V paprscích pražského jara
(Obsah knihy zde)
V PAPRSCÍCH PRAŽSKÉHO JARA
Pokud někdo neměl ve zvyku poslouchat ráno před odchodem do zaměstnání zprávy Československého rozhlasu, mohl si myslet, že středa 21. srpna 1968 začíná jako každý jiný pracovní den. Ale jen do okamžiku, než vyšel na ulici. Také nejvlastnější střed Brna, za jaký je možno pokládat náměstí Svobody, vypadal jako jindy jen na první pohled. Přestože bylo krátce před sedmou hodinou a lidé v tuto dobu obvykle rychlým krokem pospíchali do práce, zůstávali tentokrát stát uprostřed plochy před Státní bankou československou. Stáli skoro bez hnutí, vypadali bezradně a nevěřícně. Všichni mlčky hleděli k moderní budově, stojící poněkud nepatřičně mezi starší zástavbou. Tam, za prosklenými dveřmi v přízemí, ale i za širokými okny v prvním a druhém patře hlídkovali sovětští vojáci. V typických gymnasťorkách, známých u nás z filmů o osvobození, na hlavě zelené lodičky, v rukou samopaly. Stáli tam a přecházeli plně vyzbrojeni a tvářili se, jako by dav před sebou neviděli. Ten rostl, houstnul a už nemlčel.
Lidé začali nadávat, vyměňovali si názory, hádali se mezi sebou.
„O takový život nestojím! Ať si ho vezmou! Tady máte!“, vykřikoval nějaký pán středních let pateticky a trhal sebou směrem k prosklenému vchodu. Nepohnul se však z místa, protože ho za ruce drželo několik lidí, kteří ho nechtěli pustit; báli se, jak by Rusové na jeho gesto reagovali.
„… já jsem taky pro socialismus, co si myslíte?“ přela se nějaká
[<193]
dvojice kousek opodál. „Ale o tohle jim nestojím! To ať si vezmou zpátky do Ruska!“
Mezitím se do banky pokusila vejít mladá dívka, která tam zřejmě pracovala a kterou nikdo nestačil varovat. Sotva otevřela skleněné dveře, vojáci pokročili o krok dopředu, zahradili jí cestu a namířili na ni samopaly. Rychle uskočila zpět, dveře se znovu s hlasitým bouchnutím zavřely. Na svoji kolegyni, která se blížila z druhé strany, v očividných rozpacích zavolala: „Dnes se asi nedělá!“ Kupodivu, její hlas zněl skoro vesele.
Nad hlavami shromážděných zahučela těžká letadla, která najednou začala létat jedno za druhým. Při pohledu vzhůru lidé uviděli, že nejen za okny v patrech, ale také na ploché střeše banky se to cizími vojáky jen hemží. V tu chvili si uvědomili, že nemohou dělat vůbec nic. Někteří začali plakat, jiní bezmocně hrozili pěstí.
Československo právě procitalo ze snu o demokratickém socialismu.
Cesta k tomuto smutnému ránu však trvala dlouho, lze říci, že několik let, a byla provázena pozvolnou liberalizací československé společnosti. Vládnoucí komunistická garnitura v čele s Antonínem Novotným již od poloviny šedesátých let musela řešit palčivé otázky ekonomické, ale i politické, neměla jiného vyhnutí než se vyrovnat s tíživým dědictvím minulosti a najít novou motivaci pro občany země, jíž vládla. Pozvolna popouštěla uzdu a zaváděla demokratické novoty, lidé mohli číst knihy donedávna ještě zakazované, v kinech se hrály filmy, které by se před pár lety zcela jistě ocitly na indexu, v novinách se objevovala jména již léta zamlčovaná. Vláda se pokoušela o rozpačité reformy také v hospodářství a slibovala lidem větší blahobyt.
Změny však postupovaly příliš pomalu, vedení KSČ ani vláda ve své nerozhodnosti nedokázaly uspokojit nikoho. A tak ve společnosti sílily stále více reformní proudy, požadující rychlé a zásadní řešení. Plenární zasedání Ústředního výboru KSČ. které se sešlo ve dnech 3. až 5. ledna 1968 a které rozhodlo rozdělit funkci prezidenta republiky a prvního tajemníka ÚV KSČ, jež až dosud ve svých rukou pevně svíral Antonín Novotný, se setkalo
[<194]
s plnou podporou veřejnosti. Novotnému i nadále zůstala nejvyšší pozice státní, novým stranickým šéfem se stal dosavadní první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska Alexandr Dubček.1/
I když by se mohlo zdát, že výměna lidí na nejvyšším komunistickém postu sama o sobě nic nevyřeší, dostaly události pojednou dramatický spád. Přestože cenzura oficiálně ještě zrušena nebyla, začaly noviny a časopisy psát ve zcela novém duchu, stejně jako se změnilo vysílání rozhlasu a televize, které zejména ve svých publicistických pořadech upozorňovaly na celou řadu palčivých, dlouho neřešených problémů.
Ve středu pozornosti nejširší veřejnosti stály nyní snahy o nápravu křivd minulosti, nezákonností, jichž se komunisté během uplynulého dvacetiletí dopustili, úsilí o demokratizaci společnosti, o přiblížení se západnímu světu. Slováci takřka okamžitě využili nové situace k ventilování svých vlastních národních požadavků a začali volat po federativním uspořádání státu, v němž spatřovali záruku dalšího spravedlivého vývoje. Doslova ze dne na den se jako živé ukázaly problémy, o nichž se již dlouhá léta mlčelo.
A zcela nečekaně a k nelíčenému překvapení mnohých se v této době také na Moravě zrodilo spontánní lidové hnutí usilující o její rehabilitaci, o uznání jejích práv, o obnovu zemského zřízení s jednotnou Zemi moravskoslezskou, eventuálně se Zemí moravskou a Zemí slezskou existujícími samostatně.
V kontextu československého vývoje v letech 1968 a 1969 šlo jistě o jev, který nestál v centru politických snah. Obyvatelé Čech a Slovenska mu nepochybně věnovali minimální pozornost a mnozí v něm zcela jistě spatřovali faktor, který odváděl obyvatele Moravy a Slezska od boje za demokratizaci Československa. V životě Moravy a Slezska té doby však sehrál významnou úlohu, patřil do souhrnu činitelů, které usilovaly o změnu tehdejší socialistické reality, a v dějinách moravanství zaujímá čelné místo.
Bylo to hnutí široce založené, do něhož se zapojily takřka všechny vrstvy obyvatel a také všechny věkové kategorie Moravanů
[<195]
– dokonce i ti nejmladší, kteří o existenci Moravy jako svébytné země mohli vědět nanejvýše z literatury či z vyprávění rodičů.
Jeden z prvních hlasů volajících po obnově zemského zřízení v Československu zazněl dne 2. dubna 1968 z Moravského muzea v Brně. U příležitosti 150. výročí založení této významné vědecké a kulturní instituce, nejstarší na Moravě, se shromáždili její vědečtí a odborní pracovníci a vydali prohlášení, v němž konstatovali, že „historická a kulturní existence Moravy je hluboce zakotvena ve vědomí všech občanů ČSSR. Vznikla přirozeným vývojem, její území tvoří vyhraněný geomorfologický, ekonomický a komunikační celek,“ a požadovali obnovu své země v souvislosti s „očekávaným federativním zřízením čs. státu„.2/
Jen o dva dny později, 4. dubna 1968, vystoupili v denním tisku s prohlášením brněnští spisovatelé Oldřich Mikulášek, Alena Bernášková, Bohumír Macák, Jan Skácel, Vladimír Pazourek, Josef V. Pleva, Josef Hrabák, Ivan Kříž, Lubomír Nový, Oleg Suš, Milan Uhde, Adolf Kroupa, Růžena Lukášova, Zdeněk Pluhař, Jan Trefulka a Jaromír Tomeček. Protestovali v něm proti diskriminaci Moravy a jejího hlavního města a také oni vyslovili názor, že náprava by se dala zjednat „pravděpodobně návratem k zemskému zřízení, v jehož rámci by se lépe rozvíjely skutečné potřeby kulturní a ekonomické oblasti, jíž Morava dlouhá staletí byla.“ 3/
V obdobném duchu se za necelé dva týdny vyjádřili rovněž novináři z Moravy a Slezska. Předsednictva Jihomoravského a Severomoravského Krajského výboru Svazu československých novinářů se sešla 16. dubna 1968 na společné schůzi v Olomouci a vydala prohlášeni, v němž – vedle opatření směřujících k politickému uvolnění a demokratizaci československé společnosti jako celku – požadovali také rovnoprávnost pro Moravu a Slezsko.4/
K překvapení mnohých se takřka současně s nimi pro zemské uspořádání a rehabilitaci Moravy vyslovila i výrazná část její politické reprezentace: dne 17. dubna 1968 obnovení Země moravskoslezské požadovalo plenární zasedání Jihomoravského
[<196]
krajského národního výboru,5/ jenž si i v budoucnu podržel iniciativu, směřující k obnově zemského zřízení. Obdobné názory, zatím sice ojedinělé, bylo však možno zaznamenat i mezi vedoucími funkcionáři obou moravských krajských výborů Komunistické strany Československa a to znamenalo velmi mnoho, neboť ti mohli politický vývoj ovlivnit nejvíce.
Z iniciativy Jihomoravského KNV se počátkem května 1968 v Rajnochovicích na Valašsku setkali jeho zástupci s reprezentanty Severomoravského KNV, aby se – vedle dalších problémů – poradili i o případných změnách ve státoprávním uspořádání republiky. Zatímco představitelé jižní Moravy jednoznačně vystupovali ve prospěch zemského zřízení, hosté z Ostravy zůstávali k této myšlence dosti chladní. Denní tisk psal, že mezi nimi „spíše převládá názor, že by budoucí státoprávní uspořádání mělo být v podobě okresů a národních vlád pro Slovensko a zemi Českomoravskoslezskou,“6/ tedy bez existence jakýchkoli mezičlánků, ať se již jmenují země či kraje. Zveřejnění jejich stanoviska ovšem vyvolalo značnou vlnu odporu, především mezi samotnými obyvateli severní Moravy a Slezska, kteří funkcionáře KNV obviňovali z tzv. „konzervatismu“, čímž se tehdy obecně rozuměla neochota podporovat společenské změny, probíhající v zemi a snaha udržet poměry tak řečeno předlednové.
Předložení návrhu na zemské zřízení jakožto možné alternativy federativního uspořádání Československé republiky vyvolalo bouřlivou diskusi především na samotné Moravě. V ní se po dlouhé době poprvé opět otevřela otázka existence moravského národa a – byla většinou diskutujících odmítnuta. Například redaktor Svobodného slova František Gerža dne 20. dubna 1968 přiznává oprávněnost zřízení Země moravskoslezské jako samostatného subjektu vedle Čech a Slovenska pouze tehdy, „kdybychom se my, Moravané, chtěli konstituovat jako národ, což, domnívám se, nechceme, i když se hrdě hlásíme k odkazu našich předků, jejichž velkolepou minulost nám tak zaníceně a prospěšně odhaluje ve velkomoravských Mikulčicích pan profesor Poulík.“7/ Současně však je třeba hned dodat, že ani Gerža nebyl proti existenci Země moravskoslezské, naopak, dovolával se jí
[<197]
vehementně, chtěl však, aby vznikla jako správní celek uvnitř tehdy připravované České socialistické republiky. Postupem času se otázka rehabilitace Moravy a Slezska stala otázkou skutečně lidovou, po obnově zemského zřízení volali jednotlivci, pracovní kolektivy, politické a společenské organizace, vyslovovali se pro ně účastníci nejrůznějších veřejných shromáždění, politických manifestací, psal pro ně denní tisk.8/
Mezi lidmi nakonec převládlo přesvědčení, že jediným spravedlivým řešením moravské otázky je tzv. trialismus, trojfederace, tedy rovnoprávné postavení Země moravskoslezské vedle Čech a Slovenska v jednotném Československu. Hlavním zastáncem tohoto řešení se stala Společnost pro Moravu a Slezsko, která se ve druhé polovině května 1968 vytvořila v Brně.9/ V jejím čele stály významné osobnosti vědeckého, kulturního a politického života na Moravě, především z řad technické, přírodovědecké a humanitní inteligence, mluvčím Společnosti se pozvolna stával dr. Boleslav Bárta. CSc. Do Společnosti pro Moravu a Slezsko vstupovali masové nejen jednotlivci, ale také společenské a politické organizace, a dokonce i průmyslové podniky a výrobní závody z Moravy a Slezska.
Reformní skupiny, které se od počátku roku 1968 pozvolna v Praze chápaly moci, viděly ve Společnosti pro Moravu a Slezsko potenciální nebezpečí pro své politické záměry, a proto ji ministerstvo vnitra odmítalo dlouhou dobu registrovat.10/ Nová organizace, vystupující jménem obyvatel Moravy a Slezska, nicméně v této době vzepjaté lidové aktivity pracovala i nadále a nedbala, že nesplňuje náležité formality. Aniž by vyvíjela nějakou mimořádnou reklamu, neměla ostatně ani vlastní tisk, podařilo se jí během krátké doby založit pobočky – takzvané výbory – takřka ve všech okresech obou zemí. V polovině července 1968 měla již 140 000 registrovaných členů11/ a jejich počet stále narůstal; o několik málo dnů později vykazovala Společnost pro Moravu a Slezsko již 150 000 členů organizovaných ve 410 výborech rozesetých po obou zemích,12/ v srpnu již její vedení udávalo téměř 200 000 členů a více než 600 místních a závodních výborů.13/
[<198]
Vedení Společnosti pro Moravu a Slezsko sídlilo v přízemních místnostech Etnografického ústavu Moravského muzea v tehdejší Gagarinově (dnes Kobližné) ulici v Brně a tam každý den směřovaly kroky zájemců o pomoc a spolupráci. Jeden z očitých svědků, pan Antonín Křikava, který prodával vstupenky do muzejní expozice, kolem něhož všichni tito lidé museli projít, napsal 15. července 1968 do novin: „V poslední době… přicházejí zástupci z mnoha továren, lidé z okolí Brna i z daleka a zajímají se o práci naší Společnosti. Není to akce jen několika brněnských patriotů a není předem určena k nezdaru.“14/
Ach, pane Křikavo, jak jste se mýlil?
Zpočátku se zdálo, že lidé, smýšlející obdobně jako pan Křikava, mají pravdu, všechno tomu nasvědčovalo – moravskoslezská iniciativa, zrozená počátkem roku 1968, se brzy stala masovou záležitostí a spontánně se šířila. Společnost pro Moravu a Slezsko vydala výzvu Všem Moravanům, v níž vyzývala k podpoře snah o samosprávný vývoj Moravy a Slezska, a takřka vzápětí se zvedla vlna souhlasu s jejími požadavky: již v prvních dnech se k výzvě přihlásily Jihomoravské cukrovary Uherské Hradiště, Vinařské závody Mikulov, Zemědělská mistrovská škola Šlapanice, okresní konference Socialistické akademie v Kroměříži, Čs. svaz chovatelů v Poštorné, katedra matematiky Elektrotechnické fakulty VUT v Brně, 100 delegátů jihomoravského Krajského výboru ČSM, občané Miroslavi, Krajský výbor odborového svazu umění a kultury ROH v Brně15/ a příliv podpůrných dopisů neustával ani v následujících dnech.
Společnost pro Moravu a Slezsko byla neúnavná; ještě nedozněl kladný ohlas na první výzvu a již vydala Moravskoslezskou deklaraci, v níž požadovala „takovou formu státní organizace naší socialistické společnosti:
1/ Aby u žádné její části nevyvolávala hromadné pocity křivdy, ale vytvářela pro všechny stejnou příležitost.
2/ Aby v aktivních lidech nebrzdila pracovní elán a zájem o společenské problémy, ale dávala i prostému člověku pocit spoluodpovědného hospodáře své země.
3/ Aby nejen zamezila návrat jakékoliv formy tzv. kultu
[<199]
osobnosti, ale dávala každému člověku záruky respektování lidských práv.“
Nezbytnou podmínku spravedlivého řešení Společnost spatřovala v důsledné federalizaci Československa „se stejnými právy a povinnostmi“ pro Čechy, Moravu a Slezsko i Slovensko a konstatovala, že dostatečným důvodem a jediným hlediskem pro federativní uspořádání státu nemůže být jen kritérium národnostní. „Je tu ještě nezadatelné historické právo, existuje kritérium geografické, kritérium ekonomické a také fakt, že obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezska představuje pospolitosti, jejichž jádrem jsou sociologicky a psychologicky odlišné větve českého národa v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které mají své specifické potřeby hospodářské i kulturní.“16/
Vedení Společnosti pro Moravu a Slezsko si uvědomovalo nebezpečí, které jejím snahám hrozilo ze strany Slováků. Proto jen o několik málo dnů později vydalo Provolání k slovenskému národu, v němž se odvolávalo „na tradiční přátelství mezi slovenským a moravským lidem“ a jímž chtělo rozptýlit pochybnosti Slováků a získat jejich podporu pro myšlenku zemského zřízení.17/
Bylo by nekorektní nepřiznat, že občas zaznívaly i hlasy zcela odlišné, argumentující proti obnově zemí, byly však dosti izolované a lze říci, výjimečné.18/ Naopak, jak postupoval demokratizační proces v Československu, sílilo i volání stoupenců moravskoslezské samosprávy a jejich řady rostly. Je třeba také říci, že jejich vystupování se zařadilo do fronty boje proti tzv. „konzervativcům“, jak se tehdy označovali přívrženci marxisticko-leninského zřízení stalinského typu, kteří jakékoli společenské změny a každou revizi dosavadního systému – tedy také obnovu historických zemí – odmítali.19/
O závažnosti, jakou přikládali otázce obnovy zemského zřízení a rehabilitace Moravy a Slezska skoro všichni – nejen tedy hrstka pobloudilých intelektuálů – vypovídá například i fakt, že 28. června 1968 se v První brněnské strojírně konal aktiv zástupců závodních organizací ROH ze šestnácti největších brněnských závodů. Jeho účastníci se usnesli navázat kontakt s odboráři
[<200]
z celé Moravy a Slezska, aby mohli účinněji hájit zájmy „této oblasti„.20/ Závažné svědectví nám poskytuje i přední moravský historik prof. Jaroslav Mezník, který se v průběhu roku 1968 významně politicky angažoval: o bezmála dvacet let později v diskusi o Moravě, která proběhla na stránkách disidentských samizdatových periodik, připomíná, že se na kterémsi z veřejných shromáždění, jež navštívil, setkal s vystoupením dělnice, prosté ženy z lidu, která obhajovala názor, že za práva Moravy a její důstojné postavení v Československu bude třeba stávkovat, jinak prý prosazení tohoto cíle pražská garnitura znemožní.
Horké léto roku 1968 výrazně prohloubilo demokratizaci Československa a prospívalo také hnutí za Moravu a Slezsko, jehož činnost nabývala na aktivitě. V polovině července svolala Společnost do Brna poradu zástupců 150 svých výborů, aby si ujasnili další postup. A jen několik málo dnů poté se v Krnově sešli zástupci 36 měst a obcí Moravy a Slezska.
V obou případech schválili rezoluci, požadující rovnoprávné postavení obou zemí v republice, a navíc, jako se zcela novým požadavkem, vystoupili s návrhem uspořádat lidový plebiscit. Věřili, že umožní objektivně zjistit vůli lidu a že přesvědčí pražské ústředí o oprávněnosti a podpoře požadavků Společnosti pro Moravu a Slezsko.21/ Nesmírně důležitá byla i skutečnost, že ve stejné době se za moravské požadavky a pro plebiscit vyslovilo i plénum Městského národního výboru v Brně a především krajská konference KSČ v Brně, která byla představitelkou skutečné moci na jihu Moravy.22/
Moravské aktivity se však v Čechách a především v Praze nebraly vážně. Přezíravý postoj k nim dokázal moravské a slezské obyvatelstvo rozlítit více než výslovné odmítnutí jeho požadavků. Nicméně Moravané se v této době – v souladu s předchozím historickým vývojem – stále ještě pokládali za Čechy a existenci svébytného národa moravského spontánně odmítali: „Až dosud se tyto snahy (tj. o spravedlivé postavení Moravy a Slezska v Československu – JP) zejména v pražských ústředních orgánech podceňovaly, protože se za jediné hledisko pro tvorbu
[<201]
federace považuje jen hledisko národní. Moravští Češi, jak o obyvatelích Moravy a Slezska mluví místopředseda vlády dr. G. Husák, se ovšem hlásí ke svému moravanství, nikoli jako k hledisku národnímu, nýbrž jako k požadavku ekonomickému i kulturnímu a etnickému. A to – chceme-li mluvit o demokracii – nelze přehlédnout,“ napsalo Svobodné slovo 12. června 1968.23/
Proto volání po plebiscitu o Moravě a Slezsku stále sílilo, proto se objevil požadavek na doplnění prozatímní České národní rady v duchu paritního zastoupení dalšími představiteli Moravy a Slezska,24/ proto Společnost pro Moravu a Slezsko vydala masovým nákladem v srpnu programový materiál Trojdílné uspořádání státu,25/ jenž – vedle toho, že obsahoval kapitolu nazvanou Diskriminace Moravy a Slezska jako zdroje nedůvěry k pražskému centralismu – objasňoval základní požadavky jejich obyvatel a při dobré vůli mohl sloužit jako základní materiál nového státoprávního uspořádání Československa.
Dobrá vůle však scházela.
Přestože lidem ponechávali prostor, aby si povídali a psali co chtějí, rozhodli se soudruzi v Praze a v Bratislavě již dávno, že nové státoprávní uspořádání socialistického Československa bude uskutečněno na národnostních principech, že připravovaná federace bude založena na existenci republik dvou „bratrských národů“ Čechů a Slováků, jež nadále zůstanou vnitřně děleny do krajů a okresů zavedených v roce 1960. V tomto duchu koncipovaná federalizace byla také zákonnou úpravou uvedena k 28. říjnu 1968 v život. Pro Moravu a Slezsko v ní již nebylo místa a na ty, kdo volali po nutnosti zajistit jejich rovnoprávné postavení, se nyní dívali nejen v Praze, ale i v Bratislavě s úsměškem a shovívavou ironií. Postihy přišly až později?
V této souvislosti je třeba hovořit zcela jednoznačně o negativním působení pražského centra a soudruhů z Čech, kteří všechny snahy o zrovnoprávnění Moravy a Slezska odmítali, nikoli o komunistech obecně, protože celá řada funkcionářů z obou tehdejších moravských krajů zemské zřízení alespoň verbálně podporovala; ve snaze o jeho prosazení viděla totiž příležitost pro své vlastní zviditelnění. Navíc nelze vyloučit, že s nimi mnozí
[<202]
z nich i osobně sympatizovali – o stanovisku Jihomoravského Krajského výboru KSČ, který ideu zemského zřízení a rehabilitace Moravy podpořil dokonce jako politický orgán svým usnesením, byla již řeč výše.
Pražští odpůrci moravské zemské samosprávy nejednou vznášeli argument, že se jedná pouze o iniciativu brněnskou, v krajním případě snad ještě jihomoravskou. Vývoj je však postupem času usvědčoval z nepravdy. Například ve druhé polovině července 1968 se pro obnovu Moravy a Slezska vyslovil i celozávodní výbor KSČ ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě, jenž navíc požadoval, „aby otázka federalizace byla projednána v základních organizacích KSČ na severní Moravě a aby byla v tisku zcela veřejně prodiskutována otázka trialismu, která podle názoru Vítkovických se těší podpoře u značné části občanů Severomoravského kraje. Závěrem se Vítkovičtí přimlouvají za plebiscit na Moravě„.26/
Nějaký čas se zdálo, jakoby moravské volání přece jen našlo v Praze odezvu. Dne 22. července 1968 navštívil Brno tajemník ÚV KSČ a předseda prozatímní České národní rady Čestmír Císař. Setkal se zde s představiteli komunistických orgánů i Krajského národního výboru, s rektory vysokých škol, s moravskými poslanci ČNR a se zástupci Společnosti pro Moravu a Slezsko. Většina z nich jej přesvědčovala o nutnosti zjednat pro obě historické země spravedlnost. Moravskoslezští aktivisté jej informovali o své činnosti a oficiálně mu odevzdali materiál zpracovaný Jihomoravským Krajským národním výborem o trojdílném uspořádání Československa.27/
Snažili se však marně.
Císař se sice přátelsky usmíval, vyslechl je všechny, nezávazně sem tam něco slíbil, materiál převzal a odjel zase zpět do města nad Vltavou. Věděl však už dobře, že všechny ty moravské řeči jsou k ničemu; soudruzi se už dávno rozhodli kdy a hlavně jak republiku rozdělí.
Ti nemnozí, které příroda obdařila bystrým úsudkem, prohlédli úmysly funkcionářů z pražského centra ještě dlouho před 28. říjnem 1968, kdy je oficiálně deklarovali a uvedli v život.
[<203]
Pochopili, že přes povolené hrátky s Moravou a Slezskem k rehabilitaci těchto zemí nedojde. Již v červnu 1968 Svobodné slovo na svých stránkách zveřejnilo dopis jistého Vladimíra Urbánka z Brna. Netajil se skepsí a nedůvěrou v poctivost pražských politiků: „Jako Moravák sleduji s velkým zájmem celý demokratizační proces“ napsal. „Patří sem také zprávy o příštím uspořádání našeho státu, které má přinést více blahobytu a spravedlnosti jednotlivým krajům v republice. Zdá se mi však, že celé to dnešní povídání je plané, bez podstaty a ochoty ke spravedlivému řešení a že již dávno bylo rozhodnuto. Morava prostě zůstane tou okrádanou popelkou, jakou byla celých dvacet let. Již několik poctivých Moraváků se vyslovilo pro plebiscit v tomto problému, já se k tomuto názoru kloním také, neboť Moraváci mají právo mluvit o svém příštím životě.“28/
K politikům, kteří dospěli ke stejně skeptickému závěru jako pan Urbánek z Brna, patřil i prof. Vladimír Kubeš, bývalý děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Rok 1968 pro něj znamenal hodně: podařilo se mu dosáhnout plné soudní rehabilitace a naskytla se mu znovu možnost zasahovat do věcí veřejných. Nemohl sice hledět na uplynulá léta jinak než s lítostí, neboť patřil nesporně k těm, komu komunisté doslova zkazili život – zničili mu slibně se rozvíjející kariéru, na dlouhá léta, ta nejlepší v životě, během nichž každý člověk žije plným tvůrčím životem, jej bezdůvodně uvrhli do žaláře a koncentračních táborů, a když jej propustili, odsoudili jej ke hmotnému strádání, protože svému povolání se věnovat nemohl. Nyní tu stál na prahu stáří, v důchodovém věku, a zamýšlel se nad tím, jak by mohl svými skrovnými silami alespoň trochu podpořit pokusy o zlidštění vládnoucího režimu v Československu.
Hned v prvních měsících roku 1968 vstoupil profesor Vladimír Kubeš do Československé strany socialistické a podílel se na práci její brněnské organizace. Velké úsilí vynaložil i pro obnovení právnické fakulty v Brně, neboť její likvidace patřila k tomu prvnímu, čím komunisté po převzetí moci v roce 1948 vysoké školství na Moravě obdařili. Osobně nesl likvidaci fakulty velmi těžce, a když se mu naskytla příležitost, vsadil svou autoritu
[<204]
i váhu svého jména do snah o její obnovení. Bez nadsázky lze říci, že právě jemu náleží lví podíl na dosaženém úspěchu a na tom, že právnická fakulta brněnské univerzity – nesoucí v této době ne už jméno Tomáše G. Masaryka nýbrž Jana E. Purkyně – v roce 1969 znovu zahájila činnost. A je projevem historické spravedlnosti, že právě on se stal v roce 1969 jejím prvním děkanem.
Profesor Kubeš se rovněž zapojil do úsilí o rehabilitaci Moravy a Slezska a o obnovu zemského zřízení. Vystupoval na veřejných shromážděních i na interních schůzích Československé strany socialistické a svými výklady přispíval ke zdůvodňování těchto snah. Jako jeden z prvních však pochopil, že Praha na něčem takovém nemá zájem a takřka věštecky si tento přesvědčený Čech a nadšený český vlastenec, který češství a moravanství necítil jako protiklad, na stránkách Svobodného slova již 31. července 1968 povzdychl: „Neuvěřitelná centralistická tendence Prahy, jakýsi, morbus pragensis… hrozí beztoho vyústit v ten nedobrý stav, že se za pár roků nebude ani obyvatel Moravy nebo Slezska cítit Čechem, nýbrž Moravanem nebo Slezanem.“29/
Sovětská okupace Československa všem funkcionářům, kteří odmítali vrátit Moravě a Slezsku jejich místo, jen nahrála. Mnozí z nich na vpád armád Varšavské smlouvy tvrdě doplatili, v daném okamžiku však v invazi spatřovali argument podporující jejich negativní stanoviska.
Moravané však bojovali dál.
Uvědomovali si, že své plány nejsou schopni prosadit bez podpory vládnoucí komunistické elity, a proto se především ji snažili přesvědčit o správnosti svých myšlenek. Dne 9. srpna 1968 se sešli na společné schůzi s představiteli Krajského výboru Národní fronty v Brně, které chtěli informovat o cílech Společnosti pro Moravu a Slezsko a získat je pro její cíle. Dobový tisk uvádí, že snesli „řadu argumentů pro posílení trojdílné federace, jejíž uskutečnění ovšem není třeba stavět do protikladu s oprávněnými nároky Slováků po respektování národních zájmů„.30/
Bez ohledu na tuto – tak zvaně vysokou politiku – neustávali ani ve vlastní práci organizační a přesvědčovací. Byli přesvědčeni,
[<205]
že v demokratické společnosti se jejich myšlenka, bude-li dobře prezentována a budou-li o její prosazení usilovat dobře organizovaní zastánci, musí dříve či později prosadit.
Proto na 18. srpna 1968 – tři dny před invazí – svolali do Olomouce první konferenci Společnosti pro Moravu a Slezsko. Její vedení zde ústy psychologa Boleslava Bárty pěti stům přítomným delegátům oznámilo, že snahy společnosti svým členstvím podpořilo již více než čtvrt milionu občanů Československa, přičemž „příliv přihlášek neustává„. Konference vydala výzvu občanům Moravy a Slezska, v níž se jednoznačně postavila za trojfederaci a současně vyslovila nedůvěru prozatímní České národní radě, „protože její dosavadní jednání naznačuje, že tento orgán chce pokračovat v nedobré tradici českého centralismu, a proto nemůže být orgánem, který by mohl zastupovat zájmy obyvatel Moravy a Slezska„. Delegáti navíc stanovili základní směry postupu v nadcházejícím období31/ a Společnost pro Moravu a Slezsko se jimi řídila i v období po sovětské okupaci.
Bylo to možné, protože – vzdor vojenskému úspěchu své invaze – politicky utrpěli Sověti a jejich domácí pomahači zpočátku v Československu porážku. Jejich plány na ustavení dělnicko-rolnické vlády zcela poslušné okupačních orgánů nevyšly pro rozhodný odpor nejširších vrstev společnosti. U moci se díky tomu po několik dalších měsíců udrželi tzv. muži pražského jara v čele s Alexandrem Dubčekem, Josefem Smrkovským a Oldřichem Černíkem. Díky tomu ještě určitou dobu přežívala celá řada demokratických vymožeností, jichž se v průběhu prvních měsíců roku 1968 podařilo dosáhnout. Stále ještě existovala poměrná svoboda tisku a shromažďování a ještě pořád mohla vyvíjet činnost – spolu s jinými později nepřijatelnými organizacemi – také Společnost pro Moravu a Slezsko.
Více než tři stovky jejích zástupců z celé země – mimo jiné i ze Svitavska, Moravskotřebovska a Dačicka – se sešly 14. října 1968 na aktivu v Brně, „aby se při celostátní diskusi o státoprávním uspořádání vyjádřili k návrhu zákona o budoucí federaci.“ Nyní již bylo zcela jasné, jaké řešení pražské vedení zvolilo. Již věděli, že se přiklonilo k nacionálnímu řešení česko-slovenskému
[<206]
a jejich návrh ignorovalo. Nesouhlasili s přijatým řešením a snažili se dosáhnout toho, aby „ve znění ústavního zákona o čs. federaci byly záruky alespoň samosprávného postavení země Moravskoslezské,“32/ avšak ani v tom neuspěli, byli příliš slabí.
Někteří poslanci z Moravy prosazovali názory Společnosti pro Moravu a Slezsko i v Národním shromáždění při projednávání zákona o československé federaci.33/ Ani oni však neměli úspěch. Většina poslanců hlasovala tak, jak jim uložily vedoucí orgány KSČ – prosadit při federalizaci Československa hledisko národnostní, vyjádřené vznikem České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky.
Pro Moravu a Slezsko se místo nenašlo, pro pražskou komunistickou elitu neexistovaly nadále.
Rozhodnutí Národního shromáždění vyvolalo na Moravě hluboké zklamání. Společnost pro Moravu a Slezsko se nicméně rozhodla pokračovat ve své práci s nadějí, že se jí podaří dosáhnout svých cílů alespoň později. Nebyla jediná, kdo špatně odhadl politický vývoj nadcházejících měsíců a let. Počátkem roku 1969 začala dokonce vydávat v brněnské pobočce nakladatelství Československý novinář svůj vlastní časopis, nazvaný M-týden, s podtitulkem Moravskoslezský týden.34/ Jednalo se o první periodikum, píšící ve prospěch obou těchto zemí a díky tomu si Moravskoslezský týden brzy získal širokou oblibu čtenářů. Zasloužil si ji, protože až do poslední chvíle zůstal hlasatelem myšlenek zemské samosprávy a autonomie, stejně jako rehabilitace Moravy a Slezska v jejich historických hranicích.
Jeho dny však, stejně jako dny samotné Společnosti pro Moravu a Slezsko a vlastně celé pozvolna oklesťované demokracie v socialistickém Československu, byly spočteny. Pád takzvaných mužů ledna, nástup nového vedení Komunistické strany Československa v čele s Gustavem Husákem, Vasilem Biľakem, Aloisem Indrou a dalšími přesvědčenými marxisty-leninisty vedl k období, označovanému jako normalizace či konzolidace, jež trvalo dalších dvacet let. Noví mocipáni hned v počátečním období své vlády zlikvidovali všechny oponenty – nejdřív v řadách
[<207]
komunistické strany. Není bez zajímavosti, že proti nim – vedle jiných argumentů – vytáhli i politické chyby, jichž se údajně dopustili při řešení moravské otázky.
Dne 13. října 1969 se v Brně konal tzv. „krajský stranický aktiv“, na němž neobyčejně bojovně v duchu nastupující normalizace promluvil nový tajemník Jihomoravského KV KSČ pro politicko-organizační práci František Ručka. Měl za úkol připravit likvidaci funkcionářů, kteří byli novým ochotným přisluhovačům sovětského vedení již nepohodlní. Provedl tedy – jak komunistická Rovnost jeho vystoupení hodnotila – „jakousi analýzu minulého období, v níž mj. kritizoval i bývalé funkcionáře KV KSČ zodpovědné za pokusy o reformu„. Jednou z jeho obětí se stal i bývalý tajemník Josef Špaček, jemuž kromě jiného vytýkal, že „s jeho souhlasem bylo… prosazováno lidové referendum o Moravě a jejím postavení ve státoprávním uspořádání v době, kdy již stranické orgány zaujímaly jiná stanoviska.“35/ Šlo nepochybně o záminku, ale i z ní je zřejmé, že komunisté spatřovali v myšlence samosprávné Moravy velké nebezpečí.
Po likvidaci nepohodlných soudruhů přistoupilo vedení Komunistické strany Československa k „obnově pořádku“ v dalších politických a společenských organizacích a nakonec ve všech oblastech veřejného života. V Československu zavládl mrtvý klid. Nebylo v něm místo ani pro Společnosti pro Moravu a Slezsko a pochopitelně ani pro zemské uspořádání. Nicméně palčivost moravské otázky se tím nezmírnila. Přestože ji v době znovu nastupujícího útlaku opět zastiňovaly jiné problémy, bezprostřednější, bolestně se týkající každého občana Československa, většina obyvatel Moravy v sobě nesla nerovnoprávné postavení své země jako křivdu dál, byť i třeba jen jako jednu z mnoha jiných, s nimiž se teď musela vypořádávat.
Nemohl to ignorovat ani deník Jihomoravského Krajského výboru KSČ Rovnost, který využil toho, že v listopadu 1969 přijel do Brna místopředseda vlády České socialistické republiky Ladislav Adamec. Redaktorka, kterou se uvolil přijmout, mu položila otázku: „Ve svém programovém prohlášení se česká vláda hlásila i k řešení specifické problematiky Moravy a Slezska. Odborná
[<208]
vládní komise se však této otázce zdá se vyhnula, dokonce ani typické moravské oblasti, jež byly v roce 1960 připojeny proti vůli svých obyvatel k Jihočeskému a Východočeskému kraji, se nemají vrátit >domů< na Moravu. Kdy se dostanou na pořad dne i naše starosti?"
Adamec jistě nebyl rád, že takovou otázku dostal. Ve společnosti však stále ještě přežívalo něco málo z demokratického ducha, který se před rokem tak bouřlivě rozvíjel, soudružka redaktorka byla ke všemu z komunistických novin, a tak si přece jen netroufal odkázat ji do patřičných mezí a na nepohodlný dotaz nakonec odpověděl.
"Vláda ČSR, byro ÚV KSČ i předsednictvo ČNR se přiklonily k návrhu neměnit dosavadní organizační strukturu národních výborů v ČSR s tím, že v řadě otázek bude nutno návrh dopracovat," začal Adamec zeširoka funkcionářským žargonem. Hovořil sice o nutnosti návrh dopracovat, ale to byly jen zastírací fráze, dobře už věděl, že nic se dopracovávat nebude a věci se pokud možno co nejbezpečněji zakonzervují ve stávající podobě.
"Tím bylo vysloveno také stanovisko k návrhům na postavení Moravy a Slezska v rámci ČSSR, připraveným v roce 1968. Řešení specifické problematiky Moravy a Slezska nemůže spočívat podle mého názoru v odlišném administrativně správním uspořádání. Široká působnosí KNV, národních výborů měst Brna a Ostravy, ONV i MNV v oblasti kultury, školství, zdravotnictví, sociální péče i na úseku hospodářského rozvoje dává dostatek možností pro specifické řešení, odpovídající zvláštním potřebám příslušné oblasti a města," pokračoval. "Je možno uvést řadu příkladů, kdy specifika Moravy a Slezska našla výraz ve zřízení řady institucí nadkrajského významu, jako jsou vysoké školy, vědecké ústavy, kulturní zařízení. V této cestě je třeba pokračovat a je samozřejmé, že i orgány ČSR při umisťování významných institucí a orgánů mají vycházet z potřeb celé republiky i jednotlivých území a oblastí. Tak je třeba chápat stanovisko vlády i politických orgánů k návrhům územního členění i z hlediska specifické problematiky Moravy a
Slezska," skončil soudruh Adamec.36/
[<209]
Na dlouhou dobu to byla pohřební řeč nad Moravou. Adamec to nakonec řekl jasně: s Moravou a Slezskem se nepočítá. Nejenže se v jejich postavení nezměnilo nic, ale ani se o nich nehovořilo, neboť komunisté důsledně zastávali zásadu, že problém, o kterém se nemluví, neexistuje.
Nový režim poznamenal tak či onak všechny obyvatele republiky, statisíce jich byly vyloučeny z veřejného života, zbaveny zaměstnání, připraveny o existenci. Mezi těmi, kdo museli odejít do ústraní, byl i profesor Vladimír Kubeš. Nic nepomohlo, že byl v průběhu roku 1968 zcela rehabilitován; novému státnímu vedení se prostě se svou minulostí nehodil. Musel znovu, tentokrát již podruhé opustit úřad děkana právnické fakulty brněnské univerzity, z Československé strany socialistické byl rovněž vyloučen. Sledoval pak dění kolem sebe jen jako soukromník, zklamaný a unavený životem, bez možnosti výrazněji do něj zasáhnout. Zemřel 14. listopadu 1988 takřka na den přesně rok před pádem komunistické totality, proti níž celý život bojoval.37/
Na první pohled se zdálo, že konec svobody v Československu znamená i konec Moravy. Ale další vývoj ukázal, že Morava tu je, že existuje jako objektivní faktor a pomíjivé politické změny nemohou mít na její trvání zásadní vliv. Jen pocit moravanství byl ve svých projevech dočasně utlumen, ale ani on nevzal v této nové, nelehké a velmi nehezké realitě za své. Naopak, žil nadále, vyvíjel se, nabýval nových kvalit a v důsledku předchozího přezíravého a odmítavého přístupu procházel zásadní proměnou. A když měl možnost po roce 1989 znovu se projevit veřejně, překvapil všechny svou intenzitou i tím, že nabyl podob, které nečekal snad nikdo, a o nichž bylo možno soudit, že jsou překonány časem a historickým vývojem.
Poznámky:
1/ Ruml, Jiří: Kalendárium (Leden – prosinec 1968), Praha 1990, str. 5.
2/ Zemské zřízení pro Moravu, Svobodné slovo 3. 4. 1968, str. 1.
[<210]
3/ Prohlášení brněnských spisovatelů, Svobodné slovo 4. 4. 1968, str. 3.
4/ Novináři Moravy a Slezska k situaci, Svobodné slovo 17. 4. 1968, str. 1.
5/ Plénum JmKNV pro zemi Moravskoslezskou, Svobodné slovo 18. 4. 1968, str. 4.
6/ O budoucnost Moravy, Svobodné slovo 5. 5. 1968, str. 1.
7/ Gerža, František: Variace na moravské téma, Svobodné slovo 20. 4. 1968, str. 2.
8/ Srov. např. jen Zemské zřízení pro Moravu, ano či ne?, Svobodné slovo 14. 5. 1968, str. 1, Morava a Slezsko hájí své místo, Svobodné slovo 21. 5. 1968, str. 1, Státoprávní oříšek, Svobodné slovo 25. 5. 1968, str. 5, Na programu důsledná federalizace, Svobodné slovo 28. 5. 1968, str. 1 aj.
9/ Na programu důsledná federalizace, Svobodné slovo 28. 5. 1968, str. 1.
10/ Ministerstvo vnitra se nevyjádřilo k registraci Společnosti pro Moravu a Slezsko, Svobodné slovo 29. 6. 1968, str. 5.
11/ Morava volá po plebiscitu, Svobodné slovo 12. 7. 1968, str. 3.
12/ Samospráva nejen do výroby – také do státní správy, Svobodné slovo 16. 7. 1968, str. 1.
13/ Trojdílné uspořádání státu. Návrh na rovnoprávné postavení Moravy a Slezska, Brno 1969, str. 30.
14/ Křikava, A.: Hluboký zájem o Moravu, Svobodné slovo 15. 7. 1968, str. 3.
15/ Všem Moravanům, Svobodné slovo 30. 5. 1968, str. 1.
16/ Dualismus nebo trialismus?, Svobodné slovo 7. 6. 1968, str. 5.
17/ Provolání k slovenskému národu, Svobodné slovo 10. 6. 1968, str. 3.
18/ Srov. např. Strouhal, Jan: Provolání k slovenskému národu, Svobodné slovo 21. 6. 1968, str. 3., dále Obermajer, Jan: Proč jsme pro Moravu?, Svobodné slovo 28. 6. 1968, str. 3.
19/ Hlasy pro Moravu sílí, Svobodné slovo 28. 6. 1968, str. 1.
20/ Hnutí za Moravu sílí, Svobodné slovo 29. 6. 1968, str. 5.
21/ Kotoulová, Yvona: Morava volá po plebiscitu, Svobodné slovo 12. 7. 1968, str. 3.
22/ Tamtéž.
23/ Tamtéž.
24/ Doplňte Českou národní radu, Svobodné slovo 14. 7. 1968, str. 1.
25/ Trojdílné uspořádání státu. Návrh na rovnoprávné postavení Moravy a Slezska, Index Brno 1968, 30 str.
[<211]
26/ O federaci z Ostravy, Svobodné slovo 22. 7. 1968, str. 3.
27/ Předseda ČNR v Brně, Svobodné slovo 23. 7. 1968, str. 1.
28/ Urbánek, Vl.: Bude plebiscit?, Svobodné slovo 14. 6. 1968, str. 5.
29/ Kubeš, Vladimír: K státoprávnímu uspořádání, Svobodné slovo 31. 7. 1968, str. 3.
30/ Moravské snažení pokračuje, Svobodné slovo 10. 8. 1968, str. 3.
31/ Morava za svá práva, Svobodné slovo 18. 8. 1968, str. 1.
32/ Diskuse o Moravě neustává, Svobodné slovo 15. 10. 1968, str. 1.
33/ Máme shodné představy, Svobodné slovo 28. 10. 1968, str. 3.
34/ Nový týdeník z Brna, Svobodné slovo 29. 12. 1968, str. 1.
35/ Odstraňujeme nahromaděné chyby a nedostatky, Rovnost 15. 10. 1969, str. 4.
36/ Rozhovor Rovnosti s místopředsedou vlády ČSR dr. L. Adamcem, CSc. Rozmlouvala Květa Koželouhová, Rovnost 6. 11. 1969, str. 4.
37/ J. S.: Šedesátiny prof. dr. V. Kubeše, Svobodné slovo 19. 7. 1968, srov. Rehabilitováni, Svobodné slovo 1. 5. 1968.
[<212]
O Moravě pro Moravany 
mapahttp://bruntal.net…-narodnost.jpg