Jean Paul Sartre – Falešné nosy

Sartre? Nebyl to nějaký spisovatel nebo něco takového? Jak souvisí s Moravou? No, přečtěte sami.

Na internetu jsem náhodou narazil na jednu zajímavou, spíš kuriózní věc. Jean Paul Sartre byl francouzský existencialistický filozof a spisovatel (zemřel 1980), držitel Nobelovy ceny za literaturu. V roce 1947 vydal v časopise La revue du cinema scénář k filmové komedii Les faux nez („Falešné nosy“), podle kterého západoněmecká televize natočila v roce 1955 stejnojmenný film („Die falschen Nasen“). Je to komická alegorie odehrávající se ve smyšleném království.

Ukázka ze scénáře:

Velká honosná a špinavá chodba, broušené zdcadlo, pavučiny na zdech. Na široce roztaženém dvoužebříku vidíme zespodu muže v krátkých kalhotách, bílých punčochách a střevíci s přezkou, který právě dlouhým kartáčem odstraňuje pavučiny. Chodbou procházejí muž se ženou, viděni zezadu, přepychově oděni do sametových plášťů s hermelínovými límci, s diadémy na hlavách. Projdou pod rozevřeným žebříkem. Na konci chodby jsou dvoukřídlé dveře, za nimiž je slyšet hluk. Dveřník na prahu zezadu volá: „Vážené panstvo, král a královna.“
Sledujeme krále a královnu až ke dveřím, jimiž vidíme asi čtyřicet lidí ve dvorském oděvu; nebo spíš vidíme jejich šíje, neboť všichni jsou skloněni k zemi.
Král, stále z pohledu zezadu, udělá velmi vznešené gesto a otráveným hlasem řekne: „Postavte se“. Všichni se naráz napřímí a vidíme obličeje mužů a žen všech věkových skupin, jedněch velmi dobře rostlých, jiných ne, ale všichni vykazují typický znak obrovského červeného nosu, který je zohyzďuje k úplné směšnosti a všem dává vzhled jedné velké rodiny.
Kamera se otočí a spatříme krále zepředu, velkého a statného, vousatého muže asi padesátiletého a pěknou a baculatou královnu, která má asi dvacet osm let; nebo by spíš byla pěkná, kdyby neměla stejně jako král příšerný nosní výčnělek. Král jde pomalu ke svému trůnu, královna ho následuje. Komnata byla kdysi nádherná, nyní však svědčí o chudobě. Stěny se drolí; tabule jednoho horního okna je nahrazena lepenkou; v obrovském krbu skomírá skrovný ohníček. Dámy s odhalenými rameny mrznou. Na zdech visí portréty královské rodiny, všechny vybavené ohromnými nosy. Král se posadí na trůn, který se lehce zhoupne. Znovu se postaví a zvolá: „Josefe!“ Dveřník uctivě předstoupí. Král důstojně: „Klín.“
Dveřník vezme klín a strčí ho pod jednu nohu trůnu. Král se posadí. Královna se chce rovněž posadit, ale dveřník jí v tom uctivě zabrání a stále aniž by něco řekl, zastrčí jiný klín pod nohy druhého trůnu. Teď se teprve může posadit. Král vezme do ruky žezlo a řekne: „Vážené panstvo…“
Ticho. Jeho pohled přejede přítomné: pohledy jsou nepřítomné nebo vyjadřují bolest, dámy nedokážou potlačit chvění zimou; ve druhé řadě jedna dáma cvaká zuby.
Král: „Co se děje?“ Dáma: „Vaše Veličenstvo, nám je zima.“
„Vždyť se přece zatopilo,“ odpoví král. Výmluvné pohledy dvořanů směrem ke krbu, kde žalostné polínko právě vyhasne.
Král: „Za to my nemůžeme, nám je zima jako vám.“ Začne svou řeč: „V posledních letech se Moravské království finančně poněkud omezilo, jisté rozpočtové těžkosti vedly k dočasným nepříjemnostem.“ V tomto okamžiku záběr na dámu, která králova slova rytmicky doprovází klepáním zubů.
„Paní z Eschenbachu, běžte ven“, řekne král vztekle. „Rušíte mě.“ Paní z Eschenbachu se ukloní a odchází s drkotáním zubů pryč.
Král se opět pustí do své řeči. Další zaklepání zubů. Král se zeptá: „Paní z Eschenbachu, vy jste ještě neodešla?“ Ona však odešla. Starý dvořan v první řadě nalevo klepe zuby. Král: „Pane z Ulmu, prosím odejděte…“ Starý dvořan se ukloní a zmizí.
Král: „Řekl jsem, vážené panstvo, …“ Silnější klapot zubů. Král očima hledá viníka. Je to královna. Řekne jen „och“, tónem mírné a hluboké výčitky. Zoufalá královna se beze slov omluví a třese se přitom chladem. Král opět začne: „Vážené panstvo…“ a začne přitom sám klapat zuby.
Majestátně se vztyčí: „Vážené panstvo, dovolujeme vám pohybovat nohama.“ Ihned začne celý dvůr (hudba) podupávat, stejně tak král a královna. Je to jako balet. Najednou řekne král: „Dost!“ Všichni ztuhnou.
Král znovu začne své oznámení: „Rozhodli jsme se pro svatbu. André, následník trůnu, si bere nejmladší dceru z Kavkazie, která jako věno přinese značnou částku. Ta mladá dáma se vydala se svou družinou na cestu a je očekávána dnes nebo zítra. Král a dvůr jí půjdou naproti a každý se musí připravit. Jízdní poslové už princi Andréovi přinesli portrét jeho nevěsty. Princ Adnré ji ještě pochopitelně neviděl.“ Král udělá znamení a mezi dvě okna natáhnou plátno. Objeví se portrét: přitažlivé usměvavé mladé děvče s malým, rozkošným nosíkem. Dvořané jsou velmi zmateni a obrací se ke králi: „Ehm! Ehm! …“ „Co?“ Dvořané se dotknou beze slova svých nosů.
„Ano, ve skutečnosti se ten portrét musí trochu vyretušovat. … Je tady můj malíř?“
Starší muž předstoupí a pozdraví. Král mu vysvětlí: „Některé rysy v tomto obličeji jsou příliš idealizované. Mohly by prince Andrého překvapit. Korbine, uděláte tento obličej… přirozenější.
Malíř se ukloní, vezme malbu, svěsí ji, postaví na divákům odvrácený malířský stojan, vezme paletu a začne malovat.

V dalším průběhu scény musí dvořané prastarý nábytek svého zchudlého krále pro přivítání princezny nahradit za svůj vlastní a jsou rozděleni do služby po dobu svatebních slavností, neboť služebnictvo, které šest měsíců nedostalo zaplaceno, začíná stávkovat. Dovnitř je přiveden melancholický princ, který by bez svého obrovského nosu vypadal přitažlivě, aby si prohlédl mezitím přemalovaný obraz princezny, která je zohavena obrovským nosem; prohlíží si ji s povzdechem. Zohyzděný obličej se promění ve skutečnou princeznu, která se ale objevuje s normálním nosem. Princezna Agáta sedí ve voze, vedle ní kavkazský ministr zahraničí, který jí, částečně ještě podřimující, vysvětluje povinnosti moravské korunní princezny.

Reklamy

2 thoughts on “Jean Paul Sartre – Falešné nosy

  1. >Tady to vidíte: Nobelova cena za to, že si dělal srandu z Moravy a Moravanů. Navrhuji oslavovat výročí úmrtí JPS formou dne klauních nosů. Protože i takový velikán, jako JPS, se ukázal být v tomto případě jen ubohým klaunem. Konec konců i Nobelova (Nobel == noble) je jen podvod na obyčejných lidech, v lepším případě laciné divadlo, kde bohatí dávají peníze jiným bohatým. "… a nesmím zapomenout na úvozovky … "

  2. >Sartre dostal Nobelovu cenu zcela jistě za jiné věci než tuto velmi málo známou divadelní hru. Rovněž si nemyslím, že by jeho cílem bylo zesměšňování Moravy; zesměšňovat lze jen něco, co dobře známe a co nám vadí – a Sartre o Moravě nejspíš nevěděl skoro nic. Kdoví kde to jméno vůbec vzal.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s