Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 12

… a zklamání

(Obsah knihy zde)

…A ZKLAMÁNÍ
Místo epilogu

Vznik Moravské národní strany byl výsledkem volební porážky Moravského občanského hnutí. Jeho zklamaní členové se scházet nepřestali a snažili se najít odpověď na otázku, co dál? Všichni si uvědomovali nutnost co nejvíce sjednotit moravský politický tábor. Zvažovali nejrůznější možnosti: vstoupit do Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko? Na tomto řešení jim vadila skutečnost, že hnutí zásadně odmítalo myšlenku moravského národa, s níž se již ztotožnili. Založit tedy vlastní, zcela novou stranu? Otázek se vyrojila celá řada a odpovědi rovněž. Snad jen možnost odejit z politiky a opustit ideu moravanství nikoho nenapadla. Navíc se JUDr. Richter nedokázal se svou porážkou vyrovnat, odmítal uznat Bártovo vítězství, nechtěl s ním jednat a podrobit se jeho autoritě, přestože většina i jeho nejbližších spolupracovníků v tom spatřovala jediné možné východisko v současné etapě moravské politiky.
Pro neústupnost svého předsedy nakonec takřka všichni členové Moravské občanské hnutí opustili a založili přípravný výbor nové organizace. Protože mnozí z nich prošli Gorazdovým bratrstvem a většina z nich měla již z minulosti pevné přesvědčení o svém etnickém moravanství a cítila se být příslušníky moravského národa, nikoli českého, dali nově zakládanému seskupení název Moravská národní strana.

[<243]

Moravské občanské hnutí trvalo sice nezávisle na nich dále až do voleb v roce 1992, ale postupně je opouštěli další členové a příznivci a nakonec v něm pracoval jen sám dr. Richter se svou sekretářkou. Jeho bývalí stoupenci dnes o něm říkají, že byl nepochybně placen Československou stranou lidovou za to, aby nevyvíjel žádnou aktivitu a tak pomáhal moravské hnutí likvidovat; při jeho ochotě riskovat v minulém období pro věc Moravy tolik, se to ovšem zdá být velmi nepravděpodobné. Richtrovo skomírající Moravské občanské hnutí také opět kandidovalo v parlamentních volbách roku 1992 společně s Československou stranou lidovou, znovu však totálně propadlo a v důsledku toho přestalo existovat.
V přípravném výboru Moravské národní strany, který se ustavil v létě 1990, pracovali doc. Jaroslav Pokluda, JUDr. Jiří Bílý, JUDr. Miroslav Tyrner, Zdeněk Smělík a další, někdy mezi ně docházel i tehdejší první náměstek brněnského primátora ing. Ludvík Doležal; předsedou přípravného výboru byl ing. Miloš Skočovský. Schůze se konaly v budově školy v Řeznické ulici a v počátečním období se jich účastnilo průměrně třicet osob. V říjnu téhož roku se členem přípravného výboru stal i ing. Ivan Dřímal, kterého ostatní znali z jeho předchozí aktivity v Hnutí za občanskou svobodu, za něž také neúspěšně kandidoval ve volbách, a z jeho sporů, které po boku brněnského radikála Petra Cibulky vedl proti bývalému komunistickému funkcionáři doc. Jaroslavu Šabatovi.
V prosinci 1990 vyvrcholily přípravné práce radikálně smýšlejících Moravanů uspořádáním ustavujícího sjezdu Moravské národní strany v historických prostorách Nové radnice v Brně. Politická organizace, která opustila myšlenku moravského češství a naopak se jednoznačně a hlasitě přihlásila k moravanství jako národnímu principu, vstoupila v život. Idea moravanství v tomto okamžiku nabyla nové kvality; jako by nyní došlo k popření předchozího více než stoletého vývoje a část společnosti na Moravě se v jakémsi zvláštním páteř lámajícím oblouku vrátila zpět, ke svým zasutým kořenům. Na Moravě vznikla politická organizace česky hovořících občanů, popírajících však rezolutně

[<244]

své češství, a hlásících se k již zdánlivě zcela mrtvému moravskému národu! Pro další vývoj bohužel není podstatné, že byla a je malá; o jejím osudu nakonec rozhodne, jak bude aktivní a odhodlaná, a především, jakou politiku vůči Moravě povede pražské centrum.
Moravská národní strana skutečně zpočátku neměla příliš mnoho členů, počítali se na desítky; brala však své úkoly, své poslání neobyčejně vážně: přijala vlastní program, jehož jádrem byla důsledná emancipace Moravy na základě národnostním, zvolila vlastní řídící orgány, schválila své stanovy, znak a vlajku.
Úkolu navrhnout symboly nového politického seskupení se ujal odborný asistent Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně JUDr. Jiří Bílý, ve volném čase též zdatný heraldik a genealog. Vycházel z předpokladu, že znak Moravské národní strany se musí odlišovat od znaku Země moravskoslezské i od znaku Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko. Proto ustavujícímu sjezdu předložil návrh, v němž využil starého symbolu dobra bojujícího se zlem – orlice či orla, drtícího ve svých drápech hada, jakožto ztělesnění zla. Také barvy modrá a bílá měly odlišit symboliku strany od symboliky země. Dr. Bílý věděl, že při pohřbu císaře Maxmiliána II. v roce 1576 pochodovali moravští stavové pod modrobílými vlajkami, ozdobeni modrobílými kokardami, a proto je svým přátelům navrhl k užívání. Ti souhlasili – a tak se tyto barvy, odlišné od barev zemských, ocitly na vlajce Moravské národní strany.
Na podzim a koncem roku 1990, kdy se Moravská národní strana začala formovat a kdy vstoupila legálně v život, představovala nejen v českém, ale i v moravském politickém spektru skutečného outsidera. Hlavním a nejvíce uznávaným mluvčím a zastáncem moravských zájmů zůstávalo Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Prokázalo se to znovu v průběhu komunálních voleb v listopadu 1990. Také v nich moravské hnutí dosáhlo vynikajícího úspěchu a zejména na jihu země se ujalo řízení celé řady obcí a měst či alespoň získalo silný vliv na jejich správu.

[<245]

Vedení Hnutí za samosprávnou demokracii však stále více cítilo, že ochota pražské vlády vyhovět moravským požadavkům je minimální a že se stále zmenšuje – úměrně tomu, jak se situace v zemi politicky stabilizovala. Proto využili skutečnosti, že obnovu zemského uspořádání si do svého programu dala většina tehdy existujících politických stran a takřka všechny budovaly své organizace na zemském principu.
Boleslav Bárta začal organizovat tak zvané „kulaté moravské stoly“, k nimž pozval zástupce všech politických subjektů, působících na Moravě – včetně komunistů. Dohodli se zde, že budou jednotně postupovat při jednáních s pražskými představiteli a bez ohledu na svá rozdílná politická stanoviska a východiska budou také společně hájit zájmy Moravy. Jednání a závěry těchto „stolů“ podporovala masová shromáždění obyvatel země a bouřlivé demonstrace, požadující spravedlnost,1/ jež se odehrávaly na náměstích největších moravských měst a jež ve svém závěru vyvrcholily protestním pochodem Prahou.
Demonstrací se aktivně účastnila i Moravská národní strana; mnohdy je sama organizovala. Využívala k tomu nejrůznějších příležitostí, mimo jiné také jednání, která spolu vedli čeští a slovenští politikové o státoprávním uspořádání Československa – pokud se zrovna konala na moravské půdě. Jedno z nich proběhlo 28. října 1990 ve Slavkově u Brna. Do města proslaveného Napoleonovým vítězství v roce 1805, do starobylého zámku knížete Kounice, se sjeli významní představitelé české i slovenské politiky, aby se pokusili najít východisko, přijatelné pro obě strany. Podobných setkání se konala celá řada, například v Kroměříži, v Budmericích a jinde a veřejnost jim posměšně začala říkat „putování po československých hradech a zámcích“. Nevedla nakonec k žádnému výsledku, Pithartově vládě se československý problém vyřešit nepodařilo a po ní následující Klausova vláda to dokázala jen za cenu rozbití československé federace.
Tehdy, 28. října 1990, to ovšem ještě nikdo nevěděl. Přestože přípravy ke slavkovskému setkání byly do poslední chvíle udržovány v tajnosti, ve městě samotném – a odtud i do okolí a samozřejmě i do Brna – se informace o něm roznesly poměrně

[<246]

brzy. Již ráno po deváté hodině byly brány barokního zámku pevně uzamčeny a za nimi stáli ozbrojení policisté. Dovnitř směly jen osoby, uvedené na zvláštních seznamech. Na druhé straně, za ozdobně kovaným plotem, se tísnil dav lidí. Bylo jich překvapivě hodně, nejméně dva, možná i dva a půl tisíce. Křičeli, hvízdali, nálada zde panovala neobyčejně bouřlivá. Při bližším pohledu se ukázalo, že tvoří špalír, že lemují cestu vedoucí k zámecké bráně, a že její dlažba vlastně od sebe dělí dva na smrt znepřátelené tábory.
Na levé straně, zády ke zdi zámeckého parku, stáli stoupenci Občanského fóra. V rukou drželi papírové praporky s nápisem SlavkOF, které vyrobili žáci zdejší lidové školy umění, stejně jako papírové deštníčky s nápisem OF a s jeho symbolikou. Čelem k nim, na protějším chodníku, tábořili stoupenci Moravské národní strany a Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko. Byli ozdobeni červenožlutými vlajkami, prapory s moravskou orlicí a transparenty, požadujícími svobodu pro Moravu.
Účastníci jednání se dostavovali postupně, každý ve svém autě. Jejich příjezd vyvolal pokaždé bouři vzrušení – a naprosto rozdílné reakce: zatímco stoupenci Občanského fóra zdravili spontánně každého, kdo přijížděl, přívrženci moravských aktivit mezi nimi přísně rozlišovali. Když přijížděli politikové z Bratislavy, nadšeně tleskali, mávali a volali „Ať žije Slovensko!“. Když přijížděly automobily českých reprezentantů, dávali najevo své nepřátelství. Buď ledovým mlčením či dokonce projevy bouřlivého odporu. Ten dostoupil vrcholu, když přijížděl premiér Pithart. „Fuj!“, „Hanba!“, „Zrádce!“, ozývalo se rozhořčené volání, znělo protestní hvízdání a nad hlavami se objevily zaťaté pěsti.
Prezident Václav Havel přijel jako poslední. Zatímco příznivci Občanského fóra jej nadšeně zdravili, členové Moravské národní strany posupně mlčeli; také jemu zazlívali, že nedostál svým slibům z listopadu 1989 a obviňovali jej ze zrady. A když zrovna nepřijížděl nikdo, nadávaly si oba tábory navzájem. Hrozily si přes vozovku a křičeli na sebe ošklivá slova. Když už byli

[<247]

v zámku všichni a neměl přijet nikdo další, zavřeli strážci opět neprodyšně brány a nevpustili dovnitř vůbec nikoho. Ani delegaci slavkovských skautů, která chtěla pana prezidenta pozdravit a předat mu kytici květin.
Moravané se pak nahrnuli až těsně k plotu a sborově zazpívali moravskou hymnu. Pak, až do ochraptění, aby je bylo slyšet i v zámeckých síních, provolávali: „Morava a Slezsko, nejsou žádné Česko!“ a „O nás, bez nás!“.
Čím déle se státoprávní jednání vlekla, tím jasnější bylo, že se v nich – tak jako v roce 1968 – s Moravou vůbec nepočítá. Funkcionářů i obyčejných členů Hnutí za samosprávnou demokracii -Společnost pro Moravu a Slezsko se zmocňovala stále sílící netrpělivost a rozhořčení. Nakonec mezi nimi převládl názor o nezbytnosti opustit sice oficiálně neproklamovanou, avšak faktickou koalici s Občanským fórem, odvolat svého zástupce ing. Bohumila Tichého z vlády a v parlamentě nastoupit politiku opozice.2/ Novopečenému ministrovi se ovšem podobný záměr vůbec nezamlouval a neměl v úmyslu rozhodnutí vedení akceptovat.3/ V Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko se objevila první z vážných krizí, které jím pak až do konce jeho existence tu viditelněji, tu méně viditelně zmítaly.
Tím načínalo moravské zklamání…
Zklamání o to hlubší, že prozrazovalo nejen slabiny moravské reprezentace, ale současně i nedostatky mladé československé demokracie. Prohlubovalo se a zvětšovalo každým dnem…
Novou dimenzi dostalo moravské zklamání v roce 1991 po smrti Boleslava Bárty. Ten, soustavně napadán a veřejně obviňován ze spolupráce se Státní bezpečností v době komunistické totality, se nedokázal z tohoto nařčení očistit. Škodil tak nepochybně všem snahám svého hnutí velmi výrazně.
Ještě větší tragédií Hnutí za samosprávnou demokracii bylo. že ve svých řadách nenašlo osobnost, která by Bártu dokázala nahradit. Ba co víc, brzy se ukázalo, že dokonce nemělo ani dost lidí schopných a ochotných hájit ty nejzákladnější zásady jeho programu. Lze sice říci, že když doc. Bárta v roce 1991 při jednání

[<248]

v Budmericích na Slovensku zemřel, strnula značná část Moravy v nevěřícím smutku a hněvu. Ulice Brna i ostatních moravských měst zaplavily slovky rukou psaných letáků: „Člověka jste zabili, Moravu nezabijete!“ Tím ale všechna viditelná aktivita skončila.
Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko sice znovu šlo v roce 1992 do parlamentních voleb a znovu dokázalo, že má mezi moravskými obyvateli velkou podporu. Díky jeho hlasům zasedla v České národní radě opět celá řada moravských poslanců. Avšak výsledek nebyl již tak jednoznačný, jako před dvěma lety. Vnitřní spory, smrt Boleslava Bárty, soustředěné útoky proti všem moravským iniciativám a především nepevnost nového vedení udělaly své. HSD – SMS tak prošlo jen při volbách v českých zemích, kde získalo 5,8 % hlasů, do Federálního shromáždění se nedostalo vůbec. Výsledky voleb byly nepochybně nejvážnějším z argumentů, které nové vedení Hnutí a nové poslance přiměly k tomu, že si začali uvědomovat stále jasněji svůj nejistý osud na parlamentní scéně. Nepochopili však, že je to způsobeno především vnitřní krizí, kterou Hnutí prochází, způsobenou odklonem od myšlenek, z nichž vzniklo.
Do čela Hnutí se po Boleslavu Bártovi dostala skupina, kterou reprezentoval dr. Jan Kryčer. Noví předáci postupně opouštěli program samosprávné demokracie a pak opustili i samotný program moravský. Domnívali se, že nová realita, vzniklá po rozpadu československé federace není příznivá pro jejich politické snažení, nabyli dojmu, že idea moravanství slábne a elán jeho nositelů rovněž, začali se bát, že v nadcházejících volbách by již také nemuseli uspět. Rozhodli se, že udělají všechno, jen aby se udrželi na poslaneckých křeslech v Praze.
Jan Kryčer tedy vystoupil velmi brzy s názorem, že samotná moravská myšlenka je málo nosná, a že musí najít nějaký nový politický program, s nímž by hnutí mohlo expandovat i do Čech. Přihlásil se k politickému liberalismu a začal hledat pro hnutí, jež si jej zvolilo předsedou, místo kdesi v pomyslném politickém středu. Začal tak nekonečný kolotoč jeho přejmenovávání až po dnešní Českomoravskou unii středu.

[<249]

Ztratil tím všechno.
Ztratil podporu většiny stoupenců na Moravě, o něž se dosud mohl opřít. Ztratil vážnost u svých stranických kolegů, kteří teď začali houfně přebíhat do jiných stran, přičemž odhodili svůj moravský program, který jim k mandátům pomohl. Stejně tak ztratil i respekt politických soupeřů.
Kryčerovu novou situaci nemohl vyjádřit nikdo lépe než redaktor Lidových novin Marek Stoniš, který z vyhraněných pražských pozic pravidelně komentuje dění na Moravě. Bylo nad jeho síly ponechat Kryčerovu nouzi bez povšimnutí a tak si – poté co masová moravská vystoupeni označil za „několik kraválů na náměstích moravských měst, které vyvrcholily tragikomickým pochodem moravistů na Prahu“ – smlsnul na jeho politické mrtvole: „Účet jeho (tj. Kryčerova – JP) tříletého působení v čele moravistů je ovšem z pohledu promoravské politiky tristní. K vytouženému cíli – moravskoslezské zemi – se nepřiblížil ani o milimetr. Dvakrát svoji stranu přejmenoval a svým bezradným lavírováním – od hurámoravismu k jakési pokroucené versi liberalismu a zpět – se ocitl v pasti a dohnal svou stranu na pokraj zániku.4/
Kryčer také svým jednáním napomohl rozvoji radikalismu na Moravě.
Jestliže zpočátku se myšlenka moravského národa zdála většině lidí absurdní a odmítali ji i přesvědčení stoupenci rehabilitace Moravy a zemského uspořádání, Kryčerova politika jim nedala jinou možnost volby, než se přiklonit k tomuto zpočátku odmítanému řešeni.
Kupříkladu v komunálních volbách roku 1990 dalo svůj hlas v Brně Moravské národní straně, která vystoupila jako zcela nový subjekt, pouhých 20 500 obyvatel5/ – většina ostatních voličů, odhodlaných podpořit moravské iniciativy, si vybrala Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. O čtyři roky později, znechucena vývojem v moravském politickém táboře, buď většina Moravanů volila strany, které mají své ústředí v Praze, nebo nevolila vůbec. I tak, vzdor diskreditační kampani proti myšlence moravské samosprávy vůbec a Moravské

[<250]

národní straně zvláště, po období těžkých zmatků a nevyjasněností v politických poměrech na Moravě, se do Zastupitelstva města Brna bezpečně dostal předseda Moravské národní strany ing. Ivan Dřímal, její poslanec v Parlamentě České republiky dr. Jiří Bílý, celá řada jejích členů a stoupenců se umístila v zastupitelstvech mnohých městských částí. A nelze přehlédnout, že také v Parlamentě České republiky jediní dva poslanci, zvolení za moravské aktivity, kteří nevyměnili mandát voličů za výhody, se hlásí k Moravské národní straně: JUDr. Jiří Bílý a ing. Petr Kavan.
Rozhodující měrou ovšem k růstu politického radikalismu na Moravě přispívají postoje zaujímané pražskou vládou a pražským parlamentem. Ten, když končil v roce 1992 své funkční období, dokázal sice přijmout usnesení, jímž konstatoval, že zrušení zemského zřízení v roce 1949 bylo jedním z padoušských činů, jichž se komunistický režim na území Československa dopustil, neměl však již dostatek času – a od samého počátku své existence nepochybně ani dostatek vůle – vyvodit z toho praktické důsledky. Obdobně se zachoval i jeho nástupce – parlament, v nějž se po rozpadu Československa bez souhlasu občanů, kteří ji zvolili, přeměnila Česká národní rada. Také on zaujímal stanoviska přinejmenším polovičatá. Přijal například zákon, jímž do státního znaku nově vzniklé České republiky vtělil znaky historických zemí Moravy a Slezska, nedokázal však již zaujmout podobně zásadové stanovisko k nim samotným a přiznat jim právo na existenci.
Podobné závěry jsou pochopitelné, vezmeme-li v úvahu politiku stran, tvořících v období 1992-1996 vládní koalici. Skutečně obdivuhodný kotrmelec provedla Československá strana lidová. Jedním z hesel, s nimiž šla do voleb, bylo zemské zřízení.6/ Nepochybně si uvědomovala, že hlavní kádr jejích voličů se nachází právě na Moravě, svoji roli sehrála snad i tradice předúnorová, kdy právě lidovci požadovali uchování zemského zřízení nejdůsledněji ze všech stran sdružených v tehdejší Národní frontě. Avšak již v březnu 1993 provedla ČSL radikální obrat: ano, jsme pro zemské zřízení, prohlásili její představitelé, ale na Moravě

[<251]

chceme země tři!7/ Tento postoj nepotřebuje dalšího komentáře!
Občanská demokratická strana myšlenku zemského zřízení otevřeně odmítala od samého počátku, nikdy ovšem nepopírala zásadu decentralizace státu. Čtyři roky funkčního období jsou však dostatečně dlouhé na to, aby se ukázalo, jak to kdo se svými výroky myslí vážně. Nejsilnější strana české vládní koalice sice verbálně od svých cílů neustoupila, v praxi však přesvědčivě ukázala, že právě regionální samospráva je až tím posledním, o co by usilovala. Naopak je stále zřejmější, že nejsympatičtější je jí představa, že by Českou republiku řídila ze svého sídla ve Sněmovní ulici.
Myšlenku zemského zřízení však kupodivu odmítá i Občanská demokratická aliance, která se vydává za jedinou konzervativní stranu v České republice a která nepochybně ke konzervatismu má nejblíže. Ani ona však není – vzdor svým ideovým východiskům – ochotna se ztotožnit s myšlenkou tak konzervativní již samotnou svou podstatou, jako je myšlenka zemského zřízení. Její poslanci zdůvodňují svá stanoviska především obavou z rozbití České republiky; zřejmě tu působí trauma z rozbití Československa. Na rozdíl od poslanců ODS však zástupci ODA svým vystupováním v parlamentě jednoznačně dokazují, že svůj požadavek na decentralizaci státu myslí vážně a že stejně tak opravdově zastávají myšlenku místní samosprávy. Uvědomíme-li si však, jakým způsobem má být podle jejich názoru republika rozdrobena, musí být občan z Moravy nakonec rád, že se jejich stanovisko prosadit nepodařilo!
Jednoznačným zastáncem zemského zřízení v České republice tak zůstává Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa, některé strany levicové, royalistické sdružení Koruna česká a – Moravská národní strana. Těžko říci, proč vládní koalice dobrovolně dává z rukou takový trumf, jakým je uspokojení statisíců obyvatel Moravy. Je možné, že koaliční strany nedoceňují aktuálnost tohoto problému a domnívají se, že již obyvatele Moravy nezajímá, že budou i nadále už jen mlčet. Pokud ano, pak jde o politováníhodnou politickou krátkozrakost, která se obrátí proti nim a dříve či později se na Moravě

[<252]

setkají s odmítnutím své politiky. Anebo si jejich představitelé myslí, že jsou i nadále schopni vládnout bez ohledu na mínění obyvatel Moravy a Slezska – a pak jde o pobuřující aroganci, která poškozuje nejen Moravu a Slezsko, ale která se časem vymstí celé České republice. S největší pravděpodobností se však jedná o kombinaci obého.
Logika věci vede k tomu, že největší užitek z politiky vládní koalice a Českomoravské unie středu má Moravská národní strana. Ostatně sám její předseda ing. Dřímal se tím netají: „Nejvíc nám pomáhá politika pražské vlády a koalice. Čím více se lidé přesvědčují, že za řečmi o transformaci naší společnosti se skrývá pouze preferování zájmů Prahy a Čech na úkor Moravy, tím více k nám vstupuje členů a tím větší podporu nám poskytují.“8/ Netají se ani tím, že jádro moravského problému spočívá v ekonomických otázkách. „Až si obyvatelé Moravy uvědomí, jak pražský centralismus konkrétně poškozuje každého z nich, změní svůj názor,“ tvrdí. Podle jeho názoru je přerozdělováním národního důchodu, které se provádí v Praze, ochuzován každý moravský občan ve prospěch obyvatelů Čech a zejména Prahy.
Stejné stanovisko zaujímá také inženýr Petr Kavan, poslanec za Moravskou národní stranu v Parlamentě České republiky. „Otázka Moravy není ničím jiným než otázkou nakládání s oněmi 250 miliardami korun, které její obyvatelé ročně vyprodukují,“ směje se. „Kdyby s nimi Pražáci nemohli disponovat, jejich zájem o Moravu by rázem zmizel. Teď ale dělají všechno proto, aby tyto peníze mohli rozdělovat podle svých představ a hospodařit s nimi!“
Zdá se, že argumenty Moravské národní strany nacházejí mezi lidmi stále více sluchu. Zakládaly ji v roce 1990 tři desítky nadšenců. Koncem roku 1995 měla podle údajů ing. Dřímala již více než šest tisíc členů a síť sekretariátů, částečně profesionalizovaných, ve všech moravských okresech. „Jsme přesvědčeni, že našich členů a zejména voličů bude pořád přibývat. Naší zálohou jsou ti občané, kteří se při sčítání lidu v roce 1991 přihlásili k moravské národnosti: byl jich milion a čtyři sta tisíc. To není zanedbatelné…“

[<253]

Ve vývoji moravanství představuje tato skutečnost nepochybně novou kvalitu. Vždyť před více než dvaceti lety, v době vrcholného vzepětí aktivity za obnovení Země moravskoslezské, se zde nenašel nikdo, kdo by se veřejně prohlásil za Moravana národem. A nyní jejich více než milion… Někteří pozorovatelé dokonce hovoří o možnosti konstituovat svébytný moravský jazyk, jakožto nejdůležitější znak, odlišující Moravany od Čechů.9/ Jakoby se potvrzovala slova prof. Vladimíra Kubeše, která napsal již 31. července 1968 do Svobodného slova: „Neuvěřitelná centralistická tendence Prahy, jakýsi ,morbus pragensis‘, hrozí beztoho vyústit v ten nedobrý stav, že se za pár roků nebude ani obyvatel Moravy nebo Slezska cítit Čechem, nýbrž Moravanem nebo Slezanem.“
Stejně nepochybnou skutečností zůstává, že politika poslanců zastupujících dnes v parlamentě Českomoravskou unii středu, dokázala myšlenku moravanství dokonale zkompromitovat. Mimořádně velká část občanů země s nedůvěrou, ba až s opovržením odmítá jakkoli se s těmito ideály ztotožnit. Mezi moravskými intelektuály dokonce patří k dobrému tónu moravanství zesměšňovat a okázale se od něj distancovat, protože vystupování mnohých, kteří se v Praze oháněli právy Moravy, bylo přímo ztělesněním hlouposti. Kdož ví, kdyby sčítání lidu probíhalo dnes, možná by to s počtem přihlášených k moravské národnosti dopadlo zcela jinak. Vždyť probíhalo ve stavu všeobecné euforie a především nadějí, ještě před žalostným krachem a velkým zklamáním moravské politiky. Nová Evropa, do níž po listopadu 1989 směřujeme, navíc není jen Evropou národů, ale stejně tak – a možná ještě víc – Evropou regionů. A v ní bude Morava mít své místo jistě, bez ohledu na to, zda v ní žije národ moravský nebo český. Jsem přesvědčen, že pokus o
konstituování moravské národnosti je pouze jedním z projevů vývoje moravanství, které nezmizí, ani kdyby tento pokus skončil neúspěšně. Být Moravanem a Čechem současně se totiž nevylučuje, tak jako se nevylučuje být současně Tyrolanem a Rakušanem či Bavorem a Němcem.
Inženýr Dřímal si pro emancipaci Moravy hodně slibuje od

[<254]

okamžiku, kdy vyroste nová moravská elita, až dozraje nová generace obyvatel země, hrdých na své moravanství, sebevědomých a neústupně požadujících svá práva. V tom s ním lze souhlasit, protože – jak jsme viděli – moravanství existuje dlouhá staletí a nepodařilo se je vymýtit ani tvrdým nátlakem. Bylo by bláhové se domnívat, že zmizí nyní, když v naší zemi jsou opět demokratické poměry a – hlavně – když objektivní podmínky, umožňující vznik tohoto životního pocitu a přispívající k jeho posilování, trvají. Moravská národní strana by proto možná udělala lépe, kdyby se ve svém programu a ve svém názvu moravského národovectví, jakožto základní a určující kategorie, dokázala vzdát. Mohla by se tak stát zajímavou a přitažlivou také pro ty, kdo, ač jsou Moravany, nepřestávají být Čechy. A mohla by pak v politice České republiky sehrát roli stejně významnou, jakou v politice Spolkové republiky Německo hraje bavorská CSU.
Zatím však má v politice České republiky pověst a postavení nepříjemného radikála, jemuž se ostatní vyhýbají obloukem. Patří k dobrému způsobu koaličních stran předhánět se v zaklínání, že právě s Moravskou národní stranou nebudou nijak jednat a v žádném případě s ní neuzavřou koalici. Jejich postup je úspěšný. Skutečně se jim podařilo Moravskou národní stranu a její stoupence přitlačit zády k pomyslné zdi. Zesměšňována a ponižována na všech stranách se za každou cenu snaží prolomit izolaci, v níž se ocitla. Spojuje se s lidmi nebudícími důvěru, jedná se stranami, které většina občanů odmítá, její netajené sympatie vůči současnému politickému vedení na Slovensku lidi odrazuje. Tato křečovitost jí škodí, mnohdy ji zesměšňuje doopravdy a ještě více přispívá k její politické osamělosti. Nemalou roli hraje i skutečnost, že Moravské národní straně schází skutečné osobnosti. Ani ing. Dřímal, ani jeho nejbližší spolupracovníci nemají charisma, které by dokázalo strhnout masy Moravanů pro ideály, zastávané Moravskou
národní stranou. Naopak, jejich vystupování mnohdy právě občany dokáže odradit!
Na druhou stranu je ovšem nespornou skutečností, že Moravská národní strana zůstává jedinou politickou silou, která se neohroženě,

[<255]

jednoznačně a srozumitelně domáhá práv pro Moravu. Tím si získává ve stále větší míře sympatie i těch, kteří dosud doufali ve zdravý rozum pražských kruhů. Bude-li tomu tak dál a povede-li vládní koalice vůči Moravě dosavadní politiku, stane se moravský národní princip dříve či později faktorem, který bude muset i Praha akceptovat bez úsměšku. Ve svých důsledcích to ovšem povede k dalšímu dělení, ba tříštění společnosti na Moravě. Bohužel, bude stále přibývat těch, kdo se obrátí zády ke svému češství a ztotožní se s etnickým moravanstvím. Porostou řady těch, kdo se na spor o kostel sv. Víta na pražských Hradčanech budou dívat asi s takovým zájmem, s jakým by sledovali spor o chrám sv. Štěpána ve Vídni či o chrám Notre Dame v Paříži.
Nestane-li se něco mimořádného, doplatíme na to všichni.
S úzkostí v srdci je tedy na konec třeba znovu připomenout slova Františka Palackého, která napsal v úvodu k českému vydání svých Dějin národu českého v Čechách a v Moravě v roce 1848: „Oumysl můj byl odjakživa nerozlučovat, co Bůh spojil a nedělat tam hrází, kde jich od přírody není; pevné zajisté mám o tom přesvědčení, že jsa rodem Moravan, jsem národem Čech.“ A trvat na slovech o sto let mladšího Moravana Jana Skácela, která pronesl ve slovinské Vilenici: „jsme Moravané a Češi zároveň. Češi jazykem a Moravané srdcem.
Apelovat na zdravý rozum všech a doufat, že se to našim bratřím v Čechách a v Praze nepodaří zkazit úplně.

Poznámky:

1/ Rychle Moravu, Mladá fronta Dnes 26. 1. 1991, srov. Představitelé OF Moravy a Slezska. Spolkové uspořádání, Lidové noviny 26. 1. 1991, dále Morava žádá samosprávu. Demonstrace v Brně, Ostravě a Olomouci, Mladá fronta Dnes 28. 1. 1991, dále Slavík, Ivo: Morava vře. Odchod z ČNR nikam nevede, Mladá fronta Dnes 21.2. 1991.
2/ Bahulová, J.: Už nehodláme čekat, Moravskoslezská orlice čís. 21 91,12. 1. 1991.

[<256]

3/ Odchod z vládní koalice. Další spor v rodině, Lidové noviny 17. 1. 1991, srov. Moravská krize. HSD vystupuje z koalice, Lidové noviny 20. 2. 1991, str. 1-2.
4/ Stoniš, Marek: Moravisté u konce s dechem, Lidové noviny 5. 12. 1994.
5/ Je Morava tabu?, Rovnost 8. 12. 1990.
6/ Lidovci a zemské zřízení, Moravskoslezská orlice čís. 2/91, 12. 1. 1991.
7/ Lidovci žádají tři moravské země, Lidové noviny 12. 3. 1993.
8/ Záznam z jednání autora knihy s ing. Ivanem Dřímalem dne 11. 12. 1995 na sekretariátě Moravské národní strany v Brně.
9/ Lozoviuk, Petr: Etnicky indiferentní skupiny – obohacení nebo hrozba?, Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, roč. X, čís. 43, str. 21-27.

[<257]

Zpět na obsah

Reklamy

6 thoughts on “Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 12

  1. Podle mých informací autor uvedené knihy poněkud změnil názor. Již se nepovažuje za Čecha z Moravy, ale za Moravana bez jakýchkoliv přívlastků.

  2. ◉ Názory autoraRovněž je mi to známo, nicméně tento článek a další v téže rubrice jsou doslovným převodem knihy vydané v roce 1996.

  3. Je to tak… od vydání této knihy uplynula dlouhá doba a tatovy názory se změnily.

  4. &amp;#9673; Tak dostVážení pánové a dámy,přestaňte prosím plakat nad tímco jste zbabrali.Ke kterým korýtkům jste se nedostali.A přiznejte že ,jste udělali více škody jak užitku.Nyní, podotýkám nyní.Je třeba podpoři jednotně naši Moravskou věc a táhnout za jeden provaz.1.Oddělit Moravu od Čech 2.Vytvořit státní aparát(A to i kdyby se nám nepodařilo oddělit) 3.Vyvěsit na státních budovách Moravské státní simboly (Vlajka,znak) 4.Cílená kampaň na uvědomění Moravské národnosti(Mnozí Moravané se vydávají za Čechy) 5.Vyhnat pro České úředníky s pozic na Moravě,Vyhnat starosty obcí na Moravě, kteří nevědí že jsou Moravané. 6.Obsadit Českou televizi v Brně
    ,Vysílat Moravsky pro Moravany. 7.Chopit se zbraní ,vyhnat tu Českou pakហz Moravy.

  5. &amp;#9673; [4]To se vám lehko řekne, ale věci, o kterých píšete, jdou provést až tehdy, pokud máte podporu lidí za zády.

  6. &gt;Upřímnějšíby bylo napsat "co jsme zbabrali", nikoli "co jste zbabrali". Je to věc všech Moravanů i občanů Moravy, včetně těch, kteří žijí třeba v zahraničí, ale Moravu mají stále ve svých srdcích. Jinak se mně odhodlání a určité znalosti Xary, kreré mě překvapily, líbí.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s