Morava pod českou korunou

Populárně naučný časopis Svět v čísle 4/2008 (vyšlo 21. března) otiskl článek daného jména. Na svých stránkách na tento článek láká podtitulkem Má Morava právo na samostatnost?

Nedávno mě jeden čtenář na tento článek upozornil a poskytl mi také jeho text. Takže jsem se do něj začetl a brzo (hned pod nadpisem) jsem shledal, že se autorovi ne zcela povedl a dokonce že autor měl při jeho psaní jisté postranní úmysly. Jako autor je na konci článku uveden Jindřich Kačer, historik. To jméno jsem dosud neslyšel, což ale nic nemusí znamenat, jelikož historiků jsou spousty a ne každý může být známý. Prostřednictvím internetu jsem dospěl k závěru, že se jedná o nedávného absolventa studia historie na univerzitě v Brně.
Nicméně zpět k článku. Kromě toho, že má článek jisté vyznění, které je přinejmenším pochybné a spíš se dotýká dnešní politiky než historie jako takové (což navozuje otázku o podnětu k sepsání článku), autor se v textu dopustil několika mýlek či zavádějících interpretací. Pokusím se k nim něco říct, přičemž půjdu chronologicky od začátku, jak to činí i autor.
Článek začíná – jak jinak – Velkou Moravou. Autor se hned pustil do vysvětlení, jak je to s tím jménem, použil přitom nešťastnou formulaci „Je známo, že v 9. století na našem území neexistoval stát jménem Velká Morava.“ Autor nepatří mezi příznivce teorií o jiném zeměpisném umístění tzv. Velké Moravy, chtěl jen vysvětlit, že jméno Velká Morava není z tehdejší doby a v samotné tehdejší Moravě se neužívalo.
O kus dál ale už je jasný omyl: „Moravské knížectví ovšem nebylo pevně organizovaným státním útvarem … Spíše se jednalo ještě o kmenový svaz.“ Zde možná autor zaměnil Velkou Moravu se Sámovou říší, která státem skutečně nebyla a v jejím případě opravdu šlo jen o svaz kmenů (které ani neznáme jménem). Velká Morava naopak státem byla, moravský panovník měl svůj státní aparát (úměrný době), s jehož pomocí mimo jiné od svobodných obyvatel vybíral daně, a vojsko, které udržovalo stát pohromadě. Samozřejmě je jasné, že okolní Moravou ovládaná území (včetně Čech) nebyla do moravského státu zapojena pevně, spíš šlo o jakési kolonie nebo protektoráty, ale to nelze popsat spojením kmenový svaz (pak by jako kmenový svaz bylo nutno popisovat i českou říši v 10. století, v níž také existovalo české státní jádro a okolní závislá území, např. Slezsko).
Spornou, nicméně z hlediska smyslu celého článku významnou formulaci z doby konce Velké Moravy „… Moravané si od té doby už nikdy nevládli sami“ si schovám k okomentování na později, protože se jinými slovy ještě opakuje, stejně jako i větu „Za dalších tisíc let měla Morava pouze ve dvou krátkých obdobích jiného vládce než Čechy.“
Nepřesnosti se autor dopustil v popisu počátků takzvané doby údělné větou „Trvale se Břetislav I. zapsal do moravských dějin, když ji před svou smrtí roku 1055 rozdělil na tři úděly – olomoucký, brněnský a znojemský.“ S tím rokem 1055 to nemusí souhlasit, protože Břetislav zemřel už 10. ledna a svůj nástupnický řád tedy mohl vyhlásit už dříve, nicméně to není tak důležité. Moravu rozdělil skutečně mezi své tři syny, ale ne na tři části, protože olomouckou polovinu dostal Vratislav, druhou brněnskou pak společně Konrád a Ota – díly tedy byly dva a tři „klasické“ úděly vznikly až o něco později samovolně (stejně jako jejich dědičnost, kterou Břetislav asi nezamýšlel).
Další oddíl článku má název Středověcí Moravané a autor jím chtěl říct, že po pádu Velké Moravy už žádný moravský národ nebyl. Poslední věta této části článku zní „Situace nakonec vedla ke splynutí české a moravské šlechty a vytvoření jakéhosi elitního společenství Čechů z Moravy.“ Toto tvrzení je nepřesné už v tom, že moravští a čeští velmoži byli vázání buď na české nebo na moravské Přemyslovce, v jejichž vojscích bojovali, takže těžko mohli splývat do jedné skupiny. Trochu něco jiného nicméně je, za co se považovali – že se nejdůležitější moravští velmoži mohli považovat za Čechy, není vyloučeno. Každopádně je třeba velmi zdůraznit (protože autor článku na tomto místě hovoří o moravské šlechtě téměř naposledy), že pokud se moravští velmoži v údělném období začali považovat za Čechy, pak během několika století se to obrátilo a naopak právě šlechta se stala hlavním nositelem moravského (národního? – záleží na výkladu toho pojmu) vědomí, což v článku naprosto chybí.
Další oddíl je věnován vzniku moravského markrabství. Autor tvrdí, že „ Poprvé se o markrabství moravském zmiňuje ve své listině Fridrich Barbarossa roku 1182. Zlí jazykové tvrdí, že mocný císař tím chtěl oslabit české knížectví…“ Nevím, kterou listinu Fridricha Barbarossy měl autor na mysli, nicméně hluboce pochybuju, že by císař v tom roce vůbec vydával nějakou listinu, v níž by byla nějaká zmínka o moravském markrabství. Pojem „markrabě“ v souvislosti s Moravou skutečně je poprvé doložen v listině, ta však nebyla vydána v roce 1182, ale už 1179 a nevydal ji císař Fridrich nýbrž jeho český knížecí jmenovec (jako moravský markrabě je v ní označen jeho bratr Přemysl). Navíc autor zjevně užívá už překonanou, navzdory tomu však stále populární teorii, že císař Fridrich oddělil záměrně Moravu od Čech (to je založeno na mylné interpretaci výkladů kronikáře Jarlocha). Dříve se v historické vědě usuzovalo, že císař vytrhl Moravu z českého státu a učinil z ní samostatnou část Římské („římsko-německé“) říše,
což opakuje i Jindřich Kačer („Morava se tímto aktem stala skutečným říšským lénem„). Nejsou však žádné písemné doklady, že by Fridrichovy činy (neudělal nic jiného, než že ve sporu českého knížete Bedřicha a moravského Konráda III. o český trůn a zároveň o Moravu nařídil Bedřichovi nechat si Čechy a Konrádovi spokojit se s Moravou, kterou on ovládal už předtím i bez císaře) byly chápány jako záměrné rozdělení přemyslovských držav a nevyplývá to ani z žádných následujících událostí. Že však Morava nějakým způsobem za říšské knížectví považována byla, je nicméně pravda, svědčí o tom třeba lenní sliby Přemysla Otakara II. nebo Václava II. Sotva to však má základ v událostech roku 1182, spíš to vychází z celkové logiky moravsko-českých poměrů.
Další nesprávné tvrzení je až u událostí lucemburské doby, o smrti markraběte Jošta se v článku píše, že „Morava přišla o svého posledního markraběte„. Samozřejmě to není pravda, o posledního markraběte přišla Morava až v listopadu roku 1918, když byla na Moravě prohlášena československá republika (stačí se podívat do titulatury Karla II.). Pokud autor chtěl říct, že Jošt byl poslední moravský markrabě, který zároveň nebyl českým králem, pak to i tak není pravda, protože v roce 1741 si Češi zvolili králem Karla VII. Bavorského, zatímco Morava zůstala věrná markraběnce Marii Terezii. Zde se vrátím k tvrzení, že od 9. století měla Morava jen dvakrát jiného vládce než Čechy. Pochopitelně to není pravda pro takzvané údělné období (zhruba 1055-1179), kdy Moravě vládla takzvaná údělná knížata, pak to není pravda v letech 1197-1239, 1243-1247, 1278-1283, 1307-1309, 1334-1411, 1423-1437, 1469-1490, 1608-1611, 1618-1619, 1741-1743, kdy moravským markrabětem byl někdo jiný než králem v Čechách.
Zavádějící jsou také formulace popisující události vedoucí k odlišnému vládci v Čechách a na Moravě za Jiřího a Matyáše Korvína a Rudolfa II. a Matyáše II. První formulace říká, že „mírný český král Vladislav Jagellonský postoupil svému protivníkovi, uherskému králi Matyáši Korvínovi všechny vedlejší země koruny české„. Autor, jak byl soustředěný jen na to, kdo byl na Moravě v průběhu dějin na trůně, a vůbec nesledoval, kdo byl doopravdy (spolu)nositelem moravského státního života, vůbec nezmínil, že Moravané sami si zvolili Matyáše Korvína za svého vládce; že přešli pod jeho vládu, byl především následek jejich rozhodnutí, nikoli následek rezignace Vladislava na Moravu, která jakoby v jeho výkladu tehdy byla pouze trpný pozorovatel rošád panovíků. Stejně zavádějící je věta o Rudolfovi Habsburském, který prý „neodolal tlaku svého bratra Matyáše a roku 1608 mu postoupil rakouské země, uherské království a moravské markrabství„. Že v tomto případě Moravané přijali Matyáše za markraběte
dobrovolně, ba že se sami (Karel ze Žerotína) aktivně přičinili o výměnu svého vládce, to autor článku buď zamlčel nebo to neví. Příliš pravdivá není ani informace, že za vlády oněch dvou Matyášů se stejně jen změnil pán Moravy, místo Prahy to byla Budapešť (mělo spíš být řečeno Budín, dnešní souměstí tehdy ještě neexistovalo). Ale oba Matyášové vládli v době, kdy se Moravané na své vládce moc neohlíželi, takže pokud Budín vůbec byl pánem Moravy, pak leda formálním.
Zde se vrátím k dřívějšímu prohlášení autora, že od pádu Velké Moravy si Moravané už nikdy nevládli sami. Jenže to autor mohl napsat je proto, že sledoval pouze tabulky panovníků. Od vzniku markrabství totiž pomalu ale zato jistě rostla moc šlechty (případně v menší míře i dalších vrstev společnosti, např. měst) a od husitských válek její moc narostla natolik, že vlastně skoro sama vládla Moravě a panovník se ocitl na vedlejší koleji. Nejlépe to bylo vidět na vládě Matyáše Habsburského (1608-1619), který na Moravě skoro nic nemohl prosadit a za nějž fakticky vládl jeho formální zástupce (zemský hejtman volený Moravany ze svých řad).
Další poznámku jsem si k článku udělal až v odstavci nadepsaném Země moravskoslezská. Tentokrát ale zcela výjimečně s autorovým hodnocením historických událostí musím souhlasit. Jindřich Kačer píše: „Když však československá ústava zrušila téměř veškerou samosprávu vedlejších zemí, Moravané nedokázali účinně protestovat.“ Ačkoli pojem vedlejší země je pro rok 1918 nesmyslný (Koruna království českého zmizela v propadlišti dějin nejpozději v 18. století), skutečně je pravda, že odpor Moravy k centralistickému státnímu zřízení Československa budovanému hned od konce roku 1918 se nesl jen v duchu platonických projevů nesouhlasu, ale fakticky nikdo proti zániku moravské samosprávy vážně nebojoval.
Dále se autor poněkud „sekl“ ve větě, že hranice krajů z roku 1960 „alespoň kopírovaly historické zemské hranice“ – buď měl k dispozici nesprávnou mapu nebo ji pozoroval pod velmi špatným světlem nebo si spletl situaci s rokem 1949, kdy skutečně k českým krajům bylo připojeno jen několik málo moravských obcí (kdy ale na druhou stranu vytvořením Jihlavského kraje byla původní hranice stejně rozrušena).
V této chvíli se dostávám k závěrečné pasáži, zároveň ale též k úvodní podnadpisové pasáži a vůbec k účelu celého článku. Proč vlastně vůbec redakce Světa zařadila článek snažící se, ačkoli velmi nedokonale, o jakýsi průřez moravskými dějinami, když doposud se nikdy nic takového nedělalo (a to nejméně pěkných pár desetiletí)? Více objasňují slova samotného autora – pod nadpis napsal tyto dvě úvodní věty: „Někteří lidé na Moravě stále touží po moravské samosprávě a extremisté si dokonce přejí odtržení od Čech. Má vůbec tento postoj zdůvodnění v historii, nebo byla Morava od roku 1020 vždy pevně podřízena Praze a žádný moravský národ už tisíc let neexistuje?“ (Tučné písmo je už v článku.) Tato slova jsou zcela zřejmá – podnětem k článku bezpochyby byly autora dráždící neutuchající „rejdy moravistů“ a jejich stálé řeči o samosprávě či samostatnosti. V závěru článku autor dochází k tomuto závěru: „Mají tedy Moravané právo na samostatný stát? Z historického hlediska jednoznačně ne (ostatně
tyhle myšlenky dnes uchovává opravdu jen pár desítek extremistů), ale zároveň je třeba jedním dechem dodat, že Morava si jistě zaslouží autonomii (samosprávu), kterou prakticky vždy měla.“ Autor se pokusil na otázky současných politických požadavků Moravanů nalézt odpovědi v historii, což je přirozený postup, došel však k nesmyslnému závěru. Pominu nevhodné užití slova extremisté a zastavím se u zdůvodnění samostatnosti historií. Na první pohled to vypadá logicky a jistě si to mnoho Moravanů nespokonených se současným stavem myslí také – „zcela nezávislí jsme nebyli, takže nezávislost nemůžeme chtít“; „měli jsme autonomii, můžeme chtít zase jen autonomii“. Ale takový rádobyvědecký závěr si autor mohl odpustit nebo aspoň dodat, že je to jen jeho názor, protože historie nikdy neříkala, že dává příkazy budoucnosti; historie dává jen poučení, nic víc. Autor se mohl obtěžovat pohlédnout na mapě jen trochu na východ a nemusel se ztrapňovat řečmi, že kdo samostatnost nikdy neměl, nemůže ji
chtít ani teď (kdyby takové „pravidlo“ platilo, nikdy by nevzniklo dnešní Slovensko, nikdy by nevzniklo ani Československo, Spojené státy americké a vůbec by v dějinách nevznikl nikdy žádný stát). Panu Kačerovi patrně uniklo, že státy vznikají tehdy, když si obyvatelé daného území přejí vytvořit stát a mají na to dost sil (je to samozřejmě poněkud idealizující, v případě vzniku mnoha států se jeho obyvatel nikdo na nic neptal), nikoli tehdy, když v dějinách najdou teoretické povolení pro založení státu. Podle Kačera by vlastně mělo platit, že stát může být jen obnoven, nikoli nově založen, pak je ovšem otázka, kde se všechny státy světa teda vůbec vzaly. Závěr autora, že Moravané z historického hlediska nemají na samostatný stát právo, je naprostý nesmysl (pak by nejméně tři čtvrtiny současných států světa neměly právo na existenci), složitější je už otázka toho, zda opravdu žádný moravský národ už tisíc let neexistuje. Není jednoduché pro každé společenství v dějinách určit, zda je nebo není národem, ale
dnešní historici, kteří se moravskými dějinami zabývají, celkem svorně pro středověké a (raně) novověké Moravany pojem národ užívají. Hůl se takříkajíc zlámala až v 19. století, kdy se moravské národní vědomí do té doby omezené jen na úzkou vrstvu společnosti (jako jinde v Evropě) na Moravě nedokázalo rozšířit do celé společnosti, ale bylo naopak převálcováno českým národním vědomím, které se do celé moravské společnosti vtlačit dokázalo a vytlačilo i to malé zastoupení vědomí moravského. Kromě toho autorovi článku patrně není známo, že národy vznikají a zanikají aniž by bylo řečeno, kdy to smějí dělat a kdy ne (tento proces probíhá celými dějinami), a že i kdyby náhodou moravský národ nikdy v minulosti nebyl, může vznikat dnes, pochopitelně opět bez nutnosti získat něčí „vědecké“ požehnání, zda může nebo nemůže.
Pak ještě nemůžu pominout slova vždy pevně v souvislosti s ovládáním Moravy Prahou v úvodní části. Jestliže například v roce 1608 Moravané navzdory nesouhlasu Čechů sesadili Rudolfa II. a zvolili si Matyáše, přičemž uzavřeli bez českého vědomí i smlouvy s Uhrami a Rakouskem a Matyáš pak na začátku své vlády Moravanům dal právo samostatně vyhlašovat válku a mír, těžko to může být popsáno jako „pevná podřízenost“. Jestliže v roce 1310 Moravané uvažovali o volbě nového pána své země bez ohledu na to, co se zrovna dělo v Čechách, taky se tomu zrovna nedá říkat „pevná podřízenost“. Takových příkladů je možné vyjmenovat víc, zhruba od konce husitství vůbec vliv Čech na Moravu poklesl a až do Třicetileté války dále klesal, po Třicetileté válce ztratila „Praha“ na Moravu vliv úplně (znovu ji pak – a to pořádně, ba až absolutně – nabyla v roce 1918, nicméně to už je zase něco jiného).
Takže moje zhodnocení článku o Moravě ve Světu vyznívá tak napůl – článek přinesl množství historických informací o státních dějinách Moravy, leckteré jsou ale mylné či nepřesné a mínus má článek za manipulující úvod a závěr, kde se dotýká dnešní politiky.