České kmeny: historie jedné „přirozené“ iluze

Z knihy Dušana Třeštíka Počátky Přemyslovců

Výjimečně na těchto stránkách nepojednávám o Moravě a Moravanech, nýbrž o Češích, což je jen z toho důvodu, že mě k tomu vyprovokovala jedna diskuse. V diskusním fóru strany Moravané se před časem vášnivě rozebírala otázka časové přednosti Moravanů a Čechů a vůbec poměry v Čechách na počátku středověku, dokonce až do té míry, že se tam zpochybňovala jednota Čech, ba i sama existence Čechů. Jednota Moravy v 9. století byla kladena do kontrastu s rozdělením Čech. Vyjádřil jsem své přesvědčení, že pokud Moravané klesli až na tu úroveň, že se musejí strefovat do Čechů, aby si dodali sebevědomí, klesli až na dno. Snažil jsem se také citovat názory českého historika Dušana Třeštíka o záležitosti jednoty či rozdělení raných Čech, ale mohl jsem tak činit jen po paměti. Proto jsem si nakonec v knihovně vypůjčil jeho knihu Počátky Přemyslovců a rozhodl ocitovat celou kapitolu 3, která pojednává o údajných kmenech na území Čechů.
Formátování textu níže odpovídá knize.

————————-

František Palacký si představoval Čechy jako obývané jedním národem a také jako politicky jednotné pod vládou knížat z Přemyslova rodu. Věděl ovšem, že již například pověst o lucké válce, zachovaná Kosmou, proti sobě staví Lučany a Čechy jako dvě nezávislá knížectví, věděl i o případu Slavníkovců a dalších podobných faktech, vysvětloval však tyto skutečnosti systémem údělů. Knížata, objevující se v Čechách v 9. století v hojném počtu, považoval za členy přemyslovského rodu, kteří měli vládu ve svých údělech propůjčenu od „velkého knížete“. Ten byl, tak jako později, volen na základě seniorátního práva (tj. knížetem se stával vždy nejstarší z rodu) a dosazován na knížecí stolec v ústředním hradu, za který považoval (pod vlivem Zelenohorského rukopisu) Vyšehrad, teprve později prý nahrazený Prahou.
Bylo by však chybou připisovat Palackému nějakou primitivní představu o věčnosti státu, přenášející jednoduše poměry vrcholného středověku do 9. století.
Naopak je zřejmé, že Palacký nepovažoval tento raný „stát“ za stát skutečný, srovnatelný s tím, který vybudovali Přemyslovci v 10. století. Věděl velmi dobře, že knížata v 9. století nikdy nevystupovala „jako pánové svého národu a země, ale vždy jako přední muži v národu, jako první mezi hojnými knížaty, mezi něž země rozdělena byla“. Tak vysvětloval (s odvoláním na analogie u Polabských Slovanů) nespornou skutečnost, že v 9. století znali frančtí analisté v Čechách pouze množství knížat a ne jediného absolutního vládce země a lidu. „Velká“ knížata česká byla podle něho pouhými volenými „starosty“, srovnatelnými co do obsahu a dosahu své moci například s králi germánskými.
„První známý kníže český, který ze starožitné koleje této ne bez násilí se vyšinuv, národu svému skutečným panovníkem se učinil, byl bojovný Boleslav I.,“ konstatoval Palacký. „Před Boleslavem I. byli lechové čeští jako malá knížata, z nichžto každý chodil po směru své vlastní politiky, s jinými často velmi neshodné; u cizích souvěkých spisovatelů jmenovali se tito lechové ještě vždy reguli neb duces Bohemorum a panující kníže z rodu Přemyslova jevil se co pán jejich, ale jen jako každý starší mezi nimi, jako přední mezi druhy sobě jináče rovnými. Svazek jednoty státní byl tedy dotavad příliš slabý, an hrozil roztrhnouti se při jakékoliv náhodě. Ale od věku Boleslava I. dějiny české již ne o knížatech více, ale o jednom panovníku a o poddaných jeho vypravují; přední muži v národě slují napotom vždy milites, aneb … comites; ani sám bohatý a mocný Vojtěchův otec, Slavník Libický … nečinil v tom výjimky.“
Roku 1854 proti Palackému vystoupil tehdy mladý německý historik E. Dümmler, který poukázal na skutečnost, že v pramenech 9. století nikdy nevystupuje jediný panovník Čech, srovnatelný například se současnými vládci Velké Moravy, nýbrž vždy množství nezávisle jednajících knížat a že tedy nemůže být řeči o tom, že by Čechy měly nějakou jednotnou vládu. Palackého žák V. V. Tomek se proto pokusil tento rozpor obejít tím, že prohlásil česká knížata za náčelníky jednotlivých kmenů, z nichž se prý skládal český národ. Tato knížata prý vládla kmenům samostatně a ústřední vládě se podřizovala jen v záležitostech týkajících se celého národa. Skončil tak zase v dalším rozporu, protože na rozdíl od knížat o kmenech prameny 9. století nic neví. Tomek se proto jejich existenci pokoušel dokázat na základě pozdních údajů z 10. století a zejména pomocí retrospekce vycházející z vrcholně středověkého rozdělení na kraje a na děkanáty církevní správy. Ztotožňoval tedy takto rekonstruované antropogeografické celky s celky správními a ty zase s kmeny majícími v čele své náčelníky. Vymyslel si tedy k reálně existujícím knížatům neexistující kmeny a stal se tak zakladatelem učení o českých kmenech.
Představoval si je ovšem jako „haluze“ jednoho národa tak, jak tehdy němečtí historikové prohlašovali jednotlivé německé „kmeny“, tj. Bavory, Šváby, Franky, Sasy, za větve německého národa. Už terminologie ukazuje, že za tím stojí představa jazykovědců o „větvení“ původního jazyka, tzv. Stammbaumtheorie. Toto primitivní schéma padlo pak ve filologii velice rychle a stejně rychle padla i představa o takto chápaných kmenech. Bouřlivě se rozvíjející evolucionistická sociologie si vytvořila o kmenech úplně jinou představu vycházející ne od jakýchsi původních velkých celků, rozpadajících (či spíše rozrůstajících) se postupně na další jednotky, nýbrž postupující „přirozeným“ vývojem od malých nukleárních jednotek, rodiny a rodu, k celkům vyšším, ke kmenům a přes ně ke státům. Na české kmeny aplikoval toto nové, moderní a v duchovní atmosféře pokrokářského 19. století nepochybně naprosto přesvědčivě působící učení J. Lippert. Popřel vůbec existenci jednotného českého „gens“ a za prapůvodní prohlásil maličké nukleární kmeny přistěhovavší se nezávisle na sobě do České kotliny a teprve dodatečně se spojující ve svazy kmenů, z nichž pak, sjednocením pod vládou Přemyslovců, vznikl v 10. století český stát. Co počít s knížaty, Lippert dost dobře nevěděl, musel je považoval za pozdní a neorganický jev. V jeho evolucionistickém pojetí totiž musel být kmen organicky vyrostlou jednotkou, vlastně rozbujelou rodinou, která žádnou pevnější vládu nepotřebovala, nejvýše v ní mohla existovat jakási zase rozbujelá otcovská moc stařešinů a náčelníků. V žádném případě tu nemohla přirozenou cestou vzniknout autokratická moc. To je totiž základní metodické omezení každého evolucionismu, musí předpokládat, že vše, co se vyvinulo, bylo již alespoň nějak obsaženo v původním zárodku, evolucionistický vývoj je v podstatě vlastně rakovinovým bujením jediné původní buňky.
Že toto schéma bylo v příkrém rozporu s prameny, zřejmě nevadilo, rozhodovalo především to, že tento obraz odpovídal cuvierovskému, darwinskému a comtovskému „zdravému rozumu“ 19. století. Lippertovo schéma bylo s nepatrnymi úpravami přijato Gollovou školou a V. Novotný je ve svých Českých dějinách kanonizoval. Je u nás příjímáno podnes, protože i dnes se zdá odpovídat zdravému rozumu, avšak s jednou podstatnou změnou. Kmeny již nejsou přirozené, v podstatě biologicky vzniklými kmeny evolucionistů, jsou to jakési blíže nevymezené sousedské pospolitosti, vzniklé – a to je příznačné – opět „přirozeným“ vývojem, daným společným sídlením na daném území. Autorem této koncepce je V. Vaněček. Podle něho přišly do Čech jednotlivé rody, které se však brzy rozpadly a lidé se začali organizovat nově ne na rodovém, nýbrž územním principu. Vznikaly tak malé sousedské pospolitosti, které Vaněček nazývá hradskými obcemi. Ty se pak, někdy od 7.-8. století, začaly soustřeďovat v kmeny.
Nebyly to však kmeny v běžném slova smyslu. Vaněček napsal výslovně: „Na rozdíl od dosavadních představ nezdůrazňovali bychom pro tato plemena – kmeny – (knížectví) ani odlišnost etnickou, ani zvláštní vlastnosti dialektické, ani společné obyčeje, ba ani samostatnost kultu, tím méně pak snad jakousi rozdílnost povahy apod.“ Klasická definice kmene, na niž tu Vaněček naráží, ho vymezuje společným územím, společným jazykem, společnou kulturou, společným jménem a tradicí o svém původu. Z toho všeho chce Vaněček ponechat pro české kmeny v platnosti pouze první rys, společné území. Kromě toho si není jistý, zda takové kmeny jsou stále ještě útvary „rodové“ společnosti nebo přechodnými předstátními útvary. Moc knížat se zde prý mohla „za vhodných podmínek proměniti ve státní moc.“ Tyto podmínky nastaly zejména tehdy, jestliže se kníže stal hlavou více kmenů. Společenský mechanismus, který tu působí, již není „vývoj“ z nějakého původního jádra nebo stavu, je to pouhé hromadění. Čím více lidí je na daném územé pohromadě, tím vyšší typ společenské organizace zde vzniká.
Vaněčkův kmen není klasickým kmenem, protože je politickou jednotkou. Aby mu mohl přiradit knížete, popřel Vaněček jeho „kmenovost“, a tím „vyřešil“ Lippertův problém jak spojit kmen a knížete. Tento kmen není také v žádném případě etnikem, v celých Čechách není vůbec žádné etnikum, pouze beztvarý soubor beztvarých sousedských pospolitostí. Rozpor s prameny, které jasně mluví o jediném etniku v České kotlině, které nazývají Bohemani apod., vyřešil Vaněček jednoduše tím, že tyto Bohemany vyhostil z Čech. Vcelku je tedy obraz takový, že Česká kotlina je zaplněna sousedskými pospolitostmi, jakýmisi pseudokmeny, které si ani neuvědomují svou svébytnost a jejich zájmy jsou reprezentovány knížaty. Zjednodušeně řečeno, neexistuje žádný jednotný kmen Čechů, neexistují však ani skutečné kmeny Charvátů, Doudlebů, Lučanů atd., existují pouze útvary, které jsou z politického hlediska knížectvími, tj. jakýmisi předstátními útvary, a z hospodářského a sídelního hlediska více či méně rozrostlými sousedskými pospolitostmi.
Tento obraz je vcelku přijímán v současné archeologické literatuře, kterou ostatně podstata těch útvarů, o nichž mluví jakožto o kmenech, nezajímá a zabývá se výhradně jejich antropogeografickým vymezením. Archeologové zjišťují (či spíše se domnívají zjistit) v 9. století v Čechách lokální rozdíly ve výběru terénu pro stavbu hradišť, v pohřebním ritu a ve výzdobě keramiky a pokoušejí se je spojit s těmi jmény „kmenů“, které se objevují v písemných pramenech. Tyto rozdíly jsou však, například ve srovnání s markantními rozdíly ve hmotné kultuře velikých kmenů na Rusi nebo u Polabských Slovanů, nevýrazné a není je proto v žádném případě chápat jako příznaky rozdílných kultur a tedy – přesto že spojování kultury a etnika je dědičný hřích, jehož si je dnes každý archeolog již dobře vědom – jako příznak jakési etnicity. Proto archeologům vyhovuje Vaněčkova koncepce neetnických pseudokmenů, která je od tohoto hříchu očišťuje. Vzniká tak evidentní circulus vitiosus, to co má být dokázáno, je dokazováno tím, co má být dokázáno. Vyhnout se otázce náplně pojmu „kmen“ je ovšem těžko možné, i když se o ní přímo nemluví. Protimluv obsažený v termínu „kmenové knížefitví“ vede na jedné straně ke zdůrazňování „kmenovosti“ v tradičním pojetí a na druhé straně k rozpačitému obcházení okolo přece jen „státního“, mocenského charakteru knížectví. Bádání se prostě nemůže rozhodnout mezi „rodovostí“ těchto pseudokmenů se všemi jejími neoevolucionisticko-(staro)marxistickými implikacemi, a jejich „státností“, tedy něčím zcela protikladným „rodové“ demokratičnosti. Tam, kde převažuje kmenovost „kmenových knížectví“, se zároveň vrací verbálně odmítaná etnicita a Charváti, Lučané, Doudlebi a Zličané se opět tradičně stávají samostatnými etniky, jejichž existence je dokazována kulturními příznaky. Tradiční a „moderní“ pojetí kmene se tu v badatelské praxi opět prolínají, ať už badatel sám deklaruje cokoliv.
Tento tanec mezi vejci ukazuje jasně, že diskuse o českých kmenech je obtížná především proto, že kmen je chápán zcela libovolně. Pokud tedy nemá být soukromým zápasem jednoho každého se svými vlastními větrnými mlýny a rozmluvou hluchoněmých, je třeba se dohodnout alespoň na nějakých definicích.
Tradiční defince vyzdvihuje jako charakteristické rysy kmene společné území, společný jazyk, společnou kulturu, společné jméno a tradice o společném původu. Rodová struktura v ní není obsažena – a právem, protože zde je variabilita tak obrovská, že ji nelze převést na společného jmenovatele. Jazyk a kultura, stejně jako například hospodářské vazby, nejsou znaky výlučnými, protože mohou kmen překračovat (všichni Slované mluvili přinejmenším do 10., ne-li do 12. století jedním jazykem). Rozhodující je tu území a lid na něm sídlící. To však nestačí, lid sídlící na určitém území není kmenem, pokud si svou svébytnost neuvědomuje, pokud si nedá vlastní jméno a pokud si sama sebe nepředstavuje jako potomky společného předka nebo prvních osadníků země. Tento znak kmene je naprosto nezbytný, protože je výlučný.
K tomuto poznání dospěl ve své objevné knize o germánských kmenech Reinhard Wenskus a platí plně i pro kmeny slovanské. Ty „kmeny“, které se nám objevují v pramenech počínajícího středověku, byly Římany nazývány gentes a byly chápány současně jako politické i etnické jednotky. Kmen ve smyslu shora podané definice je vskutku obojím, jak politickým, tak etnickým útvarem. Definice kmene se totiž přesně kryje s definicí ethnosu, i zde je rozhodující etnické povědomí. Jako politická jednotka má zase kmen mnoho společného s klasickou definicí státu jakožtp spojení lidu obývajícího určité území pod jednotnou vládou. V případě státu ovšem nemusí být lid zároveň i jedním etnikem (což je u kmene nezbytné – proto se o národním státu často mluví jako o „kmenovém“). V případě kmene je také vláda zásadně a vždy totožná s lidem, přesto to však v určitém smyslu vláda je. Při vzniku státu není rozhodující postupné vytváření se elementů vlády oddělující se od lidu, růst autority náčelníků, vznik družin či klientárních uskupení jiného typu apod., nýbrž fakt, že přesto přese všechno je vláda stále v rukou lidu. Knížecí a královská vláda se s kmenovou demokracií snáší bez obtíží a skutečnou vládou se stává teprve tehdy, když tuto demokracii likviduje jako celek a beze zbytku.
Zmíněné definice a vůbec celé bádání neberou ale na vědomí prvek zcela fundamentální, kterým je otázka vlastnictví půdy. Kmen vždy drží a fakticky užívá určité území buď jako loveckou nebo zemědelskou půdu (poněkud jinak je tomu u nomádů). Toto území brání a uplatňuje na ně své výlučné právo, má je tedy v plném a výlučném vlastnictví ve vztahu ke všem, kteří příslušníky kmene nejsou. Kmen je tedy jakýmsi vrchním vlastníkem půdy všech svých příslušníků. Nemusí z toho vyplývat nějaké neúnosné omezení soukromého vlastnictví, je to naopak jeho zárukou a potvrzením. Funguje to obdobně jako v omezení vlastnictví jednotlivce příbuzenstvem v dědickém právu (tzv. právo retraktu), které je ve skutečnosti mnohem spíše jeho zabezpečením než omezením. Ať už se budeme stavět k evolucionisticko-marxistické hypotéze o „stadiálně“ původním kolektivním vlastnictví jakkoliv, musíme konstatovat, že na prahu raného středověku byla slovanská společnpst společností soukromých vlastníků ostatně stejně jako germánská nebo keltská. V archeologickém materiálu je zde ovšem mezi Germány a Slovany rozdíl v tom, že germánská sídliště se skládala z oddělených („soukromých“) dvorců, kdežto slovanské vesnice mají „kolektivní“ ráz, sestávající se z chat neoddělených jedna od druhé. Z toho vyvozuje Peter Donat, že u (západních) Slovanů se udrželo až do konce 12.-poloviny 13. století, tj. do nástupu modernizace vrcholného středověku, kolektivní vlastnictví půdy. Důvody tohoto rozdílu je však třeba hledat jinde, nejspíše v konzervativismu Slovanů s kulturou pražského typu, kteří si podrželi na nových územích nejenom typ sídliště, ale i konstrukci domů (čtvercových polozemnic), v nových podmínkách střední Evropy už zdaleka ne tak funkční jako na sprašových, snadno hloubitelných půdách Ukrajiny, kde vznikly.
Slovanská „dědina“ neznamená jen „zděděnou“ půdu, nýbrž je celkovou sociální kvalifikací „dědice“ – člověka s „dědy“, tedy člověka obecně známého, „našeho“ člověka, který má – na rozdíl od otroka – předky (dědy), jimiž se může vykázat. Stejnou funkci má germánský odal, slovo které je základem německého Adel – šlechta. Vlastnictví vyjádřené „dědinou“ je, stejně jako každé jiné vlastnictví, především společenským vztahem a pak teprve právním nárokem (zakládaným například dědictvím), zahrnuje tedy jak faktickou držbu půdy, tak možnost této držby, tj. osobní svobodu držitele-vlastníka. Neomezené vlastnictví nemůže existovat tam, kde je omezena osobní svoboda a naopak, každé vlastnictví je dvojjediný vztah, jednak k půdě, jednak k ostatním vlastníkům. Obojí musí být zaručeno zvnějšku – společností. Žádný izolovaný jednotlivec by nemohl vlastnit, neměl by vůči komu uplatnit své právo či nárok, jeho nárok by neexistoval.
Touto společností je v našem případě kmen, který drží a hájí své území a zároveň svou demokratickou strukturu, tj. rovnoprávnost svých příslušníků jakožto svobodných vlastníků. Garantuje tedy jak vlastnictví, tak svobodu a jeví se vlastně jako asociace svobodných a rovnoprávných soukromých vlastníků „dědin“, o nichž si představuje, že pocházejí konec konců z vlastnictví jednoho společného predka či předků, který nebo kteří první zaujali kmenové území. Etnicita tu funguje jako ideologie ospravedlňující, vysvětlující a zaručující jednotu této asociace svobodných vlastníků. Politická funkce kmene navenek spočívá především v hájení území všech dědin všech příslušníků kmene a jeho vnitřní funkce spočívá především v hájení rovnosti a osobní svobody svých příslušníků, Musí tedy mít své orgány, stejně jako musí mít své vojsko, je politickým stejně jako je etnickým organismem.
Všechny slovanské politické a etnické jednotky, které známe z pramenů, jsou v nich (v latinsky píšící oblasti západního křesťanství) označovány jako gens a mají svá zvláštní jména. Ve své zdrcující většině jsou to veliké jednotky naprosto nesrovnatelné s trpasličími minikmeny, které předpokládá bádání v České kotlině. Většina jich zaujímá větší území, než jsou celé Čechy. Objevují se ovšem i malé gentes, většinou však vystupují jako součásti větších jednotek, tvořících zase gens. Obyčejně se předpokládá, že tyto velké „kmeny“ se zpravidla skládaly z malých kmenů, tj. že velké kmeny vznikaly spojováním „přirozených“ a „původních“ malých kmenů. Velké kmeny se proto chápou jako kmenové svazy.
Vychází se při tom z toho, že kmeny s tak obrovskými územími, jaké nacházíme na Rusi, či kmeny jako Srbové, Veleti, Obodriti v Polabí nebo Srbové a Chorvati na jihu, nemohly vzniknout „přirozeně“. Na to se jedná vždy o území příliš veliká. To, co udržovalo tak velké kmeny pohromadě, musely být potřeby přesahující jizký lokální rámec, tedy především potřeby vojenské a politické, aktuální především v obdobích neklidu, válek a stěhování. Slovanské „stěhování národů“ bylo právě takovou dobou. Trvalo poměrně krátce, snad 250, snad pouze 200 let (od druhé poloviny 5. či od počátku 6. století do konce 7. století), bylo však tím rychlejší a mohutnější. Uvedlo do pohybu vlastně naráz 700 000 až 1 300 000 lidí, kteří dokázali osídlit za tu krátkou dobu asi 900 000 km2.
Velké kmeny raného středověku byly – podobně jako u Germánů – výtvorem takové pohnuté doby. Předcházející formu máme u Germánů zachycenu písemnými prameny již z 1. stol. n. l. , hlavně Tacitem. Jsou to malé lokální útvary, které mají s velkými „gentes“ 4.-6. století jen málo společného. Nevíme, jak vznikaly malé kmeny, ty velké ale rozhodně nepovstaly v důsledku nějaké evoluce, nýbrž revolučními převraty. Projevuje se to také výrazně v politické struktuře germánských gentes, kde je staré archaické „sakrální“ království nahrazováno „vojevůdcovským“ královstvím s výraznými mocenskými prvky, v růstu družin a často i v proměně celého kmene prakticky výhradně ve vojsko na neustávajícím pochodu za kořistí. O tom, že podobně se vyvíjely i slovanské velké kmeny nejspíše ještě před počátkem expanze, svědčí například kariéra slova kníže (knędzъ), označení pro vojenského vůdce, převzatého Slavany od Gótů ve 2.-4. století a vytlačujícího úspěšně všechna starší, ve starých poměrech zakotvená označení pro nebojovné vládce jako například gospodъ (z gosti-potis, „pán hostů“ nebo, podle pozoruhodné interpretace V. Machka, „host – pán“).
Velké kmeny z časů slovanské expanze tedy jistě nevznikly prostým spojováním původních menších kmenů v nějaké „svazy“, ale velice složitými a často zajisté i chaotickými procesy rozpadu a spojování, splývání a oddělování i zcela heterogenních skupin, jejichž jádra ovšem mohly tvorit některé starší kmeny nebo jejich části. Nové kmeny vzniklé v době migrací se objevují v pramenech až poměrně pozdě, přesto však můžeme konstatovat, že všechny náleží k jednomu typu – k typu velkých kmenů. Ty naprosto převládají na slovanském východě, také v západní části Balkánu a přilehlých oblastech nacházíme pouze velké kmeny, také „sklavinie“ na východním Balkáně, na území Byzance, jsou zřejmě velkými kmeny. O oblasti mezi Vislou a Odrou nevíme nic jistého, mezi Odrou a Labem/Sálou a na Slezsku zato v 9. a 10. století vystupují v pramenech vedle velkých kmenů i kmeny malé, vysloveně lokální, zčásti začleněné do velkého kmene, zčásti samostatné. To nás ale neopravňuje předpokládat, že každý velký kmen se od počátku dělil na malé dílčí kmeny a že tato dvoučlenná struktura je původní. Rozhodně nelze říci, že každý velký kmen vznikl sppjením kmenů malých. Malé kmeny jsou mnohem spíše produktem různorodého a složitého vývoje kmenů velkých. Velký kmen vznikal pravidelně jako výsledek stěhování a zaujetí země. Po usazení ovšem narůstaly potřeby lokálních pospolitostí a původní jednota se nemusela vždy udržet.
To jsou však již detaily, rozhodující je, že nikde nenajdeme takový „lid“, který by nebyl samostatnou politickou a etnickou jednotkou s vlastím jménem. Předstaya amorfního nakupení jakýchsi sousedských pospolitostí bez vyhraněné etnické identity a politické samostatnosti, předpokládaná pro Českou kotlinu v 9. století, je ve slovanském i neslovanském prostředi té doby absurdní. Žádnou jinou než shora charakterizovanou formu politické a etnické existence doba neznala. Diskutovat o Vaněčkových „hradských obcích“ nebo o Turkových „kmenech“ je bezpředmětné, protože nic takového existovat nemohlo. Jestliže by v Čechách měly existovat kmeny, musely by být stejné jako u ostatních Slovanů: musely by to být etnické a politické jednotky v tom smyslu, jak jsme si je popsali. Frankové by je museli znát a označovat je jako gentes.
Ve skutečnosti ovšem znali jen jediný gens v České kotlině, ten, kterému podle jména země dávali jméno Bohemané apod. a o němž věděli, že sám se nazývá jinak. Už Dümmler však uváděl doklad o existenci více gentes v Čechách, obsažený prý ve vyprávění Annales Mettenses priores o výpravě Karlova syna Karla do Čech roku 805. Dovolávali se ho pak četní autoři, naposled i R. Wenskus, ačkoliv je zřejmé, že se jedná o omyl. Anály vyprávějí, že když se roku 805 tři proudy franckých vojsk útočících na Čechy setkaly in planicie Behaim (v Poohří), přišli „in conspectum regis Caroli universi principes diversarum gentium“ – „ke králi Karlovi se dostavili všichni náčelníci různých národů“. Tato knížata, náčelníci (principes) různých národů (gentes), byla považována za knížata českých kmenů. Wenskus z toho vyvozoval, že Frankové si byli vedomi faktu, že Čechy jsou obývány více gentes. Tito principes jsou však zcela zřejmě velitelé jednotlivých vojsk, složených podle „národního“ klíče, Franků, Sasů, Slovanů (Srbů) a Bavorů. Mluví se o nich hned v následující větě, kde se říká, že vojska se utábořila odděleně a pak vyrazila společně do boje pod vedením Karla „et principum eius, qui cum eo erant“ – „a jeho knížat, která byla s ním“. Zmiňované gentes jsou zde tedy národy, z nichž se skládalo Karlovo vojsko, a ne české kmeny.
Další výslovný doklad pro existenci více etnik v Čechách byl nalézán v hlaholském cyrilometodéjském officiu, datovaném převážně do 10.-11. stol. a kladeném do Čech. Zde se mluví o působení Cyrila a Metoděje v Čechách a tvrdí se, že „učeca i krsteča narodi českie“. Tyto „národy české“ prohlásil R. Turek za české kmeny, za reminiscenci na dobu, kdy Čechy ještě nebyly sjednoceny. V. Tkadlčík však naprosto jasně dokázal, že tato officia vznikla ve slovanském klášteře v Emauzích po roce 1347. „Národy Čechů“ jsou tu míněny rody, pokolení, zástupy Čechů (podle biblického úzu), žádné kmeny.
Skutečností proto je, že frančtí kronikáři a analisté mluví důsledně a bez jediné výjimky vždy jen o jediném gens v České kotlině, o Bohemanech. Dva zeměpisné spisky, Geograf bavorský a překlad Orosia z péra Alfréda Velikého, se také zmiňují o těchto Bohemanech a kladou je jednoznačně do České kotliny. Geograf podává soupis slovanských a neslovanských etnik při východní hranici francké říše a na sever od Dunaje. Je rozdělen do dvou částí. V první se v přesném geografickém pořadí od Baltu po Dunaj vypočítávají „lidy“ sídlící těsně při hranici říše. V této části jsou mezi Srby a Moravany uvedeni Becheimare. Druhá část popisuje kmeny v dalekém zázemí sahajícím až na dolní Volhu, k Chazarům. Zádné geografické pořadí tu nelze zjistit a velkou většinu jmen také nelze identifikovat, neopakují se prostě v jiných pramenech. Pouze v závěru nacházíme skupinu kmenů, která jasně souvisí s polskými a lužickými kmeny. Mezi ně je vsunuta skupina jmen: … Besunzane, Verizane, Fraganeo, Lupiglaa, Opolini… Opolini jsou slezští Opolané, jejichž jméno je zachováno v názvu hradu Opole, u zbývajících nebyla dlouho identifikace jasná. Jelikož se však vyskytují v sousedství Slezska a Lužice, kladl je již K. Zeuß do Čech a ztotožňoval Besunzane s Bozeňskem či Berounskem, Verizane (Merizane) s Litoměřici, Fraganeo s Pražskem a Lupiglaa s Jihlavskem. Mnozí ho potom následovali a pokoušeli se tyto a další kmeny umístit do Čech. Tak V. Vaněček sem dával Fraganeo („Pražany“), Stadici-Lemúzi, Atrurozi (Odrodci-Otroci), Atrozane (Odrozané-Otročané) = obojí Charváti, Znetalici = Netolici a Vuillerozi = Vitoraz – což jsou vše samozřejmě zcela libovolné nápady. Logičtěji postupoval R. Turek, který vyšel ze Zeußova predpokladu, že Geograf uváděl jména v geografickém pořadí (jak je tomu nesporně u slezských kmenů) a spojil proto s Čechami ty názvy, které v Geografově výčtu navazují na kmeny slezské, tj. Besunzane – Pšované, Verizane – „Drevičané“, jako společný název pro Děčany, Litoměřice, Lemúze, Lučany a Sedličany, Fraganeo – Pražané, Lupiglaa – Charváti a Zličané. To by samozřejmě mohlo souhlasit geograficky, ani jeden název však není možno spojit s některým ze jmen v Čechách, považovaných za jména kmenů. To se pokusil napravit V. Richter5 tímto „výkladem“: Verizane („Vaříčané“) – celé Poohří, Besunzane („Blsisznane“) – „Plzňane“, Lupiglaa („Lъubig-l-ad, Lъbig-r-ad“) Lubigrad – Libice. Tyto a podobné filologické hrůznosti revidoval J. Spal a konstatoval, že výklad jména Besunzane je nejistý, Lupiglaa je třeba rekonstruovat buď jako *Glupa głowa (hvězdička označuje rekonstruovaný tvar) nebo *Lupiglava, tedy „Hloupé hlavy“ nebo „Lupiči hlav“. Výklad jména Fraganeo není, oproti zdání laiků, jednoduchý. Podobnost se jménem Prahy je možná, ne však jistá. Otázka Besunzane se ale mezi tím vyřešila, jsou to jistě Běžunčané, malý lužický kmen se střediskem v Biesnitz u Zhořelce. Verizané se hledají nejčastěji ve Velkopolsku a Lupoglaa zůstávají nelokalizovatelní. Etnické jméno *Lupigolvy (spíše než Głupoglowy) mohlo existovat, známe jména míst Lupoglau ve Slovinsku, Lupoglav u Srbů, či řeku Lupogalova v Podnepří; pro lokalizaci nám to ale nepomůže. Turkovo pravidlo o geografickém poradí jmen u Geografa tedy neplatí. Neučinil je pravděpodobnějším ani podivný pokus R. Nového uspořádat všechny Geografovy údaje do jakýchsi celků podle stejně složitých jako nepochopitelných (a zřejmě tedy libovolných) pravidel. Do Čech nekladl Beheimare, kteří podle něho seděli na Mohanu a Regnici, nýbrž pouze Besunzane (Pšované), Verizane (kmeny v Poohří), Fraganeo (kmeny na Vltavě ve středních a asi i jižních Čechách) a Lupiglaa (kmeny v Polabí). Jediným důvodem pro spojování skupiny jmen Besunzane – Lupiglaa s Čechami je tak jméno Fraganeo, které se zdá upomínat na jméno Prahy. To je ale omyl, třebaže úporně se opakující.
Alfréd Veliký uvádí kromě Bohemanů mimo jiné i Charváty, které také někteří autoři hledali v Čechách. To však odporuje znění pramene, který umísťuje Charváty na sever či severovýchod od Čech, v každém případě mimo ně. V tom se shoduje s pozdějšími prameny, se zakládací listinou pražského biskupství i s Konstantinem Porfyrogenetem, který sice klade původní sídla dalmatských Chorvatů do Čech, hledá však zde stejně i původní sídla Srbů, což prozrazuje, že stejně jako si zmýlil posálské Srby s Čechy, zmýlil si s nimi i sousední Charváty.
Proti tomuto naprosto jasnému zjištění se namítá, že francké prameny sice o kmenovém rozdělení Čech nic neví, zato je znají prameny arabské a hebrejské. Frankové prý měli na našem území zájem především vojenský a protože se všude setkávali se stejným odporem, jevily se jim Čechy jednotnější, než byly, kdežto arabští a židovští kupci měli zájem predevším obchodní, viděli konkrétní situaci a zachovali proto pravdivější obraz kmenového rozdělení Čech.
Tento argument by mohl stát za úvahu, jestliže by arabské a hebrejské prameny opravdu nějaké české kmeny znaly. Neví však o nich zase nic. Masúdi (před 947) dokonce kupodivu nezná ani Čechy. Jeho Bámdžín jsou Němci (respektive Bavoři) a ne Čechy-Bohemia, Sasín – ne Cachín – jsou Sasy. Zná opět Charváty, to jsou ale nepochybně tíž, o nichž mluvil už dříve Alfréd Veliký. Záhadou je jeho Václav, prý kníže Doudlebů. Další arabský pramen, Ibrahim ibn Jakub, sice zná Čechy, neříká však nic o jiných kmenech. O kmenech v Čechách neví ani hebrejský Josippon. Jeho LWCJN jsou jistě Velety (WLCJN) a jeho Charváti jsou zase Charváti sídlící mimo Čechy. Arabské a hebrejské prameny tedy podávají stejný obraz jako prameny francké: v Čechách sedí Čechové a nikdo jiný.
Zbývá tak hlavní pramen, na kterém je vystavěno učení o českých kmenech: je to tzv. zakládací listina pražského biskupství, která nepochybně (alespoň pro vlastní Čechy) reprodukuje jakýsi popis hranic pražské diecéze z doby jejího založení v letech 973-975. Tento popis postupuje od Tugostu na Domažlicku západním směrem až po Pšovany na Mělnicku, pak následují dvojí Charváti a slezské kmeny, jejichž výčet je však podán oproti dosavadnímu v obráceném pořadí, takže končí Milčany. Milčané však sousedí (přes neosídlený Zagost) s Pšovany, takže se zdá, že obojími Charváty začíná řada slezských kmenů a že tedy musíme Charváty hledat na východním okraji slezských kmenů, buď tedy v Horním Slezsku, nebo Malopolsku, může však také jít o území sousedící s historickým Slezskem na severu.
V Čechách jsou jména krajin uváděna většinou v množném čísle, jde tedy o pojmenování obyvatel, a proto se soudí, že jde o etnika, tj. o kmeny. To je ale sotva možné, prqtože většina z nich (Litoměřici, Pšované, Sedličané a Děčané) nesla jména podle hrajdu, což je u slovanských (i neslovanských) etnických jmen vyloučeno. Podle hradu se nikdy žádné slovanské etnikum nejmenovalo. Dvě jména jsou odvozena ze jmen území: Lučané a Lemuzi (Lemuzi je předslovanské, snad keltské jméno). Tak se mohlo slovanské etnikum pojmenovat, zrovna tak dobře ale mohlo jít o pouhé jméno krajiny. Vcelku jde tedy o stará jména krajin, vystřídávaná právě v době vzniku popisu jmény utvořenými podle nových hradů přemyslovské správní organizace. Ze by tato jména krajin nějak navazovala na stará jména „kmenů“, není vůbec ničím doloženo. Zčásti ovšem mohlo jít o jména krajin utvořená skutečně od hradů (například Pšované, kde novým přemyslovským hradem byl Mělník a maličká říčka Pšovka nemohla sloužit k pojmenování krajiny).
Takže jediným zbývajícím argumentem pro existenci kmenů v Čechách zůstává Kosmovo vyprávění o lucké válce, prý zase potvrzené archeologicky. Kosmas tu jistě měl starý a dobrý pramen, byla to však nepochybně hrdinská pověst (nebo píseň) o Tyrovi a Vlastislavovi, obsahem i ideově příbuzná saské písni o Iringovi. Taková pověst byla ale vědomě a úmyslně ahistorická, i když byla situována v jakési herojské době, která ahistorická být nemusela. Měla však s historií asi tolik společného jako má Píseň o Nibelunzích společného s ději germánských kmenů v Attilově ríši, nebo Píseň o Rolandovi s tažením Karla Velikého proti Baskům. Tento druhý příklad je ostatně poučný i jinak: Píseň o Rolandovi dává, jak známo, Karlovi táhnout proti Saracénům, zatímco Karlův biograf Einhard mluví o tažení proti Baskům. V roce 1953 byl ve španělském klášteře San Milano de la Cogolla nalezen záznam z poloviny 11. století, zvaný Nota Emiliaense, který líčí historii tohoto tažení ve verzi Písně, tj. jako směřujícího proti Saracénům. Ramón Menédez-Pidal se proto pokoušel dokazovat, že pravdu mají Nota a Píseň, Karel opravdu táhl proti Maurům, kdežto se zmýlil Einhard. To ovšem nemůže žádný historik přijmout, je zřejmé, že nějaká tradice o tažení proti Baskům poskytla historické pozadí pro Píseň, byla však aktualizována v souvislosti se současnou reconquistou a Baskové nahrazeni Saracény, podobně jako byli v cyklu o Gormontovi a Isembartovi Normané nahrazeni také Saracény. Vztah hrdinské písně nebo pověsti a historické reality je svým způsobem zároveň těsný a podivně volný; národní hrdinové Marko Kralevič a Cid skutečně existovali, oba ale byli kolaboranty a zrádci. V Písni o Nibelunzích vystupují současně Theodorich z Ravenny, Ermanarich a Attila – postavy asi dvou století dějin Gótů, píseň však nejedná o Gótech, ale o Burgundech a do toho jsou ještě zamícháni Merovejci ze 6. století. Geografie Písně nadto odpovídá poměrům Bavorska z 8. století a vystupují v ní historické osobnosti Bavorska 10. století. Časové i geografické vrstvy historické reality se zde prostupují a slévají v ahistorický a přesto s historií související celek. Historická skutečnost řady staletí je zde jakoby slisována do jedné roviny.
Kosmas byl ale historik a musel pověst umístit do nějakého, pro sebe a své současníky reálného časového i geografického kontextu. Předeslal proto svému vyprávění úvod, v němž vyložil výsledky tohoto svého snažení. Tato Kosmova interpretace pověsti byla archeologicky potvrzena, souhlasí nám Kosmova „interpretatio Přemyslidica“ a ne pověst samotná. Pověst jistě jednala o konfliktu knížete Vlastislava a hrdiny Tyra a o Durynkově zradě, avšak takové podrobnosti, jako je jméno hradu Vlastislavi, korespondující se jménem knížete, jsou jistě Kosmovým výkladem a není proto důležité, že hrad Vlastislav mohl existovat už v 9. století. Určení „národů“, které reprezentovali Vlastislav a Tyr, sem patří také, ať již je Kosmovým výmyslem, nebo součástí jeho předlohy. „Lučané“ tu mohou být stejně historičtí jako kterékoliv jméno v Písni o Nibelunzích, mohou pocházet z jakéhokoliv historického kontextu. Kosmas v každém případě věděl, že současní Žatčané se dříve nazývali Lučany a že Žatec nebyl původním centrem kraje. Proti těmto „cizím“ postavil „naše“, kterými mohli v jeho době být jen Čechové. Něco podobného se ostatně stalo v případě přemyslovské pověsti. Její geografie, kterou podává Kosmas, je možná teprve někdy od prvních desítiletí 10. století, po vzniku Libušína a Tetína, ačkoliv pověst samotná je nepochybně mnohem starší. Podobně asi Kosmas či někdo před ním upravil pověst o lucké válce tím, že k přemyslovskému knížeti předstátní doby vytvořil „národ“ Čechů. Původní pověst ale nepochybně jednala o bojích dvou knížectví, středočeského přemyslovského a jakehosi knížectví v severozápadních Čechách, patří do kontextu vývoje českých knížectví, ne kmenů – a to je podstatný rozdíl.
Všimněme si závěrem ještě skutečnosti, která dokládá politickou jednotu Čech – jednotný český gens – již tehdy, kdy se poprvé objevuje v písemných pramenech. Je to tribut placený z Čech do říše Karla Velikého.
Zprávy týkající se tažení do Čech v letech 805 a 806 nemluví o tom, že by Čechové měli platit tribut Karlovi Velikému. Říká to pouze Karlův životopisec Einhard, který vyjmenovává Boemany vedle Veletů, Srbů a Obodritů mezi národy platící tribut. Jisté však je, že už roku 817 vystupují Čechy v Ordinatio imperii jako část dílu říše náležejícího k Bavorsku, byly tedy nějakým způsobem na říši závislé. Paměť o tributu ale zachovala vlastní česká tradice. Mluví o ní Kosmas jako o tom, co je předáváno „od pokolení k pokolení“. Podle ní byli Čechové vždy pod vrchní vládou Karla Velikého a jeho nástupců. Pipin, syn Karlův, jim totiž uložil tribut ve výši 120 vybraných volů a 500 hřiven stříbra. Tím se ovšem, podle Kosmova výkladu, všechny povinnosti vůči císaři vyčerpávaly a vše, co požadoval nadto, bylo bezprávím.
Muselo to být v jeho době obecné přesvědčení také proto, že něco podobného platilo i v říši. Jak ukázal E. Mikušek, kladlo celé německé dějepisectví 10. a 11. století nápadný důraz na zprávu francké analistiky o podrobení Čech Karlem Velikým roku 805-806, zřejmě proto, že v ní spatřovalo počátek současného poměru Čech k říši – tedy stejně jako Kosmas. Že v letech 805-806 se Čechy zavázaly platit tribut, dnes nepochybují ani historikové, jediné v čem se nemohou dohodnout je to, kdo by měl vlastně tento poplatek odvádět, byly-li Čechy rozděleny na malé kmeny. Einhard tyto potíže neměl, pro něho byly Čechy jednotné a ze stejné představy vycházel i Kosmas. Jen za takového předpokladu totiž bylo možno předpokládat kontinuitu mezi předstátními a přemyslovskými Čechami.
Už sama tato skutečnost stačila k tomu, aby byla zamítnuta možnost, že Kosmas se skutečně opíral o nějakou starou tradici. Dále tu samozřejmě hrálo roli i „ohromné časové rozpětí“, nemuselo však být rozhodující; Durynkové byli například teprve roku 1002 osvobozeni od tributu, uloženého jim v 6. století Merovejci. Spíše padají na váhu některé Kosmovy nepřesnosti, například, že připisuje zavedení poplatku Pipinovi, zatímco všechny zprávy o tažení do Čech se shodují, že je vedl druhý Karlův syn Karel. Pipina jmenuje Kosmas ještě jednou v souvislosti s Karlovými ustanoveními o minci a představuje si, že přežil otce, ačkoliv Pipin zemřel dříve. To vedlo Jaroslava Golla k domněnce, že Kosmas zaměnil Pipina s dalším Karlovým synem a nástupcem Ludvíkem Pobožným, který ovšem mohl sotva uložit Čechám tribut, který přece pocházel podle Einharda z doby Karlovy vlády.
Je však dobře možné, že tribut byl opravdu Čechám buď uložen Pipinem nebo, že Pipin byl první, komu byl tribut placen. Pipin totiž obdržel roku 806 (6. února) při dělení říše kromě své Itálie i Bavorsko a část Alemanska. Vojska, která podnikla roku 806 výpravu do Čech, byla právě z Bavorska, Alemanska a Burgundska. Jejich velitel není jmenován, nebyl jím ale jistě Karel mladší jako predchozího roku, jenž roku 806 vedl výpravu proti Srbům. Nikdo si však nepovšiml, že langobardská Chronicon Gothanum má zprávu o výpravě Pipina k „Beowinidům“, jejichž zemi poplenil a odvedl odtud zajatce; je zařazena mezi Pipinovu válku v Beneventu v letech 800-802 a jeho válku s Araby na Korsice roku 806, jíž kronika končí. Týká se tedy tažení do Čech buď v roce 805 nebo 806. Vzhledem k tomu, že důvod, aby se Pipin angažoval v Čechách, dalo teprve dělení říše z počátku roku 806 a že hlavní tíhu tohoto tažení nesli Pipinovi Bavoři a Alamani, musíme zprávu vztáhnout na rok 806. Autor Chronicon Gothanum věděl o válce jen tolik, že Pipinova vojska poplenila zemi a odvedla zajatce. Více ale vlastně vědět nemohl. Oficiální Annales regni Francorum totiž o této výpravě říkají totéž, když podle nich výprava zpustošila „nemalou část země“ a vrátila se bez větších potíží. Tažení tedy nemělo žádný bezprostřední vojenský úspěch a počítalo se zřejmě s tím, že bude opakována, protože ještě téhož roku nařídil Karel Sasům vojenskou povinnost při předpokládaných taženích do Čech.
Takové opakované plenění stejného území bylo osvědčenou součástí francké (a také pozdější říšské) taktiky přinášející politický úspěch jistěji než přímé vítězství. Cílem bylo zničit protivníka „hospodářsky“, to jest donutit obyvatelstvo, aby spotřebovalo obilí určené na osev. Jednalo se skutečně o jednoduchý mechanismus: první nájezd zničil úrodu, načež zemědělci zaseli připravené obilí pro osev. Když druhý nájezd zničil i tuto úrodu, vypukl hlad a lidé snědli i poslední zásoby pro osev. Pokud vojska odvedla svou „práci“ dobře, nebylo většinou ani třetího nájezdu třeba, protivník se před ním musel chránit kapitulací. Někdy ale došlo ke zdlouhavým válkám, které byly tak nákladné, že vyčerpávaly útočníka stejně jako obránce.
V našem případě se to však zřejmě podařilo a Čechové kapitulovali. Z průběhu událostí vyplývá, že roku 806 nebyli vojensky poraženi a museli k poddání se být donuceni teprve hladem následujícím po výpravě roku 806. Buď tedy v roce 807 nebo v následujícím (později ne, protože jinak by byla výprava jistě opakována) došlo k jednání, v jehož důsledku se Čechové zavázali k placení tributu. Jeho příjemcem byla Pipinova část říše sousedící bezprostředně s Čechami a je také pravděpodobné, že právě s ním Čechové jednali. Proto také vystupují Čechy roku 817 v Ordinatio imperii jako součást mocenského celku s centrem v Bavorsku, „malého impéria“, k němuž patřili Korutanci, Čechové a „Avaři a Slované, kteří jsou na východní straně Bavorska“, to jest klientární avarskoslovanský státeček zřízený Karlem Velikým roku 805 v dnešním Dolním Rakousku. Všechny tyto „součásti“ byly spojeny různými svazky volné závislosti k Bavorsku už dlouho před rokem 817, Ordinatio imperii zachytilo jen skutečný stav. Lze tedy uzavřít, že Čechové se k tributu zavázali asi roku 807 a platili ho do Bavorska, jehož tehdejším pánem byl Pipin. Tradice, o niž se opíral Kosmas, se tedy nemýlila, zachovala jméno prvního příjemce tributu opravdu věrně.
Technicko-organizační stránku vybírání tributu osvětluje zajímavě nedávno objevený list markrabího Ariba králi Arnulfovi asi z roku 891 o mírových jednáních s Moravany. Aribo tu mimo jiné králi sděluje, že „omnes Marahoni insimul mandaverunt (pecora) in servitium“ a že „omnia (pecora) in observatione sunt et cottidie congreant illas ad vestrum servitium“. Servitium (regis) tu znamená tribut, k němuž se Moravané zavázali při mírovém jednání. Rozhodli o tom všichni společně (omnes Marahoni insimul), to jest nepochybně na sněmu a zřídili jakási výběrčí místa, ohrady, kde byl dobytek shromažďován a opatrován (in observatione sunt) a kam denně přicházel nový. Takto shromážděný dobytek byl pak hnán do říše. Vyžadovalo to poměrně složitou organizaci počínaje již rozvržením dávky na jednotlivé oblasti či podle jiného klíče, přes zřízení ohrad na vhodných místech opatřených lidmi, kteří se o dobytek starali. Na Moravě to vše zřejmě obstarával Svatoplukův státní aparát, v Čechách to však měl na starosti sněm či knížata z jeho pověření.

Advertisements

One thought on “České kmeny: historie jedné „přirozené“ iluze

  1. >Otázka jednotnosti či rozdrobenosti Čechů se domnívám je důležitá i pro Moravu, de facto etnogenezi Moravanů. Jelikož se jedná v obou případech o velice blízké kmeny, dá se uvažovat i v rovině, že kmenové zřízení bylo obdobné a to i přesto, že v roce 845 v Řezně vystupuje 14 českých knížat (Geograf Bavorský pak k roku 817 nebo 843 vyjmenovává, že Čechové měli celkem 15 měst -> knížat?) a v roce 872 pak v bitvě u Vltavy existuje 5 knížat doplněných dodatečně o šestého, Bořivove (první doložený Přemyslovec). Určitým prvním náznakem jednotnosti české kotliny by mohl být průchod vojska Karla Velikého během jeho tažení proti Avarům z roku 791. Jelikož se kronikáři nijak blíže nezmiňuji o tomto průchodu přes českou kotlinu „per Beehaimos“ (pozn.: anály království Franků), může to znamenat zřejmě jediné, a to že čeští Slovani tento průchod Frankům umožnili, ale zároveň jejich neúčast na tažení dokazuje, že nebyli ve franském područí. V opačném případě
    by král zcela jistě po svých podřízených požadoval vojenskou či věcnou podporu pro své tažení. Pro Karla Velikého tedy v této době české území nepředstavovalo vyloženě nepřátelské území. Můžeme tak usuzovat z toho, že král poslal výše uvednou část vojska přes Čechy a to právě v momentě, kdy se jeho armáda chystala na jedno z nejmohutnějších tažení proti doposud neporaženému a mocnému nepříteli Avarskému kaganátu. Bylo by tedy neprozíravé, aby vojsko procházelo přes území, kde může být boji s místním nepřátelským obyvatelstvem značně oslabeno před dosažením hlavního cíle, tedy porážce mocné Avarské říše (kaganátu). Pokud by pak Čechy byly skutečně nejednotné, opět by to pro Karlovo vojsko představovalo poněkud větší riziko vyjednávat si průchod s každým z knížat zvl᚝ při tom, že každý z nich mohl mít vlastní názor a stačilo aby jeden s průchodem nesouhlasil a hned by se strhla bitva, o které by se nám letopisci zřejmě zmínili.Také k roku 805 během obléhání Canburgu se dočítáme, že byl franským
    vojskem zabit nějaký kníže (král?) Lech. Zřejmě se pak opět nejednalo o jednoho z knížat českých kmenů, ale uvažuje se o něm spíše ve spojitosti vrchního vládce, který organizoval obranu české kotliny proti obrovské Karlově 30.000 armádě. Pokud bychom trošku popustili uzdu fantazie můžeme zauvažovat následovně, že Lech zemřel bez mužských potomků, následně pak čeští předáci nedokázali mezi sebou zvolit jeho nástupce a hlavní stolec tak zůstal neobsazen i v roce 806, kdy se franský vpád opakoval. Nejednotnost pak mohla zapříčinit, že se Čechové poddali a zavázali platit tribut, který skutečně vzhledem k tomu, že další vpád se již neuskutečnil zřejmě byl vybírán. Pro výběr takového tributu pak musíme předpokládat určitou mocenskou strukturu, která dokázala správným způsobem zatížit jednotlivé části obyvatel české kotliny s centrálním místem shromažďování (pokud se jednalo jak psal Kosmas mimo jiné o 120 vybraných volů) a následným přesunem do Říše. Také můžeme uvažovat v rovině, že tento stav "bezvládí&
    quot; musel Karlovi vyhovovat a možná jej i nějak účinně podporoval. Také můžeme uvažovat, že Lech sice zemřel bez mužských potomků, ale mohl mít dcery. A jelikož v té době se i bez válek umíralo ve velice mladém věku (průměrný věk obyvatel Velké Moravy byl tuším kolem 46/47 let), je možné, že jeho dcera/y byla/y nedospělé. A tak nejednota českých předáků mohla pokračovat i nadále a "vládu" nad nima mohl do určité míry vykonávat někdo z pověření císaře (nemuselo se jednat ani o Čecha). I když spíše než o vládu se mohlo jednat o nějakou výběrčí funkci, která dohlížela za Karlovu stranu na výběr tributu, což znamenalo že dotyčný se mohl i několik měsíců v roce pohybovat v českém prostředí. Mezitím ale zemřel Karel Veliký (+814) a v roce 817 Říše prošla první velkou krizí. V té době ale již mohla Lechova dcera dospět a doposud nejednotné Čechy od Lechovi smrti si tak mohli za "centrálního" vládce (nebo třeba mluvčího nebo tak něco) zvolit jejího manžela. Pokud ještě více popustím uzdu
    fantazie, tak bychom mohli mluvit třeba o tom, že ten Lech byl ve skutečnosti "Krok" a ten měl jak známe od Kosmase tři dcery. Nejmladší z nich pak Libuše si zvolila za svého muže Přemysla Oráče. Než tedy dospěla nejmladší "Lechova" dcera, mohlo skutečně uplynout mnoho let. Jelikož ale bezvládí v Čechách mohlo trvat příliš dlouho, nebyla volba Přemysla ze strany českých předáků jednotná. A tak se tento i jeho potomci museli o svá "práva" tvrdě hlásit. Proto se v roce 845 dočítáme o 14 českých knížatech při křtu v Řezně, tedy o době, kdy si byla většina knížat (možná údělných?) rovna. Nebo můžeme uvažovat i tak, že Přemyslovec seděl doma (třeba marodil, nebo se bál o svůj život atd.) a poslat všechny předáky (knížata) ke křtu. V roce 872 pak byla svedena bitva u Vltavy, které se mohla účastnit "jen" (?) úděná knížata pod Bořivojovým formálním vedením (Bořivoj v té době byl sám velice mlád), která měla svůj úděl v daných oblastech. Ostatní třeba nestačila včas se
    k bitvě připojit. D.Třeštík spočítal podle průměrné doby vlády jednotlivých přemyslovců (13 let), že Přemysl Oráč pokud by se nejednalo o bájnou postavu, mohl vládnout někdy na přelomu 8. a 9.století. Já osobně bych tu průměrnou doby vlády poněkud upravil. V pozdější době (13.století) se vláda již poměrně ustálila, ale jinak byly Přemyslovci poměrně bojovní a haštěřivý a málokterý z nich vydržel na trůně tak dlouho jako králové ve 13.století. Proto bych tu průměrnou dobu vlády zkrátil na max. 10 let. Díky Kosmově seznamu bájných knížat a době, kdy se objevuje Bořivoj I.byl pak viděl, že Přemysl Oráč mohl na knížecí stolec usednout právě někdy v první čtvrtině 9.století a to po určité době bezvládí od Lechovi smrti v roce 805 a dospělosti jeho dcery Libuše. Přemysl naplniv už dny, když ustanovil práva a zákony, byl vzat k zeti Cereřinu, jejž za živa ctil jako boha. Po něm Nezamysl nastoupil vládu. Když toho smrt uchvátila, Mnata dostal odznaky knížecí. Když sešel z tohoto světa, Vojen se ujal
    kormidla vlády. Po jeho dožití Vnislav řídil knížectví. Když jeho život přetrhly Sudičky, Křesomysl byl posazen na výsost trůnu. Když byl vyrván světu, Neklan se zmocnil knížecího křesla. Když od něho život odstoupil, Hostivít na trůn nastoupil. O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž; jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky. Ale pomlčme o těch, o nichž se mlčí, a vrame se tam, odkud jsme se trochu uchýlili.(Zdroje: Kosmas – Kronika Čechů)PS: Luckou válku (Bitva na Turském poli) jsem se pak pokusil zařadit mezi roky 856/865.Závěr:Domnívám se, že Čechové stejně jako Moravané skutečně měli jednoho vládce nad ostátními, o kterého ale v bitvě u Canburgu přišli a následně pak vznikla doba bezvládí, kterou se pokusil vyplnit nový rod Přemyslovců. Tento proces nebyl jednoduchý, ne
    všichni čeští předáci s touto volbou souhlasili a proto se prosazování nové dynastie poměrně protáhlo v neklidném a na boje četném 9.století. Také může být otázkou jakou výkonnou mocí ve skutečnosti hlavní český kníže disponoval (proto ne vždy v 9.století vystupovali na venek jako celek) a jestli se před Přemyslovci jednalo o dynastickou posloupnost nebo volenou osobu. Nicméně myšlenka D.Třeštíka ohledně údělných knížat pod centrální vládou by do určité míry události z let 845, 872 a 895 (podřízení se Čechů Říši) vysvětlovala.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s