Morava jako region Evropy

O kapitole o Moravě z politologické knihy o vybraných regionech Evropy

V roce 2009 vyšla v Plzni kniha Evropa regionů, která v kapitolách od několika různých politologů představuje různé oblasti Evropy z hlediska jejich vymezení, dějin, kultury, národnostního uvědomění a politické emancipace. Kniha obsahuje kapitoly o Dolním Sasku, Těšínském Slezsku (!, není zvykem uvažovat o této oblasti samostatně), Dobrudži, Kaliningradské oblasti, jižním Tyrolsku, Vlámsku a Moravě. Nevím, co vedlo autory k zařazení kapitoly o Moravě, neboť z běžné veřejné diskuse v České republice může snadno vyplývat zdání, že žádný moravský region neexistuje; máme přece jednotné Česko a pak už jen kraje. Přece jen však jde o politologický spis a politologická věda není tak jednoduchá (až primitivní) jako česká politika a český národní život, který nemá pro svébytnou Moravu místo.
Knihu jsem si ze zvědavosti, jak dnešní politologičtí vědci vnímají Moravu, půjčil a kapitolu o Moravě pročetl. Napsal ji Ondřej Kopa z Katedry politologie a mezinárodních vztahů Filozofické fakulty Západočeské univerzity. Zde je, co jsem se dočetl. Kapitola o Moravě se dělí na několik oddílů, které jsou pojmenovány takto: Úvod, Historický vývoj moravské zemské samosprávy, Moravská národnost a diskuse o její existenci, Moravština a moravský jazykový separatismus, Moravský regionalismus (s pododdíly Moravské politické strany do roku 1918, Moravský regionalismus v meziválečném období, Vzestup a pád moravského regionalismu po roce 1989), Morava jako politický region, Morava jako kulturní a historický region, Závěr. Každý tento oddíl proberu jeden po druhém.
V Úvodu autor píše, že Morava neexistuje jako administrativní region, od jiných regionů České republiky se však výrazně odlišuje kulturně a historicky, zmiňuje se také o moravském regionalizmu a o tom, že se v posledních letech některé promoravské iniciativy radikalizovaly. A v současnosti prý není o moravském regionalizmu téměř slyšet. Cílem kapitoly o Moravě je podle autora „popis současného postavení Moravy jako jednoho z regionů České republiky potažmo i Evropské unie“, v závěru kapitoly se chce věnovat i diskusím o moravské národnosti a moravském jazyce, protože prý „zdůrazňování jazykových a národnostních odlišností Moravanů se v poslední době stalo jediným viditelným programem moravistických stran a hnutí.“
Hned v úvodu by se slušelo autorovi několik věcí vytknout. Především to, jak chce srovnávat Moravu s jinými regiony České republiky. Ona snad Morava je region podobného typu jako Chodsko nebo Podkrkonošsko? Už toto působí, jako kdyby autor ani pořádně nevěděl, o jaké Moravě to vlastně píše; při psaní si snad autor představoval pod Moravou oblast mezi Hodonínem a Uherským Brodem nebo něco takového, neboť jediný „region“, se kterým se dá Morava srovnat, jsou Čechy jako celek. Nevím, co autor mínil tím, že Morava je potažmo region Evropské unie – vždyť přece čeští politici si dali práci s tím, aby Morava takovým regionem nebyla; místo toho najdeme na mapách jednotek soustavy NUTS „regiony soudržnosti“ jako „Jihovýchod“ či „Moravskoslezsko“ či rovnou jednotlivé kraje.
Oddíl Historický vývoj moravské zemské samosprávy podává stručný přehled postavení Moravy v dějinách, přičemž hlavní důraz klade na novodobé dějiny. Oddíl začíná vytvořením moravského markrabství roku 1182 Fridrichem Barbarossou, což je nesprávná, v historické vědě zastaralá informace. Polehčující okolností pro autora však je, že není historik, a také to, že ani samo moravské hnutí si ve své většině nestihlo všimnout, že jde o zastaralé tvrzení. Kladně lze naopak hodnotit, že obnovení zemského zřízení podle ústavního zákona z roku 1927 (s účinností od roku 1928) popisuje jako „jen nepatrné zmírnění dosavadního silného centralismu“ a že „zemské zřízení fakticky bylo pouze formou administrativní dekoncentrace, kdy byla na zemskou úroveň přenesena jen část administrativních pravomocí, bez přenesení politické odpovědnosti na zemská zastupitelstva. Ta působila jako pouhé poradní sbory státních úředníků. Jejich normotvorné pravomoci zůstaly po celé období pouze na papíře.“
Tyto věty autor převzal z Dějin zprávy v českých zemích, já si dovolím trochu odbočit k Jiřímu Pernesovi, který v knize Pod moravskou orlicí napsal: Země se staly skutečně pouze administrativními, správními jednotkami, o jakékoliv jejich samostatnosti nemohlo být řeči. Všechny tyto skutečnosti ovšem nahrávaly pražskému centralismu, jehož se celé předchozí generace Moravanů tolik bály; nyní dostal zelenou a uplatňoval se beze všech zábran – ve svých důsledcích samozřejmě ke škodě samotného státu. Většina českých obyvatel Moravy však novou skutečnost nevnímala jako problém. Zdá se, že dosažená forma existence zemského zřízení je uspokojovala a že pro naplnění jejich pocitu moravanství dostačovala. Tato slova cituju záměrně, nikoli však jako kritiku Ondřeje Kopa, ale směrem do vlastních řad. Na jednu stranu se oprávněně kritizuje většinová česká představa, že Moravu po celé dějiny obývali Češi (nanejvýš si toho někdy nebyli vědomi a bylo jim to třeba připomenout, např. v tzv. národním obrození, což je obzvlášť absurdní), na druhou stranu se však vytváří představa stejně nesprávná, že celé dějiny jsou vyplněny existencí sebe si uvědomujícího moravského národa, který nanejvýš v určitých obdobích musel snášet ústrky či nepřátelství Čechů. Tak tomu však nebylo, moravské povědomí se v dějinách všelijak proměňovalo a zrovna v období po roce 1918 se podstatná většina slovanských obyvatel Moravy považovala národnostně za Čechy či spíš Čechoslováky, moravské vědomí v té době skomíralo kdesi v hlubinách vědomí lidí a jen u několika jedinců nabývalo rysů národního vědomí. Žádné protesty v širší veřejnosti proti prakticky nulovým samosprávným pravomocem nové moravskoslezské země a dokonce naopak spokojenost s jejím vznikem to ilustrují více než názorně.
V závěru oddílu zmiňuje autor i prohlášení Federálního shromáždění Československa z května 1990 o nespravedlnosti zrušení moravské samosprávy v roce 1949. Zde bych jen autorovi vytkl užití slova „moravistický“ („moravistické síly“). U tohoto prohlášení jen udělám malou odbočku: našli se nedávno lidé, kteří pod dojmem platnosti tohoto parlamentního usnesení (opravdu ho nikdo výslovně nezrušil) chtěli podávat žaloby; neuvědomili si však, že šlo o pouhý názor federálního parlamentu, nikoli o vymahatelný zákon.
V dalším oddíle se autor věnuje problému moravské národnosti a hned z počátku připomíná čísla ze dvou sčítání lidu po roce 1990. Pak však následuje věta, která podle mého nemá co dělat ve vědecké publikaci: „Existence moravské národnosti je uměle vyvolaný problém, který v současnosti nemá žádný reálný základ.“ Nevím, kde na to autor přišel, nejspíš mu není jasné, co to je (či může být) národ, vzhledem k tomu, že následuje odstavec o jazyce, soudím, že si myslí, že národ je množina lidí, kteří mluví stejným jazykem, což je hledisko dost primitivní, jaké bych očekával u laika, ne u vědce. O národu jako kategorii lidského sdružování existuje rozsáhlá literatura a od politologa bych očekával, že ji bude aspoň výběrově znát. Pokud něco z ní Ondřej Kopa zná, pak nechápu, jak může napsat, že existence moravské národnosti je umělý problém. Jestliže mezi nějakými lidmi existuje potřeba – byť i slabá – se chápat jako národ, pak by se měl vědec ptát, kde se taková potřeba bere, a nikoli ji odsuzovat jako nesmysl; to potom není vědecký přístup.
Ve zdůvodňování údajné umělosti problému moravské národnosti má větu „Pokud v některých historických pramenech někdo píše, že je moravské národnosti, musíme to chápat jako pocitové vyjádření.“ To je ovšem podivuhodné tvrzení, neboť mluvíme-li o době, v níž se národní vědomí, ať už jakékoli, teprve šířilo od nepočetných elit do většinové společnosti, která k (opět jakémukoli) národnímu uvědomění byla vesměs lhostejná, pak totéž můžeme vztáhnout i na projevy české národnosti; i v jejím případě šlo přece o pocitové vyjádření! Pokud se někdo cítil Čechem, vyjádřil tento pocit, stejně jako pokud se někdo cítil Moravanem, vyjádřil zase tento pocit. Nevidím důvod, proč by se měly tyto projevy moravanství snižovat a proč by neměly být považovány za rovnocenné obdobným projevům českým. To se netýká jen Ondřeje Kopa, pozoruju to u více autorů, i historiků: mají takový zvyk, že české projevy identity označují automaticky za projevy národní, moravské projevy identity pak automaticky za projevy zemské; přitom jsem ještě nikdy neviděl žádné vysvětlení, kdy je co jak pojímáno. Chápal bych označování moravanství za zemské pro dnešní dobu, v níž skutečně někteří lidé mají na prvním místě češství, ale někde níž cítí cosi i k Moravě – jenže to ve značné části 19. století pro většinu obyvatel Moravy ještě neplatilo. Takovéto automatického přisuzování pouhého zemského vědomí projevům identity Moravanů působí, jako kdyby dotyční autoři byli přesvědčeni, že moravský národ prostě nemůže existovat a jakékoli projevy moravanství musely být nezbytně interpretovány jinak. Jako kdyby všichni obyvatelé Moravy hovořící stejným jazykem jako Češi byli „vědecky“ Češi bez ohledu na to, co si o sobě myslí.
V dalším kratičkém odstavci Ondřej Kopa uvedl, že Milan Řepa ve své knize (Moravané nebo Češi?) rozdělil vývoj národního vědomí slovanských Moravanů na fáze „Slované“, „Čechoslované“, „Češi“. Zvláštní je, že jako první fázi nezmiňuje Moravany (jak o tom píše třeba Jaroslav Mezník v článku Dějiny národu českého v Moravě (vyšel v Českém časopise historickém)), neboť ne všichni se jistě považovali za nanejvýš oddělení slovanského národa; potom to zkresluje představu o národnostním vývoji Moravy. Avšak to je spíš výtka na Milana Řepu než Ondřeje Kopa.
Z posledních odstavců oddílu o národnosti mě zaujala věta „Někteří autoři ale poukazují na nedorozumění v diskusích o moravské národnosti a ve směšování pojmů národ a národnost.“ Autor zde nepíše, jak oba pojmy chápe, ale já musím konstatovat, že podle mě se opravdu oba pojmy užívají podivně. Velmi často se mezi nimi rozlišuje, národnost se často chápe jako cosi nižšího než národ; prý (to jsem se dočetl jinde) to pochází z pojmosloví sovětského, kde se různé etnické skupiny bez rozvinutého národního vědomí označovaly právě pojmem národnost. Ale mnohem logičtější se mně jeví význam „příslušnost k národu/projev příslušnosti k národu“, jak se to ostatně také často používá. Je-li tedy někdo maďarské národnosti, znamená to, že patří k maďarskému národu, je-li někdo francouzské národnosti, patří k francouzskému národu a stejně tak říká-li se moravská národnost, mělo by to znamenat příslušnost k moravskému národu. Pokud někdo nechce toto přijmout, neměl by pojem moravská národnost používat. (K tomu mám dvě poznámky: nepřesně se ve sdělovacích prostředcích používá pojem národnost též ve významu státní příslušnost, což vzniklo patrně nepřesným pochopením odpovídající zvyklosti západoevropských jazyků, zejména angličtiny; bohužel je třeba připustit, že národnost nechápali jako projev příslušnosti k národu všichni, kteří ji napsali do některého z minulých sčítání lidu, avšak žádné konkrétní statistiky pochopitelně neexistují, ani jakékoli zkoumání tohoto jevu).
V oddíle o moravštině a moravském jazykovém separatizmu píše Ondřej Kopa zejména o článku Zbyška Šustka o moravštině vydaném v roce 1998 v jednom estonském jazykovědném časopise. Dále píše o tom, že německý slavista Tilman Berger na to reagoval tím, že Češi se neodvrátili od spisovné češtiny, jak tvrdí Šustek, (s čímž souhlasím) a že Šustkem navrhovaná moravština se prakticky neliší od češtiny (s čímž taky souhlasím, platí to ostatně o všech pokusech o kodifikaci moravštiny, se kterými jsem se kdy setkal, více odkazuji na svůj nedávný článek o moravštině). Autor však ještě zmiňuje jeden německý slovník, který zmiňuje moravštinu jako budoucí druhý standard češtiny (tedy něco jako rakouskou němčinu), což však podle jazykovědce Ondřeje Bláhy, jak autor dále uvádí, půjde těžko vzhledem k nářečnímu rozdělení Moravy. Každopádně všechny jazykovědné práce, které Kopa v tomto oddíle cituje, hovoří o možném budoucím rozštěpení současné češtiny, nikoli o nějaké jiné moravštině, a tak když se zmiňuje o Moravském národním kongresu a jeho slovech o existujícím samostatném moravském jazyce, musím si nutně říkat, zda mají někteří zapotřebí takto ztrapňovat moravské hnutí (třebaže to Kopa nijak nekomentuje).
V oddíle o moravském regionalizmu se dostáváme k politice. Hned v první větě autor píše, že existence moravského zemského sněmu vedla k existenci autonomního moravského stranického systému. K tomu já dodám jen to, že autor má na mysli dobu těsně před rokem 1918. V předchozích stoletích, když ještě neexistovaly politické strany, pochopitelně platilo něco jiného. Ale zpět k moravské politické scéně na konci 19. a začátkem 20. století. Na jejím popisu je zajímavé to, jak se politické strany na Moravě vyvíjely. Na počátku, v roce 1861 (kdy byla v Rakousku vydána ústava), existovala na Moravě jediná neněmecká strana, Národní strana na Moravě, mimochodem od svého založení strana česky národně orientovaná. V tomto (existence jedné strany) se tehdejší situace podobá dnešní. Jak se šířilo volební právo, vznikaly uvnitř této strany různá křídla, která se nakonec od strany oddělila – tak vznikla Moravská lidová strana (její členové mimochodem koncem října 1918 provedli připojení Moravy k Československu), Katolická strana národní, Křesťansko-sociální strana, Česká strana agrární pro Moravu a Slezsko, z lidové strany se vytvořila Moravská pokroková strana a později Lidová strana pokroková. Pouze sociální demokracie, která však na Moravě neexistovala samostatně, vznikla jinak než z Národní strany. Dá se to považovat za předpověď, jak to bude vypadat na Moravě, pokud vznikne nějaký volený celomoravský politický orgán; existence jedné strany se pak určitě neudrží.
V pododdíle o situaci po roce 1918 autor píše, že moravské strany se vesměs sloučily se svými českými protějšky a staly se jejich jakýmisi zemskými pobočkami, zaujala mě však tabulka s výsledkem voleb do zemských zastupitelstev v roce 1928 a jeho komentář. Na Moravě zvítězila Československá strana lidová, podle autora zastánce zemského zřízení (jaký rozdíl oproti dnešku), naproti tomu v Čechách získala nejvíce hlasů národní socialisté, podle autora jedni z největších zastánců centralistického uspořádání státu. Zatímco český výsledek je logický (Československo byl ideově český stát, Češi jej považovali za svůj a nechtěli nechat rozhodovat o něm někoho jiného), při interpretaci moravského výsledku bych nebyl tak jednoznačný – moravští voliči lidovce mohli volit ze zcela jiných důvodů než obrany moravské samosprávy (tak jako tak zdánlivé, jak jsem psal výše), vždyť lidovci mají dodnes na Moravě pevné zázemí, ač se zemským zřízením už nemají nic společného.
V dalším pododdíle o situaci po roce 1989 autor popisuje vznik a první volební úspěchy Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnosti pro Moravu-Společnosti pro Moravu a Slezsko, zajímavé jsou hlavně jeho důvody volebního vítězství. HSD-SMS prý mělo solidní volební kampaň (heslo „Aspoň jeden hlas pro Moravu“) a těžilo z neúspěchu lidovců způsobeného aférou Bartončík (jejich předseda, obviněn ze spolupráce s StB), nejdůležitější pak prý systém tří hlasů ve volbách (volilo se najednou do tří parlamentních komor), z nichž jeden voliči skutečně dali „Moravě“. Dále autor popisuje slábnutí moravských stran (které označuje jako moravisty) od přelomu let 1990/1991 a jejich štěpení. Píše také o vzniku Moravské národní strany, která hned od počátku hovořila o moravském národě, a o výsledku sčítání lidu v roce 1991. O hromadném přihlášení k moravské národnosti v něm napsal, že je „lze označit za politickou proklamaci vyjadřující podporu zemskému zřízení“. S tím se docela dá souhlasit, velmi dobře se tím totiž dá vysvětlit silný pokles těch, kteří zapsali moravskou národnost o deset let později. Pak autor pokračuje v líčení dalšího štěpení a oslabování moravských stran. Z jeho popisu může čtenář nabýt dojmu, že za své oslabení a nakonec vyřazení z velké politiky si moravské strany svým dělením a přejmenováním mohly samy, přitom důvod tak prostý být nemohl, ale to už Kopa dál nezkoumá. Pak, ačkoli to autor jistě neměl v úmyslu, za mnoho stojí věty, že lidovci v roce 1992 vytvořili zemské členění své strany, po vypadnutí moravských stran z českého parlamentu toto členění své strany zase zrušili. O upřímnosti moravského postoje lidovců to leccos vypovídá.
Oddíl Morava jako politický region mi připadá celkem zbytečná; Morava v ČR prostě politickým regionem není a Češi nechtějí, aby byla. Autor samozřejmě popisuje vznik krajů, přičemž jejich zdlouhavé vytváření podle něj (logicky) svědčí o nechuti politiků k naplnění článku ústavy o územní samosprávě. Zmiňuje se i o tom, že současná podoba krajů má do dokonalosti daleko, což paradoxně kritizovali sami poslanci už před konečným schválením. Současné kraje jsou nevhodné už proto, že kvůli penězům z fondů EU se musí sdružovat, z čehož autor vyvozuje, že v budoucnu by takové sloučení mohlo být trvalé; vzápětí však kontruje tím, že současné strany na změně nemají žádný zájem, zvlášť prý ne na změně postavení Moravy (což je určitě pravda), ale pokles počtu krajů by sotva šel interpretovat jako zlepšení postavení Moravy. Pozornost pak přitahuje následující věta: „Je zřejmé, že existence Moravy jako politické teritoriální jednotky je odvislá od existence silných regionálních stranicko-politických formací.&# 8220; Říká vlastně, že Morava bude opět jednotný celek, pokud bude existovat silná strana, která toho dosáhne. Dále autor píše, že taková strana na Moravě neexistuje, takže nevím, jak si to potom vlastně představuje, vždyť žádná česká strana nemá na existenci jednotné Moravy zájem. Pak ovšem zbývá jen nějaká strana moravská, jenže ta nebude mít masovou podporu, dokud nebude mezi lidmi masově rozšířeno moravanství a to je zase jev, který nevytvoří politická strana. Takže autorův závěr je pravdivý jen z části, obnovení jednoty a samosprávy Moravy je vázáno na společenský vývoj, který je mimo stranicko-politické formace; jen nějaká strana samotná jednotnou Moravu nevydupe.
V dalších odstavcích pak autor charakterizuje bezvýznamnost postavení „moravistů“, pro něž je klíčové, že nemají zastoupení na krajské úrovni, čímž postrádají fórum, na kterém by mohli vznášet své požadavky. Bez silné regionální strany nelze podle autora hovořit o Moravě jako politickém regionu a vzápětí nevylučuje, že by se v budoucnu mohli takovou regionální stranou stát lidovci. Potíž s lidovci, což Kopa nezmiňuje, je však to, že lidovci nemají o Moravu dlouhodobě zájem, alespoň ne zájem upřímný.
V dalším odstavci autor píše o vzniku strany Moravané, soustřeďuje se jen na její volební výsledky, které charakterizuje jako ústup moravistických sil a vytrácení z komunální politiky. Píše ale také, že prý se straně začíná dařit v okrajových a sociálně slabších regionech (jmenuje Hevlín, Moravský Bruntál, Mohelnici). Závěrem píše, že Morava jako politický region nepřestala existovat, protože mezi ní a Čechami existují rozdíly při celostátních volbách (větší podpora levice apod.). Taková existence Moravy je však dost bídná a může se s ní spokojit jen politolog ve své studii. Ještě se musím zastavit jednou větou u autorovy terminologie: jestliže každé autonomní, se státem ne zcela ztotožněné hnutí musí podle domněnek společenských vědců být charakterizováno příponami –ista, –istický a podobně, nemohl si ani zde Kopa odpustit slova jako andalusistický, regionalistický či autonomistický (už se těším, jak se někde dočtu slova jako skotistický či baskistický) – často se opravdu divím, že se dotyční vědci nechytnou za hlavu a nepozastaví se nad tím, jaké patvary vymýšlejí; tím spíš je zarážející, že výraz jako čechistický jsem v žádném odborném textu ještě neviděl – inu, vlastní národ se nikomu nechce ponižovat, u ostatních, třeba i se slabší národní identifikací, to tak nebolí.
Předposlední oddíl pojednává o Moravě jako kulturním a historickém regionu. Předem, než se ponořím do tohoto oddílu, si nemůžu odpustit rýpnutí, že o Moravě jako o historickém regionu rád hovoří kdekdo včetně českých politiků, protože historické je to, co bylo v minulosti a co nepřekáží současným plánům. Autor v tomto oddíle hned na začátku píše, že existence Moravy jako svébytného kulturního regionu je nezpochybnitelná a je prý škoda, že některé kulturní a historické odlišnosti nejsou více zdůrazňovány a podporovány z centra. Nad touto větou mě napadá, že autor asi zapomněl, ve kterém státě žije. Česká republika zcela určitě nebude podporovat nic, co by posilovalo celomoravskou identitu a její odlišnost od češství. Češi jsou tradičně centralističtí a chovají se tak, aby celý český stát byl jednolitý, což platí zejména v oblasti politické; všelijaké kampaně typu „celé Česko čte dětem“, což je projekt typicky kulturní, těžko někoho můžou nechat na pochybách, že v českém národním myšlení nikde není místo pro kulturní autonomii Moravy. Češi nikdy (vůbec nikdy) nesmýšleli dualisticky, česko-moravsky, vždy jen centralizovaně česky, nikdy svůj národ nechápali jako spojení dvou jednotek (české a moravské) a ač bych mohl teoreticky napsat, že pro Ondřeje Kopu je polehčující okolnost, že je politolog a ne sociolog, nenapíšu to, protože toho jsem si všiml i já a to nejsem ani politolog ani sociolog. Zdravý zemský patriotismus podle autora prý není nic, čeho bychom se měli obávat, jenže on právě je tím, čeho se Češi velice bojí – poněkolikáté připomínám výrok Václava Klause „Hledáme územněsprávní uspořádání, které nenaruší unitární charakter českého státu, které nevytvoří ani novou federaci nebo konfederaci, ani spolkový stát, ani jiné uspořádání, které by se sice formálně jmenovalo jinak, ale které by fakticky mělo stejné důsledky. Problém kulturní svébytnosti Moravy nesmí být řešen ani na úkor celku, ani na úkor stability české části českého státu“ nebo proti doporučení všech komisí vytvořeného kraje Vysočina se zdůvodněním: „Maximálně omezit možnost obnovy jakýchkoliv celků v historických hranicích Moravy a zabránit tak případným snahám o narušení jednoty českého státu“, který pravděpodobně pochází z nějakého důvodového tisku parlamentu ČR vzniklého při projednávání ústavního zákona o vyšších územně správních celcích. Předseda někdejší Občanské demokratické aliance Josef Kalvoda vznik současné podoby krajů okomentoval slovy: „Jednou pro vždy je tak ukončena snaha některých sil o obnovu samosprávy Moravy ve prospěch jednotného českého státu.“ Musím však bohužel poznamenat, že současná úroveň moravanství je tak slabá, že kdyby byli čeští politici chytří, obnovili by podle prvorepublikového vzoru jednotnou Moravu, avšak vybavili by ji nepatrnými pravomocemi, čímž by dosáhli toho (stejně jako v roce 1928), že státní centralizmus a národní jednota Čechů by zůstaly nezměněny, ale lidem s moravským cítěním by se poskytlo šidítko, které by jim zavřelo ústa; většina aspoň trochu moravsky cítících lidí na Moravě by po takové potěmkinovské samosprávě skočila všemi deseti a tehdejší (1997) moravské politické strany by přišly i o těch zbývajících nemnoho voličů, které tehdy měly. Pravda však je, že postup, který místo toho čeští politici zvolili (tedy potlačení zbytků moravanství silou, tj. vytvořením protimoravských krajů), si mohli dovolit, protože touha po jednotné Moravě byla a stále je na Moravě velmi slabá a politicky nikoho neohrožující. Otázka jen je, zda platí sebevědomé prohlášení Josefa Kalvody o ukončení moravských snah „jednou pro vždy“. Sovětští komunisté si to o svých „řešeních“ národnostních problémů mysleli taky.
„Rozvíjení kulturních odlišností je jednou z priorit Evropské unie“, píše autor dále. Slabinou tohoto názoru je však to, že Evropská unie je společenství nezávislých států a právě tyto státy určují politiku unie. Žádná unie tedy nemůže obejít český stát, tudíž je zbytečné v souvislosti s Moravou Evropskou unii zmiňovat (v Evropské unii je totiž praxe, že společná rozhodnutí vykonává každý stát na svém území sám, nadstátní orgány EU existují jen v zárodcích a mají jen velmi omezené pravomoci, zejména v ekonomické oblasti). Dále autor (asi s uspokojením) píše, že Moravu jako kulturní region symbolizuje řada institucí nesoucích její jméno v názvu, jako například Moravské zemské muzeum či Moravský zemský archiv. Protože jsou tyto organizace příspěvkové, český stát podle autora přispívá na podporu moravské kultury. Kdyby však autor neklouzal pouze po povrchu názvů a blíže se zahloubal do činnosti a dokonce prostorové působnosti těchto „moravských“ organizací, jeho slova by tak sebeuspokojivá nebyla. Žádná z těchto organizací svou činností nějak zvlášť k budování celomoravské kulturní svébytnosti nepřispívá a například Moravský zemský archiv svůj název nese patrně pouze proto, že jsou v jeho depozitářích uchovány písemnosti bývalých moravských centrálních úřadů, jinak jde o archiv, který má téměř stejnou oblastní působnost jako bývalý socialistický Krajský oblastní archiv v Brně (na samotných oficiálních stránkách Moravského zemského archivu je napsáno Správní obvod archivu je vymezen územím krajů Jihomoravského, Vysočina a Zlínského s územím těchto krajů k 1. 1. 2000). Naopak plně souhlasím s další Kopovou větou v tomto oddíle, totiž že „k prosazení Moravy jako jednoho z regionů je nezbytná podpora zdola“. Opravdu, od českého státu a jím řízených institucí lze změnu postavení Moravy a podoporu moravského vlastenectví očekávat jen ve snu. Avšak jsem velice skeptický, že k tomu může dojít takovými činy, jaké vzápětí autor zmiňuje, jako například dohodu čtyř hejtmanů moravských krajů (bez hejtmana Vysočiny) o společné propagaci v zahraničí (zejména v oblasti cestovního ruchu).
Ze závěrečného oddílu ocituju rovnou několik prvních vět: „Morava jako politický region v teritoriálním smyslu doplatila na rozpad Československa a šok, který tento rozpad vyvolal v českých zemích. Češi byli po roce 1989 otevřeně konfrontováni se slovenským nacionalismem. Moravské strany neuměly na novou situaci reagovat a zdůrazněním nacionálního programu přispívaly ke strachu z dalšího štěpení. To v důsledku poškodilo i moravský regionalismus, který sice stále existuje, nicméně je téměř neviditelný.“ Dále pak cituje autor politologa Miroslava Mareše, že je „úspěch moravského hnutí z počátku 90. let minulého století neopakovatelný“. Ondřej Kopa dále píše, že v současnosti neexistuje výrazná poptávka po existenci Moravy jako politické teritoriální jednotky a že „moravistické“ strany se svými odkazy na moravský národ nemohou být vážným partnerem pro relevantní politické strany. Nevím, kde autor žije (vím, v Plzni), ale zjevně mu uniklo, že „moravistické“ strany nebyly vážným partnerem „čechistickým“ stranám ani v době, kdy myšlenku moravského národa odmítaly. Tady je víc než zřejmé, že autorovi chybějí dostatečné znalosti o moravanství na to, aby mohl o tomto pronášet nějaké zasvěcené soudy; ač je profesionální vědec, toto se mu prostě nepovedlo. Úplně na konci autor opakuje svá slova o nezpochybnitelné existenci Moravy jako kulturního regionu (a regionu historického, což ovšem nechápu – historický region je něco, co existovalo v minulosti avšak neexistuje dnes, za historický region by se tak mohlo prohlašovat třeba i Prusko či Banát, které v dnešním správním uspořádání neexistují).
Kapitola Ondřeje Kopy o Moravě z knihy o evropských regionech, kterou jsem popsal a částečně okomentoval, se podle mého mínění nijak nevymyká tomu, co se o svébytnosti Moravy na poli politologické vědy píše. Ačkoli mnoho lidí (i třeba na území Moravy) o moravských dějinách a vývoji moravanství neví prakticky nic a tudíž pro ně kapitola přínosná bude, nezanechá podle mě ve čtenáři žádný uspokojivý pocit. Mnohé pasáže autorova textu na mě působí čistě technicky, jako suchý výčet nějakých událostí (zejména oddíl o vývoji moravské samosprávy), což na čtenáře může působit tak, že Morava zkrátka byla v minulosti nějaký správní útvar, který někdo nejprve zřídil a pak zase zrušil; že by snad Morava mohla být zemí nějakého společenství lidí (tedy Moravanů), to vůbec text nenaznačuje. Možná to není (a ani nemůže být?) ambicí politologa, ale je to pak škoda a zkresluje to pohled čtenáře na Moravu a moravanství. Z leckterých pasáží (a v tom není Kopa sám) zaznívá tón, jako by autor popisoval jakési podivné kuriozity a snad duševně poblouzněné lidi; jako kdyby bylo jasné, že Morava může mít v českém státě jen jedno správné postavení (o možnosti, že by snad Morava ani v rámci českého státu být nemusela, se možná vůbec nedoslechl a nebo mu připadalo absurdní něco takového zmiňovat) a obyvatelé Moravy – pokud mají být bráni vážně – můžou mít jen jeden správný názor na svou identitu. O co jinak působí texty Jiřího Pernese (např. Pod moravskou orlicí), v nichž Morava působí opravdu svébytným dojmem či texty jiných autorů (viz např. článek Vladimíra Goňce nebo kniha Františka Grause), kteří na se Moravu mají odvahu dívat z jiného než obvyklého českého úhlu. Takže Kopův text bych zhodnotil tak, že sice pro poměrně dost neinformovaných lidí může být v něčem přínosný, ale z hlediska toho, co se o moravanství a vývoji Moravy vesměs ví v České republice a vzhledem k vnímání Moravy to není nic nového, text běží v zažitých kolejích stereotypních představ o Moravě jako svérázné oblasti českého prostoru se státoprávním vývojem pro český stát a národ zbytečně komplikovaným.

Advertisement