Vznik moravského markrabství

Kdy, kde a jak vzniklo moravské markrabství? Odpověď není tak jednoduchá, jak se může zdát

Každý, kdo se aspoň trochu zajímá o dějiny Moravy, ví, že před rokem 1918 byla Morava markrabstvím. Stejně tak je obecně známo, že původně markrabstvím nebyla; na počátku byla takzvaná Velká Morava, což ovšem nebyl ani oficiální název ani název neoficiální (ono pojmenování pochází ze spisu O správě říše východořímského císaře Konstantina VII.). Tato takzvaná Velká Morava byla ve své době známa prostě jen jako Morava, takové úřední názvy jako „Markrabství moravské“ nebo „Království polské“ a podobně ještě asi neexistovaly. Potom je zřejmě asi každému, přinejmenším pokud ho aspoň trochu zajímá historie Moravy, že po pádu staré moravské říše a jistém přechodném období byla Morava dobyta Čechy a rozdělena na tzv. úděly. A rozdělení Moravy na tři úděly skončilo právě utvořením markrabství. To se odehrálo koncem 12. století, avšak nejenže datum vzniku tohoto politického útvaru, který přežil až do 20. století, je schopen říct málokdo, zejména pokud své znalosti opírá pouze o školní výuku dějepisu, v němž jak víme je pro Moravu velmi málo místa, ještě méně lidí je však schopen říct i za jakých okolností ke vzniku markrabství došlo. Bohužel však i ti, kteří se o věc zajímají a mají o ní hlubší znalosti, často o této události šíří nesprávné informace. Většina dějepisných knih, učebnic i různých populárně propagačních spisů (také na internetu) uvádí své čtenáře v omyl ohledně jak konkrétního data vzniku markrabství, tak důvodů a okolností, za nichž markrabství na Moravě vzniklo. Protože je načase přestat šířit omyly a naopak se seznámit s výsledky nejnovějšího historického bádání, rozhodl jsem se napsat o tom krátké pojednání.
Starší literatura (především v 1. polovině 20. století, ale vůbec do roku 1989) zastávala názor, že moravské markrabství vzniklo v roce 1182 zásahem římského císaře Fridricha (Bedřicha) I. z rodu Štaufů, zvaného Barbarossa. Ten prý využil sporů mezi českým knížetem (vévodou) Bedřichem a moravským knížetem Konrádem Otou III., Moravu oddělil od českého knížectví a udělal z ní markrabství podřízené přímo Římské říši, tedy císaři. Tento (údajný) císařův čin býval v literatuře, zejména před rokem 1989, kdy byla oficiální československá politika protiněmecká, což pronikalo i do dějepisných knih (dokonce i v knihách o Karlu IV. se čtenář mohl dočíst o novodobém poválečném německém militarizmu a šovinizmu), líčen jako ohrožení jednoty českého státu, následné dohody mezi Konrádem Otou a Bedřichem pak byly vykládány jako moudrá náprava nešťastného císařova zásahu, který oba Přemyslovci svými vzájemnými spory vyvolali. Toto pojetí, jehož slabinou je už to, že nedokáže vysvětlit, jak je možné, že jestliže byla jednota českého státu (údajně) zase obnovena, proč tedy markrabství, údajně vytvořené zásahem z vnějšku, přetrvalo a proč se ho čeští panovníci tedy nepokusili zlikvidovat v době oslabení císařské (královské) moci (např. již ve druhé polovině 13. století, kdy bylo v říši faktické bezvládí), přetrvalo v obecném povědomí dodnes a šíří jej nejen školy, ale i většina populárně vědeckých knih (například nesmírně populární Toulky českou minulostí), třebaže v mírně pozměněné podobě (například rovněž populární Dějiny zemí koruny české píší, že Konrádovi byla udělena v Řezně roku 1182 hodnost markraběte, čímž vzniklo moravské markrabství, zároveň však připouští, že se nejednalo o iniciativní zásah říše, ale o výsledek sporů „na české dynastické úrovni“).
Názor, že moravské markrabství vzniklo rozhodnutím římské císaře Fridricha I. roku 1182, se opírá zejména o jednu pasáž kroniky Jarlocha, opata premonstrátského kláštera v Milevsku (v jižních Čechách), pocházející z počátku 13. století. Události v Řezně a jim předcházející popsal takto: Pak po vysvěcení biskupa Jindřicha téhož léta Češi, naši předci, vyvolali dlouhou nenávistí způsobenou nepřítelskými činy odpor proti vévodovi Bedřichovi a poté co ho vyhnali s tisíci nadávkami ze země, zvolí si za knížete Konráda moravského, zvaného i Otto, o němž jsme svrchu mluvili, s nímž později oblehnou Prahu a nakonec se jí zmocní. Mezitím vévoda Bedřich přišel k řečenému císaři Bedřichovi, který se slitoval nad jeho příkořími a poslal do Prahy palatina bavorského, tchána řečeného Konráda, a přikázal, aby jak Konrád tak všichni Češi přišli k jeho dvoru, který se konal v Řezně. Ti když obdrželi příkaz, zpočátku se zpěčují, odporují, nechtějí jít, potom pojmou lepší úmysl a jdou. Pouze sami velmoži byli představeni císaři, který je chtěl zastrašit a nechal přinést mnoho seker, jako by je chtěl nechat setnout. Padnou mu k nohám, prosí o milost a nutnost změní ve vůli, Bedřicha přijmou za pána a vévodu a vrací se s ním do Prahy považujíce za velký zisk, že jak oni tak Konrád nebyli potrestáni za zločin urážky majestátu. Tak moudrý císař moudře potlačil povstání odbojných a tomuto navrátil Čechy, zatímco druhému přikázal spokojit se s Moravou.
Tuto pasáž samu o sobě není možné interpretovat tak, že císař Fridrich dal Konrádovi Moravu jako markrabství. Nic v tomto smyslu Jarloch nepíše. Částečně by popis císařova rozhodnutí bylo možné takto vykládat jen díky dalšímu Jarlochovu popisu událostí z roku 1185: Léta vtělení Pána 1185 kníže Bedřich rozhněván na Konráda moravského, tak pro staré bezpráví, že se ho pokusil před třemi roky vyhnat z knížectví, jednak také pro odcizení Moravy, kterou toužil držet ne z jeho, nýbrž z ruky císaře, využiv příležitosti času dané nepřítomností císaře, který se vydal za Alpy, a poslal bratra svého Přemysla s mohutným vojskem na Moravu, aby ji poplenili. Tak to taky pochopili novověcí čeští historici a tuto teorii svou autoritou kodifikoval František Palacký ve svých známých Dějinách národu českého: …Friedrich ale propůjčil Kunratovi Otovi ze vlastní moci Moravu co nové markrabství a co zvláštní léno říše Římské, chtěje tím spůsobiti, aby Morava nezávisejíc od Čech, napotom oné říši bezprostředně podrobena byla… Překážkou výkladu, že moravské markrabství vzniklo roku 1182 z rozhodnutí císaře Fridricha I. je však skutečnost, která nebyla v 18. a 19. století známa, že totiž titul moravského markraběte je poprvé doložen už tři roky předtím a jeho nositelem nebyl Konrád III. Ota. Oním pramenem je císařova listina z roku 1179 vydaná v Chebu (ten ještě tehdy nepatřil k Čechám) vymezující hranici mezi Čechami a Rakouskem. V řadě svědků vyjmenovaných na konci listiny je i „Primezla marggravius de Moravia“. Jestliže je titul moravského markraběte doložen již před rokem 1182 a jestliže ani Jarloch ani jiný pramen výslovně nezmiňují, že za založením moravského markrabství stojí císař Fridrich I., pak to znamená, že moravské markrabství vzniklo jinak a jindy než 1182.
Pro pochopení celého dějinného procesu je třeba se vrátit k předcházejícím událostem či ještě hlouběji do minulosti. Začnu vlastně už v 10. století. Po pádu staré moravské říše (tzv. Velké Moravy) východní polovinu moravského území zabrali (natrvalo, aspoň z hlediska Moravy) Maďaři, neznámo jak velkou (možná převážnou) část zbývající západní poloviny po určité době zase zabrali Češi. Nějaké území však pravděpodobně ušlo přímé okupaci a stalo se jakousi zemí nikoho ovládanou vojenskými družinami, které patrně uchovávaly jméno Moravy a snad i památku na dřívější stát s vlastními panovníky, třebaže v těch bouřlivých časech s každým dalším desetiletím vzpomínka na něj jistě slábla. Tyto vojenské družiny však nepochybně usilovaly uchovat nezávislost své země proti stále rostoucí české hrozbě, k čemuž využívaly i (patrně ne zcela dobrovolného) spojenectví s polským panovníkem Boleslavem Chrabrým koncem 10. a na počátku 11. století. Polské spojenectví však selhalo, neboť Boleslav ponechal po selhání své ambiciózní politiky Moravu jejímu osudu. Víceméně bezbranná země se pak vzápětí, roku 1019, stala kořistí českého knížete Oldřicha (respektive jeho syna Břetislava). Břetislav nejprve spravoval Moravu sám, zatímco v Čechách vládl Oldřich, po jeho smrti spojil vládu nad oběma zeměmi. Ve své závěti pak Moravu rozdělil mezi své syny Vratislava, Konráda a Otu, kteří měli být stejně jako všichni ostatní Přemyslovci poddáni hlavě rodu, nejstaršímu z Přemyslovců panujícímu v Praze. Z tohoto rozdělení Moravy se nakonec vyvinul systém tří dědičných údělů (termín je ale novodobý), jejichž účelem nejspíš bylo svépomocí vojensky chránit tuto východní část přemyslovského panství, neboť vojsko pražského knížete by na to dlouhodobě samo nestačilo (jednalo se o taktický krok podobný Diokleciánovu rozdělení starověké římské říše mezi čtyři císaře). Ačkoli se vytvořením údělů Morava nerozpadla na tři samostatná knížectví (jednotlivé větve uchovávaly úzké vazby, zejména větve znojemská a brněnská, které si vybudovaly společné pohřebiště) a teoreticky byla chápána jako jednotná země (jak o tom svědčí mimo jiné titulatura údělníků či výzdoba znojemského hradního kostela), o jakémkoli samostatném postavení této země nemohla být řeč. Moravští Přemyslovci byli, jak jsem už zmínil, pod stejnou mocí hlavy rodu jako všichni ostatní Přemyslovci a pražská knížata (vévodové) často vyrážela s vojskem na Moravu připomenout, kdo je „tady“ pánem. Moravští Přemyslovci také stejně jako všichni ostatní měli podle Břetislavovy závěti právo spočinout na pražském knížecím stolci, což se také stávalo (prvním, kdo odešel z Moravy vládnout do Prahy byl Břetislavův syn Vratislav). Protože však moravské úděly byly dědičné (což asi Břetislav nezamýšlel), příbuzenské pouto mezi českými a moravskými Přemyslovci s každou další generací sláblo, navíc byli údělníci trvale mimo pražské mocenské ústředí, takže Břetislavova závěť byla stále častěji porušována a sílila tendence pražský stolec předávat jen v pražské větvi. Postavení moravských Přemyslovců v rámci rodu stále více sláblo a množily se případy, že byli vyháněni ze svých údělů, které byly dávány do správy mladších potomků či jiných příbuzných pražských knížat, aby se jim tak zajistila větší šance získat pražský trůn. Pozornost pražských knížat setrvale přitahoval zejména olomoucký díl Moravy, neboť byl ze tří údělů největší a tudíž nejbohatší (možná má menší moravskost Olomoucka a jeho větší náklonnost k češství než jižnějších částí Moravy kořeny právě zde). V 70. letech se z bezvýznamnosti moravských Přemyslovců konečně vynořila silná osobnost, znojemský údělný kníže Kondrád III. Ota. Brzy po dosažení zletilosti spojil pod svou vládou znojemskou a brněnskou část Moravy a netrvalo dlouho a pražští Přemyslovci zjistili, že má zájem i o Olomoucko. Olomoucký díl Moravy byl však tradičně vnímán jako zájmové území pražské větve (sídlil tam také biskup, tradičně dosazovaný pražskými vládci) a v přímé moci pražské větve byl už od roku 1160/62. V sedmdesátých letech zde vládli Bedřich, syn českého knížete a krále Vladislava II., Oldřich, syn českého knížete Soběslava I. a další syn Soběslava I., Václav. Aby Olomoucko získal, rozhodl se Konrád zapojit do české politiky, do právě probíhajících bojů mezi Soběslavem II. a Bedřichem o pražský trůn. Nejprve podporoval Soběslava, poté však přešel na Bedřichovu stranu a pomohl mu v únoru 1179 vyhnat Soběslava z Prahy. Nový český kníže Bedřich však nehodlal být Konrádovi natolik vděčný, aby mu přenechal Olomoucko. Naopak. Aby před Konrádem Olomoucko zajistil, hned jmenoval jeho správcem svého velice schopného a mocichtivého mladšího bratra Přemysla. Udělil mu přitom titul, který nikdo z Přemyslovců do té doby neužíval, markrabě. Že tímto titulem měl Bedřich na mysli svého zástupce v Olomoucku, svědčí i to, že se ve svých listinách začal titulovat jako kníže „jak Čech tak Moravy“. V hodnosti markraběte pak Přemysl byl spolu s Bedřichem začátkem července přítomen spolu se starším bratrem jednání s císařem v Chebu a vystupuje na listině vydané po dokončení rozhovorů jako markrabě moravský, jak bylo už zmíněno. Na listině jako moravský kníže vystupuje mezi svědky i Konrád Ota, což znamená, že od svého záměru ovládnout Olomoucko neustoupil a nadále se pohyboval v Bedřichově blízkosti. To se mu nakonec vyplatilo, protože Bedřich proti sobě zakrátko poštval české velmože, ti s Konrádovou pomocí Bedřicha vyhnali (viz výše citace z Jarlochovy kroniky) a knížetem provolali právě Konráda. Konrád tak dosáhl víceméně co chtěl či spíš víc, v ovládnutí Olomoucka mu překážel stále Přemysl, ale zato získal celé Čechy. V žádném případě to však nebyl trvalý stav; Bedřich si, jak píše kronikář Jarloch, šel okamžitě stěžovat císaři Fridrichovi a ten poručil Konrádovi, aby vrátil Čechy Bedřichovi a sám se spokojil s Moravou. Císař tím sice Konrádovi „přistřihl křídla“, pro Moravu to však bylo výhodné, neboť Přemysl musel opustit Olomoucko (výslovně se o tom však žádný pramen nezmiňuje) a vrátit se k bratrovi do Čech, čímž padla severní část Moravy do Konrádovy moci a celá země byla zase po velmi dlouhé době jednotná (samozřejmě mám na mysli území, které v roce 1019 dobyli čeští Přemyslovci). Ovládnutí Olomoucka někdy po císařově rozsudku potvrzuje skutečnost, že když roku 1184 zemřel olomoucký biskup Pelhřim, Konrád na biskupský stolec dosadil svého kaplana Kaima, což by si nemohl dovolit, kdyby se necítil silný a kdyby v Olomoucku stále ještě pobýval Přemysl se svým vojskem, neboť olomoucký biskup byl dosud vždy jmenován českým knížetem.
Bohužel však nelze prohlásit, že moravské markrabství se utvořilo po roce 1182, poté co Konrád Ota ovládl i Olomoucko. Jednak není doloženo, že by Konrád používal v tomto období titul markraběte, jednak se vzápětí další události zkomplikovaly. Titul markraběte ani Konrád používat nemohl, bylo to zpočátku označení zástupce pražského knížete na Moravě a Konrád se bezprostředně pro roce 1182 v žádném případě necítil jako něčí zástupce. Kníže Bedřich se však po svém návratu do Prahy nehodlal smířit s Konrádovým nezávislým postavením, k akci ho vyburcovalo i jmenování Kaima olomouckým biskupem. Roku 1185 poslal bratra Přemysla dvakrát s vojskem na Moravu; na první výpravě Přemysl jen poplenil moravské území, při druhém tažení se však střetl s Konrádem ve známé bitvě u Loděnice východně od Krumlovského lesa. Přemyslovi se nepodařilo Konráda porazit, přesto Bedřich dosáhl, čeho chtěl; dosud sebevědomý Konrád totiž asi usoudil, že Bedřichovi či českým knížatům vůbec by nemohl vzdorovat trvale. Letopisec Jarloch popsal, co následovalo, takto: Roku vtělení Pána 1186 trápení dovedlo k poznání mnohokrát zmíněného Konráda a když viděl, že nemůže vzdorovat Bedřichovi a Čechům, za sprostředkování dobrých lidí přišel k němu do Knína; a stali se přáteli od té doby navždy. O obsahu dohody mezi oběma knížaty se už Jarloch dále nezmínil, ale z dalších událostí se dá věrohodně usoudit, že Konrád uznal Bedřichovu vrchní vládu a oplátkou za to dostal příslib nástupnictví po něm v Praze. Začal také používat titul markraběte (poprvé doloženo v listině z listopadu téhož roku), což je dokladem toho, že formálně přijal postavení Bedřichova zástupce na Moravě. Jeho markrabský titul je doložen ještě jednou z roku 1187, naopak u Bedřicha je z téhož roku (1187) doložen (v jeho listině) titul „kníže knížat“ (v originále dux principalis), čímž chtěl dát najevo své postavení nad Konrádem. V tuto chvíli by se mohlo zdát, že tedy právě knínská dohoda mezi Konrádem III. Otou a Bedřichem byla počátkem moravského markrabství. Avšak to říct nelze, příští události totiž ještě situaci dále měnily.
Český kníže Bedřich zemřel v roce 1189 a podle knínských dohod se českým knížetem stal právě Konrád Ota. Konrád, nyní vládce jak Moravy tak Čech, se vzápětí markrabského titulu vzdal, čím potvrdil, že markrabský titul pro něj byl nyní už nepotřebný titulem zástupce českého panovníka na Moravě (víme to z jedné jeho listiny, kde se otituloval Ota, z boží milosti vévoda Čechů, dříve markrabě moravský). Pak ovšem také udělal věc, která nebyla pro Moravu vůbec příznivá a která vnáší pochyby do motivů jeho dosavadního jednání: vzdal se bezprostřední kontroly nad olomouckou částí Moravy a svěřil ji synům roku 1160 zemřelého olomouckého údělníka Oty III. Vladimírovi a Břetislavovi, Brněnsko dostali zpět synové brněnského údělníka Vratislava (zemřel 1156) Spytihněv a Svatopluk, v Konrádově moci zůstalo jen jeho „rodné“ Znojemsko. Konrád byl v tom okamžiku nejstarší Přemyslovec, takže vlastně vládl v souladu s Břetislavovou dávnou závětí a i jinak se snažil vzbuzovat dojem, že jeho vládou se vše vrací do starých dobrých časů. To však znamenalo, že vrátil jejich práva také olomouckým a brněnským údělníkům (poněvadž tak to bylo ve „starých dobrých časech“), ale tím vlastně udělal to, že obnovil staré úděly. Nad tím zákonitě vyvstává otázka, zda tedy jeho cílem z přesvědčení bylo od počátku skutečně sjednotit Moravu, nebo zda prostě jen chtěl dosáhnout nejvyššího postavení mezi Přemyslovci tak jako mnozí moravští Přemyslovci před ním. Není vyloučeno, že zpočátku si představoval, že nemůže dosáhnout na pražský knížecí stolec, a proto se snažil vytvořit si mocenskou základnu na Moravě, poté co se mu však podařilo dosáhnout vlády v Praze, dal vzhledem k okolnostem přednost vládě v Čechách před jednotou Moravy, kterou obětoval zajištění své pražské vlády. Jestliže je však naše pozornost soustředěna na vznik moravského markrabství, musím už potřetí konstatovat, že ani nyní nelze o vzniku markrabství hovořit – Konrád se vzdal titulu markraběte a Morava byla opět rozdělena na úděly. Takže co
tedy následovalo dál?
Konrád Ota se roku 1191 vydal na korunovační císařskou jízdu římského krále Jindřicha VI., avšak v Itálii zemřel. V Čechách nastal jistý zmatek ohledně obsazení trůnu, kterého se snažil využít Přemysl, nakonec se však prosadil pražský biskup Jindřich Břetislav (synovec krále Vladislava II.) a ten dosáhl u císaře Jindřicha, že Čechy dostal Přemysl a vládu nad Moravou Přemyslův bratr Vladislav Jindřich. Vladislav Jindřich se ujal vlády nad Moravou jako markrabě, jak víme z listiny císaře Jindřicha z května 1192, v níž je s tímto titulem jmenován mezi svědky. Je však stále doložena nepřetržitá správa Olomoucka údělníky Vladimírem a Břetislavem, takže Vladislavův markrabský titul neznamenal automaticky jednotnou Moravu a tedy existenci moravského markrabství. Pod Vladislavem Jindřichem se Morava skutečně nakonec sjednotila, cesta k tomu však ještě byla dlouhá.
Hned roku 1193 se biskup Jindřich Břetislav se svými chráněnci rozešel ve zlém a s podporou císaře Jindřicha zbavil české vlády Přemysla, Moravu pak odebral Vladislavovi Jindřichovi, odvezl ho do Prahy a Brněnsko opět vrátil Spytihněvovi se Svatoplukem. Morava byla opět rozdělena na tři části, v podstatě ji však ovládal biskup a kníže Jindřich Břetislav, neboť ani olomoučtí ani brněnští údělníci neměli žádné mocenské ambice a byli jen loutkami svých schopnějších příbuzných. K téměř definitivnímu konci se naše pouť za vznikem moravského markrabství přiblížila v roce 1197. Kníže biskup se odebral zemřít do Chebu a po jeho smrti velmoži zvolili českým knížetem Vladislava Jindřicha, ač větší nárok měl jeho bratr Přemysl – toho se však velmoži báli, už proto že ho dvakrát zradili. Právem však mohl očekávat, že ctižádostivý Přemysl to nenechá jen tak. V prosinci téhož roku Přemysl se svými věrnými překročil české hranice a střetl se s vojskem svého bratra. Vladislav Jindřich však udělal nečekanou věc – pozval Přemysla na schůzku, na níž jak píše kronikář Jarloch ačkoli měl nesrovnatelné vojsko, přesto ustoupil pro dobro míru a z přátelské lásky a smířil se se svým bratrem tím způsobem, že oba zároveň budou vládnout, druhý na Moravě, tento v Čechách a budou mít oba jak jednoho ducha tak jedno knížectví; podobně popsal ve svém letopisu událost mnich ve štýrském Admontu: … v té noci, která předcházela bitvě, po poradě s přáteli a správci bez ohledu na obě vojska pozve bratra k tajné poradě; tam si podají pravice a usmíří se a tak se vrátí v noci do svých stanů. Ráno pak každý pošle vojsko pryč, Jindřich se vrátil na Moravu přenechav české knížectví svému bratru Otakarovi. Obsah dohody zaznamenané dvěma nezávislými svědky je zřejmý: Vladislav Jindřich měl vládnout na Moravě, Přemysl v Čechách. Oprávněně se dá předpokládat, že totéž mělo platit pro potomky obou a že tedy měla vzniknout zvláštní moravská větev rodu a zvláštní česká větev, tedy jakési spojení dvou zemí příbuzenským poměrem jeho vládců. Dohoda sama však tak ideální nebyla, jak ukazuje vládnutí obou bratrů, ani budoucnost tak ideální nebyla, aspoň z hlediska Moravy. Především: čtenář se může ptát, zda tedy už konečně nyní, po čtvrté, došlo k utvoření moravského markrabství. Pokud se markrabstvím rozumí jednota země pod vládou markraběte (a co jiného by se mělo pod tímto pojmem rozumět), pak i nyní bude čtenář zklamán. V okamžiku dohody obou pražských (!) bratrů byly všechny části Moravy obsazeny – Znojemsko ovládal Spytihněv, Brněnsko Svatopluk, Olomoucko Vladimír s Břetislavem. Znamenalo to tedy, že Vladislav Jindřich ustoupil Přemyslovi, aniž by měl jistotu, že na něj vůbec něco zbylo. Vladislavovi se podařilo z jihozápadní Moravy vytlačit Spytihněva a Svatopluka až asi na konci roku 1199, neboť v jeho jedné pozdější listině se píše, že svou moravskou vládu počítal od tohoto roku. Vládci olomouckého údělu, Vladimír a Břetislav podezřele rychle zmizeli vzápětí také (kolem roku 1200). Happyendu, totiž skutečnému naplnění dohody mezi Vladislavem Jindřichem a Přemyslem tedy zdánlivě nestálo nic v cestě. Avšak Přemysl, nyní už král, považoval Olomoucko nadále za přímé panství pražské větve a sám jej po smrti olomouckých údělníků převzal; z jeho činů víme, že se v Olomouci choval jako doma – ještě v roce 1209 vydal listinu ve prospěch olomouckých kanovníků, v listině z roku 1201 se dokonce otituloval jako třetí král Čechů a kníže Olomoučanů, v listině z roku 1207 pak třetí král Čechů a kníže Moravanů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se snad severovýchodní poloviny Moravy hodlal vzdát ve prospěch bratra Vladislava Jindřicha. Vladislav Jindřich se v této chvíli ocitl vlastně ve stejném postavení jako sám Přemysl vůči Bedřichovi před třiceti roky – Bedřich jmenoval Přemysla markrabětem na Moravě, aby jeho jménem spravoval olomoucký díl Moravy, Vladislav se zase dohodl s Přemyslem, že bude jako markrabě jeho jménem spravovat rovněž část Moravy, tentokrát jihozápadní. Jednotné moravské markrabství tedy ne a ne přijít. Události následujících let však ukázaly, že Vladislav Jindřich se se svým postavením nehodlal smířit.
Vladislavův úspěch ve sjednocení Moravy souvisí se zahraniční politikou Přemyslovců na počátku 13. století. Rázný a mocichtivý Přemysl si jako jeden ze základních cílů své politiky vytkl definitivní dosažení a udržení královského titulu pro české vládce. K tomu zdařile využíval tehdy právě probíhajícího dlouholetého sporu o královský trůn v Římské říši mezi rody Štaufů a Welfů, do něhož silně zasahoval papež Inocenc III., nejmocichtivější papež středověku. Mazaný Přemysl přebíhal střídavě ze štaufského do welfského tábora a naopak, podle toho, kde viděl větší prospěch pro sebe. Nedokázal však donutit ostatní žijící Přemyslovce, aby vždy stáli na jeho straně a podporovali ho. Moravský markrabě Vladislav Jindřich mezi těmito odbojníky nebyl, zprvu věrně podporoval Přemysla a často jezdil do Německa vyjednávat dohody ve prospěch svého staršího bratra. V obtížné situaci se ocitl Přemysl v roce 1212: byl zrovna v táboře příznivců nově zvoleného štaufského císaře Fridricha II., který byl zvolen jako protikandidát tehdy panujícího welfského císaře Oty IV. Ota IV. se rozhodl Přemysla potrestat za zradu a v květnu toho roku na sjezdu v Norimberku udělil české království Přemyslovu synu Vratislavovi, a to za přítomnosti mnoha šlechticů země. Vratislav zjevně začal shromažďovat nespokojence s Přemyslovou vládou a Přemysl si nemohl v té chvíli být jist, že se mu vládu podaří udržet. Ačkoli Vladislav Jindřich není jmenován mezi svědky Otovy listiny, je doložen jeho pobyt v Norimberku v té době a lze se tedy domnívat, že mohl stát v táboře Přemyslových odpůrců (třebaže dosud Přemysla podporoval). Přemysl si byl vědom, že pokud bude s ostatními Přemyslovci rozhádaný, svého cíle nedosáhne a začal se s přibuznými usmiřovat. Právě do této situace patrně spadá předání Olomoucka Vladislavovi. Brněnský historik Martin Wihoda, který se okolnostmi vzniku markrabství zabývá, tvrdí, že tento akt potvrzuje poněkud záhadná listina známá v dějepisné vědě jako „Mocran et Mocran“ podle nejdůležitějších slov listiny. Listinu vydal Vladislavovi Jindřichovi římský císař Fridrich II., mimochodem ve stejný den jako známou Zlatou bulu sicilskou králi Přemyslovi, v níž markraběti „svěřil a potvrdil“ jakési záhadné „Mocran et Mocran“. Martin Wihoda dovozuje, že jde o písařskou chybu a zkomolení výrazu „Moraviam et Moraviam“, tedy Moravu a Moravu, přičemž první Moravou se myslí moravské panství Vladislavovo, druhou Moravou dosavadní panství Přemyslovo (tedy Olomoucko). Vladislav Jindřich si tedy touto listinou od císaře měl nechat stvrdit sjednocení Moravy pod svou vládou. Toto pojetí (vzniklo už, v poněkud jiné podobě, v 19. století) má také četné odpůrce, kteří v „Mocran et Mocran“ hledají nějaké pozemkové majetky v severovýchodním Německu aniž by se jim však podařilo konkrétně je identifikovat. Ať už je vysvětlení listiny jakékoli, jisté je, že Přemysl Vladislavovi Olomoucko skutečně předal; v prosinci roku 1213 totiž markrabě vydal listinu ve prospěch rytířského řádu johanitů, v níž se mluví o řádových majetcích na celé Moravě. Vladislav považoval své postavení za neotřesitelné, takže si dovolil do listiny nechat zapsat, že vše, co dosud udělal na Olomoucku Přemysl, se dělo z vůle jeho, Vladislava (všechna práva, která jsem skrze svého bratra Přemysla, krále českého, potvrdil velehradskému opatství, opět témuž domu potvrzuji). Přemysl, přítomný vydání listiny (v Prostějově), tuto listinu vzápětí „na žádost svého bratra Vladislava“ v týž den potvrdil a dodal, že se jedná o majetky johanitů na celé Moravě, totiž v olomoucké, znojemské, brněnské a holasické provincii.
Teprve v roce 1212 či 1213 tedy konečně můžeme říct, že na Moravě skončila doba údělů a vytvořila se jednotná země s jednotnou vládou. Na právě popsaném výkladu, viditelně složitém a plném zvratů, je vidět, že vytvoření moravského markrabství nebyla jednoduchá záležitost. Rozhodně nelze prohlásit, že moravské markrabství vzniklo jednoho konkrétního roku, jistě ne roku 1182, kdy se z hlediska Moravy nic trvalého nestalo. Vznik markrabství na Moravě byl naopak dlouhodobý proces, trvající od prvního vynoření markrabského titulu až do definitivního sjednocení země třetinu století. Z tohoto závěru musí vyplývat, že pokud popularizační texty, ať tištěné či na internetu, pojímají vznik moravského markrabství jako jednorázový akt, zejména jako jeho vytvoření císařem Fridrichem I. v roce 1182, uvádějí své čtenáře v omyl. To platí i o moravských propagačních stránkách: císaře Fridricha jako hlavního strůjce markrabství (a rok 1182) jmenuje kalendárium strany Moravané (http://www.moravane.cz/kalendarium.php), podobné tvrzení jsem nedávno viděl na rozcestníku Naša Morava (http://www.nasamorava.eu/), lze je najít na stránkách Moravských listů (http://moravskelisty.host.sk/) (kde je text převzat od Lubomíra Havlíka), stránkách Moravského národního kongresu (http://www.uh.cz/mnk/) a jistě i jinde, kde jsem si toho nevšiml (z novějších knižních publikací např. Dějiny Moravy v datech Františka Čapky z roku 2001).
Tímto závěrem bych mohl tento text skončit, možná jen konstatováním, že jsem vycházel z prací Martina Wihody, zejména dvou časopiseckých článků (Mocran et Mocran, Český časopis historický 92/1994; Vznik moravského markrabství, Český časopis historický 97/1999) a knihy Vladislav Jindřich, Brno 2007. Avšak výše vypsaný text ještě vynucuje několik otázek, které sám o sobě neodpovídá: mimo jiné, jak byl chápán markraběcí titul? Neslibuju hlubokou historickou analýzu, napíšu jen, co mě nad tím napadá.
Z výše vypsaného textu jasně vyplývá, že má původ uvnitř přemyslovské dynastie a nebyl tedy udělen zásahem zvenčí. Zároveň však šlo o titul začátkem poslední čtvrtiny 12. století zcela nový, na Moravě ani v Čechách do té doby není doložen. Bedřich, který jej jako první použil, se zjevně inspiroval v Římské (tehdy už Svaté) říši, kde šlo o titul známý už z dob franské říše. Ve Franské říši byl markrabě (v pozdější němčině Markgraf, tedy vlastně „hrabě marky“) spráce marky, pohraničního území říše, které plnilo dvě funkce: sloužilo jako prostor zvýšené koncentrace ozbrojených sil říše určených k ochraně hranic, jednak mělo účel dobytá území vstřebat do rámce říše jako jeho normální součást. Titul se v latinské podobě marchio poprvé objevuje roku 800, do té doby se užívaly pojmy vévoda či představený hranic. Toto pojetí marek a markrabí převzala i východní část Franské říše, z níž se vyvinulo středověké Německo, (Svatá) Říše římská. Avšak už od konce 12. století začal být v říši titul markraběte udělován vládcům území, která neměla charakter pohraničních marek a postupem doby titul poklesl v „pouhé“ hodnostní označení panovníka (na úrovni vévody – markrabata si na své erby (či přímo na vyobrazení své osoby) pokládala vévodskou čepici, což je i příklad Moravy). Koncem 12. století však ještě instituce marek byla v Římské říši živá (zejména na východě říše, kde byla míšeňská, lužická, braniborská a další marky) a český kníže Bedřich nejspíš svým označením (mohl Přemyslovi udělit jiný titul) vyjádřil své chápání (severovýchodní) Moravy jako pohraničního území své říše, určeného k její obraně z východu, nabízí se však také motiv záměru vstřebat Moravu pevně do svého státu, jak ukazuje jeho neochota (stejně jako neochota jeho následovníků) přenechat ji celou moravskému příbuznému a tak dopustit vznik odlišného mocenského centra. Titul moravského markraběte vznikl bez pochyby jako titul příslušníka vládnoucího rodu, který je podřízen českému panovníkovi a spravuje
podle jeho pokynů Moravu. Neznamená to však, že moravský markrabě byl jakýmsi správním úředníkem českých panovníků (králů) po zbytek dějin do roku 1918, jak je to převážně chápáno v populárně historických pracích. První obrat ve vnímání markrabského titulu znamená možná už rok 1195, kdy se v listině pro loucký klášter u Znojma kníže-biskup Jindřich Břetislav označil jako Jindřich, vévoda český a biskup jakož i markrabě moravský. Listina je bohužel falzum z počátku 14. století, protože se však ve středověku listiny falšovaly mimo jiné tak, že se vzala pravdivá část nějaké starší listiny (např. datum a čas vydání listiny, jméno vydavatele, jména svědků, obecný úvod) a připojila se k ní nepravdivá tvrzení, je možné, že titulatura dvojnásobného knížete odpovídá dobové skutečnosti. Pak je ovšem jasné, že markraběcí titul musel v této listině označovat panovnictví, nikoli správcovství, neboť Jindřich, vládce Čech a faktický vládce Moravy, by se stěží označoval jako správce Moravy spravující tuto zemi v zastoupení sebe samého. Správcovský význam markrabského titulu se mohl vrátit s Vladislavem Jindřichem, který po zmíněné dohodě s bratrem Přemyslem zpočátku ovládal pouze jihozápad Moravy a o suverénní vládě nad touto zemí mohl jen snít. To se snad změnilo po sjednocení Moravy 1212/13, kdy mohl Vladislav s oprávněným sebevědomím vládnout jako vládce, nikoli jako pouhý správce. Další události po Vladislavově smrti, pro moravské markrabství ne zcela příznivé, proměnu markrabského titulu potvrzují. Když zemřel roku 1222 markrabě Vladislav Jindřich bezdětný (takže se už nikdy nebudeme mít možnost přesvědčit, zda dohoda mezi Vladislavem a Přemyslem opravdu platila i pro jejich potomky), ujal se správy Moravy sám Přemysl a na Moravě jmenoval svého správce (nikoli ovšem s titulem markraběte). Teprve 1224 dosadil na markraběcí stolec svého syna Vladislava, po jeho předčasné smrti roku 1227 dalšího syna Přemysla. Ten zemřel roku 1239 a správu Moravy převzal sám jeho bratr, král Václav I., který do roku 1245 let spravoval (za přispění olomouckého biskupa) sám Moravu, aniž by se jedinkrát označil kromě českého krále též za moravského markraběte. V letech 1245-1247 byl markrabětem jeho syn Vladislav, který smrtí uvolnil začátkem roku 1247 své místo markraběti Přemyslovi, dalšímu Václavovu synovi. Po smrti Václava I. se Přemysl stal českým králem (jako Přemysl II.), markraběcí titul si však ponechal. Totéž platilo pro jeho nástupce Václava II. a Václava III., z čehož je zjevné, že stejně jako (asi) Jindřich Břetislav vnímal markrabský titul jako vládcovský, jinak by se jím nepyšnil (předchozí králové, kteří Moravu spravovali sami, si jej nedávali). Je-li tedy nepochybné, že moravský markrabský titul vznikl jako titul správcovský, je stejně tak nepochybné, že se nejpozději do konce 13. století (spíš ale dřív) změnil v titul panovnický a tak jej také používali všichni vládci Moravy až do roku 1918.
Nad vznikem moravského markrabství si lze položit ještě řadu dalších závažných otázek, ty však zatím nebudu odpovídat, nechám si je na později a teprve později je k tomuto textu připojím.

Advertisements

5 thoughts on “Vznik moravského markrabství

  1. REToto je pro Moravu a Moravany důležitá a poučná moderní historická studie – stejně jako autorovy mnohé jiné.

  2. > pro DalsimoravakLíbí se mi to,je to vyčerpávající ale i pro dnešek platí:je sláva otců krásný šperk pro syny, však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám.Důležité je aby bylo na Moravě dostatek opravdu kvalitních moraváků,panovala mezi nimi jednota a svornost a i bez moravštiny se dovedli domluvit.Aby Morava byla pro rodáky jejich rodná zem.A rodná zem je vždy záležitost srdce i hlavy a pro jedno nezapomínat na druhé.Já su moravákem už 64 let díky babičce,která mi řekla když mě byly 4roky,že zrušili před rokem zemi moravskoslezskou ale my,že moraváky zůstáváme pořád a taky jsem o tom nikdy nezapochyboval.Je zajímavé,že jsem s tím neměl problém ani ve škole kde řekli,ano, napište tam národnost česká ale jsme stejně moraváci.Ono je to asi stejně v lidech.Chodil jsem na Křenovou 36 v Brně.S pozdravem V.Dubský

  3. >Není ani tak dúležité, kdy vznikl titul markrabího Moravy, ale kdy nabyl právního smyslu říšského léna a vlastního znaku na říšském orlu, bylo to tím "Mocran et mocran" Fridricha Barbarosy, nebo je i toto nejasné ??

  4. >Otázkou asi nebude, kdy vzniklo markrabství, zvláště podléhal-li tento výraz výše naznačeným změnám, alekdy se stalo říšským léne? Bylo to tím rozhodnutím Fridricha Barbarossy??

  5. >Tak jako markrabství vzniklo dlouhodobým procesem a nelze určit jeden přesný rok jeho vzniku, stejně se to má s příslušností Moravy ke středověké západní Římské říši a jejímu formálnímu lennímu poměru k římskému králi/císaři. Už v 11. a 12. století, před vznikem markrabství, přijímali Přemyslovci od římského krále Moravu vedle Čech jako říšské léno. Ale celkově je tato záležitost poněkud nejasná a ve středověku s s přesností v této věci zřejmě zase až tak hlavu nelámali.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s