty Jeseníky a Opava patřili do jednoho státu tak Slezsko bylo – kromě západní části
    Těšínska – východně od Frýdku místku v Německu. Slezsko bylo sjednocené a Slezané – mluvící slezsky slovanského charakteru byli napsáni na tzv. DVL. Slezané germánského charakteru byli označeni za říšské němce. tak jako tak, hitler zřejmě nejvíc ze všech slezských sjednotitelů spojil slezsko i slezany do jedné skupiny. Slezané jakožo německý národ byli chráněni německým státem, wehrmachtem. Tvrdím, že slezané byli mocnější a sjednocenější (téměř sfanatizovaní) než ku příkladu Moravané. Mluvíme li o období druhé světové války. Prominte za pomalé odbýhání od tématu.

  6. Absurdity moravismuAutor blogu, jeden z předních zastánců a spolutvůrců výplodu, zvaného "moravština", tu ve svém komentáři píše: "Pokud někdo zná slezštinu, dělá tak spíš z důvodů ideologických. … Věc je to poměrně složitá, ale přesto mám z takových pohledů na věc jako bosenština, korsičtina, skanština či slezština nedobrý pocit – každá krajová vlastenecká skupina si své nářečí vydává za samostatný jazyk, což je při značném počtu nářečí v Evropě nepředstavitelné."Větší a absurdnější rozpornost v názorech si těžko představit. No, díky za vhled do moravistické duše, jest to poučné.

  7. > [6]No, mě nepřekvapuje, že zase jeden z protimoravských slezských bojovníků má potřebu nenechat na Moravě nit suchou, i kdyby to mělo stát nevím co. Kdybyste ovšem, autore (/autorko) předchozího komentáře, nepospíchal s pohaněním "moravistické" duše a ráčil si pořádně přečíst, nad čím vyjadřujete znechucení, vypadal by váš "vhled" poněkud jinak. Žádná rozpornost v mých názorech se nevyskytuje, jak vám právě – jistě k vaší naprosté spokojenosti – objasním. Skutečně jsem napsal, že pokud někdo zná slezštinu, činí tak z důvodů ideologických. Tím jsem myslel (jak není obtížné pochopit), že někteří z určitých ideologických důvodů označují pojmem "slezština" určitá nářečí polského jazyka ve Slezsku, avšak z hlediska jazykovědného není tento pojem opodstatněný jako označení samostatného slovanského jazyka odlišného od polštiny. Ale naprosto totéž jsem několikrát napsal i o moravštině! Stejně jako někteří používají pojem "
    slezština" jako kdyby se jednalo o samostatný jazyk, stejně tak někteří používají i pojem "moravština". Proti takovému používání pojmu "moravština" jsem však vždy protestoval, takže skutečnost je naprosto opačná tomu, co píšete vy (má zkušenost se slezskými bojovníky proti Moravě mně však velí nebýt nad takovým přístupem udiven), a mé názory jsou tedy stoprocentně konzistentní. "Výplod", zvaný moravština, na který narážíte v první větě, není reálně existující jazyk, ale návrh představy, jak by mohl takový jazyk vypadat, kdyby se uměle vytvořil. Uznávám, že to není jednoduché, ale po delším uvažování jistě pochopíte, že srovnávat moravštinu jakožto návrh ještě neexistujícího jazyka se slezštinou jakožto údajně existujícím jazykem nejde.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s