Evropská unie – její instituce a podstata

Popis obsazování, pravomocí a fungování orgánů Evropské unie a vysvětlení podstaty Evropské unie

Evropská unie je jednou z věcí, kterou potkalo to, že čím víc se o ní mluví, tím méně je jasné, co to vlastně je. Novináři (i ti, kteří se chtějí pyšnit označením „seriózní“) běžně informují o rozhodnutích Evropské unie aniž by se obtěžovali upřesnit, který orgán to vlastně rozhodl (a zejména se neobtěžují sdělovat (patrně to nevědí), od kterého orgánu vlastně pocházejí peníze, které „přišly z Evropské unie“). Neznalost a nepochopení Evropské unie však není jen dílem špatné práce novinářů, ale také pocitu samotných občanů členských států, že Evropská unie je něco jim vzdáleného, a z toho důvodu o ni nejeví příliš zájem; vzhledem k nedemokratičnosti Evropské unie je ale tento pocit pochopitelný. Pokud však chceme Evropskou unii poznat a pochopit, nezbývá než se pustit do aspoň zběžného studia jejích institucí, což osvětlí i samu podstatu Evropské unie, kterou bychom také měli znát, jestliže s ní jakožto Moravané hodláme spojit svůj osud.

Tři nejdůležitější instituce současné Evropské unie jsou Rada Evropské unie, Evropský parlament a Komise Evropských společenství.

Komise Evropských společenství se běžně nazývá Evropská komise. Je (svým působením, nikoli vznikem) nezávislá na vládách členských států a má dva hlavní úkoly: jednak předkládá návrhy nových evropských právních předpisů (nařízení a směrnic), jednak je výkonnou složkou Evropské unie, to znamená uvádí do praxe to, o čem rozhodnou Evropský parlament a Rada EU. Je také zodpovědná za finance Evropské unie a dohlíží, zda jsou správně uplatňovány v členských státech dohodnuté smlouvy a přijatá nařízení a směrnice. Evropská komise je také zodpovědná za vyjednávání mezinárodních dohod jménem EU v oblastech, které jsou EU svěřeny (vesměs hospodářské záležitosti).
Evropská komise vznikla v roce 1967 sloučením předchozích výkonných úřadů Evropského společenství a Euratomu. Funkční období komise je pět roků. Předsedu komise jmenuje Evropská rada (schůze předsedů vlád členských států) se souhlasem Evropského parlamentu nejpozději šest měsíců po volbách do Evropského parlamentu. Zvolený předseda komise se souhlasem Rady EU vybere komisaře a předloží jejich schválení Evropskému parlamentu a nakonec celou komisi formálně jmenuje Rada EU. Evropský parlament má právo Komisi vyjádřit nedůvěru a ukončit tak její činnost. Každý stát je v komisi zastoupen jedním komisařem, což se nezmění ani po přijetí Lisabonské smlouvy. Současným předsedou Komise je Portugalec José Manuel Barroso (výslovnost: žuze manuel barozu); nejpozději do konce roku 2009 bude jmenována po červnových volbách do Parlamentu nová komise a její nový předseda. Komise sídlí v Bruselu v budově zvané Berlaymont, kde zasedá jednou týdně.

Rada Evropské unie je hlavní rozhodovací orgán Evropské unie. Všechna rozhodnutí Evropské unie musejí být nakonec schválena Radou EU. Kromě toho Rada koordinuje hlavní zásady hospodářské politiky jednotlivých členských států, schvaluje mezinárodní smlouvy, spolu s Parlamentem schvaluje rozpočet EU a má výhradní slovo v otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky a koordinace policejních a soudních záležitostí členských států (poslední dvě pravomoci jsou fakticky jen spolupráce vlád členských států, EU v těchto otázkách nemá žádné pravomoci).
Členy Rady jsou ministři vlád všech členských států EU za daný resort, který přísluší projednávané otázce (proto dříve orgán nazýván Rada ministrů); každý ministr je v Radě zplnomocněn jednat jménem své vlády. Z podstaty věci Rada EU nemá žádné funkční období. Může zasedat i několik Rad souběžně (např. Rada ministrů dopravy, telekomunikací a energie a zároveň třeba Rada ministrů zemědělství a rybolovu atd.). Počet Rad je ale nyní omezen na devět. Protože ministři vlád členských států se kromě řízení evropských záležitostí musí věnovat především účasti ve vládách svých zemí, zajišťuje chod Rady Výbor stálých zástupců (známý francouzskou zkratkou COREPER), kde má každá vláda členského státu své stálé zástupce, kteří se scházejí jednou týdně. Tento výbor připravuje činnost Rady a předjednává rozhodnutí, která pak ministři vlád členských států na zasedání Rady většinou jen formálně schválí – jen o malé části návrhů se jedná ještě na zasedáních ministrů. Rada se schází v Bruselu, různí ministři různě často od jedenkrát měsíčně (např. ministři financí) až po dvakrát ročně (např. ministři životního prostředí). Předsedou Rady EU je předseda vlády právě předsedající země, což se mění každých šest měsíců (v době psaní tohoto textu předseda vlády České republiky Mirek Topolánek). Každá vláda je v Radě zastoupena jedním ministrem, ale ministři mají různě velký počet hlasů, na němž se odráží velikost členského státu. Rozhodnutí se přijímají kvalifikovanou většinou (přibližně dvě třetiny hlasů), v citlivých otázkách (jako je zahraniční politika, daně, přistěhovalectví atd.) se vyžaduje jednomyslnost.

Radu Evropské unie nelze zaměnit s dvěma orgány velice podobného jména: Evropskou radou a Radou Evropy.
Evropská rada je nejvyšší orgán Evropské unie, bývá neoficiálně zvána Evropský summit. Byla zřízena Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 (ač fakticky existovala už dříve). Jejími členy jsou předsedové vlád či hlavy států členských států. Úkolem Evropské rady je určovat směr dalšího vývoje Evropské unie v různých oblastech včetně stanovení obecných zásad společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Zástupci členských států jsou si v Radě rovni a reprezentují v ní zájmy svých států. Evropská rada o problémech nehlasuje, na zasedáních Rady se vytvářejí kompromisy a přijímají zásadní politická rozhodnutí. Po každém zasedání předkládá zprávu Evropskému parlamentu. Rada se schází obvykle čtyřikrát ročně, předsedou Rady je předseda Rady EU.
Rada Evropy je mezivládní organizace, která nemá nic společného s Evropskou unií. Původně však byla založena v roce 1949 jako orgán, který má přivést Evropu k politickému sjednocení. Členy jsou dnes i Rusko, Turecko, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. Cílem organizace je ochrana lidských práv, posilování demokracie, evropské identity, hledání řešení problémů xenofobie, rasizmu, ochrany životního prostředí a podobně. Schází se jednak jako Výbor ministrů složený z ministrů zahraničí členských států, jednak jako Parlamentní shromáždění, jehož členové jsou voleni parlamenty členských států. K Radě Evropy patří i Evropský soud pro lidská práva, který rozhoduje na základě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou přijala Rada v roce 1950. Sídlem Rady Evropy je Štrasburk.

Evropský parlament je jediný orgán, který nezastupuje vlády členských států, ale jejich občany; vznikl v roce 1958 po vzniku Evropských společenství, ale navázal na Společné shromáždění Evropského společenství uhlí a oceli. Funkce Evropského parlamentu jsou dvě, poradní a kontrolní. Navzdory svému názvu není Evropský parlament skutečným parlamentem, pravidla Evropské unie, tedy nařízení a směrnice pouze spoluschvaluje spolu s Radou EU, nemůže je navrhnout (to je úkol Komise) a nemůže je ani zcela zamítnout – z toho vyplývá, že zákonodárnou činnost v EU drží převážně jiné orgány než parlament. Spolurozhodování Parlamentu o evropských normách je ještě oslabeno další skutečností, a to tím, že v některých otázkách (například zemědělství) má pouze právo na vyjádření nezávazného stanoviska a přijetí normy je v tom případě zcela v rukou Rady EU. Kontrolní funkce Parlamentu spočívá ve spoluschvalování Komise, kterou i zcela sám může odvolat. Poslanci mají právo od Komise a jednotlivých komisařů vyžadovat zprávy a závazné odpovědi na dotazy (interpelace). Společně s Radou EU přijímá rozpočet EU.
Volební období Evropského parlamentu je pět roků. Poslanci jsou voleni přímo občany EU; přímé volby se konaly poprvé v roce 1979, do té doby poslance jmenovaly parlamenty členských států. Počet poslanců pro každý členský stát je dán počtem jeho obyvatel, ale tak, že větší státy mají menší počet poslanců, než by odpovídalo počtu jejich obyvatel, a menší státy jsou naopak zastupovány větším počtem poslanců než odpovídá jejich lidnatosti. Podle platných smluv nesmí překročit celkový počet poslanců 732 (v současné době je počet dočasně vyšší, protože v průběhu současného volebního období přistoupily k Unii Rumunsko a Bulharsko a nebylo možno ostatním státům zmenšit počet jejich poslanců). Poslanci se v Parlamentu neseskupují podle států, kde byli zvoleni, ale do frakcí podle politické příslušnosti. V současné době je v Evropském parlamentu osm frakcí (politická strana Moravané je členem Evropské svobodné aliance, která tvoří jednu frakci spolu se Zelenými), někteří poslanci jsou nezařazení. Evropský parlament v plném složení (plenární zasedání) se schází ve dvou městech, převážně ve Štrasburku (oficiální sídlo), někdy též v Bruselu, kde se konají i schůze parlamentních výborů, sekretariát parlamentu sídlí v Lucemburku (komplikovanost v otázce sídla Parlamentu je dána Amsterdamskou smlouvou z r. 1997 a je to daň (sobeckým) zájmům členských států). V čele parlamentu je jeho předseda, jímž je v současné době Němec Hans-Gert Pöttering.

Kromě těchto tří hlavních institucí má Evropská unie další orgány, které plní konkrétní úkoly. Jsou to Dvůr spravedlnosti Evropských společenství, Evropský dvůr účetních revizorů, Evropská centrální banka, Evropská investiční banka a dva poradní orgány, Výbor regionů a Hospodářský a sociální výbor.

Dvůr spravedlnosti Evropských společenství je znám pod běžnějším označením Evropský soudní dvůr. Je držitelem nejvyšší soudní moci v Evropské unii, jeho hlavní úkol je dohlížet, aby právní předpisy Evropské unie byly vykládány a uplatňovány ve všech členských zemích stejně. Řeší spory mezi orgány EU, mezi EU a členskými státy, mezi členskými státy navzájem a přijímá i žaloby od právnických a fyzických osob z členských států proti sobě navzájem, proti členským státům nebo proti Evropské unii. Kvůli velkému množství podání jsou k soudu přidruženy Soud prvního stupně a Soud pro veřejnou službu, které vyřizují podání fyzických osob a některých organizací.
Evropský soudní dvůr se skládá z jednoho soudce za každý stát (nyní tedy má 27 soudců). Soudci jsou voleni na dobu 6 roků Radou EU na doporučení členských států. Soud zřídka zasedá v plénu, podání vyřizují senáty někdy po třech nebo pěti soudcích, většinou po 13 soudcích. Soudní dvůr zasedá v Lucemburku a v jeho čele je předseda volený ostatními soudci ze svého středu; v současné době jím je Řek Vassilios Skouris.

Evropský dvůr účetních revizorů, běžněji zvaný Evropský účetní dvůr kontroluje účetnictví všech příjmů a výdajů EU a jejích orgánů, kontroluje plnění rozpočtu EU. Za tím účelem má právo prověřovat kteroukoli osobu nebo organizaci nakládající s prostředky EU. Jeho zprávy bývají zveřejňovány v úředním věstníku EU. Účetní dvůr nemůže udělovat žádné tresty (především proto, že převážnou většinu peněz EU spravují vlády členských států), může pouze věc předat příslušnému výboru Evropského parlamentu.
Evropský účetní dvůr byl zřízen v roce 1975; sestává z jednoho revizora za každý členský stát (v současnosti tedy 27), kteří jsou jmenováni (jednomyslně) Radou Evropské unie na dobu šesti let. V čele dvora stojí prezident volený revizory ze svého středu na dobu tří let. V současné době je jím Portugalec Vítor Manuel da Silva Caldeira. Sídlem účetního dvora je Lucemburk.

Evropská centrální banka je mladá instituce, zřízena byla v roce 1998. Jejím hlavním úkolem je spravovat společnou evropskou měnu euro, konkrétně hlídat inflaci, což dělá určováním úrokových sazeb.
Politiku banky vykonává Výkonná rada, jejíž členové jsou jmenováni Evropskou radou. Směřování banky určuje Rada guvernérů, která je jejím nejvyšším rozhodovacím orgánem. Tvoří ji členové výkonné rady a guvernéři centrálních bank členských států majících euro. Banka sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem, v jejím čele stojí prezident, jímž je v současné době Francouz Jean-Claude Trichet.

Evropská investiční banka vznikla v roce 1958 spolu s Evropským společenstvím. Jejím hlavním účelem je poskytování dlouhodobých půjček subjektům ze soukromého i veřejného sektoru na projekty evropského zájmu, zejména v oblasti podpory malých a středních podniků, životního prostředí, výzkumu a vývoje, dopravy a energetiky; nepůjčuje však více než 50% nákladů na daný projekt.
Evropská investiční banka je akciová společnost, držiteli akcií jsou vlády členských států, akciové podíly odpovídají hospodářské váze každého státu. Obecnou úvěrovou politiku banky určuje Rada guvernérů, složená z ministrů financí členských států. Samotné půjčky schvaluje Správní rada, v níž je jeden zástupce z každé členské země a jeden zástupce jmenovaný Evropskou komisí (dohromady je jich tedy 28). V čele banky, která sídlí v Lucemburku, stojí prezident, jímž je nyní Belgičan Philippe Maystadt.

Výbor regionů je poradní orgán, který má vyjadřovat názory místních samospráv na právní předpisy Evropské unie; předkládá svá stanoviska k návrhům předkládaným Komisí. Komise a Rada EU si stanovisko výboru musí vyžádat v případě návrhů, které se dotýkají místních samospráv, může však žádat o jeho názor i v jiných případech. Výbor regionů, ustavený v roce 1994, sestává z členů za každý stát podle počtu obyvatel, členové jsou jmenováni Radou EU z místních politiků navržených vládami členských států na dobu čtyři roky. Členové si volí předsedu na dobu dvou roků, v současné době je jím Belgičan Luc Van den Brande. Výbor sídlí v Bruselu.

Evropský hospodářský a sociální výbor byl založen už v roce 1958 spolu s Evropským společenstvím. Jeho účelem je vyjadřovat své stanovisko k návrhům nařízení a směrnic, které se týkají sociálních a hospodářských otázek, kdy je jeho stanovisko závazné, v ostatních otázkách může předložit stanovisko, které je ale nezávazné. Oficiálním úkolem je také podporovat občanskou společnost, aby se více zapojila do tvorby politiky EU. Členové výboru jsou jmenováni vládami členských států z představitelů zaměstnavatelů, odborů, spotřebitelů, zemědělců a jiných zájmových skupin, každý stát zastupuje počet členů daný počtem obyvatel státu. Výbor nemá jedno sídlo, členové pracují ve svých zemích. Současným předsedou je Ital Mario Sepi.

—————–

Samotný popis institucí Evropské unie však nestačí, abychom pochopili, co vlastně Evropská unie je, jaká je její podstata. K tomu je zapotřebí přehledně probrat, jaký je postup přijímání rozhodnutí v Evropské unii a také ještě jednou zopakovat, jak jsou jednotlivé instituce vytvořeny, jaké mají pravomoci a na kom jsou či nejsou závislé.
Pravidla, jimiž se státy Evropské unie v záležitostech, které převedly na společnou úroveň, řídí, jsou dvojí, nařízení a směrnice. Nařízení jsou přijatá právní pravidla, která jsou závazná v podobě, v jaké byla v orgánech Evropské unie přijata, a to od okamžiku přijetí. Směrnice jsou naproti tomu rámcová pravidla určená členským státům, které mají povinnost je v určené lhůtě zapracovat do svého vnitrostátního právního řádu, přičemž mají jistou volnost ho přizpůsobit svým vlastním zvyklostem (tak aby však nebyl porušen smysl). Tato právní pravidla by se dohromady mohla nazývat zákony, kvůli odporu těch politiků, kteří nechtějí nejen vznik evropského státu ale ani sebemenší náznak čehokoli státního na evropské úrovni, se jim nesmí říkat zákony, takže jsou dohromady zvána poněkud těžkopádným francouzským termínem acquis communautaire (v překladu přibližně „společně nabyté“ – tento pojem je ale širší a zahrnuje i smlouvy, na nichž se zakládá existence EU, rozsudky soudního dvora atd.).
Ačkoli Evropská unie má orgán, zvaný „parlament“, jeho název je poněkud matoucí, kdyby se jmenoval „rada“, svádělo by to méně k mylným představám. Ačkoli je evropský parlament druhé největší demokratické shromáždění parlamentního typu na světě (na prvním místě je indický parlament, který – navzdory tomu, že Indie má o půl miliardy obyvatel více než EU – má jen asi o 20 poslanců více), má jen malou moc ve srovnání se státními parlamenty demokratických států světa (dá se říct, že jeho postavení je asi takové jako postavení parlamentů v evropských státech v 19. století, kdy evropští panovníci neochotně připouštěli jejich vznik, ale zpočátku jejich moc omezovali na poradní a mírně kontrolní, většinu moci si však ponechávali u sebe). Evropský parlament především nemá právo navrhovat zákony (ať už se jim v EU z maskovacích důvodů říká jakkoli). Ve většině případů navrhuje zákony Komise, v některých případech je však navrhuje Rada EU (tedy zástupci vlád členských států) sama – jedná se především o vztahy se zeměmi mimo EU, o přistěhovalectví, spolupráci ministerstev vnitra, zemědělství atd. Z Komise putují návrhy jednak do Rady EU (tedy zástupcům vlád členských států), jednak do parlamentu. Parlament má právo návrh pozměnit a zaslat Radě EU (zástupcům vlád členských států), která je konečnou instancí rozhodující o návrhu, ona jej definitivně schvaluje. Parlament má teoreticky právo jemu postoupenou předlohu zcela zamítnout, to se však považuje za nežádoucí, proto se v případě rozdílného stanoviska Rady a Parlamentu přistupuje ke smírčímu řízení, jehož úkolem je stanoviska obou sborů sladit. V praxi se to téměř neděje, z čehož lze usoudit, že Parlament se obvykle podřizuje mínění Rady (tj. zástupcům vlád členských států) a nejedná proti její vůli. Celý rozhodovací proces lze shrnout konstatováním, že v Evropské unii nelze přijmout žádnou normu, s níž by nesouhlasily vlády členských států, poněvadž ty mají konečné slovo v jejich schvalování. Z toho důvodu je zcela nepochopitelné, že spousty lidí nadávají na evropskou byrokracii a na „tamty v Bruselu“, když každé nařízení EU musí projít „rukama“ vlád členských států, které mají vlastně hlavní zodpovědnost za to, jak pravidla EU vypadají. Jestliže občané členských států navzdory tomu na své vlády nenadávají a zodpovědnost svalují na evropské úředníky, je to z toho důvodu, že se vládám členských států daří svou klíčovou zodpovědnost dovedně maskovat, částečně také z důvodu, že novináři, kteří o Evropské unii píší, vlastně rozhodovacímu procesu nerozumějí, takže zjednodušeně užívají označení Evropská unie, což vede k mylnému názoru, že za evropské zákony jsou v prvé řadě zodpovědné instituce EU nezávislé na členských státech. Neznalost občanů členských států o rozhodovacím procesu EU je však zároveň také důsledek složité struktury EU a toho, že rozhodování v EU je odtrženo od občanů, kteří na něj nemají žádný vliv, je tedy projevem (hlubokého) deficitu demokracie v Evropské unii. Zcela absurdní jsou pak veškeré výzvy k přiblížení Evropské unie občanům, pokud je jejich podstatou cokoli jiného než přenesení rozhodovací moci v Evropské unii do rukou zástupců občanů. Má-li zůstat podstata Evropské unie nezměněna, je marné vyzývat občany, aby o ni vyjadřovali zájem, neboť občané zjevně nevidí smysl v tom, aby se zajímali o věc, kterou nemůžou ovlivnit. Pokud zůstane moc v Evropské unii v rukách vlád členských států, budou občané členských států jen v roli diváků rozhodovacího procesu; přiblížení Evropské unie občanům pak bude mít asi tak stejný smysl jako přiblížení erupcí na povrchu Slunce divákům prostřednictvím dalekohledu – uvidí to lépe, ale ovlivnit to nebudou moct ani po přiblížení.
Není málo lidí, kteří co nejhlasitěji bědují, že se Evropská unie mění v superstát, přičemž slovo „superstát“ vyslovují tak, aby vytvořili představu, že občané přijdou o všechna individuální i kolektivní práva, která si za posledních několik století vydobyli (proto také připojují tu předponu „super-“). Tito lidé jsou buď negramotní, hloupí a neschopní si zjistit podstatu Evropské unie, nebo naopak vůbec nejsou hloupí, ale vychytralí a jen straší, samozřejmě ve svém vlastním zájmu. Co tedy vlastně Evropská unie v současnosti je – mezinárodní organizace nebo superstát? Odpověď bychom měli nalézt, pokud se opět podíváme na pravomoci orgánů EU a na způsob jejich vzniku. Hlavní dva orgány, které rozhodují v EU, nejsou v žádném případě nadnárodní. Ač nemá vliv na dennodenní chod unie, je nejdůležitější institucí Evropská rada. Jsou to pravidelné schůze hlav vlád členských států, které – jak stojí výše – určují další směřování Evropské unie (v Evropské radě bylo například rozhodnuto o přijetí eura). To znamená, že politiku, kterou budou provádět, si neurčují nadnárodní orgány Evropské unie samy, určují jim je vlády členských států. Těžko si představit, že toto je rysem státu, byla by to stejná situace, jako kdyby politiku státu na pravidelných schůzích dělali starostové obcí či dejme tomu předsedové vyšších územních samosprávných celků. Tato rada se schází jen čtyřikrát do roka, rozhodující slovo má v EU jiná rada, Rada Evropské unie, což ale opět jsou pravidelné schůze zástupců vlád členských států, konkrétně jejich ministrů za příslušný resort. Shrnuto to znamená, že Evropská unie je organizace vzniklá spojením států, jejíž činnost určují členské státy, od hlavních zásad až po jejich konkrétní zákonné vyjádření. Společným orgánům Evropské unie fakticky zbývá role koordinátora činnosti a vůle vlád členských států. Kdybych měl opět dát příměr k fungování státu, bylo by to podobné stavu, jako kdyby zákony státu dělali zástupci vyšších územních
samosprávných celků, ústřední státní parlament by mohl vyjadřovat jen své připomínky a ústřední státní vláda by jen uváděla usnesení zástupců vyšších územních samosprávných celků do praxe a dohlížela na jejich správné uplatňování.
Nyní se pojďme podívat na to, jak jsou ustaveny ostatní společné orgány Evropské unie, tedy ty, v nichž přímo nejsou zastoupeny vlády členských států. Nejdůležitější z nich je bezpochyby Komise. V jejím čele stojí předseda, který je se souhlasem Parlamentu jmenován Radou EU, tedy vládami členských států. Komise sestává především z komisařů, které vybírá předseda, ale se souhlasem Rady EU, tedy vlád členských států, poté musí získat ještě souhlas Parlamentu, ale Komisi oficiálně jmenuje nikoli on, ale Rada EU, tedy opět vlády členských států. Právo v Evropské unii vykládá Soudní dvůr, jehož soudci jsou jmenováni Radou EU, čili vládami členských států. Ze tří hlavních orgánů Evropské unie je Parlament jediný, do jehož složení vlády členských států nemůžou nijak zasahovat, což je bezpochyby důvod, proč má z hlavních orgánů EU nejmenší pravomoci. Účetní dvůr sestává z revizorů jmenovaných Radou EU, tedy vládami členských států a jeho zjištění jsou jen informativní, dvůr nemůže zasáhnout, protože většina peněz z rozpočtu Evropské unie je spravována vládami členských států a účetní dvůr je stejně jako celá EU podřízen vůli vlád, nemůže jim nic nařizovat. Evropská centrální banka je řízena Výkonnou radou, jmenovanou Radou EU, to znamená vládami členských států, její rozhodovací samostatnost je omezena tím, že Výkonná rada jedná v souladu s rozhodnutími Rady guvernérů, skládající se z guvernérů centrálních bank členských států. Podobně je na tom i Evropská investiční banka, jejíž politiku určuje Rada guvernérů složená přímo z ministrů financí vlád členských států. Dva poradní orgány Evropské unie na tom nejsou z hlediska svého vzniku jinak než ostatní výše jmenované (s výjimkou Parlamentu) – členové Výboru regionů jsou jmenováni Radou EU, tedy vládami členských států, členové Hospodářského a sociálního výboru také vládami členských států, nikoli dokonce shromážděnými v Radě EU, ale každou vládou zvlášť.
Záměrně jsem (téměř) všechna spojení „vlády členských států“ psal tučně, aby nebylo pochyb, jak na tom v současné době Evropská unie je. V žádném případě se nejedná o stát, natož o „superstát“ (což je tak jako tak pojem nejasný a nesmyslný, v podstatě pouze účelově vynalezený) a je dokonce sporné, zda jde vůbec aspoň o zárodek státu (parlamentní shromáždění má třeba i Rada Evropy, což je naprosto jasně mezistátní organizace). V současné době nikdo nemůže pochybovat, že Evropská unie je ve své podstatě mezinárodní organizací, v zásadě organizací stejného typu jako OSN, NATO, Rada Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a podobně. Podstatou těchto organizací je to, že státy v nich vystupují jako zcela suverénní jednotky mající plnou moc samy nad sebou a ve společné organizaci se jen radí o společném postupu v té či oné věci. Mezinárodní organizace jsou jen místa porad a spolupráce, z čehož vyplývá, že mezinárodní organizace nemůžou státy v nich sdružené k něčemu nutit.
Od tohoto se Evropská unie poněkud odchyluje, protože jakmile se státy v ní sdružené na něčem dohodnou, je rozhodnutí pro všechny z nich závazné. Tato závaznost a tedy rys odporující mezinárodnosti Evropské unie je na druhé straně oslaben tím, že Evropská unie ve shodě s mezinárodními organizacemi nemá žádné donucovací prostředky vůči státům, které jsou v ní sdruženy (to lze vidět např. na beztrestném porušování tzv. Paktu stability, na němž stojí stabilita eura, Německem, Francií a Itálií), a je jen na dobré vůli států, zda rozhodnutí orgánů Evropské unie poslechnou – v tom se Evropská unie od mezinárodních organizací neliší. Hlavním rysem složených států typu federace je to, že ústřední orgány složených států jsou na členských státech nezávislé (jsou odvozeny přímo od vůle občanů členských států) a mají (ve vymezených okruzích působnosti) moc přímo nad občany členských států, takže můžou obcházet vůli státních orgánů členských států. Něco takového v Evropské unii není, výjimkou je snad jen postavení Evropského soudního dvora. Někdy se říká, že Evropská unie má některé federativní rysy, ale já je nikde nevidím. Zdánlivě by mohl být federativní rys spatřován v nařízeních Evropské unie, která mají stejně jako federální zákony přímou závaznost pro občany Evropské unie aniž by bylo nutné jejich „posvěcení“ orgány členských států. Jenže federativnost tohoto je jen zdánlivá, protože nařízení nejsou přijímána federálním státním orgánem, ale členskými státy, v nichž budou platit; znamená to tedy, že členské státy si samy přijímají zákony, které v nich budou platit, stejně jako kdyby žádná evropská integrace neexistovala. Evropskost tohoto postupu spočívá jedině v tom, že zmíněné zákony (což nařízení EU fakticky jsou) přijímají státy po vzájemné poradě tak, aby ony zákony byly všude stejné – ty zákony si však státy dávají samy, nenechají si je dávat nadstátními orgány.
Podstata Evropské unie bývá i v oficiálních textech označována slovy „sdílená suverenita“, což je sice poněkud líbivé spojení mající za cíl možná trochu ošálit občany, v podstatě však realitu vystihuje dobře: členské státy Evropské unie se své suverenity nevzdávají, pouze ji každý stát vykonává po poradě s ostatními státy. Orgány Evropské unie v podstatě nemají moc nad členskými státy, fakticky slouží jen jako koordinační orgány, orgány umožňující ono sdílení suverenity. Evropská unie zcela určitě není státem a rysy státu má jen ve velmi malé míře a jen zdánlivě (zavádějící je například označení „parlament“), na druhou stranu není ani obvyklou mezinárodní organizací, protože v některých rysech se od obvyklých mezinárodních organizací odlišuje. Z toho důvodu se často zdůrazňuje, že Evropská unie je jedinečné uspořádání, které jinde na světě nemá obdoby. Často to však bývá psáno (a vyslovováno) s hrdostí, jako by šlo o nějakou přednost Evropy. Přitom současné uspořádání Evropské unie má podstatné vady (je spíš ostudou Evropy než její pýchou) a nelze ho dále rozvíjet v nezměněném duchu, protože není cestou do budoucna ale cestou do slepé uličky a už tak těžké vady jejího uspořádání by se jen zvětšovaly. To však nehodlám blíže rozvádět v tomto článku, jelikož jeho smyslem není kritika Evropské unie, nýbrž popis její podstaty.
Nejeden nepřítel sjednocení Evropy si po přečtení těchto slov nepochybně úlevně vydechne, že žádný „superstát“ v Evropě není ani v současnosti ani na obzoru (Lisabonská smlouva nemá podstatu Evropské unie změnit). Z článku je zjevné, že Evropská unie stojí a padá na názoru a vůli vlád členských států a neexistuje žádná moc (bohužel zejména jejich občanů), která by vlády členských států podstatně omezovala. Evropská unie je mocí a vůlí vlád členských států prolezlá skrz naskrz jako starý chléb moučnými červy. Bez vlád členských států si orgány Evropské unie ani neškrtnou. Společné orgány Evropské unie sice existují, ale moc z členských států na ně přenesena není. Tudíž jsou zcela nesmyslná slova politiků, kteří ze sebe udělali samozvané ochránce (často imaginárních) národních zájmů, že hrozí přenášení dalších pravomocí na evropskou úroveň. Jak by se mohly na evropskou úroveň přenášet další pravomoci, když tam ještě víceméně žádné nejsou? Podstata evropské úrovně nespočívá v tom, že by moc z členských států odplývala na evropské orgány, nýbrž čistě v tom, že svou moc evropské státy vykonávají nikoli izolovaně každý zvlášť, nýbrž na společných schůzkách. To že se na těch společných schůzkách hlasuje a že je možné přijmout rozhodnutí i proti vůli přehlasovaných (současné smlouvy to ale velmi znesnadňují) a že se do rozhodování míchají i společné orgány, je ústupek daný čistě jen efektivností, neboť při jednomyslnosti by se celá Evropská unie brzo rozpadla, byť by šlo opravdu jen o čistě mezinárodní organizaci, a aspoň natolik jsou evropské vlády soudné, že vědí, že to není v evropském zájmu. Z toho, jakým způsobem jsou společné orgány Evropské unie ustavovány, je vidět, s jakou neochotou vlády (občanů se nikdo neptá) členských států cokoli ze své moci přenechávají nějakým společným orgánům (mají zjevnou snahu zachovat si nad nimi svou kontrolu), třebaže ony orgány vlastně ani pořádnou moc mít nesmí. Je však v zájmu jak Moravy, tak vůbec celé Evropy, aby takováto podstata Evropské
unie zůstala nezměněna i v budoucnu? Na to se pokusím odpovědět v některém z dalších článků věnovaných tématu Evropské unie.

Reklamy

One thought on “Evropská unie – její instituce a podstata

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s