Kde zůstala Morava?

Krátká kapitola z knihy Miroslava Hrocha: Na prahu národní existence

Český historik Miroslav Hroch se dlouhodobě zabývá problematikou národů v minulosti a jejich vzniku a to platí i o jeho knize jmenované v názvu, vydané v roce 1999 a věnované teoretickým východiskům českého národního obrození a jeho praktickému uskutečňování. Moravě věnoval autor jen velmi stručnou kapitolku, kterou zde přináším v úplnosti, pořád je to však víc, než co se lze dočíst jinde, zejména v nejpopulárnějších knihách. Možná Hroch v této kapitole nepřináší nic překvapivě nového, avšak přesto jde o myšlenky, které většina lidí nezná.

Na konci 18. století nespojovalo v praktickém životě Čechy a Moravu téměř nic. Moravští stavové reagovali na reformy především v duchu svých sociálních, resp. náboženských zájmů a politické požadavky neformulovali. Velmi živá a produktivní činnost moravských osvícenců byla založena na reginálním patriotismu, který byl na Moravě možná silněji než v Čechách spjat se zemským patriotismem. To však nevylučovalo silnou kulturní orientaci na Vídeň a v souvislosti s tím také působení celostatní rakouské identity, které bylo na Moravě silnější a zřetelnější než v Čechách. Pomineme-li vztahy učenecké, zůstávaly etnicky motivované vztahy mezi Moravany a Čechy až do prvních desetiletí 19. století marginální.
Jediné výrazně česky vyjadřované vědomí regionální identity se v 18. století nevázalo k Moravě jako politickému celku, ale k Hané. Známé popěvky a verše kojetínského rektora Tomáše Kuzníka se hlásily k identitě se selským lidem v regionu a byly nejen protipruské (v době slezských válek), ale také protičeské: Němci jsou domýšliví, Češi myslí jen na hmotné blaho. Toto spíše kmenové vědomí identity je nicméně vyjadřováno hanáckým dialektem. Je ostatně příznačné, že Kuzníkova tvorba nevytvořila žádnou tradici regionálního vlastenectví ani regionální literární tvorby.
U řady moravských vzdělancům najdeme rovněž protičeské stereotypy. Zlobický kladl moravskou přímost a odmítání okázalosti, „moravské přátelství“ do protikladu ke „známé české falši“. Historik Josef Václav Monse kritizoval českou domýšlivost výroky jako: „Každá liška svůj ocas chválí a s ním se chlubí, obzvláště česká.“ „Z toho jeden každý pozná Čecha, rád se chlubí, pravdy nechá.“ Okolnost, že tyto výroky jsou namířeny proti Pelclově koncepci sounáležitosti moravských dějin s českými, naznačuje, že právě v konceptu dějin se pohled český a moravský značně lišil.
Podle Pelclova názoru v Nové kronice české měli Čechové a Moravané od dob Boleslava I. stejné vládce a jejich dějiny proto patří k sobě. Pokud docházelo k pokusům o odtržení Moravy od Čech, stalo se to proti vůli „pánův českých, tak moravských“. Další spojovací článek českých a moravských dějin ve středověku spatřoval pak v církvi. Přesto se však vlastní historický výklad Pelclův soustředil na Čechy a Morava se v jeho vyprávění objevuje právě jen v souvislosti s přijímáním českých vlivů. Na druhé straně se autoři moravských dějin distancovali od této pospolitosti a zdůrazňovali svébytnost dějin své země, a tedy také neslučitelnost české a moravské zemské identity. Pokud se objevuje např. v „Malých dějinách Moravy pro mládež“ od Otty Steinbacha termín „Nation“, je vztahován k celé habsburské monarchii.
V čem se tedy lišila situace na Moravě od poměrů v Čechách? Na první pohled tím, že tam chyběla, nebo byla velmi slabá, skupina historické šlechty, která by akcentovala zemská práva, a že tedy proticentralistická opozice byla podstatně slabší a vztahy s Vídní lepší. Dále pak tím že tam chyběla skupina osvícenských učenců, kteří by studovali vývoj české literatury a český jazyk jako přirozenou součást, jako historickou dimenzi své regionální identity. Na Moravě dále chyběla obdoba sebevědomé české církevní hierarchie opírající se o zemské vědomí, svatováclavskou tradici a z velké části pocházející z etnicky českého prostředí. Moravská cyrilometodějská tradice tuto funkci ještě neplnila. Ještě důležitější však byla absence (či slabost) českojazyčného měšťanského prostředí, zatímco v Čechách zčásti přežívalo ještě sebevědomí královských měst. Opominout nelze ani skutečnost, že studenti z Čech využívali možnosti studovat na pražské univerzitě, kde etničtí Češi tvořili více než polovinu studentů, zatímco moravští studenti obvykle odcházeli na univerzitu vídeňskou. Teprve později byla obnovena univerzitní studia v Olomouci. Morava ostatně neměla tak výrazné centrum kulturního a politického života, jakým byla pro Čechy Praha.

Advertisements

3 thoughts on “Kde zůstala Morava?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s