Jošt: spíše symbol korupce

Novinový článek o chystané soše markraběte Jošta Lucemburského a něco slov o Joštovi

Tyto stránky jsem nikdy nehodlal pojímat jako deník akutálních událostí, přesto v tomto případě udělám malou výjimku. Jde o jezdeckou sochu moravského markraběte Jošta (vládl 1375-1411), která má být postavena v Brně na jednom ze zdejších centrálních náměstí. V pátek 24. dubna 2009 otiskla Mladá fronta Dnes v příloze „Brno“ článek s uvedeným nadpisem a podtitulem „Markrabě nemůže představovat ctnost, říká historik. Byl chamtivý, Moravu zanechal v troskách.“ Když jsem článek v novinách viděl, napadlo mě jej jednak zveřejnit tady, zároveň ale osobu Jošta Lucemburského trochu přiblížit, abychom věděli, o jakou osobu se vlastně jedná. A dozvědět se něco o moravských dějinách nikdy neuškodí.

Tak tedy, celý článek z Mladé fronty Dnes zní takto:
Na magistrátě Brna už leží padesát návrhů na jezdeckou sochu Jošta Moravského. Na její vytvoření se sešlo už téměř jeden a půl milionu korun. Jošt má na Moravském náměstí před kostelem sv. Tomáše zpodobnit v připravovaném souboru soch jednu ze čtyř ctností: Odvahu.
Podle historiků je však markrabě Jošt spíš symbolem hrabivosti a politické korupce. „Byl to mimořádně chamtivý člověk, který hromadil statky ve svůj vlastní prospěch. Byl i svárlivý, dostal se do sporu téměř s kýmkoli. Ukázal se být špatným hospodářem a správcem země. Po jeho smrti zůstala Morava v troskách a v dluzích,“ říká historik Martin Wihoda, který se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity věnuje období středověku.
Podle něj se tato symbolika nakonec obrátí proti samotným politikům. „Postaví pomník aférám, se kterými bývají někdy spojováni. Já být politikem, tak od Jošta prchám co nejdál,“ podotýká.
Na tom, že Jošt byl rozporuplná osobnost moravských dějin, se historik shodne i s Pavlem Košťálem z Muzea města Brna. „Základním rysem jeho politiky byla ctižádost a úporná snaha stát se vládcem v dalších a dalších zemích. Jenže se tak stalo za cenu zpustošení Moravy a rozchvácení velké části markraběcího majetku. A po jeho smrti z tohoto úsilí stejně nic nezůstalo,“ podotýká Košťál.
Špatné vlastnosti, které historici osobě Jošta přisuzují, však podle bývalého primátora Richarda Svobody nejsou fatální překážkou. „Je to věcí interpretace dějin. Jen málo lidí dnes ví, jaký Jošt doopravdy byl. Každá osobnost má své odpůrce a své obdivovatele. V Bruselu stojí jezdecká socha krále Leopolda, který byl masovým vrahem. Žižka má sochu v Praze a někteří historici ho pokládají za lapku a lupiče. Jošt Moravský bude takový, jakého si ho uděláme,“ myslí si Svoboda.
Podle něj by ho Brňané měli vnímat jako historickou osobnost evropského významu, která sídlila v Brně. „Žádný jiný římský císař neodpočívá v Brně. Jošt má být připomínkou bohaté historie Brna,“ uvedl Svoboda.
A že Joštovi historici vyčítají, že byl „pletichář“, který jen hromadil prebendy? „Ani Karel IV. si nevzal své čtyři manželky kvůli jejich kráse. Byla to diplomacie, a ta každého něco stojí. A díky ní i Jošt dosáhl svého postavení,“ míní Svoboda.
Nejen problematická osobnost Jošta, ale i samotné jeho zpodobnění na koni vadí historikům. „Je to imperialistická symbolika spojená s dobyvatelem nebo válečníkem. Když už Jošta, tak stojícího nebo v křesle,“ přemítá Wihoda. Richard Svoboda si ale myslí, že kůň ke králi patří. „Je to jeden z atributů moci,“ dodává.
David Merta z brněnské archeologické společnosti Archaia ještě upozorňuje na jeden aspekt. A to, že jeden Jošt Moravský už na náměstí je. Podpírá fasádu Moravské galerie. „A nebude to schizofrenní, když jeden Jošt bude podpírat vchod do místodržitelství a druhý bude projíždět na koni kolem?“ ptá se Merta.
Historik Martin Wihoda se prý se svými připomínkami na brněnský magistrát obracel. „Po svých poradcích mi vzkázali, že Praha má jezdeckých soch pět, ale Brno žádnou. Bylo mi řečeno, že je to politické rozhodnutí,“ uvedl Wihoda.
Jeho slova nadzvedla primátora Romana Onderku ze židle. „Na to jsem opatrný. Všechny sochy vybírá komise, kde jsou zastoupeni politici, architekti i umělci. A schválily ji všechny orgány. Nepamatuji si, že by mi písemnou formou někdo svůj nesouhlas sdělil,“ brání se. Dodává, že socha má připomínat osobnost evropského formátu, která sídlila v Brně.
Koncepci, která odkazuje na čtyři Platónovy ctnosti: Odvahu, Obezřetnost, Mírnost a Spravedlnost, navrhl architekt Petr Hrůša a měla by se realizovat v létě 2010.
O tom, který umělec by měl Jošta na koni ztvárnit, bude rozhodovat komise 14. května. Na sochu, která má stát asi jedenáct milionů korun, přispěla i města Hodonín, Strážnice, Břeclav či Znojmo
.

Pojďme se teď podívat, kdo vlastně Jošt byl. Nejprve základní údaje:
Jošt z dynastie lucemburské byl syn moravského markraběte Jana Jindřicha (vládl 1349-1375) a vnuk Jana Lucemburského, prvního příslušníka tohoto rodu vládnoucího na Moravě. Měl dva bratry, Jana Soběslava a Prokopa, s nimiž se později dostal do ozbrojených sporů. Oženil se s Eliškou Anežkou, dcerou opolského vévody Vladislava (jeden ze slezských knížat). Vlády se ujal roku 1375 po smrti svého otce.
Nyní se pojďme podívat na jeho moravskou vládu: Jeho úmyslem bylo pevně vládnout Moravě, což mu však ztěžovalo postavení olomouckého biskupa (byl samostatným leníkem českého krále) a závěť otce, podle níž část majetků v zemi dostali jeho bratři, kteří měli i titul mladších markrabat. Do sporu s biskupskou kapitulou se Jošt dostal hned na počátku vlády a ukončil ho pro sebe výhodným kompromisem, jímž získal značnou kontrolu nad biskupstvím. Jeho bratr Jan Soběslav byl určen pro duchovní dráhu a protože získal proboštství kapituly v Praze a biskupství v Litomyšli, vzdal se svých majetků na Moravě ve prospěch Jošta, u nějž byl pravděpodobně zadlužen. Tím se však na svých právech cítil poškozen poslední bratr Prokop a některé majetky předané Janem Soběslavem Joštovi obsadil. Mezi oběma bratry propukly boje, které skončily smírem, jehož znění není známo, ale jímž Jošt posílil svou kontrolu nad bratry. V dalších letech mezi moravskými Lucemburky panovala shoda, Jošt a Prokop podpořili kandidaturu Jana Soběslava na olomoucký biskupský stolec (už druhou). Papež nakonec na přání českého krále Václava IV. (ten si přál mít na Moravě svého člověka, olomoucké biskupství tradičně sloužilo jako kontrolní bod českých panovníků na Moravě už od svého založení) vybral někoho jiného a Jan Soběslav odešel do severoitalské Akvileje a do moravských poměrů už nezasahoval. Vztahy mezi oběma bratry pak byly nějaký čas dobré, počátkem 90. let však mezi Joštem a Prokopem vypukla další válka. O její příčině není mnoho známo, asi souvisela s tím, že Jošt rozšiřoval svou moc na Moravě i mimo ni, zatímco moc Prokopa ustupovala. Tato válka však byla jedním z příznaků krize uvnitř lucemburského rodu, který se rozdělil na dva tábory. Jošt se spojil se svým bratrancem, uherským králem Zikmundem, Prokop se zase spojil s českým králem Václavem; k těmto táborům se připojili i panovníci sousedních zemí. Když se česká šlechta vzbouřila proti Václavovi, Jošt se k nim přidal a Václava zajal. Po svém propuštění se Václav Joštovi „odvděčil“ tím, že vládu na Moravě předal Prokopovi (k čemuž nedošlo). Mír mezi Joštem a Prokopem byl uzavřen koncem 90. let, nevydržel však dlouho a Prokop vyvolal (napadením majetků olomouckého biskupa), už třetí válku mezi nimi. Proti Prokopovi se spojili ostatní Lucemburkové, ale nedařilo se ho porazit, protože Lucemburkové byli nejednotní. Nakonec Zikmund navrhl, aby se Prokop vzdal všech moravských majetků a oplátkou měl dostat dvě slezská vévodství. Dohoda se však neuskutečnila, protože ve vzájemných sporech Zikmund Prokopa s Václavem zajal a držel ve vězení. Jošt v této situaci provedl radikální obrat svého počínání – jako ctižádostivému člověku mu hrozilo, že nyní bude zastíněn Zikmundem, navíc byl zřejmě finančně vyčerpán. Postavil se tedy na stranu vězněného Václava a Zikmund se stal nově jeho nepřítelem; změna stran Joštovi opravdu pomohla jak finančně tak mocensky, neboť Václav se mu po svém útěku z vězení za prokázanou podporu odměnil. Nedlouho na to došlo mezi Lucemburky k usmíření a markrabě Prokop byl propuštěn z vězení, několik měsíců poté však zemřel. Moravě se tím bezpochyby ulevilo, Prokopa označili za škůdce země před jeho uvězněním jak Jošt tak Zikmund a rovněž dnešní historici Prokopa hodnotí jako člověka, který rád bojoval. Na druhou stranu Jošt k jejich vzájemným sporům taky sám přispíval, několikrát ho patrně ošidil o peníze či jinak podvedl. Po Prokopově smrti čekalo Jošta už jen několik let života, během nichž vytrvalo jeho spojenectví s králem Václavem, na Moravě nebyl ani v té době zcela klid, protože v zemi pořád působily lupičské družiny, které v předchozích letech bojovaly buď na straně Jošta nebo Prokopa. To jsem popsal Joštovo působení na Moravě nebo v rámci lucemburského rodu, nyní se podívejme na jeho působení v ostatních zemích.
Hlavním rysem Joštovy zahraniční (tj. mimomoravské) politiky byla snaha ovládat co nejvíce území. Hned na počátku vlády zdědil po svém otci Janu Jindřichovi věřitelství vůči králi Karlovi, který si u Jana Jindřicha musel půjčit na získání Braniborska. Protože Karel nebyl schopen splácet, získal od něj Jošt do zástavy Kladsko – to byl jeho první mimomoravský územní zisk. Protože jeho otec neměl mocenské ambice (ve všem se podřizoval bratrovi Karlovi, který byl českým králem), mohl se soustředit na hospodaření na Moravě a Jošt po něm zdědil značný pozemkový majetek a dost peněz. Ostatní Lucemburkové ho proto potřebovali, například když bylo třeba získat polskou korunu. U Jošta se zadlužil Václav IV. a jmenoval proto Jošta říšským generálním vikářem pro Itálii (tedy svým zástupcem v dané oblasti). Po neúspěšném polském tažení se zaměřili Lucemburkové na Uhersko a Jošt (spolu s Prokopem) získal (od Zikmunda) za finanční pomoc do zástavy jednak část Braniborska, jednak část území dnešního Slovenska. O něco později zastavil Václav Joštovi Lucembursko a Alsasko výměnou za Kladsko, které Jošt musel vrátit Václavovi. Vedle Václava byl u Jošta značně zadlužen i Zikmund a ten mu (a Prokopovi) pro neschopnost splácet dluhy zastavil Braniborsko (Jošt se však musel vzdát zástavy západního Slovenska). Nedlouho po zastavení Braniborska v jeho prospěch pak začal Jošt usilovat o nejvyšší cíl pro kteréhokoli evropského panovníka, římskou královskou (a výhledově císařskou, pro niž byla potřebná korunovace v Římě) korunu. Začal o ni usilovat ještě v době, kdy byl římským králem jeho bratranec Václav, neboť ten těžce onemocněl a hodlal se římské koruny vzdát. K tomu nakonec nedošlo, Václav ale Jošta opět pověřil svým zastupováním v Itálii, nedlouho poté pak Jošt koupil od svého švagra, opolského vévody Vladislava Krnovsko (což vedlo k roztržce s Václavem). Když česká šlechta se Zikmundem zajali Václava, jmenoval ten nicméně Jošta správcem Čech a poté co se rozešel se Zikmundem, opět se sblížil s Václavem a vymohl si na něm
udělení Horní a Dolní Lužice a definitivní udělení titulu braniborského markraběte, ač Braniborsko už držel několik let v zástavě. Další možnost rozšířit svou moc se Joštovi otevřela, když byl Václav roku 1400 sesazen z římského trůnu. Tehdy však ještě Jošt Václava podporoval. O římskou korunu pro sebe usiloval při další příležitosti, mezitím ještě dostal po smrti Prokopa opět do zástavy Kladsko. Když roku 1410 zemřel král Ruprecht Falcký, zvolený po sesazení Václava, jedna skupina kurfiřtů (tři) zvolila králem Zikmunda, jedna skupina (pět kurfiřtů) Jošta (Jošt jako markrabě braniborský hlasoval pro sebe). Joštova ctižádost nyní byla bezpochyby vrchovatě uspokojena, radost mu však musela kazit skutečnost, že titul římského krále užívaly najednou tři osoby – on a jeho dva bratranci, Zikmund a Václav, který se toho titulu nikdy nevzdal. Jošt byl sice z nich zvolen největším počtem hlasů, ale titulu si moc neužil a ani se nestihl zasadit o skutečné uznání své vlády v říši, neboť za několik měsíců zemřel.
Pohřben byl v kostele svatého Tomáše v Brně, kde leží dodnes.
Nyní přichází na řadu otázka, jaký panovník tedy Jošt byl. Josef Válka v prvním díle Dějin Moravy o něm napsal: Je to nejzajímavější a historicky nejvýznamnější moravský markrabě jak v politickém, tak v kulturním smyslu. Muž velké ctižádosti a vysokých ambicí, který se ujímá markrabského úřadu v nejlepším věku, po smrti Karla IV. (1378) je nejstarším členem poslední generace Lucemburků a ústřední postavou jejich vzájemných sporů i společenských akcí v českém státě i v Říši a okolních zemích. Dovede shromáždit obrovské finanční prostředky a kupovat země i úřady, jít bez skrupulí, všemi prostředky za svými mocenskými cíli, mezi nimiž nechybí česká a císařská koruna. Jeho postavení v severní Itálii ho uvádí do styku s ranými humanisty a stane se ještě svědkem pronikání Viklefových myšlenek a počátků husitství. To je hodnocení neutrální, jinak ale Jošt mezi historiky už od dávna získával spíš záporné hodnocení. Jaroslav Mezník v Lucemburské Moravě o Joštovi zmínil tyto kladně znějící věty: K pozitivním rysům Joštovy osobnosti nepochybně patří jeho kulturní zájmy, které mu byly ostatně obecně přiznávány. Učený současník jej nazval nejučenějším panovníkem, Benátčané nejmoudřejším Němcem. Známa je jeho korespondence s jedním z nejvýznamnějších raných humanistů té doby, florentským kancléřem Coluccio Salutatim. Tato korespondence se zčásti zabývá současnými politickými problémy (Salutati například vysvětluje svůj postoj k papežskému schizmatu), ale zčásti se týká antické vzdělanosti – Jošt a jeho blízký spolupracovník olomoucký děkan Ondřej z Třeboně informují Salutatiho o nálezu rukopisu s textem Liviovy kroniky. Jiné zprávy svědčí, že si Jošt vypůjčoval rukopisy s texty dalších antických autorů, konkrétně Josefa Flavia. Že Jošt měl vlastní knihovnu, vypovídá také zmíněná zpráva, že v případě peněžní nouze zastavoval v Praze kromě klenotů i rukopisy. Pak ale pokračoval o jeho záporech: Dosti rozšířená představa (a to i mezi historiky), že úspěšný je ten panovník, který během své vlády dokázal výrazně rozšířit území, které ovládal. V tom případě bychom mohli pokládat Jošta za velmi úspěšného panovníka – sledovali jsme, jak získával jednu zemi za druhou, jak se stal markrabětem braniborským, a tím i kurfiřtem Římské říše, a nakonec zvoleným římským králem. Jenže: z celého tohoto Joštova úsilí po jeho smrti nic nezbylo. Konglomerát zemí, které ovládal, si mezi sebe rozdělili Václav IV. a Zikmund, nevytvořil tedy nic trvalého. A především si musíme uvědomit, za jakou cenu Jošt uvedených úspěchů dosáhl: Morava byla zpustošena a značná část markraběcího majetku rozchvácena. Vzniká otázka, do jaké míry byl Jošt zodpovědný za takový neblahý vývoj, a to nejen na Moravě, ale v celém českém státě. Za hlavního viníka jej nepokládám. Podle mého mínění byl jím zcela jednoznačně Václav IV., panovník slabý, neschopný a především nezodpovědný. Jeho slabosti využívali všichni jeho batři a bratranci, a to většinou ke svému prospěchu. Nelze však vyloučit, že některé jejich kroky měly za cíl zlepšit či zachránit prestiž a moc lucemburského rodu. Což platí také o Joštovi. Pokud jde o domácí války na Moravě, jen stěží rozhodneme, zda byl jejich větším viníkem Jošt či Prokop. O tom, že Prokop byl nepokojným duchem, který rád bojoval, nelze pochybovat, ale v některých případech jsem musel připustit, že jeho válečné akce byly odpovědí na nedodržení slibů ze strany Joštovy, kerý se snažil získat víc, než na co stačil, a proto také sliboval víc, než mohl splnit. Základním rysem Joštovy politiky byla ctižádost, jeho úporná snha stát se vládcem v dalších a dalších zemích. Jeho mocichtivost však nebyla dostatečně spojena se zodpovědností, s pocitem, že úkolem panovníka je sloužit a prospívat zemi, které vládne. Získal sice Braniborsko, ale většinou předával správu země jiným. Do Branibor alespoň zajížděl, někdy i na delší dobu, jinak tomu bylo u dalších zemí a funkcí, které do Václava IV. získal. Dvakrát byl jmenován generálním vikářem v Itálii, ale pravděpodobně se tam ani jednou neukázal. Stal se zástavním pánem Lucemburska a alsaského fotství, od roku 1384 se však nikdy na západ od Čech nevydal. Poněkud více se staral o Dolní Lužici, ale i tam pobýval jen výjimečně. To je také hlavní důvod, proč nepokládám – přes všechny dobré vlastnosti, které mu nelze upřít – markraběte Jošta za dobrého panovníka. Přistupuje k tomu ještě jeden důvod. Jiří Kuthan nedávno při hodnocení Přemysla Otakara II. napsal, že více než jeho mocenský expanzionismus a vyhrané či prohrané bitvy „upoutává zakladatelské a budovatelské dílo tohoto nesporně velikého vladaře.“ Jestliže takového kritéria užijeme při hodnocení markaběte Jošta, musíme si nutně položit otázku, co po něm na Moravě zůstalo. Víme, že Jošt zaměstnával stavitele a kameníky, mezi nimi i Jindřicha Parléře z Gmündu. Jenže nádherná horizontální pieta v kostele sv. Tomáše v Brně je asi jediné umělecké dílo, na které si vzpomeneme, když budeme hledat odpověď na danou otázku – ta to ještě nevíme, zda v tomto případě dílo objednal a platil markrabě, nebo augustiniánský klášter. Srovnáme-li z
tohoto hleiska Joštovo vladaření s tím, co nám zanechali například Přemysl Otakar II. nebo Karel IV., zjistíme, že je toho žalostně málo.

Jaroslav Mezník určitě v hodnocení Jošta má v mnohém pravdu, pak se tedy nabízí otázka, zda opravdu má smysl, aby mu byla v Brně postavena socha. Není pochyb, že Jošt byl velmi ctižádostivý a zvětšení osobní moci podřídil snad vše. Přesto se mně zdá, že historici oslovení Mladou frontou Dnes ho hodnotí až příliš přísně. Jošt byl zkrátka dítě své doby a nemůžeme ho hodnotit podle pozdějších staletí nebo dokonce dneška. Téměř každý panovník tehdy i později usiloval zvětšit svou slávu rozmnožováním svých titulů, to lze Joštovi sotva vytýkat. Moravě přinesl dlouhá desetiletí válek, na tom však kromě jeho bojovného bratra Prokopa měl asi největší (i když nechtěnou) vinu spíš jejich otec Jan Jindřich, který zanechal vládu na Moravě třem synům a jak praví přísloví, nesnesou se dva kohouti na jednom dvorku, natož potom tři. Jošt vlastně jednal logicky a oprávněně dle své situace, protože on byl ustanoven pánem země a pánem svých bratrů a nechtěl proto připustit, aby se mu vymkli z kontroly a vládli na Moravě samostatně. Jošt samozřejmě není bez viny na válečném stavu v zemi, ale zase není podle mě ani čestné přejít na opačnou stranu a démonizovat ho za to. Ve středověku to bylo běžné, že spory v rámci vládnoucí dynastie se vyřizovaly násilně a dopláceli na to obyvatelé dané země, to se dělo tehdy i v jiných zemích a ještě dlouho poté (např. jen pár desetiletí po Joštově smrti podobné vnitřní boje byly ve Francii). Dále: připisovat Joštovi hrabivost se mně též nezdá zcela nejvhodnější. Hromadit majetek byla (asi jediná) touha Joštova otce Jana Jindřicha, díky němuž také Jošt měl na začátku vlády spoustu peněz a mohl půjčovat příbuzným. Během své vlády se nicméně finančně vyčerpal a pokud třeba zastavil Lucembursko, aby získal peníze, nebylo to v touze po penězích, ale kvůli potřebě peněz pro své politické plány. Slovem „hrabivost“ se označuje touha po hromadění majetku, ten však nebyl Joštovým cílem nýbrž prostředkem. Slovo „korupce“ bych pak v souvislosti s ním už vůbec neužil. Korupce znamená, že si člověk koupí něco, na co nemá nárok nebo co by jinak než koupí nedostal, ač by se o to měl ucházet jinými cestami. Jošt ale dělal to, že půjčoval svým příbuzným a za to od nich přijímal hodnosti a země. Než to nazveme korupcí, vzpomeňme si třeba na praxi jeho strýce Karla (IV.), který také mnohá území jednoduše koupil (například Braniborsko). Když už jsme u Karla, všimněme si, že on také celý život rozšiřoval území pod lucemburskou vládou a není za to peskován. A ještě se zdržím u Braniborska – Karel se ho nejprve pokusil získat vojensky a nakonec za něj zaplatil, a to tak velkou částkou, kterou si musel vypůjčit u bratra Jana Jindřicha, který neměl politické ambice a v ústraní si hospodařil na Moravě. Když ale srovnáme chování Jana Jindřicha a Jošta vůči svému dlužníkovi, Jan Jindřich musí (podle mě) ze srovnání vyjít jako „moula“, který bratrovi půjčil, ale nic za to nechtěl, nic z toho neměl a ani se moc nepřipomínal s úhradou dluhu (už jsem napsal výše, že dluh zdědil Karlův syn Václav a Jošt jako věřitel
vymáhal peníze po něm). A to mě přivádí k další myšlence – čím se vlastně zapíše panovník do historie? Panovník, který svou vládu proválčí a svou zemi tím poškodí, není dobrým panovníkem. Na druhou stranu ale platí, že panovník, který na sebe neupozorňuje a soustřeďuje se na hospodaření ve své zemi, pozornost budoucích generací chtě nechtě moc neupoutá. Skutečnost už je bohužel taková, že dějiny jsou nabity lidmi a událostmi a nelze si pamatovat vše; v toku dějin nás určitě zaujmou víc lidé, kteří nějak vyčnívali, i když třeba ve zlém. Nelze popřít, že pro prosté obyvatele Moravy znamenala víc spíš vláda Jana Jindřicha, který nestál o žádné zvětšování moci a vojenská dobrodružství a místo toho dbal na pořádek na Moravě, ale proto byl zcela zastíněn svým bratrem Karlem a kdo si dnes na něj vzpomene (ještě horší je to v tom, že dějiny Moravy jsou dnes málokomu známy)? Jošt určitě nebyl souhrnem dobových ctností, ale v rámci své doby nebyl ani nějak mimořádně zkažený, aby bylo nutno bědovat, že se mu má postavit socha. Nevím, zda se hodí, aby Jošt symbolizoval zrovna odvahu, to si netroufám říct, ale rozhodně se na to hodí víc než jeho otec, k němuž by se jezdecká socha moc nehodila (právě pro Jana Jindřicha by se hodilo to navrhované křeslo, jak stojí v článku MfD). Pro nás je Jošt dobrým symbolem přinejmenším proto, že mimo české dějepisectví bývá označován jako „Jošt Moravský“ a tím dnes aspoň trochu zviditelňuje Moravu v Evropě.
A závěrem ještě otázka, proč si město Brno vybralo zrovna Jošta. Jelikož se na propagačních materiálech všude zdůrazňuje, že to byl markrabě moravský, mohlo by se zdát, že někde v brněnské politice je aspoň nějaký záchvat moravanství. Já ale myslím, že se to nesmí přeceňovat a že brněnským politikům šlo spíš o to vybrat někoho, kdo působil v Brně a zároveň měl velký vliv (poněvadž každá obec se pyšní slavnými rodáky) – a těžko najít někoho vlivnějšího (ve smyslu majícího větší moc) než byl Jošt. Takže spíš jsem nakloněn ve volbě Jošta vidět místní brněnský patritotizmus brněnských radních než patriotizmus moravský. No ale přesto díky za to.

Advertisements

6 thoughts on “Jošt: spíše symbol korupce

  1. Pozornost historiků z FF MUBylo by vhodné, aby si páni historici z Masarykovy univerzity spíše uvědomili, že jejich země neexisuje, místo vyvýjení aktivit proti stavbě sochy. Ale to by byly ohroženy granty z Prahy…

  2. Co Brno potřebuje víc?Místo jezdeckého sochy Joštovy Brno potřebuje jezdeckou sochu krále Svatopluka – jako součást památníku moravské státnosti. K této tradici se hlavní město Moravy nikde nehlásí – zatím co v Praze (v historickém centru) se česká státnost připomíná na každém kroku. V Praze je po patronu země České pojmenováno hlavní náměstí a dokonce mu vévodí jeho jezdecká socha (ačkoliv podobně jako Jošt také nebyl slavným vojevůdcem) – v Brně jsou Mojmírovo náměstí a Rastislavovo náměstí dvě bezvýrazná náměstíčka na periferii. A po Svatoplukovi je pojmenována šedivá ulice také na okraji města. Proč se náměstí Rudé armády po převratu přejmenovalo na Moravské – a nikoliv na Velkomoravské?

  3. >Jošt jako jedna z nejvýraznějších osobností moravských dějin si tuto sochu jistě zaslouží a nic na tom nemění ani poplašné hejkání českých šovinistů!

  4. >Re.p.Dukátpane Dukáte celkem souhlasím a když k tomu připočtete sousoší C+M od Makovského,které se krčí v parku Koliště tak je to VELKÁ OSTUDA.Realita p.Dukáte je ovšem taková,že k prosazení památníku moravské státnosti není politická ani občanská vůle!Tudiž podporujme Jošta všemi prostředky a časem dojde i na ostatní velikány moravské historie a to nejenom v Brně.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s