Malý postřeh ze závěru mistrovství Evropy v kopané

Co mě napadlo při sledování televize

Hned první reportáž dnešních (30. 6.) hlavních večerních zpráv věnovala Česká televize ukončení mistrovství Evropy v kopané ve Vídni, kde se odehrál závěrečný zápas. Ve Vídni byli přítomni hlavně Němci, kteří to měli do Vídně pochopitelně relativně blízko, ale mezi nimi nakonec slavily menší hloučky vítězných Španělů. Reportérka České televize závěrem reportáže řekla také zajímavou věc, že totiž ze samotných Rakušanů „někteří slavili porážku svého většího bratra.“ Nato dala kamera slovo jednomu takovému Rakušanovi, který německy prohlásil „Španělská mentalita je mi bližší než ta německá“. A to jde přitom v případě Rakušanů a Němců o společnosti mluvící stejným jazykem a ještě navíc sousedící. Takže nelze nevzpomenout na Moravany, kteří jsou ve velmi podobné situaci. Ale zatímco ve vyspělé Evropě už je to jinak, Česká republika ještě stále mentálně vězí v 19. století se svým „stejný jazyk znamená automaticky stejný národ“.
Ačkoli to nesouvisí s nadpisem příspěvku, ještě při této příležitosti můžu uvést jednu zajímavou informaci, která souvisí právě se vztahem jazyka a národa. A kupodivu je už z poloviny 19. století. V roce 1848 do italsky hovořícího švýcarského kantonu Ticino vtrhla jednotka bojovníků za sjednocení Itálie a nabízela obyvatelům Ticina osvobození a připojení k Itálii. Ti však rozhořčeně dali najevo, že se považují za Ticiňany a Švýcary a nikoli za Italy, a italskou jednotku zbraněmi vyhnali. Zde jak vidíme formule „jeden jazyk – jeden národ“ nefungovala už v 19. století, a to přitom v době, kdy zejména v Čechách „zuřila“ s největší intenzitou.