Národ a národopis

Jeden z příspěvků konference Morava v českém státě včera, dnes a zítra, pořádané Moravským zemským muzeem v květnu 1991

Z uvedené vědecké konference jsem už zde zveřejnil dva články:Hodnoty a moravanství a Konference Morava v českém státě včera, dnes a zítra – diskuse. Předchozí články jsem zařadil do rubriky Novější dějiny a současnost Moravy, tento jsem zařadil do rubriky Moravský národ, protože se věnuje otázkám národa, i ve spojení s Moravou, třebaže přímo o tématu moravského národa nepojednává. Na konci článku jsem připojil několik svých komentářů, kde jsem se naopak úvahám o moravském národě nemohl vyhnout.

Richard Jeřábek – Oldřich Sirovátka – Dušan Holý
Národ a národopis

I.
Naším společným příspěvkem s poněkud nadneseným názvem rozhodně nesledujeme rozřešení spletitého vztahu mezi obsahem a smyslem dvou pojmů, s nimiž náš obor zachází a z nichž ovšem první daleko přesahuje jeho akční rádius. Národopis se ostatně obírá jen částí toho, co lze považovat za obsah pojmu národ: jak známo, zabývá se zejména lidem, jeho životem a kulturou, a měl by se česky jmenovat spíš lidopis nebo lidověda, kdyby tato jeho pojmenování nebyla mezitím filology označena za poněkud zastaralá. Osudný omyl pojmenování tohoto oboru má asi na svědomí nepřesný překlad z německé terminologie minulého století, v níž Volkskunde značí zpravidla vědu o kultuře vlastního lidu a Völkerkunde vědu o pospolitostech bez písma (schriftlose Völker) a bez kultury (kulturlose Völker), a to v souladu s někdejším stejně diskriminujícím a nesmyslným chápáním mezinárodních pojmů etnografie a etnologie. Odtud zřejmě pocházejí i nesprávná sousloví národní píseň, národní tanec, národní umění (z něm Volkslied, Volkstanz, Volkskunst apod.), která vyhovovala romantickému chápání vesnického lidu jako jádra obrozujícího se národa. Někteří sběratelé lidových tradic z první poloviny 19. století sami cítili nepřiléhavost těchto označení a dali to najevo používáním adjektiva prostonárodní ve smyslu lidový, jako například Karel Jaromír Erben v názvech některých svých edic z šedesátých let.
Národopis tedy nebyl a není vědou o národě či národech, nicméně má co říci k otázce o národě jako jedné z kategorií v systému klasifikace etnických společenství. Nejde v tomto případě o kategorii primárně etnografickou či etnologickou, nýbrž především historickou; proto bychom heslo o národě marně hledali v některých oborových slovnících z etnologie, ale též kulturní a sociální antropologie, která má k širokému pojetí studijního předmětu mnohem blíž, než tradiční vědy o lidu, převážně venkovském: Marcel Maget v kolektivním kompendiu Ethnologie Generale (1968) se jenom letmo zmiňuje o národě v souvislosti s civilizačními procesy v Evropě. Jen rakouský etnolog Walter Hirschberg pojal do svého díla Wörterbuch der Völkerkunde (1965) stručné heslo Nation, v němž národ charakterizuje jako „zpravidla větší jednotku lidu spojenou centrální státní správou, u níž stojí v popředí uskutečňování historických, politických a kulturních úkolů; k tomu přistupuje silně vyhraněné vědomí vlastní hodnoty, kolektivní úsilí a více nebo méně velké sjednocení kulturních norem“. Příručky sovětské sice věnují velkou pozornost problematice vzniku a vývoje národa jako nejvyšší formy etnického společenství, zvláště národa novodobého a jeho socialistické fázi, avšak děje se tak výhradně v intencích stalinské definice národa z roku 1911, byť po roce 1956 různě revidované a modifikované. Národ se tu traktuje takřka bez výjimky jako nikoli etnografická, nýbrž jako „historická kategorie epochy rozvíjejícího se kapitalismu… triumfujícího nad feudální roztříštěností“. I kdybychom z nedostatku jiné a lepší definice přistoupili na známá čtyři kritéria novodobého národa (společné území, jazyk, hospodářský život a psychické založení projevující se ve společné kultuře) a kdybychom překlenuli průlom, který v této teorii způsobuji atypické příklady, stěží se můžeme smířit s předpokladem, že podmínkou pro vznik národa je teprve existence kapitalismu, že totiž před tím, než se prosadil, nelze považovat některé velké a kompaktní etnické pospolitosti (včetně heterogenních příměsí) za národ.
Toto dogmatické pojetí novodobého národa vedlo vlastně k označování pospolitosti před ustavením novodobého národa za národnosti. Ve skutečnosti se za tím skrývá dodatečné zdůvodnění časového omezení existence novodobého národa, jehož definice nebyla použitelná pro předchozí vývojové fáze. Národnost jako kategorie etnických společenství však neexistovala a neexistuje. Taxonomie etnických pospolitostí pojem národnosti nezná a ani jej neuznává, jak ostatně plyne z absence tohoto výrazu v naprosté většině oborových slovníků a příruček. Pokud se o národnosti někde mluví, míní se jí převážně příslušnost k určitému národu (něm. Nationalitätenstaat naproti tomu znamená mnohonárodní stát). Za nešvar je třeba považovat označování minorit za národnostní menšiny, když jde převážně o menšiny národní, tj. menšiny složené z příslušníku domovské země. Pojetí národnosti jako etnické formace vzniklo v sovětské vědě či spíš politice a sloužilo k vyplnění mezery, která zela mezi rozpadem kmenového zřízení a vznikem novodobých národů. Z bezradnosti se podnes za národnosti označují v SSSR ty etnické pospolitosti, které nemají status národa, jinými slovy jde o jakési socialistické národnosti, ač byl tento pojem původně určen pro označování pospolitostí v otrokářské a feudální společnosti. Přitom se podnes v oficiálních dokumentech uvádí, že Sovětský svaz sdružuje na 130 národů a národností.
V tomto smyslu se upevnil jeden z významů slova národnost také v českém pojmosloví, a to nejen politickém a publicistickém, ale bohužel též vědeckém. Neváhám tvrdit, že v uvedených souvislostech je pojem národnosti mnohovýznamový, nedefinovatelný (bývá vymezován převážně jen společným jazykem. popř. ještě kulturou), bezobsažný a tudíž ve vědě nepoužitelný.
Důkladným studiem spletité problematiky etnogeneze a etnické historie nelze nedospět k přesvědčení, že formování etnických i mezietnických kategorií, mezi něž patří nejen monoetnické, ale také polyetnické národy, podléhá obecné platným zákonitostem. Právě tak jako je obdobnými systémovými rysy poznamenán vývoj kmenové organizace, je jimi determinován i vznik a vývoj taxonomicky vyšších formací, národ nevyjímajíc. Národ se buď historickým procesem konstituuje anebo se z rozmanitých příčin konstituovat nemůže. Pak buďto je a nebo není. V žádném případě jej nelze proklamativně zřídit. Národně uvědomovacím hnutím je jen možné přirozený proces vzniku národa podpořit a urychlit.
Političtí činitele aspoň ti trochu vzdělaní a obezřelí – jsou si těchto okolností vědomi, proto sahají ke zdánlivě vědeckým metodám, které mají existenci národa anebo aspoň národnosti (v jakémsi subnárodním smyslu) prokázat. K oblíbeným metodám patří tzv. sociologické nebo etnosociologické výzkumy, spočívající v realizaci dotazníkových akcí, v anketách a jiných průzkumech veřejného mínění. Aby veřejnost nepřistupovala k těmto akcím neinformována, je třeba ji připravit více či méně organizovanou kampaní prostřednictvím tisku, rozhlasu, televize, veřejných shromáždění apod. a usnadnit jí zodpovídání dotazů tím, že se sestaví jako kviz a že se sugestivně stylizují. Pro publikování výsledků těchto akcí je charakteristické, že se zatají způsob, jakým byly uskutečňovány. Spoléhá se na to, že se nikdo nebude na tyto vnější okolnosti ptát a že nikdo nebude mít odvahu označit větší část těchto vědeckých výzkumů veřejného mínění, konaných i pod hlavičkou univerzitních a akademických pracovišť za podvod a jejich organizátory za podvodníky.
Ze strany národopisu nebývá neobvyklé argumentovat ve prospěch existence národa nebo aspoň národnosti zvláštnostmi lidové kultury. Jistěže ona je nedílnou součástí národní kultury, to jest té kultury, která svým způsobem přispívá k odlišení jednoho národa od druhého. Nelze pochybovat o tom, že v lidové kultuře jsou tezaurovány některé základní stavební kameny kultury národní a národního života od jeho samých počátků. Avšak my známe lidovou kulturu jako celek v podobě relativně mladé čili chcete-li staré dvěstě třista let, a to v regionální rozrůzněnosti, která leckdy zastírá a znečitelňuje charakter kulturního substrátu. Pokud bychom povyšovali mladé regionální diference lidové kultury na kritérium existence národa, mohli bychom za národ označit skoro každou výraznou etnografickou skupinu, jakých je v národních pospolitostech na desítky. Ani specifičnosti lidové kultury se tedy nezdají být právě přesvědčivým argumentem pro podporu národní ideje.
Dospíváme ke konci tohoto tezovitého příspěvku a leckdo si možná klade otázku, proč byl zaměřen na všeobecné problémy týkající se národopisu, národa a národnosti, když má konference za cíl jednat o Moravě v českém státě včera, dnes a zítra. A tu je třeba poznamenat, že vlastně šlo převážně o Moravu, resp. o „moravský národ“ a „moravskou národnost“, a to z pozic oboru, který by měl střežit korektní nakládání s vědeckou terminologií a s předmětem svého studia a rázně čelit jejich zneužívání v politice a politikaření.
R. J.

II.
To, čemu říkáme „lidová kultura“, má některé své vlastní a zvláštní zákony a vývojové tendence (kolektivita, anonymnost, variabilita atd.), kterými se liší od kultury „vysoké“, oficiální. Pro tento výklad je důležité zmínit se o dvou distinkcích:
Předně to, že lidová kultura – na rozdíl od kultury velké, „vysoké“ – se vyvíjí pozvolna a ve dlouhých a širokých časových vlnách; proto lidová tradice působí dlouhodobě a její jevy se uchovávají houževnatě. Za druhé je třeba uvážit, že lidová kultura staví na jiném územním principu než tradice „velká“, neboli kultura „vysoká“; ta je řízena jedním nebo několika málo kulturními centry, a proto má jednotný ráz a je v podstatě unifikována a univerzální. Naproti tomu je „menší“ tradice, tedy lidová kultura územně diferencována, rozdělena do mnoha lokálních a regionálních variant. Tento princip by se dal přirovnat k pojmu „místní“ kultury nebo „místních“, „lokálních“ kultur.
To jsou tedy hlavní obecné poznámky k rozdílům mezi „vysokou“, „oficiální“, „velkou“ kulturou, a kulturou „lidovou“, „nižší“. Zároveň je třeba mít stále na paměti, že kultura vysoká, oficiální žila s kulturou lidovou od prvopočátku ve vzájemných a intenzivních kontaktech, že jedna vrstva ovlivňovala druhou a že zejména vyšší, oficiální kultura neustále působila a vytěsňovala formy a tradice kultury lidové.
Přejděme však nyní k otázce, zda se projevují nějaké zásadní různosti a odlišnosti v lidové kultuře Čech na jedné straně a Moravy a Slezska na straně druhé.
Předně si připomeňme, že sběr lidových tradic v Čechách a moravskoslezském území v 19. století probíhal samostatně a vydané sbírky obsahovaly odlišný materiál, buď český, anebo moravskoslezský. To platí o všech hlavních i méně závažných sbírkách. Na jedné straně sbírky písňové, pohádkové, pověsťové, obyčejů shrnují pouze a výhradně zápisy z Čech – K. J. Erben (1842-45, 1852-56, 1862-64), J. B. Malý (1838), B. Němcová (1845-47), F. V. Vykoukal, J. Langer (1834), Č. Holas (1909-10). Naproti tomu záznamy z Moravy a Slezska vycházejí samostatně a zvlášť – F. Sušil (1835, 1840, 1853-59), M. Mikšíček (1843-45), B. M. Kulda (1854), F. Bartoš a L. Janáček (1882, 1889, 1892, 1899-1901, 1906). Tuto skutečnost můžeme interpretovat tak, že odlišnost lidových tradic v Čechách na rozdíl od Moravy a Slezska se promítala rovněž do sběratelské činnosti a ediční praxe. Lze však přijmout ještě jiný výklad: že se totiž v tomto rozdělení sběratelské a ediční činnosti projevilo a uplatnilo administrativní rozčlenění i mezi Čechami na straně jedné a moravskoslezskou zemí na straně druhé, jak to tehdy bylo běžné a samozřejmé. Toto druhé vysvětlení tedy nic neříká o vlastním a kvalitativním obsahu těchto sbírek.
Je třeba však upozornit na jinou skutečnost, která souvisí s tématem tohoto semináře. Sbírky z první poloviny 19. století a některé ještě v druhé polovině minulého století nesly v titulu termín „národní“, tedy „národní“ písně, pohádky, pověsti, obyčeje, „národní“ svatba atd. Takové názvy najdeme i u moravských sbírek – moravské „národní“ písně, pohádky, pověsti, tance, obyčeje. Termín „národní“ však neodkazuje k onomu pojetí národa, jak je chápeme nyní. Zhruba se dá říci, že romantický národopis první poloviny 19. století kladl termín „národní“ všude tam, kde současný národopis používá termín „lidový“.
Jestliže přijmeme názor, že se ve sběratelské a vydavatelské činnosti promítají diference mezi povahou české a moravské lidové kultury, pak je třeba se ptát, v čem tyto rozdílnosti spočívají. Diference tkví předně v tom, že lidová kultura v Čechách je kompaktnější, celistvější, méně rozrůzněná, tzn. svou povahou se typologicky blíží „vysoké“ oficiální kultuře; kdežto moravská a slezská lidová kultura je pestrá, mnohotvárná, její povaha se kraj od kraje mění, je tedy variabilní.
Projevem těchto diferencí je rovněž to, že se na Moravě udržely nebo i postupně vytvořily názvy regionálních, národopisných oblastí lidové kultury – Haná, Valašsko, Slovácko, Kopanice, Horňácko, Záleží, Podluží aj., i když mnohé tyto názvy nemají vždycky příliš dlouhou tradici. Tyto regiony si uchovaly národopisná specifika až do nedávné minulosti nebo přímo do současnosti. V Čechách jsou takové rozdíly výjimečné. Někteří historici se domnívají, že „vývoj etnografických skupin může sahat svými kořeny, počátky a jádry někdy mnohem dále do minulosti než jen do těch dob (17. až 18. století), kdy se o těchto skupinách jako takových objevují první pozitivní historické zprávy a kdy se poprvé objevují jejich dnešní označení“. (L. Havlík, 1966). Vývoj těchto národopisných skupin a regionů ovlivňovaly různé faktory zeměpisné, historické, etnické, administrativní, církevní aj.
Druhý základní rozdíl mezi lidovou kulturou v Čechách a na Moravě spočívá v rozdílech kvalitativních. To znamená, že písně, pohádky, pověsti, obyčeje jsou jiné, odchylné. Tato kvalitativní, hodnotová rozdílnost má několik příčin, někdy uplatňují vztahy ke kulturám, které Moravu a Slezsko obklopují (tedy ke kultuře slovenské, polské, rakouské); jindy jde o vliv etnických skupin (např. jihomoravských Charvátů) a konečně jindy záleží na odlišném historickém a etnickém vývoji, jako to zjišťujeme na vlivech valašské karpatské kolonizace na východní Moravě a ve Slezsku. Tyto rozdíly a specifika se uplatnily ve všech oblastech lidové kultury hmotné (stavby, zaměstnání, kroje, strava), i v kultuře společenské, duchovní i umělecké; někdy působily zcela podstatné, někdy jen okrajově. Nemáme však čas, abychom je výslovně uváděli a charakterizovali.
Některé rozbory (např. krojů, písní, tanců) však napovídají, že mnohé rozdíly mezi lidovou kulturou v Čechách a na východní Moravě nejsou zásadní a etnické, nýbrž že jsou stadiální. To znamená, že lidová kultura východní Moravy a Slezska (a také západního Slovenska) představuje starší vrstvu a fázi jednotného etnického základu.
Diference a odlišnosti se projevují na Moravě (především od západu na východ) a hlavní hranicí těchto rozdílů je tok řeky Moravy. Západní části Moravy (Jemnicko, Dačicko, Telčsko, Třešťsko, Jihlavsko, Ždarsko, Novoměstsko, Bystřičko) se povahou lidové kultury přiklánějí k Čechám. Střed Moravy, tj. zejména Haná, vytvořila zvláštní a osobité kulturní tradice. Naproti tomu tradiční lidová kultura na východ od řeky Moravy má více společného s lidovou kulturou slovenskou, přesněji západoslovenskou, než s tradicemi lidové kultury na území Čech nebo západní Moravě. Ony rozdíly se vyvíjely od středověku a postupně k nim přistupovaly další a další znaky a rysy, zatímco jiné znaky se vytrácely. Národopisci se domnívají, že lidové tradice na Moravě a ve Slezsku obrazně vytvářejí most mezi tradicemi v Čechách a na Slovensku a mezi tradicemi v Polsku a na Moravě a v Čechách.
Nakonec je třeba si uvědomit, že lidová kultura, písně, tance, pohádky a pověsti, stavby, kroje, obyčeje atd. jsou vlastně jen částí a komponentou širších a obsáhlejších kulturních tradic každého národa. Proto se v etnologii mluví o dvou kulturních tradicích: o tradici „velké“, „vysoké“, „oficiální“ kultury, a tradicích kultury „malé“, „spodní“, „lidové“. Tyto dvě kulturní tradice však nelze od sebe izolovat, protože od středověku se ovlivňovaly, vzájemně na sebe působily a někdy žily i v protikladu. Nicméně, národní kulturu nelze poznat a posoudit bez vysvětlení a rozboru kultury lidové.
To také znamená, že výklad lidové kultury přináší pouze některé argumenty pro posouzení toho, co je jednou z úloh našeho setkání: národní povědomí Moravy. Tuto otázku, jak si uvědomujeme, lze hodnotit pouze komplexně, když totiž přihlédneme k argumentům dalším – historickým, jazykovědným, sociologickým, ekonomickým atd.
Nelze však nevzít v úvahu tu skutečnost, že vědomí odlišností v lidové kultuře nabývá i politický přízvuk a je politicky využíváno i zneužíváno. To se dělo už dříve v minulosti, ale děje se to i v současnosti.
O. S.

III.
Možná, že mnohé z toho, co zde povídáme, jsou pro toto shromáždění fakta běžně známá. Pokud ano, pak se za to omlouváme. Podotýkám ještě, že předmětem mého hlavního zájmu je lidová píseň a hudba.
Abychom si učinili aspoň hrubou představu, jak vypadal stav tištěných moravských písňových sbírek před Sušilem, doplnil bych k výčtu kol. Sirovátky, že moravské písně zařadil jako zvláštní oddíl do všech tří dílů svých Slovanských národních písní František Ladislav Čelakovský. Kniha prvního dílu z r. 1822 obsahuje oddíly „české, moravské, valašské a slovenské písně“. Všimněme si, že sem proniká jeden užší region; vedle českých, moravských a slovenských písní Čelakovský zde rozlišuje též písně „valašské“. V dalších dílech z let 1825 a 1827 dělí už obě první knihy do částí Zpěv český, moravský a slovenský. Každému zpěvu se snaží bez jakýchkoli nacionálních podtextů dát, což jeho jest, a totéž platí pro všechny ostatní zastoupené slovanské zpěvy; ba dovedl si zdůvodnit i zařazení písní litevských „jako vzdálenější příbuzník písní slovanských“. Tento široký záběr je pozoruhodný, neboť do jisté míry bourá nacionální partikulární hlediska a udává tak dobrý směr. O. Sirovátka uvedl, že pojem „národní“ znamenal pro romantické obrozence tolik, co „lidový“. Dodal bych ještě, že i pojem „národnost“ byl aspoň Čelakovským chápán ve smyslu „lidovost“. „Ještě jednou tu zvolám, což jsem již mnohokrát činíval, kochaje se v národním básnictví“, píše Čelakovský – „není snad nad zdařilou národní báseň! – V této jen vidíme v živém tvaru básnického ducha lidského; v těchto jen zřejmě vytknutý ráz národnosti…“
Přibližně o šedesát let později po Čelakovského sbírce pustil se jiný pilný člověk „s nerozvážností dvacetiletého mladíka“, jak se sám později přiznal, do díla obsahově podobně zaměřeného. Byl to Ludvík Kuba a jeho Slovanstvo ve svých zpěvech, které začalo vycházet v r. 1884. Zajímavá jsou zde z hlediska našeho tématu vzletná věnování, nebo řečeno vlastními slovy Kubovými „posvěcení“ jednotlivých svazků: „Kniha 1. Písně české. Posvěceno národu Lumírovu, baště světa slovanského odvěké a nedobytné.“ Na tom, že se tu dal Kuba strhnout známým rukopisným podvrhem, jasně odhaleným až později, není jistě nic překvapivého. Spíše si všimněme, jakým věnováním opatřil druhou knihu Slovanstva – Písně moravské: „Posvěceno orlici moravské, družce lva českého nerozlučné“. Podobně pokračuje ve všech částech. My skončíme citací ke knize třetí – Písně slovenské: „Posvěceno bratřím na Slovensku, trpícím a bojujícím.“
Z dějin vydávání písňových sbírek stojí snad ještě za zmínku, že v době, kdy vycházela Čelakovského sbírka (1822-1827), spatřily světlo světa kromě Rittersberkových Českých národních písní (1825) Písně lidu slovenského v Uhřích (1824 a 1827), jejichž autory byli česky píšící Slováci Pavel Josef Šafařík (známý zejména svými pracemi Slovanské starožitnosti, 1836-37 a Slovanský národopis, 1842), dále Jan Blahoslav, ale taky Jan Kollár. Jak se všeobecně ví, ačkoli tato sbírka vyšla vlastně z Kollárova přičinění, nenechal se uvést jako její spoluautor, aby nemohl být osočen z toho, že se jako evangelický kněz obírá věcmi bezbožnými, nedůstojnými a dokonce též zvelebujícími selskou omezenost. Ale v r. 1834 a 1835 vydal bez podobných zábran „Národnie zpievanky, čili písně světské Slováků v Uhrách jak pospolitého lidu, tak i vyšších stavů“ pod svou redakcí. A to jsou léta, kdy vychází první sbírka moravského katolického kněze – brněnského profesora teologie – Františka Sušila, který přispěl už Čelakovskému. Je zajímavé, jak na tuto první Sušilovu sbírku reaguje Kollár. V druhém dílu Zpievanek r. 1835 – v poznámce k písni „Bitva za Štefana krála“ – píše, že tento počátek a zlomek nepochybně delší hrdinské písně slyšel v r. 1834 od Slovenky v Budíne (uvádí i příležitost, jméno a původ zpěvačky) a pokračuje zajímavým, i když pro tuto konferenci jistě přílišným detailem, že jen několik týdnů poté dostala se mu do ruky Sušilova sbírka, kde rok vydání 1835 „chybně položený je“, protože v jeho rukách se už r. 1834 tato kniha „hotová nacházela“. Ale co je důležité, nemálo se prý podivil, když tam našel též počátek zmíněné slovenské písně, jenom v posledních slovech trochu pozměněný, nebo raději – jak doslovně říká – „zmoravěný“. Cituje pak příslušnou sloku a dodává, že mnohé moravské písně jsou čiré začátky a zlomky písní slovenských, popřípadě že jde o jejich „variace“ nebo parodie a hned také odkazuje na příslušné písně. Kdybychom pokračovali
ve zkoumání, v čem má a v čem nemá Kollár pravdu, jen bychom tím odváděli pozornost od v zásadě správného postřehu, že ze Slovenska na Moravu existují v písňové tradici přesahy. Ale existují tu i přesahy v opačném směru; jsou zde prostě vzájemné vlivy. I na to už O. Sirovátka ve svém vystoupení poukázal a bohatě to rozvedl v desítkách svých srovnávacích studií; knížka Česká lidová slovesnost a její mezinárodní vztahy (1967) je z nich nejobsáhlejší. S Bélou Bartókem můžeme říci podle jeho bystré studie z r. 1937 (Výzkum lidové písně a nacionalismus), že každé objektivní zjištění jakýchkoli vlivů neposkytuje žádný důvod k pocitu podřazenosti ani nadřazenosti a že už vůbec není na místě zneužívat těchto poznatků politicky.
Přejdu k moravské písni. Víte, že Milan Kundera má ve svém románu Žert z r. 1967 pětistránkovou kapitolu o hudební stránce moravské lidové písně? (S. 127-131). Musím jen obdivovat, jakou esejistickou zkratkou o tom dovedl pojednat na základě doporučené literatury a několika konzultací. Nebude snad považováno za neskromnost, nebo dokonce za sebechválu, uvedu-li, že mi do knížky vepsal tato slova: „Milému Dušanu Holému s díky za jeho rady přátelsky Milan Kundera. Brno, duben 1967“. Vzpomínám-li této Kunderovy práce, je tomu tak i proto, abych zde otevřeně řekl, že obsahuje snad nejlepší kritický pohled na folklorismus padesátých a šedesátých let, zvláště slovácký. Kdo z národopisců, ale i členů folklórních souborů tuto knížku nezná, tomu ji vřele doporučuji. Při její širší znalosti by asi nevznikala jalová panegyrika na toto období a snad by se nerodily anebo tolik nešířily ani další kýče.
Nesnáším provincionalismus. Jakýkoli. Jsou mi proto z duše protivné podobné moravské výhrůžky, jaké byly třeba reprodukovány na poslední stránce Lidových novin 11. 5. 1991. Souhlasím naopak se všemi, kteří nechtějí vycházet z regionální nebo nacionální předpojatosti. Nikdo přece nechce vymazat Moravu ani Slezsko jako země z mapy Evropy. Ostatně ani by se to nepodařilo už proto, že jejich postavení plyne v nemalé části z přirozených podmínek fyzické geografie. Jejich historicky dané a snad zcela oprávněné samosprávné touhy by však v žádném případě neměly sledovat tendence separatistické, abychom se tak nestávali menšími, až bychom byli nejmenšími trpaslíky na celém světě. Měli bychom se s Moravanem Ludvíkem Vaculíkem umět vysmát „načančaným“ moravským průvodům po hlavním městě a měli bychom možná občas zalistovat i v řádcích trochu starších – třeba v díle Karla Havlíčka. Jak známo v r. 1848 se účastnil moravského sněmu a psal potom, myslím právem, o provincionální moravské pýše i o tom, „aby Morava a Čechy spojeny větší moc a váhu měly před světem“. Nepochopil-li Havlíček slovenskou jazykovou reformu a nedal-li mu historický vývoj v jeho neohrožené obhajobě Kollára nebo Šafaříka za pravdu, stalo se. (Srov. zvl. články z r, 1846-1847). Ale jeho břitký čtyřveršový epigram Ex ungue leonem (Podle drápů pozná se lev) stojí přesto za citaci: „Slováci svůj jazyk hájí,/ jaký národ, taký zvyk,/ Maďaři jim o něj hrají,/ jaké prase, taký kvik.“
Závěrem znovu k moravské písni: Jan Trojan má jistě pravdu v tom, že mnohé lidové písně Moravy jsou klenotem, jehož cenu si uvědomili nejen Sušil, Bartoš, Janáček, Úlehla a další naši sběratelé a badatelé, ale že ji dovedly rozeznat též vnímavé hlavy zahraniční (třeba Američan Henry Cowell nebo Němec Werner Danckert). Zároveň však má pravdu i v tom, že domácí obecenstvo, včetně některých profesionálních hudebníků, ji ztotožňuje s Moravankou nebo Moravěnkou. Tak nějak se vyjádřil v minulém roce (1990) na stránkách časopisu Opus musicum (s. 67) v rozhovoru Z Brna do Brna aneb Jaká máme manka vůči sobě (i době). Sám jsem se rozhovoru zúčastnil také. Nebyly to žádné převratné objevy, když jsem zde o hudební stránce moravské lidové písně konstatoval, že v západní polovině Moravy nacházíme bližší a těsnější vztahy k písním z oblasti Čech, kdežto ve východní polovině Moravy je vedle mnoha příbuzností s českými písněmi též hodně souvislostí s písněmi slovenskými – zejména západoslovenskými. A na sever u Moravy a ve Slezsku existuje zase mnoho společných rysů s písněmi polskými. Ale jsou tu ještě jiné. Např. mezi písněmi z moravského Slovácka lze snadno – zvláště mezi tzv. verbuňkovými nápěvy – doložit souvislosti s písněmi maďarskými. A byli bychom překvapeni, jak často se právě těmito písněmi prezentují mnohé cimbálové muziky (včetně profesionálního BROLNu) jako něčím typicky moravským. To jsou ze strany interpretů i jejich běžných posluchačů velké sebeklamy. U každé písně se musíme ptát nejprve, jak je rozšířena, potom jakými směry se snad mohla šířit, kdy asi vznikla, má-li třeba nějaké umělé předlohy atd. Je tu třeba poctivého, důkladného a především objektivního a trpělivého studia. Nevydávat za moravské, co moravské není, odkrývat však případná specifika, jak se to podařilo třeba jednou již vzpomínanému Janu Trojanovi v knížce o melodické a harmonické složce moravské lidové písně. V každém případě se nicméně moravská lidová píseň jeví jako mnohovrstevnatý celek s velmi spletitou sítí nejrůznějších vztahů. A stejně je tomu i v jiných složkách lidové kultury. Pro pěstování nekritického moravanství vyúsťujícího do podoby moravský národ, moravská národnost, moravské etnikum nelze projevů lidové kultury využívat. Docházelo by tak jen ke zneužití. Proti všem, kdo by tak chtěli činit, neváhal bych ani na chvíli připojit se k Hnutí proti moravské trapnosti, jak o tom psal Antonín Přidal. Ostatně už František Palacký dobře věděl, proč o sobě říkal, že je rodem Moravan a národem Čech. A ještě dovětek: Necítil to jinak ani moravský národopisec a dialektolog František Bartoš, jemuž už dlouho dlužíme reedici jeho písňových sbírek.
D. H.

Komentář k některým výrokům:
– „Národnost jako kategorie etnických společenství však neexistovala a neexistuje. Taxonomie etnických pospolitostí pojem národnosti nezná a ani jej neuznává, jak ostatně plyne z absence tohoto výrazu v naprosté většině oborových slovníků a příruček. … V tomto smyslu se upevnil jeden z významů slova národnost také v českém pojmosloví, a to nejen politickém a publicistickém, ale bohužel též vědeckém. Neváhám tvrdit, že v uvedených souvislostech je pojem národnosti mnohovýznamový, nedefinovatelný (bývá vymezován převážně jen společným jazykem. popř. ještě kulturou), bezobsažný a tudíž ve vědě nepoužitelný.“ – Tímto pojmem se i na Moravě někteří nechali svést, a tak jsem už několikrát četl, že Moravané jsou národnost (když už ne národ). Jediný smysluplný význam slova „národnost“ je přitom „příslušnost k národu“.
Národ se buď historickým procesem konstituuje anebo se z rozmanitých příčin konstituovat nemůže. Pak buďto je a nebo není. V žádném případě jej nelze proklamativně zřídit. Národně uvědomovacím hnutím je jen možné přirozený proces vzniku národa podpořit a urychlit. – To je bezpochyby pravda. Autor tak reagoval na tehdejší (článek je z roku 1991) rozšířené (a z dob socializmu před rokem 1989 (a vlastně celého 20. století) neznámé) prohlašování existence moravského národa. Vstát a prohlásit „ten a ten národ existuje“ k existenci národa jistě nestačí. Netuším, jak se pozná okamžik, v němž národ, který dříve nebyl, najednou národem je, jisté však je, že jeho existenci lze potvrdit jen odpozorováním reality; buď pozorováním zjistíme, že je, nebo pozorováním zjistíme, že není. (Vždy je však možné se hádat, co to vlastně pozorujeme.) – To, čemu říkáme „lidová kultura“, má některé své vlastní a zvláštní zákony a vývojové tendence (kolektivita, anonymnost, variabilita atd.), kterými se liší od kultury „vysoké“, oficiální. – Já myslím, že tato pasáž článku o dvou vrstvách kultury je velice příhodná pro uvažování. Mezi těmi, kteří nikterak nepochybují o existenci moravského národa a odmítají jakékoli úvahy, že by teprve musel vzniknout, je běžný silný důraz na moravské lidové umění a zvyky. Na tom jsou zvláštní dvě věci: první je důraz na výtvory lidové kultury (kroje, zvyky, písně) vytváří dojem, že jedině toto je obsahem kultury moravského národa; moravský národ by pak byl národem, který má jen lidovou kulturu, nikoli kulturu „vysokou“/“oficiální“ („velkou“); ve srovnání s jinými evropskými národy by tedy byl národem neplnohodnotným. Druhá zvláštní věc na zdůrazňování lidové podstaty moravského národa mě napadla až teď při psaní: klade se důraz na moravské kroje, avšak ty jsou známy jen z některých částí Moravy; klade se důraz na lidové písničky, avšak ty jsou známy jen z některých částí Moravy; atd. Pokud tedy moravské lidové kroje nebo lidové písně mají být důkazem moravského národa, pak jsou zároveň důkazem, že moravský národ obývá jen některé oblasti Moravy, a to ty s výraznými lidovými zvyky (a těch mnoho není). Je jasné, že moravský národ a moravské lidové zvyky ztotožnit nelze (už proto, že nejsou jednotné na celé Moravě, takže bychom vlastně podle nich museli mít moravských národů několik), přesto je jejich spojování běžné (i Jiří Pernes ve své knize o dějinách moravanství označil východní Moravu za nejmoravštější oblast na základě její největší entografické výraznosti, přitom všechna sčítání lidu a podpora moravských stran ve volbách ukazují, že z hlediska přihlášení se k moravanství o nejmoravštější oblast nejde). Je zvláštní, že údajný moravský národ se vzmůže pouze na kulturu lidovou, ale neprodukuje žádnou „vysokou“ kulturu (snad až na pár vzácných výjimek).
Zhruba se dá říci, že romantický národopis první poloviny 19. století kladl termín „národní“ všude tam, kde současný národopis používá termín „lidový“. – Pro nepoučené je to stejný pojmový chyták jako v případě národnosti. A tak se stále čas od času někteří nechávají nachytat a když se dozví o existenci Sušilovy sbírky moravských „národních“ písní, jsou celí dojatí, jak se aspoň v tom 19. století na moravský národ nezapomínalo.
Projevem těchto diferencí je rovněž to, že se na Moravě udržely nebo i postupně vytvořily názvy regionálních, národopisných oblastí lidové kultury – Haná, Valašsko, Slovácko, Kopanice, Horňácko, Záleží, Podluží aj., i když mnohé tyto názvy nemají vždycky příliš dlouhou tradici. – Na jednu stranu je hezké, že je Morava tak pestrá země a že žádná oblast s jedím městem nemá výsadní postavení zastiňující ostatní, na druhou stranu je to vážná překážka pro jednotu Moravy. Čím víc se klade důraz na osobitost etnografických regionů, tím méně pozornosti se dostane Moravě jako celku.
Nakonec je třeba si uvědomit, že lidová kultura, písně, tance, pohádky a pověsti, stavby, kroje, obyčeje atd. jsou vlastně jen částí a komponentou širších a obsáhlejších kulturních tradic každého národa. Proto se v etnologii mluví o dvou kulturních tradicích: o tradici „velké“, „vysoké“, „oficiální“ kultury, a tradicích kultury „malé“, „spodní“, „lidové“. Tyto dvě kulturní tradice však nelze od sebe izolovat, protože od středověku se ovlivňovaly, vzájemně na sebe působily a někdy žily i v protikladu. – Po přečtení článku by si člověk mohl myslet, že čistě nebo typicky národní by opravdu mohla být jen kultura lidová, „nízká“, protože kultura vysoká je unifikovaná a univerzální, jak je psáno v článku. To však jistě není přesné, lze uvést mnoho příkladů „vysoké“ kultury, které nemají nic společného s lidovou kulturou země, ve které vznikly, a přesto jsou ojedinělým příkladem kultury dané země a žádné jiné (konkrétní příklad: Čapkova Válka s mloky byla uměleckou reakcí na rozmach nacizmu v Německu, což není žádné specificky české kulturní téma – byl to problém pro celou tehdejší Evropu – přesto takový román vznikl jen v české literatuře a ne jinde). Vysoká kultura je sice (evropsky) univerzální, ale v každé národní kultuře, do které se dostane, je zpracována jinak, každá národní kultura na ni reaguje jinak. Pro ilustraci tohoto tvrzení mě napadlo následující přirovnání: celoevropskou „vysokou“ kulturu bych přirovnal ke škole, národní kultury ke třídám v oné škole. Škola jako celek jistě má svou atmosféru – ta je dána např. stavem a vzhledem budovy školy, rozhodováním vedení školy o organizaci školního roku, konkrétním chováním učitelů školy, kvalitou školního stravování a spoustou dalších věcí – kterou všichni žáci školy vnímají společně. Avšak přesto každá jednotlivá třída má svou vlastní „dodatečnou“ atmosféru dano konkrétní skladbou žáků a jim přidělených konkrétních učitelů, konkrétními událostmi odehravšími se v průběhu vyučování a podobně, která se nerozšiřuje do jiných tříd (přestože o ní díky stykům žáků různých tříd můžou být informovány i jiné třídy). Národní kultury se dají přirovnat právě k těm třídním atmosférám – jsou součástí širší atmosféry evropské kultury, přesto jsou zároveň částečně od svého širšího rámce izolované a jistá kulturní „cirkulace“ probíhá jen uvnitř nich a okolí o ní bývá jen částečně informováno (srovnatelné se styky žáků různých tříd na společné chodbě o přestávce). To bylo přirovnání, které se týkalo vztahu mezi vysokou kulturou celoevropskou a jejími národními „pobočkami“, vztah je však i mezi vysokou a „nízkou“ kulturou, jak stojí i v příspěvku z konference, a to v obou směrech – tvůrci vysoké kultury znají lidovou kulturu a berou si z ní inspiraci, avšak sama lidová kultura také vstřebává náměty z vysoké kultury (např. některé pohádky, považované za typické dílo lidové kultury, mají náměty převzaté z antické literatury a nemohly tedy vzniknout v nevzdělaném lidovém prostředí). Logicky ovšem může vyvstat jedna otázka: jestliže nějaké dílo vysoké kultury nemá obsahovou nebo formální návaznost na konkrétní lidovou kulturu některého místa v Evropě, jak se pozná, že náleží konkrétní národní kultuře? Hlediskem může být jazyk, ale pokud je nějaký jazyk hodně rozšířený, nemá toto hledisko velký význam (běžně se např. pojednává o španělsky či anglicky psané literatuře), tím spíš, že velká část děl vysoké kultury nemá s jazykem nic společného (výtvarná, hudební, architektonická díla). Když se nad tím zamyslíme, dospějeme nakonec vlastně k závěru, že konkrétní kulturní dílo bývá připsáno konkrétní národní kultuře na základě toho, že vznikne v okruhu lidí přináležejících k dotyčnému národu. Jinými slovy, Máchův Máj je dílo české, protože ho stvořil Čech. Pro společenství, jehož status národa má být potvrzen teprve tím, že začne pro své potřeby produkovat vysokou kulturu, to ovšem znamená bludný kruh: dané společenství nemůže být národem, dokud neprodukuje vlastní vysokou kulturu, avšak vlastní vysokou kulturu nemůže produkovat, dokud sebe nebude považovat za národ a taktéž nebude ostatními považováno za národ (aby nebyla ona vyprodukovaná kultura připsána jinému národu). Nejjednodušší to rozhodně mají národy, které jsou (dovnitř i navenek) definovány vlastním státem (např. Rakušané či Švýcaři) a které nemusejí svůj národ „dokazovat“ vlastní svébytnou kulturou.
Nesnáším provincionalismus. Jakýkoli. Jsou mi proto z duše protivné podobné moravské výhrůžky, jaké byly třeba reprodukovány na poslední stránce Lidových novin 11. 5. 1991. – Nevím, jaké výhrůžky byly zveřejněny v Lidových novinách v tom roce, patrně něco, co jejich autoři nebyli ani v nejmenším schopni vykonat, jak už to u moravských siláckých řečí bývá. O to mně však nejde, jde o ten moravský provincionalizmus. Ten bez jakékoli pochyby zcela jistě existuje. Důvodů je několik. Není to důvod hlavní, ale první, co mě napadá, je, že moravské hnutí sestává především z nadšených amatérů (včetně mě, pochopitelně 🙂 ), nemá mezi sebou fundované lidi s rozhledem, kteří by moravskému hnutí zajišťovali úctu mimo jeho rámec a případně k němu přitahovali nové lidi. Následkem toho logicky musí být moravské hnutí amatérské a svými znalostmi musí být omezeno na Moravu, případně Českou republiku. Moravané mají být údajně v myslích moravských vlastenců normálním národem srovnatelným s ostatními evropskými národy, o ostatní národy se však nezajímají a jejich národní život neznají (s výjimkou českého, i ten však spíš povrchně). Spousta postav českého národního obrození (Čelakovský, Dobrovský, Havlíček, Erben, Němcová a další) měla velké znalosti dějin a kultury ostatních Slovanů a Češi od nich během svého obrození (které probíhalo prakticky ve stejnou dobu jako jejich) přebírali, co mohli, zároveň však (ať vědomě či nevědomě) přebírali od Němců, svých „úhlavních“ nepřátel. Naproti tomu v moravském hnutí zasazení Moravanů mezi ostatní Slovany víc než pouhým konstatováním, že Moravané jsou Slované, nepřitahuje žádnou pozornost a tím spíš srovnávání jakýchkoli jiných národů s Moravany. Právě ten značný důraz na „spodní“ kulturu, o níž byla řeč výše, je příznakem moravského provincionalizmu. Mezi moravskými vlastenci se odmítá vše, co není přísně doložitelné v lidové kultuře, jako nemoravské, přitom však „vysoká“ kultura každého národa se pořád obohacuje vlivy přicházejícími z vnějšku (o tom, že to platí i o kultuře lidové, však bylo v článku taky zmíněno). Například lyrickoepická báseň Máj českého básníka Karla Hynka Máchy není svým duchem příliš česká, odehrává se spíš u nějakého severoitalského jezera, její postavy nejednají, jak bylo obvyklé v tehdejší české literatuře, a bodejť by ne, když se Mácha nechal inspirovat polskými romantickými básníky. Nelze se tedy divit, že zpočátku v českém prostředí tato báseň moc nadšení nevyvolala; avšak během dalších desetiletí se stala jednou z nejoblíbenějších českých básní a toto postavení si drží dodnes (viz nedávný film na její motivy). V moravském národně smýšlícím prostředí se za vrchol „národní“ literární tvorby považuje asi „Slovácko sa súdí“, protože je důsledně založeno na „nízké“, lidové kultuře. Kdyby však někdo letos na Moravě napsal realistický román pojednávající dejme tomu o ženě, která byla z chudého bulharského venkova dovlečena na Moravu za účelem provozování sexuálních služeb v polootrockých podmínkách a pak v rozhovorech pro noviny a časopisy prohlašoval, že je to pokus dát moravské literatuře nový směr (letos ani jindy v blízké budoucnosti samozřejmě nikdo nic takového v rozhovorech prohlašovat nebude, absurdnost této představy ukazuje reálnost existence moravského národa mnohem lépe než tisíc prohlášení o jeho existenci), se zvláštní pozorností současného moravského hnutí by se nesetkal, román by nejspíš nebyl považován za moravský (za projev moravanství) a v žádném případě by se nesetkal s takovým nadšením jako jakákoli zpráva o tom, že na nějakém shromáždění se zpívaly lidové moravské písně (navíc ještě v moravských lidových krojích!). Současné moravské hnutí je zaměřeno v podstatě jen na samotnou Moravu a nevnímá nic kolem, takže si ještě nevšimlo, že údajný moravský národ nemá vlastní „vysokou“ kulturu jako jiné národy, a nepozoruju ani stopy projevů, že by to někomu chybělo či spíš, že by si vůbec někdo uvědomil, že něco takového Moravanům může chybět. Lze sice snadno (avšak nesprávně) namítnout, že na Moravě přece „vysoká“ kultura existuje, stačí – když už nic jiného – zmínit třeba tvorbu „Moravana“ Ludvíka Vaculíka, který byl v konferenčním příspěvku jmenován. Otázka však je, zda je to projev zrovna moravské národní kultury. V roce 2008 věnovala Česká televize jeden díl pořadu „Historie.cs“ Moravanům a Ludvík Vaculík (jakožto zástupce „Moravanů“, což z něj má dělat to, že se narodil na Moravě, konkrétně v Brumově na Valašsku) v něm vystupoval proti myšlence moravského národa a dokonce i moravské politické samosprávy (v tomto duchu se ostatně vyjadřoval na stránkách novin už v devadesátých letech). Pokud se autor sám považuje za Čecha a své dílo za součást české národní kultury, což platí i o jeho okolí, nezbývá už místo pro národní moravskou kulturu. Ale to už jsem se daleko odchýlil od tématu moravského provincionalizmu, uzavřenosti pozornosti moravského hnutí do úzkých mantinelů lidové krojované a zpívající Moravy, která je znakem všeho jiného než existence moravského národa.
Nikdo přece nechce vymazat Moravu ani Slezsko jako země z mapy Evropy. Ostatně ani by se to nepodařilo už proto, že jejich postavení plyne v nemalé části z přirozených podmínek fyzické geografie. – Prohlášení tohoto typu jsou velice zábavná (no, vlastně spíš tragikomická), protože přesně ti, kteří ujišťují o nevymazatelnosti Moravy z mapy Evropy, jsou proti tomu, aby Morava na té evropské mapě opravdu byla (zmínka o fyzické geografii je směšná). Škoda že u každého takového výroku není někdo, kdo by na protikladnost takového prohlášení mohl hned poukázat.
Jejich historicky dané a snad zcela oprávněné samosprávné touhy by však v žádném případě neměly sledovat tendence separatistické, abychom se tak nestávali menšími, až bychom byli nejmenšími trpaslíky na celém světě. – Moravské samosprávné touhy jsou snad oprávněné? No ale hlavně nesmějí být separatistické! To by asi hrozila přinejmenším jaderná válka (podobná jaká „byla“ mezi Čechy a Slováky v roce 1993) a zhroucení evropské civilizace na nejméně 5000 roků. Často omílaný „argument“ o rozdělování už tak malých byl trapný už v roce 1991, natož dnes. Myšlenka sjednocení Evropy (která činí otázku velikosti jednotlivých evropských států bezpředmětnou) je však v českém prostředí cizí a moravské prostředí (už proto, že se považuje vesměs taky za české) se od něho skoro neliší, takže není divu.
Měli bychom se s Moravanem Ludvíkem Vaculíkem … – Jak málo někomu stačí ke spokojenosti, respektive co vše je vydáváno za moravské. Údajný „Moravan“ Ludvík Vaculík se sice na Moravě narodil, ale jinak je zaměřen spíš protimoravsky, jak jsem napsal v jednom komentáři výše.
třeba v díle Karla Havlíčka. Jak známo v r. 1848 se účastnil moravského sněmu a psal potom, myslím právem, o provincionální moravské pýše i o tom, „aby Morava a Čechy spojeny větší moc a váhu měly před světem“ – Zajímavé je, že zatímco české národní obrození bylo už v 19. století a dodnes je vzýváno jako něco svatého, obdobné moravské snahy jsou – pokud překročí folklórní rámec – vždy označovány jako trapné nebo jako projev pýchy. Některé věci, jak se zdá, jsou neměnné.
Nevydávat za moravské, co moravské není – U tohoto citátu mě napadlo totéž, co jsem napsal výše. Je to opět příležitost k úvaze nad „vysokou“ a „nízkou“ kulturou. Tentokrát je to však jeden z autorů konferenčního příspěvku, který jako by naznačoval, že Moravané si musí odepřít byť jen úvahy směřující k tomu, že by si vypěstovali vysokou národní kulturu. Moravské může být jen to, co je folklorní (jako by snad vše, co je české, např. zmíněný Máchův Máj nebo architektura centra Prahy, na které jsou Češi (i na Moravě) hrdi jako na svůj národní klenot) bylo české folklorní). Naštěstí se autor tohoto prohlášení nemusí příliš rozhořčovat, moravské hnutí mu jde vesměs na ruku a moravské národní identifikuje právě tak.
Pro pěstování nekritického moravanství vyúsťujícího do podoby moravský národ, moravská národnost, moravské etnikum nelze projevů lidové kultury využívat. Docházelo by tak jen ke zneužití. Proti všem, kdo by tak chtěli činit, neváhal bych ani na chvíli připojit se k Hnutí proti moravské trapnosti, jak o tom psal Antonín Přidal – Toto není ojedinělý výrok tohoto jediného autora (vlastně všech tří spoluautorů, všichni na závěr svého vystoupení museli varovat před politickým zneužitím), fakticky to zaznívá ze strany lidí, kteří nechápou moravskou emancipaci, pořád: jakýkoli argument ve prospěch možnosti vytvoření moravského národa nebo dokonce jen moravské samosprávy je ohodnocen jako zneužití onoho argumentu. Prostě ve prospěch moravské svébytnosti se argumentovat nesmí, pro většinu lidí v ČR je takové uvažování absurdní. To ovšem ukazuje, jak za se samozřejmostí přijímaným moravským národem je ještě cesta dlouhá.

Advertisements

14 thoughts on “Národ a národopis

  1. Morava "v českém státě ?"Pokud bych chtěla odpovídajícím způsobem reagovat na uvedený článek, musela bych vzít odstavec po odstavci a poctivě je rozebrat. Snad si na to někdy najdu čas. Autoři důrazně odmítají využívat problematiku k politickým cílům. Zaštiťují se přitom vědeckostí a vědomou snahou o objektivitu. Přitom zhodnocují i ta historická období, kdy Morava prokazatelně v žádném "českém státě" nebyla, aniž by na to, jak by se slušelo – přinejmenším v zájmu jimi proklamované vědecké objektivity, upozornili. To samo o sobě je také politikum. Ovšem využívat cokoli proti oprávněným snahám Moravy a Moravanů je dovoleno, nebo dokonce – přičítáno k dobru.

  2. > vysoká kulturaBodejť by Moravané měli vysokou kulturu. Vysoká kultura se nedá dělat živnostenským zpúsobem – "ráno upeču, dopoledne prodám, nějak přežiju" – Moravan pokud má talent, može vystudovat na umělce – v českých školách (nebo v zahraničí) už tady jsou potřeba peníze, pokud vystuduje, potřebuje další peníze, to znamená veřejné zakázky (které pomohou zaplatit taky volnou tvorbu) v České republice podporu českých institucí, případně českých donátorú, je tedy lepší, být Čechem žijícím na Moravě (ještě lépe na východě republiky, případně Česka). To co takoví umělci vytvoří je potom se samozřejmostí považováno za české vysoké umění. Hlásit se veřejně k moravanství znamená pro umělce v ČR zavřít si přístup k seberealizaci a to je pochopitelně dostatečně silný motiv k tomu být loajálním Čechem z Moravy.

  3. Kultura ještě vyššíPane Mašku, máte jistě pravdu pro převážnou část umělců, řekněme jakýchsi interpretů dobových trendů. To bylo je i bude, zakázky je třeba shánět, pokud možno jim i vyjít kousek vstříc. Na druhé straně ale vidíme opravdu úspěsné umělce, nebo s dostatečně silným nábojem a na ty to neplatí. Mucha, Janáček byli Češi, ale jistě dali zaznít i moravským, respektive slezským notám. Podobně Bezruč, Mánes, nebo zcela vyhraněně Úprka. U jiných je třeba moravskost již hledat v některých rysech – až po ty bezděčné..Máte pravdu – chybí trh, tudíž se jezdí na trhy jiné od Paříže po ELEJ. Tuhle mně dojalo, když jsem zahlédl představení jednotlivých soutěžících v jakési TV soutěži nových Talentů – chlapci a děvčata jeden po druhém svorně mečeli a hráli anglicky, radost pohledět!

  4. Císařovy nové šaty ?Nechtěla jsem ve svém komentu kritizovat autory přejatého článku. Spíš upozornit na to, že neobjektivní a velmi často v přímém rozporu s historickou pravdou je celý oficiální přístup ke všemu moravskému. Jistě Morava včera, tedy 30.7.2010, dnes 31.7.2010 a zítra 1.8.2010 byla a je v českém státě. Ale rozhodně nebyla v českém státě v těch obdobích, jak je to uváděno ve školních učebnicích dějepisu našich dětí a jak to bohužel do značné míry přebírá (nevím zda musí, ale zcela jistě i ono je pod ekonomickým a politickým tlakem) i Moravské zemské muzeum. Věta citovaná v článku, že přece nikdo nechce Moravu a Slezsko vymazat z mapy Evropy, je přímo směšná. Vždyť k vymazání z mapy již dávno došlo! A hned poté začalo vymývání mozků. A ti, kteří na tyto skutečnosti upozorňují, jakož i na to, že Moravě nebyla navrácena její práva zcizená komunistickým režimem, jsou jako to dítě, které v pohádce o císařových nových šatech řeklo nahlas, že císař je nahý. V
    pohádce se k dítěti přidali i ostatní lidé. Ale život není pohádka a dlouhodobé "umělé vyvolávání souhlasu" s oficiálním pokřiveným výkladem naší historie počínající u školních učebnic a pokračující novinami, filmem, televizí a bohužel i odbornými pracovišti atd., nese své ovoce. Nevyvážený a často úmyslně nepravdivý výklad našich dějin, určitý historicky postižitelný a prokazatelný tlak na usměrňování národnostního cítění na Moravě – to vše je dlouhodobě mocensko politicky využíváno. I když v určitých obdobích (období 1. moravského a následně zesilujícího českého národního obrození)lze předpokládat dobré úmysly alespoň některých aktérů. To vše zcela zákonitě musí vyvolávat protitlak a určitou odezvu a obranu. Jsem přesvědčena, že nazývat tuto obranu politickým zneužíváním, není namístě.

  5. >Dokonce mám podezření, že přinejmenším část folklóru ("moravského") je produktem českých nacionalistů, kteří prostřednictvím něj chtěli (a možná chtějí) dokázat, že český nacionalismus je cosi přirozeného, co vychází zespodu, jinými slovy, že je lidový (koneckonců se, jak již bylo zmíněno, pojmy lid a národ používaly jako synonyma) a je tu od pradávna, že tedy není konstrukcí intelektuálů 19. století. Kromě toho má takový folklór i tu funkci, že zneškodňuje moravskou identitu do podoby, která nijak neohrozí establishment. To by podle mě mělo moravské hnutí brát do úvahy a mělo by se pokud možno ztotožnění moravské identity s folklórem vyhýbat (viz použití folklórních motivů stranou Moravané v letošních předvolebních klipech).

  6. Zneužít lze cokolivÚdajně české národní obrození 19. století (nebo chcete-li český nacionalismus) téměř zničilo českou lidovou píseň, tím že přetrhlo její přirozený vývoj a překrylo jej nánosem umělotin. Na Moravě byl tento jev zřejmě slabší. Proti moravským snahám usilujících o uvedení přirozených moravských práv v život lze použít cokoli. Už jsem četla i tak hloupý komentář, že zatímco v Čechách byla již kultura, na Moravě ještě byla pustina. Tím, že se o moravské historii učí a mluví co nejméně, může vznikat falešný dojem, že Morava ani žádnou historii a kulturu neměla. Stejně tak dlouhodobé hospodářské opomíjení Moravy projevující se její stále horší ekonomickou situací ve srovnání s Čechami a Prahou, lze zneužít šířením názorů, že Moravané jsou hloupí a líní. Mnozí z nás se už s takovými "novodobými" nesmysly také setkali. Vždycky se najde dost primitivů, kteří to budou šířit dál. (V Rusku se po revoluci podařilo poštvat obyvatele měst proti obyvatelům
    venkova, následky byly tragické. Příkladů, čemu všemu jsou lidé schopni uvěřit je v historii nepřeberně). Předvolební klipy Moravanů u mě také vzbuzují určité rozpaky. Ale Moravané nepoužívají na volební propagaci finanční zdroje žádných zbohatlíků, ale většinou jen skromné příspěvky vlastních členů. Jistě bychom si dovedli představit i propagaci více odpovídají důležitosti a vážnosti moravských cílů a snah.

  7. doplněníPodobně jako u lidových písní zmizela i původní pestrost krojů v Čechách (převládl 1 zjednodušený vzor tzv. České děvče). Na Moravě "převálcoval" původní rozmanitost krojů libivý kroj ze Slovácka. V těžkých letech před a během II. světové války byla v oblibě lehounká halenka s krátkým mírně baňatým rukávem s vyšívanými "národními" motivy (do značné míry kopírující moravské lidové ornamenty), tzv. svéráz. Tím chci mmj. říct, že moravský folklor měl i sílu posilovat naše občany v těžkých válečných dobách.

  8. Aby Morava a Čechy spojenyHavlíčkova slova správně jmenují Moravu a Čechy – tehdejší návrh moravským stavům, aby se zrušily by byl politicky nehorázný nesmysl – a přece k těmto koncům společný postup Moravanů a Čechů vedl. Nicméně do věku národního obrození všech evropských národů vstupovaly obě země rovnoprávně bok po boku. (Je třeba mít na zřeteli, že revoluční duch 48. roku nebyl v žádném případě českou rebelií, ale opravdu celoevropským tehdejším "duchem doby"). Pokračování Havlíčkova textu, aby země spojeny – větší moc a váhu měly před světem – se kupodivu zvrtlo v unitární český stát. Spojení ale opravdu není zrušení jedné z částí, stejné platí o sjednocení. Subjektivitu členů je třeba zachovat, žádné spolky s "drahým zesnulým" nepadají na váhu. Jestliže zde více než století jednostranně a mylně panovala myslenka o "sjednocení" podivném, je nejvýse záhodno razit heslo nové a přesnějsí – obnovu moravské samosprávy. Změna
    kursu veliké lodi bude nějaký ten km trvat, než se projeví, ale je třeba ji učinit – alespoň – teď. Kurs – volné moře, byť ve flotile.Malou přímluvu na konec: nevzdávejme se vůbec ničeho z moravské minulosti – ani krojů, hudby, jazyka atd. Moravský osud a národ je jedinečný, jen je třeba se v jeho dědictví vyznat. Návštěvu nezavedeme do garáže, ale do obýváku, knihovny, nebo na terasu, či chalupu. Nerozumíme-li nyní některým zvláštnostem domu, porozumí snad jiní a jindy. Jsou to všechno věci s velice dlouhou tradicí, kterou ani "obrozenecký" přístup nedovede vysvětlit, ale jsou nesmírně cenné. Jen si nemůžeme myslet, že "automatické" užití lidových motivů v propagandě je i automaticky účinné. Takovíto "zosklivovatelé tradic" už tu byli a "dílo" se jim jako vždy daří. Chybí jim alespoň vkus – nemají-li již umělecké cítění, které by ale mít měli – a to má "odrazující účinky" na publikum v každém případě bez výjimky.

  9. > [6]"Dokonce mám podezření, že přinejmenším část folklóru ("moravského") je produktem českých nacionalistů"-To bych neřekl."Kromě toho má takový folklór i tu funkci, že zneškodňuje moravskou identitu do podoby, která nijak neohrozí establishment"-Na druhou stranu toto je naprostá pravda. Stačí poukázat na to, že krojované tancování při lidových písničkách lze provozovat už dnes a žádná moravská samospráva k tomu není třeba.

  10. > ještě vysoká kulturaVzpomínám si na bouřlivé diskuse s profesorem Mezníkem v polovině 90. let. Ten odmítal existenci moravského národa a varoval před nacionalismem. Prohlásil, že hlavním důvodem, proč musí odmítnout myšlenku moravského národa, je skutečnost, že by se jinak nemohl hlásit k velikánům české kultury (jmenoval Němcovou a, myslím, Máchu a Smetanu). Mezník neměl na mysli kulturu v širším pojetí, ne jako vše, co vytvořil člověk (tak je kultura chápána třeba v archeologii), ale v pojetí užším jako umění. Nabízí se otázka, zda obecně existuje něco jako národní kultura. Mají umělecká díla nějakou vlastnost, která z nich činí "francouzský" obraz nebo "německou" sochu? Poznáme při poslechu nějaké klasické melodie, do které "národní" kultury patří? Lze objektivně odlišit dánské výtvarné umění od estonského tak, jako lze odlišit medvěda brtníka od medvěda černého? Herder byl přece považován za analogii k Brehmovi.
    Podle mého názoru je každé umělecké dílo především vyjádřením autora, nikoli "národa". Pak může samozřejmě patřit do nějakého slohu, žánru, školy, epochy nebo civilizace, ale všechny tyto kategorie jsou přeshraniční anebo naopak lokální. Jedinou výjimkou je psané slovo, ale jazyk je pouze prostředek, nikoli podstata, jinak by nebyly možné překlady. Jinými slovy, to, co činí francouzskou kulturu "francouzskou" je nikoli nějaký její specifický rys společný všem jejím dílům, ale to, že je vytvořena ve Francii. Pokud tedy vznikne nějaká podoba moravské státnosti, pokud bude Morava přinejmenším jedním územně-správním celkem, hned se začne mluvit o moravské kultuře. A proto bude existovat i vysoká moravská kultura (mám za to, že se o ní před rokem 1918 dá hovořit). Jen tak na okraj, pokud přijmeme mou tezi o fiktivnosti "národní" kultury, důsledkem by mělo být i to, že případná moravská vláda by neměla mít ministerstvo kultury a kulturní instituce by byly svěřeny okresům
    a obcím. Pak je zde ještě otázka, co profesor Mezník myslel oním "hlásit se k". To je pojem, který je v obrozeneckém jazyce velmi častý, jeho obsah je však mlhavý. Mám za to, že může mít dva obsahy. Buďto to znamená, že se nějaké dílo či autor dotyčnému líbí. Proč by se člověku ale nemělo líbit dílo nějakého autora zahraničního? Nebo se s tím dílem dotyčný ztotožní a tak jej považuje za "naše" dílo. Pojmy "náš" a "naši" se kdysi používali pro rodinné příslušníky. Nacionalismus pak tato slova přijal a začal používat pro vše, co podle něj "patří" danému národu, a to právě v době, kdy začalo docházet k rozkladu rodiny. Navíc toto ztotožnění s uměleckým dílem, znamená, že již věřím, že "naše" je i "mé", tedy jako by to bylo dílem všech příslušníků daného národa (náhražkové rodiny). Což je samozřejmě nesmysl. Profesor Mezník, kterého si jako historika a učitele velmi vážím, při svém odmítání moravské
    národní identity jakožto nacionalismu sám ulpěl v nacionalistických konstrukcích.

  11. > [11]Jaroslav Mezník byl nepochybně česky národně orientovaný a myšlenku moravského národa až do smrti odmítal. Na druhou stranu je mu nutno k dobru přiznat, že vývojem moravanství se v rámci profesního bádání zabýval (na rozdíl od většiny historiků, kteří ho ignorují) a uvedl leckteré zajímavé informace – když v nějakém období dějin obyvatelé Moravy nesmýšleli česky, Mezník to nezamlčel. Ale přece jen podle mě do své historické práce toto zjištění stoprocentně nepromítl (např. v jinak výborné knize o lucemburské Moravě mluví o slovanských obyvatelích Moravy jako o Češích).

  12. >Podle mého názoru spočívá politická tragédie profesorů Josefa Války a Jaroslava Mezníka v tom, že chápali zemské a národnostní pojetí moravské identity jako protiklad v situaci, kdy národnostní vyjádření bylo cestou k tomu zemskému. V době, kdy i ty nejumírněnější návrhy HSD-SMS byly odmítány, kdy české politickou strany hrály nepoctivou hru (převzít moravské požadavky a pak je zamést pod stůl), kdy Bratislava prosazovala jen svůj sobecký hazard (decentralizace, ale jen pro někoho), kdy byla ignorována petice s více než šesti sty tisíci podpisy a kdy vládnoucí politikové nepřipustili možnost referenda bylo přihlášení se k moravské národnosti možná jedinou možností, jak mohl moravský lid podpořit obnovu moravské (moravskoslezské) státnosti. Navíc se tehdy při úvahách o trojfederaci argumentovalo tak, že členem federace mohou být pouze "národně" založené republiky.Dotyční tak přes veškerou svou erudici nepochopili, že národnostní identifikace
    může přes svou formu z 19. století (ta byla – a snad stále je – vnějšími okolnostmi daným, jediným možným praktickým vyjádřením) mít tradiční zemský obsah a především důsledky a že Moravané se tak jejím prostřednictvím mohou stát tím, co profesor Válka označuje jako zemskou obec.Pravděpodobně byli sami zhrozeni tím, k čemu i díky jejich přístupu došlo.

  13. Jde i o budoucnostUvědomění si svých kořenů a své nazaměnitelné moravské národní identity a přihlášení se k ní je zřejmě nejen jedinou cestou, jak se Morava a Moravané mohou domoci svých neoddiskutovatelných práv. Je to možná i jediná cesta, jak o tato práva nemuset usilovat a bojovat znova a znova v budoucnu, jako už vícekrát v historii. Snahy neuznávat postavení Moravy, neustále je zpochybňovat a snahy dostat Moravu do područí Čech jsou z historie nejen známé, ale prameny i dobře zdokumentované.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s