Jak Evropská unie naplňuje pojmy federalizmu a demokracie

O Evropské unii se hodně mluví, ale málo lidí rozumí tomu, co se v ní vlastně odehrává. Tento článek vznikl na základě jiného, napsaného anglicky v zahraničí a je velice poučný, neboť přináší to, co je schopen si samostatně uvědomit jen málokdo.

V jednom předchozím článku jsem napsal, že připravuju předklad jednoho anglicky psaného článku, který kritizuje nedemokratičnost dnešní Evropské unie a kromě toho překážky, které se dnes staví do cesty vzniku evropské federace. Text, ze kterého jsem vyšel, se nachází na http://mk.ucant.org/info/european_federalism.html. Je to text Australana, který se přestěhoval do Spojeného království a který si začal všímat tamní politické scény. Mezi jinými zaznamenal také britské výhrady vůči Evropské unii, mnohdy zcela nesmyslné, a rozhodl se napsat svůj pohled na tuto organizaci. Text je nedopsaný, proto jsem se rozhodl ho nikoli prostě jen přeložit, ale doplnit v některých místech, kde je původní text jen náznakový, případně jsem ho podle vlastního uvážení rozvedl i v některých jiných částech a doplnil jsem ho i o to, co jsem četl jinde.
Evropská unie je často charakterizována jako „federální superstát“ v zárodku, a to nejen v Británii; dokonce i v politologických textech se dá najít její hodnocení jako „kvazifederace“. Nic takového však Evropská unie není, aspoň podle jakékoli obvyklé definice federalizmu nebo ve srovnání s jakýmkoli federálním státem kdekoli ve světě. Federální státy typicky mají přesné rozdělení mezi pravomocemi federace a pravomocemi členských států, přičemž pravomoci svěřené federaci vykonávají zvláštní federální orgány odlišné od orgánů členských států. Obecně je tendence na federální úroveň přenášet vnější vztahy, obranu a hlavní podíl obecného zdanění. Skutečná moc v evropském společenství je vykonávána stejným orgánem jako vláda v členských státech, to znamená vládami členských států jednajícími společně, nikoli nějakým druhem evropské vlády či evropského zákonodárného sboru. Tato skutečnost je dost absurdní a je zcela v rozporu s rozdělením správní moci mezi různé úrovně vlády. Obecně platí, že existují různé druhy veřejných záležitostí podle toho jak velký dosah mají. Také veřejná správa je podle nich rozdělena do rozdílných úrovní a na každé úrovni jsou orgány, které vykonávají úkoly, které spadají do jejich úrovně. V rámci každého státu lze rozeznat nejméně dvě úrovně, úroveň obcí a celostátní úroveň, většinou mezi nimi bývá ještě úroveň oblastní. Správní orgány na každé této úrovni jsou oddělené a vykonávají jen ty úkoly, pro které byly ustaveny. Takže například orgány obcí rozhodují o vybudování nového sportovního centra nebo o rekonstrukci školní kuchyně nebo o výstavbě nájemních bytů, orgány státu zase rozhodují o výši daně z přidané hodnoty, o výstavbě elektráren či o výši trestů za násilné trestné činy. Obě tyto úrovně jsou oddělené, orgány obcí nerozhodují o celostátních záležitostech a státní orgány nerozhodují o záležitostech obcí. Takové rozdělení moci mezi orgány různých úrovní existuje i ve federacích a pokud tedy Evropská unie je federace, musí v ní takové orgány různých úrovní existovat. Jestliže pomineme pro tuto chvíli nedůležité úrovně vnitrostátní, zjistíme v Evropské unii dvě vládní úrovně, státní a celoevropské. Podle zásady federalizmu by úkoly státní měly plnit státní orgány a celoevropské úkoly by měly plnit orgány celoevropskou. Tak tomu však v Evropské unii není. Členské státy jsou spravovány svými vládami (spolu s parlamenty), naproti tomu na evropské úrovni žádné odpovídající orgány nejsou; Evropská unie je spravována vládami členských států, takže úroveň členských států a celoevropská úroveň v tomto ohledu splývá dohromady. Evropskou úroveň řídí orgán, který nebyl pro plnění úkolů na této úrovni vůbec zvolen – voliči kteréhokoli členského státu nikdy nepověřili svou vládu, aby řídila a spravovala Evropskou unii. Má-li zaznít příklad, pak je takový stav obdobný tomu, kdyby v některém státě lid volil starosty obcí a ti by pak na společných schůzích řídili stát. Pokud je tedy Evropská unie federace, pak je federace postavená na hlavu.
Další protievropský argument ve Spojeném království je, že EU podkopává suverenitu a nezávislost Spojeného království a je to proto automaticky špatná věc. To by však platilo jen v případě, že suverenita státu je sama o sobě dobrá a nepostradatelná věc, což není. Státní (národní) suverenitě se příkládá nejvyšší důležitost, to však brání přeměně společenství nezávislých evropských států ve skutečnou unii (s níž má současná unie společného jen jméno), neboť vytvořit unii tak, aby zůstala suverenita jednotlivých států nedotčena, nelze. Přitom však je v souvislosti s Evropskou unií závažnější téma než suverenita, a to demokracie.
Demokracie je to, v čem je Evropská unie obzvlášť slabá. Především není žádný „lid“, jehož společnou vůli by evropské instituce mohly vyjadřovat. Pokud vůbec existuje nějaký společenský řád zastupovaný evropskými institucemi, pak je to pouze kolektiv úředníků Komise a členských států. V debatách o evropském politickém uspořádání se o evropském lidu a jeho (ne)existenci hodně hovoří, mnozí, jako například český prezident Václav Klaus, se odvolávají na neexistenci evropského lidu (dému) jakožto na argument, proč evropský stát nemůže vzniknout. Ačkoli se politici, vědci a jiní veřejně působící lidé nemůžou shodnout na tom, zda evropský lid skutečně existuje či ne, není to vlastně nijak podstatné, neboť lid (řecky démos) je politický pojem pro všechny státní příslušníky, kteří mají právo se podílet na rozhodování o chodu státu. Jestliže je to však politický pojem související se státem, pak stát a jeho lid nemůžou existovat nezávisle na sobě a veškeré úvahy o současné existenci evropského lidu jsou proto bezpředmětné. Největší problém současného evropského uspořádání však je, že vznik evropského lidu ani neumožňuje. V evropských demokratických státech se lid tvoří a udržuje díky možnosti ovlivňovat státní orgány pomocí voleb. Avšak občané členských států Evropské unie se v současnosti nemůžou vyvíjet směrem k evropskému lidu, protože nemají možnost ovlivnit počínání evropských orgánů. Evropskou komisi evropští občané nemůžou ovlivnit nijak – ustavuje se po volbách do evropského parlamentu, což vytváří zdánlivý dojem, že komise vzniká stejně jako v členských státech; je to však zdání opravdu jen zdánlivé, o složení komise rozhodují vlády členských států. Evropský parlament je jediný lidmi volený orgán Evropské unie – v tom se vlastně od většiny evropských států neliší – ale na rozdíl od parlamentů členských států nevytváří politiku unie. Skutečnými vládci Evropské unie jsou vlády členských států, jejich rozhodování však nijak není vázáno na názory voličů. Vlády členských států jsou ustanovovány po volbách do jejich zákonodárných sborů (což je samo o sobě podivné), voliči ve svém státě vlastně rozhodují o parlamentu i vládě zároveň. Po volbách vytvořená vláda pak přibližně odpovídá názorům občanů vyjádřeným ve volbách. Vlády vzniklé po volbách v členských státech však byly vytvořeny na základě volebních témat specifických pro každou danou zemi. Jakmile však tyto vlády překročí ve svém působení hranice svého státu neboli kdykoli kdy se scházejí v Radě Evropské unie, jednají bez jakékoli vazby na občany, protože evropská témata se v národních volbách nikdy neprojednávají. Proč by taky, když v národních volbách není cílem zvolit evropskou vládu, nýbrž vládu národní? Z toho vyplývá, že evropská témata se neprobírají v žádných volbách a Evropské unii tak vládne orgán, který se na své místo dostal bez posvěcení občany-voliči, neboť ti evropskou vládu nemají možnost zvolit. Protože Evropský parlament pouze spoluschvaluje návrhy Evropské komise a Rady Evropské unie, sám však bez souhlasu jmenovaných orgánů návrhy předkládat a schvalovat nemůže stejně tak jako rušit platné zákony (není tedy navzdory názvu parlamentem), nevytváří směřování politiky jako národní parlamenty, proto volby jeho poslanců nemají žádný vliv na politické směřování Evropské unie (to je také pravděpodobně hlavní důvod nízké a stále klesající účasti voličů) a volby do evropského parlamentu se tak odehrávají na národních tématech, neboť vládní či opoziční politici v členských státech tyto volby využívají k možnosti posílit své postavení v rámci svého státu. V současné Evropské unii se vlády nechávají v každém členském státě volit zvlášť, ale jednají dohromady; politici se tedy spojili, zatímco své voliče udržují rozdělené. Hrozivé je, že to příliš nápadně připomíná známé heslo „rozděl a panuj“.
To však není poslední zásadní připomínka ke stavu demokracie v Evropské unii dneška. Výsledek evropského zákonodárného procesu se považuje za něco, co stojí mimo zorné pole domácí politické soutěže; tím že učiní nějaké téma předmětem smluvního závazku, mohou vlády členských států, pokud jednají společně, omezit prostor dovolené domácí politické aktivity. Co to znamená? V žádném členském státě nelze prosadit pravidla bez jejich schválení parlamentem. Pokud o něco usiluje jedna či více vládních stran, může se snadno setkat s odporem opozičních zákonodárců. Evropská unie však umožňuje národním vládám se této obtíži vyhnout. Smlouvy, jimiž se Evropská unie řídí, odebírají určité záležitosti z pravomoci státních orgánů a přenášejí je na evropskou úroveň. Zdánlivě je to tedy dělení pravomocí mezi členské státy a společný stát, jak je to běžné ve federacích. V Evropské unii však evropská úroveň z hlediska federálního vlastně neexistuje, neboť o nadnárodních celoevropských otázkách rozhodují ty stejné národní vlády, které rozhodují o otázkách vnitrostátních. Ve skutečnosti přenesení určitých otázek z pravomoci členských států na evropskou úroveň znamená jejich odnětí kontrole národních parlamentů a přidělení vládám k téměř nekontrolovanému rozhodování. Evropský parlament je totiž – jak už jsem zmínil – slabý hlídač demokracie, může se vyjadřovat jen k otázkám, které jsou mu předloženy zvenčí; samostatné návrhy předkládat nemůže a musí počítat s tím, že na čem se usnese, je ještě podrobeno revizi v Radě Evropské unie, tedy revizi ze strany národních vlád, které tak mají poslední slovo. Formálně sice Rada EU nemůže většinu otázek (tj. ne vše!) rozhodnout bez schválení parlamentem, ale v praxi proces probíhá tak, že se návrhy vznesené Komisí předloží jak parlamentu tak Radě a oba orgány musí dojít ke shodě, což má většinou za následek kompromis . Vlády členských států tedy vědí, že jejich návrhy jim velmi často projdou, což se jim na vnitrostátní úrovni tak snadno nepodaří. Vlády toho využívají k tomu, že na
tzv. evropskou úroveň přenášejí záležitosti buď nepopulární nebo ty, které se jim doma nepodařilo prosadit, neboť evropský parlament je slabší odpůrce než národní parlamenty. Tím se vlády vyhýbají nejen možnosti, že jejich návrhy nebudou schváleny, ale vyhýbají se i kritice (a tím hlavně možnosti být za své kroky svrženy), protože „evropská“ politika je uvnitř členských států nekritizovatelná. Některé otázky, například zemědělství nebo přistěhovalectví, jsou pak podle smluv o EU zcela mimo spolurozhodovací pravomoc evropského parlamentu – avšak ani národní parlamenty o těchto otázkách nesmějí rozhodovat, protože podle evropských smluv jde o záležitosti, které nespadají pod pravomoc členských států. Takže docházíme k poznání, že vlády členských států v těchto otázkách nejsou kontrolovány nikým a jednají jako absolutističtí vládci devatenáctého století. Přidejme k tomu, že Rada EU (schůze národních vlád) těžce selhává na transparentnosti – většina její činnosti se odehrává v soukromí.
To není neznámé, že zákonodárný sbor zasedá v soukromí – totéž se děje v Severní Koreji.
Pokračujeme-li dále ve zkoumání, zda je Evropská unie vznikající federace (či v terminologii politologů „kvazifederace“), musíme si uvědomit, že na rozdíl od zavedených federací nemá EU žádnou funkční hranici mezi federálními a státními kompetencemi. Právo Evropských společenství je (evropskými institucemi) považováno za nadřazené právům členských států. Teoreticky je sice právo Evropských společenství omezeno na „oblast kompetencí“ – může pouze pokrývat obchodní politiku, obchod, cla, volný pohyb osob a tak dále. Ve skutečnosti pojem „oblast kompetencí“ nemá omezující účinek na oblast evropského práva, které se nasouvá nad národní právo jako výsledek zmíněné nadřazenosti práva Evropských společenství nad protikladnými národními právními předpisy; ve smlouvách je totiž zakotveno ustanovení, že Rada EU může po konzultaci s Evropským parlamentem (čili bez nutnosti mít jeho souhlas) učinit opatření, která považuje za potřebná, pokud se vyskytne situace, že je třeba vykonat něco souvisejícího s pravomocemi přesunutými na evropskou úroveň a ve smlouvách to není zakotveno. Ti kteří se opravdu bojí o národní suverenitu či ji aspoň brání slovně kvůli své politické kariéře, vnucují veřejnosti představu omezování národních států (vznikajícím evropským superstátem); ve skutečnosti však při současném uspořádání EU dochází k omezování pravomocí parlamentů členských států na úkor vlád členských států, nejde tedy o boj EU-státy, ale v rámci každého státu parlament-vláda. Tím dochází k tomu, že zákonodárná moc je v rukou orgánu výkonné moci, což znamená popření zásady rozdělení státní moci mezi různé státní orgány a popření zásady, na níž stojí všechny současné demokratické státy. Stále se zvětšující část zákonodárného procesu se v členských státech EU odehrává tak, že parlament každého státu při své činnosti narazí na to, že o dané věci nemůže rozhodnout, protože oficiálně je to záležitost evropské úrovně. Vláda toho státu si pak „odskočí“ do Bruselu a spolu s ostatními
vládami přijme nějaké rozhodnutí, pak se vrátí do svého státu a dotyčné rozhodnutí ve svém státě prosazuje a vymáhá. Splývání státní moci v členských státech do jednoho orgánu je v takovém případě zřetelné a je to vlastně návrat do dob absolutistických panovníků 18. a 19. století, kteří právo tvořili i vynucovali zároveň.
Evropský parlament je opravdu slabý hráč na evropském poli. Příznivci současné podoby EU jej zdůrazňují jako domnělý demokratický prvek EU. Bezpochyby se nenamáhali tak činit před tím, než se Evropský parlament stal voliči voleným tělesem, ale tvrzení, že ve struktuře EU je zakomponován nějaký demokratický prvek, jsou z velké části i dnes nepravdivá, aspoň pokud „demokratický“ není prostě totéž co „volený“. Důvody již byly převážně jmenovány: volby do evropského parlamentu nejsou založeny na evropských tématech, což je dáno tím, že kandidáty na poslance ani jejich mateřské strany nic nenutí evropská témata nastolovat, neboť vědí, že o politice Evropské unie se rozhoduje v Radě Evropské unie či spíš v Evropské radě, pravidelných schůzích hlav vlád členských států; z vědomí bezmoci parlamentu EU a z toho pramenící obvyklé praxe, že národní politici volby do něj berou jako další národní volby, vyplývá i nízká volební účast, kterou navzdory naivitě zainteresovaných nepomůžou zvednout žádné kampaně a výzvy; volby do evropského parlamentu fakticky na nic nemají vliv – zatímco v členských státech znamená výsledek voleb buď potvrzení nebo změnu (někdy i radikální) politiky daného státu, politiku Evropské unie, jak bylo řečeno, určují vlády členských států na svých schůzích zvaných Rada EU – tato Rada EU se však na výsledek voleb do Evropského parlamentu nikterak nemusí ohlížet a přizpůsobovat mu své jednání; podstatné rovněž je, že Evropský parlament nemá žádné pravomoci na ústavní záležitosti, to znamená na podobu Evropské unie. Výsledek je ten, že sice Evropský parlament se prezentuje jako zástupce občanů Evropské unie, je to však spíš zbožné přání a parlament je, třebaže ne vlastní vinou, spíš statickým křovím v divadelní hře než jednou z hlavních postav.
Současné uspořádání Evropské unie stále více ukazuje své chyby, které se navíc nedaří překonat. Bylo řečeno, že vlády členských států se spojily a vůči svým občanům jednají společně, občané jsou však rozděleni a tím vůči společně jednajícím vládám oslabeni; to je vidět z toho, že občané protestují v každém státě proti krokům své vlády zvlášť, ačkoli problém, proti kterému protestují, ve skutečnosti může vycházet z činnost všech vlád spojených v Radě EU; jen málokdy se občané na protestech sejdou před všemi vládami, ty se však kontaktu se svými nesouhlasícími občany brání přijímáním opatření vydávaných údajně na ochranu bezpečnosti (izolace Rady EU na uzavřených jednáních daleko od „rušivých živlů“). Celoevropská politika v Evropě ve skutečnosti neexistuje, kroky vlád na evropské úrovni jsou občanům představovány jako boj jednotlivých států mezi sebou o ty či ony výhody nebo pravomoci a občané členských států je tak většinou opravdu vnímají, což jejich pozornost vede ke starosti o svůj stát a jeho prospěch, nikoli už ale k celoevropskému vnímání politiky. Jestliže skutečnou moc v Evropské unii mají národní vlády, které v žádných celoevropských volbách voleny nejsou, nemůžou z principu evropské volby být založeny na evropských tématech. Volby do Evropského parlamentu jsou pak vedeny o témata spefická pro každý členský stát zvlášť, to však znemožňuje vytvořit evropské povědomí mezi voliči v členských státech a vytvořit skutečnou evropskou politiku. Neexistence evropského povědomí Evropanů pak má za následek, že z jejich strany neexistuje dostatečný tlak na změnu současných nedemokratických poměrů a ty opět znemožňují vytvoření evropského vědomí, neboť to se vytvoří jen v demokratických poměrech. Je to začarovaný kruh, z něhož v současnosti není úniku. Svou roli v neexistenci evropského vědomí hraje i to, že neexistují celoevropské sdělovací prostředky. Jestliže se denně neprobírají mezi Evropany stejná témata, těžko si navyknou, že vlastně tvoří společný celek. Překážky vzniku takových společných sdělovacích prostředků existují, největší zřejmě je neexistence jednoho společného jazyka, překážky však v případě vůle lze překonat. Vytvoření celoevropských sdělovacích prostředků však v Evropě je v současnosti téma okrajové a národní politici nikdy nepovažovali za důležité vtělit tento požadavek do mezistátních smluv tvořících Evropskou unii; vzhledem k tomu, že to v podstatě není v jejich zájmu, se nelze příliš divit.
V závěrečném období druhé světové války bylo mnoha přemýšlejícím lidem jasné, že národní stát se svou nedotknutelnou suverenitou se zdiskreditoval a že v Evropě musí nastoupit nějaké jiné uspořádání vztahů mezi státy. Federalisté doufali, že nebude těžké vytvořit evropskou federaci, ze všeobecného válečného chaosu se však rychle vynořili národní politici, otřepali se a začali obnovovat své státy, opět na stejných principech státní suverenity jako před válkou. Potřeba tu suverenitu omezit však byla zřejmá i jim, takže se zdálo, že vytvořit evropský stát nakonec bude možné. První pokusy o politickou unii, např. Rada Evropy (existující dodnes, ale jako nedůležitá organizace) byly neúspěšné, takže se příznivci sjednocení Evropy rozhodli pokračovat v méně odmítané hospodářské spolupráci, která měla připravit půdu pro pozdější politické sjednocení. Výsledkem oné hospodářské spolupráce je dnešní Evropská unie, avšak předpoklady „otců zakladatelů“ se nenaplnily – k vytvoření evropského federálního státu dnes není blíž než před více než půlstoletím, politici členských států, zdá se, dnes k němu mají dokonce ještě méně vůle než tehdy. Evropská unie je dnes založena na mezistátních smlouvách a je tedy v podstatě mezinárodní organizací. Vývoj evropského sjednocování je charakterizován tím, že se čas od času vlády členských států dohodnou na nové smlouvě, která přenáší nové pravomoci z vlád či parlamentů jednotlivých členských států na vlády členských států jednající pohromadě – eufemisticky a neoprávněně se tomu říká „prohlubování integrace“. Taková slova můžou vzbuzovat představy o tom, že jednou bude překročena určitá hranice a každé další „prohloubení“ integrace vytvoří celoevropský stát. Ve skutečnosti by však při důsledném pokračování v současném trendu nastala situace, že téměř veškerá politická témata projednávaná v evropských státech by se přenesla do rukou vlád těchto států a na mezistátní (mezivládní) podstatě Evropské unie by se nic nezměnilo; demokracie by v
takovém společenství byla silně omezena. Je smutné, že takto vypadá vývoj v kolébce světové demokracie. Navzdory očekávání, které provází podepsání další nové mezistátní smlouvy o evropské integraci, nelze pokračovat dlouhodobě v současném směru – ten je dnes jen slepá ulička, která nemá budoucnost. Jedinou možností do budoucna je uplatnění už dnes praktikovaného principu vícerychlostní Evropy v tom, že některé členské státy Evropské unie se oddělí od ostatních a přijmou zcela novou (se současnými smlouvami o Evropské unii nic společného nemající) ústavu, která vytvoří evropskou federaci; potom teprve bude pravda, že Evropská unie je federální stát.

Reklamy

3 thoughts on “Jak Evropská unie naplňuje pojmy federalizmu a demokracie

  1. >Když se podíváme na právě probíhající předvolební kampaň v ČR, uvidíme, že nic neuvidíme, tj. že evropská témata se v nich nevyskytují.

  2. >ČTK: "FISCHER A SARKOZY PRO BARROSA DO EKPAŘÍŽ – Francouzský prezident Nicolas Sarkozy a český premiér Jan Fischer v pátek podpořili kandidaturu šéfa Evropské komise Josého Manuela Barrosa na další pětileté funkční období v čele komise."Tady to vidíme názorně: k čemu volby do evropského parlamentu, když předsedu Komise (i komisi jako celek) jmenují vlády členských států? Jak můžou politici národních států bědovat nad nízkou účastí voličů, když si moc ponechávají ve vlastních rukách?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s