Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 11

Moravské překvapení…

(Obsah knihy zde)

MORAVSKÉ PŘEKVAPENÍ…

Rytířský sál Nové radnice v Brně zaplňovali posluchači sotva z poloviny. O co jich však bylo méně, o to pozorněji naslouchali slovům, která k nim doléhala. Štíhlý, prošedivělý muž za řečnickým pultem k nim hovořil o historii Moravy a o minulosti lidí, kteří v této zemi žili a žijí. Na čelní stěně za jeho zády visela československá státní vlajka a vedle ní červenožlutá vlajka moravská. A vedle státního znaku České a Slovenské federativní republiky, znaku města Brna a moravské orlice také symbol Moravské národní strany: tatáž orlice, nyní však vzepjatá v dramatickém pohybu, prudce mávající křídly a v drápech drtící svíjejícího se hada. A ještě letopočet 1861-1991. Modrobílá vlajka se stejným znakem vlála také z balkónu Nové radnice.
Psalo se datum 23. března 1991 a Moravská národní strana pořádala historické kolokvium na téma „Jaký národ žije na Moravě?“. Muži, který hovořil, se nedařilo vzbudit souhlas posluchačů; sám ostatně musel cítit, že obsahem své přednášky kromě zájmu vyvolával i rozhodné odmítání svých názorů.
„Můj otec,“ řekl mimo jiné, „zemřel v nacistickém vězení jako poslední moravský zemský prezident. Zemřel za svobodu své vlasti, kterou byla Československá republika, a zemřel pochopitelně také za svobodu Moravy. Zemřel však jako Čech, protože tím se cítil být, nikoli Moravanem, přestože náš rod již po staletí má své kořeny právě zde, na Moravě. Ale jsem – tak jako on – přesvědčen, že češství a moravanství se nevylučuje!“

[<213]

Řečníkem, který se snažil posluchače přesvědčit o své pravdě, byl doc. PhDr. Jaroslav Mezník, CSc., ředitel brněnské pobočky Historického ústavu Československé akademie věd. Organizátoři kolokvia jej pozvali, aby je seznámil se svou odpovědí na otázku, kterou si vytyčili jako základní, tedy – jaký národ žije na Moravě? Pozvali jej i přes jeho výslovné upozornění, že se ve své přednášce vysloví proti existenci moravského národa jako svébytného etnika; svědčilo o jejich velkorysosti, že projevili ochotu naslouchat stanoviskům odborníka, i když byla jejich názorům nepřátelská a přednášené argumenty zněly jejich uším nepříjemně. Přítomnost doc. Mezníka zase naopak svědčila o jeho odvaze vystoupit třeba i samojediný proti všem ostatním, všem pevně přesvědčeným o pravém opaku toho, co jim chtěl říkat. A svědčila také o opravdovosti a hloubce jeho názoru, který zde chtěl hájit.
„Ve vzniku nového moravského národa spatřuji velké nebezpečí pro celou Střední Evropu,“ pokračoval Mezník. „Bojím se, že příslušníci českého národa, kteří na Moravě žijí, a příslušníci národa moravského, který by zde nově vznikl, se budou potýkat a rvát. Obávám se, že klidné soužití by možné nebylo. Bojím se toho, protože já mám Moravu rád!“ zakončil svůj procítěný referát.
Potlesk, který zazněl, když odcházel od řečnického pultu, vyjadřoval pouze zdvořilost, nikoliv souhlas ostatních. Potvrdil to ostatně i ing. Miloš Skočovský, který jednání řídil.
„Děkuji panu docentu Mezníkoví za to, že za prvé upozornil na nebezpečí vzniku moravského národa pro Střední Evropu, a za druhé za to, že upozornil na obtížnost obnovení moravského národa. Musím však zdůraznit, že moravský národ vznikat nemusí. Je tu a byl tu po staletí. Existuje, avšak hrozí mu vážné nebezpečí, což je zřejmé z toho, jak z nás Češi dělají blbečky!“
Pak se rozproudila diskuse na dané téma. Předsedající přečetl příspěvek nepřítomného doc. Lubomíra Havlíka a slova se ujal poslanec Parlamentu České republiky dr. Pavel Balcárek. Oba referáty vyzněly ovšem ve zcela opačném duchu než to, co před chvílí pronesl doc. Mezník, stejně jako příspěvek dalšího přítomného

[<214]

historika dr. Jiřího Procházky. Mluvil velmi emotivně, snášel důkazy o dávné a nepřetržité existenci moravského národa a skončil slovy: „Jsme Moravany a budeme jimi až do konce našich dní!“
Všechna ostatní vystoupení vyzněla obdobně, proti hovořil pouze tehdejší ředitel Moravského zemského muzea v Brně, který se snažil zpochybnit i samotný důvod, jehož se organizátoři dovolávali a jehož využili ke svolání kolokvia: stotřicátého výročí založení Moravské národní strany doktorem Aloisem Pražákem. Na historických faktech dokládal, že i tato strana vznikla ve druhé polovině 19. století jako strana česká – přestože ve svém názvu měla přívlastky „moravská“ a „národní“. Vznikla přece jako organizace česky hovořícího lidu na Moravě, hájící jeho zájmy proti tehdejším nacionálně agresivním německým spoluobčanům, a nikoli jako strana usilující o roztržku mezi slovanskými obyvateli Moravy a Čech, u nichž naopak hledala oporu a posilu.
Ani on však neuspěl, ani jeho argumenty nenalezly u přítomných sluchu a nezviklaly jejich přesvědčení.
Většina dalších příspěvků neměla se závěry seriózní historické práce nic společného: zazníval z nich především cit, nikoli rozum, vypovídaly o odhodlání stát za svým názorem bez ohledu na jakákoli zdůvodnění protichůdná.
Průběh kolokvia přiměl mnohé k zamyšlení – i když se bohužel nijak nedotkl odpovědných činitelů v Praze. Ti by se totiž nepochybně v prvé řadě měli zabývat otázkou, co se to vlastně na Moravě stalo, že se zde formuje odhodlaná skupina lidí, hovořících stejným jazykem jako oni, avšak odmítajících svoji příslušnost k národu českému a naopak proklamujících existenci národa moravského. Ti především se měli pokusit o analýzu všech důvodů, které k tomuto vývoji vedly, a snažit se o nápravu. Nestalo se to však, s největší pravděpodobností o této aktivitě ani nevěděli, a pokud ano, zřejmě jim nestálo za námahu nějakým způsobem na ni reagovat.
Proto alespoň někteří brněnští kulturní a vědečtí pracovníci, odmítající národnostní rozkol mezi obyvateli Moravy, se rozhodli

[<215]

na akci Moravské národní strany odpovědět. Činili tak v naději, že snad vyvolají diskusi a vzbudí zájem politických a vládních činitelů, poslanců a představitelů stran, že je snad upozorní na nutnost se nad moravským problémem zamyslet a hledat řešení, která by této – byť zatím zanedbatelné – skupině vzala vítr z plachet a dokázala většinu Moravanů přesvědčit, že je Praha i obyvatelé Čech berou jako plnohodnotné spoluobčany.
Jako odpověď na akci Moravské národní strany uspořádalo Moravské zemské muzeum o dva měsíce později, dne 16. května 1991, vědeckou konferenci „Morava v českém státě včera, dnes a zítra“, kterou chápali jako příspěvek k diskusi na zmíněné téma – tedy jaký národ žije na Moravě?
V úvodu konference zaznělo konstatování, že pro většinu z nás je velkým překvapením „volání po národní svébytnosti, které se ozývá z Moravy, volání po konstituování samostatného moravského národa. Široce založené spontánní hnutí, usilující o obnovu zemského zřízení, jež by Moravě přineslo samosprávu, se u těch nedočkavějších a radikálnějších změnilo v úsilí o vytvoření národní komunity, odlišné od ostatních skupin obývajících Československo. Jejich mluvčím a představitelem se stala Moravská národní strana. O co je jejích členů méně, o to jsou hlasitější. Jejich nadšení je svaté a přesvědčení opravdové. Proto, aby zdůvodnili existenci moravského národa jako svébytného subjektu, pořádají vědecké konference, semináře a kolokvia. Na nich se pokoušejí dokázat, že moravský národ tu je nejen teď, nyní, v přítomné chvíli, ale i to, že tu byl vždycky, přinejmenším posledních 1200 let. A když svá tvrzení nemohou prokázat vědeckými argumenty, přiseknou trochu podle klobouku hlavu: upraví vědecké argumenty podle
své potřeby.“1/
Na konferenci vystoupili s přednáškami i v diskusi přední moravští odborníci – historikové, archeologové, jazykovědci, národopisci, sociologové. Dr. Zdeněk Měřínský (Archeologický ústav Moravského zemského muzea) hovořil na téma Počátky moravských dějin, prof. Josef Válka (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity) přednesl přednášku Zemská obec a vrchol dějin Moravy, profesoři Richard Jeřábek, Oldřich Sirovátka a

[<216]

Dušan Holý (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity a Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV) promluvili o národu a národopisu, sociologové dr. Petr Mareš, dr. Libor Musil a dr. Ladislav Rabušic (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity) se zabývali otázkou hodnot a moravanství, a prof. Milan Jelínek (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity) se zaměřil na češtinu na Moravě.
V diskusi, která byla bouřlivá a pohnutá, vystoupili zastánci obou názorů, každý dostal možnost se vyjádřit. Avšak zatímco přítomní odborníci se snažili svá stanoviska zdůvodňovat věcně a racionálně, četní zastánci moravského národa, kteří se na konferenci rovněž dostavili, je a priori odmítali. Na závěr musel předsedající konstatovat: „Je důležité, abychom se dokázali navzájem poslouchat, abychom chtěli slyšet argumenty těch druhých, abychom se chtěli poučit. Ale dnes jsem měl z některých vystoupení pocit, že tomu tak vždy nebylo. Že někteří mohou fundovaně vysvětlovat výsledky svého celoživotního studia, snášet trpělivě jeden argument za druhým, ale ti druzí je neslyší. Ne proto, že by je nedokázali pochopit, ale prostě proto, že je slyšet nechtějí.“2/
Celé akci dala poněkud trpkou příchuť skutečnost, že se jí nezúčastnil tehdejší předseda vlády České republiky dr. Petr Pithart, přestože se téhož dne v téže budově jen o něco později rovněž nacházel: přijel z Prahy ua uvádění nové knihy, kterou vydalo brněnské nakladatelství Atlantis. O konferenci byl informován a jeho účast – byť třeba jen symbolická – se předpokládala. Už snad jen proto, aby ukázal, že jemu, v jehož osobě se tehdy personifikovala česká vládní politika, není otázka Moravy lhostejná a že mu na situaci v této zemi záleží, jak opakovaně zdůrazňoval, zejména v období před volbami.
Účastníci konference se zájmem očekávali také vystoupení doc. Jaroslava Mezníka, který měl svým příspěvkem navázat na to, co před dvěma měsíci říkal na kolokviu Moravské národní strany. Pro nemoc se však omluvil a jeho přednášku přečetla dr. Irena Hrabětová. Také jeho nepřítomnost, na rozdíl od té předchozí ovšem lidsky naprosto pochopitelná, přítomné zklamala. Jaroslav Mezník totiž patří mezi nesporné vědecké autority, které

[<217]

se studiu dějin Moravy věnují soustavně, patří mezi osobnosti, které své slovo ve prospěch zemské samosprávy Moravy dokázaly nahlas říci i v době komunistické totality, a jeho názorům je proto přikládána značná váha.
Jaroslav Mezník jako by byl k tomuto úkolu předurčen již svým původem. Narodil se 31. prosince 1928 v rodině, která své kořeny odvozuje z moravského Křižanova a která se může chlubit tím, že její příslušníci zasahovali do moravské politiky a veřejného života již v minulém století. Prastrýc Jaroslava Mezníka JUDr. Antonín rytíř Mezník byl ve druhé polovině 19. století významným činitelem Moravské národní strany, zastupoval ji v zemském sněmu Markrabství moravského i v říšské radě ve Vídni a ve svém konání se vyznačoval výrazným konzervatismem. Rovněž otec Jaroslava Mezníka byl významným veřejným činitelem – v období první Československé republiky zastával mimo jiné funkci viceguvernéra Podkarpatské Rusi a byl také posledním moravským zemským prezidentem. Nacisté jej pro spojení s odbojem zatkli a uvěznili v Kounicových kolejích, kde tragicky zahynul.
Zájem o historii projevoval Jaroslav Mezník od mládí, po maturitě na gymnáziu v roce 1948 proto začal studovat archivnictví a dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Na vysoké škole jej zastilila nejhorší létu komunistické vlády; díky památce jeho otce jej však nepostihly komunistické čistky a podařilo se mu dostudovat – absolvoval po Stalinově a Gottwaldově smrti roku 1953. První zaměstnání nastoupil v Krajském archivu v Janovicích u Rýmařova, ale ještě v témže roce musel narukovat k vojenské službě u jednotky PTP v dolech v Petřvaldě. Od roku 1956 pracoval jako odborný a později jako vědecký pracovník brněnské pobočky Historického ústavu Československé akademie věd. Věnoval se zde studiu českých dějin v období středověku – a vzhledem k místu svého působení se zaměřoval pochopitelně především na moravské reálie. Ve věku necelých čtyřiceti let, na podzim 1968, se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze habilitoval a v létě 1969 byl jmenován docentem českých dějin.

[<218]

K vážnosti přispěl Mezníkoví vedle jeho odborného věhlasu také zájem o věci veřejné a neohrožené vystupování na obranu pravdy a svobody. V roce 1968 vstoupil do Československé strany socialistické a aktivně se podílel na činnosti její brněnské organizace. Na rozdíl od mnoha jiných ze svých postojů neslevil ani po nástupu tak zvané normalizace a v Brně se zapojil do ilegální práce proti Husákovu režimu. Dne 30. ledna 1972 jej spolu s ostatními zatkla Státní bezpečnost, stanul před soudem, a ten jeho činnost ocenil třemi a půl roky vězení nepodmíněně.
Když doc. Mezník znovu vyšel na svobodu, komunistický režim pro něj pochopitelně zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci neměl. V roce 1975 tedy nastoupil jako skladový dělník v brněnské pobočce národního podniku Transporta Chrudim a zůstal v něm zaměstnán až do roku 1989. Ani montérky, které nyní nosil, jej nemohly odvést od činnosti politické, stejně jako od odborné práce historické. Obojí ovšem s sebou neslo v této době trochu příchuť dobrodružství, obojímu se mohl věnovat jen s obtížemi či dokonce s nebezpečím. Jako jeden z prvních podepsal již v prosinci 1976 prohlášení Charty 77 a aktivně se zapojil do práce Hnutí za občanskou svobodu, přestože si tím vysloužil opakovaný zájem Státní bezpečnosti o svoji osobu. V roce 1989 vystoupil jako jeden z prvních v Brně proti komunistické totalitě a pomáhal organizovat Občanské fórum.
I ve své dělnické profesi se doc. Mezník věnoval studiu historie a výsledky své práce publikoval v samizdatových Historických studiích, které pomáhal vydávat. Počátkem osmdesátých let se intenzivně věnoval právě moravské problematice a dějinám Moravy. Z této doby pochází jeho studie Dějiny národu českého v Moravě: už jejím názvem, parafrázujícím název slavného díla Františka Palackého, vyjádřil Mezník své stanovisko. Vždy byl přesvědčen o tom, že česky mluvící obyvatelé Moravy jsou Čechy, že dějiny Moravy jsou součástí českých národních dějin; již v dobách komunistické totality, při neoficiální diskusi o moravské otázce, kterou organizovali vydavatelé brněnské verze Střední Evropy, se svým stanoviskem netajil. Pověřil svého přítele evangelického duchovního Jana Šimsu, aby je tlumočil.

[<219]

„Mám omluvit dr. Jaroslava Mezníka, který mne před odjezdem do lázní požádal, abych tlumočil jeho stanovisko“, řekl zde Šimsa. „Cítí se být Moravanem, ale dává zásadně přednost hledisku svého češství a nad češství klade obecně lidské hodnoty: pravdu, spravedlnost, humanitu. Ani ve státním ohledu není příznivcem partikularity. Odtud jeho stanovisko k návrhu trialistického řešení celostátní federace.“3/
Svůj názor Mezník hájil i nyní, na kolokviu Moravské národní strany, stejně jako v tlumočeném příspěvku na konferenci pořádané Moravským zemským muzeem.4/
Nový fenomén etnického moravanství, který se tak vehementně hlásil k životu, ovšem doc. Mezníka překvapil, a nejen jeho. I celá řada dalších osobností si v této souvislosti kladla otázku, co se to stalo v české společnosti tak zásadního, že velká část jejích příslušníků žijících na Moravě cítila svoji odlišnost od společnosti žijící v Čechách do té míry silně, že se musela proklamovat jako zcela svébytná a odlišná komunita. Vždyť ještě před dvěma desetiletími, i v době těch nejvypjatějších diskusí a sporů o Moravu, s podobnými názory nevystoupil vůbec nikdo. Je nesporné, že kořeny tohoto procesu tkvěly hluboko v minulosti a že přímo souvisely s českým přístupem k moravské otázce, s jejím odmítáním, s bohorovnou přezíravostí, s níž k řešení moravských požadavků čeští politikové přistupovali.
Je zajímavé, že jedním z nemnohých, kdož si povšimli vyzrálosti moravského emancipačního hnutí již v roce 1968, byl výše vzpomenutý Petr Pithart. V kritické studii Osmašedesátý, kterou vydal v roce 1980 pod pseudonymem J. Sládeček v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem, napsal: „…česká nejistota se vyjeví v ještě překvapivějším a pro Čechy více deprimujícím světle, vzpomeneme-li na požadavky Moravy na triparitní podobu federace. Byly zejména pro Slováky zcela nepřijatelné, protože Moravané byli a jsou zajisté osobité etnikum, ale ani oni sami nemohli s určitostí tvrdit, že jsou národem, ba ani ,třetí větvíʻ jednoho národa.
Po tomto konstatování, jež je pro sledování vývoje moravanství důležité tím, že si povšimlo skutečnosti, jež mnohým, kteří

[<220]

rok 1968 a moravské hnutí za rovnoprávnost prožívali přímo na Moravě mohla uniknout – totiž, že Moravané se už tehdy dokázali profilovat jako „osobité etnikum“, pokračuje: „Ale slovenské pocity vůči návrhu na triparitní federaci nejsou tu tak pozoruhodné jako pohotová připravenost Moravanů doložit svůj návrh velmi fundovaným výkladem, který sice nedokazoval nemožné, tj. existenci moravské národnosti, ale který dokazoval, že Moravané se svou identitou nemají ani zdaleka takové problémy jako Češi. Moravská osobitost, moravské zájmy, moravský přínos české kultuře – to všechno bylo formulováno, i když ne vždy bez vášní a resentimentů, převážně bez rušivého vlivu komplexů vlastní malosti, nicotnosti a ukřivděnosti. Zejména Brňáci a vůbec Moravané z jihu (Gottwaldov, Znojmo, Uherské Hradiště…) osvědčili vytrvalost a fundovanost ve snaze přesvědčit československou veřejnost, že nejsou jen pouhými obyvateli východní části Čech.“5/
Avšak psal se rok 1991, stoupenci moravské národnosti tu pojednou byli a hlásili se o místo na slunci velmi hlasitě již více než rok. Nebyli samozřejmě jediní, kdo – vedeni pocitem moravanství – se domáhali pro Moravu spravedlnosti, kdo požadovali obnovení zemského zřízení, vlastní samosprávu, spravedlivější rozdělování národního důchodu a větší sousto ze společného československého krajíce. Lze dokonce v souladu s pravdou konstatovat, že mezi všemi těmito silami byla Moravská národní strana tou nejslabší, tou, která se teprve klubala na svět a hledala možnost, jak se prosadit.
Hned v prvních dnech po listopadu 1989 se jako první v Brně konstituovalo Moravské občanské hnutí, v jehož čele stál právník JUDr. Miroslav Richter. Ten se svými přáteli „právem revoluce“ vnikl do budovy tehdejšího Jihomoravského KNV na Žerotínově náměstí, předstoupil před tehdejší komunistické funkcionáře, kteří nepochybně se strachem očekávali, kdy pro ně přijdou ozbrojení revolucionáři a odvedou je, aby se zodpovídali za všechny špinavosti, které jménem a ve službách KSČ napáchali, a přinutil je k tomu, že mu dali k dispozici vhodné místnosti a telefon. V nich si Moravské občanské hnutí otevřelo své

[<221]

kanceláře, získalo celou řadu dalších obětavých pracovníků a začalo volat po rehabilitaci Moravy.
Vzápětí poté, jen o málo později, vystoupil s vlastní aktivitou jeden z předních činitelů Společnosti pro Moravu a Slezsko v roce 1968, doc. Boleslav Bárta. Zpočátku se zdálo, že by mohl s Richtrem ve prospěch Moravy vystupovat a působit společně. Brzy se však ukázalo, že vzhledem ke svým povahovým vlastnostem nejsou schopni se dohodnout. Odlišovaly je krom toho i hluboké rozdíly v názorech na taktiku: Richter odmítal jakoukoli spolupráci s lidmi minulosti, tedy s těmi, kdo byli komunisty jak do listopadu 1989, tak i s těmi, kdož byli z KSČ vyloučeni po roce 1968. Bárta naopak měl právě mezi bývalými „osmašedesátníky“, kteří se bezprostředně po listopadu 1989 v rámci rehabilitace vraceli do svých funkcí, spoustu přátel a známých, a chtěl těchto kontaktů pro posílení moravských snah využít. Nedohodli se, Bárta se rozhodl postupovat samostatně a oznámil obnovu Společnosti pro Moravu a Slezsko. Chtěl pokračovat tam, kde před dvěma desetiletími nástup normalizace jeho činnost zastavil.
Doc. Bárta však nezůstal jen u toho: boj za práva Moravy obohatil myšlenkou obecně přínosnou, s níž se mohl ztotožnit každý, kdo usiloval o zvrat poměrů v Československu od totality ke svobodě – myšlenkou samosprávné demokracie. Nová organizace, kterou vytvořil a jejímž vůdčím duchem se stal, nesla tuto myšlenku již ve svém názvu: Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Také ona si otevřela vlastní kancelář, nejprve jen v Brně, ale brzy i v celé řadě okresních měst Moravy a Slezska, a začala vydávat vlastní noviny, nazvané Moravskoslezská orlice.
Obnovená Společnost pro Moravu a Slezsko dokázala získat velmi rychle ohromné množství stoupenců – a nepatřili k nim jen ti, kteří s ní spolupracovali v roce 1968 nebo kteří si na její činnost v té době pamatovali. Naopak, mezi jejími členy bylo vysoké procento mladých lidí, kteří se narodili až v době Husákovy tzv. normalizace, anebo byli v roce 1968 tak mladí, že jakákoli jejich veřejná angažovanost nepřipadala v úvahu.

[<222]

A již tehdy, v prvních měsících a dokonce i týdnech po mocenském zvratu od komunistické totality k demokracii, si celá řada politiků musela položit otázku: jak je možné, že tolik lidí je ochotno se zapojit do úsilí o tuto věc? Kde se v nich bere a odkud pramení jejich moravanství? Vždyť jde o fenomén, který se nezrodí ze dne na den a který nutně potřebuje čas k tomu, aby v člověku vyzrál jako víno. Nebo snad existovaly nějaké ilegální, ryze moravské aktivity ještě za komunistů?
Stejnou otázku položily doc. Bártovi Moravské noviny, které počátkem roku 1990 jako „nezávislý list“ v Brně vznikly.
Klade-li… někdo dnes otázku >A co vy jste vlastně těch dvacet let dělali?<, je to otázka dogmatická a slušelo by ji lépe položit tazatelům,“reagoval Bárta poněkud popuzeně. „Celých těch 22 let se vlastně propracovávala koncepce, která tehdy (tj. v letech 1968-1969 – JP) byla v elementárních rysech načrtnuta, ale nedospěla ještě přímo ke koncepci samosprávné demokracie jako způsobu uspořádání společnosti, který by zabránil návratu jakékoli totality – strany, skupiny, osobnosti. Nabyli jsme postupně přesvědčení, že sama stranická demokracie není schopna toto zabezpečit; dává sice značnou míru svobod, zabezpečuje systém kontroly, ale její achillovou patou je to, že má svou podstatou konkurenční charakter, vede k boji o politickou moc jedné strany nad druhou, což nutně vyvolává stranická sobectví, vášně, vede ke ztrátě rozdílu mezi tím, co je mravné a co nemravné… Abychom právě tomuto postavili jakousi protiváhu, tak jsme v době okupace rozpracovávali koncept
samosprávné demokracie
,“ pokračoval Boleslav Bárta.
Pak konečně odpověděl konkrétněji na dotaz, zda Společnost pro Moravu a Slezsko působila v době normalizace neoficiálně či přímo ilegálně: „Tak jako existovaly různé skupiny lidí, kteří se sdružovali a posilovali v odporu proti totalitě, i já jsem byl členem takových skupin, stejně jako někteří z těch, kteří jsou ve výboru SMS (tj. Společnosti pro Moravu a Slezsko – JP). Neúčastnil jsem se jen diskusí, ale zpracoval jsem i některé materiály proti režimu, které vyšly v zahraničí nebo byly poslány M. Gorbačovovi… To, že jsme mohli vyjít s programem, který má za

[<223]

cíl překonat totalitu a zažehnat jakoukoli její recidivu, tak to si myslím je taky kousek práce.“6/
Při respektování logiky vývoje československé situace před listopadem 1989 z Bártových slov vyplývá, že kolem něj se žádná ilegální či alespoň neoficiální skupina lidí, usilujících za podmínek komunistické totality o prosazování či alespoň formulování požadavků na rehabilitaci Moravy, neutvořila. Pokud se doc. Bárta do nějaké protirežimní činnosti zapojil, měla nepochybně jiný charakter a jistě se od činnosti případných jiných neformálních skupin neodlišovala svým moravským charakterem. V této souvislosti ovšem nabývá zvláštního významu později opakovaně vznášené – avšak nepotvrzené ani nevyvrácené – obvinění Boleslava Bárty ze spolupráce se Státní bezpečností. Naopak, svědkové neoficiálního dění v této době vypovídají, že když Boleslava Bártu kontaktovali a požadovali po něm jistou angažovanost, odmítl s poukazem na nebezpečí, jež je s touto činností spojeno a na to, že je pod dohledem Státní bezpečnosti.
Neoficiální promoravské aktivity vyvíjel však okruh lidí soustředěných od počátku osmdesátých let kolem JUDr. Miroslava Richtra. Ten vystupoval vždy jako přesvědčený Moravan a věřící katolík a obě tyto hodnoty se snažil aktivně uplatňovat i v podmínkách komunistické totality sedmdesátých a zejména osmdesátých let. Miroslav Richter projevoval současně vážný zájem o hudbu, zejména o sborový zpěv, a proto založil a vedl pěvecký sbor Proglas, jehož členové se soukromě označovali jako Gorazdovo bratrstvo. Vedle hudby a moravského liturgického zpěvu se věnovali i ostatním kulturněspolečenským činnostem a pod rouškou nepolitického sdružení se snažili přispět k obrodě a posílení moravského uvědomění a k jeho aktivizaci. Pořádali kupříkladu poutě na významná místa Moravy, ať již velkomoravská či církevní, věnovali se údržbě a opravě základů velkomoravské baziliky na Hoře svatého Klimenta, scházeli se na pravidelných schůzkách, při nichž debatovali o otázkách moravanství a postavení Moravy v Československu. V průměru
se na činnosti Gorazdova bratrstva podílelo dvacet až třicet mladých lidí a jejich zaměření bylo zcela nepochybně moravsky národní, nikoliv jen

[<224]

moravsky zemské. Současně se jednalo o nábožensky věřící lidi, tendující k ekumenismu, kteří mimo jiné pašovali například do tehdejšího Sovětského svazu ruské výtisky Bible, čehož využili také k tomu, že putovali po stopách svatého Cyrila a Metoděje, jejichž mystický odkaz se snažili ve své činnosti rozvíjet. Gorazdovo sdružení soustřeďující se kolem dr. Miroslava Richtra existovalo až do listopadu 1989, kdy se transformovalo v Moravské občanské hnutí a působilo na nové úrovni.
Další významnou skupinu, která se moravské problematice soustavně a dlouhodobě věnovala, vytvořili mladí lidé, vydávající brněnskou verzi samizdatového periodika Střední Evropa. Již v úvodní poznámce prvního čísla, které nese letopočet 1988, prohlásili, že se chtějí „pokusit o hledání naší identity jako Moravané“.7/ Na stránkách svého časopisu zveřejnili studii Zdeňka Rotrekla Existence Moravy ve střední Evropě, jíž – jak oznámili – chtěli „zahájit diskuzi na moravské téma“. Byli nepochybně jediní, kdož se nad ním v této době skutečně vážně a seriózně zamýšleli a jejichž práce měla hmatatelné výstupy.
Již delší dobu můžeme pozorovat podivuhodný fakt, jak se z masových médií zdejších i zahraničních vytrácí historický a kulturně svébytný pojem Moravy,“ napsal zde tehdy umlčovaný moravský básník. „Morava se ze současných slovníků jednoduše škrtá, nanejvýše se připouští ve formě pěveckého sdružení (Moravan) nebo skupina písní a tanců (Moravanka, Moravěnka). Občas se můžeme ve sportovní rubrice brněnských mutací deníků Práce, Lidová demokracie atd. dočíst o tom, že ,moravské kluby slavně zvítězilyʻ. A dost.8/ Rotrekl hledal pro tento jev vysvětlení a našel je v záměrné zamlčovací taktice tehdejší mocenské garnitury v Praze. Spatřoval v její činnosti pomstu za to, že ve volbách v roce 1946 jádro Moravy, které viděl tam, kde žilo původní obyvatelstvo – tedy ne v oblastech dosídlených po válce po odsunutých Němcích – volilo kandidáty nekomunistické. „Jaký byl tedy politický úkol pro nejbližší budoucnost?“ ptal se Rotrekl. &#
8222;Zemi moravskoslezskou desintegrovat, roztříštit a posléze zlikvidovat úplně. Stalo se,“odpovídá na svoji otázku.
Úvaha Zdenka Rotrekla znamenala pouhý úvod k široké a

[<225]

dosti vášnivé diskusi. Už v příštím čísle museli vydavatelé časopisu konstatovat, že „z ohlasů vyplývá, že překvapivý zájem čtenářů vzbudila moravská problematika“.9/ Proto nadále vyčlenili Moravě samostatnou rubriku, v níž zveřejňovali příspěvky předních českých historiků, filozofu a dalších myslitelů, angažujících se v disentu. Prvním, kdo na toto téma přispěl svou rozsáhlou úvahou, byl právě doc. Jaroslav Mezník, tehdy skladník v Chiraně. Hned v úvodu své stati Co s Moravou?, konstatoval:
Administrativní reformou z roku 1949 zmizel z map Československé republiky útvar, který existoval po mnoho staletí: Morava. Moravské vědomí tím ovšem existovat nepřestalo a s nim nezanikla ani touha po obnově Moravy… Jestliže nedávno označil Jan Trefulka zrušení Moravy za kulturní barbarství, vyjádřil tak jen mínění, se kterým se na Moravě setkáváme zcela běžně, a to v nejrůznějších prostředích – mezi dělníky i intelektuály, mezi disidenty i příslušníky STB.10/
Ve své úvaze dospěl Jaroslav Mezník k závěru, že přes svoji mimořádnou rozšířenost nenachází myšlenka obnovení Moravy odezvu u všeho obyvatelstva Moravy; mohl se ovšem odvolávat pouze na zkušenosti z roku 1968 a musel připomenout, že proti se tehdy vyslovili obyvatelé Jihlavy a Gottwaldova, u nichž zvítězily lokální zájmy a obavy z toho, že pragocentrismus by nahradil nově vzniklý brnocentrismus. Jaroslav Mezník současně připomněl, že stejně legitimní jako požadavek obnovení Moravy je i požadavek obnovení Slezska, a že tedy nelze brát Zemi moravskoslezskou jako něco již provždy daného, co by nemohlo svoji formu změnit. V závěru se zamýšlí nad možnostmi, jak obnovit Zemi moravskou či moravskoslezskou, aniž by tím byli popuzeni obyvatelé Čech či Slováci, a dospívá k některým zajímavým závěrům.
Mnohem radikálněji se v dalším příspěvku vyslovil moravský básník Jiří Paukert, skrývající se za pseudonymem Kuběna. Do stejného čísla napsal …vyznání moravské, koncipované jako úryvek z dopisu, který poslal svému přiteli Mirku Holmanovi a který nesl datum 12. ledna 1988. „…vždycky jsem cítil ponížení, že musím do nějakých obskurních rubrik psát: národnost česká,

[<226]

když jsem Moravan, rodná řeč: čeština, když jí je moravština… Jaký jsem já Čech?A proč?… Jsem MORAVAN, ne Čech, nikdy Čech, mluvím řečí moravskou, ne českou, nikdy českou – moje vlast je Morava a žádné Čechy, a už vůbec ne infámní, hrůzné, bohorouhačské (bohovražedné! >Česko< (ten obludný výplod našeho zdivočelého, prohnilého, nekonečně zkorumpovaného, nestoudného, každou sebemenší hodnotu okamžitě špinícího, rozkládajícího, relativisujícíbo liberalismu, atd. atd.); také má církev je Církev římsko-katolická sice, ale pro mne personifikovaná především svou diecézí brněnskou (olomouckou), tedy na Moravě, a tedy zkráceně, ale podstatně, Církev MORAVSKÁ – mimochodem jediná skutečně živoucí církev v tzv. českých zemích.11/
Kuběnovo patetické, vášnivé vyznání vzbudilo mezi čtenáři rozruch; ostatně celá diskuse o Moravě vyvolala mezi některými čtenáři, především pražskými, pobouření. Vydavatelé si postěžovali na „podivuhodně ostrou a jednoznačnou reakci jednoho vynikajícího pražského sociologa. Byl dvěma čísly brněnské Střední Evropy dost pobouřen a ptal se, jestli jsme blázni, že se tímto zabýváme. Připadá mu to prý jako archaické téma, které dneska nemůže nic přinést.12/ Proto redakce brněnské verze Střední Evropy uspořádala počátkem roku 1988 o moravské problematice besedu, k níž vedle Jiřího Kuběny pozvala i katolického myslitele dr. Radomíra Malého, dr. Zdeňka Rotrekla – katolického básníka, který svým příspěvkem vlastně diskusi v jejich časopisu zahájil, komunistického politika vyvrženého stranou do disentu doc. Jaroslava Šabatu, spisovatele Jana Trefulku a evangelického duchovního Jana Šimsu.
Účastníci besedy dospěli ke společnému závěru, že nepochybně existuje moravský životní pocit, který někdy také nazývali moravanstvím. Neshodli se však už na společném stanovisku, zda existuje také moravský národ, zda česky hovořící obyvatelé Moravy jsou Moravany nebo Čechy. Dokonce i ti, kdo – jako například Jan Trefulka – cítili nechuť, když měli do rubriky národnost napsat Čech, nevěděli „k jakému závěru by měly (jejich) pocity a úvahy vést“. Dotkli se tak otázky, na niž odpověď obecně

[<227]

dosud známa není – a každý si ji bude zřejmě muset zodpovědět sám za sebe.
Redakce Střední Evropy z besedy vyvodila tři závěry. Považovala nyní za nutné:
„1/ Připustit, že nelze předem tvrdit, že Moravané stále ještě jsou a hlavně budou národem v přísném vědeckém smyslu toho slova, tj, v tomtéž smyslu jak v minulosti určitě národem byli.
2/ Nemůžeme-li pro tuto chvíli moravskou nacionalitu nezvratně prokázat, vůbec to neznamená, že nemůžeme zcela empiricky dokázat její hledání, totiž potřebu značné části populace zjednat si jasno v otázkách typu: ,Kdo jsem, co vlastně jsme, co a proč zde všichni potřebujeme?ʻ Jinak řečeno, dostáváme se k otázce základních hodnot. Jako axiologický problém musí se nám ovšem celá věc jevit podstatně jinak. Tady nemusí rozhodovat ani konkrétní historické danosti, ani sociálně ekonomické determinace. Myšlení v hodnotách není myšlením vědeckým. Je výrazem jiného, i když jistě ne jen iracionálního postoje. V tomto smyslu je národ opravdu způsobem volby, rozhodnutím, k němuž inklinujeme svou každodenní existencí. Teprve na vyšší úrovni fundamentálního vědomí se národ může stát i uvědomělým programem.
3/ To opravňuje náš zájem o formy a projevy moravského vědomí a životního pocitu. Právě v tomto ohledu byla debata nejzajímavější, přínosná, ale také velice kontroverzní.“13/
Ve stejném čísle také Jaroslav Mezník publikoval první část své historické studie Dějiny národu českého v Moravě. (Nárys vývoje národního vědomí na Moravě do poloviny 19. století), kterou dokončil v čísle následujícím. Ten – jak už bylo výše řečeno – měl na danou otázku zcela jasnou odpověď: česky mluvící obyvatelé Moravy jsou Čechy, byť třeba i odlišným kmenem českého národa.
Mezník ve své studii vychází z konstatování dvou předních českých medievistů Františka Grause a Františka Šmahela, že „do 15. století se… Moravané za Čechy nepokládali“. V úvodu své práce si tedy položil pouze otázku, „kdy se vlastně stali z Moravanů Češi, jak se vyvíjel vztah Moravanů k Čechům14/;

[<228]

ten hlavní, zásadní problém – totiž jaký národ žije na Moravě – si Mezník osobně vyřešil již dávno. Ani on však ve své práci nepopírá existenci moravanství, či – chcete-li – moravského životního pocitu, jako významného společenského fenoménu, který výrazně po celá staletí ovlivňoval vývoj v této zemi Koruny české.
Diskuse o Moravě a moravanství, kterou Střední Evropa na svých stránkách otevřela, a především beseda na toto téma, jejíž záznam přinesla, měla velký ohlas. Přispěli do ní četní autoři – a to ať již přímo na stránkách Střední Evropy či v jiných samizdatových edicích. Například v neoficiálním Sociologickém obzoru (č. 1/89) zveřejnil Tomáš Jílek stať Exhibice básníkova nebo skutečný problém?, jejíž název dostatečně vystihuje jeho nazírání diskutovaného problému. Autoři Střední Evropy ji v doslovném znění přetiskli ve svém časopisu. Obdobně autor, skrývající se pod šifrou -zh-, reagoval na brněnské úvahy ve 13. čísle pražské mutace Střední Evropy polemickou recenzí Moravo, Moravo…
Škoda, že Morava v diskusi neukázala přitažlivější tvář, míň barokní, míň folklórní,“ uzavřel své hodnocení. „Je nepochybné, že by se byla mohla ukázat vrstevnatější, míň uzavřená a naježená vůči českému sousedovi, víc vědomá si toho, co jí chybí nikoli vinou Čechů, ale i vinou vlastní nedostatečnosti. Zatím především odmítá, stěžuje si a v nadměrném zdůrazňování předností bezděky prozrazuje svůj komplex méněcennosti. Zaměstnána hledáním odlišností od Čechů a svérázu, zapomíná hledat společný úkol.15/
Není úkolem této práce polemizovat s výroky osobností, jejichž díla využíváme jako historického pramene. Tolik si snad přece jen můžeme dovolit, abychom konstatovali, že hodnocení pana -zh- bylo přinejmenším nespravedlivé; nesmíme však zapomínat, že se jedná o autora, pozorujícího Moravu pražskou optikou.
Nebylo ostatně ani možné, aby se vydavatelé Střední Evropy za svoji moravskou iniciativu, stejně jako účastníci diskuse, dočkali od svých českých kolegů uznání: ti celkem pochopitelně hledali a spatřovali priority samizdatových aktivit v řešení jiných

[<229]

otázek, než byla ta moravská. Soudím však s časovým odstupem, který dnes máme k dispozici, že se mýlili. Autoři brněnské mutace Střední Evropy a jejich spolupracovníci svým počinem naopak velmi pohotově reagovali najeden z problémů, které jejich spoluobčany trápily, a kterého si jejich přátelé v Praze či v Čechách pochopitelně nemohli být vědomi, byť nebyl tím nejhlavnějším a nejpalčivějším. Úroveň, průběh a vášnivost diskuse to ostatně prokázaly přesvědčivě.
Pro nás je ovšem z materiálů zveřejněných na stránkách brněnské Střední Evropy naprosto zřejmé, že pocit moravanství v této době existoval, že v lidech žil, a že dokonce sílil. Zdeněk Rotrekl (a po něm další) to ve svém příspěvku řekl naprosto jasně: „Už několik let lze pozorovat v povědomí obyvatel této části střední Evropy intenzivní znovuvynořování moravské identity, sdílené stále rostoucím počtem obyvatel a umocňované pocitem několikanásobných křivd. Jinými slovy: zřetelně se artikuluje vědomí moravské pospolitosti a sounáležitosti, vědomí odlišnosti od Čech a Slovenska, moravský životní pocit.16/
Pocit moravanství nabýval zejména u Kuběny a Trefulky toho nejradikálnějšího odstínu, který byl – a tomu se nelze divit – pro většinu čtenářů v té době nestravitelný. Ti dva byli první, kdo se veřejně přihlásil k moravské národnosti a kdo jednoznačně odmítl své češství, nepochybně proto, že k tomu měli větší příležitost než někdo jiný. Nebyli však zdaleka poslední. Budoucnost měla ukázat, že stejně jako oni to o několik let později udělají statisíce dalších obyvatel země, byť to budou lidé méně známí a věhlasní. Nejsou však méně důležití.
Že nešlo pouze o extrémní stanoviska a pocity lidí nějakým způsobem vykořeněných z normálního života a poznamenaných životem a prací ve výlučné disidentské společnosti, se dá prokázat poměrně snadno. Připomeňme si za všechny třeba jen zkušenost dr. Jiřího Bílého, pozdějšího poslance Parlamentu České republiky v Praze za Moravskou národní stranu. Ten nepatřil do okruhu disidentů, žil jako většina ostatních lidí bez toho, že by stál ve vědomé aktivní opozici vůči komunistickému režimu, a přece i on ke svému moravskému přesvědčení dospěl.

[<230]

Poprvé jsem si intenzivně tento pocit uvědomil již v roce 1981, kdy po nějakém vědeckém zasedání bylo společenské posezení v Besedním domě v Brně a rozpředla se tam debata o moravském národu s českými historiky. Tam jsem se seznámil s dr. Miroslavem Richtrem, který napsal jako student zajímavou práci o moravském hnutí v roce 1968. Potom jsme byli v kontaktu až do roku 1989. Ihned po listopadu se začalo formovat moravské hnutí z mnoha míst Moravy.“17/
Již počátkem prosince 1989 uspořádalo Moravské občanské hnutí ve studentském klubu na Šelepově ulici v Brně první shromáždění občanů, které se jednoznačně vyslovilo pro obnovu zemského zřízení a rehabilitaci Moravy v československém státě. Dostavilo se tolik zájemců, že klub zcela zaplnili, lidé již neměli místa na židlích, stáli namačkáni podél stěn a dokonce seděli v oknech. Představitelé Moravského občanského hnutí v čele s dr. Richtrem byli pověřeni jednáním s vedením Občanského fóra o akceptování moravských požadavků. Richter s nimi vystoupil na sněmování OF v Olomouci, který však jeho stanovisko tvrdě a jednoznačně odmítl. Tím začalo potýkání moravských aktivit s představiteli pražských vládních kruhů, tu tvrdší, tu méně prudké, avšak až dosud vždycky více či méně neúspěšné.
Volání po spravedlnosti pro Moravu a Slezsko ovšem nebylo záležitostí jen těchto dvou politických seskupení – Moravského občanského hnutí a Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko. Podporovaly je statisíce občanů, vysoké školy,18/ průmyslové podniky i zemědělská družstva,19/ obnovu zemského uspořádání si do svého programu dala také většina tehdy existujících politických stran a takřka všechny budovaly své organizace na zemském principu.
Mimořádnou manifestací uvědomělého moravanství se stalo veřejné shromáždění v brněnské hale Rondo, které dne 10. února 1990 uspořádalo Moravské občanské hnutí. Zúčastnilo se jej před 3 000 občanů, někteří přítomní však hovoří i o dvojnásobném počtu. Úvodní projev zde pronesl dr. Miroslav Richter.
„Nechceme nic víc, ale také méně, než rehabilitovat sebe jako pospolitost, která je přímým pokračovatelem a dědicem Velké

[<231]

Moravy – státu, který ve svornosti spravoval a řídil život jak nás Moravanů, tak i Slováků a Čechů i jiných sociálně etnických společenství,“ prohlásil.
Když utichl nadšený potlesk, pokračoval: „Nikdy by naši předkové nedopustili, aby v porobě a beze jména žili nebo se dokonce rozplynuli. Ani my nesmíme pozbýt svoji tvář. Nechci říci nic míň a nic víc, než mohl říci prostý Říman: >Jsem římský občan< – se vším, co z toho vyplývá. I já říkám: Jsem Moravan a z toho vyplývají pro mne povinnosti i práva a já se k nim – a věřím, že se mnou i mnozí z vás – hlásím!“
Richtrovu řeč znovu přerušil bouřlivý potlesk. Když se aplaus uklidnil, představitel Moravského občanského hnutí pokračoval: „Slyšel jsem nedávno takové rčení, a protože se týká toho, proč jsme se sešli, dovolím si vám je říci: ,Zemi, které se dvacet let jen bere, se říká kolonie. A když se to děje čtyřicet let, říká se jí Morava.ʻ“
Po Miroslavu Richtrovi se ujal slova doc. Lubomír Havlík, DrSc., jenž hovořil o minulosti Moravy, dr. Jiří Bílý, který se zaměřil na moravskou heraldiku, Kamila Klugarová, která mluvila o moravské kultuře, brněnský fotbalista Karel Janišek připomenul moravský fotbal a zastoupení moravských hráčů v československém sportu, MVDr. František Tomšík, CSc. se zaměřil na ekologii Moavy, ing. Josef Pecl, Csc., ing. Miloš Skočkovský a ing. František Kalouda, CSc. hovořili o moravské ekonomice.
Poté pronesli pozdravné projevy hosté. Přijela jich celá řada a zastupovali vskutku významné instituce a organizace, což vypovídalo o vážnosti, kterou společnost moravské problematice přikládala. Doc. ing. Antonín Baudyš, první místopředseda vlády České socialistické republiky, který hovořil i jménem Československé strany lidové, však špatně odhadl situaci: snažil se posluchače přesvědčit o tom, že moravská otázka, „byť živá a důležitá, není momentálně teď ta nejdůležitější…“ Nespokojení posluchači jej za to vypískali od mikrofonu.
Pozdravné poselství zaslal shromáždění také František kardinál Tomášek, pražský arcibiskup a metropolita český, a také Mons. ThDr. František Vaňák, arcibiskup olomoucký a metropolita

[<232]

moravský, který mj. napsal: „Chci vyjádřit přesvědčení, že my, Moravané, jsme stále tím národem, který nese pečeť vyspělé kultury, vzdělanosti, pracovitosti a tvůrčí síly, ale také pečeť schopnosti být svorníkem vzájemného sblížení s ostatními národy, branou porozumění, potřebného všem… Přeji Vám všem, organizátorům tohoto shromáždění, celému Moravskému občanskému hnutí, mnoho zdaru a pro Vás všechny, pro celou naši vlast i všechen náš lid, který jako pastýř na stolci Metodějově spravuji, vyprošuji na přímluvu Panny Marie, svatého Cyrila, Metoděje, Gorazda a druhů milost a požehnání Všemohoucího Boha i potřebnou sílu, trpělivost, odvahu, svornost a vytrvalost v dobrém.
Na závěr účastníci shromáždění v hale Rondo přijali provolání, v němž požadovali:
1/ Rehabilitaci státoprávního uspořádání Moravy.
2/ Vlastní zákonodárný sbor a vlastní správu.
3/ Ústavní zakotvení racionální dělby činnosti mezi federální vládou a vládami jednotlivých zemí.
4/ Zajištění široké místní samosprávy obcí a měst.
5/ Vytvoření takové finanční soustavy, která by zajistila, aby národní důchod vytvořený v těchto zemích, byl těmto zemím po nezbytných odvodech na úroveň federace ponechán k zabezpečení všestranného rozvoje území a v jeho rámci všech měst a obcí.
6/ Zrušení diskriminačního zákona 114/1968 Sb. o postavení národů a národností a vydání takového zákona, který by garantoval postavení Moravanů a právo každého občana zvolit si národní příslušnost podle vlastního přesvědčení.
7/ Obnovení Matice moravské jako ústřední kulturní a osvětové celomoravské instituce a Matice slezské.
20/
První měsíce po pádu komunismu uplynuly jako voda a přiblížily se první svobodné volby v Československu; proběhly v červnu 1990. Občané měli poprvé možnost vybrat si zcela svobodně své zastupitele do nejvyšších zákonodárných orgánů – tedy do Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění, do České národní rady, ale na podzim téhož roku i do obecních a místních zastupitelstev. Obě moravská seskupení –

[<233]

Moravské občanské hnutí i Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko – kandidovaly ve volbách odděleně, Richtrovo hnutí v koalici s Československou stranou lidovou, Bártova společnost samostatně. Obě hnutí vystupovala jako seskupení nadstranická, na jejichž kandidátkách mohli najít své místo vedle těch, kdo byli organizováni pouze v nich, i příslušníci některé politické strany, pokud projevili odhodlání zájmy Moravy a Slezska hájit. Této možnosti také množství uchazečů o poslanecký mandát využilo.
Ulice a náměstí moravských měst a návsi moravských dědin zaplavilo velké množství předvolebních plakátů a letáků, takřka denně se konala předvolební shromáždění a mítinky politických stran. Obě moravská hnutí se těšila velké přízni veřejnosti, přestože jasným favoritem ve volbách bylo Občanské fórum jako hybná síla protikomunistického převratu a důsledný bojovník proti přežívajícímu bolševismu. Naproti tomu obě moravská hnutí, především pak Bártova Společnost pro Moravu a Slezsko, byla oficiální propagandou často líčena jako seskupení levicová, v jejichž řadách se skrývali zakuklení komunisté.
Volby přinesly velké překvapení.
Překvapení z Moravy!
Jednoznačným vítězem se podle očekávání a v souladu s přáním většiny obyvatel stalo v České republice Občanské fórum. Ale k velkému úžasu všech se velmi dobře umístili i moravští kandidáti. Zatímco Richtrovo Moravské občanské linutí, kandidující v koalici s Československou stranou lidovou, zcela propadlo a zvolen byl pouze jediný jeho kandidát – ing. Zdeněk Smělík do České národní rady, Bártovo Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko dosáhlo skvělého vítězství: do obou sněmoven Federálního shromáždění získalo téměř osm a devět procent a do České národní rady dokonce skoro deset procent hlasů! V lavicích zákonodárných orgánů České republiky i České a Slovenské federativni republiky díky tomu zasedla celá řada poslanců z Moravy a Slezska, od nichž voliči nyní očekávali, že budou hájit jejich zájmy a že se jim postupně podaří prosadit opatření směřující k rehabilitaci rodné země.

[<234]

Byl to největší dosud dosažený úspěch Moravy a Slezska a radovala se z něho také celá řada těch, kdo na Moravě volili Občanské fórum, nebo se dokonce svou organizační činností přičinili o jeho vítězství. Mnozí z nich – také například autor této knihy – se angažovali v jeho prospěch, neboť pouze v Občanském fóru spatřovali záruku dalšího demokratického vývoje v republice, přičemž věřili slibům jeho nejvyšších představitelů, zejména Petra Pitharta a Václava Havla, že také Morava dosáhne přičiněním Občanského fóra ve svobodné a demokratické republice spravedlnosti.
„Nebylo pro vás překvapením, jak volby dopadly?“ ptal se redaktor Svobodného slova Boleslava Bárty těsně po oznámení výsledků.
„Nebylo,“ odpověděl. „Naopak, očekávali jsme to. Opravňovala nás k tomu skutečnost, že v době, kdy jsme se rozhodli vstoupit do voleb, získali jsme během pouhého týdne potřebných deset tisíc podpisů. K dnešku máme registrováno téměř 360 000 členů.“
„Co říkáte na to, že jste často obviňováni z šovinismu a nacionalismu, ba dokonce z toho, že chcete rozbít republiku…“ pokračoval v otázkách redaktor.
„Republika byla rozbitá po únoru 1948 zrušením země Moravskoslezské. Rozbili ji komunisté a pražský centralismus. Obnovení tisícileté Moravy bude jenom nutným krokem k fungujícímu Československu, které si představujeme jako moderní spolkový stát se třemi samosprávnými zeměmi – Čechami, Moravou a Slezskem a Slovenskem.“
„Jakou politiku budete dělat v parlamentě? Vstoupíte s někým do koalice?“ chtělo vědět Svobodné slovo.
„Do trvalé koalice s nikým, ale hodláme podporovat všechno demokratické a pokrokové, s čím přijdou ostatní strany. Naopak, budeme kontrolovat proklamace ostatních politických stran, které si řešení moravské otázky daly do svého programu,“ mohl Bárta odpovědět sebevědomě.21/ I když popřel, že by chtěl vstoupit s kýmkoli do trvalé koalice, souhlasil doc. Bárta s tím, že se jeho hnutí dostalo ve vládě zastoupení jedním ministrem; stal se jím ing. Bohuslav Tichý, který řídil resort kontroly.

[<235]

Čtvrt roku po volbách, v sobotu 15. září 1990, se v Ostravě konal první sjezd Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko. Konstatoval úspěch ve volbách, zvolil nové vedení a zamýšlel se nad otázkami dalšího postupu. Doc. Bárta při hodnocení minulého období a zejména volebního výsledku musel konstatovat, že „situaci před volbami zkomplikoval fakt, že všechny politické síly, s nimiž jsme jednali, se na samém počátku volební kampaně přihlásily k moravskému programu. Pan premiér Pithart sliboval zemské zřízení po volbách a spolu s panem ministrem Klausem vybízel voliče, aby nám nedávali svůj hlas, protože nezískáme pět procent a hlasy odevzdané nám dostanou komunisté. Přesto všechno jsme dosáhli, díky vhodné strategii a taktice a nesmírně nadšenému nasazení řady členů a příznivců Hnutí, výrazného volebního úspěchu vyjádřeného v průměru 23,05 procenta hlasů odevzdaných na Moravě a ve Slezsku.“22/
První krok k rehabilitaci Moravy spatřovalo Bártovo hnutí v obnově zemského zřízení, o něž chtělo usilovat v prvé řadě. Proto v létě 1990 připravilo projednání České národní rady návrh zákona o zemském zřízení, o němž předpokládalo, že by mohl být přijatelný pro většinu poslanců nejvyššího orgánu České republiky. Domnívali se, že by měl v platnost vstoupit k l. lednu 1991 a vytvořit předpoklady k přestavbě Československa ve spolkový stát.23/ Návrh však nebyl k jejich zklamání, ale i ke zklamání většiny obyvatel Moravy, akceptován.
Významnou aktivitu směřující k obnově Země moravskoslezské vyvíjel také Jihomoravský krajský národní výbor v Brně a Severomoravský krajský národní výbor v Ostravě. V průběhu roku 1990 byli z těchto důležitých orgánů státní správy odstraněni všichni funkcionáři dosazení komunisty, stejně jako nejvíce zkompromitovaní úředníci. Na jejich místa usedly osobnosti většinou v uplynulém období persekuované, které zaručovaly další vývoj k demokracii. Předsedou Jihomoravského KNV se stal dr. Zdeněk Přikryl, předsedkyní Severomoravského KNV Šárka Varyšová.
Oba národní výbory se vyslovily pro obnovu Země moravskoslezské, Jihomoravský KNV již v únoru 1990 a pak znovu na

[<236]

svém plenárním zasedám dne 25. září 1990. Plenární zasedání konstatovalo, „že přes úsilí rady KNV se dosud nepodařilo plně zajistit realizaci ‚MEMORANDA poslanců JmKNV k státoprávnímu uspořádání ČSFR‘ z února 1990“ a že nebylo „nastoleno znovuobnovení samosprávy zemské“.
Nato zasedání vyjádřilo souhlas s návrhem zákona o zemském zřízení, který zpracovalo Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko, a vyjádřilo mu svou podporu. Poté schválilo „Druhé memorandum poslanců JmKNV k znovuobnovení zemského zřízení v ČR“ a výzvu adresovanou poslancům Federálního shromáždění a České národní rady, politickým stranám, hnutím, společenským organizacím a občanům k znovuvytvoření zemského zřízení na Moravě a ve Slezsku. Radě KNV uložilo zasedání „přijmout konkrétní opatření k zabezpečení kontinuity jednání a prací na vzniku zemského zřízení“ a předsedovi KNV Zdeňkovi Přikrylovi dalo za úkol projednat s předsedkyní Severomoravského KNV možnost společného plenárního zasedání, které by se vyjádřilo na podpora zemského zřízení. Současně rozhodlo vydat záznam svého jednání tiskem, „aby všichni roduvěmí Moravané věděli, jak jsme se chovali, o co jsme usilovali“.24/
Představitelé moravských aktivit se snažili dosáhnout toho, aby se oba kraje spojily samy, o své újmě, bez ohledu na rozhodnutí České národni rady. JUDr. Jiří Bílý uvádí, že „do prvních voleb se nám naskytla jedinečná šance Moravu administrativně sjednotit. Zákon o národních výborech z roku 1967 nevylučoval možnost slučování jednotlivých národních výborů. Získali jsme i příslib předsedkyně Severomoravského KNV Šárky Varyšové i předsedy Jihomoravského KNV dr. Přikryla, že spojení obou orgánů provedou. Mnoho velkých věcí končí na lidské malosti a předseda Přikryl nakonec od tohoto plánu ustoupil.“25/ Škoda, kdyby věc dotáhl do konce, jeho jméno by určitě v zapomnění neupadlo…
Moravská snaha o obnovu zemského zřízení však v Praze narazila na odpor, obyvatel Moravy se zmocňovalo zklamání a znechucení z politického vývoje, od nějž si slibovali něco jiného.

[<237]

Sílila kritika vlády České republiky, ustavené po prvních svobodných volbách. Dokonce i někteří pražští novináři, pocházející z Moravy, si neúnosnost situace uvědomovali.
Dokonce i Bohumil Pečínka, pozdější redaktor Lidových novin, tehdy ještě redaktor Studentských listů, v jejich patnáctém čísle ročníku 1990 napsal: „Nepochybně v legitimním a moravskými voliči podpořeném požadavku Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko (HSD) na znovuobnovení samosprávných výsad – uloupených komunisty – a nastolení zemského územněsprávního uspořádání, které s úspěchem fungovalo už za 1. republiky, a na jehož nedostatky si nemohou stěžovat ani v sousedním Rakousku a SRN. K prvním reakcím patřilo v lednu 1990 vcelku pochopitelné: ‚Počkejte, nejdřív se vypořádáme s bolševikem a pak přijde i na územně správní uspořádání.‘ Měsíce plynuly, bolševik měl o 700 tisíc členů méně a z odpovědí vládních a hradních politiků byla stále více cítit unuděná arogance, že už je zase ti Moravané něčím obtěžují, což brzy přešlo i na stránky centrálního tisku.
Konečně, není to nic těžkého.
Stačí se posadit za mramorový stůl secesní kavárny – to pro získání pocitu evropanství – a začít: ‚Odjakživa jsem měl Moravu rád,‘ a poté vylíčit svou do nebe volající lásku k tomuto teritoriu (potažmo spíš k vinným sklepům). Potom dramaticky dodat, že vaše láska byla záhy zhrzena vinou požadavků HSD a pasáž efektně zakončit citátem z Brzezinského o nacionalismu. Pro větší názornost je pak možno moravským politikům udělit nálepku separatistů a moralisticky si postesknout, zda je nám toho třeba právě nyní, když za nekončícího potlesku vstupujeme do Evropy a celý svět nám závidí Tomáše Garriqua Havla. Jako pečeť nadhledu nad nějakým nicotným problémem 4 milionů Moravanů, ať je autor srovná nejlépe s Chody a řečnicky se zeptá: ‚A co si takto vyhlásit suverénní Žižkov?‘ Závěrem pak doporučuji text podepsat uměleckým jménem a poslat do nějakého pražského deníku. Když jsem zmíněné rádoby intelektuální texty četl poprvé, znechuceně jsem to přešel, po dvacáté mi to bylo za
pisatele, neurvale brnkajícího na národní strunu, líto, a další

[<238]

povýšené projevy totální neinformovanosti na odiv stavěné snahy neporozumět jsem už nebral na vědomí.
Ne tak mnozí Moravané, kteří podle zákona o akci a reakci začali odpovídat čím dále více podrážděněji. A není divu. Měsíční úsilí moravských poslanců v novém parlamentě a ČNR naráží na permanentní nepochopení, zjednodušování celého problému a v neposlední řadě i pokus skandalizace HSD. Ono ani tak nejde o to přijmout beze zbytku všechny moravské návrhy, ale je nezbytně nutné o nich přinejmenším diskutovat, neboť jsou zaštítěny hlasy více než 1 milionu voličů, a nikoliv je arogantně smést ze stolu. Nemůže to v konečném důsledku vést k ničemu jinému, než k nevíře Moravanů v legální postupy a příklonem se k extrémům typu Moravské nacionální strany, která dnes sice představuje hrstku bezvýznamných radikálů, ale zítra třeba reálnou politickou sílu. A tak bych se vůbec nedivil, kdyby se jednoho krásného dne Moravané vyhlásili za národ a na protest proti blazeované neochotě – dříve tak vnímavých disidentů – pohrozili Čechům hospodářskou blokádou. Vinu pak budou pragocentristé dozajista vidět ve všem
jiném, než ve vlastní politické necitlivosti
.“26/
V Pečinkově článku, zveřejněném na podzim 1990, se do českého tisku poprvé dostala zmínka o existenci Moravské národní strany a o nebezpečí, které od ní hrozí — byť autor ještě ani neuváděl správně její název. Však se také teprve začala organizovat, neměla žádnou sílu, žádné prostředky, nikdo ji nebral vážně a ani zdaleka nemohla znamenat hrozbu pro stávající politická uskupení, angažující se v moravské problematice.
Lidé, kteří dokázali správně analyzovat současnou politickou situaci, však brzy poznali nebezpečí, které Moravská národní strana pro českou Moravu znamená. Je charakteristické, že to nebyl nikdo z Prahy, kdo pochopil o jak vážný problém jde, ale že to byl právě Moravan doc. Jaroslav Mezník, který jako jeden z prvních upozorňoval na nutnost zabránit rozbíjení národní jednoty v zemi. „Neumím si představit, že by Karel Čapek či Alois Jirásek měli být pro mě či pro mé potomky autory cizího národa,“ prohlásil na kterémsi veřejném shromáždění.

[<239]

Politická svoboda a obnovená demokracie v Československu a později v České republice umožnily doc. Mezníkoví plně se realizovat. V roce 1992 jej prezident republiky jmenoval univerzitním profesorem, začal učit na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a v roce 1994 jej ostatní kolegové dokonce zvolili děkanem této školy. Ani to jej však neodvedlo zcela od veřejné činnosti, angažuje se v České straně sociálně demokratické a aktivně vystupuje proti každému extremismu, za nějž rovněž pokládá činnost Moravské národní strany.

Poznámky:

1/ Pernes, Jiří: Úvod ke konferenci, In: Morava v českém státě včera, dnes a zítra. Příspěvek k diskusi na téma: Jaký národ žije na Moravě?, Brno Moravské zemské muzeum 1992, str. 3.
2/ Tamtéž, str. 87.
3/ Morava ve střední Evropě, Střední Evropa – brněnská verse, čís. 3/89.
4/ Janák, Jan: Historik statečného srdce. K životnímu jubileu prof. Jaroslava Mezníka, Svobodné slovo.
5/ Pithart, Petr: Osmašedesátý, Praha 1990, str. 125.
6/ Za samosprávnou demokracii. Mluvíme s vůdčím představitelem Hnutí za samosprávnou demokracii Společnosti pro Moravu a Slezsko Boleslavem Bártou, Moravské noviny 12. 7. 1990, str. 1.
7/ Úvodní poznámka, Střední Evropa, brněnská verse 1/88, samizdat.
8/ Rotrekl, Zdeněk: Existence Moravy ve střední Evropě, Střední Evropa, brněnská verse 1/88, samizdat.
9/ Úvodní poznámka, Střední Evropa, brněnská verse 2/88, samizdat.
10/ Mezník, Jaroslav: Co s Moravou?, Střední Evropa, brněnská verse 2/88, samizdat.
11/ Kuběna, Jiří: …vyznání moravské. (Z dopisu Mirku Holmanovi z 12. ledna 1988), Střední Evropa, brněnská verse 2/88, samizdat.
12/ Morava ve střední Evropě. (Záznam diskuse), Střední Evropa, brněnská verse 3/89, samizdat.
13/ Tamtéž.
14/ Mezník, Jaroslav: Dějiny národu českého v Moravě. (Nárys vývoje národního vědomí na Moravě do poloviny 19. století), I., Střední Evropa, brněnská verse 3/89, samizdat.

[<240]

15/ -zh-: Moravo, Moravo…, Střední Evropa, brněnská verse 4/5/89, samizdat, str. 19-23.
16/ Rotrekl, c. d.
17/ Poslanec Parlamentu za MNS a předseda MNK dr. Jiří Bílý: Mou vlastí je Morava, Moravská politika. Vlastenecké noviny roč. I/1994, č. 3, srpen, str. 1.
18/ Srov. např. jen výzvu K samosprávě Moravy a Slezska, vydanou Akademickou radou Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, Brněnský večerník 20. 3. 1990.
19/ Srov. např. výzvu „9000 pro“, vydanou závodním výborem odborů státního podniku Zbrojovka Brno, Moravskoslezská orlice roč. 1990, č. 3, 24.-30. 9. 1990.
20/ O Moravě v Rondu. Sborník se shromáždění MOU v Brně. Vyšlo v březnu 1990.
21/ Překvapení z Moravy. Aktuální rozhovor Svobodného slova, Svobodné slovo 12. 6. 1990, str. 1.
22/ Jsme hnutí pro samosprávnou demokracii a spravedlnost. První sněmování delegátů v Ostravě, Moravskoslezská orlice čís. 2/90, str. 2.
23/ Bárta, Boleslav: Stručný nástin návrhu na demokratické samosprávné spolkové uspořádání československého státu, Informační bulletin Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko, čís. 5, dále Návrh zákona o zemském zřízení, tamtéž čís. 6.
24/ Boj o Moravu a Slezsko. Ze zasedání pléna Jm KNV. Vydal Jihomoravský KNV Brno, říjen 1990, 39 str.
25/ Poslanec Parlamentu za MNS a předseda MNK dr. Jiří Bílý: Mou vlastí je Morava, Moravská politika. Vlastenecké noviny roč. I/1994, č. 3, srpen, str. 1-2.
26/ Pečínka, Bohumil: Tož co, Moravo, Studentské listy č. 15/1990, cit. dle Moravskoslezská orlice č. 3/1990, 24. – 30. 9. 1990, str. 6.

[<241]

Zpět na obsah

Advertisements

2 thoughts on “Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství 11

  1. Zmíněný zákon o postavení národů a národností nemá číslo 114/1968 Sb., nýbrž 144/1968 Sb. Zrušen byl 8.2.1991 v souvislosti s přijetím Listiny základních práv a svobod.http://abonent.lexdata.cz…07235B1

  2. ◉ Číslo zákonaZde zveřejněný text kapitoly se přesně shoduje s otištěným textem v knize. Za chyby já zodpovědnost nenesu. Ale dobře, že jste na to upozornil.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s