Hodnoty a moravanství

Jeden z příspěvků konference Morava v českém státě včera, dnes a zítra, pořádané Moravským zemským muzeem v květnu 1991

Tato přednáška na konferenci přednesená zmíněnými sociology zní spíš jako kuriozita a ačkoli jistě mají sociologové právo vědecky zkoumat, jaká společenská skupina podporuje které společenské myšlenky, přece se nelze ubránit dojmu, že autorům šlo o to aspoň naznačit, že moravanství je projev životní neschopnosti jednotlivců vyrovnat se se společenskými změnami. Připomíná to starší názory Josefa Války (uvedené zde v jednom ze starších příspěvků), že výron moravanství v roce 1968 a po roce 1989 byl projevem krize v české společnosti; to znamená, že vědci spíš hledali vysvětlení moravanství jinde než ve snaze Moravanů po vlastním politickém celku samotné. Možná je to tím, že moravanství bylo tak dlouho v útlumu, že dnes si už nikdo nedokáže představit, že by na Moravě někdo mohl smýšlet moravsky a tedy nečesky a hledají proto vysvětlení všude jinde než v tomto. Otázka je, zda se to od roku 1991 změnilo.

Hodnoty a moravanství
Petr Mareš – Libor Musil – Ladislav Rabušic

Zařazení fenoménu moravanství do širšího kontextu je do určité míry problematické. Spadá do diskuse o národnostních problémech? Jde o nacionalismus ve smyslu formulovaném Giddensem jako „set of biliefs and symbols“ vyjadřujících identifikaci s danou národní komunitou? Nebo se zde pohybujeme v rámci lokálního nacionalismu vyrůstajícího v opozici k nacionalismu státnímu? Mohli bychom vést analogii mezi moravanstvím na jedné straně a skotským či velšským nacionalismem ve Velké Británii či katalánským ve Španělsku? Jde o hledání specifické identity určitého menšího společenství tváří v tvář rostoucí homogenitě a uniformité globální společnosti kolem nás?
Není naší ctižádostí tento problém řešit ani přiznáváním ani upíráním nároků obyvatel Moravy označovat se za svébytný národ. Ať již je myšlenka moravanství formulovana jako nacionální nebo jako lokální, získala si řadu přívrženců a sympatizujících. Stala se tedy reálným sociálním fenoménem a vstoupila takto do diskusí o nejzávažnějších otázkách státoprávního uspořádání republiky. Sehrává proto svoji roli i v diskusi o národní otázce, která je v tomto prostoru s problematikou státoprávního uspořádání bytostně spojena.
Nechceme se zde ani zabývat analýzou programu politických hnutí, která si uplatnění nároků Moravy na svébytnost vepsala na svůj štít, ani tím, jak se tato myšlenka promítla do programů ostatních stran a politických subjektů. Ať již s akcentem na prvek narodnostní, v souladu s přijatym předpokladem, že každý národ má nárok na vlastní stát, nebo s akcentem na prvek samosprávný, spojený s argumentací o nepevnosti federace složené z dvou národnostních států.
Co nás zajímá, je otázka zdroje podpory tohoto programu. V kterých sociálních vrstvách získává největší sympatie a jaké hodnotové orientace a modely uspořádání společnosti s ním jeho přívrženci a sympatizující spojují? Domníváme se, že právě při hledání odpovědi na tyto otázky lze tak rozporuplný jev, jakým je dnes moravská problematika, alespoň částečné osvětlit. Naše úvahy vycházejí především z výzkumu „Obavy a naděje spojené s probíhající sociální změnou.“ Výzkum byl realizován katedrou sociologie a sociální práce Masarykovy univerzity v listopadu 1990 na vzorku 1024 osob, reprezentativním pro brněnskou populaci starší osmnácti let. Výsledky parlamentních voleb v červnu 1990 i komunálních voleb v říjnu 1990 ukázaly nejen sílu podpory „moravskému hnutí“, ale i geografické rozložení této podpory na mapě Moravy. Jejím centrem se stalo město Brno a podpora myšlence „moravanství“ slábne smérem k severu a západu Moravy. Společnost pro Moravu a Slezsko (dále jen SMS) získala v loňských parlamentních volbách v Brně-městě stejně jako v okrese Kroměříž téměr 31 % hlasů. Ještě silnější vyšla z voleb v okresech Vyškov (35 %), Brno-venkov (32 %). V celku Jihomoravského kraje dosáhla SMS 26 %. Méně příznivé byly její výstedky v dvou okresech hraničících s Čechami. V okrese Žďár nad Sázavou získala jen 15 % a v okrese Jihlava jen 4 % hlasů.
Do značné míry je symptomatické, že se na Moravě SMS dělí s Občanským fórem v podstatě o přibližně stejný podíl hlasů, jaký v Čechách připadl Občanskému fóru samému. Je to výraz pochopitelné nedůvěry k politickým stranám. Moravanství tedy vstupuje na naši politickou scénu primárně ve spojení s politickým hnutím, navzdory tomu, že tato idea je akcentována i v programech některých politických stran. Kádr voličů SMS je přitom velmi stabilní, jak absolutně, tak i ve srovnání s voličskou základnou jiných stran a hnutí. V průběhu času se od ní odklonil nejnižší podíl původních voličů (od parlamentních po komunální volby).
Sympatie k vlastní myšlence moravanství jsou v brněnské populaci (ale do určité míry i na celé Moravě) značné. Také v našem výzkumu označilo svůj postoj k moravanství jako indiferentní nebo nepřátelský jen 10 % osob. O šíři sympatií vypovídají i výsledky získané Institutem výzkumu veřejného mínění v souvislosti s otázkami státoprávního uspořádání v březnu 1991. Více než třetina dotazovaných obyvatel Moravy se vyslovila pro naprostou samostatnost své země v rámci celé ČSFR a třetina akceptuje alespoň zemské zřízení v rámci České republiky. Také podpora SMS, která tuto myšlenku v politické rovině reprezentuje, je na Moravě rozsáhlá. Alespoň v některých regionech. Naznačují to již uvedené volební výsledky SMS na území Moravy.
Samozřejmě, že ne všichni sympatizující s myšlenkou samosprávné Moravy se identifikují se SMS. Korelace mezi mírou sympatií k moravanství a podporou SMS v parlamentních i komunálních volbách je však značně vysoká. I když ne absotutní. V rámci brněnské populace ukázal výzkum na existenci několika základních typů osob. Jednotlivce k nim lze přiřadit s ohledem na kombinaci dvou hledisek. Na jedné straně je to intenzita jejich sympatie k moravskému hnutí (od označení se za přívržence na jednom pólu přes označení se za jen sympatizujícího až po prohlášení se za odpůrce na druhém pólu). Na druhé straně je to skutečnost, které politické síle odevzdali tito jedinci hlas v parlamentních volbách.
Především jsou zde přívrženci moravanství a současně voliči SMS. K nim se řadí ještě ti, kdo se sice označují jen za sympatizující, ale volili přitom též SMS. První z nich můžeme označovat jako „Moravany“ a budou nás nejvíce zajímat. Analýza údajů shromážděných výzkumem ukázala, že reagují podobně na předložené podněty a odlišují se přitom od dalších typů, výrazně zejména od toho, který lze označit jako jejich „odpůrce“ (asi 10 %).
Mezi „Moravany“ a jejich „odpůrct“ se pohybují na jedné straně přívrženci „moravanství“ volící Občanské fórum. Mají velmi blízko k „Moravanům“ a představují asi 11 % dotázaných. Na druhé strané jsou osoby sympatizující s moravským hnutím, avšak volící jinou politickou stranu či jiné politické hnutí než SMS (asi 50 %). Tato skupina se svými hodnotovými orientacemi, mírou obav a preferencemi modelů společnosti blíží přece jen více odpůrcům moravanství.
Na první pohled se jeví nadšení pro Moravu všeobecné. Avšak v poměrně širokém proudu sympatií se rýsují sociálně podmíněné rozdíly. I míra sympatií k SMS a míra její podpory jsou v moravské populaci sociálně podmíněny. Zejména vyhraněný typ „Moravana“ je relativně častěji reprezentován jedinci bez maturity, většinou dělníky a nižšími úředníky. Jde v prvé řadě o příslušníky střední generace (31-55 let), kterí tvoří polovinu voličů SMS. To je odlišná situace od Občanského fóra, neboť v loňských parlamentních volbách polovinu jeho voličů v Brně tvořila starší generace (nad 55 let). Liší se i od situace malých liberalizujících stran, protože polovina jejich voličů pocházela v Brně z mladé generace (18-30 let).
Jaké jsou však hodnotové orientace „Moravanů“, jejich postoj ke společenské změně a preferovaný model společnosti? Inklinují více k liberálnímu nebo paternalistickému modelu společnosti? Musíme předznamenat, že se liberatistické postoje veřejnosti ukazují obecně jako spíše manifestační a neinternalizované. Tuto okolnost vysvětlují zdroje socializace dnes žijící populace. V roce 1989 bylo v ČSFR asi 10 mil. osob ve véku 0-40 let. To znamená, že minimálné asi 65 % současné populace republiky bylo socializováno v prostředí komunistické propagandy a ve výchovném systému prosyceném komunistickou ideologií.
Normy a hodnoty minulé epochy jsou dnes sice anachronické a jsou pod permanentním každodenním tlakem. Nemohou se však zásadně změnit v historicky krátkém čase. Zejména to platí o té jejich části, která byla do určité míry nezávislá na komunistické ideologii. Byla to právě státně paternalistická přesvědčení, jež se šířila nejen v prostředí vyznavačů této ideologie. Do jisté míry jimi bylo indoktrinováno i prostředí k této ideologii lhostejné, či dokonce nepřátelské. Nelze se tedy divit, že sice lidé vyjadřují ochotu přijmout liberalistický model společnosti, ale tento jejich postoj je značně inkonzistentní. Dalo by se říci zmatený.
Jak se v tomto ohledu jeví „Moravané“? Z výsledků výzkumu v brněnské populaci vyplývá, že paternalistické prvky jsou mezi nimi relativně frekventovanější než v ostatních skupinách obyvatelstva. Do jaké míry to souvisí se sociálním složením této skupiny, do jaké míry je to výsledek integrující ideje, která přitáhla osoby s určitou podobnou hodnotovou orientací, či do jaké míry se jedná o jiný důvod, lze jen předpokládat.
Mezi „Moravany“ je především poměrně častější zastoupení těch, kdo dávají přednost státnímu před soukromým vlastnictvím (soukromé vlastnictví jich preferuje asi 45 % oproti 67 % mezi „odpůrci“). Častěji než u jejich „odpůrců“ se u Moravanů objevuje myšlenka, že ani vysoký výkon nelegitimizuje velké rozdíly v příjmech (16 % oproti 4 %). Akcent na to, že by se ani výrazné rozdíly ve výkonu neměly stát pramenem sociální nerovnosti a větších sociálních rozdílů, je přitom mezi „Moravany“ frekventovanější spíše u osob se středním vzděláním bez maturity. Ve skupiné „Moravanů“ je také frekventovanější názor, že za osud jedince je odpovědný stát (21 % oproti 10 % mezi jejich „odpůrci“). Takové bylo tedy umístění „Moravanů“ na jednotlivých škálách měřících míru liberalismu a paternalismu, použitými ve World Value Survey, koordinovaném Michiganskou univerzitou v USA. Situace se ještě zvýraznila při hledání míry konzistence voleb na jednotlivých škálách. Podíl konzistentních liberalistických orientací byl vůbec v celé populaci nízký. Většinu asi 63 % dotazovaných osob charakterizovaly zmatené orientace, míchající v různém poměru liberální a paternalistické prvky. Mezi „Moravany“ bylo ovšem konzistentních liberálních orientací ještě méně (a zmatených více) než v celku populace.
Za zmínku stojí i frekventovanější přesvědčení „Moravanů“, že ve svém jednání jsou omezeni vnějšími okolnostmi a mají malou svobodu jednání. Mezi jejich „odpůrci“ je dvakrát tak vysoký podíl těch, kdo jsou přesvědčení o dostatku svobody pro své jednání a třikrát méně téch, kdo ve svém jednání svobodu naopak postrádají. S pocitem nesvobody vlastního jednání patrně souvisí i menší ochota „Moravanů“ spoléhat se na vlastní síly (29 % oproti 43 % u jejich odpůrců) a větší frekvence nárokování rešení problémů jedince od státu. V každém případě „Moravané“ kladou častěji než ostatní vymezené typy důraz na rovnost mezi lidmi. Dávají také této rovnosti relativně častěji přednost, mají-li volit mezi ní a svobodou. Akcent na prioritu rovnosti pred svobodou je mezi „Moravany“ větší u dělníků.
Idea spravedlnosti je tak promítnuta spíše do sociální roviny a nespravedlnost je zde častěji než u jiných skupin označována jako hlavní příčina nouze. Za příčinu nouze je „Moravany“ označována nespravedlnost spíše než vlastní neschopnost člověka nebo neosobní osud. Jedna i druhá nejpočetnější skupina mezí „Moravany“ (dělníci i nižší úředníci) také pravděpodobně dává způsobem sobě vlastním najevo obavy z poklesu životní úrovně. Ty vyslovuje ve spojení s celkovou společenskou změnou až 60 % „Moravanů“. Na straně jejich „odpůrců“ je podíl těchto obav značně nižší (jen 22 % osob). Z opačného pohledu jen 10 % „Moravanů“ spojuje se změnou rozhodné naděje (což je třikrát méně než mezi jejich „odpůrci“). Více než třetina (35 %) jich očekává výrazný pokles své životní úrovné (u jejich „odpůrců“ je toto očekávání manifestováno v 18 % případů). Přitom je to spíše strach z poklesu reálných příjmů než strach z nezaměstnanosti, co je pro tyto osoby typické. Pravděpodobně je to spojeno s jejich spoléháním se na to, že stát nakonec vždy každému nějakou práci obstará. Tak jak to dosud plyne z jejich minulé zkušenosti.
Co je též podstatné, obavy ze zhoršení osobní situace jsou u „Moravanů“ doprovázeny relativně větší manifestační připraveností k aktivnímu vystoupení na obranu vlastních „práv“. Ať již by šlo o stávky nebo manifestace. A to jak z důvodů zdražování potravin, tak i při větším propouštění z práce, omezování rozsahu sociálních služeb, či zdražování nájemného. Data o tom sice již přímo nevypovídají, ale zdá se, že k jejich aktivnímu vystoupení na veřejné scéně mohou vést i méně adresné nebo i méně logické impulsy. Respektive tyto impulsy mohou být zástupnými motivy za skryté obavy ze snižování životní úrovně. Na druhé strané mohou ale také být aktivní vystoupení prezentovaná jako boj za udržení životní úrovně, i transformovaným výrazem méně racionálních impulsů, jako jsou pocit křivdy nebo nespecifikovaný a racionálně nereflektovaný stres.
Pocit sociální nejistoty se u „Moravanů“ projevuje i v politické rovině. Vládě, které je připisována odpovědnost za rozkolísání životní úrovně, a která přesouvá odpovědnost za ekonomické zajištění sociální péče ze státu na jedince, příliš nedůvěřují. Vehementnější jsou při tom nižší úředníci než dělníci. Snad se také cítí více ohroženi rozpadem širokých byrokracií jak ve státní administrativě, tak i v obchodu, průmyslu či v zemědělství. V každém případě by v době výzkumu (listopad 1990) vyslovil vládě nedůvěru každý pátý z „Moravanů“ (mezi jejich odpůci jen každý desátý).
Jestliže má tato skupina osob, jež označujeme jako „Moravany“, uvedené charakteristiky, kam se řadí v kontextu naší nevyhraněné a do určité míry nevypočítatelné politické scény? V zásadě se profiluje jako proud s výraznou přítomností státně paternalistické orientace. Tento proud má poměrně vysoká očekávání a požadavky spojené s garancí velké části životních jistot ze strany státu. A to jak absolutně, tak i ve srovnání s voliči některých liberálněji orientovaných politických stran a hnutí.
Při maximálním zjednodušení se rýsují v brněnské (a předpokládáme, že i v české) populaci dvě základní skupiny odlišně hodnotově orientovaných osob. Na jedné straně jsou to voliči malých liberalizujících stran, Občanského fóra, Československé socialistické respektive Národné socialistické strany, Lidové strany a KDH. Na druhé straně se vytvořit konglomerát o něco více nesourodý, nicméně s řadou shodných hodnotových akcentů. Jde o potenciální voliče Sociálně demokratické strany, Strany zelených, KSČM a také SMS. Patří sem i ti, kdo by podle svého vyjádření v „zítřejších“ volbách nešli k volebním urnám, nebo neví, pro koho by hlasovali. Samo toto rozdělení je jistě truismem, stejně tak jako přiřazení akcentu na liberalismus u první skupiny a akcentu na paternalistické tendence u skupiny druhé. Nám však nejde o rozdělení samé, ale o zařazení voličů SMS do průsečíku politických sil (podotýkáme ovšem, že tato typologizace není snahou řadit strany podle jejich reálného programu ani snahou dávat mezi ně rovnítko).
Uvedená fakta nasvědčují tomu, že moravská myšlenka získává přívržence spíše v těch vrstvách, ve kterých se logika hospodářské reformy míjí s hodnotovou orientací a názorovými preferencemi. Vyvolává v nich zesílené obavy a jeví se jim jako cizí. Není od věci zdůraznit, že téměr 40 % „Moravanů“ se vyjádřílo, že probíhající sociální změna zmenšuje nebo dokonce blokuje šanci realizace jejich životních cílů. V řadách „odpůrců“ tento názor zastávalo jen 12% osob.
Položme si spolu s Marschallem otázku, o která práva tedy vlastně přívrženci moravské myšlenky především usilují, respektive, která svá práva chápou jako ohrožená. Nabízí se názor, že jejich priority netkví ani tak v právech občanských (svoboda žít v místě podle volby, svoboda jazyka, náboženství, soukromého vlastnictví, rovnost před zakonem, právo žít v právním státu…), či v právech politických (právo účasti ve volbách a právo zastávat úřady, svoboda sdružovaní, projevu…), jako spíše v právech sociálních (právo na určitý minimální ekonomický standard, na minimální mzdu, na sociální jistotu včetně pojištění pro případ nemoci či nezaměstnanosti…). Domníváme se, že to nelze chápat jako negativní hodnocení, ale jako konstatování stavu. Vyjevuje se tím ovšem patrně sociální základ celého jevu. Jako již často v dějinách je patrně v pozadí (ať již oprávněných nebo neoprávněných) vln lokálního nacionalismu sociální stres. A o ten jde asi více než o jazyk, kulturní odlišnost a regionální svébytnost, či o požadavek samosprávy.
Hrozí tedy nebezpečí, že moravské hnutí se stane separatistické v tom smyslu, jak to vymezuje Dahrendorf s poukazem na to, že „separatisté mají jiné priority než občanská práva“? To nelze dnes rozhodnout. Problém je rozporný již v důrazu, v jakém se toto hnutí spojuje s myšlenkou samosprávy. Tento akcent je pozitivní a alespoň částečně se na oživování moravské myšlenky bezpochyby podílí i neschopnost či nepřipravenost politických sil a státního aparátu přistoupit fakticky na princip samosprávnosti (nejen v případě Moravy, ale obecně).
Na druhé straně je třeba vidět hodnotovou orientaci těch, kdo toto hnutí (i s jeho akcentem na samosprávu) podporují. Ta je v jistém smyslu s principem samosprávy (a z ní plynoucím principem vlastní odpovědnosti) v rozporu. Je paradoxní, že se k hnutí s proklamovaným požadavkem na samosprávu přiklánějí více lidé, kteří se ocitají v politickém vakuu mimo jiné proto, že současná vládní polítika neuspokojuje jejich představu státního zajištění rovnosti a stability životní úrovně. Může to znamenat, že motivem přimknutí se k moravské myšlence nemusí být ani tak jasně formulovaná koncepce vztahů mezi státem a regionem. Je zde skryto podezření, že moravskou myšlenku spíše než politické koncepce rozrezonovaly motivy iracionální povahy, související s tradičnim lokálním patriotismem a zesílené obecně rozšířenými pocity křivd a ohrožení. Takovými, které doprovázejí každou velkou sociální změnu.
V některých případech je možná motivem přimknutí se k „Moravě“ snaha věřit opět nějaké myšlence. V jiných případech je to obava ze ztráty určitých jistot, v dalších strach z většího dílu vlastní odpovědnosti za svůj osud. Pocit ukřivděného moravského regionu nevzniká u valné části přívrženců moravského hnutí pravděpodobně ani tak z racionální reflexe potřeby vzít osud do svých rukou. Vzniká spíše z intuitivní touhy snížit riziko emocionálních a materiálních ztrát v procesu, o kterém všíchni cítí, že bude bolestný (nárokování zdrojů, o něž je Morava „šizena“, a které by měly být v její prospěch „přerozděleny“). Je však třeba poznamenat, že sama idea „moravanství“ a pocit křivdy sloučený s obavami z budoucnosti nemohou představovat v občanské společnosti trvale pozitivní program.
Způsob, jakým se příznivci této ideje s tímto faktem vyrovnají, bude jejich prubířským kamenem. Podle našeho názoru by to měla být právě idea samosprávy, jež by mohla zaplnit vakuum a stát se racionální složkou pozitivního programu „Moravanů“ (nehovoříme zde o SMS, ale o jejich voličích). K tomu se ovšem, jak ukazují výsledky našeho výzkumu, musí „Moravané“ teprve propracovat. Jde o vytváření politické kultury, která má rozhodující význam pro sociální změnu, ale která sama nemůže být změněna přes noc. Neboť podle Ingleharta můžeme změnit instituce, vládu a zákony, ale změna základních aspektů kultury, která je bude podporovat, potrvá léta.
Samosprávní idea a princip formování identity lokálních společenství v kontextu globální společnosti má naše sympatie. Nesmíme ovšem zapomínat, že vynořující se globální kultura znamená nejen stírání plodných regionálních rozdílů, ale také „šíření principu lidských práv“. A spolu s Dahrendorfem musíme konstatovat, že „právo být odlišný může být jedno ze základních práv členství ve společnosti, ale obsahuje v sobě zřeknutí se metod, které by daly v sázku principy občanské společnosti“. Proto bude důležité, zda a jak se postupně bude měnit i hodnotový systém osob podporujících moravskou myšlenku. Neboť občanská společnost a statní paternalismus jsou rozpornými cíli. A jak také varovně naznačuje historická zkušenost, lze potřebu paternalismu naplňovat stejně tak z krajních levých jako i z krajních pravých ideových zdrojů.

Advertisements

3 thoughts on “Hodnoty a moravanství

  1. ◉Ty písničky se od roku 1991 nezměnily, zřejmá je snaha autorů zalíbit se novým mocným. Taky se nezměnil přezíravý pohled na Moravany. Nic nového proti tomu, co je v článku se neobjevilo.

  2. Vše má své příčinyJestliže si dáme dohromady neustálé dlouhodobé vykořisťování Moravy ve prospěch ostatních částí republiky, vyjde nám, že pravděpodobně obyvatelstvo Moravy obtížněji hájí svůj standard. V některých částech Moravy žijí lidé velmi skromě. Přesto chtějí pro své rodiny – jako všichni ostatní – to nejlepší. Aby děti zdravě jedli, aby dostali co nejlepší vzdělání atd. Pokud tedy museli víc počítat než jinde, zcela zákonitě mají o to málo co mají starost – tedy o ty "jistoty". Nevidím na tom nic špatného. Měli bychom se nad tím zamyslet a pokud budeme mít někdy možnost budovat vlastní moravský stát, dívejme se spíše na to, jak to dělají Němci nebo Švédové. Němci se hrdě hlásí k tomu, že mají sociální stát. Kulturně je nám Německo bližší, než liberální USA. Máme zcela jistě svobodu. Svoboda je prostor, který musíme něčím zaplnit. Zaplňme ho tedy vyšší mírou demokracie. Protože pokud to neuděláme, budeme se dál dívat na to, jak se pod praporem
    svobody šikují bezohlední.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s